JAPONSKO TĚLEM OD MINA TANAKY K POSVÁTNÝM STEZKÁM. Ondřej Landa

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "JAPONSKO TĚLEM OD MINA TANAKY K POSVÁTNÝM STEZKÁM. Ondřej Landa"

Transkript

1 JAPONSKO TĚLEM OD MINA TANAKY K POSVÁTNÝM STEZKÁM Ondřej Landa

2 PŘEDMLUVA Každý mladý muž by se měl v patřičném věku vydat na svou Cestu. Každý Honza z pohádky (a mýtický rytíř či hrdina slavného románu) dělal totéž: vydal se do neznáma, aby poznal sám sebe. Jen málokdo má ale odvahu vydat se až na druhou půlku světa (ne za devatero, ale za padesátero hor a řek), do zcela jiné kultury. Naložit si víc, než je obvyklé. Posunout si, a navíc dobrovolně, pomyslnou laťku výš, než se od něho očekává. Přitom výhody takto extrémního přístupu jsou zřejmé: čím výš a dál mladý hledač vyskočí a dojde, tím lepší pozice (na celý další život) dosáhne. Samozřejmě, dobrodružný poznávací pobyt v divoké a neznámé přírodě, extrémní horolezecké či tělesné výkony jsou jen pro ty nejasketičtější. O to důležitější pak ale je, aby se takový nadšenec o své zkušenosti a pocity a objevy podělil. Jednak si utřídí myšlenky a zkušenosti (a pokusí oddělit podstatné od nepodstatného a pomíjivého), jednak při zpětném pohledu a nutnosti pečlivě formulovat odhalí detaily toho, co prožíval, a co bylo tak intenzivní, až oči přecházely (a tehdy si nevšimly). Aby, s odstupem v čase a prostoru, pochopil více souvislostí. A abychom si i my ostatní mohli přečíst a alespoň virtuálně se také asketicky a cílevědomě naladit na to, jaké to je, být extrémně a umanutě výkonný. A nejde jen o výkony a exotickou cizinu. Proces hledání a rafinace názorů (z počátku se každý hrdina musí vypořádat především se svými iluzorními představami o tom, co ho čeká a jak se mají chovat cizinci), měnící a vyvíjející se s každou další zkušeností, to je také to, oč tu běží. Další důležitým aspektem cest a hledání je pak pokora a z ní vyplývající zjištění, že i duchovnost je to, oč nejen tu běží. A že přes všechnu naivní odvahu mládí je důležité zjistit a přijmout fakt, že člověk nemá vše pod svou kontrolou. Že existuje náhoda, která ovšem přeje improvizaci. A že tělo může být (hudebním) nástrojem a je-li cvičeno, nástrojem mistrovským. A že jen díky tělu to vše abstraktní, smyslové a extatické můžeme zažít. I na Cestě za sebou samými. Vlastimil Marek ÚVOD V úvodu bych rád poukázal na jednu důležitou praktickou informaci. Kniha Japonsko tělem netvoří jednotný celek, jak by se mohlo na první pohled zdát s ohledem na časovou souslednost, nýbrž je tvořena ze dvou částí.

3 Přestože na sebe tyto části volně navazují, velmi se liší obsahem i stylem vyprávění. Není proto třeba číst od začátku, jak se, takříkajíc, sluší a patří. Kterou část si však vybrat či kterou začít, to už nechám na osobních prioritách čtenářových. První polovina knihy pojednává o šestitýdenním workshopu proslulého tanečníka a jevištního mistra Mina Tanaky na jeho farmě v horách nedaleko Tokia. Bližší informace o tomto pozoruhodném člověku, kterého mnozí nazývají mistrem Zenu, jsem rozvedl a přiložil na konci knížky jako samostatný dodatek. Já sám jsem se workshopu účastnil dvakrát. Jako student pohybových umění, hledající jevištní přirozenost a silnou expresi. Jako antropolog zkoumající vztah mezi člověkem, jeho uměním a přírodou. Jako etnograf s předsevzetím, že cokoli zajímavého zažiji a vyzkoumám, přetlumočím do slov a předám lidem v Čechách. Ale zejména jsem do Japonska odjel jako člověk s velkým zájmem o sebe sama, o vlastní tělo a přírodu, toužící po někom, kdo by mi pomohl najít cestu k vnitřní svobodě. Po dvou letech vím jistě, že v Minu Tanakovi jsem toho někoho našel. Jeho učení je mi téměř denním průvodcem v životě i na jevišti, kteréžto se snažím spojit v jedno, a přestože jsem od něj letos odjížděl s pocitem, že už se k němu nechci vrátit, musím říci, že to co mi v rámci tréninků, skrze nespočet rozhovorů, které jsme spolu vedli v soukromí i v širším kolektivu, jakož i svým způsobem života úzce spjatým s přírodou i lidmi, předal, bylo tím nejcennějším věděním, jakého se mi zatím v životě od druhého člověka dostalo. Dal mi mnoho. Přesto jsem odjel a vrátit se nechci. Jeho nauka mi pomáhá nalézt svobodu a sebe sama, avšak síla jeho autority je pro mě nakonec zotročující. Být Já znamená být sám, hledání svobody je nikdy nekončící proces a k přírodě mi může pomoci najít cestu zas jen příroda. To mě naučil a s tím jsem ho opustil. A ještě něco mi ukázal: že ani sám guru není dokonalý, ba, že to může být úplně naopak, a já tak dodnes nevím, zdali jsem letos jeho farmu ve vesničce Homura skutečně sám opustil či jsem byl vypovězen. Ale to už je příběh pro jinou knihu. Druhá část, začínající kapitolou Ósaka, pojednává o mém déle než měsíčním putování napříč Kansají, nejvýznamnější kulturně historickou oblastí Japonska ve středozápadním Honšů. Na rozdíl od první části, v níž bylo prioritou co nejpřesněji zachytit a předat Tanakovo učení, zde převládá ryze subjektivní popis. Popis míst, které jsem navštívil, lidí, které jsem potkal, i mých vnitřních pochodů v neobvyklých situacích, do kterých jsem se náhodou dostal či jimž jsem se záměrně vystavil. Drtivou většinu času jsem cestoval sám, přičemž hlavním průvodcem a společníkem mi bylo moje vlastní tělo. Japonsko je úžasná země! A díky tělu jsem ho viděl zcela novýma očima. Málo peněz, cestování stopem a spaní pod širákem byly pak nástroje mé nezávislosti, která mi ukázaly cestu k zážitkům, o kterých jsem dříve jen četl v knihách s duchovní tematikou. Z tohoto pohledu pro mě byli byly nejdůležitější dva týdny strávené v posvátných horách národního parku Jošino- Kumano, hlavním centru sekty Shugendó, která je využívá ke svým asketickým praktikám. Bližší info o tomto náboženském hnutí rovněž přikládám na konci knihy. Řadu jeho členů jsem potkal, askezi si vyzkoušel a hodně se toho naučil. Od sebe sama i od přírody. Ta je v těchto horách obzvláště silná a vzpomínky na ní stále velmi živé, přestože teď stojí trošku v pozadí těch letošních. Tento rok jsem totiž navštívil ostrov Yakushima, překrásné místo v subtropech s jedněmi z nejstarších stromů na světě. Jejich až sedmi tisícová paměť mi ještě teď při vzpomínce vibruje celou bytostí. Ale i to už nechám na jindy Přeji příjemné sdílení Ondřej Landa

4 Část první: WORKSHOP MINA TANAKY Hakushu Právě sedím kdesi, odkud snad za hodinu najdu cestu. Přede mnou malé neobdělané políčko a z malého lesíka za mnou se ozývá cvrkání hmyzu a zpěv ptactva. Když trochu vzhlédnu, naskýtá se mi pohled na cele zalesněné japonské horstvo. Je to obrázek jako vystřižený z nějakého dokumentu National Geographic o horských gorilách. Není k tomu daleko. Včera, při své dopolední procházce, jsem totiž potkal stádo opic, pravděpodobně makaků. Bylo jich dobře přes padesát a právě obezřetně vylézaly z lesa a přecházely silnici. Když mě zmerčily, začaly pokřikovat a daly se na úprk přes staré domy u silnice. Na přilehlé plechové střeše to znělo jako při kroupové smršti. Pokusil jsem se je sledovat, ale byly příliš plaché. S člověkem tu nejsou zrovna kamarádi, protože zdejší zemědělci je mají zafixované jako jedny z nejnepříjemnějších škůdců. Snad se mi je ještě podaří vidět. Jejich trusu je v okrajových lesích habaděj.

5 Krom nich tu na svých polích farmáři neradi vidí také veliké havrany, jejichž krákání se velmi podobá lidským hlasům. Na místní kukuřici se umí pěkně vyřádit. Lákají mě hory a jejich neobydlené lesy, ale prý je tam dost nebezpečno. Medvědi a hadi. Občas prý sestoupí hladový medvěd i do údolí a napadne člověka. Krom toho tam asi velkým problémem bude počasí. Dnes je jasno a horko přes třicítku, v půl dvanácté mám slunce téměř kolmo nad hlavou, ale první dva dny byla stoprocentní vlhkost a přes hory se valily obrovské mraky, které se rozplývaly až v údolí. Pršelo hned první noc. Byl jsem zrovna na procházce a nasával sílu okolní zeleně. Bosky jsem se procházel na asfaltce mezi terasovitými rýžovými políčky a snažil se plně se soustředit na své kroky a cítit každou píď země pod sebou. Na chvíli jsem také zalezl do malého hájku místních cedrů a nasával okolní prostředí. Příroda tu má velkou moc. Cítím ji jako opravdovou živou bytost. Prostupuje tu vším. Po cestě vlakem z letiště Narita do Tokia jsem ji viděl jako rozprostírající se číhající zelenou plazmu na okraji rýžových polí. Její divoká existence se na těchhle hranicích zastavila, ale její duch se vznášel i nad poli a jemně pronikal do lidských stavení. Když pak měl možnost, při první příležitosti se zhmotnil a příroda začala zase bujet. Sápala se na železné konstrukce elektrických sloupů a obsazovala veškeré nezastavěné plochy. Tahle jednolitá zelená masa byla odražena až protitlakem jiné bytosti anorganickou krystalickou plazmou města. Tokio jsem viděl jen z vlaku. Vypadalo jako postavené z malých geometrických částeček poskládaných do sebe. Stejně jako příroda se i město drželo spíše při zemi a zaplňovalo celý prostor. Uličky mezi jednotlivými malými domky byly často sotva metr široké a když šla některá budova více do výšky, vypadala jako postavená z lega. Hezky kostička na kostičce. Opravdu to připomínalo jakousi pevnou krystalickou strukturu. Příroda si v tomhle království města na oplátku ani nevzdechla. Tady v Hakushu je to pak zas úplný opak. Zelená je jednoznačně dominující barva. Vody je tu nadmíru, ale obrovské koryto řeky je zaplněno sotva ze dvou procent. Říční voda je totiž rozváděna rozsáhlou betonovou sítí zavlažovacích kanálů, které vyživují četná rýžová pole, zeleninové záhony a sem tam i nějakou obilovinu. Domácích zvířat, kromě psů a koček, jsem zatím potkal poskromnu. Naše farma má ale obrovské množství slepic. Asi nejhojnější skupina živočichů je tu hmyz. Všudypřítomní mravenci, kterých na metru čtverečním země, plus na těle pozorovatele, lze najít velké množství druhů. Od nejmenších až po centimetrové obry. Před chvilkou mě v dutině stromu vyplašila podivná, asi pěticentimetrová verze jakéhosi cvrčka a cosi jako včela, akorát tak 4x většího, mi před minutou přistálo na košili. Hned potom mi přeběhl přes cestu asi osmicentimetrový brouk podobný střevlíkovi, který držel v kusadlech velikou housenku. No prostě všechny tyhle malý kreatůry jsou tu mnohem větší a hezčí než u nás. Ale on ten dojem krásy bude asi spíš způsobený exotičností a kouzlem nového. Vůbec nejhezčí jsou pak pavouci, kterých je tu taky požehnaně. Říkám si, že kdybych se tu při svých procházkách lesem neustále neometal, skončím dočista jak kokon. Jedna nevýhoda téhle vší krásy je ale v tom, že všechno to makromikro skáče. Takže občas mě nejeden takový mnohonožík dost vyleká. Jedovaté může být ledacos. Ptáci tu mají pronikavé hlasy. K večeru tu spolu se žábami a cvrčky tvoří dost psychedelickou zvukovou malbu. Spousta jich je velmi dobře pozorovatelná, protože vzhledem k hospodářským plodinám neustále číhají někde poblíž. Jsou tu vrány, pták podobný tetřevu, a ten podivný noční cvrčko-žába, co se schovává kdesi ve větvích. Toho jsem ještě neviděl, přestože ho tu musí být mraky. Podle místních se mám bát hadů, ale zatím jsem žádného nepotkal. Jen ještěrku s krásným neonovým ocasem. Ale nepřestávám dávat pozor. A ke zvířatům snad ještě to, že jsem byl včera na procházce se šíleným psem, který patří jednomu z našich hostitelských farmářů. Jmenuje se Ho a při výletu k řece se mi málem uškrtil na vodítku. Dost mě sral, byl to boj nervů, ale nakonec se mi ho snad podařilo trochu uklidnit. Třeba když jsem se na čas u řeky zastavil u takového podivného, snad uměleckého díla postaveného uprostřed kruhu z velkých kamenů. Bylo tvořeno vysokým železným sloupem s dlouhým ocelovým lanem, na jehož konci visel asi tunový balvan. Tam si dal Ho chvíli pokoj. Snad byl z těch balvanů a železného kůlu vypleskej stejně jako já. No ale dlouho mu to nevydrželo, a když jsme pak vlezli do lesa, zase si málem amputoval hlavu. Druhová rozmanitost vegetace je tu vskutku obdivuhodná. Lesy v údolí převážně smíšené s občasnými cedrovými háji. Lesy v horských oblastech, kam jsem se zatím nedostal, se pak zdálky podobají spíše džungli s vyplněním všech pater. Je to opravdu neprostupná zelená masa. Žádná začínající pleš muže po třicítce jako u nás. Z rostlinstva tu poznávám spoustu evropské flóry, ze které mě nejvíc překvapil jetel luční, jitrocel větší, řepík lékařský a neofytní květina dokonce v samotné Evropě - zlatobýl kanadský. Hojně je tu pak rostlin popínavých a

6 plazivých. Někteří takoví popínaví parazité vinoucí se kolem stromů mají dřevnatý stonek tlustý až deset centimetrů. Podobají se spíše liánám a nejednou usmrtí i velmi silného hostitele. Popínavky s omamnou vůní a trojčetným listem jsou jedovaté a dokáží velmi silně podráždit pokožku. A teď k tomu, jak jsem se sem vlastně dostal. V Moskvě mělo letadlo zpoždění, a tak jsem čas vyplnil meditací a koukáním po ženských. A pak už hurá do velikého Boeingu a asi deset hodin si to frčet přes Rusko a Jižní Koreu až do Tokia. V letadle jsme dostali dotazník určený k potřebám celníků, kde mě docela pobavila otázka, která se tam asi zapomněla ze samurajských časů: Prý jestli nevezu nějaký meč Na celnici jsem narazil na mladší úřednici, která se mě ptala na několik základních otázek, typu: Co jedete do Japonska dělat?, Jak se jmenuje přítel, kterého jedete navštívit? atd. Nic extra. Řekl jsem, že jedu turistovat, a tuhle krásnou lež jsem jim otiskl do daktyloskopického snímače a vysmál do foťáku. Na radu Minova týmu jsme totiž radši neměli říkat, že jedeme tancovat, protože když se v Japonsku řekne DANCE, vyvolává to spíše představu night klubů a ilegálních přistěhovalců z chudších asijských zemí a z Ruska. Takovéhle DANCE osoby pak Japonci na místě deportují zpět. V minulosti už tenhle případ nastal i mezi účastníky workshopu. U brány mě čekala Moni alias Monica Garida de la Fuente, asi třicetiletá Španělka, se kterou jsme se už dříve em dohodli, že do Hakushu pojedeme spolu. Moni je nízkého vzrůstu, velikého obličeje. Žena s hrubou kůží a povadlými ňadry. Při vyslovování sykavek jemně prská. Je performerkou a v současnosti se živí jako servírka v Mallorských horách.veganka, velmi empatická s citem pro nálady druhých a pro to, co takzvaně visí ve vzduchu. Trošku čarodějka, bohudík nehezká, což nahrává mému předjaponskému předsevzetí pohlavní askeze. Když Moni konverzuje, otevře oči do široka, čočky se jí roztáhnou a nabídne člověku široký duševní prostor, v němž si může ztracen zaplavat. Jsou to velmi podivné pohledy a nemohu říci, že bych je vnímal zrovna pozitivně. Jako by ten její hluboký éterický bazén byl jen jakousi iluzí, pastičkou na zbloudilou dušičku, která by jí snad dala moc důvěry. Nikdy neplavu příliš dlouho, ani příliš daleko.. Vyrazili jsme spolu na vlak rovnou do Hakushu. Ale ouha, zapomněl jsem na pultíku na celnici doklady, pojištění a zpáteční letenku. No, dobrý Ale nestresoval jsem se - četl jsem cosi o japonské slušnosti a poctivosti a skrze ustarané slečny na informacích a usměvavého celníka, který mi záhy poníženě přinášel mé tiskoviny, jsem si tuhle skutečnost i poprvé v praxi ověřil. Cesta do Hakushu trvala asi šest hodin. Míjeli jsme rýžová pole, bambusové háje a sídliště v krajině, která na mě zanechala velmi silný dojem již zmíněnou vitalitou přírody. Na zastávkách pak mou pozornost přitahovaly zejména středoškolačky v sexy školních uniformách. Vlaky jsou v Japonsku velmi pohodlné a cesta byla hladká. Jen v posledním motoráčku jsme trošku trpěli pachem toalet, jejichž splachovací technologie stála v principu spláchni tím, co vyčůráš. Spočívalo to v tom, že jakmile člověk zmáčkl příslušné tlačítko na spláchnutí, kontejner se septikem začal vířit a jeho obsah několikrát obkroužil vnitřek záchodu a umyl ho do čista. Taková trošku hardcore ekologie! Dorazili jsme do malé vesničky Hinoharu, odkud jsme do Hakushu chtěli pokračovat autobusem, kdyby nás ovšem nezastavil výpravčí s tím, že jsme cestovali na špatnou jízdenku. Dlouho to trvalo, než se mu podařilo nás přesvědčit, že bez menšího příplatku nás prostě ven z nádraží pustit nemůže. Jak jsem četl, Japonci velmi neradi využívají v konverzacích záporné výroky. A tak chudák průvodčí! Za těch deset minut slyšel od nás ne asi víckrát, než za celý svůj život. Na autobusové zastávce, hned vedle pomníku slavného samuraje, se k nám přidala Midori, mlaďounká, pevně stavěná Japonka, která zrovna vyšla střední školu. Když jsem se jí ptal, proč jde na workshop k Minu Tanakovi, odpověděla, že ji zajímá zemědělství. Autobus nám zastavil hned vedle malého obchůdku jménem Miošija. Bylo zrovna pět hodin v podvečer a z místního rozhlasu vyhrával úryvek z melodie písně Yesterday od Beatles. V obchodě se stačilo zeptat na farmu Mina Tanaky a už jsme si to štůrovali po silnici vinoucí se mezi rýžovými terasami a políčky se zeleninou. Ale ušli jsme sotva pár stovek metrů, když u nás zastavila bílá dodávka, z níž vylezl malý, hubený, asi čtyřicetiletý snědý chlapík v gumácích, a měkkým hlasem a špatnou angličtinou nás vyzval, abychom si vylezli na dodávku, že nás sveze. Byl celý v bílém, ale tahle barva přes farmářskou špínu prosvítala už jen stěží. Poznal jsem v něm Tamaie, tanečníka, který v zimě vystupoval v Huse na provázku s Vladimírem Javorským v inscenaci Don Quichote z Hakushu. Body weather farm byla nedaleko. Jde o velmi chudé stavení s jedním patrem, různě vyspravované, se špinavými stěnami. Na malém dvorku s hliněným povrchem je veranda na sušení prádla a suchý záchod, což je de facto jen bouda s dírou v zemi a s vedle stojícím groteskním dřevěným pisoárem. V levé části dvorku se nachází jakýsi otevřený kumbál s pultem na třídění zeleniny a spoustou farmářského náčiní. Vedle záchodu pak stojí betonový lavor s umyvadlem a dvě pračky.

7 V malé předsíni nás přivítali členové Minova týmu i místní farmáři. První byla Minova profesní i životní partnerka Shiho Ishihara. Velmi sympatická usměvavá mladá tanečnice s dětským pohledem. Asi nejmilejší člověk, jakého jsem v Japonsku poznal a zároveň jediná žena, po jejíž blízkosti jsem opravdu vnitřně zatoužil. Když jsem se pak dozvěděl, že je to žena samotného mistra, trošku mě to zaskočilo. Ale vůbec se nedivím. Je úžasná! Kdykoli se na sebe se Shiho podíváme, musíme se smát. Je to zvláštní, jako bychom se už dávno znali. Ale její pohled a vnitřní radost jsou mnohem vyspělejší než mé. Dále Naoko Moeshiba, manažerka workshopu. Řekl bych také mladá, ale i jí už táhne ke čtyřicítce, stejně jako Shiho. Japonci vypadají většinou mladší, než opravdu jsou. Naoko učí kdesi ve Státech na divadelní škole herectví a na Minově workshopu už byla několikrát. Teď je jeho hlavní asistentkou přes administrativu a místní organizaci. Přísná žena, která vypadá trošku jako mimozemšťan. Stálé farmářské osazenstvo pak tvoří, spolu s Minem a jeho syny (kteří však farmaří na jeho farmě v horách, několik kilometrů vzdálené od Hakushu) tři farmáři: Tamai, Kazu a Suzuki. Všichni tři jsou to velmi milí a ochotní lidé. Tamai i Kazu se sem dostali skrze Minův workshop, jen Suzuki si chtěl po studiu architektury vyzkoušet farmářský život rovnou. Teď už je tu přes deset let. Sedmnáct let je tu Kazu, malý muskulaturní človíček s hebkým hlasem, který mi vzezřením i postavou silně připomíná mého kutilského gymnastického bratra. Na tyhle typy mám ve spojení s přírodou a těžkou prací štěstí. Kazu totiž jakoby vypadl ze stejného vejce s Marcem, mým kolegou zahradníkem z Anglie, ale i s jiným Marcem, mým kamarádem žonglérem z Argentiny. Automaticky k takovým lidem zaujímám pozitivní postoj. Snad to dělá ten bratrův vzor. Na farmu jsme s Moni dorazili jako druhá vlna účastníků workshopu. Předstihla nás Elina, mladá Řekyně z Kréty. Pěkný kus ženské! Možná trošku dětinská a hádavá, ale veskrze příjemná společnice. Má trošku kozí oči, ovšem oplývá nádherným zvonivým smíchem. Farmáři mě ubytovali v malém obýváku s podlahou z rohoží, zatímco Moni poslali o patro výš do místnosti s verandou určenou pro ženy. Samozřejmě nás nezapomněli upozornit na sundávání bot před každým vstupem do místností. Na to jsou Japonci hákliví. Rozložil jsem si lože na podlaze a šel obhlédnout zbytek stavení. Hned za předsíní se nachází začernalá kuchyně, plná různých koření a pochutin z celého světa, které tam různě zůstaly po workshopácích z minulých let. Na stěnách visí obrovské zakouřené hrnce a pánve a v jedné skříni se v různě velkých sklenicích převalují podivné lektvary plné ještě podivnějších rostlin a plodů. Tahle čarodějná vitrínka není nic jiného než Kazuův zásobník domácího saké. Z kuchyně se pak vchází do chodby s pracovnou, jež přímo sousedí se zastřešenou verandou s výhledem na přilehlé rýžové pole. Slouží jako jídelna. Přestože jsme byli později rozděleni do ubytovacích skupin a rozesláni do různých koutů Hakushu, sem jsme se vždy vraceli ke společnému stravování a besedám. A tady jsem si sednul, aklimatizoval se a vyhlížel další přijíždějící workshopáky. Ten den přijel ještě Joachym z Dánska a Caspar z Holandska. Oba vysocí, statní a přátelští hoši. Jen Joachym je bílý jako stěna, zatímco Caspar, jako potomek surinamské matky, je laděn spíše do černa. Od prvního okamžiku jsme si rozuměli a brzy se skamarádili. Oběma je kolem pětatřiceti. Joachym studuje herectví, Caspar je dobrodruh na volné noze, který po Japonsku pokračuje do Číny za studiem Kung-fu. Dnes ráno jsme po sytém spánku a lahodné zeleninové snídani hned vyrazili do práce. Na farmě se nezahálí. Vrhli jsme se na pletí pole se sójou a ve mně začala postupně klíčit radost ze vzpomínek na doby, kdy jsem doma víc než hlavou makal rukama. Bylo vedro a chtěl jsem se svléknout do půl těla. Ale předtím jsem se radši zeptal Tamaie, jestli je to v těchhle končinách akceptovatelné. Řekl, že pro mě v pohodě, ale že kdyby se svlékl on, okolní farmáři by mysleli, že se zbláznil. Po práci jsem vyrazil na okružní výlet kolem zahrad ikebany až k úpatí hor. Když jsem se vrátil, naložil jsem si nohy do jednoho z betonových kanálů a odtud vítal další účastníky workshopu, kteří přijížděli taxíkem i přicházeli pěšky. Jedno vítání bylo obzvlášť zajímavé. Otevřely se dveře taxíku a vylezl zavalitý, asi padesátiletý zpocený chlápek ve slunečních brýlích, který se chechtal na celé kolo. Přišel ke mně a s prezidentským úsměvem ve tváři se mi představil: Hi, I am David from America. Typickej amík! Díval jsem se za ním, jak se jde ubytovat, a říkal jsem si: No, potěš koště. Co tohle bude za workshop? Nakonec se ale pro mě David stal překvapivě jedním z nejbližších lidí workshopu. Žije už několik let v Tokiu a jako překladatel z Japonštiny a historik byl pro mě zdrojem cenných informací a velmi příjemným konverzačním partnerem. Kdysi strávil půl roku jako mnich v zenovém klášteře a často podniká sólové výlety do hor, což byly

8 naše důležité spojovací můstky. Krom toho je podobné povahy jako já. Později se mi mezi řečí svěřil, že když Min obdržel jeho fotku, na níž stojí David rozesmátý s lahví Coca-coly před zenovým klášterem v Kalifornii, řekl si: No co tenhle tu chce dělat?, a přijal ho jen ze zvědavosti Ztrácím přehled o čase, zapomínám datum, nevím den v týdnu Ale mám výbornou náladu. Na rozdíl od včerejšího rána je to luxus. Asi to jsou ty moje náladové vlny. K tomu nové prostředí, nová kultura, noví lidé. Cítil jsem se včera hrozně povrchně a řešil neustále sám sebe, své ego. Přišel jsem si jako nějakej rozmazlenej fracek. Jak v chování, tak v jednání s ostatními i v myšlenkách. Pro tentokrát je to pryč, tak doufám, že se to nebude příliš vracet. Včera také přijela nádherná dívka, Catherine z Anglie, která studuje v New Yorku činoherní režii. Krásná Angličanka se hned tak nevidí, tak proč musela jedna taková přijet zrovna do Japonska?! Snad se mi s ní podaří najít jen nezávazný kamarádský vztah. Zaměřím se na hledání jejích nedokonalostí a uvidíme, jak to bude fungovat. Začněme třeba u toho, že má přítele. Ráno jsem pomáhal přivazovat Kazuovi rajčata. Kazu studoval kresbu a do Hakushu přišel, aby zjistil, co je to tanec. Teď už je tady 17 let a pořád hledá. Důležitá je prý v tomhle procesu péče o rostliny. Zeptal jsem se ho, proč si to myslí. Odpověděl mi vřelým a klidným hlasem: Každá rostlina otevírá své květy odlišným způsobem. Ten pohyb můžeš vidět. Stejné je to se zvířaty. Když se o ně staráš, když s nimi trávíš svůj čas, cítíš je skrze své tělo. Když jsem se mu pak vprostřed konverzace zmínil o našich dvou malých hospodářstvích v Čechách s tím, že mi není cizí život farmáře, nadšeně prohlásil: Ó, takže máš velmi dobrou zvířecí paměť!. Myslel tím, že mé lidské tělo si díky kontaktu se zvířaty lépe vzpomíná na svou vlastní zvířecí minulost. Stále nad tím přemýšlím Teď jsem v šintoistické svatyni s velkými cedry, zhruba vprostřed vesnice. Za posvátnou bránou torii stojí dřevěná budova se zvonem na přivolání kami místních božstev, a vedle ní je spousta malých kamenných svatyněk na zídce, která vede až k jakémusi plochému kamennému pomníku s nápisy v čínských znacích. Cedry jsou ovázány provázky, za nimiž jsou zastrčené větvičky zabalené v novinovém papíru. Některé mají na useknutém konci náplast. Položil jsem ruce na jeden ze dvou starších cedrů a v konečcích prstů pravé ruky jsem ucítil tep svého srdce silněji než kdy předtím. Navštívil jsem také druhou místní šintoistickou svatyni ležící u úpatí hor. Je podstatně rozsáhlejší a krásnější. Tvoří jí tři budovy a řada malých svatyněk ve stráni. Před vchodem stojí tradiční umyvadlo s kalíšky na umytí dlaní a vypláchnutí úst, a hned za ním je posvátná brána. Vstup do hlavní svatyně pak stráží kamenní lvi se psími hlavami. Procházel jsem tím klidným místem, prohlížel si symboly a napadala mě řada otázek: Kdo jsou ti muži s andělskými křídly vyobrazení na průčelí svatyně? A co znamená meč tvarem silně připomínající falus, který je tu vůbec nejčastějším symbolem? Co je to za boha se třemi hlavami a šesti rukama, v nichž svírá rozličné zbraně? A proč je ten nejstarší strom zrovna na pravé straně od hlavního stavení a je ovázán provazem s pověšenými bílými papíry ve tvaru blesku? Snad najdu v blízké době někoho, kdo mi dá odpovědi. Napadá mě David U onoho nejstaršího stromu, velikého cedru o dvou spojených kmenech, jsem zkoušel meditovat se zemí, ale moc mi to nešlo. Mám teď hlavu plnou různých myšlenek. Plnou pochybností. O sobě a své životní cestě, o zen buddhismu, o všem. Jsem prostě plný myšlenek a chci s nimi ven. Ale nevím, jak na to. Inu, zkusím prostě udržovat mysl nevím a uvidím, co přijde. Na svém chování mezi ostatními mě teď nejvíc štve, že v něm vidím Nelu, mojí postpubertální spolužačku z JAMU, a to mě hrozně děsí. Ale snad, když se takový přijmu... Odpoledne nás čekala další práce - pletí cibule. Dělám a dělám. Při stoprocentním nasazení je to po těžkém začátku velmi naplňující činnost. Pracoval jsem dvakrát tolik co ostatní: Chrání mě to před myšlením., reagoval jsem na poznámky o mé rychlosti od ostatních workshopáků. Pracuju tak rychle, jak rychle pracuje moje mysl. Přítomnost! Jen občasné ohlédnutí na řádek za sebou, poučit se či pochválit, a pak se podívat vpřed, co mi ještě zbývá. Ale jen krátce!

9 Zabydlení Odpoledne jsme sekali trávu kolem tzv. Forest stage - jeviště uprostřed lesa, které je prorostlé stromy. Ó bože, toho krásného hmyzu! Velcí roháči a obrovský kovařík, který měl kolem deseti centimetrů! A krásné štíhlé minivosy, co mě jedna ďobla do brady, když jsem sekal příliš blízko jejich minihnízda na listu! A kvantum suchých schránek od larev cikád! A obrovský housenky na kaštanech! A žabičky! No krásné Pracujeme vždy zhruba 4 hodiny a forest stage jsme uklízeli jako tréninkové místo, na němž bude probíhat většina workshopu. Asi po dvou hodinách práce se mezi námi zjevil jakýsi rozcuchaný stařec svalnaté a pevné postavy. V ruce držel síťovku a vypadal velmi unaveně a nevrle, jako by právě vstal po nevydařeném spánku. Těžkopádně, jako přestárlý opičák, se bosky dobelhal k dřevěné lavičce, posadil se a zapálil si cigárko. Pomalu nasával kouř a svůj klidný, ale přísný pohled upíral na dřevěnou podlahu forest stage. Občas po nás hodil očkem jako lev samotář pozorující svou potencionální smečku. Pak vstal, prohodil pár slov ke Kazuovi, pomalu došel ke svému malému bílému autíčku a odjel. Min Tanaka. Představil se nám jako na nějaké němé módní přehlídce a naplnil nás očekáváním zítřka, prvního dne workshopu. Po práci jsme se vrhli na přípravu večeře. Vaříme si ze zeleniny, co sami vypěstujeme. Ujímám se tady dychtivě a často vařečky, protože vařit z produktů v absolutní biokvalitě je prostě radost. Dneska jsem zrovna dělal kari a pak pálivé cosi, co měl na svědomí náš SPICY TEAM, který tvořím já a Catherine. Mě pálivé nevadí a Catherine se nedávno vrátila z delší divadelní poutě po Indii, takže si kořeněné přímo užívá. Jen chudáci místní farmáři skoro nemohli mluvit, jak otevírali pusy dokořán, aby si vychladili jazyky. Ke snídani děláme tzv. oněgiri alias rýžové koule. To znamená rýže promíchaná s kořenící směsí a zabalená v řase nori do tvaru trojúhelníčku či kuličky. Stačí zakapat sojovkou a výborná svačinka je na světě. Beatles tu po večerech už vyhrávat přestali. Místo toho tu teď mívám svou každodenní melancholickou českou chvilku: Z vesnického rozhlasu zaznívá den co den úryvek z Dvořákovi Novosvětské. Po večeři se už farma zaplnila účastníky z celého světa a ožila různorodým jazykovým štěbetáním. Jsou tu lidé ze všech koutů Evropy, z Ruska, Ameriky, Mexika, Indie, Indonésie, Nového Zélandu, snad jediný obydlený kontinent, který tu nemá své zastoupení, je Afrika. Ve všeobecném ruchu nás začala Naoko organizovat do ubytovacích skupin a kuchyňských týmů. Celkově je nás tu zhruba třicet a do skupin čítajících 4-6 osob jsme namícháni různě. Já jsem byl v ubytování převelen do takového nízkého papírového bungalovu na podstavcích poblíž obchůdku Miošija, co vypadá trošku jako přerostlá maringotka. Stačí v něm lehce zadupat a celý se zatřese. Tenhle prostor sdílím s Casparem a dále s mladým Američanem Asherem, Hektorem z Mexika a Španělem Manuem z Barcelony. Je to zajímavá skvadra. Caspar, Asher a Manu jsou tři nejvyšší lidé z workshopu a mají co dělat, aby si v japonských obytných rozměrech co chvíli nenatloukli lebky. Asherovi je dvaadvacet a je to kompletně zarostlý blondýn. Vypadá trošku jako nějaký drsný dřevorubec z Vermontu, odkud pochází. Tenhle kraj je proslulý tvrdšími podmínkami k životu i drsnějšími povahami místních obyvatel. Ale v Asherových očích vidím něco jiného: Jsem milej klučina, a neublížil bych mouše., říkají mi. Asher je buddhista, každé ráno sedí zazen a na jedné alternativní univerzitě ve Státech studuje tanec a filozofii. Manu je naopak absolutní brunet, trošku hromotluk, co by mohl jít z fleku dělat maskota raperské skupině z rumunského venkova. Vystupuje velmi sebevědomě, má velmi hrubý, až nemotorný akcent a prezentuje se trošku jako kápo světa. Ale když se mu zadívám do očí, cítím často jeho nejistotu a snad i strach. Jsem s ním i v kuchyňském týmu, a když přišel na naši první společnou schůzku a suverénně se prohlásil za vedoucího kuchaře, začal jsem tušit, že s ním bude mít moje ego trošku problém. Posledním v domě je Hektor z Mexico City. Drobátko roztržitý kluk snědé pleti a tichého vystupování. Trošku smažka. Je mu čtyřiadvacet a už vyzkoušel snad všechny drogy dostupné na latinskoamerickém trhu. Neustále posmrkává. Že by vzpomínka na kokainové období? Ale co se jinak jeho těla týče, je velmi vitální, hbitý a pružný. Hned po první konverzaci jsme si padli do oka, i když nutno říci, že já jemu asi víc než on mně. Jsem vždycky trošku opatrný na lidi, kteří mě hned po prvním dnu nazývají very good friend. Ale máme k sobě generačně blízko, sdílíme dům, a máme se vždycky o čem bavit, takže pohoda.

10 Jinak, co se kuchyňských týmů týče, ty tady mají vždy v určeném pořadí na starost stravování všech a za tím účelem jsou jejich členové v daný den osvobozeni od práce na poli. Já jsem kromě Manua ve skupině ještě s Francouzkou dánského původu jménem Charlotte a Američankou Helen z Kalifornie. Ta je pro změnu původu čínského. Charlotte je profesionální tanečnice silně muskulaturní postavy a maskulinních rysů. Ale je to brouček! Velmi ostýchavá milá bytůstka, zábavná a roztomilá. Je mi asi po ramena, a co chvíli ji musím obejmout, jak mě dojímá její dětský duch. Helen je pak na oplátku velmi hezká Asiatka, která je však trošičku vnitřně upjatá. Kdykoli řeknu nějaký fór, vždycky si chvilku rozmyslí, jestli se mu vůbec zasměje a jestli náhodou nebyl mířený proti ní. No, pravda, že jsou na ni moje vtípky mířeny často, ale vždy v dobrém. V takových chvílích většinou mlčí, nebo se mě snaží nějak nemotorně setřít. Chvilku jí trvalo, než si na mě zvykla, a pak mi najednou začala vyjadřovat tolik náklonnosti, až jsem se trošku vylekal. Helen jinak pracuje jako vědkyně v oblasti statistik v potravinářském průmyslu. Je jí čtyřiatřicet, stejně jako Charlotte, ale vypadá minimálně o deset let mladší. V samotném Hakushu nás zůstalo asi jen dvacet, zbytek si sebou odvezl Min na svou farmu v horách. Když se večer vše uklidnilo, a my byli spokojeně najedení a ubytovaní, šli jsme spát a těšili se na to, kvůli čemu jsme sem všichni přijeli na workshop Mina Tanaky. Be alone! V osm hodin ráno jsme se všichni sešli na forest stage a posadili se do velikého kruhu. Min už vypadal trošku lépe než předchozího dne, ale byl stále velmi odměřený a častoval nás přísnými pohledy. Vytáhl papíry s našimi jmény a fotografiemi a vyzval nás, ať jeden po druhém řekneme své jméno a zemi původu. Byl jsem asi vprostřed a neustále jsem si v duchu opakoval: Neříkej nic navíc! Ujede ti pusa a uděláš ze sebe blbce jako obvykle. Nakonec jsem to ale stejně nevydržel, a když na mě přišla řada, povídám: Jsem Ondra a přijel jsem z České republiky. Dělám trošku do hudby, trošku do žonglování, trošku do herectví a teď jsem přijel, abych dělal trošku do body weather.. Ach jo Odkud ses dozvěděl o existenci tohohle workshopu?, zeptal se mě Min. Z televize., odpověděl jsem popravdě. Z televize, povzdechl si Min a pohoršeně zakroutil hlavou. Ale to už bylo před třemi roky., snažil jsem se zachránit si reputaci. O možnosti přijet sem jsem se pak dozvěděl od své kamarádky, která sedí tamhle., a ukázal jsem na Kateřinu, krásnou českou tanečnici působící v Holandsku, se kterou jsem před půl rokem absolvoval butó workshop v Praze. Ta teď dělala, že mě nezná, a vypadala, jako by se chtěla propadnout do podlahy. Dobrá., odsekl Min. Další. Takže se mi to nepovedlo. Udělal jsem ze sebe blbečka a k tomu konzumní figurku obývákového typu. Ale jak se mi zdálo, ostatním tohle představovací kolečko taky na náladě moc nepřidalo. Celou dobu panovala v kruhu opravdu hustá a napjatá atmosféra a v tomhle prostředí bylo pro kohokoli dost zatěžko cítit se přirozeně. Když byli všichni představeni, Min k nám promluvil: Je vás tu letos hodně. Asi to nebude moc pohodlné. A proto: kdyby vás to tu někoho nebavilo, či se necítil dobře, prosím, jeďte domů, já budu rád. To stejné platí v případě, že jste se přijeli učit Butó. Pokud to tak máte, jeďte domů. Butó je duch. Já učím body weather. Učím o těle vstupujícím do tance. Na tomto workshopu nejde o ego. Není to závod, nejsou tu žádní vítězové. Jde tu pouze o to, co je dobré pro vaše tělo. Někdo je malý? Snižte se rovněž. Pomáhejte druhým. Ale když někdo bude líný, neleňte také! A ještě jedna důležitá věc: Jste tu všichni daleko od domova. Mezi podivnými lidmi. Berte to jako výjimečnou příležitost k tomu být tu opravdu sami, příležitost k otevření se. Pak jsme se vrhli do práce. Začínali jsme relaxačním cvičením. Rozdělili jsme se do trojic, v nichž dva lidé vždy různě masírovali a manipulovali s tělem třetího, který se měl uvolnit a plně se naladit na příjem. Manipulátory Min instruoval: Dejte druhému tělu sami sebe. Druhé tělo je vaším zrcadlem. Poté jsme se rozdělili do dvojic a Min nám vysvětlil další cvičení s názvem Pushing discussion. Spočívalo v tom, že se partneři nejprve rozdělili na příjemce a iniciátora. Iniciátor pak postupně tlačil dlaní do různých částí těla příjemce, který touto danou částí pohyb následoval. Pak se buď plynule vrátil do původní neutrální polohy těla ve

11 stoje či pokračoval v dráze pohybu opačným směrem při zachování její délky. Variací bylo, že tuto dráhu prodloužil na dvojnásobek. Po každé sérii cvičení i po jednotlivých relaxacích vždy následovala reflexivní diskuze, v níž jsme měli cvičícímu partnerovi říci, co jsme u něj viděli. Než jsme se u Pushing ve dvojicích prohodili, Min nám doporučil: Během cvičení se ptejte sami sebe, jaký je vzduch kolem vašeho těla. Zvířata se orientují a chovají na základě tohoto vzduchu. Na cvičení jsme pracovali dlouho a několikrát prostřídali partnery. Když jsme skončili, Min k nám promluvil: Dnes jsme pracovali na akceptaci (přijetí) a reakci. Vždy je třeba nejprve přijímat. Tělo už reaguje samo. Neviditelně Nejdříve přijímejte! Když chcete reagovat, měli byste přemýšlet, co to pro vás znamená. Reakce je malá osobní historie. Poté si sedl po japonském způsobu na paty a vyzval nás, ať se stejným způsobem posadíme s ním do kruhu k tradičnímu ukončení workshopu japonskou děkovací formulí Arigato godzajmašta. K tomu nám řekl: Tímto způsobem děkujeme za tuto výjimečnou příležitost. Neděkujeme nikomu ani ničemu. Jen za tu příležitost. Jako jeden muž jsme se uklonili k podlaze a sborově poděkovali. Tak jsme pak zakončovali workshop každý den. **** Hlavní část workshopu je vynechána z důvodu jejího umístění v jiné knize *** Workshop poslední část Kvůli dešti jsme byli opět ve skleníku. Po relaxaci k nám Min dlouze káravě promluvil: Když si lehnete, jste připraveni přijímat. Ležíte a přijímáte, to je Ok. Ale když dáváte, máte před sebou pokaždé jiné tělo, tak proč stále děláte to samé?! Musíte ocenit to které tělo zvlášť! Když to neuděláte, může to být nebezpečné. A snažte se poznat tu kterou osobu (person) zvlášť. Tělo je vždy spojeno s osobou. Často se mi stává, že něco objevím a něco si uvědomím vždy den předtím, než to Min řekne. A nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zrovna včera jsem si říkal, jak moc důležité je vnímat odlišnosti a jiný náboj toho kterého těla. Ale pořád mi vrtala hlavou ta osoba.šel jsem proto za Davidem upřesnit si, jak Japonci rozlišují mezi osobou (person) a osobností (personality). Vysvětlil mi, že osobnost by se dala přeložit jako osobní přirozenost (preson s nature). Last image work. V následujícím cvičení šlo o vtělení jedné nové představy, která byla velmi dlouhá, zahrnovala celé tělo a Min nám ji zadal už den předem, abychom se ji mohli naučit. Byla jakýmsi zakončením celé Image work a zněla zhruba takto: Stojíte v písku na pláži po kolena ponořeni v moři. Cítíte dorážení vln. Je velmi horko a vaše tělo je plné potu. Pozorujete velmi vzdálenou malou loď, která se k vám přibližuje po dobu sta let. Připlouvá až k vám a vy v lodi vidíte svojí vlastní mumii. Stáváte se tou mumií a loď odplouvá. Díváte se na oblohu, která zčerná, a spustí se velmi silný déšť. Voda se dostává na vaše seschlé tělo. Kousek po kousku ožíváte, až se na lodi postavíte. Rozdělili jsme prostor na jeviště a hlediště. Zaujali jsme pozice diváků, deset minut se rozcvičovali, a pak šli jeden po druhém na plac. Každý další člověk nastoupil vždy, když zaznamenal, že ten před ním už vidí loď. Maximálně však mohli být na jevišti jen tři lidé ve stejný čas.

12 První byl Caspar, po něm Josh. Seděl jsem, pozoroval a snažil jsem se být Já, vnímat sebe sama a zároveň performery. Můj vnitřní zrak stále ulítával pryč a do normality. Bojoval jsem s únavou, snažil jsem se být malým chlapcem ve velkém těle. Neustále se střídavými úspěchy. Pak začaly do hlavy proudit myšlenky o holismu a já začal přemýšlet. Nejdřív jsem nechtěl mysl nechat, ale pak jsem jí popustil uzdu: Mysl pracuje lineárně, v přímce, která je rozdělena polaritou plus a mínus., honilo se mi hlavou. Toliko božstva povrchního křesťanství. Bůh a ďábel. Posunutí vědomí do holistického pohledu znamená kruh, kde začátek splývá s koncem a všechny body je nutno vnímat naráz. Holy, to jako whole, celé, všechno, detaily Jak jednou zlomíte mysl, objeví se odlišnosti. Zázrak. Život., slyšel jsem v sobě Minova slova. Tak pracují kóany i Zenónovy paradoxy. Je to myšlení za myslí. Min to dělá vnímáním více bodů na těle naráz Ozval se můj močák a chtěl jsem se jít vyčurat, ale intuice volala, že je ten pravý čas jít na jeviště. Tentokrát jsem ji poslechl. Už se mi tu párkrát nevyplatilo jí vzdorovat a teď jsem jí konečně dovolil promluvit. Intuice je velmi jemná záležitost. Stejně jako přechody nálad. Nálada je vibrace. Vešel jsem na plac a snažil se vnímat vlny a horko. Snažil jsem se vidět loď, jejíž podobu jsem změnil až když byla docela blízko: z velkého parníku na malý dřevěný člun bílé barvy.. Vždy jsem se vracel zpět k vlnám a horku, a tak se zpřítomňoval. Chtěl jsem VIDĚT člun před sebou, ale bylo to velmi těžké s lidmi v zorném poli. Kór s hýbajícím se nepozorným Manuem a Rizou, kteří stáli přímo přede mnou. Ale snažil jsem se stále víc. Nebyl jsem tolik nervózní, jak obyčejně před lidmi bývám. Snad pomohla ta indonéská cigareta, ze které mi dal Riza o pauze potáhnout. Jakýsi smotaný list tamější rostliny, který tam tenhle Indonésan často pokuřoval. Velmi chutný kouř s uvolňujícími účinky. Chtěl jsem vidět člun přibližovat se pomalu, ale dělo se to ve skocích, s mlhavým obrazem. A pak ta mumie. Její obraz byl stále velmi povrchní, neostrý, ale blížila se. Byl jsem to já ve zkroucené pozici. Jen ve zlomcích vteřin byl obraz jasný a v tu chvíli vždy projela mým tělem vlna vibrací. Nakonec byla má vlastní mrtvola těsně přede mnou a střílela na mě pocity hnusu a strachu. Nedokázal jsem se k ní přiblížit nadoraz, a tak jsem do ní skočil a začal bádat, jaké to je být mumií. Nejdřív jsem se v silné v křeči kroutil a přemítal o smrti. Stále mě napadalo, že smrt je bez dechu, ale přestat dýchat jsem nedokázal. Až najednou přišla myšlenka, že smrt je bez vody a já začal pracovat s představou, že voda uniká z mého těla všemi póry a já vysychám. Cítil jsem, že něco přichází. Zúžilo se mi hrdlo a já dýchal těžce a sípavě. Můj obličej se zkroutil do šílené grimasy výkřiku. Stále jsem se snažil držet oči alespoň trochu otevřené. Napadlo mě se ukázat divákům a přetočil jsem se na záda. Zároveň jsem se snažil zlomit nutkání chtít se ukázat a pozitivně se hodnotit. Vysychal jsem čím dál tím víc, už s minimem křeče. Pak měl přijít déšť. Obloha byla černá a déšť se spustil najednou. Stále jsem se snažil udržet cítění suchého těla a má pozornost byla směrována na kožní póry, z nichž unikaly poslední zbytky vody. A tyhle póry najednou začaly být zvenčí zavlažovány. Kousek po kousku jsem přecházel z vydávání do přijímání a začal cítit pronikající vibrační šustot kolem svého těla. Cítil jsem, jak mi život vstupuje kůží do těla. Snažil jsem se prožít každou vteřinu, nic nepřeskakovat, nic neopouštět. Dech se začal uvolňovat, prohlubovat a zrychlovat. Jak voda pronikala mým tělem, cítil jsem jeho intenzivní otevřenost a energii, která díky němu protékala mým tělem v proudech. Občas ze mě s dechem vylezl i zvuk. Začal jsem se zvedat a pomalu myslet na návrat do společnosti a na konec představení. Ale tok energie byl příliš silný. Grimasa utrpení se začala prolínat s úsměvem. Chtěl jsem plakat a smát se zároveň. Bylo to tak krásné a silné. Energie začala pulsovat a mně se v šíleném úsměvu rozklepala bránice. Křičelo to ve mně: Zařvi! Skoč! a já poslechl s minimálním zaváháním. Vrhl jsem se na zem, vyskočil a zařval. Ale ne naplno, stále jsem cítil sociální blok. Dopadl jsem tvrdě, ale bez bolesti. Mé tělo se seskupovalo kloub po kloubu na podlahu a energie mnou silně třásla. Dostal jsem se na kolena a začal se třepat. Na svých rukávech jsem zpozoroval kapičky slin. A pak to řeklo: Svlékni se a běž. A já vyrazil mezi diváky, před východem shodil triko, venku v dešti kalhoty a trenýrky a rozběhl se na parkoviště, kde jsem sebou švihnul do kaluže na tvrdé hlíně a dýchal a čvachtal se a vnímal tělo. Myšlenky na pohledy společnosti jsem se snažil zaplašit a užívat si svobody. Občas se objevilo slovíčko nasrat. Pak jsem viděl, jak se blíží kdosi v oranžové soupravě. Na vteřinu jsem se ocitl zpět ve svém sociálním já, ale nechtěl jsem tam setrvat. A tak jsem začal čvachtat v další kaluži. Ten člověk by Caspar. Nesl mi trenky. Měl velmi vážnou tvář a říkal: Stay with us, man. Nechtěl jsem přijmout jeho povrchnost, byl jsem šťastný a přítomný jako nikdy předtím. Chtěl jsem něco říct na jeho ošklivě vážný obličej, ale vylezlo ze mě jen: You are I am, a přitom jsem myslel: You are ošklivý, nepravý, I am šťastný.

13 Nakonec jsem mu poděkoval, oblékl si trenky a šel ke kolům. Tam jsem nechal promluvit sílu těla vzdorující chladu. Všechny svaly se napnuly a hlasivky zaskřehotaly. Tělo zaplavila vlna tepla. Pak jsem se zas svlíknul a osprchoval se pod kapající střechou. Oblékl jsem se a zase se zahřál svalovou tenzí. Když jsem došel zpátky do skleníku, byl jsem sám sebou. A tak to mělo být. Snažil jsem se nechtít obdiv ostatních, ani cokoli od nich. Jen jsem se oblékl a pozoroval, jak na jeviště kráčí Min. Konečně participuje na svém vlastním cvičení! Je jasné, že nemohl nic ukázat dříve, než na konci celého workshopu. Na scéně už byla jen Nene a Elina, ale všechny oči směřovaly k Minovi. Díval jsem se a snažil se uklidnit svoje pulsující tělo a naladit ho na příjem. Uzemnil jsem se do podlahy a pozoroval starce na kraji moře, jak sleduje přibližující se člun s nevolí. Mumie pak pronikala do Minova těla od hlavy a on začal klesat. Jeho nohy se lehce třepaly, ale přesto z něj vyzařoval jakýsi intenzivní klid, který pronikal celou mou bytostí. Horní polovina Minova těla se jako kořenová hmota přizpůsobovala tomu obrovskému vysílači vědomí jménem Tanaka. Uviděl jsem hranici smrti. Viděl jsem, jak jeho vědomí nechává tělo kráčet do smrti, ale nedovolí mu dojít do cíle. Jak úžasné! Jak hluboké! Snad i nebezpečné... Viděl jsem vědomí, které šplhá k ráji, které se protahuje do neexistence, ale posledního spočinutí si nedopřeje. Jen dává sobě přičichnout a tělo vláčí za sebou jako nějakou roztáhlou kovadlinu. Viselo na vlásku, ale pevnosti ocelového lana. Jemný deštík Mina pozvolna vracel do života. Když se znovu postavil, vypadal překvapeně a plný zájmu: Ó, zase život? No dobrá. Co je tohleto? Ó, a co je tohle? Pak vkročil zpět do své osobnosti, vešel mezi nás a posadil se k promluvě. Mé tělo pomalu opouštěla Minova návštěva a životní energie se mi přeskupila do levé tváře a koutku, kde se zhroutila do velké energetické díry. Když jsem se ji pokusil zkrotit a uklidnit, celá levá polovina tváře se mi rozklepala. Postupně jsem tu šťávu usměrnil do ksepana mudry v dlaních a poslouchal Minovu promluvu. Velmi vám děkuji. Bylo krásné se na vás dívat. Loď se přibližuje víc a víc, a pak prostě do toho obrazu skočíte. Ale stále je třeba vnímat horko a dorážení vln. Stále je třeba být zde. Být se svým tělem. Neulítávejte! To je tanec. Je třeba mít prázdnou mysl pro vstup obrazu. Někdy, před představením, je moje mysl velmi hlučná. Někdy musím hodně mluvit, abych ji uvolnil. A pak, když tančím, náhle se něco stane v publiku nebo v prostředí, a jsem tam. Kdykoli si začnu myslet: Ó, teď jsem tak dobrý!, jsem velmi špatný a nudný. A to dokonce, i když jsem absolutně vědomý (aware). To není dobré. To není tanec. Kdysi jsem viděl v představení jednu tanečnici, která tančila asi 20 minut, pak najednou přestala, plakala a omlouvala se: Promiňte, jsem hrozná. A my jsme začali tleskat. Hijikata někdy v půli představení začal z hlediště křičet: Stop! Začněte znovu! Byl už takový. Dělal, co myslel. Samozřejmě to bylo nefér k publiku. Není to profesionální. Jakožto profesionálové musíme pokračovat, i když nám to zrovna nejde. Ale někdy je dobré zastavit a začít znova. Dnes je nejdůležitější být ryzí (honest). Boj už není užitečný. Měli byste být ryzí a jít! Ale stále vnímat ty dorážející vlny, dodal se šibalským úsměvem a začal se lehce provinile smát, jakoby si už přišel trošku trapně, že říká pořád to samé. Pak už nezbývalo, než: Ok, takže: Arigato, godzajmašta! Byl neobvykle milý. Takový spokojený hodný dědeček. Když jsme se začali rozcházet, našel jsem odvahu a oslovil ho dotekem paže. Otočil se na mě opět tím přísným obličejem, kterým mě už tolikrát počastoval a kterým mi připomíná mou nehodnou zesnulou babičku. Jen jsem mu poděkoval. Usmál se a poděkoval také. Pak jsem zůstal a dával prostor energii. Nechal jsem téct ten proud a jen jemně ho vědomím usměrňoval. Byl to nádherný tanec. Nové pohyby, ladné i mocné, těžké i volné. Ale hlavně přesné a svobodné! Jako nikdy dřív! Šel jsem se dotknout stromu. Jeho větve se mi v dlaních vlnily jako dva mořští hadi. Šel jsem domů a hladil jančícího Dokieho. Pod mým dotekem se nebývale rychle uklidnil, až stál úplně klidný a olizoval mi dlaně. Na večeři jsem vyšel z domu těsně za kolemjdoucím Davidem. Nepočkal a já byl rád. Odstup si ode mě pak zachovával i během večeře, když mi předával obálku na peníze pro kněze. Jakoby se za mě trošku styděl. U rýže jsem potkal Zuzanu: Jseš v pohodě? Nejseš, viď? ptala se mě s přízvukem opovržení a arogance. V pohodě? Proč bych neměl bejt v pohodě? odpověděl jsem udiveně a skoro uraženě. Reagovala úsměškem. Pomyslel jsem si: Jéžiš, ty jseš taková kráva! A pořád trošku lituju, že jsem jí to neřek. Než jsem šel na večeři, intuice říkala: Možná dnes radši nejez. Ale zas jsem jí pro změnu neposlechl a nevyplatilo se mi to hned po několika soustech, když mě rozbolel žaludek. Rybu jsem nemohl jíst vůbec, byla příliš silná. Živočišnost mé tělo nechtělo přijmout.

14 Když jsem dojedl, žaludek mě bolel moc. Vybral jsem peníze pro kněze, popadl kytaru a hrál a zpíval. Zaslechla mě Kapila, přišla blíž se zasněným, rozněžnělým výrazem v tváři, otočila se ke mně zády, opřela se o stěnu a poslouchala. Když pak odcházela, zpívajícího mě objala. Dalšího dne jsme spolu laškovně vtipkovali o společném sňatku, a že bychom se měli někdy navštívit. Něco tam bylo mezi námi, v pohledech, v úsměvech Ráno jsme s Ascherem vyrazili na poslední zazen. Cestou jsme potkali Davida. Překvapeným, že jde opačným směrem, nám vysvětlil, že první den sklízel fazole a poslední sklizní by to tu rád uzavřel. Zazen byl, jak jinak, než klidný. Na konci jsme každý dostali na památku fotku z čajového obřadu a my na oplátku darovali klášteru v obálce při malé ceremonii s vonnými tyčinkami asi sedm tisíc jenů. Potom hurá na balení a uklízení a pomáhat do kuchyně s přípravou goodbye party. Asher byl ten den šéfkuchař a musím říci, že s ním byla v kuchyni radost pracovat. Udělal jsem skořicovou bábovku s tofu krémem, která sklidila opět velký úspěch. Poslední workshop začínal v poledne. Bylo výjimečně krásné počasí. Polojasno, horko a vlhko. Odstartovali jsme s Blind exercise. Hodinu bez očí v prostoru, sami bez pozorovatele. Cítil jsem se velmi pohodlně a měkce ve spojení se zemí. Chtěl jsem vypilovat ostražitost, a tak jsem se nejdřív soustředil na kožní senzory a snažil se vidět překážky. A když jsem pak našel klacek připomínající bodnou zbraň, chytla mě představa lovce válečníka. Zkoumal jsem klacek jako mocné prodloužení svého těla a držel si představu, že jsem v blízkosti nebezpečí. V lese s medvědem, v aréně se šelmami a tak dále. Přišel impuls v podobě pohybu další osoby přímo přede mnou na zemi. Zastavil jsem a snažil se vnořit do představy nebezpečí krvavé nestvůry, která jen čeká na okamžik mé nepozornosti a odkrytí. Do toho jsem se stále snažil být přítomný se svou zbraní. Byla to velmi zajímavá válečnická zkušenost! S hloubkou prožitku se mi zrychlovaly i reakce a tělesná přítomnost zbraně mi dodávala na síle a upevňovala pozici mojí pozornosti. Občas připlula představa reálného boje s dalším mužem v mém každodenním životě. To jsem ještě nevěděl, že je to předzvěst blízké budoucnosti. Když jsem si sundal šátek, levé oko jsem měl značně rozostřené, a to se mě drželo zhruba půl hodiny. Zvláštní. To samé měla Máša. Copak se nám to přihodilo v mozku během té zvýšené koncentrace? Posledním úkolem bylo vytvořit šest týmů, co nejvíce pohlavně a národnostně promíchaných, vybrat si prostor a udělat pětiminutové představení s titulem Last performance. Byl jsem s Mášou, Nene, Jáchymem a Gorim. Našli jsme krásný statný strom plný života a kus od něj velký starý pařez. V prostoru mezi nimi jsme chtěli splývat s představou cesty mezi životem a smrtí, nového narození, nebo taky risku a hození všeho za hlavu. Jak kdo chtěl. Daný byl jen směr pohybu od pařezu ke stromu či naopak a konečný běh do blízkého zapleveleného pole. Vydařilo se nám to. Bylo to svěží, vážné i hravé. Bavily mě interakce s Jáchymem. Když skončila i poslední skupina, měl Min závěrečnou řeč. Bylo tentokrát těžké mu rozumět. Dost skákal, těžko bylo spojit si jeho myšlenky. Dokonce i když improvizujete, potřebujete plán. Potřebujete strukturu. Věřím, že Hijikatův život měl plán. Jeho život bylo představení. Když umíral, zavolal k sobě do nemocnice svých dvanáct přátel. Volal nás po dvou každé dvě hodiny. Já jsem byl zhruba vprostřed, a když jsem přišel, říkal mi, že by šel rád do divadla zkoušet, ale neunese svoje nohy. Nevěřím, že to nemělo nějaký smysl a stále se na to sám sebe ptám. Když jsme vyšli z nemocnice, všichni jsme se podívali na oblohu. Sněžilo. To byl Hijikata. Byl jsem jím, skrze jeho ženu, požádán, abych zorganizoval jeho pohřeb. Šokovalo mě to. A lidé se na mě začali dívat jinak. Jako kdybych byl jejich starší bratr. Znáte ten pocit Ale já mám stále pochybnosti o tom, že by mi Hijikata věnoval zvláštní pozornost. Nikdy jsem nebyl tak talentovaný jako ostatní tanečníci. Měl jsem vůči nim spirituální handicap. Takže se stále sám sebe ptám: Jak bych mohl být jako tamhleten? Jako tamten? A jako tento? Nikdy nebudu jako Hijikata. Ale možná, že se teď dostávám o něco blíž. Byl jsem handicapovaný, ale vždycky jsem se snažil najít sám sebe. Proto pořádám tenhle workshop. Dělám to pro sebe. Rozhodně se necítím jako váš učitel. Mistr Ohno na svých workshopech hodně mluvil, pak vždy pustil hudbu a všichni šli tancovat. Někteří byli smutní, někteří nadšení Takové byly jeho workshopy. Já to takhle nedělám. Tento rok jsem byl docela spokojený. Nevím, možná to bylo kvůli mé noze, protože jsem se nemohl tolik hýbat Zasmál se a svou promluvu zakončil obvyklým způsobem: Ok, skončeme. Arigato Godzajmašta!

15 Šel jsem koupit do obchodu olej a nějaký sladkosti pro Davida jako odměnu za to, že mi vezme pár věcí do Tokia, a pak hurá na přípravu party. A party byla divoká! Začala nevinně, byť ve velkožracím stylu. Suši, sýry, omelety, spousta chlastu, moje bábovka, Ascherův tofu koláč, ryby, srnčí maso a tak dále, a tak dále. Když padla tma a většina z nás byla už nějak opilá, vytratil se Min s bolestmi žaludku na chvíli na lože, a pak narychlo odjel bez řádného rozloučení. Jen spěšně jsem mu do okýnka v autě stihl z vděčnosti dát obálku sušené mateřídoušky z Čech se slovy: Po ránu ti to dá sílu. Poděkoval a odjel. Postupně se vytrácelo víc a víc lidí, ale má nálada byla super. Byl jsem uvolněný, veselý, i když snad stále příliš dospělý. Plácal jsem holky po prdeli. Hlavně Emu, před kterou jsem pak opilý nadhodil nápad o společné návštěvě rýžového pole. Chytla mě za slovo, a v tu ránu jsme se začali brodit v bahně mezi klasy. Dolezli jsme až do vyváleného prostoru, chvíli stáli mlčky, pak se dotkli hlavami a od tance už nebylo daleko k líbání. Přerušil nás až opilý Josh s Asherem, kteří se k nám polonazí připlazili jako dva špioni a zahájili rýžovo-bahňovou bitvu. Byli jsme jako prasata. Já s Emou jsme v hadrech plných bláta vypadali, jako bychom se zrovna vrátili z předvánočního výlovu kaprů. Pádili jsme do sprchy! Ema první. Já jsem ji nejdřív špehoval okýnkem, a pak hurá za ní pod studenou vodu. A už to bylo! Něha, ženské tělo, jemné vzdechy a kocour v díře. Pak zas studená sprcha. My trubky jsme totiž v tý tmě neviděli na kohoutky a rozvášněni neustále otáčeli modrým. Vypral jsem si věci, a zatímco Ema šla spát, já pokračoval v kalbě s Christine, Midori, Suzukim a Manuem. Josh se válel v poblitym svetru opodál na kamenný zdi, a když jsem se ho pokusil odtáhnout, začal zas zvracet. Šel jsem tedy zkontrolovat Ashera. Ten ležel zkroucenej v obýváku a spící klepal kosu. Vzal jsem deku z hromady, co byla vedle, přikryl ho a z přilehlý podložky začal připravovat lože pro Joshe. Do toho ale přišel Manu a začalo rodeo. Říká mi: To je moje podložka! A zavolal na Ashera: Hej, Ashere, to je moje deka! Já na to: Klídek, Manu. A on hned: To jsou moje deky, přines sem si je sám z baráku. Říkám: Zaprvé to nejsou tvoje deky a zadruhé jsi je nepřines ty, ale já. To jsou moje deky! Já je přines! Ok, takže ty máš tři deky a já s Joshem a Asherem budem klepat kosu?! To jsou moje deky! Můžeš si vzít nějaký jiný ze skříně! Ježiš, ty seš ale zmrd, Manu! Řekl jsem mu a šel do tý skříně pro nějaký deky. On ale za mnou: Tys mi řek zmrde?!, a přišel ke mně ksicht na ksicht. Neodpověděl jsem, jen jsem se mu díval do očí. Stál jsem pevně. Tys mi řek zmrde?!, opakoval naštvaně. Říkám mu: Nech to bejt, Manu. V pohodě... A on zas: Tys mi řek zmrde?! To už jsem nevydržel a začal jsem ho jak kašpárek imitovat: Tys mi řek zmrde? Tys mi řek zmrde?..., opakoval jsem s přiblblým výrazem. To ale nevydržel on a popad mě za krk. Ve mně blikla červená, vyrazil jsem vpřed, srazil ho k zemi, a když jsem s ním začal po podlaze různě kroutit, přiběhl Caspar. Zkusil nám domluvit, a když to nepomohlo, roztrhl nás. Dal jsem ruce pryč a říkám: Ok. Končim. A se slovy: Kašlu na to! jsem odešel pro Joshe. Motajícího se jsem Joshe dotáhl do obýváku a svlíknul jsem mu poblitej svetr, kterej si chtěl neustále oblíknout znovu. Dal jsem mu k posteli kýbl a odhodil jakoby mimoděk deku z Joshovy postele, kterou ho nakonec Manu obdaroval, přestože už jsem Joshovi sehnal novou. Ale ouha, tu deku jsem hodil na Manua a nemůžu říct, že ne schválně. Bylo to ode mě dost provokativní. Trochu se stydím. Ale asi jsem se chtěl prát. Prostě jsem chtěl dát tomu španělskýmu idiotovi do držky. Hrozně mi lezlo na nervy, jak poslední dva tejdny Manu každýmu na potkání vykládal, jakej byl kdysi strašnej drsňák a teď už nechodí na workshop, protože narazil na svůj limit a stává se pokornějším. I já jsem mu to na začátku baštil, a on přitom zůstával stejným šéfikem jako předtím. A to bylo to, co mě teď asi sralo nejvíc. To, že jsem se nechal taky oblbnout. Kolotoč nabíral nových obrátek: Tys na mě hodil deku?! Opakoval Manu zas stále dokola, vstal a blížil se ke mně, připravenej na další bitku. Ale to už bleskurychle přiběhl Caspar a tlačil do nás, ať si to jdeme vyřídit jinam. Já jsem poodskočil s tím, že půjdu rád ven, ale Caspar začal Manua uklidňovat a atmosféra trochu povolila. Řekl jsem Casparovi, že jsem se tu jen snažil postarat o dva lidi, omluvil se, poděkoval a šel zas pařit na verandu. Tam Suzuki přesvědčoval Christine, aby víc pila, že ho zajímá, jak se bude chovat. Ta statečně odolávala. Midori sebou zatím švihla z lavičky a při odchodu ve stylu od pangejtu k pangejtu ještě stihla svou pánví rozeznít dřez. Málem se tam zas rozmázla jak široká tak dlouhá.

16 Suzuki přines čokoládu a rozinkovej chleba, a když jsme se nacpali, šli jsme spát. Ale ještě předtím, než jsme zalehli, potkal jsem Manua, který se vracel z procházky s Casparem. Přišel ke mně a omluvil se mi s velmi lítostivým výrazem, jímž skrýval obrovské sebezapření. Pak mi symbolicky nabídl deku, já slušně odmítl, potřásli jsme si tlapama, popřáli si dobrou noc a padli do peřin. Další den odpočinek. Klid po bouři. Pomoc Kazuovi s přípravou večeře pro pohřební ceremonii jednoho butoh tanečníka v Tokiu, nějaký to psaní, odjezd dalších lidí a tak dále. S Manuem jsme se vyhýbali bez nesnází. S Emou to bylo jako dřív, jen s maličkýma jiskřičkami v očích při vzájemných pohledech. Já jsem si ošetřil předkožku, která mi zas nějak při tom úletu praskla, a na dvě hodiny usnul ve vaně. Dobrou noc. Dnes jsem vstal brzy. Částečně kvůli psovi, který štěkal jak pominutej, částečně kvůli komárům. Ale hlavně proto, že jsem chtěl připravit vše potřebný pro výstup na Kaikonagatake s Christine. Bylo krásné počasí, ale zjistili jsme si předpověď, a ta hlásila bouřku k odpoledni. Chtěl jsem jít i přesto, Kazu nás však přesvědčoval a prosil, ať neodcházíme, že je to příliš nebezpečný. Vzhledem k tomu, že odjížděl do Tokia, nemohl za nás vzít zodpovědnost. Z respektu k němu jsme se rozhodli náš výlet odsunout. Celý zbytek dne byl velmi velmi smutný. Po odjezdu většiny účastníků, jako by farma vymřela. V počtu asi deseti lidí jsme šli udělat naší poslední práci likvidaci seschlých stvolů z kukuřičného pole. Byla to záležitost na bezmála dvě hoďky a já jsem si to hned potom namířil řece. Celý jsem se svléknul a dal si pomalý ponor v jedné hlubší tůňce. Musel jsem být výjimečně pozorný, protože voda byla studenější než jindy a když jsem pod hladinu nořil hlavu, silným chladem mě rozbolela. Pak jsem se oblékl a polovinu cesty zpět na farmu lezl po čtyřech. Studená voda mi vždy oživí celé tělo, a ono pak často touží vracet se ke své zvířecí přirozenosti. Když jsem dorazil na farmu, mlčky jsem snědl večeři a s nikým jsem se moc nebavil. Rozesmátá opilá partička kolem Manua, Caspara a Hektora mi byla vyloženě nepříjemná a svou pochmurnou náladu jsem beztak nechtěl s nikým sdílet. Jen jsem napsal pár ů a šel spát

17 Část druhá: Putování Ósaka 1.8. Ráno jsme se opět chystali s Christine vyrazit na Mt. Kaikonagatake, ale Kazu nás opět nechtěl pustit. Prý je ta hora velmi nebezpečná. Vyprávěl nám příhodu z minulosti workshopů, kdy se jedna mladá Dánka vypravila sama do hor a dlouho se nevracela. Vypravili se jí hledat a zburcovali skoro půl vesnice. Nakonec vše dobře dopadlo, ale Kazu nechtěl něco takového podstupovat znovu. Přeci jenom jsme po tento čas patřili k jejich farmě a oni za nás měli určitou zodpovědnost. Dlouho jsme na to téma debatovali a s Christine na Kazua naléhali, až Kazu přišel s konečným řešením: Klidně běžte, ale už se nevracejte zpět. Řekl to mile, ale rozhodně, za podpory Tamaie i Suzukiho. To nás trošku zaskočilo. Nakonec jsme tedy od svého záměru upustili, protože jsme si neměli kam dát věci, s plnou bagáží se nám do těch tří tisíc nechtělo a na přátelství s těmi třemi nám záleželo. Úplně jsme s Christine překopali plány a rozhodli jsme se, že vyrazíme na stopa směr Kjóto ještě ten den odpoledne. Už dříve jsme se spolu dohodli, že opustíme Hakushu spolu a navštívíme ono vyhlášené kulturní centrum Japonska. Ona nechtěla cestovat sama a mě byla představa její společnosti milejší než prudký skok do samoty. Konečný plán byl takový, že spolu strávíme jeden týden a ona pak bude pokračovat na Kjúšú za kamarádkou, zatímco já pojedu strávit své vysněné dva týdny s japonskou přírodou do posvátných hor národního parku Joshino-Kumano. Rozloučili jsme se se skromným zbytkem osazenstva, de facto už jen s Elinou, Moni, Emai a Kazuem, a Suzuki nás hodil na výpadovku. Byly jsme zajímavej páreček. Hubeňour blíže neurčené euroasijské rasy ve slaměnym klobouku a křiklavě pruhovaným tričku, a pěkně stavěná blondýnka s modrýma očima a rošťáckým výrazem ve tváři. Zdálo se nám, že auta u nás zpomalují, jen aby si nás řidiči mohli lépe prohlédnout. Samozřejmě mojí osobě patřila jen nepatrná část pozornosti, ale to je při stopování s blondýnou jednoznačná výhoda. Přesto nám však jako první zastavila žena. Jakási malířka, která vypadala, že je bez sebe štěstím, že nás může vzít. Byla moc milá a vzala nás do menšího městečka jménem Suva. To se rozkládalo na kraji velkého jezera a my jsme se rozhodli si tu vodní plochu trochu užít. Nejdříve pár happy fotek v japonském stylu s naší dobrodinkou na rozloučenou a pak hurá na krátký výlet podél pobřeží. Měli jsme výbornou náladu a našli pro ni využití hned za rohem na dětském hřišti. Blbli jsme na kolotočích a na obřím modelu letadla, a pak jsme udělali takové krátké butoh performance na široký skluzavce z kachliček. Spočívalo v tom, že jsme se v podivném nadpohlavním vztahu velmi pomalu sunuli přes okraj skluzavky, sápali se jeden přes druhého, až nakonec podlehli osudu rovnováhy a svezli se dolů, kde jsme představení zakončili. Místní na nás koukali různě. Těžko určit, co cítili a co si mysleli. Japonská mimika je pro mě stále velkou neznámou. Ale asi to nebylo nic moc špatného, protože svoje děti nechali po hřišti pobíhat dál. Pokračovali jsme hlouběji do města, a po krátké zastávce ve velmi smyslné cukrárně jsme potkali zajímavý agrikulturní prvek. Vprostřed rušných ulic moderního města, pod plně vytíženým dopravním mostem, obklopen moderními budovami, na nás náhle vykoukl malý ovocný sad. Byl to takový roztomilý zelený mikrosvět v mezírce civilizace, v jehož středu stála vysoká posvátná brána torii stínící malý šintoistický oltář. Každý plod, na těch asi

18 čtyřiceti stromech, byl pečlivě zabalený do bílého papíru. Snad kvůli smogu. A vedle sadu stál asi dva metry široký černý posvátný kámen se spoustou vytesaných znaků, pod kterým anglicky stálo: Tento kámen spadl z nebe tehdy a tehdy... Páni, meteorit! Bylo to líbezné zastavení v téhle malé městské oáze. Chvíli jsme poseděli, pojedli cukroví, ale pak jsme museli dál. Stopovali jsme jen chvilku, než nám zastavil jakýsi businessman, který neuměl ni zbla anglicky a od kterého jsme nakonec vůbec nepochopili, kam nás vlastně veze. Vyhodil nás trošku zklamané u dálnice do Kjóta. Na highway se nám moc nechtělo, na takový ruch jsme ještě nebyli připravení. Začalo se stmívat a museli jsme si tedy najít nocleh. Naštěstí hned nad dálnicí byla terasovitá stráň s bývalými rýžovými poli. Ty tu konec konců vyplňují každý nezastavěný volný prostor. Japonsko je tvořeno více než ze tří pětin horami a 120 milionů Japonců se tedy tísní na vcelku malé ploše. Volná pláň či nevyužitá rovina je tady naprostá vzácnost. A pokud chce být člověk sám, musí do hor. Chtěli jsme si postavit stan, ale déšť nám to nedovolil, a tak jsme se nakonec poskládali do polorozpadlé kůlničky na nářadí a ve vlhku a špíně si při svíčkách povídali dlouho do noci. Ten večer jsme si s Christine byli blízko. Půl hodinový zazen ve slunném ránu, pak chvilku zdvižený palec u nájezdu a už si to frčíme s jedním mladíkem směr Kjóto. Vyhodil nás na benzínce kousek od Nagoi a my jsme stopli dalšího businessmana, tentokrát perfektně mluvícího anglicky, který mířil do Osaky. Zas jsme změnili plány a jeli s ním až do cíle. V Osace jakoby nám dal někdo pěstí. Takový to byl pro nás drastický přechod od zeleného a svobodného prostředí venkova do totálně artificiální reality velkoměsta. Uprostřed davů proudících lidí jsme se, uzavřeni v architektonických stavebnicích, cítili jako mimozemšťani v akvárku. Ale chtěli jsme víc, a tak jsme se vrhli metrem do centra. Tam jsme si už dočista přišli jako při návštěvě obřího legolandu, či v podezřele propracované počítačové hře šíleného futuristy. Vše bylo zastavěné do poslední škvírky, nikde ani kousek vzpomínky na zemi. Uličky uzounké s převážně světlými hladkými budovami spojenými v jednolité bloky. Na nich visela různá hýbající se mechanická monstra nebo blikající nápisy a obrazovky zprostředkovávající fantazie všeho druhu. Bylo to jak v nějaké dětské verzi Las Vegas. Spleť zvuků, barev a vůní. Digitální cover verze Bersteinovy Rapsodie v modrém. A všude běhalo množství umělých lidiček. Přečančané dámičky skrývající se za několikanásobnými vrstvami křiklavého make-upu a nagelovaní pseudopankáči velmi femininních rysů. Cítil jsem se tam dočista jak zhulenej po pár práscích přešlechtěného skunku. Spleť barev, zvuků a pohybu mě omračovala, až mi občas Christine musela určovat směr chůze. Prošli jsme několikrát tyhle ulice kybersvěta, párkrát ochutnali proslulé Takojaki (mazlavé kulaté knedlíčky plněné chobotnicí), a já se neustále ptal sám sebe: Ti lidé tady fakt věří, že tohle je skutečnej svět?. Když už jsme únavou nevěděli kudy kam, začali jsme si hledat nocleh. Navrhl jsem svojí zásadu: Když nevíš kam hlavu složit, hledej řeku., a počali jsme tedy kolemjdoucí obtěžovat s pro ně neobvyklým dotazem na vodní tok. Jeden starší pán nám sice směr k řece ukázal, ale, nechápaje náš záměr, jal se nás vytrvale přesvědčovat, ať tam nechodíme, že tam není nic k vidění. Prý ať jdeme radši do centra. Ne, proboha, jen to ne!, říkal jsem si v duchu. Při druhé dávce by mi už možná hrozila závislost! Postavili jsme stan na krásném rovném plácku vedle basebalového hřiště. Byla to klidná noc. Ráno jsme se ale vzbudili šíleným vedrem. Celí zpocení jsme usedli k zazenu, a pak se vypravili hledat výpadovku na Kjóto. Tu jsme sice nenašli, ale objevili jsme vlakové nádraží, kde byla jízdenka tak levná, že nám stop přišel zbytečný. Kjóto Úžasné přivítání. Východ z nádraží tvoří obří obchoďák s potravinami všeho druhu nakládaná zelenina, cukrátka, čaje, saké, med, víno, A u většiny zboží ochutnávky! Připadali jsme si jako na nějakém luxusním rautu a přes tu nabídku chutí se stále ne a ne dostat z obchoďáku ven. Objevili jsme tam de facto neomezený zdroj ukájení našich obžerských a gurmánských tendencí a touhy po poznávání kulinářských skvostů východu. Tento zdroj není v Japonsku nečastý jev, a protože mé duši je v těchhle případech vlastní ono české: Ber, když je to zadarmo!, a protože Christine je Dánka s českou duší, společně jsme nevynechali snad jedinou příležitost k ochutnání téměř čehokoli.

19 Když už nebylo co ochutnávat, šli jsme na místo srazu s jakýmsi Christininým kamarádem. Setkali jsme se na jednom mostě a já jsem se s ním a jeho společníkem přivítal velmi zvláštním způsobem: Ahoj, Štěpán. A tohle je můj kamarád Patrik. Ahoj, Ondřej. Páni! Byli to kluci z Moravy! Štěpán kdysi studoval v Kodani a tam poznal Christine. Teď přijel dělat vedoucího na dětský tábor kamsi na Kjúšú. Patrik zas v Kjótu studuje environmentální ekonomii. Oba to byli milí hoši. Konečně příjemní Češi. Moc jsem je sice nestačil poznat, ale byla s nimi sranda. S noclehem nám však pomoct nemohli, protože bydleli v nějakym minikamrlíku pro jednu osobu. Pomohla tedy další Christiina známost, tentokrát mladá americká učitelka angličtiny jménem Matsu. V jejím krásném domě s úžasným výhledem na Kjóto, jsme strávily následující 4 noci. Kjóto je nádherné město. Je to asi jediné velkoměsto, z těch, co jsem zatím stihl poznat, ve kterém by mi nevadilo nějaký čas žít. Jen dvacet minut chůze z rušného centra a člověk se ocitne v klidných okrajových částech města plných velkých klášterů, parků a lesů. Kjóto je kolem dokola obklopené horským masivem, který je protkán neskutečným množstvím stezek a posvátných míst, na nichž se psala japonská historie. Jedním takovým místem je svatá hora Hieizan, která je poseta množstvím chrámů japonské buddhistické školy Tendai. Celá hora byla vyhlášena světovým kulturním dědictvím. A není divu! Je to nádherné místo prodchnuté mystickým kouzlem a magickou přitažlivostí takové síly, až mě občas přepadal pocit, že jsem dorazil domů. Intenzivní klid nehybnosti toho místa sálal odevšad: z dřevěných budov chrámů, které patřily k nejkrásnějším, jež jsem v Japonsku spatřil, z dlouhých kamenných schodišť s lucernami, i z malých šintoistických svatyněk podél cest. Ale zejména ji šlo cítit z obřích cedrů, z nichž některé měly kmeny široké až dva metry a jejichž špičky bylo těžké dohlédnout. Byly to největší stromy, jaké jsem kdy v životě viděl. Jejich vibrace procházely prostorem a spolu s mlhou a jemným deštěm vytvářeli kolem nás pohádkovou krajinu elfů a víl. Strávili jsme tam s Christine, Štěpánem a jeho japonskou kamarádkou Midori více než 4 hodiny. Mně to rozhodně bylo málo! Když jsme odcházeli, rozhodl jsem se jít zpět do Kjóta sám lesní stezkou, aby ve mně mohl baldachýnový spirit toho místa pokojně doznít. Hora Hiei byla jisto jistě tím nejsilnějším zážitkem, jakého se mi v Kjótu dostalo. Troufnout ho nemohl ani proslulý chrám Kiomizu zarostlý v hoře Higašijama. Ten byl sice krásný, ale obrovské množství návštěvníků v pěkném slunném dni ho degradovalo na pouhou turistickou atrakci. Jediné, co tam upoutalo pozornost mého ducha, byla veliká tibetská mísa o průměru přes metr, jejíž sytý hluboký tón vždy na chvíli uklidnil rušnou atmosféru kláštera. Naopak přičichnout k esoterickému nádechu východní spirituality mi dala několik metrů vysoká bílá socha Buddhy, od níž jsem dlouho nemohl odtrhnout zrak. Perfektní symetrie a pevnost Buddhova sedu dokázali dokonale uzemnit moje myšlenky. Silná byla rovněž návštěva kjótského hřbitova, který vyplňoval jakousi masívní prohlubeň ve stráni další hory s výhledem na město. Uniformita náhrobků, jejich šeď, a rozloha hřbitova působili velkolepě. Tahle zemská velkolepost mi vstoupila do těla a žádala si tance, ale z obav, abych nepohoršoval, jsem jí dovolil jen pár pohybů a ze hřbitova spěšně odešel. S Christine jsme také navštívili proslulou stezku filozofů, velkou svatyni Fushimi Inari s onou spoustou oranžových torii a dále šógunský hrad Nidžó, v němž je podlaha zkonstruována tak, že zpívá jako sbor slavíků. U chrámu Nanzenji jsem se dozvěděl o hrůzném konci slavného japonského bandity Goemona Išikawy: Před velkou branou kláštera byl zaživa vařen v kádi s olejem, přičemž do rukou mu dali jeho malého syna, kterého se snažil před smrtí uchránit. Do té doby jsem si myslel, že si umím představit lecjakou hrůzu, ale tohle Nutit člověka k setrvání v pozemských mukách znásilňováním mateřské lásky?!! To je odporné!! Odporné!!! ODPORNÉ!!! Poslední den před mým odjezdem do hor, v neděli jsme si udělali s Christine a Štěpánem odpočinkový. Navštívili jsme jen jeden chrám - Nishi-Honganji, stojícího kousek od luxusního kjótského centrálního nádraží. Na jeho chodbě visel zarámovaný výrok mistra Ko Kameie: Myslíme si o sobě, že máme pravdu, že jsme moudří. To je kořen lidského zmatení. Když nás pak večer Štěpán opustil, s Christine jsme se rozhodli, že si uděláme takový soukromý rozlučkový večírek. Nakoupili jsme saké, víno, sushi a spoustu různých dalších dobrot a sedli si na poklidný břeh řeky Kamo.

20 Bylo teplo, foukal jemný svěží větřík a vedle nás různě posedávali další mladí lidé v tichých rozhovorech. I my jsme byli tiší. Tedy dokud našeho saké výrazně neubylo a my nezačali dělat blbiny. Různě jsme pobíhali ulicemi, tančili do rytmu města a nakukovali do všech míst, kde to vonělo zábavou nebo průserem. Takhle jsme se dostali i do sálu s jakousi recepcí, kde stála u pultu dlouhá fronta lidí, kteří v určitých časových intervalech něco fasovali a pak odcházeli do chodby za recepcí. Rozjařený jsem suverénně prošel za frontou a namířil si to rovnou do chodby. Christine na mě ještě zvenku něco varovně volala, ale neslyšel jsem co. Doběhla mě, když už jsem vystoupil po schodišti do prvního patra a otevíral dveře do další chodby. Chytla mě za rameno celá udýchaná, vzrušená a vysmátá: Ty vole, to je karaoke! Super! Tak tohle je jedno z center té tolik oblíbené japonské zábavy a tam dole v té frontě asi lidé platili za vstup a čekali, až na ně přijde řada. Prošel kolem nás číšník s podnosem. Tvářili jsme se, jako že tam strašně patříme a sežral nám to. Pak jsme vlezli do chodby. Byl to takový úzký tunel s několika prosklenými zvukotěsnými dveřmi po obou stranách. Za každými byla kabinka s gauči, na kterých kolem nízkého stolu plného různých pochutin a pití seděla parta rozjařených Japonců, kteří postupně hulákali do mikrofonu, civíce na obrazovku, na níž běžely videoklipy s posuvnými titulky. Hledali jsme, ke které skupině bychom se mohli přidat, ale pokaždé, když jsme k někomu otevřeli dveře, všichni přítomní zkoprněli a dívali se na nás s němým očekáváním. Jednou dokonce s němým děsem. Tomu jsme vůbec nerozuměli, ale jak jsme byli opilí, ani jsme se tomu rozumět nepokoušeli. Na konci chodby seděl v kabince sám jeden postarší pán a do mikrofonu zpíval Beatles. Bingo! Tady máme přesilu! Vlezli jsme k němu se služným pozdravem a prosbou o vstup, ale než stihnul cokoli říct, už jsme seděli vedle něj na gauči a smáli se. Smál se taky, ale byl trošku vyplašenej, a ve chvilce nám předal mikrofon a odešel. Rozbalili jsme to a zpívali vo sto šest s obrazovkou. Ale protože jsme s tím neuměli manipulovat, jela nám do kola pořád ta samá píseň, kterou jsme zpívali znova a znova do zblbnutí. Přerušila a vyhodila nás až parta mladých Japonců, kteří byli sice podobně rozjaření jako my, ale na rozdíl od nás přišli legálně. Christine určitými oplzlými gesty naznačovali, že může v kabince zůstat, ale té se tak nějak nechtělo Když jsme trošku vystřízlivěli, vyrazili jsme domů autobusem. Doma na verandě jsme otevřeli další saké, a pak už si vzpomínám jen na to, že jsem Christine říkal, jak ji mám rád, ale že už mi poslední dva dny trošku leze na nervy, posléze cítím v paměti jedno ostré bodnutí v podobě seřvání od souseda za příliš hlasitou hudbu, a pak už nevim nic Hory 1. den (8. 9., psáno 9. 9.) Ráno jsem se vzbudil s obrovskou kocovinou. Všichni naši domácí s Matsu v čele právě přijeli z pařby v Osace a my jsme měli v plánu vyrazit na bleší trh do Tódži temple, jednoho z nejstarších chrámů v Kjótu stojící na okraji města. V noci jsem sebou totálně opilej švihnul, jak jsem byl, takže toho ani nebylo ráno moc k balení. Nechali jsme tam holkám čtyři tisíce jenů a taky jednu margotku se dvěma sojovýma tyčinkama jako special czech present a vyrazili na bus. Kristin byla nalehko, čekala ji návštěva nemocnice kvůli její zhoršující se vyrážce na kotnících. Na to kvantum saké, co včera vypila, byla dost svěží a čilá. O mě se to říct nedalo. Cesta přeplněným autobusem, s těžkým báglem na zádech a obrovskou kocovinou v těle, pro mě byla pravým utrpením. Dvakrát jsme nastoupili špatně a já už si na jedné zastávce nemohl pomoct a kousek za rohem hodil šavli. Trošku se mi ulevilo, ale ještě asi dvě hodiny jsem se přelíval prostorem jako pytel zvratek. V tomhle stavu se mi podivně zostřily smysly. Do paměti se mi tak zaryla nepříjemná autobusová hlášení mluvená čtyřmi hlasy, která, nevím proč, jela pořád dokola bez přestání. Nevím, proč se Japonci pořád takhle potřebují na něco upozorňovat. Jejich krámy se jen hemží prodavači, kteří opakují pořád dokola ty samé reklamy, i když je krám docela prázdný. Na bleší trh jsme nakonec dorazili zdárně, i když já, s ohledem na svůj plazmatický stav na pokraji vyčerpání, jsem se tam spíše dobelhal. Kristin vyrazila nakupovat, zatímco já jsem sebou švihnul k nejbližšímu stromu hned vedle stánku se starými zbraněmi a sbíral síly ke svému důležitému úkolu: najít sošku sedícího Budhy, který by mi mohl být v lese společníkem a inspirací.

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09 Žába Nenávidím žáby. Všechna zvířata mám rád, vím, že co do vznešenosti jsou si všechny výtvory přírody rovné, jen k žábám prostě cítím nepřekonatelný odpor. Povím vám proč, a to i přesto, že mi stačí

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky.

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky. Neviditelnost Tomáš Dušek Byl jsem na kontrole. Našli mi v krvi zbytkový alkohol a špatný cholesterol. Ptal jsem se své doktorky, co to znamená. To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se.

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se. Kapitola 1 Nesnášíte učení? STOP Určitě valná část z vás, která otevřela tuto knihu, se potýká s problém jak se lépe učit. Sedíte nad knížkou hodiny, ale do hlavy nenacpete nic. Díváte se na písmenka,

Více

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude. 1. OSLAVA Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen. Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla v takovém tom oslepujícím

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš.

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš. Měsíc Do kluků jídlo doslova padalo. Jednak měli hlad jako vlci, ale také se už nemohli dočkat, až začnou pozorovat. Sotva dojedli poslední sousto, poprosili tatínka, aby jim dalekohled vynesl na zahradu.

Více

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5 Klasické pohádky Medvídek Pú Page 1/5 Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak,

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

Já hraji na klávesy - N. Matesová

Já hraji na klávesy - N. Matesová L. Šindlerová Já hraji na klávesy - N. Matesová Na klávesy hraju letos poprvé, ale už umím mnoho písniček, například Maličká su, Když jsem jel do Prahy, Vadí nevadí, Okoř a mnoho dalších písniček. Na klávesy

Více

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu.

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu. Kapitola 2. ARIA Venku bylo zataženo. Žádná modrá obloha, ani slunce, ani stín. Proto bylo tak zvláštní, když se uprostřed parkoviště před nemocnicí jeden stín objevil. Nejdřív to byla jen taková skvrna,

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

14 16 KH-57-03-297 -CS-C

14 16 KH-57-03-297 -CS-C 14 16 KH-57-03-297-CS-C Vy krásné vlaštovky! Evropská komise Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k

Více

VÝPRAVA DO NEZNÁMA Dnešní den je pro myší kluky Otíka a Tomíka opravdu výjimečný. Čeká je výprava do neznáma a půjdou úplně, ale úplně sami. Buďte opatrní, nabádal je táta, když se rozcházeli v předsíni

Více

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ LAURA MARX FITZGERALDOVÁ Poklekl ke mně a rukama zacákanýma od barev sevřel má ramena. Není kouzelná. Je dost těžké tuhle sklenici naplnit. Je těžké ty peníze vydělat a ještě těžší je uchovat. Přesunul

Více

Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety

Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety Ve středu 20. listopadu 2013 navštívili žáci čtvrté až deváté třídy jesenické divadlo. Divadelní představení Trapas nepřežiju aneb Ten řízek nezvedej v podání

Více

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda a věděl proč. Levou zadní tlapku měl malou a hubenou, vypadala spíš jako uschlý vrbový lístek než jako pořádná myší noha, a tak si každou cestu musel předem

Více

Telefonní budka. Varovný telefonát

Telefonní budka. Varovný telefonát MEZI NEBEM A ZEMÍ Mezi nebem a zemí Telefonní budka Tohle se prý stalo nedávno, někde na Kladně. Jednu mladou dívku právě proti její vůli opustil přítel a k tomu se přidaly jak problémy ve škole, tak

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM ČTVRTÁ ITERACE Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM HLAVNÍ CESTA Do střechy elektromobilu bubnoval déšť. Tim cítil, jak ho brýle pro noční vidění nepříjemně tlačí do čela.

Více

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej..." Já:,,A jak ale mohl vzít roha?"

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej... Já:,,A jak ale mohl vzít roha? 2. Kapitola - Útěk,,Pink..probuď se!!" Já:,,Ehh...coo?? Nazdar Kurte.." Kurt:,,Pink, máme problém..pamatuješ na toho včerejšího návštěvníka?" Já:,,Na toho se nedá zapomenout...*zíív*" Kurt:,,Výborně..je

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE Leden 2012 Motto: Učíme se pro život Obsah : Beseda s policií.........1 Sportovní dopoledne..........2 INFO ze ZŠ a MŠ v nemocnici..3-4

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

Můj pohled pozorování

Můj pohled pozorování Můj pohled pozorování Přemysl Vřeský Veselí nad Moravou 2013 Ájurvédská Instituce Dhanvantri, Praha ÚVOD Jmenuji se Přemysl Vřeský a ukončil jsem druhý ročník studia Ajurvédské instituce Dhanvantri obor

Více

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Jak dělat potíže, aniž by ses do nich sám namočil, jak řídit školu a být

Více

Bleskový výsadek MOA v Anglii. (aneb Londýn-Cambridge-Canterbury)

Bleskový výsadek MOA v Anglii. (aneb Londýn-Cambridge-Canterbury) Bleskový výsadek MOA v Anglii (aneb Londýn-Cambridge-Canterbury) Rakovník jsme opouštěli ve středu 12. 9. kolem třetí hodiny odpolední. Přijel pro nás zájezdový autobus, kterým jsme po chvíli dorazili

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

Co mi vyprávìl mimozemš an

Co mi vyprávìl mimozemš an Claude Vorilhon Co mi vyprávìl mimozemš an Jsou již mezi námi? Eko konzult Mimozemš an 3 1. Setkání Pozn.: Pøeklady výrokù z bible nebyly ovìøeny podle nìkterého z oficiálních církevních pøekladù bible.

Více

něco přišlo. Začali tedy spolu hovořit o všem možném, co je napadlo, nikoliv ale o moři, o ostrově a o muminím

něco přišlo. Začali tedy spolu hovořit o všem možném, co je napadlo, nikoliv ale o moři, o ostrově a o muminím Tak se mi zdá, řekla, tak se mi zdá, že nadešel čas, abychom podnikli nějaký opravdu pěkný výlet. S jídelním košem. A šla rovnou zpátky k majáku, aby se dala do balení. Když maminka sbalila všechno potřebné

Více

Konference 2011 Hlas jako terapeutický nástroj

Konference 2011 Hlas jako terapeutický nástroj Otevři se, zvuč a naslouchej! MgA. Olga Štěpánová Hlas je signál hovořící o stavu duše. Vyzývá ke komunikaci s okolním světem, ale také dává informaci o energiích v duchovním i fyzickém těle. Pomocí nejrůznějších

Více

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Název : Malý princ, Antoine de Sain - Exupéry Autor: Mgr. Jitka Řádková Ročník: 3. ročník

Více

Adaptační pobyt 6.B 26/2015. Penzion Jana - Mlýnky 9.9. 11.9.2015

Adaptační pobyt 6.B 26/2015. Penzion Jana - Mlýnky 9.9. 11.9.2015 26/2015 Adaptační pobyt 6.B Penzion Jana - Mlýnky 9.9. 11.9.2015 Když jsme přijeli bylo deseti hodin. 6.A řída před námi ještě hodnotila Adaptační pobyt, tak jsme zůstali venku na hřišti a dělali různé

Více

děkuji Vám, že jste mi

děkuji Vám, že jste mi Mistryně, děkuji Vám, děkuji Vám, že jste mi Rádo se stalo. že jste mi sem pomohla přivést devět starších lidí v jejich 60 nebo 70 letech, aby Vás tentokrát viděli. Přeji Vám stále dobré zdraví a krásu.

Více

Společenská rubrika. Všem oslavencům gratulujeme, přejeme hodně zdraví, štěstí a životní pohodu.

Společenská rubrika. Všem oslavencům gratulujeme, přejeme hodně zdraví, štěstí a životní pohodu. Domov pro seniory Pyšely Náměstí T.G. Masaryka č. l, 25l 67 Pyšely zřizovatel: Hlavní město Praha pro potřeby klientů Domova pro seniory Pyšely Vážení a milí čtenáři, říjen 2012 9. ročník, č. 10 teplé

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU Projekt MOTIVALUE Jméno: Třida: Pokyny Prosím vyplňte vaše celé jméno. Vaše jméno bude vytištěno na informačním listu s výsledky. U každé ze 44 otázek vyberte a nebo

Více

Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí.

Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí. Glen Sanderfur Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí Eko konzult Co se mi stalo 3 Smrtelné zranìní Glenna Sanderfursta pøivedlo

Více

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková Copyright 2015 Lucie Michálková Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-87749-89-0 (epub) ISBN mobi formátu: 978-80-87749-90-6

Více

Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Kapitola 15

Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Kapitola 15 Kapitola 15 Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Na chvilku se mu podařilo zapomenout na vlastní problém a ztratit se v potrhlém světě plivající lamy. Slečna Petunie byla bez sebe

Více

Výšlap s Líbou reportáž slovem i obrazem

Výšlap s Líbou reportáž slovem i obrazem Výšlap s Líbou reportáž slovem i obrazem Líba Fáryová organizuje Ondrovy výšlapy už několik let. Občas jsem měla touhu se přidat, ale já jsem více přemýšlivý než sportovní typ. V červnu 2012 jsem si přece

Více

Jiří Glet PAVLÍK A RYTÍŘ JAN Z MICHALOVIC

Jiří Glet PAVLÍK A RYTÍŘ JAN Z MICHALOVIC 1 Jiří Glet PAVLÍK A RYTÍŘ JAN Z MICHALOVIC 2 Copyright Autor: Jiří Glet Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014 ISBN: 978-80-7512-073-1 (epub) 978-80-7512-074-8 (mobipocket) 978-80-7512-075-5 (pdf)

Více

Herta Müllerová: Nížiny

Herta Müllerová: Nížiny Ukázky Próza Herta Müllerová: Nížiny /ukázka/ Herta Müllerová: Nížiny /ukázka/ Seznamte se s prvotinou nejslavnější německy píšící spisovatelky současnosti. Nížiny jsou prvním románem nositelky Nobelovy

Více

Vysoká pec ve vašem nitru

Vysoká pec ve vašem nitru Obsah Předmluva... 7 Úvod... 10 Chcete-li objevit své pravé Já, já musí zemřít... 19 Vysoká pec ve vašem nitru... 49 Jak nechávat vše plynout a pozorovat... 80 Jak kráčet beze stop... 95 Mysl: velká pokladnice

Více

poznejbibli biblické příběhy pro děti

poznejbibli biblické příběhy pro děti Vyplň následující údaje Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: Vedoucí skupiny: 1. Příběh: Slepec vidí poznejbibli biblické příběhy pro děti Přečti si: Lukáš 18,35-43 Klíčový verš: Lukáš 18,43 Požádej někoho,

Více

Přednáška prvňáčkům 1.B o čištění zoubků. Veselé zoubky. přednáška společnosti drogerie DM

Přednáška prvňáčkům 1.B o čištění zoubků. Veselé zoubky. přednáška společnosti drogerie DM Přednáška prvňáčkům 1.B o čištění zoubků Veselé zoubky přednáška společnosti drogerie DM Davídek z 1.B se nám svěřil, jak se mu líbila přednáška o čištění zoubků. Ptala jsem se ho, jestli se mu akce líbila.

Více

duly. Mohutná loď se naklonila na stranu, jako by jí zmítala bouře. Z paluby se ozývaly hlasité povely a pobíhaly po ní temné postavy, rozčileně

duly. Mohutná loď se naklonila na stranu, jako by jí zmítala bouře. Z paluby se ozývaly hlasité povely a pobíhaly po ní temné postavy, rozčileně DUCH? Z temného moře se vynořila plachetnice se třemi stěžni. Plachty měla svěšené a trup hluboko ponořený, jako by byla naložená těžkým nákladem. Na středním a nejvyšším stěžni vlála malá černá vlajka.

Více

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1])

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1]) ÚTĚK NA ZÁPAD Koupit lístek, nastoupit do vlaku, to všechno proběhlo v pořádku. Ale kousek od východního Berlína vlak zastavil a objevila se lidová policie s kalašnikovy. Museli jsme ukázat dokumenty a

Více

Máme únor, a tak. Orgie.

Máme únor, a tak. Orgie. 50 FOTOVIDEO ÚNOR 2015 PRAXE / Máme únor, a tak Orgie. PETR JAN JURAČKA www.juracka.eu juracka@natur.cuni.cz www.facebook.com/petrjanjuracka Ne, nebudu se na ty fotky koukat. Zaplatit si zájezd do Afriky,

Více

Zpravodaj Základní školy speciální DČCE a Střediska Světlo ve Vrchlabí Září 2012

Zpravodaj Základní školy speciální DČCE a Střediska Světlo ve Vrchlabí Září 2012 Zpravodaj Základní školy speciální DČCE a Střediska Světlo ve Vrchlabí Září 2012 Slavnostní zahájení 3.9. Jičín město pohádky Růžovo-oranžový den Krakonošův trojboj 13.9. Jičín - město pohádky Na tento

Více

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com Ke konci roku jsme vyrazili na dva projektové dny. Ten první se vztahoval k výuce dějepisu. Učili jsme se totiž o pravěku, tak jsme vyrazili do Prahy do Národního muzea, kde probíhala výstava právě k pravěku.

Více

Audiopomůcka č. 3 Japonské pohádky Výukový materiál

Audiopomůcka č. 3 Japonské pohádky Výukový materiál Audiopomůcka č. 3 Japonské pohádky Výukový materiál Autor: Mgr. Petra Grygová Partnerské zařízení: Dětský domov, Základní škola a Střední škola, Žatec Poznámka: kopírovat dle počtu žáků Výukový materiál

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

Divadelní žabka. Za účastníky napsala paní učitelka Tománková

Divadelní žabka. Za účastníky napsala paní učitelka Tománková 4 Březen / duben 2009 Naši milí čtenáři! Po delší odmlce vás znovu všechny vítám na stránkách školního časopisu Školáček. Je vidět, že se vám časopis zalíbil, neboť si jej chodíte stále víc a víc půjčovat.

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

Následovala malá chvíle ticha. Pak ze mě vypadlo: Sáro? Kdy má vlastně Libor přijít? Za 10 minut, řekla Sára. Čekání na Libora jsme si krátily tím, že jsme probíraly takové typické holčičí věci. Najednou

Více

JEŽÍŠ JE PRAVÝ BŮH Ježíš nám svými zázraky dal poznat, že je Pán všech věcí. Mohl dělat zázraky, protože byl Bůh. Katechismus o tom říká: Ježíš vrátil v pouhém okamžiku slepým zrak, hluchým sluch, němým

Více

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz fleet Jo Nesbø Spasitel spasitel JO NESBØ This translation has been published with the financial support of Norla. Copyright Jo Nesbø 2005 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation Kateřina

Více

Autorem materiálu je Mgr. Renáta Lukášová, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam.

Autorem materiálu je Mgr. Renáta Lukášová, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam. Šablona č. 7, sada č. 1 Vzdělávací oblast Vzdělávací obor Tematický okruh Téma Člověk a jeho svět Člověk a jeho svět Rodina Příbuzenské vztahy v rodině, orientace v čase, život ve městě x vesnici Ročník

Více

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva 10. Omluva Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz Podívej, kdo sem jde, upozornil Štefan přítele. Ten se napřímil a pohlédl k cestě. Po ní pomalu přicházel Viktor. No, ty lenochu, zasmál se mu Gimo naproti, když

Více

Ano, které otevírá dveře

Ano, které otevírá dveře ČTVRTÝ PRINCIP Ano, které otevírá dveře Kdykoli objevím lidskou činnost, která funguje v praxi, okamžitě běžím k počítači, abych zjistil, jestli bude fungovat i teoreticky. typický ekonom Já jsem si řekla

Více

Maroko levně a na vlastní pěst. Krásný trek pohořím Antiatlas

Maroko levně a na vlastní pěst. Krásný trek pohořím Antiatlas Maroko levně a na vlastní pěst. Krásný trek pohořím Antiatlas 12. ledna 2015 Michal Hruška, pro idnes.cz Maroko není jen poušť a oceán. Městečko Tafraoute, uhnízděné v nádherném, klidném údolí Ameln, je

Více

Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče

Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče r. 2015 - Zdravotnický personál dělá vše pro to, aby pacient opět dostal chuť do života podle stávajících možností. - Dodržování doby návštěv. Ve 14 hod.

Více

CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela. Václav Klein

CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela. Václav Klein CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela Václav Klein Text a fotografie 2015 Václav Klein Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-7536-012-0

Více

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla!

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! CO JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ! UVĚDOMIT SI, PROČ JSTE ZDE A CO CHCETE VE SVÉM ŽIVOTĚ ZMĚNIT A NA TOM BUDEME

Více

KIDSCREEN-52. Dotazník o zdraví pro děti a mládež. Verze pro rodiče

KIDSCREEN-52. Dotazník o zdraví pro děti a mládež. Verze pro rodiče KIDSCREEN-52 Dotazník o zdraví pro děti a mládež Verze pro rodiče Page 1 of 7 Datum: Měsíc Rok Milí rodiče, Jak se daří vašemu dítěti? Jak se cítí? To je to, co bychom se od vás rádi dověděli. Prosíme

Více

MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR PO DÁVNÝCH STEZKÁCH KE STARÝM PŘÍBĚHŮM 65. POLE

MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR PO DÁVNÝCH STEZKÁCH KE STARÝM PŘÍBĚHŮM 65. POLE MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR PO DÁVNÝCH STEZKÁCH KE STARÝM PŘÍBĚHŮM 65. POLE 1 2 www.65pole.cz SMRT KRÁLE ŠUMAVY EDICE TAH SVAZEK 1 MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR

Více

Scénář ukázkového testu Přetištěno z knihy Nenuťte uživatele přemýšlet! 2010 Steve Krug

Scénář ukázkového testu Přetištěno z knihy Nenuťte uživatele přemýšlet! 2010 Steve Krug Scénář ukázkového testu Přetištěno z knihy Nenuťte uživatele přemýšlet! 2010 Steve Krug Ve webovém prohlížeči by měla být načtení nějaká neutrální stránka, například Google. Dobrý den. Jmenuji se a budu

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

O letadélku Káňeti. Knihu od Bohumila Říhy. převyprávěly a nakreslily děti z MATEŘÍDOUŠKY Berlín, třídy ABC-do-ouška.

O letadélku Káňeti. Knihu od Bohumila Říhy. převyprávěly a nakreslily děti z MATEŘÍDOUŠKY Berlín, třídy ABC-do-ouška. O letadélku Káňeti Knihu od Bohumila Říhy převyprávěly a nakreslily děti z MATEŘÍDOUŠKY Berlín, třídy ABC-do-ouška. Tomešovic rodině se narodila Anežka. O tři roky později se jim narodil kluk Vojta. -

Více

Cambridžská škála depersonalizace

Cambridžská škála depersonalizace Cambridžská škála depersonalizace JMÉNO: VĚK: DOSAŽENÉ VZDĚLÁNÍ: ZÁKLADNÍ / VYUČENA / STŘEDOŠKOLSKÉ / VYŠSÍ NEBO VYSOKÉ (prosím vyplňte a zakroužkujte) PROSÍME VÁS, ABYSTE SI POZORNĚ PŘEČETLA INSTRUKCE:

Více

Pokuste se na chvíli zapomenout na všední starosti a přeneste se s námi do jiného světa

Pokuste se na chvíli zapomenout na všední starosti a přeneste se s námi do jiného světa Pokuste se na chvíli zapomenout na všední starosti a přeneste se s námi do jiného světa Karolínka Zvonková, naše žačka, se s námi podělila o zážitky z cest CITUJI: Nejlepší dovolená mého života Letos v

Více

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové,

Více

Petra Soukupová. K moři

Petra Soukupová. K moři Petra Soukupová K moři Brno 2011 Petra Soukupová, 2007 Host vydavatelství, s. r. o., 2007, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978 80 7294 420 0 Rodičům PETROVY DVĚ ŽENY 1/ Petr a Magda se potkávají Magda

Více

O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN: epub: ISBN 978-80-88061-03-8 mobi: ISBN 978-80-88061-04-5 pdf: ISBN 978-80-88061-05-2

Více

49. ČEZ Jizerská 50 8. 10. 1. 2 0 1 6

49. ČEZ Jizerská 50 8. 10. 1. 2 0 1 6 49. ČEZ Jizerská 50 8. 10. 1. 2 0 1 6 Již po 49. se letos konala v Bedřichově Jizerská 50. Bohužel bylo málo sněhu a musela být uzpůsobena speciální 4km trať, lépe řečeno okruh, který byl zasněžován a

Více

2 Proč pracovat tam, kde nejsou příjemné kolegiální vztahy?

2 Proč pracovat tam, kde nejsou příjemné kolegiální vztahy? 2 Proč pracovat tam, kde nejsou příjemné kolegiální vztahy? Kolegiální vztahy jsou velmi delikátní záležitost, neboť s kolegy lidé tráví velkou část svého života. Pokud se v týmu vyskytuje někdo negativní,

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

Kladení otázek. Adresa školy: ulice Einsteinova 2871, 73301 Karviná Hranice

Kladení otázek. Adresa školy: ulice Einsteinova 2871, 73301 Karviná Hranice Registrační číslo projektu: CZ.1.07./1.4.00/21.3075 Šablona: I/2 Sada: VY_12_INOVACE_01 VM Pořadové číslo vzdělávacího materiálu: 33 Ověření ve výuce: Předmět: ČJ Třída: V. A Datum: 16.10.2013 Předmět:

Více

Horký den se pomalu chýlil ke konci, slunce zapadalo za hranatou věží františkánského kláštera a jeho nazlátlé paprsky dopadaly na kopce protějšího

Horký den se pomalu chýlil ke konci, slunce zapadalo za hranatou věží františkánského kláštera a jeho nazlátlé paprsky dopadaly na kopce protějšího S A N O K 1 8 7 5 Horký den se pomalu chýlil ke konci, slunce zapadalo za hranatou věží františkánského kláštera a jeho nazlátlé paprsky dopadaly na kopce protějšího břehu řeky. Děti přeběhly louku, prodraly

Více

Den čtvrtý neděle 21. června 2015 Sloup v Čechách

Den čtvrtý neděle 21. června 2015 Sloup v Čechách Den čtvrtý neděle 21. června 2015 Sloup v Čechách Ráno jsme se opět probudili do neslunečného dne. Dnešní den jsme potřebovali, aby nám počasí přálo a tak jsme poustevníkovi na hrad vzkázali, ať pošle

Více

ŘÍJEN. strana: 1 E_O-N

ŘÍJEN. strana: 1 E_O-N strana: 1 E_O-N V pátek 26.9. se šestka zúčastnila akce pořádané společností EON. Anička nám popsala, jak celá akce probíhala. V pátek jsme měli akci EON-trak. Chvíli jsme se učili a pak šli do EON-trucku.

Více

Na Týřově FUN AEROBIC Rakovník

Na Týřově FUN AEROBIC Rakovník Na Týřově A. Herinková V neděli jsme byli s maminkou, tatínkem a Adélkou na Týřově. Je to zřícenina středověkého hradu. Stojí nad soutokem berounky s Úpočským potokem. Jsou odtud krásné výhledy do okolí.

Více

Přijeli jsme na tábor asi v 17 hodin a Upírovo strejda s Upírem a Žralokem už tam byli a sekali trávu sekačkou, co byla Upírovo strejdy, protože tu

Přijeli jsme na tábor asi v 17 hodin a Upírovo strejda s Upírem a Žralokem už tam byli a sekali trávu sekačkou, co byla Upírovo strejdy, protože tu Přijeli jsme na tábor asi v 17 hodin a Upírovo strejda s Upírem a Žralokem už tam byli a sekali trávu sekačkou, co byla Upírovo strejdy, protože tu sekačku, co měl vždycky Jarda půjčenou přes Peprníka

Více

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti.

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti. Kapitola 1 Už to máš? zeptala se Olivia Abbottová mámy. Olivii se konečně podařilo přimět tátu, aby si dal pauzu od svého pravidelného úterního maratonu tai-či tím, že mu zatřepala pompony přímo před obličejem,

Více

U Opery, v přístavu, tajemný zvuk didžeridu a první setkání s aboridžinskou holčičkou

U Opery, v přístavu, tajemný zvuk didžeridu a první setkání s aboridžinskou holčičkou 40 U Opery, v přístavu, tajemný zvuk didžeridu a první setkání s aboridžinskou holčičkou Budova Opery se vypínala na malém výběžku obklopeném mořem. Stavbě dominovaly bílé oválné trojúhelníky. Takže z

Více