Úvod do literárně-výtvarného soutěžení

Transkript

1 Úvod do literárně-výtvarného soutěžení Důvod, proč psát úvod, může být dvojí: chválit vás a ponoukat k další tvorbě a doufat, že nezpychnete a nezakrníte; anebo kritizovat vás a zasypávat radami a doufat, že vás neodradíme od další účasti v soutěži, ne-li od tvorby vůbec. Pokusím se namíchat vyváženou směs. Jste úžasní, že tvoříte, a jste-li majiteli tohoto sborníku, znamená to, že jste o chlup úžasnější než vaši soupeři. Ale mohli byste být ještě mnohem, mnohem lepší, máte tolik co zlepšovat, že si ani neumíte představit, co všechno a jak byste mohli zlepšit. Tak, to bychom měli. Když nám teď zbylo místo na stránce, co s ním uděláme? Nechcete třeba pár tipů, co všechno se se slovy dá dělat? (Omlouvám se výtvarníkům; jsem přece jen literární porotkyně. S obrazy se toho také dá dělat nekonečně mnoho... snad na to přijdete sami.) Můžete například přemýšlet o odpovědích na takovéhle otázky: Co je to příběh? Jak se vytváří a co by měl všechno mít, aby byl příběhovatý? Co nás na našich nejmilejších příbězích tak přitahuje? Jakým způsobem naši oblíbení spisovatelé dosahují toho, že jsou našimi oblíbenými spisovateli? Všimli jste si někdy, že má kniha rytmus, jako tichá bílá řeka zčeřená písmenky, všimli jste si, jak se ten rytmus proměňuje, už jste někdy četli knihu, jako když se sjíždí řeka, strháváni peřejemi dialogů a kolébáni tichými zátočinami popisů? Přemýšlíte o takových věcech, když píšete? Víte, že každý kousek čtiva od velikého románu po nejmenší básničku vytváří svůj vlastní svět? Říká se jim fikční světy, protože nemají nic společného se světem skutečným, i když se mu někdy podobají. V takových světech je možné cokoli. Zkusili jste někdy psát tvořit svět s tím, že můžete cokoli? Zkusili jste někdy vyprávět příběh ve skupince tak, že jeden řekne větu, další na ni naváže a tak pořád dokola? Zkusili jste někdy vymyslet slovo a potom přemýšlet, co znamená? Zkusili jste někdy otevřít slovník, prstem ukázat na tři náhodná slova a napsat z nich příběh? Zkusili jste někdy napodobit styl nějakého spisovatele? Zkusili jste někdy přečíst první kapitolu knížky, přemýšlet o tom, jak dopadne, napsat své odhady na papírek a teprve potom pokračovat ve čtení? Zkusili jste někdy použít jako inspiraci sen, co se vám zdál? Zkusili jste někdy jen tak psát první, co vás napadlo? Zkusili jste někdy napsat povídku a potom v ní škrtat všechna slova, bez nichž by se obešla, tak dlouho, dokud nepřestala dávat smysl? Zkusili jste někdy zabloudit v knihovně, poslepu položit ruku na nějakou knížku a kousek si jí přečíst? Zkusili jste někdy číst opravdu těžkou poezii nebo literaturu, o které by vám dospělí řekli, že ji stejně nepochopíte tajně? Zkusili jste někdy vymyslet seznam bláznivých věcí, které můžete provádět při čtení i při psaní, a potom všechny ty věci uskutečnit? Tady jeden takový seznam máte, ale je docela krátký a vsadím se, že sami přijdete na věci daleko bláznivější... Jarmila Kašparová

2 Tajemný kluk Jmenuji se Veronika a všechno to začalo první den v šesté třídě, když jsem si poprvé všimla jednoho kluka. Ten kluk měl tmavé vlasy i oči. Ale zdálo se mi, že je nějaký osamělý. Neměl žádné přátele, ani se s nikým nebavil. Nikdo ho pořádně neznal. Jednou jsem ho potkala na zastávce. Jen tak stál a ani mě nepozdravil. Konečně přijel autobus a já se už těšila domů. Další den pršelo a bylo zamračeno. Když jsem čekala na zastávce, tak jsem na toho kluka pořád myslela. Po chvíli přijel autobus. V autobuse byla moje nejlepší kamarádka Kamila. Kamile jsem o tom klukovi řekla. Kamila mi odpověděla, že to je určitě Petr. Potom jsme vystoupily z autobusu a zamířily ke škole. Ve škole jsem se bavila s kamarádkou Hankou. Ta mi zase řekla, že se sem přistěhoval s mamkou a že jeho rodiče se rozvedli. Po škole jsem ho zase potkala. Tentokrát jsem ho oslovila:,,ahoj, ty jsi Petr, že ano? Ale on neodpověděl. Když přijel autobus, tak jsem nastoupila a přemýšlela, proč mi neodpověděl. Další den byla středa. A já jsem o tom řekla Kamile. Ta mně na to řekla, že nemám být smutná, protože se s nikým nebaví. Ve škole mně Hanka řekla, že se prý bojí slunečního světla, a proto se pořád schovává ve stínu. Možná na tom bylo něco pravdy, protože druhý den ve čtvrtek, když bylo slunečno, tak nepřišel do školy. A další den, když bylo zataženo, tak ve škole normálně byl. V ten den jsem ho zase potkala, když jsem čekala na autobus. Jenže tentokrát ke mně přišel a pozdravil mě:,, Ahoj, ty jsi Veronika, že jo? Já jsem mu tedy odpověděla:,,ahoj, jo, já jsem Veronika. A já Petr, dodal on.,,já vím, špitla jsem. Ale uprostřed rozhovoru mi přijel autobus. Další den byla sobota a další neděle. A po neděli bylo konečně pondělí. Konečně to budu moct říct Kamile. Řekla jsem jí o tom, že se se mnou Petr bavil. Ta mi na to řekla, že jsem snad první, s kým se bavil. Ve škole jsem to řekla Hance a ta odpověděla úplně stejně jako Kamila. Docela mě to zarazilo, ale pak jsem si řekla, že je to nejspíš pravda. Jednu přestávku za mnou Petr přišel, jestli bych mu nepůjčila kružítko. Já mu kružítko půjčila. Hned po hodině mi přišel to kružítko vrátit. A ještě řekl:,,děkuji za to kružítko, jsi moc hodná. Já mu na to řekla:,,to nic a prosím. Na autobusové zastávce si se mnou povídal. Když přijížděl autobus, tak jsme se rozloučili a já nastoupila. Další den bylo úterý a bylo slunečno. Tak jsem si myslela, že Petr zase nepřijde do školy. K mému překvapení do školy přišel. Hned jak si se mnou o jedné přestávce přišel povídat, tak jsem se pozeptala:,,co jsi dělal minulý týden ve čtvrtek? On mi odpověděl:,,byl jsem - 2 -

3 u zubaře. Já na to:,,aha. Pak zazvonilo na hodinu. Po škole na zastávce se mě zeptal:,,proč jsi se mě ve škole ptala, co jsem dělal minulý týden ve čtvrtek? Já mu odpověděla:,,já jen, že jsi nebyl ve škole. Pak přijel autobus, tak jsme se rozloučili a já nastoupila. Takhle se to opakovalo skoro každý den. Teď skoro po dvou letech na šestou třídu pořád vzpomínám. S Petrem se pořád bavíme a stali jsme se nejlepšími kamarády. Kamila s Hankou se s Petrem taky baví a založili jsme si partu. A nakonec se ukázalo, že se Petr ze začátku jenom styděl. 2. místo: Kateřina Martincová, ZŠ Chvalkovice, 6. třída Zázrak a duch Vánoc Byla jednou dvě malá děvčátka. Mary bylo 11 a Jane, té bylo 8 let. Maminka jim umřela, a tak obě děvčátka žila s tatínkem. Byl dřevorubec, ale přesto byli velmi chudí. Jediný majetek byl pohublý koník Zázrak, kterého obě děvčata nade vše milovala! Blížily se Vánoce. Tatínka velmi mrzelo, že nemůže svým dcerkám nic koupit, takže k Vánocům zase nic nedostanou. Tatínek musel do práce i na Štědrý den. Dívky zůstaly se Zázrakem doma. Najednou se Mary podívala ven z okna a ano sněžilo. A Mary něco napadlo: Jane, ty zůstaneš pěkně doma a já se projedu se Zázrakem ve sněhu, neboj, nebudu venku dlouho. Ale já chci jít taky ven, fňukala Jane. No to v žádným případě, zůstaneš hezky doma, nakázala Mary Jane. A vešla do stáje, kde byl Zázrak, nasedla a už uháněli zasněženým lesem. Jane se celé odpoledne koukala z okna na bílý snížek a taky si představovala, jak celá rodina i s maminkou staví sněhuláka. Vyhlížela Mary, která se stále nevracela. Najednou se začaly otevírat dveře. Mary se už vrátila, pomyslela si Jane, ale byl to její tatínek! Kde je Mary? zeptal se tatínek Jane. A ta mu vše vyprávěla, co se stalo od té chvíle, kdy odešel z domu. Jestli se Mary ještě nevrátila, musíme ji najít, za chvíli bude tma a venku je zima, podotkl vážně tatínek. Tak se Jane s tatínkem vydali hledat Mary. Našli ji kousek od potoka, který tekl za jejich domečkem. Ležela na zemi a nehýbala se. Je mrtvá? zeptala se Jane se strachem v hlase. Ne, řekl tatínek, když ji prohlédl. Měla jen na čele bouli, asi se uhodila o větev do hlavy

4 Za to může Zázrak, určitě ji shodil naschvál. Jsou s ním jen potíže a navíc nemám, čím bych ho krmil, takže ho ráno prodám, řekl rozhodně tatínek. To byl pro Jane šok. Ne, tatínku, ne, on to neudělal určitě naschvál, on za nic nemůže, bránila Zázraka Jane. Už jsem řekl, přerušil Jane otec, ráno ho prodám. A teď pojďte obě do postele, musíte se vyspat. A tak šly spát, Mary ve své posteli už klidně spala, ale Jane nemohla usnout, stále musela myslet na to, jak ráno přijde o Zázraka. Uteču, řekla si a taky uprostřed noci utekla do lesa. Šla a šla, kam ji nohy nesly. Došla na malou mýtinku v lese. Sedla si na pařez a dala se do breku. Proč pláčeš? zeptal se docela milý hlas Jane za zády. Jane se otočila a uviděla za sebou malou průhlednou postavičku. Byl to starý muž, byl docela tlustý s dlouhými bílými vlasy a vousy. Kdo jsi? zeptala se s údivem. Já jsem Duch Vánoc a snažím se, aby byla o Vánocích všude pohoda. A co ty, že jsi tady v lese? No začala Jane a pověděla mu úplně vše, co se za ten smolný den stalo. Duch si sedl vedle Jane a pokyvoval hlavou: No, to bude těžké. Víš co, už to mám. Teď se vrať domů a uvidíš. Jane pokývla hlavou a vydala se domů. Když otevřela dveře do chaloupky, uviděla Mary, jak s tatínkem strojí veliký smrček a pod ním byla kupa dárků. A u plotny stála MAMINKA!!! Mami, vykřikla Jane, jak to, že jsi tady? Sama nevím, řekla maminka. Dlouho jsem spala a pak jsem se tady probudila a jen jsem zahlédla, jak se vedle mě mihla nějaká průhledná pohádka. Skvělé, jen mi chybí Zázrak. Tak se podívej do pokoje, řekl otec. Jane šla a tam stál Zázrak! Páni, to jsou mé nejlepší Vánoce! řekla Jane. Celá rodina slavila. Když šli v noci všichni spát, řekla si potichu Jane: Děkuju ti, mužíku, moc ti za vše děkuju. Za oknem se něco mihlo. Byl to Duch Vánoc a slyšel, jak mu Jane krásně poděkovala. 1. místo: Michaela Halešová, ZŠ Komenského Náchod, 6. třída - 4 -

5 Psí moudrost Bylo léto. Zlatý kotouč na nebi žhnul od rána do večera. Když se inkoustově černá barva rozlila po obloze, bylo chladno a mrazivo. Na polích nerostlo obilí, ve studánkách netekla voda. Lidé tenkrát byli více zlí, lakomí, ale hlavně mysleli jen sami na sebe. Jen pár lidí bylo výjimkou! Stalo se to ve vesnici, která se jmenovala Avarus. Nedaleko Avara stála zeď, která oddělovala náš svět a svět víl, čarodějnic a různých hrozivých tvorů. V Avaru žili ti nejhorší z nejhorších. Například paní Molestie, která by pro pětník oloupila žebráka, nebo pan Pigritia, který by zas dítě nechal pracovat, aby on nemusel. Ale nejhorší byl hejtman Pessimus, pro groš by si nechal vrtat koleno. Na kraji Avaru stála dřevěná chaloupka. Chalupa byla na spadnutí. Uvnitř žilo hodné děvče Klára a její nemocný otec. Kláře maminka už umřela, a tak jí zbyl jen ten tatínek. Klára byla velmi pracovitá. Ve dne se starala o pole a o dobytek, večer pečovala o otce. Jednoho dne se tatínkovi zvýšila teplota, a tak musela Klárka odejít ke kořenářce. Otče, za chvíli se vrátím. Jdu jen pro bylinky na zábal, řekla u dveří Klárka. Došla ke kořenářce a všimla si, že na náměstí je rozruch. Nejistě se zastavila a změnila směr k náměstí. Protáhla se davem a podívala se na žebračku, která odolávala návalu nadávek: Žebráku! Nikdo tě tu nechce! Běž pryč! Klára jí podala laskavě ruku a odvedla ji pryč od rozzuřeného davu. Děkuji ti, Klárko. Teď za to, že byli ke mně tak zlí, zaplatí. Najednou se žebračka proměnila ve velkého psa s šesti nohama a dvěma ocasy. Tvor podobající se psovi se vznesl před Klárčinýma očima na oblohu. Toto zlé, lakomé a sobecké město si zaslouží trest! křikl pes. Tvor švihnul dvakrát ocasy jako s biči a celá vesnice zkameněla. Děti ztuhly na hřišti, rozzuření lidé se na náměstí proměnili v sochy. Jen Klárka nevěřícně kroutila hlavou. Tvor se k ní přiblížil a řekl: Klárko, jen ty ses mě zastala, proto si zasloužíš žít! Co budu dělat sama ve městě zkamenělin? A co můj tatínek, ten taky zkameněl? Jak je mám všechny zachránit? ptala Klárka. Tvor se na ni s úctou podíval a řekl: Máš dobré srdce, tak ti poradím. Musíš přijít do mého sídla do hor. Tam ti povím, co udělat pro záchranu města i tvého otce. Klárka se nadechla a spolkla otázku, když zajímavý tvor zmizel. Klára celou cestu přemýšlela o prapodivném tvoru a o sochách, které byly ještě před chviličkou živoucími lidmi. Konečně byla doma, rozeběhla se k chaloupce, která tam stála, jako by se nic nedělo. Děvče přiběhlo ke dveřím, zarazilo se. Se smutným a ustaraným obličejem vstoupila dovnitř

6 Najednou jí z jejích modrých očí vytryskla slza jako z vodotrysku. Tatínek bez hnutí ležel v posteli. Klárka se k němu naklonila a řekla: Tatínku, neboj, půjdu za tím tvorem a udělám vše, abych zachránila tebe i celé město. Vstala a sbalila si do uzlíku chleba a čutoru s vodou. Vzala si z hrníčku dva krejcary, kdyby náhodou. Ještě jednou se podívala směrem k otci a vyrazila. Věděla přesně, kam jít. Dorazila k hranicím světa, který dobře znala, a neznámého světa plných nestvůr, smutku a bolesti, alespoň to takhle slyšela z vyprávění. Vykročila nohou, přelezla zeď a už tam byla, v tajemném světě. Podívala se vzhůru na ovečky tančící na nebi a na majestátní hory skryté v peřinách sněhu. Na vrcholku se tyčil hrad, sídlo toho podivného tvora. Kolem velikého hradu byla hluboká propast a nad ní se klenul dlouhý most. Vydala se tedy na cestu. Došla do jedné třetiny hory. Připadala si nepřemožitelná. Byla na sebe pyšná, že to vyšla až sem. Vybalila si chleba a čutoru. Najedla se a sama pro sebe si řekla: Musím to dokázat, nikdo jiný to za mě neudělá. Záleží na mě osud celého města, ale hlavně tatínka. Vstala a znova se vydala na cestu. Asi v polovině hrozivé hory Klárka něco zaslechla. Jakoby ji někdo sledoval. Otočila se a pohlédla za sebe. Nikdo tam nebyl. Znova ten zvuk. Znova se obrátila a otázala se: Je tam někdo? Jestli ano, ukaž se. U mohutného kamene se krčil malý chlapec, kterého potkávala ve vesnici. Co tu děláš? Máš rozum? Chodit sem za zeď, když se ve vesnici stala taková hrůza? Chlapec jménem Iro se zarazil: O jaké hrůze mluvíš? Ráno jsem vyrazil na louku pást ovce. Najednou mi jedna ovce odběhla. Protáhla se skulinou ve zdi a vyrazila k těmto horám! Celou tu dobu jsem tu a hledám ji. Zoufalé děvče mu vyprávělo celý příběh. O žebračce, která se proměnila v podivného psa, a také o zkamenělinách lidí. Mnohem mladší chlapec nevěřícně koukal na Klárku, jako by byla blázen, ale nakonec jí uvěřil, když jí vytryskly slzy. Iro řekl: Půjdu s tebou, aby ti nebylo smutno. Klára nejprve nesouhlasila, ale po mnoha prosbách nakonec usoudila, že to bude lepší, když půjde s ní. Tma se pomalu blížila. Byli teprve ve dvou třetinách cesty. Objevili malinkou jeskyni. Klárka šla pomalu dovnitř. Je sice malá, ale pro nás to bohatě stačí, řekla spokojeně. Rozložila si deku na malý plácek, který vypadal celkem útulně. Lehla si na ni a řekla Irovi, ať si lehne k ní. Klára ještě dlouho přemýšlela, co bude dál, ale potom konečně usnula

7 Ráno se probudili brzy. Hned se pustili do posledního kousku chleba. Když dojedli, opět šli zdolávat horu. Oproti včerejšku šli pomalu a klidně, jako by je nic nesvazovalo. Kolem poledne konečně dorazili na vrcholek vysoké hory. Z vrcholku vstoupili na dlážděný most. Podezřele dlouho šli k hradu. Vyšli z mostu a před nimi se objevily obrovské dveře s ještě větší klikou. Klárka nejistě zaklepala. Mohutné dveře se otevřely a něco řeklo: Pojďte dál. Nebojte se! Zatím vám nic nehrozí! Klárka a Iro tedy vešli. Na konci dlouhé chodby byl stín něčeho, co Klárka už spatřila. Byl to ten tvor. Promiňte, že jsem se zprvu nepředstavil, ale rozzuřilo mě město Avarus. Jmenuji se Prudentibus a nechci se chvástat, ale jsem nejmoudřejší tvor na světě. Klárka hned vyhrkla otázku, která jí celou cestu vrtala hlavou: Jak všechny zachráním? Musíš splnit tři těžké úkoly, kterými něco získáš. Něco pro mne a něco pro sebe, ale ten chlapec tě nesmí doprovázet, odvětil Prudentibus. Musí tu zůstat se mnou, když budeš plnit úkoly. Kdysi dávno mně dvě hrozivé příšery něco sebraly. Já chci, abys to získala zpět. První úkol bude těžký, ještě můžeš odejít! Klárka jen zavrtěla hlavou. Tak tedy dobře. Půjdeš do první místnosti, která je plná jídla, ale ty ho nesmíš okusit! V místnosti je truhlice, tam najdeš jakousi věc. Přineseš mi ji, ano? Klárka opět kývla a vyrazila. Jídlo na stole vypadalo velmi lákavě. Dívka rychle pohlédla na konec stolu. Seděla tam nestvůra, před ní byl postaven tác a na něm byly malé dětské botičky. Klárkou projela myšlenka, kterou radši rychle zapomněla. U nestvůry, přímo u jejích nohou, stála truhlice. Dívka se rychle rozeběhla, ani se nedívala na svůdné jídlo. Odemkla truhlici, byla tam lahvička s vodou a jakýsi kámen. Sebrala je a rychle se vrátila ke dveřím, ale ty nešly odemknout. Najednou se nestvůra zvedla a postupovala pomalu k ní. Klárka hledala cosi, čím by je mohla otevřít. Klíč byl na stole s jídlem. Vzala ho a otevřela dveře. Klárka dorazila zpět k tvorovi a nemohla uvěřit svým očím. Na stole naproti oknu stála malá skříňka, která byla plná zlata. Prudentibus řekl: Jestli chceš, vezmi si ji a utíkej pryč! Klárka koukala na zlato a diamanty, pak se vzpamatovala a odvětila: Ne, nemůžu, co bude s lidmi ve městě a s mým tatínkem! Dala mu lahvičku s kamenem, které ukradla démonovi. Prudentibus řekl: Výborně, nebyla jsi chamtivá ani sobecká. Přesvědčila jsi mě, že jsi čistá jako bílá lilie

8 Teď budeš asi chtít vědět další úkol, že? Půjdeš do druhých dveří. Je tam divný přízrak. Věc, kterou mi přineseš, je přímo na očích. Jsi připravena? řekl tvor. Ano! křikla Klárka. Otevřely se další dveře. Šla dlouho. Po kolena se brodila v bahně. Po chvilce se za ní něco hnulo. Otočila se a byl to obrovský brouk, dvakrát větší než ona. Na krku měl pověšený železný řetízek se skleněnou lahvičkou s kuličkou. Brouk se podívá na děvče a povídá: Dám ti hádanku. Když odpovíš dobře, dám ti lahvičku i kuličku, když špatně, zůstaneš tu se mnou navždy. Klárka se třásla strachem. Brouk říká hádanku: Chodí s tebou, nikdy tě neopustí, voda ho neutopí, oheň nespálí a duši nemá. Co je to? Klárka dlouho přemýšlela. Bylo slyšet kapání vody z nedalekého krápníku. Kapičky potu jí stékaly po obličeji. Byla připravena se vzdát, ale svitla jí myšlenka. Křikla: Už to vím. Je to přece stín. Brouk jí zklamaně podává lahvičku s nějakým práškem a skleněnou kuličkou. Zanedlouho odskákal zpátky do temnoty. Klára se opět vrátila k Prudentibovi a podala mu lahvičku s kuličkou. Tvor se na ni usmál a mohutnou prackou ji poplácal na rameni na důkaz uznání, a Iro se radoval se slzami v očích. Tak, teď přijde další úkol, řekl Prudentibus. Najednou se prudce vznesl až ke stropu a popadl Ira za ruku. Abys mohla zachránit město, potřebuješ živou oběť, tedy Ira! Klárka křikla na Prudentiba: Nemůžeš obětovat zrovna Ira! Tak koho? Snad tebe? Klárka se zamyslila. Koukala se na nevinného chlapce, jak vyděšeně visí Prudentibovi za ruku. Dlouhou dobu bylo ticho. Bylo jen slyšet slabé vzlykání ustrašeného Ira. Po dlouhé době ticha řekl Prudentibus: Tak co, obětuješ se za chlapce a za celé město, nebo mám použít Ira jako oběť? Klárka nakonec řekla: Tak tedy dobrá, obětuji se za všechny! Prudentibus se snesl zpátky na zem a položil Ira na studenou podlahu. Tvor dvakrát švihl ocasy a Iro zmizel. Kde je? Cos s ním udělal? křikla Klárka. Přenesl jsem ho zpět do vesnice. Bude to tak lepší. Klárka kývla hlavou na důkaz, že má tvor pravdu. Pojď sem! řekl Prudentibus. Klárka poslušně poslechla. Snažila si naposledy vybavit tatínka a jarní trávu, jak chutnají jahody a další podobné věci. Došla k tvorovi. Prudentibus jí dal malou fialovou lahvičku a řekl, ať to vypije. Klárka se se slzami v očích vzchopila a vypila lahvičku do dna. Zavřela oči a čekala, co se bude dít. Výborně! zařval Prudentibus. Klárka otevřela očí a uviděla tvora se usmívat. To byl poslední úkol. Chtěl jsem zjistit, zda se obětuješ pro blaho jiných. A musím říci, že jsem tě podceňoval. Teď konečně můžeš zachránit město, řekl usměvavě tvor. Klárka si vydechla a začala štěstím plakat

9 Prudentibus vyndal lahvičku s jakousi vodou, lahvičku s práškem, kámen a skleněnou kuličku. Vše kromě skleněné kuličky hodil do kádě s lektvarem. Chvíli míchal, pak to nalil do bezedné lahve a podal Klárce. Tu máš, tím zachráníš město. A tady máš bylinky pro uzdravení otce, řekl Prudentibus. Pak do lektvaru hodil i kuličku. Opět si to pečlivě zamíchal a celé vypil. Vzápětí hrad zmizel a ve vzduchu se ozývalo: Děkuji ti, Klárko, děkuji! Najednou se octla na místě, které znala, v Avaru. Vzala lahvičku a začala kapat směs na sochy. Zkameněliny se pomalu probouzely k životu. Děti si opět hrály na hřišti, jako by se nic nestalo. Lidé na návsi už nezuřili, naopak kypěli radostí. Z boku se na ni přiřítil Iro a objal ji. Byl štěstím bez sebe. Všichni volali: Sláva, sláva Kláře! Klárka se jen červenala. Když dokončila Klárka svou práci ve vesnici, utíkala honem domů. Už viděla kamennou cestu vedoucí k polorozpadlé chalupě. Cestou jí tekly po tvářích malé perličky slz. Zastavila se. Už uviděla domov. Chaloupku, ve které žila od svého narození. Podívala se do oken. Uviděla tatínka ležícího na posteli. Šla dovnitř. Pokapala tatínka posledními kapičkami směsi z vody, prášku, kouzelného kamene a lektvaru, který připravil Prudentibus. Tatínek obživl. Pohladil dceru po vlasech a řekl: Kde si byla tak dlouho? Klárka mu vše vyprávěla od žebračky až po tři tajemné a těžké úkoly. Ach, málem bych zapomněla! vyhrkla Klárka. Ohřála vodu a dala tam bylinky od Prudentiba. Na, tatínku, vypij to! řekla Klárka. Tatínek poslechl a vzápětí byl zdravý jako řípa. To snad není možné! povídal si sám pro sebe. Tatínku, musím ještě do města! řeklo děvče. Tatínek jen mlčky přikývl a navrhnul, že půjde s ní. Dorazili do města. Všichni byli šťastni, že se mohou hýbat. Klárka jim pohrozila: Musíte mi slíbit, že už nikdy nebudete zlí, lakomí, sobečtí ani chamtiví. Jinak se tvor vrátí a všechny vás opět promění v kámen a zpátky se to nevrátí! Klárce trochu zrudly tváře od toho vymýšlení, ale co měla jiného dělat? Všichni odpřísáhli, že už takoví nebudou, dokonce i hejtman si klekl a prosil o odpuštění! Od té doby v Avaru už nikdo není zlý, lakomý, sobecký ani chamtivý. Od té doby je svět hezčí. Ptáte-li se na Klárku, jak se jí daří? Se svým uzdraveným otcem se starají o pole a dobytek a po večerech si povídají nové zážitky. 1. místo: Markéta Veverková, ZŠ Police nad Metují, 8. třída - 9 -

10 Vločka Byla jednou jedna kapka vody, která procestovala celý svět, vypařila se na Sahaře, zmrzla v ledovci Arktidy, spadla do kaluže, stala se třpytivou kroupou, ale ještě nikdy se nestala sněhovou vločkou. Toužila se jí stát tak moc, až se jí chtělo plakat, a to, uznejte sami, kapky dobře umějí. Hedvábný vítr jí poradil, aby si osedlala ten nejtlustší mrak a na něm se svezla až na Sibiř, to je prý drsné a zasněžené místo snad po celý rok. Kapka poslechla a v podobě páry putovala až k tmavé hradbě mraků, tam prolnula do správného mraku a už se vezla spolu s ostatními nad vysněné místo. Byla jí strašná zima, ale ještě nebylo pod bodem mrazu. Jen jednou mi byla větší zim m m - a než teď, řekla kapka jiné kapce, ale víc nestihla říci, protože se právě metamorfovala do jiné podoby podoby jiskřivé vločky. Konečně se splnil její sen stát se sněhovou vločkou, a už padá jako třpytivá perla dolů k zemi. Jenomže co se nestalo, dopadla na silnici a hned ji přejelo auto a potom ji odmrštilo do sněhové břečky. Vzápětí na ni šlápl nějaký kluk a ona chudák se mu v podobě bláta přilepila na podrážku boty. Chlapec ji odnesl až do hlubokého lesa, kde si hrál, pak ji přidupla srnka a pochopitelně i rys, co ji pronásledoval. To měla vločka hodně velkou smůlu a smutně si říkala: Já jsem to ale hlupák, těšila jsem se, jak budu zdobit větve stromů, jak se budu třpytit ve světle lamp a zatím, už nechci být vločkou, to je lepší se vypařit nebo být součástí ledovce. Nechci nechat po sobě dupat a ani nemohu utéct. Tak si tu v lese mudrovala a mudrovala, až si uvědomila, že na Sibiři neroztává sníh brzy zjara, ale později. Tak čekala a čekala. Trvalo to den, dva, tři, čtyři, týden, měsíc, dva, tři, čtyři, půl roku a až za sedm měsíců a čtrnáct dní se dočkala. Konečně obleva, radovala se. Nevyváděj tolik, volaly na ni vločky, které se ještě neproměnily ve vodu nebo páru, nerozuměly její radosti. Ale vločka si jich nevšímala a stoupala v podobě páry až do oblak. Libovala si, že je zase běloučká a stoupala výš a výš, až se jí z té výšky zatočila všechna pára. Pak se usadila v klubíčku tvořícího se mraku a moudře si povídá: No vidíš, ty hloupá páro, dobré bydlo tě pálilo, ale nakonec ses zase ráda vrátila ke starému a nejlepšímu, co můžeš mít. A aby ostatní poučila, povídá: Být někdo a za každou cenu chtít zkusit něco nového není vždy to nejlepší řešení, ale na druhou stranu kdo nic nezkusí, nic se nedozví, zkrátka nic se, milé kolegyně, nesmí přehánět

11 To dopověděla a plná radosti se pevně zavinula do nové nádherně modré kapky vody. 1. místo: Martin Šandera, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída Kapka Když se kapka s kapkou deště sejde, sluníčko jim zlaté barvy dá, do duhy se barev dosti vejde, pak každý z krásy radost má. Proč se mračit, když už prší, déšť za chvíli ustane, slunce z mraků povykoukne, hezčí den nám nastane. Kapka z mraků rychle sviští, o kámen se rozbije, její střepy se pak blyští, kamínek tu umyje. Další kapka z nebe pádí, ta vám, pane, dovádí, sklouzne z lístků do potůčku, tam se rázem rozplyne. My ji možná nevidíme, po tom, co tam zahučí, avšak ona s vodou splyne a už k moři skotačí. 3. místo: Pavlína Holečková, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída

12 Pohádka psí Alík v nové škole Byla jednou jedna psí škola, kde se štěňata učila slušnému psímu chování. Třeba poslouchat povely jako SEDNI-LEHNI-DEJ PAC a podobné věci. Do školy chodili devět let. Na konci ročníku je čekaly postupové zkoušky. Po vystudování školy psí porota rozhodla, jestli absolventi půjdou k obyčejným lidem, nebo zrakově postiženým, ti je ale určitě více potřebují. A tady začíná můj příběh. Bylo prvního září, tedy začátek nového školního roku. Ráno jsem brzy vstávala, protože jsem se strašně těšila do čtvrté třídy. Když mě naši přivezli do školy, rychle jsem se rozeběhla do naší třídy a tam jsem zpozorovala nějakého nového psíka. Vypadal velmi přátelsky, ale asi se před námi styděl. A tak jsem si sedla do lavice a tiše jako pěna jsem o něm přemýšlela. Vtom klaply dveře a před námi stála naše paní psofesorka. Zhluboka se nadechla a štěkla, to abychom se ztišili. Poté pronesla: Vítejte v novém školním roce a chtěla bych vám představit vašeho nového spolužáka, který se jmenuje Alík. On se postavil a řekl: Ahoj, jmenuji se Alík Labrador a přistěhoval jsem se z Psíny a teď bydlím tady v Psindii. Když domluvil, zvedl svou ťapku Chico Teriér a zeptal se ho: Alíku, proč máš na sobě ty černé flíčky jako Péťa Dalmatin? Protože jako malý jsem si hrál s kamarádem na honěnou a spadl jsem do černé barvy. A pak už paní psofesorka diktovala, co si máme zítra do školy přinést. O přestávce se Alík rozeběhl za kluky. Zeptal se velkého psa Martina Dobrmana: Mohl bych se s vámi kamarádit? Ne!! Protože kdybychom hráli na honěnou, ještě bys spadl do barvy a my tě měli na svědomí! štěkl po něm. Tak se tedy Alík otočil a se svěšenou hlavou se vydal za fenkami. Také se jich zeptal, ale pozitivní odpovědi se nedočkal. Fenka Květule Pudlová po něm vyštěkla: Jsi ošklivý a k nám se nehodíš! Smutný Alík vyšel na chodbu a na nástěnce zpozoroval lísteček se sportovními kroužky a zaradoval se: Jéé, při sportování si určitě najdu nějaké kamarády

13 A tak se vydal na trénink psymnastiky. Rychle se oblékl a hned se přidal se skupince cvičících psů. Jenže když na něj přišla řada, zjistil, že mu psymnastika vůbec nejde, rozbrečel se a odběhl do šatny. Vyzkoušel ještě mnoho sportů, třeba psotbal, psing-psong, psagby a další, jenže ani jeden sport mu nešel. Zkusil jít tedy za mnou a Luckou Bíglovou. Zeptal se mě nesměle: Alice Jorkšírová, mohl bych se s tebou a Luckou kamarádit? Usmála jsem se a řekla mu, že ANO. Byl velice rád a o to, aby měl více kamarádů, jsem se postarala já. Po celé třídě jsem rozhlásila, že Alík byl minulý týden jmenován Nejlepším hráčem psoulingu v Psindii a to byla čistá pravda. Každý ze třídy chtěl mít za kamaráda takovou hvězdu. A od té doby má Alík spousty kamarádů a taky nejlepšího kamaráda - MĚ. 3. místo: Michaela Vokálová, Gymnázium Jaroměř, prima O Lojzíkovi Tak, Dášeňko, hezky se usaď, dneska ti povím pohádku o Lojzíkovi. To bylo, Dášeňko, ještě dávno, tehdy byli pejsci velcí jako domy a stromy proti nim byly velké jako mé sandále, které teď koušeš. A tam u tvého patníčku měl místo statečný foxteriér Lojzík. Jednoho dne si Lojzík vyšel na procházku. Když minul šestý jeřáb, jedenáctou břízu a osmou borovici, uviděl na zemi sedět čerta, jak tam do jílovité hlíny dloubá klacíkem. Co tady děláš? postavil se před čerta neohroženě Lojzík. Já dělám nesmírně důležitou věc, odvětil čert. A jakou? ptá se Lojzík. Mě, jakožto vrchního čerta Uhločmouda, pověřil sám vládce pekel Lucifer, abych otevřel další vchod do pekla. A dál dloubá do země tím klacíkem. Koukej toho nechat, ty popleto, hajdaláku, ty kazisvěte ty vyslanče pekel, ty zlosyne a já nevím co ještě! obrátí se na něj se zlou Lojzík. Uhločmoud se jen pousmál a dál hloubí díru do pekel. Jenže to už Lojzík nevydržel a kousl čerta do ocasu - podle spisovné čertiny do hůňky. Čert zaječel a zaburácel, že tu bouřku museli slyšet všichni pejsci až v Psúpici po lidsku v Úpici

14 A jak Uhločmoud zaječel a zaburácel, propadl se i s Lojzíkem do horoucích pekel. Potom začal Lojzík tak nahlas štěkat, že se seběhli všichni pejsci z dalekého okolí a naskákali za Lojzíkem do pekla. Každý si vzal na starost jednoho čerta, a že jich v tom pekle bylo! Začali jim společně domlouvat. Lojzíkův nejlepší kamarád Kubík si vzal na starost Uhločmouda a Lojzík samotného Lucifera. Pak Lojzík Lucifera přemluvil a udělal s ním dohodu, že Lucifer a jeho čerti budou brát do pekla jen samé zlé pejsky a lidi. Lucifer na to dal své pekelné slovo. Lojzík a ostatní pejsci vyběhli ven z pekla a společně nahrabali na ten pekelný vchod hlínu, kameny a šišky. Za pár let tam vyrostl hustý černý les. Tak vznikl kopec Čerťák a ten pekelný zákon, Dášeňko, platí dodnes. A co bys chtěla slyšet jiného než to, že všechno dobře dopadlo. 2. místo: Jaromíra Zálišová, ZŠ Malé Svatoňovice, 6. třída Zlatonosný pes V jedné vesnici žil sedlák, který měl jen roztrhanou chalupu a psa. Jeho otec Hagit se ztratil, když mu bylo pět let. Sedlák ho hledal, vyptával se lidí, jestli ho někde neviděli, ale nikdo o něm nevěděl. Sedlák byl tak chudý, že nemohl psa uživit. Rozhodl se, že psa pustí. Doufal, že se o něj někdo postará. Ale pes se po dvou dnech vrátil. Sedlák ho nechal doma přespat a druhý den ho zase pustil. A za dva dny byl pes opět doma. Takhle to šlo asi tři měsíce. Sedlák si jednou všimnul, že když se pes vrátí, má vždy v kožíšku něco lesklého a třpytivého a běží rovnou do svého pelíšku. Sedlák se k němu sklonil a ptal se ho: Proč se pořád vracíš, beze mě ti bude líp, já tě nedokážu uživit. Pes pána dovedl ke svému pelíšku. Pán odkryl deku, na které pes spával, a našel trochu zlata. Ptal se ho: Kdes-s to vz-z-z-a-a-a-l? Pes ho zavedl k díře. Vlezli dovnitř a prolejzali dlouhou chodbou. Byla tam tma jako v pytli. Po dlouhé době vylezli u jabloně na nějaké zahrádce. Pes utíkal k lesu a sedlák za ním. Jen taktak mu stačil. Doběhli k potoku. Pes štěknul a z potoka vystoupila víla. Kdo nezná heslo, nesmí dál, řekla a zmizela ve vodě. Pes byl tak šťastný, že heslo zapomněl. Sedlák zesmutněl a chtěl se vrátit zpět. Vtom si pes na heslo vzpomněl. Osmkrát zaštěkal, potok se otevřel a ukázala se cesta. Vydali se po ní a narazili na hejno draků. Sedlák i pes skočili rychle do křoví a ukryti čekali, až nastane tma. V noci draci usnuli. Oba vyskočili z úkrytu, potichu se proplížili kolem draků