2 / český časopis. č č h. historický / C Z E C H R E V I E W

Transkript

1 2 / 2013 český časopis č č h historický 2 / R O Č N Í K T H E / C Z E C H Z A L O Ž E N H I S T O R I C A L R E V I E W

2 ČESKÝ ČASOPIS HISTORICKÝ / THE CZECH HISTORICAL REVIEW Redakce Vedoucí redaktoři / Editors-in-chief: Jaroslav PÁNEK Jiří PEŠEK Výkonná redaktorka / Managing Editor: Magdaléna Pokorná Vědecká rada / Scientific Board: Zdeněk Beneš, Václav Bůžek, Milan Hlavačka, Tomáš Knoz, Robert Kvaček, Jiří Lach, Václav Ledvinka, Jiří Malíř, Svatava Raková, Eva Semotanová, Petr Sommer, Petr Svobodný, Petr Vorel, Jiří Vykoukal, Josef Žemlička s redakčním kruhem / with Editorial Board: Josef Harna, Ivan Hlaváček, Zdeněk Hojda, Miroslav Hroch, Jan Křen, Milan Myška, Milan Otáhal, Josef Petráň, Ivan Šedivý, Josef Válka Mezinárodní vědecká rada / International Scientific Board: Detlef Brandes (Düsseldorf), Stanisław Bylina (Warszawa), Alessandro Catalano (Padova), Robert J. W. Evans (Oxford), Henryk Gmiterek (Lublin), Dušan Kováč (Bratislava), Antoine Marès (Paris), Ralph Melville (Mainz), Nicolette Mout (Leiden), Thomas Winkelbauer (Wien) Vydává Historický ústav AV ČR, v. v. i. / Published by the Institute of History, Prague Adresa / Address: Prosecká 76, Praha 9 Nový Prosek Tel.: /241 cch@hiu.cas.cz ERIH European Reference Index for the Humanities (Category A; International-1) http: //hsozkult.geschichte.huberlin.de/zeitschriften ČČH vychází čtvrtletně / ČČH is published quarterly ISSN OBSAH / CONTENTS STUDIE A MATERIÁLY / STUDIES AND ARTICLES KVAČEK Robert, Atentát na Reinharda Heydricha v souvislostech s (The Assassination of Reinhard Heydrich and its Connections) HRBEK Jiří, Stavovství, absolutismus a osvícenství v díle Rudolfa Vierhause. Význam německého historika nejen pro dějiny raného novověku s (The Estates, the Age of Absolutism and the Enlightenment in the Work of Rudolf Vierhaus. The significance of this German historian yet not merely for the history of the Early Modern Age) CERMAN Ivo, Lidská práva v rakouském osvícenství. Wolff, Martini a Windischgrätz s (Human rights in the Austrian Enlightenment. Wolff, Martini and Windischgrätz) EMLER David, Využívání paměti v projevech francouzských prezidentů Chiraka a Sarkozyho s (Uses of Memory in the Political Statements of the French Presidents Chirac and Sarkozy) DISKUSE / DISCUSSION KREUZ Petr, Polemika ad: David Zbíral, Současné bádání o středověké inkvizici. Stav, směřování, perspektivy. Český časopis historický 110, 2012, s s

3 111/2013 Český časopis historický Číslo 2 S T U D I E A M AT E R I Á LY Atentát na Reinharda Heydricha v souvislostech * R O B E R T K VA Č E K Každodenním plebiscitem nazvali koncem 19. století národ ti, kteří přemýš - leli o jeho smyslu a ceně. Už jim nebyl hodnotou sám o sobě, jako těm, kdo v obrozeneckém čase vyvolávali český národ v život. Jeho určení a vyhranění se buditelům jevilo historickým činem. Pak už pouhé svébytné bytí nemohlo dostačovat. Zdálo se být nepochybnou jistotou, která nepotřebuje utvrzovat. Snahou teď bylo včlenit národ dělně a vlastním vkladem do evropského vývoje, do pohybu světa. Národní společenství se měřilo tvorbou, dovedností, vzděláním, hodnotou myšlenek, velikostí díla. Zápas o jeho pouhou existenci jako by patřil v podobě hrdé vzpomínky jen do školních lavic. Toto sebevědomí zasáhla světová válka. Všeněmecká střední Evropa jako válečný cíl Německé říše hrozila zastavit rozvoj českého národa, ba problematizovala jeho budoucnost. Především by ukončila jeho státoprávní úsilí a pak, po svém, přetvořila jeho prostor. Zůstalo jen u nebezpečí, které zmizelo s válečnou porážkou německého císařství. Ta spolu s pádem habsburské ROBERT KVAČEK: The Assassination of Reinhard Heydrich and its Connections This address, The Heydrich Era and Czech Society, was presented to the XVIII th General Assembly of the Learned Society of the Czech Republic in the Carolinum, the Great Hall of Charles University, on the 14 th May It encapsulated a brief synopsis of the author s life-long research into the issues of Czech society during the Protectorate of Bohemia and Moravia. Key words: Czech nation, Protectorate of Bohemia and Moravia, Reinhard Heydrich, World War II Č Č H / R O B E R T K V A Č E K

4 monarchie představovala nezbytnou podmínku pro vznik československého státu. Mírový čas se zase vracel k úvahám o tvořivém smyslu existence národa, o potřebě jej zevnitř přetvářet a dát mu novou sociální skladbu, o nutnosti formulovat a nalézat nový vztah k jiným národům a národnostem. Myšlenky a činy se sice rozrůzňovaly, spojovalo je však to, že národní bytí měly za jisté. A pak byla tato existence najednou ohrožena smrtelně, k samým základům. Nacismus chtěl český národ vyhladit z dějin i ze života. Nemohl to provést hned po březnu 1939, kdy se zmocnil českých zemí. Po vítězném válečném tažení by však nezaváhal. Čechům předložíme směnku po válce!, ujistil Hitler svého hlavního muže v okupované Praze K. H. Franka. I v protektorátem spoutaných českých zemích museli ale nacisté brát nejdříve ohled na potřeby války a na to, že společnost určená k podrobení a k zániku byla vyspělá, ve všech oblastech rozsáhle rozvinutá. Chtěli načas využít její výkonnosti. Aspoň navenek měl mít život v protektorátu zdání normálnosti. Plány na zničení národa se chystaly v přísném utajení. Ale pracovalo se na nich. Črtaly se jejich různé varianty vyvstávající však ze stejného základu. Takto zněl v tajném spise ze srpna 1940: Každá úvaha o budoucím uspořádání Čech a Moravy musí vycházet z cíle, který je třeba pro tento prostor z hlediska státní a národnostní politiky stanovit. Z hlediska národnostní politiky zaplnění tohoto prostoru německými lidmi. Z hlediska státní politiky úplné začlenění do Velkoněmecké říše. Myšlenka poněmčení a vyřízení české pakáže se zpřítomnila, když se Říše blížila ke svému válečnému vítězství na ruském východě. Už bylo na podzim 1941 nedaleko, pak docela blízko, vojáci z jednoho oddílu dokonce na chvilku zahlédli věže moskevského Kremlu. Zdály se přicházet dny na vrcholu moci. Byl čas spustit naplno holocaust a také se chystat na konečné řešení s Čechy. Jevilo se to o to naléhavější, že v českomoravském protektorátu Říše o sobě dával více vědět odboj, hlavní znesnadňovatel Endlösungu i současného proválečného využívání české společnosti a jejích, byť už jen dočasných zemí. Okupační moc překvapovalo, že odboj je tak činný, ač průběh války mu oporu neposkytoval. Patřilo k jeho zvláštnostem, že se zatím neřídil úplně válečným chodem. Nepovstal ostatně z přímého válečného boje, jako pak všechny evropské rezistence, utvářel svá první uskupení ještě v mírovém, byť už mírově podivném čase. Česká * Tento text je stručnou souhrnnou bilancí celoživotního výzkumu prof. R. Kvačka. Byl přednesen na XVIII. valném shromáždění Učené společnosti České republiky v Karolinu dne 14. května Zde jej publikujeme v upravené verzi. Redakce R O B E R T K V A Č E K 270

5 společnost také neměla zkušenosti s ilegalitou, oživovala zprvu tradice protestů a demonstrací. Odboj byl vlastně novou podobou společenské činnosti, jíž se její aktéři teprve učili. Protivník také nový a zprvu zcela neznámý volil různé podoby boje. Poznával, že se utkává s národní elitou, chtěl od ní většinu společnosti oddělit. Zdání životní normality mělo obyvatelstvu naznačovat, že o svém osudu v Říši rozhodne samo. I proto ale nejen z toho důvodu byl do čela protektorátu vybrán Konstantin von Neurath, měl oslovit a získávat české konzervativní kruhy. Odtud v prvních letech jistá shovívavost k české protektorátní reprezentaci a její personální skladbě, i k její politice zadržování, retardace, která se snažila mírnit brutální a zvlášť citelné okupační zásahy. Nemohla být obranou proti budoucímu českému údělu, tuto vlastnost získávala až proměnou v odboj spojený s válečnou protiněmeckou koalicí a pak se s jejími osobnostmi zacházelo nelítostně. Válka jak nepřirozené, jak pochopitelné byla nadějí české spo - lečnosti, že říšský protektorát je jen dočasnost, a ta bude ještě nedlouhá. Protektorátní situace pomohla společnosti k jistému sjednocení, v pomnichovském nečase ji rozpoltily z bolesti a hněvu vytrysklé spodní proudy, které jí chtěly dát podivné názorové vyznání a směrovat ji pryč z demokracie a liberálního fundamentu. Naděje může být lék na bolesti a strázně. České naděje spojené s vítěznou protihitlerovskou válkou dostávaly rány, ale nevytrácely se, oživovaly dokonce v údobích krajně nepříznivých. Okupační moc je zaznamenávala zesílením projevů odporu i odboje. Tak tomu bylo i poté, co se novodobý Barbarossa rozjel na ukrajinský, běloruský, ruský východ. Jako by v české neveřejné veřejnosti znovu ožilo vyprchalé rusofilství i novoslovanství, hlavně však zapůsobil vznik britsko-sovětské koalice, která už měla materiální podporu Spojených států. Zanedlouho japonští maršálové Jamamotové vtáhnou Ameriku do války přímo a Hitler je v tom zbrkle podpoří. V Praze v okruhu kolem státního tajemníka K. H. Franka a v Berlíně Hitler, Himmler, Bormann usoudili, že v protektorátu je třeba dát ostře najevo, kdo v něm vládne a k čemu vlastně je. Neurath nebyl teď shledán dostatečně rozhodným, a proto byl odeslán na ozdravnou penzi na statek v Leinfelderhofu a zaměněn Reinhardem Heydrichem. Proč právě jím? Literatura si odpověď komplikuje tázáním, zda přesun do Prahy nebyl kariérním poklesem vyvolaným zápasem o mocenské postavení v Říši. Heydrich naopak povýšil, rozmnožil své funkce a to dokonce o politický úřad a utvrdil také politickou sílu SS. Nekonkuroval jejich vůdci Himmlerovi, nemohl ho přeskočit, ani vyzvat na šermířský souboj, jen si u něho a u Hitlera utvrdil své vysoké hodnocení. Přinesl s sebou na pražský Hrad tam se na několik měsíců s rodinou ubytoval plno rozsudků smrti a stanné právo a rozsev strachu. Jen Němci v českých zemích, žilo jich tu Č Č H / R O B E R T K V A Č E K

6 na 300 tisíc, ho, podle zpráv okupačních úřadů, uvítali, aspoň, tak se psalo, se teď proti Čechům co nejostřeji zakročí. Téma Češi i budoucí zacházení s nimi se po Heydrichově nástupu v Praze stalo častým námětem porad a rozhovorů ve vysokých nacistických kruzích. Hitler se o Češích několikrát vyjadřoval v hovorech kolem stolu, které za pozdních večerů a nocí vedl ve svém rastenburském hlavním stanu. Bývaly to kratší i delší monology samouka, který měl špatného učitele. Prozřetelnost z nás udělala nepřátele, tvrdil Hitler o vztazích mezi Němci a Čechy 23. ledna Krátce řečeno, Češi představují cizí těleso uprostřed německého společenství. Pro oba zde není místo. Jeden musí zmizet. Už dříve tak hovořil o Benešovi 26. září 1938 v útočném protičeskoslovenském projevu v berlínském Sportovním paláci. Boj s Československem označil i za zápas proti jeho prezidentovi už ho vyháněl z Evropy, pro oba tu prý nebylo místo. Z vídeňského mládí si Hitler odnesl obraz Čechů jako zdatných (nenáviděl je za to, sám ztroskotanec), nacionálně založených a nebezpečných, protože pilných. Pokud se ohnou, tak jen na čas třeba počítat s tím, že se zase napřímí. Ostatně právě to považoval odboj za jeden ze svých úkolů učil chodit zpříma. Sám Heydrich hned své spolupracovníky a další funkcionáře ujistil, že tento prostor se jednou musí stát německým a že Čech tu vlastně už teď nemá co pohledávat. Dočasně držen tu měl být jen v zájmu německé války; co se po ní stane s českou pakáží, na to Heydrich myslel už zcela konkrétně a dělal pro to první rozsáhlá opatření. Patřilo mezi ně i zlomení odboje. Stroze řečeno Heydrich přišel český národ jako národ zabít. Ve své protektorátní politice uplatňoval prý Heydrich vedle biče, tedy popravčích čet, šibenic a koncentráků, i cukr, tak se aspoň občas píše a ještě rozvětveněji traduje. Cigaretové a tukové námluvy určitých dělnických skupin se sice objevily, ale střízlivá historická analýza cukr nenašla, naopak zjistila další pokles životní úrovně. Ani protiodbojové údery nepřinesly očekávané, aspoň tak to cítil i sám Heydrich: i proto, že také strach má své meze. Chystal se zřejmě zase zesílit bič, Říše připravovala letní ruskou ofenzívu, která měla zahladit hluboké rány ze zimy. Na východě to byla jiná válka než jinde, žádala neobyčejně sil. Protektorát měl k nim přispět více než dosud. Heydrich se o to už nepostaral. Kdo rozhodl o jeho atentátním odstranění? I podivné odpovědi vyvolával v době zkřivujících ideologických půtek tento otazník. Prý byla ve hře ochrana Heydrichova zpravodajského soka admirála Canarise napojeného na Západ (došlo tu k záměně Canarise za jeho zástupce plk. Ostera působícího na dvě strany), i takový hrůzný výmysl se objevil, že očekávané následky Heydrichova konce měly vyřídit komunistický odboj. Otázka byla R O B E R T K V A Č E K 272

7 a dosud ještě bývá živena příznačně českými spory, zda Heydrich stál za oběti, které způsobilo německé běsnění po atentátu. Útok na Heydricha byl především součástí války a jako válečný čin by měl být posuzován. Měl zároveň podstatné československé motivy. Rozhodnuto o něm bylo v exilovém Londýně, v souzvuku s odpovědnými britskými místy. Českoslovenští vojáci trestali i kata svých generálských druhů popravovaných hned po Heydrichově pražském nástupu. Zároveň naplňovali mezinárodněpolitickou potřebu odboje, pociťovanou především jeho zahraniční částí. Prezident Beneš se obával, že vševyčerpávající válka může skončit podivným příměřím a ještě podivnějším mírem: drôle de paix by mohl ponechat české země v nějakém svazku s Německem. Vytvářely se proto argumenty o průkazné jednoznačnosti živé československé státní ideje. Měla na Západě ještě dost protivníků, a vlivných, zvláště těch, kteří se před lety postarali o mnichovský díl appeasementu a odmítali usvědčení z diplomaticko-politické krátkozrakosti. Už francouzští politikové typu premiéra Daladiera a ministra zahraničí Bonneta nebyli ochotni podepřít vládní reprezentaci československého zahraničního odboje. Svým myšlením a chováním byli i po prohlášení války Německu ještě příliš spojeni s rok starým mnichovským výrokem, který se ukázal být také francouzským debaklem. Vinu za něj chtěli z nemalé části převést na hlavní oběť, Československo, jež bylo donedávna jejich nejpevnějším spojencem. Bylo to nemorální, neprozíravé, ale odpovídalo to politice, která pak vedla k francouzské décadence. Na britském ministerstvu zahraničí měli v prvním období války ještě rozhodné slovo úředníci spojení s chamberlainovskými projekty a představami v mezinárodní politice. Čes - koslovenská zahraniční vláda nebyla v oblibě, dočkala se na delší dobu jen prozatímního uznání. Její ministr zahraničí Masaryk se ptal se smutným sarkasmem, zda českoslovenští letci padlí v bitvě o Británii jsou také jen mrtví prozatímně. O zpravodajské síle domácího českého odboje se samozřejmě šířeji nevědělo, zjevný čin se jevil žádoucí. A tak pod koly Heyd - richova auta vybuchla 27. května 1942 bomba. Nevelká bomba, ale stačila. Hodil ji voják Kubiš, jeho druhu, vojákovi Gabčíkovi se zasekla zbraň. Gestapo později zjistilo, že o připravovaném atentátu vědělo něco přes deset osob a pár desítek dalších znalo úkryt parašutistů. Byla to hrstka i akce to samozřejmě vyžadovala ale duchem, vírou, odvahou mohutná hrstka. Nacisté se pokoušeli zjistit, proč nikdo z této hrstky neučinil oznámení, řečeno s jejich dokumentem. Zatčení vesměs náležejí k nejvyspělejším českým kruhům, psalo se v jedné německé zprávě. Často je slyšet, jak říkají: Jsme hrdi na to, že můžeme takto zemřít pro svůj národ. Zemřely jich ještě stovky. Také lidé z Lidic, takoví, z jejichž práce se zachovává lidský rod. Zabité muže museli pohřbít vězňové z Terezína. Hleděli Č Č H / R O B E R T K V A Č E K

8 jako poslední do tváře mrtvých. Syn se držel křečovitě svého otce. Mnohým zůstal v obličeji vzdorný výraz. Farářovi zrudla bílá hlava krví. Někdo si ve chvíli smrti ponechal brýle. Ležel tu také malý bílý pes. Nedokázali ho zabít u jeho boudy, neodtrhli ho od pána. Zastřelili je spolu. Za dva týdny umírali lidé z chudých Ležáků, z jejich devíti domků. Při honu na ně jeden muž chyběl, Jan Skalický. Večer po práci našel pobořené stavení. Šel hledat šestnáctiletou dceru Helenku. Byla v pardubickém Zámečku zastřelena jako první. Provinili se tím, že byli Češi. Heydrich chtěl přece český národ zabít. Národ ho za to zabil. Výběr z pramenů a literatury Boris ČELOVSKÝ, So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů , Ostrava Jaroslava ELIÁŠOVÁ Tomáš PASÁK, Heydrich do Prahy Eliáš do vězení, Praha Adolf HITLER, Monology ve Vůdcově hlavním stanu, Praha Chtěli nás vyhubit. Edice dokumentů, Praha Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech Sv. 2. Měsíční zprávy Josefa Pfitznera. Ed. Vojtěch ŠUSTEK, Praha Henry PICKER, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Frýdek-Místek Od Neuratha k Heydrichovi. Na rozhraní okupační politiky hitlerovského Německa v Protektorátu Čechy a Morava. Eds. Miroslav KÁRNÝ Jaroslava MILOTOVÁ, Sborník archivních prací 39, 1989, s Detlef BRANDES, Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj , Praha Michal BURIAN Aleš KNÍŽEK Jiří RAJLICH Eduard STEHLÍK, Atentát. Operace Antropoid , Praha Jaroslav ČVANČARA, Heydrich, Praha Günther DESCHNER, Reinhard Heydrich. Architekt totální moci, Praha Jan GEBHART Jan KUKLÍK, Velké dějiny zemí Koruny české, Sv. XV.b, , Praha-Litomyšl Hellmut G. HAASIS, Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha, Praha Zdeněk JELÍNEK, Operace Silver A, Praha Petr NĚMEC, Český národ a nacistická teorie germanizace prostoru, Český časopis historický 88, 1990, s Tomáš PASÁK, Pod ochranou říše, Praha Eduard STEHLÍK, Lidice. Příběh české vsi, Praha Jan Boris UHLÍŘ, Ve stínu říšské orlice. Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace, Praha R O B E R T K V A Č E K 274

9 The Assassination of Reinhard Heydrich and its Connections R O B E RT K VA Č E K Czech society, the main creator of the Czechoslovak state, was threatened in its very existence by the intentions of Nazi Germany to conquer fully the Czech Lands. The Reich prepared their Germanization to which it had laid the foundations through the establishment of a temporary Protectorate of Bohemia and Moravia. It strengthened and expanded them when the Acting Reich Protector Reinhard Heydrich became the Head of the Protectorate. He attempted to suppress the main rival of Germanization the Czech resistance through bloody repressions and political interventions. He became its victim when attacked by a resistance section from abroad. The assassination was at the same time a part of the war against the Nazi Reich and it should be viewed accordingly. Its plan was conceived by a Czechoslovak military and political exile group in London, and also with the full co-operation of the relevant British authorities. Several domestic resistance groupings, for whom the primary motivation was their Czech patriotism participated in its realization. The successful assassination directed at the all-powerful Heydrich strengthened the international efforts of Czechoslovak resistance to enforce the post-war restoration of the Czechoslovak state. Translated by Alena Linhartová Č Č H / R O B E R T K V A Č E K

10 111/2013 Český časopis historický Číslo 2 S T U D I E A M AT E R I Á LY Stavovství, absolutismus a osvícenství v díle Rudolfa Vierhause. Význam německého historika nejen pro dějiny raného novověku J I Ř Í H R B E K Třináctého listopadu roku 2011 se vědecký svět rozloučil s jedním z nejvýznamnějších německých historiků, s dlouholetým ředitelem Historického institutu Maxe Plancka (Max-Planck-Institut für Geschichte) Rudolfem Vierhausem. Při množství nekrologů, 1 které reagovaly na Vierhausův odchod, není úkolem tohoto článku popisovat peripetie jeho profesního vzestupu a životní mety, jichž dosáhl. Spíše bych se chtěl zaměřit na vědecký odkaz velkého historika, na inspiraci, kterou zanechal svým pokračovatelům. JIŘÍ HRBEK: The Estates, the Age of Absolutism and the Enlightenment in the Work of Rudolf Vierhaus. The significance of this German historian yet not merely for the history of the Early Modern Age The study is devoted to the work of Rudolf Vierhaus, which may be divided into four fundamental parts reflecting his historiographical interest (Leopold von Ranke); his theoretical-philosophical interest (history of concepts and ideas), thereafter his interest in modern history (the issue of of a particular German path to modernity, the questions of Nazism and its roots) and primarily the Enlightenment as a cultural-historical process with its distinctive political and social connotations. Key words: German historiography, the Age of Absolutism, the Enlightenment, the history of historiography, the Estates, 18th century s t u d i e A M A t e R i Á L Y 276

11 Vierhausovo dílo můžeme rozdělit do čtyř skupin: obsahem první, nejstarší vrstvy, je pohled na historiografii 19. století, především pak na Leopolda von Rankeho, jemuž věnoval svou münsterskou disertaci, 2 a Alexise de Tocquevilla jako jeho metodologického soupeře. 3 Druhou oblastí, která organicky navazovala na Vierhausovy rané práce, se stala historie 20. století, především pak nutnost vyrovnat se s obdobím nacismu a s tzv. specifickou německou cestou dějinami. Právě o ní, její (ne)existenci a dopadech na tehdejší (západo)německou společnost diskutoval v šedesátých letech 20. století jako profesor ruhrské univerzity v Bochumi. 4 Odmítal představu zakladatele filozofické antropologie Helmutha Plessnera, který viděl stručně řečeno důvod druhé světové války v opožděném vzniku německého národa, k němuž mělo dojít až v reakci na osvícenský univerzalismus. Vierhaus nepochyboval o národním rozměru německého osvícenství a místo protikladu k nacionalismu 19. století pozoroval kontinuitu historického vývoje: žádná zvláštní cesta dějinami s katastrofickým koncem (katastrophischer Sonderweg) podle něj neexistovala. Hledání příčin katastrofy však zůstává výsadně historickou záležitostí a sama historie tím sleduje významné společenské zadání. Stává se tak nutnou formou sebereflexe, není bádáním pro bádání samotné, ale funguje ve společnosti jako nástroj vnitřní katarze. Vierhaus přitom ke svým analýzám, mezi nimiž vyniká článek o filozofických základech vůdcovského principu z roku 1964, 5 využil plně své filozofické školení. Výsledkem byly texty, které dodnes patří ke klasickým 1 Za všechny například Jan KŘEN Jiří PEŠEK Miloš ŘEZNÍK, Rudolf Vierhaus ( ), ČČH 110, 2012, s ; Hans-Kristof KRAUS, Nekrolog Rudolf Vierhaus, Historische Zeitschrift (dále HZ) 294, 2012, s ; Patrick BAHNERS, Im Dienst der Gerechtigkeit. Zum Tod des Historikers Rudolf Vierhaus, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. November 2011, Nummer 269, s. 35; Bernd FAULENBACH, Rudolf Vierhaus , - schichtswissenschaft/nachruf_rudolf%20vierhaus.pdf, stav k Vierhausův život asi nejpodrobněji vylíčil Hans Erich BÖDEKER, Laudatio auf Rudolf Vierhaus, in: Benigna von Krusenstjern (ed.), Schriftenverzeichnis Rudolf Vierhaus, Göttingen 1992, s Rudolf VIERHAUS, Ranke und die soziale Welt, Münster Dizertaci obhájil roku Srov. TÝŽ, Conservatism, in: Philip B. Wiener (ed.), Dictionnary of the History of Ideas, New York Česky: Konzervatismus, Revue Prostor 16, červen 1991, s TÝŽ, Die Ideologie eines deutschen Weges der politischen und sozialen Entwicklung, in: Rudolf von Thadden (ed.), Die Krise des Liberalismus zwischen den Weltkriegen, Göttingen 1978, s TÝŽ, Faschistisches Führertum. Ein Beitrag zur Phänomenologie des europäischen Faschismus, HZ 198, 1964, s Č Č H / J i Ř Í H R B e K

12 v oblasti dějin idejí a politické filozofie. 6 Kromě teorie vůdcovského principu se však zabýval i dalšími problémy, jejichž společným jmenovatelem byl popis mechanismů, s jejichž pomocí pronikali nacisté do jednotlivých společenských oblastí, např. zničení německé historiografie založené kdysi Rankem. Dějiny jako součást kritické reflexe sebe sama potom přivedly Vierhause také k tématu vztahu mezi německou a židovskou populací. O tom, jak moc chápal propojení mezi vědou a vyučováním, tedy praktickým na - plněním vědeckého poslání, svědčí několik článků právě o didaktice dějepisu 7 i reformě vysokoškolského studia. 8 Kontakt mezi vědeckou obcí a širokou veřejností potom považoval za zásadní nejen vzhledem k legitimizaci historie, ale především vzhledem ke zdravému vývoji společnosti. Aktuální politické dění nutilo Vierhause reagovat na stále nové výzvy a on se aktivně účastnil řešení mnohdy velmi obtížných problémů, které byly kladeny před historickou obec, jež měla v souladu s jeho přesvědčením přinést společnosti tolik potřebnou katarzi a zmírnit tenze v současnosti. Pro podobnou terapeutickou činnost historické vědy, jež má za úkol mírnit deformace vztahů mezi jedinci i národy, užíval termín historizace, pocházející od Martina Broszata. Tato metoda, která se týkala především nejnovějších dějin, 9 spočívala v odhalení a vysvětlení kořenů historických nespravedlností, které by mělo vést k pochopení mezi kdysi znesvářenými stranami akporozumění stanovisku druhého. 10 Schopnost přijmout pozici druhého 6 Kromě výše zmíněného textu také TÝŽ, Die politische Mitte in der Weimarer Repub - lik, Geschichte in Wissenschaft und Unterricht 15, 1964, s Z množství článků alespoň ty nejzásadnější: Die Krise des historischen Bewußtseins und die Funktionskrise in der geschichtlichen Wissenschaften, in: Walter Müller-Sei - del (ed.), Historizität in Sprach- und Literaturwissenschaft, München 1974, s ; Zur Lage der historischen Forschung in der Bundesrepublik Deutschland, in: Jahrbuch der historischen Forschung 1974, Stuttgart 1974, s ; Geschichtsforschung und Didaktik der Geschichte. Didaktische Implikationen der Forschung Forschungsbezug der Didaktik, in: Erich Kosthorst (ed.), Geschichtswissenschaft. Didaktik Forschung Theorie, Göttingen 1977, s Rudolf VIERHAUS, Gedanken zum Geschichte und Sozialwissenschaft, in: Peter Böhring (ed.), Geschichte und Sozialwissenschaft. Ihr Verhältnis im Lehrangebot der Universität und Schule, Göttingen 1972, s Vierhausovy stati k novějším dějinám byly vydány souhrnně v knize Vergangenheit als Geschichte. Studien zum 19. und 20. Jahrhundert, Göttingen Srov. také recen - zi na tuto knihu stav k Zejména texty Historisierung als Gegenwartsbewältigung. Das deutsch-tschechi - sche Verhältnis , in: Jörg K. Hoensch Stanislav Biman Ľubomír Lipták (edd.), Judenemanzipation Antisemitismus Verfolgung in Deutschland, Österreich-Ungarn, den Böhmischen Ländern und in der Slowakei, Essen 1999, s ; J i Ř Í H R B e K 278

13 chápal Vierhaus jako dlouhodobý a bolestný proces, v němž se musí každý člověk smířit s upozaděním vlastní, mnohdy traumatizující vzpomínky. Také v tomto momentě se Vierhaus vracel k Rankemu jako k vědci, který vždy prosazoval objektivizující charakter dějin. 11 Na rozdíl od pozitivismu 19. století však Vierhaus nechápal dějiny jako něco daného, ale jako výzkumný úkol vycházející z otázek, které jim klade tázající se subjekt vědce. Nastoupit cestu vyrovnání se s minulostí tedy znamená zbavit historické aktéry nadpozemské aureoly podobně, jako se snažil Broszat oddémonizovat holokaust. Vierhaus použil podobnou metodu několikrát, nejnověji na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století, kdy se otevřela s plnou naléhavostí problematika vztahů mezi Němci a jejich sousedy. Nejen na teoretické, ale i na praktické rovině navazoval také vědecké a institucionální kontakty s kolegy v Československu, které ještě nedlouho předtím oddělovala železná opona. Jeho působení v československo-německé (popř. v česko- a slovensko-německé) komisi historiků opět odpovídalo jeho celoživotnímu přesvědčení o funkci dějepisectví ve společnosti. 12 Podobně se angažoval i při integraci západo- a východoněmecké historické vědy, při nalézání společného jazyka po letech nuceného rozdělení. 13 Aktuální potřeba vzniklá s pádem komunismu tak definovala třetí stěžejní oblast jeho profesionálního zájmu. vydáno také ve slovenské mutaci jako Historizácia ako zvládnutie súčasnosti. Nemecko-český vzťah , in: Emancipácia Židov antisemitizmus prenásledovanie v Nemecku, Rakúsko-Uhorsku, v českých zemiach a na Slovensku, s Prvním společným sborníkem z konference československo-německé komise historiků, která se konala roku 1991, byl poměrně útlý svazek Hans MOMMSEN Jiří KO- ŘALKA (edd.), Ungleiche Nachbarn: Demokratische und nationale Emanzipation bei Deutschen, Tschechen und Slowaken ( ), Essen Rudolf Vierhaus ho opatřil předmluvou spolu s Janem Křenem. 11 Zejména Rudolf VIERHAUS, Rankes Begriff der historischen Objektivität, in: Reinhard Koselleck Wolfgang J. Mommsen Jörn Rüsen (edd.), Objektivität und Parteilichkeit in der Geschichtswissenschaft, München 1977, s ; TÝŽ, Leopold von Ranke. Geschichtsschreibung zwischen Wissenschaft und Kunst, HZ 244, 1987, s Jeden ze základních textů vzešlých z činnosti této komise byl mnohokrát vydaný a sloužil jako důležité východisko také pro politické debaty. Srov. text komise vydaný v češtině jako Konfliktní společenství katastrofa uvolnění. Náčrt výkladu česko-německých dějin od 19. století, Soudobé dějiny 3, 1996, s Na genezi tohoto textu vzpomíná Jan Křen v Jan KŘEN Jiří PEŠEK Miloš ŘEZNÍK, Rudolf Vierhaus, zde s Srov. Rudolf VIERHAUS, Die Deutsche Einheit als Problem der deutschen und europäischen Geschichte seit der Französischen Revolution, in: Karl-Ernst Jeismann (ed.), Einheit Freiheit Selbstbestimmung. Die deutsche Frage im historisch-politischen Bewußtsein, Bonn 1987, s Č Č H / J i Ř Í H R B e K

14 *** Čtvrté a hlavní téma, které provázelo Rudolfa Vierhause celým jeho životem počínaje habilitačním spisem, 14 však byly dějiny raného novověku, přesněji řečeno problematika osvícenství. Právě to považoval za konstitutivní období evropských a také německých dějin. Při popisu tohoto fenoménu se bránil přesnějšímu chronologickému vymezení a z řady studií vyplývá, že jeho konec vnímal hluboko v 19. století s jistými přesahy do století následujícího. Vierhausova koncepce se však výrazně liší jak od dlouho autoritativního, konzervativního výkladu osvícenství, který přinesl Karl Otmar von Aretin, 15 tak i od kritické reflexe Theodora W. Adorna, který vidí v osvícenství počátek neblahého vývoje lidské společnosti, jenž vyústil v hrůzy 20. století. 16 Vazba mezi osvícenstvím a pozdějším vývojem není podle Vierhause rozhodně kauzální, jedná se spíše o přelomový čas mezi starou a moderní Evropou, mezi obdobím víry a náboženských bojů na jedné straně a ideologie postavené na konkurenci národních myšlenek na straně druhé. 17 Osvícenská Evropa byla plná kontaktů mezi starým a novým světem, které se objevovaly vedle sebe a veřejně mezi sebou diskutovaly (podobně Koselleckova Gleichzeitigkeit der Ungleichzeitigen 18 ). Vierhaus přitom přiznává, že osvícenců bylo málo a dokonce nedominovali výrazněji ani ve vrstvě učenců. Historiky často opěvované století rozumu ve své většině stálo na starých a jen pomalu se měnících sociálních strukturách a institucích, přičemž řada výdobytků tradičně připisovaných osvícenským snahám měla kořeny zcela mimo tento myšlenkový proud (např. školství v pietismu, správní reformy v učení o státním zájmu, proměny armády v nutnosti ubránit se silnějšímu soupeři) TÝŽ, Deutschland vor der Französischen Revolution Untersuchungen zur deutschen Sozialgeschichte im Zeitalter der Aufklärung, I-IV, habilitace na univerzitě v Münsteru Spis zůstal nevydán. 15 Zejména Karl Otmar von ARETIN, Das Alte Reich , I IV, Stuttgart Česky Theodor W. ADORNO Max HORKHEIMER, Dialektika osvícenství: filozofické fragmenty, Praha Rudolf VIERHAUS, Einleitung, in: týž (ed.), Wissenschaft im Zeitalter der Aufklärung, Göttingen 1985, s Zejména Reinhart KOSELLECK, Vergangene Zukunft. Zur Semantik geschichtlicher Zeiten, Frankfurt am Main Rudolf VIERHAUS, Bemerkungen zur politischen Kultur in Deutschland im 18. Jahrhundert, in: Hans Erich Bödeker Etienne François (edd.), Aufklärung/Lumières und Politik. Zur politischen Kultur der deutschen und französischen Aufklärung, Leipzig 1996, s J i Ř Í H R B e K 280

15 Přesto se právě v 18. století vytváří moderní Evropa, je to nový práh (Schwellenjahrhundert), 20 za nímž se rozprostírá svět industrializace, demokratizace a nacionalizace. Pokud bych měl značně zjednodušeně vyjádřit, co pro Vierhause osvícenství znamenalo, pak to byl určitý způsob myšlení spojující filozofii s každodenním životem a způsob argumentování, jenž dokázal propojit teoretický a praktický rozum. 21 Není tedy pouhou intelektuál - ní hrou či literárním směrem, ale společenským procesem s jasnými reformními dopady. Řada hodnot, které byly vneseny do evropských dějin prostřednictvím vrcholných výkonů osvícenské doby (formulace univerzálních lidských práv, vrozená svoboda, občanská společnost, ochrana majetku, rovnost před zákonem apod.), byla sice v následujících staletích diskreditována nebo korumpována, přesto působí osvícenské výdobytky podle Vierhause dodnes jako úhelné kameny současné evropské civilizace. 22 Vierhaus rovněž upozorňuje na weberovský koncept odkouzlení světa, který umožnil vyniknout naplno destruktivním důsledkům progresivního racio - nalismu ; 23 jinak řečeno: člověk se přestal bát kritizovat a z kritiky vyvozovat konkrétní, často revoluční závěry. 24 Právě v kritice viděl Vierhaus způsob osvícenské komunikace, kritika byla stěžejní náplní osvícenského diskurzu. Poznání jejích pravidel potom znamená nahlédnout do myšlení, do zákoutí uvažování jednotlivých osvícenců. Jejím prostřednictvím však nehovořila mezi sebou žádná uzavřená republika vzdělanců, protože pravým účelem kritiky mělo být vzdělávání publika. Na Lessingově příkladu pak Rudolf Vierhaus doložil, že osvícenci předpokládali vzdělatelnou veřejnost i tam, kde existovalo ve skutečnosti jen publikum zvyklé pasivně přijímat výstupy knížecího absolutismu TÝŽ, Vom Nutzen und Nachteil des Begriffs Frühe Neuzeit. Fragen und Thesen, in: týž (ed.), Frühe Neuzeit Frühe Moderne? Forschungen zur Vielschichtigkeit von Übergangsprozessen, Göttingen 1992, s TÝŽ, Was war Aufklärung, Göttingen 1995, s Vierhaus užíval termín Fernwirkung pro popis tohoto procesu. Tamtéž, s Die destruktiven Konsequenzen des progressistischen Rationalismus. Tamtéž. Nověji také TÝŽ, Säkularisation als Problem der neueren Geschichte, in: Irene Crusius (ed.), Zur Säkularisation geistlicher Institutionen im 16. und im 18./19. Jahrhundert, Göttingen 1996, s Na zásadní význam kritiky pro pochopení argumentační struktury osvícenců upozornil již ve své disertaci Reinhart KOSELLECK, Kritik und Krise. Eine Studie zur Pathogenese der bürgerlichen Welt, Freiburg-München 1959; nověji také Horst MÖL- LER, Vernunft und Kritik. Deutsche Aufklärung im 17. und 18. Jahrhundert, Frankfurt am Main Srov. Rudolf VIERHAUS, Kritikbereitschaft und Konsensverlangen bei deutschen Aufklärern, in: Wolfram Mauser Günter Saße (edd.), Streitkultur. Strategien des Č Č H / J i Ř Í H R B e K

16 Ve zveřejňování kritických postojů prostřednictvím nejrůznějších periodik se teprve v plné míře rozvinul pedagogický duch osvícenství. Kritika tedy není primárně nástroj destrukce, protože jejím účelem je posunout věci k lepšímu, odhalit automaticky přijímaná tvrzení, jejichž původ je zahalen temnotou, navzdory autoritě, kterou díky své letitosti disponují. Stejně jako Kant i Vierhaus viděl zásadní význam kritiky náboženství spojené s novým biblickým výkladem, jehož účelem nebylo křesťanství zesměšnit nebo zničit, ale posunout, zdokonalit. Co však začalo v oblasti náboženství, mělo záhy pokračovat i v jiných oborech. Ať už s odkazem na Lessinga, nebo na Kanta, jehož dílo Rudolf Vierhaus důkladně znal a v mnohých bodech nově interpretoval, vždy akcentoval osvícenskou úctu k důstojnosti ostatních. Skuteční osvícenci se snažili osvítit nejen nevzdělanou společnost, jež přestávala být s pomocí světla rozumu společností mágů, teosofů a šarlatánů a spojila se do jednoty osvícených občanů, ale také osvítit mysl svého názorového protivníka a v polemice s ním také sebe sama. Osvícenská kultura sporu (Streitkultur) sice vytváří společenství konfliktní, ale veskrze produktivní. 26 Pro Vierhause je osvícenství podobně jako pro Kanta procesem emancipace pomocí vzdělání. 27 Nositeli společenských změn totiž byli v německém prostoru vzdělanci (die Gebildeten). Vierhaus věnoval svou vědeckou pozornost nejen jejich jednotlivým osudům, ale také institucionálnímu zázemí, jež vznikalo právě v období 18. století. Velké postavy dějin vzdělanosti od Rankeho přes Leibnize, 28 Goetheho, 29 Schleiermachera, 30 Nico- Überzeugens im Werk Lessings, Tübingen 1993, s , zde s. 81: Das aufgeklärte kritische Publikum, das Lessing gleichsam ins Gespräch zog, wurde von ihm antizipiert, um es dadurch zu erziehen. 26 O tom také Wolfram MAUSER, Streit und Freiheitsfähigkeit. Lessings Beitrag zur Kultur des produktiven Konflikts, tamtéž, s Rudolf VIERHAUS, Aufklärung als Lernprozeß, in: Deutschland im 18. Jahrhundert. Ausgewählte Aufsätze, Göttingen 1987, s ; TÝŽ, Aufklärung als Emanzipationsprozeß, in: týž (ed.), Aufklärung als Prozeß (= Aufklärung 2,2), 1987, s. 9 18; TÝŽ, Aufklärung als Emanzipation?, in: Karlfried Gründer Nathan Rothenstreich (edd.), Aufklärung und Haskala in jüdischer und nichtjüdischer Sicht, Heidelberg 1990, s TÝŽ, Wissenschaft und Politik im Zeitalter des Absolutismus. Leibniz und die Gründung der Berliner Akademie, in: Hans Poser Albert Heinekamp (edd.), Leibniz in Berlin, Stuttgart 1990, s TÝŽ, Goethe und die Aufklärung, in: Dieter Kimpel Jörg Pompetzki (edd.), Allerhand Goethe. Seine wissenschaftliche Sendung aus Anlaß des 150. Todestages und des 50. Namenstages der Johann-Wolfgang-Goethe-Universität in Frankfurt am Main, Frankfurt am Main 1985, s TÝŽ, Goethe und der Historismus, in: Goethe-Jahr - buch, Göttingen 1993, s TÝŽ, Schleiermachers Stellung in der deutschen Bildungsgeschichte, in: Kurt-Victor Selge (ed.), Internationaler Schleiermacher-Kongreß Berlin, Berlin 1984, s J i Ř Í H R B e K 282

17 laie, 31 Garveho 32 až k protestantskému teologovi a církevnímu historikovi Adolfu von Harnackovi 33 představovaly určitý sociální typ 34 spojený s osvícenstvím a zároveň exemplifikovaly obecný vývoj německé vzdělanosti, jež začal v 18. století na univerzitách, mezi nimiž zaujímala ve Vierhausově díle zvláštní postavení ta v Göttingen. 35 Většinu osobností, kterým věnoval svou pozornost, pak spojoval organizační talent a společenská angažovanost, věda, která byla v jejich podání nejen produktivní, ale také prospěšná. Dějiny vědy proto definuje jako dějiny jejího působení ve společnosti, posuzování nákladů vědeckého pokroku i jeho důsledků. Aby toho byla historiografie schopná, musí se pokusit odpoutat od racionalistických předsudků a podívat se na vědu a její vývoj jaksi zvenčí. 36 Aby historik porozuměl plně reformaci, měl by být tak trochu teolog nebo se minimálně dobře orientovat v teologických otázkách. Rudolf Vierhaus pak 31 TÝŽ, Friedrich Nicolai und die Berliner Gesellschaft, in: Deutschland im 18. Jahrhundert. Ausgewählte Aufsätze, Göttingen 1987, s TÝŽ, Christian Garves Theorie des Umgangs, in: Peter Albrecht (ed.), Formen der Geselligkeit in Nordwestdeutschland , Tübingen 2003, s TÝŽ, Adolf von Harnack als Wissenschaftsorganisator, in: Jahrbuch der Max-Planck- -Gesellschaft 1980, s ; TÝŽ, Bemerkungen zum sogenannten Harnack-Prinzip. Mythos und Realität, in: Peter Hans Hofschneider Karl Ulrich Mayer (edd.), Generationsdynamik und Innovation in der Grundlagenforschung, München 1990, s Nověji TÝŽ, Im Großbetrieb der Wissenschaft. Adolf von Harnack als Wissenschaftsorganisator und Wissenschaftspolitiker, in: Kurt Nowak (ed.), Adolf von Harnack, Göttingen 2001, s TÝŽ, Umrisse einer Sozialgeschiche der Gebildeten in Deutschland, in: Deutschland im 18. Jahrhundert. Ausgewählte Aufsätze, Göttingen 1987, s ; TÝŽ, Der aufgeklärte Schriftsteller. Zur sozialen Charakteristik einer selbsternannten Elite, in: Hans Erich Bödeker Ulrich Herrmann (edd.), Über den Prozeß der Aufklärung in Deutschland im 18. Jahrhundert. Personen, Institutionen und Medien, Göttingen 1987, s Také TÝŽ, Der politische Gelehrte im 19. Jahrhundert, in: Christian Jansen (ed.), Von der Aufgabe der Freiheit. Politische Verantwortung und bürgerliche Gesellschaft im 19. und 20. Jahrhundert, Berlin 1995, s TÝŽ, Die Universität Göttingen und die Anfänge der modernen Geschichtswissenschaft im 18. Jahrhundert, in: Hartmut Boockmann Hermann Wellenreuther (edd.), Ge - schichtswissenschaft in Göttingen, Göttingen 1987, s TÝŽ, Akademie und Universität. Zur gemeinsamen Geschichte zweier wissenschaftlicher Institutionen in Göttingen, in: Jahrbuch der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Göttingen 1989, s ; TÝŽ, Etappen der Göttinger Akademiegeschichte, in: Nachrichten der Akademie der Wissenschaften in Göttingen 2003, s Die Wissenschaftshistorie [wird] sich künftig mehr als bisher mit Entwicklungen beschäftigen müssen, die nicht dem main-stream der abendländisch-europäischen, rationalen Wissenschaft angehörten. TÝŽ, Probleme und Methoden der Wissen - schaftsgeschichte, in: Hans Erich Bödeker Ernst Hinrichs (edd.), Alteuropa Ancien Régime Frühe Neuzeit, Probleme und Methoden der Forschung, Stuttgart Bad Cannstatt 1991, s , zde s Č Č H / J i Ř Í H R B e K

18 ve svém díle ukazoval, že ten, kdo se chce do hloubky zabývat osvícenstvím, potřebuje filozofické školení. Jeho texty jsou prostoupeny úvahami, v nichž zdůrazňuje kvalitativní odlišnost osvícenské mentality od předchozího období. Zajímal ho především sociální dosah filozofických myšlenek, jejich pronikání do nového prostoru, jejich recepce či odmítání. Příkladem takového postupu byla i jedna z jeho prvních studií vůbec, v níž se zabýval pronikáním Montesquieovy filozofie do německého prostoru. Nikoli náhodou ji věnoval jednomu z nejdůležitějších učitelů, kteří jej ovlivnili právě v tomto směru sledování sociálních dějin filozofických myšlenek, profesoru Joachimu Ritterovi. 37 Upozornil tím na fakt, že praktická politika vycházela a pro 18. století to platilo více než kdy jindy z teoretických koncepcí. Zároveň však na začátku své studie o Montesquieuovi varoval před nástrahami dějin působení (Wirkungsgeschichte) určitého jevu nebo myšlenek v daném čase a prostoru: přejímání nových myšlenek či pojmů ještě nutně neznamenalo identifikaci s celým systémem, jejich filiace nemusela být zrovna přímočará, někdy se jednalo o přejímání vědomé, jindy nevědomé, odlišně se přejímaly myšlenky dominantní a marginální, vnucené či dobrovolně akceptované. Neméně důležitou otázkou pro Vierhause zůstává, zda se jednalo o recepci kolektivní nebo zda se daných myšlenek chopili výrazní jednotlivci, kteří přijímaný systém značně upravovali a až poté předávali dál. Uvedené otázky, které nacházíme hned v úvodu článku, poodhalují systém historikova uvažování: každé téma, kterému se Rudolf Vierhaus věnoval, pro něj bylo širší metodologickou otázkou, při jejímž zpracování prokazoval obdivuhodný teoretický talent. Postava Charlese-Louise de Montesquieu však byla pro Rudolfa Vierhause významná ještě z jednoho důvodu, a tím je jeho filozofie samotná. Ta měla po druhé světové válce sloužit jako vodítko pro německou historiografii raného novověku. Stará, pruská koncepce dějin státu jako progresivní linie posilování centrální moci s důrazem na správní a politická opatření, která k upevnění jednotné vlády přispívala, se ukázala z pochopitelných důvodů po selhání moderního státu ve druhé světové válce jako neudržitelná. Obrat k sociálním dějinám se projevil také v oblasti zkoumání šlechty a jejího vztahu k raně novověkému státu. Zejména zásluhou Otto Brunnera byla postupně přehodnocována úloha monarchie jako státního principu převlá- 37 TÝŽ, Montesquieu in Deutschland. Zur Geschichte seiner Wirkung als politischer Schriftsteller im 18. Jahrhundert, in: Collegium Philosophicum. Studien. Joachim Ritter zum 60. Geburtstag, Basel-Stuttgart 1965, s Není třeba zdůrazňovat, že by podobná studie měla být provedena také pro území habsburské monarchie. Pro české prostředí zatím jen náznakově Milan MACHOVEC, Montesquieu a Čechy XVIII. století, Filosofický časopis 3, 1955, s J i Ř Í H R B e K 284

19 dajícího v předmoderní Evropě 38 a také role stavů, přičemž začaly být chápány spíše jako partneři pro panovníka. Na základě Brunnerových prací se začal měnit obraz absolutismu jako politického systému. Také další významný německý historik a Brunnerův pokračovatel Gerhard Oestreich si vytyčil jako cíl hledání neabsolutistického v absolutismu a přímo odkázal na Montesquieovu myšlenku zprostředkujících sil (pouvoirs intermédiaires). 39 V tomto duchu chápal problematiku absolutismu také Rudolf Vierhaus, který jde ve své koncepci ještě dále. Zdá se, že ho provázeli po celý život jeho dva učitelé: historik idejí Kurt von Raumer a historik sociálních dějin Werner Conze. Možná proto chápal Vierhaus politické dějiny v neustálém napětí mezi jejich ideovým základem a sociální strukturou. Tím byl vytvořen rámec pro syntézu německých dějin 17. a 18. století, kterou prezentoval ve dvou svých stěžejních dílech Deutschland im Zeitalter des Absolutismus 40 a Stände und Staaten. 41 V obojím případě se jedná o pečlivou a především metodologicky bravurně zvládnutou syntézu. Její inspirační potenciál je o to větší, že je jejím předmětem tak složitý a mnohovrstevnatý útvar, jakým byla Svatá říše římská po vestfálském míru. 42 Všechny vrstvy Vierhausových syntéz jsou přesto propojeny do jednoho celku, a tak dostává čtenář obraz jak mezinárodní politiky, tak i jednotlivých knížecích států a regionů či dokonce měst. Vierhausův přístup k historii totiž byl vždy syntetický: dával přednost společným rysům univerzáliím před jednotlivinami. Nad faktografickými výčty vždy vítězily obecné trendy vývoje a chronologický sled zaujímá až druhořadé místo, protože přednost dostává profil a charakter epochy definovaný spíše hospodářsky, společensky či kulturně Otto BRUNNER, Vom Gottesgnadentum zum monarchischen Prinzip, in: týž, Neue Wege zur Verfassungs- und Sozialgeschichte, Göttingen 1968, s Srov. Gerhard OESTREICH, Strukturprobleme des europäischen Absolutismus, Vierteljahresschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 55, 1968, s ; přetištěno v Gerhard OESTREICH, Geist und Gestalt des frühmodernen Staates, Berlin 1969, s Rudolf VIERHAUS, Deutschland im Zeitalter des Absolutismus ( ), Göttingen 1978, Také přeloženo do angličtiny jako Germany in the Age of Absolutism, Cambridge-New York TÝŽ, Stände und Staaten. Vom Westfälischen bis zum Hubertusburger Frieden 1648 bis 1763 (= Propyläen Geschichte Deutschlands 5), Berlin 1984, Keine Epoche der neuzeitlichen deutschen Geschichte entbehrt so sehr des einheitlichen Charakters und ist deshalb im Zusammenhang deutscher Geschichte so schwer darstellbar wie [dieses] Jahrhundert. Tamtéž, s Tamtéž, s Také dílo Deutschland im Zeitalter des Absolutismus začíná nepolitickými kapitolami. Č Č H / J i Ř Í H R B e K

20 Vierhaus používal pojem absolutismus nejen jako označení pro danou epochu, i když konkurenčních termínů se naskýtalo hned několik, například Alteuropa/Ancien Régime, 44 Barockzeit 45 nebo obecné označení Frühe Neuzeit. 46 Vedle debat o pojmenování epochy (Epochenbezeichnung) se aktivně věnoval i zpřesňování a vymezení pojmu absolutismus, 47 který měl za sebou již dlouhou a často velmi pohnutou historii. Vierhaus nebyl první, kdo reflektoval dějiny tohoto pojmu, který dále obohatil spojením s jeho kulturní dimenzí. Politický systém v období absolutismu chápal jako úzce propojený s reprezentací panovníka především prostřednictvím kultury, jež v širokém pojetí zahrnovala nejen umění, ale i způsob jednání určovaný pravidly dvorského ceremoniálu. 48 Zároveň nezapomínal při popisování vývoje termínu absolutismus začlenit východoevropské marxistické koncepce a jejich návaznost na celkovou marxistickou a později leninskou filozofii dějin, čímž jasně deklaroval, že marxistické bádání nepovažuje za méně hodnotné než hlavní proud západoevropské historiografie. Koncepce vzniklé a často bez hlubší reflexe tradované v nemarxistické literatuře tak dostaly svou důstojnou protiváhu spočívající mimo jiné v důsledném sledování sociálních změn uvnitř absolutistického státu. Pro Vierhause samotného byl absolutismus otázkou, u níž je nezbytné zkoumat vztah mezi teorií, nárokem a reprezentací moci na jedné straně 44 Srov. Dietrich GERHARD, The Old Europe, A Study of Continuity, New York Srov. Walther HUBATSCH, Barock als Epochenbezeichnung? Zu neuerem geschichts - wissenschaftlichen Schrifttum über das 17. und 18. Jahrhundert, Archiv für Kulturgeschichte 40, 1958, s Srov. Rudolf VIERHAUS, Vom Nutzen und Nachteil des Begriffs Frühe Neuzeit. Fragen und Thesen, in: týž (ed.), Frühe Neuzeit Frühe Moderne? Forschungen zur Viel - schichtigkeit von Übergangsprozessen, Göttingen 1992, s K tomuto termínu v německém prostředí také Johannes KUNISCH, Über den Epochencharakter der frühen Neuzeit, in: Eberhard Jäckel Ernst Weimar (edd.), Die Funktionen der Ge - schichte in unserer Zeit, Stuttgart 1975; Johannes BURCKHARDT, Frühe Neuzeit, in: Richard van Dülmen (ed.), Fischer Lexikon Geschichte, Frankfurt am Main 1990, s ; Hans Erich BÖDEKER Ernst HINRICHS, Alteuropa Frühe Neuzeit Moderne Welt? Perspektiven der Forschung, in: tíž (edd.), Alteuropa Ancien Régime Frühe Neuzeit. Probleme und Methoden der Forschung, Stuttgart 1991, s Rudolf VIERHAUS, Absolutismus, in: Sowjetsystem und demokratische Gesellschaft. Eine vergleichende Enzyklopädie, I, Freiburg Basel Wien 1966, s (přetištěno v Ernst Hinrichs (ed.), Absolutismus, Frankfurt am Main 1986, s ; Deutschland im 18. Jahrhundert. Ausgewählte Aufsätze, Göttingen 1987, s ). Také TÝŽ, Wesen und Stil absolutistischer Herrschaft, Niedersächsisches Jahrbuch für Landesge - schichte 60, 1988, s TÝŽ, Barock und Absolutismus, in: Klaus Garber (ed.), Europäische Barock-Rezep - tion, I, Wiesbaden 1991, s V naší historiografii asi nejlépe Josef VÁLKA, Morava reformace, renesance a baroka, Vlastivěda moravská II, Brno 1996, s J i Ř Í H R B e K 286