Alternativní Cesta Krve

Transkript

1 Alternativní Cesta Krve Vzpomínky sepsal a uspořádal: Židák 22 n.l. (2072 st.l.) Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, událostmi a místy je téměř čistě náhodná

2 Část první Solitér KREV - červená neprůhledná kapalina protékající cévami. Zajišťuje přenos vstřebaných živin ke tkáním, přenos kyslíku z plic do tkání, odvádění oxidu uhličitého z tkání do plic. Množství krve u člověka činí 7-8 % celkové tělesné hmotnosti, tj. 4,5-5 litrů Ottův slovník naučný a když je jí hodně, tvoří na zemi potůčky, které se spojují do loužiček a ty se spojují do louží a ty se spojují do rybníčků a ty Pozn. autora - 2 -

3 8. Kůň stál nehnutě a jeho jezdec z výšky sledoval dění na náměstí. Dělal to tak už víc než sto let. Jeho nazelenalý, kovový povrch se mokře leskl a místy byly vidět tmavé otvory s roztřepenými okraji, kudy vlétly střely a šmouhy v místech, kde se další odrazily. Mramorové obložení podstavce bylo popraskané a někde chybělo úplně. Jeho babička, svatá Ludmila, neměla hlavu. Z dolního konce náměstí, od Můstku, se ozývaly zvuky, které se nedaly zaměnit s ničím jiným. Ostré práskání devítky a rychlé staccato automatické zbraně se mísilo s občasným dutým bouchnutím brokovnice. Nepoznal jsem kolik zbraní tam pracovalo, ale vypadalo to na regulérní bitvu. Zdálo se mi, že dole vidím i nějaký pohyb, ale ve výhledu mi vadily stromy a odstavené tramvaje. Optikou zbraně jsem několikrát na okamžik zahlédl spěchající postavu, ale vzápětí mi zmizela ze zorného pole. Mohl to být zvířák. Nebo taky ne. Myslí mi proběhl obrázek jak se poslední přeživší lidé brání útoku davu zvířáků. Odlepil jsem se od zdi a přískoky se začal posouvat dál. Za kryt mi posloužily tramvaje, auta a stromy. Zvuky střelby pomalu ustávaly a když jsem se dostal na úroveň Vodičkovy ulice, ustaly úplně. To už jsem dohlédl až k Můstku. Vypadalo to tam jak po bitvě. Překvapivě. Rozstřílená auta, vytlučená okna, dírky ve fasádách a všude rozházený bordel. Z dálky nebylo vidět, jestli tam leží i nějaká těla. Scénu částečně zahaloval dým z hořících trosek. Přibližoval jsem se k bojišti podél zdí a zrakem přejížděl okolí. Do nosu mě udeřil pach spáleného korditu. Když jsem přišel blíž, všimnul jsem si, že ulice 28.října kolmá k Václaváku, která vede na Národní třídu je přepažena barikádou z převrácené tramvaje. Tramvaj spolu s různým harampádím a vytrženými dlažebními kostkami tvořila obtížně zdolatelnou hradbu. Nikde jsem nezaregistroval žádný pohyb, zvířáci se stáhli. Nebo už někde hodují. Před barikádou jsem uviděl něco ležet. Někoho. Byl to člověk, možná zvířák. Přiblížil jsem se, abych se přesvědčil

4 Žena ležela bezvládně na zádech, jednu nohu pokrčenou pod druhou a ruce rozhozené do stran. Její miniuzi se válela opodál. Byla fakt kus, okolo pětadvaceti. Středně dlouhé zrzavé vlasy jí částečně spadaly do obličeje a její bledá pokožka kontrastovala s tmavým battledresem. Měla zavřené oči a rysy obličeje hodící se spíš k modelce, než k nějaké vojandě. Když ucítila moje kroky, otevřela víčka a podívala se na mě. Okamžitě jsem poznal, že tohle zvířák být nemůže. V jejích zelených očích jsem mohl číst emoce jako v otevřené knize. Tolik se lišily od mrtvých očí zvířáků. Bála se. Snažila se pohnout, ale nešlo jí to, jen sykla bolestí a zavřela oči. Kleknul jsem si k ní a snažil se ji uklidnit. Zase na mě upřela svoje strachem rozšířené oči, dlouhé řasy se jí třásly. Úplně mi selhal hlas, strašně dlouho jsem už na nikoho nemluvil, ona je první živý člověk, kterého vidím po tolika dnech. Odložil jsem zbraň a hlavu jí podložil zmuchlanou bundou. Zdálo se mi, že jsem tím napětí maličko uvolnil, možná. Její rty se začaly pohybovat, něco se mi snažila říct. Sklonil jsem se k ní, ale nerozuměl jsem. Začala kašlat a zvracet, musel jsem jí přetočit na bok, aby se neudusila. Šlo to ven s krví, to bylo zlé znamení. Když jsem ji převrátil zpět na záda, začal jsem zkoumat její zranění. Rozepnul jsem jí neprůstřelnou vestu a roztrhnul látku pod ní. Měla průstřel břicha. Kulka šla dovnitř těsně pod okrajem vesty. Ale né holka, ty potřebuješ do nemocnice. Rychle. Bezradně jsem se rozhlédl po okolí. Louže krve na zemi se začala nebezpečně zvětšovat. Přitiskl jsem jí na ránu kapesník a rukou od krve odhrnul vlasy z obličeje. Udělal jsem jí nechtěně šmouhu na čele. Sakra, neumírej mi tady, první živý člověk po takový době a hned ho ztratím. Kurva, né! Takovýhle kočky by neměly chodit po ulici s uzinou a nechat do sebe střílet! Další záchvat kašle, z úst jí vytekl pramének světlé zpěněné krve, hlava klesla ke straně a oči zůstaly otevřené ve strnulém výrazu. Do prdele. Puls nehmatný. To byl konec

5 Pocit bezmoci ve mně vystřídal spalující vztek. Bylo mi do breku. Sakra, taková smůla. Někde hluboko v podvědomí mi tu ale něco nesedělo. No jasně! Jak by mohl zvířák způsobit střelné zranění??? Zrovna v okamžiku kdy mi to došlo, jsem za zády uslyšel lidský hlas: Tak frajírku, ruce nahoru a žádný blbosti! 1. Dnešní den se vyvedl. Modré nebe bez jediného mráčku, na východní straně horizontu modř přechází plynule do žluta. Slunce se právě chystá vykouknout zpoza vzdálený jehličnatý les a já už mám za sebou prvních deset minut chůze na vlakovou zastávku. Asfaltová cesta se mírně vlní krajinou a její okoralé krajnice prohrávají boj s neodbytnou vegetací. Mě je do zpěvu, pokud bych teda zpívat dokázal. Dvacet pět kilo na zádech se mi ještě nestačilo pronést, a tak je můj krok dostatečně dlouhý a cesta ubíhá rychle. Vlak mi jede za čtvrt hodiny. To stihnu. Přes chlad, který panuje, se pomalu začínám potit. Dnes je to poprvé od podzimu, kdy jedu na čundr. Přes zimu jsem zešpekovatěl. A protože nelyžuju, tak se ani nedivím, že je na tom moje kondička tak, jak je. To ale nevadí. Během tohoto týdne se s nějakým tím kilem stoprocentně rozloučím a za pár dní mě už ani svaly nebudou bolet. Za zatáčkou už vidím střechu zastávky. Její soudržnost už není, co bývala. Cikáni ukradli dobrou polovinu jejího oplechování a vedle kdysi červené, nyní vybledle narůžovělé, střešní krytiny jsou rozsáhlá černá místa, jak prosvítá thérákem pokryté podbití. Jak přicházím blíž, dokážu už rozeznat většinu klikyháků pokrývající její zdi v místech, kde se ještě udržela zvětralá omítka. Sprejeři používají tuto zastávku coby plátno odjakživa. O prázdninách nemají co dělat, parchanti pražácký. Koleje jsem stačil přejít ještě než se začaly spouštět závory. Jak jsem pod nimi procházel, hrozily mi svým oprýskaným pruhovaným ráhnem, že mi rozseknou hlavu vejpůl. Tento psychologický boj jsem vyhrál a nesnížil se k tomu, abych snad - 5 -

6 použil oficiální chodník sloužící k přecházení kolejí. Na nástupišti už na mě čekala směsice idividuí, jedoucí v tuto brzkou ranní hodinu za prací. Mezi česky mlčícími, jsem zaslechl z nedaleké skupinky ukrajinštinu. Jo jo, tak radši počkám tady, až tam dozadu nepůjdu. Podle pohozené průhledné lahve od vodky a nekoordinovaných pohybů skupinky jsem usoudil, že bude rozumnější zůstat vepředu a raději nasávat použitý cigaretový kouř opodál toporně stojícího santuse ve flekatých montérkách. Už abych byl pryč od lidí! Mimo civilizaci! To je také jeden z hlavních důvodů, proč jezdím pravidelně do přírody. Sám. Člověk tam tak nějak znovu načerpá duševní sílu, kterou mu přes rok soustavně odebírají kolegové v práci, revizoři, úředníci, politici a jiná verbež. Letos jsem neodolal brzo, ale nejhezčí je příroda stejně na jaře. Tak jsem si v práci půjčil klíče od chaty známého Árijce, vybral týden loňské dovolené a hurá do lesa! Čeká mě půl dne cesty vlakem, a dalších několik hodin pěšky lesem. Jak tak nepřítomně zírám do kolejiště a jsem už v myšlenkách v lese, vyleká mě náhle cinkání závor. A vida, tak už ho tu máme, panťáka jednoho. V dálce už jsou vidět dva světelné body neustále se přibližující železné obludy. Nevím, kdy už konečně ČD vymění svůj vozový park, snad až se jim rozpadne poslední souprava. Tento exemplář je zářným příkladem svého druhu. Místy dokonce prosvítá původní modrá barva. Rozvržení uměleckých děl, která pokrývají jeho povrch, nerozlišuje mezi volnou plochou a oknem. Sprejerští performeři se nějakými konvencemi omezovat nenechají. Z tohoto důvodu je uvnitř stálé přítmí. Ale komu by to vadilo, stejně takhle časně ráno nikdo nekouká ven a ostré světlo vycházejícího slunce neruší podřimující spoluobčany. Doufám, že se dovnitř vecpu. S krosnou. Jakmile vlak s pištěním zastavil a dveře se se zasyčením otevřely, vyvalil se na mě hustý, smradlavý a vydýchaný vzduch, deroucí se dychtivě na svobodu. Místo se pro mě a mojí krosnu naštěstí našlo. Pochopitelně ne k sezení. Od té doby, co ČD omezily počet spojů, jsem si na mojí zastávce již nikdy nesedl

7 * * * Nesnáším cestování v přecpané hromadné dopravě. Zítra touto dobou bude určitě o trochu volněji, ale toto páteční ráno si ještě užiju. Kdybych vyrazil až zítra, přišel bych zbytečně o jeden den pobytu na chatě, a tak jsem si udělal prodloužený víkend. Protlačil jsem se doprostřed vagónu, abych nebyl obtěžován vystupujícími a nastupujícími lidmi a přepnul mozek do nepřítomného módu. Cesta do Prahy se nelišila od cest, které běžně konám každý den. Snad jen s tím rozdílem, že v Berouně štíplístek spolu s protiteroristickou vlakovou stráží vyhodili z vlaku na perón tu skupinku Ukrajinců, co se mnou nastupovala. Když jsem to uviděl, začal jsem se drát skrz vlak víc dozadu, abych byl na Hlaváku blíže východu. Ukrajinci už tam dusno dělat nebudou. Jak jsem se tak postupně probojovával skrz dav, čuchaje cizí pot a zkažený dech zuby si nečistících lidí, narazil jsem na poloprázdný vagón. A vida! Tak se přece posadím. Že tu něco nehraje, jsem si uvědomil uprostřed posazovacího pohybu. Během dvou pikosekund mi došlo, co to je. Zahlédl jsem je periferním pohledem hned, jak jsem vstoupil do vagónu. Ale než mi mozek sešrotoval, co mu oči sdělují, už jsem si sedal. Arabi. Tři. Jsem jenom průměrně xenofobní, ale po sérii sebevražedných vlakových atentátů, které se v posledních letech rozmohly po celé Evropě, chovám nedůvěru k určitým skupinám obyvatel. Tak jako všichni. Mám ještě v živé paměti výbuch vlakové soupravy v Pečkách před dvěmi lety. Nikdy se nezjistilo, kolik lidí to tehdy zabalilo, protože počty rukou, nohou, trupů a hlav vzájemně nekorespondovaly. Jak jsem řekl, Arabi byli tři, ležérně se rozvalovali po sedačkách. Tmavé vlasy spolu s hustými knírky a tmavě hnědou pokožkou kontrastovaly se světlými dlouhými kabáty zapnutými až ke krku. Pravda, teplo tu nebylo. Ale ty kabáty se v pase tak nějak divně nadouvaly Přece nepojedou tři sebevražední atentátníci - 7 -

8 vedle sebe, spíš bych předpokládal, že se rozmístí rovnoměrně po celém vlaku, aby byl účinek co nejrovnoměrnější. Nějakou dobu ve mně bojovala pohodlnost s divným pocitem v žaludku, až jsem ukonejšen pohledem na podobně odvážné cestující (pár jich tu bylo) znovu přepnul do nepřítomného módu. Měl jsem štěstí, tohle byli hodní Arabi. Nebo si to tu projížděli nanečisto. Na Smícháč do Prahy jsem dorazil vcelku. Revizorům na Florenci jsem se vyhýbat nemusel, tramvajenka mi také stále platí. Jeden z nich mě začal otravovat zrovna ve chvíli, když jsem čekal na metro na Hlavák. Byl jsem zakoukán do zpravodajského bloku, kterým se občas prokládají reklamní pořady. Promítá se to na takové ty tabule nad kolejištěm. Málem jsem tam zahučel, jak jsem se lekl. Já tyhle lidi asi přitahuju svým vzhledem nebo co. Přerušil mi zrovna reportáž o stahování amerických vojsk ze Severní Koreje, či co. A taky už jsem se nedozvěděl, kde že to vypukla ta nová epidemie ptačí chřipky, protože zrovna přijelo metro. Na cestu vlakem z Hlaváku do Letovic jsem si už musel koupit lístek. Tu hodinu a půl čekání na vlak jsem strávil trávením snídaně. Na Hlaváku prodávají docela dobré párky v rohlíku. Asi psí. Slunce divoce svítilo a jeho žhavé paprsky se mi propalovaly skrz bundu. Dnes by mohlo být pěkně, ostatně Zárybnická slibovala déšť až na dnešní noc. I když ty mráčky na západě by mohly věštit nějakou neplechu. * * * Hovor zanikl v pískání brzd vlaku, a tak se hovořící cestující zadívali z okna na město. Cihlové domy se krčily pod zalesněnými úbočími zdejších kopců a jejich střechy vykrajovaly z tmavě zeleného moře jehličnatých stromů ostrůvky červeně různé sytosti. Jen v okolí náměstí a centra Letovic byly domy namačkány na sebe tak, jak je dávní stavitelé před staletími vybudovali. Já jsem tuto scénu pozoroval skrz matné, prachem zešedlé okno, z poloviny pokryté sprejerskými klikyháky. Zorný úhel mi ještě omezovalo několik spolucestujících s nedočkavým výrazem ve tváři, kteří se také chystali vystupovat. Sotva se dveře se sykotem - 8 -

9 otevřely na několik decimetrů, cestující dravě vystartovali, na jejich obličeji se usadil výraz závodního chrta. Vystoupil jsem téměř jako poslední. Po starém, za ta léta rzí hnědočerveném nástupišti z hrubého asfaltu jsem došel k dřevěnému přechodu přes trať a namířil si to do nádražní budovy. Ta byla kdysi laděna do béžova, nyní se odstín měnil plynule s výškou budovy. Modro-bílá cedule s názvem stanice byla napůl rozbitá a ze jména zbylo pouze Měs Prošel jsem budovou a ocitl se na ulici. Můj krok nyní vedl žaludek. Je odpoledne a já jsem dnes měl jen ten psí párek v rohlíku na Smícháči. Jelikož na Árijcovu chatu nejedu poprvé, tak vím, kam zajít. V hospodě U žíznivé ryby nejen dobře vaří, ale i točí celkem dobrý Staropramen. Dvanáctku. Když si vzpomenu, jak jsme tu ochutnávali pivo minule, tak se mi ještě teď protáčejí panenky. Na náměstí to je slabých deset minut chůze. Když se pode mnou začal asfaltový chodník měnit v kočičí hlavy, věděl jsem, že už jsem skoro tam. Hospoda se nachází v jedné postraní uličce, která ústí na náměstí. Zeleno-bílý vývěsní štít už zdaleka hlásí, co že se to tady točí. Ještě tři schůdky dolů a už mě pohltila líná odpolední atmosféra tohoto podniku. Nasál jsem příjemný klimatizovaný vzduch, který se klidně povaloval mezi dubovými, tmavě namořenými stoly a po několika okamžicích, když jsem se rozkoukal v matném přítmí, jsem zaplul za jeden vzdálenější stůl. Tento stůl má strategickou polohu. Když si sednu zády ke zdi, přehlédnu celý lokál. Smažák ve mně zmizel, aniž by se chudák mohl těšit dlouho z pohledu na tento svět. Měl jsem fakt velký hlad. Na spláchnutí jsem si objednal jednu třetinku dvanáctky, protože z velkého piva by mi zdřevěněly nohy a já musím do večera zvládnout ještě tříhodinovou štreku. Nyní se musím rozhodnout, kudy se dostanu na chatu. Chata leží v údolí říčky Mrliny, která stéká z kopců nad městem a kousek dál se vlévá do Svitavy. Podél toku vedou koleje, po kterých jsem dorazil. Údolí je poměrně dlouhé a chata stojí osamoceně téměř na jeho začátku, výše v kopcích. Tam kde se spojují dva potoky a vzniká Mrlina. Podél (a někdy i napříč) říčky vede stezka, která je co se týče terénu poměrně náročná, ale chůze po ní stojí za to. Nádherné přírodní scenérie se střídají s tmavým lesem a lesními mýtinami

10 Mrlina, místy hluboko zařízlá do vápencového podloží, vytváří spousty meandrů, vodopádů a kaveren. Druhá cesta je pohodlnější, méně zajímavá a delší. Jde se po silnici, která vede do vsi Vyžlovky. Tato vesnice leží od města asi ve dvojnásobné vzdálenosti než chata. Po dvou hodinách chůze po silnici se musí sejít na lesní cestu, která vede na mýtinu s chatou. Snad pod vlivem vypitého piva a absťáku po půlročním pobytu v civilizaci, jsem se rozhodl pro onu kratší, obtížnější a zajímavější variantu. * * * Před deseti minutami jsem minul poslední stavení a makadamová cesta se mi rozplývala pod nohama. Dál už to bude jen pěšina. Zákeřné kopřivy se mi otíraly o kalhoty a já si v duchu gratuloval k tomu, že jsem se nenechal ráno zlákat ke kraťasům a navléknul si bytelné zálesácké kalhoty. Nyní mě už svým chladivým polostínem obejmul jehličnatý les. Světelné skvrny proniknuvší hustými korunami smrků tančily všude kolem a přeskakovaly z kamene na kámen, z pařezu na pařez. Opojen svěžím vzduchem jsem úplně zapomněl na strasti obyčejného života i nepříjemnou cestu. Teď už mě nikdo nebude otravovat, odteď každý sám za sebe. Pěšina stále stoupala a bude stoupat po celou cestu. Čím blíže budu chatě, tím strmější výšlap mě čeká. Smažák v žaludku už mě tolik netížil a poobědovou únavu jsem také rozchodil. Nasadil jsem ostřejší pochodové tempo. Jako kdysi u útvaru. Pohodová stezka se postupem času začala měnit a čím dál tím více připomínala překážkovou dráhu. Každou chvíli jsem musel přelézat padlý strom, kličkovat mezi balvany porostlými mechem a rozhrnovat trsy vlhkého kapradí. Po levé straně stezky se zvedala strmá skála místy dosahující výšky třípatrového domu. Přes okraj skály na mě shora koukaly převislé větve stromů a keřů, jejichž odvážnější, zakrslí příbuzní se usídlili přímo na stěně. Vietnam hadr, prostě paráda. Moje tempo se tím však zpomalilo. Asi za hodinu jsem konečně dorazil k Mrlině. Teď se musím dát proti proudu a tok už neopustím. Po kamenech jsem přeskákal na druhou stranu, osvěžil jsem se ledovou průzračnou vodou a postupoval dál. Nyní tatáž

11 skalní stěna vyrostla i vpravo a já se ocitl v poměrně úzkém hlubokém kaňonu, který říčka za tisíce let vyhlodala ve vápencovém podloží. Stezka už nebyla zdaleka tak jednoznačně konzistentní jako na začátku a často jsem musel improvizovat kudy se dát. Tok se stával divočejším a místy se vyskytovaly slušné peřeje. To, že jsem postupoval kaňonem podél Mrliny a výhled vzhůru mi úplně nezakrývaly koruny stromů jako v lese, mi umožňovalo pozorovat oblohu. A tak jsem si všiml, že během mojí cesty lesem se udála změna. Slunce přestalo svítit a panenskou azurovou modř zneuctilo množství vyvinutých šedobílých kumulů. Během další hodiny si už obloha o svojí nevinné minulosti mohla nechat jenom zdát. Jelikož jsem ze svého úhlu pohledu mohl vidět jen malou výseč oblohy přímo nad sebou, nemohl jsem z pohybu oblačnosti studené fronty odhadnout kdy to spadne. Každopádně Zárybnická v televizi pěkně kecala, pršet mělo až v noci. Ono taky komu to v jejím věku myslí dokonale, že? * * * Pršet začalo, když jsem procházel klidnějším úsekem říčky. Nepřekvapilo mě to, voda ve vzduchu už byla cítit delší dobu. Kapky tvořily na hladině pravidelná soustředná kolečka a jejich pleskání se mísilo s křupáním naplaveného štěrku pod mými podrážkami. Přeháňka to nebyla, drobný déšť během pár minut zmohutněl a nevypadalo to, že má v úmyslu přestat. Vytáhl jsem tedy maskovanou vojenskou pláštěnku, která se mi před lety zadrhla za nehet, když jsem byl propuštěn do civilu. Déšť se mezi tím změnil v regulérní průtrž. Já jsem neměl na vybranou, musel jsem pokračovat dál. K chatě už bylo blíž než do města. Brodil jsem se tedy proudy vody tekoucími mezi slizce mokrými balvany a přemýšlel co dělat. Jestli to půjde takhle dál, budu za chvíli promočený až na kost. Goretexová membrána v mých botách už to každou chvíli musí zabalit. Svou naději jsem upřel k jedné věci. Jak jsem říkal. Nejdu tu poprvé a už vím, co můžu po cestě očekávat. A skutečně. Když jsem krkolomně po kamenech překonal

12 následující peřej, do které jsem málem zahučel, objevila se přede mnou moje spása. Nad peřejí pokračovala Mrlina klidným tokem, těsně nad vodou se vinuly chomáče páry a v zátočině se vyjímala slušně veliká tůně, kterou tu neúnavně vyhlodal dravý proud. Na vnější straně zátočiny, přímo nad hladinou, jsem uviděl nízký, podlouhlý, tmavý otvor. Jeskyně vznikla kdysi klasickým způsobem, vodní erozí vápencového podloží. Podobných útvarů je ve zdejším kraji spousta. Za pár miliónů let se do ní říčka prokousala a zpřístupnila ji tak člověku. Vstup byl dost nízký a tůň zasahovala až dovnitř. Vejít se dalo jen těsně při levém okraji otvoru po úzké pěšince z naplavenin. A to ještě po čtyřech. Jen co jsem se vplazil dovnitř, ovanul mě studený a vlhký jeskynní vzduch. Ale co je vlhko proti takové průtrži, která zuří venku. Když se mi přizpůsobil zrak temnotě, mohl jsem rozeznávat obrysy útvarů v jeskyni. Prostor se rozšiřoval do nitra jeskyně, až kam jsem svým omezeným zrakem dohlédl. Tůň vlévající se dovnitř vytvářela malou lagunu a bledé světlo vnikající vchodem, odrážeje se od hladiny, vytvářelo na členitém stropě mihotavé odlesky. Od břehů laguny mírně stoupal příjemný štěrkopískový pás pláže místy až tři metry široký. Za ním to už byla pravá jeskyně. Balvany, štěrk a temná, chladivá skála. V této vstupní části nebylo po krápníkové výzdobě ani památky, přece jenom je to tady poměrně přístupné. Pár metrů za vchodem už bylo možno se postavit. Došel jsem na konec pláže, tam kde začínaly balvany a sesunul jsem se na batoh, aniž bych si ho sundal ze zad. Nevím jak dlouho jsem v této pozici zůstal. Ale po chvíli mi začalo být chladno, protože jsem se přestal pohybovat. Takže jsem si sundal promočené boty, pláštěnku i bundu a takticky jsem je rozprostřel mezi kameny. Nic lepšího jsem s tím dělat nemohl. Z batohu jsem vytáhl lihový vařič, zapálil tři tablety a jal se ohřívat vodu na čaj. Ještě že jsem si vařič vzal a nespoléhal jen na kuchyňku na chatě. Světlo z vařiče vytvářelo na stěnách jeskyně krásné stíny a já se cítil bezpečně. Horký čaj s rumem mi udělal náramně dobře a konzerva kuřecího lunchmeatu zahnala znovu se probouzející pocit hladu

13 Venku se už setmělo a únava, jídlo i příjemně monotónně šumící déšť mě pomalu uspávaly. Na chatu dojdu zítra, to už určitě pršet nebude. Rozložil jsem tedy karimatku se spacákem na pláž a do dvou minut usnul. * * * Ten, kdo četl Rychlé Šípy ví, že jsem to neměl dělat. 2. Ve spánku mě honili Arabi s kalašnikovy po poušti a já se neměl kam schovat. Ani utéct, měl jsem hrozně gumové a pomalé pohyby. Nakonec mě chytili a namáčeli mi pravou nohu do rozžhaveného olova. Ten pocit byl skutečný. Až na to, že mě to místo pálení studilo. Probudil jsem se. Kurva!! Spodek spacáku už byl nasáklý vodou jako houba. A jak byl těžký a mokrý, tak se mi do něj zamotaly nohy. V naprosté temnotě, která zde panovala, jsem se pokusil vstát, ale drzý spacák mě nepustil. Ještě ve fázi vstávání jsem sebou zase plácnul na zem. Dopad doprovázelo hlasité plácnutí-šplouchnutí a opět onen pocit studeného, tentokrát na pravé ruce. To už mě úplně probralo a začal jsem tušit o co tu jde. Potlačil jsem prvotní nával paniky a metodickým postupem jsem se vyprostil ze spacáku. Baterku jsem nenašmátral. Před usnutím jsem si ji položil k hlavě, ale asi jsem si jí při pádu odstrčil někam dopryč. Co se dalo dělat, musel jsem používat hmat. Se spacákem a batohem v jedné ruce a druhou rukou nataženou před sebou jsem se chtěl vydat hlouběji do jeskyně. Po dvou krocích, tam kde končila pláž a začínaly kameny, jsem na jeden došlápnul tak nešikovně, že se mi smekla noha a já padal přímo na hubu. Kurva!! Do hajzlu!!

14 Kdyby nebyla tma, tak bych napsal, že se mi zatmělo před očima. Rána to byla slušná. Moje heknutí se mi tak pěkně vracelo v ozvěnách, je tu zajímavá akustika. Ještě že jsem před sebe při pádu instinktivně natáhnul obě ruce, ty se po tom kameni sesmekly, vybočily mojí trajektorii pádu a já jsem ten blbej šutrák čelem netrefil přímo. To už bych tu asi nebyl. Musel jsem se posadit. O kousek dál jsem si našel pohodlný balvan. Na omak to bude pěkná boule. Krev mi neteče, ale když se toho dotknu, bolí to jako čert. Abych získal přehled o tom, co se to tu vlastně děje, zašmátral jsem v batohu a vytáhnul z něj prázdnou plechovku od včerejšího lunchmeatu s pytlíkem lihových tablet. Tabletu jsem položil na dno převrácené plechovky a zapálil. A bylo světlo. To co jsem uviděl, mě naplnilo zvláštním pocitem. Mísilo se v něm trochu paniky, vzteku a nerozhodnosti. A žaludek mi sevřela ledová obruč. Tam, kde se ještě včera večer vyskytoval vchod do jeskyně, se nyní líně převalovaly masy hnědé, špinavé vody. Uprostřed laguny, která měla nyní dvojnásobnou plochu, se točilo několik čerstvě urvaných větví. Hladina musela stoupnout minimálně o metr a půl. Co teď? Pocit nerozhodnosti trval jen prvních několik okamžiků. Zvítězilo nutkání podniknout praktické kroky k řešení situace. Pětiletá služba v armádě mě naučila i některé užitečné věci. Jako první jsem dohledal ztracenou baterku. Už se o ní pokoušela pomalu stoupající voda. Za další bylo potřeba zjistit, jak rychle voda přibývá. Ne že bych se bál utopení, tak vysoko voda určitě nevystoupá, jeskyně vede dost daleko a navíc se terén mírně zvedá, ale budu alespoň vědět na čem jsem. Za dvě minuty, než dohořela tableta, se voda přiblížila asi o pět centimetrů. Zapíchnul jsem na této úrovni do pláže vylovenou větev abych měl porovnání za nějakou dobu a vrátil jsem se za pomoci bledého světla LED diody baterky k batohu. Tam jsem ji zhasnul. Článek v baterce by sice podle reklamy měl mít energii na sto hodin svícení, ale já nevím, na jak dlouho se tady zaseknu. Na této úrovni není povodí Mrliny velké, takže se sice rychle rozvodní, ale stejně rychle by měla i opadnout. Záleží jen na tom, jak dlouho bude pršet. To nemůže trvat tak dlouho, den,

15 maximálně dva. Každopádně vrhnout se do laguny a proplavat vchodem pod vodou ven se mi silně nechce. Co bych si také počal na druhé straně, musí tam být strašný proud a kaňon bude určitě zaplněn vodou od stěny ke stěně. Na sebevražedný pokus mi zbyde čas vždycky. Uklidněn těmito úvahami jsem začal přemýšlet co dál. Jídla mám s sebou na celý týden, nepočítal jsem totiž s tím, že Árijec by na chatě měl nějaké zásoby. Horší to bude s pitím, v čutoře mi zbylo asi půl litru vody a v batohu mám ještě dvoulitrovku Bonaquy. Tu kalnou břečku, co mi sem proudí vchodem, se mi moc pít nechce. Možná by se našel nějaký pramen dál v jeskyni. Vzduch v této rozlehlé prostoře nemůžu vydýchat ani za rok. Nejvíc mě štvalo, že tímto smolným způsobem přijdu o kus dovolené. A samozřejmě také ta boule, která se mi už stihla rozrůst do obludného rozměru. Ale tísnivého pocitu v podvědomí jsem se úplně nezbavil. Nejhorší ze všeho je nečinnost. Bezmoc a čekání na to, co přinesou následující chvíle. Abych se nějak zabavil, rozhodl jsem se, že prozkoumám jeskyni. Kdysi jsem tu už byl, ale jen na začátku, u laguny. A také není vyloučeno, že tu bude ještě jeden vchod. V rámci šetření bateriového článku jsem opět rozsvítil svůj plechovko-lihový svícen, batoh spolu s usychajícími věcmi jsem nechal na místě a postupoval dál do nitra masivu. Je to zvláštní pocit, nad sebou sto dvacet metrů devonského vápence, všude kolem rozervané kamenné útvary dohromady se slabým lihovým plamenem tvořící neustále se měnící mozaiku světla a stínů. Stíny mi nevadily, jsem založením pragmatik a na strašidla nevěřím, vyjma těch lidských. Zajímavější to začalo být tehdy, když se původně rozlehlá prostora jeskyně změnila na úzký, sotva metr široký koridor. Klaustrofobií obvykle netrpím nebo jsem ji alespoň zatím vždy dokázal uřídit. Ale představa, že mě studené, kamenné stěny drtí mezi sebou, se mi nyní v mojí mysli zařadila na přední místo. Za chvíli se už průchod změnil na úzkou štěrbinu. Abych mohl jít dál, musel jsem se natočit bokem a postupovat tímto nepohodlným způsobem. Má to vůbec cenu pokračovat dál? Vzal jsem baterku (to už jsem rezignoval na neustálé zapalování nových tablet a plechovka už mě také pěkně pálila v ruce)

16 a posvítil jsem do tmy před sebou. Viděl jsem, že štěrbina pokračuje ještě dost daleko, směrem nahoru se ztrácí kdesi v temnotě. Pokračoval jsem tedy dál. Za další chvíli už nešlo ani otočit hlavu. Studená a vlhkem mazlavá skála mě studila do zad i hrudníku. Úplně jsem cítil, že mi po kůži a oblečení patlá mokré šmouhy. Ale když už jsem se dostal tak daleko, přece to nevzdám. Teď už jsem nešel, ale soukal jsem se. K mojí smůle se štěrbina změnila z téměř vertikální na šikmou a to samozřejmě tak, že jsem se musel soukat obličejem nahoru. Obrátit se nebylo možné. Šlo to pěkně blbě. A tak jsem se soukal a soukal, nadával si do blbců co mají idiotské nápady. Už jsem myslel, že je konec, že se tu zašprajcuju a v budoucnosti tu najde nějaký speleolog mojí kostru, když se prostor začal pomalu rozšiřovat. Jakmile to bylo možné, obrátil jsem se na břicho a změnil soukání v plazení. Šlo to o dost lépe. Stalo se to, když jsem se proplazil takovým jemným bahýnkem. * * * Doposud bylo slyšet jen moje hekání, supění a šoupání o skálu. Ten nový zvuk přišel tak náhle, že jsem sebou prudce škubnul a praštil se temenem hlavy o skálu. Do prdele! Odevšad se ozývalo hlasité šustění, pleskání a poděšeně znějící pískání, až mi z toho brněly uši. Za okamžik mi do celého těla začali narážet první netopýři. Rukou jsem si kryl hlavně obličej a ještě jednu citlivou partii, bohužel mě to napadlo až poté, co jsem schytal jednu netopýrem do oka. Úplně jsem cítil, jak mi fialoví. Ono to není jen tak, dostat rozjetým netopýrem do těla, tihle mackové měli určitě půl kila. Nikdo je tu neobtěžuje a tak se cpou a tloustnou. Vyrušil jsem je v jejich teritoriu, nejsou na lidi zvyklí. Určitě do mě nenaráželi schválně. Nejspíš jsem je zmátl a v úzkém prostoru jim správně nefungoval sonar. Ti bejci mi z ruky vyrazili baterku, takže mi zapadla do toho jemného blátíčka. Než jsem ji vyhrabal, měl jsem to blátíčko i ve vlasech. Jakmile ustal netopýří déšť, začal jsem se sunout dál. Někteří netopýři to evidentně nezvládli, místy jsem narážel na jejich čerstvé ostatky. Jednou jsem se dokonce o jednoho polomrtvého omylem opřel rukou. Zapraskalo to, ozvalo se

17 takové písknutí a já se zhnusením ucukl. Bohužel ne dost rychle a netopýří zoubky se mi v posmrtné křeči zaťaly do ukazováčku. Nechtěl se pustit, mrcha, musel jsem ho odpáčit druhou rukou. Jakmile jsem se ocitl v trochu volnějším prostoru, rozžehnul jsem svůj osvědčený lihový svícen. Na osvětlení rozlehlejších míst je lepší než směrová baterka. Ocitl jsem se v dalším dómu jeskyně, byl přibližně stejné velikosti jako ten u vchodu. Na první pohled zde trkla do očí krápníková výzdoba. Stalaktity, stalagmity i stalagnáty zde tvořily změť tvarů, barev a jejich odstínů. Sem se moc lidí ještě nedostalo. Nejdůležitější objev se nacházel u jedné ze vzdálenějších stěn. Bylo tam jezírko křišťálově průzračné vody s podivnými miniaturními útvary na březích. Voda byla chladná a měla takovou zvláštní příchuť. Pitná byla určitě. Hned jsem zalitoval, že mám čutoru u batohu, byl bych jí mohl doplnit. Takhle budu muset absolvovat tuhle kalvárii ještě jednou. V mihotavém lihovém světle jsem si všimnul, cože to bylo za jemné blátíčko, kterým jsem se sem proplazil. I netopýři musejí někde vyměšovat. Nějak mi pro dnešek došla zásoba nadávek. Tolik smůly najednou. Bylo mi divné, že tu potkávám takové množství netopýrů. Přece nemohou vylétávat ven za potravou takovou úzkou cestou, kterou jsem se sem dostal já. Musí tu být ještě nějaký jiný vchod. Takže jsem se dal do podrobného zkoumání dómu. Na první pohled sem vedla jen ta moje puklina, svírající se zemí ostrý úhel a ve výšce se spojující do špičky. Jeskyně měla celkem členitý obvod a než jsem ji celou prozkoumal, uplynuly alespoň dvě hodiny. Objevil jsem dva úzké komíny, do kterých jsem se ani nezkoušel nasoukat. Byla v nich tma a necítil jsem z nich žádný průvan. Nakonec jsem přišel na jeden docela nadějný komín. Byl výše nad zemí v jednom výklenku a bylo možno se k němu dostat po členité stěně. Jak dohořívala jedna z lihových tablet, tvořila úzký proužek šedého dýmu. Když jsem vystoupal ke komínu a zvedl ruku se svícnem do otvoru, změnil původně svislý proužek dýmu směr a jal se proudit přímo do temného otvoru. Aha! Tak takhle je to!

18 Když tableta konečně zhasla, čekal jsem nějakou chvíli, než se mi přizpůsobí zrak temnotě. Potom jsem se zadíval dovnitř. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl odlesky, které vrhalo denní světlo odražené od vlhké stěny komínu. Neváhal jsem a nasoukal se dovnitř. Komín nebyl úplně kolmý, ale na jeho stěnách se nebylo možno normálním způsobem udržet. Musel jsem se rozepřít nohama a zády o stěny, využívat drobné pukliny a převisy a pomalu stoupat. Šlo to jak jinak než mizerně, skála byla vlhká, klouzala a místy se vyskytovalo ono důvěrně známé bahýnko. Netopýři tudy opravdu létají. Jednou se mi povedlo sklouznout o metr dolů. V poslední chvíli jsem se zachytil nohou v puklině, jinak bych pokračoval zpátky do jeskyně. Když jsem za půl hodiny vystoupal dobrých patnáct metrů, komín byl už tak úzký, že se tímto způsobem nedalo pokračovat dál. Nebylo místo na ruce. A jako naschvál jsem ve výšce uviděl světlo. Bylo to dalších asi tak deset metrů. * * * Opřel jsem se vsedě o stěnu poblíž jezírka a začal přemýšlet co udělám dál. Evidentně jsem vyčerpal všechny možnosti, jak se dostat z této situace vlastní silou. Pokud nepočítám to sebevražedné proplutí ven pod vodou. Jediné smysluplné, co teď mohu udělat, je vrátit se pro čutoru a prázdnou PET-flašku co mám v batohu a doplnit si zásobu pitné vody. Snad bych s sebou mohl vzít i mobil a zkusit z komína přivolat pomoc. Ne že by se mi chtělo znovu drápat až nahoru, ale musím vyloučit všechny možnosti. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. Nyní, už poučen, jsem do pukliny vlezl tak, abych se většinu cesty plazil po břiše. Šlo to lépe, netopýři se už neukázali. Jak jsem předpokládal, ani v nejvyšším místě komína nebyl signál, takže jsem mobil opět vypnul a vrátil se i s vodou zpátky k tábořišti u vstupní laguny. Voda konečně přestala stoupat, ale měřící klacek se asi uvolnil. Z původní pláže nezbylo nic, byla celá pod vodou. Umyl jsem si ruce od netopýřího blátíčka a jelikož už na mě uschlo, šlo z oblečení docela dobře odrolit. Lepší než nic

19 Teď už bylo možno jen čekat, kdy voda opadne. Utábořil jsem se výše v jeskyni, zapálil vařič a těšil se konečně na teplé jídlo. Podle hodinek už bylo venku šero. Po večeři jsem se spokojeně natáhl na karimatku a jal se odpočívat. Příjemný pocit v žaludku poněkud tlumilo několik bolestivých modřin od netopýrů, pár boulí a to nateklé oko. Není nic lepšího jak utlumit nepříjemné bolesti, než si zapálit jednoho špeka. V batohu jsem měl pro jiné příležitosti ubalené tři kusy ve vodotěsném nerezovém pouzdře. Teď se to hodí. Za okamžik se už jeskyní linula charakteristická vůně hořícího listí. * * * Bolest mě přešla a upadl jsem do mírně melancholické nálady. Toto prostředí mi připomínalo doby nedávno minulé. To když jsme s mojí jednotkou již poněkolikáté pomáhali čistit jeskynní komplex bunkrů Tora-Bora. A vůbec celé moje působení v Afghánistánu. Začalo to po maturitě. Znáte to, malé město daleko od pracovních příležitostí, navíc jsem byl absolvent. Po půl roce na pracáku se to už nedalo vydržet. Všude okolo mě jsem viděl co se může stát. Drogy, chlast, beznaděj. Nechtěl jsem tak skončit. A tak mě dostali. Úvazek zněl: pět let, strava, ošacení, bydlení. Po pěti letech civil, další úvazek v hodnosti důstojníka nebo možnost zahájení studia ve škole pro důstojníky, náklady hradí stát. V té době byl celkem hlad po nových kádrech. NATO, Amíci a jejich spojenci nadělali v uplynulých desetiletích ve světě místy pěkný bordel. Byla potřeba spousty nových vojáků pro zahraniční mise, doplnění stavů i nové lokální války. Nejhorší byl samozřejmě začátek. Mám takové soukromé podezření, že největší verbež a magoři mezi poddůstojníky jsou speciálně vybíráni a tříděni aby cvičili nováčky v přijímači. V dalším období jsme se věnovali výcviku ve svojí specializaci. Já jsem si tehdy mohl vybrat mezi pěchotou a pěchotou. Takže pěchota. Tam jsme dostávali pěkně do těla. Zde jsem si poprvé uvědomil, že hranice toho, co člověk dokáže, nespočívá ani tak ve fyzickém

20 omezení, ale je to spíš otázkou vůle. Po šesti měsících nás zbyla sotva polovina. Někdo nevydržel fyzicky, někdo psychicky, bylo i pár smrťáků. Pak jsem byl převelen ke čtvrté brigádě rychlého nasazení v Chrudimi. Za dva měsíce jsme střídali 1. prapor v mírové misi na Balkáně. Ve zpětném pohledu to byl celkem pohodový rok. Vyloženě bojových misí tam bylo málo. Většinou samé patroly v demilitarizovaném pásmu. Britský sektor, ve kterém jsme byli dislokováni, nebyl až tak drsný. Nezáviděli jsme Amíkům, kteří občas o nějakého toho vojáka přišli. Za rok jsme byli vystřídáni a po dovolené jsem dostal šanci prohloubit si specializaci. Nastoupil jsem v Prostějově do výcvikového střediska Jednotek speciálního nasazení. Výcvik byl ještě náročnější než můj základní pěchotní. Prošel ho každý pátý. Po absolvování se však z člověka stal všestranný specialista, který dokázal ovládat všechny pěchotní zbraně NATO. Dokázal spolupracovat v malém týmu podobných specialistů na obtížných úkolech, od pozemní akce, přes vzdušný výsadek padákem nebo helikoptérou po akce pod vodou. I v rámci takto speciálního výcviku však měl každý jednotlivec ještě svoji osobní specializaci. Většinou byla zaměřena na to, v čem vynikal. Po půlročním výcviku byla jednotka, ke které jsem byl převelen, odeslána do Afghánistánu. Během roční mise byl náš hlavní úkol hlídkování v našem sektoru a vůbec zajištění bezpečnosti pro civilisty z Provinčního rekonstrukčního týmu. Mezinárodní jednotky nemohly ovládat celé území, a tak byly soustředěny do posádkových městeček roztroušených na důležitých místech po celé zemi. Oblasti mimo tyto základny byly územím nikoho. Zde se volně pohybovaly nebezpečné partyzánské skupiny muslimských fundamentalistů. Obzvláště nepřístupné hory na severu, včetně Tora-Bora, byly rájem pro nepřítele. Tady už šlo opravdu o život. Pár lidí od nás se odtamtud vrátilo v plastových pytlích. Stoprocentní bezpečnost prostě zajistit nešlo. Bezmocní jsme byli hlavně proti sebevražedným atentátníkům. Já jsem takhle přišel o dva lidi z mého družstva. Přímo před očima. Byla to akce ve městě, zajišťovali jsme ochranu několika civilům-šílencům, kteří distribuovali humanitární pomoc. Rozdávali