Analýza organizace z pohledu jungovské typologie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Veřejná politika a lidské zdroje: Personální management a organizační rozvoj Analýza organizace z pohledu jungovské typologie Magisterská diplomová práce Vypracoval: Bc. Jan Hlava Vedoucí práce: Mgr. Blanka Plasová PhD Brno 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracoval samostatně za pouţití zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Opavě, dne Bc. Jan Hlava

3 Poděkování Děkuji Mgr. Blance Plasové PhD za vedení práce, rodičům a přátelům za podporu, Hance a Veronice za pomoc.

4 Obsah Úvod Teoretická část Osobnostní typologie v historické perspektivě Dodatek vysvětlení pojmosloví Carl Gustav Jung Já Vědomí a nevědomí Persona a stín Typologie C. G. Junga Zaměření osobnosti Introverze extraverze Smysly intuice Myšlení cítění Jungova osobnostní typologie Jungovská typologie Extroverze Introverze (extraversion introversion) Smyslové vnímání Intuice (Sensing intuition) Myšlení cítění (Thinking Feeling) Usuzovnání vnímání (Judging Percieving) typů osobnosti Pokračovatelé David Keirsey (teorie temperamentu) Temperamenty Pokračovatelé - William Bridges (typologie organizace) Původ charakteru organizace Rozvoj organizace Organizační charakter a vedení lidí Charakter organizace, růst a změna Metodologie závěrečné práce Cíl diplomové práce: Výzkumné otázky Strategie výzkumu: Postup výzkumu: Techniky sběru dat: Vlastnosti pouţitých nástrojů MBTI Kritika typologie MBTI... 45

5 Obhajoba typologie MBTI Vlastnosti pouţitých nástrojů OCI Výzkumný vzorek: Poznávací cíle práce Aplikační cíle práce Symbolický cíl práce Analýza Popis zkoumané organizace Personální sloţení týmu Dílčí výzkumná otázka Dílčí výzkumná otázka Popis charakteru organizace ENFP Konfrontace organizačního typu s realitou Popis charakteru organizace INFP Rozvoj organizace zkrocení organizačního stínu Dílčí výzkumná otázka Dílčí výzkumná otázka Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Doporučení DISKUZE Uţití jungovské typologie v organizacích Limity jungovské analýzy v organizacích Kritika Jungovské typologie Obhajoba jungovské typologie Názor autora Oranizational Character Index OCI Závěr Seznam literatury a zdrojů Annotation Anotace Jmenný a věcný rejstřík Seznam příloh Příloha č. 1: Seznam obrázků a tabulek Příloha č. 2: Osobností dotazník Michala Čakrta (Čakrt: 1996) Příloha č. 3: Klíč k vyhodnocení osobnostního dotazníku MBTI Příloha č. 4 Index Charakteru Organizace (William Bridges)... 88

6 Příloha č. 5: Vyhodnocení indexu organizace Stať... Chyba! Záložka není definována.

7 Úvod Jungovská osobnostní typologie je fenoménem, který má značný vliv na fungování organizací po celém světě. Organizace vyuţívají MBTI a další obdobné systémy při přijímacích řízeních nových zaměstnanců, k rozvoji manaţerských dovedností a leadershipu, k sladění pracovní pozice a osobnosti zaměstnance či při teambuildingových akcích. Jen ve Spojených státech amerických absolvuje osobnostní test na 2 miliony lidí. Jungovské nástroje vyuţívá 87% společností z ţebříčku Fortune 500. Objem prostředků, které americké společnosti investují do těchto nástrojů je odhadován na 400 mil. dolarů ročně (Gladwell: 2004). Jungovská typologie také proniká stále více do ţivotů lidí i mimo korporátní svět. S oblibou ji vyuţívají koučové a lidé zabývající se poradenstvím v oblasti mezilidských vztahů a osobním rozvojem. Existuje několik desítek webových stránek, které umoţňují vyplnění dotazníku a seznámení se s typem jednotlivce i teorií, která stojí v pozadí. V českém prostředí jungovskou typologie zpopularizoval Michal Čakrt, autor několika knih a lektor, který školí české manaţery v dovednosti s typologií pracovat. Existuje několik základních variant osobních inventářů a v rámci jungovské typologie existují různé modely a přístupy. Ty sice všechny vycházejí ze společného základu, ale logika pozadí jejich fungování je v některých případech značně odlišná. Z pohledu organizačního rozvoje je jedním z nejzajímavějších přínosů dílo amerického konzultanta Williama Bridgese. Ten celý systém jungovské typologie aplikoval na organizace a na základě své mnohaleté konzultační činnosti vytvořil specifickou typologii organizace. Téma této diplomové práce zní Přínos jungovské analýzy pro začínající organizaci. Cílem práce je provedení analýzy vybrané organizace za pouţití nástrojů vycházejících z díla Carla Junga a určení přínosu této analýzy pro konkrétní organizaci. Zjištění analýzy by měla obsahovat určení silných a slabých stránek organizace, které vyplynou z jejího organizačního charakteru a personálního sloţení. Součástí zjištění budou i budoucí výzvy v oblasti organizačního rozvoje, které vyplynou jednak z organizačního charakteru a jednak z určení aktuální vývojové fáze organizace. Hlavním cílem práce 12

8 však zůstává zjištění, nakolik jsou takto získaná data relevantní a pouţitelná v řízení a vedení vybrané organizace. Organizací zvolenou k analýze je poměrně mladý a inovativní podnik. Zvolené téma tedy reflektuje poměrně oţehavé téma, a sice problematiku zakládání nových organizací a podniků. V kontextu přetrvávající ekonomické recese se státy EU snaţí o podporu podnikání jako součást prorůstových opatření. V podnikatelském světe se jedná o poměrně známý fakt, ţe úspěšnost nově zaloţených organizací se pohybuje velice nízko, zhruba kolem hranice 12 % (Melissa Stanger: 2012). Z průzkumu společnosti Vodafone mezi finalisty soutěţe Nápad roku zároveň vyplývá, ţe celá třetina respondentů z neúspěšných projektů uvedla jako jednu z příčin rozpad týmu (Vodafone Nápad roku: 2014). Špatné sloţení týmu případně další aspekty spojené s personální rovinou start upů se takřka bez výjimek objevují v seznamech důvodů neúspěchu začínajících organizací. Oblast personálního řízení a rozvoje organizace je u začínajících organizací často podceňována, jedním z moţných důvodů můţe být i skutečnost, ţe zakladatelé těchto organizací se ponejvíce rekrutují z oblastí informačních technologií a ekonomie a lidská rovina organizace zůstává mimo jejich hlavní pozornost. Začínající organizace se tedy nacházejí ve velmi riskantním postavení. Disponují omezenými zdroji, často mají pouze zdroje lidské bez většího finančního zázemí, a aby uspěly, musí překonat řadu překáţek a zvládnout řadu rozdílných činností, od zpracování původní myšlenky do podoby business plánu, nalézt a testovat svůj business model, oslovit první klienty a v neposlední řadě zvládnout dynamiku tvořícího se týmu. To je i případ zkoumané organizace a jedním z cílů práce je zjistit, nakolik uţitečná můţe být právě jungovská analýza pro tento specifický typ organizací. 13

9 Teoretická část Osobnostní typologie v historické perspektivě Kořeny osobnostní typologie najdeme jiţ v antice. Za autora první typologie je povaţován Galén z Pergamu, jehoţ klasifikační systém postavený na poměru tělesných šťáv je dnes důvěrně známý kaţdému vzdělanému člověku. (Čakrt: 1996) Galénovu typologii později objevil a mezi tehdejší šlechtou a měšťanstvem zpopularizoval Immanuel Kant. Jeho pojetí bylo striktně kategoriální, tzn., ţe člověk byl v tomto pojetí sangvinik, cholerik, melancholik nebo flegmatik, ale nic mezi tím. (Čakrt: 1996) Toto kategoriální pojetí lidské osobnosti revidoval na počátku 20. století Wilhelm Wundt, který začal jako první pouţívat dimenzionální pojetí osobnosti. Do stávající galénovské typologie zavedl škály stability a emocionality, jejichţ integrace fakticky znamenala změnu kategoriálního paradigmatu a připustila existenci smíšeného typu, jak ukazuje Obr. 1. Obr. č. 1: Wundtem revidovaná galénovská typologie Zdroj: Čakrt,

10 Z počátku 20. století pocházejí i další pokusy o sestavení osobnostní typologie. Mezi nejznámější patří práce E. Dickese, E. Kretchmera nebo práce E. Sprangera. Z roku 1921 pochází pak Jungova kniha Die Typologische Type, ve které pojednává o typologii postavené na dichotomii psychických funkcí, čímţ poloţil základy funkcionálního modelu lidské osobnosti. O Jungově přínosu bude více pojednáno v následujících kapitolách (Čakrt: 1996). V padesátých letech 20. století pak Jungovu typologii dále rozpracovaly autorky Katherine Briggs a Isabele Myers. Modifikací Jungova systému a vypracováním osobnostního dotazníku vznikla první verze Myers-Briggs Type Indicator (MBTI), který znamenal významný obrat v uţití osobnostních typologií. Dotazník se stal velmi oblíbeným zejména v korporátním světě a natrvalo proměnil podobu práce zejména v HR odděleních (Čakrt: 2009) Úspěch MBTI vzbudil velkou nevoli zejména v akademickém světě. Psychologům a psychiatrům nejvíce vadila skutečnost, ţe ani jedna z autorek neabsolvovala studium psychologie. MBTI bylo označováno jako nevědecké a šarlatánské. Navzdory této kritice se však MBTI začínal pouţívat stále ve více organizacích. Je třeba zmínit, ţe od počátku 20. století vznikal také tzv. faktorový model osobnosti. Ten vycházel primárně z lexikální analýzy a první osobnostní inventáře byly sestaveny v polovině 30. let. Výsledkem tohoto akademického bádání je pětifaktorový model osobnosti, označovaný také jako Big 5 (Hřebíčková: 2011). Jak MBTI tak Big5 jsou dále rozpracovávány řadou autorů a v obou případech jsou k dispozici desítky variant dotazníků. Nad rámec této práce by pak byl výčet dalších systémů, které vznikly v druhé polovině 20. století a vznikají na počátku 21. století. Za všechny zmiňme například hojně uţívaný Belbinův dotazník zaměřený na týmové role. Potřeba pracovat s nějakou formou osobnostní typologie provází lidstvo jiţ dlouhá staletí. Za tu dobu bylo vytvořeno nepřeberné mnoţství typologií a dotazníků. Zatímco 15

11 větev vycházející z Jungova učení je velmi oblíbená zejména v korporátním světě, pětifaktorový model je uznávám zejména na akademické půdě. Čtenáře asi příliš nepřekvapí, ţe zastánci obou táborů mezi sebou vedou vášnivé spory. Dodatek vysvětlení pojmosloví Netrvalo dlouho a po úspěchu MBTI se jungovské typologii začali věnovat další typologové. Za všechny zmiňme jména John. P. Golden, June Singer a Mary Loomis, David Keirsey a Marylin Bates. Vznikly tak další alternativy k MBTI Golden Personality Profiler, The Singer-Loomis Type Deployment Inventory nebo Keirsey Temperament Sorter. (Čakrt: 2009) Často bývají všechny tyto nástroje mezi laickou veřejností ale i akademických pracích označovány souhrnně zkratkou MBTI. Toto označení je však nepřesné a zavádějící. Tato běţně se vyskytující nepřesnost je však pochopitelná, neboť všechny tyto nástroje pracují na stejném čtyřdimenzionálním principu a jsou si mezi sebou velmi podobné. Autor práce se rozhodl pracovat s termínem jungovská typologie jakoţto souhrnného označení pro všechny tyto nástroje. Jen pro úplnost je třeba dodat, ţe tyto nástroje jsou jen pohodlnou zkratkou k určení osobního typu a nikoli nezbytnou záleţitostí. Pojem jungovská typologie tak odkazuje nikoli ke konkrétním nástrojům, ale k čtyřdimenzionálnímu modelu osobnosti a systému 16 osobnostních typů. Carl Gustav Jung Švýcarský psychiatr a psychoanalytik, pokračovatel Sigmunda Freuda a zakladatel analytické psychologie. Jak jiţ bylo řečeno dříve, základy funkcionální typologie poloţil Jung svou prací Die Psychologische Type. Tuto práci je však třeba vnímat v kontextu celého Jungova díla. Rozbor Jungova odkazu není v moţnostech této práce a není ani jejím cílem, přesto autor povaţuje za nutné nastínit alespoň Jungův strukturní model lidské psychiky. Pojmem psychika Jung rozumí celost všech psychických pochodů, jak vědomých, tak nevědomých (Jakobi: 2013). Jungův model psychiky je postaven na dichotomii dvou 16

12 sloţek vědomí a nevědomí. Dalším klíčovým elementem je já, které je obsaţeno jak ve vědomé tak v nevědomé sloţce. Já Já je permanentně v centru naší pozornosti. Jedná se o centrum vědomí, které kombinuje obsahy naší psychiky na straně jedné a podněty z vnějšího světa na straně druhé. Můţeme říci, ţe bez já neexistuje vědomí. Vědomí a nevědomí Vědomí Jung definuje jako funkci udržující vztah psychických obsahů k já (Jakobi: 2013). Na rozdíl od nevědomí je vědomí silně omezeno svou kapacitou a v jednom okamţiku je schopno obsahovat jen silně limitované mnoţství obsahů. Vědomí je jakousi operační pamětí, ve které se odehrává interakce mezi vnějšími stimuly a zvědomělými obsahy našeho nevědomí. Vědomí vzniká z nevědomého základu. Vědomí je diskontinuální, neboť značnou část ţivota trávíme mimo něj. Naproti tomu nevědomí je kontinuální, trvalé a permanentně přítomné. Nevědomí je strukturováno do vrstev podle svého původu. Jung hovoří o rovině osobního nevědomí, ve které se nachází všechny zapomenuté, potlačené a vytěsněné záţitky a emoce jedince. Další rovinou je kolektivní nevědomí. V něm jsou obsaţeny zkušenosti velké skupiny lidí (skupiny, lidské rasy nebo lidstva jako takového). Tyto obsahy jsou pak manifestovány v archetypech, které jsou základní funkční jednotkou kolektivního nevědomí. Persona a stín Z hlediska osobnostní typologie je třeba zmínit koncept persony a stínu. Persona (=maska) je sociální část našeho já, která nám umoţňuje ţít ve společnosti ostatních lidí, respektovat společenské normy a pravidla a usilovat o uznání v očích druhých lidí. Oč větší je persona, tím větší bývá stín. Ten je jakýmsi temným společníkem, který představuje naši potlačenou přirozenost, je více nevědomý, ale vţdy připraven ovládnout situaci, kdykoli mu to vědomí dovolí. Úkolem lidského jedince je podle Junga setkání s vlastním stínem a jeho integrace (Jakobi: 2013). 17

13 Typologie C. G. Junga V úvodu je třeba zmínit, ţe sám Jung svou typologii zcela nerozpracoval. Svým vymezením psychických funkcí však poloţil základy, na kterých MBTI a další podobné typologie vznikly. Zaměření osobnosti na extravertní a introvertní a dvě škály psychických funkcí, tedy smysly - intuice a cítění myšlení nejsou však jediné, co si jeho pokračovatelé z jeho odkazu vzali. Zachována zůstala i logika skladby psychických funkcí, tedy skutečnost, ţe kaţdý z nás má tendenci preferovat některé funkce před jinými. Významná je pro teorii osobnostních typů i jeho koncepce stínu. V perspektivě psychických funkcí jsou stínovými funkcemi ty, které jsou pro jednotlivce nepreferované, tedy nevyvinuté a nepouţívané. Čím výrazněji preferujeme některou funkci, tím je její protipól méně rozvinutý, neboli oč větší persona, tím větší stín. Cílem Jungova terapeutického přístupu bylo, aby jednotlivec dosáhl rovnováhy mezi svými silnými a slabými stránkami a stal se tak komplexní a vyrovnanou osobností. Tento přístup zachovávají i jeho pokračovatelé. Zaměření osobnosti Introverze extraverze První dimenze podle Junga rozhoduje o zaměření lidské psychiky, tedy je-li člověk obrácen více směrem k vnějšímu světu nebo naopak zda se raději zaobírá svým vnitřním světem. Umístění na této škále rozhoduje o tom, jak konkrétní jedinec obnovuje své duševní zdroje, tedy jak relaxuje. Zatímco introvert odpočívá o samotě v ústraní, například s knihou, extrovert odpočívá sociálním kontaktem. Introvert bývá popisován jako člověk uzavřený, tichý aţ plachý, přemýšlivý. Mívá rezervovaný vztah ke svému okolí a je společensky zdrţenlivý. Má bohatou fantazii a rád tráví čas uvnitř své hlavy. V psychologických publikacích se často objevuje obrat, ţe introvert má spíše negativní vztah k objektu a realitu vnímá značně subjektivně. Extrovert je popisován jako člověk společenský, druţný, otevřený vůči vnějšímu světu, adaptabilní. Je závislý na názorech a mínění ostatních. Jeho vztah k objektu je spíše pozitivní, raději se zaobírá vnějšími skutečnostmi lidmi a událostmi neţli svým vnitřním světem (Jung: 1968). Smysly intuice Tato dimenze určuje, jakým způsobem člověk bere věci na vědomí, tedy jakým 18

14 způsobem přijímá informace. Jung tyto funkce označuje jako iracionální, protoţe informace nejsou nijak selektovány, tyto funkce bezprostředně poskytují informace o vnějším světě. Jedinec s preferencí smyslového vnímání má informace o vnějším světě zprostředkovány primárně pomocí smyslového aparátu. Informace jsou surové, detailní povahy, nejsou nijak hodnoceny. Smyslově orientovaný člověk vidí spíše smrk neţ les. Jedinec s preferovanou intuicí vnímá svět odlišně. Intuice není zaměřená na detail jako smysly, ale spíše na celek, jedná se tedy o holistickou funkci. Jung o ní hovoří jako funkci, díky níţ máme schopnost vidět za roh, tedy předvídat pravidelnosti a struktury i v situaci, kdy nemáme ţádné konkrétní informace. Intuitivní člověk vnímá spíše les neţ konkrétní stromy (Jung: 1968). Myšlení cítění Myšlení a cítění jsou racionální funkce, pomocí nichţ vyhodnocujeme informace poskytnuté iracionálními funkcemi. Myšlení je objektivní, hodnotí informace v kategoriích pravda nepravda, správné nesprávné. Cítění je subjektivní, hodnotí informace v kategorii příjemné nepříjemné. Jungova osobnostní typologie Kognitivní funkce Jungův model kognitivních funkcí je dvoudimenzionální. 1. Dimenze smysly intuice 2. Dimenze myšlení cítění Kombinací čtyř funkcí (smysly, intuice, cítění, myšlení) a dvojího zaměření (introverze, extraverze) vzniká osm osobnostních typů. Jungovy typy osobnosti Extrovertně myšlenkový typ: je to empirik, posuzuje skutečnost na základě pojmů vyvozených z konkrétní a objektivní zkušenosti. 19

15 Extrovertně citový typ: hodnotí skutečnost spíše na základě společenských konvencí, má sklon vytvářet silné, ale krátkodobé vazby. Extrovertně počitkový typ: realista, který se řídí skutečností, jeţ můţe vidět nebo kterou mu prezentuje věda. Akceptuje svět takový, jaký je, bez toho aniţ by se nad ním nějak zamýšlel. Extrovertně intuitivní typ: zaměřený na plány a sebeuplatnění více neţ na přítomnou skutečnost. Jeho zájem o nové věci často není příliš trvalý. Introvertně myšlenkový typ: intelektuál, který se řídí myšlenkami a abstrakcí více neţ fakty. Sleduje vlastní ideje a nezajímá se, zda je ostatními akceptován. Introvertně citový typ: jeho představy a subjektivní vnímání světa je posazeno výše neţ objektivní realita, jeho světem jsou často knihy. Introvertně počitkový typ: senzitivní jedinec, reakce na skutečnost je závislá na intenzitě subjektivního proţívání bezprostřední skutečnosti. Introvertně intuitivní typ: snílek, mystik, typicky ponořený do své skutečnosti, vnější svět pro něj mnohdy neexistuje, můţe být proto nepraktický (Říčan: 2007; Hall, Lindsey: 1997 cit. Dle Hájaková: 2010) Jungův systém tří škál a osmi osobnostních typů se stal základem pro práci dalších typologů. K Jungovým třem škálám byla přidána ještě čtvrtá škála, vnímání a usuzování, a tím vznikla typologie o 16 osobnostních typech, jak je pouţívána dodnes 1. Jungovská typologie Jak jiţ bylo řečeno, v druhé polovině 20. století pak Jungovu typologii dále rozpracovaly autorky Katherine Briggs a Isabele Myers. Modifikací Jungova systému a vypracováním osobnostního dotazníku vznikla první verze Myers-Briggs Type Indicator (MBTI). K Jungovým škálám byla přidána ještě čtvrtá dimenze vnímání 1 Autor práce pro tyto systémy pouţívá označení jungovská typologie. 20

16 usuzování, která podobně jako extraverze a introverze není psychickou funkcí jako takovou, ale zaměřením lidské psychiky. Tím vznikl známý systém 16 osobnostních typů, který se pouţívá dodnes. Vznikla tak komplexní typologie osobnosti včetně osobnostního dotazníku. O základních aspektech této osobnostní typologie bude pojednáno na dalších stránkách. První tři dimenze byly krátce nastíněny v předchozí kapitole věnované modelu C. G. Junga. V této kapitole budou popsány o něco podrobněji podle autorů věnujících se typologii. Extroverze Introverze (extraversion introversion) Jak bylo napsáno, introverze a extroverze jsou funkce zaměření osobnosti. Klíčovým popisem, který se bez výjimky objevuje ve všech knihách typologii věnovaných, je ţe se jedná o způsob dobíjení mentální energie, tedy kognitivních zdrojů. Marti Olsen Laney popisuje rozdíl následovně: introvert je jako baterie, která se potřebuje pravidelně dobíjet. Činí tak během času tráveného o samotě. Introverta naopak popisuje jako solární panel, který potřebuje být vystaven energii slunečního záření, aby fungoval. Touto externí energií jsou pro extraverta ostatní lidé. Být sám znamená být pod zamračenou oblohou (Laney: 2006). Další popis rozdílu mezi introverzí a extraverzí, který se v literatuře často opakuje, a který je důsledkem způsobu dobíjení mentální energie je socialita extravertů versus teritorialita introvertů. Ta je způsobená potřebou introvertů být o samotě. Spousta introvertů tak má svoji studovnu, pracovnu, garáţ nebo posed v lese, kam se uchylují, chtějí-li být o samotě a velmi nelibě nesou, jsou-li vyrušováni přítomností ostatních lidí. Třetím hojně zmiňovaným aspektem rozdílnosti obou typů je šířka versus hloubka v potřebě interakcí a sociálních vztahů. Extraverti udrţují velké mnoţství relativně povrchních vztahů. Na společenských událostech preferují větší skupinky lidí, které mohou často střídat. Za jeden večer tak mohou mluvit s desítkami lidí. Introverti naproti tomu preferují sociální kontakt ve dvou popř. v malé skupince lidí a v tomto formátu stráví klidně celý večer bez potřeby poznávat někoho dalšího. Rozdílné preference se projevují rovněţ v tématech rozhovorů. Extroverti skáčou z tématu na téma, introverti raději do hloubky rozeberou jednu věc, která zaujala jejich pozornost. Čakrt uvádí, ţe extrovert, který jde např. na večírek, můţe přemýšlet nad tím, zda ho tam lidi přijmou, zda ho budou mít rádi. Introvert bude spíše přemýšlet nad tím, jestli na večírku vůbec 21

17 někdo, s kým bude mít cenu trávit čas (Čakrt: 2004). Keirsey pak píše, ţe naprosto odlišně oba typy proţívají osamocení. Extrovert se cítí osaměle, je-li skutečně sám. Introvert se cítí osaměle, je-li obklopen spoustou třeba neznámých lidí. V takové situaci můţe introvert proţívat hluboké pocity izolace a odloučení od svého vlastního já (Keirsey: 2010). V populaci jsou častěji zastoupeni extraverti a to v 75% (Bradway: 1964). 22

18 Tabulka č. 1: Extroverze a introverze (Extraversion - Introversion) Extraverze Introverze Iniciativnost Extraverti podněcují sociální situace, Reaktivnost Ve společenských záleţitostech a kontaktech seznamují lidi mezi sebou navzájem a přenechávají iniciativu ostatním propojují je Expresivnost Rezervovanost S oblibou a s malými zábranami sdělují Dávají přednost tomu nedávat své emoce, ostatním své názory a dávají najevo své emoce. Jsou hovorní, většinou v ţivém a proţitky a zájmy okamţitě najevo, řešit své záleţitosti sami optimistickém stylu Vstřícnost Intimnost Mají rádi kolem sebe lidi, často se připojují Mají rádi do hloubky jdoucí vztahy k jiţ existujícím skupinám, udrţují je nebo s nemnohými lidmi zakládají nové Participativnost Uvážlivost Chtějí do svých činností zahrnovat druhé a být Více jim vyhovuje komunikace zahrnováni do jejich činností. prostřednictvím psaného textu. Raději píší a čtou, mluvený rozhovor jim neposkytuje dostatek času věci promyslet a přesně formulovat Energie a nadšení Bývají tam, kde se něco děje, a strhávají na sebe pozornost. Vyzařují energii, hoří aby Poklid Tíhnou ke klidným a tichým místům, drţí se v pozadí. sami mohli zapalovat Společenskost, družnost Dávají přednost spolupracovat a komunikovat s ostatními osobně a přímo o nejrůznějších tématech Nezávislost Ke štěstí se nepotřebují nutně spojovat s jinými lidmi a získávat jejich souhlas, v mnoha případech si vystačí sami. Zdroj: Čakrt, 2010 Smyslové vnímání Intuice (Sensing intuition) 23

19 Smyslové vnímání intuice je škála, která definuje, jakým způsobem preferuje příjem informací, čemu věnujeme naši pozornost a čeho si všímáme. Vzhledem k omezené kapacitě lidského vědomí tato volba zásadním způsobem určuje, jaký bude náš modus operandi. Smyslové typy preferují konkrétní, smyslovými vjemy zprostředkované informace. To jak věci vypadají, jak voní, jaké jsou na omak, jsou pro ně velmi důleţité vjemy. V důsledku tak bývají konkrétní, praktičtí a realističtí. Mají tendenci stát spíše nohama na zemi. Jejich zaměření směřuje spíše k současnosti, k tomu co je, a k minulosti, tedy k tomu, jak jsme se dostali aţ sem. Smyslový typ je v populaci běţnější, jeho výskyt se podle různých průzkumů odhaduje na 65-75% populace (Čakrt: 2010). Intuitivní člověk vnímá svět odlišným způsobem. Nesoustředí se tolik na konkrétní fyzické stimuly, svou pozornost věnuje celkovému obrazu a vztahům mezi jednotlivými částmi systému. Mnohem více neţ fakta jej zajímají myšlenky, ideje a moţnosti. Na rozdíl od smyslového typu nesnáší rutinu. O co hůře zvládají detaily a opakující se činnosti, o to lépe jim jde vymýšlení nového a objevování nepoznaného. Intuitivní typ je mnohem méně soustředěný, častěji přeskakuje s činnosti na činnost, často věci nedokončuje. Jung popisuje intuitivní typ jako člověka, který zaseje pole, ale kdyţ začne klíčit úroda, intuitiv uţ je pryč a pracuje na něčem jiném. Tak z jeho práce často těţí jiní. Často se uvádí, ţe intuitiv má velké nadání vymýšlet nové věci, ale není příliš schopen věci prakticky pouţívat (Čakrt: 2004). V literatuře panuje názor, ţe dichotomie S-N plodí nejvíce komunikačních nedorozumění ze všech čtyř škál. Jak uvádí Čakrt, pokud jeden vidí les a druhý stromy, je těţké se dohodnout na tom, co vlastně vidíme a co s tím budeme dělat (Čakrt: 2010, s. 31). Keirsey k tomu dodává, ţe tento rozdíl dokáţe mezi lidmi budovat do nebe tyčící se zdi (Keirsey: 2006, s. 21). Dále uvádí, ţe dichotomie S-N v Jungově pojetí odpovídá Kretchmerovu schizotymnímu a cyklotymnímu typu. Na rozdíl od Junga však Kretchmer tomuto rozdílu přisuzoval zásadní konstitutivní význam pro lidskou osobnost (Keirsey: 2006). V Keirseyho modelu temperamentu hraje tato škála dominantní roli, více neţ v ostatních jungovských modelech, nicméně na míře praktického dopadu této dichotomie se shodují všichni autoři. Přehled rozdílů mezi smyslovým a intuitivním typem ukazuje tabulka: 24

20 Tabulka č. 2: Smysly a intuice Smyslový Konkrétní Zajímají je fakta a jen s opatrností opouštějí území toho, co je prokazatelné Realističtí Řídí se selským rozumem a zabývají se jen tím, co je proveditelné Praktičtí Dbají o to, aby věci fungovaly a něčemu uţitečnému slouţily Empiričtí Učí se tak, ţe věci vyzkoušejí a prověří, opírají se o znalosti toho, co sami vypozorovali nebo zkusili a co se osvědčilo; nemívají rádi abstrakce, obecné teorie a spekulace Tradicionalističtí Ctí a spoléhají se především na to, co je prověřeno časem, neprahnou po novotách za kaţdou cenu Zdroj: Čakrt, 2004 Intuitivní Abstraktní Čtou mezi řádky, snaţí se vymknout z reality, hledají skryté významy či nová spojení a moţnosti Nápadití Jsou vynalézaví a hledají neotřelé způsoby, jak na věci pohlíţet nebo jak je dělat Odvozující Mají rádi znalosti pro ně samé, bez nutné vazby na jejich bezprostřední vyuţití a s oblibou vyvozují z existujících znalostí nové poznatky a záměry Teoretičtí Důvěřují teoriím a sami je vytvářejí; nemají potíţe s hypotézami, objevují skryté zákonitosti a formulují nové, spíše neţ by hledali praktické vyuţití Originální Jsou puzeni k novému a usilují o to, aby oni sami nebo jejich dílo bylo v něčem nové, jedinečné a nezaměnitelné 25

21 Myšlení cítění (Thinking Feeling) Smysly a Intuice nám určují preferenci, jakým datům a informacím dáváme přednost. Dimenze myšlení cítění zase udává, jakým způsobem s těmito informacemi nadále pracujeme, tedy jakým způsobem je vyhodnocujeme. Myšlení analyzuje postavení informací v objektivním řádu věcí, cítění pak hodnotí jejich přijatelnost (Čakrt: 2010). Čakrt i Keirsey se shodují na tom, ţe se preference významně podílejí na preferovaném způsobu pomoci a projevů náklonnosti. Lidé s preferencí cítění začínají zpravidla pochvalou a oceněním projeveného úsilí a teprve posléze následují věci, které je třeba změnit nebo vylepšit. Racionální lidé postupují opačně. Vychází z předpokladu, ţe to, co uţ je dost dobré a není třeba vylepšovat, nestojí za zmínku a vrhají svou pozornost primárně na věci, které vylepšení potřebují. Problém nastává, pokud jsou hodnocený a hodnotitel opačných preferencí. Kritizovaný F ztrácí motivaci a o svém nadřízeném patrně prohlásí, ţe mu nic není dost dobré. Oceněný T pak můţe ocenění povaţovat za laciné a nezaslouţené, protoţe on chtěl dostat kritickou zpětnou vazbu, aby věděl, jak dále postupovat a nikoli se spokojit s polovičatým výsledkem (Keirsey: 2006). Tento rozdíl je způsoben rozdílností perspektiv obou typů. Myslící jedinec má tendenci od problému poodstoupit a hodnotit jej ryze objektivně, jeho cítící protějšek do problému naopak vstupuje, prociťuje ho a jedná spíše subjektivně. Škála T F je jediná v jungovském modelu osobnosti, která má určitou genderovou korelaci. Ţeny tendují spíše k preferenci cítění zhruba z 60%. Naopak muţi ve stejné míře preferují spíše myšlení. Tyto rozdíly jsou patrně ovlivněny společenskými normami a myslící ţeny a cítící muţi se mohou ocitat pod společenským tlakem jednat proti své přirozené preferenci (Keirsey: 2006). 26

22 Tabulka č. 3 Myšlení a cítění myšlení Logičtí Ideální pro ně je rozhodovat se neosobně, bezrozporně, pouze na základě zváţení všech pro a proti Racionální Dávají přednost objektivním a transparentním postupům bez emocí Tázající se Cítí nutkání vyjasňovat si věci mnoha dotazy Kritičtí Věří, ţe dobrých výsledků se dosáhne skepsí a tím, ţe se poukáţe na to, co ještě není dobré, nikoliv chválením toho, co jiţ není třeba zlepšovat Neústupní Jakmile jsou přesvědčeni, ţe mají pravdu, trvají na ní a snaţí se ji prosadit Zdroj: čakrt, 2010 Cítění Vciťující se Rozhodují se podle toho, jak by bylo jim samotným v kůţi toho druhého Soucítící Při rozhodování berou v potaz to, co je lidem milé a nemilé, to vše ve vazbě na osobní hodnoty Přizpůsobiví Jsou schopni přijmout postoj je-li to pro tebe tak důleţité, tak já se přizpůsobím Přijímající Tolerují a respektují názory druhých se snahou najít v jiných lidech nebo odlišných názorech vţdy něco dobrého Citliví Jsou schopni vidět obě strany mince a hledají nejdříve to, na čem je moţné se shodnout Usuzovnání vnímání (Judging Percieving) Poslední dimenze J P bývá někdy popisována jako jakýsi dodatek k Jungovi. Objevují se i formulace, ţe za původce této škály je moţné povaţovat autorky původního MBTI dotazníku. Kolem existence této škály se vedly značné spory. Autor práce zastává spíše názor, ţe tato poslední škála byla v Jungově práci obsaţena spíše implicitně, Jung jí nevěnoval zdaleka tolik pozornosti jako ostatním škálám, coţ je koneckonců patrné i ze skutečnosti, ţe jeho původní typologie obsahuje jen 8 typů osobnosti namísto stávajících 16. Vysvětlení celé záleţitosti podává Keirsey: Problém spočívá v tom, co vlastně Jung 27

23 myslel oním usuzováním a vnímáním, protoţe usuzování mělo úzce souviset s dospíváním k rozhodnutí a uzavírání záleţitostí; vnímání mělo mít spojitost s uvědomováním si naštěstí je Jungova specifikace pozorovatelných rozdílů při jednání nezávislá na jeho úvahách a hypotézách, takţe zjišťování a popisování typů nemusí být zmíněnými nejednoznačnostmi vůbec zasaţeno (Keirsey: 2006). Skutečností tak je, ţe ve všech modelech se s touto dimenzí pracuje podobně jako s dimenzí introverze extraverze, tedy jako se zaměřením směrem k vnějšímu světu a preferencí určitého přístupu. Lidé typu J bývají nesví, mají-li nedořešené záleţitosti, popisují pocity napětí a tenze, které zmizí, aţ kdyţ je záleţitost definitivně uzavřena. Naproti tomu lidé s preferencí vnímání rádi nechávají otevřený konec a prostor pro moţné změny, pokud se objeví nové informace, které by způsobily, ţe stávající postup se ukázal jako ne zcela optimální. Z tohoto rozdílu pak vyplývá odlišné nadání obou typů. Zatímco typ J je organizačně zdatný, dobře a efektivně plánuje, stanovuje a dodrţuje termíny takřka s určitou posvátností, typ P vyniká spíše v improvizaci, práci na poslední chvíli v hektickém tempu. Typ P vnímá termíny a deadliny spíše jako budík, který mu říká, ţe je třeba konečně na věci začít pracovat. Typ J má vyvinutější smysl pro povinnost, jeho krédem je práce potom zábava, typ P ţije v přesvědčení, ţe jen odpočinutý člověk můţe podávat dobrý výkon. Pro typ je velmi důleţité, aby jej práce bavila. Není-li tomu tak, má tendenci ji odsouvat na nejzazší moţnou hranici a teprve pod tlakem blíţícího se termínu celou věc sprovodit ze světa (Čakrt: 2010). Na závěr cítí autor potřebu uvést jedno dovysvětlení. Preference J bývá asociována s pozusováním a funkce P s vnímavostí. Keirsey však uvádí, ţe J lidé nehodnotí ostatní o nic více neţ lidé P a naopak. Tuto preferenci je třeba vnímat v kontextu tendence k dokončování věcí nebo tendenci ponechávat prostor pro změny (Keirsey: 2006). 16 typů osobnosti 8 mentálních funkcí Jung popsal osm základních nástrojů, jeţ tvoří typologickou osnovu fungování lidské psychiky. Podle tohoto pojetí jsou rozdíly v psychologických typech osobnosti způsobeny tím, jaké z těchto nástrojů mají lidé k dispozici, jak je pouţívají a v jakém pořadí (Čakrt:2010). 28

24 Tabulka č. 4: Psychické funkce Nástroje vnímání: Nástroje usuzování: Extravertní smyslové vnímání Se Extravertní myšlení Te Introvertní smyslové vnímání Si Introvertní myšlení Ti Extravertní intuice Ne Extravertní cítění Fe Introvertní intuice Ni Zdroj: Čakrt, 2009 Introvertní cítění Fi 16 osobních typů Osu osobnostního typu tvoří funkce, které máme k dispozici a hierarchie, do níţ jsou uspořádány. Podle obecně přijímaného konceptu definovaného Isabele Myers a Katherine Briggs disponuje kaţdý typ čtyřmi mentálními nástroji, které jsou odvozeny z preferenčních párů smysly intuice a myšlení cítění. Kaţdá z těchto funkcí se navíc vyskytuje v introvertované nebo extrovertované variantě. Pro ilustraci uveďme konkrétní příklad na typu ESFJ. U extraverta je dominantní funkce vţdy extravertní. V tomto případě se jedná o extravertní cítění (označované jako Fe). Pomocná, sekundární funkce je vţdy z opačného gardu. Cítění je funkce racionální, hodnotící, pomocná funkce je tedy iracionální, zajišťující sběr a výběr informací, u tohoto typu introvertní smysly Si. Terciální funkce je stejného zaměření jako funkce sekundární, ale je jejím protipólem a je orientovaná opačným směrem, jedná se tedy o extrovertní intuici Ne. Poslední funkce je protipólem funkce dominantní s opačným zaměřením, v našem případě se tedy jedná o introvertní myšlení Ti. Z toho vyplývá, ţe kaţdý má k dispozici čtyři nástroje, kde s různou obratností pouţívá a čtyři nástroje, které nemá k dispozici vůbec. Někteří typologové a terapeuti, jako např. John Bebee pracují s konceptem, ve kterém propojili tyto funkce s koncepcí Jungova 29

25 stínu. Tyto funkce jsou primárně nevědomé a projevují v extrémních situacích, kdy ztrácíme kontrolu, a naše osvědčené mechanismy přestávají fungovat. (Haas: 2011) Michal Čakrt tvrdí, ţe se jednotlivé funkce vyvíjejí v čase. Jako dítě si člověk nejdříve osvojuje primárně svou dominantní funkci. Kdyţ je dominantní funkce plně rozvinuta, přistupuje mladý člověk k rozvoji sekundární, pomocné funkce. Ve věku kolem třiceti se začíná emancipovat terciální funkce a poslední funkce se začne silněji projevovat aţ v pozdějším věku, kolem 50. nebo 60. roku ţivota. První dvě funkce tvoří dle Čakrta vůdčí tandem, pomyslného kapitána s navigátorem (Čakrt: 2010). Zajímavé přirovnání nabízí Tieger a Tiegrová. Jednotlivé funkce si máme představit jako čtyřčlennou rodinu v autě. Dominantní funkce je pomyslný tatínek za volantem, sekundární funkce pak maminka s mapou v roli navigátora. Třetí funkce je starší dítě a poslední inferiorní funkce je rodinný benjamínek, který moţná ještě ani nemluví. (Tieger: 1998) Následující tabulka představuje 16 typů osobnosti včetně hierarchického uspořádání jejich funkcí. Tabulka 5: 16 typů a hierarchie funkcí ISTJ Si Te Fi Ne ISFJ Si Fe Ti Ne INFJ Ni Fe Ti Se INTJ Ni Te Fi Se ISTP Ti Se Ni Fe ISFP Fi Se Ni Te INFP Fi Ne Si Te INTP Ti Ne Si Fe ESTP Se Ti Fe Ni ESFP Se Fi Te Ni ENFP Ne Fi Te Si ENTP Ne Ti Fe Si ESTJ Te Si Ne Fi ESFJ Fe Si Ne Ti ENFJ Fe Ni Se Ti ENTJ Te Ni Se Fi Zdroj: Myers, 1984 Pokračovatelé David Keirsey (teorie temperamentu) Temperamenty Vlivnou koncepcí se v rámci jungovské typologie stala teorie temperamentů Davida 30

26 Keirseyho a Marylin Batesové. Keirsey a Batesová skloubili poznatky jungovské typologie spolu s poznatky ostatních teoretiků z oblasti osobnostní typologie (Kretchmer, Spranger, Galén) a poznatky dalších psychologických disciplín (Maslow, Sheldon, Sullivan, Freud, Adler, Adickes, Bulliot). Výsledkem je rozdělení 16 osobnostních typů do čtyř skupin. Jejich členové jsou sice mezi sebou velmi odlišní, ale mnohem více jsou si mezi sebou podobní (Čakrt: 2009). Snad s ohledem na původ osobnostní typologie ve starém Řecku pracuje původní koncepce s motivem staré řecké báje. Podle ní měl Zeus nařídit bohům, aby stvořili lidstvo více podobné boţstvu. Oněmi bohy byli Apollon, Dionýsos, Prometheus a jeho bratr Epimtheus. Podle báje měl Apollon přinést lidem oduševnělost, Dionýsos je měl vést k radosti, Prometheus měl člověka směřovat k poznání a Epimetheus měl lidem vštípit smysl pro povinnost. (Keirsey: 2006) Ve svých pozdějších pracích Keirsey opouští od uţití Řeckých bohů a pro jednotlivé temperamenty zavádí označení racionálové, idealisté, hráči a stráţci. V tomto textu nadále autor pracuje primárně s tímto modernějším označením jednotlivých temperamentů. Výchozím bodem určení temperamentu je způsob, jakým přijímáme informace, tedy intuice (N) nebo smysly (S). Jsme-li intuitivní typ, pak je z hlediska konstituce temperamentu nejdůleţitější, jakým způsobem informace vyhodnocujeme, tedy emocionálně (F) nebo racionálně (T). V případě smyslového typu nezáleţí tolik na tom, jak informaci zpracujeme, ale to, jak s ní naloţíme, tedy naše zaměření k organizovanosti (J) nebo spontaneitě (P). (Miková, Stang: 2010) Tabulka č. 6: Temperamenty 2 NT (12 %) Prometheus Racionálové (Rationals) NF (12 %) Appolón Idealisté (Idealists) 2 Čísla v procentech uvádí procentuální výskyt v populaci. 31

27 SP (38 %) Dionýsos Hráči (Artisans) Zdroj: vlastní zpracování dle Keirsey, SJ (38 %) Epimetheus Sztráţci (Guardians) Hráči (SP) Díky smyslovému vnímání jsou velmi praktičtí a realističtí. Více neţ jiné typy ţijí přítomným okamţikem. Keirsey popisuje hráče jako lidi, kteří milují akci a spontaneitu. Jejich hlavní hodnotou bývá svoboda. Pravidla respektují jen s určitým odporem a nejvíce milují krizové situace, kdy pravidla přestávají platit. Jsou orientováni spíše na proces neţ na výsledek. Hráči bývají mistrní improvizátoři, z jejich řad se rekrutují piloti, závodníci, řidiči sanitek, krizoví manaţeři, záchranáři. Hráči mají přirozený sklon pouţívat všemoţné nástroje. Bývají to optimisté, vřelí a velmi přátelští lidé. Zejména extravertní hráči bývají velmi oblíbení. Jejich stinnou stránkou můţe být, ţe nevyhledávají závazky a spíše se jich straní. Přestoţe ze všech typů si stanovují nejméně dlouhodobých cílů, jejich orientace na proces sebou nese zajímavý paradox. Pokud jsou dostatečně motivováni, jsou schopni jednu činnost vykonávat bez únavy celé hodiny. Není proto divu, ţe právě z řad hráčů pochází řada virtuosů svých oborů. Keirsey tvrdí, ţe hráči jsou nevědomky perfekcionisty usilující o dokonalost v akci. Nemají za cíl stát se virtuosem a dokonale ovládnout svůj obor nebo nástroj, ale svým neúnavným zaměřením na konkrétní činnost se virtuosy často stávají (Keirsey: 2006). Strážci (SJ) Lidé tohoto typu jsou stavebními kameny společnosti. Mívají aţ náboţný vztah k povinnostem, neboť chtějí být uţiteční těm, se kterými ţijí. Velmi důleţité je pro ně členství. SJ musí někam patřit, být částí celku. Ne proto, aby mu větší celek poskytl ochranu, ale proto, aby větší celek dal smysl jeho činnosti. Stráţci jsou ochránci a pečující lidé. Tam, kde hráči usilují o volnost a svobodu, stráţci usilují o pouta a závazky. Jsou zodpovědní a uznávají tradice, jejichţ dodrţování mají rádi a dohlíţejí na 32

28 ně. Pro stráţce je příznačná určitá negativita, kterou často nedávají najevo. Obava z toho, ţe se věci nebudou vyvíjet správným směrem. Často na si na sebe nechají naloţit mnoţství závazků, které je těţko unést a neočekávají za to uznání. Překročí-li to však únosnou mez, mohou být depresivní. Byl to pravděpodobně stráţce, kdo zaloţil první skautský oddíl s jejich heslem buď připraven. Stráţci vţdy myslí na zadní vrátka a na horší časy, proto obyčejně bývají šetrní a spořiví. Zatímco hráči ţijí primárně přítomností, pro stráţce je velmi důleţitá minulost. Nemívají v lásce změny, i kdyţ si uvědomují jejich nutnost. Preferují cestu postupných malých změn oproti změně skokem. Respektují společenskou hierarchii a autority, velmi si cení různých vyznamenání a titulů. V zásadě věří, ţe společnost funguje, jak má, a kdo poctivě bez reptání pracuje den za dnem, dojde nakonec ocenění a náleţitého uznání. Stráţci jsou stabilizátory a pilíři společnosti. Najdeme je hojně ve školách, na úřadech, v armádě, v bankách. Jsou-li spíše emocionálně orientovaní (F) věnují se často péči o druhé v nemocnicích, domovech důchodců atp. Jsou pracovití, vytrvalí a čestní (Keirsey: 2006). Racionálové (NT) Zatímco hráčů a stráţců je v populaci cca 38%, racionálové a idealisté jsou vzácnější, ke kaţdému temperamentu náleţí zhruba 12% lidí. NT bývá fascinován mocí. Nikoli však ve smyslu potřeby vládnout ostatním, nýbrţ touhou ovládnout přírodu. NT chce všemu rozumět, chce vysvětlovat ostatním, jak věci fungují, a chce umět předvídat. Základním kritériem je kompetence. NT tak představuje typického vědce hnaného touhou po poznání, často v popkultuře parodovaného výstředního podivína. Racionálové jsou orientováni primárně do budoucnosti. Minulost je pryč, je dobré se z ní poučit, ale co bylo je minulostí. Hlavním zájmem racionálů bývají objevy a inovace, je pro ně příznačná touha měnit stávající pořádky a postupy. Ne nutně proto, ţe ty stávající nefungují, ale proto, ţe by to mohlo fungovat lépe. Pro NT je typická vzpurnost vůči autoritám a to jiţ od daného dětství a odmítají respektovat pravidla, u kterých nechápou jejich smysl. Stinnou stránkou racionálů bývá jejich sebekritičnost, kterou oplývají nejvíce ze všech typů. Keirsey uvádí, ţe spousta racionálů o sobě víceméně trvale pochybuje. Jejich obrannou reakcí často bývá arogance. NT mívá rozsáhlé znalosti i v oblastech, kde by jej nikdo nečekal. Mají rádi teorie a 33

29 s oblibou budují teoretické modely. Rád si hraje se slovy a jazykem obecně. Racionálové bývají často spíše v roli pozorovatelů neţ aktivních účastníků společenského ţivota. Nebývají příliš nastaveni vnímat sloţitosti a spletitosti mezilidských vztahů stejně jako emocionální stavy druhých lidí a bývají často označováni jako chladní a necitelní. Zajímavostí na závěr budiţ, ţe jsou mnohem více neţ jiné typy přitahováni ke klasifikaci lidí a vytváření modelů lidské psychiky. Asi nepřekvapí, ţe jak Jung tak Keirsey náleţí k tomuto temperamentu (Keirsey: 2006). Idealisté (NF) Idealisté mají silnou potřebou zabývat se sami sebou a svou vlastní identitou. Jejich ţivot bývá nikdy nekončícím procesem hledání sebe sama a smyslu svého ţivota. Idealisté se chtějí stát tím, k čemu byli předurčeni. Nechtějí mít stejný smysl ţivota jako všichni ostatní, váţí si své individuality a originálnosti, svého jedinečného přínosu. Chtějí být autentičtí a odmítají hrát role. Paradoxně si často uvědomují, ţe ostatní nevidí celou komplexnost jejich osobnosti ale jen tu část, kterou chtějí nebo kterou jsou připraveni vidět. NF bývají velmi vnímaví k neverbálním a paraverbálním projevům. Byť je jich v populaci relativně málo, na ostatní mají značný vliv. Z řad NF pochází spisovatelé, scénáristé, básníci, ale také psychologové, psychiatři, koučové a v neposlední řadě také učitelé. Hledání smyslu ţivota svého i ostatních, naplňování potenciálu a rozvoj člověka jako takového jsou oblasti, které idealisty silně přitahují. Jejich nejsilnější stránkou bývá komunikace a to zejména díky nebývalé empatii, která u některých jedinců můţe působit aţ nadpřirozeně. NF vidí ostatní spíše z té lepší stránky, snadno odpouštějí a dávají druhou šanci. Podobně jako NT jsou orientováni spíše na budoucnost, to, co je nyní jim nestačí. O ostatních lidech často přemýšlejí v kontextu jejich moţností a snaţí se svému okolí pomoci nalézt jejich cestu (Keirsey: 2006). Pokračovatelé - William Bridges (typologie organizace) Zajímavým způsobem aplikoval Jungovskou typologii americký konzultant William Bridges. Celý systém čtyřdimenzionálního modelu neaplikoval na jednotlivce, ale na 34

30 organizace jak celky, resp. jejich části. Tento přístup samozřejmě vyvolal značné pochybnosti o oprávněnosti a adekvátnosti takového postupu, organizace je přece mnohem komplexnější útvar neţ psychika jednotlivce. Autor práce se však domnívá, ţe tento postup je nejen moţný a přínosný, ale rovněţ v souladu s odkazem Junga. Ten ve svých přednáškách z Tavistocku hovořil dokonce o osobnosti národů a Bridgesův přístup by patrně schválil (Jung: 1968). Je však pravdou, ţe organizace je kvalitativně jiné povahy neţ jednotlivec a při aplikace jungovské teorie je třeba brát na tuto skutečnost zřetel. Hlavním rozdíly oproti typologii osobnosti jsou následující: 1) Organizace není toliko jedním typem ale spíše mozaikou typů tvořenou jednotlivými organizačními jednotkami. 2) Typ organizace není neměnný v čase jako u člověka, ale mění a vyvíjí se v čase. První rozdíl pramení podle Bridgese ze skutečnosti, ţe organizace, zejména ty velké, jsou příliš sloţité a komplexní na to, aby se dal spolehlivě určit jejich typ. Jakoţto člověk vycházející primárně z praxe vypozoroval, ţe nejsnáze lze organizační typ určit právě na úrovni oddělení a útvarů. Účetní oddělení tak povětšinou bývá charakteru ISTJ zatímco oddělení vývoje bude spíše INTP. Právě na úrovní vztahů jednotlivých oddělení případně ve vztazích mezi oddělením a vedením se v největší míře projevují organizační konflikty typologické povahy (Bridges: 2006). Druhý rozdíl vycházejí ze skutečnosti, ţe člověk má jakoţto biologické stvoření svůj determinovaný ţivotní cyklus. Organizace je sociální útvar a můţe přetrvávat po staletí. 35

31 Původ charakteru organizace V této kapitole bude pojednáno o tom, které prvky se podílejí na konstituci organizačního charakteru. Osobnost zakladatele má na charakter organizace zásadní význam. V kapitole své knihy věnující se tomuto tématu Bridges cituje Emersona: instituce je prodlouţeným stínem člověka. Vliv osobnosti zakladatele bývá významnější u firem, které vznikly v garáţi nebo u kuchyňského stolu, tedy řečeno moderním jazykem tzv. start-upů. U akciových společností zaloţených několika právnickými subjekty tento element nemusí být vůbec moţné vystopovat (Bridges: 2006). Druhým aspektem je charakter vlastního oboru podnikání. Finanční sektor bude spíše odpovídat charakteristice STJ, IT průmysl tenduje k charakteristice INT. Bridges se domnívá, ţe podnikání samo o sobě má charakteristiku STJ. To podle něj často způsobuje, ţe i organizace, které by měly vykazovat cítící preferenci se s ohledem na obchodní činnost stanou spíše myslícími. Třetím faktorem je charakteristika hlavní pracovní skupiny. Máte-li např. malou IT firmu s dvaceti vývojáři (INT)a dalšími pěti zaměstnanci starajících se o marketing, prodej atd. se sebesilnější preferencí extraverze organizace bude stále tíhnout k introverzi. Čtvrtým faktorem jsou následovníci. Kaţdý CEO, který firmu vede, ji můţe výrazným způsobem ovlivnit a změnit její charakter. Pátým faktorem je podle Bridgese historie organizace. Zejména významné události v historii se podle něj mají tendenci podepsat na organizačním charakteru. Posledním faktorem, který Bridges postavil tak trochu vedle prvních pěti a detailněji s ním dále pracoval, je aktuální fáze ve vývoji organizace. Je-li firma v začátcích své existence, má v sobě patně něco z původního snu, který je introvertní povahy. Je-li firma na konci své dráhy, neschopna se adaptovat a paralyzovaná vlastními pravidly a předpisy, bude se jednat pravděpodobně o ISJ. Tímto Bridgesův výčet končí. Autor se domnívá, ţe výčet by mohl být rozšířen o vliv zákazníků, kteří i v sektoru B2C hrají stále významnější roli. V zásadě se dá říci, ţe 36

32 bychom mohli takto postupovat dále a objevovat další a další faktory. Vhodným nástrojem by k tomu mohla být stakeholder analýza. Nicméně asi nebylo Bridgesovým záměrem nabídnout vyčerpávající seznam ale spíše nastínit určitou logiku a zmínit jen faktory nejvýznamnější (Bridges: 2006) Rozvoj organizace Podle Bridgese existují dva typy aktivit, které si doopravdy zaslouţí označení organizační rozvoj. Prvním je odhalování vnitřního potenciálu a zmírňování slabých stránek organizace tak, aby mohl být tento skrytý potenciál naplněn. Druhým typem organizačního rozvoje jsou pak všechny aktivity, které pomáhájí organizaci procházet přirozenými fázemi jejího růstu a dosáhnutí fáze zralosti (Bridges: 2006). Rozvoj organizací odlišného typu by měl probíhat také odlišně. Jednak má každá organizace své specifické silné a slabé stránky, obě organizace navíc v rámci svého životního cyklu řeší značně rozdílné problémy (Bridges: 2006). Tímto výrokem Bridges vysvětluje příčiny toho, proč nějaký projekt či rozvojová aktivita v jedné společnosti naplní očekávání a v jiné organizaci naprosto selţou. Bridges ve své knize kriticky vymezuje vůči postupům a metodám, které mají tendenci být aplikovány na všechny organizaci stejně. Stejně jako v osobnostní typologii klade velký důraz na individualitu konkrétního subjektu, ať uţ jde o jedince či organizaci. Rozvoj organizace by měl probíhat ve třech krocích. Tím prvním je určení charakteru organizace. To by mělo vést nejen k poznání, jaká organizace je, ale i k přijetí toho, jaká je. Tato reflexe a následné akceptování zjištění jsou výchozím bodem všech rozvojových aktivit. Naopak, popření sebe sama jako organizace, povaţuje Bridges za velmi nebezpečné. Všechna popření se mají tendenci projektovat do organizačního stínu a skrze něj se pak projektovat na ostatní subjekty, ať uţ se jedná o jiné organizační jednotky v rámci jedné organizace nebo organizace konkurenční. V obou případech nám náš stín brání v nezkresleném pohledu na realitu a negativně ovlivňovat kvalitu našich rozhodnutí (Bridges: 2006). Druhým krokem pak je společně s vedením pochopit, jak tento charakter podmiňuje její rozvoj. Důleţitým aspektem je zkrocení organizačního stínu, tedy uvědumění si existence tohoto fenoménu a následné rozvojové aktivity zaměřené na rozvoj slabých stránek organizace, tedy to co je v osobnostní typologii označováno jako stínové 37