HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč. jiří stárek Hudební rozhledy jubilující Salzburger Festspiele 2007 Houslař Petr Sedláček

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč jiří stárek Hudební rozhledy jubilující Salzburger Festspiele 2007 Houslař Petr Sedláček

2 Clarton spol. s r. o. Zárubova âelákovice Ludwig van Beethoven Sonata for Piano No 3 in C major, Op 2 1 I Allegro con brio 10:08 2 II Adagio 8:56 3 III Scherzo. Allegro 2:55 4 IV Assai allegro 4:46 Sonata for Piano No 14 Quasi una fantasia in C sharp minor, Op 27/2 (Mondscheinsonate) 5 I Adagio sostenuto (attacca) 5:23 6 II Allegretto 2:12 7 III Presto agitato 7:25 Sonata for Piano No 23 Appassionata in F minor, Op 57 8 I Allegro assai 9:30 9 II Andante con moto (attacca) 6:34 10 III Allegro ma non troppo 7:31 Valery Grokhovsky Piano hudební Antonín Dvofiák Concerto for Cello and Orchestra in B minor, Op I Allegro 15:24 2 II Dream Adagio 10:31 3 III Finale 12:40 Concerto for Piano and Orchestra in G minor, Op I Allegro agitato 18:08 5 II Andante sostenuto 8:55 6 III Allegro con fuoco 11:03 Natalya Shakovskaya (1-3) Cello Alexey Cherkasov (4-6) Piano Moscow Festival Orchestra Gennady Cherkasov - Conductor PAVEL FOLTÝN flute MICHIKO MITOMA piano vydavatelství SHOSTAKOVICH Symphony No 7 Leningrad Johannes Brahms Symphony No 1 in C minor, Op 68 1 I Un poco sostenuto. Allegro 13:19 2 II Andante sostenuto 9:07 3 III Un poco allegretto e grazioso 5:34 4 IV Adagio. Piú andante. Allegro non troppo, ma con brio 17:31 Franz Schubert Symphony No 2 in B flat major, D I Largo. Allegro vivace 10:50 6 II Andante 7:27 7 III Menuetto. Allegro vivace 3:49 8 IV Presto vivace 5:45 Moscow Radio Symphony Orchestra Vladimir Fedoseyev Conductor Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov tel.: fax: clarton@fermata.cz Pyotr Ilyich Tchaikovsky 1 Capriccio Italien, Op 45 14:45 Serenade in C major for String Orchestra, Op 48 2 I Pezzo in forma di sonatina. Andante non troppo 10:33 3 II Walzer. Moderato. Tempo di Valse 4:08 4 III Elégie. Larghetto elegiaco 9:38 5 IV Finale (Tema Russo). Andante. Allegro con spirito 7:52 6 Overture Solennelle in E flat major 1812, Op 49 14:56 Moscow Radio Symphony Orchestra Vladimir Fedoseyev Conductor Maurice Ravel 1 Boléro 16:07 2 Daphnis et Chloé, Suite No 2 16:11 3 La valse, poeme choréographique 12:31 Rapsodie espagnole 4 I Prélude a la nuit 4:57 5 II Malaguena 2:01 6 III Habanera 2:37 7 IV Feria 6:13 Moscow Symphony Orchestra Veronica Dudarova Conductor Dmitry Shostakovich Symphony No 15, Op I Allegretto 7:47 2 II Adagio 16:45 3 III Allegretto 4:07 4 IV Finale. Allegretto 17:08 Concerto for Cello and Orchestra in E flat major No 1, 0p I Allegretto 5:48 6 II Moderato 11:49 7 III Cadenza 5:59 8 IV Finale. Allegro con moto 4:43 Medea Meyzanyan Cello Moscow Symphony Orchestra Sergey Skripka Conductor Dmitry Shostakovich Symphony No 7 in C major Leningrad, Op 60 1 I Allegretto 26:29 2 II Moderato, poco allegretto 10:33 3 III Adagio. Largo (attacca) 16:39 4 IV Moderato 17:31 Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov Conductor Wolfgang Amadeus Mozart Concerto for Violin and Orchestra in G major, K216 1 I Allegro 9:01 2 II Adagio 9:21 3 III Allegro 6:43 Pyotr Ilyich Tchaikovsky Concerto for Violin and Orchestra in D major, Op 35 4 I Allegro moderato 19:15 5 II Canzonetta. Andante 6:45 6 III Finale. Allegro vivacissimo 9:45 David Oistrakh Violin Moscow Radio Chamber Orchestra Rudolf Barshay Conductor (1-3) USSR State Symphony Orchestra Kyrill Kondrashin - Conductor (4-6) Fryderyk Chopin Piano Works 1 Impromptu in C sharp minor, Op Posth 5:08 2 Scherzo in B flat minor, Op 31 9:10 3 Valse in C sharp minor, Op 64, No 2 3:37 4 Study in E major, Op 10, No 3 3:41 5 Mazurka in A flat major, Op Posth 1:53 6 Mazurka in C sharp minor, Op 50, No 3 5:14 7 Barcarolle in F sharp major, Op 60 7:56 8 Polonaise in B flat minor, Op Posth 3:45 9 Polonaise in A major, Op 40, No 2 5:30 10 Polonaise in A flat major, Op 53 6:25 Rafal Lewandowski - piano Symphonic Poems 1 Franz Liszt: Les Préludes, symphonic poem No 3 15:28 2 Pyotr Ilyich Tchaikovsky: Romeo and Juliet, fantasy overture 18:50 3 Richard Strauss: Till Eulenspiegels lustige Streiche, Op :39 4 Vyacheslav Grokhovsky: Fascinated Stranger, symphonic poem 18:28 USSR State Symphony Orchestra Konstantin Ivanov Conductor (1,2) Large Radio Symphony Orchestra Neeme Järvi Conductor (3), Vyacheslav Grokhovsky Conductor (4) SHOSTAKOVICH Symphony No 15 Cello Concerto No 1 Medea Meyzanyan Moscow Symphony Orchestra Sergey Skripka FERMATA, a.s. Zárubova âelákovice Pyotr Ilyich Tchaikovsky Swan Lake 1 Introduction (2nd act) 3:18 2 Waltz 5:46 3 Polonaise 6:43 4 The Dance of Little Swans 1:29 5 Spanish Dance 2:29 6 Dance 1:58 7 Russian Dance 3:28 8 Pas de Deux 7:47 9 Ballet Scene 6:58 MozartfromPrague Nutcracker 10 March Nutcracker 2:31 11 Coffee. Arabian Dance 3:50 12 Tea. Chinese Dance 1:11 13 Trepak. Russian Dance 1:04 14 Complete Shepherd and Works Shepherdess for Flute and Orchestra 2:35 15 Mother and Clowns Pavel Foltýn Flute 2:09 16 Dance of the Virtuosi Sugarplum Pragenses Fairy 2:23 17 Fairy Waltz Milan of Lajčík the Flowers Artistic Leader 7:05 18 Panorama 5:24 19 Valse finale et Apotheose 5:30 Kirov Opera and Ballet Theatre Symphony Orchestra Boris Khaikin Conductor v roba CD & DVD & HD DVD Robert Schumann Carnaval, Op 45 1 Preambule 2:43 2 Pierrot 1:47 3 Arlequin 1:08 4 Valse noble 2:07 5 Eusebius 1:26 6 Florestan 0:55 7 Coquette 1:32 8 Replique 0:48 9 Sphinxes 1:13 10 Papillons 0:56 11 A.S.C.H. S.C.H.A. 1:11 12 Chiarina 2:11 13 Chopin 1:35 14 Estrella 0:47 15 Reconnaissance 1:37 16 Pantalon et Colombine 1:07 17 Valse allemande 1:08 18 Paganini, Tempo I Valse 1:35 19 Aveu 1:06 20 Promenade 2:11 21 Pause 0:25 22 Marche des Davidsbündler 3:11 contre les Philistins Symphony No 4 in D minor, Op I Ziemlich langsam. Lebhaft 10:23 24 II Romanze. Ziemlich langsam 3:41 25 III Scherzo. Lebhaft 5:20 26 IV Langsam. Lebhaft 7:32 Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov Conductor (1-22) Nikolai Alexeyev Conductor (23-26) tel.: fax: cdf@fermata.cz premastering mastering DTP v roba tiskovin a obalû lisování CD lisování DVD (5, 9, 10) lisování HD DVD ofsetov potisk a sítotisk kompletace a doprava reklamní CD a DVD pfiání s CD a DVD CD-vizitky tvarované CD aromatické CD a DVD grafick mastering individuální kód stírací barva ochrana proti kopírování potisk CD-R a DVD-R

3 obsah 1 Šest křížků na hřbetě představuje docela dobrý důvod k ohlédnutí se přes rameno a to nejen u člověka, ale také u časopisu, zvláště je-li tento periodikem svým způsobem ojedinělým, s bohatou historií, které stejně jako mnoho z nás prošlo a prochází cestou mnohdy více než trnitou. A tak se vydejme nejen po stopách časopisu Hudební rozhledy, které mají v letošním roce na titulní straně i v tiráži vytištěn údaj 60. ročník, ale rovněž si alespoň stručně připomeňme počátky prvních hudebních časopisů vůbec i úlohu slova jako takového. Abychom se však do té nejbližší historie Hudebních rozhledů v rozmezí zhruba dvaceti posledních let podívali co nejobjektivněji, dali jsme slovo i dvěma předcházejícím šéfredaktorům, Janu Vičarovi a Janu Šmolíkovi strana 8 Jiří Stárek, jemuž tentokrát věnujeme nejen několik stran rozhovoru, ale rovněž titulní stranu našeho časopisu, patří ke služebně nejdéle působícím českým dirigentům, jenž se může prezentovat jak více než bohatou diskografií, tak i množstvím excelentních kritik na svá vystoupení takřka ze všech světových kontinentů. Jeho pestré osudy vzhledem k nekompromisnímu postoji po roce 1968 a dlouhé emigraci jsou vlastně i jakýmsi obrazem naší poválečné hudební kultury a života. Jiří Stárek, který své znalosti čerpal od takových velikánů, jakými tehdy byli např. dirigenti Talich, Chalabala, Jílek, Vogel, Ančerl, Klíma, Smetáček či Krombholc, však dokáže o těchto nelehkých věcech vyprávět s úsměvem a bez jakékoliv zatrpklosti strana 3 Rovněž letošní Salcburské slavnosti, byť se nenesly jako ty loňské ve znamení opulentních mozartovských oslav, kdy alfou a omegou celého festivalu bylo uvedení všech skladatelových dvaadvaceti oper, nabídly řadu atraktivních projektů i špičkových interpretů. I když tři z oněch nej, Anna Netrebko, Rolando Villazón a Vesselina Kasarova svá vystoupení z důvodu nemoci odřekli (nepřijela však ani Elina Garanča či Neil Shicoff), na skvělé úrovni salcburských operních představení či koncertů, jež ani zdaleka nezávisí pouze na účasti známých pěveckých hvězd, se to nikterak nepodepsalo. Zájem totiž vzbudila už dramaturgie letošního ročníku, která se nebála sáhnout po operách či dílech uváděných velice zřídka, jako jsou např. Berliozův Benvenuto Cellini a Lelio, Haydnova Armida či Weberův Čarostřelec strana 32 Letošní osmdesátiny bývalého koncertního mistra Plzeňského rozhlasového orchestru, primária Sedláčkova kvarteta a také Plzeňského lidového souboru, houslisty Jana Sedláčka, připomněl nejen koncert v sále plzeňské galerie Masné krámy, ale také červencový pořad na stanici Český rozhlas 3 Vltava Sólo pro Jana Sedláčka. Tato nevšední osobnost rozhlasového světa, která pro příští generace zanechala neuvěřitelně bohatý a pestrý fond nahrávek, si však zaslouží gratulace i v jiném oboru své činnosti. A sice v rozvíjení cenné hudební tradice rodu, kterou převzal od svého otce Viléma, kontrabasisty plzeňského operního orchestru, pečlivě ji pěstoval a předal potomkům, z nichž syn Petr sice není houslistou, ale uznávaným houslařem, který letos na jaře dokončil již svůj stopadesátý opus strana 58 ROZHOVORY 3 Jiří Stárek 6 Milan Zelenka UDÁLOSTI 8 Hudební rozhledy jubilující FESTIVALY, KONCERTY 14 MHF Český Krumlov 16 Chopinova hudba u pramenů 17 Ostravské dny Leila Josefowicz a Česká filharmonie 23 Festival Theatrum Kuks HORIZONT 26 Nepostižitelnost osudu portugalské fado DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 27 Grabštejn popatnácté ZAHRANIČÍ 30 Světová operní divadla II. X. Teatro Lirico Giuseppe Verdi v Terstu, Teatro Comunale v Modeně a Boloni 32 Salzburger Festspiele Prázdninový Stralsund a Greifswald STUDIE, KOMENTÁŘE 46 Zlatá éra české opery II. X. Aby se nezapomnělo Karel Hanuš 48 Duchovní píseň v českých zemích X. Duchovní píseň v dnešním životě církví Českobratrská církev evangelická 52 Novinky soudobé hudby X. Luboš Fišer: VIII. sonáta pro klavír sólo 54 České muzeum hudby X. Výrobci klavírů staré doby vídeňští mistři KNIHY 56 Oldřich Lacina: Ema Destinnová: Tři studie Pedagog. Učitelé. Podobizny. SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 57 Bohemia Piano C. Bechstein 58 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. X. Petr Sedláček REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial i Časopisy mají své osudy Vážení a milí čtenáři, ve druhém století našeho letopočtu vyslovil římský gramatik Terentianus Maurus zajímavou myšlenku: Habent sua fata libelli knihy mají své osudy. Dovolila jsem si tuto hlubokou moudrost poněkud parafrázovat v titulku dnešního úvodníku, neboť se domnívám, že stejně jako publikace jednorázově tištěné, tak i ony periodické procházejí velmi často v podstatě stejnými peripetiemi. Ovšem život knihy i časopisu je v mnohém ohledu a nezřídka velmi podoben i životu lidskému. Jsou knihy (a časopisy) dobré i špatné, zajímavé či nudné, hlubokomyslné či plytké, ironicky sžíravé nebo laskavě humorné, moudré i hloupé (výčet by mohl být pochopitelně ještě mnohem delší), tedy stejné, jací jsme i my lidé. Kniha i časopis jsou také mnohdy ve stejném ohrožení jako člověk. V minulých staletích se při veřejných autodafé setkávaly na hranicích inkvizice jak knihy a časopisy, tak lidé. Obojí tam nacházeli nelidskou a neospravedlnitelnou smrt. Nejinak tomu bylo i v hitlerovském Německu pro nepohodlné knihy byla určena hranice, pro nepohodlné lidi pak koncentrační tábor či dokonce popraviště. A v naší zemi? Ani doba poměrně nedávná se nechovala ke knihám, časopisům a lidem o mnoho lépe. V normalizačních letech sedmdesátých a osmdesátých minulého století byly státní mocí odsuzovány a zavírány všechny tři kategorie disidenti (a jiní odpůrci totalitního režimu) do vězení, nepřátelské protisocialistické knihy a časopisy do tzv. zvláštních fondů knihoven. Opět nic nového pod sluncem, spojitost s odděleními zakázaných knih (libri prohibiti) starých klášterních knihoven je více než zjevná. Stejně jako lidé, tak i knihy a časopisy slaví své narozeniny a mnohdy dosahují věku více než úctyhodného. Jen namátkou připomeňme, že zásadní pedagogické dílo učitele národů Jana Amose Komenského Velká didaktika slaví letos třistapadesáté narozeniny, loni se dočkal rovněž úctyhodného věku sto a jedenasedmdesáti let Máchův Máj a z oněch mladších oslavenců je možno připomenout půvabnou sbírku Jaroslava Seiferta, Jaro sbohem, která se v plné svěžesti (jak zní často užívaná fráze) před nedávnem dočkala sedmdesátky. Významné jubileum, jemuž věnujeme v rubrice Události samostatný materiál, oslavuje však v tomto roce také časopis Hudební rozhledy, který se dožívá, rovněž po mnohdy pohnutých životních osudech, jubilea neméně významného a sice 60. ročníku. Pravda, věk na něm zanechal nejrůznější šrámy, ale jak praví staré a moudré přísloví co mne nezabije, to mne posílí. Nelze však jen oslavovat a vzpomínat, a tak vám, milí čtenáři, i tentokrát přinášíme řadu dalších materiálů, z nichž si určitě něco vyberete. Ke stěžejním aktualitám vedle smutné události, která otřásla celým kulturním světem úmrtí Luciana Pavarottiho patří zejména reflexe letních festivalů: a to nejen Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, který svou pestrou programovou nabídku rozestřel na celý srpen, ale i v tomtéž měsíci v Mariánských Lázních konaného Chopinova klavírního festivalu, za dva roky oslavujícího rovněž významné životní jubileum abrahámoviny či Ostravských dnů, na jejichž mezinárodní skladatelské kurzy a následující Festival nové hudby se vždy sjíždějí frekventanti z nejrůznějších zemí Evropy i zámoří. Samozřejmě jsme nemohli opomenout ani zahraničí a jeden z jeho v této době pořádaných nejprestižnějších festivalů vůbec, Salzburger Festspiele, jenž se opět prezentoval nejenom vesměs špičkovými výkony, ale v letošním roce i odvážnou dramaturgií prezentující rovněž díla, s nimiž se na koncertních pódiích setkáváme více než zřídka. V zahraničí však tentokrát zůstaneme i v Horizontu, kde nás Oldřich Kašpar svým poutavým slohem seznámí s portugalským fadem a samozřejmě rovněž v pokračování seriálu o světových operních divadlech, v němž nás Pavel Horník provede dalšími věhlasnými scénami Itálie. Pro čtenáře zajímající se o pravidelné rubriky věnující se Zlaté éře české opery či Pramenům živé hudby jsme v říjnovém čísle připravili vzpomínání basisty Karla Hanuše a studii o tisku vokální polyfonie v předbělohorských Čechách, seriál o novinkách soudobé hudby pokračuje skladatelským profilem a analýzou Osmé klavírní sonáty Luboše Fišera a v cyklu o českých houslařích navštívil Rafael Brom plzeňského Mistra, Petra Sedláčka. Úvod našich stránek ale patří jako vždy rozhovorům. V jednom z nich zpovídá kytarového virtuosa Milana Zelenku Julius Hůlek, ve druhém klade otázky dnes již nestorovi dirigentského umění, Jiřímu Stárkovi, Jiří Štilec. Ze Stárkova zajímavého vyprávění se dozvíme nejen o peripetiích jeho života v emigraci, pro kterou se rozhodl v roce 1968, ale můžeme si vychutnat i dirigentovy nevšední postřehy, vztahující se k létům jeho studií, tedy epoše velkých českých dirigentských osobností Pavla Dědečka, Karla Ančerla, Aloise Klímy, Zdeňka Chalabaly, Františka Jílka, Václava Smetáčka, Jaroslava Krombholce či Václava Talicha A na co se budete moci těšit příště? Určitě nebudou chybět další díly našich seriálů, ze zahraničí slavný Wagnerův festival v Bayreuthu nebo již v naší metropoli úspěšně zavedený Mezinárodní hudební festival Pražský podzim. Začínali jsme klasikem, slušelo by se také klasikem dnes skončit. Tak tedy všichni příznivci našeho časopisu pozdvihněte, prosím, 15. října sklenku s optimistickým zvoláním Ad multos annos! Budeme vám zaň vděčni. Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 60 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Jiří Stárek Foto Jiří Skupien

5 jiří stárek miluji vždy to, na Čem pracuji Jiří Štilec Jiří Stárek rozhovory 3 Mému rozhovoru s šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru, prof. Jiřím Stárkem, předcházel ještě jeden rozhovor, který jsem nezaviněně vyslechl v Karlových Varech, když jsem se procházel městem a připravoval na naše setkání. Na lavičce jsem díky moderní telekomunikační technologii mobilního telefonování vyslechl úryvky hovoru mladé dívčiny nebo ženy, jak jsem později zjistil asi z Karlovarského symfonického orchestru. Omlouvám se, že ji tady budu teď citovat, ale musím! Její odpovědi naprostá senzace, on nás hodně naučí, a je tady pohoda vyvrcholily krásnou charakteristikou, která byla pro můj následující rozhovor asi nejdůležitější. Na závěr totiž zaznělo: Stárek je prostě bomba!. Trochu to připomnělo titul a hlavně obsah kritiky z Hudebních rozhledů 12/1996, kdy Petr Pokorný pod titulem Stárkův triumf v České filharmonii napsal: Ke každému tělesu přistupuje individuálně a s promyšleným pedagogickým plánem. Nepřichází tedy jako hvězda oddirigovat,svůj koncert, ale s každým orchestrem také důkladně pracuje Filharmonici dokázali, že ještě stále mají dostatek sil na to, aby se znovu přiřadili ke špičkovým orchestrům, mají-li před sebou silnou a inspirující uměleckou osobnost A tak, když jsme se sešli a já měl možnost vyslechnout velmi inspirativní povídání jednoho ze služebně nejdéle působících českých dirigentů a pak jsem se seznámil nejen s bohatou diskografií (poslední CD se skladbami Ernesta Blocha pod značkou Hänssler Classic je těsně před vydáním) a množstvím excelentních kritik na vystoupení tohoto dirigenta takřka na všech světových kontinentech, bylo mně líto, že vymezený prostor tohoto rozhovoru ukáže jen několik vybraných rysů jeho mnohostranné osobnosti. Jako by jeho osudy vzhledem k jeho odvaze, nekompromisnímu postoji po roce 1968 a dlouhé emigraci, byly tak trochu i obrazem naší poválečné hudební kultury a života. Jiří Stárek však dokáže o těchto nelehkých věcech vyprávět bez bolestínství nebo zatrpklosti, je člověkem, který vyzařuje energii a optimismus. Důležité také je, že přes úctyhodný výčet mezinárodních úspěchů, ohromné množství pozitivních kritik a neuvěřitelný počet oddirigovaných koncertů se Jiří Stárek dívá stále dopředu. I toto jeho směrování vpřed bylo jistě důvodem, proč na sebe vzal nelehký úkol (spolu s ředitelem Aloisem Ježkem) stabilizovat a znovu přinést potřebnou harmonii (hudební i lidskou) do nejstaršího symfonického orchestru v Čechách i ve střední Evropě jeho sezona 2007/ 2008 je skutečně už 173., orchestr začal totiž působit od roku A přestože jsme se setkali vícekrát a každé setkání pro mne bylo i poučným exkursem do naší hudební historie, začít musíme žhavou současností u orchestru v Karlových Varech: V Karlových Varech jsem se už od mládí cítil dobře a rád jsem tam s rodiči jezdil. Také na koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem, který jsem před mnoha lety dirigoval s Pavlem Štěpánem jako sólistou, moc rád vzpomínám. Koncert se tenkrát hrál v krásném sále Lázní III, který je sice krásný i dnes, ale po přestavbě akusticky velmi znehodnocený. Škoda. S potěšením jsem proto přijal nabídku ke spolupráci s Karlovarským symfonickým orchestrem a hned po prvním setkání mi bylo jasné, že orchestr disponuje, jak se říká, výborným hráčským potenciálem. A že je s ním možno vážně a úspěšně pracovat. Později jsem nastoupil u tohoto orchestru jako šéfdirigent a jako cíl jsem si stanovil cílevědomou prací pomoci orchestru získat místo, které mu vzhledem k jeho tradici náleží. To jest být výborným českým uměleckým tělesem, s kterým se musí počítat. V orchestru jsem nalezl porozumění a myslím, že mohu říci, aniž bych přeháněl, že jsme se za poslední dva roky tomuto cíli přiblížili. Jste jednou z mála osobností, která si dobře pamatuje na Václava Talicha. Jaký byl pedagog a jaký byl teď, když na něj jako zkušený dirigent vzpomínáte dirigent? Prof. Václav Talich byl vynikající pedagog. Cílem jeho výchovy nebyla ani tak dirigentská technika, tomu se věnoval především prof. Pavel Dědeček, ale studium, rozbor a výklad partitur. Chvíle s prof. Talichem nad partiturou jsou pro mne nezapomenutelné. Jeho výklad partitur Suka, Nováka, Janáčka a samozřejmě Smetany a Dvořáka je pro mne nezapomenutelný. Také možnost být přítomen Talichovým zkouškám s Českou filharmonií nebo s Komorním orchestrem, který založil, byl obrovskou školou. Stejně jako tenkrát i dnes, po letech plných práce, zážitků a poznání si prof. Talich plně zaslouží onen, dnes tak nešetrně a v mnoha případech, kde jde spíše o opak, nevhodně používaný moderní titul megastar. On byl opravdovým velikánem, velkým dirigentem. Jaké to bylo ve čtyřicátých letech na HAMU a na koho z pedagogů nejraději vzpomínáte? Velkou roli v mém rozhodnutí být hudebníkem a dirigentem sehrála maminka. Navštívila prof. Pavla Dědečka a poprosila ho, aby mne přezkoušel a posoudil, zda jsou zde předpoklady a zda lze mé rozhodnutí akceptovat. Zkouška dopadla dobře a pak jsem začal u prof. Dědečka studovat dirigování. Po nějakém čase mi pan profesor řekl, že mne připraví k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Do toho ale přišel Foto archiv

6 4 rozhovory atentát na Heydricha, konzervatoř byla zavřena a z tohoto plánu muselo sejít. Zde se musím zmínit o geniálním nápadu prof. Dědečka. Sestavil totiž velký symfonický orchestr z nejlepších hráčů ND, ČF, SOČRu a FOKu a pravidelně, jednou týdně, organizoval zkoušku. Scházeli jsme se na Strossmayerově náměstí v jednom domě blízko kostela, kde byl v suterénu velký sál. Zde jsme mohli, jako jeho žáci, s tímto výborným tělesem zkoušet. Dodnes nevím a netuším, jak se mu to mohlo v té době podařit. Po skončení války jsem se dozvěděl od prof. Dědečka, že bude zřízena Akademie múzických umění a že mne připraví na přijímací zkoušky. Začali jsme tedy pilně pracovat. Psal se rok 1946, zkouška na AMU dopadla dobře a stal jsem se jedním z prvních studentů dirigentské třídy na AMU. Studium orchestrálního dirigování mělo být, podle tehdejšího plánu, zakončeno studiem u prof. Václava Talicha, který v té době vedl mistrovskou školu dirigování a měl pouze jednoho žáka, syna dirigenta Vogla. Počítalo se s tím, že on mezitím bude absolvovat, mistrovská škola skončí a bude nahrazena závěrečným studiem u prof. Talicha na AMU. Ze známých důvodů se tento plán, bohužel, neuskutečnil. Talich odešel na Slovensko, což bylo pro nás velké neštěstí, ale pro Slovenskou filharmonii výhra. Vyučovací plán musel být změněn, a tak po studiu u prof. Dědečka jsme určitou dobu, myslím, že to byly dva semestry, studovali u prof. Karla Ančerla a prof. Aloise Klímy. Oba nám dali to nejlepší. Doba padesátých let byla velmi složitá a těžká, měla v oblasti hudby i nějaká pozitiva? Přes veškeré těžkosti to byla doba hudebního rozkvětu. Byli zde velcí dirigenti Talich, Chalabala, Jílek, Vogel, Ančerl, Klíma, Smetáček, Krombholc denně jsme viděli jejich výkony a slyšeli výsledky jejich práce. Stýkali jsme se s nimi a učili se znát, co to je opravdu dirigování. Mnozí z nich jako profesoři měli na nás i přímý vliv. Působilo zde také mnoho vynikajících instrumentalistů a pěvců. Byla to skutečně největší umělecká škola, jakou je možno si představit. V tomto smyslu se zde našlo vše, co dnes, bohužel, trochu postrádám. Vzpomínám si ještě na něco tehdy jsem neznal a nikdy při žádné příležitosti neslyšel dnešní tak obvyklou větu Bohužel, na to nejsou finanční podmínky nebo Nejde to, nejsou peníze. Na tom měl velkou zásluhu i Český hudební fond, který byl velkou finanční podporou hudebního umění. Vážná hudba byla plně oceňována jako nejvyšší národní bohatství, měla jak si zasluhuje, objektivně viděno, plnou podporu. Nebyla, jako tomu je, bohužel, dnes, pouhou Popelkou. Jste významným a úspěšným pedagogem, 22 let jste působil na Vysoké hudební škole ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jste vedle vedoucí funkce na katedře dirigování a pozice šéfdirigenta Symfonického orchestru vysoké školy, který jste založil, byl i jedenáct let (než jste byl povolán v roce 1996 na místo šéfdirigenta Státní opery v Praze) děkanem Hudební fakulty. Jaké jsou vaše hlavní pedagogické zásady, dá se dirigentské řemeslo naučit? Při své pedagogické činnosti jsem se vždy řídil zásadami, podle kterých jsem byl sám vychováván a které jsem znal jako Talichovy a později je slyšel i od jiných velkých dirigentů. Ať Talich, či Munch, Solti nebo Celibidache, každý to řekl jinými slovy, ale smysl a obsah byl vždy stejný: Chceš-li, aby orchestr hořel, musíš nejdříve hořet vyšším plamenem ty sám. Až orchestr zahraje všechny noty, rytmus, intonace a dynamika budou přesně tak, jak mají být, není to konec, ale začátek. Teprve pak se otevře ta nádherná nebeská brána a může se začít dělat muzika. Nejdůležitější povinností dirigenta není jen výborná manuální technika, i když je samozřejmě velmi důležitá, ale především práce se zvukem hudba je zvuk. Právě toto je věc, kterou se někdy mladí dirigenti příliš nezabývají. Vzpomínám na Talichovy zkoušky, ve kterých se především věnoval práci se zvukem. Šel tak daleko, že si pozval například dva klarinetisty k sobě domů a pracoval s nimi třeba na sjednocení vibrata a podobně. Na otázku, zda je možno se dirigentskému řemeslu naučit, mohu říci, že se jistě některé věci, jako je čtení, studium, rozbor partitur a znalost i možnosti jednotlivých orchestrálních nástrojů naučit dají. Také schopnost slyšet partituru při jejím čtení se dá prohloubit studiem, ale jsou zde i zásadní věci, které musejí být vrozené. Dirigent musí být dobrým psychologem, musí umět jednat s lidmi a být schopen vést. Musí mít rychlou reakci a schopnost okamžitého rozhodování. Je zde ještě jedna velmi důležitá věc, která sice studiem může být zdokonalená, ale musí být také vrozená, a to jsou tzv. dobré ruce. Jaké to bylo v době vašeho působení v Československém rozhlase? V roce 1953 jsem nastoupil do Čs. rozhlasu a přesně podle starého českého přísloví odříkaného chleba největší krajíc jsem se nejprve stal dirigentem a uměleckým vedoucím asi stočlenného smíšeného pěveckého souboru Mír, sestaveného z výborných a velmi angažovaných amatérských pěvců. Soubor byl organizačně řízen tehdejším šéfem hudebního vysílání Pavlem Štěpánkem. Nahrávali jsme pravidelně s Pražským rozhlasovým orchestrem, SOČRem, FOKem a Filmovým orchestrem. Vedle této činnosti jsem služebně jezdil do Plzeňského rozhlasu ke spolupráci s Plzeňským rozhlasovým orchestrem, kde jsem se sešel se známými hudebními osobnostmi, jako byli například Antonín Devátý, koncertní mistr Jan Bruna a jeho zástupce Jan Sedláček. Byla to krásná umělecká spolupráce, která trvala po mnoho let. V Praze jsem pak začal spolupracovat s Pražským rozhlasovým orchestrem, jehož šéfdirigentem jsem se stal v roce Samozřejmě jsem také úzce spolupracoval s Rozhlasovými symfoniky a orchestrem FOK a s našimi velkými interprety, instrumentálními sólisty i operními pěvci. V sezoně 1961/62 jsem působil vedle Čs. rozhlasu také jako šéfdirigent Hudebního divadla v Karlíně a uvedl jsem zde první poválečné provedení Brechtovy a Weillovy opery Vzestup a pád města Mahagony. V roce 1966 po dlouhém zájezdu SOČRu a Sboru Čs. rozhlasu do Itálie, během kterého jsem dirigoval mnoho koncertů s krásnými programy a moje výkony byly ohodnoceny vynikajícími kritikami, se moje spolupráce se SOČRem ještě více prohloubila a v roce 1968 mně tehdejší šéf hudebního vysílání, dr. Jiří Štilec oznámil, že je se mnou počítáno jako s nástupcem prof. Aloise Klímy. Patnáct let v Čs. rozhlase byla léta krásné tvůrčí práce s pracovním týmem správných lidí na správných místech Mácha, Jaroch, Kalabis, Berkovec, mám-li jmenovat alespoň některé z nich. Kromě toho vynikající režiséři Čipera, Vrána, Šatra a další. Měl jsem možnost provádět vedle jiné hudby také skladby tehdejší skladatelské generace Kabeláč, Doubrava, Reiner, Řídký, Bořkovec, Hanuš, Pauer, Hába, Mácha, Jaroch, Lukáš, Feld, Eben, Šesták a další. Dnes, po letech, si jasně uvědomuji, že to byla právě tato bohatá umělecká práce, která mně tehdy v době mého působení v Čs. rozhlase dala, mimo jiné, také možnost zapomenout na to, co se dělo kolem nás. Rozhodnutí odejít z vlasti, opustit domov a všechny vybudované vazby nebývá snadné, jak vypadal váš odchod? V srpnu 1968 nastal zlom v mém životě. Potom, co do naší země vpadly pod rouškou bratrské pomoci Československu armády tzv. Varšavské smlouvy, jsem se rozhodl pln nejrůznějších pocitů od rozhořčení až k nenávisti odejít s manželkou a naším tříletým synem, na dobu, než se situ-

7 rozhovory 5 ace změní, do ciziny. Naše cesta byla dramatická. Hned za Prahou jsme se dostali do ruské tankové kolony a jeli jsme hodinu s tanky před, za i vedle auta. Řev tankových motorů byl nesnesitelný. Podél cesty jsme viděli i zválcovaná auta a přiznám se, že jsme měli strach. Naštěstí naši lidé, aby okupanty zmátli, obraceli směrové tabule falešným směrem, a tak kolona, která zřejmě mířila do Českých Budějovic, tak jako my, zahnula náhle doprava a my jsme se na cestě ocitli sami. V Českých Budějovicích nás kontroloval český policista a řekl mi, že zná moje jméno dobře z rozhlasového vysílání a radil mi, abych na hranice nejezdil, že budou jistě už obsazeny ruskými vojáky. Pamatuji, že jsem mu odpověděl když už jsem dojel až sem, tak to zkusím. Bylo to správné rozhodnutí, hranice byly ještě volné, a tak jsme projeli do Rakouska. Náš odjezd do ciziny byl naprosto spontánní, neměli jsme žádný cíl, neměl jsem žádné konexe na západě ani žádnou pozici, do které bych se posadil. Vzpomněl jsem si však, že v době, kdy jsem byl šéfdirigentem Pražského rozhlasového orchestru, jsem dostal dopis od pana E. Smoly, který pocházel z českoněmecké rodiny a musel po válce s rodiči opustit Čechy. Byl šéfdirigentem Rozhlasového orchestru Südwestfunk (Studio Kaiserslautern). Psal mi, že by ho těšilo dirigovat v Praze, kterou měl rád a na níž nemohl zapomenout, a ptal se, zda bych mu mohl nějakým způsobem pomoci. Mohl jsem mu vyhovět, on byl šťastný a při odjezdu zpět do Německa mi řekl, že kdybych něco potřeboval, abych se na něj obrátil. Vydali jsme se tedy přes Rakousko do západního Německa, do Kaiserslauternu. Tam jsme zaklepali na dveře domu pana Smoly, otevřely se dveře a první věta, kterou jsme uslyšeli, byla: Wir haben Euch schon erwartet Už jsme vás očekávali! V TV běžely právě zprávy s obrazy z okupované Prahy. E. Smola se o mne a moji rodinu postaral takovým způsobem, o kterém se snad píše jen v románech. Zařídili nám krásné ubytování, bankovní spojení, lékaře zkrátka vše, co bylo k životu zapotřebí, a umožnil mi také dirigování Südwestfunk orchestru. Spolupráce s tímto výborným uměleckým tělesem trvá až dodnes. Jednoho dne jsem pak šel v Kaiserslauternu po ulici a najednou slyším česky: Pane Stárku, co tady děláte? Velmi mě to překvapilo a pána, který otázku vyslovil a jehož jsem nikdy předtím neviděl, jsem se zeptal, odkud mne zná. Odpověděl, že se jmenuje Vokálek, pochází ze smíšené českorakouské rodiny a byl několik let režisérem opery v Ústí nad Labem. Náhodou byl v Rudolfinu přítomen mému koncertu k 25. výročí založení Pražského rozhlasového orchestru. Vyprávěl mi, že právě připravuje režii Dvořákovy Rusalky v rámci českoněmeckého týdne ve Falckém divadle, a ptal se, jestli bych neměl zájem nastudovat a dirigovat premiéru. Samozřejmě jsem řekl, že ano. Premiéra byla velmi úspěšná, kritiky psaly o kouzelníkovi u pultu. Tak to všechno začalo. V roce 1989 jsem se do Pfalztheater vrátil a na tři roky přijal pozici generálního hudebního ředitele. Nastudoval jsem a provedl řadu oper, nejvíce vzpomínám na provedení Prodané nevěsty, uvedené jako výraz radosti nad osvobozením Československa od komunismu. Úvodní slovo k premiéře napsal Otmar Mácha. V roce 2004 jsem v rámci Haydnových dnů ve Falckém divadle nastudoval Haydnovu operu Orlando Paladino. V čem byly začátky v zahraničí nejtěžší? Musím říci, že to nebyly věci okolo hudby a umění, ty byly spíše věcí náhody a štěstí, problémem bylo ovládání němčiny. Když jsme z domova odjeli, mluvil jsem sice velice dobře anglicky, ale německy zcela nedostatečně. Také pro Francii, kde bylo těžké se domluvit jak anglicky tak německy, jsem nebyl dostatečně vybaven. Začalo tedy tvrdé učení. A pokračování? V letech jsem byl přizván k tehdy nově zřízenému kvalitnímu komornímu orchestru Sinfonietta RIAS Berlin, natočil jsem s ním řadu snímků a účinkoval i v rámci Berliner Festwoche. Byl jsem často zván ke spolupráci s rozhlasovými orchestry, například v Dánském rozhlase Kodaň, ve švédském rozhlase Stockholm či Norském rozhlase Oslo. V Norsku jsem dirigoval také koncerty Filharmonie Oslo, Festivalového orchestru Bergen a Symfonického orchestru Trondheim, jehož jsem se v roce 1981 stal šéfdirigentem a uměleckým vedoucím. Anglická éra, to byla spolupráce s BBC London a BBC Scotland Glasgow, odtud vedla cesta do Austrálie, kde jsem řídil rozhlasové symfonické orchestry v Sydney, Melbourne, Brisbane a Perthu. V Perthu jsem byl v roce 1988 jmenován hlavním hostujícím dirigentem. Z Austrálie byl jen skok na Nový Zéland, kde jsem opakovaně dirigoval Auckland Philharmonic Orchestra, a i tam, jako všude jinde ve světě, jsem propagoval českou hudbu. Vedle Dvořáka, Smetany, Suka, Janáčka, Nováka a Martinů jsem prováděl i skladby českých soudobých autorů Jarocha, Máchy, Kabeláče, Pauera, Sommera aj. V roce 1984 mne Německá hudební rada vyslala na Filipíny pedagogicky pracovat s Filipínskou filharmonií v Manile a po několik let jsem se tam vždy na šest týdnů až dva měsíce vracel. Alespoň jedna zajímavost katoličtí kněží mi tam jednou zahráli na varhany s exotickým zvukem byly postaveny z bambusu. Po čem se vám nejvíce stýskalo, co vám nejvíce scházelo a čeho jste si nejvíce vážil v zahraničí? Samozřejmě se mi stýskalo po domově, přátelích, ale i po domech, ulicích a místech, která jsem miloval. Také celá naše hudební scéna mi velmi chyběla. A tak vždy jen na koncertech, kdy zněla česká hudba, jsem měl možnost cítit se a být alespoň na chvíli doma. Nepamatuji se například, že bych závěr Blaníku prožil bez slz v očích. Vážil jsem si skutečnosti, že jsem nikdy a nikde nebyl přijat se zlobou nebo nelibostí, protože jsem byl cizincem. O soudobé hudbě a jejím zařazování do programů svých koncertů jste se již zmínil. Děláte to s potěšením? Jako rozhlasový dirigent jsem měl příležitost setkávat se se soudobou hudbou pravidelně. Během patnáctileté rozhlasové služby mi tak prošla pod rukama téměř celá generace českých soudobých skladatelů, o nichž jsem již hovořil. Jejich kompozice jsem prováděl velmi rád, byl to zážitek stát u zrodu něčeho nového a odhadovat, jak si která skladba povede dále. Před krátkým časem jsem měl možnost s orchestrem nastudovat sklady tří soudobých českých skladatelů Sylvie Bodorové, Jiřího Gemrota a Jiřího Temla. Byla to skutečně velmi zajímavá práce, která mě těšila. Jaké to je vrátit se po letech zpátky domů? Bylo to jako sen, v jehož splnění jsem už nevěřil ani nedoufal. O to větší byla moje radost, když jsem mohl po tolika letech opět spolupracovat s českými orchestry. Zvláštní význam měl pro mne koncert se Symfonickým orchestrem FOK, který jsem v roce 1993 dirigoval na festivalu Pražské jaro (Dvořákova Novosvětská) a v roce 1996 a 1998 koncerty s Českou filharmonií v Praze i na festivalech v Německu, Rakousku i v Čechách mj. jsem dirigoval zahajovací koncert festivalu Smetanova Litomyšl Smetanův cyklus Má vlast. Vaše nejoblíbenější dílo a nejoblíbenější autor? To je zdánlivě lehká otázka, na kterou se ale těžce odpovídá. Ovšem, že to je česká hudba například Dvořák, Smetana, Suk, Novák, Janáček, Martinů, ale myslím, že správná odpověď by byla miluji vždy to, na čem pracuji.

8 6 rozhovory jak profesor Urban přišel na to nahradit vrchní strunu e, která nejvíce praskala, obyčejným umělohmotným rybářským vlascem A jak to tehdy u nás vypadalo s kytarou jako sólovým koncertním nástrojem? Kdybychom šli do úplných začátků, pak nesmíme zapomenout na profesora Antonína Modra, jenž se jako vůbec první zasloužil, že se tak o kytaře začalo uvažovat. Další už bylo na profesoru Urbanovi, jenž se stal prvním řádně jmenovaným profesorem hry na kytaru na Pražské konzervatoři. Já jsem studium na konzervatoři absolvoval samostatným veřejným koncertem. Tehdy jsem mimo jiné hrál mimořádně zdařilé Concertino pro kytaru a devět nástrojů mého výborného přítele Jiřího Kalacha. Také jsem mu premiéroval Kvintet pro kytaru a smyčcové kvarteto a mými partnery tehdy byli členové Dvořákova kvarteta. Milan Zelenka milan zelenka a jeho láska kytara Julius Hůlek Milan Zelenka, vynikající sólista, komorní interpret, pedagog Pražské konzervatoře, profesor Akademie múzických umění a četných mistrovských kurzů v zahraničí i u nás, je dnes už neodmyslitelnou legendou českého kytarového umění. Profesorem konzervatoře se stal v pouhých třiadvaceti letech. Náš rozhovor nelze začít jinak než otázkou: jaké byly vaše hudební začátky a jak jste se dostal ke kytaře? Bylo to velice jednoduché, žádný složitý příběh, žádné vznešené myšlenky. Maminka byla klavíristka a žačka paní profesorky Melkusové, muziku jsem tedy měl pořád doma a měl ji opravdu rád. Původně jsem hrál na klavír, ale to neustálé hraní akordů a stupnic mě nebavilo. Chtěl jsem někam prchnout a já prchnul s kytarou doslova na mez. Vůbec se za to nestydím, že to začalo těmi krásnými trampskými písničkami a podmanivými akordy. Pak to šlo dál do poloh, přibývaly další akordy, začal jsem hrát melodie, úplně jsem tomu propadl jako nějakému démonu. A pak přišel můj první učitel, Jiří Jirmal, ten mě do roka připravil ke zkoušce na konzervatoř, kde jsem se dostal do třídy profesora Štěpána Urbana. Tohle se odehrálo v mých čtrnácti patnácti letech, v podstatě se dá říci, že to byl dost pozdní začátek. Nicméně zcela v zajetí toho krásného šestistrunného nástroje jsem byl mimořádně pilný. Takové šestihodinové cvičení, to byla pro mě jen rozehrávačka, jak říkám svým studentům. Těch třináct hodin denně tam skutečně bylo a hlavně ty obávané stupnice. A něco ze vzpomínek na studium? Podmínky mého studia nebyly zrovna jednoduché. Na konzervatoř jsem přišel v roce Trápil nás nedostatek potřebné literatury, chyběly kontakty s cizinou, k nimž dnes studenti mají naprosto otevřenou cestu. Navíc jsme, abych tak řekl, neměli na co hrát. Příklad za všechny vzpomínám, Foto archiv Jaký byl počátek vaší profesní a profesionální kariéry a jak se začala odvíjet? Moje kariéra začala tak, že v Praze na Střeleckém ostrově jsem v kurzech osvětové besedy učil malé děti asi za šest set korun měsíčně. Pak si mě přece jen všiml Pragokoncert, ale jeho zájem netrval dlouho. Nebyly to hned sólové recitály, ale tím lépe pro mě, protože jsem spolupracoval s takovými umělci, jako byli Karel Šroubek, velký umělec a koncertní mistr České filharmonie, houslový virtuóz Ivan Kawaciuk, dále můj dlouholetý partner, houslista Alexej Mádle, koncertní mistr orchestru Národního divadla Spytihněv Šorm, řada dalších sólistů, i vokálních. Čerpal jsem od nich inspiraci a mnohému se naučil. Jak zahrát Paganiniho to byla škola od těch znamenitých umělců. Zažil jsem ještě působení soukromých manažerů, jedním z nich byl pan Antonín Meisner. V jeho režii jsme spolu s I. Kawaciukem a Rudolfem Deylem starším realizovali koncerty v Domě umělců, naprosto vyprodané. Sám jsem měl na pódiu sto přístavků a prostor u varhan zcela zaplněný. Podobně koncerty v Ledeburských zahradách. Pokaždé nový program se skladbami světově proslulých kytarových autorů včetně premiér. Se svojí kytarou z dílny japonského mistra Kohno jsem koncertoval v Evropě, USA, Asii a Japonsku. Začátek vaší kariéry výrazně poznamenaly jednoznačné úspěchy v mezinárodních interpretačních soutěžích v Moskvě a ve Vídni v letech 1957 a Co odstartovaly? Možná, že se opravdu leckomu může zdát divné, jak takový Zelenka, kterého nikdo neznal, získal hned zlaté medaile na předních mezinárodních kolbištích. Vzpomínám na výrok profesorky Ursuly Peter, významné německé pedagožky. Když tehdy byla v Praze, hrál jsem v Malém sále Domu umělců, dnes opět Rudolfinu, poměrně náročnou Sonatu Eroiku Maura Giulianiho a ona za mnou po koncertě přišla. Vy hrajete úplně jinak, takhle na to není nikdo zvyklý, řekla, a proto jste tak dobrý. Výsledky mého koncertního působení i uznání se brzy dostavily, též proniknutí na zahraniční pódia. Za svou největší zásluhu považuji, že jsem sólovou kytaru prosadil do pravidelného koncertního života, což před tím nebylo a zároveň tak usnadnil cestu kytaristům příštích generací. Takový sólový kytarový fenomén, jakým byl Andrés Segovia, se v Praze objevil sice už v roce 1939, ale to byl na dlouho jediný koncert svého druhu. Vaše mnohostranná a bohatá koncertní činnost ovšem měla i další rozměr vznik nových skladeb psaných soudobými autory a věnovaných přímo vám. Mé koncerty navštěvovali mnozí významní hudebníci a skladatelé, kteří byli zvědaví, jak stará i nová hudba na kytaře vůbec zní. S něčím takovým se tu dosud nesetkali. Oslovil

9 rozhovory 7 jsem tak řadu skladatelů, možná desítky, mezi nimi i velice významné autory. Jejich skladby jsem pak uváděl na svých koncertech, a prosazování sólové kytary se i touto cestou stalo mnohem snazší. Celkem jsem premiéroval na stovku děl ze soudobé české hudby. Úplně něco nového bylo představit kytaru s orchestrem. Uvedl jsem celkem 14 koncertů pro kytaru s orchestrem, některé i premiéroval. Ze starší hudby to jsou koncerty A. Vivaldiho, F. Carulliho a J. Haydna, z novodobých zahraničních autorů M. Castelnuova-Tedeska a J. Rodriga a z českých moderních skladatelů jmenuji především J. Obrovskou (Concerto meditativo), O. Flosmana (Koncert pro kytaru a smyčce), J. Truhláře (2 kytarové koncerty a Dvojkoncert pro flétnu a kytaru) a již zmíněného J. Kalacha. Z českých autorů, kteří pro mne psali skladby sólové a komorní, ještě alespoň zmíním L. Bártu, J. Burghausera, J. F. Fischera, V. Kalabise, V. Kučeru, J. Matyse a opět J. Obrovskou. Komponující kytaristé jsou poměrně častým a charakteristickým jevem. V předešlém desetiletí jste takto na sebe výrazně upozornil i vy. Co vás k této aktivitě přivedlo? Kytara rozhodně patří k nástrojům, které k něčemu takovému bezprostředně vybízejí. Měl jsem to štěstí, že jsem 17 let žil s vynikající, renomovanou skladatelkou Janou Obrovskou. Bylo tak trochu mou zásluhou, že psala pro kytaru. Tím také začala má letmá nahlédnutí do skladatelské dílny, často jsem byl přizván ke spolupráci a řešili jsme spolu nejen problémy čistě kytarové, ale i instrumentálně orchestrální. Ještě za Janina života je tomu již 20 let, co zemřela jsem napsal virtuózní etudy, které byly vydány v Holandsku. Naše spolupráce byla opravdu vzájemná, mně to mnoho dalo hlavně po koncepční stránce. Pak nastala pauza a soustavně jsem začal komponovat tak před 15 léty. To, co by se mohlo ocitnout tak říkajíc na papíře, podrobuji té nejpřísnější kritice. Těší mne, že mé skladby jsou koncertně prováděny, jsou nahrávány, vydávány tiskem a dokonce zařazovány jako povinné soutěžní skladby. Dnes tuto aktivitu považuji za naprosto organickou součást svého celkového vývoje. Vraťme se zpátky ke kytaře. Mě osobně vždycky fascinoval, kromě náležitostí technických a výrazových, váš bytostný smysl pro melodiku a její vyjádření. Moje představa vždycky šla za tím, aby se kytara stala nástrojem melodickým, zpěvným, aby se přiblížila zpěvnosti smyčcových nástrojů. Akordická bohatost v sólech i doprovodech bezesporu patří ke specifiku tohoto nástroje, ale nemělo by to rušit celkové spektrum projevu. Mnozí kytaristé každou akordicky podloženou melodickou notu akcentují, čímž dochází ke špatnému frázování, špatné artikulaci. Například u bachovské fugy, ať už třeba původně houslové nebo loutnové, se tak kontinuita a vedení hlasů ztrácí, dostává se to do nesprávné výrazové polohy a k tomu by nikdy nemělo dojít. říci: máme my, Středoevropané, na to, abychom se interpretačně přiblížili té nádheře? Tak skvělé interpretaci, kterou nám předvedl třeba skvělý Anjel Iglesia? Mohu odpovědět, že se o to snažíme, ale jen snažíme Kdo byl, je, anebo stále zůstává vaším vzorem? Je to Andrés Segovia. Nejenom proto, že to byl on, který uvedl kytaru na světová pódia, ale interpretačně dokázal něco neskutečného, byl obrovskou a ojedinělou osobností. Když poslouchám jeho snímky, připouštím, že se lze vyslovit různě k jeho interpretačnímu stylu, ale to je generační otázka. Co my budeme vědět, jak nás budou soudit po letech? Já takové přísné kritické názory vůbec neuznávám. Nikdy jsem ho nechtěl napodobovat, ale vycházel jsem z něho a snažil se chtít víc. Kdybych se měl zeptat, jaké je krédo vašeho celoživotního uměleckého úsilí, sám bych si asi odpověděl, že vedle nesporných hodnot interpretačních, kterých jste dosáhl, je to soustavné působení pedagogické. Domnívám se, že zřejmě má i vyšší duchovní rozměr. Jsem rád, že jsme se dotkli této otázky. Vychoval jsem několik desítek kytaristů, nejdříve na konzervatoři a později i na AMU. Řada mých absolventů dosáhla špičkové úrovně a mnozí z nich pedagogicky působí, takže dál předávají a rozhojňují moje myšlenky a zkušenosti. K mimořádně uznávaným osobnostem v našem oboru patří Pavel Steidl, největší hráč, jaký se u nás narodil, skutečný vyslanec českého kytarového umění ve světě, jemuž se podařilo to, co nikomu jinému. Mohl bych uvést další a další, za všechny Ozrena Mutaka, s nímž intenzivně spolupracuji na poli komorní hudby v uskupení Duo Boemo. Právě spolu realizujeme poněkud kuriózní projekt spočívající na mých vlastních transkripcích slavných kusů, i operních, třeba z Carmen. Bude to trochu show, ale připravená i provedená se skutečnou pokorou. Ale ještě pár slov k tomu výchovnému působení a k jeho duchovní dimenzi. Velice se zajímám o teozofii, řadu spisů jsem přečetl a poučil se z nich. U mě to vychází z touhy po splynutí s přírodou, která člověka podpoří, nabije a dává mu úžasnou energii. I tohle svým žákům neustále doporučuji. Trápí mě však, že dnes ovládají hudební trh průměrní až podprůměrní lidé, kteří také produkují tomu odpovídající hodnoty. Žasnu nad tím, co všechno produkují sdělovací prostředky, jak tříbí vkus mladých lidí, jak vlastně určují cestu jejich citového vnímání. Slovo koncert bylo neodlučitelně spjato s estetickými hodnotami, dnes řev a vřískot tisíce decibelů naplňuje představu koncertu. Člověk se pak musí ptát: Jakým právem? Skončeme však optimisticky. Snad lidé opět budou schopni rozpoznat pravé hodnoty. To si přeji nejvíce. Jaký je váš názor na to, co je v oboru kytarové hry obzvláště charakteristické, konkrétně na španělskou a iberoamerickou kytaristiku? Náš rozhovor se vlastně týká takové té velké, klasické linie kytarové hry a kompozice, počínaje dejme tomu J. S. Bachem až po novodobou hudbu, která má v kytaře rovněž své přísné zákonitosti. Ale kytara je zároveň ve své podstatě jedním z nejlidovějších nástrojů, zejména ve Španělsku a v zemích Latinské Ameriky. Je to říše kytarové hudby, která může mít vysoce koncertní charakter a zároveň je prosycená tamějším folklorem. Je to tvorba intuitivní i maximálně oduševnělá. Odtud vyšli znamenití skladatelé, jako například Brazilec Heitor Villa-Lobos. A k tomu ty tance barevná nádhera, podmanivý rytmus a temperament. Kytara právě odtud dala mnoho vážné hudbě i v obecném smyslu. A tady bych si troufl

10 8 události hudební rozhledy jubilující Hana Jarolímková Obálka I. ročníku, dvojčísla 8-9, na obálce Bedřich Smetana, autor grafického návrhu obálky neuveden Šest křížků na hřbetě představuje docela dobrý důvod k ohlédnutí se přes rameno a to nejen u člověka, ale také u časopisu, zvláště je-li tento periodikem svým způsobem ojedinělým, s bohatou historií, které stejně jako mnoho z nás prošlo a prochází cestou mnohdy více než trnitou. A tak se vydejme nejen po stopách časopisu Hudební rozhledy, které mají v letošním roce na titulní straně i v tiráži vytištěn údaj 60. ročník, ale rovněž si alespoň stručně připomeňme počátky prvních hudebních časopisů vůbec i úlohu slova jako takového. Staré české přísloví praví: Dobré slovo lepší než peněz mnoho. Jenže slovo, ať již mluvené či psané, velice mocný toť nástroj lidského ducha, nemá pouze onu dobrou stránku, vlídnou, duchaplnou a jiskřivou, která probouzí city a povznáší k velkým ideálům, ale rovněž ostatně jako všechno na světě onu druhou, temnou až ponurou, jež dokáže zraňovat a dokonce i zabíjet. Jako příklad jedné z mnoha takových drastických polarizací lze uvést např. Rousseauovu Společenskou smlouvu a Hitlerův Mein Kampf. Přesto je úloha slova zejména v některých obdobích našich dějin téměř nezastupitelná. Jako zářný příklad toho, kdy hrálo roli zcela zásadní, bychom mohli uvést např. husitství, kdy se psané slovo Bible stalo dokonce nástrojem alfabetizace národa, která tehdejší Evropu tolik udivovala. Vždyť výrok italského humanisty Enease Silvia Piccollominiho, pozdějšího papeže Pia II., že každá husitská žena zná Bibli lépe než leckterý italský kněz, jistě hovoří sám za sebe. Síla slova však byla nesmírně důležitá i v období národního obrození. Mluvené slovo, které bylo v té době mnohem účinnější, než je dnes, probouzelo prostřednictvím vlasteneckého divadla tolik potřebnou národní hrdost a slovo tištěné prvních českých novin a časopisů mu v tom zdárně sekundovalo. Připomeňme jen, že například časopis Květy, který začal vycházet pod názvem Květy české již v roce 1834 a vychází dodnes, letos oslavil své již 173. narozeniny! Slovo však také bývá na dlouhé cestě kulturních dějin a často velmi nerozlučně spojeno s hudbou, jeden jako druhý si stojí neochvějně po boku stejně tak v lidové písni jako v opeře. Zvláštní a neopominutelnou úlohu má pak slovo v hudebních časopisech, tam o hudbě informuje, hodnotí ji, zamýšlí se nad ní, uchovává její význam odlišně vnímaný v tom kterém období pro další generace a propaguje ji. První specializované hudební časopisy se začaly objevovat v Německu (odkud pochází i za nejstarší hudební periodikum považovaná Matthesonova Critica musica), Anglii a Francii již v 18. století. Česká tradice je zhruba o sto let mladší, kdy zpočátku se hudební publicistika začala prosazovat nejen v novinách, ale i v kulturních a odborných vědeckých časopisech. Namátkou vzpomeňme například na Národní listy, jejichž přispěvatelem byl i Bedřich Smetana, či na Literární přílohu k Věnci, redigovanou Františkem Škroupem a Josefem Krasoslavem Chmelenským, jež je považována za východisko českého hudebního časopisectví vůbec. Vlastní hudebně časopiseckou produkci českých zemí, která se začala rozvíjet jak v Praze, tak v řadě regionů, lze rozdělit do několika skupin, z nichž se pouze pro představu krátce zastavíme u čtyř nejdůležitějších. V první jsou časopisy sledující hudbu a hudební kulturu v její relativní celistvosti (kam patří i Hudební rozhledy), z nichž k těm, které začínaly vycházet nejdříve, patřil časopis Caecilie, po němž následovaly Dalibor, Hudební listy, Smetana, Hudební revue či Listy Hudební Matice, kde mezi členy redakcí tehdy působila řada výrazných osobností české kultury včetně Leoše Janáčka či Otakara Šourka. Do druhé skupiny lze zařadit časopisy, které se věnovaly zejména určitým specifickým otázkám (církevní hudbě se věnující Cecilie či z novějších např. Gramorevue a dnes již zaniklé Hudební nástroje nebo Taneční listy), ve třetí skupině bychom našli časopisy, které byly určeny k mezinárodní propagaci československé hudební kultury (např. v angličtině, francouzštině a polštině vycházející Československá hudba) a ve čtvrté časopisy, které se staly prvními českými muzikologickými periodiky jako např. Hudební sborník, vycházející z podnětu Zdeňka Nejedlého v Praze v letech , Musikologie zformovaná Vladimírem Helfertem v rozmezí let , Miscelanea musicologica, od roku 1964 neperiodicky vydávaný muzikologický sborník, založený Mirko Očadlíkem, či sborník Hudební věda, vydávaný od roku 1964 Ústavem pro hudební vědu ČSAV v Praze. Časopis s názvem Hudební rozhledy se v českých zemích poprvé objevil před necelým stoletím a byl vydáván od roku 1913 do roku 1918 Odborovým sdružením českých hudebníků pro království české se sídlem v Plzni. Druhým časopisem stejného názvu, na který se současné Hudební rozhledy snažily v roce 1948 navázat, byly Hudební rozhledy, kritický list pro českou kulturu hudební, založené a redigované Vladimírem Helfertem, k němuž se od druhého ročníku připojil Ludvík Kundera. Časopis vycházel 10x ročně (tedy mimo prázdniny) v letech 1924 až 1928, v posledním roce však již pouze formou 4 letáků v 8 číslech, a snažil se sledovat hudební život jak v jeho oblasti tvůrčí, tak i reprodukční. Výrazně se zaměřoval především na jeho moravskou složku a na Leoše Janáčka, snažil se ale kriticky vyrovnat např. i s hudbou čtvrttónovou a věnoval značnou pozornost rovněž otázkám vědeckým i výchovným. Seskupili se kolem

11 události 9 něj četní odborní spolupracovníci, mj. Adolf Cmíral, Gracian Černušák, Alois Hába, Václav Kaprál, Otakar Zich i zahraniční přispěvatelé, V. Beljajev, P. Landormy ad. Teprve tedy třetím časopisem stejného názvu jsou nynější Hudební rozhledy, které byly založeny roku 1948 nejprve jako orgán Syndikátu československých skladatelů, a od 8. čísla I. ročníku jako orgán Svazu československých skladatelů. První dva ročníky vycházely s podtitulem Měsíčník skladatelů a hudebních vědců Československa, další již s podtitulem Časopis Svazu československých skladatelů. První číslo I. ročníku vyšlo v Praze 15. října a podepsali se pod něj Antonín Balatka, Miroslav Barvík (první úřadující šéfredaktor), Konstantin Hudec, Josef Otesánek, Ludvík Kundera, Antonín Sychra a Jaroslav Tomášek. Tajemníkem redakce a odpovědným redaktorem listu byl tehdy Lubomír Dorůžka. V době svého vzniku patřily Hudební rozhledy k největším hudebním periodikům vůbec. Spojovaly ve svém zaměření charakter odborného hudebního časopisu s částí kritickou a informativní, určenou širšímu okruhu čtenářů. Vedle kulturně-politických, estetických a teoretických statí tak časopis přinášel pravidelně i koncertní a operní kritiky z celé republiky, průběžně referoval o nových deskách, knihách a hudebninách, o hudebním vysílání Čs. rozhlasu a později televize a o hudbě ve filmu. Samostatnou rubriku rovněž věnoval malým žánrům a značnou pozornost soustředil i na zahraniční problematiku. Ve zvláštní rubrice dokonce tehdy přetiskoval závažné stati zahraničních autorů i původní zahraniční materiály, studie, korespondence z hlavních světových hudebních středisek, zprávy atd. K časopisu byla přičleněna i Knižnice Hudebních rozhledů (1955). Základním modelem či vzorem těchto Hudebních rozhledů byl německý odborný časopis Neue Zeitschrift für Musik, u jehož vzniku v roce 1834 stál Robert Schumann a který má s Hudebními rozhledy podobnou strukturu a členění rubrik dodnes. Vychází však pouze šestkrát do roka, ovšem v délce 88 stran. Tak jako ostatně všechno, co v této době vzniklo a udrželo se při životě, musely samozřejmě i Hudební rozhledy projít složitým vývojem, který podobně jako i v případech dalších kulturních a odborných časopisů byl věrným zrcadlem doby. Přesněji řečeno jako v zrcadle se v něm odrážel veškerý politický a sociální vývoj tehdejší československé společnosti, s níž zároveň v letech souvisela i zásadní proměna Hudebních rozhledů od hudebně-kulturní revue (kde bychom našli nejen např. text Štěpána Luckého o XXII. Festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Amsterdamu, ale i Sychrovo pojednání O novou estetiku hudebních forem) k časopisu kulturně-politickému, v mnoha ohledech reagujícímu na poúnorové události. Tato křivka vyvrcholila v roce 1953, poznamenaném čtyřmi z hlediska tehdejších oficiálních politických špiček významnými událostmi: pětasedmdesátými narozeninami Zdeňka Nejedlého, úmrtím dvou smutně proslulých kormidelníků socialismu J. V. Stalina a Klementa Gottwalda a zvolením Antonína Zápotockého prezidentem republiky. V oblasti samotné hudby pak byl v této době dáván jednoznačně akcent na masovou píseň související s rozvojem dobové socialistické poezie, kantátu, folklorní inspirace, sovětskou hudbu a hudbu lidově-demokratických republik s trochou nadsázky lze říci, že skladatelé hledali třídní boj v partituře a skutečně jej tam nacházeli. A co z toho pro tehdejší hudební svět české společnosti vyplývalo? Naprosté odsouzení a zatracení tvorby západní, ztráta souvislostí s I. republikou a avantgardou, na což doplatili i Bohuslav Martinů, Alois Hába či Ervín Schulhoff, vůdčí úloha sovětské kultury, důraz na efemérní díla a interprety spřátelených národů a rozvoj smetanovského kultu, který inicioval Zdeněk Nejedlý a který Smetanovi spíše uškodil. Ovšem jeden moment je zapotřebí i přes uvedená fakta zdůraznit a sice, že ani v této služebnosti politice Hudební rozhledy zdaleka neklesly na většinou průměrnou až podprůměrnou úroveň tehdejšího kulturního tisku! Nesmíme však zapomínat na to, že v těchto letech, tzn. od začátku své existence a zvláště pak v letech padesátých, kdy klíčovými slovy jednotlivých materiálů byly socialismus, socialistický realismus, třídní boj, železná opona, formalismus, byly Hudební rozhledy vlastně orgánem Ústředního výboru Svazu československých skladatelů, těsně tehdy svázaného s ideologickým oddělením ÚV KSČ, a tak všechno, co bylo smysluplné (a nenajdeme toho v jednotlivých číslech zmíněného období zase až tak málo) se muselo doslova vybojovat navzdory oficiálnímu tlaku, jehož výsledkem byly i pravidelné zápisy z jednání ÚV KSČ, politické materiály a materiály, které naplňovaly tehdejší oficiální linii. Celkové uvolnění ve společnosti koncem 50. let znamená i ve vývoji Hudebních rozhledů jistou liberalizaci, objevují se do té doby zakázaná témata a autoři (II. vídeňská škola, Stravinskij, Honegger, Hindemith) a byť kriticky je věnována pozornost nesocialistické tvorbě a jejím autorům Klusákovi, Kabeláčovi a Vostřákovi. Novým šéfredaktorem se v roce 1960 stal Bohumil Karásek, obklopen redakční radou, v níž byli např. Jarmil Burghauser, Pavel Eckstein, Ilja Hurník, Jaroslav Šeda, Milan Škampa, Jaroslav Volek a Jiří Vysloužil. I když nové myšlenky v oblasti skladby i interpretace se do republiky tehdy většinou dostávaly s nemalým zpožděním, existovaly i v této oblasti výjimky a na stránky Hudebních rozhledů se tak dostal např. Marek Kopelent, Obálka VIII. ročníku, čísla 10, na obálce Jaroslav Ježek, autor grafického návrhu obálky neuveden Obálka XXII. ročníku, čísla 7, autorka obálky a grafická úprava Libuše Kemlinková Obálka XIX. ročníku, čísla 2, autoři grafického návrhu obálky Jiří Rathouský a Petr Nowák Časopis pro hudební kulturu ročník Kč Nehvězdná hvězda Ľubica Vargicová Z Festivalu Bohuslava Martinů Louskáček v ND a Popelka v SOP Charles Ives Bennewitzovo kvarteto a jeho úspěšný start mezi uměleckou elitu Obálka LVIII. ročníku, čísla 2, na obálce Ľubica Vargicová, autor výtvarného řešení Jiří Filip

12 10 události Miloslav Kabeláč, aktivity Liborem Peškem nově založené Komorní harmonie, mate riál Vladimíra Lébla o Karlheinzi Stockhausenovi apod. V období tuhé normalizace, která nastoupila v letech sedmdesátých, pak došlo ke dvěma zásadním, byť protichůdným momentům. Na jedné straně tehdejší šéfredaktor prof. Ivan Vojtěch (od roku 1969 do roku 1970) časopis zaplnil řadou náročných a u nás dosud nevydaných materiálů z oblasti moderní hudby a z oblasti filosoficko-estetické (J. P. Sartre), a tak časopis učinil těžko přístupný aktuálním a agresivním vlivům normalizace, na straně druhé se však aktuální čtrnáctideník stal měsíčníkem se stále delší a delší výrobní lhůtou, což trvalo až do let , tedy i po dobu téměř šestnáctiletého šéfredaktorování Viléma Pospíšila. V době, kdy to vcelku nikdo neočekával, pak nastalo paradoxně období liberalizace v normalizaci a to zásluhou dr. Jana Vičara, kterého odložený kádr, národní umělec Jan Seidel, povolal na místo šéfredaktora. Vičar začal stránky časopisu velmi odvážně otevírat novým tématům, novým jménům a novým autorům. Sledujeme-li toto údobí se stejnou pozorností jako třeba před rokem 1968, musíme konstatovat, že Vičarova příprava nového myšlení a nové politické situace byla sice taktická, ale daleko přímočařejší a odvážnější (dlužno dodat, že se Seidlovou podporou), a že v té době se Hudební rozhledy pouze nevezly s obecným trendem, ale aktivně ho rozvíjely a dotvářely. Po listopadu 1989, když podal celý Ústřední výbor SČSKU, jehož byl Vičar členem, demisi, byl Občanským fórem a ustavujícím sjezdem AHUV (Asociace hudebních vědců a umělců) zvolen šéfredaktorem Jan Šmolík; převzal časopis s kulturní úrovní, ale ve zcela změněných politických a především ekonomických podmínkách; smysluplným se stal podtitul Měsíčník pro hudební kulturu, nikoliv pro hudební kritiku, čímž se časopis ubránil povinnosti reagovat na aktuální politické tlaky (k čemuž mu zpočátku rovněž paradoxně dopomohly zmíněné, stále příliš dlouhé výrobní lhůty). V takto proměnných a nejasných podmínkách začínaly Hudební rozhledy konečně po letech existovat jako časopis, který není orgánem někoho (tzn. Svazu skladatelů nebo SČSKU nebo AHUV), ale stává se časopisem nezávislým!!! Pojem nezávislý zní na první pohled hrdě, ale ukázalo se, že tu nastává jiná závislost, rovněž krutá a důsledná a sice závislost na ekonomické situaci, ekonomické politice, na falešné víře v donátory a sponzory, které tak často a vehementně jako rozhodující sílu v kultuře připomínají naši čelní politici. Koncepce Hudebních rozhledů, které se musely s novou realitou vyrovnat, byla tak postupně upravena do podoby aktuálního měsíčníku, který přináší nejen reflexe hudebního života z celé republiky, rozhovory s významnými osobnostmi kultury, řadu odborných studií, seriálů a aktuálních komentářů či recenze CD a knih, ale hledá rovněž pravidelné kontakty se zahraničním hudebním děním a zabývá se i závažnějšími materiály z jiných oblastí, než je vážná hudba: a to zejména z oblasti kulturní ekonomiky, regionální kultury či hudby jazzové a populární. Jako jediný časopis u nás se pak věnuje stabilnímu přehledu veškeré operní produkce v Česku, a vzhledem k zániku Tanečních listů a Hudebních nástrojů ve dvou nově založených rubrikách i tématům z oblasti tance a výroby nástrojů. Od 59. ročníku (kdy byl počet jeho stran rozšířen ze 48 na 64, přistoupili jsme k výběru jiné kvality papíru a zásadní proměnou prošel i výtvarný design Hudebních rozhledů) se nedílnou součástí časopisu (kromě již dříve zpracovaných webových stránek) stal i vždy k lednovému číslu přikládaný multimediální CD ROM. Vedle audiovizuálních zpráv a reportáží z nejprestižnějších českých hudebních festivalů obsahuje např. i blok týkající se nejvýznamnějšího hudebního projektu uplynulého roku či celý předcházející ročník Hudebních rozhledů v digitální podobě. Dá se tedy říci, že Hudební rozhledy navázaly na tu dobrou a progresivnější část své tradice dřívější a obohatily ji o některé skutečnosti, které především přinášela doba, a o nová témata, které nová doba také konečně dovolovala jako např. materiály s našimi emigranty, kteří se začali vracet a to od Dušana Panduly přes Rafaela Kubelíka, Jiřího Kouta, Zdeňka Mácala, Karla Boleslava Jiráka až např. k Antonínu Kubálkovi apod. Zásadním krokem pak byla změna v právním postavení Hudebních rozhledů, kdy v roce 1996 byla po dlouhých jednáních s představiteli Asociace hudebních vědců a umělců ustavena Společnost Hudební rozhledy, která se stala vydavatelem časopisu a jejich právní a morální záštitou. Ovšem dlužno podotknout, že pro samotné vydávání neznamenala vůbec nic; po celou dobu své existence nechávala a nechává naprosto a zcela ekonomickou tíhu vydávání časopisu na šéfredaktorovi. Ten se tak v současnosti, kdy se redakce z ekonomických důvodů zúžila ze čtyř na pouhé dva pracovníky (Marcela Šlechtová tajemnice a Hana Jarolímková šéfredaktorka) musí vedle svých šéfredaktorských povinností věnovat i práci redaktorské, a vedle psaní textů i úloze manažerské, která se stala vedle finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka a Nadace OSA další nezbytnou funkcí, díky níž vůbec může časopis v těchto složitých ekonomických podmínkách vycházet Uvědomíme-li si, že je jediným kontinuálním zdrojem informací od roku 1948, z něhož mohou muzikologové, historikové, skladatelé či interpreti čerpat a který svoji nezastupitelnou roli ještě více posílil po roce 1989, kdy se prostor věnovaný v denním tisku oblasti klasické hudby postupně snížil na nedostačující minimum tvořené nahodile články, týkajícími se vesměs pouze hudebního dění v naší metropoli, je to nejen smutné, ale ve své podstatě přímo alarmující. HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč gabriela beňačková mozart let české filharmonie Obálka LIX. ročníku, čísla 1, na obálce Gabriela Beňačková, autor grafického návrhu nové podoby časopisu František Štorm

13 ČtyŘi léta v hudebních rozhledech ( ) Jan Vičar Místo šéfredaktora Hudebních rozhledů, časopisu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU), mi bylo nabídnuto vedoucími funkcionáři této organizace Janem Seidlem a Ladislavem Kubíkem. Do redakce jsem nastoupil 16. září 1985 jako čtvrtý redaktor, abych se zaučil a připravil novou koncepci časopisu. Funkci šéfredaktora jsem převzal dne 1. ledna 1986 a před čtenáře jsem předstoupil ve Slově ke čtenářům v čísle 3/1986. Střízlivě jsem zde formuloval to, co se poté skutečně realizovalo. V dobách své největší slávy měla redakce celkem pět místností. Já jsem ji zdědil ve stavu, kdy už zbyla jen jediná šestnáctimetrová pracovna, v níž mezi obláčky kouře seděli šéfredaktor, tři redaktoři, tajemnice redakce, a do toho ještě občas přišel technický redaktor a začal lepit maketu čísla. To vše se odehrávalo u pouhých tří psacích stolů a mezi hromadami rukopisů, časopisů a papírů. Zakázal jsem kouření v redakci to ocenily zejména ženy, a naopak se na mne velmi mračil technický redaktor a po složitých jednáních s ministrem kultury Milanem Klusákem jsem získal ještě další dvě místnosti v přízemí budovy na Valdštejnském náměstí 1 (dnes budova parlamentu). Tři místnosti potom měla redakce i po svém přestěhování v roce 1989 na Maltézské náměstí 1 (dnes ministerstvo kultury). Redaktoři byli zkušení a obětaví a nebylo jim zatěžko v období uzávěrek či korektur pracovat třeba v noci nebo přes víkendy. Jedinečný novinářsky i lidsky byl PhDr. Pavel Skála, který podle mého odhadu zastával až 50% veškeré redaktorské práce a který mi při mém rozhodování před nástupem do redakce slíbil svou plnou podporu. Po necelých třech měsících mého šéfování a týden po svém doktorátu zahynul dne 22. března 1986 jako teprve dvaačtyřicetiletý při nezaviněné autonehodě. Po pěti měsících usilovného hledání nastoupila dne 1. září 1986 na místo uvolněné tragickou událostí PhDr. Jitka Slavíková, CSc. Byla obětavou redaktorkou, zapracovala se jako schopná publicistka a od 1. října 1989 převzala muzikologickou rubriku. PhDr. Miloš Pokora, v následujících letech česká hudebně kritická jednička, převzal po Skálově smrti jeho koncertní rubriku. V postupující feminizaci redakce zaplaťpánbů za něj! Promovaná historička Eva Pensdorfová byla dlouholetou redaktorkou, která měla na konci roku 1989 odejít do důchodu s tím, že bude s časopisem nadále úzce spolupracovat externě. Na její systemizované místo nastoupila od 1. října 1989 PhDr. Svatava Barančicová, která se od počátku projevovala jako invenční mladá osobnost. Dosavadní čtyřiasedmdesátiletý šéfredaktor JUDr. Vilém Pospíšil mi vedení časopisu předal s jemu vlastní noblesou. Ochotně přijal funkci člena redakční rady a tím i mého rádce. Jeho výkonnost jako přispěvatele byla obrovská, zkušenost a pohotovost v redakční práci obdivuhodná. Problémy, které mne vzrušovaly, komentoval suše jako bouři ve sklenici vody. Jeho nečekaná smrt 19. září 1988 byla pro mne další těžkou ztrátou. Dlouholetá tajemnice redakce Věra Klieglová, která letos 10. července, bohužel, zemřela, měla k časopisu až mateřský vztah. Nejspokojenější mi připadala ověšená telefonními sluchátky a hovořící současně na několika aparátech (na jejím stole byly čtyři). Její profil dokresluje také její temperament a schopnost plísnit redaktory (zejména dr. Pokoru) za nečitelné vpisky do korektur nebo větší množství oprav v rukopisech, které pak musela přepisovat. Kratší, několikaměsíční období v redakci na zástup a částečný úvazek pracovali JUDr. Vladimír Šolín, jinak dlouholetý autor Zpráv z domova, a PhDr. Ludvík Kašpárek. Zprávy ze zahraničí pravidelně dodával JUDr. Pavel Eckstein. Obsahy celých ročníků tradičně zpracovávala PhDr. Marie Svobodová, později sami redaktoři. události 11 Dlouholetým výtvarným a technickým redaktorem byl Jiří Schmidt. Ten s trochou cynismu komentoval své makety, požadující například krácení článků, slovy: Poslední slovo v redakci má vždycky výtvarník. Po Schmidtově mozkové mrtvici vytvořil obálky ročníků Miloš Noll a technickou redakci časopisu převzal od roku 1988 Zdeněk Vejrostek, jinak vedoucí provozu naší tradiční tiskárny Mír. Neaktuálnost Hudebních rozhledů zůstávala jejich hlavním, avšak za daného stavu polygrafického průmyslu neřešitelným problémem. Měsíčníky se dvěma korekturami podléhaly v tiskárnách desetitýdenním výrobním lhůtám a doručovací lhůty Poštovní novinové služby byly často až třítýdenní. Za těchto okolností jsem považoval za úspěch, že například pražskojarní číslo 8 měli předplatitelé ve své poštovní schránce již začátkem září. Do časopisu přispívalo asi osmdesát osobností, většinou vystudovaných muzikologů. Jejich odborná úroveň stanovovala úroveň časopisu, a Hudební rozhledy tak byly obrazem dobové situace naší hudební vědy a kritiky. Nejfrekventovanějším externím pisatelem se stal Jaromír Havlík, zároveň se však rozrostl i počet nových mladých autorů. Jednalo se například o Petra Vebera, Helenu Havlíkovou, Jiřího Bezděka, Michala Novenka, Zuzanu Zatloukalovou, Milana Holase, Alenu Jakubcovou, Aleše Opekara a další. Již od roku 1986 jsem se na základě jazykových rozborů, které vypracovával bohemista František Hladiš, snažil vylepšit stylistickou úroveň dodaných materiálů. Bylo z toho velké pozdvižení, neboť někteří pisatelé považovali jazykovou nevytříbenost svých textů za osobitost. Blahé paměti Pavel Skála o tom lakonicky říkával: Nestačí mít na posuzovanou skladbu správný názor. Je třeba to také umět napsat. K tomu dodával: A je velice důležité si po sobě článek aspoň jednou přečíst. Sám psal skvěle: stručně a výstižně, hned načisto. Samozřejmě existovali i jedineční externí stylisté, na prvním místě Vladimír Bor či Jiří Fukač. Obsahové změny jsem zaváděl postupně a soustředil se přitom i na propracování struktury časopisu a zpřehlednění rubrik. Celkově jsem preferoval kritiku novinkové české tvorby, což přirozeně vyvěralo z mého muzikologického a skladatelského zázemí. Tento měsíčník pro hudební kritiku, se zavazující tradicí a suplující tematiku několika ne existujících časopisů jiných, přinášel každý měsíc na 48 tiskových stranách (kam sazeči umístili zhruba 200 strojopisných normostran a 20 fotografií) široké spektrum nejrůznějších materiálů od populárně vědeckých studií až po glosy o populární hudbě. Redakce se také snažila odkrývat dobové problémy hudební kultury (například otázku nové koncertní síně v Praze, podněty nitranských konferencí o hudební výchově, obsah hudebního vysílání Československého rozhlasu, stav vydávání hudebnin). Hudební rozhledy byly malotirážní časopis odborného charakteru, který neměl zásadní ekonomické problémy. Nebylo třeba otiskovat reklamy či se věnovat ponižující reklamě skryté. Redaktoři měli pevný plat a přispěvatelům byly vypláceny malé honoráře v odstupňované míře podle kvality a obtížnosti textů. To byla velká výhoda záštity vydavatele, jakým byl SČSKU. V době mého působení kolísal náklad časopisu zhruba v rozmezí kusů, přičemž docházelo k pozvolnému růstu počtu předplatitelů. V letech však došlo po odřeknutí předplatitelů v SSSR a dalších zemích k poklesu, a tak byl koncem roku 1989 celkový náklad asi 3900 kusů. Hudební rozhledy obsahující spoustu krásného čtení, jak říkával Pavel Skála, sledovali nejen zainteresovaní profesionální hudebníci a klíčové instituce, ale tradičně se četly zejména na venkově, kde je odebíraly například lidové školy umění a kruhy přátel hudby. Po odstoupení ústředního výboru SČSKU, který byl mým kolektivním nadřízeným orgánem, jsem v dopise Janu Hanušovi funkci šéfredaktora dal k dispozici. Posledním mnou připravené číslo se tak stala trojka z roku Obsahovala materiály z období šesti týdnů po 17. listopadu 1989, z nichž je zřejmé, že ani umělci a kritikové z oblasti vážné hudby nestáli během něžné revoluce stranou.

14 12 události třiačtvrtkrát hr Jan Šmolík Takhle to prý bude vypadat: Přijdu před rozřazovací komisi a oni se zeptají, co jste dělal? Mimo jiné jsem třikrát pracoval v Hudebních rozhledech, dohromady dvacet roků. Nahlédnou do záznamů a sdělí: Můžete jít rovnou, očistec už máte za sebou. Poprvé jsem se dostal do Hudebních rozhledů v létě 1959 a měl to být jeden ze tří mých tehdejších půlúvazků. Ten improvizovaný rok jsem čekal, až prof. Sychrovi povolí katedru estetiky, na které mě chtěl mít. Rozhledy mě brzy přitáhly více než jednou třetinou. Zastihl jsem čiperný čtrnáctideník, který sice musel kopírovat obecnou linii, nebouřil se proti ní, ale přinášel především materiály o hudebním dění tak, že pozornější čtenář si nahledal informace i průhledy. Časopis tehdy prakticky vedl Bohumil Karásek a brzy se opravdu stal šéfredaktorem. Tento bard někdy těžce nesl, že nedokončil vysokou školu, vynahrazoval to výkonností, šarmem a přirozeným bohémstvím. V jeho osobnosti sváděla boj svobodomyslnost a ustrašenost. Řešil to pivem, takže jsme se brzy spřátelili. Byl to také přirozeně slušný člověk v chování i výrazivu. Na vrcholu rozčilení používal svůj nejjadrnější výraz herrčoft. Každé druhé úterý bylo lámání ještě ze špíglu, svazovaných provázky a ve středu časopis vycházel. O sázku jsme dokázali ve středu vydat recenzi úterního koncertu. Chtělo to jen spřátelit se s faktorem a metérem a láhev červeného. Pružnost časopisu prý zařídil schopný dr. Pavel Eckstein, který byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu skladatelů a vedoucím zahraniční rubriky Hudebních rozhledů. Zahraničí bylo tehdy rozděleno na bratrské národy a nepřátele. Měl tedy mimořádnou pozici a kraloval suverénně, pilně a byl protivný. Od obou jsme se ovšem dost naučil. Podruhé jsem se dostal do Rozhledů po vojenské službě, v roce Zase prý na rok, než Sychra sežene v tabulkách místo aspiranta na estetice. To se povedlo až za čtyři roky. Na první redakční poradě mého druhého působení v Rozhledech jsem si připadal jako Šípková Růženka po procitnutí. Všechno bylo jako dřív a šéfredaktor se zlobil, že je málo aktualit, fejetonů, krátkých materiálů i zásadních článků, že je přetlak materiálů od neumětelů a začínajících klasiků inu redakce. Něco se však přece jen změnilo. Politické ledy tály rychleji, Karásek byl ještě svobodomyslnější a pivnější, Eckstein ještě protivnější. Měl v zahraničním oddělení dvě krásné sekretářky a říkalo se, že ty když alespoň jednou do týdne nepláčou, má pocit, že promrhal dělnické peníze. Nikdy bych nevěřil, že se s tímto člověkem sblížím. Bratrská okupace 1968 smazala antipatie, spřátelili jsme se a po dalších dvaceti letech, po sametu, byl Pavel vítaným spolupracovníkem. Říkával pak: Já nemůžu psát paměti, já si všechno pamatuju, a s úsměvem odstrkoval memoáry svých kolegů. Ta čtvrtka v titulu vypadá následovně: Bohumil Karásek se utopil na rybách v roce Na místo šéfredaktora byl vypsán konkurz, do kterého jsem se přihlásil také. Připravil jsem s plánovanými spolupracovníky projekt, který ovšem ještě počítal alespoň s částečnou svobodou tisku. Netušil jsem, co bude obnášet normalizace. Šéfredaktorem se stal Ivan Vojtěch, který z pružného čtrnáctideníku udělal zatěžkaný a odborně nabitý měsíčník. Tomu Vojtěchovu ročníku cenzura ani nemohla rozumět. Nebylo tam ale nic, co měla za úkol škrtat, a tak časopis to krkolomné údobí přežil. Pak jsem skoro na dvacet roků dostal předepsáno tacet, nesměl jsem psát nikam, i když jsem občas někam psal. Na sklonku osmdesátých let Jan Seidel jako předseda SČSKU a Jan Vičar jako šéfredaktor HR začali uvolňovat situaci, dokonce i já jsem se směl objevit znovu na stránkách časopisu. Události po 17. listopadu mi přinesly pocit satisfakce a vzápětí pocit skepse. Najednou jsem kromě šéfredaktorství dostal ještě několik funkcí, z nichž se zpočátku nejdůležitější zdálo členství v celohudební Očistné a rehabilitační komisi. Komise se zakrátko scházela u mne v kanceláři a články v našem časopise byl takřka jediný výsledek, kterého dosáhla. Tyto materiály bychom ale vyhledávali a tiskli i bez komise. Shodou okolností jsem očistným řízením na veřejné schůzi prošel jen já a dál se zjistilo, že nemáme ani informace, ani nástroje, ani nevíme jak očisťovat, a tak se toto slovo z názvu komise škrtlo. Nebyly také ani pravomoci ani prostředky k nějaké rehabilitaci. Kromě několika dopisů zůstalo jen u těch materiálů v Hudebních rozhledech a v této linii jsme v redakci pokračovali i po skončení činnosti komise. Připadalo mi to jako Kocourkov, ale bylo to velice vážné předznamenání. S minulostí se nikdo z mocných doopravdy vyrovnávat nechce, i když na to ustaví komisi nebo ústav. Zaplaťpánbůh, že jsme v časopise udělali alespoň něco. Šéfredaktorem jsem byl jmenován v prosinci 1989, začal jsem od ledna 1990 a setrval do dubna Problémy těchto let jsem soustavně svěřoval čtenářům v úvodnících, netřeba obtěžovat znovu. S odhledem se zmíním jen o některých, jinak ať toto údobí hodnotí jiní. Já sám jsem po dvacetileté pauze neznal terén, neznal jsem celou mladou generaci umělců a autorů, neměl jsem vazby, kontakty ze společného boje nebo společné viny a za celá léta jsem už nedohnal, co bylo odžité jindy a jinde. Vrstevníci a dřívější souputníci v překvapivém počtu vymřeli, další se zdiskreditovali a ti, co zůstali, dělali mi těžkou hlavu. Zjednodušeně se jejich postoj dá charakterizovat: do teďka to měli komunisti, ale teď to budeme mít my, včetně Rozhledů, které jsou náš orgán, služná trouba. Jenže tiskové orgány kdeže jsou! A na druhé straně teď opravdu je svoboda tisku a ekonomika tisku. To druhé byl a zůstává největší problém. Časopis, který byl plně a po všech stránkách finančně zajištěn a kterému na počátku roku 1990 trvala výroba čísla čtvrt roku, teď vychází během týdne a prakticky na všechno si musí sehnat peníze, peníze, peníze. Flašinetové téma a jak aktuální každý měsíc, kvartál, ročník. Já vím kde není?! Shánění prostředků odebíralo a odebírá pracovníkům redakce daleko více sil než samotná odborná a redakční práce. To není ani dobré ani ekonomické. Takovýto výkřik do prázdna je však jediné, co zatím lze. Obecně platí, že zastaralé věci mají být nahrazovány modernějšími, a proto se už po dlouhá léta (někde) ví, že Hudební rozhledy mají zaniknout. Odborníci tenhle princip dobře znají, a tak také vědí už sto let, že zaniknou sirky a dechovka, žiletky a rodina, noviny a opera. Také prý etika ale je nějaká? Považuji za úspěch, že Hudební rozhledy přežily a žijí dobře. Docela rád bych na jejich zánik čekal to odborné století. Před uzavřením jubilejního šedesátého ročníku bych ale své nástupkyni a její tajemnici přál, aby měly jen takový snový problém na který významný zahraniční festival si jako profesionálky zajedou, když jim na to zbývá. Snad napřesrok. Na konec se vrátím na začátek. Když se ti nahoře zeptají, jaké to bylo těch dvacet roků, měnil byste, odpovím: To se ví, že bych měnil, ale jinak to bylo kus pěkného života.

15 Tento projekt se uskuteční ve spolupráci s Českou filharmonií a za podpory hl. m. Prahy /16:00 h Rudolfinum /Sukova síň, Respirium Alšovo nábř. 12, Praha 1 Vernisáž výstavy Bruno Walter dirigent, skladatel, spisovatel a exulant (Wiener Nachlass/vídeňské dědictví) Úvod: Dr. Susanne Eschwé Vídeň Bruno Walter ( ) Sonáta pro housle a klavír A dur Miroslav Ambroš housle Marek Šedivý klavír /19:30 h Kostel Sv. Vavřince Hellichova 18, Praha 1 Malá Strana Památce Ericha Wolfganga Korngolda ( ) Suita pro housle a klavír op. 11, Mnoho povyku pro nic Miroslav Ambroš housle Marek Šedivý - klavír Klavírní trio op. 1 Marek Šedivý klavír Jakub Fišer housle David Havelík violoncello Klavírní kvintet op. 15 Jean Müller klavír Jan Valta housle Eduard Bayer housle Robert Lakatoš viola Teodor Brcko violoncello Přednáška: Erich Wolfgang Korngold Bruno Walter, přátelství na celý život Guy Wagner (Lucembursko) /18:00 Kostel Sv. Vavřince Hellichova 18, Praha 1 Malá Strana v koprodukci s Klubem přátel Pražského jara Přednáška / 18:00 Bruno Walter Conductor of humanity Dr. Robert Nemecek (Kolín nad Rýnem) Bruno Walter Musiktage Praha 2007 Koncert / 19:30 h Franz Liszt Španělská rapsodie Jean Müller klavír Caesar Franck Sonáta A dur pro housle a klavír Martha Khadem-Missagh housle Jean Müller - klavír Bruno Walter ( ) Klavírní kvintet fis moll Jean Müller klavír Jan Valta housle Eduard Bayer housle Robert Lakatoš viola Teodor Brcko violoncello Orchestrální akademie Bruna Waltera ve spolupráci s Evropskou hudební akademií Schengen díla od Mozarta, Haydna, Elgara a Šostakoviče /19:30 Valdštejnský palác / Rytířský sál Valdštejnské nám. 4, Praha 1 Malá Strana Koncert orchestrální akademie Bruna Waltera ve spolupráci s Evropskou hudební akademií Schengen Edvard Elgar Serenáda e moll op. 20 Wolfgang Amadeus Mozart Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur KV 218 Joseph Haydn Koncert pro klavír a orchestr D dur Dmitrij Šostakovič Komorní symfonie č. 110 a Bruno Walter Chamber Orchestra Julia Turnovky housle Valery Goldes klavír Jack Martin Händler - dirigent / 15:30 Proti zapomnění Koncert Evropské hudební akademie Schengen v Terezíně Magdeburská kasárna Hans Krása ( ) Passacaglia a fuga pro smyčcové trio Rudolf Karel ( ) Nonet Zikmund Schul ( ) Dva chasidské tance pro housle a violoncello Johannes Brahms Smyčcový sextet G dur op. 36 Evropská hudební akademie Schengen Přednáška: Hudba v Terezíně Prof. Milan Slavický (Praha) /19:30 Kostel Sv. Vavřince Hellichova 18, Praha 1 Malá Strana Písňový večer Písně od Gustava Mahlera, Ericha Wolfganga Korngolda a Bruna Waltera Christian Hilz baryton Katia Bouscarrut - klavír /19:30 Rudolfinum / Dvořákova síň Alšovo nábř. 12, Praha 1 Koncert pro mír Slavnostní proslov: Ján Figeľ Richard Wagner Předehra a Isoldina smrt z lásky z opery Tristan a Isolda Wolfgang Amadeus Mozart Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll KV 466 Petr Iljič Čajkovský Symfonie č. 6 Patetická Bruno Walter Symphony Orchestra Martin Kasík klavír Jack Martin Händler - dirigent Výtěžek z tohoto koncertu bude poukázán na konto Jedličkova ústavu v Praze kontakt: info@brunowaltermusiktage.com

16 14 festivaly, koncerty mhf Český krumlov Český Krumlov, Zámek, Zámecká jízdárna, Pivovarská zahrada, Otáčivé hlediště Julius Hůlek O festivalu souhrnně Pětitýdenní mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2007 letos nabídl interprety deseti států a hudbu všech historických stylových období počínaje gotikou a konče tvorbou 21. století. Vedle vážné hudby tu bylo dost prostoru věnováno konkrétně vždy v sobotu v Pivovarské zahradě i dalším hudebním druhům a žánrům: jazzu, lidové hudbě Irska a Francie a folku (Čechomor). Jednotlivé koncerty se odehrávaly ve dvanácti různých prostorách a prostředích většinou v Českém Krumlově, ale i mimo něj. Nejstarší stylová vrstva náležela středověké hudbě vedle často hostující Rožmberské kapely to byl koncert souboru Schola Gregoriana Pragensis s velkým stylovým poučením. Hudbu historicky mladších stylových období přinesly osvědčené nedělní varhanní recitály. Nicméně hlavním počinem na tomto poli bylo celkem čtvero uvedení opery La Contesa de Numi italského barokního skladatele Antonia Caldary v nanejvýš stylovém prostředí autentického zámeckého Barokního divadla, včetně dobových kostýmů a stylové interpretace (srov. recenzi v předchozím čísle HR). Svět barokní opery pěkně doplnil výběr z oper klasicistních, konkrétně W. A. Mozarta (Figarova svatba, Don Giovanni) v podání okteta dechových nástrojů Harmonia Mozartiana Pragensis, a to přímo v dobových úpravách skladatelů a hudebníků působících ve schwarzenberských službách a dnes uchovávaných ve stejnojmenné proslulé sbírce hudebních pramenů, spoluutvářející českokrumlovského genia locci. Z dalších komorních koncertů zaujalo vystoupení smyčcového Apollon Quartetu a dnes už obligátní klavírní recitál Itala Roberta Possedy. Ku konci festivalu se konají koncerty mladých laureátů mezinárodních interpretačních soutěží, tentokrát zpěvu a klavíru. Z koncertantních vystoupení dvou českých houslových virtuozů s orchestrem to druhé patřilo Václavu Hudečkovi. Samotný zahajovací koncert festivalu se uskutečnil v podobě velkolepé prezentace dnes už legendární celovečerní kantáty Carmina burana Carla Orffa na Jižních terasách zámku. Dílo zaznělo ve skvělé interpretaci tří vokálních sólistů z USA sopranistky Tracy Dahl, kontratenoristy Daniela Bubecka a barytonisty Richarda Kellera Kühnova smíšeného a dětského sboru (sbormistři Jan Rozehnal a Jiří Chvála) a pravidelného hosta festivalu, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jejž dirigoval španělský dirigent Manuel Hernandez Silva. Mnohotvárná a temperamentní hudba se toho večera díky svému umístění linula celým městem, jehož obyvatelé i návštěvníci se navíc potěšili atraktivními světelnými efekty a ohňostrojem. New York Voices Foto Libor Sváček Pavel Šporcl, Joo Young Oh a Amos Talmon V pořadí druhý festivalový koncert náležel Symfonickému orchestru Českého rozhlasu (21. 7.). V jeho čele jako host stanul Amos Talmon, jeden z předních izraelských dirigentů, cílevědomě usilující o uvádění a propagaci novodobé a současné izraelské hudby a původní tvorby. V tomto duchu program otevřela Symfonická báseň Emek (Údolí) izraelského autora Marka Lavryho ( ) pocházejícího z Rigy a Glazunovova žáka v Sankt Petěrburku. Lavry svou symfonickou básní pokryl rozsáhlou plochu a zaplnil ji poutavým dějem. Zde je třeba ocenit kromě dirigenta rozhlasové symfoniky, kteří se jí zhostili dokonale a přesvědčivě, což mohl spolehlivě rozeznat i ten, kdo skladbu předtím nikdy neslyšel. Právě tady Amos Talmon zaujal svým strhujícím výkonem a stylem svého dirigování zdaleka se neomezuje jen na práci rukou, ale má účelně rozhýbáno doslova celé tělo, čímž maximálně usměrňuje orchestr a publiku poskytuje s hudbou esteticky souznějící podívanou. Programový vstup byl tedy jednoznačný a patrně i dominantní. Pozornost publika byla pochopitelně upřena k vystoupení a výkonu houslisty Pavla Šporcla, a to při provedení Koncertu pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna--Bartholdyho. Přiznám se, že toto takřka až do omrzení často uváděné dílo jsem ochoten poslouchat pouze v super provedení. Konstatuji, že Pavel Šporcl (ale i podíl orchestru) mé očekávání splnil, když rozestřel uměřenou škálu vkusné, romantizující hyperbole ani ve výrazu, ani v dynamice nepoplatné kantabilitě a příkladné intonaci. Publikum se možná úplně nejvíc těšilo na provedení známého Koncertu pro dvoje housle, smyčcový orchestr a basso continuo Johanna Sebastiana Bacha v podání Pavla Šporcla spolu s houslistou jménem Joo Young Oh z Jižní Koreje. Výkon obou sólistů byl na pozadí technické spolehlivosti vyrovnaný a osobitý zároveň, místy dokonce probleskovala výrazově dominantní role zahraničního hosta. Náročný program (a to i časově) byl završen Symfonií č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena. Dirigent Amos Talmon v harmonickém konsensu s pražskými Rozhlasovými symfoniky tu stejně jako v předchozích dílech koncertantních ani v nejmenším neslevil ze své pečlivosti i elánu. New York Voices Večerní soboty v Pivovarské zahradě bývají vyhrazeny národně-etnickým, folkovým a jazzovým vystoupením. Ta letošní patřila právě jazzu (4. 8.) a měla přídech lehce popový, ale to vůbec nic neubírá na vysoké kvalitě toho, co bylo nabídnuto a vyslechnuto jednou ze současných nejslavnějších vokálních skupin svého druhu, a to New York Voices z USA, kterou nyní tvoří dvojice mužů a dvojice žen: Darmon Meader, Peter Eldridge, Kim Nazarian a Lauren Kinhan (posledně jmenovaná tu působí až od roku 1992, ostatní jsou zakládajícími členy). Doprovodná instrumentální skupina sestává z klavíru (zdůrazníme, že velice invenčního), baskytary a bicích. Skupina, založená právě před dvaceti lety, spolupracuje s big bandy, velmi frekventovaně nahrává a koncertuje po celém světě a její členové také pedagogicky působí. Vůbec se nebrání s jazzem spřízněným i vzdálenějším oblastem jako rythm and blues, už zmíněný pop a zejména brazilská hudba. To všechno, včetně výběru z dnes už klasického swingového repertoáru prezentovala v Českém Krumlově v nepřetržitém jedenapůlhodinovém bloku. Výkon pěveckého kvarteta je naprosto vyrovnaný rytmicky, intonačně i výrazově, ovšem tam, kde je to vhodné, okamžitě probleskne individuálně osobitá invence. Homofonně akordické bloky jsou neodolatelné. Koncertu dominoval výkon D. Meadera, jenž se zároveň projevil jako zdatný tenorsaxofonista, obdobně i P. Eldridge jako klavírista. Českokrumlovské vystoupení amerických jazzových vokalistů nejenže oživilo vzpomínku na podmanivou éru swingu, ale i názorně upozornilo na vývojově slibnou perspektivu nových stylových proudů.

17 festivaly, koncerty 15 Gabriela Demeterová a Pavel Steidl se představili v Maškarním sále. Pavel Steidl a Gabriela Demeterová Kytarista Pavel Steidl již patří ke stálicím českokrumlovských festivalových programů. Tentokrát jeho partnerkou ovšem s výrazným podílem byla houslistka Gabriela Demeterová. Jejich společný koncert se konal v zámeckém Maškarním sále (8. 8.) a jeho program byl hutný, pestrobarevný a poučný. Už úvodní Sonáta G dur pro housle a basso continuo pozdně barokního českého skladatele Václava Vodičky odkryla poutavé stránky stylové interpretace. Nehledě na propracovaný kytarový doprovod, který maximálně využil možností dané bassem continuem, bylo to právě subtilní podání houslového partu, hlavně ve frázích ze ztracena do ztracena. Gabriele Demeterové pak patřil Nicolo Paganini v sólových Capricciích č. 20 a 24 a prvním čísle z jeho Sonate di Centone s původním doprovodem. Sólové skladby zaujaly především kontrastním dynamismem zvýrazněným smykovou i pasážovou bravurou (to vše bez intonačního zakolísání), které za přispění spontánní agogiky a gradace pěkně ozvláštnily i jednoduchou fakturu oblíbených Centone. Nemohlo být názornějšího příkladu, jak z banality učinit skutečnou záležitost, a to Steidlovým Paganiniho Valčíkem. Kouzlo přímo nadčasově půvabného kytarového aranžmá své doby odkrylo Quintetto de Mozart, kde původní skladbu W. A. Mozarta upravil pro housle a kytaru jeden z klasiků kytarové hry Ferdinando Carulli. Vedle zpěvnosti kytary housle směřovaly k subtilnosti. Překvapením večera měla být Sonata Berounka River for violin and guitar Carla Domeniconiho (1947). Autor byl osobně přítomen a mohl se radovat z provedení své takřka čtvrthodinové skladby, která v podstatě tradiční kompoziční sazbě (s hutným kytarovým partem) a lehce vyprávěcí a kantabilní koncepci (C. Domeniconi je v Čechách častým hostem a Berounku má rád) zejména svou druhou částí přinesla oživení a vzruch. Tři dua pro housle a kytaru vynikající kytarové autorky Jany Obrovské jsou velice poetickými, interpretačně tentokrát výborně tlumočenými miniaturami. K uctění letošního 20. výročí autorčina úmrtí dozajista směřovalo i uvedení Hommage a Jana Obrovská pro sólovou kytaru, jejímž autorem je právě Pavel Steidl, vyjadřující se tak jako v tomto případě v rozměrnějších a poutavých plochách, zde konkrétně od meditativnosti až k rokenrolu, s vnitřními kontrasty, včetně orientální inspirace a těžko dosažitelné virtuozity. V nenuceně plynoucí virtuozitě byly podány i dva kytarové kusy Astora Piazzolly ( ), autora argentinského původu, Cafe 1930 a Nightclub 1960, inspirované kavárenskou hudbou a stylizačně jdoucí až k popu. Závěrem zdůrazníme, že výkon Pavla Steidla doslova překonává možnosti kytary. Slovenský komorní orchestr Závěr festivalu, podobně jako jeho začátek, se odehrál ve znamení lákavé, leč umělecky hodnotné show. Předposlední Foto Libor Sváček koncert se uskutečnil v Maškarním sále (24. 8.) a jeho protagonistou byl Slovenský komorní orchestr v čele s nástupcem Bohdana Warchala, jenž před málem půl stoletím (1960) tento znamenitý kolektiv založil, houslistou a uměleckým vedoucím Ewaldem Danelem. První polovina večera se odehrála ve znamení Antonia Vivaldiho. Začala jeho notoricky známým a donekonečna obehrávaným cyklem Čtvero ročních dob. Jaké však bylo naše překvapení hra orchestru se vyznačovala dokonalými nástupy a perfektní intonací, svěžím tempem, spontánní virtuozitou v sólech a hlavně osobitým temperamentem vyváženým nutnou kázní souhry. Takhle by se dal ostatně charakterizovat celý večer. Skutečným překvapením však byl druhý blok programu ještě před přestávkou, když Vivaldiho vystřídalo Beatles-Concerto ve stylu Vivaldiho současného slovenského skladatele Petera Breinera (1957) žijícího v Kanadě. Právě ona bezprostřední návaznost na Vivaldiho poukázala na autorův humor a dovednost. To znamená: dokonalou, barevně vynalézavou instrumentaci, zužitkování Vivaldiho stylově osobitých manýr spolu s jejich dotvořením, a to i interpretačním včetně humorné nadsázky a příslovečného temperamentu. Publikum bylo unešeno, potlesk následoval po každé větě. Druhá polovina programu nás vrátila zpět do světa vážné hudby rudimentární suitou Dětem Bély Bartóka, zasněným Adagiem (psaným pro smyčcový orchestr, ale často slýchaným v kvartetní podobě) Samuela Barbera a na závěr úchvatnou Prostou symfonií (Simple Symphony) Benjamina Brittena. Není divu, že SKO musel přidávat, mimo jiné i další čísla Breinerovy Beatlesárny. Závěr na Otáčivém hledišti Skutečně úchvatnou atmosféru poskytla festivalová dramaturgie závěrečným koncertem letošního ročníku, a to v proslulém Otáčivém hledišti umístěném na samém konci parkového a zahradního areálu českokrumlovského zámku (25. 8.). Připomeňme, že Otáčivé hlediště bylo letos v dosavadním festivalovém dění využito poprvé. S umístěním do parkového prostředí s původní architekturou, vzrostlými stromy, s rozevlátými tanečními kreacemi dvou účinkujících párů, vynalézavým osvětlením a režií si návštěvníci mohli odnést dojem skutečné show. Hlavní pozornost však byla právem soustředěna na interpretační výkony, především pak zahraničních vokálních sólistů. V programu jednoznačně převažoval veristický repertoár (G. Verdi, G. Puccini), těsně za ním hudebně-dramatická tvorba romantická (J. Offenbach, L. Delibes, G. Bizet) a uprostřed večera zazněla árie o měsíčku z Rusalky A. Dvořáka provedená česky. Kromě sólových árií jsme vyslechli velice působivé dvojzpěvy v různých kombinacích a v závěru dokonce trojzpěv. Těžko říci, kterému ze sólistů přisoudit dominantní úlohu. Jejich výkony byly natolik vyrovnané a vzájemně osobitě odstíněné, že se to snad ani nedá. Sopranistka Jeanine Thames z USA v posledním desetiletí a zejména v posledních čtyřech letech zažívá prudký vzestup své kariéry na operních scénách po celém světě. Věnuje se pochopitelně hlavně operní tvorbě, ale účinkuje také v provedení děl kantátových a úspěchy sklízí i v oblasti novodobého hudebně-dramatického repertoáru. Na galakoncertu v Českém Krumlově oslnila příslovečně znělým stříbřitým hlasem s krásnou vysokou polohou, volně plynoucí kantabilitou a nenuceným projevem zjevujícím žádoucí dramatický talent. Kanadská mezzosopranistka Annamaria Popescu je spjatá kromě celosvětové působnosti především s milánskou operou Teatro alla Scalla ve ztvárnění romantického repertoáru, který jí asi nejvíce konvenuje. Disponuje nejen technickou zdatností, ale i komorně laděnou lyrickou vřelostí s osobitě výrazným zabarvením. Specifickou a jedinečnou kapitolu ovšem znamenalo vystoupení tenoristy Allana Glassmana, manžela J. Thames. Je jednoznačně jasným dramatickým tenorem, obdařeným

18 16 festivaly, koncerty Annamaria Popescu a Jeanine Thames vystoupili v rámci operního galakoncertu na Otáčivém hledišti. Foto Libor Sváček kovově průraznou znělostí s úchvatnými výškami. Svou kantilénou dovede skloubit aspekt hrdinský i lyrický a vládne neselhávající technikou. Jeho projev je postaven na zkušenostech nabytých ve stylově rozmanitém a širokém repertoárovém spektru. Rovněž podíl dirigenta a orchestru byl nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný. Dirigent Gottfried Rabl z Rakouska potvrdil, že je zkušeným interpretem hudebně dramatických a vokálních žánrů, pohotově těžícím z kombinace vokálních a instrumentálních interpretů v dané konstelaci. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod jeho vedením spolehlivě udržel vysoký standard několikerých svých letošních festivalových vystoupení. Závěrečný ohňostroj co do tvarového efektu, barevné pestrosti a celkové sladěnosti znamenal velkolepou tečku za 16. ročníkem mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově chopinova hudba u pramenů Mariánské Lázně, Společenský dům Casino, Městské divadlo, Zámek Kynžvart, Hotel Esplanade Ivan Ruml Letošní Chopinův festival v Mariánských Lázních, jehož 48. ročník se konal od 18. do , nabídl svým návštěvníkům tři orchestrální koncerty, řadu klavírních recitálů, výstav a doprovodných akcí. Na zahajovacím koncertu v mariánskolázeňském Casinu, jemuž byl rovněž přítomen velvyslanec Polské republiky v ČR Jan Pastwa, účinkoval pod taktovkou Radomila Elišky Západočeský symfonický orchestr, jako sólistka se představila Ewa Poblocká z Polska v Chopinově Koncertu pro klavír a orchestr f moll, op. 21. Tato umělkyně vystoupila v Mariánských Lázních už v roce 1980 a 1987, do západočeského lázeňského letoviska se tudíž vrátila po dvaceti letech. Jak uvedl předseda české Chopinovy společnosti a prezident Chopinova festivalu prof. Ivan Klánský, Chopin Ewy Poblocké je zpěvný, hrdý, bez zbytečné melancholie a sentimentu tak, jak se dnes v Polsku Chopin hraje. Pianistka je technicky naprosto neomylná a umí svým pojetím strhnout publikum. Po ukončení zahajovacího koncertu byly za zvuků festivalových fanfár položeny věnce a kytice u Chopinova pomníku a hudební fontána zahrála Chopinovo Rondo alla Krakowiak. Na nedělním recitálu (19. 8.) se představil německý pianista Wolfgang Manz. Tento umělec střední generace je profesorem klavírní hry na norimberské Vysoké hudební škole. V mládí studoval u českého pedagoga Drahomíra Tomana. Svůj recitál věnoval Fryderyku Chopinovi a Claudu Debussymu. Ve svém pojetí se snažil najít společnou řeč těchto autorů. Po famózně zahrané skladbě Ostrov radosti Clauda Debussyho jej publikum odměnilo dlouhotrvajícím potleskem. Umělec přidával Nocturna a drobné skladby Fryderyka Chopina. V pondělí předložil festival svým návštěvníkům klavírní recitál rakouského, jedenadvacetiletého pianisty Ingolfa Wundera. Do první části zařadil největší Lisztovo klavírní dílo rozlehlou Sonátu h moll. Druhou půli pak věnoval Fryderyku Chopinovi. Ingolf Wunder je zřejmě jedním z největších evropských klavírních talentů a jeho samorostlá, někdy až exaltovaná interpretace strhává publikum, ale u odborné kritiky může i narazit. Wunder je jednoznačně pianisticky dokonale vybaven, může hrát nejobtížnější pasáže v libovolných tempech a využívá extrémních poloh hudebního vyjád-

19 festivaly, koncerty 17 ření: na jedné straně klidných, zamyšlených tónů, kde působí jak vyzrálý zkušený umělec, na straně druhé enormně rychlých temp, která jsou na hranici srozumitelnosti. Až se Wunderovi podaří najít i střední polohu interpretace, bude z něj jistě špičkový, světový pianista. Byl to jeden z nejzajímavějších festivalových výkonů posledních let. V úterý nabídl Chopinův festival svým posluchačům klavírní recitál finského pianisty Paavali Jumpanena, žáka slavného chopinisty Krystiana Zimermana. Do svého koncertu v Městském divadle zařadil k Chopinovi ještě díla Beethovena a soudobého finského skladatele Lauriho Kilpiő. Jumpanenův interpretační výkon prezentuje velmi solidního, technicky naprosto dokonalého Chopina. Byl zde docela zřetelně vidět rukopis jeho učitele Krystiana Zimermana. Posluchače zaujala i novinka finského autora Strata, která byla zpestřením recitálu, protože jinak tento romanticky zaměřený festival posluchačům příliš soudobé hudby nenabízí. Jumpanen se publiku za potlesk odvděčil skladbou z díla finského klasika Jeana Sibelia. Pod taktovkou Ondřeje Kukala se ve středu představila ve společenském domě Casino Pražská komorní filharmonie, jako sólista vystoupil mladý český pianista Štěpán Kos, který se zhostil náročného a nevděčného partu Chopinova téměř nehraného díla Rondo alla Krakowiak s přehledem zkušeného a zralého pianisty. Byl to jeden z velkých zážitků festivalu. Po ovacích obecenstva přidal sólista ještě jednu Chopinovu Etudu. Na čtvrtečním klavírním recitálu (23. 8.) v Městském divadle vystoupil francouzský pianista Jean Marc Luisada, laureát Chopinovské soutěže ve Varšavě z roku Za historii chopinovských festivalů účinkoval v Mariánských Lázních letos po čtvrté. Jak uvedl předseda české Chopinovy společnosti prof. Ivan Klánský, Luisada je dnes hvězdou na chopinovském nebi. Jeho hra je ohňostrojem nápadů, barev a technických fines. Už dlouho jsem se při koncertu tolik nepobavil a nepotěšil. Publikum bylo doslova elektrizováno. Předposlední den 48. ročníku Chopinova festivalu nabídl svým návštěvníkům klavírní recitál ruské pianistky Annny Zassimové v mariánskolázeňském divadle a nokturno mužského vokálního souboru Gentlemen Singers na zámku Kynžvart. Zassimová zahrála svůj chopinovský program s velkou technickou erudicí, krásným úhozem a na svůj věk vytříbeným názorem na chopinovskou interpretaci. Jsem si jist, že Zassimová záhy dosáhne pevné pozice mezi světovými chopinisty, konstatoval prof. Ivan Klánský Vokální soubor Gentlemen Singers se sídlem v Hradci Králové byl založen absolventy chlapeckého sboru Boni pueri. Na zámku Kynžvart předvedl repertoár zahrnující renesanční polyfonii, romantickou a soudobou tvorbu, indické rágy i lidové písně z Čech, Moravy a Slovenska, jakož i americké spirituály. Mladí zpěváci propojili profesionální interpretaci se zajímavou choreografií a průvodním slovem. Vystoupení se setkalo s živou odezvou publika. Na závěrečném koncertu (25. 8.) ve společenském domě Casino vystoupila za doprovodu Západočeského symfonického orchestru řízeného polským dirigentem Pawelem Przytockým gruzínská klavíristka Irina Vardeli v Chopinově Koncertu pro klavír a orchestr e moll, op. 11. Orchestr i sólistka sklidily nadšené ovace. V závěru večera zazněly česká a polská hymna i festivalová fanfára Chopinova festivalu. V sobotu dopoledne se na klavírním matiné v hotelu Esplanade představila laureátka 6. mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních 2006, nadaná českobudějovická rodačka Lucie Valčová. Kromě Chopinových skladeb přednesla i díla Ference Liszta. Ingolf Wunder posluchače nadchl. Foto archiv ostravské dny 2007 (festival nové hudby) Ostrava, Dům kultury, Janáčkova konzervatoř, Kostel sv. Václava Antonín Matzner Institut či jinými slovy čtrnáctidenní mezinárodní skladatelské kurzy a následující týdenní Festival nové hudby se konaly letos v druhé polovině srpna a začátkem září v Ostravě jako bienále sice teprve počtvrté, přesto je už můžeme bez nadsázky označit za podnik i ve světovém kontextu zcela ojedinělý a výjimečný. Nikde jinde se totiž v přítomné době neschází podobně vybraná společnost studentů-rezidentů, aby v těsném kontaktu se skladateli, kteří patří na tomto poli k těm nejvěhlasnějším, vytvářeli nové skladby, z nichž mnohé pak na závěrečném festivalu zazní v premiérovém provedení profesionálního symfonického tělesa Janáčkovy filharmonie Ostrava. Hned v úvodu lze s uspokojením konstatovat, že v této záplavě novinek nezapadly ani příspěvky jediných dvou českých účastníků: křehká imprese Michaely Plachké z Filasovy třídy na AMU Darovals nám pokoj a obdobně subtilní, mikrointervalovou tkání prodchnutá absolventská práce žáka Martina Smolky z brněnské JAMU Františka Chaloupky An Ancient Caligraphy. Kvůli nutně limitovanému počtu rezidentů ostravského institutu v něm nezřídka usilují o opakovanou účast četní mladí aktéři skladatelského řemesla, z nichž mnozí jsou absolventy a dokonce dnes už také pedagogy prestižních světových hudebních škol a univerzit, mající na svém kontě zkušenosti z podobných zahraničních kurzů včetně vyhlášeného Darmstadtu pod vedením pedagogů formátu třeba Louise Andriessena (v Ostravě přednášel minule) nebo

20 Foto archiv Dirigent Peter Rundel a sopranistka Martha Cluver v jednoaktové opeře Mortona Feldmana Neither Pierra Bouleze. Průměrný věk frekventantů je odhadem 28 let (dvěma nejmladším bylo 23, nejstarší britská skladatelka Mary Bellamy a její švédský kolega Mika Pelo jsou šestatřicetiletí). K tradiční sestavě lektorského sboru v čele s iniciátorem celé akce Petrem Kotíkem (poslední žijící člen zakladatelské čtyřky Cageovy newyorské školy Christian Wolff a další Američané Alvin Lucier a Phil Niblock) přibyli letos nově mj. asi nejfrekventovanější skladatelka současnosti, v Paříži žijící Finka Kaija Saariaho, černý otec chicagské avantgardy, sedmasedmdesátiletý vynikající improvizující klavírista a skladatel Muhal Richard Abrams, jeho o čtyři roky mladší krajan, účastník památného prvního festivalu hnutí Fluxus ve Wiesbadenu v roce 1962 Ben Patterson, v Berlíně tvořící kanadská skladatelka Chiyoko Szlavnics, ale také domácí Miroslav Srnka. Od něho zazněla na festivalu i pro tento účel objednaná nová skladba Reservoirs, zařazená do programu příštího ročníku Pražského jara. Cílem ostravské tvůrčí dílny není přitom vyučování v obvyklém slova smyslu, nýbrž vytváření inspirujícího prostředí, v němž se navzájem prolínají ideje a nejrůznější aktivity všech zúčastněných (tedy lektorů i studentů). Kotík coby spiritus rector celého podniku využil zkušeností z někdejšího Cageova pedagogického působení na Black Mountain College, kde už začátkem padesátých let společně s Cunninghamem, Rauschenbergem, Davidem Tudorem a studenty vytvořili navzájem propojenou komunitu a především uvedl v Ostravě v život jeho osobní radu při plánovaném projektu nové hudební školy: Určitě se postarej o to, abyste měli dobré společné stravování. Ostravské tři týdny nové hudby jsou tudíž vyplněné nejenom přednáškami a koncerty, ale zahrnují také společné snídaně, obědy a večeře, protkané nekonečnými diskusemi. Pro domácí a to zdaleka nejenom místní hudební život patří k nejcennějším přínosům akce dlouhodobé kontakty s Janáčkovou filharmonií, spolupracující s Kotíkem už od roku 1997 na jeho Festivalu výjimečných délek a pražskojarním projektu Hudba v prostoru, spojeným s památným provedením Stockhausenových Gruppen pro tři orchestry. Průběžné doteky tělesa s neobvyklým, vesměs technicky mimořádně náročným materiálem se promítly do jeho flexibility a čím dál rostoucí kvality provedení nových skladeb, byť v prostředním z jeho tří koncertů si i Janáčkova filharmonie vybrala snad povinnou daň menší koncentrace. Cenným vkladem byla ovšem také účast nových dirigentských osobností s bohatými zkušenostmi v provozování soudobé hudby: Němce Rolanda Kluttiga a Holanďana Petera Rundela, s nimiž čestně držel krok i náš Ondřej Vrabec, čerstvý absolvent katedry dirigování pražské AMU a jinak sólohornista České filharmonie. Pokud jde o kolektivní interpretační výkony, nelze ovšem opomenout ani Ostravskou bandu, dnes už stabilizovaný mezinárodní ansámbl proměnlivého obsazení, vzniklý přímo v lůně tohoto podniku, který se v květnu představil také v newyorské Carnegie Hall a uslyšíme ho rovněž na příštím Pražském jaru. Další zde pravidelně vystupující těleso Melos Ethos Ensemble z Bratislavy snad vinou výměny hráčského kádru podalo letos zejména ve známých a z minulosti zažitých skladbách (Rychlíkovy Relazioni nebo Kotíkův Kontrapunkt II, obou z roku 1963) o poznání méně přesvědčivé výkony. Zjevením bylo naopak vystoupení FLUX Quarteta z New Yorku, v každém ohledu srovnatelného s kvalitami proslulého kvarteta Arditti a přitom se zřetelným individuálním vkladem. Mimořádných sólistických výkonů bylo tentokráte tolik, že je lze pojednat jen mezerovitě a vyloženě telegraficky. Křišťálově čistým, téměř andělsky znějícím rovným sopránem upoutala protagonistka jednoaktové, v tuzemsku premiérované opery Mortona Feldmana na text Samuela Becketta Neither americká pěvkyně Martha Cluver. Obdobně intonačně bezchybným projevem bez vibrata zaujali v paralelních dvojhlasech Kotíkova příznačně dlouhého zhudebnění jedné univerzitní přednášky amerického vizionáře R.