Jak přežít třicet let s jedním chlapem (a s jednou tchýní) povídky ke kávě. Hana Hrabáková

Transkript

1

2 Jak přežít třicet let s jedním chlapem (a s jednou tchýní) povídky ke kávě Hana Hrabáková

3 text Hana Hrabáková, 2015 cover Kameel Machart, 2015 ISBN:

4 úvod... Odmala mě bavilo psát. Dlouhé dopisy, příběhy, postřehy. První povídku jsem napsala v prváku na gymplu, byla to spíš vzpomínka na taneční. Další povídky jsem psala o svých láskách, jak přicházely a odcházely. Tehdy jsem je ale nikomu nedávala číst. Potřebovala jsem se vypsat z nevyrovnaného postoje k bouřlivému milostnému životu. I u maturitní písemky z češtiny mě profesorka zabrzdila na jedenácté stránce Před pár lety mě opět přepadla potřeba psát. To když se nahromadila spousta veselých a neuvěřitelných historek mé kamarádky Hely. Její životní eskapády jsme si vyprávěly na holčičích mejdanech, až někoho napadlo, abych to sepsala. To už jsem vlastnila počítač a nemusela ťukat do Consulu a opravovat překlepy. Chytlo mě to. Mým prvním čtenářem byla kamarádka a kolegyně Blanka, kterou jsem snad poprvé v životě viděla smát se nahlas, řekla bych chechtat se; to mi dodalo odvahy k rozesílání povídek známým kámoškách, které v té době vlastnily internet. A protože ohlas byl kladný, motivovalo mě to k tomu, sepsat každou zajímavou událost blbost, která mi přišla vtipná. Nakonec jsem psala fejetony pro redaktora Miloslava, který je zveřejňoval ve svých novinách, které už čtvrt století vydává. Často mě zastavovaly ženy středních let a ptaly se, jak moc si vymýšlím. Nevymýšlím, odpovídala jsem. Tohle píše sám život. K vydání knížky mě navedl právě Miloslav, kterého si troufám zařadit mezi mé přátele. Některá jména jsou změněna, jiná vymyšlena. Hana Hrabáková

5 ... Jak Hela zavařovala meruňky 1Kdo zná Helu, ví, že je ohromně šikovná. Tedy co se umění týče: hraje na piano, zpívá, tancuje... to všechno zvládá, ale nesmí nic dělat rukama. Když si má přišít knoflík, je to katastrofa. Dírku nevidí a když ji po hmatu najde, zase se do ní netrefí. Opravdu jednou si přišívala knoflík k blůzce, seděla na malé židličce, najednou se rozesmála a povídá: Já si tam přišila i punčocháče!... Jindy zase za mnou přijela na chatu k Nežárce, že půjdeme na borůvky. Přijela na dva dny a koupila si na to dva žluté desetilitrové kýble! Borůvky sbírala vleže a kouřila při tom. Sbírání ji nebavilo - nezakryla ani dno kýble. Utrhla tři borůvky, dvě jí upadly. Zato zánovní světlé džíny byly flekaté od rozválených fialových kuliček. Druhý den si vzala kalhoty jiné, že v těch špinavých nepůjde, takže ušpinila i džíny číslo dvě. To je Hela.... 5

6 ... Jednoho letního dne jí kdosi přinesl koš meruněk. Zavařím je na zimu, rozhodla se. Už to, že při mytí sklenic žádnou nerozbila, byl úspěch. A to, že si nezlomila ruku při pěchování meruněk do sklenic, byl zázrak. Sklenice zavíčkovala a dala vařit do vypůjčeného zavařovacího hrnce. Blížila se osmá hodina večerní. Hela si šla číst do obýváku. Hela totiž stále čte. A přitom kouří. Před desátou po dvou hodinách zavařování to už ale dávno nevěděla, že zavařuje, slyšela odněkud ránu. Něco někde spadlo. To asi sousedka pode mnou něco upustila. No nic pomyslela si a dál v klídku četla a kouřila. Kolem půlnoci - po čtyřech hodinách zavařování, se Heluš šla umýt a zamířila do pelíšku v ložnici. RÁNO: Ranní hygiena a co si Hela dá k snídani? Vešla do kuchyně a neví, neví, co se děje. Je tady nějak teploučko a vlhkoučko Pohled stočí ke sporáku 6...

7 Plamen plápolá. Polekaná Hela koukne do zavařovacího hrnce a tam horko, červeno a roztavené sklo! Teprve teď se Hela rozhlíží po kuchyni a na různých místech vidí víčka od sklenic, sem tam i meruňku, pecičku... Oči samy kouknou směrem ke stropu odkud visí cáry meruněk! Ta rána před desátou nebyla z bytu paní sousedky. To spadla puklice z hrnce. Rány další už Hela zaspala. Výsledek zavařovací akce? Její manžel konečně vymaloval kuchyň. Asi budu muset zavařovat i v obýváku, aby vymaloval i tam smála se Hela. Je to víc než deset let, ale když k ní přijdete do kuchyně a kouknete se na strop, stopy po meruňkách jsou tam stále. Přemalovat to prostě nejde! Což mi připomnělo, jak se maluje u nás

8 ... Jak můj manžel nevymaloval 2Před pár lety jsme budovali v obýváku krb a při té příležitosti jsem přesvědčila zedníka, aby vymaloval obývák. To dosud dělával můj muž. Šikulka byl rychle hotov a jelikož mu zbyla barva, nahnala jsem ho malovat i do kuchyně. Barva však nevystačila, tak musel přikoupit další, no - ale pak zase zbyla. Tak chudák, než se nadál, vymaloval i chodbu, koupelnu a schodiště... Dobrovolně a bez keců. Nestihl akorát ložnici, ale tu slíbil vymalovat manžel. Jenže, nějak mu to stále nevycházelo a mně docházela trpělivost. Na mé otázky, kdy se pustí do té ložnice, odpovídal: No, teď na podzim určitě né, to vůbec neschne. Přišlo jaro. Teď na jaře s tím na mě nechoď, nemám čas, víš co mám práce a v létě s tím taky nepočítej, to zase schne moc rychle, počkej na podzim. 8...

9 Přišel podzim. Ty ses snad zbláznila, teď na podzim? Když to vůbec neschne! Připomněla jsem mu, že jsem tam přede dvěma lety rozmázla krvavého komára a šlic je tam doteď. Prosím tě, do ložnice stejně nikdo nechodí, když ti to nevadilo dva roky, co tak najednou Jak najednou? Připomněla jsem mu, že strop je úplně šedý, že je to hrůza a že mi to taky vadí. Panebože, proč koukáš na strop?! Řekla jsem mu, že už se nebudu doprošovat a objednám si malíře. Ty ses zbláznila, vyhazovat prachy, když to můžu udělat já! rozčílil se manžel. Jenže ty to neuděláš pípla jsem. No, teď zrovna nemám čas. Až někdy, na jaře... Došla mně trpělivost Ne, vymaluj teď! Na jaře se zase budeš vymlouvat a zase bude podzim Ty bys taky furt jen malovala, to není normální, začal zeširoka. Ta ložnice není malovaná skoro deset let Jsou lidi, který nemalujou vůbec! snažil se oponovat.... 9

10 Tak vymaluješ to?! přitvrdila jsem. Jo, ale až budu mít čas To bych se taky nemusela dočkat vůbec, vzdorovala jsem a definitivně se rozhodla: Malíře si prostě objednám. Budeš vyhazovat prachy zbytečně, já bych to vymaloval. Ale dělej, jak myslíš Malíře jsem sehnala a oznámila to manželovi. My budeme malovat? divil se. Když jsem vyklízela ložnici, nechtěl mi pomoci. A těch keců, co měl kolem»mojí«špíny,»mých«pavučin To jsem zvědavej, jak to ten umělec vymaluje. A ať je pryč, než přijdu z práce diktoval si manžel, když se blížil den D. Malíř přišel brzy ráno a v půl jedné už jsem se s ním loučila. Maloval čistě a ještě po sobě uklidil. Manžel se vrátil a šel se podívat. Hm, takhle bych to uměl taky. No, nezabili byste ho? 10...

11 Jak si udělat z uklízení radost... 3Když už jsem byla v uklízení, řekla jsem si, že se pustím do mých slonů Mám v obýváku třípatrovou černou otevřenou vitrínku a v ní samé slony. V nejnižším patře sídlí starý, téměř historický psací stroj, obklopený také slony. Jednou za čas si vezmu velký lavor, naskládám do něj všechny sloní figurky, otírám je a opatrně vracím zpět do poliček. Šílená práce. Jednou u mě byla na návštěvě bývalá kolegyně Bohunka a poradila mi, abych si k tomu nalila dvojku červeného, že to půjde líp. Od té doby to takhle praktikuju a opravdu, užívám si hezkou chvilku se slony. Opatrně jsem tedy naskládala všechny sloníky do lavoru a vyndala psací stroj. Jenže - uchopila jsem ho tak nešikovně, že mi vyklouzl z ruky a spadl na všechny ty sošky do lavoru. V rychlosti jsem ho chtěla vyndat, on mi ale vyklouzl podruhé a zbytek slonů dorazil! Koukala jsem nevěřícně na tu spoušť. Nejdříve jsem vyndala zdravé slony, pak samostatné uši a nakonec choboty. Zkoušela jsem, co by šlo slepit, ale pak jsem to vzdala... 11

12 a nevinná zvířátka pohřbila v odpadkovém koši. Vyprávěla jsem to kamarádce Jitce, ta se mohla potrhat smíchy a hned mě srovnávala s naší kolegyní Helenou, tou, která je neobyčejně nešikovná, rozbije, co se dá, všechno jí upadne a zbytek ztratí. A hned jsme si připomněly příběh starý několik let. Helena tehdy slavila kulatiny a my jí jely pomoci na chatu s úklidem. Vysmejčit, umýt okna a prostě připravit chatičku pro návštěvy. Včera jsem tam byla sundat záclony, vezu je vyprané, abychom je nemusely šmudlat tady u pumpy, oznámila nám. A představte si, šla jsem se projít a našla čtyři klouzky, jenže Někam jsem je dala a už jsem je pak nenašla. Třeba budou někde na terase nebo na studni, možná v šuplíku, někde tu musí být No, nikde nebyly. Tím je Hela známá a všeobecně se to ví. Ona totiž, když jede dělat generální úklid, stačí si ještě skočit do lesa na houby. Proto pak jedeme uklízet znovu, společně. Hela si v chatičce něco smejčila, prozpěvovala si, pokuřovala a já se dala do mytí oken. Šlo to rychle, okýnka jsou malá. Za chvíli bylo hotovo. Helo, kde máš ty záclony? ptám se. V tý žlutý velký igelitce, ještě jsou mokrý, dávala jsem je tam rovnou z pračky. Připravím si vitrážku a jdu navlékat záclonky se žlutými květy a zelenými lístečky po babičce

13 Šáhnu po první záclonce a říkám si, že je nějak blbě vymáchaná. Vytáhnu jí, roztřepu a něco slizkého se táhne sem tam. Koukám jako blázen Co to je?! Volám na Helču: Pojď se podívat, co je to! A Hela se pleskla do čela!: Jéééé, už vím, kam jsem včera dala ty klouzky! Položila jsem je na ty záclony a Helo, tys vyprala klouzky na 40? Tohle se asi povede málokomu

14 4Mezi všemi těmi figurkami slonů je také jedna figurka vlčáka, našeho prvního Bena. Manžel ho dostal kdysi jako malinkaté štěňátko od kamarádů k narozeninám a od té doby máme doma veselo. Psík to byl neuvěřitelně učenlivý, akorát se vymykal všem radám ve všech dostupných příručkách. Už když s ním manžel začal chodit na cvičák, dělal všechno možné, jen ne to, co měl. Z první hodiny si přinesl v notýsku pětku, protože neštěkal na povel. V další hodině dostal opět pětku, protože nečekal na povel při přeskoku překážek a předběhl ostatní. Čtyřku za užnevímco jsem považovala za velké zlepšení. Další zlepšení se ale nekonalo.... Ben První... Doma na zahradě byl Ben miláček všech kolemjdoucích. Bohužel, brzy přišel na to, že život za ohradou je zajímavější. Poprvé se mu to povedlo, když šla okolo školička. Skákal radostí tak, že se najednou ocitl na druhé straně plotu

15 Manželovi nezbylo, než zvýšit plot okolo celého pozemku. Jelikož se Benovi venku líbilo, zkoušel plot přešplhat i nyní a - zase se mu to povedlo. Byl se podívat v obchoďáku a skončil na psí záchytce. Jela jsem si pro něj a po velkém smlouvání mě to stálo pět set. Manžel zvyšoval plot podruhé. Marně. Ben začal utíkat čím dál častěji a můj synovec mu začal říkat Zdrhač neuvěřitelný. Aby byl lépe identifikovatelný, dostal na krk řetízky s různými telefonními čísly, protože v té době ještě mobily nebyly. Jednou u mě byla na návštěvě kolegyně Bohunka a divila se, proč má ten pes tolik náhrdelníků. Hned druhý den ho podle nich poznala - volala mi, že je v pojišťovně. Manžel zvyšoval plot potřetí. A Ben? Vždy si našel nějakou únikovku a my dostávali další a další pokuty. Někdy to bylo za tři sta, jindy za dvě a pak už nám ho policisté, kterým se v těch dobách říkalo příslušníci, vozili za dvě stovky pokaždé rovnou domů. Náš Ben se podíval do několika hospod, nastoupil do autobusu K, všechny lidi tam radostí poskákal a zase vystoupil. Jindy nám volal jakýsi mladík z nádraží - stál na perónu a oblečení měl celé poťapičkované. I jemu jsme zaplatili odškodné. Jednou se byl Beník ohřát v dětské ordinaci na poliklinice a největším jeho úspěchem byla návštěva tělocvičny na základní škole. K nemalé radosti dětí se zapojil do míčových her při hodině tělocviku a jeden z míčů prokousl. Přivolaní příslušníci už věděli, kam s ním

16 Manžel mu postavil na zahradě kotec i se střechou. Pouštěli jsme ho, jen když jsme byli doma. Přesto se mu podařilo zdrhnout.... Poslední útěk se mu stal osudným. Pod dálničním mostem ho srazilo auto a Ben se nepostavil na zadní. Ve svých jedenácti letech prodělal náročnou operaci a už se nikdy nikam nepodíval. Zato si konečně pořádně užil naší krásné zahrady

17 Jak si Maruška pořídila pejska... 5Jednou se naše kolegyně Maruška rozhodla, že když ještě nemá vnoučata, pořídí si taky pejska. Maličkého panelákového. Přesvědčila manžela a začala se chystat na velkou událost.... Začala nakupovat kombinézky, svetříky, oboječky a přenosnou růžovou tašku (za tři tácy z druhé ruky) a těšila se na vyhlídnutou yorkšíří holčičku. Přikoupila tričíčko i mikinku, pár maskáčových oblečků do lesa, gumičky a mašličky do vlasů, pastičku na zuby a prakticky vyčerpala rodinný rozpočet. I já jsem jí napletla několik kombinézek a svetříků, aby byla psí holka fešanda. Když si Maruška pejsánka přivezla, vzala si dva dny mateřské dovolené a všem mobilem sdělovala, jak pejsek krásně spí, jak mu chutná šunčička, oblíkala ho do všech těch... 17

18 oblečků a dokonce mu pořídila oboječek s drahokamínky a rozesílala nám fotografie. (Jen jsem si pomyslela, jak by našemu černému vlčákovi slušel červený nebo žlutý rolák ) Jednou Maruška potkala naši mladou kolegyni s malým Štěpánem v kočárku. Když viděla, jak je miminko volepené, sedla do auta a jela svému pejsánkovi dokoupit šáličku a kulíšečka.... Přišly Vánoce. Maruška zrušila celoživotní úspory a nakoupila pejskovi dárečky. Zubní pasta za dvě stovky, zato s příchutí šunky, gumičky a mašličky do vlasů za pět set, o cenách oblečků ani nemluvě. Společně jsme doufaly, že na jaře dostaneme nějaké odměny - bude potřeba dokoupit jarní kolekci. Jednoho dne jsme s kolegyní Janou dostaly čubičku na hlídání. Vyslechly jsme si pokyny, v kolik hodin má jíst, v kolik pít, kdy spát a v čem se má jít vyvenčit. Když Jana viděla tu červenou kombinézu, řekla: Já s ní nikam nejdu, ta má na sobě dražší oblečení, než my dvě dohromady! Nakonec svolila, že s ní půjde k nejbližšímu křoví a vezme ji ven nahatou, snad to nikdo neuvidí a nenapráská Marušce - měla by zkažený zbytek týdne. Jana se vrátila a povídá: Ona ta blbka z toho, že je nahatá, byla tak rozhozená, že se nechtěla vyčůrat. Musela jsem jí to ukázat

19 Ještěže nemluví a nebude žalovat. Když jsme psíka vracely, svorně jsme tvrdily, že jsme se držely přesně manuálu. Kdyby Maruška věděla, jak nahatý pesan řádil, že mu chutnalo všechno možné, i šunkofleky s červenou řepou, zapíjel je džusem a že se radostí venku válel v prachu, asi by už s námi do smrti smrťoucí nepromluvila!... 19

20 Jak jsem se učila jezdit vlakem... 6Náš Ben byl už skoro všude, i na nádraží a já jsem se tam ocitla také, přesto, že vlakem nejezdím. Kam můžu, dojdu pěšky, do práce jezdím autem. Trasa Beroun Karlštejn, kde jsem pracovala, je samá serpentina a prosincová sněhová kalamita mně tehdy udělala čáru přes rozpočet Jelikož přes víkend napadlo asi půl metru sněhu a byly námrazy, vyvstal problém s dopravou. Můj muž mi řekl: Na renolta zapomeň! Vezmi si krumpáč, lopatu a vyhrab si před barákem felicii. S tou když to někam švihneš, to mě tolik mrzet nebude. Po chvíli ticha dodal: A nebo mazej na vlak! Mám opravdu hodného manžela. Mazala jsem tedy na vlak, když mně tak dobře poradil. Koupit si lístek a trefit se do správného vlaku snad zvládnu. Maminka mě upozornila, že dveře se u vagonů samy už neotevírají, že se musí mačkat nějaké mačkátko

21 Poprvé jsem pro jistotu mačkala už od Srbska, abych se ujistila, že to funguje. Karlštejn je druhá stanice od Berouna, tak jsem to hlídala. V šest ráno však byla tma a nebylo nic vidět. Vláček napoprvé zastavil v polích, na hradle, to já v té tmě nepoznala, tudíž mně druhá stanice vyšla už v Srbsku.... Odpoledne zpět do Berouna to mívá zpoždění, některé vlaky nejezdí vůbec a nás se ve studené čekárně jednou sešlo asi osm čekatelů. Jediná já jsem byla naštvaná, ostatní jezdí často a nepřišlo jim to.... Jednou hned v Berouně nastoupilo několik starších žen, které se vracely z trhu. Každá měla pět až sedm tašek. Ukládaly všechny ty tašky kolem sebe, svlékaly bundy a kabáty. A teď to přišlo: Jé, Máňo, ty jedeš taky? zahalekala jedna na celý vagón. Ale holka, že jsem radši nezůstala doma! Co vezeš? Obhlídne svých několik tašek a huláká: Ale nic, dyk nic nemaj!... 21

22 No to máš pravdu! přidají se ostatní a začnou vybalovat papíry s obloženými chlebíčky. Už pečeš? ptá se jedna a druhá odpovídá: Ani se na to nevy... Fanda by to sežral a víš, že on to nesmí! Já taky nepeču, mně letos upeče Bláža Bláža? Neblázni, ta do toho dává umělotiny, řekni si Fanče, ta peče z másla! Fanča by mě pomluvila, víš jaká je Mně peče Růža a ještě mi při tom udělá trvalou Bavilo mě to.... Těšila jsem se na další středu, až zase pojedou holky z trhu, a doufala, že neroztaje sníh a já se zase nevrátím za volant. Neroztál a já tudíž jezdila dál a denně získávala nové poznatky. Po několika dnech ježdění stejným vlakem jsem zjistila, že je to dvoupatrák. I vydala jsem se na vyhlídku do patra. Nejenže nebylo nic vidět, ještě mě vyhmátl průvodčí, že je to jen pro V.I.P., a tak jsem mazala zase do podzámčí. Taky jsem zjistila, že lístek má platnost do druhého dne. Zeptala jsem se tedy průvodčího, jestli na něj mohu jezdit opravdu dva dny a on mi vysvětlil, že jeden den můžu tam 22...

23 a kdybych u někoho přespala, tak mi to platí i druhý den zpět. Teď tedy přemýšlím, u koho bych mohla přespat, aby se mi to vyplatilo. Taky dosud nevím, jestli je tam někde jídelní vagón.... Když jsem své zážitky vyprávěla manželovi, řekl mi, že on jel naposledy vlakem, když v rohu stála kamínka a přikládalo se do nich uhlí. Prosincové jízdy vlakem byly pro mě hodně podnětné. Jelikož bydlím daleko od nádraží, měla jsem velký dostatek pohybu, tím pádem štíhlejší pas a vlivem pravidelného dýchání čerstvého vzduchu i ňadra dmoucí Teď už ale zase dávno jezdím autem, které na mě každé ráno čeká v teploučké garáži. To, co chvíli vypadalo jako pas, už zase jako pas nevypadá, ňadra dmoucí se dmou přímou úměrou bez ohledu na povětrnostní podmínky. A taky nevím, co právě nemají na berounských trzích

24 Jak se ztratila tchýně... 7Ještě jeden zážitek mám se sněhem. To se nám takhle jednou ztratila tchýně. Dopoledne nám oznámila, že jede s přítelkyní do Prahy, do divadla, na odpolední představení od dvou hodin. Manžel ji vezl na vlak s tím, že pro ni zase navečer přijede na nádraží. Odpoledne ale začalo sněžit jako o život. A silničáři opět nestíhali... Blížila se sedmá hodina večerní, tchýně nevolá. Sněžilo čím dál víc. Vytočila jsem její číslo a - nic. Opakovala jsem to ještě dvakrát. Před osmou hodinou se konečně ozvala, že jsou teprve na Hlavním nádraží a že se ozve, až budou v Berouně. Co tam proboha dělaly tak dlouho? Sněžilo a sněžilo 24...

25 Před devátou zazvonil mobil. Á babky dorazily, pomyslela jsem si. Omyl. Tchýně naříkala do telefonu. My jsme asi nastoupily do jiného vlaku a teď nám průvodčí řekla, že jsme v Benešově. Musíme nejdřív najít vlak do Berouna pokračovala babička. Přerušila jsem ji: Babi, z Benešova musíte zpátky do Prahy, pak metrem do Butovic a když vám do Berouna nic nepojede, my pro vás přijedeme. Za normálních okolností bychom pro babky vyrazili i do Benešova, ale v téhle sněhové kalamitě to manžel odmítl. Při pohledu na něj jsem vyprskla smíchy a špitla: Je to tvoje maminka, službu máš ty Za chvíli zmizel. Když se dlouho nevracel, vylezla jsem na balkón a pozorovala, jak vztekle odhazuje sníh před garáží. Připravoval se na pohotovostní výjezd. Před desátou jsem se odvážila zatelefonovat tchýni. Zjistila jsem, že jsou pořád v Benešově. Jeden vlak jim ujel, tak čekaly na další. Tak hlavně, ať nejedou na Brno, umělkyně ozvalo se vedle mě. Asi budeš mít dneska noční, pípla jsem. Manžel se tiše vztekal

26 ... Sněžilo a chumelilo, z televize hlásili jednu katastrofu za druhou. Ve 23:00 se ozval telefon. Ha, ha, ha volala rozesmátá babka. Nemusíte se o nás bát, my přespíme v Praze u Vlastičky, ona už o tom ví, ha, ha, ha Babi, že vy jste něco pily! zhrozila jsem se při představě, jak se v noci derou k tetě Vlastě. Nakonec se tchýně vrátila až druhý den odpoledne - prý si užily dost dobrý mejdan. Napadlo mě, jak budu v osmdesáti juchat já 26...

27 Jak jsme hledali zuby... 8Po sněhu ani památky. Jaro se blíží, sluníčko už krásně hřeje, zahrádka volá. Sedím si v klidu doma v křesle, nožky nahoře, na stolečku voní kávička, otevírám časopis Vtom slyším šramotit manžela. Konec idylky! Já se z toho po.! ozvalo se místo pozdravu. Představ si, máma dělala něco na zahradě, překážely jí zuby, tak si je někam odložila. Teď brečí, že je nemůže najít a volá mi do práce. A to se stalo už předevčírem a zjistila to až dneska! No nazdar, povzdychla jsem si. A začala jsem nahlas přemýšlet: Můžou být ve sklepě, ve skleníku mezi sazenicemi a květníky, v boudě na nářadí, ale taky ledaskde po zahradě, v popelnici, v kompostéru... Anebo kdekoli po baráku Pro jistotu jsem zkontroloval i Bena, jestli je nemá v hubě smál se manžel. Vycenit umí stejně... 27

28 Šla jsem tchýni utěšovat, ale ta jen naříkala: No to je strašný, už jsme hledali úplně všude a nic. Copak já si pamatuju, kam jsem je dala? Telefon hledám taky pořád a klíče si nechávám přidělávat průběžně. Zatím budu nosit ty starý, co mě tlačej, ale budu si muset nechat udělat nový. Těch peněz naříkala. Nezbyly tu ňáký po tátovi? provokoval manžel. Přiběhl Ben a radostí na tchýni vycenil svůj chrup. Svůj zdravý a krásný chrup. Uběhlo pár dní, babička se smířila s tím, že si bude muset nechat udělat zuby nové. Sluníčko svítilo, počasí bylo teploučké. Rozhodla jsem se konečně uklidit z chodby zimní boty. Dávala jsem na jednu stranu boty své, na schody boty tchýně. Babi, ukliďte si už ty zimní boty, ať tu nepřekážejí! houkla jsem na ni. Najednou se z chodby ozvalo: Nech ty boty! Nesahej na ně! Polekala jsem se, co že tak vyvádí Už vím, kam jsem si dala ty zuby! Tchýně se radostně rozesmála na celé kolo. Překážely mi v puse, tak jsem si je položila do boty, ale blbě na mě koukaly, tak jsem je zasunula do špičky, aby někoho náhodou nepokousaly 28...

29 Jak můj manžel začal sám od sebe zničehonic uklízet... 9Těch čtrnáct dní, co jsme byli tehdy bez psa, bylo docela krušných. Manžel se potuloval ledabyle po bytě a nic ho nebavilo. Pojď se projít, přemlouvala jsem ho v sobotu po obědě, to jsme byli zvyklí chodit s Benem. Bez psa? To nemá cenu. A dál nepřítomně hleděl na televizi. Můžeme obejít okružku a stavit se někde na pivo lákala jsem ho, ale ani to nezabralo. Večer k nám měli přijít na návštěvu Jitka s Pepou. Já poklidila po povrchu, ale manžel začal s tím, že bych měla vysát, aby nás prý nepomluvili. Udivilo mě to, nikdy ho žádné luxování nezajímalo Ohradila jsem se, že je sobota, chci mít chvíli klid, že jsem luxovala nedávno, že Pepa i Jitka už stejně blbě vidí a navíc těmhle dvěma je úplně jedno, jestli máme vyluxováno nebo ne

30 Manžel se ohradil, že u nás byli naposledy před dvaceti lety a tehdy že jsem luxovala a uklízela jako divá. Před každou návštěvou. On asi neví, že dnes už uklízím až PO návštěvách. Každého zajímá, zda dostane kafe a něco k tomu a ne, jestli mám někde nějaké smítko. Když manžel viděl, že se do úklidu nehrnu, že si čtu a že asi nevyluxuju, vyndal vysavač a se slovy: Tady je ale bordel! začal luxovat. Samozřejmě, že to Pepa s Jitkou neocenili! Nevšimli si. Přišli totiž pěšky a potřebovali by spíš první pomoc. Bylo jim úplně, ale úplně jedno, jak to u nás vypadá. Hlavně, že bylo teplo, světlo a kafe s chlebíčky.... Další víkend opět mrzlo až praštělo a manžel zase nemohl do garáže, nemohl se mrskat okolo baráku, takže se začal nudit. Sobotu jakžtakž přežil, ale v neděli se začal ošívat hned poránu. Já jsem si vklídku četla a popíjela čajík, prostě užívala jsem si nedělní snídani. Manžel párkrát přešel po obýváku sem a tam, vzdychnul, heknul a pak začal vymetat krb. Vždycky okolo něj vysává malým ručním vysaváčkem, tentokrát ale přitáhl normální lux. Ty budeš zase luxovat? ptala jsem se nahlas a v duchu ještě dodala: To už bude asi počtvrté za dvacet osm let

31 No, někdo tady ten pořádek udržovat musí! řekl rázně, provokativně přejel rukou po stěně a prohlížel si ruce, zda se tam uchytil prach. Já jsem pila čajík, nožky natažené pohodlně na gauči a dál si četla. Manžel zapnul vysavač a začal odklízet židle, pak kytky, odstrčil křesla a zajel i za piáno. Mlčky jsem ho přes časopis pozorovala. Odsunul polici a najednou odběhl, přinesl krabici a začal vyměňovat nástavce na tyč, kterou různě zkracoval a prodlužoval a zajížděl i do míst, kam se běžně nedostaneme. Bavilo mě to. Musím přiznat, že některé ty nástavce jsem viděla úplně poprvé a divila jsem se, cože to všechno doma máme. Když už objížděl i obrazy, vstala jsem, přinesla jsem si pronto a že jako začnu na místech, kde už byl hotov, utírat prach, abych jen tak zbůhdarma neseděla. Prosímtě, nech toho, řekl mi. To už jsem udělal včera. Tys utíral prach? I na piáně? zeptala jsem se a pomyslela si, že nemám ráda, když mi někdo sahá na piáno, stejně jako já nesmím sahat na jeho obrazovku. Obzvlášť jsem háklivá, když si tam položí sklenici s pivem Jo, odsekl. Tam už bylo aspoň deset čísel prachu! No, no, oponovala jsem mu mírně. Piáno utírám dvakrát týdně Zase jsem si tedy sedla a pomyslela si: Jen ať se chlapec snaží... 31

32 Jen jsem ještě pípla: Prach se utírá až PO luxování Čti si a buď ráda, že to tady budeš mít jednou pořádně vysmejčený. Najednou se ozvalo: Do pr., ty tady máš krámů! zaklel, když převrhl vázu s růžemi a dodal: Tohle si taky někam strč a hodil po mně krokodýlka, který se tam povaloval jen jako dekorace. Seděli jsme spolu s krokodýlkem na klíně a pozorovali nervózního manžela. Opatrně jsem se optala, jestli tedy fakt nechce s něčím pomoci. Čti si, jen si čti, já si to udělám sám odpověděl podrážděně. Já si teda aspoň udělám kafe, ať tu nesedím naprázdno, řekla jsem si spíš pro sebe a šli jsme s krokodýlkem do kuchyně. Zapnula jsem konvici. a jelikož jsem měla zapnutou troubu i myčku, vyhodila jsem pojistky To jste mě měli vidět, jak rychle jsem je běžela na zahradu nahodit

33 10 Ještě toho dne, kdy nám zemřel první Ben, jsme se byli podívat na nová štěňátka. Jedno mrňavé vlče se k nám připlazilo a hned bylo naše. Tedy, musíme počkat ještě aspoň čtrnáct dní Ben Druhý Konečně nadešel den D. Cesta autem proběhla v pohodě, pejsek se schoulil páníčkovi pod bundu a projevovat se začal až doma, v prádelně. Vlezl do pelíšku mezi plyšáky a ihned usnul. Pak ale zjistil, že je tam sám a začal ječet jako na lesy. Samozřejmě jsme k němu přiběhli a na to on čekal. Všichni jsme se kolem něj motali, a to se mu líbilo. Jakmile zjistil, že je sám, ječel. V noci jsme se u něho střídali. I tchýně si tam ustlala na kempinkovém křesílku a držela službu. Nikdo se sice nevyspal, ale vydrželi jsme a do obýváku ho nevzali. Střídali jsme se u něho i přes den, ale jakmile byl chvíli sám, ječel. Venku jsme ho učili do boudy, což se mu líbi

34 lo. Ještě netušil, že tam za pár dní bude bydlet. Zatím měl pelíšek v prádelně, a protože stále ječel, manžel si vzal karimatku a spal tam na zemi ve spacáku s ním. Pejsek byl spokojený. Občas otevřel oči, zjistil, že tam není sám a spokojeně pochrupával. Jinak stále ječel. To není pes, ale podsvinče! rozčiloval se po pár dnech manžel. Přece se musí naučit být chvilku sám! Pro jistotu jsme zavolali našemu veterináři Honzíkovi, co s ním. Poradil nám, ať psíka necháme řvát a omluvíme se sousedům nejlépe s lahví něčeho dobrého. Další noc spal tedy Ben Druhý sám. Ten řev byl strašný, ale pomalu ustával. Nastala totiž doba objevování a škubání. Co všechno stihlo v prádelně udělat to mrňavé štěňátko, se ani nedá popsat. Všechno jsme před ním uklidili do výšky, ale nějakým zázrakem se dostal úplně všude. Kolíčky na prádlo rozházel, ohlodal i s košíkem, babiččinu noční košilku si vzal do pelíšku a rozžužlal. Ponožky taky vzaly za své. Smetáček už nebyl smetáček Z prádelny jsme postupně udělali holobyt. Když jsem se s ním jednou mazlila, kousl mě do ucha a vytrhl mi náušnici. Plyšáci, které měl v pelíšku, už neměli ani uši ani čumáky. I pelíšek byl okousaný kolem dokola. Pantofle ztratily tvar... a já málem nervy! 34...

35 11 Hodný... pejsek Tak jsem si myslela, jak si užiju o víkendu na chatě nicnedělání. Nakoupila jsem pelargónie, macešky, nachystala si aloe, koupila zeminu a těšila se, že konečně zvelebím zahrádku a pak si budu jenom číst. Pejsek byl hodňoučký, nechal mě pracovat a všechno zkoumal, protože to tam ještě moc nezná. I když hned minule se napoprvé podhrabal k sousedovic spícímu rotvajlerovi dráždil ho a byl vyloženě drzej Nicméně rotvajler se párkrát olízl, ohnal, a to už jsem se omlouvala sousedovi a sypala si popel na hlavu.... Kytičky jsem rychle zasázela, rozmístila je po zahrádce - že jsou zaplevelené skalky, jsem nenápadně přehlídla A konečně kávička, časopísky a šup do houpačky Beník asi někde spí To jsem si fakt myslela

36 Nespal dlouho. Přiběhl a chtěl si hrát. Hrát znamená kousat. Nejprve mi sebral botu a utekl s ní. Pak druhou Mávla jsem nad ní rukou. Hlavně, že je klid. Nebyl. Vadily mu časopisy a rozškubal mi Ivetu Bartošovou i s Rychtářem. Ohnala jsem se po něm, tak mi utrhl kus kanýru z polštáře Pak mi sebral polštářek celý, a to už jsem jen tak v ponožkách běhala po zahradě a sbírala polštářovou výplň a přitom jsem se zděsila, neboť jsem objevila pelargónie rozházené po celé zahradě, květníky i truhlíky také, značně okousané, zdevastované, hlína všude. Když jsem ho hubovala, chytil do huby i kaktus a vyloženě se mi vysmíval a poletoval s ním po zahradě jako zběsilý Zkusila jsem zachránit aspoň pelargónie, ale jak jsem se ohnula, už jsem měla Bena na zádech. Nadávala jsem a jemu se to líbilo, protože mě chytl za nohavici, vrčel a škubal. Na nohách jsem měla takové ošklivé domácí bačkory, tak mi jednu sebral přímo z nohy. Sebral mi i hrabičky a když jsem přinesla smeták, drapl po něm a ničil a ničil a škubal a škubal Vzdala jsem to a chtěla si sednout do houpačky. Byl rychlejší

37 Zasviněnej od hlíny skočil do houpačky a smál se mi. Má jediné štěstí, že tam chvíli zůstal a usnul. Opatrně jsem chodila po špičkách okolo chaty a uklízela! Rozhodla jsem se zbavit skalky toho pýru. Moc jsem toho ale nestihla. Bez jakéhokoli varování už jsem ho měla zase na zádech. Čím víc jsem nadávala, tím víc Ben škubal za kdeco. Pak mi sebral kýbl i s plevelem a opět vše roztahal široko daleko. Včetně kýblu roztrhal ho na cucky a roztahal doslova všude. Kousek skalky jsem zase vyplela. Uff! Najednou se psík odkudsi přiřítil, jak dlouhý, tak široký si lehl do kytiček a vyválel se tam. Tulipány už to tedy nerozchodily A tak to šlo pořád dokola. Nebylo kam utéci. Přece se nebudu schovávat uvnitř chaty před vlastním psem?! Večer přijel manžel a když viděl tu spoušť, divil se: Co prý to vyvádím? Já?! Ben nasadil úsměv nejhodnějšího pejska, chodil manželovi u nohy, když si muž sednul, Ben vzorně zasedl vedle něj a jen občas ho zlehýnka jemňoučce olízl To máme hodného pejska, viď? lebedil si manžel

38 12 Teta... navigace Blíží se léto a já už se těším na dovolenou. Tu loňskou jsem nasměrovala do Francie. V lednu jsem objednala ubytování v zálivu Saint Tropez, v malém přístavním městečku Port Grimaud a manželovi oznámila, že bychom mohli zase po letech vyrazit někam autem. Trochu se škubal, ale když se k nám přidali známí Bohunka se Standou, byl pro. Zavazadla jsme poslali autobusem a my se nasoukali do jednoho auta. Muž se začal shánět po nové navigaci, to mi však přišlo zbytečné, a tak do té naší středoevropské nahrál Francii. Měl o zábavu postaráno na dva měsíce. Standa dělal totéž s navigací svou. V den D jsme vyrazili na noc, do auta jsme se pohodlně poskládali a my s Bohunkou si vzadu otevřely kouzelnou butilku, abychom měly zdravý dech. Teta z navigace nás už na sídlišti hnala doleva místo doprava, pak nás nutila otočit a vydávala nejrůznější rozkazy a příkazy. Nakonec ztichla, my bez problémů přejeli Německo a směřovali přes 38...

39 Insbruck na Brennerský průsmyk. Cesta krásně ubíhala do té doby. Zaujal nás na ukazatelích nápis Frejus. To je město, které leží poblíž Saint Tropez. Standa nastavil Frejus do navigace a v klidu a pohodě jsme jeli dál. Když už jsem si myslela, že uvidíme moře, fakt jsem ho už cítila, nikde nic. Zapátrala jsem v atlase a něco se mi nezdálo. Zastav! Jedeme asi špatně, houkla jsem zděšeně na kluky dopředu. Když se před námi objevil obrovský nápis Torino, nevěřila jsem vlastním očím. V době, kdy už jsme měli jet dávno podél pobřeží, jsme se ocitli hluboko ve vnitrozemí Itálie! Později jsme se dověděli, že se u Turína nachází šíleně dlouhý tunel se stejným názvem Frejus. Projeli jsme skoro celým Turínem a my s Bohunkou hledaly v atlase, kudy na pobřeží. Nepojedeme po dálnici, to bychom si zajeli, pojedeme zkratkou! rozhodla jsem a s atlasem na klíně jsme vyrazili. Silnice sice vypadala jako cesta do Koněprus, úzká a klikatá, ale zase po ní nikdo nejel a nepřekážel. Až najednou se před námi vynořily hory. Z ničeho nic hory. Co hory - velehory!!! Přímořské Alpy s nejvyšším vrcholem přes tři kilometry

40 Začali jsme stoupat prudce vzhůru, serpentiny byly opravdu Serpentiny. Do některých zatáček jsme museli najíždět i nadvakrát, autobus by tudy jet nemohl. Manžel byl zprvu rád, že si pořádně zařídí, my ostatní jsme se báli, že se někde zřítíme ze srázů. Dávaly jsme si s Bohunkou na kuráž a kochaly se tou nádherou. Po půlhodinové jízdě do strmých kopců se před námi vynořil čtyřkilometrový kamenný tunel z roku 1882 tehdy stavěný asi pro koně. Měl jen jednu díru a před ním byly semafory. Svítila zelená. Naštěstí! Na druhé straně totiž stála obrovská řada aut a vypadalo to, že oni měli zelenou naposledy včera. Na odpočívadle jsme vybalili řízky a užívali si tu krásu kolem. Nádhera. Sem se člověk asi normálně nedostane. Sjížděli jsme pak opět neskutečnými serpentinami dolů do údolí a bláhově si mysleli, že se tudy dostaneme k moři. Omyl! Alpy jsme takto přejížděli třikrát! Manžel už byl hodně neklidný, Standovi došla řeč, my s Bohunkou na zadním sedadle popíjely vitamíny a začínalo nám být všechno jedno. Autíčko funělo a bylo v něm dusno. Blížil se večer. V jedné vesnici jsem oprášila svou francouzštinu a ptala se, kudy se dostaneme do Nice. Těm lidem to přišlo hodně vtipné, protože se rozesmáli. Do Nice? Tudy? Odkud jedete? 40...

41 Ale nakonec nás poslali nějakou cestou a když jsme narazili na potok, uklidnili jsme se, že ten asi povede správným směrem. Navečer jsme do Nice opravdu dorazili. Nechtěli jsme jet už po dálnici, ale po pobřežní magistrále. Navigace nás samozřejmě nahnala na dálnici. Zaplatili jsme poplatek a na druhé straně Nice z ní zase rychle sjeli. No rychle - po Nice jsme se mrskali docela dlouho. Byli jsme i v nějaké škole, na různých předměstích už chyběla jen Čínská čtvrť. Vypadalo to, že se tamodtud nikdy nevymotáme. Vymotali a už jsme opět najížděli - na dálnici!... 41

42 Tam nechceme, tam už jsme byli! křičely jsme s Bohunkou a můj jindy klidný muž pustil za jízdy volant, začal plácat rukama ve vzduchu a křičel (fakt křičel!): Co mám teda dělat?! Donutily jsme ho - vztekajícího a vzpouzejícího se - zcouvat z dálnice zpět do města. Na tutéž dálnici jsme se na příštím nájezdu dostali ještě jednou. To už manžel navigaci vyškubl a mrštil ji Standovi na klín! U prvních turniketů všude jich je deset - jsme najeli do pruhu, kde se platí kartou. Manžel tam do nějakého otvoru cpal bankovky. Z amplionu se ozývalo něco anglicky, muž se vztekal. Standa ho konejšil a my s Bohunkou už jsme se jen smály. Ovšem potichu a nenápadně. Zablokovali jsme celou kolonu aut za námi. Oni si nějak poradí, přece nás tu nenechají umřít vysvětlovaly jsme s Bohuš vyčerpanému řidiči. To už se k nám blížila rázná ostraha, klíčkem odemkla kasu, vytáhla náš lísteček, bez mrknutí oka od nás vzala peníze, rozměnila, otevřela nám závoru a ještě se na nás usmála. Na dalších turniketech jsme sice najeli do pruhu, kde se platí penězi, ale jen kovovými, a ty jsme neměli. Po opětném zablokobání celé dálnice přišla zase jiná paní ve stejnokroji, rozměnila nám a s úsměvem otevřela závoru. Na příštích turniketech jsme si konečně vybrali správně, tedy co se peněz týče. Nasypali jsme tam kovovky, zá

43 vora se zvedla a - už nás to hnalo jiným směrem, než jsme původně chtěli jet. Manžel vpředu nemluvil, my jsme se vzadu bály. Do cíle nám zbývala tak hodinka a půl jízdy podél pobřeží. Jen najít to pobřeží. V Itálii najedete na dálnici, v turniketu sedí živý člověk, obdržíte tiket, ten strčíte do turniketu, kde sedí opět živý člověk, zase až při sjezdu z dálnice. Platili jsme 54 Euro za celý italský průjezd. Ve Francii jsou turnikety přímo na dálnici, podle kantonů, takže jimi po dálnici projíždíte a neustále se někam řadíte a platíte 1,20 Euro, 3,80 Euro, 2,50 Euro, 3,25 Euro I když už jsme měli jet pořád rovně podél pobřeží, Standa zapnul navigaci. Pobřežní francouzská magistrála je poseta kruhovými objezdy. Každého půl kilometru kruháč! Teta z navigace hlásila jako divá, co máme dělat. Přestože jsme jeli pořád rovně, z navigace se ozývalo: Na první odbočce zahněte doleva, dejte se doprava, otočte, na třetí odbočce vypadněte, vyjeďte, nejeďte, vraťte se, přepočítávám Navigace nestíhala zpracovat jeden kruhový objezd a už jsme byli na dalším. Nakonec se zbláznila a Standa ji vypnul. Dorazili jsme na místo. Nádhera! Paráda! Ráj na zemi!... 43

44 Kdykoli šel Jiří se Standou do krámu, nebo na obhlídku (do hospody), my s Bohunkou jsme na ně jen houkly: Hoši, vemte si navigaci!... Vyprávěla jsem příhody s navigací kolegyni. Pochlubila se mi podobným příběhem: Její muž nechal nahrát do navigace od profíků za šestnáct stovek trasu do Řecka, jeli přesně podle pokynů a - ocitli se dvakrát v Chorvatsku a pak ještě v Turecku. Do Řecka dojeli za dva dny 44...

45 13 Jak jsme jeli... do Jugošky Léto je v plném proudu a my jsme si udělali krátkou dovolenou do Chorvatska. Do míst, kde jsme byli kdysi dávno Zamlada jsme s manželem projezdili naší škodověnkou celou východní Evropu a jednou jsme se vydali i do Jugoslávie.... Konečně jsme tehdy dostali devizový příslib. Dával se na určitý počet dní a k tomu pokyny, co smíme a hlavně, co všechno nesmíme. Dostali jsme taky šeky na peníze, které se vyměňovaly na hranicích příslušného státu. Měli jsme přesně na zaplacení noclehů na přidělené dny, propočtené na ceny v kempu a jen trochu navíc, aby zbylo na benzín. Předem se počítalo s tím, že si všechno jídlo povezeme s sebou. Peněz tak akorát na živoření. Tak to tehdy chodilo. Manžel sehnal od veksláků nějaké západní marky, ale naše známé na hranicích celníci vyhmátli a poslali je šupem domů, tak jsme je nakonec zbaběle nechali doma... 45

46 Další pokyn byl, že musíme doma nechat naše jediné dítě, aby byla záruka, že se z dovolené vrátíme. I s tím jsme počítali. Byla jsem předvolána zaměstnavatelem k přísnému pohovoru, abych vysvětlila, proč jedeme do kapitalistické Jugoslávie, když máme doma Lipno.... V den D jsme odpoledne vyjeli a natěšení ujížděli směr Bratislava, kde jsme v autě přenocovali na parkovišti. Ráno jsme vyplnili celní prohlášení a blížili se k hranicím. Co čert nechtěl, jeden soudruh se samopalem po nás vyžadoval potvrzení o odevzdání vojenské knížky. Nechápali jsme. Neměli jsme. Nejprve nás poslal zpět do Berouna, ale pak se mu nás asi zželelo a sdělil nám, že se to dá vyjednat přes Vojenskou správu v Bratislavě. Tam už před námi byla fronta stejných zoufalců. Neodevzdali jste vojenskou knížku? První patro a doleva! zněly pokyny na vrátnici. Bylo nám sděleno, že musíme zavolat někomu domů, aby manželovu vojenskou knížku šel odevzdat na berounskou správu. Všechno probíhalo zdlouhavě přes telefonní budku naproti v parku. Rodiče vše v Berouně nakonec vyřídili a nastal problém s dálnopisem. Beroun nechtěl potvrzení poslat, dokud si 46...

47 jej Bratislava nevyžádá, Bratislava trvala na tom, ať se stará Beroun. A pořád dokola. Nakonec se Beroun umoudřil a potvrzení zaslal a my jsme mohli po čtyřhodinovém zpoždění pokračovat v cestě.... Hranice mezi Maďarskem a Jugoslávií byla malá dřevěná budka, kde seděl nějaký strejda, v klidu pokuřoval, mávl rukou a byli jsme odbaveni. Byli jsme v Jugošce Večer jsme opět přespali v autě. Ráno jsme se probudili na jakési prašné cestě pod cedulí Národní park Plitvická jezera. (Dnes tam vede několikaproudová dálnice.) Koupili jsme si vstupenku za hříšné peníze a dvě noci jsme pak museli spát mimo kemp, protože už jsme vyčerpali příděl peněz na dva dny. Ale byl to zážitek. Pokračovali jsme dál. Po čase se před námi objevilo vytoužené zakázané moře. Našli jsme kemp, postavili stan a podle auta našli dvoje Čechoslováky. Oboje nám vyprávěli, jak se vraceli odevzdat vojenskou knížku jedni až do Rokycan, druzí do Prahy. Jaké jsme my měli štěstí, že nám poradili variantu dálnopis... Prožili jsme tehdy nádherné dva týdny o konzervách a berounském tvrdém chlebu, ale vůbec nám to nevadilo

48 Kousek od nás se na dece povaloval muzikant z Olympiku Milan Broum s manželkou a dvěma malými holčičkami a byl děsně sympatický. Viděli jsme Mostar s původním mostem sebevrahů a Dubrovník. A prvně v životě jsem na veřejnosti drze odhodila podprdu 48...

49 14... Bulharsko Příští rok jsme o dovolené vyrazili do Bulharska. První noc jsme strávili v autech poblíž maďarského města Mako. Ráno jsme po hodině jízdy přijeli k hraničnímu přechodu Nadlac a tady nás zaskočila fronta. Celníci odstavovali a prohlíželi pouze Poláky, ale zato důkladně. No a ostatní si tu frontu museli vystát. Po čtyřech hodinách čekání jsme si s menšími komplikacemi směnili peníze i talony na benzín a vyrazili dál. Tehdy se nám o dálnici mohlo jen snít. Projížděli jsme každou vsí, celou cestu nám rumunské děti mávaly. Až později nám došlo, že hrozí, stopují a žebrají. Bylo nesnesitelné vedro. U jedné říčky mezi poli a loukami široko daleko nikde nikdo, jsme zastavili a šli se vykoupat. Široko daleko pusto. Když jsme se vraceli k autům, všude najednou plno malých dětí. Ti parchantíci snad vylézali z děr! Dali jsme jim nějaké bonbony a jeli dál

50 Vjížděli jsme do hor. Nádherná krajina připomínala konec světa. Hory a řeka Oltul nás provázely celý den. Na silnici jsme běžně čekali, než projdou krávy, příště zase ovce, ba i koně se tam objevili. Ještě že jsme měli plné nádrže i kanystry, protože přes celé Rumunsko jsme narazili pouze na jednu jedinou benzinku, kde jsme si vystáli dlouhou frontu. Tehdy se benzín prodával pouze turistům, místním ani náhodou... Bukureští jsme projížděli už potmě a pozdě v noci se blížili k hranicím. Usnula jsem a mezitím jsem ztratila veškeré doklady Vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kam jsem je dala. Zajeli jsme do odstavného pruhu a hledali a hledali. Naposledy jsem je držela v ruce na parkovišti a pak jsem je položila na kapotu Nebylo mi dobře, při pomyšlení, že tam byly i v době, když jsme odjížděli Několikrát jsme prohledali celé auto a nakonec je našli zapadlé pod mou sedačkou. Sláva! Odbavení bylo rychlé, možná proto, že bylo půl druhé v noci Projeli jsme most přes Dunaj, ve kterém byla smrdutá dezinfekční zóna a hurá už jsme byli v Bulharsku. A teď to přišlo: 50...

51 Šli jsme měnit šeky na leva a talony na benzín. Velice neochotná slečna za přepážkou nám určila podle pasů, že komandír bude můj muž, prý ať vybere od všech lidí ve frontě šeky a ona nám je pak promění na leva. Zatáhla okýnko a ende. Naštěstí tam bylo pouze šestnáct úplně cizích lidí, každý mi dobrovolně odevzdal své šeky, já tu hromadu předala paní celničce, která mi na oplátku dala jinou hromadu s bulharskými leva. Každý z těch šestnácti lidí si řekl, kolik má dostat, my jsme si to tam přerozdělovávali na kapotě a světe, div se! vyšlo to! To samé s talóny na benzín. Jako zodpovědný vedoucí byl zapsán můj muž, který to s klidem přehodil na mě.... Přespali jsme u silnice hned za hranicemi. Ráno jsme vyndali vařič, aluminiovou sadu nádobí a uvařili kávičku i čajíky a posnídali v prachu u škarpy. Dojeli jsme do kempu, postavili stany. K večeru jsme se šli projít a dověděli se, že v 18:00 se každý večer vypíná voda a pouští se až ráno. No nazdar! Ještěže jsme měli kanystr. Vůbec jsme si neuvědomili, jak nám bude voda chybět! V obchodě nic neměli, pouze pár olejovek, ocet a Sluneční břeh, výbornou kořalku, kterou jsme pak dávali po lžičkách i dětem. Postupně nás totiž všechny postihly střevní potíže nemalého rozsahu

52 Lítali jsme všichni na špinavé záchody, někdy i do místního lesíka a ruce jsme si po 18. hodině myli v moři, protože opravdu voda netekla. Takže ani záchody se nesplachovaly. Záchody byly pouze turecké - díry do země. Vyznačené šlapky a díra. Kdo se netrefil nebo komu to víc plesklo... Můj muž dodnes s oblibou vypráví, jak ráno seděl přikrčen nad dírou, přišla služba s hadicí, pustila vodu a proudem uklízela tu nadělanou večerní spoušť. Cituji manžela: Sedím si v podřepu, tlačím a najednou děžurná proudem vody prohnala všechny hovna kolem mě, zbytky papíru se mi omotávaly kolem nohou a málem mi pocákaly moje bílé trenýrky Vždy jsem si musel umýt nohy i s botama až ke kolenům! Je fakt, že takhle uklízela každé ráno. Proudem vody, bez upozornění, že návštěvníci mají opustit kabinky. Bohužel jenom ráno! Další poznatek byl, že všichni, kdo měli průjem, se poznali podle rychlosti běhu směrem k WC, někteří i podle hnědé barvy na trenýrkách. Můj muž nosil sněhově bílé šortky, vždy scvaknul půlky a vyrazil, ale rychlejšího pohybu se od něho nikdo nedočkal Pokaždé to stihl (na rozdíl od některých z nás) a bílé kraťasy nosil stále

53 ... Cestou zpět jsme měli taky jeden veselý zážitek. V Ruse, na bulharské straně, nás odbavili okamžitě, ale Rumuni si nás opět vychutnávali. Zařadili jsme se do fronty, která vedla přes celý dvoukilometrový most. Rozhodli jsme se drze předjíždět kamiony, které to všechno zdržovaly. Opět jsme byli upozorněni na dezinfekční zónu po celou délku mostu se projíždělo smradlavou vodní lázní a voda na auta stříkala ze všech stran. Kamarád na nás ještě křikl, ať si zavřeme okýnka. Měli jsme fungl nové, tehdy moderní střešní okýnko, ale to jsme jaksi zapomněli zavřít Dezinfekcí jsme smrděli my, auto i všechny naše věci ještě příští léto... 53

54 15 Dovolená... u Baltu Na letní dovču k Baltu jsme se vypravily tři rodiny: já s manželem, sestra s rodinou a kamarádi Eva s Jirkou i dětmi. Náš malý synek onemocněl, a tak zůstal u babičky a dědy. V berounském Čedoku jsme dostali náhradní šeky, protože tenkrát zrovna marky neměli na skladě. Neměli je ani na hranicích a kousek za nimi, v Altenbergu, nám jich v místní směnárně nabídli posledních sto. Museli jsme tedy do Drážďan. Stihli jsme to jen tak tak. Byl pátek, 13:50, směnárnu zavírali ve 14:00. Dobře to dopadlo, naštěstí - jinak bychom neměli za co koupit talony na benzin. S plnými nádržemi jsme to mastili směr Berlín. Až do tmy; přenocovat jsme se rozhodli na parkovišti. Skoro až do půlnoci bylo krásně teploučko, pak začalo pršet a ještě ke všemu nás vyrušila opilá policejní hlídka, která po nás chtěla, abychom nechali rozsvícené parkovačky. Než jsme pochopili, co po nás vlastně chtějí, ukázali jsme jak se startuje, jak stěrače stírají, ostřikovače ostřikují, kde se trou

55 bí... Když konečně po dlouhé době přišla na řadu světla, příslušníci se zaradovali, byli spokojeni a odjeli. Ihned jsme zase zhasli, ale ejhle přijeli znovu, že musíme svítit! Tak jsme si tedy svítili až do rána. Odpoledne jsme konečně dojeli k moři, do kempu v Kühlungsbornu. Lilo jako z konve, místo na stan jsme hledali jen obtížně. Podařilo se, ale stavěli jsme v písku a uprostřed trasy do umýváren a WC. No bóže! Šli jsme obhlédnout Balt. Byl ledový, všude zima a mokro. Severský chlad. Druhý den ráno se udělalo trošku hezky, tak jsme vyrazili na pláž. Chvilku bylo nádherně. Lehce jsme se ošplouchli v ledové vodě, rychle se vyfotili a šli si hrát na pláž. Hlavně tátové. Ti se vyblbli. Stavěli z písku hrady a nahaté mořské panny. Odpoledne se opět zatáhlo, spustil se déšť. A tak už to bylo do konce naší dovolené. Strávili jsme ji v teplákách a mikinách při hraní karet a vypili při tom nezměřitelné množství rumu. Cestou zpět jsme se po špatně značené dálnici dostali do zakázaného pásma, kde na nás vyrukovali»dederóni«se samopaly. Na trase do Berlína byla jedna jediná benzinka, než jsme natankovali, čekali jsme tři hodiny ve frontě. Pak ještě nezbytné nervy na hranicích a byli jsme doma! Konečně

56 16 Pokaždé, když se vracíme z dovolené, náš pes se od nás nehne ani na krok. Hlídá si nás.... Škodič Přestože se jmenuje Ben, říkáme mu Škodič, Likvidátor, Devastátor a páníček na něj někdy křičí Ty Debile, cos to zase vyved Škody se totiž stupňují. Manžel koupil na zahradu novou houpačku. Pracně ji montoval dohromady a Ben si mezitím odnášel různé nářadí do své boudy. Když byla houpačka smontovaná, Benovi se zalíbila. Všiml si totiž, že má na sobě takové hezké plandavé kanýrky... Když jsem se vrátila z práce, manžel referoval: Ještě ses nezhoupla a už se ani nezhoupneš. Poděkuj Miláčkovi! A dodal: Doteď jsem sbíral po zahradě cáry látky ze sedačky! 56...

57 Druhý den manžel přivezl prkna, a protože je šikovný, máme houpačku z prken, což je praktičtější a trvanlivější. Jenže, na prkna se asi lépe skákalo, takže další den houpačka neměla ani tu plátěnou střechu Uběhlo par dní, já jsem se jako každý den přivítala s psíkem a šla si udělat kávu. A...: Cos to zase našel? zlobila jsem se a začala zvedat ty lesklé zbytky věcí z trávy. A v tom mi to docvaklo! Nééé!!! To snad nééé!!! Lítala jsem po zahradě, honila Bena a nadávala. Nadávala a plakala Ani ti nemůžu říct, co provedl Mazlík dnes žalovala jsem manželovi pro změnu já.- Ani mi to neříkej Já ti to rovnou ukážu vyndala jsem z kapsy střípky skel a ohlodané nožičky. No nekecej, že jsou to tvoje brejle?! zděsil se manžel. Hm. Byly. Ty nejoblíbenější Páníček se otočil na pejsánka: Vidíš, ty vole, to sis teda vydělal! Pak se otočil ke mně: Nemáš je tam nechávat! Dlouho se nic nedělo. Jen pár roztrhaných plyšáků, novin, obalů na květníky, dva ubrusy a několik rozcupovaných podsedáků, které jsem nestihla uklidit, když jsem si jen na momentík odskočila. Plastové židle jsou okousané a stůl už nemá žádné hrany od jara

58 Jo, a prádlo na zahradě už nevěsím. Tam by se škoda dala taky dobře vyčíslit. Naše babička na zahradu nechodí, protože Ben ji občas tak pomuchluje, že se tchýně neudrží na svých chatrných nohou a padá na zem. To ale není zdaleka všechno. Jednou jsem si takhle k Benovi na chvilku sedla. Nohy jsem si dala na protější židli a divila se, že pesan leží pod židlí a ani mi neskáče na klín, nekouše mě a podobně. A vtom mi to zase došlo! A zase pozdě! Nohy jsem sice měla na protější židli, ale střevíčky zůstaly na zemi! Bála jsem se podívat dolů. Rožvejkaný korek a nějaké kousky pásečků A to se mi zase chtělo plakat. Tyhle zlaté botky jsem si totiž přivezla z Atén, týden jsem se na ně chodila dívat za výlohu, než jsem uznala, že na sobě člověk šetřit nemá. Nosila jsem je jen jedno léto To ani manželovi neřeknu