HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč. Thomas Hampson Bravo Rolandu Villazónovi Hudba pozdního středověku Zápisník zmizelého

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč Thomas Hampson Bravo Rolandu Villazónovi Hudba pozdního středověku Zápisník zmizelého

2 Clarton spol. s r. o. Zárubova âelákovice Ludwig van Beethoven Sonata for Piano No 3 in C major, Op 2 1 I Allegro con brio 10:08 2 II Adagio 8:56 3 III Scherzo. Allegro 2:55 4 IV Assai allegro 4:46 Sonata for Piano No 14 Quasi una fantasia in C sharp minor, Op 27/2 (Mondscheinsonate) 5 I Adagio sostenuto (attacca) 5:23 6 II Allegretto 2:12 7 III Presto agitato 7:25 Sonata for Piano No 23 Appassionata in F minor, Op 57 8 I Allegro assai 9:30 9 II Andante con moto (attacca) 6:34 10 III Allegro ma non troppo 7:31 Valery Grokhovsky Piano hudební Antonín Dvofiák Concerto for Cello and Orchestra in B minor, Op I Allegro 15:24 2 II Dream Adagio 10:31 3 III Finale 12:40 Concerto for Piano and Orchestra in G minor, Op I Allegro agitato 18:08 5 II Andante sostenuto 8:55 6 III Allegro con fuoco 11:03 Natalya Shakovskaya (1-3) Cello Alexey Cherkasov (4-6) Piano Moscow Festival Orchestra Gennady Cherkasov - Conductor PAVEL FOLTÝN flute MICHIKO MITOMA piano vydavatelství SHOSTAKOVICH Symphony No 7 Leningrad Johannes Brahms Symphony No 1 in C minor, Op 68 1 I Un poco sostenuto. Allegro 13:19 2 II Andante sostenuto 9:07 3 III Un poco allegretto e grazioso 5:34 4 IV Adagio. Piú andante. Allegro non troppo, ma con brio 17:31 Franz Schubert Symphony No 2 in B flat major, D I Largo. Allegro vivace 10:50 6 II Andante 7:27 7 III Menuetto. Allegro vivace 3:49 8 IV Presto vivace 5:45 Moscow Radio Symphony Orchestra Vladimir Fedoseyev Conductor Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov tel.: fax: clarton@fermata.cz Pyotr Ilyich Tchaikovsky 1 Capriccio Italien, Op 45 14:45 Serenade in C major for String Orchestra, Op 48 2 I Pezzo in forma di sonatina. Andante non troppo 10:33 3 II Walzer. Moderato. Tempo di Valse 4:08 4 III Elégie. Larghetto elegiaco 9:38 5 IV Finale (Tema Russo). Andante. Allegro con spirito 7:52 6 Overture Solennelle in E flat major 1812, Op 49 14:56 Moscow Radio Symphony Orchestra Vladimir Fedoseyev Conductor Maurice Ravel 1 Boléro 16:07 2 Daphnis et Chloé, Suite No 2 16:11 3 La valse, poeme choréographique 12:31 Rapsodie espagnole 4 I Prélude a la nuit 4:57 5 II Malaguena 2:01 6 III Habanera 2:37 7 IV Feria 6:13 Moscow Symphony Orchestra Veronica Dudarova Conductor Dmitry Shostakovich Symphony No 15, Op I Allegretto 7:47 2 II Adagio 16:45 3 III Allegretto 4:07 4 IV Finale. Allegretto 17:08 Concerto for Cello and Orchestra in E flat major No 1, 0p I Allegretto 5:48 6 II Moderato 11:49 7 III Cadenza 5:59 8 IV Finale. Allegro con moto 4:43 Medea Meyzanyan Cello Moscow Symphony Orchestra Sergey Skripka Conductor Dmitry Shostakovich Symphony No 7 in C major Leningrad, Op 60 1 I Allegretto 26:29 2 II Moderato, poco allegretto 10:33 3 III Adagio. Largo (attacca) 16:39 4 IV Moderato 17:31 Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov Conductor Wolfgang Amadeus Mozart Concerto for Violin and Orchestra in G major, K216 1 I Allegro 9:01 2 II Adagio 9:21 3 III Allegro 6:43 Pyotr Ilyich Tchaikovsky Concerto for Violin and Orchestra in D major, Op 35 4 I Allegro moderato 19:15 5 II Canzonetta. Andante 6:45 6 III Finale. Allegro vivacissimo 9:45 David Oistrakh Violin Moscow Radio Chamber Orchestra Rudolf Barshay Conductor (1-3) USSR State Symphony Orchestra Kyrill Kondrashin - Conductor (4-6) Fryderyk Chopin Piano Works 1 Impromptu in C sharp minor, Op Posth 5:08 2 Scherzo in B flat minor, Op 31 9:10 3 Valse in C sharp minor, Op 64, No 2 3:37 4 Study in E major, Op 10, No 3 3:41 5 Mazurka in A flat major, Op Posth 1:53 6 Mazurka in C sharp minor, Op 50, No 3 5:14 7 Barcarolle in F sharp major, Op 60 7:56 8 Polonaise in B flat minor, Op Posth 3:45 9 Polonaise in A major, Op 40, No 2 5:30 10 Polonaise in A flat major, Op 53 6:25 Rafal Lewandowski - piano Symphonic Poems 1 Franz Liszt: Les Préludes, symphonic poem No 3 15:28 2 Pyotr Ilyich Tchaikovsky: Romeo and Juliet, fantasy overture 18:50 3 Richard Strauss: Till Eulenspiegels lustige Streiche, Op :39 4 Vyacheslav Grokhovsky: Fascinated Stranger, symphonic poem 18:28 USSR State Symphony Orchestra Konstantin Ivanov Conductor (1,2) Large Radio Symphony Orchestra Neeme Järvi Conductor (3), Vyacheslav Grokhovsky Conductor (4) SHOSTAKOVICH Symphony No 15 Cello Concerto No 1 Medea Meyzanyan Moscow Symphony Orchestra Sergey Skripka FERMATA, a.s. Zárubova âelákovice Pyotr Ilyich Tchaikovsky Swan Lake 1 Introduction (2nd act) 3:18 2 Waltz 5:46 3 Polonaise 6:43 4 The Dance of Little Swans 1:29 5 Spanish Dance 2:29 6 Dance 1:58 7 Russian Dance 3:28 8 Pas de Deux 7:47 9 Ballet Scene 6:58 MozartfromPrague Nutcracker 10 March Nutcracker 2:31 11 Coffee. Arabian Dance 3:50 12 Tea. Chinese Dance 1:11 13 Trepak. Russian Dance 1:04 14 Complete Shepherd and Works Shepherdess for Flute and Orchestra 2:35 15 Mother and Clowns Pavel Foltýn Flute 2:09 16 Dance of the Virtuosi Sugarplum Pragenses Fairy 2:23 17 Fairy Waltz Milan of Lajčík the Flowers Artistic Leader 7:05 18 Panorama 5:24 19 Valse finale et Apotheose 5:30 Kirov Opera and Ballet Theatre Symphony Orchestra Boris Khaikin Conductor v roba CD & DVD & HD DVD Robert Schumann Carnaval, Op 45 1 Preambule 2:43 2 Pierrot 1:47 3 Arlequin 1:08 4 Valse noble 2:07 5 Eusebius 1:26 6 Florestan 0:55 7 Coquette 1:32 8 Replique 0:48 9 Sphinxes 1:13 10 Papillons 0:56 11 A.S.C.H. S.C.H.A. 1:11 12 Chiarina 2:11 13 Chopin 1:35 14 Estrella 0:47 15 Reconnaissance 1:37 16 Pantalon et Colombine 1:07 17 Valse allemande 1:08 18 Paganini, Tempo I Valse 1:35 19 Aveu 1:06 20 Promenade 2:11 21 Pause 0:25 22 Marche des Davidsbündler 3:11 contre les Philistins Symphony No 4 in D minor, Op I Ziemlich langsam. Lebhaft 10:23 24 II Romanze. Ziemlich langsam 3:41 25 III Scherzo. Lebhaft 5:20 26 IV Langsam. Lebhaft 7:32 Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov Conductor (1-22) Nikolai Alexeyev Conductor (23-26) tel.: fax: cdf@fermata.cz premastering mastering DTP v roba tiskovin a obalû lisování CD lisování DVD (5, 9, 10) lisování HD DVD ofsetov potisk a sítotisk kompletace a doprava reklamní CD a DVD pfiání s CD a DVD CD-vizitky tvarované CD aromatické CD a DVD grafick mastering individuální kód stírací barva ochrana proti kopírování potisk CD-R a DVD-R

3 obsah 1 K nejvýznamnějším hostům letošního MHF Pražské jaro patří i slavný americký barytonista Thomas Hampson, který 25. května vystoupí společně se San Francisco Symphony Orchestra a Michaelem Tilsonem Thomasem ve Smetanově síni a zazpívá výběr z Mahlerových písní. Jistě se máme na co těšit, protože Hampson je v současnosti na vrcholu světové slávy, a v interpretaci písní, zvláště pak těch Mahlerových, je takřka nepřekonatelný. Klíčovým momentem pro navázání tak výjimečného vztahu k tvorbě tohoto skladatele se kdysi stalo Hampsonovo setkání s Leonardem Bernsteinem, který v šedesátých letech přivezl Mahlera zpět do Evropy. Hampson jej začal tehdy nejen zpívat, ale postupně se stal i odborníkem na vydávání Mahlerovy písňové literatury strana 3 Rolando Villazón, který koncem února navštívil Prahu znovu po roce a čtvrt, si opět při svém vystoupení ve Smetanově síni dobyl srdce všech posluchačů. A to nejen svým uměním, ale i charismatem bezprostředního enfant terrible, obdařeného nespoutanou energií, pro něhož je koncertní pódium operním jevištěm, a ještě něčím navíc: málokterý umělec by si mohl totiž dovolit své vystoupení zpestřovat tolika mimohudebními vsuvkami jako on, kdy například do potlesku po jedné orchestrální skladbě přiběhl na pódium, aby dirigentovi a orchestru sám nadšeně zatleskal. Tento sympatický mexický tenorista je zkrátka mistrem komunikace, navázat od prvního vstupu na pódium kontakt prakticky se všemi je mu patrně vrozené. A zpívá s takovým nasazením, jako by to bylo jeho poslední vystoupení v životě strana 8 V únorovém dílu seriálu Prameny živé hudby nás David Eben zavedl až na nejzazší možnou mez poznání počátků naší hudební kultury, když nám představil starobylé prameny gregoriánského chorálu a cesty jejich poznávání a zvukové realizace. Zmínil se také o tom, že chorál byl původně předáván ústně a ústní tradice nevymizela ani po zavedení notace. Ta se ale nikdy nepoužívala pro veškerou hudbu, a tak leccos z hudebního světa minulosti z našeho zorného pole zmizelo a dozvídáme se o tom jen nahodile z nepřímých pramenů. V tomto dílu ještě ve středověku zůstaneme, ale posuneme se do středověku pozdního a pokusíme se o jakousi virtuální exkurzi do hudebního světa doby Karla IV. a jeho synů Václava IV. a Zikmunda s určitými přesahy do zbytku 15. století strana 44 Janáčkův Zápisník zmizelého byl odjakživa obestřen až jakýmsi nerozšifrovatelným tajemstvím. Současný stav poznání, které se týká jeho vzniku však v předmluvě ke kritickému vydání díla (Editio Janáček, Brno 2004), již mnohé osvětluje. Alena Němcová zde shrnula několik mýtů, z nichž první byl dán hned na počátku tajemným autorstvím textu, ty další se týkaly impulsu ke zveřejnění díla a jeho inspiračních zdrojů. U prvního z nich přispěla (s použitím poznatků Jana Mikesky) k jeho demýtizaci. Uvedené iniciály tajemného anonymního pisatele se teprve 80 let po zveřejnění básní ukázaly jako vědomá mystifikace Ozefa Kaldy, autora dvou svazků valašských povídek a libreta Křičkovy dětské opery Ogaři strana 48 ROZHOVORy 3 Zpěvák je zpěvák, říká Thomas Hampson UDÁLOSTI 8 Formanův Amadeus: Rolando Villazón 9 Skvělý večer s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem FESTIVALY, KONCERTY 10 Smetanovské dny v Plzni 11 Stravinského večer v Rudolfinu byl svátkem 12 Rožděstvenskij s rodinou a FOK opět oslnil 12 Pražský filharmonický sbor a premiéra Vladimíra Franze 14 Ivan Štraus sedmdesátník 19 Ženatý a Šporcl vyprodali olomouckou Redutu HORIZONT 24 In xóchitl in cuícatl květ a píseň DIVADLO OPERA. BALET. MUZIKÁL 26 Česká operní premiéra Francise Poulenka ZAHRANIČÍ 32 Světová operní divadla II. IV. Opera v Lipsku 34 Peter Grimes z rybího trhu STUDIE, KOMENTÁŘE 38 Zlatá éra české opery II. IV. Aby se nezapomnělo Daniela Šounová-Brouková 40 Duchovní píseň v českých zemích IV. Od husitství do Bílé hory 44 Prameny živé hudby IV. Hudba pozdního středověku 46 Novinky soudobé hudby IV. Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni 48 Leoš Janáček: Zápisník zmizelého KNIHY 54 Jaroslav Smolka: Jan Dismas Zelenka 55 Jiří Šafařík: Dějiny hudby SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 56 European excellence: další krok k ochraně spotřebitele 58 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. IV. Ivan Švýcarský REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial vážení a milí ČtenáŘi, letošní zima-nezima, zdá se, předala snad již definitivně vládu jaru, jehož první poslové mezi nimi i všem dobře známý holub hřivnáč k nám dorazili ze svých letních sídel, vzdálených mnohdy tisíce kilometrů. Často se v souvislostech s hudbou mluví o těch, kteří mají zlato v hrdle, zmiňovaný okřídlený pěvec má kromě toho i stříbro na hrdle v podobě zajímavého zbarvení peří, které našim předkům připomínalo stříbrný peníz hřivnu. Tedy holub hřivnáč pojmenován byl nikoliv podle hřívy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ono se vůbec velmi často stává, že to, co se nám nějak jeví na první pohled, pohledem druhým už může být viděno docela jinak. Jako například smutný osud rožmitálského kantora a úspěšného hudebníka Jakuba Jana Ryby, který se uzavřel právě 8. dubna před necelými dvěma stovkami let (1815). A příčinou kupodivu nebyla nepřízeň mocných, jak se poměrně dlouho tradovalo, ale spíše nevraživost, závist a nespravedlivé chování nejbližšího okolí, jež tohoto nesporně nadaného hudebníka (složil více než 200 skladeb církevních a na tisíc světských) a pedagogického novátora dohnalo k sebevraždě. Ostatně něčeho podobného v míře vrchovaté zakusil i legendární český písničkář a básník poslední třetiny 20. století Karel Kryl ( ). Zdá se tak, že moudrý, byť dost smutný výrok římského historika Cornelia Nepa dodnes neztratil nic ze své aktuálnosti: Závist je průvodkyní slávy a lidé rádi utrhají na cti těm, které vidí příliš vynikat nad průměr. Přeji vám i sobě, milí čtenáři, aby tato slova po více než dvou tisících let ztratila konečně alespoň něco málo ze své platnosti. Když se ovšem kolem sebe rozhlédnu, příliš optimistická v tomto ohledu nejsem. Naštěstí existuje hudba, ono krásné umění, které člověka dovede povznést k téměř nebeským výšinám jako například Griegovy mistrovsky napsané písně, jejichž emotivní hloubku neopakovatelně vystihla na jednom z únorových koncertů České filharmonie skvěle řízené Manfredem Honeckem norská pěvkyně Marita Solberg. Výjimečných koncertů jsme však v tomto měsíci mohli zažít mnohem více. A to nejen vzpomenu-li na zdařilé Smetanovské dny v Plzni, vynikající výkon Ivana Ženatého při interpretaci Stravinského houslového koncertu či skvělé vystoupení trojice Rožděstvenských, které jsme mohli ve Smetanově síni slyšet s Pražskými symfoniky, ale i na opět beznadějně vyprodaný koncert Rolanda Villazóna, jenž sklidil podobně jako při své minulé návštěvě přímo strhující ovace. Pěvci to mají prostě s tou popularitou snazší než instrumentalisté. Těm, i kdyby patřili mezi špičky svého oboru, se málokdy z řad publika dostane tak bouřlivého uznání Jednou z dalších pěveckých hvězd, patřících k těmto vyvoleným, je i slavný americký barytonista Thomas Hampson, který naše hlavní město navštíví příští měsíc, tedy v květnu, kdy se našemu publiku představí v rámci Pražského jara. I když jsme měli možnost slyšet tohoto pěvce u nás již několikrát a to i v Mahlerově rodném domě v Kalištích u Humpolce pokaždé je jeho vystoupení svátkem. A to nemluvím o jeho operních kreacích, svůdném Donu Giovannim, tajemném Doktoru Faustovi či ctižádostivém Macbethovi. Jeho postavy jsou neuvěřitelně přesvědčivé, plné energie, vášně i erotiky a to je na divadelních prknech nejméně poloviční záruka úspěchu. Ženy jej milují, kritici uznávají a kolegové respektují co si lze přát více! Abychom ale nezůstávali pouze u koncertních umělců, obraťme svoji pozornost rovněž k ostatním rubrikám Hudebních rozhledů, které rovněž nabízejí mnoho zajímavých informací. Tak například Horizont přináší tentokrát studii o vztahu poezie, hudby a rituálu v předkolumbovském Mexiku, ze zahraničních operních divadel se seznámíme s operou v Lipsku a v seriálu Zlatá éra české opery s úspěšnou kariérou Daniely Šounové-Broukové. Samozřejmě, že jsme nezapomněli ani na milovníky starší a úplně nové soudobé hudby. V seriálu Duchovní píseň v českých zemích se tentokráte očima Stanislava Tesaře podíváme na dobu od husitství do Bílé hory, v pátrání po pramenech živé hudby zamíříme do období pozdního středověku a novinkou, kterou vám představíme, bude nedávno premiérovaná opera Tomáše Hanzlíka ve Stavovském divadle, Lacrimae Alexandri Magni. A na co se můžeme těšit v příštím, již květnovém čísle? Mezi jinými tématy určitě i na zhodnocení premiéry baletu Labutí jezero ve Státní opeře Praha či celého Festivalu Opera 2007, kde se představilo celkem čtrnáct souborů z celé České republiky a to včetně tří malých ansámblů, Komorní opery Orfeo, Ensemble Damian a Ensemble Opera Diversa. Potěšitelná byla zejména jejich svěží dramaturgie, která do Prahy přinesla kromě stěžejních titulů operního repertoáru i například velice pozoruhodnou operu Křídový kruh Alexandra Zemlinského, nastudovanou Jihočeským divadlem České Budějovice, a ve dvacátých a třicátých letech jednu z nejúspěšnějších českých oper vůbec, Weinbergerova Švandu dudáka, kterého na prkna Stavovského divadla přivezlo Slezské divadlo Opava. Dílo, které co se týče četnosti provádění v té době nejúspěšněji konkurovalo Smetanově Prodané nevěstě, tehdy prošlo více než stopadesáti světovými scénami a bylo přeložené nejméně do sedmnácti jazyků Přeji krásné první jarní dny, mnoho úspěchů v soutěži i příjemných chvil s naším časopisem. Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 60 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Thomas Hampson Foto Petra Spiola

5 zpěvák je zpěvák, Říká thomas hampson Jiří Štilec Necítím se jen jako,operní nebo,koncertní zpěvák ani jako pěvec,písňový. Zpěvák je zpěvák! Co mne nejvíce fascinuje, je to, proč lidé dělají to, co dělají. Kdykoliv se snažím zpívat, ať už je to na scéně velké opery nebo v komorním prostředí a zpívám písně, jako bych participoval na vyjádření života literaturou a hudbou. Věřím tomu, že poezie a píseň jsou dvě nejzákladnější formy tohoto výrazu. Hudba určitě patří k jedné z nejbytostnějších lidských potřeb. Působí jako harmonizující element,existenciálního chvění všeho druhu. Může ukázat orientační body našeho osobního kompasu. V určitý okamžik je každý z nás konfrontován s otázkou, proč žije, existuje a pro mne je právě svět hudby a poezie jedním z nejdůležitějších způsobů, jak odpovědět. Tato slova pronesl při své poslední návštěvě Prahy v roce 2000 americký barytonista Thomas Hampson, který do našeho hlavního města přijíždí zanedlouho znovu, aby zde na festivalu Pražské jaro 25. května spolu se San Francisco Symphony Orchestra (dirigent Michael Tilson Thomas) zazpíval výběr z Mahlerových písní. Moje první otázka, kterou jsem Thomasu Hampsonovi položil prostřednictvím moderní techniky (přes a hlasovou poštu), se týkala jeho nynějšího vystoupení v Praze na festivalu Pražské jaro 2007 po sedmi letech od jeho recitálu. Jsem velmi šťasten a je pro mne velkou ctí, že mohu opět přijet do Prahy. A musím také říci, že mne mrzí, že se do České republiky nedostanu častěji. Mám vaši zemi moc rád, vždyť je to země velkých hudebních tradic, Dvořáka, Janáčka Já jsem, bohužel, v operách těchto autorů nezpíval, ale zpíval jsem už řadu Dvořákových písní (dokonce v češtině, doufám jen, že jsem tuto krásnou řeč příliš nepokazil ). Jsou to skvělé písně. V Praze jsem ale zpíval Mozartova Dona Giovanniho tuším, že to bylo v roce 1988 a vzpomínám na to jako na jeden z nejkrásnějších momentů své kariéry. Byl to pro mne velký zážitek, zejména si pamatuji na ohromnou spontaneitu pražského publika a již teď se na něj moc těším. Je škoda, že jsme to nemohli opakovat víckrát, ale stále je ještě čas a věřím, že to jednou vyjde. Přál bych si také, abych mohl přijet do Prahy častěji se svým písňovým repertoárem. Bylo pro mne rovněž velkou radostí pomoci obnovit rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, myslím, že se teď může stát centrem a důstojným místem pro oslavy Mahlerova výročí v roce Moc se na Pražské jaro, které patří k nejkrásnějším festivalům vůbec, těším, a jsem rád, že budu moci vystoupit se Symfonickým orchestrem San Francisco a svým dobrým přítelem a spolupracovníkem Michaelem Tilsonem Thomasem. Na moji další otázku, kterou jsem mu před jeho příjezdem položil a která se týká jeho uměleckých začátků, Thomas Hampson řekl: Jako mladý pěvec jsem měl velké, ale opravdu velké štěstí, že jsem již tak záhy potkal tolik velkých umělců. Hodně jsem se naučil a dozvěděl od lidí, jako byl můj učitel Horst Günter, a zpěváků jako Martial Singher nebo Elisabeth Schwarzkopf, režisérů jako Jean-Pierre Ponnelle, Nikolaus Lehnhoff, Jonathan Miller a samozřejmě dirigentů jako Leonard Bernstein, James Levine, Carlos Kleiber, Nikolaus Harnoncourt, Riccardo Muti a Wolfgang Sawallisch. Pro mé vlastní zformování a ujasnění si, co je být zpěvákem, bylo asi nejdůležitější setkání s Harnoncourtem. Nikolaus Harnoncourt je umělec, který považuje hudbu za jazyk, za rozhovory 3 dialog a výraz lidské psychiky. V jakémkoliv repertoáru, ať už se jednalo o duchovní skladby Bacha nebo světské kompozice Händela a Mozarta, byla jeho nekompromisní snaha dospět a znovuvytvořit to, co považoval za pravdu, pro mne nesmírně důležitým vodítkem. Naučil jsem se od něho, že vyjádření a struktura díla, jeho myšlenkový obsah jsou jedinou pravdou a pak, jaksi teprve sekundárně, přicházejí všechny stylistické konvence. Jedinou prioritou je znovu předvést a prezentovat pravdivě důvod, proč bylo dílo napsáno to je i motivace k širokému repertoáru! Protože Thomas Hampson úspěšně vystupuje nejen v operách a vokálně-symfonických dílech, ale i jako skvělý pěvec písňového repertoáru, zeptal jsem se ho i na rozdíl těchto žánrů. Rozdíl v tom samozřejmě je, ale myslím, že i operní pěvci by měli vystupovat na písňových večerech a umělci, kteří často zpívají písně, by měli vystupovat rovněž na operních pódiích. Někdy se klade otázka, zda mají existovat specialisté nebo ne. Já jsem vždy zastával názor a tvrdím to dodnes, že zpěv je zpěv a pro mne je nejzajímavější zpívat ve všech druzích a žánrech hudby. Pro váš zpěv a herecké výkony je typické, že kladete velký důraz na porozumění textu, na obsah toho, co zpíváte samozřejmě v různých jazycích. Vím, že jste například skvělý znalec německé lidové poezie. Otázka dobrého porozumění zpívanému textu je pro mne klíčovou stránkou přípravy. Vždy strávím ohromné množství času při překladech nebo dokonce spolupracuji s lidmi, pro něž je zpívaný text mateřským jazykem. Mimochodem, tak jsem spolupracoval i se specialistou na český jazyk v New Yorku v případě Dvořákových písní. A samozřejmě jazyk je důležitou součástí role a její psychologické výbavy, nebo písně, kterou zpívám. Jsem si toho vědom a beru to velice vážně. Objevování jemných nuancí všech různých jazyků je fantastickým a napínavým dobrodružstvím. Dokonce si myslím, že je možno v některých případech nacházet i odpovědi na otázky, proč jako lidé děláme to, co děláme, kdo opravdu jsme. To je z hlediska studia jazyků nesmírně zajímavé. A na vrcholu toho všeho je otázka, jak se všechno prostřednictvím rozdílných jazyků, různých kultur a v různých epochách manifestuje. To je více než kaleidoskop kontextů. Lidé jsou lidmi již velmi dlouhou dobu a vlastně mají daleko více společného, než by se na první pohled zdálo bez Foto archiv

6 4 rozhovory Foto archiv Foto archiv Macbeth, Opernhaus Zürich 2001 ohledu na kulturu, ve které žijí. I z tohoto důvodu věřím, že pro jejich lepší vzájemné porozumění je umění (a zvláště pak zpěv) tak neuvěřitelně důležité. Thomas Hampson (1955), jehož zjev může připomínat pravého amerického hrdinu westernových seriálů, je v současnosti skutečně na vrcholu světové slávy, a tak ho řada posluchačů a televizních diváků měla možnost např. vidět v přítomnosti dalších špičkových hvězd i na nejprestižnějších koncertech loňských mozartovských oslav. Thomas Hampson je velmi univerzální osobností zpívá nejen v operách a na koncertních pódiích, ale i na písňových večerech. Je pěvcem, hercem, pedagogem, editorem řady písňových cyklů, vášnivým sběratelem knih, zasvěceným znalcem německé lidové poezie a také skvělým hráčem golfu. Byl jednou z prvních světových osobností, které finančně podpořily obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, jak již sám komentoval, a svým památným koncertem (18. září 1998) tu zahájil koncertní provoz. Píseň a písňová tvorba však při veškeré univerzalitě Hampsonova zjevu hraje centrální roli, jak bylo zřejmé i na jeho dalším vystoupení v Praze na Žofíně 16. září Rovněž jeden z jeho posledních velkých projektů Nadace Hampsong / což je internetová platforma zpřístupňující výsledky jeho práce v této oblasti, je věnován žánru písně. Stejně tak další zcela aktuální projekt, který pěvec připravil ve spolupráci s Knihovnou Kongresu, se zaměřuje na píseň, v tomto případě americkou Song Iphigenie en Tauride, Salzburger Festspiele 2000 of America. Právě s tímto americkým písňovým repertoárem uspořádal Thomas Hampson spolu s klavíristy Wolframem Riegerem a Craigem Rutenbergem v sezoně 2005/6 dvanáct koncertů v největších amerických městech a turné bude pokračovat i v roce Pro interpretaci Mahlerových písní, které bude Thomas Hampson na letošním Pražském jaru zpívat, a vůbec pro vztah k tvorbě Gustava Mahlera, bylo pro Hampsona klíčovou událostí setkání s Leonardem Bernsteinem. Ostatně byl to právě Bernstein, který v šedesátých letech přivezl Mahlera zpět do Evropy. Setkání s Leonardem Bernsteinem a zkušenost s hudbou Gustava Mahlera velmi brzy vedla Hampsona i k velmi intenzivnímu studiu díla tohoto tvůrce. A tak Thomas Hampson, jehož kariéra začala v rodných Spojených státech, a pokračovala od roku 1981 v Düsseldorfu, začal Mahlera nejen zpívat, ale postupně se stal i odborníkem na vydávání Mahlerovy písňové literatury. Sám charakterizuje Mahlerův výrazový svět a jeho kořeny velmi zajímavým způsobem: I když se o Mahlerovi mluví velmi často, zapomíná se na to, že měl neobyčejně vřelý vztah k mladým lidem. Zvláštní až šibalský úsměv vyzařuje zejména z jeho písní. Je to jakýsi jemný odlesk toho všeho, co jsme v mládí všichni zažívali. Ale ještě silnější je všeobjímající naděje a optimismus, jenž je v jeho písních pokud jim dovedeme dobře rozumět obsažen. Samozřejmě, že nejtrvalejším pramenem a impulsem jeho hudby je místo, kde se narodil a kde zažil své první radosti i zklamání.

7 Foto archiv S Andreou Herberstein, Vídeň 2003

8 6 rozhovory Je přirozené, že důležitou součástí Hampsonovy oslnivé dráhy jsou i vystoupení v operních představeních. Jeho repertoárový rejstřík je velmi široký od proslulých a známých oper až k méně známým nebo neobvyklým opusům. V poslední době hostoval kromě jiného v dílech jako Evžen Oněgin (Metropolitní opera, New York, 2001), Macbeth (Opernhaus Zürich, 2001), Parsifal (Royal Opera House v Londýně, 2001), Arabella (Châtelet v Paříži, 2002), Don Giovanni (nové nastudování pro Festival v Salcburku, 2002 a stejná opera v Metropolitní opeře v New Yorku, 2003), Tannhäuser (Metropolitní opera, New York, 2004). Thomas Hampson je však pravým Američanem, takže jsou mu blízké i další žánry a nejen z oblasti tzv. vážné hudby. Každý, kdo si poslechne jeho nahrávky nejslavnějších muzikálových melodií, propadne sugestivnímu kouzlu jeho hlasu, který i z nahrávek generuje neuvěřitelnou míru sex appealu. Kráska a zvíře a další muzikálové hity mají nejen medovou hladkost a sytost, ale zejména neuvěřitelné napětí, které svědčí o mimořádné muzikalitě a dokonalé technické výbavě tohoto pěvce. V angličtině nebo i v oblasti pop music se tomu říká drive. Hampson má drive velkého kalibru. Má i přirozený smysl pro humor to je zřetelné například z nahrávky Old American Songs od Aarona Coplanda, ale i z mimořádně zajímavých nahrávek vídeňských operet. Diskografie Thomase Hampsona je bohatá. Obsahuje jak písňový repertoár, tak operní, muzikálové a dokonce i operetní projekty. Thomas Hampson byl několikrát oceněn čestnými akademickými tituly, je mnohonásobným držitelem nejprestižnějších mezinárodních cen (v roce 1997 byl jmenován umělcem roku firmy EMI, získal množství nominací Grammy, Grand Prix du Disque, několikrát byl oceněn Gramophone Award, Charles Cros Académie Lyrique aj.). Vysoká hudební i společenská prestiž Thomase Hampsona, který rád pobývá a žije ve Vídni ve svém sídle v Colloredogasse, je potvrzována jeho účastí a pozvánkami na nejprestižnější akce světových politiků (prezidentské večeře v Bílém domě) a dalších osobností. Na stranu druhou však svého mimořádného postavení Thomas Hampson využívá k podpoře charitativních a výukových projektů. Je i propagátorem a autorem množství programů pro teenagery. Jeho osobní kouzlo a zvláštní šarm ho předurčují k tomu stát se třeba dalším Leonardem Bernsteinem v oblasti popularizace vážné hudby. Thomas Hampson nepochybně patří mezi celosvětové uznávané megastars. Je obklopen neuvěřitelnou publicitou a popularitou. K otázce popularity a popularizace tzv. vážné hudby mířila i naše poslední otázka. Já si především myslím, že bychom neměli usilovat o popularizaci za každou cenu. Dobrá hudba je obrazem naší existence, našich myšlenek, instinktů, a to samo o sobě je ta nejlepší reklama. To, co si tenhle svět nemůže dovolit, je povrchnost a my dnes žijeme ve velmi rychlém tempu, které k povrchnosti svádí. Lidé však musí mít možnost, aby o sobě mohli pomalu, obšírně přemýšlet. A o to usiluji. Každý ať si pak z klasického světa vezme, co si vzít může a co si vzít chce. Ale rozhodně by k tomu neměl být nějak toporně nucen! Thomas se svými dvěma sestrami při prázdninové cestě do Kanady v roce 1965 Thomas Hampson s generálním tajemníkem Christophem Lieben-Seutterem, který mu 6. června 2005 ve Vídni předává jmenování čestným členem Wiener Konzerthausgesellschaft. S Lenny, New York, 2004 Foto archiv Foto archiv Foto archiv

9 62. mezinárodní hudební festival pražské jaro Alena Svobodová Operní gala v Divadle Hybernia Netradiční předehrou letošního ročníku Pražského jara se stane osmnáct dnů před jeho zahájením (25. 4.) operní galavečer v novém pražském Divadle Hybernia. Nový divadelní prostor vznikl rekonstrukcí historicky cenné budovy, která byla v minulosti spojena mj. s počátky českého divadla. Na místě někdejšího gotického kostela z doby Karla IV. nechali irští františkáni hybernové v polovině 17. století zbudovat italským architektem Carlem Luragem (mj. tvůrcem Klementina) raně barokní klášterní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Po zrušení kláštera v důsledku josefinských reforem se od roku 1792 stala budova nakrátko sídlem první české divadelní společnosti Královského-císařského vlasteneckého divadla poté, když její původní působiště v dřevěné Boudě na tehdejším Koňském trhu muselo ustoupit nové zástavbě. Při rozsáhlé přestavbě objektu v celnici počátkem 19. století vznikla podle návrhů arch. Jiřího Fischera jedna z vrcholných staveb pražského klasicismu s monumentálním empírovým průčelím, která byla v průběhu takřka celého 20. století využívána k prodejním a zejména výstavním účelům. Po dosud poslední radikální rekonstrukci s nově vestavěným moderním divadelním interiérem s celkovou kapacitou 960 sedadel má budova sloužit především muzikálovým projektům (v listopadu minulého roku byla scéna otevřena premiérovým představením Golema) a výjimečně má být tento prostor rovněž dějištěm koncertů vážné hudby, z nichž první nabízí hudební veřejnosti v podobě operního gala večera Pražské jaro společně s provozovatelem budovy Divadlem Hybernia. Za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru v čele s Františkem Drsem na něm vystoupí laureáti posledních ročníků Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka: polská sopranistka Agnieszka Bochanek-Osiecka, mezzosopranistka Eliška Weissová, tenorista Martin Šrejma a jihokorejský basista Sangmin Lee. 49th Grammy Awards a Pražské jaro Mezi nejaktuálnější novinky patří zprávy o únorovém vyhlášení věhlasných cen Grammy, mezi jejichž vítězi i nominovanými kandidáty figurují tentokráte také mnohá jména, s kterými se setkáváme v programu nadcházejícího ročníku Pražského jara. Hned dvě ceny v nejprestižnějších kategoriích nejlepší klasické album a nejlepší orchestrální nahrávka získal San Francisco Symphony s šéfdirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem za nový snímek Mahlerovy 7. symfonie. V kategorii nejlepší operní nahrávka byl mezi nominovanými nový kompaktní disk s Verdiho operou La traviata, na němž zpívá Germonta Thomas Hampson, kterého uslyšíme 25. května ve Smetanově síni právě se Sanfranciskými symfoniky ve výběru z písní Gustava Mahlera. Tento komplet z produkce společnosti Deutsche Grammophon soutěžil ve stejné kategorii s novým snímkem Prodané nevěsty na značce Chandos v nastudování sira Charlese Mackerrase, pod jehož taktovkou se na letošním Pražském jaru rozezní v rámci 150. jubilea díla britského skladatele Edwarda Elgara ( ) a Janáčkova Glagolská mše. Mezi nominovanými v kategorii nejlepší komorní ansámbl se z festivalových hostů ocitli také Jordi Savall a jeho soubor Hespèrion XXI, které uslyšíme 18. května v Rudolfinu, a dokonce dvakrát Gidon Kremer a orchestr Kremerata Baltica, s nímž proslulý houslista vystoupí rovněž v Rudolfinu 30. května. public relations Nové tváře: Chantal Juillet Lisa Batiashvili Alison Balsom Šestačtyřicetiletá kanadská houslistka Chantal Juillet patří ve svém nástrojovém oboru dozajista k nejvyhledávanějším interpretům současnosti. Je vyhlášenou specialistkou zejména na interpretaci hudby 20. století. Houslový koncert in D Igora Stravinského, který v jejím podání s Českou filharmonií a švýcarským dirigentem Charlesem Dutoitem uslyšíme na festivalovém koncertu 1. června ve Smetanově síni, nahrála už na svoji první desku pro společnost Decca, u které ještě vyšly v jejím provedení houslové koncerty Karola Szymanowského, Ericha Korngolda a koncertantní skladby Ernsta Křenka a Kurta Weilla. Letos osmadvacetiletá gruzínská houslistka Lisa Batiashvili přijíždí na Pražské jaro se Sibeliovým Houslovým koncertem a Finským rozhlasovým symfonickým orchestrem řízeným jeho šéfdirigentem Sakari Oramem. Začátkem dubna ji ale ještě čekají např. čtyři vystoupení s Newyorskou filharmonií a Sakari Oramem, a 1. května bude s norským violoncellistou Trulsem Mørkem protagonistkou letošního Evropského koncertu Berlínských filharmoniků se sirem Simonem Rattlem. Jejího Sibelia uslyší stejný měsíc jako návštěvníci Pražského jara také v Paříži a Caen s l'orchestre de Paris a dirigentem Paavo Järvim. Jenom o rok mladší je britská trumpetistka Alison Balsom (vedle klasického pistonu a křídlovky hraje také na piccolo trubku a barokní klariny bez strojiva), kterou v průběhu letošního ročníku uslyšíme na festivalu dokonce dvakrát: poprvé 19. května s Pražskou komorní filharmonií a trubkovými koncerty Josepha Haydna a Henriho Tomasiho a o dva dny později na rudolfinském nokturnu s českou varhanicí Danielou Valtovou Kosinovou. Na Pražské jaro přijíždí bezprostředně po návratu z kanadsko-amerického turné, které 13. května završí koncertem v newyorské Town Hall. Studie vybraných kulturních a sportovních akcí v zemích Evropské unie Pražské jaro bylo osloveno jako organizátor jedné z deseti vybraných evropských kulturních a sportovních akcí, aby umožnilo Evropské komisi vypracovat dopadovou studii o vlivu těchto akcí na regionální rozvoj a cestovní ruch v Evropské unii. Těchto deset akcí, mezi které se řadí vedle Pražského jara a Salcburského hudebního festivalu také Olympijské hry v Turíně či Mistrovství Evropy v kopané, bylo podrobně analyzováno po stránce vnitřního fungování i začlenění do místního a evropského kontextu. Vyhodnocení proběhlo března ve francouzském Angoulême. Pražské jaro 2007 v zahraničí Koncem února se zástupci festivalu zúčastnili velkého a prestižního veletrhu cestovního ruchu Borsa internazionale di turismo v Miláně. Ve spolupráci s agenturou Czech Tourism, která jim poskytla prostor ve svém stánku, uspořádali setkání přibližně s třiceti italskými novináři, živě se zajímajícími o festival především z hlediska zvýšení atraktivnosti Prahy pro turisty. Dále se ve spolupráci s Českými centry uskutečnily prezentace v Londýně (zde již druhá, tentokrát za přítomnosti Jiřího Bělohlávka, sira Charlese Mackerrase a Grahama Melvilla-Masona) a v Berlíně. Inzeráty PJ se pak objeví v řadě prestižních hudebních časopisů jako je např. Gramophone či Musikzeit, v katalogu Paye, Musical America, British Music Yearbook či ve festivalovém vydání Rhinegold Publishing. Prodej vstupenek Pražské jaro má v letošním ročníku k dispozici kapacitních míst na 49 koncertů včetně finálových v rámci MHS Pražské jaro. Vstupenky jsou v prodeji v pokladnách Ticketpro, prostřednictvím Ticketpro zákaznického centra a v pokladně Pražského jara v Rudolfinu. 7 Zadáno pro: Pražské jaro

10 8 události formanův amadeus rolando villazón Praha, Obecní dům Jitka Slavíková Rolando Villazón se i tentokrát dočkal bouřlivých ovací. Takové přirovnání mě napadlo pozdě v noci, kdy jsem si stále dokola přehrávala celý koncert (28. 2., Smetanova síň). Totéž charisma bezprostředního enfant terrible, obdařeného nespoutanou energií, pro něhož je koncertní pódium operním jevištěm, a ještě něčím víc: málokterý umělec by si mohl dovolit nejrůznější mimohudební vložky, když například do potlesku po jedné orchestrální skladbě Villazón přiběhl na pódium a i on zatleskal dirigentovi a orchestru. A možná u nikoho jiného by to ani nepůsobilo tak mile: bylo totiž zcela evidentní, že pěvcovo vystupování je naprosto spontánní, nehrané a že nikdy nepřekročí hranici vkusu. Mexický tenorista Rolando Villazón je zkrátka mistrem komunikace se všemi dirigentem, orchestrem a především publikem a umění navázat od prvního vstupu na pódium kontakt je mu patrně vrozené. To enfant terrible je ovšem nejen charismatickým, ale i fascinujícím tak jako Mozart umělcem. Zpívá jako o život. Rozdává se do posledního atomu svého těla, máte dojem, že tón vyvěrá z celé jeho bytosti. Především ale ze srdce. Zpívá tak, jako by to bylo jeho poslední vystoupení. Nebude, samozřejmě, protože ta nesmírná intenzita výrazu má bezpečnou oporu v naprosté dokonalosti pěvecké techniky, ve znamenité technice dechu, která mu dovoluje rozvíjet belcantovou vláčnost kantilény i lehkou pohyblivost tónu. Připočtěme nádherný témbr jeho hlasu a voluminéznost neuvěřitelné, kde se bere v tom subtilním klukovském těle. A také obrovskou muzikální jistotu a smysl pro styl. To nebyl sled operních árií, ale vystižení každé operní postavy sui generis, dokonalé vykreslení celé dramatické role ve zkratce. Co árie, to jiný výraz, jiné dramatické pojetí. Už to nebyl Villazón, ale nesmělý vesnický mladík Nemorino (Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky), rozervaný Rodolfo zasažený domnělou zradou své milované (Oh! fede negar potessi Quando le sere al placido z Verdiho Luisy Miller) či aristokrat Polyeucte fanaticky oddaný Kristu (Source délicieuse z Gounodova Polyeucta). Snad nejvíc mě zasáhla árie Lenského z 1. dějství Čajkovského Eugena Oněgina Ja ljublju vas, kterou Villazón zazpíval s tak obrovskou intenzitou a naléhavostí, s takovou překotností, aby imaginární Olze stačil všechno sdělit, že tuto postavu, která mi připadala vždycky tak trochu nevýrazná, proměnil v plnokrevnou bytost spalovanou hlubokým milostným citem. Nemenším zážitkem byla i druhá polovina, věnovaná slavným áriím ze španělských zarzuel, které Villazón (spolu s dalšími) nahrál v srpnu 2006 za doprovodu Orquesta de la comunidad de Madrid a pod taktovkou Plácida Dominga na CD (Virgin Classics). Nejsou to ovšem půvabné kanzonety neapolského typu, ale árie stejné citové intenzity jako z veristických oper. Zejména ta poslední, Non puede ser (romance Leandra z La Tabernera del puerto Pabla Sorozábala), je příkladem vrcholného dramatického vzepětí a vyžaduje od pěvce svrchovanou techniku. Protože druhá polovina večera byla trochu pozměněna, ustalo publikum po této poslední árii v potlesku v očekávání dalšího čísla. To ovšem poskytlo Villazónovi příležitost k další herecké akci, kdy se na pódium vrátil, jen aby čtverácky řekl, že už nic jiného na programu není. Pochopitelně následoval aplaus, záplava květin, které pěvec rozdával dámám v orchestru i v publiku, a opakované ovace ve stoje, po každém přídavku, slavné Larově Granadě a Denzově Funiculi Funicula, která se stala ještě jednou hereckou etudou, tentokrát v předstíráném zpívání z not na pultu, jakoby se populární neapolskou píseň teprve učil. A pak už Villazón nabídl rámě Romaně Zieglerové, koncertnímu mistru Pražské komorní filharmonie, a odvedl ji z pódia, aby tak dal najevo, že neskutečnému snu je opravdu konec. Velký podíl na něm měl italský dirigent Daniele Callegari a samozřejmě Pražská komorní filharmonie, skvěle doprovázející a suverénně hrající v samostatných číslech od skvostně s vypjatým dramatickým nábojem zahrané předehry k Verdiho Síle osudu, přes slavné intermezzo z Pucciniho Manon Lescaut k předehře k Rossiniho Vilému Tellovi. I v době DVD je každé osobní setkání s Mistry pěvci nenahraditelným zážitkem. Po José Curovi, Dmitriji Hvorostovském, Jennifer Larmore a Ramónu Vargasovi nám agentura Panart už podruhé zprostředkovala setkání s Villazónem. Přijel s jiným programem než , nově připraveným pro turné, které začalo v Praze a pokračovalo v Německu. A sluší se dodat, že vedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy vyšlo agentuře Panart velmi kolegiálně vstříc a svůj abonentní koncert přesunulo v daný den ze Smetanovy síně do Rudolfina. Foto archiv

11 skvělý večer s Českou filharmonií a manfredem honeckem Praha, Rudolfinum Hana Jarolímková události 9 Česká filharmonie se i na počátku února (8. a 9. 2.) představila v tom nejlepším světle. Po vynikajících koncertech s Gerdem Albrechtem, pod jehož vedením zaznělo Berliozovo Faustovo prokletí, a Zdeňkem Mácalem, jenž se ujal nastudování Kodályho Variací na maďarskou lidovou píseň Letěl páv a Berliozovy Fantastické symfonie op. 14 (s níž a Českou filharmonií se nám současný šéfdirigent našeho předního orchestru představil poprvé po dlouhých osmadvaceti letech v rámci Pražského jara roce 1996), patřilo i vystoupení s Manfredem Honeckem k opravdovým zážitkům. Tentokrát byl celý večer nesen v podmanivém kouzlu převažující nostalgické nálady, okořeněné požitkem z mistrovské, ne obyčejně důmyslně vypracované instrumentace každého z děl zde zastoupených autorů. Einojuhaniho Rautavaary, z jehož tvorby jsme v české premiéře vyslechli Canticus arcticus, op. 61, Edvarda Griega, který se nám tento večer připomenul výběrem ze svých mistrovských Písní (Jaro op. 33 č. 2, Labuť op. 25 č. 2, Z Monte Pincio op. 39 č. 1, Solvejžina ukolébavka op. 23 č. 26, Solvejžina píseň op. 23 č. 19) a Ottorina Respighiho, jenž k nám promlouval prostřednictvím symfonických básní Římské fontány a Římské pinie. Canticus arcticus op. 61 v současnosti nejvýznamnějšího žijícího finského skladatele E. Rautavaary, známý rovněž jako Koncert pro ptáky a orchestr, vznikl před pětatřiceti lety z podnětu Arktické univerzity v Oulu. Rautavaara tedy zvolil koncertantní formu, v níž místo sólového nástroje použil charakteristické zvuky, typické pro severskou krajinu v blízkosti polárního kruhu, zpěv a křik vodních ptáků. Nahrávku, kterou pořídil v severní části bažinaté krajiny Liminka poblíž Oulu, pak exponuje v každé ze tří vět (Mokřiny, Melancholie, Tah labutí) odlišným způsobem ale vždy v kongeniálním vztahu s orchestrem. A ten opravdu tentokrát exceloval. Každá z nástrojových skupin hrála nejen zvukově zcela vyrovnaně, ale i s naprostým respektem vůči všem Honeckovým gestům, díky čemuž se ani v leckdy spletitých plástvích Rautavaarovy partitury, vedených často vůči ptačímu hlasu ve volném kontrapunktu, žádná z jejich jednotlivých linií neztrácela. Ve skvělých sólech se tu navíc předvedli zejména flétnisté Andrea Pazderová a Roman Novotný, kteří výbornému výkonu celého orchestru dodali ještě větší lesk. Smysl pro detail ale předvedli filharmonikové tentokrát i v obou následujících skladbách, a to nejen v Griegových Písních, kde se však hlavní pozornost samozřejmě soustředila především na sólistku, ale i v Respighiho mistrovsky zinstrumentovaných symfonických básních, Římské fontány a Římské pinie. Orchestr i řada sólistů (hobojista Ivan Séquardt, klarinetista Tomáš Kopáček, koncertní mistr Bohumil Kotmel ad.) v nich vystihli střídající se obrazy pastorální lyriky a meditativního soustředění s obrazy slavnostního veselí a téměř monumentální majestátnosti s tak přesvědčivým výrazem, že takřka vyvolali iluzi scénického představení. Griegovy Písně, kterými vrcholila druhá polovina večera, však vyzněly i díky skvělé sólistce, jež byla za jejich interpretaci ohodnocena první cenou na Mezinárodní pěvecké soutěži královny Sonji v Oslu již v roce 2001 neméně sugestivně. Norská sopranistka Marita Solberg nejenže patří v současnosti k nejžádanějším pěvcům Skandinávie, a myslím, že zcela oprávněně, ale je považována i za nejlepší současnou představitelku Solveig. Její krásný nosný hlas ve spojení s téměř uhrančivou mocí výrazu, který je schopna každé písni propůjčit, proměnil vystoupení této sympatické sopranistky ve chvíli překrásné, od reality zcela odtržené kontemplace. Ve chvíli, kdy se interpret i posluchači dostanou do vzácného stavu absolutního vytržení a na vše trýznivé kolem sebe i v sobě zapomenou Marita Solberg svým procítěným projevem publikum Dvořákovy síně doslova uhranula. Foto Zdeněk Chrapek

12 10 festivaly, koncerty smetanovské dny v plzni Plzeň, Peklo, Katedrála sv. Bartoloměje Tomáš Kuhn Měsíc únor a začátek března je v Plzni již tradičně vyhrazen hudebnímu festivalu Smetanovské dny. Letošní, již 27. ročník, si tentokrát vybral jako ústřední téma motiv exotiky, čemuž podřídil také svůj program. Opět se zde setkaly různé žánry a styly společně s projekcí filmů, přednáškami a samozřejmě vědeckým sympóziem s tématem Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. V centru zájmu tohoto sympózia se tak objevily kontakty české společnosti s africkými, latinskoamerickými, severskými či australskými kulturami. Úvodní program hudební složky festivalu obstarala, jako již tradičně, Katedra hudební kultury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity s podtitulem Cigánské písně nejen od Antonína Dvořáka (ale také od K. Bendla a V. Nováka). Kromě cyklu Cinq mélodies populaires grecque M. Ravela zazněly dále také dvě skladby Jiřího Bezděka, Francouzské divertimento v podání akordeonistky Jarmily Vlachové a šansonově laděná píseň Chanson d automne na verše Paula Verlaina v interpretaci Svatavy Jirouškové. V zajímavém programu se dále představily pěvkyně Romana Feiferlíková, Daniela Mandysová a výjimečně nadaná studentka katedry Lucie Hilscherová, budoucí hvězda operních pódií, která posluchače doslova uchvátila provedením Cigánských melodií Antonína Dvořáka. Výborně své kolegyně doprovázely klavíristky Věra Müllerová a Eva Štruncová. Ve stejném týdnu mohli posluchači vyslechnout unikátní čtyřruční klavírní provedení symfonické básně Bedřicha Smetany Má Vlast, které provedli Renata Ardaševová a Igor Ardašev. Západočeské hudební centrum se začlenilo do letošního programu koncertem s názvem Exotika v soudobé hudbě. Uvedeny byly především skladby soudobých západočeských skladatelů (J. Bezděk, Karel Pexidr, K. Šimandl, Jan Slimáček) v interpretaci převážně profesorů či bývalých studentů plzeňské konzervatoře. Koncertní hold Otci vlasti králi Karlu IV. pod názvem Vivat Carolus Quartus předvedli kytarista Štěpán Rak a hudebník a recitátor Alfréd Strejček (také bicí, flétna) jako připomenutí 690. výročí narození Karla IV. v roce V bohatém programu následujících dní se představily i další špičky české hudební scény Pavel Šporcl společně s Collegiem Českých filharmoniků, Škampovo kvarteto s I. Bittovou (s netradičním provedením Moravské lidové poezie v písních L. Janáčka viz recenze) nebo mladé operní hvězdy Zdeněk Plech, Liana Sass a Sára Bukowská. Zasloužený aplaus sklidil i program originálního večera Plzeňské filharmonie pod taktovkou dirigenta Jiřího Maláta (Felix Mendelssohn-Bartholdy Hebridy; Camille Saint- Saëns Koncert pro klavír a orchestr č. 5 F dur; L. van Beethoven Symfonie č. 5 c moll) v jehož rámci se představil původem plzeňský klavírista Štěpán Kos. Unikátní a bezesporu jedinečné ve své kvalitě bylo také provedení Janových pašií J. S. Bacha v interpretaci barokního souboru Collegium 1704 a sboru Collegium Vocale 1704 pod taktovkou Václava Lukse (viz recenze). Jazzový a rockový žánr zastoupil Dan Bárta a Robert Balzar Trio a skvěle hrající dublinská skupina Frames v čele s charismatickým zpěvákem Glennem Hansardem. Etnickou hudbu na festivalu reprezentovaly tři zajímavé programy. Písně Číny, Tibetu, Mongolska a dalších východních národů s podtitulem Písně z dračího člunu, které zazpívala čínská nadžánrová zpěvačka world music Feng-yün Song za doprovodu Michala Nejtka, a v projektu Hedvábná stezka v tanci a hudbě se představili umělci východních i západních zemí v jejich vzájemné inspiraci. Program nabídl písně Číny, Uzbekistánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i s tradičními nástroji. Taneční část pak předvedla tradiční tance Iránu, Tádžického ženského rituálu, Sufijského tance, mystického Perského tance a tradičního Uzbeckého tance. Tento mezinárodní tanečně-hudební projekt kultur zemí bývalé Hedvábné stezky obstaral zároveň i oficiální zakončení festivalu. Jeho zajímavým zpestřením byly rovněž instrumentální adaptace a variace lidových melodií z Irska a původní skladby, ve kterých šlo najít i prvky středověké a předklasické hudby. Tento projekt v podání skupiny Michal Hromek Consort nesl název Skotské a irské barokní písně. Kromě hudební složky festivalu mohli návštěvníci shlédnout také loutkovou adaptaci jedné z prvních česky psaných barokních oper O komínku, zedníky žertovně postaveném nakřivo v podání Divadla bratří Formanů a v kině Beseda několik zajímavých čínských filmů. Lze konstatovat, že i v letošním roce si Smetanovské dny uchovaly svoji životaschopnost, a to především díky širokému žánrovému rozpětí, kvalitě předvedených výkonů a určitě také skvělému organizačnímu štábu. Iva Bittová a Škampovo kvarteto Do programu 27. Smetanovských dnů věnovaných v letošním roce tématu exotika, nezapadl z českých interpretů asi nikdo lépe, než právě Iva Bittová. Společně se Škampovým kvartetem představila v sále plzeňského Pekla svůj originální projekt Moravská lidová poezie v písních Leoše Janáčka v úpravě slovenského skladatele Vladimíra Godára, který mimochodem mistrně navazuje na Janáčkovo hudební cítění, a opět zcela ovládla silou svého emočního instinktu srdce nadšených posluchačů. Nutno dodat, že transkripce Vlado Godára přinesla posluchačům přece jen trochu jinou zvukovou podobu. Rovněž provedení v podání Ivy Bittové, která vrací těmto lidovým melodiím upřímnost, bylo méně obvyklé. Interpretka známé sbírky si vybrala jen některé písně. Zastoupeny byly zejména písně taneční (Stálost, Stesk, Koníčky milého), ve kterých Godár zachovává typický rytmus v doprovodu, písně milostné (Tužba, Jabluňka, Jablučko) a baladické (Milenec vrah). Jejich starobylý ráz uchovávající si svůj modální charakter (nejvíce mixolydický a lydický) podpořila Iva Bittová původní, přirozenou hlasovou technikou, takže výsledný obrázek přinesl prizmatem puritánského pohledu poněkud netradiční představení bořící všechny stereotypy tradičních provedení. Několik písní jen zabroukala, jindy si pomohla za bzučením (Svatba komáří), zakvílením a někde text prostě vypustila. Velmi krásně vyzněly v jejím provedení výrazově účinné cimbálovky (Jindy a nyní a Pérečko). Mistrně namíchaný koktejl nálad a barev neopomněla samozřejmě doprovodit spontánními tanečními kreacemi. Fenomén Iva Bittová Foto archiv

13 festivaly, koncerty 11 Poněkud rozpačitě vyzněla jen pěvecká interpretace písní jinak vynikajícího houslisty Pavla Fischera, který Ivě Bittové ani moravským primášům ve zpěvu přece jen konkurovat nemůže. Koncert byl ještě ozvláštněn uprostřed cyklu krátkou pěveckou improvizací a na závěr provedením skladeb Déšť a Quatuor pour Cora (Tanec, Skočná), jimiž se Iva Bittová již dříve etablovala také jako skladatelka soudobé vážné hudby. Nejen vizuálně krásná Iva Bittová společně se spolehlivým a velmi odlehčeně hrajícím Škampovým kvartetem, které se zcela dokázalo podřídit zpěvačce, přinesla publiku neobyčejný hudební zážitek, v našich hudebních luzích zcela výjimečný a neopakovatelný alespoň podle obrovského aplausu na závěr koncertu. Janovy pašije v provedení souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 Jedním z předčasných vrcholů letošních Smetanovských dnů se stalo bezesporu provedení Janových pašijí, BWV 245 J. S. Bacha v interpretaci souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod taktovkou vynikajícího Václava Lukse (21. 2.). Tento mladý dirigent, specialista na interpretaci historické, zejména barokní hudby, který je mimochodem také pokládán za našeho nejlepšího hráče continua, připravil pro posluchače strhující, historicky poučené provedení tohoto monumentálního díla (vychází z významné části liturgie Svatého týdne čtení pašijí) stojící na počátku řady velkých děl skladatelovy hudební tvorby. Václav Luks si sen o provedení Janových pašijí splnil již v roce 2005 v rámci projektu Bach Praha 2005, v jehož rámci uvedl velká bachovská díla (Matoušovy pašije, Janovy pašije, Mši h moll a Vánoční oratorium), a v letošním roce si působivé zhudebnění Janových pašijí s množstvím dramatických sborových výstupů připravil také pro plzeňský festival. Základ skvělé podívané byl skryt již v samotném dirigentově měkkém, vláčném, vylehčeném, ale exaktně přesném gestu. Jím bezpečně ovládal jak skvělého evangelistu, mladého německého pěvce Erika Stoklassu, jehož velmi příjemný, zvučný a pevný tenor bez větších potíží dokázal proplout náročným partem, tak také orchestr se sborem. Na základě dobové praxe a nejnovějších výzkumů vystoupil jen komornější, dvanáctičlenný sbor rozdělený do dvou částí (concertisté a ripienisté), přičemž concertistům byly svěřeny kromě sborových částí také sólové party. V nich zazářili zejména sopranistka Andrea Brožáková ve velmi obtížné árii Ich folge dir gleichfalls, jejíž průzračný a barevný soprán skvěle odpovídá požadavkům barokního zpěvu, a především Miklós Sebestyén v úloze Piláta s mohutným, krásně znělým basem. Collegium Vocale 1704 působilo velmi jistě také ve sborových partech, zejména v nesmírně obtížných fugatových nástupech chóru. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v čele s dirigentem Václavem Luksem v katedrále sv. Bartoloměje Plastický a vyrovnaný zvukový dojem podtrhlo vynikajícím způsobem výborně připravené Collegium Jednotlivé sekce hrály naprosto spolehlivě, jistotou oplýval i Pablo Korfeld za varhanami. Kouzelně zapůsobila hra Hany Flekové na violu de gamba v árii Es ist Vollbracht symbolizující motiv smrti. I díky připravenému překladu celého textu se podařilo Václavu Luksovi a jeho kolegům připravit posluchačům silný a neopakovatelný zážitek, který rozhodně patřil k vrcholům letošních Smetanovských dnů. stravinského večer v rudolfinu byl svátkem Praha, Rudolfinum Vladimír Říha Po nepříliš přesvědčivém hostování Ilana Volkova u České filharmonie v únoru s Messiaenem byly s napětím očekávány březnové koncerty v Praze dobře známého dirigenta ze Slovenska Ondreje Lenárda. Zejména proto, že v jejich centru stála dvě základní díla Igora Stravinského Žalmová symfonie a Houslový koncert in D, které doplňovala stejně náročná Symfonie č. 3 c moll Varhanní Camilla Saint-Saënse. Plný sál Dvořákovy síně 2. března svědčil o tom, že spojení jmen Lenárd a Stravinskij má dobrý zvuk, což ještě podtrhlo renomé dalších účinkujících houslisty Ivana Ženatého a Pražského filharmonického sboru, poprvé v Praze vedeného hostující Slovenkou Blankou Juhaňákovou. Dát dohromady takové tři majstrštyky a klády nebývá zvykem, ale dirigent s praxí, jakou má Lenárd, si to mohl dovolit. A protože měl po ruce právě ve skvělé formě hrající filharmoniky, byli jsme svědky koncertu, jenž dozníval v hlavách ještě po odchodu ze sálu. Začít hned dílem formátu Žalmové symfonie byl odvážný tah, který se ale Lenárdovi povedl skvěle. Vokálně-orchestrální dílo ruského exulanta z roku 1930 (premiéru mělo v Bostonu) využívá jen části orchestru (bez houslí), a tak dostávají šanci hlavně hráči na dechové a žesťové nástroje a dva klavíry. A samozřejmě sbor s latinským textem tří žalmů, kde těžiště je ve třetím s hymnickým závěrem to vše Lenárd podal s jistotou a vytvořil výbornou rovnováhu mezi rytmickými částmi i těmi využívajícími fugy či chorálu. Dojem byl strhující, což lze připsat i PFS, který Blanka Juhaňáková připravila velice kvalitně. Velkolepý dojem se opakoval i v následujícím Stravinského houslovém koncertu in D. Třívěté dílo používající v názvech vět barokní pojmy graduje hlavně v závěrečném Capricciu, které Ivan Ženatý podal v uchvacující podobě stejně jako celou kompozici. Zejména po konečnému vichru sólisty, který hrál v tom nejrychlejším tempu i nejsložitější pasáže, neodolal nikdo v publiku, a tak aplaus byl obrovský a Ženatý musel přidávat (Bizetovu Arlésanku). Po přestávce uvedená Saint-Saënsova Symfonie č. 3 přes téměř schubertovský! začátek je duchovní dílo s majestátními částmi a monumentální forma vyžaduje od dirigenta stálou pozornost a promyšlenou stavbu obrovského celku. Lenárd a filharmonici se v něm ukázali v nejlepším světle (zářili především sólisté v dechové i žesťové skupině), v čemž je doplnil i varhanní host Aleš Bárta. Foto archiv

14 12 festivaly, koncerty rožděstvenskij s rodinou a fok opět oslnil Praha, Obecní dům Vladimír Říha Každé hostování ruského dirigenta Gennadije Rožděstvenského u nás je událostí a bylo tomu tak i 21. února, kdy se vrátil k Symfonickému orchestru hl. města Prahy FOK, u kterého hostuje v poslední době nejčastěji. Zaplněnou Smetanovu síň přilákaly tentokrát hlavně dvě skutečnosti: slavný ruský dirigent a milovník české hudby si přivezl vedle své manželky, klavíristky Viktorie Postnikovové, jež s ním vystupuje často, i syna, houslistu Alexandera, jenž si odbyl svou pražskou premiéru. A určitě zapůsobil i program, kde nechyběla dvě díla české klasiky 20. století Janáčka a Martinů a neznámá, nebo lépe řečeno málo uváděná kompozice francouzského repertoáru, baletní hudba Alberta Roussela Aeneas. Symfonická báseň Balada blanická, kterou napsal Janáček v roce 1920, patří k méně hraným dílům skladatele. Dirigent se soustředil na její quasi romantické prvky a podtrhl hlavně zpěvnost závěru nepříliš dlouhého dílka. Vrcholem večera se ale stalo provedení následujících dvou skladeb Koncertu pro housle, klavír a orchestr od Bohuslava Martinů Rodinné trio, Gennadij Rožděstvenskij a jeho nejbližší, manželka Viktorie Postnikovová a syn Alexander. a zmíněné Rousselovy Aeneas, mohutné kompozice vyžadující i velký sbor. Dvojkoncert psal Martinů v 50. letech v americkém exilu a je to dílo plné dramatických i nostalgických míst, kde oba nástroje nemohou využívat přílišné virtuozity, ale zapojují se do orchestrálního celku. Třívěté dílo navíc v prvních dvou větách spíše upřednostňuje housle a klavír získává na důležitosti až v závěrečné třetí větě. Tak se spíše dostal do čela pozornosti dirigentův syn Alexander, nesporně nadaný hráč, ale ne vždy mu skladba sedla tak, aby vyhověl její lyrické, typicky martinůovské zádumčivosti. Mnohem přesvědčivější výkon podala Alexanderova matka, klavíristka Viktorie Postnikovová, nicméně poslední věta, kde oba sólisté mají rovnocennou linku, vyvolala úplné nadšení publika. Dirigentovi se podařilo udržet onu polohu mezi napětím a lyričností dostatečně a FOK i sólisté slavili veliký úspěch vrcholící gestem klavíristky s pozdvižením partitury z dirigentova stojánku. Balet Aeneas A. Roussela z roku 1935 je zcela ve stínu jeho předcházejících děl, baletu Pavoučí hostina a jeho symfonií. Ve 30. letech tento slavný pedagog (studoval u něj i Martinů) byl již považován tehdejší avantgardou neprávem za konzervativce, což nebyla vůbec pravda. Zhudebnění Vergiliova eposu určené původně pro balet a sbor spojuje strohost s barevnou instrumentací, protkanou téměř impresionistickými prvky. Dirigent zesílil jeho duchovní rozměr, v němž má sbor spíše úlohu deklamační než pěveckou. Baletní hudba s oratorními prvky má i dnes velkou působivost, a tak Rožděstvenského skvělé nastudování se stalo veskrze událostí večera vedle FOK se o úspěch postaral i Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou. pražský filharmonický sbor a premiéra vladimíra franze Praha, Rudolfinum Jaroslav Smolka Foto Prokop Souček Koncert Pražského filharmonického sboru s dirigentem Romanem Válkem a sólisty v neděli odpoledne byl jistě jedním z interpretačně nejnáročnějších a nejreprezentativnějších vystoupení tělesa v této sezoně: také vzhledem k repertoáru z 20. a 21. století. Nejstarší z nich byla Svatba Igora Stravinského. Dílo na slova říkadel, průpovídek a popěvků z ruského svatebního folkloru bylo původně míněno jako balet pro sólisty, smíšený sbor, čtyři klavíry a soubor bicích. Bývá však provozováno častěji v koncertní podobě, jak zaznělo také tentokrát. Jeho příslušnost k autorovu ruskému období je dána nejen volbou ruských lidových textů, ale i kompozičním zacházením s nimi. Z žánrů ruského svatebního folkloru navázal zejména na říkadlovou melodiku, spojenou často s hravými či i komickými významy zhudebňovaných slov. Tak dospěl k neromantickému hudebnímu projevu, jehož avantgardní pikantnost ba pichlavost podpořila i stylizace nástrojových partů. Vokální projev tohoto typu následovali četní skladatelé, mj. ve většině své sborové tvorby ovšem v navázání na melodiku českých říkadel i Bohuslav Martinů. Dirigent Roman Válek má pro tuto hudbu vyvinutý smysl a podal ji ve spolupráci se sborem, sólisty, čtyřmi vynikajícími klavíristy a sedmi hráči na bicí temperamentně s gestem spíš orchestrálním, než sbormistrovsky. Velmi zajímavá je u nás dosud málo známá skladba Alfreda Schnittkeho Minnesang pro 52 hlasů. Ty ovšem nebyly všechny traktovány sólově, skladatel některé soustřeďoval do větších i menších skupin a jen čtyři pěvci, umístění v popře-

15 Foto Zdeněk Chrapek Roman Válek (vlevo) a Vladimír Franz dí u dirigenta, měli roli výhradních sólistů. Dílo ze začátku 80. let, tedy koncipované a komponované už zralým skladatelem, zhudebňuje texty středověkých německých minnesängrů. Polystylová struktura díla navazuje také na středověkou hudbu: na melodiku písní rytířských pěvců i na ranou polyfonii, také však na ruské písňové intonace. Ty pozoruhodně zapojuje do širších souvislostí sborové faktury, jaká patří k výdobytkům Nové hudby druhé poloviny 20. století. V dlouhých úsecích skladby s ní balancuje na ambivalentní hraně mezi působením složitě polyfonním a dojmem zrnitého transparentu, na jehož pozadí nakonec vystupuje jiné, zřetelněji profilované hudební dění. Tak je například uvedena velká plocha se zpěvy sólistů. Je otázka, vyznělo-li vše tak, jak to skladatel zamýšlel. Vedle nádherných ploch, objevujících nové možnosti sborové a vokálně ansámblové faktury, tu byla i některá místa výrazově hluchá, jakoby statická. Nezdá se mi, že by něco takového vypustil ze své dílny mistr, jakým byl zralý Schnittke. Nemohu v této věci nezapochybovat: interpretaci bylo asi možné řešit živěji a plastičtěji. Vladimír Franz se narodil roku 1959 a nemohl tedy zažít politicky účelově vyvolanou vlnu totalitně zmanipulovaného boje za mír, i v české hudbě početně frekventovaného. Téměř všem těm stovkám kantátových, sborových, písňových i jiných partitur, počínaje už proslulou Barvíkovou Ruky preč od Kóreje, bylo společné pnutí až výhrůžného výrazu: režimu šlo ovšem víc o ten boj, než o mír. My pamětníci nemůžeme nepociťovat k hudbě, vzešlé z této kampaně, odpor a neslyšet ve výrazu takové mírově zdůvodňované a zaštiťované bojovnosti cosi jako podezřelý odér. A totalitní režim jiná, než taková bojově vyhrocená díla s mírovou tematikou ani nenechal vyniknout: kantáta Aloise Háby Za mír op. 68 byla po premiéře, ledabyle interpretované v rámci guláše svazové přehlídky, odložena a už nikdy nenastudována, v českém prostředí nedostalo šanci ani společné dílo mladých protagonistů Nové hudby Marka Kopelenta, tehdy sovětské skladatelky Sofie Gubajduliny a Paula-Heinze Dittricha z tehdejší NDR Laudatio pacis na text Komenského. Klement Slavický si pojistil v dané době už relativní nedotknutelnost své IV. symfoniety Pax hominibus in orbi universo z roku 1984 věnováním 40. výročí OSN a dostal za to děkovný dopis generálního tajemníka Javiera Peréze de Cuéllar. Dílo bylo premiérováno na dvou koncertech Pražského jara 1986 a dáváno na festivalu v Bratislavě, nahráno v rozhlase i na CD, partituru vydal 1992 Supraphon Bärenreiter, já sám jsem uveřejnil analýzu díla. Jeho dalšímu životu to však nepomohlo: pokud někde zvolili symfonický titul od Klementa Slavického symfonika, byly to vždycky Rapsodické variace nebo Moravské taneční fantazie. Zdá se, že i tady určitý odpor k oficióznosti boje za mír zapůsobil. Tento výklad jsem předeslal svému názoru na Vladimíra Franze Tractatus pacis s textem známého dokumentu Jiřího z Poděbrad. Možná jsem z uvedených důvodů zaujatý, ale ze skladby na mne znovu zafičelo výrazem boje za mír. Ještě před zazněním, když jsem otevřel tištěný program: vadil mi protimluv kantáta pro smíšený sbor. Kantáta je přece hudební druh vokálně orchestrální (nebo při specifickém označení komorní kantáta aspoň vokálně instrumentální); sborová skladba a cappella je prostě sbor. Lze napsat i velký sbor; těch cca 10 minut Franzovy skladby to však sotva opravňuje. Tu velikost, nepřesně v podtitulu traktovanou jako kantátovost, však má ono agitačně vzrušené pnutí, jež má hned vstup s důrazně znělými oktávami a pak větší část skladby. Lze snad ocenit stylovou jednotu větší části díla, vyrůstající z modálního a rozšířeně tonálního základu stylu cca první poloviny 20. století; z něj k novější dikci míří jen aleatorní místo, lacino však hudebně provedené jen kumulací a crescendem nezpívaných zvolání. Tato skladba tedy zdaleka nesvědčí o hudební genialitě tohoto skladatele, výtvarníka a právníka, jíž bývá inzerován moderátory a redaktory médií: fascinovaných jeho kuriózně barevně tetovanou tváří, ale v soudobé hudbě obvykle zhola neinformovaných.

16 14 festivaly, koncerty ivan štraus sedmdesátník Praha, Lichtenštejnský palác Jiří Pilka Málokterý umělec má tak pestrou a barvitou uměleckou dráhu jako čerstvý sedmdesátník (13. 2.) Ivan Štraus. Již v šesti letech chodil do houslí, mezi jeho prvními učiteli byl i Karel Šroubek, na konzervatoři v Praze (od 1951) Norbert Kubát a Zdeněk Kolářský a posléze na AMU Josef Pekelský (absolvoval 1963). Následovala aspirantura na moskevské konzervatoři ( ) u G. Barinové. Jak to v mládí bývá, přišla celá řada soutěží: Paříž, Moskva, 1964 vítězství na Pražském jaru, 1966 finále v Montrealu, 1965 cena kritiky za nejlepší provedení soudobé skladby, Grand Prix Akademie Charlese Crose v Paříži za nahrávku Bergova Koncertu pro housle, klavír a dechy. Pochopitelně mnohá vystoupení v řadě zemí, nezbytně pak členství v různých komorních souborech. Deset let hrál v Českém triu, určitou dobu s Markem Jerie tvořili Duo B. Martinů, od roku 1968 primárius Sukova kvarteta, 1975 sólista Východočeského komorního orchestru v Pardubicích, od 1979 sólista orchestru FOK. Nedílnou součástí jeho aktivit se ale stala i pedagogická práce. Vedl smyčcové oddělení na pardubické konzervatoři, přednášel na mnoha kurzech, v současnosti je profesorem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Vedle toho píše články do tisku, zasedá v nejrůznějších porotách houslových soutěží, natáčí pro rozhlas, televizi i na gramofonové desky a od roku 2003 je předsedou Správní rady Nadace B. Martinů. Aktivit plná nůše, a to zcela jistě jsem nevypočetl všechny. Profil interpreta by byl neúplný, kdybychom se nezmínili o repertoáru. Štraus se vedle nezbytných klasiků, jako jsou Bach, Beethoven, Brahms, Čajkovskij, Dvořák, Smetana či Martinů, věnoval intenzivně také hudbě 20. století. Uvedl díla Prokofjeva, Ysaÿe, Bartóka, Berga, Stravinského a nezvykle velký počet skladeb českých autorů, u nichž mnohdy vznik skladby sám inspiroval: Slavický, Matěj, Bárta, Lukáš, Kvěch, Korte, Kopelent, Klusák, Fišer. To není skutečně málo. Přitom neuvádím díla nastudovaná v komorních souborech. 12. února se uskutečnil v Sále Martinů na AMU jubilejní koncert, který měl ryze štrausovskou podobu. Za zvuků potpourri (Štrausova úprava Pochodu kapitána Římka a Castalda pro sólové housle) začal vpochodováním Ivana Štrause a jeho žáků do sálu a poté pokračoval jedinečným provedením obtížné 1. sonáty pro housle a klavír B. Martinů. Jak Štraus, tak Václav Mácha u klavíru podali jedinečně zanícený výkon. Stejně tak lze ocenit podání Smetanových duet Z domoviny, kde se partu klavíru zhostil skvěle Miroslav Sekera. K oběma skladbám podal jubilant obsáhlý výklad o přípravě nových tiskových edicí, na nichž v poslední době pracoval (další aktivita!). Nebyl by to Ivan Štraus, kdyby do večera nevtělil notnou dávku humoru. Spolu se svými žáky, Bennewitzovým kvartetem, klavíristkou Ludmilou Čermákovou, violoncellistou Miroslavem Petrášem v miniaturní roli a především se svou dcerou, houslistkou Michaelou Štrausovou připravili seriál velice vtipných hudebních koláží, happeningových čísel (např. žáci hráli na housle jen levou rukou, pedagog jim ale tahal smyčec), nechyběly ani kostýmní úpravy, jisté opepření nabídly Štrausovy verše, při nichž se doprovázel na kytaru za pomoci další kytary hrané Vojtěchem Vojtěchem. Vše protkáno nápaditými komentáři. Byl to tak trochu typ anglického hudebního humoru známého z Hoffnungových koncertů. Tradicionalisté by se možná mohli cítit trochu nejistě, ale bylo zřejmé, že naplněný sál s mnoha hudebníky dobře rozumí tomu, že hudba má mnoho tváří, k nimž patří neoddělitelně i ta úsměvná a hravá. Jubilant nám připravil jedinečný dar. Není divu, že v kuloárech často zaznívala věta: Ten Ivan má ale energie! Upřímně mu přejeme, aby mu zůstala zachována a ve zdraví ji mohl užívat. Ivan Štraus připravil ke svým narozeninám vskutku originální a vkusný program a dcera Míša mu v tom vydatně pomáhala. Foto Jiří Skupien Foto Jiří Skupien

17 profesoři pražské konzervatoře václavu trojanovi Praha, Rudolfinum Vít Clar Čtvrtý koncert cyklu Profesoři Pražské konzervatoře, konaný v Sukově síni Rudolfina 26. února, zahájil letošní oslavy stého výročí narození velkého českého skladatele Václava Trojana ( ). Záslužný koncert byl připraven z iniciativy vynikajícího akordeonisty Ladislava Horáka, který ke spolupráci přizval dalšího kolegu, kytaristu Petra Paulů, a jako hosta skvělého houslistu Pavla Hůlu. Vzniklo tak trio stejného obsazení, v jakém kdysi hrálo trio Pro musica moderna (Bláha, Mádle, Zelenka), později přejmenované na Trojanovo trio, pro něž sám Mistr upravil suity z hudby k Trnkovým filmům Princ Bajaja a Císařův slavík. Mimochodem, obě náročné suity zazněly na tomto koncertu společně poprvé. Z dramaturgického hlediska to umožnil jakýsi předěl, jímž byla pěkná skladba Pavla Trojana (nejsou prý s Mistrem příbuzní), nazvaná Variace na téma a počest Václava Trojana. Skladatel Pavel v ní umně zpracoval téma Tarantelly skladatele Václava, napsané kdysi do rozhlasového pořadu o Paganinim. Koncert poučeným slovem uvedl jeden z prvních Trojanových žáků a Mistrův přítel, skladatel Luboš Sluka. My ostatní a bylo nás tam víc, kteří se k Trojanovi hlásíme jako ke svému učiteli, jsme mu tu čest možná tak trochu záviděli. Sukova síň byla nabitá k prasknutí, přistavovaly se židle; svědčí to o velkém zájmu publika o vpravdě národní dílo Václava Trojana a v neposlední řadě i zájmu o umění jeho interpretů. Trio Horák Hůla Paulů hrálo v absolutním soustředění a s velkou virtuozitou. Slavíkova píseň, napsaná Mistrem pro Ivana Kawaciuka, je jistě (nejen těmi flažolety) výrazově dost obtížná. Právě toto Pavel Hůla zvládá s přehledem (v části o císařově nemoci jeho flažolety přímo studí). Můj zvláštní obdiv patří Ladislavu Horákovi: báječně hraje a se svým nástrojem, jenž má přece jenom omezené možnosti, umí zacházet. V první Trojanově suitě zní hudba k oné filmové sekvenci, kdy Bajaja bojuje s drakem. To je čtyřhlasá fuga, pro akordeon nesmírně obtížná. Horák ji hraje v krásné registraci, s lehkostí a elegancí, čímž její dramatičnost ještě více zdůrazní. Mohl bych pokračovat, ale Velmi se přimlouvám, aby i jiný pořadatel projevil zájem o tenhle koncert. V rámci trojanovských oslav by se snad někdo mohl najít. A velmi, velmi bych si přál, aby ti páni virtuózové, snad Nové Trojanovo trio, zůstali i nadále spolu. Třeba by pro ně současní autoři něco dalšího rádi napsali. ČESKÁ FILHARMONIE... si Vás dovoluje pozvat na koncerty své již 112. koncertní sezony Rádi bychom se s Vámi podělili o vše, co jsme si pro Vás v nastávající koncertní sezoně 2007/2008 připravili. Pozvali jsme výjimečné umělce z řad interpretů a dirigentů. Umělce, kteří navštíví Prahu poprvé i kteří jsou v Praze již pravidelnými hosty. Uslyšíte skladby známé i poprvé v koncertních sálech Rudolfina znějící. Pro naše abonenty jsme připravili speciální Bonusový program s mnoha výhodami. Toto a mnohé další Vás čeká v koncertní sezoně 2007/2008 České filharmonie. Důležitá data 11/4/2007 zveřejnění programu sezony 16/4/2007 zahájení předprodeje vstupenek Kdy začínáme... 31/8/2007 PROLOG SEZONY 5/9/2007 POCTA ČESKÉ HUDBĚ zahajovací koncert sezony 4/10/2007 začínají pravidelné orchestrální a komorní koncerty v abonentních řadách České filharmonie. S radostí Vám od 12. dubna zdarma zašleme naši brožuru obsahující všechny koncerty pořádané Českou filharmonií a Českým spolkem pro komorní hudbu na koncertní sezonu 2007/ Vaše případné dotazy Vám rád zodpoví Informační servis České filharmonie, tel , info@cfmail.cz

18 16 festivaly, koncerty Foto archiv Foto Natalja Vasiljeva-Chrapková Kateřina Kachlíková neznámý i známý max brod Praha, Divadlo Na prádle Vladimír Říha Pražský pobyt izraelského skladatele Tzvi Avniho využil Pražský literární dům, Filozofická fakulta i Divadlo Na prádle k uspořádání tří setkání na prvním Tzvi Avni mluvil a společně s Lenkou Reinerovou a Františkem Černým vzpomínal na pražská léta Kafkova přítele a zachránce rukopisů jeho děl, německy píšícího spisovatele a poválečního izraelského novináře Maxe Broda, jenž jako hudební publicista a překladatel Janáčkových libret vstoupil i do české hudební historie. O tom, že Brod byl ale i hudebním skladatelem, se ví málo a to bylo právě námětem dalších dvou akcí: přednášky Avniho na katedře muzikologie a hlavně v hudebně-literárním pořadu v Divadle Na prádle, kde vedle Avniho vyprávěla o Brodovi i česká germanistka Barbora Šrámková (chystá o něm knihu) a svědek jediné poválečné návštěvy Broda v Praze v 60. letech Josef Čermák. Zazněla i nahraná vzpomínka Broda na setkání s Janáčkem, Čermák přečetl Brodův dopis poslaný po válce z Izraele (kam se uchýlil ještě před válkou a zachránil jako jediný z rodiny) do Prahy a dokumentující jeho perfektní češtinu. Centrem hudební části programu v divadle byl přednes několika písní Maxe Broda dvě písně Tod und Paradies na slova Franze Kafky a tři písně z Brodových písní podle Goethových Čínsko-německých ročních a denních období. Sólistkou byla mezzosopranistka Kateřina Kachlíková, která se představila za doprovodu klavíristy Františka Kůdy. Kachlíková již natočila s Kůdou některé Brodovy písně na CD a i v divadle bylo vidět, že je jejich oddanou interpretkou zcela vystihující jejich pomahlerovský ráz. Oba účinkující společně s Avnim, jenž se setkal s Brodem sice pouze jednou, ale je v Izraeli specialista na jeho hudební dílo, se postarali o velký zážitek z večera, který objevil mnoha přítomným dílo neprávem zapomínané osobnosti česko-židovsko-německé kultury. Skvělé rodinné duo: Šimon a Helena Veisovi šimon a helena veisovi v atriu Praha, Atrium Radmila Hrdinová Žižkovské Atrium připravuje svému věrnému publiku pravidelně příjemné komorní hudební programy. Mimořádný večer prožili ve středu 21. února návštěvníci koncertu mladého violoncellisty Šimona Veise, který vystoupil za doprovodu své matky, klavíristky Heleny Veisové. Dvaadvacetiletý Šimon Veis je absolventem Pražské konzervatoře a studentem HAMU ve třídě svého otce Daniela Veise, ale na svém kontě má již řadu vítězství a cen z mezinárodních soutěží a festivalů i koncertování s orchestry doma i v zahraničí. Kromě sólové hry je i členem Snítilova kvarteta, které pěstuje rodinnou hudební tradici a nepominutelný odkaz vzácného českého houslisty a pedagoga Václava Snítila, Šimonova děda. Veis předvedl v Atriu vyvážený a náročný repertoár od Bacha přes Brahmse, Čajkovského až po Šostakoviče. Technická jistota, krása tónu a procítěný výraz jeho hry našly uplatnění především v Brahmsově Sonátě D dur, op. 78 zahrané s velkým pochopením. Brahms v jeho podání zněl mužsky cudným, leč vroucným lyrismem a reflexivní něhou, široké legato volné části objevovalo posluchačům jeho spřízněnost s Dvořákem. Temperamentní Brahmsovo Scherzo c moll uzavřelo první část večera. Ve druhé polovině programu zvládl Veis bravurně obtížnou Sonátu d moll, op. 40 Dmitrije Šostakoviče, kterou zahrál s velkým pochopením pro Šostakovičův humor i vážnost. Stejně jako v Brahmsově Scherzu vynikl i v Šostakovičovi brilantní výkon klavíristky Heleny Veisové, v jejímž podání zněl klavír téměř jako celý orchestr. Pochvalu zaslouží i dokonalá, téměř intuitivní souhra obou hráčů. Mladý violoncellista Šimon Veis je umělcem velkého talentu a přirozené muzikality, jež jeho hru povyšuje na skutečně jedinečný zážitek. Jistě o něm v budoucnu ještě mnoho uslyšíme.

19 akordeonistka jana bezpalcová Praha, Atrium Rafael Brom Jana Bezpalcová přesvědčila, že akordeon má mezi koncertními nástroji své právoplatné místo. festivaly, koncerty 17 Předesílám, že nejsem nikterak zaujatý proti koncertnímu akordeonu, přestože co do tvorby tónu je to nástroj celkem jednoduchý, asi tak, jak jsou jednoduché, dejme tomu, varhany. Stačí, jak kdysi pravil geniální otec Bach, stlačit správnou klávesu ve správný čas a nástroj už vše ostatní potřebné udělá sám. Marně jsem přemítal, jak popsat a zvážit provedení nota bene mladé interpretky, která teprve před nedávnem ukončila byť prestižní vysokou školu ve Výmaru u profesora Ivana Kovala. Rodinný sál Atria na Žižkově se dočkal sympatické návštěvnosti a já jsem spíše s rozpaky očekával výběr z Partity D dur z první knihy Klavírních cvičení, BWV 828 Johanna Sebastiana Bacha. Klidný a sebevědomý nástup Jany Bezpalcové, rodačky z jihočeských Prachatic, mě povzbudil, a tak jsem se celkem bez obav zaposlouchal do očekávaného zvuku rozostřených kontur a s pochopením jsem konstatoval snahu přesně sledovat vypsané hlasy úvodních tří částí Partity. Dříve, než hudba dozněla, věděl jsem, o čem lze psát. Svižnou Ouverturu vystřídala decentní Allemande a uzavřelo hybné Courante. Bezpalcová dokáže svůj knoflíkový akordeon ztlumit do jemného piana, kterým nenuceně vtáhne posluchače do díla umí pregnantně artikulovat oba klavírní hlasy a její technika je neomylná. Zdánlivě netušená práce se vzduchem přidělovaným jednotlivým jazýčkům učinila z druhého čísla programu Wolfganga Amadea Mozarta Andante für eine Walze in kleinen Orgel, KV 616 obdivuhodnou, zvukově jemnou, úsměvnou, hravou, lidově zabarvenou miniaturu úspěšně kontrastující s vážnou brilantní Bachovou Partitou. Jana Bezpalcová má dobře promyšlenou programovou strategii a dle logicky sledovaného zákonu kontrastu přidala tři dvojice Toccat a fug varhaníka Josefa Segera. Další možnosti nástroje se prosadily jak v hutné sazbě díla, tak v přesně odstíněné dynamice a výrazových kontrastních charakteristikách od baladické přes rozvernou k důstojnosti. Přestávka byla nezbytná k utřídění dojmů z hudby aranžované pro akordeon a navození očekávání jeho dalších výrazových limitů. Druhou část koncertu naplnila hudba 20. století první dílo dánského hudebníka Leifa Kaysera ( ) splnilo předtuchy. Jeho třídílná Suite sacra přinesla ostentativní nástupy, účelně kontrastní tiché prodlevy, výraznou melodii a akordický doprovod. Invenční Kayserovo dílo uzavřelo velmi přitažlivé plnozvučné finale. Následující Due movimenti českého skladatele Jaroslava Rybáře, který byl provedení přítomen, přineslo úžasné rozšíření poznatků o koncertujícím nástroji. Prolínání souzvuků, rytmické ozvláštnění, splývání a rozdělování barvy a masy zvuku to vše naplnilo koncertní prostor vzrušujícím kouzlem hudby. Stylovým návratem do bezpečných břehů se stala další skladba večera pět drobných klavírních kusů Bohuslava Martinů, Dumka Průvod koček v noci slunovratu Pro tanec Dumka II a Skladba pro malé Evy. Byla to jen podoba využití nástrojových rejstříků. Norský skladatel Wolfgang Jacobi ( ) dokázal napsat hudbu Gigue et Cortege která využila schopností akordeonu stát se varhanami. Tak dokonalou simulaci dokázala Jana Bezpalcová demonstrovat a své obdivuhodné ovládání nástroje potvrdila finální skladbou koncertu bylo to Tango Igora Stravinského. Řekl bych, že jsme slyšeli dokonalý, takřka autentický argentinský bandoneon. Nadšený ohlas sálu muzikantsky dokonale prožitého a velmi přesvědčivého provedení navýšila Jana Bezpalcová uličnickým přídavkem dánského skladatele Ole Schmidta. Ten nazval svůj kus pro akordeon komediálním titulem O letu karbanátků hozených přes plot. tenis s bicími Praha, Kongresové centrum Vladimír Říha Soubor japonských bubeníků Yamoto již podruhé hostoval v Praze. Během víkendu 9. a 10. února vystoupil dvakrát ve vyprodaném sále Kongresového centra, kde již loni uchvátil diváky programem Zvuk hromu. Letos přivezl novou show s názvem Shin-On (Tlukot srdce), která je podobně jako ta loňská založena na využití různých druhů historických japonských bubnů taiko. Deset bubeníků (6 chlapců a 4 dívky) v jednotných kostýmech takže jsou zdálky těžko rozeznatelní při nich nejen bubnuje, ale hraje i na další nástroje (šamisen, koto), zpívá a dokonce pomocí humorných scének (u Japonců dost nečekaně!) rozesmávají publikum. Proti loňsku přidali několik nových čísel a i když většina z celkem osmi je založena na stejném principu měnících se sestavách různých bubnů nejvíce zaujaly právě ty nové s vtipným použitím menších bubínků jako tenisových raket i se zvukovým znázorněním úderů. Podobné přehazování míčků předvedli i se zvuky malých činelů chappa, připevněných na zápěstí. Je to právě tlukot srdce, který spojuje minulost s budoucností, říká o ideovém vyznění nového představení umělecký šéf souboru a jeho zakladatel Masa Ogawa. Tlukot srdce, který bubnováním tvoříme, se stává energií i pro zítřek, dodává a úspěch pražských představení s ovacemi vestoje tisícového sálu jeho slova potvrzuje. Foto Jiří Skupien

20 antonín tučapský na návštěvě v pardubicích Pardubice, Dům hudby Marie Hofericová Z filmu Carlose Saury Iberia dny evropského filmu s flamenkem Praha, Kina Světozor a Aero Vladimír Říha Již po čtrnácté hostila Praha (a po ní i Brno a další města) ve dnech až Dny evropského filmu, festival filmů Evropské unie. Po jedenáct dnů zaplňovalo publikum obě pražská kina Aero a Světozor, aby se seznámilo se snímky, jež se jinak těžko v kinech objeví. Z nabídky 50 snímků, kde nechybělo ani Turecko (film Vše o Mustafovi), si kolem 13 tisíc diváků vybralo i některé snímky hudební či filmy, kde hudba byla důležitým prvkem děje a nehrála pouze roli běžného pozadí. Nebylo náhodou, že největším hitem pro publikum byla dvě promítnutí španělského snímku režiséra Carlose Saury Iberia. Lidé seděli i na zemi, aby mohli další hudebně-taneční skvost známého tvůrce (viz Carmen či Krvavá láska) zhlédnout. Tentokrát (rok 2005) si vybral Saura dílo španělského skladatele Isaaka Albenize a jeho skladbu Iberia, slavící právě sto let, aby jí učinil základním stavebním prvkem snímku, který ale uvádí i další skladby skladatele, jenž u nás není tak znám jako třeba de Falla. Za pomoci elitních španělských tanečníků a tanečnic (Sara Baras, Antonio Canales, Marta Carrasco aj.) a hudebníků (jazzový klavírista José Segovia ze slavné rodiny) se mu podařilo opět vytvořit mohutný dojem spojením hudby, tance a nápaditým snímáním (v momentech s flamenkem či tancem snímaným přes průsvitnou látku aj.). Potlesk po promítání nebral konce a můžeme jen doufat, že snímek se objeví trvale i v našich kinech. Bohužel do Prahy nedorazil ohlášený italský hudební snímek Orchestr Piazza Vittoria s multietnickou hudbou a místo něj uvedený film Země (rež. Sergio Rubini, 2006) kombinující psychologický snímek a film noir nezachránila ani hudba Pino Donaggia, slabého odvaru slavného Ennia Morriconeho. Lépe uspěly výborné snímky s kvalitní hudební stránkou jako bylo německo-polské Žabí lamento (rež. Robert Gliňsk, 2004) podle románu G. Grasse s hudbou Richarda S. Mitchela a dobovými písněmi zachycujícími neradostné dějiny Gdaňska ve 20. století na lásce Polky a Němce, dále německo-švýcarský Status Yo, ryze současný příběh z Berlína s hudbou i účastí mnoha berlínských hip hopových tanečníků (rež. Till Hastreiter, 2003), řecko-italské Nevěsty (rež. Pantelis Voulgaris, 2004) s řeckou lidovou hudbou a působivým příběhem o plavbě na zaoceánské lodi 700 řeckých a ruských nevěst do USA v roce Mládež zase potěšila italská Noc před zkouškami (rež. Fausto Brizi, 2005) o římských študácích připravujících se na maturitu v 80. letech se spoustou dobových hitů. Foto archiv Pardubičtí posluchači a pravidelní návštěvníci abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice měli 13. února možnost vyslechnout velmi zajímavý koncert. Jeho dramaturg a též stěžejní interpret vybraných skladeb Josef Rafaja (pedagog varhanního oddělení tamější konzervatoře) zvolil program, jehož hlavním cílem bylo přiblížit u nás ne příliš známé varhanní skladby Antonína Tučapského (*1928) a Bedřicha Antonína Wiedermanna ( ). Od A. Tučapského zazněla Chorální fantazie pro varhany na husitský hymnus Ktož sú boží bojovníci (2000) a Toccata e Canzone pro klavír a varhany (1993). Zvláště druhá zmíněná skladba vynikala nejen svým netradičním nástrojovým obsazením, ale i brilantním výkonem obou umělců (Jana Turková klavír, Josef Rafaja varhany). V celé skladbě měly oba nástroje navzájem spíše komplementární funkci a ani jeden z nich v sólových partech nevyčníval nad druhým. První polovina večera byla doplněna Koncertem F dur pro varhany a orchestr Jana Křtitele Vaňhala ( ). Tato skladba byla zařazena na zahájení koncertního večera a zazněla v obsazení Anna Reinišová housle, Ayako Noguchi housle, David Matoušek violoncello, Klára Kubátová cembalo a Josef Rafaja varhany. Vaňhalova kompozice působila velmi lehce, k čemuž přispělo i komorní obsazení hráčů v krásném témbru smyčcových nástrojů, cembala a varhan. Druhá polovina koncertu byla věnována rozsáhlé, více než třicetiminutové skladbě Bedřicha Antonína Wiedermanna Variace a fuga na moravskou národní píseň z doby Napoleonovy (1937). Ve čtrnácti částech s úvodním tématem Andante byl dán široký prostor nejrůznějším rejstříkovým kombinacím velkých koncertních varhan, které prostor sálu napl- Zleva Antonín Tučapský a Josef Rafaja. Foto archiv