Robert Přípluv Götz 2

Transkript

1 ALTAJ 2006

2 OBSAH ALTAJ PONDĚLÍ: ODJEZD DO PRAHY ÚTERÝ: ODLET DO MOSKVY A BARNAULU STŘEDA: PŘES GORNO-ALTAJSK DO USŤ-KOKSY ČTVRTEK: ÚDOLÍM ŘEKY KUČERLY PÁTEK: KE KUČERLINSKÉMU JEZERU SOBOTA: KUČERLINSKÉ JEZERO NEDĚLE: KOLEM ZELENÉHO JEZERA PONDĚLÍ: NAD SEDM JEZER ÚTERÝ: KE KUČERLINSKÉMU JEZERU STŘEDA: K ŘECE TĚKELJUŠCE ČTVRTEK: PŘES SEDLO KARAŤUREK K JEZERU AK-KEM PÁTEK: NA TOMSKIE STOJANKI SOBOTA: PŘES DELANE PASS DO BEREL CAMPU NEDĚLE: POKUS O VÝSTUP NA BĚLUCHU PONDĚLÍ: ÚDOLÍM ŘEKY AK-KEM ÚTERÝ: ÚDOLÍM ŘEKY AK-KEM STŘEDA: PŘES VESNICI KUČERLU DO CAMPU VISOTNIK ČTVRTEK: ODJEZD Z TJUNGURU PÁTEK: CESTA DO BARNAULU SOBOTA: V BARNAULU NEDĚLE: NA BARNAULSKÉ LETIŠTĚ PONDĚLÍ: ODLET DO MOSKVY A NÁVRAT DO ČECH MAPA TREKU BĚLUCHA PŘÍSTUP A VÝSTUP NA BĚLUCHU ČASOVÝ HARMONOGRAM VYBAVENÍ Vybavení jednotlivce Materiál do družstva Zkušenosti CESTA Robert Přípluv Götz 2

3 ALTAJ Pondělí: odjezd do Prahy Sedím v autobuse do Prahy a systematicky se mstím mému spolujezdci. Teda, začal si on. Zcela neomaleně si hodil svůj baťůžek v kufru autobusu na jediné volné místo, kam by se vešel můj totálně narvanej Corazon. Tak jsem to hned vyřešil tím, že jsem mu z toho jeho zavazadla udělal placku. Takže se tam Corazon nakonec stejně vešel. Kdyby spolujezdec tušil, že máme místenky vedle sebe a že si hodlám při jízdě číst noviny, který, když jsou rozložený zabírají obě naše místa, jistě by si onen baťůžek vzal radši s sebou dovnitř. Vydržel se vzpouzet celé tři kilometry cesty, pak radši simuluje spánek. Do Prahy přijíždím na čas, Roberta nacházím taky hnedle, jenom Karaf, kterej měl dorazit na minutu přesně jak já, tu není. V době mobilních komunikací v podstatě žádnej problém, ale Karaf svůj telefon pro jistotu ztratil. Vsedáme proto na lavičku, ať máme nádraží pod kontrolou. Jestli už nečeká v tý hospodě. No jo, ale já jsem zjistil, že nevím, kde to je. Má se tam lízt po schodech dolů. To jsem si právě myslel, že o ní vím, ale pak jsem si uvědomil, že do tý mý se leze po schodech nahoru. Aha, sakra. Načež se objevuje Karaf. Po zhlédnutí jeho batohu se loučím s představou, že mu dám půlku stanu. Ty vole, ono mi to ujelo Vlastně mne to nepřekvapuje, jenom má štěstí, že z Brna mu to jezdí co pět minut. Kdyby mi to ujelo v Třebíči, tak můžu jít maximálně tak na stopa. Po zjištění, že se ještě potáhneme na Václavák pokoupit nějaký věci, Robert sedá na kolo a mizí pryč. A že máme dorazit. Metrem se tedy dopravujeme k obchodu Foto Škoda, kterej prvně nemůžeme najít. Karaf kupuje asi deset filmů, slečna za pultem je z nás poměrně veselá, no ani se jí nedivím. Robert Přípluv Götz 3

4 A chcete na to pytlík? Ne, to je dobrý, já mu to někam narvu. Prosím tě, nikam mi to nervi a vezmi si ten pytel! Slečna prodavačka už ani nemaskuje pobavený úsměv a směje se naprosto veřejně. To je teda konec směny. Lezeme opět do metra, pak do autobusu a jedeme k Robovi do Dubče, což je údajně část Prahy, ale spíš je to vesnice za polem. Což je docela výhra, jakož i to, že tam jezdí městská hromadná doprava. Tam vážíme a přebalujeme batohy, já mám těsně pod dvacet kilo, Karaf těsně pod pětadvacet. Tak vyhazujeme nepotřebný věci, teda kecky, který tu chtěl stejně nechat a ruský slovník, což je docela odvaha, na to, že ani jeden z nás rusky neumí. A jdeme na Sokolovnu na pivo, ať se nám o něco hůř vstává Úterý: odlet do Moskvy a Barnaulu Vstává se mi opravdu hrozně, po čtyřech hodinách spánku, žádná sláva. Poměrně rychle opouštíme byt a ranním během se přesouváme k autobusu, kterej nás veze na konečnou, lezeme do metra, který nás veze z konečný na konečnou a přelézáme do autobusu, kterej nás veze zase skoro na konečnou a jsme na Ruzyni. Uf. Ivča nám řekla něco jako zdar a odešla do práce, kterou má odtud asi pět minut pěšky. My jsme se přesunuli na terminál, zabalil jsem si batoh, šoupli jsme to na pás, vykšeftovali letenku za palubní lístek, koupil jsem si předražený kafe z automatu a vyvalujeme se na lavičce před letištěm a čekáme odlet. Po projití všemožnými rentgeny, se dostáváme do letadla. Ač máme vše přes Aeroflot, letíme asi smluvně s ČSA. Odlétáme na čas, což je pro mne nezvyk, ale je to fajn. Letíme Airbusem A , mažeme to 800 kilometrů v hodině a naše letová výška je 10 kilometrů. Sedím u okna a protože je toto můj první let, tak si to i užívám. Pak si užívám i to, že po donesení jídla, což je nějaký maso a zmenšenina dvou bramborových knedlíků, to maso dostávám od vegetariána Karafa. Po jídle dle vzoru vyplňujeme migrační kartičky, což je veliká sranda, prvně ta azbuka a potom letuška, která se nás sevřeným hlasem snaží informovat o zvýšené turbulenci. Takže podle toho vypadá i to vyplnění. A to ještě ty Robert Přípluv Götz 4

5 karty nevyšly na všechny, byli jsme poslední, kdo se jich zmocnil. Karaf ještě pro jistotu bere ten vyplňovací vzor. V Moskvě na letišti to odsejpá taky dobře, na hodinkách přidávám dvě hodiny a venku se hned cpeme do jednoho autobusu, o kterým si myslíme, že by mohl jet na vnitrostátní letiště Šeremetěvo 1. Pro jistotu ještě nastupujeme zadnímu dveřmi, takže neplatíme lístek. Protože máme nějakej čas, jdeme schovat batohy do úschovny a že vyrazíme do města. V úschovně mají taky rentgen. U mýho batohu se ten chlapík, co tam u toho seděl tvářil tak všelijak, u Karafova už úplně koulil oči. Běžím se podívat na monitor a tam modře svítí dva zobáky od technických cepínů. To jsou ledoruby, my alpinisti. Moc ho to neuklidnilo. Potom, co jsme pojistnou hodnotu snížili na minimum, platíme nějaký ruble a jdeme na autobus 851, co nás odveze na Rečnoj vokzal. Cpeme se však do maršrutky, cíleného to minibusu, a jedeme přímo, v sedě a hned. Sedl jsem si vedle řidiče, ať mám rozhled, což je na zdejších komunikacích spíš za trest. Za třicet rublů. Na nádraží si každej kupujeme dvě jízdy na metro, po patnácti rublech jízdu, a jedeme na Rudé náměstí. Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce. Protože linek je zde podstatně víc, tak se stává, že nějaký zastávky jsou třeba tři v jednom místě a každá má jinej název. Nicméně se nám daří vystoupit na zastávce Těatrálnaja a po chvíli se dostat k červeným obvodovým zdím Kremlu, které jsou vysoké 5 až 17 metrů, dlouhé přes dva kilometry a posílené dvaceti věžemi. Hlavní vchod tvoří Vykupitelova věž vysoká 81 metrů. Na náměstí stojí za zmínku chrám Vasila Blaženého, dokončený v roce 1559, což je jeden z nejznámějších symbolů Ruska, mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina, což je taková kostka z mramorových kvádrů dokončená v roce Robert Přípluv Götz 5

6 1930, muzeum historie a obchodní dům Gum, zařazený mezi deset nejluxusnějších obchodních domů světa, tak jsme tam ani nešli. Jdeme na pivo a metrem se vracíme na Rečnoj vogzal. A že na letiště pojedeme městskou hromadnou dopravou, čili asi čtyřicet let starým autobusem číslo s řidičem, co vypadá jak po opici, nebo ještě spíš v průběhu opice. Cesta busem je taky zážitek, na tříproudé silnici jedeme v šesti pruzích, přednost má větší, což jsme většinou my a bezohlednější, což jsme taky my. Asi v polovině trasy řidič zastavuje v pravým odbočovacím pruhu a mizí v keři. Vrací se po pěti minutách, mokrej a motající se, nasedá a dováží nás na letiště. Tam se po dalším pivu se jdeme odbavit, sundali mi i boty, projeli všechny kapsy a po projití rentgenem jsem si batoh na odbavovací pás nesl sám. Tam to šlo rychle, baba nám oba batohy odbavila na Karafa a jdeme čekat na let. Mezi místní jsme zapadli okamžitě, vypadáme tu jako největší socky. A to jsme na cestě tam. Potkáváme čtyři Čechy, co nemůžou pochopit, že na Sibiř jedeme jen ve dvou. Takhle samotincí. Po předraženém kafi z automatu nastupujeme do letištního autobusu, kterej nás veze k letadlu, TU-154. Tyto třímotorové letouny Tupolev tvoří páteř flotily většiny ruských aerolinií a přepraví kolem poloviny všech Rusů používajících k přepravě letadlo. Byl projektovány jako protiváha amerického Boeingu 737, mají však schopnost startovat z kratších ranvejí. Jak jsme si poměrně rychle ověřili. Jsme ve vzduchu asi minutu a už zatáčíme nad Moskvu. V letadle se všechno klepe a prapodivně skřípe. Od roku 1968, kdy poprvé stroj tohoto označení vzlétl, jich už havarovalo minimálně třicet. Což se ani nedivím, když se tak rozhlížím kolem sebe. Odlétáme opět přesně na čas, chvíli před půlnocí, Moskva pod námi nádherně svítí. Robert Přípluv Götz 6

7 Letuška demonstrující záchranu při havárii má zjevně trému, takže po tom, když jí někdo na úvod zatleská, přestává demonstrovat a mizí pryč. Asi je tu holka na brigádě, dneska poprvé. Mám dojem, že i ten pilot tu je na brigádě. Dneska poprvé. Na jídlo je kuře s bramborama a ryba s rýží, takže já mám kuře s rybou a Karaf brambory s rýží. Pak ještě nějaký zákusky a usínám. Nalevo je den, napravo noc Středa: přes Gorno-Altajsk do Usť-Koksy Budí mne nějakej hlas z reproduktoru, ale stejně tomu nerozumím, tak znovu usínám. Za chvíli se ozvala rána jak z děla, nějak to s náma celý škublo. Za okýnkem už nejsou mraky, ale nějaký pole, podle pohybů letadla bych se ani nedivil, kdybychom právě dělali novou ornici. Po chvíli zjišťujeme, že jsme sice na ranveji, ta ale vypadá jak dálnice D1 v úseku Devíti Křížů, takže taková skládačka z panelů. To ovšem nemůže cestující odradit od toho, aby netleskali jak trhlí. Asi z radosti, že to přežili. Vystupujeme přímo na letištní plochu a dav lidí nás vede do odbavovací haly, kde se po čase dokonce dostáváme k našim zavazadlům. Někdo se mi po tom batohu sápe, když kolem něj jede po páse, ale poměrně rychle jsem mu vysvětlil, že by to takhle dál nešlo. Pak mám menší problém babě vysvětlit, že když je jméno Karafiát na dvou batozích a my jsme dva, že to půjde k sobě, moc se jí nechce to chápat, ale nakonec vyhráváme. Lezeme do jedinýho přistavenýho autobusu, kterej se za půl hodiny dává do pohybu a veze nás na autobusový a vlakový nádraží. Lístky si zase nekupujeme. Hodinky přesouvám o další tři hodiny dopředu. Robert Přípluv Götz 7

8 Před nádražím se motáme kolem maršrutek a hledáme nějakou do hlavního města Gorno-Altajska, když nás odchytá milice. Nacpali nás po jednom na jejich služebnu, což je plechová budka třikrát tři metry, která se mimochodem vyskytuje na každý druhý křižovatce. Uvnitř je stůl, židle a minimálně tři policajti. Budka je v polovině přepůlena mříží, takzvaným zaklopnikem. Po ukázání dokladů, prohledání kapes a tvrzení, že na co by nám jako byly drogy jsme propuštěni a hned je k nám postaven řidič maršruty. Takže místní milice je mafie stejně jako na Kavkaze. Maršrutkář chce 400 rublů na hlavu, tak dostává 350 a hned odjíždíme. Ve voze značky Gazel nás sedí třináct. Přejíždíme sibiřský veletok Ob a jedeme po Čujském traktu, což je místní magistrála. Trakt byl vybudován za socialismu jako jediná asfaltová silnice vedoucí do Mongolska a spojuje města na horním Obu s Mongolským Ulánbátarem. Lidé, co při stavbě zemřeli jsou prý pohřbeni přímo pod jejím asfaltem. Tři sta kilometrů zvládáme za tři hodiny. Ručička tachometru klesá zřídkakdy pod hodnotu sto, víceméně jen u policejních gajek, což je něco jak ty jejich plechový budky ve městech. Tady to je po sto kilometrech na silnicích, je to betonovej barák a má to i závoru. Maršrutkáři mají ale stejně s policií dohodu, že se do sebe nebudou vzájemně srát. Výhodný to je pro obě strany, maršrutáři mají klid a vsadil bych se, že policajti zase prachy. Přes Bijsk projíždíme v plné rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem od pondělí naspal jen sedm hodin, usínám a všelijak se klátím na spolucestující. Karaf, kterej je na to se svojí znalostí ruštiny přece jen o něco líp než já, takže umí asi o deset slov víc, všem na otázku odkud jsme, odpovídá kam jedeme. Nicméně toto zase chápu já, tak to dávám na pravou míru. Ale jo to sranda. V Gorno-Altajsku necháváme batohy v úschovně na autobusáku a městským autobusem jedeme hledat OVIR. V Rusku se totiž cizinec musí nejpozději třetí den po příjezdu do oblasti zaregistrovat. Proto jsme v letadle fasovali ty migrační kartičky. V autobuse je zajímavý, že krom řidiče tady sedí ještě děžurná, která má jediný úkol a to prodávat lístky. Parádní job. Po chvilce hledání adresy zjišťujeme, že ji máme špatnou, ale jen o deset popisných čísel. Což tady dělá asi půl kilometru. Nakonec se cpeme na jeden úřad na adrese Komunistyčeskaja 107. V třetím patře dokonce pochopili, co po nich chceme. Nicméně nám ženská oznamuje, že máme pozvání do Barnaulu, kterej není v Altajské republice a že máme smůlu. Ale že můžeme zavolat do Moskvy na centrálu, ať faxnou nové pozvání a Robert Přípluv Götz 8

9 nejlepší bude, když to do rána pošlou rovnou do Usť-Koksy, že jim tam zavolá na OVIR a tam budou vědět. Představa telefonování kamsi do Moskvy nás nutí volat Honzovi Odehnalovi do Brna. Což je člověk, přes kterého máme sehnaný zvací dopis a vyřízený víza. Ten sice z nového úkolu, vyřídit to s Moskvou, moc nadšenej není, ale zdá se, že to zvládne. Jedeme tedy na autobusák, kde chytáme maršrutu do Usť-Koksy. Sedíme v ní asi hodinu, když přijde řidič s tím, že dneska nikam nejede, ať si přesedneme vedle. Tentokrát to je terénní UAZ. Tam sedíme dalších pět hodin, čekáme na poslední dva cestující, jinak se nikam nejede. Jak jinak. Ale zase za cestu platíme pět set padesát rublů na jednoho, což je o stovku míň, než jsme měli platit vedle. Seznamujeme se s jedním fotografem z Barnaulu co jede na Multinská jezera, jede tam na dva měsíce, táhne čtyřicetikilovej batoh s vycpávkami na ramenech, prý vlastní výroba. A to ještě chce dokupovat produkty. Měsíc bude běhat po lese, pak sejde, dokoupí produkty a měsíc bude běhat po lese. Krmí nás čokoládou s 75% kakaa a nalévá nás nějakým svým domácím čajem, umíchaný to je z převážně z kopřiv a dalších všemožných léčivek a kytek. Borec, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl hned, jak mi ho řekl, fotí pro časopis Krasnodar. Ukazuje nám pár fotek. Na Altaj jede asi po třicáté, z toho byl pětkrát na Multinských jezerech. Byl tu ve všech ročních obdobích. V zimě tu prý není tak hrozně, půl metru sněhu a mínus 35 C. Prostě pohoda. Nakonec místo jednoho cestujícího přicházejí tři, tak probíhají ještě nějaký přesuny a jedeme. V autě pro jedenáct nás jede čtrnáct a bagáž. Na zadních třech sedadlech sedíme tři, což by šlo, ale máme tu jeden batoh, zrovna ten největší. Já sjíždím na stranu k oknu, Karaf na Rusa. Robert Přípluv Götz 9

10 Jedeme okolo Katuně, kde je čas od času vidět raft. V noci opouštíme asfaltový Čujský trakt a pokračujeme po prašné kamenité cestě. Už vím, proč většina dopravních prostředků má popraskaný čelní sklo. Čas od času je na silnici stádo krav, případně koňů. Altajská republika vznikla v roce 1992 z Gornoaltajské autonomní oblasti SSSR. Ekonomicky je ale zcela závislá na Rusku. Její velikost lze srovnat s Maďarskem nebo Portugalskem, má km 2. A je tu pouze nějakých dvě stě tisíc obyvatel. Dnes obývá oblast Altaje více než sto národností. V Altajské republice to jsou zejména Rusové, Altajci a Kazaši. Kromě jazyka se národnostní pestrost odráží i v tradičním způsobu života včetně charakteru obydlí, oděvu, stravy, umělecké tvorby a osobitých lidových slavností.více než 90% povrchu republiky tvoří hory. Takže tu jsme správně. Tak. Původními obyvateli hor jsou Altajci, přišli sem v dávných dobách ze sousedního Mongolska. Jak je toto napadlo, to nevím, ale asi to je z hovna do kravince. Jestli Mongolsko, nebo Rusko. Definitivně se tedy blížíme k Sibiřskému pohoří Altaj. Tento název pochází z mongolského Altan, čili Zlaté hory. Je to nejvyšší sibiřský masiv táhnoucí se okolo 2000 kilometrů od východu na západ v samém srdci Asie na rozhraní Mongolska (Mongolský Altaj), Číny (Gobi Altaj), Ruska a Kazachstánu. Prudce se zvedá ze západosibiřské roviny a vytváří tak mohutný vlnolam vzdušných proudů směřujících z moře do vnitrozemí. Z čehož mimo jiné vyplívá, že tu každou chvíli prší. Altaj, společně se Sajanským pohořím tvoří severní část středoasijského systému velehor, navazující přes Tian-Šan a Pamír na Himaláje Čtvrtek: údolím řeky Kučerly Někdy okolo půl druhé ráno řidič prohlásil, že dál už nejede, páč se mu už nechce. Shodou okolností jsme v Usť-Kokse. Vystupuje s námi i fotograf, kterej teda chtěl pokračovat a jedna ženština. Jdeme přes most přes řeku Koksu, kterej je zavěšen na ocelových lanech, takže noční přechod je zajímavý. Hned za mostem jdeme spát. Vytahuju jen spacák a tuhnu. Fotograf si bere dva podprdelníky, což je ruská specialita, kus karimatky na pásku a nosí se to kolem pasu nad prdelí. Kamkoliv si člověk sedne, tak sedí v suchu. A ještě se s tím parádně rozfoukává oheň a zabíjí hmyz. A Robert Přípluv Götz 10

11 v horách a lesích to má fakt každej. Fotograf si dá jeden pod prdel, druhej pod záda a spí. Ve spacáku teda. Jsem vzbuzen někdy o půl sedmé. Kolem nás běhá tele a místní houbaři. Balíme a jdeme na milici. Fotograf jde na maršrutu. Milice, kterou nalézáme na třetí pokus, má až od devíti, tak se alespoň bavím tím, že pozoruju Karafa, kterýmu se do batohu rozsypalo chilli. Tak se snaží zachránit co jde. Moc toho ale nejde. Mně teda zase mačky propíchly batoh. Půl hodiny vysvětlujeme úřednici, co že to jako chceme. Dostáváme formuláře, které vyplňujeme latinkou. Tak to nepůjde. Tak malujeme azbuku. Dozvídáme se, že musíme psát azbukou, ne malovat ruské symboly. A co jako asi děláme? Nakonec to baba nevydržela a přeškrtala mi to. My ovšem statečně vyplňujeme dál. Úřednice je na dně s nervama a posílá nás do Tjunguru. Radši ani nepřemýšlíme, kam by nás poslali v Tjunguru a trváme na tom, že to vyplníme tady. Dozvídáme se, že to je naše právo a ženská odchází. Ještě nám stihla sdělit, že tu nemá kopírku na kopie pasů. Protože jsme nafasovali nový formuláře a byli jsme posazeni před vzor, jdeme na to znova. Zase tiskacím. Přichází ta úřednice a čekám, kdy začne hysterčit. Tak do ní valíme, že azbuka není zrovna obor, ve kterém jsme nejsilnější a že potřebujeme trochu pomoci. Jenže jsme si nějak popletly slova a do baby valíme, že chceme špatně pomoci. K tomu čas od času přihodíme, že nerozumíme, nakonec to tvrdí i ona nám. Takže tu stojíme a dle všeho nikdo nikomu nerozumí. A ke všemu zjišťuju, že se mi někam vytratila migrační kartička, kterou naštěstí nalézáme na zemi. Ale za pultem, čili v její úřadovně. Když po babě chci, aby mi ji podala, tak na mě jen nevěřícně hledí, že se přede mnou ohýbat nebude. Tak jsem jí tam vlezl, kartičku si vzal, baba to nezvládla, dala nám do ruky stvrzenku pro banku, vzala si naše pasy a odešla. Robert Přípluv Götz 11

12 Batohy necháváme tady, jdeme do banky uhradit poplatek za registraci, což znamená, že se vše ubírá dobrým směrem. Poplatek nás každýho přijde na 19 rublů, což je příjemná cena. Asi jako za jeden chleba nebo pět krabiček cigaret. Očividně tu mají v produktech jasno. Vracíme se na úřad, ženská se na nás usměje a ať přijdeme za hodinu. Tak jdeme do města, nakoupit nějaký to jídlo, háčky na ryby a zkusit sehnat skládací pilu, tu ale nemají. Prolezli jsme snad všechny obchody, takže asi deset místností vedle sebe. Kupujeme hromadu sirek a 2,5% jogurt. Mírně poprchá. Fotograf pořád čeká na nějakej odvoz. Dostáváme na něj adresu, což je další důkaz toho, že azbuky se tady nezbavíme. Aspoň to mohl napsat tiskacím. Cestou zpět na milici domlouváme odvoz Žigulíkem do Kučerly, pro oba dva za 650 rublíků. Co je zajímavý, že maršrutky za posledních padesát kilometrů do Tjunguru chtějí skoro stejný prachy jako za čtyři sta kilometrů sem. Takže skoro pětistovku za jednoho. Vracíme se tedy za hodinu a opět jsme se dozvěděli, ať přijdeme za hodinu. Si z nás asi dělá prdel. Tak jsme jí aspoň vnutili potvrzení z banky. Teď už nikam nejdeme, sedíme před milicí a zkoumáme naši jedinou mapu, kterou jsme si stáhli z internetu a vytiskli, takže ani nevíme, co to je za měřítko. Po půl hodině vybíhá nějaká mladá žaba a očividně nás hledá. Taky že jo. Jdeme dovnitř, dostaneme pasy, kopie má najednou v ruce, razítko a radu, ať si příště najdeme někoho, kdo umí psát. Nakonec se baba i docela usmívá, asi proto, že už to má za sebou. Mnogo, mnogo, mnogo spasiba. Mnogo, mnogo, mnogo pažaljsta. Ani nechce nějakej úplatek za vyplnění, jak jsme předpokládali, což je v této zemi dost prazvláštní. A na faxy nedošlo už vůbec. Jestli jí někdy dojdou, tak se z toho chuděra už asi zblázní. Rveme batohy do kufru do Žigula, nasedáme a vzhůru do hor. Po cestě se ještě zastavíme pro osmdesátioktanový benzín A-80 k pumpě, která má jediný pravidlo a to zaplatit před tím, než člověk začne čepovat. Jinak mu to ani nepustí. Jezdí se sem ze všech směrů, všemi možnými vozy, čas od času proběhne kráva. Ještě potřebujeme benzín do vařiče, ale řidič tvrdí, že to tady půjde pěkně blbě a že to na místě vycucneme z nádrže. Stavujeme se tedy k němu domů pro kus šlauchu a po neuvěřitelně rozbitý cestě jedeme do Tjunguru. Jedeme snad v prvním voze tady bez vybitýho skla, mažeme to prašný silnici, chvílemi 130 kilometrů za hodinu, to by jiný auto nemohlo přežít. Protijedoucí vozy způsobují, že se vždy na několik desítek sekund Robert Přípluv Götz 12

13 ocitáme v prašném mraku, což ale řidiče nijak nenutí zpomalit. Když se přiblížíme k řece Katuň, řidič zastavuje. Fotografírujtě! Tak fotíme. Popojedeme a zase fotíme. U přívozu si Karaf vzpomene, že nemáme drát na zavěšení ešusu nad oheň, tak tam rveme kus ocelovýho lana, čímž se náš řidič docela baví. V Tjunguru překonáváme podobnej most jako ráno, takže zase hromada prken na ocelovým laně, tentokrát teda i s vozem, tak to je o dost zajímavější. Stavíme u dřevěný budky před kempem, čili turbázou a jdeme na jídlo. Přítomnost vegetariána Karafa dává tušit, že masa se tady moc nenajím, tak si odevzdaně dávám kabačiky, což jsou kousky dýně, rajčat a podobné zeleniny s jogurtem, salát, což je něco podobnýho, ale na studeno a lepjošku, velkou placku. Za necelých 60 rublů fajnovej oběd. Řidič nám chce ještě ukázat pole s bramborama, že si můžeme vyrýt na jídlo s sebou, tak dvě, tři kila. Se asi zbláznil, nebo si myslí, že přes dvacetikilový batoh je na místní poměry lehkej. Žiguli nás ještě veze skrz děrevnu Kučerlu, kde za mostem, který očividně nebyl koncipován pro auta, vysedáme. Řidič vbíhá do lesa a nachází nám plastovou láhev, do které bereme benzín z jeho nádrže. Protože ten šlauch na přepuštění byl na několika místech děravej, borec má na proseknutých místech prsty, takže to drží jak píšťalu. Přijíždí jeho kamarád v nějaký stařičkým Nissanu a že nás ještě kus hodí. Vsedáme tedy dovnitř, Karaf se mu chvíli dobývá na místo, než si uvědomí, že tady je řízení vpravo, přejíždíme ten prapodivnej mostek, kterej odradil i Žigulíka a po takovým tankodromu jedeme ještě přes pět kilometrů. Náš novej řidič se představuje jako Alexandr a vytahuje mapu Katuňského hřbetu, kam se chystáme. A pak, že tu mapy nejsou. Předjíždíme několik lidí na koních a koně s nákladem a jsme na místě nástupu. Je zde náhrobek Robert Přípluv Götz 13

14 vodákovi, který uskutečnil prvosjezd řeky Kučerly a když nadšeně dělal druhosjezd, tak to už nedal. Má tu tedy zapíchnutý vybetonovaný kajak. Dle stavu kajaku, kterej je popraskanej jak kdyby projel mlátičkou, mi je hned jasný, že se tu zabil v něm. Loučíme se, Saša nic za svezení nechtěl, což je tady zvláštní. Karaf přišívá k batohu poutko a vyrážíme kamsi do kopců. Směr si upřesňujeme díky čtyřem Rusům s mapou, kde ji sakra vzali, když vůbec nemají jít sehnat, to je zajímavý. Po dvou hodinách chůze a konzumace lesních jahod narážíme na jakýsi tábořiště, tady tomu říkají stojanki. Už tu jedna skupinka táboří. Napínáme mezi stromy bashu a chystáme se uvařit pšeničnou kaši, co jsme zakoupili dole. Do prdele, tady píšou, že se to vaří 20 minut. Do prdele, tak to jsme odkázaní na oheň. Ještě, že jsme urvali ten drát. Jedna věc je získat drát, druhá, vytvarovat jej na závěs na ešus. Nicméně se to daří. Všichni se chodí dívat ke skále pod převis, kterej je za dřevěnou ohradou, což moc nechápeme, ale je nám to jedno. Okolo nás je vidět několik ohýnků. Vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsme naspali asi tak sedm hodin a to ještě polovinu vsedě, usínáme už někdy po desáté Pátek: ke Kučerlinskému jezeru Jsem vzbuzen přesličkovým čajem o půl jedenácté. K tomu dostávám informaci o tom, že to je léčivka a že to je zdravý a kdesi cosi. Na snídani dvě nudlový polívky s chilli a kusem sejra pro oba. Robert Přípluv Götz 14

15 Balíme a jdeme se mrknout na tu ohradu pod skálou, protože když jde někdo okolo, jde se tam podívat. A ony tam jsou skalní rytiny, dle nějakýho velitele skupiny, co tu prošel ráno se svojí bandou, to je starý let. Něco je obtáhnutý, ale docela v pohodě. Jdeme proti proudu řeky Kučerly. Po cestě se živíme planým angreštem, rybízem a jostou. Je to teda všechno nezralý a kyselý. Vzhledem k tomu, že v září tady už začíná sněžit, tak to uzrát asi ani nestihne. A pořád chodíme na záchod. Ona ta přeslička bude asi na čištění močáku. Hlavně, že to je léčivka. Jo, močopudná léčivka. Objevujeme nějakou bivakovací chajdu. Kousek za ní opouštíme louky a vcházíme do tajgy. Protože jdeme po koňské stezce, tak to je fajn. Jenom, jak ti koně šlapou pořád na stejný místo, tak tu jsou vyšlapaný takový pražce. Ale jde se po tom docela dobře. Říkáme si, že by se dalo přespat u soutoku říčky Těkeljušky s Kučerlou. Předtím ovšem potkáváme ruský páreček, kteří zase mají fajnovou mapu a po zjištění, že na Kučerlinské jezero to je nějakých šest hodin chůze, se rozhodujeme, že to dneska stihnem. Tak valíme jak ďasi. Chvílemi jdeme po koňské stezce, chvílemi mimo stezku po vyšlapané pěšině, chvílemi úplně mimo borůvčím. Tak aspoň konzumujeme nezralý borůvky. Jednou za čas míjíme pomníček vodákovi či vodačce, kteří nezvládli peřeje Kučerly. Už se stmívá, když se dostáváme k jezeru. Zjišťujeme ovšem, že jde teprve o jezero těsně u výtoku a že koňská stezka vede trochu jinudy. Ale jsme kousek. Protože se mi rozpadají kalhoty, beru si ze stromu kousek vlající látky, to bude fajnová záplata. Robert Přípluv Götz 15

16 Kolem jezírka přecházíme ke Kučerlinskému jezeru, to je fakt obrovský. Je deset v noci, tma jak v pytli. Stavím stan a Karaf rozdělává oheň, že si zase uvaříme tu pšeničnou kaši s chilli. Ona spíš než kaše, tak to je taková hmota. Rozhodně to nevypadá jak obrázek z krabice. Topíme explozivním lišejníkem a kůrou, docela to jde. Pečeme si na klacku jednu houbičku. Naproti nám svítí pár chatek, což je místní milionářský sídlo. Protože sem nevede žádná cesta a milionáři přece nepojedou dva dny na koních, nebo nedej bože pěšky, létá tam vrtulník. Zítra tam půjdeme zkusit magazín, protože máme strašně málo jídla. Tak nás snad nevyhodí. Nad námi je hvězdný nebe, je těma hvězdama úplně zaplácaný. Tolik hvězd jsem snad ještě nikde neviděl. Občas jedna spadne. Pohled to je nádhernej. Na to, že jsme cestu, co se jezdí na koních dva dny stihli za necelý dva dny pěšky, nejsme ani unavení a nemůžeme usnout. On ani ten pětihodinovej posun dopředu tomu moc nepřidává Sobota: Kučerlinské jezero V noci prší. Asi osmkrát. Probouzím se po devátý a slyším Karafa, jak venku s někým vede dialog. Za chvíli mi leze do stanu. Hele, je tu jeden borec, má čtyři ryby a vymění je za krabičku cigaret. Za krabičku výstupových cigaret? No. Ne. Dám mu tak zbytek těch bezfiltrovek. Tak já to zkusím. Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble. Ty ryby taky nejsou nijak extra velký. Ale šiknou se. Lezu ze stanu ven, kde skoro zakopávám o čaj, tentokrát z heřmánku. Karaf si bere cepín a jde ty ryby vykuchat, tož to si nemůžu nechat ujít a aspoň jednu si musím kuchnout taky. Cepínem zakopáváme vnitřnosti. Ryby, po tom co dostaly dávku soli, kari a chilli, obalujeme do listů maliníku a jahodníku. Pečeme je na klacku, takže se o to nemusíme moc starat. Slunečné dopoledne trávím zašíváním kalhot a instalováním záplaty. Vedle nás stanuje skupina dvanácti Čechů, zvláštnější to je o to, že jeden je z Třebíče, jeden z Okříšek a jeden z Mohelna. A když už je jeden z nich Robert Přípluv Götz 16

17 Plzeňák, tak zase se zabývá stejným oborem jako Karaf, což dělá ani ne čtyřicet lidí v republice. Svět je malej. Dozvídám se, že jsem si právě zašil kalhoty něčím, co by se dalo přirovnat k buddhistickým vlaječkám v Himalájích, že Altajci věší na stromy kusy látky, aby vlály do vzduchu a přeříkávaly motlitby. Kdybych to věděl dřív, tak si udělám záplatu z Karafova trika. Totiž, vzhledem ke své geografické poloze se Altaj stal v průběhu staletí spojnicí evropské a asijské kultury a místem střetu mnoha náboženství, včetně křesťanství, islámu, buddhismu, lámaismu i šamanismu vyznávaného původním Altajským obyvatelstvem. Češi mají parádní mapu. Získávám dojem, že jenom my tady máme mapu staženou z netu. Když se dozvím, že ji koupili v Tjunguru za 150 rublů tak se mlátíme do palice, že nás to jako nenapadlo se zeptat. Jsou tu i značený průsmyky s obtížnostmi. Sušíme stan a balíme věci. Je nádherně a čas od času nad námi proletí vrtulník. Chlapi říkali, že se registrovali v Tjunguru, čili tam, kam nás posílala ta úřednice z Usť-Koksy, a stálo je to 250, nebo taky 350 rublů na hlavu, to doopravdy nevím jistě, protože se sami v této informaci rozcházeli a zas tak moc jsme to vědět nepotřebovali, pročež jsme to ani nijak hloubkově nezjišťovali, a pasy jim vrátí až při návratu. Ještě, že jsme se nenechali odbít. Jdem si za borcama dokreslit mapu, třeba jako zapsat si tam názvy a ten průsmyk. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsme měli slepou mapu, jediný dva popisy byly u jezer. Při rozhovoru zjišťujeme, že jsme tady snad jediní cizinci, co si neupravujeme vodu různými činidly, a to pijeme odevšad včetně jezera. Asi jsme už nějací otrlí, za ty roky. A nebo se posereme. Robert Přípluv Götz 17

18 Pohlédneme na oblohu, řekneme mnoho sprostých slov a jdeme fofrem postavit stan. Obloha zčernala a za chvíli přichází slejvák. Ten trvá tak hodinu, hřmí, fučí, na jezeře se vzdouvají vlny a zase je pěkně. Tak jdeme něco nafotit k malému jezeru a hlavně nasbírat dřevo na oheň, tady to je dost vybraný. Oheň rozděláváme ruským způsobem, tedy pomocí benzínu. Vaříme zase tu hroznou pšeničnou kaši s chilli a kari. Operativně měníme plán a místo přes sedlo Karaťurek půjdeme okolo Kučerlinského jezera na Zelené jezero a přes jeden pěreval na Sedm jezer, odkud sestoupíme k jezeru Ak-kem. Pěreval, neboli průsmyk či horské sedlo jsme si zakreslili, má to být obtížnost 2A, takže paráda. Karaf vyráží hledat ryby a já komunikuju s posádkou gumovýho motoráku. Už mi ta ruština docela jde. Podle nějakých potápěčů je prý na dně Kučerlinského jezera ledovec, ale z fyzikálního hlediska to vylučuju, přijde mi to jako blbost. Vaříme si kafe 3in1 a pozorujeme Čechy na druhé straně jezera, jak se vrací z magazínu a nesou si nějaký plechovky, kterými na nás mávají. Jdeme k nim na průzkum, ochutnáváme asi tři sladký drinky s devíti procenty alkoholu a i přes to, že je to strašný, vyrážíme si to koupit taky. Mezi chatkami stojí dvě jurty, v jedný bydlí Altajka co prodává v obchůdku, což je jediná chata, která nemá červenou střechu, ale oranžovou. Vzadu hučí generátor, podle zvuku tak z lokomotivy. Kupujeme dvě ty divný plechovky, poslední Tequillu s grepem, co je to druhý ani nevím, nějaký nudlový polívky a odmítáme devítiprocentní pivo s vodkou. Ještě se ptáme na mapy, ona, že má, očička nám zasvítila a ženská vytáhla nějaký prospekty s mapkou, očička nám zhasla a jdeme se družit za Čechy. Cestou zpátky jdeme okolo chatky, která má na verandě automatickou pračku a dvoulinku natáhnutou bůhví odkud na stromech. Pak nějaký rozsekaný lodě a jsme na mostku na druhou stranu. Češi už juchají, tak se přidáváme, vzhledem k malému množství stravy a nezvyku na alkohol v posledních dnech, mi ta plechovka docela stačí. Ve stanu jsme v deset v noci, ale po tom kafi, ač bylo instantní, nemůžeme usnout Neděle: kolem Zeleného jezera Do piči! Robert Přípluv Götz 18

19 Co? Něco! Něco šramotí u stanu. A nebo ve stanu. A není to Karaf. Teda, Karaf to je taky, ale ten tu šramotí kvůli tomu něčemu šramotícímu. Něco mi žere batoh! A mě stan! Karaf rozsvěcuje. Šramocení nepřestává. Možná to bude nějaká liška. Nebo rosomák. Tak tam na to vlítni. Je to větší než stan, nebo menší než stan? He. Ha! Myš. Kurva jedna. Zvuky uvnitř stanu nabírají poněkud jiných rozměrů. Větších. Je půl druhé ráno a zvuky ustávají. Jsou dvě ráno a zvuky jsou tu zase. Schováváme jídlo do stanu. Vstáváme o půl deváté. Venku je zase krásně. Myš se v noci dostala k čokoládám, ale naštěstí to není nic hroznýho. Karaf spekuluje, že bude muset zašívat prokousanej batoh, ale asi si rozepnula zip, nebo co. Děláme oheň, vaříme čaj z maliníku, nudlový polívky s chilli a pozorujeme nějaký Rusky na břehu jezera. Ta vepředu by se za pár let dala Já tomu dávám tak dva dny. Debatujeme s jedním ztrhaným horolezcem, co se vrací ze směru kam se za chvíli vydáme, tvrdí, že to zase taková pragulka není a jestli máme vybavení. Máme ledoruby, ledobury, kožky a věrtovku. Čili cepíny, šrouby do ledu, mačky a horolezecký lano. Máme jen poloviční, ale zase šedesátku, to se tu moc nenosí. Zdejší mají tak třicítky, tlustý tak, že by na nich šel vykotvit parník a jejich cepíny jsou tak na zabití medvěda. Když teda zrovna cepíny mají, hodně z nich má jen dřevěnou hůlku, asi metr až metr a půl dlouhou, s titanovou špičkou. Pokývá hlavou, že by jsme to teda jako předrápat mohli, což nás naplňuje optimismem. Robert Přípluv Götz 19

20 Vyrážíme v jedenáct. Jdeme po pravém břehu jezera po cestě, která je chvílemi skoro neprůchodná, chvílemi radši skáčeme přímo po břehu. Máme ale informaci, kterak najít cestu k Zelenému jezeru, zkrátka před přítokem do jezera je ohniště, tam se dáme vzhůru, hned najdeme druhý ohniště, vlezeme doprostřed keře a za chvíli jsme na cestě. Najít tady ohniště není vůbec složitý, protože se to nikterak nemaskuje, spíš se to ještě obloží šutrama tak do výše kolen, udělají se dvě vidlice a všude jsou pořezaný stromy. Ty jsou uříznutý občas taky ve výši kolen, aby se zároveň dalo pohodlně sednout na nově vzniklý pařez a ještě to je hned u ohniště. Proč chodit pro dřevo, když jde porazit strom. Což nám připomíná, že jsme zapomněli drát na zavěšení ešusu. Tak se bude stavět na kameny, no. Stoupáme lesem asi 300 výškových metrů, pořád nejsme s to rozpoznat, po kolika metrech jsou na tý naší pseudomapě vrstevnice. Stoupání to je teda regulérní. To je teda cesta. A ke všemu je hic. Čas od času vidíme spálenej strom, vždy ale jen jeden. Asi dostal v bouřce bleskem a ostatní se v tom mokru už nevzňaly. Po cestě se alespoň bavím tím, že žeru trpký borůvky a angrešt. Karaf nachází planou cibuli a česnek. V lese. Řeka se ztrácí v podzemí, ale už vidíme vodopád nad kterým by mělo být jezero. Dokonce jsou tady kamenný mužíci. Je to vzhůru po suťovisku a šutrech, cesta je neznatelná a tak dlouho ji ztrácím a zase nacházím, až ji ztrácím úplně. Nicméně, v 15:30 jsem u jezera. Zelené jezero s bílou vodou. Jsem tak dehydratován, že se ani nepotím. Je nádherně, fouká a asi půl hodiny po mně doráží i Karaf. Sundáváme boty, Karaf si dává ponožky do jezera, takže z bílý vody se rázem stává černá. Já mám spálenej krk, tak se poprvé mažeme. Ještě dáváme do jezera zchladit a zpevnit čokoládu, která je během chvilky olezlá jakousi havětí. Vzhledem k tomu, že ji už nakousala ta pitomá myš, tak to už neřešíme. Naproti nám je ledovcovej splaz, okolo zasněžené horské štíty a masivy, čas od času s burácením spadne nějakej ledovej odtrh, či sněhová převěj. Bereme vodu a stoupáme na ledovcovou morénu. Je tu hromada květin, ještě aby ne, když na se Altaji vyskytuje přes druhů vyšších rostlin, z toho tři sta léčivek a více něž dvě stě endemitů, čili druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Třináct z nich je už zapsáno do červeného seznamu ohrožených druhů. Jako by nestačilo, že při mazání se krémem jsem to vzal včetně očí, takže teď nevidím a jdu víceméně poslepu, přičemž to pálí jak čert, ještě jsem Robert Přípluv Götz 20