/Úryvek ze zápisníku Barbory Nebodobré, který našla Aphrodíté ve vězení v bytě Afrodity de Wright./

Transkript

1 prolog Chtěla jsem tu psát, ale vítr, který se náhle zvednul, žene písečná zrna tak nízko při zemi, mám je už všude, mezi prsty, ve vlasech, v nose, štípou mne do prsou, skřípou v mých zubech..., mezírkou v pravém oku sleduji jejich pohyb tanec plavých korálků kolem slona v porcelánu, který zanechává úhledné modré stopy za svou jedinou a zároveň jedinečnou nohou, vítr mi zvučí membránami sluchových vjemů a já myslím na jedno a to samé: hledání inspirace je nekonečný proces, nebezpečný jako život sám, jako životy ostatních, jako život nás všech... i ono je vždy ohroženo vidinou nedostatku, zřejmými konci a začátky v nedohlednu, stejně tak, jako je povzbuzováno a současně napadáno modrými či jakýmikoliv jinými lehátky, hotely, restauracemi a více či méně ogrilovanými krevetami. Také na ni myslívám, dokonce stále víc a víc se za ní ženu jako žena zbavená smyslů, jako nenaplněná studna v Libyjské poušti, jako nedokončený obraz, prahnu po dokončení, ale nikdy nechci viset na prodej v té přecpané galerii na Korčule, kde jsem viděla skvosty souložit s kýči v jednom velkém nepřehledném gruppen-sexu, barvy křičely svázány neforemnými těly a krásná těla naopak zmírala bledostí či se v hnilobě rozkládala a páchla oleji, které byly vyrobené ze zbytků makrel na tom stejném běžícím páse, na kterém kdysi běhali svalnatí muži v bílém a mladí hošíci ve snaze získat nabobtnalé svalstvo k omráčení slečen s nabobtnalým poprsím. (Tyto pásy v rámci celosvětové recyklace fitness center, když ztratí svou ohebnost a pružnost, jsou transportovány do chudých přímořských oblastí starými ruskými dobytčáky též po recyklovatelné rekonstrukci a zde jsou následně použity jako součást strojů v rybích kombinátech, kde ovšem nezpracovávají ryby čerstvé tak jako dříve, ale zbytky ryb z restaurací, Fish-Donaldů a mrtvoly z rybích zápasů, které jsou teď více v módě než zápasy psů, kohoutů, štírů a lidí. Dají se totiž v potápěčské výstroji sledovat přímo pod vodou, v oblastech s nádhernými korálovými útesy, nebo naopak na velmi odlehlých místech oceánu, a není většího požitku pro milovníky těchto her, než být přímo v ohnisku kupříkladu kosatčí exploze (platí se velké částky za možnost být přímo v ochranné kleci v blízkosti dravců, kde dříve či později vytryskne krev jako rudá dýmovnice a tito lidé se jí mohou opájet dosytosti a čím méně vidí krze sklo potápěčských brýlí, tím lépe vnímají chuť krve na jazyku). Ano, jak tak o tom neustále přemýšlím, chtěla bych být velmi bohatá no dejme tomu paní (pro začátek). Chtěla bych nashromáždit neskutečně velké bohatství, jak jinak než psaním a sice psaním s láskou v její nejčistší podobě, a pak... pak bych koupila Krétu i s místním obyvatelstvem, pokud by to samo chtělo (už teď jsou to převážně sloužící, ovšem té konzumní části světa, která se skládá z neuvěřitelného množství klientů cestovních kanceláří a zákazníků kýče). U mě by ona hrstka těch pravých potomků Kréťanů (jsou-li vůbec jací) sloužila inspiraci. Prohlásili by mne královnou. Za 1

2 nahromaděné zlato bych pro ně znovu postavila město a palác Knóssos v celé jejich bývalé kráse a všichni ti sochaři, architekti, kameníci a dlaždiči, rytci, malíři, zedníci a instalatéři by byli mou inspirací tak, jako by mé básně inspirovaly je. Jak by postupovaly opravy jednotlivých místností a domů kdysi zaniklého království, tak by se rozrůstala komunita duševní slasti pramenící z inspirace. A nebyla by to utopie sexu, protože by to byla realita financovaná mou maličkostí. Teď už jen zbývá získat tu prvopočáteční hromadu zlatých mincí. Jelikož ten, kdo na začátku stvořil tento svět, Vás a také mne, musel mít zcela určitě k dispozici obrovský poklad. A nebyl-li to poklad zlatý, pak to musela být jedině láska. Sama pramatka inspirace. Jakési osobní věno. Protože jedině láska (nebo v současnosti peníze či kombinace obojího) dokáže i hory přenášet. (Potřeba přežít je láska k člověku a k sobě samému a nenávist jako sestra lásky zase nedokáže konstruktivně stavět, namísto toho rozbíjí a ničí, a pakliže přece jen kdosi z nenávisti něco tvoří, tak je to z nenávisti k jiným, ale pro lásku k sobě samému či skupině.) Tedy to věno. Leží mi na srdci jako zlatý kámen, který nelze vydolovat. Mám pocit, že by mělo být těženo, neboť vše, co má dnes nějakou cenu, se těží. Myslím si, že mám cenu. A přesto se stále těží uhlí, těží se ropa, kamení a drahokamy, těží se na Urale, v Texasu, v Severním moři, děti těží ze svých rodičů a rodiče těží z dětí, cizí lidé těží z cizích dětí a muži těží z dospělých žen a mladistvých dívek a ženy těží z něžných chlapců a bohatých starců a zároveň ze svých vlastních mužů, zatímco jiné ženy, bývalé manželky, těží z bývalých manželů obtěžkány dalšími dětmi, které budou jednou také něco nebo z někoho těžit, protože jinak někdo vytěží je. I já tu teď ležím na rozpláclé hromadě ještě nevytěženého písku a těžím. Těžím "ji" odkud se dá. Nechci už promarnit ani chvíli. Bez výtěžku, který mě dosud netíží v kapse, aby mě následně zbavil tíže v srdci, nemohu "slušně" žít. Nemohu při své soutěživé povaze proplout a opustit zemskou tíži s klidným a svěžím svědomím. Jestliže se nezbavím pokladu, který nosím v srdci, neodvážu se. Snad bych mohla vinou nenávisti explodovat jako supernova, avšak ani tehdy nebude má duše dočista do čista. /Úryvek ze zápisníku Barbory Nebodobré, který našla Aphrodíté ve vězení v bytě Afrodity de Wright./ 2

3 1. introit Ocitla jsem se v neobvykle rozlehlé místnosti. Byla mi povědomá. Skleněný pás fasády jako by vyrůstal z bílé naleštěné podlahy podobné linoleu a v celé dohledné šíři pokračoval ke stropu, uchycen po obvodu tenkým nerezovým rámem. Pomyslná okna byla pouze naznačena vynecháním průsvitných závěsů, jejichž splývavá bělost se vlnila patrně díky klimatizaci. Prostor byl v popředí vybaven velkým promítacím panelem, bílými stoly ve třech řadách a katedrou na nízkém stupínku. Vlevo podél zdi se táhla vysoká knihovna s nikami pro studium. Na tuto učebnu-studovnu navazovaly do tvaru čtverce uspořádané pracovní buňky jednotlivá počítačová pracoviště oddělená nízkými přepážkami. V zrcadlovém stropě se jich odráželo celkem dvanáct a ve všech to šumělo prací. Za těmito pilně vrnícími plástvemi následoval prázdný prostor obdařený pouze obdélníkem velkého bílého koberce, který vzápětí střídala pohodlná jídelna. Naproti pásovému oknu při prosklené stěně do chodby ji doplňovala řada kulatých bufetových stolečků s křesílky a odpočivadly, potaženými bílou koženkou. Teprve pak začínala soukromá zóna vpravo šatnou, v podobě soustavy skříněk a laviček, vlevo se bílými kachlíky prozradil bodykérspejs. Snížený, tlumeně osvětlený podhled nad průchozí komunikací se pokoušel naznačit každému, že úplně vzadu se nachází společná ložnice a řady postelí. Kování nábytku odráželo paprsky slunce, kterým se mezerami v závěsech podařilo vniknout dovnitř, a vše jako celek tvořilo množinový průnik školy, nemocnice, laboratoře, divadelních kulis a reklamního atelieru. V pracovní zóně ťukalo asynchronně do klávesnic stodvacet prstů. Za bližšími přepážkami vykukovala pouze soustředěná čela pracujících brunetek, před vzdálenější stranou do buněk rozděleného čtverce byla vidět záda žen rovněž tmavovlasých v bílých pláštích. Také mým oblečením byl laboratorní plášť s kapsami a bílé doktorské sandály. Na klopě se mi komíhala visačka s pseudonymem: Barbora Nebodobrá. Zarazilo mě veřejné přiznání jména, které jsem dosud používala jen ve volném čase, pro občasné publikování na internetu. Ještě více mě ale udivil dodatek pod ním: The Queen. Otočila jsem se ke katedře, s povrchovou deskou z mléčného skla, která jako by se vznášela nad stupínkem přímo vedle mě, a spatřila blondýnku (konečně!) v naškrobené čepičce a bílých kozačkách. Ta se náhle probudila k životu, obdařila mne zářivým úsměvem, narovnala se ve své běloskvoucí dvouřadové uniformě 3

4 s kovovými knoflíky a promluvila hlasem, za jaký by v reklamě na Weisskopf dostala vánoční prémii a navíc deset balení 5in1 tečka Vítám vás v L andelau, řekla meduplně, zde je váš stůl. Zírala jsem na ni a nestačila tušit, jestli je přidělení stolu nějaká zvláštní pocta nebo spíš rozkaz. Jsem vaše Block l andelerin, oznámila mi. Mám na starosti tuto pracovní skupinu, pokud se zadávání úkolů a kontroly jejich plnění týče. Zajišťuji rychlou a kvalitní komunikaci mezi členkami skupiny a týmem, který tento nadnárodní projekt řídí. Dohlížím zde také na správnou životosprávu, úklid i zásobování. Vaší Královské Společnosti zodpovídám za všeobecnou spokojenost. Co to má znamenat? V hlavě se mi honil chaotický vír pokusů o zdravý úsudek. Byla jsem převelena na nějaké jiné pracoviště? Ne, to by neřekla vaše královská společnost Dali mi na starost zbrusu nové oddělení? V těch dnešních titulech aby se čert vyznal... (manažer už asi nezní dost vznešeně, tak... koukám, jestli se titul královny z visačky na plášti někam nevypařil)... že by... konečně povýšení? Chtěla jsem se jí na to hned zeptat, ale Ne, L andelau je váš nový domov, odpověděla dříve, než jsem stačila položit otázku, a pobaveně zamrkala. Křeč v žaludku mě upozornila, že něco není v pořádku. Chtěla jsem se příšerně rozlítit, ale než se mi podařilo zformulovat Ne, to opravdu ne. Avšak ani vy jste se... ehm... nepomátla na rozumu, zněla další odpověď a její bleděmodré oči se přitom prohrábly brázdami vrásek mé náhlé beznaděje. Opatrně jsem zkusila Ne, to nemůžete. Nepustí vás. A také osobní návštěvy a další formy komunikace nejsou žádoucí, se svým manželem a synem se setkáte, až na to budete připravena, s blahosklonným výrazem mne předběhla, aby si mohla naposledy vychutnat pomíjející vítězství. Pak už mě mono-dialog přestal udivovat. Rezignovaně jsem přijímala její sdělení: Nemusíte se obávat, vaše rodina je v pořádku, můžete se ostatně kdykoli přesvědčit. Family Video máte k dispozici ve své komnatě. To není legrace. To je velkorysost doktora L andeleho. Měla byste si jí vážit. Ostatní tak luxusní podmínky nemají. Doktor L andele celý projekt financuje. Co tady budete dělat? Konkrétní práci vám zatím zadat nemůžeme, nejdřív je vaším úkolem vlastní adaptace. Je to de facto... životní nutnost. Při minulých kontaktech s Vaší Královskou Společností jste několikrát psychicky zkolabovala. Tentokrát už byste to ale měla zvládnout. Vaše časově urychlené klony jinak zastávají vše, co je potřeba, a dokonce lépe. Další jsou ve vývoji. 4

5 Ano, to jsou ony. Vaše Královská Společnost. Prozatím bylo vybráno dvanáct nejlepších. Třináctá je tu s nimi jako hlavní ošetřující sestra. Všechny tu pracují a bydlí zároveň. Dvanáct žen vstalo od práce a mírně se uklonilo. Odněkud zezadu se unaveně přišourala ještě jedna, poněkud obtloustlejší. Jejich postavy a účesy se sice, v mezích možností, různily, ale ve tváři byly všechny stejné. Všechny vypadaly, jako... před pár lety... já. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Vlastně se mi nepodařilo ani otevřít ústa, jen oči mi bezmocně těkaly od jednoho obličeje k druhému. Tak anxiózní stav jsem doposud znala jen z knížek. Jestli to byla halucinace, pak byla po všech stránkách dokonalá a komplexní. Block l andelerin, fungující jako telepatický automat, umlkla a v místnosti se rozhostilo trapné ticho. Moje kopie evidentně zrozpačitěly a postupně si sedaly s omluvným úsměvem zpět ke své práci. Po chvíli vnitřního zmatku, kdy jsem se pro bušení v hlavě a bolestivou křeč v celém těle nemohla absolutně pohnout, ve mně najednou začaly nepříjemné pocity umlkat. Svalové sevření povolilo, nesmírná úleva mi na tváři vykouzlila samovolný úsměv a já s další nevyslovenou otázkou pohlédla směrem k bílé uniformě virtuální Block l andelerin. Probralo ji to opět k jejímu žvatlavě naprogramovanému životu: Ničeho se nebojte. Zatím jen sledujeme adaptaci vás, coby původního jedince, neboli Královny/Matky, na nově vzniklou situaci. Doufáme, že se sama postupně a efektivně zapojíte do projektu, který má smysl, a že budete vytvářet vysoce emotivní prostředí žádoucí pro práci ostatních. S výchovou klonů máme totiž jen omezené zkušenosti. Ne, nejste nemocná, a už vůbec ne vězněná. Jste náš majetek. Společnost L andelau je vlastníkem celé Vaší Královské Společnosti včetně vás samé. To se týká vašich klonů ve všech etapách vývoje a veškerého dalšího, z vás pocházejícího i vypěstovaného, biomateriálu. Ano, už mizím. Jak si přejete. Trojrozměrný obraz uniformované blondýnky s bliknutím zmizel a mé tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Třináct Barbor se seběhlo kolem mne. 5

6 2. akvakoridor Jan de Wright zabouchl zadní dvířka, hřbetem ruky přejel nános prachu na zpětném zrcátku a nastoupil do vozu. Bylo mocné jarní odpoledne, dvojice věží neoklasicistního kostela sv. Václava trčela vzhůru do indigového nebe, poskvrněného pouze tmavou ptačí siluetou, která v podobě pozměněného zrakového vjemu zdolala nečekaně rychle dráhu naplánovanou asociací dítěte: Fíííííííííííáááá drchchchcchch!!!!! Sykavé hvízdnutí a rachot vypůjčený z počítačové hry proměnil kostel v hromadu trosek. Valící se mračna prachu zahalila náměstí. Na auto dopadly těžké kusy trámů a znemožnily tak dvojici uvnitř z místa katastrofy ujet. Máma bude mít radost, pronesl otec, pohledem se ujistil, že květiny na předním sedadle jsou v pořádku, a nastartoval. Já tam nechci jet, tati! pokusil se znovu bránit malý Robin a zoufale se chytil sedačky, ke které byl připoután. Vzpomněl si na maminku ležící v posteli, ke které ho minule pustili jen na okamžik. Vztahovala k němu ruce a pořád dokola opakovala: Bajajo, ty můj malý princi, jak jsi krásný a jak vznešené rysy máš v obličeji! Ani trochu se mu to nelíbilo a strašně se před ostatními pacientkami, ležícími vedle, styděl. Proč mu říkala Bajajo a pletla dvě pohádky dohromady? A vůbec, není už mrně, aby věřil na prince, draky a mluvící lišky! Mnohem radši má, stejně jako táta, legendární hrdiny třeba Zorra mstitele nebo Terminátora! Jakýpak Bajaja, cožpak se jmenuje, i když jen křestním jménem, po anglickém šlechtici (kterážto varianta se otci jevila jako nejschůdnější) úplně zbytečně? Co by za to dal, kdyby v něm bývala viděla aspoň... aspoň Vinnetoua! Okamžitě si představil, jak ho v zajetí čeká strašlivé mučení nepřátel. Indiánská dívka mu zatím přináší silný vývar, aby... Hele, je neděle. Máma nás čeká. Brzo ji pustí domů, neboj se. Kdy?! třískla palička do masa na prkýnku, až se vlhké kousíčky pěkně nabobtnalé kvíčalí kotlety rozstříkly po celé kuchyni. (Otec v tu chvíli pravděpodobně přemýšlel, jakou večeři na ten slavnostní den přichystá.) Jedna z vlhkých střel přistála otci na nose. Představa chladivého pocitu přenesla náčelníka zpět do reality. Příští týden, rozhodl se odpovědět synovi a opatrně sjel z chodníku. Fakt? Pročs mi to neřek dřív?! prudce reagovala oběť přivázaná u kůlu, která úplně zapomněla na představu posilňující polévky a omylem nakopla Líbá - Nohy před sebou. Au, nechtěl jsem to zakřiknout, zabrumlal si Jan pro sebe a v duchu se, ač zarytý ateista, pokřižoval. Před deseti lety, když se kluk narodil, byla jeho žena 6

7 v blázinci téměř rok, než zjistila, co jí je. Máš ten obrázek? zaplašil raději nejhrůznější vzpomínky. Ale Robin už ho nevnímal, rychle začal stahovat okénko. Modrojarní imprese prosycená vůněmi vnikla do jeho nitra. Projeli naprosto vylidněnou ulicí, jejíž název nedával dítěti absolutně žádný smysl. Z terasovitých střech už méně nového Nového Smíchova, jako kdysi vegetace z visutých zahrad Semiramidiných, splývaly dolů girlandy zlatého deště mávající žlutými květenstvími na pozdrav filmové fresce anděla na protější fasádě zdejší dominantě paradoxně pouze černobílé, což v jiných ročních obdobích vedlo k tomu, že se turisté častěji ptali svých Ambrel: A proč je vlastně Zlatý? Před vchodem do nákupní zóny bylo rušno, několik lidí si pouštělo noviny opřeno o zábradlí, na kterém seděla šedovlasá paní. Byla to autorka této kultovní novely. Kouřila zamyšleně dýmku a s nejistotou pozorovala znovu opravenou židovskou synagogu, schovanou pod rozmáchlými křídly Anděla, která byla dokonale naškrobená novou (tentokrát světlonce modrou) omítkou, což snad, doufala, mohlo být do budoucna jistou zárukou neprůhlednosti. Prosklený hotel L andelau na protější straně ulice působil díky všudypřítomným bílým závěsům, sahajícím až na zem, stejně nevinně jako neproniknutelně. Kontrolka rychlosti teď mohla opustit sehr-slow zónu, střechu auta přejel stín ramp spojujících M-S tunely, a červená lukrécie zvolna sjela do nedávno otevřeného akvakoridoru. Stavba, která se rychle ujímala pod zkratkou akvor, mu znovu připomněla večer, kdy viděl svou ženu naposledy v pořádku. Afrodita de Wright, členka architektonického týmu nyní nejznámější developerské společnosti v zemi, spěchala oslavit otevření tohoto megadíla a před odchodem si upravovala v koupelně své jednoduše zastřižené polodlouhé vlasy. Gelování byla jedna z mála věcí, kterou se pravidelně zušlechťovala, vůbec dávala přednost jednoduchosti a přirozené kráse. Sluší ti to, má krásná Aphrodíté, zašeptal tenkrát jen pro ni ¹ do ucha a ona se k němu přitulila tak, že na rtu ucítil chladivý dotek lesklého hranolku nerezové náušnice. Povzdechl si a zastavil za posledním autem ve frontě. Znovu se rozjel a v patřičném odstupu se přesunul na pohyblivý pásovor. Vypnul motor, narovnal si záda a zůstal v nehybné poloze, hlavu zakloněnou dozadu. Kdo potřeboval Košíře zčásti nebo celé projet, cestoval na pásovorech jako zavazadla v letištní hale dvojitým říčním korytem k tomu či onomu exitu. Nalevo, ve směru do centra, byly jednotlivé díly pásovorů poháněny vodou přitékající údolím Motolského potoka, vpravo volně pluly v klidném rameni dvojčeti. Uprostřed se zrodil ostrov botanická zahrada se stromy, rybníčky a vodopády, přístupná z nesčetných lávek a schůdků z původní úrovně Plzeňské ulice. 7

8 De Wrightův unavený výraz nemohlo jen tak něco rozveselit. Zítra ho zase budou pronásledovat dotěrné otázky kolegů nebo pokusy o soucit. Po čase bohužel vyšlo najevo, že má ženu nečekaně dlouho v nemocnici. A všem bylo jasné, na kterém oddělení. Odjížděl z práce dřív, nakupoval, vysvětloval synovi contracting a eurologii, staral se o domácnost. Ne že by to dřív nedělal, ale teď na to byl sám. Na služebnou peníze nezbývaly, i když dívky z oblasti Kavkazu nechtěly tolik. Jenže počítaly s ubytováním zdarma a to jim de Wrightovi nemohli nabídnout, sami se sotva vešli do malého dua s kuchyňkou. Ani toho psa klukovi nemůže pořídit. Sakra, jak by se teď hodil... Dítě by aspoň přišlo na jiný myšlenky... Klaustrofobický pocit z malého bytu neopustil Jana ani v akvakoridoru, přestože šlo o jiné měřítko. Nemohl si na tuhle novou podzemní díru zvyknout. Slunečními paprsky osvětlený zelený ostrov uprostřed potemnělých polotunelů na obou stranách mu připomínal dno propasti Macocha, kde se mu, coby školnímu dítěti, udělalo nevolno. Celá třída se mu tenkrát smála. Stavbu vzal na milost pouze z bezpečnostních důvodů. Hlavní výhoda tohoto, dle oficiálního tvrzení vlády, odvážného vodohospodářsko-urbanistického experimentu, který se podařilo prosadit až po ničivé tisícileté vodě, totiž spočívala v tom, že napájecí Akvadukt Beroun, jenž zajišťoval stavbě dostatečný a zároveň ekologický pohon, mohl sám při povodni dost vody zadržet. Prakticky ověřené to ale zatím nebylo. Jan vrátil hlavu do polohy vhodnější pro řízení, i když by býval mohl bezpečně využít obrazu palubní desky a výhledu před sebou, který byl při relaxačním módu automaticky přenášen na obrazovku umístěnou na stropě kabiny. Kýžený exit se blížil. To věčně zasněný Robin jezdil akvakoridorem rád. Připadal mu jako nádherné terárium. Pokaždé pozoroval zabydlující se život a přemýšlel, zda by se tu nemohli vylíhnout dinosauři. Nebo aspoň krokodýl. Jídlo by se tu pro něj jistě našlo. Dnes například nějací lidé se psem krmili na podlouhlém ostrově hejno kachen a pár lysek. Vodní ptactvo už stihlo za pouhý měsíc novou vodní plochu osídlit! Jejich mrňavá copatá holčička mezitím počítala auta na pásovorech, která ji neslyšně míjela jako nekonečný vlak. Děvčátko náhle spatřilo uvězněného Smolíčka Pacholíčka přivázaného v jednom z kočárů, který pomalu táhly ošklivé Jezinky. V holčičce to strachy až hrklo lesy jsou přece tak strašně daleko! (Sama ani netušila kterým směrem). A i kdyby byly blíž, na to, aby Smolíčkovo volání o pomoc uslyšel jeho milovaný jelen, je tahle jeskyně moc hluboká! Maličká se proto sama rozběhla oblíbené postavičce na pomoc. Zlé Jezinky však začaly čarovat ze všech sil, takže rodiče nechali kachny kachnami a běželi pro dcerku, aby nespadla do studené vody. Kouzla pohádkového světa ale natolik přála lásce a dobru, že unášeného 8

9 v mžiku proměnila v Budulínka. Holčička proto nezačala plakat, když ji tatínek chytil do náruče, ale smála se a žvatlavě prosila otce, aby ji taky povozil na ocásku. Robin byl rád, že to tak dopadlo a představil si dívku o něco starší, která je pro jeho záchranu ochotná udělat cokoli. Chytil se okénka a kdyby to šlo, vyklonil by se ven, aby ještě jednou spatřil mizející siluetu. Určitě by tam stála v sametových šatech až na zem, s rozpuštěnými havraními vlasy a malovaným vějířem... Představu šlechtice bohužel zničil zákeřný vévoda z Nottinghamu, který znovu nastartoval vůz a najel na pás exitu K4. Panoval zde celkem klid, ačkoli se blížila návštěvní hodina v motolském hospitareálu. 3. Královna/Matka Paprsky slunce se nesměle roztančily po mém vyčerpaném obličeji a oznamovaly příchod rána. Se zavřenýma očima jsem naslouchala odbíjení hodin na věži kostela. Důvěrně známý tón uklidňoval, ale jeho slabší intenzita mne naplňovala obavami. Znělo to jako Václav, ale nějak jinak. Z jiné strany? Dál! Jak to? Jsem snad někde jinde? JINDE! Prudce jsem se napřímila a zjistila, že sedím ve vysoké neznámé posteli s bělostným baldachýnem. Zvlhlé saténové povlečení lehce studilo a místo okna mne sarkasticky vítal jen jeho hrůzný náznak úzký nekonkrétní výhled prosklenou fasádou, vymezený rozměrově nastavitelnou absencí průsvitně bílých závěsů. V mžiku se mi vybavily útržky šíleného snu. Nesnesitelně velká místnost potom ty ženské A nakonec stupidní blondýnka v uniformě, která žvanila o jakýchsi společnostech a o a sakra, co se pak stalo dál? Nic. Mezera. Stejná jako ta mezi závěsy. Stejné prázdno v mé hlavě. Mám je tam taky, odporné mlžné clony odshora až dolů... Přepadla mne podivná nevolnost, ale rozum mi kázal v příští vteřině vylézt z postele a skutečné okno rozhrnout: shlížela jsem z nejvyššího patra hotelu L andelau na Stroupežnického ulici, kterou znám od dětství zubní středisko v domě s černou podezdívkou i po tolika letech zavanulo post-dentální kremací. Odtud naštěstí všechno vypadalo veseleji. Vlevo se třpytila střecha obláčkově modré synagogy; podruhé opravená, vypadala jako nevěsta v rovném kostýmku ke kolenům šitém za třicátých let, bosými chodidly sloupů v průčelí přitom lascívně courala v loužích, 9

10 což jí dekadentně prodlužovalo přední nohy. Sv. Václav se trochu nudně pyšnil v místě beze střech. Tak to se mi ulevilo. Vždyť bydlím jen kousek odtud. Blízkost domova mě uklidnila. Prostě jsem to přehnala na včerejším flámu a nevím, co všechno se pak semlelo. Zřejmě jsme tu svorně ukončili noční tah s ostatními kolegy a přáteli. Moje poslední vzpomínky se jasně týkaly otevření akvakoridoru, na jehož projektu jsme pracovali několik let. Dostala jsem prestižní cenu Greenspace:... týdenní poznávací zájezd pro dvě osoby na Krétu získává... Afrodita de Wright... za nápad vytvořit botanický ostrov uprostřed města! Uáá! Kdo jim prozradil můj celoživotní sen? A pak to začalo: gratulace, přípitky, tolik alkoholu najednou... Byla to opravdu velkolepá oslava. Ještě že mne neviděl Jan. Ze zájezdu bude mít jistě velikou radost, ale tyhle společenské trachtace nemá rád. Ze zásady je bojkotuje. To je teda slušné vokno Jediná spása dát si dole na baru pořádný šálek černé kávy. Doma budu za pár minut, zlatíčka určitě ještě spí. Štěstí, že firemní rauty pro veřejnost probíhají nejčastěji v pátek, v týdnu by člověk takový nápor jen těžko zvládal. Protáhla jsem si záda, zakřupala klouby a poškrábala se na nose, který náhle svědil. To bude nějaká mrzutost výchova pověrčivé babičky se nezapře. Ještě jednou si prohlížím ulici dole. Na protější stanici autobusu mezitím přibylo lidí... Jako ve všední den... zívají do navlhlého rána? To je přece nesmysl, vždyť je sobota! Rozhlížím se pořádně a zornice mi náhle stahuje záblesk vyslaný zlatým deštěm z parkových střech pod Sacre Coeur. No ne! Přitom stromy přímo před hotelem jména těch pozdě nasazujících nováčků přivandrovalých z jihu, až do podzimu košatých, vlastně ani neznám jsou ještě holé! Jenže... vzdálenější Peter s Hill se také podezřele zelená! Akvakoridor se otvíral v únoru Jak je možné, že kvete zlatý déšť? Po zádech mi přejel mráz. A kde mám oblečení? Na židli opodál leží jen spodní prádlo a jakýsi bílý plášť. Na zemi taky bílé sandály s kovovými přezkami. Nikde žádná taška ani kabelka. Ani mobil! Nic. Znovu svíravý pocit. Bleskově obhlížím pokoj. Postel, noční stolek, vestavěné šatní skříně ze skleněných matně bílých lamel. Pobíhám horečnatě okolo nábytku, otevírám dvířka, vytahuji šuplíky. Nikde nic není! Znovu ten anxiózní stav. Tuhnu a nehýbám se. Snažím se té šílené úzkosti postavit. Klid! Chovej se jako v práci, napovídá mi cosi odněkud zevnitř. Poslouchám ten hlas a pokouším se soustředit... Najednou cítím, že mohu pohnout hlavou. Funguje to... Takže: klid. Ano, jako při práci, když je v kanceláři frmol. K L I D! 10

11 Stojím v pokoji jako zapomenutý, němý, pouze vzteky rudý hasicí přístroj a rozhlížím se. (Toho si nevšímejte, prostě profesionální deformace. Jsem přece v práci.) Zkoumám podrobně detaily nábytku a pomyslně diktuji na záznam další požadavky investora: zrcadlová stěna, pracovní deska + PC + světlo + pojízdné polstrované křeslo. Malá lednička a odpadkový koš. Vše v bílém. (Jak nudné.) Sprinkler, reproduktor, kamera, detektory, klimatizace, Hubitelor. Prostě typický hotelový pokoj. Až na ten baldachýn. Poněkud úlet. Že by se to líbilo turistům? Královské ubytování v andělském prostředí za ďábelské ceny. Hmm, ale jinak teda nic moc. Musí to být spíš šok vyvalit se z teplé postele, rozhrnout závěs a ocitnout se polonahou postavou v tvář mžourajícímu zástupu, který si krátí čekání na sí-tý škodolibými pohledy do oken obětiště. Jak se tenhle kolos může udržet na nohou? Nebo že by měl křídla? Jako ex-berlínský anděl opodál? Tss Tak dost. Není čas na kraviny. Tohle už nevypadá jako ráno po obyčejném flámu. Tohle je teda od kolegů dost drsná kanada! A kolikátého sakra je? Oteplilo se tak rychle, že je jaro? Nebo běží za okny pouze vizualizace všedního jarního dne? (K realizaci nápadu vyrábět výhled z oken na prodej už zbýval jen krůček překonat proměnlivost perspektivy obrazu v závislosti na pohybu osoby za oknem...) Najednou jsem nádherně excitovaná, tolik miluji nečekaná dobrodružství (zvláštní, před chvílí by se ve mně krve nedořezal). Jak by to tak rychle dokázali zprovoznit? Snažím se na to přijít, nic přesvědčivého mě ale nenapadá. Že se jim ale povedlo mě vyděsit! Jen počkejte, to vám oplatím, jen co budu mít příležitost! V rychlosti se oblékám do té nemístné laboratorní taškařice, odhodlána odsud co možná nejrychleji vypadnout. Vzápětí se otevírají dveře a já vidím svou mladší, avšak výrazně tlustší dvojnici, také v bílém plášti, kterak vchází dovnitř a před sebou tlačí vozík se snídaní; vedle toho, v klasické porcelánové mističce ledvinovitého tvaru, množství různobarevných tablet. Mastné vlasy jí padají do čela. Buď zdráva, Královno/Matko, říká mi přátelsky a kontroluje můj stav. Nejspíš ji těší, že jsem už skoro oblečená: Vidím, že se ti dnes daří lépe. Oči mi zastírá hustá mléčná mlha a tlak v hlavě způsobuje, že vrávoravě usedám na postel. Přes mlžnou clonu není vidět vůbec nic. Ona mezitím do něčeho vráží a taky spadlo cosi na podlahu. Á kruci, pardon, slyším, jak kleje mými slovy a podobným hlasem. Ve chvíli, kdy se ohýbá, hekne námahou a křupne jí stejně jako mně v kolenních kloubech. V uších mi spouští hodně brutální techno a ta blonďatá uniformovaná kráva z nočního snu teď u katedry zběsile vytleskává rytmus, bílé kožené kozačky vystřelují do vzduchu a roztancovaná skupina tmavovlasých holek zaplavuje vnitřek mé hlavy. Chce se mi zvracet a ze všeho nejvíc mi vadí, 11

12 že těm holkám okolo je to úplně jedno. Dokonce se jim tahle taneční schíza líbí! Jsou všechny stejný a šklebí se na mě. To všechno jsem já. Zdá se mi to? Ne, jenom sedím na posteli a nic skutečného nevidím. Je to tedy představa? To těžko. Neměla jsem v úmyslu si něco vybavit. Je to tedy... vzpomínka! Ale... je to vzpomínka na sen nebo na skutečný prožitek? To bohužel nedokážu spolehlivě rozpoznat. Dvanáct naklonovaných Barbor tancuje v mé mysli, třináctou kopii mám před sebou na dosah. Panebože, kdyby šlo jen o nějakou noční můru, kterou si občas člověk vybaví i ve dne... ale tohle už se začíná překrývat! Může to být jedině halucinace! Kristepane, nevzali jsme si včera po té oslavě ještě něco? Počkat, to přece nemohlo být včera... vždyť... vždyť... ten zlatý déšť... Nemohla jsem si na nic pořádně vzpomenout... Útržek šílených vidin se v průběhu mého uvažování pomalu vytratil, i když hudba byla stále ještě zřetelně slyšet. Jen klid. To bude dobrý. No tak je tu pokojská a přivezla mi snídani. A že je mi podobná, ještě nemusí nic znamenat. Já to v žádném případě nejsem. Je to normální hotelová pokojská a já si do ní pod vlivem bůhvíčeho promítám svůj vlastní obličej, hlas a oblíbené fráze. Přece nejsem takhle hloupě nemotorná, nevrážím do dveří a nepadají mi věci. Je to zkrátka chorobný příznak, sluchová a zraková halucinace. Beztak jsem čekala, že se jednou objeví. Deset let trpím maniodepresí, tak co by ne? Věk a diagnózu na to mám... A takovéhle případy byly přece popsány nesčetněkrát! Jiní, podobně nemocní známí, se jimi dokonce chlubí. Stavěla jsem se k jejich zážitkům vždycky dost skepticky a teď to mám. Tady je důkaz, že si nevymýšleli! Moje až skoro nechutně stejné dvojče stále heká a vzdychá a pokračuje v krasojízdě mezi mnou a nábytkem. Postupně zmizí. Musí zmizet! Zrak se mi pomalu vrací. V klidu se s ní pobavím. No co, nebudu ani první, ani poslední, komu se tohle přihodilo. Vzniklo to nejspíš z pití! Přeháněla jsem to poslední dobou... bylo tolik práce... a správně bych neměla ani skleničku... Nu což, budu mít aspoň ve volných chvílích o čem psát... Drahý, Goethe, řekni nám pravdu, jakpak to tenkrát bylo s tou cestou do Drusenheimu? Ještě že na psaní používám pseudonym... Kdyby teď v médiích zjistili, že spořádaně žijící Afrodita de Wright, která získala přední cenu za pro-ekologickou architekturu, je táž osoba jako Barbora Nebodobrá, vkládající v anonymních kavárnách na síť články a básně někdy velmi skeptického, jindy pro změnu extravagantního obsahu...! (Inu, nějak se se svou nemocí musíte naučit žít...) Radši si takové sousto pro noviny ani nepředstavovat. Kdo jste? povídám tedy, už vcelku klidně, směrem k té pohybující se skvrně. Právě mě míjí, cítím dotek pláště. Slyším, jak něco nalévá do sklenice. Kdo jste?! 12

13 naléhám znovu. Tlak v hlavě ustupuje. Postavila jsem se. Schopnost zůstat v klidu dokázala zmírnit palčivou bolest ve spáncích. Postupně se začal napravovat rozostřený zrak: stála tam, otočená zády, levou rukou si mnula oko a pak si prsty pročísla rozcuchané vlasy, načež si palcem důkladně třela žlábek za uchem. Vlastní, často používané gesto jsem poznala hned. Zamrazila mě taková autentičnost. To snad ani není obyčejný dvojník... v tomhle je to dokonale vycvičený přelud...! Totéž dělám, když jsem v úzkých... Něco ji určitě rozrušilo. Je jí snad do pláče a má co dělat, aby se ovládla? Stydí se dát najevo nějaké city, napadlo mě! Rozesmálo mě to, jestli se takhle otáčím, když je mi do breku Představila jsem si zbrusu novou povídku, kterou bych o takovém setkání hned mohla napsat. Fyzicky sice objemnější, s nepříliš upravenými delšími vlasy a evidentně mladší, jinak ale téměř přesná napodobenina mé tělesné schránky, je přece něco jako moje sestra! Cítila jsem k ní náhle jakousi neznámou sounáležitost, dosud nepoznaný pocit spřízněnosti, asi jako když se dospělý člověk setká se svým jednovaječným dvojčetem, o kterém neměl celý život tušení. Rozhodla jsem se chopit té zvláštní příležitosti. Věděla jsem, podle sebe, že potřebuje nějak utěšit. Přistoupila jsem k ní a vzala ji lehce za rameno. Podvědomí snad čekalo, že nenahmatám žádné tělo, ona tam ale doopravdy byla. A velmi skutečná. Přece jenom mě to vyděsilo. Co se ti stalo? rozhodla jsem se v zoufalé křeči pro tykání, zatímco ona se už celá chvěla pláčem. Star-ám se o teb-e už víc jak pět tej... tejd-nů... a ty mě an-i nep-oz-náv-áš... vzlykala, ale otočila se. PĚT? Cože? Zacloumala jsem s ní a chtěla se rozkřičet, jenže už to nešlo... Podařilo se mi akorát naposledy zaostřit, na visačce měla jméno: Barbora XIII.- Dobrotivá báseň na záchodě Nedaleko od komnaty Královny/Matky, v kabince jednoho ze společných záchodků, seděla tou dobou s vystrašeným výrazem jiná z Barbor. Na visačce měla vedle jména římskou číslici VII. a přívlastek Bojácná. Hubenější než ostatní, s rovně zastřiženým mikádem, netrpělivě čekala. To je to ranní kafe. Vypila ho prostě moc. Člověk to množství při práci málem ani nevnímá. Chtělo se jí nesmírně na malou, 13

14 ale nemohla se na úkon soustředit. Téhle kabinky se bála. (Jenže druhé dvě byly nešťastnou shodou okolností obsazené a ona to už nemohla vydržet!) Jindy by sem nevlezla ani za nic. Když sem totiž vkročila vůbec poprvé, k smrti se vyděsila. Byla tu úplně nová a hned taková smůla... nebo to udělali schválně? (Viděla v jednom programu ještě nechutnější kanadské žertíky.) Na dveřích se totiž skvěla červenou fixou napsaná příšerná báseň. I když to hned spěchala říci ostatním, než je vytáhla od počítačů, byl text smazaný. Zbyla po něm jen vlhká šmouha na vnitřní straně dveří. Kdo mohl v té chvilce ono sdělení smazat? Nezjistila nic. Jisté bylo jen jedno: podobná událost se už nikdy znovu neopakovala. Od té doby se také začaly kamery otáčet i na záchodech a ve sprchách. Barbora si tím vysloužila svůj inaugurační přívlastek: Bojácná. Problém byl v tom, že si onu báseň zapamatovala. V noci se jí o ní občas zdávalo. To pak křičela hrůzou ze spaní. Bylo to takhle: L andelau V ledu dvě bledule, hlavu den kloní hle: data v L andelau loadují klony bláhový, kdo by snad blondýnku hledal andělsky splývavá běloba BĚDA! Posedlý L andele plagiát klade na bělmo válendy úhledně nadél přisednul k omdlelé: Zvládnem to, ano? pohladil dlaněmi konopné lano Kladivem obnovit legendu klanu? Anebo (pohlédnul vlevo na vanu) vandal se odhodlal - skalpel vzal ladně umrlá neshledá rozdíly žádné V hodině poslední gladiol vadne Pod vlivem mentolu plandá a slábne Obzvláště slovo plandá na ni, v souvislosti s kytkou, působilo hrůzostrašně. Představovala si temně rudou květinu, kterak se bezvládně sesouvá ve váze a rozpouští se v zelenavou břečku. (Báseň na dveřích se také ztrácela, jako by umírala, protože fixa, kterou byla napsána, musela být skoro vyschlá, poslední strofa básně se už téměř nedala přečíst.) Viděla jednotlivé okvětní kalichy škubající se v posmrtné křeči nad hladinou otrávené vody Vtom k jejímu sluchu dolehl útržek rozhovoru na chodbě; kabiny WC a celý bodykérspejs vlastně nebyl nahoře uzavřen, jednotlivé místnůstky oddělovaly pouze 14

15 tenoulinké přepážky, které končily tak čtyřicet centimetrů pod stropem. Slyšet bylo de facto cokoli z chodby, a především z chodby bylo dobře slyšet, jestli si někdo náhodou na záchodcích přes přepážky nepovídá... Ještě vůbec nic nesnědla, doktore L andele... stěžoval si trochu nazlobeně plačtivý hlas obtloustlé hlavní sestry Barbory XIII. - Dobrotivé. Nevadí, nechávejte jí zatím jídlo na očích a zbytečně ji nerušte. Stravu má nabitou energeticky modifikovanými přísadami, takže i kdyby jen ochutnala, mělo by to na dva dny stačit. A zamkněte ji, než zase přijedu, dostala teď informací dost. Kdyby se vztekala, dejte jí sedativa. S adaptací se musí postupně. Tady máte seznam pozměněného složení léků, začala si přece jen zvykat, tak pomalu vysadíme neuroleptika a imobilizátory. Block l andelerin vám pomůže se v tom zorientovat. Má program, který ten můj škrabopis bezpečně rozluští. Léky vám pak vyzvedne služba, měly by být v dostatečném množství na skladě jako obvykle. Dobře, mrknu se na to. Co ostatní? Nikdo nic? Žádné dýchací obtíže, podezřele časté vyměšování nebo deformace páteře? Něco jiného, zvláštního? Hmm... ne, vo ničem nevim..., zamyslela se tázaná. Počkejte... možná... devítka se chová poslední dobou ňák divně... Dává přednost rajčatům před vokurkama, švestkovýmu kompotu před ananasem a vychlastá úplný kvanta pomerančovýho džusu... Vůbec tomu nerozumim... Na to je velmi jednoduché vysvětlení, usmál se nejspíš doktor, má s největší pravděpodobností těžkou zácpu. Jak dlouho už to trvá? Může to bejt tak dva tři měsíce, co si vostatní stěžovaly, že nemaj dost rajčat k snídani. Musela sem říct Block l andelerin, aby ňáký v kuchyni přivobjednala... a pak ještě jednou, to když si je dokonce začala střádat v nočním stolku. V nočním stolku? Zajímavé... proč jste mi to neřekla dřív? Nepřipadalo mi to nijak divný, prostě sem si myslela, že jí chutnaj! dotčeně se ohradila Dobrotivá. Všechno, co se odchyluje od průměru, mi musíte hlásit! I rajčata! A pošlete ji ke mně po obědě na prohlídku, dokud jsem tady! Zkontrolujeme imunitu, obsah vitaminů, funkci žaludku, ledvin a taky konečník a tlusté střevo! Rozhlédl se po kamerách všude okolo, aby se v duchu utvrdil, že gravitesty jsou v tomto případě zbytečné. 15

16 Pošlu ji hned, jak skončí dezert, odpověděla Dobrotivá rázně. Dneska maj rakvičku se šlehačkou, dodala důvěrně. Opravdu? řekl doktor nezvykle smyslným a chtivým tónem, který však mohl být chápán i jako cynický sarkasmus. Jo. Rakvičky maj snad ze všeho nejradši. Druhý místo získaly věnečky. Indiáni maj holt smůlu. Doktor se musel nejspíš úplně rozplývat, protože mumlal něco jako: To je rozkošné, opravdu... opravdu neuvěřitelné... Jeho hlas zněl více než vzrušeně. Pak si asi uvědomil, že nepůsobí dostatečně nezaujatě a rychle si odkašlal. Pokračoval svým obvyklým hlasem: Dobře tedy, zařiďte, co jsem vám říkal a... pokud byste si s čímkoli nevěděla rady, neváhejte pro mne poslat. Block l andelerin se o to už postará. Ty virtuální agentky nemají chybu. Ano, ano, pokračovala Dobrotivá v souhlasném přitakávání. Máte pravdu, je k nezaplacení... Totiž... špatně spim poslední dobou, skoro vykřikla po chvilce zaváhání na odcházejícího muže. Ten se zřejmě vrátil, protože pak pokračovala přiškrceným hlasem: Co je tady, tak mě to vyvádí krapet z míry. Asi vo tom všem moc přemejšlím... Nesmíte to tak prožívat, Dobrotivá..., kdyby to nepřestalo, něco vám dám. Díky. A můžete se spolehnout. Barboru VII. - Bojácnou konečně přestala obtěžovat vize veršované noční můry načmárané na dveřích záchodku vypsanou fixou, protože se pokoušela správně si srovnat v hlavě rozhovor, jehož byla právě svědkem. Asi to nebylo nic moc důležitého, na monitoru v umývarně muselo být přece vidět, že všechny kabinky jsou obsazené. Rajčata a švestky brzy propadly neviditelným analyzačním sítem. Naopak mnohem víc bádala slečna nad posledními větami své sestry-ošetřovatelky: Co je tady, tak mě to vyvádí krapet z míry. Asi o tom všem moc přemejšlim... Přijít tak na to, kvůli komu nemůže Dobrotivá spát! Že by kvůli ní? To by bylo nepříjemné... Je tu sice stále ještě nová, žádná další po ní zatím nepřišla, ale že by kvůli ní nemohl někdo spát? Ona přece nechrápe... a pak... chrápání ani není věc hodná dlouhého přemýšlení. Tak kdo je ten nepohodlný? Že by Královna/Matka? Tss... to jí nepřipadalo moc pravděpodobné. Kdykoli ji zatím zahlédla, byla tak zfetovaná nějakými dryjáky, že nevydržela v klidu ani stát, natož aby něco řekla. Takhle si svou matrici rozhodně nepředstavovala... A že by o ní někdo zvlášť přemýšlel? Spíš o ní nemluvily vůbec. Čekaly, až je sama přijme. Doktor L andele 16

17 je upozorňoval, že to chvíli potrvá, jelikož jsou jedna z prvních společností tohoto typu, a takovou věc pochopit, že nebude pro jejich mateř vůbec jednoduché. Čekaly ale už víc jak měsíc... Vtom si vzpomněla, že občas křičí kvůli té hloupé básni ze spaní... Co když je přece jen nepohodlná ona? Je příliš citlivá... Každá se nemusí hodit pro tak vznešený úkol... Proto také ten přísný výběr... Dostala panický strach. Horečnatě uvažovala: co to říkal ten doktor? Každé odchýlení od normálu je třeba hlásit? Mohla by to na ni Dobrotivá prásknout? Možná ji pak budou znovu testovat? Jako by těch vyšetření dosud nebylo dost! Pořád samé injekce, hormony, rentgeny páteře a kostí... Hrůza... Než ji uznali způsobilou pro členství v Královské Společnosti a definitivně vyslali plnit vytyčené poslání, to bylo řečí... Vyber si účes, jaký se ti líbí, jez, na co máš chuť, v noci si masturbuj, jak často potřebuješ, ale: musíš se naučit co nejlépe imitovat Královnu! Máš její geny, ale to samo o sobě nic neznamená! Stejné geny máš proto, aby ona lépe přijala tebe. Aby tě co nejvíc milovala, tak jako sebe, a aby tě proto co nejvíc naučila! Buď jejím zrcadlem! Bez jejích memů jsi absolutní nula! Chovej se slušně, poslouchej hlavní sestru, a především plň svědomitě každý přidělený úkol! Jedno z hlavních hesel v průběhu urychlovaného vývoje znělo: Udělat si to umí každá ale dělat, co L andelau žádá? Vládne jen dvanáct nejlepších! Vzpomínky na vývoj a na programy lidského chování, z nichž některé šlo při závěrečných zkouškách ještě docela dobře obelstít, Barboru skoro rozesmály, takže procesům v těle už nestálo nic v cestě. Pak po sobě spláchla, ruce si schválně neumyla, jen škodolibě vyplázla jazyk na kameru a běžela na svoje místo. 17

18 5. Don Giovanni, Elvíra, Leporello a Bajaja II. - Převeliký Probrala jsem se, až když venku projížděla s nesnesitelným houkáním sanitka. Ach jo, každou chvíli někoho vezou do Motola... Anděl asi jako strážný moc nefunguje, byť je nazýván Zlatý, bleskla mi hlavou cynická zlomyslnost. Vzpomněla jsem si s hrůzou na Zamjatina personifikovat veškeré budovy pomocí all-pokrytí telekomunikačními anténami, mikrofony a bezpečnostními kamerami, zvenčí i uvnitř, a vytvořit tak ty nejspolehlivější a nejúčinnější, permanentní, anděly strážné, které si ještě ke všemu lidé dobrovolně platí tomu říkám MY-.Upgrade..., když vtom jsem sama dostala málem infarkt: otevřu oči a přede mnou... stále ten příšerný pokoj a pojízdný stolek s nedotčenou snídaní a léky! Rozzuřilo mě to k nepříčetnosti! V ten moment jsem ale nebyla najednou schopna ničeho. Znovu svalová křeč a vlčí mlha. Vztekám se ještě víc! Cožpak jakýkoli náznak rozčilení dokáže sám o sobě zablokovat pohybové ústrojí jako na povel? Tedy, právě kromě dýchání a činnosti srdce? No to snad ne! Ale ano, bylo to tak. A bylo to dokonce ještě horší! Představte si, že se proměníte v kapra, kterého vytáhnou nečekaně z vody, a narozdíl od něj, nemůžete ani otvírat oněmělá ústa! Přesně tak jsem si připadala. Dýchalo se mi velmi těžce a srdce mi bušilo až ve spáncích tisícerými tam-tamy. Co to je? Zdá se mi opakovaně děsivý sen? Mám halucinace nebo je to skutečnost? V pokoji jinak nikdo nebyl. Zavírám oči a zoufale se snažím tu záhadu vyřešit. Nemohu se hýbat, ale cítím, jak se jedna moje ruka dotýká zpoceného saténového povlečení přikrývky pode mnou a druhá spočívá na visačce přišpendlené ke klopě bavlněného laboratorního pláště. Všechno marné, hmat mě určitě neklame. Skutečnost? Ale to je nesmysl! Vzpomněla jsem si na všechny ty fantasmagorické Barbory. No jasně, úplná pitomost! Kde by se vzaly tak dokonalé kopie mě samé? Klony, dvojčata nebo dvojnice, to je přece fuk! Jsou to halucinace. Prostě moc práce, stresu a pití... a k mé dlouholeté, dosud stabilizované maniodepresi se přidaly další problémy. Nejspíš schizofrenie. Ach bože, to je malér. Věděla jsem, že se to může stát... Určitě už mě kvůli tomu vyhodili z práce a rodina mě odvezla do nějakého sanatoria. Celý měsíc tu ležím a nevím pomalu 18

19 o sobě. Proto ty prášky a postel. Smíchov za okny je jistojistě jen pouhopouhý výplod mé choré fantazie, obvyklý jev při dlouhotrvající deprivaci. Žádné léčebné zařízení v tomhle místě přece nestojí... jen obyčejný hotel. Protivný, mrtvolně prázdný hotel L andelau, s bělostnými závěsy v pokojích až na zem. Do háje... Tak to je konečná... Ještě chvíli jsem toto vysvětlení probírala ze všech stran a nakonec usoudila, že je konečně správné. Teprve takto uklidněna, mohla jsem se zase normálně hýbat. Škvírou mezi bílými závěsy na mě okamžitě zaútočilo jedno z neoklasicistních, díky katolické církvi postavených, dvojčat. Zvláštní... proč vlastně mají kostely tak často jednu věž nebo dvě? Proč nemívají tři? Boží trojjedinost zřejmě nad představou nekřesťansky vyhozených peněz přece jen váhá... a působivosti symetrie dvě věže stačí... Jo Santini, ten z vás dokázal prachy vymáčknout... Ach jo, taková prekérka, a já zase myslím na architekturu... Jindy se mi třeba stane, že se usmívám, když jsem svědkem nějakých smutných událostí. Může to vzniknout výchovou? Babička, která se o mě starala, když jsem byla malá, se v tíživých situacích také potutelně usmívala. Zdědila jsem to po ní, nebo je to obecný pud sebezáchovy a optimismu v těžké životní situaci, který se u jiných lidí viditelně neprojevuje? Někdo může přede mnou klidně umírat a já vím, že mi nejspíš budou cukat koutky... kolik nedorozumění mě už tahle vlastnost stála! Věž na mě nepřestávala ďábelsky pokukovat. Jako nezbedné čírtě, propichovala svou nereálnou existencí mé nešťastně všetečné oči tak, že jedině slzy by mohly tu šílenou na povrchu neviditelnou bolest utišit. Ale z puklin mého nitra nevytekla ani kapka. Řinuly se o překot jen někde uvnitř, jako ve vnitrozemí rozvodněná řeka. Odporný přelud, přece nemůžou existovat dva úplně stejné Anděly a dva kostely sv. Václava! Na Smíchově v těchto místech přece žádná psychiatrická klinika není, to bych musela vědět! Vstávám z postele a jdu rozhrnout průsvitné závěsy. Smíchov je tam stále. Se všemi detaily. Vlastně... počkat... jsou dva! Starý a ten kdysi na chvíli Nový... Jak groteskní... Tmavé obrysy obyčejných i těch prosklených budov se rýsují dokonce přes látku závěsů. Venku zrovna začíná pršet. Střechy postupně vlhnou, až je slizký epitel pokrývá docela. Lidé rozbalují deštníky a mění se v barevné houby. Musím si promluvit s primářem nebo vrchní sestrou a zjistit, co se všechno stalo. Jenže pokoj je zamčený. Chvíli bezvýsledně lomcuji klikou, ale jsem asi příliš zesláblá na to, abych se začala vztekat přespříliš. Párkrát do dveří i kopnu, sama ale slyším, že můj výkon je leda k smíchu. Pak pokládám ucho na dveře v domnění, že bych třeba mohla něco zaslechnout. Nic. Sesouvám se na podlahu a stáčím se u dveří do klubíčka. Obraz pokoje a mě, snímaný otočnou kamerou, zřejmě nepůsobí 19

20 na sesterně dostatečně důrazně, aby se někdo namáhal přijít. Rezignovaně se přesunuji opět na postel. Úplně vyčerpaná, dlouho ležím pod zrůdným baldachýnem a bojím se cokoli dalšího udělat. Zoufale si přeji, abych se nebyla vůbec probudila. Nakonec mě ale zmáhá strašlivý hlad. Ze vzdálenosti dvou metrů na mě pošilhává snídaně. Venku je minimálně duben a já snad nejedla celý měsíc? To určitě ne, zas tak moc jsem tu nezhubla, museli mě živit uměle. A teprve teď se dostávám z kómatu. Dopotácela jsem se ke stolku na kolečkách. Samá tekutá strava jako po operaci. No jasně, chtějí, abych se nejdřív v klidu najedla. Nemá cenu něco řešit, když je člověk ve stresu z nemoci a hladu... Vysvětlení zamčeného pokoje a pěti týdnů někde na psychiatrii bychom tedy snad měli. Kde konkrétně jsem, se dozvím časem. Co na tom vlastně záleží. Opatrně zkoumám jednotlivé lehce zbarvené kašičky a vybírám si tu nejvíc růžovou. Vegetariánství rozhodně není moje parketa. Chvatně se pouštím do prvního? jídla. Co to do sebe vlastně házím? Nevím. Uvědomuju si jen systematické polykání bez vnímání chuti a občasné nadechnutí. Roboti dřou! Roboti dřou! Slova ze staré písničky dokreslují mechanickou etudu mých dásní a zubů. Vyčerpaně se odevzdávám nemocničnímu prostředí, které mě doslova pohlcuje, a postupně se smiřuji s tím, že obvyklý život bude na čas odsunut. Zkouším si zvykat na nesnesitelnou představu nového léčení a už ani nemám chuť brečet. Zůstává jen pocit vyprahlosti, vyhořelosti, absolutního prázdna. Zažila jsem to párkrát, tak má úcta, je to tu zas... Stejně automaticky si posléze sedám k počítači, umístěnému na pracovní desce v rohu místnosti, a zapínám ho. Ještě že jsou dnes compy běžnou součástí nemocničních pokojů. Zajímavé, ještě ráno jsem si myslela, že jsem v hotelu... Vybavením je to tak podobné... Síla, o pocitech a dojmech lidí z určitého interiéru začíná rozhodovat výhled z okna! Stačilo by vyměnit výhled z vašeho bytu za výhled z nemocnice, kde to dobře znáte, a ač budete úplně zdraví, budete mít dojem, že jste onemocněli nebo že se vám něco stalo. Pokoje hotelů a lůžkových oddělení nemocnic se vlastně poslední dobou liší maximálně oblečením personálu. Ještě tak zavést uniformy pro všechny a bude fuk, jestli jste ředitel, pracující, pacient, turista nebo vězeň, napadalo mě, avšak obludnost takových myšlenek rychle ustoupila do pozadí. Fascinovaně čekám. Dala bych si kafe, sakra... S hučením stroje začíná prázdnota z mého nitra ustupovat jako při pavlovském reflexu. Myšlení se rozbíhá a za chvíli jede na plné obrátky: počítač bude jistě propojen s kamerovým systémem venku, stoprocentně tu bude Family Video. Musím se okamžitě spojit s Janem a vidět aspoň na chvilku Robina. Kdo ví, co se vlastně stalo a co jsem kde vyváděla. Nebudu nepříjemnosti odkládat. Ať už mám na svědomí jakýkoli průšvih, chci o něm vědět co nejdříve. A pokud má přijít nedejbože nějaké bolestné sdělení, tak čím dřív, tím líp. 20