ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY. 3. část. DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce podle pověstí a podle diaristů. II. díl

Transkript

1 1 ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY 3. část DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce podle pověstí a podle diaristů II. díl od doby císaře Karla IV. do zrušení premonstrátské kanonie

2 2 ÚVODEM Chtěl jsem vnést trochu pravdy do dějin Klášterního Hradiska u Olomouce. Při hledání pravdy jsem narazil na katastroficky lživé informace sdělované našimi historiky. Dávají přednost vlastenectví před pravdou? Nebo jen opakují neprověřené údaje převzaté od svých učitelů, které nazývají buditelé a osvícenci? Dějiny jsou svědectvím časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti. Prvním zákonem historie je, aby se neodvážila tvrdit nic nepravdivého. Minulé nemůžeme změnit. (Cicero) Jenom ten, kdo chápe minulost, může dokonale porozumět současnosti a udělat si reálnou představu o věcích budoucích (Barry Cunliffe) Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, v nichž se zmýlili mocní. (Voltaire) Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat. (Sartre) Lhát může jenom ten, kdo zná pravdu. Ostatní mohou nejvýš žvanit. (Stanislav Komenda) Tato druhá část Dějin Klášterního Hradiska u Olomouce podle pověstí a podle diaristů je stejně jako ta prvá popisem skutečně historie naší vlasti tak, jak se odehrála. I když cituje pověsti, tak hned na místě připomíná realitu děje prokazatelnou současnými znalostmi. Ačkoliv jsou popisovány děje na Klášterním Hradisku, malé lokalitě u Olomouce, kterou naprostá většina dnešních současníků ani nezná, tak tato popsaná historie malé oblasti odráží dějiny celé naší země. A ukazuje, že se dějiny odehrály jinak, než jak nám je popisují naši dnešní historikové. Hledal jsem velmi podrobně a zodpovědně po mnoho let, ale nenašel jsem jediného našeho historika, který by popisoval dějiny pravdivě. Především ty naše veličiny historiků, na které se již několik generací odvoláváme jako na odpovědné, vědecky fundované a nesmírně čestné osobnosti, byly ve skutečnosti v četných úsecích naší historie bezbřehými fantasty a lháři, sice často nevědomými, ale také a možná častěji vědomými. Přece nelze burcovat národní uvědomění odkazem na válečné úspěchy. Národ, který vidí podstatu své existence ve vítězných bitvách, je po několika generacích odsouzen k zániku. Nelze říkat Ježíš, ne César! a zároveň vyzvedávat vzedmutí válečného odboje a vyvražďování celých skupin obyvatelstva Žižkovými vojsky. Odvěká soutěž mezi sousedícími národy je naprosto přirozená. Avšak když skupina fanatiků při snaze o vyřešení rozdílných hledisek sáhne po zbraních, tak takové vůdce a takovou episodu dějin nikdy nelze brát jako vyvrcholení dějin národa.

3 Při popisu dějin Klášterního Hradiska se střídají období vzestupu a období naprostého rozvratu a pádu. Je zajímavé, že právě v dobách kulturního a společenského poklesu stáli v čele premonstrátské kanonie velmi psychicky choré osobnosti, u nichž jako příčinu jejich duševního onemocnění lze jednoznačně uvést získání pohlavní choroby příjice, nazývané také syfilis nebo lues. Tato choroba přenesená z Ameriky Kolumbovými námořníky ve svém posledním stadiu postihuje mozkovou tkáň a míchu. Toto byla v době přenosu pohlavní choroby neznámá skutečnost, která byla teprve v následných stoletích zjištěna, ověřena, a ještě mnohem později léčitelná. Postižení mozku a míchy luetickou infekcí přenesenou pohlavním stykem bylo vlastní příčinou předčasného úmrtí mnohých našich panovníků, značné části šlechty a přirozeně také mnohých představitelů církevní hierarchie, kteří nedodrželi přikázání Desatera Nesesmilníš!, a smilnili, kde se jim naskytla příležitost. Třetí stadium příjice v té době nebylo známo, avšak vyskytovalo se u značné části naší populace bez ohledu na povolání, závazky a sliby i u řeholních osob, a stalo se léčitelným až po objevu penicilinu na konci 2. světové války. Proto i popis onemocnění mnohých opatů Klášterního Hradiska je z dnešního pohledu nesmírně zajímavý. Je pochybné a nemravné zatajovat našim potomkům skutečnost, že nás vedli a že nám vládli psychopaté, kteří měli být izolováni v uzavřených odděleních blázinců. A my o nich naopak našim potomkům často říkáme, jaké to byly pokrokové, osvícenské a dobrotivé osobnosti. Do seznamu osob naprosto jistě postižených posledním stadiem příjice, tedy progresivní paralýzou, demencí a vysýcháním míchy, tabes dorsalis, nutno uvést císaře Rudolfa II., frýdlantského vévodu Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, císaře Josefa II., císaře Leopolda II. a z Habsburského rodu korunního prince Rudolfa, a arcivévodu nazývaného Krásný Otto. Psychické projevy posledního stadia příjice se projevily i na činech nedávných politických velikánů minulého století; vždyť na poslední stadium příjice zemřeli Lenin a náš prezident Gottwald. Avšak syfilis zasáhla také významné představitele naší kultury; připomínám jenom některé z nich: Vrchlického, Smetanu, Mánesa. Pohlavní choroby zdevastovaly celá období lidských dějin. Kdysi kapavka rozložila římské legie. V 18. a 19. století příjice rozložila Rakousko Uhersko, Prusko, Francii. Nyní kolem nás řádí další pohlavní choroba AIDS; a jak to vypadá, ničí podstatnou část lidstva. Historie byla odjakživa učitelkou života. Pokud naše předchozí generace braly historické zkušenosti vážně a řídily se podle z nich vyplývajících náboženských příkazů. Jenže dnes naše současná nastupující generace považuje historii za zbytečnost, která jenom odvádí pozornost našich potomků nežádoucím směrem. Jestliže budeme naše potomky učit a seznamovat s vylhanými a zcela chybnými historickými závěry, pak takový způsob vyučování historie skutečně ztrácí svůj smysl. 3

4 4 JAK MNIŠI ZASTRAŠOVALI PYTLÁKY O této pověsti nevíme, kterého období existence Klášterního Hradiska se týká. Olomoucký kníže Ota Sličný již při založení benediktinského kláštera na Hradisku u Olomouce daroval klášteru mimo jiné i dva rybníky ležící pravděpodobně v těsné blízkosti kláštera. Je to tak uvedeno v zakládací listině kláštera na Hradisku u Olomouce vydané knížetem roku 1078 ve 4. epaktě, 7. konkurentě a 1. indikci, tedy 3. den před únorovými nonami. Jeden z rybníků se jmenoval Vydoma, druhý se jmenoval Tekalec. K údržbě a péči o tyto rybníky byli knížetem klášteru do služebnosti přiděleni čtyři rybáři. (Asi to bude připadat čtenářům jako přehnané množství ryb a rybářů pro začínající první komunitu mnichů, jichž tehdy bylo dvacet. Kláštery, co do počtu mnichů, však vždy rostly mnohem víc, než okolní komunita občanů. Vždyť proto klášter Hradisko dostal v darovací listině i jiná zvířata pro svou obživu. Takže po dvou stoletích měl stádo s počtem 12 krav, 100 prasat, 200 ovcí a 40 kobyl, a k nim i patřičný počet pastevců a pacholků.) Dnes po obou rybnících, pojmenovaných Tekalec a Vydoma, nezůstalo zcela nic, ani jméno. Nejspíše byly zasypány pozůstatky, rumem a materiálem z opakovaně rozbořených budov kláštera, z rozebraných hradeb a valů. Totiž klášter byl po svém založení v průběhu šesti století sedmkrát zničen a rozbořen až do základů. Navíc byly rybníky každoročně zanášeny bahnem a náplavy z řeky Moravy při pravidelných jarních povodních. Dnes můžeme jen velmi nejistě předpokládat místo dřívějších rybníků tam, kde se u Hradiska nalézá nápadně vodorovná plocha, ohraničená jakýmisi nízkými křivolakými náspy; připomínajícími, že by mohlo jít o hráze původních rybníků. Na těchto rovných plochách je dnes každoročně zemědělská půda využívaná k pěstování vhodných plodin nebo využitá jako louka. Lze předpokládat, že oba rybníky věnované klášternímu společenství měly sloužit mnichům jako zdroj ryb jednak k pravidelné obživě, ale především pro stravování v době postů. Nelze se divit, že rybníky také sloužily jako zdroj ryb všem okolním občanům. Tato skutečnost zůstala v trvalém vědomí okolních občanů a je uvedena jako pověst vyprávěná nejstarší místní občankou Pastrnkovou v publikaci o Černovíru. 1 Tak tedy klášterní rybníky byly plné ryb. Samozřejmě ryb těch nejchutnějších. Jak by ne, když o ně velmi dobře a navíc odborně pečovali čtyři rybáři nejenže ryby krmily všemožný mi zbytky jídel z klášterní kuchyně, avšak také ve vhodný čas přinášeli rybí potěr vypěstovaný ve speciálních rybích líhních. Okolní usedlíci od řeky Moravy a od dalších mnoha rybníků nejdřív jen závistivě hleděli, jak v sousedních klášterních rybnících stále narůstá množství vykrmených kaprů. A lovit ryby z klášterních rybníků bylo zakázáno a tento zákaz byl velmi dobře střežen klášterními rybáři. Alespoň během denního světla, když klášterní rybáři trvale obcházeli po hrázích rybníky a sledovali, jak narůstá rybí bohatství. Jenže takové množství volně žijících vykrmených ryb vyvolalo touhu po jejich odchytu u okolních usedlíků, živících se rybolovem v mimo klášterních vodách. Neboť tam bylo ryb pomálu a navíc ryb povětšinou nechutných a kostnatých. Netrvalo dlouho a okolní rybáři si našli způsob, jak se ke klášterním rybám dostat. Začali lovit ryby 1 Hovadík, J. Hradečný, R.: účelová publikace 200 k 750. výročí Černovíra. Stran 35.

5 5 v nočních hodinách, když rybníky nikdo nehlídal. Za tmy, aby nebyli poznáni. Navíc odchytávali ryby nikoli z hrází rybníků, ale z loděk, pokud možno co nejdál od břehů. Tam vždy bylo velké množství ryb ulovených ve velmi krátkém čase. Avšak mniši z kláštera si vymysleli způsob, jak tyto samozvané rybáře pytláky vystrašit, aby přestali krást ryby. Do oken Hradiska nastavěli vydlabané dýně, i všelijak vyřezané bulvy řep, strašidelně pomalované. Když nastala ona vhodná doba pro noční lov ryb, tak ty připravené příšery v oknech Hradiska nápadně osvítili. To způsobilo mezi kradoucími pytláky takový děs, který vyvolal jejich velmi rychlý útěk. Avšak jeden z pytláků prý utonul, spadl z převržené lodičky do rybníka a už se mu nepodařilo doplavat na břeh. Podle paní Pastrnkové se prý mniši z klášterního Hradiska ani tak nebáli, že přicházejí o ryby. Spíše prý jim vadilo, že by rybáři na lodičkách mohli zahlédnout velmi četné nepřístojnosti mnichů, prováděné ve večerních a nočních hodinách. Inu, představivost paní Pastrnkové ani trochu se nevymyká představivosti všech ostatních Hanaček obývajících povodí řeky Moravy. A mužné postavy mnichů z Klášterního Hradiska u Hanaček vzbuzovaly nezměrnou sexuální touhu, jejíž naplnění doma postrádaly. DVACÁTÝ OPAT TERWARD Klášter Hradisko a na něm pokračující konvent premonstrátů, tedy kanonie, sídlící na Klášterním Hradisku, měla vždy velmi dobré a přátelské styky s okolními vesnicemi, obzvláště s těmi, které patřily do jejího vlastnictví. Na předním místě mezi těmito vesnicemi bylo Náklo, kde místní fara byla obsazována faráři zprvu z řádu benediktinů a po roce 1151 z řádu premonstrátů. V Nákle původně vládli vladykové, nižší moravská šlechta, avšak postupně během více generací přešla celá nákelská oblast do vlastnictví a péče premonstrátů. Ale již od samého počátku byla spolupráce hradišťských premonstrátů a nákelských vladyků bezkonfliktní a vždy vzájemně velmi prospěšná. Vladycký rod Bohuňků z Nákla prorůstal mezi hradišťské premonstráty a četní příslušníci rodu Bohuňků se stali premonstráty a dokonce začali zastávat významná místa nejen v kanonii na Klášterním Hradisku, ale i v hierarchii římskokatolické církve. Opat Terward se pravděpodobně v Nákle narodil 2, byl bratrem nákelského vladyky Bohuňka. Všichni hradišťští kronikáři bez rozdílu považovali opata Terwarda za člověka vzácného charakteru a za dobrého hospodáře. Adam Arnošt Ruebner 3 o něm napsal: Dům štěpánský se znovu zaleskl slávou a ctí, když byl nastolen Terward. Dům premonstrátů byl spasen, protože představený nově zvolený jako pravý syn Abrahamův se zaskvěl znaky všech ctností. Neboť byl to muž veleučený, oslavovaný pro šlechetnost a mravnost, byl vzorem vší dokonalosti, moudrosti a píle, zdatný ve všech oborech, všem velmi milý. Pro své vynikající ctnosti si při pobytu v Římě naklonil samého papeže Řehoře XI., který svou přízeň opatovi vyjádřil tím, že ho vyznamenal biskupskou berlou a infulí. Opat Terward ( ) byl podporován panovníky, které získával ještě dřív, než je požádal o jejich přízeň. Obzvláště byl milý římskému císaři Karlu IV., ale i moravskému markraběti Janovi, kteří nikdy neopomenuli projevit Terwardovi svou srdečnost. Moudrost nazýval svou přítelkyní, a díky ní, vyznamenaný opatskou čepicí, 2 Vrbka Josef: Dějiny obce Nákla. Loštice, Ruebner Adam Arnošt:

6 6 berlou a prstenem, podnikl znovu cestu do Říma, kde se obrátil na papeže Urbana VI., toho času náměstka Kristova na zemi, s prosbou, aby právo infule, dané Svatou Stolicí jen pro jeho osobu, bylo rozšířeno na všechny jeho nástupce. Svatý Otec nejen že opatovi vyhověl, ale obdaroval ho četnými relikviemi, patnácti lebkami panen popravených se sv. Voršilou, dvěma skelety těl křesťanských legionářů mučedníků z římské Thébské legie a dolní čelistí sv. Mořice. 4 O lásce opata k Božímu domu mluví zdi kostelní, které ozdobil obrazy svatých ze stříbra, zařídil také stříbrnou desku se soupisem ostatků světců k obrazu Spasitele a Blahoslavené Panny Marie a sv. Štěpána prvomučedníka. Koupil nové varhany za 70 hřiven, v kanonii obnovil mnohé budovy, křížovou chodbu, klášterní jídelnu a také nově postavil ambit, refektář a noclehárnu; 5 to vše ukazuje obezřelého hospodáře. Opat Terward byl po celý svůj život člověk plný duševní síly, význačné učenosti, byl vzorem veškeré dokonalosti bezúhonného života. Dokonce, aby svým synům více prospěl otec starostlivý vyvolával štědrost druhých; tak obdržel darem k plnému vlastnictví od Sulika z Konice osadu Přemyslovice s veškerým příslušejícím majetkem. Dále nabyl osadu Ustín s velmi úrodnými pozemky a k ní přiléhající rozsáhlou bažinou, pastvinami a loukami, i s osadami Vojnicí a Luběnicemi i s výborným mlýnem. Opat Terward po celý svůj život neustále udržoval co nejbližší styk se svými příbuznými v Nákle. Některé z nich, kteří se stali premonstráty, jmenoval faráři na nákelské faře. O výjimečné pověsti opata Terwarda svědčí i jeho epigram zapsaný ve staré klášterní kronice, který neuměle přeložený zní takto: Věčné jméno sobě představený získal, skrze něhož se Hradišti dostalo mitry a berly; neboť jest velikou ozdobou mít práva preláta, jestliže infule zdobí biskupskou hlavu. Farářem v Nákle po premonstrátu Bohuňkovi byl opatem Terwardem jmenován premonstrát Petr Hořínek, jeden z nejbližších přátel opata Terwarda. A ten byl po smrti opata Terwarda zvolen jako PETRUS II. jednadvacátým opatem premonstrátského konventu na Klášterním Hradisku. Stal se tak druhým infulovaným opatem na této kanonii. KAUZA PETRA HOŘÍNKA Necelý jeden rok před úmrtím opata Terwarda zemřel i olomoucký biskup Jan IX. ze Středy a na uprázdněný stolec olomouckého biskupství byl jmenován Petr III. zvaný Jelito. Velmi pravděpodobně v této době byl členem olomoucké kapituly kanovník Stephanus, který si pravděpodobně činil naději na své jmenování opatem na Kláš- 4 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie, Uherské Hradiště, 2011: Roku 1337 získali členové hradiského konviktu od papeže Benedikta XII. právo nosit rochetu a almuci. Papež Řehoř XI. propůjčil opatovi Terwardovi ( ), který patřil k přátelům císaře Karla IV., právo užívat mitru, berlu, prsten. Při druhé opatově pouti do Říma roku 1378 rozšířil papež Urban VI. toto privilegium i na jeho nástupce. Terwardovi daroval 15 lebek pocházejících z popravy sv. Voršily a jejích družek, dva skelety umučených z římské legie a čelist sv. Mořice. V kanonii opat obnovil varhany, ambity, refektář a dormitář. Pohřben byl 4. září 1381 uprostřed konventního kostela. 5 Mlčák, Leoš: Klášter Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, s. 2.

7 7 terním Hradisku po zemřelém opatovi Terwardovi. Avšak jeho naděje nebyly naplněny. Opatem byl zvolen Terwardův přítel Petr Hořínek, farář v Nákle. V tomto období několika let byla Morava zmítána svévolným počínáním moravského markrabího, který spolu s moravskými knížaty a rytíři pustošil vesnice a dvory především v okolí Olomouce. Nevíme, zdali tato situace nezkomplikovala vztahy mezi novými představenými olomouckého biskupství a hradišťského opatství, ani, jakou úlohu v této komplikované situaci hrál olomoucký kanovník Stephanus. Nově jmenovaný opat Hořínek již v prvních měsících po svém jmenování nechal otevřít kapli sv. Michaela, 6 kde bylo před dvě stě třiceti léty, koncem prosince roku 1149, zaživa zazděno v chrámové lodi kaple sv. Michaela dvacet mnichů benediktinského řádu i s opatem Bohumilem, jak je uvedeno v předchozím díle. Kaple sv. Michaela z rozhodnutí Svaté Stolice měla být ponechána trvale uzavřena a k zajištění tohoto příkazu sloužila kletba papeže. Porušení příkazu Svaté Stolice odůvodňují hradišťští kronikáři Hořínkovou nerozvážností a ješitností. Reakce Říma na porušení zákazu otevření kaple nedala na sebe dlouho čekat. Opat Hořínek byl exkomunikován a zbaven úřadu opata. Takže byl opatem necelých sedm měsíců. Protože historikové považují zazdění mnichů v kapli sv. Michaela za výmysl, za pověst vzniklou na základě nálezu lidských kostí v otevřené kapli, 7 tak po několik století hledají jinou příčinu, kterou by se dala vysvětlit exkomunikace a zbavení funkce opata Hořínka. Obvykle jako příčinu uvádějí to, že opat Hořínek přepustil na doživotí Ctiboru Pluhovi z Rabštejna městečko Kyjov a ves Bukovany s příslušenstvím za roční plat dvou hřiven a další povinnosti. 8 Jenže tato dohoda je datována dnem a již byl na Hradisko uveden nový opat Stephanus. Tedy olomoucký kanovník, příbuzný nově jmenovaného olomouckého biskupa Petra III. zvaného Jelito. Za tak krátkou dobu od podepsané dohody Mezi Ctiborem Pluhou z Rabštejna a opatem Hořínkem by ani nemohlo dojít k tak závažnému a nezvyklému potrestání opata Hořínka. Kromě toho obdobné hospodářské dohody byly obvyklé, činili je jak předchozí, tak další následní opati a nikdy nebyly důvodem pro takový církevní trest. 9 Petr Hořínek se po svém sesazení vrátil do Nákla, kde v krátké době byla z něho klatba sňata a znovu se stal nákelským farářem. Jenže papežská kletba měla za důsledek zdravotní potíže, které způsobily, že bývalý opat Hořínek zemřel hned následujícího roku Byl pochován v Nákle v kostele sv. Jiřího před hlavní oltář. 6 Blinka František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, Str. 33: nechal otevřít kapli sv. Michala ležící u vstupu do kláštera a prý v ní našel kostry kdysi nevinně zavražděných benediktinů. 7 Mlčák, Leoš: Klášter Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie, Uherské Hradiště, Str. 6 7: Za opata Petra Hořínka ( ) byl otevřen karner sv. Michala. Nalezené kosti daly vzniknout pověsti o zaživa zazděných řeholnících, knížetem prý takto potrestaných za zneužití jeho manželky. Připomínka autora: Karner je utkvělá představa PhDr. Mlčocha; karnery byly na Moravě stavěny o celé století později (až od 13. století). Navíc kaple sv. Michala stála v ovocném sadu a byla doložitelně ve vlastnictví olomouckého biskupství po několik staletí a teprve v roce 1136 byla biskupem Zdíkem i s přiléhajícím sadem vyměněna za kostel sv. Mořice. Kromě toho informace o zazděných benediktinech daleko předcházela datu otevření zazděné kaple Petrem Hořínkem, jak dosvědčují diaristé. 8 Fiala Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. (do roku 1562), Olomouc, 1995, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I., Olomouc, 1995, str. 112: Klášterní Hradisko dne po smrti Ctibora Pluha z Rabštejna přepustilo městečko Kyjov a ves Bukovany na doživotí Mikuláši z Potštejna, jinak z Kyjova.

8 8 DVAADVACÁTÝ, TŘIADVACÁTÝ A ČTYŘIADVACÁTÝ OPAT Dvaadvacátým opatem premonstrátského konventu na Klášterním Hradisku byl zvolen STEPHANUS, tedy Štěpán, který převzal svou funkci již 4. dubna Byl to třetí infulovaný opat. Byl uveden do své funkce olomouckým biskupem Petrem, zvaným Jelito, který prý byl jeho příbuzný. 10 A hned následující dny po svém ustanovení za vedení olomouckého biskupa znovu posvětil kapli sv. Michaela. Avšak ani tento opat nevykonával svou funkci dlouhou dobu, po necelých pěti létech, roku 1387, zemřel. Byl pohřben v konventním kostele na levou stranu u oltáře sv. Laurentia. Dvacátý třetí opat na Klášterním Hradisku, čtvrtý infulovaný z řádu premonstrátů, byl VICKERIUS z CRENOWICZ ( ), česky nazývaný Vikéř z Křenovic. Tedy šlechtic, ale člověk nesmírně skromný, mírumilovný a velmi pohostinný. Dříve byl farářem v Cholině, kde byl i se svým bratrem Slawkoniem z Crenowicz. Oba kvůli cholinské farnosti opustili vyšší úřad, který se všemi náležitostmi a zvyklostmi přepustili Gersonu z Krakowce za 21 hřiven. 11 Nabyl také od Benharda zvaného Hecht ze Siczendorfu rybník. Hned z počátku působení opata Vikéře je zápis, že před veřejný notář Jindřich sepsal listinu, podle které dal opat správci kostela v Cholině Martinovi cholinský dvůr a rybník za roční plat dvou hřiven grošů moravských, prý aby měl na klášterní pitancii (pitku) při volbě opata. Opat Vikéř na Hradisku obnovil kaple sv. Edgidia (sv. Jiljí), sv. Vojtěcha a sv. Jiřího v ambitu, sv. Voršily a jejích družek. Skrze ctihodného Jana, biskupa Nazaretského, k chvále Boha a sv. Panny z posvěcené kaple sv. Michaela vynesl tělo a kosti opata zbožné památky Bohumila a bratří jeho z řádu sv. Benedikta, kteří byli tam uzavřeni 230 let. Podle příkazu byli přeneseni do kaple Blahoslavené Panny Marie jsoucí v ambitu, kde byli jako mučedníci položeni pod oltář, aby tam vyčkali do dnešních dnů. 12 Opat Vikéř nabyl vesnice Kamenec a Přibyslav za 12 hřiven čistého stříbra a v nich nechal zhotovit přístřešek sv. Augustina. Opat věkem zeslábl a v dobré pověsti zemřel roku 1395 a byl pohřben uprostřed kostela sv. Štěpána. 13 Dvacátý čtvrtý premonstrátský opat na Hradišti byl BENESIUS ( ), TEDY česky Beneš z Kravaře, pán z Horky. 14 Byl pátým infulovaným opatem. 10 Blinka František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, Str.: Fiala Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. (do roku 1562), Olomouc, 1995, str. 110: Před : Vikéř dal listinou sepsanou Jindřichem, synem nebožtíka Dětřicha z Prahy, veřejným notářem, klášterníku Martinovi, správci kostela v Cholině, dvůr a rybník tamtéž za roční plat dvou hřiven grošů moravských pro klášterní pitancii (pitku) a na aniversarium při volbě opata. 12 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, Str. 7: Následující opat Vikéř z Křenovic ( ) karner zrušil a kosti zemřelých dal přenést do krypty kapitulní kaple. Získal ostatky sv. Voršily a na místě románského karneru, zasvěceného sv. Michalovi, dal vybudovat její kapli. Falešné ostatky panenské mučednice, byly společně s historicky nedoloženou romantickou legendou, šířeny od 12. století po celé Evropě. Kromě toho opat Vikéř obnovil kapli sv. Jiljí a kapli sv. Vojtěcha a sv. Jiří. Před svým zvolením opatem byl farářem v Cholině. S bratrem tam koupil dvůr, který následně daroval kanonii. Připomínka autora: viz předchozí stránky. 13 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004., str. 33.

9 9 Byl to muž pokorný, přímý a zbožný. Po předchozích třech opatech získal všechny jejich oblíbené přednosti. Vyplatil statek Kyjov zadlužený sedmdesát let, a statky v Hranicích, zadlužené již celé století. Také osady při Olomouci, jmenovitě Hejčín, Droždín, Bohuňovice a Hradčany vyplatil ze zástavy. 15 Pro klášter na Hradisku koupil nová bohoslužebná církevní roucha, šest zvonů 16 a také velké varhany za 40 hřiven a mnoho dalších věcí. Vedl kanonii sedmnáct let. Zesnul tiše a zbožně a byl pohřben před velký oltář v kostele sv. Štěpána 7. března ZBOŘENÍ HRADISKA ZA OPATA HŘIVNÁČE Dvacátým pátým opatem premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku, šestým infulovaným, byl zvolen WENCESLAUS ( ), řečený Václav Hřivnáč, olomoucký chovanec šlechtického rodu z Horky. Z farnosti v Horce byl zvolen opatem na Hradisku a kanonii vedl přes dvacet let. Za jeho doby se z Čech šířilo na Moravu učení Mistra Jana Husa a opat Hřivnáč byl jeho nenápadným přívržencem. Přesto se opat Hřivnáč obával radikálních táboritů a tak proto v roce 1421 prodal ves Popovice Janáčovi ze Sovince, aby mohl opevnit klášter proti husitům. 17 Dva roky nato na Moravu vpadli táborité, vyloupili mnohé kláštery, mnichy a kleriky posvlékali a pak zabili, kláštery vypálili a rozbořili. Ničili vše, co bylo zasvěcené Bohu. Nejdříve vyloupili a rozbořili klášter Blahoslavené Panny Marie v Litomyšli, který založil slavný český král Vladislav II. se svým rodným bratrem olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. 18 Hned potom obsadili klášter augustiniánů v Prostějově, který založil vznešený D. Petr z Kravaře a z Plumlova. Poté vykradli a zdevastovali město Vyškov a všechno tam do základů zničili ohněm. V únoru 1425 táborité pod vedením hejtmana Smila z Moravan 19 během jedné noci obsadili a rozvrátili klášter kartuziánů v Dolanech, mniši utekli do Olomouce. Smilovi pomáhali Korybutovi hejtmani Dobeslav Puchala a Petr Holý. 20 Klášter v Dolanech byl považován za nelítostného nepřítele husitů. Převor dolanského kláštera Štěpán stál v čele protihusitského tažení a velmi ostře s Husem polemizoval. Snad proto se husité v Dolanech opevnili, a odtud nájezdy znepokojovali celou Moravu. Olomouc obklíčili a demolovali všechny mosty pro přístup do Olomouce. 21 Ale nakonec ještě v roce 1425 husitští hejtmani odstoupili Olomouckým dolanskou kartouzku za výpalné ve výši deset tisíc zlatých. Olomoučtí srovnali dolanský klášter se zemí, aby nemohl být znovu využit v neprospěch města Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska, Olomouc, Str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I., Olomouc, 1995, str Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště 2011, s Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I., Olomouc, 1995, str Dlabacz, Godefridus, Joannes, canonnicus Praemonstratensis, Praga in Monte Sion, ibidemque Bibliothecae Praefectus primus: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. 1807, rukopis, strahovský archiv. D. K. No 120, Strahov D. G. I. 18. Str : quod fundavit inclitus Rex Bohemiae Wladislaus 2 dus cum fratre suo Germano Henrico Zdicko Olomucensi Episcopo. 19 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s Juryšek, Oldřich MUDr.:Dějiny Olomouce Olomouc, S Juryšek, tamtéž, str Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce Olomouc, 2006, str. 45.

10 10 Pod velením Jana z Tovačova Baro husité obklíčili Přerov, po třech týdnech město dobili, zdevastovali, podobně i všechny vesnice v okolí. Obsadili Odry, které se vzdalo dobrovolně, poté ustoupili k Hranicím a oblehli je. Ve stejné době obsadili město Těšín, které vypálili do základů a obyvatele pobili. Odtud se přemístili na Šternberk, spálili ho a na četných místech strhli hradby. V těchto létech se Olomoučtí stále více obávali z napadení Olomouce husity, a proto docházelo k hromadnému vystěhovávání obyvatel z města Olomouce. Olomoučtí se obzvláště obávali, že při zamrznutí Moravy husité se zmocní kláštera Hradiska a odtud budou napadat Olomouc. 23 V sobotu za temné noci z 2. na 3. května o třetí hodině husitská posádka z Oder pod velením Smila z Moravan přepadla Hradisko a obsadila ho; prý zradou jednoho z premonstrátů, který byl od malička vychováván na Hradisku opatem Benešem. Na hradbách bojoval i opat Hřivnáč, holýma rukama se snažil zabránit vstupu husitů. Avšak byl zachycen za patu a stržen z hradeb; při pádu si zlomil ruce a nohy. V příkopu byl zajat a odvlečen do Oder. Ostatní premonstráti i klerici byli vyvražděni, někteří zběhli a pak se rozptýlili po Moravě, pouze šesti premonstrátům se podařilo utéct do Olomouce. Tam našli útočiště u minoritů, bratrů sv. Františka, 24 u nichž si pro své konání povinných kanonických hodinek pronajali kapli sv. Trojice. Markrabě Albrecht Rakouský Hradisko oblehl a pokusil se husitskou posádku vyhladovět. K Olomouci přitrhl sám hejtman Prokop Holý a jeho vojsko pustošilo celé okolí, avšak musel odtáhnout na pomoc obležené posádce v Němčí ve Slezsku a tak ponechal Hradisko svému osudu. Posádka husitů na Hradisku pochopila svou beznadějnost a tak v krátké době husité Hradisko opustili. 25 Po odchodu husitů vrazili občané Olomouce do kláštera a zpustošili vše, až na klášterní kapli sv. Štěpána. Tělesné pozůstatky zakladatelů a opatů rozházeli po celém okolí. 26 Zatím na opata Hřivnáče, odvlečeného do Oder a ohroženého na životě z poranění nohou, bylo husity vypsáno vysoké výpalné, které klášter ze svých prostředků nebyl schopen splatit. Husité proto požadovali zaplacení výpalného na olomouckém biskupovi. Avšak biskup Konrád ze Zvole utekl před husity a jeho zástupce děkan Petr promeškal termín požadovaného zaplacení výkupného za hradišťského opata. Ten zůstával vězněm v Odrách zapomenut všemi. Dne se sešel vznešený senát města Olomouce, který tvořili Hanusko Hanaper, Joannes Forlow, Nicolaus Nimlag, Peterlinus Hufnagel, Hans Gerstensteinfel, Martinus Roffaf Klobrar, Andreas Nimlaus, Martinus Pawerclaus, Peterlinus Folyngraben a advokát Lucas Zolczer. Olomoucký senát se rozhodl klášter Hradisko rozbořit, aby se nestal oporou husitů. Jako farní kostel zůstala zachována jen kaple sv. Štěpána prvomučedníka, stojící vně kláštera, všechny ostatní budovy včetně zájezdní krčmy a hospice byly během 14. dnů srovnány se zemí. To bylo již třetí rozboření kláštera Hradiska od jeho založení. Klášterní zboží bylo rozchváceno. Císař Zikmund zastavil Kyjov za dva tisíce kop Skálovi z Lilče, a když ten zemřel jako bezdětný, Janovi Mléč- 23 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Durych, Jaroslav: Kronika Klášterního Hradiska. Rukopis. Olomouc, 1925, ředitelství Vojenské nemocnice, str. 4.

11 11 kovi z Myslibořic. Města Hranic se zmocnil Jan z Cimburka, Oldřišova kníže opavský, a jiných statků markrabě Albrecht. 27 Zapomenutý opat Hřivnáč vězněný husity v Odrách strádal a hojení jeho zlomenin probíhalo velmi pomalu. V zuboženém stavu byl konečně z Oder propuštěn a ani nejsou zprávy o tom, zda bylo za něho zaplaceno byť jen částečně výkupné. Po několika málo měsících svého pobytu mezi svými spolubratry žijícími v exilu u olomouckých františkánů zemřel a byl pohřben před oltář v kapli sv. Trojice na den obřezání Páně roku Téhož roku 1433 táborité nečekaně přepadli město Mohelnici a velmi krutě povraždili asi tisíc obyvatel a pak celé město vypálili ohněm. Po čtyřech rocích v noci o Všech svatých vznešený pán Pardus s tábority si podmanil Litovel. Ale Olomoučané postupně osvobozovali městečka v celém okolí. Pardus z Litovle utekl a Olomoučané padesát zajatých táboritů oběsili. Dne na příkaz olomouckého biskupa Konráda III. ze Zvole děkan Petrus de Raczicz, kanovník Nicolaus a další kanovníci a vikáři se svými žáky a četnými olomouckými občany obojího pohlaví v slavnostním průvodu přenesli z Hradiska ostatky zakladatelů kláštera a uložili je do katedrály sv. Václava. 29 POVĚST O TÁBORITECH A HEJTMANU SMILOVI Z MORAVAN je dokladem toho, jak se tradovaná pověst jen nepatrně liší od reálného historického děje. Je to doba zmatků a občanské války v Čechách po upálení M. Jana Husa v Kostnici. Úvodem je nutno uvést, že klášter na Hradisku byl po celou dobu své existence sídlem přívrženců pokrokových myšlenek, ať šlo o mnichy benediktiny nebo o kanovníky premonstráty. Tak také v době kritiky velmi špatných zvyků a postojů v římskokatolické církvi mistrem Janem Husem premonstrátští opati na Klášterním Hradisku podporovali většinu Husových kritických připomínek. Především opat Václav Hřivnáč byl přívržencem převážné části myšlenek Jana Husa. Ale nesouhlasil s přebíranými Viklefovými názory, které byly nesprávně považovány za Husovy. V protikladu k smířlivým názorům opata Hřivnáče vystupoval převor kartuziánů Štěpán z jejich nedalekého kláštera v Dolanech. Ten byl v čele Husových oponentů a bojovně uveřejňoval velmi ostrou kritiku Husových reformačních názorů. Už v prvních dvacátých létech patnáctého století opat Hřivnáč předpokládal nedobrý vývoj mezilidských vztahů, neboť po upálení M. Jana Husa se česká i moravská společnost štěpila na dva nesmiřitelné tábory a vztah mezi nimi se stále vyhrocoval. Opat Hřivnáč neviděl budoucnost příliš růžově; a tak se rozhodl vylepšit opevnění kláštera na Klášterním Hradisku. Dosavadní valy a hradby stěží chránily klášter před vniknutím jednotlivých zlodějů, avšak proti nájezdu ozbrojené vojenské skupiny nebyly žádnou překážkou. Aby mohl opat Hřivnáč opevnění zdokonalit, bylo nutné ho navýšit. K tomu potřeboval nakoupit dřevo na vyvýšení hradeb alespoň o 1 2 metry. Aby zís- 27 Fiala, Jiří: tamtéž, str Dlabacz, Godefridus, Joannes, canonnicus Praemonstratensis, Praga in Monte Sion, ibidemque Bibliothecae Praefectus primus: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. 1807, rukopis, strahovský archiv. D. K. No 120, Strahov D. G. I Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce Olomouc, 2006, str. 47.

12 kal peněžní prostředky, prodal v roce 1421 vlastnické právo na vesnici Popovice. Tak byl zahájen proces dokonalejšího opevnění Hradiska, navýšení a zesílení hradeb a valů, které existovaly již od doby prvního kláštera benediktinů. Začátkem února 1425 táborité pod velením hejtmana Smila z Moravan během jedné noci obsadili téměř neopevněný kartuziánský klášter v nedalekých Dolanech. Kartuziánští mniši utekli do Olomouce. Táborité se rozhodli zůstat v kartuziánském klášteře natrvalo a pomocí zajatých okolních venkovanů začali zdokonalovat opevnění dolanského kláštera. V této době vyhladovělí táborité vykrádali a plenili celé okolí Dolan. Postupně byly okolní vesnice z poloviny spálené a ve zbývajících chalupách přežívali jen nuzní a ožebračení, většinou nemohoucí lidé. Proto se táborité rozhodli koncem roku 1425 Dolany opustit. Své hlavní sídlo přemístili do Oder, kde bylo obyvatelstvo spřátelenější a přijalo víru pod obojí. Avšak táborité odtud znepokojovali celou Moravu, vesničany okrádali o poslední životní potřeby, mnohé vesnice a hlavně města a kláštery vypalovali, srovnávali se zemí, a také osazenstvo klášterů upalovali nebo vraždili, pokud tito před tábority v předstihu neutekli. V této době, po roce 1425, táborité občas Klášterní Hradisko obklíčili, ale když si ověřili dokonalost hradeb kolem Hradiska a navíc existenci ozbrojené posádky na Hradisku, tak vždy v krátké době od obléhání upustili. Jenže postupně během několika let byla celá Morava vyplundrovaná, města a vesnice vypálené, půda byla neobdělaná a ležela ladem, zaplevelená. Táborité neznali jiný způsob obživy než boj s nějakým protivníkem, obzvláště když měl nějaké zásoby. Nastávala doba, kdy nebylo kde krást a kdy začínal být hlad. Nastal rok Druhého května s přicházejícím večerem se táborité z Oder včele s hejtmanem Smilem z Moravan nenápadně a tiše přiblížili ke Klášternímu Hradisku. Jakmile nastala plná tmavá noc, tak obklíčili celé hradby Klášterního Hradiska. V tichosti vyčkávali a pak přesně o třetí hodině noční nenadále a překvapivě otevřenou bránou vnikli za hradby na Hradisko a obsadili celý klášter, aniž by došlo k nějaké výrazné obranné bojové akci premonstrátů. Příčina tohoto nečekaného úspěchu husitů byla ve zradě jednoho z premonstrátských kanovníků. Totiž většina premonstrátských řeholníků byla už předchozím opatem Benešem vychovávána ve smyslu souhlasu s Husovou kritikou církevních poměrů a ve svém nitru s ní plně souhlasila. Avšak v noci z 2. na 3. května jeden z premonstrátů po předchozí tajné úmluvě ve tři hodiny otevřel bránu a tábority vpustil do kláštera. Avšak nastal průběh obsazení kláštera, s kterým ani zradivší premonstrát nepočítal. Ozbrojená posádka kláštera a probuzení řeholníci se začali obsazování kláštera husity přece jenom bránit, jedni svými zbraněmi, druzí holýma rukama. Táborité neváhali a celou ozbrojenou posádku kláštera i s neohroženými premonstráty pobili a zmasakrovali, ani zradivší premonstrát nezůstal naživu. Podle pověsti opat Hřivnáč jako jeden z prvních se snažil zabránit vpádu táboritů. Srdnatě vyskočil na navýšenou dřevěnou hradbu a holýma rukama se snažil se odtlačit žebříky přiložené z venkovní strany, po kterých táborité vystupovali a obsazovali hradby. V zápalu boje opatovi Hřivnáčovi na jedné kládě sklouzla noha. Táborita, který již vylezl na žebřík, uchopil opata za patu a stáhl ho i s žebříkem z hradby do příkopu. Opat si při pádu polámal obě ruce a hlavně pravou nohu. Nebyl schopen se ani postavit. Táborité v příkopu se na opata vrhli, na zemi mu svázali poraněné ruce i nohy a jako bezmocnou mrtvolu ho naložili na mezka a odvlekli do Oder. 12

13 Smilovi táborité kompletně vykradli všechny klášterní budovy a především veškeré zásoby potravin. Ale i drahocenné věci převezli do Oder. Pouze šesti premonstrátům se podařilo vpád táboritů přežít. Tím, že v počátečním nastalém chaosu vzali nohy na ramena a z Hradiska utekli. Ztratili se ještě v tmavé noci, přebrodili nedalekou řeku Moravu a utekli se schovat do opevněné Olomouce. Tam jim po několikadenním vyjednávání poskytli přechodný útulek minorité, tedy řád sv. Františka. V Odrách vedoucí táboritů odhadli cenu života zajatého opata na jeden tisíc hřiven zlata. Sepsali protokol, adresovali ho olomouckému biskupu Konrádu ze Zvole a žádali od něho zaplacení tohoto velmi vysokého výkupného jako podmínku pro propuštění opata Hřivnáče. Zatím přišel na pomoc Hradisku obsazenému tábority markrabě Albrecht Rakouský včele silného vojenského doprovodu. Hradisko oblehl a rozhodl se vyčkat za předpokladu, že táborité jsou nyní bez jakýchkoli zásob potravin, že vyhládnou a v důsledku toho že vydají Hradisko bez boje. Avšak táborité tuto vojenskou taktiku Rakušanů již dobře znali. A tak za jedné opět tmavé noci Hradisko sami tiše opustili ještě dříve, než dostali hlad. Táborité na svůj písemný požadavek výkupného za opata Hřivnáče nikdy nedostali odpověď. Biskup Konrád ze Zvole totiž v Olomouci nebyl, stále cestoval mezi Římem a Vídní, až v Ulmu dostal úplavici, na kterou zemřel. Zatím ale olomoučtí občané dostali z táboritů panický strach a obávali se, aby po opuštění Hradiska vojsky markraběte Albrechta Rakouského se Hradisko znovu nedostalo do moci táboritů. A tak Olomoučané svolali městskou radu, na které odhlasovali, že Hradisko zboří. K tomu došlo v úterý dne 22. července Olomoučané rozbořili nejen všechny klášterní budovy, ale i hradby a i starodávný val srovnali s okolím. Zůstal stát pouze kostelík sv. Štěpána prvomučedníka, který byl vně hradeb Hradiska a sloužil jako farní kostel. Vše použitelné, co zbylo po rozkradení kláštera tábority, rozkradli a odvezli do Olomouce tentokrát Olomoučané. Došlo i k rozkradení ostatního majetku premonstrátů, polností, lesů a vesnic, zkrátka všeho, co klášteru věnovali na věčné časy předchozí vládci a šlechtici. Tento majetek si rozebrala šlechta a kupodivu bez rozdílu, zda to byla šlechta katolická nebo husitská. Avšak největší část majetku premonstrátů okupoval rakouský vévoda markrabě Albrecht. Šest premonstrátů, kteří zůstali na živu po vpádu táboritů, si v Olomouci v klášteře minoritů pronajalo na šest let kapli Nejsvětější Trojice pro konání pravidelných hodinek; a také, aby mohli denně sloužit mši svatou. Po celou dobu vybírali dobrovolný příspěvek na zaplacení výkupného za opata Hřivnáče. Avšak opat Hřivnáč byl uvězněn v Odrách v tmavé kobce, bez pomoci, neschopen chůze, s oteklýma a nehybnýma rukama. Nikdo se nestaral o jeho stravu a tím méně o jeho léčení. Opat Hřivnáč svůj osud odevzdal do rukou Boha. Tak kupodivu došlo k velmi pomalému zhojení zlomenin a ran opata. Premonstrátům se povedlo potřebnou částku jeden tisíc hřiven zlata nashromáždit již za jeden rok. Nejčastěji pomocí milodarů prostých věřících. Tak nakonec došlo k zaplacení výkupného táboritům a opat Václav Hřivnáč se vrátil; nikoli do kláštera na Hradisko, ale do Olomouce; těžce nemocný, vyhublý, spíš jako lidská troska. Během několika měsíců zemřel a byl pochován před oltář v kapli Nejsvětější Trojice. 13

14 14 DVACÁTÝ ŠESTÝ A DVACÁTÝ SEDMÝ OPAT Dvacátý šestý opat řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku, infulovaný sedmý, byl NICOLAUS ( ), tedy Mikuláš, nazývaný Kobík, někdy také Krkavec. Byl to muž schopný přetvářky; přišel z Knínic, kde byl převorem v klášterním proboštství. Byl zvolen premonstrátským opatem uprostřed společenství františkánů, a pak na toto místo uveden nejdůstojnějším D. D. Pavlem, biskupem olomouckým, na slavnostním shromáždění v katedrále sv. Václava a v obvyklé obřadnosti při nedělní bohoslužbě ověnčen stužkou, pastýřskou berlí a dalšími jinými klenoty a vyznamenáními. Podařilo se mu zbavit premonstrátské opatství mnoha zástav, které byly z doby opata Václava Hřivnáče na majetku opatství v rukou nepřátel. Pro své premonstrátské bratry odkoupil dům na předměstí Olomouce od Joanna Hřivnáče, otce opata Václava Hřivnáče. Ten dům opravil a vybavil vnitřním zařízením. Za tím účelem prodal osadu Roštín za 400 zlatých. Zbavil zadlužení osady Zlobice a Bunovice. Od pána Bernharda z Žerotína vykoupil zadluženou osadu Droždín za 260 grošů. V době jeho vedení společenství premonstrátů táborité dne vyklidili klášter v Dolanech po zaplacení odstupného olomouckými občany v hodnotě zlatých. 30 Načež Olomoučané dolanský klášter i se zpevněnou ohradou ihned srovnali se zemí, 31 aby se nemohl stát znovu sídlem táboritů. Opat Mikuláš Kobík vedl své bratry v novém exilovém domově po dobu 11 let; a když ukončil svůj život, byl pohřben dne 16. února 1446 před velký oltář sv. Františka u minoritů. Toho času byl priorem F. Duchko, který vykonal pro společenství premonstrátů mnoho dobrodiní, a který zemřel ve stejnou dobu jako opat Kobík. A tak byli pohřbeni oba spolu do jednoho hrobu. Dvacátý sedmý opat premonstrátského kláštera byl NICOLAUS ( ), tedy česky Mikuláš, infulovaný opat osmý, nazývaný Rus nebo také Rys z Ostrovů. 32 Vždy byl hodnocen jako muž prozíravý, starostlivý, pečlivý a zdvořilý. Byl výrazně duchovního základu, ve všem vyrovnaný a byl ctěn pro osvojené vznešené mravy. Byl premonstrátským farářem v Cholině, odkud byl jednomyslně všemi šestnácti bratry zvolen za opata do premonstrátského domu na předměstí Olomouce. Patřil mezi vyšší šlechtu, avšak byl skromný, oblíbený všemi svými spolubratry, svorně s nimi smýšlející. Za jeho působení došlo k požáru a zničení celého premonstrátského domu na předměstí Olomouce o 5. nónách březnových. Vyhořel nejen celý dům, ale i přístavby, včetně kuchyně a světnic. Tato katastrofa způsobila, že opat Mikuláš II. roku 1454 získal od krále Ladislava Pohrobka povolení opětně vybudovat rozbořený klášter na Klášterním Hradisku a znovu užívat zde týchž práv, jaká měl klášter předtím. 33 Opat Mikuláš II. nejdříve začal postavením kaple Blahoslavené Panny Marie na dřívějším místě, teprve potom příbytky pro opata a členy konventu, refektářem, poté dormitářem a věží nad mostem při vstupu do kláštera. Aby opat získal pro obnovení kláštera prostředky, prodal nejdříve vyhořený olomoucký premonstrátský dům, poté 30 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 158.

15 15 i rybník ve Štěpánově za 200 hřiven. Za obnos 150 hřiven uvolnil poddané osady Oldřišov, Hejčín, Řepčín, Topolany, Vojnice, Hradčany, Vřesovice, Bedihošť, Těšice, Zlobice a městečko Svitávku, 34 a ještě mnohé jiné za částku okolo tří tisíc hřiven. Opat Mikuláš navázal velmi dobrý vztah s nově zvoleným českým králem Jiříkem z Poděbrad. V roce 1458 klášter Hradisko přešel do rukou Jiřího z Poděbrad. 35 Ten dne v Olomouci potvrdil a obnovil klášteru Hradisku jeho dosavadní privilegia, jmenovitě listinu z , a držení městeček Knínic, Boskovic, Svitávky, Hranic, Oldřišova a vsi Ostrovů na olomouckém předměstí. A poté znovu král Jiří z Poděbrad dne potvrdil všechna privilegia klášteru Hradisku. 36 Za projev víceletého přátelství s minority, u nichž premonstráti nalezli exil, lze považoval následnou spolupráci premonstrátů a františkánů. Opat Mikuláš II. dne 3. května z pověření ctihodného D. D. Jana XII. Háze, olomouckého biskupa, položil základní kámen k vybudování nového kláštera pro bratry minority sv. Františka k poctě sv. Bernarda. Přes všechny překážky opat Mikuláš II. patnáct let velmi úspěšně vedl komunitu premonstrátů v Olomouci a na Klášterním Hradisku. Po jeho úmrtí bylo jeho tělo pochováno dne 3. května 1461 uprostřed kaple Blahoslavené Panny Marie na Klášterním Hradisku. OPAT JURSA NEBO OPAT CURSA? Dvacátý osmý opat Hradiska, infulovaný devátý, řádu premonstrátů, GEORGI- US ( ), tedy česky Jiří, zvaný podle všech kronikářů Jursa ( běžec ), ale podle Dlabače Cursa. 37 Byl mužem střední postavy, obtloustlý a černý, avšak nikde není uveden důvod zbarvení jeho kůže. Lehce kulhal na levou nohu. V dětství byl v Opavě jako chovanec, po získání kněžského důstojenství se stal farářem v Cholině. Odtud byl zvolen osmadvacátým opatem na Hradisku. Pokračoval v dosud nedokončeném díle obnovení kanonie premonstrátů na Klášterním Hradisku. Vzhledem ke stále nejisté situaci v zemi a pro strach z útoku táboritů se zaměřil na vybudování mohutných a pevných hradeb kolem celého kláštera a navíc kolem kostela sv. Štěpána prvomučedníka, kde hradby dosahovaly do poloviny výše kostela. Zakoupil pro řád nová bohoslužebná roucha v barvách podle církevních pokynů, tedy vítězné vavřínové, smuteční křížové, slavnostní svatoštěpánské a navíc purpurové, prošívané zlatem. Darem od slovutného krále Jiřího z Poděbrad získal velký zlatý zdobený kalich. Teprve pak opat Jiří na den sv. Panny Barbory převedl své premonstrátské spolubratry z příbytku na předměstí Olomouce po 30. létech vyhnanství zpět na Klášterní Hradisko. Následovalo devět let, kdy premonstráti žili v klidu a míru. Dne král Jiří vydal v Opavě listinu restituující všechna majetková práva zpustošenému klášteru Hradisku, jehož členové museli bydlet v Olomouci, a uvádějící opata Jiřího a konvent 34 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce Olomouc, 2006, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Dlabacz, Godefridus, Ioannes, praefectus primus Bibliothecae in Monte Sion: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Praga, Rukopis. Str.:

16 16 v držení kláštera, aby týž mohl pracovat na jeho znovuvybudování. 38 A český král Jiří povolil v Praze klášteru Hradisku, jenž ležel mnoho let zpustošen, dne zvětšit k svému užitku klášterní mlýn nacházející se pod klášterem na Klášterní struze. 39 Avšak v té době papež Pavel II. na veřejném shromáždění konsistoře v lednu 1466 prohlašuje Jiřího Poděbradského za kacíře, uvaluje na něj klatbu a zbavuje ho královské hodnosti, totéž opakoval papež Pavel II. v prosinci 1466 a navíc exkomunikoval krále Jiřího z církve. 40 Téhož roku papež Pavel II. zakazuje opatu a konventu premonstrátského kláštera Hradiska u Olomouce, pod pohrůžkou odebrání klášterních příjmů, udržovat styky s kacíři. 41 Současně dne papež doporučil bulou klášter Hradisko pod ochranu města Olomouce, přičemž nešetřil nelichotivými slovy na adresu krále Jiřího z Poděbrad. 42 V této příčině poslal král Jiří z Poděbrad dne opatovi Hradiska Jiřímu a konventu list, v kterém mezi jiným napsal tato slova: tak jako jsme tvůj klášter znovu zřídili pro tebe a bratry tvé z blahovůle naší královské opět jsme jej učinili obyvatelným, všecky milosti, svobody, privilegia a veškerá práva jsme stvrdili. Ty také rukou dáním, neobmyslně, s čistým svědomím věrnost a poslušnost nám jsi slíbil. Proto hodno a spravedlivo jest, bys přísahu a hold nám vykonaný neporušeně zachoval. Neb i pohanům slušno jest státi v slibu. Hned po spatření listu odevzdej klášter synu mému milému Viktorínovi jako hejtmanu v moc jeho, pod trestem nemilosti naší královské. 43 A tak dne posádka knížete Viktorína pod velením Jiřího Šatného obsadila klášter Hradisko. 44 Teprve na tuto situaci zareagoval papežský legát Rudolf, biskup vratislavský a levantský, a vyžádal si od olomoucké městské rady zprávu o klášteře Hradisku a nařídil jí, aby hradišťského opata uvěznila. 45 V listopadu 1467 posádce krále Jiřího z Poděbrad na Klášterním Hradisku vedle Jiřího Šatného veleli Václav mladší Skrbenský z Doloplaz, velitel vojska Ctibora Tovačovského, a rotmistři Albrechta z Postupic Martin z Jevíčka a Toman z Radkova. 46 Během roku 1468 vojsko Matyáše Korvína úspěšně dobývalo Moravu. Dne 4. července obsadilo Olomouc a na popud městských občanů obklíčilo Klášterní Hradisko. 47 Král Matyáš nechal postavit metací stroje na čtyřech místech, odkud byly metány bořící koule na hradby Hradiska, především ze strany Černovíra a Chválkovic. Král Matyáš odjel z Olomouce a přenechal další dobývání Hradiska katolickým pánům ze Zelenohorské jednoty. 48 Pevné hradby Hradiska odolávaly více jak rok. Při tak dlouhém obležení na Hradisku začaly docházet potraviny a hrozilo vyhladovění posádky. Její velitel Jiří Šatný se rozhodl vyjednat příměří mezi posádkou kláštera a obléhajícím vojskem podporovaným olomouckými občany. Pro dojednání podmínek příměří nechal Šatný v jídelně kláštera na Hradisku připravit velmi bohaté pohoštění z posledních zbytků klášterních zásob, 38 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Blinka, František: tamtéž. 42 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech. I. Olomouc, 1995, str Fiala, Jiří: tamtéž. 46 Fiala Jiří: tamtéž. 47 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 166.

17 17 mísy plné vzácných pokrmů a číše přetékající nejvybranějším vínem. Pod dojmem existujících nesmírných zásob na Hradisku strana bojovníků krále Matyáše přistoupila na neobvyklé podmínky svobodného odchodu posádky Jiřího Šatného z Hradiska. Po zaplacení zlatých a s úpisem na zaplacení dalších zlatých dne posádka Jiřího Šatného i se zbraněmi opustila Hradisko se sedmi plně naloženými vozy a přesunula se do oblasti Jevíčka, které opustila až po zaplacení zbývajících zlatých. 49 Zajisté následovalo nečekané překvapení Olomoučanů, když nalezli klášter s holými zdmi a bez sebemenších zásob. Opat Jiří s některými hradišťskými premonstrátskými kanovníky utekl do svého původního kláštera v Opavě. Zbytek kanovníků se uchýlil do premonstrátského domu na Ostrovech. 50 Majetek kanonie byl rozdělen mezi kapitulu a město. Roztrpčení olomoučtí občané bez váhání využili příkaz papeže Pavla II, který bulou z 25. května 1469 Olomoučanům nařídil rozboření kláštera Hradiska s výjimkou kostela sv. Štěpána, neboť klášter je nebezpečný a škodlivý pro město Olomouc. 51 Tak došlo k dalšímu rozboření Klášterního Hradiska. Opat Jiří se po celou dobu svého opavského exilu snažil s maximálním úsilím o obnovu premonstrátského kláštera na Hradisku hlavně v době po smrti krále Jiřího z Poděbrad za nově zvoleného krále Wladislava. Provázen nesnázemi a zármutkem z neúspěchů zemřel a byl pohřben v Opavě roku POVĚST JAK RYTÍŘ ŠATNÝ VYZRÁL NAD OLOMOUCKÝMI RADNÍMI Pověst v základních údajích odpovídá historické skutečnosti, pouze některé vyprávěné děje jsou nadnesené, pravděpodobně aby co nejvíce zaujaly pozornost posluchačů. V letech 1461 až 1487 byl opatem v premonstrátském klášteře na Hradisku Jiří II., řečený Jursa. Přišel z Choliny, ale byl Opavan. Od narození byl celý černý a od narození kulhal na levou nohu. Byl nesmírně pomalý, vzbuzoval dojem mimořádně líného člověka, ale ve skutečnosti byl velmi činorodý a budovy kláštera na Hradisku postavil ve velmi krátké době. A také hned ve svém prvním roce ve funkci opata se mu podařilo vrátit z Olomouce premonstráty na Hradisko. Po třicetiletém exilu! Dalších devět let byl v klášteře na Hradisku klid; ale opat Jiří se stále obával, že znovu přijdou táboriti. A tak po těch devět let se na Hradisku neustále zpevňovaly a zvyšovaly hradby a stavěla se všechna možná opevnění. Klášter dostával vzhled nedobytelné pevnosti. Opat Jiří Jursa byl navíc vrozený diplomat. Tak se mu podařilo získat pro Hradisko přízeň mocného pána českého krále Jiříka z Poděbrad. To ve svém důsledku znamenalo mnohá nová obdarování kláštera, ale hlavně potvrzení všech minulých dějinných práv, získaných premonstráty během celé své existence. Královská přízeň také znamenala navrácení veškerého bývalého majetku. Král Jiří z Poděbrad to vše opakovaně potvrdil písemně, naposled listinou vydanou v Opavě roku Papež Pavel II. v roce 1466 prohlásil krále Jiřího z Poděbrad za kacíře, uvalil na něho papežskou klatbu, zbavil ho trůnu a vyhlásil proti kacířským Čechám křižáckou 49 Dlabacz, Godefridus, Ioannes, praefectus primus Bibliothecae in Monte Sion: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Praga, Rukopis. Str.: Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 168.

18 válku. Současně papež zvláštní listinou zakázal hradiským premonstrátům podporovat krále Jiřího. Král Jiří na papežovy činy ihned adekvátně zareagoval. Poslal opatovi Jiřímu dopis, v kterém mu připomněl své mimořádné zásluhy na obnovení kláštera a také mu připomenul následný opatův slib, že mu zachová věrnost. A čestnému opatu Jiřímu nezbylo, než podporovat krále Jiřího z Poděbrad a tudíž podpořit jeho syna, knížete Viktorína, který včele českého vojska právě vstoupil na Moravu. Část Viktorínova vojska pod velením rytíře Jiřího Šatného se jako stálá ozbrojená posádka usídlila na opevněném Hradisku. Mezitím byl v olomoucké katedrále zvolen a korunován za českého krále uherský král Matyáš. Hned následující rok z návodu olomouckých občanů zahájil obléhání Hradiska, kde byla pod velením rytíře Šatného posádka stále věrná králi Jiřímu z Poděbrad. Obléhání bylo pro olomoucké občany uspořádáno jako nebývalá podívaná. U Černovíra a u Chválkovic byly postaveny jakési ohromné vrhací přístroje, které na náspy a na hradby Hradiska vrhaly koule. Ze čtyř míst kolem Hradiska byly podnikány útoky s pokusy zdolat hradby. Vše se dělo za přítomnosti a povzbuzování davu občanů z Olomouce. Vojsko krále Matyáše po půlroce neúspěšného obléhání předalo pozice u hradeb Hradiska olomouckým občanům, aby v obléhání pokračovali, aby došlo k vyhladovění jak vojenské posádky Hradiska, tak i premonstrátů. Obléhání Hradiska trvalo půldruhého roku bez patrného úspěchu. Vydržel násep, vydržely hradby a nezklamala ani morálka žoldnéřské posádky rytíře Jiřího Šatného. Avšak dlouhá doba obléhání způsobila, že lidem na Hradisku došly potraviny. Jak praví pověst, v té době, když už na Hradisku nebylo co jíst a bylo nemožné udržet Hradisko; tak rytíř Šatný vymyslel na Olomoučany lest. Pozval představitele olomouckých občanů na Hradisko jakoby k jednání o podmínkách kapitulace. Pro olomouckou delegaci bylo na Hradisku připraveno nesmírně bohaté pohoštění: stůl plný rozmanitých jídel a poháry s rozličnými víny. Ve skutečnosti to bylo uspořádáno z posledních klášterních zásob, neboť všichni na obleženém Hradisku už po několik týdnů trpěli stále větším hladem. Olomoučtí vyjednavači byli nesmírně překvapeni. Po tak dlouhém a unavujícím obléhání, za kterého byl vyloučen jakýkoli dovoz potravin na Hradisko, předpokládali, že to byly docházející zásoby potravin, které přinutily osazenstvo kláštera k jednání o kapitulaci. Avšak rytíř Šatný při projednávání podmínek příměří ještě nabídl Olomouckým, že je bude potravinami z nadměrných zásob Hradiska pravidelně zásobovat. A tak olomoučtí představitelé po krátké poradě přistoupili na podmínky rytíře Šatného pro odchod jeho vojenské posádky z Hradiska. Dohoda byla uzavřena. Dne nepatrný vojenský oddíl rytíře Jiřího Šatného odcházel z Hradiska svobodně, se všemi svými vojáky, s plnou zbrojí, se zásobami naloženými na sedmi koňských povozech, a navíc s bohatým odstupným. Šatný si totiž ve smlouvě vymínil z celkového odstupného 8600 zlatých hřiven, aby mu bylo 4600 hřiven vyplaceno ještě před jeho odchodem z Hradiska. Zatímco rytíř Šatný se svými žoldnéři se přesunoval do Jevíčka, tak olomoučtí představitelé s úžasem hleděli na Hradisku na zcela prázdné sklady. Navíc mezi premonstráty na Hradisku nebyl ani opat Jiří Jursa. Ten včas utekl do Opavy. Olomoučtí občané znechucení z toho, že neprohlédli nastraženou lest Šatného, se vrátili do Olomouce. V tu chvíli konvent hradiských premonstrátů uzavřel brány kláštera na Hradisku a pokračoval v odporu proti občanům města Olomouce podporujících krále Matyáše. 18

19 19 Nakonec tento dlouhodobý spor vyřešil až papež Pavel II. svou bulou ze dne , kterou nařídil Olomoučanům rozboření kláštera Hradiska, neboť klášter je nebezpečný a škodlivý pro město Olomouc. Tak olomoučtí občané podruhé v 15. století rozbořili do základů Klášterní Hradisko. Od té doby premonstráti sídlili v Olomouci na Předhradí. DVAKRÁT ROZBOŘILI KLÁŠTERNÍ HRADISKO OBČANÉ MĚSTA OLOMOUCE Tedy Klášterní Hradisko u Olomouce má jako jediné v českých dějinách tu zvláštnost, že bylo srovnáno se zemí dvakrát samými občany žijícími v nejbližším okolí. Poprvé bylo Hradisko rozbořeno Olomoučany v červenci roku 1432 na svátek Maří Magdalény. Vlastní příčina prvního rozboření Hradiska spočívá ve zradě jednoho premonstrátského kanovníka, příslušníka konventu na Hradisku. Stalo se to v květnu roku 1432, kdy onen premonstrát, přesvědčený o spravedlnosti odboje husitů, jedné noci otevřel bránu kláštera a na Hradisko vpustil vojsko táboritů. Ti tehdy pod velením hejtmana Prokopa Holého pustošili celou Moravu. Avšak jednoho dne opustili Hradisko, byli nuceni rychle se přesunout na pomoc ohrožené posádce v Němčí. Tak bylo obsazené Hradisko zbaveno husitských vojsk. Avšak olomoučtí občané měli strach z případného nového obsazení kláštera tábority, neboť Hradisko mohlo být využito jako velmi vhodná základna pro boj s olomouckou posádkou. Po dvoutýdenním nátlaku olomouckých občanů se sešel olomoucký senát šlechticů, jmenovitě Hanusko Hanaper, Joannes Forlow, Nicolaeus Nimlag, Peterlinus Hufnagel, Hans Gerstensteifel, Martinus Roffaf Klobrar, Andreas Nimlaus, Martinus Pawerclaus, Peterlinus Folyngraben a Lucas Zolczer advocatus. Tento senát přikázal Olomoučanům, aby pod vedením Vilhelma Obsera, podkomořího Země moravské a vojevůdce markraběte Albrechta Rakouského, klášter na Hradisku zbořili a srovnali ho se zemí. A tak v úterý 22. července 1432 byl celý klášter až do základů rozbořen. Klášterní majetek byl rozkraden. Klášterní vesnice si rozebrala šlechta. Ponechán byl pouze farní kostel sv. Štěpána prvomučedníka, který stál vně hradeb. Tak poprvé olomoučtí měšťané rozbořili klášter na Hradisku. Z bojů s husity v roce 1432 zbylo živých jen šest premonstrátů, včetně jejich tehdejšího opata Václava Hřivnáče z Horky. Premonstráti se po okupaci Hradiska tábority přemístili do Olomouce, kde našli dočasný pobyt v klášteře františkánů. V následujících desetiletích bylo Klášterní Hradisko znovu postaveno. Jenže se to stalo s podstatnou pomocí českého krále Jiříka z Poděbrad. Proto opat Jiří II. z vděčnosti za velikou pomoc při obnově Klášterního Hradiska nezradil českého krále a v jeho sporu s papežem vytrval na straně českého krále. Tím proti sobě a proti hradiskému konventu premonstrátů vyvolal kritiku moravských pánů a nakonec i odpor papeže Pavla II. Po zahájení křížové války vyhlášené papežem proti českému králi Jiřímu z Poděbrad narůstalo mezi olomouckými občany hnutí za opětovné zbourání Hradiska. Olomoučtí představitelé se rozhodli požádat papeže Pavla II. o povolení rozbořit klášter. V dubnu roku 1469 v Olomouci probíhalo jednání o rozdělení vlády v českých zemích mezi českého krále Jiřího a uherského krále Matyáše. Král Jiří z Poděbrad během jednání sídlil v klášteře na Hradisku. Po neúspěchu jednání byl českým králem dne 3. května 1469 v olomoucké katedrále slavnostně korunován Matyáš Korvín. Při koru-

20 20 novaci došlo k velkému shromáždění olomouckých občanů, kteří se rozhodli vzít nastolení nového krále do svých rukou. A aby zamezili králi Jiřímu z Poděbrad pobývat na Hradisku, rozběhli se hned z korunovace zbourat Hradisko. Vyžádané povolení papeže Pavla II. k zbourání Hradiska došlo později, protože bylo papežem vydáno bulou až Podle ní papež Pavel II. přikazoval olomouckým občanům zbourat klášter premonstrátů na Hradisku s odůvodněním, že...klášter je nebezpečný a škodlivý pro město Olomouc. Tak olomoučtí občané zbourali Hradisko podruhé a dokonce dřív, než to přikázal papež Pavel II. Premonstráti z Hradiska přesídlili do domu na olomouckém Předhradí, ale jejich opat Jiří II. byl po útěku z Hradiska stále v Opavě, odkud zařizoval další nové postavení kláštera na Hradisku a pro výstavbu zajišťoval fundace. Když roku 1487 zemřel, tak dalším opatem byl zvolen v domě na Předhradí premonstrát Marek, ale to už výstavba nového kláštera na Hradisku byla v chodu. V celé historii kláštera na Hradisku vždy příslušníci řádů na Hradisku byli příznivci nových, pokrokovějších a reformačních tendencí bez ohledu na to, jaký poměr k těmto tendencím zastávali vrcholní představitelé církve. A hlavně bez ohledu na postoj nedalekého hlavního města Moravy, Olomouce, kde jeho zastupitelé, z většiny často německé národnosti, měli hlediska zcela protichůdná. Opačný postoj řeholníků z Hradiska vždy měl pro Hradisko a jeho osazenstvo katastrofální důsledky. A to již od založení kláštera až do jeho zrušení v roce 1784! NA PŘELOMU 15. A 16. STOLETÍ Dvacátý devátý opat řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku, infulovaný desátý, byl MARCUS ( ); byl robustní postavy, vysoký, tlustý, s přísnou a mrzutou tváří a se skobovitým nosem. Jak uvádějí některé zápisy, stal se opatem po létech bloudění, snad i hříchů či bloudění v církevní nauce. 52 Zvolen byl z fary v Cholině a svůj úřad vedl z premonstrátského domu na předměstí Olomouce. Ve svém úsilí se zaměřil na znovuzískání zcizeného majetku hradiských premonstrátů. Dlouho a opakovaně vedl spor s Wilhelmem z Perštýna o dědická práva na Hranice a na osady ležící kolem Hranic. Mezi jeho úspěchy patří to, že král Vladislav II. roku 1495 potvrdil klášteru Hradisku držbu Kyjova. 53 Jednou, když opat zajel do Prahy vyjednávat vrácení zastavených statků Hradiska, tak při zpáteční cestě se s ním cestovní kočár třikrát převrhl, opat utrpěl těžká zranění, kterým podlehl. Umírající byl převezen do olomouckého premonstrátského domu, kde bezprostředně zemřel. Opatem byl deset let. Byl pohřben roku 1497 v kostele sv. Bernarda před vstupem na chór, jeho hrob označuje bílý kámen. Třicátým opatem řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku, infulovaným jedenáctým, byl zvolen JOANNES ( ), psaný Hiczko, česky Jan Hičko, rodák z Litovle. Byl farářem v Nákle. Měl pověst předvídavého a velmi moudrého muže, obzvláště zdatného v peněžních záležitostech. Totiž po 26 létech od doby, kdy byl majetek kláštera na Hradisku zcizen, v době nástupu opata Jana Hičko, již nikdo o původním vlastnictví kláštera ani nevěděl. Proto opat Hičko začal s rozsáhlým vykupováním zastaveného vlastnictví kláštera. Vždy využíval své výhody, že patřil k největším přízniv- 52 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 178.