První seznamovací cesta do Kinshasy

Transkript

1 ÚVOD Dobrý den vážený čtenáři. Rozhodl jsem se podělit se s Vámi o zkušenostech z aktivit pana Juliena v této republice v návaznosti na obchodní jednání s čelními představiteli jednoho hlavního města africké země, kterou vzpomenu o chvíli později. Seznámím Vás s tím, jak jsem se pokoušel zapojit se do obchodu s lidmi v této zemi právě tím, že jsem dal na slova a sliby pana Juliena a v zemi, kde jak už dnes vím, jsou jak se říká sto roků za opicemi. Popíšu Vám, jak jsem se k tomu vůbec dostal a dozvíte se, jak všechno v této zemi, Ugandě i v Čechách a na Moravě probíhalo. Celá kniha je pravdivá a je vlastně zdokumentováním seznámení se s panem Julienem a potom mého příběhu s ním a souhrnem pro mne nových poznatků z této africké země a dále o postoji k životu a slušnosti pana Juliena. A podotýkám, že takových lidí jako je on je tady v republice dnes už hodně. Podvodníků, kteří lákají ze slušných lidí peníze.. Proto Vás, kteří se s takovým jednáním setkají ať už ten člověk pochází z kterékoli země celého světa, buďte hodně obezřetní a dávejte si velký pozor, komu své finanční prostředky svěřujete a koho podporujete. Vím, že to není jednoduché a jen dát na názory kolegů je také složité. Je však potřeba udělat si z poznatků takový názor, o kterém si budete jisti, že ej správný. Chtěl bych upozornit na to, že nejsem žádný spisovatel, ale jen obyčejný chlap se středním vzděláním a dnes už s mnoha zkušenostmi i když v tomto případě mě nebyly moc platné na posouzení toho, jest li to je podvod. Pokouším se touhle e knihou vydělat peníze o které jsem přišel díky podvodnému jednání pana Juliena. Cena byla příliš vysoká, protože jsem si na všechno půjčoval, a tak s úroky, které samozřejmě musím zaplatit přijdu zhruba o cca 1,5 mil. Kč. Velká cena, jak by někteří řekli, za svou hloupost. Cenu za to, že Vám umožním seznámit se s mým příběhem jsem nechal na každém z Vás, kdo se mnou soucítíte, a které to zajímá. Některým to určitě hodně pomůže a snad i otevře oči, protože tohle se děje neustále. Budu rád, když mi něco z neutracených peněz zašlou na můj účet.

2 První seznamovací cesta do Kinshasy Všechno začalo tak, že mi jednou v polovině roku 2011 zazvonil v kanceláři naší firmy na stole telefon pevné linky. Po zvednutí sluchátka a oznámením mého příjmení a představení firmy se mě na druhé straně představila paní a říkejme jí Anička, byla partnerkou pana Juliena s tím, že když si zadala do vyhledavače na Seznamu jednu nejznámější Českou firmu na výrobu automobilů z Mladé Boleslavy, tak že ji vyjely naše webové stránky, protože tam je uvedena tato firma. My tam tuto reklamu máme proto, že jsme pro jednu Brněnskou firmu ve spolupráci s nimi přistavovali novou část administrativní budovy v Mladé Boleslavy. Její otázkou bylo zda jim budeme prodávat do Demokratické republiky Kongo osobní auta této značky. Že ona má partnera, který je z Konga a má tam kontakty. Vysvětlil jsem jí, že naše firma auta nedodává, že s nimi neobchodujeme. Naše firma se zabývá kovovýrobou a výrobou speciálních kontejnerových lisů na papír a plastový odpad. To bylo tak vše o čem jsme spolu hovořili. Potom jsem o nich neslyšel asi půl roku, až se ozval pan Julien a říkejme mu Světlo, protože jak mi později řekl, jeho příjmení v Lingale / to je jeden z domorodých jazyků v Kongu / je v překladu Světlo. Jest li to je pravda to nevím. Nabídl mi spolupráci a začal mi vysvětlovat s čím vším by šlo obchodovat a co by šlo z Konga vyvážet. Nejprve mě však nalákal na vývoz našich lisů na papír, že by vlastně šly používat i na komunální odpad a v Kinshase se nyní problém s odpady řadí na první místo hlediska řešení všech problémů. On, že má hodně přátel z jeho politické strany a z jeho vesnice, kteří jsou dnes u moci a že bude jednoduché se s nimi domluvit, aby z toho byl nějaký prospěch. Znělo to důvěryhodně, ale on vypadá důvěry hodně každý podvod a o to panu Julienovi vlastně šlo. Nabídl mi, že zpracuje k tomuto tématu projekt a ten potom společně předložíme jednomu vysoce postavenému panu z vedení města Kinshasy, protože dle jeho slov je právě on vlastníkem firmy na sběr a likvidaci komunálního odpadu ve městě. Nabídl mi také, že přeloží do francouzštiny naše reklamní materiály. To později také udělal. K tomuto se však v krátkosti vrátím až na konci příběhu, protože to bude mít svůj význam. Všichni mí známí mi říkali vykašli se na to je to podvodník, uvidíš, že Tě dostane do průšvihu a Ty za něj budeš

3 utrácet. A já si říkal podvod snad odhalím. Neodhalil, až mnohem později a spíš podle paní Aničky, která mi později sdělila,že mne podvádí. V průběhu dalšího půl roku jsem začal zjišťovat ceny přeprav našich lisovacích kontejnerů lodí do Konga, zjišťovat si také údaje o Kongu a jeho hlavním městě Kinshase a blízkém okolí. Celá RDC má totiž na šířku asi a na výšku taky zhruba km, takže velikostí to je taková menší Evropa. Celé Kongo má jedenáct územních samosprávných celků jako by to byly jednotlivé státy s vlastním vedením a říká se jim provincie. Každá má svoje hlavní město,kde je zpravidla největší počet obyvatel z provincie. Jak mě vysvětlil jeden můj známý Vyhnaly je z pralesa, ukázali jim jiný život, ale zapomněli na ně. Toto výstižné přirovnání platí dodnes. Jenže dělají si to sami, protože pořád se v Africe někde bojuje. Jejich hospodářství je dnes v rukou číňanů.ti dnes vlastní na 80 % podílů firem, které se zabývají těžbou zlata, diamantů, koltanu a mědi a jiných drahých kovů. Naše velvyslanectví také vydává hodnotící zprávy o stavu v Kongu a to jak v ekonomické oblasti, tak v politické i obchodní,bezpečnostní a zdravotní. Demokratická Republika Kongo je bývalé ZAIRE a před tím byla tato země Kongo spřátelena se socialistickými zeměmi. Také původně to bylo Belgické Kongo. Jejich občané v naší zemi v dobách socialismu studovali jak na vojenských fakultách, tak učitelských, hospodářských i jiných a naše země jim v té době pomáhala. Ani to však asi moc nepomohlo. Šlo zřejmě spíš jen o solidaritu. Nebo to jde u nich dopředu velice pomalu. Pro návštěvníka této země je samozřejmě nutné používat k pití jen balené tekutiny tedy hlavně vodu, která je buď z Kanady nebo Švýcarska nebo piva a limonády z místní produkce Belgického pivovaru Heinecken nebo Švédského Skol. Ale to jsem zjistil až tam v Kinshase. Samozřejmě než odletíte musíte prodělat očkování na žlutou zimnici, žloutenku typu A i B, ještě k tomu tyfus. Je to vše zaznamenáno ve žlutém mezinárodním očkovacím průkaze, který je při příletu do Konga perfektně kontrolován. Nedovedu si moc představit, co tam jedli za pečivo, když až v roce asi 2009 tam Francouzi postavili velkou pekárnu. Hlavním pokrmem tam byl zřejmě maniok. To je jakoby větší brambora, která se usuší a z ní je potom po rozemletí mouka. Ta se

4 zpracovává dnes hlavně jako knedlíkové těsto a to je přílohou k mnoha jídlům. Většinou nevalné chuti. Proto, jak jsem později zjistil, panu Julienovi u nás nejvíc chutná svíčková s knedlíkem. Na to, že se pohybuje na severu Čech v oblasti Ústecka si troufá dost, protože tam to pro občany jiné pleti není moc přijatelné. Proto pro mne s prvotním oťukáváním s panem, Julienem, kdy já jsem řekl, aby to bylo na oficiální úrovni, že se chci sejít s paní charge da fér v Praze a to byla paní, která v té době měla porodit dítě byla asi v šestém měsíci, že to bude důvěryhodné pro začátek ano. Dostal jsem víza na první cestu do RDC, ale musel jsem také zaplatit všechno kolem cesty pana Juliena. A to si ještě vzal ode mne půjčku korun, aby mohl letět a aby měl na útratu. Já jsem mu ji poskytl za normálních okolností. Úrok asi 0,01 % měsíčně. Naivně jsem mu věřil. Prostě úrok nic. Podepsal mi smlouvu o půjčce za minimálních úroků, protože jsem si myslel, že je všechno OK. Dokonce i bez penále a bez ručení. Chtěl jsem po paní Aničce ať se k podpisu připojí, ale ta to odmítla. Už tenkrát věděla proč nepodepíše a nic neřekla. On hrál to celé divadlo dobře. Řekl bych My dobráci z Moravy s myšlením, že všichni s kterými jednáme nejsou podvodníci, je to jinak. My z té starší generace jsme zvyklí na to, že si z lidmi věříme. Dnešní doba není pro nás. Je to asi věkem a výchovou v té strašně špatné době socialismu, že jsme důvěřiví. Za našich mladých let takový podvodníci nebyli, respektive nebylo jich asi tolik, proto se asi šmejdi také obracejí na ty starší. Nehledáme za vším podraz. Kde jsou jen prachy, prachy a zase prachy, o které nás chtějí ti druzí obrat. Bohužel tomu ale ve většině případů v dnešní době tak je. A tak jsme udělali oficiální setkání a představení se navzájem. Také tohle všechno vypadalo důvěryhodně. Já jsem byl v Praze na ambasádě RDC a vysvětlovali jsme si co jedeme do Kinshasy dělat, za jakým obchodem a také seznámení s paní ambasadorkou. Velké focení, aby to bylo na úrovni. Naše firma, že hledá vhodnou spolupráci s jejich zástupci a že se možná objeví i něco nového v čem by šlo obchod rozšířit. Paní ambasadorka všechno brala s důvěrou a to se přiznám nevím jest li už v této první fázi o všem věděla nebo tušila a nebo netuší dodnes. Myslím si, že ano. Když podvodníci, tak asi se vším a jak se později ukázalo zřejmě všichni. Jen bych se ještě vrátil trochu do historie naší firmy a to proto, že situace za

5 předcházejících 12 let nebyla vůbec růžová. Do období roku 2010 to celkem šlo a pak se to začalo finančně komplikovat. A to byl v podstatě důvod, proč jsem šel do toho obrovského rizika. Měl jsem a mám dosud řešení na vypůjčené peníze za náš byt, který jsem zastavil a peníze použil na cesty a také dluhy pana Juliena. A to sice zastavit můj firemní objekt, na který si budu moci snad vzít nový úvěr a tím byt zase vyplatím. A zase budu makat, aby se dalo všechno splácet. Snad mi někdo z Vás trochu pomůže, abych do to důchodu měl něco na žití. Naše firma je 20 km od hranic se Slovenskem, takže moc zakázek nemáme a už v žádném případě lukrativních, protože v kovovýrobě tomu tak je. Musíme však vydělat každý měsíc asi 250 tisíc na mzdy a dalších 80 tisíc na splátky úvěrů, které jsme si vzali na opravy objektů. Nemáme to jednoduché. Na to, že jsme rodinná firma jsme na tom ne dobře ve všech směrech i soukromých. Ale nevzdáváme to a věříme, že bude líp, že seženeme zakázky. Přece nejsou v této republice samí darebáci i když je jich tady už hodně. A tak jsme si vyřídili oba dva víza na jeden měsíc jejichž cena je za Kč a začali jsme se chystat na první let do Demokratické republiky Kongo jejího hlavního města Kinshasy. Určité je, že se tam málo kdo odváží a málokomu se podaří tam letět s domorodým průvodcem natož žijícím 22 let v Evropě. Ale přesto zůstal pěkný darebák. Jak mi později sdělil, není ani svým původem Konžan, ale Angolan. Matka z Kinshasy a otec z Angoly. Narodil se ale v Kinshase a znám i datum jeho narození, protože občas jsem zahlídl jeho oficiální dokumenty jako pas, žádosti a podobně. Kdo však ví, kde je pravda. I když na krátké období se v ubytovně objevil jak řekl, jeho synovec z Angoly. Julien mi tvrdil, že přišel před 22 lety do Německa dnes už před 26 lety,protože dle jeho slov to bylo v roce 1989, kdy nastoupil do Německého klubu hrát fotbal. Po 5 letech mu skončila smlouva s oddílem a tak se prý rozhodl, že nebude vyřizovat další smlouvu / kdoví jaké byly důvody/, ale že přejde do Čech, kde podepsal smlouvu s jedním fotbalovým klubem z Teplic. A tak se v této oblasti pohybuje dosud. Využívá kamarádů z fotbalu na kontakty z dalšími lidmi. V Čechách se oženil s českou ženou a má s ní dva syny. Později se s ní rozvedl, ale synové jsou synové a na ně nedá dopustit. A jsou stejné barvy kůže jako on. To také znamená, že to je jeho slabina. Vždycky, když jsme nakupovali pro rodinu, tak ze mne tahal peníze, aby mohl koupit dárky klukům. To nic nemění na tom, že to je

6 darebák. Dobré je, že si to přečtou lidé, kterým tohle jednání není jedno a podle toho se vůči tomuto pánovi budou už jinak chovat. Tomu věřím a budu jim nápomocen jak budu moci. Nic mu neodpustím. Ani to trestní oznámení pro podvod a podání žaloby pro nesplácení úvěru. Jen je pro mne teď důležitější dopsat tohle dílo. Z něj ty peníze tak rychle nedostanu a tohle si snad bude chtít někdo rozumný přečíst a mě pomoct. První let se uskutečnil v březnu 2013, kdy v Kongu je léto. Bylo to poznat. První ubytování, aby to nebylo drahé bylo v tak zvaném ubytovacím hotelu čili po našem v ubytovně. Údajně vlastníkem je někdo z rodiny, tak aby měl bussines. Bylo to v obyčejné čtvrti asi dvacet minut autem od hlavního centra a zároveň nejbohatší části Kinshasy. Ubytování stálo 20 dolarů na den za jednoho. Dolarů proto, protože se tam většina obchodů děje v dolarech a k tomu jsou přepočítávány jejich konžské franky. No poměr strašný. Je to tam jak v Itálii než přijali EURO. Ale pan Jul zvolil ubytovnu, jak on říkal v jeho rodné čtvrti, kde býval táta s rodinou kousek od ní za strašných podmínek, ale tak tam žije většina obyčejných lidí. Od jejich domu byla asi tak půl kilometru poslední asfaltová silnice. Takže jsme vlastně bydleli ve slamu, protože všude v okolí byly hrozné budovy, já jsem jim říkal garáže, kde pravidlem byla střecha z vlnitého a už rezavého plechu. Ubytovna byla celkem přijatelná, byla tam i společenská místnost s televizorem na zdi. Majitelem byl bratranec pana Juliena, který pracoval ve Francii a proto měl asi slušný výdělek a mohl si tohle dovolit. V pokoji však běhali a poletovali švábi, kteří měli minimálně délku 5 centimetrů a k tomu tam ještě běhaly myši, které volně procházeli mezi zavřenými dveřmi. Komáry jsem samozřejmě hubil sprejem, který jsem si z prozřetelnosti dovezl z domova i když jsem později zjistil, že tam v obchodě podobné prodávají zhruba ve stejné cenové relaci. S sebou jsem vezl ještě nějaké další potraviny, dárky pro děti jako cukrovinky a sladkosti, žvýkačky, salámy a nějaká slivovice s vínem. Bylo také zajímavé, že na pokoji byla klimatizace, ale ta nějak tekla. Když pracovala, tak sražená vlhkost nebyla odváděna mimo místnost, ale nějakým omylem to všechno stékalo z klimatizační jednotky rovnou na hranu postele. Tak mi nezbývalo než postel odtáhnout trochu bokem. Opravy čehokoli tam trvají hodně dlouho. Okno bylo samozřejmě přes to, že jsem byl ubytovaný v 1. patře, zajištěné mřížemi

7 s jednoduchými skleněnými tabulkami. Mříže byly všude. Zimu jsem tam opravdu nikdy nezažil, proto ty jednoduché skleněné tabulky jen v kovovém rámečku z EL profilu. Závěs z těžké látky, která neumožňovala sluníčku, aby pražilo do pokoje, splňoval svůj účel. Někdy v něm byly schováni poletující švábi a komáři. Pro jistotu jsem každý večer vystříkal velkou dávku spreje, aby uhynula i ta stvoření, které jsem neviděl. K přípravě letu jsme se chystali samozřejmě oba dva i když já s jinou představou. Do Prahy jsem přijel vlakem a na letiště Ruzyň jsem přijel pražskou městskou hromadnou dopravou, aby cesta nestála mnoho peněz. Pana Juliena přivezla osobním autem jeho družka paní říkejme jí Anička z Ústí. V hale probíhalo všechno normálně bez problémů. Já jsem se těšil na první let, který byl z Prahy do Paříže, potom do Bruselu a odtud přímo asi 7 hodin do Kinshasy. Na Julienovi bylo vidět, že mu letiště nedělá problém, že je v tom sběhlý pohybovat se v tomto prostředí. To jsem zjistil však až během našich cest. Všechno jsem jaksi zjistil až později a to byla velká chyba, která mne stála mnoho peněz. Příliš dlouho jsem mu věřil a stále jsem se domníval, že se něco podaří.. A tak letíme přes Paříž a Brussel do Kinshasy. Při přistání v Kinshase nám pomáhá pan starosta jedné části Kinshasy, jak jsem později zjistil bývalý starosta. Pro nějaký velký problém, údajně pro velký zájem o holky, byl odvolán z této funkce. Jinak ale snaživý sympaťák. Přivydělával si jak se domnívám naftou z cizích zdrojů, kterou občas přepravoval ve svém voze a ty auta měl snad tři. Určitě nebyla z normálních zdrojů, ale měl jsem ho rád a kdyby se stalo, že tam ještě poletím, určitě bych se s ním chtěl setkat. On byl ten, který nás dovezl svým autem z letiště do Hotelu a tam jsme se seznamovali a plánovali co budeme dělat dál. Po cestě do ubytovny jsme se ještě zastavili na večeři v jedné garážové restauraci, kde se jedlo převážně kozí maso s maniokovým knedlíkem. Jak jsem později viděl, tak maso bylo čerstvé, protože tam přímo na místě zabíjely tyto kozy a potom je i s kostmi dávali grilovat na rošt. Protože tam asi není mnoho dřeva, byl všude dostatek dřevěného uhlí, které bylo také vidět na velkých nákladních automobilech jak jej přepravují. Jak byly dle domněnky kuchaře hotové, tak tohle maso s kostmi podávali k jídlu. K tomu nějakou maniokovou kaši nebo vařené

8 brambory. Bylo to maso, ale tvrdé se šlachami a jako první zkušenost s místním jídlem mě to stačilo. K tomu jsme si dali samozřejmě pivo. Pan bývalý starosta má svou sekretářku, která byla údajně vystudovaná právnička a ta nám občas radila, co my máme dělat. Jenže většinou neměla co dělat. Dokonce jsme byli tak daleko, že jsme chtěli založit firmu v RDC. Naštěstí jsem pochopil, že to není opravdu, ale opravdu potřeba. Šlo jen o to zase ze mne vytáhnout peníze na úplatky pro úředníky a ti by určitě dostali jen polovinu a možná i méně, aby těm co to budou zajišťovat zůstalo hodně. Prostě je to tam bída. Úplatky chtějí všude. Jsou to prostě chudáci, ale hrát to umí pěkně. Místo toho, aby pan Jul hledal cesty, když už jsem vážil takový kus cesty, jak opravdu této zemi pomoci a jak získat obchodem peníze i pro nás, tak myslel jen na sebe. Jak být živen z jiných prostředků než vlastních / a ty neměl a zatím nemá dosud /. Já mu s tímhle určitě moc nepomůžu a také proto to píšu, aby Ti, kteří neslyší a nevidí, tak jak jsem to neviděl a neslyšel já, aby do takových akcí nešli. Je to podvod, o kterém se ještě u nás nikde moc nemluví. Všichni navrchu vědí, že se to děje, ale nikde se o tom nemluví. V televizi ukážou kde co, ale takové případy jsem tam ještě neviděl. Je možné, že lidé, kterých se to týká se za to jak byli napáleni stydí. Ani bych se nedivil. Dle zpráv od našich kompetentních lidí, se kterými jsem později jednal je takových případů kolem 50 za rok a týká se to států celého světa. Ať už to jsou Rusové, Ukrajinci, Indové, Afričani nebo z kterékoli jiné oblasti. Podvodníkům se tady daří. Zvažoval jsem kontaktovat jednoho dobrého televizního reportéra a seznámit ho s touhle celou historkou, ale zatím jsem k tomu nepřistoupil. Uvidíme jaký bude vývoj celé situace. Tak hned první večer na ubytovně nejde normální elektřina ze sítě, tudíž se musí nastartovat diesel agregát, aby aspoň bylo světlo, když už neteče ani voda. Klimatizace v místnostech jsou, ale agregát je není schopen všechny svým výkonem utáhnout. Tak přežíváme horko, protože v tomhle období tam je léto respektive konec léta. Druhý den pobytu hned od rána neteče voda, asi proto, že jsme v prvním patře a tlak je tak nízký, že to tam vodu nevytlačí. Hygiena s vodou z pet lahve a nechávám otevřené kohoutky do vany, protože údajně se tlak zlepší a později to poteče.také musím nachytat

9 vodu na zalítí záchodu, který tam opravdu je. A tak jdeme poprvé do uliček této části podívat se co se dá kde koupit a kde se budeme stravovat. Já jsem běloch, tak samozřejmě vzbuzuji pozornost osazenstva a kupodivu mne většina lidí zdraví, což je v tomhle prostředí celkem příjemné asi jsou takto ti chudí slušně vychovaní. Julien je tam známý, původem z této části města a tak jej hodně lidí zdraví. Procházka je však příliš dlouhá a ještě ve 12 hodin jsme od rána nejedli. Protože jsem si přivezl slivovici a víno ptám se, kde je na pokoji lednička. Slivovice na desinfekci je velice důležitá. Na mém pokoji lednice není, ale kupodivu ji za hodinu přivážejí. Sice jen asi 40 litrovou což nakonec stačí, ale potom co ji já zapojuji, tak zatím funguje. Dávám tam víno, které jsem přivezl až od nás celkem tři sedmičky. Vzal jsem je jako dárek pro špičky vedení města. A k tomu tedy dva půllitry slivovice balené v pet lahvích a nějaký salám. Za chvíli přijíždí bývalý starosta a jedeme do centra Kinshasy, tato nejbohatší část města se jmenuje Gombe. Jsou tady velvyslanectví, banky, velké budovy firem a celkem slušné obchody a dokonce i dobře zásobované. Tady zařizujeme sim kartu do ipodu a také potřebný internet, aby mohl pan Julien a snad i já komunikovat s lidmi v Čechách. Domlouváme se také o projektech se kterými jsme přijeli. Ve čtyři hodiny jedeme na oběd, kde si dáváme nějakou rybu s maniokem a já s pečeným banánem. Ten je celkem jedlý a takových druhů banánů tam mají vícero. Po obědě se jedeme projet po čtvrti Gombe, abych já měl představu o tom, jak velká je tato čtvrt a abych se v ní také trochu orientoval. A začíná pršet no pršet spíš lít. Vracíme se na ubytovnu a tam zjišťuji, že se teď nesmí chodit po venku, protože je tam tak špatná elektrická síť, tedy rozvody kabelů v zemi, že ze země trčí obnažené kabely a voda, která protéká do země způsobuje, že elektřina probíjí a krokovým napětím to tu zabíjí lidi. Údajně denně, když prší, tak tam je okolo deseti mrtvých jen z této příčiny. Později jsem tyto trčící kabely viděl přímo u naší ubytovny, ale nesměl jsem tam fotit, protože by se to lidem údajně nelíbilo, že fotím v jakém prostředí oni žijí a byli by naštvaní. O půl osmé večeříme. Jídlo přinesla paní, které za to platíme, snad podle slov Juliena jeho sestra. Bývalý starosta je stále s námi a od něj se dovídáme, že údajně domluvil

10 v elektrárně, aby vypínali jinou část než tu, kde jsme ubytovaní a tak nám všechno funguje. Klimatizace i televize. Jen nevím jest li to tak opravdu bylo. Mohli mě napovídat cokoli, já jsem neměl možnost si to ověřit. Myslím si, že však jen využili situace. V televizi je fotbal a tak se všichni díváme a při tom trochu diskutujeme. Já moc ne, jen s Julienem. Francouzsky totiž neumím, trochu jsem se učil, ale je to málo. Sem tam nějaké slovíčko a to samé i v angličtině. To je asi ono, proč si mě ten darebák vybral. Mohl mi navykládat co chtěl a já nevěděl jest li to je pravda nebo ne. Já mu jen slepě věřil v domnění, že to je opravdu přítel a společník, na kterého se pasoval rukou dáním. U televize v tom příšeří jsme zpozorovali nějaký pohyb broučků. A byli to asi pěticentimetrový šváby. Běhali celkem rychle, ale mě neutekli, protože na takové prostředí s broučky nejsem zvyklý. Jim to bylo jedno, že se tam pohybují, protože jsou na to zvyklí. Po televizním fotbale se pokoušíme udělat hygienu a jdeme spát. Domlouváme se, že ráno vstaneme v 7 hodin, abychom brzo posnídali a mohli se vydat do centra navštívit konečně nějaké podnikatelské nebo vlivné osobnosti. Tak já vstávám v sedm, ale páníček o čtvrt na devět. Tak já jsem mezitím udělal hygienu v kýblu, protože voda stále neteče a kýbl, to je rezerva. Na to už jsem došel. V půl deváté začíná kupodivu téct voda ze sprchy a tak se jdu honem osprchovat, protože to je v Kongu poprvé a člověk se musí osprchovat, když je voda a ne když má chuť. Konečně. Kolem deváté nám přinášejí něco k jídlu,bagetu, tuk Ramu a pytlík čaje i s cukrem. Takto to však se snídaní funguje celý týden. Pořád to samé a žádná změna. Po připomínce, že chci něco jiného, tak zase týden nosili vaječné omelety. A potom zase vajíčka natvrdo. Julien odchází za svým tátou a rodinou, protože se musí přece doma ukázat a pochlubit. Já pro změnu volám dceři domů, že je všechno v pořádku, že žádné nebezpečí zatím nehrozí. Později až se Jul vrátí se domlouváme o pravidlech, jak tam budeme fungovat, jaký bude časový rozvrh a jak to budeme organizovat. Večer se za námi zastavuje starosta, abychom se domluvili, co budeme řešit a dělat příští den. A protože tam mají jednoho sponzora, mě, poroučejí si přinést pivo a nějakou malinovou

11 limonádu. Samozřejmě platím já. To jsou ale minimální výdaje. Kdyby zůstalo jen u toho. To by bylo dobře. Z každou další cestou jsou větší nároky na mne, abych zaplatil tam to a podobně. Tak se trochu pobavíme a v jedenáct se loučíme. Ve čtvrtek ráno vstáváme kupodivu oba dva v 7 hodin. Asi proto, že má přijet starosta se synem, aby mi ho představil s tím, že má zájem ho dostat do Evropy kopat za nějaký klub. Dnes vím, že to asi byla taky jen taktika udělat dojem mého zapojení do těchto operací. Julien samozřejmě, když byl fotbalista se mě snažil namluvit, že také dohazuje mladé talentované sportovce do Evropy. S nimi potom odjíždíme do internetové kavárny, kde mají i tiskárnu. Taková zařízení tam mají většinou Libanonci. A tak tiskneme projekt, který máme předložit tomu hlavnímu zájemci v Kinshase. Po obědě mě je představen pan Kristian, který údajně pracoval na projektu pro naši firmu a samozřejmě bych ho měl za to nějak odměnit. Řekl jsem jim, že já platím až za práci, která přinese finance a ne za snahu. S tímto pánem se také bavíme o projektech ohledně našich lisovacích kontejnerů, zlata, mědi, kupodivu skla a nákupu silničních strojů pro firmu, která má stavět a opravovat v Kongu silnice. A protože i po práci se musí odpočívat jdeme na procházku do nějaké restaurace v garáži. A tam si dáváme pivo. Ještě večer se opět připomíná pan Kristian, že se vrací za námi s důležitými informacemi. Po tom co se objeví nám prozrazuje, že domluvil schůzku s ředitelem sklárny, která dodává sklenice pro zdejší pivovary. Já po této informaci odcházím spát. Je toho všeho na mě moc a protože není žádný obchod, jsem z toho špatný. Tuším, že tu není něco v pořádku, ale jen na to myslím a nedělám závěry.. Další den je starosta odjetý v Matadi, to je sousední 400 tisícové město vzdálené od Kinshasy asi 350 km ležící na západním okraji RDC blízko u moře. Dovídám se, že tam jel domlouvat schůzku také s jedním z nejvyšších úředníků místní radnice. My máme jít na návštěvu nějaké paní ministryně tuším dopravy, představit projekt svozu odpadu v Kinshase a projektu spalovny. To se také podařilo seděli jsme u ní skoro dvě hodiny, ale samozřejmě nic z toho přesto, že se to paní ministryni velmi líbilo. Zábava byla celkem družná. Julien překládal všechno o čem jsem mluvil a vypadalo to, že to pani

12 ministryni zajímá. Dostali jsme k jídlu nějakou místní stravu a francouzské červené víno. Na moji chuť moc suché. Po rozloučení jsme slyšeli příslib, že se ještě někdy sejdeme. V pátek je MDŽ, tedy 8. březen a Mezinárodní den žen a tady jej ženy slaví asi i za podpory státu. To tu asi zůstalo z dob kamarádství se socialistickými státy nebo to tak uznávají, nevím. Všude bylo veselo a zábava a ženy byly nastrojeny v lepších oděvech. My se však ještě vydáváme navštívit jednu agenturu pro studenty, která zajišťuje studentům pobyty v různých zemích Evropy. Julien mi ukazuje oprávnění k těmto úkonům a může jednat za jednu fakultu z Ústí nad Labem. Po asi deseti minutách jednání a probírání stavu k nám do kanceláře, která je opět v garáži, vchází tři lidé a jak se ukazuje hrají si na policajty, ukážou nám i odznak a samozřejmě v nás vzbuzují strach, že je něco v nepořádku. Počítal jsem s tím, že něco takového přijde, ale tak brzo to ještě ne. A tak pánové vymýšlejí na čem by nás nachytali, ale nic nenachází. Nám samozřejmě duševně není do smíchu. Po půlhodině odchází a nám padá kámen ze srdce, protože tep se nám zvýšil každému. Po probrání situace konstatujeme, že se jednalo asi o podvodníky, kteří nás chtěli na něčem nachytat a potom by po nás vymáhali peníze za protislužbu, že budou potichu. To je bohužel Afrika a není to poslední případ, ale to není jen v Africe, Evropa má také svoje úskalí. I běloši to umí v různých státech. Ten další případ, až se k němu dostaneme bude psychologicky horší. Sepisujeme tedy smlouvu o spolupráci, o tom, že studentům, kteří budou chtít jít na vysokou školu do Čech, budeme zajišťovat dopravu, ubytování a další potřebné věci, tak, abychom jim byli hodně nápomocni při začleňování se do naší kultury a našich podmínek. Pan Jul z toho má provizi pro svoji firmu a celkem slušnou, ale nevím,že by se mu to v tomhle nějak podařilo. Studentů by muselo být minimálně deset a mé poslední informace byly takové, že tento počet nebyl nikdy dosažen. Už s dobrou náladou opouštíme jejich garáž a loučíme se s tím,že se snad studenti budou hlásit na tato studia ve větším počtu, protože při malých počtech neotevře tato fakulta žádnou třídu. Je potřeba docílit větších počtů studentů, aby se na hrazení nákladů s učením spojených podílel co možná největší počet uchazečů. Jak se později ukázalo, byla právě tato příčina toho, že nešlo žádný ročník zatím otevřít. Počty byly údajně tak nízké, že to nestačilo na

13 otevření třídy. Nepotvrdím však, že tomu tak opravdu bylo. Byly to slova pana Juliena a tu je potřeba zvažovat co řekl, jest li mělo nějaký smysl a nebo mne jen oblboval, abych mu naslouchal. Po této schůzce odjíždíme do pivovaru Bralima / majitelem je pivovar Heinecken /, kde máme domluvenou schůzku se zástupcem ředitele. Údajně mají také problémy se spoustou papírového odpadu. Protože jsme se již také zabývali případnými spalovnami, nabízíme ji i této firmě včetně likvidace papírového odpadu. Pan zástupce se tváří, že ho to zajímá, ale já v tomhle směru mám nedostatečné znalosti a myslím si, že to poznal. Na některé otázky jsem mu nedokázal odpovědět. To však jen potvrdilo, že by zájem byl. A Bralima peníze má. Je pravdou, že kdyby jim někdo finančně pomohl, tak se tam toho dá dělat hodně. Problém by ale byl v tom, jest li by ty prostředky nezmizely z účtů hned, jak by tam dorazily. Asi by to tam museli řídit slušní lidi, ale kde je dnes vzít, že? Natož v Africe. Ještě ve tři hodiny odpoledne máme jednání na Ředitelství silnic a dálnic s jeho ředitelem o dodávkách starších strojů na opravy a stavbu silnic jako finišery, grejdry, asfaltéry, buldozery, nákladní auta apod. Tímto se však budeme zabývat až doma. A tak vlastně máme teprve po 17 hodině dohromady oběd a večeři. Později večer jdeme na vystoupení hudební skupiny, která byla i na vystoupeních v Evropě a teď už to má údajně zakázané. Bylo to zajímavé a pěkné. Já dobrou hudbu mám moc rád. Po představení jdeme na ubytovnu a krátce po tom jdeme spát. V sobotu brzy ráno slyším jak teče do vany voda a tak rychle vstávám a jdu se osprchovat. Samozřejmě chytám vodu do kýblů a do vany na rezervu, protože za chvíli zase nepoteče. Elektřina přestává jít po 8 hodině, ale to už je pravidlem.snídani nám přinese Juliánova neteř až na 10 tou hodinu. Radíme se o problémech, na které jsme narazili v propagačních materiálech naší firmy. Po snídani odjíždíme taxíkem do hlavní části Kinshasy Gombe, kde jsou slušné obchody a máme oddechové odpoledne s prohlídkou města. Navštěvujeme samozřejmě i restaurace a nějaká zajímavá místa čím se chtějí pochlubit. Na ubytovnu se vracíme až za tmy a spát jdeme ve 23 hodin.

14 Neděle ráno, vstáváme v 7.30 a jdeme v klidu dělat to, co každý den. Hygiena a snídaně. Domlouváme se, že se pojedeme někdy podívat na FIKIN, to jsou výstavní veletržní plochy v Kinshase a takto se nazývá celý prostor, kde jsou tyto veletrhy v Kinshase. Člověk by si myslel, tak jako v Brně nebo Praze. Chceme tam zjistit cenu výstavní plochy, protože se domlouváme, že když někdo z města koupí jeden lis, tak ho tam pošleme a na FIKINU ho ještě před dodáním do firmy vystavíme. Výstavy probíhají někdy kolem konce června. Charakteristickým obrazem tohoto výstaviště je socha afrického bubeníka. Po cestě se ještě zastavujeme za bývalou první ženou pana Juliena, která bydlí někde na trase a ta se rozhoduje po chvíli, že pojede s námi. Dorazili jsme všichni na tento veletržní stánek a prohlídli jsme si prostory, ale nikdo nebyl schopen nám říct, kolik peněz se platí za pronájem jednoho metru čtverečního. Obracíme se tedy na nějakého pána, aby nám sdělil komu můžeme v pondělí zatelefonovat. Dává nám číslo a my mu později v pondělí voláme. Zjišťujeme, že cena je někde kolem 500 dolarů za potřebné místo. To není mnoho.tak to vedu v patrnosti. Po obhlídce odcházíme do místních stánků, ve kterých se samozřejmě prodává i pivo. Paní bejvalka, jak byla Julienem nazvaná, umí anglicky, tak já s ní trochu komunikuji, přestože moje angličtina je jak jsem vzpomínal slabá, i když čím víc člověk mluví, tím víc si vlastně opakuje slova a učí se aspoň trochu domlouvat. Starosta, který kupodivu nebyl s námi volal, že domluvil schůzku v Matadi s čelními představiteli města. Matadi je hlavním městem už jiné provincie a je to v podstatě přístavní přímořské město odkud jsou z lodí přivážejících zboží tyto kontejnery přepravovány po asfaltové silnici do Kinshasy, která je vzdálena asi 350 kilometrů. Tato silnice je tam teprve snad pár let. Dnes asi čtyři roky. V minulosti tam byla jen nějaká zpevněná cesta a po ní jezdily kamiony do Kinshasy se zbožím údajně 3 měsíce. A to je opravdu, ale opravdu neuvěřitelné. Dnes to zvládnou za 12 hodin. My jsme tuto trasu potom jeli sedm hodin a věřte mi, že to nebyla krásná projížďka. Jeli jsme až i 130 kilometrovou rychlostí a na těch cestách to byl celkem velký risk. Večer se scházíme na ubytovně, kde vedeme diskusi o tom, co můžeme v Matadi na radnici nabídnout. A tak se bavíme o umělých trávnících na některé stadiony a o pomoci

15 v tom co budeme moci pro ně zajistit. Necháváme to až na samotná jednání na radnici s tím, že uvidíme jaké budou požadavky a co jim my můžeme nabídnout. A protože se hraje v televizi fotbal, tak se musíme večer dívat na fotbal. Bez toho to nejde. Po televizi se loučíme a jdeme spát. V pondělí máme přes jednoho vysoce postaveného zástupce starosty Kinshasy domluvenou schůzku ve státní firmě, která se zabývá diamanty a zlatem. Je to certifikovaná firma, která opravdu pracuje dle mezinárodních předpisů a nevěřte potom, že by to mohla být pravda.odjíždíme tam s touto osobou za doprovodu stráže, která nás hlídá až k panu řediteli se zbraní v ruce. Celý objekt je střežen policií se zbraněmi, většinou s předválečnými samopaly a potom tak z roku tak Vjíždíme do objektu a jdeme naproti přímo k panu řediteli, který je sympatický, mluví anglicky a po nějakých formalitách nás vede do uzavřených místností, kde vidíme jak průmyslové diamanty a těch je odhadem tak dvacet kilo, tak diamanty až o velikosti sedmi karátů o celkové váze minimálně 280 karátů.prostě státní firma i když i tam je samozřejmě stát zloděj. Diamant, to je ještě surový stav kamene a brilianty to jsou už vybroušené kameny pro šperkařský bussines. To jen trochu informace pro nezasvěcené. Zlato vidíme také ve velkém množství a v těchto souvislostech se bavíme o možnostech prodeje dle Kimberlijského procesu to znamená dle mezinárodně daných pravidel a postupů pro vývoz, evidenci a bezpečnost obchodu. Píšu o bezpečném obchodu, ale i na letištích po trase do Evropy se ztrácí spousta těchto velmi drahých zásilek. Naposledy vzpomenu u nás známý případ z Bruselského letiště. Nikdy jsem nic podobného neviděl ani nezažil. Proto považuji práci pana Juliena za dobrou, když jsem to všechno platil já, prostřednictvím jeho. Nabízejí mi, abych si na vše sáhnul, ale to já nemůžu z jednoho prostého důvodu, že nechci být v podezření, že bych mohl něco zcizit. Tak na to nešahám. Jsou to krásné věci a také hodně drahé. Po této prohlídce jsme ještě pozváni k besedě, kde si ti, co si rozumí vykládají. Já toho moc nenamluvím i když se už zdokonaluji. Spíž ale v tom porozumění. K vykládání ve francouzštině to má ještě hodně daleko přesto, že se snažím učit francouzštinu i angličtinu. Ono už mi to ale v mém věku moc nejde. Po této schůzce ještě odjíždíme do

16 firmy, která se zabývá těžbou a prodejem mědi. Ale výsledky žádné, pan Jul není spokojen. Vracíme se na hotel, převlíkáme se a jdeme na pivo do místních garáží. Převlíkáme to proto, protože všude chodíme v oblecích a košilích s kravatou. Jen jednou jsem přišel k velkému více G. v letních kalhotách bez saka a už mi to bylo vyčteno, že venku je dnes opravdu horko. Vícekrát jsem to neudělal. Jdeme ulicí, kde je široká nabídka jídla i pití a tak se ptám co to je na tom jednom grilu,kde je asi 15 kousků něčeho, co vypadá jako maso a Jul mi odpovídá, že to jsou zadky z toho velkého ptáka, který má dlouhý nohy a dlouhý krk. Ptám se ho jest li to je pštros a on říká, že asi ano. Zakoupil jsem si tedy jeden dílek velký asi jako pomeranč,ale masa tam bylo poskrovnu a hodně tuku a hodně tuhého. Tam, kde bylo maso to bylo celkem chutné, jinak ne. Teď musím předběhnout dobu protože je nutné osvětlit to maso z velkého ptáka. Při cestě do Matadi je samozřejmě vidět hodně věcí, zvířat ani ne, ale přece jenom narazíme na jedno, kdy Jul říká podívej se tam, tam je ten velký pták, co jsi ho jedl a víte co to bylo? Bohužel ČÁP. My jim v česku dáváme na krk vysílačky, abychom viděli kam létají a kde se pohybují a ONI je tady jedí po tisících za den. Kinshasa je velké město a lidé chtějí jíst a protože nemají peníze, tak se tu jí všechno co se hýbe a je ještě živé a snad jedí i to co se už nehýbe.při obchůzce největšího tržiště, které je určitě větší svou plochou než Václavák, jsem viděl sušené housenky, napíchnuté cvrčky na špejlích,sušené brouky, ještěrky apod. Je to tam těžké. A tak pokračujeme dál v přehlídce nabízených jídel až objevujeme hovězí tenké klobásy. Ty jsou dobré, ale hodně ostré a tak to přece musíme jít zapít pivem. To je ze všeho nejlepší. Heinecken to umí. Po třech pivech jdeme domů na hotel. Samozřejmě nejde elektrika ani voda, takže jdeme prosit obsluhu generátoru, aby jej nastartoval a umýt se jdeme tím co máme v zásobách v kýblech nebo v PET lahvích. V prvním patře teče voda jen málo kdy. Zítra máme jet se starostou do Matadi za panem nejvyšším, tak abychom se ještě připravili, co jim můžeme nabídnout. Cena za cestu do Matadi je 600 dolarů a to je jen za naftu a jakoby opotřebení auta. No zkoušejí to na mne a daří se jim to. Hold jsem velký dobrák nebo trouba? Nevím, ale ono mi to snad časem určitě dojde. Tak na poledne vyrážíme na hodně dalekou cestu, která jak se ukázalo byla i nebezpečná. V samotném autě byla dobrá nálada a všichni jsme si z

17 pívali jejich písničky. Jsou tam sice i plánované nějaké malé zastávky, ale samozřejmě nevím ještě kde. A tak se proplétáme ještě hodinu a půl z Kinshasy, kde cesta od našeho místa ubytování je zaplněna dopravními prostředky a lidmi. Je to minimálně 45 kilometrů a potom teprve opouštíme město. Hotový blázinec. Vyrážíme už spokojeni v malém počtu v nějakém větším autě typu SUV. Mám dojem, že to byla starší mazda, hodně obouchaná i s rozbitým předním sklem bez jednoho zrcátka, protože fotbaloví fanoušci jak jdou ze zápasu mlátí do všeho. Tady to ani u málo majetných lidí asi jinak nejde. Jejich kultura je někde jinde a výchova taky. V Kinshase je jedno tržiště, kde se prodávají pozůstatky z různých kmenů, ať se jedná o masky, kopí,zemědělské nářadí, okrasné náhrdelníky, ruční výrobky apod. To jsou pozůstatky od těch kmenů, které se nastěhovali do hlavního města. A je tam toho opravdu spousta. Prodávají se tam i náhrdelníky ze slonoviny a kostí slona. Je tam také hodně výrobků ručně vyráběných přes malované obrazy, dečky, šperky, různé nádoby apod. Ale zpátky k Matadi. Opouštíme Kinshasu, která má osídlení vlastně na levém břehu řeky Kongo v průměru podle mne do vzdálenosti tak 80 kilometrů od jihu na sever a od západu na východ. Na všechno se dá dnes samozřejmě podívat na Google mapách, kde je vidět celá rozloha osídlení. Po cestě vidíme ty obyčejné domky z hlíny tzv. kotovic a střecha je jen z nějakého listí podobného rákosu a nebo listů z palem kokosovníků. Uprostřed cesty zastavuje na delší chvilku k odpočinku. Je to malá vesnice, kde je pumpa na naftu i benzín. Pan starosta jako řidič tankuje naftu a my se jdeme mezi tím podívat na tržiště, co tam mají dobrého. Samozřejmě si všímám v prvé řadě zadečků od čápů, k tomu vidíme pečená kuřata, ale je obava z toho, že se můžeme nějak nakazit z bakterií, které mohou být v této stravě, tak dáváme přednost pivu, které je jistě k pití bez problémů, protože je baleno do lahví. Výčep jsem nikde v Kongu neviděl. Kupuji si také líči, vypadá jak naše kaštany jen to má jinou barvu. To je ovoce nákyselné chuti a k dostání je už i u nás v republice. S tím se dá zahnat hlad také. A tak asi po 25 minutách pokračujeme v cestě dál. Je zajímavé, že u nich nemají žádné vesnice ani

18 města označení názvem na příjezdových komunikacích natož, když uvidíte vůbec nějakou značku, tak to je zázrak. Prostě někde dojedete a nevíte, kde jste. Na těchto příjezdových cestách jsou hlavně na příjezdových komunikacích muldy čili zpomalovací příčné pruhy, nejčastěji z betonu nebo betonových tvárnic, který vás donutí zpomalit, protože jinak by jste si rozbil auto. Někde jsou také na hranicích města policisté, kteří kontrolují auta co přijíždějí nebo projíždějí. Ono jich není mnoho těch aut, ale přece jenom tam je určitá obava z toho, že tam někdo může začít dělat nepořádek. Stále tam jsou ozbrojené skupiny, které se chtějí dostat k moci. To se potvrdilo po mém posledním odletu, kdy jedna taková skupina přepadla letištní halu a personál letiště a držela chvíli rukojmí. Potom přijeli policisté a vojáci těch, kteří vládnou a bezpečně všechny zneškodnili. A zase je na chvíli klid a demokracie. Při jízdě s tímto autem dochází však k tomu, že asi při 130 kilometrové rychlosti nám praskla pravá zadní pneumatika. Dovedete si představit co to s námi vnitřně udělalo. Všichni jsme se na sebe podívali jest li to bude v pořádku. Řidič to naštěstí zvládl. U auta byla dokonce i použitelná rezerva, která jak se později ukázalo jen trochu ucházela. Ale dojeli jsme vždycky někde tam, kde se dalo kolo dofouknout. Přijíždíme do Matadi už za příšeří a jdeme se ubytovat do hotelu. Pěkný hotel a jdeme se také trochu poohlídnout po městě, které má asi něco kolem 400 tisíc obyvatel. Je to přístavní město, odkud se dováží do hlavního města veškeré potraviny a všechno zboží, které Kinshasa potřebuje. Samozřejmě k tomu patří i asi nějaké stroje a prostě všechny věci z dovozu, které se v Kinshase vyskytují. Jinou cestou to nejde. Řeka Kongo je od Matadi nesplavná a je to proti proudu. Na trase jsou i vodopády. Někde jsem vyčetl, tuším ve zprávě našeho ministerstva zahraničí, že řeka Kongo má tisíci násobně větší energetický potenciál než vyrobí náš Temelín, což pro ty co nevědí co to je, tak naše česká atomová elektrárna. RDC jak je mezinárodně uznaná zkratka pro Demokratickou republiku Kongo, mají na řece přímo u Kinshasy dvě velké vodní elektrárny, tuším se jmenují INGA 1 a INGA 2, ale 98 % energie, kterou tyto elektrárny vyrobí prodávají okolním státům. Proto také vypínají v průběhu celého dne v Kinshase jednotlivým čtvrtím energii. Pro sebe ji mají málo. Takže větší odběratelé

19 jsou zabezpečeni dieselovými agregáty. Ráno nás v hotelu vítá údajně sekretář pana nejvyššího s tím, že musíme čekat během dne jak se uvolní. Údajně tu je velká delegace ministrů z Francie a Belgie a ti mají určitě přednost. Proto nás asi doprovází na prohlídku jejich chlouby a to ocelový most přes řeku Kongo, který tam v minulosti postavili Japonci. Je impozantní a na jejich poměry určitě veliký. Stavěli ho asi před 30 ti lety. Nevím už přesně. Po této prohlídce a procházce odjíždíme do restaurace, kde je pěkné stylové posezení venku. Objednáváme si každý dle libosti i když já jen ověřené pečené kuře s rýží. A tak jsme vlastně stále přesvědčování, že jakmile se pan uvolní hned s ním budeme mluvit. Jenže k tomu uvolnění stále nedochází a tak nám je předložen ministr pro sport, kde jednáme o možnosti budování nových umělých povrchů na stávajících stadionech anebo o výstavbě nových stadionů. Jsou to zkušení herci. Ministr nás přesvědčuje, že příští den zasedá vláda města a tam, že rozhodnou o tom, že tu zakázku výstavby stadionů dostaneme my. To znamená zůstat ještě jednu noc a o to jim asi šlo, protože jak se při placení veškerých účtů ukázalo, všichni od toho dali ruce pryč. Veškerou útratu za všechny zúčastněné jsem musel uhradit já, protože já jsem přece host z Evropy a nemůžu se shodit, že na to nemám. Dále byly další přísliby zajištění práce jako nová výstavba železnice, která už jim asi 20 let nejezdí, výstavba nové silnice Matadi - Boma asi 60 km,stavba dálnice Matadi Kinshasa, zajištění nákupu dvou lodí s výtlakem 55 tun pro rybáře apd. Zkrátka, když to do Vás hustí, tak asi čím víc, tím Vás víc přesvědčují o tom,že by se aspoň něco mohlo podařit. To je asi ten princip přesvědčování, na který všichni, kteří jsou podváděni slyší. Zpátky do Kinshasy odjíždíme ve čtvrtek dopoledne tak, abychom do tmy byli na ubytovně. Zastávky na trase jsou ve stejných obcích jako při cestě tam až na dvě navíc, kde jsme na první zastavili podívat se na fotografii a pomník prvního křesťana na tomto území a potom na druhé zastávce navíc jako by v malém kempu. Dáváme si opět trochu tekutin a já zjišťuji, že na druhé straně silnice je nějaký významný hřbitov, protože tam je jen pár hrobů celkem honosných a dobře udržovaných. Zaujala mne tam jedna žulová deska, na které bylo jméno paní Maria Kunda.

20 Chudera, v česku by s tím asi nevydržela. Pro nás to je slovo jistě zajímavého významu, tak jak pro našeho pana presidenta. Pro ně asi obyčejné. Tak po vyfotografování se balíme a odjíždíme dál směrem na východ, kde po klikatých cestách snad v pořádku dorazíme do našeho hotelu. A po čase vjíždíme do těch okrajových částí velkého města a zase ten obrovský chaos a nedodržování předpisů. Julien mi říkal, že jeden z bývalých presidentů, který vládl před desítkami let, dal rozkaz policistům na křižovatkách, aby ti motoristi co udělají přestupek dostali deset ran obuškem, protože peníze z nich nikdo nikdy nedostal. A tak dostávali okamžitý trest. Dneska by to tam měli zavést taky, protože pohyb na křižovatkách je strašný. Klidně vám v křižovatce vjedou úplně doleva a projíždějí přes ten celý levý pruh zase do toho správného pravého pruhu. V Kongu se jezdí vpravo, tak jak u nás v republice. A tak pokračujeme dál a blížíme se k naší ubytovně. Přijíždíme tam v hodin. Spojení s Českou republikou máme prostřednictvím ipodu přes Skyp a tak oba jdeme kontaktovat naše nejbližší, aby věděli, že už jsme se vrátili zpátky do Kinshasy. Druhým kontaktním přístrojem je samozřejmě mobil, ale ten já používám jen v nejnutnějším případě, protože jen připojení k síti stojí 120 Kč a každá načatá minuta dalších 12 Kč. Evropa tam totiž nemá dohodnutý roaming. Tak se platí připojení.proti tomu, že jsem tam celkem nechal statisíce to i tak je prkotina. Přesto později rozebíráme stav a situaci, jest li nám to vůbec něco přineslo s mým konstatováním, že dokud z toho nebudou peníze, tak to nic neznamená. Že to všechno jen pěkně vypadá, ale nemusí z toho vůbec nic být. Dnes vím, že jsem měl krutou pravdu. V 11 hodin večer jdeme spát, už toho máme oba dva dost. Ráno přijíždí starosta se svou o 25 let mladší právnicí a snaží se nás vmanipulovat do smlouvy o spolupráci mezi naší firmou, jimi dvěma a firmou pana Juliena. Nechal jsem je tedy něco připravit, uvidíme jak z toho vybruslím. Už tam jsem nic podepisovat nechtěl. Stačí, že jsem panu Juliánovi potvrdil, že naši firmu při získávání zakázek může zastupovat. Zve nás někde na oběd, prý do nějaké dobré restaurace. A opravdu celkem slušná s dřevěnými stoly a pohodlnými židlemi a plná lidí. I jídlo, které jsem měl bylo dobré. Hádejte co jsem si dal? No pečenou půlku