Dotzauer D: Topographie der Stadt Graßlitz sammt Ortschaften im Jahre 1821 (ed. R. Dotzauer), L: BL 1, s. 275; EBL, s. 116.

Transkript

1 Dotzauer Dotzauer, Johann Florian, * Kraslice, Kraslice, vojenský úředník, lékař, lékárník Vystudoval gymnázium v Chebu, pokračoval ve studiu na medicíně v Praze a ve Vídni, studia nedokončil. Sloužil jako zdravotník za napoleonských válek v polních lazaretech, poté řídil vojenské oddělení vídeňské nemocnice byl přidělen jako vojenský lékař k polnímu štábu ruské armády, která ope - ro vala na českém území. Aby zajistil rodinu, koupil 1815 zavedenou lékárnu U Orla v rodišti, kterou pak provozoval až do smrti. Pracoval také v městské radě. Zabýval se vlastivědou Kraslic a okolí, dílo zůstalo v rukopise a bylo vydáno až z po - zůstalosti. Oženil se s Annou Marií Köhlerovou, s níž měl dva syny: Adolf ( ) převzal po otci lékárnu a byl poslancem říšské rady. Druhým synem byl Richard Jakub D. ( ). D: Topographie der Stadt Graßlitz sammt Ortschaften im Jahre 1821 (ed. R. Dotzauer), L: BL 1, s. 275; EBL, s TOMአBURDA Dotzauer, richard Jakub, * Kraslice, Baden (Rakousko), podnikatel, obchodník Byl synem Johanna Floriana D. ( ) a Anny Marie, roz. Köhlerové. Studoval gymnázium v Chebu a reálku v Plzni, později se učil ve Vídni v obchodu se smíšeným zbožím se stal obchodním cestujícím obchodního domu Alexander Schöller ve Vídni se oženil s Eleonorou, dce - rou prastrýce Josefa D., pražského velkoobchodníka. Stal se tchánovým spo lečníkem a dědicem firmy. Jako ředitel z ní vybudoval jeden z nejvýznamnějších obchodních domů v Praze, zbohatl a získal významné postavení ve veřejném životě mo - narchie. Manželství bylo bezdětné; obrovský majetek zdědil vzdálený příbuzný Vinzenz D., žijící ve Španělsku byl D. hejtmanem pražské národní gardy, později se soustředil především na hospodářskou politiku. Působil jako ředitel České hypotéční banky, stál u zrodu Pražské eskomptní banky (1861), v Praze si nechal v Hybernské ulici postavit honosný dům od architekta J. Niklase. Důležitou roli hrál v pražské OŽK ( smírčí soudce v obchodních záležitostech, viceprezident, prezident) zasedal v praž ském zastupitelstvu, byl poslancem českého zemského sněmu za pražskou OŽK. Byl předsedou stavební komise Rudolfina a působil v řadě spolků a organizací (ko - mitét na pomoc postiženým Pražanům při povodni 1862, spolek na pomoc nezaměstnaným tkalcům v Krkonoších, od 1877 předseda spolku pro podporu průmyslové činnosti v Krušných horách a v Krkonoších). Významně se angažoval i v bankovnictví. Velkou pozornost věnoval rodnému Kraslicku. Podporoval růst průmyslu v regionu, stál u zrodu odborné pletařské a kraj - kářské školy a především 1863 odborné školy hudební a pro stavbu hudebních nástrojů v Kraslicích, stejně jako houslařské školy v Lubech (1873). Angažoval se při výstavbě železnice Praha Cheb a na ni navazujících místních tratí do Kraslic a Vejprt. Osobně se zasloužil o vznik kraslického městského muzea, místní měšťanské školy a spořitelny. Podporoval také umění a vědu (např. pražský Kunstverein, Verein für Ge - schich te der Deutschen in Böhmen nebo tzv. Sofiinu akade - mii). Za svoji činnost získal řadu ocenění, byl čestným občanem více než 50 obcí a měst a již ve své době byl nazýván otcem Krušnohoří (Vater des deutsch-böhmischen Erzgebirges) byl vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy a 1874 komturským křížem Řádu Františka Josefa, 1867 povýšen do rytířské ho stavu. Na Klínovci byla umístěna jeho pamětní deska a v rodišti bronzová socha (1912), zničená po druhé světové válce. Jako místo úmrtí bývá uváděna i Praha. L: BL 1, s ; EBL, s. 116; MSA 87, 1987, s ; Podnikatelé, s ; E. Schebek, R. Ritter von D., 1895; P. Valenta, Jindřich Fügner a R. D. Dvě osobnosti podnikatelského života v počátcích kapitalismu, diplomová práce FF UK Praha, P: Archiv hl. m. Prahy; SOA Plzeň, pobočka Sokolov, osobní fondy. TOMአBURDA DouBa, Josef, * Divišov u Benešova, Domažlice, malíř Absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění. Nejprve studoval v ateliéru historické a náboženské malby Františka Sequense, 1887 přešel k Maxmiliánu Pirnerovi, u něhož se spřátelil s Luďkem Maroldem a společně nastoupili cestu žánrového realismu. Na studijních cestách navštívil Itálii, Berlín, Drážďany a Mnichov, trvale ho ovlivnilo především mnichovské školení. Ještě za studií se představil plátnem Svato - janská pouť na Karlově mostě (1888), v němž dobová kritika spatřovala vykročení české malby směrem ke courbetovskému realismu. Za D. pražského působení vznikly velké historické práce a obraz Nymfa a satyr, ovlivněný názorem Pirnerovým, dále oleje Pražský Salon (1889), Na táčkách (1891), Návštěva, Nový svět, Povodeň v Praze, rozvíjející žánrovou malbu města modernějšími prostředky. Očekávání kritiky nesplnil. Brzy přesídlil do Českých Budějovic a odtud do Domažlic, kde se jako první český malíř zaměřil na žánr z chodského venkova. Četnými malbami zachytil v autentickém prostředí život, folklorní tradice a práci chodského lidu. D. tvorba se stala i etnografickým dokumentem. V dívčí podobizně a knižní ilustraci zcela podléhal dobové konvenci. Ceněny byly jeho kresby tuší. L: OSN 7, s. 877; MSN 2, s. 363; Toman 1, s. 172; J. Čedík, Zemřel malíř J. D., in: Národní listy , s. 6. MARTIN KUČERA

2 340 DouBek DouBek, Bohumil, * Praha, Praha, policejní důstojník, vyšetřovatel Pocházel z komunistické rodiny maturoval na gymnáziu v Praze a 1938/39 studoval na Lékařské fakultě UK. Po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 pracoval jako úředník vstoupil do KSČ a vzápětí nastoupil do stra - nického aparátu: postupně pracoval jako účetní, vedoucí revizního oddělení a tajemník pro kádry ústředního sekretariátu KSČ se stal spolupracovníkem vedoucího odboru evidence ÚV KSČ K. Švába ve skupině, která měla odhalovat skryté nepřátele ve stranických řadách byl jako kádrová posila převeden v hodnosti kapitána (poté štábního kapitána) do stavu Státní bezpečnosti (StB), kde působil jako vedoucí jedné z vyšetřovacích skupin, nejprve na zámku v Kolodějích, později ve věznici v Ruzyni. Pod vedením sovětských poradců se soustředil na hledání nepřátel uvnitř KSČ a bezpečnostních složek, shromažďování podezřelých informací o stranických funkcionářích či vedoucích pracovnících bezpečnosti a na přípravu politických procesů proti dosavadním prominentům režimu, včetně svých nadřízených. Pracoval zcela v intencích sovětských poradců a spolu se svými podřízenými prováděl nejrůznější formy násilí proti vyšetřovaným, vedoucí k jejich doznání a následnému odsouzení k dlouholetému žaláři nebo k smrti. V říjnu 1950 se stal jedním ze zástupců velitele VI. sektoru velitelství StB a hlavním vyšetřovatelem zatčeného bývalého krajského tajemníka KSČ v Brně Otty Šlinga byl pověřen funkcí náčelníka vy - šetřovacího sektoru VI., který byl součástí velitelství StB a do jehož náplně práce patřilo vyšetřování stranických činitelů; byl povýšen do hodnosti majora. Ve funkci setrval i po reorganizaci velitelství StB na hlavní správu StB. Vedl výslechy R. Slánského a dalších členů vykonstruovaného tzv. vedení protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským a měl rozho dující podíl na přípravě monstrprocesu, který proběhl koncem listopadu Za úspěšné splnění úkolu byl 1953 jmenován podplukovníkem, současně mu byl udělen Řád republiky a přiznána odměna Kč; téhož roku byl ustanoven do funkce náčelníka správy vyšetřování StB, resp. mi - nisterstva vnitra. Tehdy se však z nejasných důvo dů rozhodl pro odchod z StB (D. rozhodnutí bývá vysvětlováno frustrací z viny na justičních vraždách, resp. z nesplně ného slibu, že bude odsouzeným ve Slánského procesu udělena milost, celko - vou depresí z každodenních vyšetřovacích praktik i dlouho - do bými problémy s alkoholem). Žádost byla sice zamítnuta, ale již v listopadu byl přesunut do funkce zástupce náčelníka Správy nápravných zařízení pro operativu a současně náčelníka jejího I. odboru byl vyšetřován pro údajné finanční malverzace v předchozí funkci i na základě obvinění ze záměrných chyb ve vyšetřování a používání nezákonných metod, vzneseného příslušníky konkurenční vyšetřovací skupiny, a byl z rozhodnutí kolegia ministerstva vnitra propuštěn ze služeb resortu. Jeho postih zřejmě souvisel s vývojem v SSSR a dalších zemích východního bloku, signalizujícím kritiku stalinských represivních metod a revizi politických procesů i potrestání nositelů s nimi spojených nezákonností. Po odchodu z ministerstva vnitra pracoval jako úředník propagačního oddělení v podniku zahraničního obchodu Motokov byl zatčen, obviněn z používání nezákonných vyšetřovacích metod a v květnu 1957 odsouzen senátem Vyššího vojenského soudu v Praze k devíti letům odnětí svobody; v pro sin ci byl však podmíněně propuštěn. Krátce pracoval v kont rolním oddělení Čedoku a vzhledem k vážným zdravotním problémům odešel do invalidního důchodu. V době věznění otevřeně vypovídal o své vyšetřovatelské činnosti a sepsal dokumentárně cenné a relativně objektivní svědectví, umožňující poznat způsoby, jimiž byla získá vána doznání obviněných a připravovány vykonstruované soudní procesy. L: P. Tomek, Vývoj systému agenturní činnosti ve vězeňských zařízeních československého komunistického režimu , Sešit č. 3, 2001; K. Kaplan, StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele B. D., 2002; J. Dvořáková, Státní bezpečnost v letech (Organizační vývoj zpravodajských a státně bezpečnostních složek), JOSEF TOMEŠ DouBek, František Bohumil, * České Budě - jo vice, Nový Jičín, malíř Studia zahájil na kreslířské škole E. Reynièra v Praze, pokračoval na Akademii výtvarných umění u F. Čermáka, A. Lhoty a F. Sequense, v jehož ateliéru historické a oltářní malby absolvoval. Vytvořil na zakázku několik obrazů pro misionářské osady v zámoří a karton pro okno kostela v Chanovicích pro Eduarda Daubka se z Daubkova stipendia vzdělával na akademii v Mnichově u A. von Lietzen- -Mayera a R. Seitze. Začínal realisticky pojednaným městským žánrem (Z nouze), jemuž se věnoval i později. Brzy přes histo - rická plátna (Ctirad a Šárka) a dekorativní alegorie pro zámek Osek u Strakonic dospěl k obrazům s náboženskou tematikou (Madona, Svatá Anna pro kostel v Radomyšli). Mnichovskou manýru obohacenou módním kolorismem bez dramatičtějších změn uplatňoval do konce života. Živil se i akademickými portréty. Ve Francii, Itálii, Švýcarsku, Drážďanech a Vídni studoval oltářní malbu. Do vypuknutí první světové války žil v Bavorsku, kde se oženil. Získal renomé jako pohotový ilustrátor časopisů (Moderne Kunst aj.) i románů, aniž by překročil měřítka kladená na komerční kresbu. V Mnichově vydal 15 listů náboženského cyklu Hossiana. Za války narukoval do armády, zúčastnil se haličského i italského tažení. Od 1924 žil v rodišti, kde vytvořil Křížovou cestu, plátna Svatý Josef, Svatý Jakub, Svatá rodina, portréty starostů pro radnici. Jako člen Jed noty umělců výtvarných přesídlil 1933 do Prahy, namaloval obraz pro opatrovnu sesterského řádu sv. Františka, obrazy Svatý Stanislav, Svatý Jan Křtitel aj. Za protektorátu se odstě -

3 DouBrava hoval do Nového Jičína. V meziválečném období byl pověřen ministerstvem školství vypracovat cyklus biblických obrazů pro národní školy. L: OSN 7, s. 877; OSND 2/1, s. 229; MSN 2, s. 363; Toman, s. 172; F. X. Harlas, Sedmdesátka českého malíře, in: Národní listy , s. 5; SČSVU 2, s. 89. MARTIN KUČERA DouBrava, aleš, * Hradec Králové, Hradec Králové, historik Vystudoval gymnázium v Hradci Králové, poté Filozofickou fakultu UK v Praze. Od 1960 učil na škole v Kozojedech, od 1963 pak na jedenáctiletce v Chlumci nad Cidlinou, poté krátce na základní škole v Hradci Králové. Většinu svého aktivního života ale spojil s královéhradeckým Muzeem východních Čech, kde pracoval Pochován byl na hřbitově v Hradci Králové-Pouchově. Věnoval se zejména dějinám Hradce Králové, tamní pevnosti, literárního a kulturního života ve městě (hlavně divadlu a žurnalistice). Publikoval od šedesátých let v místním tisku (Nové Hradecko, Pochodeň mj. vlastivědné seriály Ulicemi města Hradce, Hradecké kapitoly, Z dějin města Hradce Králové), knižní práce vydával v oblastním nakladatelství Kruh. D: 1866 válečné události v severovýchodních Čechách (s L. Mühlsteinem a K. Novákem), 1970; Z dějin královéhradecké žurnalistiky, 1970; Hradec Králové, 1970, 1978 (texty k reprezentačním publikacím); Hradec Králové v obrazech třech století, 1971; Památníky minulosti monumenty dneška: Příspěvek k dějinám stavebních a uměleckých památek královéhradeckého okresu, 1977; Severovýchodní Čechy v období 1781 až 1945, 1979; Model hradecké pevnosti (s J. Malinou), 1980; Hradecké muzeum (s týmž), L: Za A. D., in: Hradecké noviny , s. 8; Literární Hradec Králové (ed. J. Benýšková F. Vích), 1994, s ; (všk), Učarovala mu minulost: Publikační činnost A. D., in: Hradecké noviny TOMአBURDA DouBrava, František, * Lochovice u Berouna, 1902 Veselá (Ukrajina?), pedagog, hospodářský správce, odborný spisovatel Narodil se v rodině učitele Ondřeje D absolvoval reálku, poté učitelský ústav a krátce studoval i na technice, od 1845 učil v národních školách, nejprve v Terezíně u Zbiroha na Rokycansku. Díky povolání nemusel na vojnu a mohl se věnovat teorii výchovy. Od počátku profesionální kariéry preferoval výuku, která měla připravit mládež pro hospodářskou praxi v zemědělství, průmyslu i v řemeslné malovýrobě začal uveřejňovat v Pražském denníku úvahy o problémech národního školství. Publikoval pod pseudonymem Lochovický. Jeho názory přijímalo učitelstvo většinou příznivě se stal adjunktem hospodářské školy v jihočeském Rabíně, kde pracoval pod vedením F. Horského z Horskysfeldu (u nějž už dříve praktikoval na statku v Libějovicích), který prohloubil D. znalosti z organizace hospodářské činnosti si mohl teoretické zásady ověřit při řízení rozsáhlých velkostatků v Uhrách (Nagymihály, dnes Michalovce na východním Slovensku). Vyhnul se tak z větší části konkordátní éře ve školství habsburské monarchie opět působil v Čechách, poté co získal velkostatek Tursko (severně od Prahy) a vzápětí stál opět za katedrou, učil hospodářské nauky na reálce v Kadani. Za podpory městských úřadů prosadil vznik samostatné hospodářské školy, kterou také řídil odešel do Tábora, kde měl zprovoznit statek vyšší hospodářské školy, 1866 se stal jeho ředitelem, profesorem školy a poté i jejím ředitelem. V Táboře publikoval praktické návody k hospodářské činnosti i organizaci odborných učilišť opět vystřídal pedago - gickou práci za praxi ředitele velkostatku v Milevsku, který patřil strahovskému klášteru (do 1874). Přispíval do Posla z Prahy, zejména články o úpravě pozemkové daně. Další působiště našel v Rusku, kam byl povolán 1875, aby pozvedl a zorganizoval místní chmelařství. Nejprve pracoval jako hospodářský správce, později měl statek, nejprve pronajatý v Tulské gubernii ( ) a poté vlastní poblíž Žitomiru na dnešní Ukrajině, který koupil se synem. Místo úmrtí je uváděno jako Veselá na Rusi. D: Návod ku pravidelnému pěstování lnu, 1866; Základní nástin organizace statku české vyšší hosp. a hosp.-průmyslové školy zemské v Táboře, L: OSN 7, s. 878n.; MSN 2, s. 363; KSN 3, s. 479; J. Rozman, F. D., in: Zemědělská/Pôdohospodárska škola 69, 2006/07, č. 8, s P: SOA Praha, matrika narozených římskokatolického farního úřadu Lochovice, sv. 8, s PAVLA VOŠAHLíKOVá DouBrava, František Josef, * Litovel, Brno, malíř, ilustrátor, pedagog Pocházel z rodiny krejčího. Studoval na zemském reálném gymnáziu v rodišti, kde mu první výtvarné vzdělání zprostředkoval O. Cihelka, a kde 1920 maturoval, na soukromé krajinářské škole F. Engelmüllera a na AVU v Praze, kde ho učili J. Loukota, V. Bukovac a J. Obrov - ský. Studium pro nemoc přerušil. Působil jako sa - mo statný malíř a pracoval pro olomouckého nakladatele Prombergera. Složil 1930 státní zkoušku z figurálního a ornamentálního kreslení a 1933 získal i vysvědčení učitelské způsobilosti pro střední školy, a to z matematiky a deskriptivní geometrie v nižších třídách a kreslení ve třídách nižších i vyš - ších působil na ČVŠT v Brně jako asistent Ústavu figurálního a krajinářského kreslení a F. Hlavici se oženil se Zdenou Eckertovou a spolu vychovali dvě dcery. Za německé okupace byl přidělen k Hospodářské správě provozu vysokých škol v Brně ( ) a třikrát, zřejmě úmyslně, nevyhověl u povinné zkoušky z němčiny, takže mu byl za - staven kariérní postup odešel na dočasný odpo -

4 342 DouBrava činek se na techniku vrátil a do 1948 pracoval jako asistent externě učil i na katedře výtvarné výchovy brněnské pedagogické fakulty. Byl 1951 jmenován profesorem Fakulty architektury a pozemního stavitelství VUT pro obor kreslení, 1956 vedoucím katedry kreslení a modelování. Po necelém roce byl zproštěn funkce proděkana fakulty a 1963 odvolán z funkce vedoucího katedry. Byl silnou uměleckou individualitou. V malířské tvorbě s ne - širokou námětovou škálou se vyrovnával se Cézannem, analytickým kubismem i klasicismem, D. krajiny byly poklidné, idylické a lyrické. Jako malíř a grafik se soustředil především na dětský žánr, byl výtvarníkem dětství, což určila základní východiska stylu upomínající na Bonnardův intimismus a některé rysy Matissova fauvismu. Ilustroval více než čtyři desítky knih prostými perokresbami s měkkou a minimální linií bez dyna mického napětí, tituly dětské literatury, a to především pro nakladatelství Promberger v Olomouci, Moravské kolo spisovatelů a Ústřední spolek jednot učitelských v Brně či Státní nakladatelství dětské knihy v Praze. V ilustraci dosáhl nej - trvalejších úspěchů se podílel na vnitřní rekonstrukci divadla Reduta na Zelném trhu v Brně (spolu s B. Lacinou a V. Makovským). Kromě kolektivních spolkových a svazo - vých výstav v českých zemích (mj. Salony ve Zlíně) vystavoval samostatně v Praze (1942, 1943) a v Brně (1946, 1948, 1959, 1960). Byl vyznamenán Krajskou cenou A. Procházky (1962). D: F. Holešovský B. Stehlíková, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež, 1989, s (kde neúplný soupis díla a literatury), výběr: ilustrace: B. Němcová, Pohádky, 1928 (další vyd. 1994, 1995); táž, Křišťálová studánka pohádek Boženy Němcové, 1931; K. J. Erben, Pohádky, 1929; V. Mazálek, Mourek. Veselé i trpké chvíle kočičího kluka, 1937; J. Kirton, Můj přítel Toto, 1938; W. Durian, Vojtíšek z bedny. Zcela neuvěřitelný příběh podnikavého kluka, 1939; D. Filip, V srdci české divočiny. Poslední dny pralesa, 1939; P. Mattheus, Kosa na Kameni, 1940; J. Spáčil, Světla večerní oblohy. Povídky o všelijakých lidech, 1941; A. Zhoř (=Pavel Čermák), Když byl Alois Jirásek maličký, 1941 (2. vyd. 1946); Ž. He - kelová, Aigen, 1944; J. Koudelák A. Sedláček, O pacholku Jankovi a krásné Magdalence. O zlaté Meruňce, 1944; A. Gajdoš, Zlatý den. Básně, 1944; J. V. Pleva, Perníková chaloupka, 1955; V. Podhorná (=Květa Legátová), Postavičky, 1957; F. Tenčík, Kde sa podeli deti?, Bratislava 1961; J. Dubová, Měsíc na karanténě, 1962; J. V. Pleva, Malý Bobeš, 1959; A. Gajdoš, Ježíškovo kvítí. Knížka legend, L: výběr: KSN 3, s. 450; Toman 1, s. 173; SČSVU 2, s ; Tempery, akvarely a kresby F. D., 1943 (katalog výstavy, úvod J. Pavelka); F. Holešovský, D. knižní ilustrace, in: Úhor 30, 1942, č. 5 6, s ; týž, Kresby a kvaše F. D. Spolek výtvarných umělců Aleš. Dům umění, Brno. Od 4. září do 3. října 1948, 1948, nestr.; I. Zhoř, Čtvrtá tvář Malého Bobše, in: Zlatý máj 2, 1958, s ; týž, Historie výtvarných škol v Brně, 1968, s , 27, 159; O. Franěk, Dějiny České vysoké školy technické v Brně 1, 1969, s. 269, 337; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 158; F. Holešovský, Kabinet umění Kniha, n. p. Brno. F. D., 1960 (katalog a pozvánka); týž, Za ilustrátorem Malého Bobše, in: Zlatý máj 20, 1976, s ; týž, Glosy k vývoji české ilustrace pro děti, 1982, s. 259 a rejstřík. P: Archiv VUT Brno, osobní fondy zaměstnanců F. D. GUSTAV NOVOTNý, ALŽBěTA SKáKALOVá DouBrava, Jaroslav, * Chrudim, Praha, hudební skladatel, libretista, rozhlasový pracovník Hudební vzdělání získal v rodném městě (housle, zpěv) v Into - nační škole J. Berana a poté na učitelském ústavu ( ) u J. Masopusta (zpěv) a M. Červinkové-Minátové (klavír). Věnoval se literatuře, výtvarnému umění a hudbě. Od dětství spontánně komponoval (jako desetiletý se pokusil o operu). Po maturitě na učitelském ústavu (1928) a vojenské prezenční službě se stal učitelem na měšťanských školách v Pardubicích, Přelouči a v rodišti. Tehdy vytvořil první veřejně provedené kompozice (mj. scénická hudba ke Cocteauovým Svatebčanům na Eiffelce) byl soukromým žákem O. Jeremiáše, u něhož získal důkladné profesionální skladatelské školení. Komponování se věnoval ve volném čase při učitelské profesi, kterou vykonával až do konce války. Z válečných let pocházely mj. I. symfonie Chorální ( , čestné uznání poroty ve skladatelské soutěži Melantricha 1941/42), II. symfonie Stalingradská ( ), oratorium Poselství ( ), kantáta Balada o krásné smrti ( ), písňový cyklus Noci (1943), Ženské sbory na texty Jana Nerudy ( ), Sonáta pro housle a klavír č. 1, Sonáta pro housle sólo (obě 1942, obě oceněny v soutěži Melantricha 1942). Po skončení války přesídlil do Prahy, zanechal učitelské profese a nastoupil do Československého rozhlasu, kde poté působil v řadě funkcí v programovém oddělení následujících deset let. Posledních pět let byl skladatelem ve svobodném povolání. D. umělecký vývoj byl na počátku poznamenán silnou vazbou k národním, tj. romantickým a pozdně romantickým tradicím (přesvědčeným tradicionalistou byl i jeho učitel O. Jeremiáš), poměrně rychle se však zaměřil na moderní stylové proudy v mládí obdivoval C. Debussyho, postupně pronikl hluboko do podstaty originálního stylu Janáčkova. Dopracoval se velmi osobitého pojetí moderní hudební řeči, do jejíhož rámce dokázal, jako jeden z prvních českých skladatelů, v pozdních dílech zapojit i prvky hudby elektroakustické. Zařadil se k nej - svébytnějším pokračovatelům Janáčkovým. Do jeho umělec - kého vývoje zasáhla v důležité první fázi samostatné profesionální tvorby nacistická okupace. D. v době protektorátu komponoval skladby odbojného, protiokupačního zaměření (mj. oratorium Poselství, II. symfonie Stalingradská, mužský sbor Sudoměř) a projevil i občanskou odvahu členstvím v partyzánském oddílu L. Svobody operujícím na Chrudimsku. Vrcholné tvůrčí období poválečné poznamenala komunistická totalita. D. vstoupil záhy po válce do komunistické strany. Po únoru 1948, rozčarován politickým vývojem, se rozhodl ze strany vystoupit a nakonec byl 1952 z KSČ vyloučen. Stal se totalitnímu režimu nepohodlným se všemi důsledky z toho plynoucími v jeho případě šlo o skrytou perzekuci (oficiální ignorování tvorby, omezování její propagace v zahraničí), což byl pro D. postih z nejhorších. I tehdy však vytvořil několik děl evidentně zaměřených proti totalitnímu režimu (Sonáta

5 DouBrava pro klavír, opera Křest sv. Vladimíra, jejíž závěrečné dějství pro nulovou naději na provedení nedokončil, a balet Král Lávra obě díla na aktualizované satirické náměty K. Havlíčka Borovského) a vedle toho vrcholná díla s filozoficky hlubokým obsahem (balet Don Quijote, III. symfonie, opera Balada o lásce). D. skladatelské dílo není příliš rozsáhlé. D. zemřel upro - střed řady započatých a nedokončených děl, která dnes tvoří dosti početnou položku jeho skladatelského odkazu. Jeho manželkou byla od 1939 Jarmila Vonásková, sestra tenoristy ND a překladatele Rudolfa Vonáska ( ). Dcera Jarmila D. (* 1940) se věnuje muzikologii a sémiotice. D: výběr (dokončené skladby): opery: Sen noci svatojánské, libreto R. Vonásek a J. D. podle W. Shakespeara, , premiéra Opava 1969; symfonie: IV. symfonie (fragment), 1959, premiéra s názvem Pod - zimní pastorále 1970; komorní tvorba: Suita pro klavír, , premiéra 1942; Sonatina pro klavír, , premiéra 1941; Sonáta pro sólovou violu, 1945, premiéra 1967; Sonáta pro housle a klavír č. 2. Památce B. Martinů, 1959, premiéra 1961; písně: Epigramy na slova K. Havlíčka Borovského, , premiéra 1948; Prostopravda, cyklus písní na slova lidové poezie, 1951, premiéra 1952; Ráj domova, cyklus písní pro děti na slova J. Čarka, 1956, premiéra 1958; Mladost, cyklus písní na slova lidové poezie, 1956, premiéra 1956; Čarovaná láska, cyklus písní na slova lidové poezie, , premiéra 1957; sbory: Tři ženské sbory na slova Jana Nerudy, , premiéra 1942; Pět zpěvů o lásce, ženské sbory a capella na slova lidové poezie, 1958, premiéra L: HS 1, s. 259 (se soupisem díla); ČBS, s. 116; Tomeš 1, s. 253; Český taneční slovník, 2001, s. 60; M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století 1, 1998, s. 113; MGG 5, sl ; Grove 5, s ; J. Havlík, J. D. Skladatel v sevření dvou totalit, 2002; (se soupisem díla a literatury). JAROMíR HAVLíK DouBrava, Jaroslav, * Litovel, Praha, animátor, scenárista, výtvarník, režisér animovaných filmů Po maturitě na reálném gymnáziu studoval do uzavření českých vysokých škol v době protektorátu na Škole uměleckých řemesel v Brně získal v konkursu místo konturisty v pražském studiu AFIT (Ateliér filmových triků), kde se seznámil s výrobou kreslených filmů. Po skončení války spolupracoval v nově založeném pražském studiu Bratři v triku na prvních českých poválečných kreslených filmech nejprve jako fázař a asistent animátora, od 1948 jako samostatný animátor. V D. filmografii převažovaly snímky vytvořené technologií kresleného filmu, ale animoval i několik tzv. ploškových (např. Do lesíčka na čekanou, režie J. Brdečka, 1955). Své animační mistrovství prokázal v četných snímcích zahájil dlouholetou úspěšnou spolupráci se spisovatelem M. Macourkem a výtvarníkem A. Bornem. Jejich sehraný autorský trojlístek podepisoval režii snímků (někdy i námět a scénář) jako Macourek Born Doubrava. Satirické morality i populární humorné příběhy pro děti z tvůrčí dílny této trojice patří k vrcholným snímkům tzv. české školy animovaného filmu, získaly řadu prestižních ocenění na festivalech (Oberhausen, Teherán, Ottawa, Tampere ad.) i úspěch u publika. S osobitým humorem a bez zbytečného moralizování autoři kritizovali lidské chyby v nadsázce tematické, výtvarné i pohybové. První snímek Co kdyby... (1972) vypráví o lidech, kteří z obavy před možnými důsledky svých činů raději nedělají nic. Anekdota Ze života ptáků (1973) byl absurdní příběh o ženě, která díky získané schopnosti létat na chvíli unikla stereotypům svého postavení v rodině. Následující snímek Nesmysl (1974) ironizoval vztahy mezi lidmi s fantazií a těmi, kteří ji postrádají. Hugo a Bobo (1975) je příběhem o člověku a jeho psu, ale i kritikou kariérismu a zrady přátelství. Úplatkářství, které se šíří jako lavina, zesměšnili autoři ve snímku Cirkulace (1976). Vtipnou oslavou dětské fantazie a kritikou omezenosti některých dospělých se stal film Ze života dětí (1977). Krimi - nální groteska Mindrák (1981) vyprá věla o vzdělaném a kultivovaném psovi a jeho primitivním pánovi. Nejen dětem byla určena satira O Matyldě s náhradní hlavou (1985), v níž si holčička poslušně zaplnila hlavu zbyteč nými informacemi. Velkou popularitu přinesl autorskému trojlístku kreslený seriál pro děti o žácích 3. B Machovi a Šebestové a jejich kouzelném sluchátku vzniklo třináct dílů seriálu: O utrženém sluchátku, Školní výlet, Člověk neandrtálský, Kropáček má angínu, Zoologická zahrada, Piráti, Přírodní zákony, Vzorné chování, Páni tvorstva, Oběť pro kamaráda, Policejní pes, Ukradené sluchátko a Jak Mach a Šebestová hlídali dítě byl ze seriálu sestaven celovečerní film Mach a Šebestová k tabuli! Dalším populárním seriálem pro děti se staly příběhy o podnikavé orangutaní slečně, opičce a jejích zvířecích přátelích ze zoologické zahrady Žofka a její dobrodružství ( ). První samostatnou režii, kreslenou pohádku O chlapečkovi, který se stal kredencí, dokončil D. až 1989, podle námětu M. Macourka s A. Bor nem jako výtvarníkem. Společně s Cecílií Dvořá - kovou režíro val D. třináctidílný kreslený seriál pro děti Kocour Vavřinec a jeho přátelé (1992). D. patřil k předním českým animátorům a režisérům. Kreslířským mistrovstvím, smyslem pro pohybovou a výtvarnou karikaturu i schopností přizpůsobit se rukopisu a umělecké stylizaci různých výtvarníků (např. A. Born, M. Štěpánek, J. Čapek, Z. Miler, J. Lada, J. Effel, K. Lhoták) výrazně přispěl k vysoké úrovni tzv. české školy animovaného filmu. D: výběr: Andělský kabát (režie E. Hofman); Vzducholoď a láska (režie J. Brdečka), 1948; O pejskovi a kočičce jak myli podlahu (režie E. Hofman), 1950; Jak si pejsek roztrhl kalhoty (režie E. Hofman); Jak si pejsek s kočičkou dělali dort (režie E. Hofman); O pyšné noční košilce (režie E. Hofman), 1951; Hrnečku vař! (režie V. Bedřich), 1953; Čert a Káča (režie V. Bedřich), 1955; Jak krtek ke kalhotkám přišel (režie Z. Miler); Stvoření světa (režie E. Hofman), 1957; Jak sluníčko vrátilo štěňátku vodu (režie Z. Miler), 1960; Člověk je tvor společenský (režie J. Kábrt); O nej - bohatším vrabci na světě (režie Z. Miler); Pošťácká pohádka (režie E. Hofman), 1961; Doktorská pohádka (režie E. Hofman); Špatně namalovaná

6 344 DouBrava slepice (režie J. Brdečka), 1963; Slóvce M (režie J. Brdečka), 1964; Dezertér (režie J. Brdečka); Dvojník (režie V. Bedřich), 1965; Do lesíčka na čekanou (režie J. Brdečka), 1966; Sametka (režie Z. Miler), 1967; Metamorfeus (režie J. Brdečka); Krtek a zelená hvězda (režie Z. Miler); Krtek zahradníkem (režie Z. Miler), 1969; Jsouc na řece mlynář jeden (režie J. Brdečka), 1971; Kamenáč Bill a ohromní moskyti (režie V. Bedřich); Co kdyby... (režie Macourek Born Doubrava); Kamenáč Bill a jeho přepevné laso (režie V. Bedřich); Půlnoční dezertéři (režie Z. Smetana); Tulácká pohádka (režie E. Hofman), 1972; Ušatá Cecílie (režie P. Řezníčková), 1973; Tvář (režie J. Brdečka); Horníkova růže (režie J. Brdečka), 1974; Kaštanka (režie V. Bedřich), 1976; Muž, který dovedl lítat (režie V. Bedřich), 1979; Mindrák (režie Macourek Born Doubrava), 1981; O chlapečkovi, který se stal kredencí (režie J. Doubrava), 1989; O vodovodu, který zpíval v opeře (režie Macourek Born Doubrava), L: K. Pošová, Ze života ptáků, in: Film a doba 21, únor 1975, č. 2, s. 117 až 119; J. D. H. Fridrichová, Zastavení s animátorem J. D., in: Kino 31, 1976, č. 11, s. 2; T. Brdečková, M B D po třinácti letech, in: Film a doba 32, duben 1986, č. 4, s ; J. D. M. Čaňková, 7krát pro J. D., in: Záběr 19, , č. 17, s. 7; -jabl- (V. Jablonská), Nový seriál trojice Macourek Born Doubrava, in: Zpravodaj československého filmu 13, 1987, č. 6, s MICHAELA MERTOVá DouBrava, Josef, * Mníšek pod Brdy, Hradec Králové, římskokatolický biskup, teolog, pedagog Narodil se jako syn krejčího Josefa D. a Terezie, roz. Tišerové. Studoval v Praze na akademickém gymnáziu ( ), poté na německém novoměstském gymnáziu. Absolvoval teologická studia a 1876 byl v Praze vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan v Petrovicích u Sedlčan a v nedalekých Dublovicích, stal se adjunktem teologické fakulty a 1883 vicerektorem arcibiskupského semináře. Téhož roku získal titul doktor teologie. Od 1884 suploval na teologické fakultě v Praze církevní právo, 1890 byl jmenován ředitelem arcibis - kupského semináře. Kanovníkem pražské metropolitní kapitu - ly u sv. Víta byl zvolen V únoru 1903 změnil působiště a po smrti E. Brynycha byl jmenován a potvrzen Lvem XIII. dvacátým královéhradeckým biskupem. Za jeho úřadování se do Hradce Králové vrátili jezuité, 1909 tam zorganizoval 5. sjezd katolíků českoslovanských. Vznik Československa na podzim 1918 oslavil slavnostní mší v královéhradecké kated - rále. Po rezignaci arcibiskupa P. Huyna byl apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, případné povolání do arcibiskupského úřadu vzhledem k jeho zdravotní mu stavu však nepřipadalo v úvahu. Působil též jako publicista a 1909 vydal v edici Časové úvahy pastýřské listy, v nichž se zabýval problematikou školství a alkoholismu. Pod pseudonymem D. Mníšecký přispíval do časopisů Lumír, Světozor a Blahověst. Publikoval odborné i vědecko-populární články zejména v Časopise katolického duchovenstva a v periodiku Archiv für katholisches Kirchenrecht. Věnoval se církevnímu právu. Byl autorem hesel Ottova slovníku naučného, 1914 i memoárů Na Doubravě u Hlinska: hrst vzpomínek z Českomoravské vysočiny. Předsedal Archeologickému sboru Národního muzea, sekci církevního umění v Muzejní společnosti, stal se jednatelem Křesťanské akademie. Obdržel čestný kříž Pro Ecclesia et Pontifice a rytířský titul řádu Františka Josefa. Jako sběratel a me - cenáš umění odkázal svou obrazárnu (mj. díla A. Slavíčka, J. Preislera, M. Švabinského) Hradci Králové, kde se stala základem místní galerie. Pohřben byl na hřbitově v Hradci Králové-Pouchově. D: Na Doubravě u Hlinska: hrst vzpomínek z Českomoravské vysočiny, 1914; Pastýřský list nejdp. biskupa dra. J. D., 1906; Časové úvahy. Nemlč - te: pastýřský list, L: OSN 7, s. 879; 28, s. 284; OSND 2/1, s. 230; MSN 2, s. 363; KSN 3, s. 450; M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s ; Catalogus cleri Reginae-Hradecensis, 1919, s. 16; O obrazárně biskupa Dra. J. D., in: Hlubina 38, 1921, s. 229; J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 122; Čáňová, s ; BL 1, s. 276; Tomeš 1, s. 253; Multimediální databáze souboru křesťanských bohemikálních jmenných autorit ve 20. století, CD-ROM, 2003; E. Šittler J. Cibulka, Památce biskupa Dra J. D., in: Časopis katolického duchovenstva, 1922, s ; J. Tumpach A. Podlaha, Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913, 5, 1923, s ; L. Dušková, J. D. ( ): život královéhradeckého biskupa, diplomová práce FF Univerzity Pardubice, 2009 (kde další prameny a literatura). EVA NOVOTNá DouBrava, ondřej, * Bohuslavice u Kyjova, Brno, zvěrolékař Pocházel z rodiny malého rolníka. Od 1884 studoval na českém gymnáziu v Uherském Hradišti, kde 1891 maturoval, a na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Působil jako obvodní, městský, okresní a státní veterinář na několika místech Moravy: v Bohuslavicích (1895), Rožnově pod Radhoštěm ( ), Příboře ( ), v Brně ( ), v Uherském Brodě a v Prostějově ( ). Vrátil se do vete - rinárního oddělení zemské správy v Brně a první světovou válku prožil jako voják byl přeložen do Uherského Hradiště. Od 1919 působil až do konce aktivního života znovu v Brně, kde byl jmenován vrchním veterinárním radou a pověřen od 1928 funkcí vrchního zemského veterinárního referenta (moravského zemského zvěrolékaře, přednosty zvěrolékařského oddělení zemského úřadu) obdržel titul vládního rady odešel do výslužby. Od počátku praxe se zaměřil na všestrannou podporu země - dělství, chovatelství i na zlepšení sociálního postavení především tzv. obvodních zvěrolékařů na Moravě. V Rožnově vstou pil do hospodářského spolku, spoluzaložil a pomáhal budovat dvouletou hospodářskou školu zaměřenou na pastvinářství a lukařství, kde rovněž učil zásady racionálního chovu hospodářských zvířat. Zvelebení chovů se věnoval rovněž v Pří boře, tam organizoval mj. velkou akci tuberkulinace na velkostatku Hukvaldy. V Prostějově pracoval v hospodářském spolku a v okresních družstvech pro chov koní a skotu. Od

7 DouBrava předsedal Spolku českých zvěrolékařů na Moravě, usiloval o zrovnoprávnění českých veterinářů s německými a o zří - zení diagnostického ústavu při brněnské české technice spoluzaložil první veterinární výrobní a prodejní organizaci Družstvo zvěrolékařů v Brně, kde předsedal dozorčí radě. Jako úředník místodržitelství a zemského úřadu se angažoval v ze - mě dělských a ve zvěrolékařských korporacích, jako vládní komisař a lektor veterinární policie na Vysoké škole zvěrolékařské a jako člen zkušební komise pro zvěrolékařské zkoušky. Svými názory a metodami práce ovlivnil veterinární činnost na Moravě a ve Slezsku. Zasloužil se mj. o veterinární úpravu obchodu s dobytkem a o úspěšné tlumení nákaz zvířat: slintavky a kulhavky, vztekliny, sněti slezinné a moru vepřů. Vydával publikace z chovatelství pro rolníky, přispíval do Zvěrolékařského obzoru, do Praktického chovatele, kde řídil rubriku o obchodu s domácími zvířaty a dobytčích trzích, a do denního tisku. Byl pohřben v rodišti. D: Výroční zpráva o činnosti obvodních zvěrolékařů v zemi Moravsko - slezské za rok 1931, in: Zvěrolékařský obzor 25, 1932, č. 12, s ; Rozšíření moru vepřů v zemi Moravskoslezské, in: tamtéž, č. 19, s L: R., Zvěrolékař O. D. vládním radou, in: Zvěrolékařský obzor 24, 1931, č. 7, s ; Zemský veterinární referent moravskoslezský vládní rada O. D. šedesátníkem, in: tamtéž 25, 1932, č. 23, s ; Vládní rada v. v. O. D. mrtev, in: tamtéž 30, 1937, č. 20, s ; R. Böhm, Moravští zemští zvěrolékaři po Václavu Čechovi, in: Veterinářství 21, 1971, s P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik, kniha č , římskokatolická fara Bohuslavice u Kyjova, matrika narozených sv. III., fol. 80. JIŘí ŠINDLáŘ, GUSTAV NOVOTNý DouBrava, Štěpán, * Brno, Vídeň (Rakousko), elektrotechnik, podnikatel, publicista Maturoval na českém (tzv. Slovanském) gymnáziu v Brně. Zapsal se na filozofickou fakultu české univerzity v Praze, kde studoval matematiku a fyziku a získal doktorát filozofie. Zůstal na univerzitě jako asistent ve fyzikálním ústavu prof. Č. Strou - hala se habilitoval jako soukromý docent, odešel z fyzi - kálního ústavu a se společníky Josefem Donátem a Robertem Bartelmusem založili 1887 v Brně první elektrotechnickou továrnu na Moravě, nazvanou Robert Bartelmus a spol.; 1903 byla přejmenována na Bartelmus, Donát a spol. Výrobním programem této české firmy se zprvu stala menší stejnosměrná dynama (do výkonu 10 kw), rozvaděče a obloukové lampy. Později se výroba rozšířila na veškeré elektrárenské zařízení pro městské elektrárny a elektrifikaci cukrovarů, dolů a dalších průmyslových podniků, osvětlování nádraží, vlaků a ulic. Továrna výrazně přispěla k elektrifikaci Brna. Vybudovala městskou elektrárnu v Přerově a ve Slezské Ostravě, elektrárnu pro napájení sítě městských drah ve Vídni a postupně pronikala i do dalších oblastí Rakouska-Uherska, kde úspěšně konkuro - vala velkým elektrotechnickým firmám (např. Siemens). Na počátku 20. století měla kolem 220 zaměstnanců. D. byl spolu s F. Křižíkem přesvědčen o budoucnosti stejnosměrného roz - vodu elektrické energie. Kromě podnikatelské činnosti také publikoval, psal převážně učebnice fyziky a elektrotechniky a popularizační články o elek trotechnice, které uveřejňovala vídeňská akademie nebo vycházely v časopisech Vesmír, Škola a život a Pedagogium. Byl autorem několika patentů, např. na konstrukci zdokonalené obloukové lampy (s J. Donátem). D: Untersuchungen über die beiden elektrischen Zustände, 1881; Über Elektricität: Versuch einer neuen Darstellung der elektrischen Grunderscheinungen, 1882; O elektřině, 1882; Fysika pro vyšší třídy škol reálných (s J. Simonidesem), 1882; Fysika pro vyšší třídy škol středních (s P. J. Müllerem a J. Simonidesem), 1884; Nauka o elektřině: praktické upo - třebení elektřiny, L: OSN 7, s. 879; 28, s. 284; MSN 2, s. 364; BL 1, s. 276; ISN 6, s. 122; O. Franěk, Dějiny České vysoké školy technické v Brně, 1969, s. 269, 337; M. Efmertová, Elektrotechnika v českých zemích, 1999, s. 43, 70. DouBravIC, ondřej viz ondřej I. Dúbravka DANIEL MAyER DouBravka (též DUBRAVKA, DOBRAVA), Přemyslovna, * asi 940/945?, pravděpodobně 977, polská kněžna z rodu Přemyslovců Dcera českého knížete Boleslava I. (sestra Boleslava II., Strach - kvase a Mlady/Marie, první abatyše kláštera sv. Jiří) a nezná - mé matky, manželka polského knížete Měška I. Úvahu o tom, že Měšek byl jejím druhým manželem (O. Balzer), nelze prameny doložit. Jejich sňatkem uzavřeným 965 či krátce předtím bylo upevněno spojenectví mezi Boleslavem I. a Měškem I., díky němuž Měšek získal mj. vojenskou pomoc od švagra Boleslava II., s níž porazil saského hraběte Wichmanna (967). Podle soudobých pramenů (Gal Anonym, ietmar Merseburský) přijal pohanský kníže Měšek pod vlivem katolické kněžny D. křest (966), a proto jejich manželství představovalo důležitou etapu christianizace Polska. Podle tradice založila D. kostely sv. Trojice a sv. Víta v Hnězdně a kostel P. Marie v Poznani (pramenné doklady nejsou k dispozici). Byla snad pohřbena v Hnězdně. Z manželství vzešel syn Boleslav (Chrabrý), kníže polský. Není zřejmé, zda dcera neznámého jména, která byla provdána za švédského krále Erika VIII., po jeho smr - ti 995 pak za dánského krále Svena Vidlivouse (snad Svatoslava; v severských pramenech Sigrid), byla dcerou D. nebo Měškovy druhé ženy Ody. O dalších dětech nezanechaly prameny informace. Hypoteticky bývá za dceru Měška I. a snad D. (nebo druhé Měškovy ženy Ody) považována manželka uherského krále Gejzy a matka Štěpána I. (podle pozdních a ne příliš spolehlivých pramenů se jmenovala Adelaida). Podle některých hypotéz byl synem Měška a D. též Vladivoj, který vládl v Čechách (novější bádání se k tomuto názoru nekloní). Po její smrti došlo k oslabení a později i k ukončení