MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2012 EVA LOSMANOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Fyzioterapie koní Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Brno 2012 Vypracoval: Eva Losmanová

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Fyzioterapie koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Brno, dne. podpis..

4 PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych poděkovat svojí vedoucí bakalářské práce, paní Ing. Dagmaře Pospíšilové, za odbornou pomoc, poskytnuté konzultace, odborné vedení, cenné rady a připomínky k bakalářské práci.

5 Abstrakt Obsahem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o různých fyzioterapeutických metodách. Věnuje se popisu jednotlivých metod a technik využívaných v praxi. Téma bylo zpracováno formou literárního přehledu. Nejprve byly objasněny základní pojmy, které se fyzioterapie koní týkají. Další část práce byla věnována několika fyzioterapeutickým metodám a technikám, s kterými se u koní můžeme setkat. V poslední části práce je objasněna prevence a možnost nápravy koně. Celá práce je orientovaná na mnou vybrané metody a techniky masáží o které se velmi zajímám a kterým se také věnuji. Inspirace pro tuto práci začala s mým prvním vlastním koněm a první zkušeností s koňskou masáží. Tato práce není vypracována v myšlence jak nahradit cenné rady zvěrolékaře. Je napsána tak, aby poskytla základní informace či praktickou pomoc každému majiteli koně. Klíčová slova: kůň, svaly, kosti, fyzioterapie, másáž, rehabilitace Abstract This bachelor work includes summary of present knowledge about various physiotherapeutic methods. It describes individual methods and techniques used in practice. The topic was processed in the form of an overview of literature. First, basic terms concerning physiotherapy of horses were explained. Second part of the work focused on several physiotherapeutic methods and techniques that we can come across while treating horses. The last part of the work clarifies prevention and a possibility of remedy of a horse. The whole work is oriented at the massage methods and techniques that I chose, that I am very interested in and that I devote to. Inspiration for this work began with my first own horse and my first experience with a horse massage. This work has not been completed with the intention of replacing valuable advice of a veterinarian. It has been written in order to provide basic information or practical help to each owner of a horse. Keywords: a horse, muscles, bones, physiotherapy, a massage, rehabilitation

6 Obsah 1. Úvod Pohybový aparát Kosterní soustava Svalová soustava Léčebné techniky Chiropraxe Využití chiropraxe Akupunktura Metoda EAD Masáže koní Trvání masáže Způsoby provedení masáží Masážní techniky Masáže TTouch systému podle Lindy Telligton Jones Bodová myofasciální technika podle Bowena Manuální lymfatická drenáž (ML) Technika Emmett Shiatsu je masážní terapie Meagherova metoda - metoda hluboké masáže Hydroterapie Možnosti léčby Termoterapie Elektroterapie Rehabilitace a prevence Závěr Seznam použité literatury Seznam obrázků...51

7 1 ÚVOD Fyzioterapie je určitý druh rehabilitace, která se zabývá léčbou, prevencí a diagnostikou poruch pohybového aparátu zvířete. V minulosti byla fyzioterapie zaměřena jen na lidskou část populace, ale s postupem času se přeorientovala i na práci se zvířaty. Slovo fyzioterapie pochází z řeckého physis (příroda) a therapeia (léčení). Jedná se o takový druh léčby, která využívá přirozených přírodních podnětů k zachování či obnově zdraví. Tenhle druh rehabilitace úzce spolupracuje především s medicinskými obory a snaží se využívat postupů z nejnovějších vědeckých poznatků. Jednotlivé klouby, svaly a vazy se mohou při neustálém, opakujícím se pohybu přetěžovat. Hmatem je možné zjistit nejen tuhost a napětí svalstva, ale také svalový třes, teplotu, vlhkost kůže poukazující na reflexní změny daných míšních segmentů. Cílem fyzioterapie je především léčba poruch pohybového aparátu, ale i urychlení léčebného procesu a tím snížit až zcela odstranit bolest a ztuhlost svalů, kloubů. Mezi takové poruchy, které mohou ovlivnit pohodu koně, můžeme zařadit např. zablokování kloubů, svalové křeče i ztuhlost atd. Fyzioterapeuti nenabízejí léčbu jako veterinární lékaři, ale jejich služby mohou pomoci každému jedinci, jak v řešení preventivních problémů, tak k obnovení pohybových funkcí do původního stavu. Používají se různě ověřené techniky, které umožňují zlepšit pohybovou funkci svalů i kloubů a to do maximálně možného rozsahu pohybu. Vzhledem k tomu, že všechna zvířata přispívají do našich životů ať už čistě jen společností, sportem nebo poskytováním služeb, jako vděčnost jim můžeme poskytnout relax ve formě různých fyzioterapeutických metod. 8

8 2 POHYBOVÝ APARÁT Nejdůležitějším základem pochopení pohybu je znalost jednotlivých anatomických částí, z nichž se skládá tělo (Stefan Stammer, 2004). Pohybový aparát je orgánový systém, který má především mechanickou funkci. Mezi stavební součásti pohybového aparátu patří kostra a svaly. Svalová soustava čili svalstvo je nejvíce rozvinutá orgánová soustava těla, tvoří cca % živé hmotnosti (Marvan, 1992). Kostra se skládá z jednotlivých prvků, z kostí, vazů, chrupavek a kloubního spojení, které jako celek tvoří kosterní soustavu. 2.1 Kosterní soustava Kosterní soustava tvoří mechanický a také opěrný systém celého těla. Představuje soubor kostních a chrupavčitých orgánů, které jsou účelně tvarově, velikostně odlišné a navzájem pevně anebo pohyblivě spojené (Marvan, 1992). Kostní systém slouží jako rámec a definuje celkovou velikost a tvar těla zvířete. Kostra také plní funkci ochrany vnitřních tkání a pro život důležitých orgánů. Mezi příklady je možné uvést (např. lebeční kost - chrání mozek, hrudní koš - chrání srdce a plíce). Kost je samostatný orgán, jehož základní stavební hmotou je kostní tkáň (Najbrt a kol., 1980). Tvar kostí je velice rozmanitý, je podmíněný rozměry a povrchovým uspořádáním (Marvan, 1992). Kosti dle délky a tvaru rozdělujeme do tří skupin: kosti ploché (lopatka, lebeční kosti), dlouhé (najdeme na končetinách) a krátké (většinou v kloubech, ovšem ne v každém kloubu se nachází krátký typ kosti). Vnější povrch kosti kromě těch míst, kde je kost kryta chrupavkou pokrývá vazivová blána okostice. Poškození okostice může mít za následek nevhodný růst kostí a může způsobovat trvalé kulhání. Kostra představuje celkově jednotný, avšak funkčně diferencovaný systém (Marvan 1992). Podle původu, funkce a uložení jednotlivých kostí, dělíme celou kostru i její spoje na kostru hlavy, trupu a končetin. Jednotlivé kosti jsou utvořené tak, aby odolávaly vysokému tlaku, síle a napětí. Dlouhé kosti končetin pracují hlavně jako páky, krátké kosti absorbují otřes, kosti ploché chrání životně důležité orgány. 9

9 Kostra trupu se skládá z páteře, žeber a hrudní kosti. Kostra páteře a hrudníku tvoří oporu celého těla. Základem kostry trupu je páteř, kterou tvoří obratle a jejich spoje. Páteř u koně se skládá ze 7 krčních obratlů, 18 hrudních obratlů, 6 bederních, 5 křížových, ocasních. Počty obratlů se mohou v mnohých případech lišit. Může to být způsobené tím, že hraniční obratel se přesune do sousedního úseku páteře a tím se může stát, že se budou měnit i počty žeber. Téměř u všech obratlů vznikala žebra, žebra však většinou zakrněla, jejich rudimenty srostly s obratli a tvoří pouze jejich výběžky. Jedině v hrudním úseku páteře se žebra plně vyvinula, spojila se kloubně s páteří a vytvořila tak kostru hrudníku, hrudní koš (Najbrt kol., 1982). Hrudní koš se skládá z 18 párů žeber. Rozeznáváme žebra pravá (kloubí se přímo s hrudní kostí) a nepravá (s hrudní kostí se nespojují, jsou navzájem spojeny svaly a vazy). Ke kostře trupu někdy řadíme i kostru lebky. Lebka však svoji stavbou, tvoří složitý útvar, proto je vedena jako samostatná kapitola (Černý, 2002). Kostru hlavy (lebky) tvoří párové a nepárové kosti, z nichž dolní čelist a jazylka jsou vedeny samostatně. Ostatní kosti srůstají v jeden celek. Kosti hlavy dělíme na část mozkovou (neurocranium) a obličejovou část (splanchnocranium). Mozková část je menší část hlavy a je v ní uložen mozek. Skládá se z 6-7 kostí a to: tylní, základní klínové kosti, předklínové, spánkové, temení, mezitemení, čelní kosti, čichové kosti. Obličejová část se skládá z 11kostí, kostí ohraničující ústní a nosní dutinu. Najdeme zde: řezákovou kost, nosní kost, ventrální nosní skořepu, slznou kost, jařmovou kost, patrovou kost, křídlatou kost, dolní čelist, radličnou kost, jazylku. Kostra končetin je určená k řadě pohybů. Končetiny jsou členěny na řadu úseků, jejichž počet a základní členění jsou na obou končetinách shodné (Marvan, 1992). Rozdělují se na hrudní a pánevní končetiny. Hrudní končetiny mají větší % zatížení koňské hmotnosti než končetiny pánevní. Kostra hrudní končetiny se skládá z kostry pletence (ta se skládá pouze z jedné kosti a to lopatky), kostry volné končetiny (kost pažní, kosti předloktí - ty se skládají ze dvou kostí a to loketní a vřetení kost, zápěstní kosti, záprstní (kůň má pouze 3 záprstní kosti, z nichž plně vyvinutá je třetí záprstní kost, zakrnělá druhá a čtvrtá kost bývají 10

10 označovány jako kosti bodcové nártní a kosti prstů) a kosti prstů označované jako články. Proximální článek čili spěnková kost je největším článkem prstu, střední článek čili korunková kost se podobá předchozí spěnkové kosti a distální článek se u koně označuje jako kopytní kost. Kostru prstu doplňují ještě z psezamské kosti (Marvan, 1992). Kostra pánevní končetiny se skládá z kostry pletence, ten spojuje kostru pánevní končetiny s kostrou trupu. Tvoří ho tři kosti (kyčelní, stydká a sedací kost). Tyto jednotlivé kosti do sebe navzájem srůstají a vytvářejí jednotnou pánevní kost. Dále se skládá z kostry volné končetiny (sem patří kost stehenní, čéška najdeme zde i kosti bérce (ty se rozdělují na holenní a lýtkovou kost) dále sem patří kosti zánártní (u koně kosti zánártní tvoří 6-7 kostí, protože první a druhá kost jsou zpravidla srostlé v jednu kost), nártní (tvoři přibližně stejný soubor kostí jako záprstní na hrudní končetině avšak tyto kosti jsou delší a mají válcovitou strukturu) a kosti prstů, které jsou stejně vyvinuty jako na hrudní končetině (Najbrt kol., 1982). Obr. 1 Kostra koně Důležitou součásti jsou také spoje kostí, bez kterých bychom nikdy nemohli dát kostru dohromady. V kostře jsou spojeny pomocí kloubů a spon (spony vazivové, kostní a chrupavkové). Klouby spojují kosti, které se musí funkčně a účelně pohybovat (Marvan, 1992). Většina kloubů v koňském těle je pohyblivých a díky nim je umožněna řada pohybů. 11

11 V kloubu se kosti spojují pouze dotykem kloubních ploch, které pokrývá sklovitá chrupavka. Spony umožňují jen malou pohyblivost, spojení je velmi pevné (Marvan, 1992). Vazivová spona kosti jsou spojeny kolagenním méně často elastickým vazivem. Vazy mají neomezený přítok krve. Pokud se vaz během pohybu zraní, rána se špatně a velmi pomalu hojí a někdy nesprávně. Největší vazy jsou umístěné kolem kloubů, aby umožnili podporu pohybu. Vazy jsou pružné ale dost neohebné, proto spolupracují se svaly. Při chrupavková sponě jsou kosti spojeny vazivovou chrupavkou. Ta umožňuje spojení kostí namáhaných střídavě tlakem a tahem (Marvan, 1992). Kostní spona je nepohyblivá a nejpevnější. 2.2 Svalová soustava Je specializovaná soustava velkého množství orgánů, příčně pruhovaných svalů a několika pomocných svalových orgánů. Tudíž, je označována jako aktivní složka pohybového ústrojí, sloužící k vykonávání různých pohybů, ale také i k zabezpečování žádoucí polohy těla (Marvan, 1992). Svaly jsou jedním z nejvýznamnějších složek v těle koní. Bez nich by kůň nebyl schopen pohybu, žvýkání sousta atd. Svaly tvoří největší hmotnost tkáně v celém koňském těle. Existují různé druhy svalů, které provádí širokou škálu funkcí, ale v podstatě všechny funkce pracují na stejném principu smršťování, zkrácení svalových vláken, poté následuje svalové uvolnění či prodloužení svalových vláken (Les Sellnow, 2006). Svaly vznikají, až na pár nepatrných výjimek, ze středního zárodečného listu - mezodermu (Komárek, 1999). Sval se skládá ze svalového bříška, které má vlastnost stahovat se a je vyztuženo vazivovou tkání, která na konci svalu přechází ve šlachový úpon. Ten je pevně spojený s kostí. Úpony a odstupy (mohou být šlašité či masité). Masitá část svalu mívá červenou barvu a oblý vřetenovitý tvar, jestliže je ve svalovém bříšku více odstupů či úponů, hovoříme o tzv. svalu trojhlavém, dvojhlavém i čtyřhlavém (Miholová a kol., 1976). 12

12 Jediné svaly, které nemají odstupy a úpony jsou svaly kruhové. V místě, kde se nachází úpon a odstup se sval s kostí spojuje tak pevně, že spíš dojde k narušení svalu s kostí, než aby přetrhlo spojení svalu s kostí (Bukvaj, 1971). Každá svalová buňka je vyplněná různým počtem paralelně uložených vláken. Vlákno bývá dlouhé 1-40cm. Tato vlákna se skládají ze svalových bílkovin aktinu a myozinu, spojených v komplex zvaný aktomyozin, ten zajišťuje kosternímu svalu příčné pruhování. V cytoplazmě svalových vláken je uloženo červené svalové barvivo myoglobin, které je zásobárnou kyslíku (Bukvaj, 1971). Schopnost svalů smršťovat se a vytvářet tímto smrštěním svalový pohyb je vázána na myofibrily svalových vláken, která mají takovou strukturu a složení, že tím jim umožňují využívat energii na svalovou práci. Podle množství myofibril, myoglobinu a další buněčných struktur rozeznáváme vlákna bílá (pomalá) a červená (rychlá). Několik vláken vytváří tzv. svalové snopce, z těchto jednotlivých snopců se skládá celý sval. Svalová bříška jsou obalena vazivovými blánami, které od sebe oddělují jednotlivé svaly a tím jim umožňují hladké klouzání. Menší snopce obalují vazivové blanky a nejtenčí snopce obalují svalová vlákna. Ve všech vazivových blánách se nacházejí krevní cévy, které dodávají svalu krví potřebný kyslík, energii a odvádějí odpadní produkty (Švehlová, 2010). Ve svalech nacházíme i tzv. svalová vřeténka. Jsou to receptory, které zaznamenávají napětí svalu a po nervových vláknech ho přenášejí do mozku a míchy. Díky takovým receptorům, můžeme bez kontroly zraku, dělat různé pohyby jednotlivých částí těla. Svalová soustava u savců zahrnuje celkem svalů a z tohoto počtu jen největších svalů (Marvan, 1992). Jednotlivé skupiny svalů či samotné svaly se mohou z původního podélného uspořádání přemísťovat do různých poloh. Převážná většina svalů je připojena ke kostře (kosterní svaly) a tím se můžou podílet na utváření exteriéru zvířete. Kosterní svaly pohybují kostmi, zajišťují tím pohyb jednotlivých částí těla i přesun celého těla v prostoru dále umožňují kostře udržovat tvar těla, ohraničují tělesné dutiny, upevňují 13

13 vnitřní orgány uvnitř těla (svaly hrudního koše, břišní stěny), podporují funkci jiných orgánů, například dýchací svaly pomáhají dýchání. Další část svalů bývá spojena s kůží. Takové svaly označujeme jako kožní. V těle, nacházíme i svaly, které se do svalové soustavy nezahrnují, jde o tzv. orgánové svaly (Miholová a kol., 1976). Uspořádání svalů v těle organismu se řídí stupněm fylogenetického vývoje druhu, potřebou a podmínkou pohyblivosti. Síla svalů závisí na počtu svalových vláken, závisí také na fyziologickém průměru svalu (Bukvaj, 1971). Součástí svalu je šlacha. Ta se vyznačuje pružností, pevností a podílí se na pohybu tak, že přenáší svalový stah na kost. Prokrvení šlachy je ale velmi omezené. U koní je v samotném, svalovém bříšku velké zastoupení šlachové tkáně. Spodní část končetin je opatřena pouze šlachami. Díky tomu se kůň pohybuje, jeho pohyb lze přirovnat k pohybu na pružinkách a svaly se méně unaví. Šlachy jsou obalené šlachovými pochvami, vyplněny synoviální tekutinou, která umožní stahování a natahování šlachy (Švehlová, 2010). Šlachy vydrží nadměrně velké napětí, obvykle víc než samotný sval. Díky pevností a pružnosti se šlachy těžko poruší či roztrhnou. Sice nejsou tak pružné jako vlákna svalu, ale více pružná, než vlákna vazu. Pro podporu a usnadnění svalové činnosti slouží samotné anatomické útvary, povázky (fascie), šlachové pochvy a mazové váčky (Marvan, 1992). Ochabnutím a smrštěním se projevuje pohyb svalů. Smrštění svalu vyvolávají nervové vzruchy, přivedené nervovými vlákny z centrální nervové soustavy CNS. Tenhle nervový vzruch vychází z mozku nebo míchy a je přiváděn do svaloviny motorickým nervem. Jeho vlákna se v nervosvalové ploténce napojí na svalová a vytvoří tzv. nervosvalový komplex. Jeden nerv může inervovat s mnoha svalovými vlákny, čím více vláken, tím je stah svalu silnější. Svalová vlákna nejsou uspořádaná vedle sebe, jsou rozprostřeny ve větší části svalu. Díky svalovým vláknům, mohou pracovat jen některé svalové jednotky a ostatní mohou odpočívat. Po určité době se mohou svalové jednotky prostřídat, aniž by to ovlivnilo sílu či stah celého svalu. Svalové vlákno by nemělo být stažené neustále a mělo by mít přestávky k obnovení sil (Miholová a kol., 1976). 14

14 Podle funkce a výsledku pohybu rozeznáváme svaly flexory x extenzory, adduktory x abduktory, sfinktery x dilatátory. Nejméně dvěma svaly je pohyb ovládán, nejčastěji skupinou svalů s opačným účinkem. Některé svaly, plní mnoho funkcí např. pracují proti sobě (ohýbače x natahovače) či ve stejném směru nebo vyvolávají pohyb či se podílejí na stabilizaci určitých částí těla, které se momentálně nehýbou (Bukvaj, 1971). Pohyb svalu kostí, závisí v první řadě na místě úponu obou svalových konců, ale také i na úhlu úponu ke kosti, na uspořádání svalových vláken na stahu, uvolnění svalů a vzdálenosti úponu od kloubu. Svaly pohybují kostmi jako jednoramennou a dvouramennou pákou. Upíná-li se sval na kost na stejné straně tzn. na delší stranu páky, pohybuje se kostmi jakou pákou jednoramennou. Při úponu na kratší stranu páky, pohybuje kostmi pákou dvouramennou (Miholová a kol., 1976). Aby mohl kůň překonat parkurovou překážku, musí vší silou zatnout hýžďové svaly. Hodně záleží i na tom, zda se patřičný sval stáhne pouze na jedné nebo na obou polovinách těla. Výsledný pohyb ovšem závisí na typu svalové kontrakce. Rozeznáváme tři typy svalových kontrakcí a to excentrickou, izometrickou a koncentrickou: izometrická kontrakce zajišťuje stahování svalu nikoliv jeho zkracování, sval stahuje, ale nezkracuje. koncentrická kontrakce při ní dochází ke zkrácení svalu, úponů a konce kostí se přibližují k sobě, sval zajišťuje pohyb. excentrická kontrakce zajišťuje stahování svalu, ale nezkracuje ho. Sval zůstává stejně dlouhý či má tendenci prodlužovat se. Takový typ svalu většinou brzdí pohyb, například při došlápnutí končetiny na zem má hmotnost těla tendenci ohnout klouby, ale svaly je svým stahem drží narovnané, aby mohla končetina tělo podepřít. Tato práce je pro svaly velmi namáhavá a právě při ní dochází k natažení svalu (Švehlová, 2010). 15

15 Svalovou únavu mohou způsobit opakující se a dlouhotrvající kontrakce. Únava je vyvolána změnami v samotných svalech. Takový stav, může nastat nedostatkem kyslíku a hromaděním kyseliny mléčné ve svalu a i metabolitů. Při kontrakcích svalu stoupá vnitrosvalové napětí, průtok krve je narušen a tím, je ovlivněn i proces vyrovnávání změn. Takové změny jsou vyrovnány cirkulací krve (Bukvaj, 1971). Pravidelným pohybem svalové bříška zvětšují svůj objem, úsporněji pracují, oddalují vznik únavy a zlepšují práci svalů. Práce svalů je závislá na proudění krve což velmi souvisí s prací srdce a celého oběhového ústrojí (Stammer, 2007). Podle topografického umístění v těle, rozdělujeme svaly do následujících skupin: svaly hlavy, hřbetní svaly, ocasní svaly, krční, hrudní, břišní svaly, svaly hrudní a pánevní končetiny (Komárek, 1999). Kožní svaly jsou široké ploché svaly, které nemají vztah ke kostře, spojují se pevně s kůží, povázkou těla a mohou samostatně pohybovat kůží (Bukvaj, 1971). Svaly hlavy se rozpadají do dvou samostatných svalových skupin a to: obličejové svaly (mimické) a svaly žvýkací. Mimické svaly jsou směsí malých a plochých svalů, které odstupují od obličejových částí lebky a také od čelní kosti upínající se do kůže. Pomocí těchto svalů se mohou pohybovat pysky, které slouží k uchopení potravy, dále umožnují pohyb nozdrami, očními víčky a tvářemi, čímž ovládají především mimiku tváře. Žvýkací svaly jsou nejvýkonnější a nejsilnější svaly hlavy, přitahují spodní čelist k horní čelisti (Marvan, 1992). Svaly krku leží ventrálně od krční páteře a ovlivňují pohyb, postavení (tvar), ale také i mohutnost krku. Aby mohl být krk koně dostatečně pohyblivý, tak ho ovládá několik svalů, z nichž mnohé umožňují přesný pohyb každého obratle. Společně se šíjovým vazem nesou tíhu hlavy a krku, ovlivňují jejich pohyb a držení rovnováhy koně. Také se podílí i na pohyblivosti a pozici hřbetu. Do krčních svalů zařazujeme tyto svaly. Dlouhý krční sval, dlouhý nosičový sval, dlouhý hlavový sval, dorzální kloněný sval, střední kloněný sval, sval kývač a stahovač hrtanu a jazylky (Švehlová, 2010). Svaly krku můžeme rozdělit dle umístění horní, spodní, hluboké, ohýbače hlavy a jazylkové svaly. Hlavní funkcí spodních krčních svalů je schopnost při oboustranném 16

16 stahu snížit krk, hlavu a tím umožnit koni vyklenout hřbet. Avšak při jednostranném stahu se podílejí jen na pohybu krku do stran. Úkolem horních svalů je natahovat, zvedat krk a hlavu. Hluboké krční svaly se podílejí na otáčení a ohybu krční páteře, udržují stabilitu obratlů, k tomu jim pomáhá dlouhý krční sval, nejdelší krční sval a část krčního trnového svalu. Hýbače hlavy jsou krátké svaly v oblasti zátylku zajišťující pohybu hlavy na všechny strany. Dlouhé svaly spojující jazylku či hrtan s hrudní kostí nebo ramenní povázkou (Marvan, 1992). Mezi rozsáhlou skupinu svalů se zařazují svaly hřbetu. Jsou rozloženy na páteři a v podobě silné vrstvy se táhnou od hlavy až po ocasní obratle a jsou inervovány větvemi míšních nervů. Dělí se dle původu na vlastní a druhotné svaly hřbetu (Bukvaj, 1971). Vlastní svaly hřbetu při jednostranném smrštění, umožní prohnutí páteře a stočení hlavy na příslušnou stranu. Při oboustranném smrštění, vzpřimují páteř, zvedají krk a hlavu. Do vlastních svalů hřbetu patří pět svalů. První sval je nejdelší, rozepíná se od pánve až ke kosti tylní a rozpadá se na čtyři samostatné svaly a to: krční, hrudní a bederní, nosičový a hlavový sval. Dalším úzkým a dlouhým svalem, který je uložen na koncích žeber, odstupuje na kyčelní kosti a žeberních výběžcích bederních obratlů, se nazývá kyčložeberní sval. Funkce tohoto svalu spočívá v tom, že podporuje výdech tím, že táhne žebra dozadu. Třetí sval této skupiny se nazývá řemenovitý, má tvar ploché široké desky a je uložen pod svalem kosočtverečným, který spadá do druhotných svalů hřbetu. Dorzálně od nejdelšího hlavového svalu leží sval polotrnový hlavový sval. Poslední v této skupině svalů je sval trnový, polotrnový hrudní a krční. Mohutný, dlouhý sval uložený v kaudální části mediálně od nejdelšího hrudního a v kraniální části mediálně od polotrnového hlavového svalu. K vlastním svalům hřbetu patří i jiné drobné svaly např. svaly otáčecí, šíjový sval, mezitrnové, mezipříčné a mnohoklané svaly (Marvan, 1992). Druhotné svaly hřbetu jsou vesměs ploché svaly, povrchově rozložené na krku a hrudníku. Podílí se na připojení hrudní končetiny k trupu. Mezi druhotné svaly patří sval kápovitý, který je uložen těsně pod kůží a má tvar plochého trojúhelníku. Další sval patřící do této skupiny se nazývá lopatkopříčný, je to plochý sval, který se nachází na 17

17 laterární ploše krku. Do této skupiny patří ještě nejširší hřbetní, krční ventrální pilovitý a kosočtverečný sval, ten je rozložený v kohoutkové a šíjové krajině (Marvan, 1992). Svaly trupu jsou samostatná skupina svalů páteře, břišní stěny a dýchacích svalů. Tyto svaly zajišťují, ovlivňují pohyb páteře a rozdělují se na dorzální a ventrální. Dorzální svaly páteře, jsou inervovány spinálními nervy, zajišťují zpevnění a zvedání páteře. Do této skupiny patří nejdelší sval, je označován jako nejmohutnější sval těla, který se rozpadá na čtyři samostatné části a to hřbetní, hlavovou, nosičovou, krční. Dále sval trnový, mnohoklaný, řemenovitý (Bukvaj, 1971). V hrudní a bederní páteři jsou rozdělené hluboké svaly. Tyto svaly hlídají a korigují vzájemné postavení obratlů, stabilizují páteř, vyvolávají její rotaci a pomáhají ji narovnávat či prohýbat hřbet. Na prohnutí hřbetu se také podílí tzv. povrchové svaly, které se nacházejí na horní straně hrudní a bederní páteře. Jsou to mohutně členěné svalové pruhy, které vyplňují prostory mezi trnovými, příčnými výběžky obratlů a táhnou se od pánevní kosti až ke kohoutku. Pod názvem krční svaly pokračují až k lebeční kosti (Švehlová, 2010). Společný mezižeberní sval spojuje žebra s postranními výběžky krčních také hrudních ale i bederních obratlů. Stabilizuje páteř, hýbe žebry a tím se podílí na výdechu. Hlouběji pak jde od pánve až ke krku podél obratlů nejdelší sval hřbetní. Hřbetní sval je mohutný svalový pruh hned vedle páteře, na němž sedí jezdec svými sedacími kostmi. Směrem ke kohoutku se zužuje. Tento silný sval je zodpovědný i při vzpínání nebo při vyhazování (Švehlová, 2010). Svaly hrudníku se s hrudní kostí, žebry podílí na utváření bočních stěn hrudní dutiny. Funkčně se rozdělují na jednotlivé svaly a to vlastní a přídatné. Vlastní svaly hrudníku se též uplatňují jako svaly dýchací. Jejich úkolem, je rozšíření dutiny hrudní, tím vyvolat vdech a při zmenšení hrudní dutiny pak výdech (Marvan, 1992). Mezi vlastní svaly hrudníku patří vnější a vnitřní mezižeberní svaly, kaudální dorzální pilovitý sval, kraniální dorzální pilovitý sval a bránice. Nejvýznamnější z této skupiny je bránice, která odděluje hrudní dutinu od břišní. Je natažená mezi spodní plochou bederních obratlů, vnitřní plochou posledních tří žeber, žeberními chrupavkami a mečovou chrupavkou hrudní kosti. Při nádechu se bránice stahuje, její vyklenutí do 18

18 hrudníku se vyrovná a plíce se tím mohou roztáhnout a nasát vzduch. Bránici také pomáhají mezižeberní svaly, které táhnou žebra dozadu a tím podporují výdech. Dále kraniální dorzální pilovité svaly (podporují vdech) a kaudální dorzální pilovité svaly (podporují výdech), zatahovače a zvedače žeber, přímý a příčný hrudní sval (Švehlová, 2010). Přídatné svaly hrudníku zajišťují připojení hrudníku ke hrudním končetinám. Zařazujeme do této skupiny hrudníkový ventrální pilovitý sval, povrchový prsní sval, ten se skládá ze dvou částí a to sestupný prsní sval a příčný prsní sval. Poslední sval této skupiny je objemný protáhlý sval a nazývá se hluboký prsní sval (Marvan, 1992). Svaly břicha jsou čtyři ploché, relativně tenké přes sebe přeložené svaly, které tvoří podstatu břišní stěny a ohraničují prostornou břišní dutinu. Mezi svaly břicha patří zevní šikmý břišní sval, vnitřní šikmý břišní sval, přímý břišní sval, příčný břišní sval (Marvan, 1992). Vnější, vnitřní šikmé a příčné břišní svaly se navzájem stýkají šlašitými částmi uprostřed bílá čáry. Přímé břišní svaly jsou po celé délce propleteny šlašitými proužky. Všechny břišní svaly drží pohromadě vnitřní orgány břišní dutiny. Podílejí se na výdechu, vytlačují obsah střev, močového měchýře či dělohy. Tlakem zdola podporují vyklenutí a stabilizaci hřbetu tím, že vytlačují vnitřní orgány proti páteři, podílejí se na ohnutí trupu do stran a omezeně se podílí na pohybu pánevních končetin (Marvan, 1992). Ocasní svaly jsou pokračování hřbetních svalů, obalují ocasní obratle a ovládají pohyby celého ocasu. Dělí se na vlastní a přídatné svaly. Mezi vlastní svaly ocasu patří mediální a laterární zvedač ocasu, schylovač ocasu, meziobratlové svaly. Do přídatných svalů zařazujeme ocasní sval (Bukvaj, 1971). Svaly končetin slouží jako opora těla nejen při pohybu, stání ale i odpočinku. Rozeznáváme svaly hrudní končetiny a svaly pánevní končetiny. O pohyb hrudní končetiny se starají dvě hlavní skupiny svalů: svaly pletence, které zajišťují pohyb končetiny, protože spojují horní kosti končetiny s krční a hrudní páteří 19

19 a hrudním košem a dále jsou vlastní svaly hrudní končetiny, které spojují jednotlivé kosti končetiny a zajišťují jejich vzájemný pohyb (Švehlová, 2010). Svaly pletence připojují hrudní končetinu k trupu formou pružného závěsu, pomáhají stabilizovat končetinu u stojícího koně a podílejí se na pohybu koně vpřed i do strany. Povrchově uložené svaly ramenního pletence také určují tvar krku, plecí i hrudníku. Svaly pletence hřbetu jsou: kývač hlavy, ramenní zvedač hlavy, lopatkopříčný, nejširší hřbetní, kosočtverečný a kápovitý sval. U svalů hrudníku sestupný prsní sval, příčný prsní sval, hluboký prsní sval hluboké svaly a hrudníkový ventrální pilovitý sval (Marvan, 1992). Vlastní svaly hrudní končetiny se při pohybu ohýbají v kloubech a takovou funkci jim umožňují další jednotlivé svaly. U koní se většinou starají pouze o natažení a ohnutí kloubů. Natahovače a ohýbače ramenního a loketního kloubu jsou silné svaly, které spojují vnější nebo vnitřní plochu lopatky s pažní kostí, popřípadě až s kostmi předloktí. Ramenní kloub natahuje sval nadhřebenový, ohýbají ho podhřebenový, deltový a malý oblý sval. Všechny tyto svaly leží mezi lopatkou a kůží a propůjčují tak této oblasti tvar. Velký oblý sval je protáhlý, vřetenovitého tvaru. Jeho funkce spořívá v ohybu ramenního kloubu. (Marvan, 1992). Kromě ohýbání jednotlivých kloubů mají tyto svaly další důležitou úlohu: v podpěru stabilizují celou končetinu tak, aby svaly ramenního pletence se mohly přes končetinu přenést trup. Díky nim může končetina nést celou hmotnost těla koně. Tyto svaly jsou také propleteny šlašitou tkání, tudíž mohou působit jako pružiny. Do svalů hrudní končetiny zařazujeme také svaly paže. Jsou to dlouhé masivní svaly, rozložené kolem pažní kosti. Patří sem pažní sval, zobcovitý sval, dvouhlavý, trojhlavý pažní sval. Dále do této skupiny zařazujeme svaly předloktí a prstů. Natahovače zápěstního kloubu, ohýbače a kloubů prstu spojují konec pažní kosti, kosti předloktí s kostmi záprstí a prstu (Marvan, 1992). Koně mají svalová bříška jen ve své horní části. Od záprstního kloubu dolů se jedná o úponové různě dlouhé šlachy. Ty kratší mají ohýbače, natahovače zápěstního kloubu 20

20 (tj. vřetenní a loketní natahovač zápěstí, vřetenní a loketní ohýbač zápěstí) a ty delší ohýbače a natahovače prstů sahají až ke kopytům. U koní rozeznáváme společný natahovač prstu, postranní natahovač prstu, povrchový ohýbač prstu, hluboký ohýbač prstu a mezikostní sval (Švehlová, 2010). Pánevní končetiny jsou obdařené silnými a velmi výkonnými svaly. Svaly pánevní končetiny se dělí na bederní svaly, svaly stehna, pánve, bérce a na krátké svaly prstů. K pohybu slouží především mohutné svaly v oblasti pánve (svaly bedrovce a hýžďové svaly), dohánějí je slabší stehenní a lýtkové svaly, které ohýbají a narovnávají klouby kolenní a hlezenní. Nevýznamné svaly pro pohyb pánevních končetin jsou svaly břišní (Marvan, 1992). Bederní svaly zahrnují dva protáhlé, zaoblené svaly a to velký, malý bedrovec. Svaly pánve obklopují pánevní kost a ovládají kloub kyčelní. Do této skupiny zařazujeme také svaly hýžďovce (především střední, povrchový, hluboký), ty odstupují v bederní krajině, spojují zezadu kyčelní kost pánve se stehenní kostí. Narovnávají kyčelní kloub a podílejí se na pohybu pánevní končetiny do strany (Bukvaj, 1971). Jejich protějškem je napínač široké povázky, spojuje kyčelní hrbol s kolenní povázkou, a tímto spojením umožní ohybu kyčelního kloubu a natažení kolenního. Díky tomuto svalu, je schopna pánevní končetina udělat krok kupředu. Posledním svalem v této skupině, je sval hruškovitý je to též silný, zaoblený sval, který odstupuje na těle kyčelní kosti a na středním hřebeni kosti křížové a upíná se na velký chocholík (Marvan, 1992). Svaly stehna tvoří nejmohutnější svalovou partii celého těla, obklopují stehenní kost a z funkčního hlediska se rozdělují na tři skupiny svalů (zadní, přední a vnitřní svalovina). Zadní stehenní svaly přemísťují mnoho kloubů tím, že se táhnou od křížové, pánevní kosti až ke stehenní. Některé svaly se mohou táhnout až ke kostem hlezenního kloubu. Funkce zadních stehenních svalů spočívá především v tom, že otvírají, narovnávají kyčelní kloub, zároveň ohýbají kloub kolenní a pomáhají při otevíráním hlezenního kloubu. Jejich spodní část vytváří šlachu, která se upíná k patní kosti a taktéž narovnává 21

21 hlezenní kloub a tím se podílí na posunu těla kupředu. Sem patří dvojhlavý stehenní sval, poloblanitý sval a pološlašitý sval (Bukvaj, 1971). Přední stehenní svaly jsou slabé a především přitahují pánevní končetinu k tělu. Hlavním svalem této skupiny je čtyřhlavý stehenní sval. Funkce tohoto svalu spočívá v tom, že má natahovat kolenní kloub a ohýbat kloub kyčelní (Bukvaj, 1971). Vnitřní svaly stehna tvoří skupina odstupujících svalů od spodiny pánve a upínající se na stehenní kost a bércové povázky. Díky této skupině svalů odtažení končetiny a rotaci stehenní kosti kolem podélné osy. Sem patří sval krejčovský, hřebenovitý, štíhlý a přitahovače (Bukvaj, 1971). Svaly bérce jsou ve většině případů protáhlé vřetenovitého tvaru. Svalovými bříšky obklopují kost holenní a lýtkovou a jejím úkolem je ohýbat, natahovat hlezenní kloub. Ohýbače a natahovače prstu jsou stejné jako na hrudních končetinách. Patří sem kraniální holenní sval, třetí lýtkový sval, dlouhý lýtkový sval, dlouhý natahovač prstů, postranní natahovač prstů, trojhlavý lýtkový sval, povrchový ohybač prstů, hluboký ohybač prstů (Marvan, 1992). Krátké svaly prstů jsou uspořádány na pánevní končetině podobně jako u končetiny hrudní. Nejvýznamnějším krátkým svalem je třetí a čtvrtý mezikostní sval (Marvan, 1992). Obr. 2 Svaly koně 22

22 Svalová soustava je specializovaná soustava velkého množství orgánů, příčně pruhovaných svalů a několika pomocných svalových orgánů. Slouží k vykonávání pohybu a k zabezpečování žádoucí polohy těla (Marvan, 1992). Sval je tvarová a funkční jednotka svalstva. Je kontraktilní příčně pruhovaná svalová tkáň, doplněná vazivem, cévami a nervy. Střední většinou i širší část svalu má červenou barvu a nazývá se masitá část svalové bříško (Marvan, 1992). Svaly dle tvaru dělíme na dlouhé, krátké, kruhové a ploché. Svaly vznikají, až na pár nepatrných výjimek, ze středního zárodečného listu. Převážná většina svalů je připojena ke kostře (kosterní svaly). Další část svalů bývá spojena s kůží. Takové svaly označujeme jako kožní. V těle, nacházíme i svaly, které se do svalové soustavy nezahrnují, jde o tzv. orgánové svaly. Svalstvo ve větší míře obaluje kostru koně a tím se podílí na utváření exteriéru zvířete. Základní jednotkou kosterní svaloviny je svalové vlákno. Svalová soustava u savců zahrnuje svalů z toho jen největších svalů. (Marvan, 1992). Podle topografického umístění v těle, rozdělujeme svaly do následujících skupin: kožní svaly, svaly hlavy, hřbetní svaly, ocasní svaly, krční, hrudní, břišní svaly, svaly hrudní a pánevní končetiny (Komárek, 1999). 3 LÉČEBNÉ TECHNIKY 3.1 Chiropraxe Pojem chiropraxe je v České republice docela neznámý, ať už máme na mysli chiropraxi lidskou nebo veterinární. V širším slova smyslu můžeme chiropraxi definovat jako jednoduchou metodu přírodního léčení, kdy postiženého léčíme pouze pomocí rukou. Tato metoda působí blahodárně především na bolesti zad. Nejčastější jsou bolesti v oblasti křížové, ať už u lidí nebo zvířat. Chiropraxe rozhodně není alternativou k tradiční medicíně, může ji pouze účelně doplňovat a podporovat ( 23

23 Americká veterinární chiropraktická asociace (AVCA) definuje chiropraktický zákrok jako takový takto: Chiropraktický zásah je definován jako rychlé působení tlakem/tahem/krátkou pákou - rukou nebo méně často nástrojem, které je zamířené na určité spojení (klouby), aby korigovalo vertebrální subluxace (páteřní, částečné vykloubení). Při chiropraxi ošetřujeme koňského pacienta pouze ručně bez použití léků a chirurgických zákroků. Chiropraxe je tedy jako manuální přírodní léčebná disciplína. Zabývá poruchami funkce páteře a vlivem těchto poruch na mechaniku kostry, svalů, nervového systému a celého organismu zvířete. Vychází z předpokladu, že obnovení pohyblivosti kloubů a páteře a tím odstranění lokální bolesti dokáže reflexně ustanovit rovnováhu v celém organismu, neboť dojde k zprůchodnění nervového systému jako celku ( Zahrnuje manipulaci s meziobratlovými ploténkami (spoji), klouby končetin a lebečními švy. Chiropraktické vyšetření sestává z neurologického vyšetření, vyšetření držení těla a způsobu chůze a vyšetření pohmatem při pohybu i staticky. American Veterinary Chiropractic Association (AVCA) AVCA je profesionální asociace působící v USA, která usiluje o propagaci zvířecí (veterinární) chiropraxe mezi odborníky (veterináře) a mezi veřejnost. Působí jako akreditované středisko pro postgraduální studium zvířecí chiropraxe. Členové AVCA se snaží o rozvoj této disciplíny a také o její aplikaci v praxi dále pak o její propagaci mezi odborníky, veřejností i vládou. A to jak na místní úrovni, tak na národní i mezinárodní ( 24

24 3.1.1 Využití chiropraxe Nejčastěji mívají koně stejně jako lidé zablokovanou krční páteř a poměrně časté jsou i problémy v křížové oblasti. Pokud tyto potíže vznikly jednorázově (např. pádem), lze je také jednorázově odstranit. Pokud ale tyto příčiny celého problému vznikly necitlivostí jezdce, záleží pak na něm, zda je ochoten takový problém řešit a odstranit. Je však nějaké procento koní, kteří mohou mít jiný problém, z tohož důsledku k blokaci mohlo dojít. Koně totiž často "zamaskují" např. kulhání, a proto se opakovaně blokují v dalších partiích těla. Může se proto stát, že návštěva chiropraktika koně rozkulhá, což je začátek "rozmotání klubíčka", na jehož konci je stanovena diagnóza. Odhalí se tak příčiny kulhání, které mohou být způsobené nesprávným kováním, kloubním onemocněním apod. (Kamen, 2001). Obr. 3 Chiropraxe Další více méně významné důvody pro použití chiropraxe u koní jsou svalové spasmy vznikající v oblasti krční páteře při trvalém statickém napětí svalů zajišťujících držení a postavení hlavy, nervové problémy, potíže s čelistmi a se žvýkáním, sportovní zranění, pooperační péče, potíže s vnitřními orgány, střevní potíže či potíže s močovým měchýřem, léčba chronických vnitřních chorob anebo "jen" pro zachování zdraví kloubů a páteře jak u mladých tak starších až starých koní (Kamen, 2001). 25

25 Jako příklad koňské chiropraxe lze uvést tzv. Soft Tissue Therapy terapii pro měkké tkáně patří do ní techniky pro svalové uvolnění a masáže. Techniky svalového uvolnění fungují na principu, že pokud chceme pohnout kostí na správné místo, musíme nejdříve uvolnit sval. Protože sval, který je zatnutý, nám způsobí, že kost, kterou jsme pohnuli, nám ho vrátí zpět, což je nežádoucí ( Koňské masáže jejich hlavní přínos spočívá v účinku na svalový a nervový systém. Dochází k přechodu z první fáze sympatické (napětí) pokračuje do druhé fáze parasympatické (uvolnění). Tomuto jevu se říká tzv. relaxation response (odezva uvolnění). Masáže mají příznivý vliv jak na fyzickou, tak psychickou stránku koně. Pacienti po vykonání této terapie by měli projevovat pocit uvolnění a spokojenosti. Mezi příznaky uvolnění a spokojenosti řadíme: olizování, žvýkání, zývání, ospalost a přenášení váhy z jedné nohy na druhou (Kamen, 2001). 3.2 Akupunktura Koně stejně jako lidé mohou trpět řadou chorob, které mají svůj původ v chybné funkci určitých řídicích okruhů organizmu. Vstupní branou do takového řídicího okruhu je vždy určitý anatomický orgán, podle kterého se okruh může nazývat (Tucker, 2011). Obr. 4 Akupunktura 26

26 Historie koňské akupunktury má v Číně dlouhou historii. V praxi byla tato technika velmi populární na Dálném východě po staletí, ale byla ji věnována jen malá pozornost. Do veterinární praxe pronikla až nedávno. Hlavním cílem akupunktury je léčba pohybového aparátu koně. Akupunktura stimuluje určité tlakové body v těle, což způsobuje pozitivní reakci a pomoc při chronické nemoci (Tucker, 2011). Vzájemné vztahy mezi orgány a orgánovými okruhy popisuje Tradiční čínská medicína (TČM). Specifické chápání nemoci řadí akupunkturu mezi takzvané celostní léčebné metody. Pohlíží na organizmus jako na celek a ne jen na jednotlivé orgány ( TČM používá na závažné poruchy několik léčebných postupů. Patří sem bylinná terapie léčebná dieta, gymnastika, akupunktura a různá dechová cvičení. TČM vždy kombinuje více léčebných metod a proto má tak velký úhel záběru a velkou úspěšnost. Západní školská medicína bohužel akupunkturu vytrhla z konceptu TČM a tím značně snížila účinnost léčby. Já se ale snažím uplatnit celý koncept TČM i když pro bylinnou terapii užívám evropské byliny (Sychra, 2011) Metoda EAD EAD neboli elektroakupunkturní diagnostika je metoda vycházející z tradice čínské medicíny a je založená na měření,,energické náplně, akupunkturních drah. Pomocí této metody je možné stanovit, který orgán v těle pracuje chybně a je příčinou zdravotních potíží. Měření se u koní provádí na korunkách kopyt hrudní a pánevní končetiny. K úspěšnému měření je potřeba, aby zvíře bylo čisté, suché a sneslo dotyk měřící elektrody. Z vyšetření je možno si udělat představu o celkovém stavu organismu koně a podle toho se rozhodnout, jaká bude následující léčba. Také je možné zjistit bez podání léku jeho vhodnost nebo ověřit různá krmiva, potravních doplňky jakým způsobem mohou ovlivnit stav zvířete. Lze pomocí metody EAD testovat byliny, homeopatika i různé alergeny. Během léčby tato metoda umožňuje sledovat její průběh a provádět průběžnou kontrolu (Sychra, 2011). 27

27 Akupunkturu využíváme k ovlivnění nemocí, zvláště věčně opakujících se (chronických), ale také ji používáme při akutních poruchách a úrazech. Podstatné pro úspěšný zásah je, aby se jednalo hlavně o poruchu funkce a ne struktury. Tedy u úrazů a pooperačních stavů může být akupunktura méně účinná (Tucker, 2011). U koní se léčí především různé alergie, astma, oční onemocnění (měsíční slepota), nervová onemocnění jako je ataxie (porucha koordinace), různé poruchy hybnosti, také různé kožní nemoci (letní vyrážka). U různých jedinců se léčí dušnost, kolikové stavy akutní bolesti zad. Ve všech těchto případech je akupunktura skvělým pomocníkem. Může a nemusí být doplněna bylinnou léčbou pro zlepšení a rozšíření účinku ( Koně akupunkturu snášejí docela dobře. Aplikace není děj jednorázový, jak se mnozí lidé někdy domnívají. Aby měla léčba trvalý účinek, je třeba ji pravidelně vícekrát opakovat. U akutních nemocí se obvykle aplikuje jedenkrát za týden, u chronických potíží opakujeme jedenkrát za 14 dní popř. za 2-3 týdny (Sychra, 2011). Akupunktura je také užitečná při prevenci nemocí a různých zranění, které nejsou pouhým okem viditelné. Koně, kteří soutěží, ale i koně rekreační si mohou způsobit různá zranění, kterých si nemusíme ihned všimnout. Po určité době se může z takového zranění vytvořit mnohem závažnější problém. Přes léčbu a pravidelné prohlídky, mohou být tyto úrazy odhaleny hned na počátku celého koloběhu (Tucker, 2011). Akupunktura může být použita k léčbě téměř vždy, existuje však několik výjimek. Mezi takové výjimky patří zhoubné nádory, selhání orgánů a zlomeniny. V takových případech tato technika může vše ještě více zhoršit. Je důležité používat akupunkturu v kombinaci s tradiční veterinární péčí, aby byl kůň stále pod dohledem bezpečné léčby. V praxi koní, je akupunktura běžně používaná pro úlevu od bolesti a pohybového aparátu a také může ovlivňovat funkci vnitřních orgánů. To je užitečné zejména při plicních problémech, chronickém kašli, problémy s plodností, průjmech a zácpách, zánětech nervů, problémech zažívacího traktu, bolesti a ztuhlosti, neurologických poruchách, problémech s chováním, artritidě, chronické bolesti a při kolice (Sychra, 2011). 28

28 3.3 Masáže koní Masáže jsou jedním ze základních rekondičních, ale také i regeneračních postupů, sloužící k nápravě jedince. Různé druhy masáží mohou pomoci v mnoha případech, například pomáhají snížit riziko infekce, napomáhají při rychlém zotavení ze zranění či nemoci, podílí se na zmírnění nebo vymizení bolestí jedince, zvyšují pohyblivost kloubů a umožňují snížit chronické svalové napětí. Kromě toho působí také na psychickou stránku zvířete (Bromiley, 2010). Zvířata jsou přesně tak citlivá na dotek jako člověk, možná že ještě mnohem citlivější. Pro některé majitele zvířat se masáže mohou zdát jako zbytečný přepych, nicméně v zahraničí jsou masáže zvířat zcela běžnou záležitostí, některé zahraniční země disponují masážními salony. Jednou z výhod zvířecích masáží je zlepšení krevního oběhu. Čím vyšší je cirkulace krve, tím by měla být lepší imunitní funkce. Lepší průtok krve také přispívá ke zlepšení hojení ran. Je prokázáno, že krevní oběh napomáhá trávení a zlepšení metabolismu. Kromě toho zlepšuje pohybovou aktivitu a dokáže zpomalit degenerativní proces artritidy (Michelin, 2009). Mnohé studie byly provedeny k ověření výhody masáže. Například bylo prokázáno, že se masáže podílí na snížení krevního tlaku, zvyšují chuť k jídlu, snižují vnímaní a nepohodlí od bolesti. Masáž může zlepšit funkce nervů a mozkové funkce. Studie ukazují, že obohacení programů v zoologických parcích může přispívat k dlouhověkosti jednotlivých zvířat a snížit tím bezpečnostní rizika u zvířat, která mohou být agresivní v důsledku stresu nebo nudy (Michelin, 2009). Masážemi a léčebnými dotyky by však majitel nikdy neměl nahrazovat veterináře. Prvořadá je vždy pomoc odborného lékaře, který určí délku a způsob léčby zvířete. Každý sportovní a psychický výkon vede v organizmu ke vzniku mnoha odpadních látek, které je po výkonu či regeneraci nutné z těla odstranit. Při nadměrné tělesné práci dochází ve svalu k anaerobním pochodům, kdy vzniká kyselina mléčná. Ta se ve svalu hromadí a odstraní se tím, že se vyplaví do krve. Po těžké zátěži se kyselina mléčná ještě nějaký čas ve svalu tvoří a tím více se hromadí. To je příčinou většiny svalových 29

29 bolestí, které každý z nás po těžké práci, sportovním výkonu zná. Koně na tom nejsou o nic lépe ( Sportovní koně jsou vrcholoví sportovci a tudíž jak po závodech, tak po těžším tréninku by měli mít podobnou péči jako jejich lidští kolegové (Sychra, 2011). Jednou z metod, která regeneruje svalové vlákno, pomáhá vyplavit laktát a odstraňuje spasmy je i některá z mnoha druhů masáží (Plachá, 2010). V dřívější době, byly masáže nedílnou součástí denního režimu koně. Sedlák po každodenní práci odvedl koně do stáje, kde jej vysušil od potu tak, že krouživými pohyby masíroval jeho tělo slaměným nebo senným věchtem. Dnes, kdy už známe celou řadu masáží se s věchtováním setkáme jen výjimečně. Z kapitoly o akupunktuře už víme, že kůže spadá pod orgánový okruh plic. Její masáž tedy vede nejen k ovlivnění svalů, ale též působí harmonizačně na systém plic a tím zvyšuje odolnost těla proti infekcím plic a horních cest dýchacích. Sdruženým orgánem okruhu plic je orgánový okruh tlustého střeva a tak jsou příznivě ovlivněny i sliznice, a jelikož tlusté střevo se podílí svojí bioflorou na celkové imunitě, tak masáž ovlivňuje příznivě také ji. Také už víme, že se na akupunkturních dráhách kůži nacházejí akupunkturní body, které ovlivňují ostatní orgánové systémy. Působení masáže je tedy širší. Pod kůží a ve svalech jsou vedle krevních cév umístěny též cévy lymfatické, které jsou vlastně jakýmsi svodným kanalizačním systémem těla, který odvádí metabolický popel a které patří též k imunitnímu systému. Masáží proto posilujeme celkovou imunitu těla (Sychra, 2011). Aby se člověk mohl stát profesionálním masérem zvířat, musí do zahraničí. Nejednodušší je studium absolvovat v návaznosti na veterinární vzdělání, vědomosti získané v medicínských oborech, protože ty pak znásobují kvalitu takto aplikované medicíny. Koňští maséři ve světě fungují jako regulérní součást týmu, který se klientům komplexně stará o koně. Je třeba pamatovat na to, že masér není veterinář, a práce maséra na zvířeti musí být vždy se souhlasem veterináře, který má koně v péči (Žežulková, 2009). V zahraničí je velké množství škol, které takové vzdělání nabízejí. Při výběru vhodné školy je třeba zvážit jazykové znalosti a finanční možnosti, ale i délku a typ 30

30 kurzů. Mezi nejznámější patří americká společnost Equinology s několika pobočkami po celém světě. Tato společnost nabízí mnoho typů kurzů v několika zemích světa. Studium je rozděleno na dvě hlavní divize, zaměřené především na péči o koně a psy. Po úspěšném složení zkoušky může člověk na svou vizitku napsat za své jméno zkratku EBW, která tady v ČR zatím není téměř známá, ale ve světě je to značka koňských masérů, pracovníků, kteří úspěšně prošli náročným kurzem a mají vysoké odborné znalosti a kvalifikaci. Licence je mezinárodní a platná prakticky po celém světě. Jako jediná Češka, která obdržela mezinárodní licenci EBW koňský masér je Monika Plachá. Úkolem maséra je pomocí různých druhů masáží ošetřovat jedince, kteří mají potíže zpravidla při určitých pohybech v důsledku velkého napjetí svalů, špatné polohy páteře, dřívějších zranění anebo z důvodu prevence těchto či obdobných potíží (Žežulková, 2009). Náplní práce maséra je především ruční masáž celého těla, zejména svalů, kůže, vaziva, kloubů a páteře nebo také tlaková masáž, která je zaměřená přesně na ohraničená místa povrchu těla (akupresura) při znalosti diagnózy nebo po stanovení diagnózy a doporučení veterinárního lékaře. Nejpoužívanějšími pracovními prostředky jsou především citlivé ruce, články prstů ale také různé vibrační i jiné masážní zařízení. Aby masáž dosáhla svých léčivých účinků, měla by se provádět při všech nálezech na svalech, v pojivové tkáni, po poranění, při ošetřování výkonnostních sportovců a také při chronicky bolestivých syndromech pohybového aparátu. Vyskytují se také jedinci, u kterých by se masáže provádět neměli a to při akutních zánětech, různých poraněních, onemocnění krevních cév, nádorů ale také u samic v druhé polovině březosti (Stammer, 2007) Trvání masáže První masáž, by se měla pohybovat v intervalu minut. V této masáži by se měl masér zaměřit více na chování a reakce jedince, vyhnout se nepříjemným dotekům a způsobovat mu tím nepříjemné šimrání či bolest. Měl by věnovat větší pozornost zpětným signálům, které kůň vydává. V této fázi je třeba klást velký důraz na 31