Karel Hart. Bratr Viktora Harta. Šeříkova Třemošná. Nejvyšší soud ČR. Čj. 30 Cdo 690/201. Sdělení k Vašemu rozhodnutí

Transkript

1 Karel Hart Bratr Viktora Harta Šeříkova Třemošná Nejvyšší soud ČR Čj. 30 Cdo 690/201 Sdělení k Vašemu rozhodnutí Senátu, reprezentovaným panem JUDr. Pavel Pavlík Vážen soudci, jsem laik ve smyslu práva. Jsem Ing. ekonomie a snažím se přežít v tomto státu, který dle mého názoru nerespektuje ústavní práva občanů. Jako ústavní soudce a soudci / jelikož jste rozhodovali v senátu/, byste měli být natolik hodnotné osobnosti, které jdou nad rámec judikatury, zájmům a financím. Řeší věci z pohledu naší kultury, ústavy a práva. Žaloba na ochranu osobnosti měla postihnout člověka, který způsobil neúmyslným trestným činem újmu. Nezpůsobil krádež, která by se dala snadno vymáhat v rámci trestního řízení či civilní žaloby. Způsobil smrt lidí. Jakým dalším způsobem tohoto člověka postihnout nad rámec výkonu trestu, který byl zkrácen a byl vykonán v zařízení, kde vězni si chodili nakupovat do obchodu a občas si zašli pobavit, se svými partnerkami, do místního hotelu. Respektive, velmi jemný režim. Vaše rozhodnutí se týká tohoto: Nejvyšší soud ČR ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí v této věci podrobně rozvedl obecná kritéria pro určení odpovědné osoby v případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv činností osoby použité právnickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické nebo fyzické osoby, kdy (s výjimkou excesu použité osoby) v rámci analogie 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s 853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle 13 obč. zák. stíhají samotnou právnickou či fyzickou osobu a vyslovil i jednoznačný závěr týkající se posuzovaného případu, že ze spisu nevyplývá, že by jednání prvního žalovaného bylo možno kvalifikovat jako exces, který by v posuzovaném případě vyloučil analogickou aplikaci ustanovení 420 obč. zák.

2 Naprosto mě šokuje, že zabití. sice neúmyslné, ale zabití, 20 lidí, není exces. Toto vybočuje z naší středoevropské kultury, chápání práva a morálních hodnot. Tzn. Já někoho zabiji, přeruším život poškozenému spíše mrtvému a jeho okolí., odsedím si 3-6 let, pak mi trest zkrátí na polovinu a následně žiji bez jakéhokoliv postihu. Omlouvám se, postih má zaměstnavatel, s.r.o., který mezitím je v insolvenci. Přál bych vám, abyste svůj plat vymáhal po s.r.o. nebo abyste pracoval v soukromé sféře, kde se o svou pohledávku přihlásíte v rámci insolvenčního řízení. /reaguji na zaměstnavatele žalovaného/ a neměl na základní potřeby. Tím jsem odbočil. Domnívám se, že Vaše rozhodnutí postrádá jakoukoliv míru empatie a smyslu pro spravedlnost. Vaše rozhodnutí představuje naprosté odtržení od reality jak lidské, tak ekonomické. Až ztratíte svého blízkého při neúmyslné autonehodě, můžete pak použít Váš termín nebyl prokázán exces, to pak vynásobte 20 x Výše částky byla symbolická, tak aby žalovaný věděl, že výkonem trestu, nekončí jeho odpovědnost. U zloděje, který by mě okradl, tam by to bylo jasné. Ten byl platil. U osoby, který zabil, tam platí jeho zaměstnavatel. Naprosto mimo rámec racionálního chápání. Tento přípis nemá právní irelevanci, ale můžete ho samozřejmě zahodit. Tento dopis zveřejním a až někdo někoho zabije - neúmyslně, pak má jistotu, že po odpykání výkonu trestu, je naprosto čistý a bez závazků. Vy a Váš senát nemá pro mě lidskou hodnotu. Ing. Karel Hart

3 Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 04/25/2013 Spisová značka: 30 Cdo 690/2013 Typ rozhodnutí: ROZSUDEK Heslo: Ochrana osobnosti Dotčené předpisy: 11 obč. zák. 13 obč. zák. 243b odst. 3 o. s. ř. 221 odst. 2 o. s. ř. Kategorie C rozhodnutí: Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na 30 Cdo 690/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) Mgr. J. H., a b) Karla Harta, obou zastoupených JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce č. 53, proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, 2) M. J., a 3) E. K., zemřelému 20. července 2010, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 63/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 Co 94/ , ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 1 Co 94/ , takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 Co 94/ , ve spojení s usnesením ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 1 Co 94/ , se ve výroku I., pokud jím bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit každému žalobci částku ,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

4 II. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. května 2009, č.j. 19 C 63/ , ve znění usnesení ze dne 25. ledna 2011, č.j. 19 C 63/ , mimo jiné výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po prvním žalovaném zaplacení částky ,- Kč každému z nich. Soud prvního stupně při rozhodování podle ustanovení 11 a 13 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) vyšel z toho, že první žalovaný jako řidič, který uzavřel dne dohodu o provedení práce se společností LSK Autobusy, spol. s r. o., dne , řídil patrový autobus tovární značky Neoplan N1 22 majitele LSK Autobusy, spol. s r.o., zajišťující přepravu pro Cestovní kancelář VLNA, konkrétně padesáti dvou osob vracejících se z týdenního pobytu v rakouském Ramsau do Karlových Varů, způsobil nehodu, při které bylo usmrceno devatenáct osob, mezi nimi i V. H., a při níž utrpělo těžké zranění dvacet šest dalších osob. Jako řidič autobusu jel mimo obec rychlostí větší než 90 km/h, porušil povinnost stanovenou v 48 odst. 1 zák. č. 247/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který mu ukládal povinnost zúčastnit se v rozsahu 16 hodin ročně zdokonalování odborné způsobilosti a přezkoušení jednou za tři roky a předtím podstatně změnil obsah osvědčení o profesní způsobilosti řidiče v tom směru, že je oprávněn řídit vozila pro přepravu více jak devíti osob cestujících včetně řidiče, tedy i autobusu a to pak předložil svému zaměstnavateli LSK Autobusy, spol. s r.o., pro kterého na základě dohody o provedení práce vykonal jízdu jako řidič autobusu dne , při níž došlo ke shora popsané dopravní nehodě. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že první žalovaný při způsobení zmíněné dopravní nehody jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného, neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním - neúmyslným zaviněním dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného, a proto prvního žalovaného nestíhá povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 13 odst. 2 obč. zák. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 1. července 2010, č.j. 1 Co 94/ , mimo jiné druhým odstavcem výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalovaný je povinen z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) zaplatit každému žalobci částku ,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že první žalovaný při způsobení uváděné dopravní nehody

5 jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného, přičemž neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním neúmyslným zaviněním dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu první žalovaný vybočil z rámce činnosti, kterou byl právnickou osobou, svým zaměstnavatelem (LSK Autobusy spol. s r. o.) pověřen, neboť v době nehody jel nepovolenou rychlostí a dostatečně se nevěnoval řízení autobusu, sjel zjevně bez omluvitelného důvodu na nezpevněnou krajnici, což mělo za následek skutkový děj dopravní nehody. Dále vybočil z mezí činnosti, kterou byl svým zaměstnavatelem pověřen i tím, že padělal a pozměňoval veřejnou listinu ( 176 odst. 1 tr. zák.), dopsal si do příslušné kolonky veřejné listiny opravňující ho k řízení vozidla přepravujícího více než 9 osob údaj o profesní způsobilosti, aniž by absolvoval příslušná školení a přezkoušení pro řidiče těchto vozidel. Dále odvolací soud připomněl, že lze dovodit, že za situace, pokud by údaje v listině opravňující ho k řízení autobusu tuto profesní způsobilost potřebnou k řízení autobusu neměl, neuzavřela by s ním společnost LSK Autobusy, spol. s r. o. dohodu o pracovní činnosti, neboť by se nevystavovala riziku, že první žalovaný řídí autobus, aniž by byl proškolen v potřebných znalostech na příslušnou řidičskou skupinu. První žalovaný svým jednáním v předchozích dvou větách popsaných vybočil z rámce činnosti, kterou byl zaměstnavatelem pověřen, a je namístě závěr, že nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, kterou žalobci utrpěli tím, že jejich syn byl při dopravní nehodě usmrcen. Pokud by odvolací soud neshledal odpovědným, vedle třetího žalovaného, i prvního žalovaného, a nedovodil, že jmenovaný vybočil svým jednáním z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, pak by tento závěr odporoval obecně chápanému pojmu a obsahu výrazu spravedlivé rozhodnutí, neboť první žalovaný by nenesl ani část odpovědnosti za neoprávněný zásah způsobený žalobcům usmrcením syna, přesto, že v rámci své profesní činnosti porušil vyloženým způsobem řadu právních norem. K dovolání prvního žalovaného proti výroku I. věta druhá rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, tento rozsudek v napadeném výroku zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby (hovořilo se o rámci, resp. o mezích úkolů), postihují v rámci analogie 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s 853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle 13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá (výlučně) této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily (odpovídají tak pouze v tzv. vnitřním vztahu). Pouze ve výjimečném případě, t.j. kdyby chování zaměstnance právnické, popř. fyzické

6 osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení (exces) z realizace činnosti právnické či fyzické osoby, která byla touto právnickou či fyzickou osobou pro jejich činnost použita, byla by postižena občanskoprávními sankcemi podle 13 obč. zák. vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba, zpravidla zaměstnanec; z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud však shora uvedené zásady zcela zřetelně neodůvodněně (bez konkrétního zákonného podkladu) modifikoval úvahou, že odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese (též) první žalovaný, protože při svém jednání, resp. činnosti, vybočil porušením řady právních předpisů z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, takže by bylo v rozporu s požadavkem na spravedlivé rozhodnutí, aby také on nenesl část odpovědnosti za popsaný zásah vedle třetího žalovaného. Dovolací soud si při svém rozhodování byl plně vědom skutečnosti, že první žalovaný v rozhodné době porušil řadu povinností (a to i v intenzitě trestného činu), přesto musel konstatovat, že ze spisu nevyplývá, že by toto jednání bylo možno kvalifikovat jako exces, který by v posuzovaném případě vyloučil analogickou aplikaci ustanovení 420 obč.zák. Vrchní soud v Praze poté opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 Co 94/ , ve spojení s usnesením ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 1 Co 94/ , a výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalovaný je povinen z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení 13 odst. 2 obč. zák. zaplatit každému žalobci částku ,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak ho co do zamítnutí dalších ,- Kč pro každého žalobce potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi žalobci a prvním žalovaným. Vrchní soud uvedl, že se cítí být vázán právním názorem dovolacího soudu. Dále konstatoval, že v ustanovení 11 obč. zák. ani 13 obč.zák. není konkrétně zakotveno, kdo je v řízeních o ochraně osobnosti pasivně věcně legitimovaným subjektem, tedy kdo je nositelem povinností, o které v daném řízení jde. Může jím proto být ten, kterého žalobci za původce zásahu označí, jehož jednáním či opomenutím se cítí být dotčeni ve svých osobnostních právech, v dané věci pak v právu vytvářet harmonickou rodinu spolu s dětmi. Pokud by žalobci požadovali škodu, pak by bylo zcela právně čisté žalovat toho, kdo za škodu odpovídá. Na tuto možnost odkazuje i ustanovení 16 obč. zák. V daném řízení nejde o náhradu škody, ale o žalobu na ochranu osobnosti, takže nelze zcela beze zbytku formálně aplikovat ustanovení 420 odst. 2 obč. zák. Pokud se žalobci cítili dotčeni ve svém osobnostním právu na rodinný život spolu se synem a jako původce zásahu označili řidiče autobusu, který porušil své právní povinnosti, nelze jim podsouvat, že měli žalovat zaměstnavatele řidiče, neboť ten by odpovídal v případě nároku na náhradu škody. První žalovaný se porušením svých povinností dopustil několika excesů, a proto nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců způsobený jednáním, které již nelze pokládat za jednání odpovědného

7 zaměstnance. Je tedy v řízení o ochranu osobnosti odpovědným subjektem a splňuje i předpoklady odpovědnosti za újmu na osobnostních právech (a s tím spojené sankce) dle 13 obč. zák. V této souvislosti poukázal odvolací soud také na generální prevenční klauzuli obsaženou v ustanovení 3 obč. zák. a má za to, že žalobou uplatněný nárok a jemu odpovídající povinnost prvního žalovaného má svůj základ i v tomto ustanovení, když ustanovení 11 obč. zák. se vyznačuje obecnějším charakterem, a proto označit subjekt, který za porušení osobnostních práv odpovídá, lze i za použití ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 23. listopadu 2012, přičemž právní moci nabyl dne 26. listopadu Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit každému žalobci částku ,- Kč, podal tento žalovaný dne 16. ledna 2013 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uvádí, že odvolací soud nesprávně vyložil předpisy občanského práva, což mělo, stejně jako v případě jeho předchozího, dovolacím soudem zrušeného, rozsudku za následek nesprávné posouzení pasivní legitimace žalovaného. Domnívá se, že Vrchní soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodl zcela stejně jako ve svém prvním rozhodnutí, nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušil. K podanému dovolání se písemně vyjádřili žalobci, kteří se plně ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání prvního žalovaného bylo zamítnuto. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( 10a občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. v souladu s ustanovením 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je - obdobně jako předešlé - i v tomto případě důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího

8 návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Takovouto vadou rozhodnutí dovolacího soudu skutečně postiženo je. Podle ustanovení 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s 243d odst. 1 věta první o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu. Dovolací důvod ve smyslu ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud ČR ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí v této věci podrobně rozvedl obecná kritéria pro určení odpovědné osoby v případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv činností osoby použité právnickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické nebo fyzické osoby, kdy (s výjimkou excesu použité osoby) v rámci analogie 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s 853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle 13 obč. zák. stíhají samotnou právnickou či fyzickou osobu a vyslovil i jednoznačný závěr týkající se posuzovaného případu, že ze spisu nevyplývá, že by jednání prvního žalovaného bylo možno kvalifikovat jako exces, který by v posuzovaném případě vyloučil analogickou aplikaci ustanovení 420 obč. zák. Odvolací soud, jak již bylo uvedeno shora, i když v odůvodnění svého rozsudku tvrdí, že plně respektuje závaznost právního názoru dovolacího soudu, vyšel z úvahy, že v ustanovení 11 obč. zák. ani 13 obč. zák. není konkrétně zakotveno, kdo je v řízeních o ochraně osobnosti pasivně věcně legitimovaným subjektem, tedy kdo je nositelem povinností, o které v daném řízení jde, a proto jím může být ten, kterého žalobci za původce zásahu označí, jehož jednáním či opomenutím se cítí být dotčeni ve svých osobnostních právech. V daném řízení nejde o náhradu škody, ale o žalobu na ochranu osobnosti, takže nelze zcela beze zbytku formálně aplikovat ustanovení 420 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k flagrantnímu porušení mnoha právních povinností prvním žalovaným navíc jeho jednání hodnotil jako exces.

9 Ač je si dovolací soud plně vědom závažnosti zásahu, jímž byla dotčena osobnostní sféra žalobců, a který zaslouží plného respektu, je současně povinován na tomto místě konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu zcela přehlíží, jak ustálený názor doktríny, tak i konstantní judikaturu dovolacího soudu (ale ve své podstatě i judikaturu soudů nižších stupňů, včetně judikatury vlastní) podle níž jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit jinou osobou k realizaci její činnosti, postihují občanskoprávní sankce podle 13 obč. zák. (tuto) samotnou osobu, která takovou osobu použila; neoprávněný zásah se přičítá výlučně této samotné osobě. Zaměstnanci (popř. jiné použité osoby) neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen těm osobám, které je ke své činnosti použily. Z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti zaměstnavatele (používající osoby) byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi přímo použitá fyzická osoba. Z činnosti používající osoby však nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, k němuž by došlo např. v důsledku trestného činu, v opilosti apod. Přímá odpovědnost tzv. použité osoby nastupuje (pouze) v případě, kdy způsobila jinému újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním (jímž újmu způsobila) výlučně sledovala zájmy či potřeby vlastní, resp. zájmy nebo potřeby třetích osob, případně jestliže svým jednáním z mezí dohodnuté či stanovené pracovní činnosti excesivně vykročila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v žádném případě nepřináší relevantní argumenty, které by - byť alespoň zčásti - odůvodňovaly jeho odlišné právní posouzení věci. Argumentace odkazující na možnou aplikaci ustanovení 3 obč. zák. se jeví jako nepřípadná, neboť soud odkazem na ustanovení 3 odst. 1 cit. zákona nemůže založit neexistující právo či povinnost. Pokud by se snad jednalo o aplikaci ustanovení 3 odst. 2 obč. zák., pak i prohřešení se proti zásadám uvedeným v tomto ustanovení by se přičítala používající osobě, a nikoliv prvnímu žalovanému. Ani v tomto případě tedy nelze pokládat rozsudek odvolacího soudu v napadené části za správný ( 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( 10a o.s.ř.) proto v uvedeném rozsahu rozhodnutí zrušil a věc vrátil zmiňovanému soudu k dalšímu řízení ( 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). S přihlédnutím k ustanovení 221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s 243b odst. 5 o.s.ř. dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím

10 zrušovacím rozhodnutí. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že institut odnětí věci soudci je - již z povahy věci - krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení 221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in který konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Právě o takovýto případ se dle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jedná, když senát odvolacího soudu, přes své zcela formální tvrzení o opaku, nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený dovolacím soudem; je tu proto nepochybně důvod obavy nerespektování již vysloveného právního názoru dovolacího soudu, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. dubna 2013 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu