Jan Divecký. Židovské svátky. Kalendářem od Pesachu do Purimu

Transkript

1 Jan Divecký Židovské svátky Kalendářem od Pesachu do Purimu

2 Prodáno na zákazníkovi

3 Nakladatelství P3K Praha P r o d á n o n a w w w. K o s m a s. c z z á k a z n í k o v i r a s t i s l a v. b o s k g m a i l. c o m, č í s l o o b j e d n á v k y , U I D : c 6 c b 5 d c 3 - c 6 e 0-4 f a a d f e 8 9 6

4 Text Jan Divecký, Illustrations Hana Pavlátová, Nakladatelství P3K, ISBN , X (tištěná kniha) ISBN (ekniha pdf)

5 Obsah Předmluva Kalendář Měsíce židovského kalendáře Roš chodeš Pesach Omer Šavuot Postní dny Roš hašana Jom kipur Sukot Šmini aceret Chanuka Tu bišvat Purim Slovník pojmů Užitá literatura

6

7 Předmluva Byť se to někomu může zdát nelogické, často a rád zahajuji povídání o židovských svátcích imaginární archeologií. Vždyť jako hledači historie opatrně odkrývají jednotlivé vrstvy a skládají si z nich mozaiku věků, tak i my se můžeme se zaujetím propracovávat k základům celé stavby souhrnně označované jako židovské svátky. Každá historická etapa obohatila židovský kalendář o nějaké významné datum. Kdybychom dnes měli možnost nahlédnout do izraelských měst doby krále Davida a sledovat oslavy svátků, asi bychom se divili. A kdyby nás viděl Davidův syn Šalomoun, jistě by se divil také. Vše připomíná známý talmudický příběh. Moše (Mojžíš) je těsně před smrtí a Bůh mu diktuje text svaté Tóry. Občas přikáže okrášlit vybrané písmenko zvláštní korunkou. Moše se ho ptá: Pane Bože, není text Tóry už tak dost složitý? K čemu ty různé korunky? A Bůh mu odpovídá: Jednou se najde rabín, který si s korunkami poradí. Zvědavý Moše by takového mudrce rád viděl, a tak ho Bůh v mžiku přenese do učebny rabi Akivy. Rabi Akiva právě vysvětluje svým žákům tajemství korunek písmen Tóry. Moše tiše sedí a ničemu nerozumí. Po chvíli se osmělí a zeptá se: Rabi, odkud znáš tato tajemství? A rabi Akiva mu s klidem odpoví: To vše je naše dávná tradice předávaná z generace na generaci, pramenící u samotného Mošeho, našeho učitele Úsměvná historka má v Talmudu smutný konec, ale ten si nechme pro jinou příležitost a zatím se vraťme k tématu židovských svátků. Sledujme jako archeologové jednotlivé historické vrstvy. V samotném základu objevíme příkazy Tóry. V nich jsou pevně zakotveny naše nejvýznamnější svátky. Ke každému nám Tóra sděluje určitý detail. O vrstvu výš nacházíme zvyky z doby prorocké, z doby, kdy ještě stál Šalomounův Chrám a po Izraeli chodil kupříkladu prorok Elijahu (Eliáš). V době druhého Chrámu se zrodily první historické svátky Chanuka a Purim. A v ještě

8 vyšší vrstvě nacházíme stopy talmudických disputací. V raném středověku se formuje sváteční liturgie, později dochází k výraznějším rozdílům mezi zvyky španělského (sfaradského) a německého (aškenázského) židovstva. V. století zesiluje vliv mystické kabaly. V. století se rodí východoevropský chasidismus.. století je ve znamení historické tragédie, kdy evropskému židovstvu zasazuje tvrdou ránu holocaust, ale i zázračné renesance, když v roce vzniká moderní Stát Izrael. Židovské svátky se mění v dějinném běhu. Posouvá se jejich význam. Krásně to lze dokumentovat na příkladu zimního svátku světel Chanuce. Chanuka byla původně oslavou vítězství Makabejců nad Řeky, připomínkou znovuzasvěcení jeruzalémského Chrámu jedinému Bohu. V dobách těžkého římského útlaku, v dobách, kdy makabejský trůn kolaboroval s oficiální mocí, zdůrazňovali rabíni chanukový zázrak, při kterém olej z jednoho malého džbánku vydržel hořet po osm dní. Pražský rabi Löw (Maharal) viděl v osmi dnech svátku světel symboliku vyvolenosti židovského národa, která neztrácí na významu ani v těžkém exilu. Chasidští mistři vnímali sílu malého plamínku, který proráží hlubokou tmu zimní noci. Po vzniku Státu Izrael se důraz zaměřil na hrdinství malé skupiny židovských bojovníků stojících odhodlaně proti nesmírné přesile nepřátelských armád. A v dnešních Spojených státech jsou Chanuka a chanukové dárky židovskou odpovědí v čase křesťanských Vánoc. Užil-li jsem v této předmluvě termínu archeologie, berte to, prosím, pouze jako nadnesený příměr. Nemám ani v nejmenším úmyslu přistupovat k židovským svátkům jako k odtažitému historickému tématu. Naopak! Vždyť právě svátky, jejich tradice a zvyky jsou často tím zázračným elixírem, který do jindy opuštěných synagog vrací život, jsou pojítkem, které dnešní generaci pevně poutá ke kořenům sahajícím hloubkou židovské historie až k biblickým praotcům. Jan Divecký Pokud to bylo možné, volili jsme hebrejské varianty jmen postav a knih. Pro čtenáře zvyklé na české názvosloví uvádíme při prvním užití hebrejského výrazu v závorce český ekvivalent, například Moše (Mojžíš). Součástí knihy je i abecedně řazený slovník vybraných pojmů.

9 Kalendář Zůstaneme-li u v předmluvě uvedené představy archeologie, narazíme při pátrání po kořenech židovského kalendáře na základní text judaismu Tóru. Z ní vyplývá, že židovský kalendář má respektovat přirozenou délku měsíců, přitom ale udržovat jednotlivé měsíce roku v daných ročních obdobích tak, aby Pesach byl vždy jarním a Sukot podzimním svátkem. Než si celou záležitost objasníme, odbočme krátce k obecnější představě o kalendáři. Kalendářem obyčejně rozumíme souhrn pravidel pro počítání dnů, týdnů a měsíců v roce. Ve většině případů vznikl na základě pozorování pravidelně se opakujících přírodních jevů, především pohybů nebeských těles. Výjimku představuje týden, který se odvozuje od biblického příběhu o stvoření světa. Z pohybů nebeských těles se jedná o rotaci Země, oběh Měsíce kolem Země a oběh Země kolem Slunce. Protože ani měsíc ani rok nejsou celými násobky dne, byla zde snaha nějakým způsobem tato různě dlouhá období sladit. Tak vznikaly kalendáře lunární, solární a lunisolární. Lunární se řídí fázemi Měsíce a nerespektuje délku roku podle oběhu Země kolem Slunce. Opačným principem se řídí solární kalendář. Lunisolární kalendář je založen na kombinaci obou uvedených kalendářů. Samotný název kalendář je odvozen z latinského slova calendae, které označovalo první den v měsíci římského kalendáře, resp. ze soupisu dlužníků (calendarium), který získal svůj název podle římského pravidla splácet dluhy (úroky) vždy první den v měsíci. S otázkou kalendáře také souvisí stanovení data, ke kterému se vztahuje počítání roků letopočet. Většina civilizací si zvolila počátek svého kalendáře na podkladě událostí, kterým přikládala rozhodující význam. Staří Římané přiřadili rok jedna legendárnímu založení svého města. Křesťané za počátek nové éry považují narození zakladatele svého učení a my toto jejich počítání pro jeho rozšířenost nazýváme občanským letopočtem (o. l.). Islám-

10 ská společnost si za počátek kalendáře stanovila odchod proroka Mohameda z Mekky do Medíny (r. o. l.). Např. i Francouzi zahájili v průběhu své Velké revoluce na konci. století o. l. nové počítání, po porážce revoluce se však vrátili zpět k občanskému kalendáři. Judaismus, odvolávající se na stvoření světa a vztah člověka ke Stvořiteli, chápe za počátek světa okamžik, kdy Bůh učinil z Adama prvního člověka. To se podle tradice odehrálo na Roš hašana (Nový rok) před bezmála pěti tisíci a osmi sty lety (na podzim roku o. l. začal židovský rok ). Proto, když počítáme židovským způsobem, dodáváme vždy: mibriat haolam (od stvoření světa). Nejen letopočet se v židovském kalendáři liší, jiná je i povaha kalendáře. Některé jeho zvláštnosti se pokusíme vysvětlit. Rok většiny kalendářů se skládá z dnů, týdnů a měsíců. V tom se ani židovský rok neliší. Jak se ale učíme z příběhu o stvoření světa, večer podle židovské tradice předchází ráno, protože je v Tóře psáno: a byl večer a bylo jitro, den první. Proto v našem kalendáři den začíná tmou, proto šabat začíná již v pátek se západem Slunce. Stejně tak i ostatní židovské dny a svátky začínají večerem. A s nástupem další noci, při východu hvězd, končí. Sobota, šabat, byla posledním ze sedmi dní stvoření světa. Na památku této skutečnosti začínáme každý týden (vždy po sobotě) nedělí, které hebrejsky říkáme: jom rišon (den první). Také délka měsíce se v našem kalendáři liší. Křesťané převzali kalendář (juliánský) od Římanů, kteří se zase nechali inspirovat Egypťany. Jedná se o solární kalendář (princip zůstal stejný i u gregoriánského kalendáře, který byl v. století o. l. přijat katolickou církví a dnes je nejrozšířenějším typem kalendáře). Řídí se tedy oběhem Země kolem Slunce, který trvá dní (přesněji,). Občanský rok je tedy dlouhý dní (a čtvrt, proto přestupný rok) a dělí se na měsíců. Tím ovšem není plně respektován pohyb Měsíce kolem Země (měsíce jsou u gregoriánského kalendáře delší, než by odpovídalo lunárním fázím). Naopak muslimové podřídili svůj kalendář zcela Měsíci a jeho oběhu kolem planety Země a každým novem jim začíná nový kalendářní úsek měsíc. Měsíční (lunární) fáze se opakují každých, (a kousek) dne. Vynásobíme-li toto číslo měsíci, vytvoříme si rok, který bude mít pouze dní. To je délka muslimského roku. Proto ani jeden z těchto kalendářů není přesný. Muslimům putují měsíce ročními

11 dobami, jednou slaví postní měsíc ramadán v létě, jednou v zimě (k posunu o celý solární rok dochází jednou za, roku). Křesťanům naopak neustále utíkají lunární fáze. Jednou je úplněk desátého, jindy patnáctého dne měsíce atd. Židovský kalendář je vyváženým kompromisem. Respektuje lunární fáze i oběh planety Země kolem její hvězdy. Náš kalendářní měsíc začíná vždy po novu (když se objeví první srpek nového Měsíce), svátky ale zůstávají ve svých ročních obdobích, takže Pesach je vždy na jaře, Sukot na podzim a Chanuka v zimě. Toho docilujeme vsunutím přestupného, třináctého, měsíce jednou za tři roky. Tak vyrovnáme ztrátu kratších let podle lunárního kalendáře a zabráníme dlouhodobým odchylkám mezi oběma systémy. Židovský kalendář je tedy lunisolární. (Stručně řečeno, deset dní, které chybí každému roku do počtu dní, se za tři roky promění v jeden měsíc. Koho trápí detaily, nechť vezme v potaz, že ve skutečnosti tak činíme přesněji sedmkrát za devatenáct let.) V době, kdy stával v Jeruzalémě Chrám, rozhodoval o vsunutí třináctého měsíce vždy nejvyšší rabínský soudní dvůr Sanhedrin. Ve. století občanského letopočtu ( o. l.), když se stupňoval římský protižidovský útlak, ustanovil rabín Hilel II. pevný kalendářní systém, do něhož zakomponoval všechny výše uvedené prvky a mnohé další, o nichž se nezmiňujeme. Tímto pevným kalendářem se řídíme dodnes.

12 Měsíce židovského kalendáře Tak jako občanský, má i běžný židovský rok dvanáct měsíců. Tóra jména měsíců neuvádí a označuje je prostě: první měsíc, druhý měsíc atd. V průběhu babylonského zajetí (v. století př. o. l.) však měsíce získaly svá současná jména. Jako první měsíc označuje Tóra ten, ve kterém vyšli Židé z Egypta, měsíc zrodu židovského národa. My mu říkáme nisan, měsíc svátku Pesach. Dvanáctým, posledním, je měsíc adar. Vsouváme-li za adar třináctý (= přestupný) měsíc, který umístíme na úplný závěr roku, vytvoříme tzv. adar šeni (druhý adar). Pro snazší orientaci uvádíme na následující straně přehlednou tabulku. Pozor, nisan je sice počátek měsíců, první měsíc náboženského kalendáře a kalendáře svátků, ale nový židovský rok začíná vždy na Roš hašana, první den měsíce tišri, kdy byl podle tradice stvořen Adam. Připojená tabulka obsahuje i odpovídající roční období, svátky daného měsíce a příslušná astrologická znamení. Svátky dělíme: na svátky biblické (zmíněné v Tóře), které se ještě dále dělí na svátky poutní, tedy na svátky, ve kterých byla v dobách existence Chrámu povinnost putovat do Jeruzaléma a přinést sváteční oběť, a na tzv. vysoké svátky, na svátky historické, spojené s konkrétními dějinnými událostmi, na svátky moderní, související se vznikem a existencí Státu Izrael, na postní dny, na ostatní významné dny.

13 Měsíce a jejich svátky měsíc období svátky znamení nisan březen duben.. Pesach. Jom hašoa ijar duben květen. Jom haacmaut. Lag baomer. Jom Jerušalajim beran býk sivan květen červen.. Šavuot blíženci tamuz červen červenec. postní den rak av červenec srpen. půst Tiša beav lev elul srpen září panna tišri září říjen.. Roš hašana. Com gedalja. Jom kipur.. Sukot.. Šmini aceret váhy (mar)chešvan říjen listopad štír kislev listopad prosinec. začíná Chanuka střelec tevet prosinec leden. končí Chanuka. postní den kozoroh švat leden únor. Tu bišvat vodnář adar únor březen. Purim ryby Rozdělení svátků biblické svátky vysoké biblické svátky poutní historické svátky moderní svátky postní dny ostatní Roš hašana, Jom kipur Pesach, Šavuot, Sukot Chanuka, Purim Jom haacmaut, Jom Jerušalajim. tišri,. tevet,. tamuz,. av Roš chodeš, Tu bišvat, Lag baomer, Jom hašoa

14 Roš chodeš roš znamená hebrejsky hlava. Roš chodeš (doslova hlava měsíce; Nový měsíc) zahajuje každý židovský měsíc. Historické okolnosti vztahující se k Roš chodeš jsou poměrně komplikované, proto si nemůžeme odpustit kratší odbočku. První den měsíce nisan, čtrnáct dní před východem z Egypta, přikázal Bůh Mošemu, aby vyhlásil novoluní. Od této chvíle se datuje tradice Nových měsíců, která nepřerušena trvá do dnešních dnů. Dnes však již nemá Roš chodeš takový význam jako v historii. V dobách existence jeruzalémského Chrámu vyhlašoval Roš chodeš nejvyšší rabínský soudní dvůr Sanhedrin. Po uplynutí dní od posledního novoluní, třicátý den měsíce, čekali rabíni v jeruzalémském Chrámu příchod svědků. Každý muž, který na obloze uviděl první srpek nového Měsíce, spěchal do Chrámu podat svědectví. Pokud přišli alespoň dva důvěryhodní svědci včas, mohl soudní dvůr vyhlásit. den dnem Nového měsíce, v Chrámu přinesli kohanim (kněží) předepsané oběti a začalo nové počítání. Mohlo se ovšem stát, že například pro špatné povětrnostní podmínky nespatřil třicátý den nikdo nový srpek Měsíce. Proto musel Sanhedrin počkat a automaticky pak vyhlásit Roš chodeš až den následující. V průběhu generací se ustavil v Jeruzalémě zvyk slavit Roš chodeš již třicátý den měsíce s nadějí, že svědkové dorazí ještě před západem Slunce. Pokud však nikdo včas do Chrámu nedorazil, slavil se i den třicátý první. Jak se měli Židé mimo Jeruzalém dozvědět, byl-li vyhlášen Roš chodeš třicátý nebo třicátý první den? Sanhedrin vysílal jízdní posly po Izraeli a se vzdálenou Babylonií, kde žila významná židovská komunita, existovalo spojení pomocí systému ohňových signálů zapalovaných na vybraných výšinách. V době druhého Chrámu se však objevili nepřátelé, kteří na kopcích úmyslně zapalovali ohně a šířili falešné zprávy. V Babylonii si nevěděli rady. Kdy slavit svátky? Tóra píše jasně, že Pesach má být patnáctý den

15 měsíce nisan, kdy ale byl Roš chodeš? Kdy začal měsíc nisan? Protože byly jen dvě možnosti, rozhodli se rabíni slavit svátek v obou možných termínech. Tak vznikl zvyk zdvojit mimo Izrael biblické svátky. Situace se však dále zhoršovala, Římané pronásledovali přicházející svědky a dobrovolníků ubývalo. Za těchto podmínek ustanovil rabín Hilel II. ve. století o. l. pevný kalendář. Z úcty ke staré jeruzalémské tradici přiřkl některým měsícům dvoudenní Roš chodeš, jiným jednodenní. Biblické svátky mimo Izrael zůstaly dodnes dvoudenní. V dnešní synagogální liturgii je Roš chodeš spojen se čtením z Tóry, přídavnou sváteční modlitbou Musaf a recitací vybraných žalmů, kterým říkáme Halel. Na rozdíl od Slunce zdánlivě mění Měsíc při svém oběhu kolem planety Země svou velikost. Někdy z něj vidíme jen malý kousek ve tvaru D a říkáme, že Měsíc dorůstá, jindy Měsíc couvá. Couvá, couvá až se najednou ztratí. Izraelský národ je v tradici proto často právě k Měsíci přirovnáván. Od doby Avrahama (Abraháma) židovský národ rostl po patnáct generací k úplňku v době králů Davida a Šalomouna, pak postupně patnáct generací couval ke zdánlivému zániku v době zničení prvního Chrámu Babyloňany. Na rozdíl od ostatních národů, které se objeví na dějinné scéně, aby získaly moc, expandovaly, došel jim dech a ztratily se (viz Asyřané, Babyloňané, Peršané, antičtí Řekové, Římané atd.), se židovský národ, tak jako Měsíc, nikdy skutečně neztratil. V průběhu historie se již několikrát po zničujících katastrofách znovuobjevil a i dnes po útrapách. století s novou silou žije dál.

16 Pesach Čtyři jména svátku Pesach odrážejí jeho čtyři různé aspekty, které spoluvytvářejí mozaiku prvního ze tří biblických poutních svátků roku:. chag hapesach svátek překročení, souvisí s poslední z deseti egyptských ran,. chag hamacot svátek macesů (nekynutého chleba), symbolika východu z Egypta,. chag hacherut svátek svobody, osvobození z egyptského otroctví,. chag haaviv svátek jara, hospodářský charakter svátku. Pesach představuje výrazně národní svátek (např. ve srovnání s universalismem svátku Sukot viz dále). Východ z Egypta a darování Tóry představují dva rozhodující momenty, které dodnes formují naše chápání židovství jeho nacionální (Pesach, východ z Egypta) a náboženský rozměr (Šavuot, darování Tóry). Maca (nekynutý chléb) se stala symbolem svátku Pesach. Sedm (mimo Izrael osm) dní jíme pouze nekynuté potraviny. Jak vlastně definujeme chámec (kynutá jídla)? Kynutí je chemický proces štěpení potraviny a tvorby CO. Enzymy, které se na štěpení látek podílejí, jsou velice citlivé na charakter prostředí, ve kterém působí. Vyžadují určitou teplotu, čas a ph (kyselost). Vyšší teploty vedou k destrukci struktury enzymů a jejich trvalému poškození. Pouze pět obilovin obsahuje ty enzymy, jejichž činnost (a tím i proces kynutí) nám Tóra na Pesach zakázala: pšenice, ječmen, žito, oves a špalda. Pouze z nich může vykynout chámec. A přitom jen z nich můžeme péct macesy. K řádnému kynutí je zapotřebí vhodné prostředí. Ovocné šťávy, mléko ani vejce nejsou prostředím, ve kterém by mohlo k zakázanému kynutí dojít. Sfaradští Židé takto připravené moučné pokrmy na Pesach jedí. Aškenázská tradice je však v otázkách pesachových zvyklostí velice přísná. Nejenže nám zakazuje vše moučné s výjim-

17 kou ve vodě zadělávaných macesů, ale zakazuje nám i další potraviny například rýži nebo luštěniny. Trvá-li hnětení těsta méně než minut, nemůže vykynout skutečný chámec. Pečeme-li tedy macesy, musí vše od smíchání s vodou po vsazení do pece proběhnout do tohoto časového limitu. Vysoká teplota v žáru pece naruší strukturu enzymů a další kynutí již není možné. Macesy, nekynutý chléb, připomínají východ z Egypta, ke kterému došlo v takovém spěchu, že ani nebyl čas nechat těsto vykynout. Urychlený odchod z Egypta odráží hlubokou víru vycházejících. Víru ve šťastný konec jejich putování pouští, do které vstoupili vedeni Božím poslem, Mošem. Maces ovšem také symbolizuje prostotu a pokoru, opak přetvářky a nafoukanosti kynutého těsta, které symbolizuje náš jecer hara (špatný sklon člověka). Slova maca (מצה) a chamec (חמץ) se skládají ze tří písmen. Mem (מ) a cadik (צ) nalezneme v obou slovech. Čím se tedy ta slova od sebe liší? Tím nejmenším možným rozdílem kousíčkem nožičky, jejímž dopsáním se mění písmeno hej (ה) v chet Tak malý rozdíl může být mezi pravdou a lží, opravdovostí.(ח) a falší. Na Pesach nejenže nesmíme chámec jíst, nesmíme ho ani vlastnit! Proto se snažíme staré zásoby kynutých věcí před Pesachem dojíst. Zbytek musíme prodat nebo zničit.. nisanu večer (tedy vlastně již.) hledáme ve svých již uklizených domech chámec (tzv. bdikat chamec). Se svíčkou v ruce pátráme ve všech spárách a zákoutích bytu tak, jako si máme propátrat zákoutí svých niter a zbavit je případné nadutosti. Nalezený chámec pečlivě uložíme a ráno spálíme. S východem hvězd v předvečer svátku Pesach hledáme ve svých domovech chámec,. nisanu přes den se prvorození postí (tzv. půst prvorozených) na památku jejich záchrany při desáté egyptské ráně. Patnáctého začíná vlastní svátek. První dva dny (v Izraeli první den) pořádáme sederové večeře. Poslední dva dny jsou spojeny s rozdělením Rákosového moře a jeho přechodem. Čtyři dny mezi velkými svátky nazýváme Chol hamoed (všední dny svátku). Pesachové dny První dva dny (v Izraeli první den) svátku Pesach pořádáme slavnostní večeře. Tyto večeře označujeme jako sederové večeře, protože slovo seder znamená hebrejsky řád a tato večeře má svůj po staletí ustálený průběh. Scénář večera je v tradiční formě zapsán

18 . nisan.. nisan.. nisan.. nisan Bdikat chamec Jom tov, seder Chol hamoed Jom tov v knize, které říkáme Hagada (Vyprávění). Hlavním smyslem sederu je vyprávět dětem (a nejen jim) o východu z Egypta, připomenout si události dávné historie a poučit se z nich pro současnost. Večer začíná, jako každý svátek a šabat, zapálením svíček. Následuje (opět jako na každý svátek a šabat) kiduš požehnání svátečního dne nad pohárem vína. Na rozdíl od ostatních svátků nezačíná v této chvíli nosit hospodyně jídlo na stůl, ale začínáme číst text Hagady. Nejmladší účastník u stolu klade otci předepsané otázky, postupně se před námi odkrývá příběh o zotročení a osvobození, příběh o egyptských ranách, o oběti pesachového beránka, o přeskočení židovských domů v Egyptě a o záchraně našich prvorozených, o průchodu Rákosovým mořem a o darování Tóry. Stáváme se součástí diskuse učených rabínů starověku, čteme o čtyřech synech chytrém, zlém, prosťáčkovi a o tom, který se neumí ptát. Sederová večeře má čtrnáct částí. Čtrnáct částí sederové večeře kadeš posvěcení požehnání svátečního dne nad pohárem vína, první pohár urchac mytí rukou z připravené nádoby, bez požehnání karpas zelenina kořenovou zeleninu (např. celer) namočíme ve slané vodě a sníme jachac rozdělení rozlomíme prostřední maces a jednu půlku schováme na závěr večeře magid vyprávění čtení vlastního příběhu Hagady rachca mytí rukou z připravené nádoby, s požehnáním moci požehnání před jídlem nad dvěma celými macesy říkáme příslušné požehnání maca maces sníme první maces maror hořké byliny jíme hořké byliny, připomínku těžkého otroctví korech sendvič do macesu vložíme hořké byliny a sladký charoset

19 šulchan orech hostina sváteční jídlo, začínáme vařeným vajíčkem, neměla by chybět polévka s macesovými knedlíčky cafun zákusek jíme schovanou půlku rozlomeného macesu tzv. afikoman (viz jachac) barech požehnání po jídle požehnání po jídle se vsuvkami pro sváteční den halel-nirca závěr závěrečné modlitby a písně V době, kdy stával jeruzalémský Chrám, bylo povinností každého muže přinést. nisanu pesachového beránka na připomínku beránka, kterého obětovali Židé v Egyptě před desátou, poslední egyptskou ránou. S obětním beránkem se muži vraceli dolů do jeruzalémských ulic a s rodinami slavili východ z Egypta, pili čtyři poháry vína a jedli maso beránka, macesy a hořké byliny. Dnes, kdy nestojí Chrám, si beránka pouze symbolicky připomínáme drůbeží kostí na sederovém talíři. Stejně tak v dnešní době, kdy neobětujeme pesachového beránka, máme první sváteční večer pouze dva příkazy uvedené přímo v Tóře musíme jíst macesy a vyprávět si o východu z Egypta. Rabíni nám k těmto povinnostem přidali další dvě vypít čtyři poháry vína a jíst hořké byliny. Ke správnému pochopení významu oběti pesachového beránka si musíme uvědomit, že egyptská říše dosahovala maxima tehdejšího kulturního a hospodářského rozvoje člověka a Egypťané nahlíželi na beránka jako na své božstvo. Zaříznutí beránka, egyptské modly a symbolu, oznámilo konec otročení Egyptu (ve fyzickém i duchovním chápání) a skutečný zrod nového židovského národa, který se zříká pohodlí nesvobody, zříká se modloslužby a odchází do nejistot svobody, aby našel svého Boha, přijal Tóru a usadil se ve vlastní zemi v Izraeli. Krev ze zařízlého beránka byla použita k označení veřejí židovských domů v Egyptě, čímž byly osoby v nich se nacházející uchráněny desáté rány pobití prvorozených. Proč? Jaký smysl má označit si dveře beránčí krví? Veřejně obětovat jedno z posvátných božstev bylo v Egyptě chápáno jako hrdelní zločin. Splnění příkazu pesachové oběti tedy odráží odvahu a pevnost odhodlání učinit rozhodující krok k opuštění egyptského prostředí (myšleno nejen geograficky). Bylo to jasně vyřčené: My nejsme Egypťané. Proto Bůh při desáté ráně ušetřil označené židovské domy.

20 Během sederu sní každý stolovník tři macesy na připomínku tří praotců Avrahama, Jicchaka (Izáka) a Jákova (Jákoba). Každý z macesů také představuje jednu ze tří částí židovského národa: Koheny, Levity a Izraelity. Prostřední, rozlomený maces představuje chudého člověka, který se často smíří i s poloviční porcí jídla. Macesem se totiž rozumí nejen chudý (nekynutý) chléb, ale také chléb chudých. Je ještě jeden důvod půlení macesu. Děti, kterým je pesachový příběh především určen, se pokoušejí odloženou půlku macesu otci ukrást a po hostině přimět rodiče k vypsání odměny nálezci ztraceného macesu. Tento zvyk udržuje děti i v pozdních večerních hodinách čilé, napnuté a soustředěné. Rabíni nám nařídili vypít při sederové večeři čtyři poháry vína. Je mnoho důvodů tohoto příkazu. Z nejznámějších uvádím:. Tóra uvádí čtyři výrazy (čtyři stupně) osvobození z otroctví: Vyvedl jsem vás, zachránil ze služby, vykoupil a vzal si vás za národ.. Čtyři poháry vína se objevily ve faraonově snu, který Josef vyložil.. Židé mají podle tradice projít čtyřmi exily (a čtyřmi vykoupeními) babylonským, perským, řeckým a římským.. Čtyři poháry odrážejí zásluhy čtyř pramatek Sáry, Rebeky, Ráchel a Ley.. Čtyř věcí se Židé v Egyptě drželi, a zasloužili si tak záchranu z otroctví vyvarovali se smilstva, pomluv, uchovali si svůj jazyk a svá hebrejská jména. Na znamení svobody se při sederové večeři nakláníme na levou stranu, opíráme se o opěradla a o polštáře. Takový byl totiž dávný zvyk svobodní lidé jídávali na lehátkách, opírali se o levý loket a jedli pouze pravou rukou. Takto jíme macesy a pijeme víno. Jen hořké byliny jíme vzpřímeně, vždyť také nepředstavují naši svobodu, ale naopak hořkost těžkého otroctví. Před začátkem vlastního sederu musíme srovnat symbolické pokrmy na speciální míse. Jak? Existuje několik zvyků, my vám přiblížíme zvyk, který uvádí pražský rabi Löw: zroa pečené drůbeží křídlo (kost s masem), které představuje pesachového beránka. bejca vařené vejce (tradiční smuteční jídlo) nám připomíná zničený Chrám, ale také symbolizuje židovský národ svou zajímavou vlastností: čím déle se vaří, tím se stává tvrd-

21 ším, tak jako nesnáze doby posilují naše židovské uvědomění. Podle jiných představuje vejce slavnostní oběť, která byla přiváděna společně s beránkem. maror hořké byliny, symbol těžkostí egyptského otroctví a faraonových nařízení zabíjet židovské novorozence jejich vhozením do vod Nilu. Nejčastěji užíváme strouhaný křen nebo římský salát. charoset sladká hmota z jablek, oříšků, datlí, skořice a červeného vína na znamení malty, se kterou byli židovští otroci nuceni pracovat, a krve, která byla v Egyptě prolita. karpas zelenina, většinou petržel nebo brambora. I ta připomíná zotročení a práci s hlínou. mej melach miska slané vody představuje slzy, ale také rozdělené Rákosové moře. K sederové večeři neodmyslitelně patří i písně na tradiční nápěvy. Dvě nejznámější jsou: Ma ništana (Čím se liší (tato noc) píseň čtyř otázek nejmladšího účastníka sederové večeře) a Echad mi jodea (Kdo ví, kdo je jeden? závěrečná píseň sederu). Píseň Echad mi jodea Kdo je jeden? Čeho jsou dvě? Kdo byli tři? Kdo byly čtyři? Čeho je pět? Čeho je šest? Čeho je sedm? Čeho je osm? Čeho je devět? Čeho je deset? Čeho je jedenáct? Koho je dvanáct? Čeho je třináct? Bůh je jeden. Dvě jsou desky Desatera. Tři byli praotcové Avraham, Jicchak a Jákov. Čtyři byly pramatky Sára, Rebeka, Ráchal a Lea. Pět je částí Tóry, pět je knih Mojžíšových. Šest je částí Mišny, oddílů Talmudu. Sedm je dní týdne. Osm je dní do obřízky. Devět je měsíců do porodu. Deset je příkazů Desatera. Jedenáct je hvězd Josefova snu. Dvanáct je kmenů Izraele. Dvanáct je synů Jákova. Třináct je Božích vlastností milosti. V Hagadě se seznámíme se čtyřmi syny: chytrým, zlým, prosťáčkem a tím, který se ještě neumí ptát. Proč? Otcové a matky si

22 mají uvědomit, že každý vyžaduje ve výchově osobitý přístup, že je třeba zohlednit dispozice dítěte. Jinak se musíme věnovat nadanému, jinak zarputilému, jinak pomalejšímu dítěti. Existuje ještě jiný komentář, který chápe čtyři syny jako čtyři generace, které se sejdou u sederové večeře. Chytrý syn představuje nejstarší generaci, která Tóru nejen zná, ale také se jí drží. Chytrému synovi se narodil zlý syn, který představuje generaci, která od Tóry vědomě odstoupila. Děti této generace (prosťáčci) doma žádné židovské vzdělání nezískaly, rodiče je k ničemu nevedli. Děti těchto dětí se už ani neumějí ptát, vždyť jejich rodiče nic neznají a prarodiče od Tóry vědomě odstoupili. Ve Spojených státech se objevila ještě doplněná varianta tohoto příběhu v něm vystupuje pátý syn. To je ten, který na seder ani nepřijde. Na šabat, který připadá na svátek Pesach, čteme kromě oddílu Tóry i knihu Píseň písní, hebrejsky Šir haširim. Podle židovské tradice je tato píseň alegorickým vyjádřením vztahu Izraele a Boha, kteří jsou v knize zastoupeni milencem a milenkou. Velkou zásluhu o uchování této knihy má rabi Akiva, který jako první rozkryl její tajemství a poznal, že pět vrcholů uvedeného mileneckého vztahu: Svazek myrty je můj milý, leží mezi mými ňadry. Levici má pod mou hlavou a pravicí mě objímá. Našla jsem svého milovaného, chytnu ho a už ho nepustím. Přišla jsem do sadu, sestro má, nevěsto. Levici má pod mou hlavou a pravicí mě objímá, odpovídá pěti vrcholům vztahu Izraele k Bohu (postavení Miškanu, stavba prvního Chrámu, druhý Chrám, chašmonejské království a prorokovaný třetí Chrám). Proč právě na Pesach čteme Šir haširim? Protože jarní svátek Pesach je oslavou svobody člověka. Svobodný člověk si rád zpívá a jaro je čas rozletu. Šir haširim nám má ukázat způsob, jak naložit se získanou svobodou.. nisanu poslední den svátku Pesach (mimo Izrael poslední dva dny) si připomínáme zázrak přechodu přes Rákosové moře.. nisan je mimochodem dnem, kdy uložila zoufalá Mošeho matka svého syna do košíku a pustila ho po řece Nil vstříc osudu. O osmdesát let později se před prchajícími otroky rozevřelo moře a zachránilo je před pronásledovateli v čele s faraonem. Tento den bylo potvrzeno osvobození Židů z egyptského otroctví.

23 Omer Období čtyřiceti devíti dnů mezi druhým dnem Pesachu a svátkem Šavuot nazýváme omer (doslova snop). V době, kdy stál jeruzalémský Chrám, bylo povinností přinést. nisanu sváteční oběť prvního snopu z nové úrody ječmene, který právě v této době v Izraeli dozrává, a začít počítat sedm týdnů do svátku Šavuot (doslova týdny), svátku darování Tóry. Těchto sedmkrát sedm dní představuje období očisty a příprav na přijetí Tóry a odpovídá sedmi týdnům putování pouští z Egypta k hoře Sinaj. Tím, že každý večer počítáme, kolikátý den v omeru začíná, vyjadřujeme naše radostné očekávání svátku Šavuot. Omer, který spojuje Pesach a Šavuot do jednoho velkého celku, je vyjádřením spojení tělesné a duchovní svobody a nezávislosti izraelského národa. Abychom si uvědomili, že před tím, než přijmeme Tóru, se na ni musíme dobře připravit, čteme po šest šabatů v omerovém období Pirkej avot (česky překládáno jako Výroky otců), základní spis židovské etiky. V tomto stále živém souboru rabínské náboženské etiky se můžeme dočíst i tato moudra našich otců: Buď jedním z žáků Aharona, miluj mír, usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře. Jestliže chybí Tóra, chybí i dobré mravy, jestliže chybí dobré mravy, chybí i Tóra. Kdo je moudrý? Ten, kdo se učí od každého. Kdo je statečný? Ten, kdo ovládne svůj pud. Kdo je bohatý? Ten, kdo se těší ze svého údělu. Kdo je vážený? Ten, kdo si váží jiných. Nikým neopovrhuj a nic nepodceňuj, neboť není člověka, jehož doba by nepřišla, a není věci, která by nebyla potřebná. Nedívej se na džbán, ale na to, co je v něm. Existují tři koruny: koruna Tóry, koruna kněžství a koruna vlády, ale koruna dobré pověsti je však nade všemi.

24 V židovské mystice se uvádí, že sedm významných osobností židovských dějin Avraham, Jicchak, Jákov, Josef, Moše, Aharon (Áron) a David představuje sedm základních Božích vlastností lásku, bázeň, krásu, základ, věčnost, slávu a království. Podle kabaly je naším úkolem v době sedmi týdnů omeru mezi Pesachem a Šavuotem napravit to, čím jsme se vůči těmto vlastnostem v průběhu roku provinili. Sedm vlastností. týden. týden. týden. týden. týden. týden. týden láska bázeň krása základ sláva věčnost království Avraham Jicchak Jákov Josef Aharon Moše David V průběhu historie získalo období omeru charakter smutných dní. Neženíme se, neholíme se, nestříháme si vlasy a nepořádáme žádné veřejné oslavy. To proto, že v době mezi Pesachem a Šavuotem zemřelo (během povstání Bar Kochby v roce o. l.) žáků rabi Akivy. Toho rabi Akivy, který se zasloužil o pochopení Písně písní a který sám byl Římany umučen k smrti. Další pohroma postihla židovský národ v období omeru v Evropě, kde v roce zpustošili účastníci první křížové výpravy židovské obce v Porýní. Ještě více obětí (statisíce) si vyžádalo řádění kozáků při povstání Bohdana Chmelnického v roce v Polsku a na Ukrajině. Jom hašoa Jom hašoa byl zařazen do židovského kalendáře jako memento tragických událostí Šoa (holocaustu), které znamenaly takřka naprostou likvidaci evropského židovstva za druhé světové války. Smrt šesti milionů Židů zavražděných v průběhu Šoa si připomínáme na Den vzpomínek. nisanu (viz také půst. tevetu). Lag baomer. ijar, Lag baomer (doslova. den omeru, lámed =, gímel = ) býval do vzniku Státu Izrael jediným světlým bodem v omerovém období smutku. Podle Talmudu tento den neumírali žáci rabi Akivy. Lag baomer je také spojen s výročím úmrtí (tzv. jahrzeit) rabi Šimona ben Jochaje, jednoho z nejvýznamnějších učenců generace po zničení druhého Chrámu a podle tradice au-

25 tora mystické knihy Zohar (Záře). Od. století začíná být svátek Lag baomer pod vlivem cfatských (safedských) kabalistů (Cfat/Safed město na severu Izraele, centrum židovské mystiky) stále masivněji slaven a dnes je již pevně zakotven v židovském kalendáři. Na Lag baomer je zvykem pálit ohně (na památku knihy Zohar), tančit a zpívat. Chlapci střílejí z luků, k čemuž se pojí dva výklady. Podle jednoho se po celý život Šimona ben Jochaje na obloze neobjevila duha (hebrejsky kešet znamená duha, ale i luk), protože duha je znamením Boží zloby (viz biblický příběh o potopě světa). Druhý výklad se opírá o knihu proroka Šmuela (Samuel), ve které je zaznamenán příkaz krále Davida, aby se všichni muži učili střílet z luku a mohli přispět k obraně izraelské země. Podle bratislavského rabína Chatam Sofera začala. ijaru padat Židům prchajícím z Egypta nebeská strava mana. Jom haacmaut a Jom Jerušalajim Se vznikem Státu Izrael a s jeho historií se pojí další dva významné dny v omerovém období Jom haacmaut a Jom Jerušalajim. Jom haacmaut (Den nezávislosti) připomíná vznik novodobého Státu Izrael v roce, kdy. květen připadl na. ijar. V ten den, po odchodu posledních Britů z mandátního území Palestiny, vyhlásila Prozatímní Státní rada samostatný Stát Izrael. Následoval vpád sousedních arabských států, jejichž cílem byla likvidace židovského státu. Začala tzv. válka za nezávislost. Izraeli se však existenci podařilo uhájit. Pokud připadne. ijar v daném roce na pátek nebo šabat, oslavuje se Jom haacmaut již ve čtvrtek. Předvečer svátku,. ijar, je Dnem vzpomínek na vojáky izraelské armády (Jom hazikaron), kteří padli ve válkách za nezávislost Izraele. Arabské státy se po prohrané první arabsko-izraelské válce nesmířily s existencí Izraele. V květnu vyhlásil egyptský prezident Násir blokádu Akabského zálivu a Tiranské úžiny pro izraelská plavidla. Vedení Izraele, při vědomí nemožnosti vedení dlouhodobé války na více frontách, se rozhodlo zaútočit jako první. Dne. června začala tzv. šestidenní válka, která přinesla jasné izraelské vítězství. Třetí den války (. června) bylo znovudobyto jeruzalémské Staré Město, Židům umožněn přístup ke Zdi nářků, a došlo tak ke znovusjednocení města. Na památku této, pro Židy tak významné události, slavíme. ijaru Jom Jerušalajim (Den Jeruzaléma).

26 Šavuot. sivan (a mimo Izrael i. sivan) slavíme biblický poutní svátek Šavuot jako oslavu darování Tóry. Je zajímavé, že Šavuot je jediným biblickým svátkem, který nemá v Tóře pevně stanovené datum. Termín svátku je odvozen od pesachových oslav. Svoboda získaná východem z Egypta (Pesach) dosahuje svého přirozeného naplnění přijetím Tóry na Sinaji (Šavuot). I v případě svátku Šavuot vypovídají jeho čtyři jména o jeho aspektech:. chag hašavuot svátek týdnů, sedmkrát sedm dní příprav od východu z Egypta po darování Tóry na hoře Sinaj, hlavní téma svátku,. chag hakacir svátek žní, dozrávání pšenice, hlavního zdroje obživy člověka, hospodářský aspekt svátku,. chag habikurim na památku prvních plodů, které bylo povinností v tomto období přinést do Chrámu ze sedmi plodin, jimiž je země Izrael proslavena z pšenice, ječmene, vína, fíků, granátových jablek, oliv a datlí,. aceret obdoba Šmini aceret po Sukotu, završení svátku Pesach, doplnění osobní svobody o svobodu duchovní přijetím Tóry. Učenci si všímají podobnosti hebrejských výrazů pro týdny a přísahu (šavuot, ševuot) a komentují, že si na svátek Šavuot připomínáme dvě přísahy: Bůh slíbil, že nevymění židovský národ za žádný jiný. Izrael slíbil, že nevymění Boha za žádnou modlu. Na připomínku zemědělského aspektu svátku, pšeničných žní, je zvykem vyzdobovat synagogy zelení. Květinová výzdoba synagog připomíná i tradici, podle níž hora Sinaj v den darování Tóry rozkvetla. V liturgii svátečního dne má významné místo čtení Desatera příkazů z Tóry a připomenutí příběhu prababičky krále Da-

27 vida, Rút, který se odehrál v době pšeničných žní. Mimochodem, na Šavuot připadá výročí úmrtí krále Davida. Mezi nejznámější šavuotové zvyky, kromě již uvedené zelené výzdoby synagog, patří celonoční studium Tóry. Tím se nejen připravujeme na ranní přijetí Tóry, ale zároveň i napravujeme pochybení Mošeho pokolení, které podle tradice v den darování Tóry na hoře Sinaj zaspalo. Velice rozšířeným zvykem je příprava mléčných pokrmů a medových koláčků. Mléko a med jsou často uváděny v souvislosti s Tórou. Král Šalomoun píše v Šir haširim: Mléko a med je pod tvým jazykem. Mléko je nápoj dětí a Tóra z nás všech dělá děti, které se musejí vše pomalu učit. Mléko (hebrejsky chalav, chet =, lámed =, bet/vet =, celkem ) také odpovídá dnům, které Moše strávil na hoře Sinaj. I proto si na Šavuot pochutnáváme na tvarohových palačinkách (jidiš blinces). Chceme-li hledat další důvody medově-mléčné hostiny, můžeme se z komentářů poučit, že med jako produkt nekošer hmyzu včel, a mléko jako tekutina, tvořená ze zapovězené krve savčích samic, symbolizují schopnost Tóry očišťovat a napravovat nás samotné a činit nás pro naše okolí poživatelnými. Podle midraše byl celý svět stvořen s podmínkou, že Izrael. sivanu přijme na Sinaji Tóru. Proto se v první kapitole Tóry píše: byl večer a bylo ráno ten den šestý. Jaký šestý den zdůrazňuje zájmeno ten? Šestý den měsíce sivan, kdy se rozhodne, bude-li svět uchován, nebo se vrátí do stavu pusta a prázdna jako před za- Desatero ( M ). Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neučiníš si sošku a obraz ničeho, co je na nebi a co je na zemi a co je v moři, a nebudeš se jim klanět. Nevraždi.. Nesmilni.. Nezneužiješ Božího jména. Nekraď.. Pamatuj dne šabatu, abys ho světil. Šest dní budeš pracovat. Nevydej na svého bližního křivé svědectví.. Cti otce svého a matku svou. Netuž po domu svého bližního, netuž po jeho ženě

28 čátkem stvoření. Podle jiného výkladu nabízel Bůh nejdříve Tóru jiným národům. Jišmael (Izmael/Ismáíl), syn Avrahama a služebné Hagar, odmítl, protože se nechtěl vzdát krádeží, Esav (Ezau) se odmítl vzdát zabíjení a Lotovi potomci si nedokázali představit svůj život bez smilstva. Jen Izrael nabídku neodmítl. Naopak. Přijal Tóru bez výhrad se slovy: naase venišma (Budeme tak konat a budeme se učit.). Ačkoliv je téma Desatera zahrnuto do Příběhů Tóry, neuškodí si zde celé Desatero příkazů zopakovat (viz tabulka na předchozí straně). Tóra nebyla dána izraelskému národu v Himálaji, ani na žádné jiné výjimečně vysoké hoře. Hora Sinaj patří svou výškou do kategorie hor obyčejných. Přesto byla právě ona vybrána za místo darování Tóry. To abychom se poučili, že s povyšováním se a pýchou to daleko nedotáhneme ani v životě, a ještě méně ve studiu. Za většinou úspěchů lidstva stojí každodenní práce a píle obyčejných lidí. Ani okolí hory Sinaj neláká poutníky k usídlení se. Kam oko dohlédne, jen samá poušť. Však také člověk, který se rozhodne stát se učencem Tóry, musí projít mnohými úskalími a často se musí omezit ve svých tužbách po kariéře a snadném životě. Ještě jedno poučení si můžeme odnést z pouště Sinaj. Tak jako poušť je územím nikoho, nikomu nepatří, tak ani Tóra nikomu nepatří. Každý z ní může čerpat její živou vodu a nikdo mu v tom nemůže bránit. Na Šavuot se v jeruzalémském Chrámu odehrávala pravidelně velmi neobvyklá věc. Po celý dlouhý rok byly veškeré moučné oběti ve formě macesů nekynuté. Na Šavuot ale Tóra přikazuje přinést oběť v podobě kynutých chlebů. To, co před sedmi týdny, na Pesach, bylo přísně zakázáno, a pak po čtyřicet devět dní trpěno, se nyní stalo povinností. Sedm týdnů příprav nám dalo sílu užít i zla v nás skrytého (chámec) ke konání dobra. Není zřejmě náhodou, že právě v Pirkej avot se dočítáme hlubokou pravdu, že kde není mouky (chleba), není ani Tóry.

29 Postní dny V předchozím textu jsme se již seznámili s jedním postním dnem půstem prvorozených před svátkem Pesach. Samostatnou kapitolu věnujeme největšímu židovskému svátku postnímu Jom kipur. V příběhu o svátku Purim najdeme Esteřin půst a v této kapitole se soustředíme na čtyři půsty, které souvisejí se zničením obou jeruzalémských Chrámů a dalšími smutnými událostmi židovské historie. Ještě předtím, než začneme hovořit o jednotlivostech souvisejících s postními dny, měli bychom si říci, jaký má vlastně půst smysl. Půst v dobách těžkostí nebo v den výročí smutné události nám má otevřít srdce a napomoci našemu odhodlání vypořádat se s našimi prohřešky. Po dobu půstu jsme uchráněni od pozemských starostí o obživu a máme více času zkoumat svá nitra. Chápeme-li toto pravidlo, je nám jasné, že nemá valného smyslu trápit své tělo půstem a přitom plýtvat časem při sledování přihlouplého zábavného televizního pořadu. Půst je prostě jen cestou, ne cílem. Omezením těla dáváme větší prostor duši. Půst je nejen v židovské kultuře tradičně vnímán jako forma očistného trápení. U proroků byl často spojován s přípravou na prorockou vizi. Mohl být i předepsanou součástí celonárodních proseb, zejména v období sucha. Chceme-li srovnat postní dny podle jejich historické návaznosti, musíme se vrátit do doby předcházející zničení prvního jeruzalémského Chrámu.. tevetu oblehl babylonský král Nabukadnezar Jeruzalém, čímž vstoupilo do poslední fáze střetnutí Judského království s expandující Novobabylonskou říší.. tamuzu (podle jiných pramenů v případě prvního zničení Chrámu. tamuzu) prorazila dvakrát útočící vojska jeruzalémské hradby a začal nerovný boj v ulicích města, proti babylonské ( př. o. l.) a římské ( o. l.) přesile.. avu byl dvakrát zničen jeruzalémský Chrám, v roce př. o. l. Babyloňany a v roce o. l. Římany.

30 . tišri byl zavražděn Gedalja ben Achikam, poslední židovský správce jmenovaný Babyloňany po zničení prvního Chrámu. Jeho smrtí končí období (byť nesamostatné) židovské správy v Izraeli.. tevet. Nejen oblehnutí Jeruzaléma a začátek národní tragédie související se zničením Chrámu a destrukcí suverénního židovského státu si připomínáme. tevetu. V současnosti je. tevet vzpomínkovým dnem na všechny oběti protižidovského násilí, u nichž neznáme datum jejich smrti.. tamuz spojuje tradice s pěti nešťastnými událostmi: Tento den, dní po darování Tóry, rozbil Moše desky zákona v reakci na hřích zlatého telete. Sedmnáctého tamuzu byly přerušeny pravidelné oběti v jeruzalémském Chrámu, jejichž tradice sahala až do doby východu z Egypta. Oběti ukončil prostý fakt v oblehnutém Jeruzalémě již nebyla žádná způsobilá obětní zvířata. Tento den při druhém obléhání města (v době římského císaře Vespasiána) prolomily Titovy legie jeruzalémské hradby. (Podle Talmudu byly tento den proraženy hradby i při prvním zničení Chrámu.) V době vrcholícího protižidovského útlaku před rokem o. l. spálil římský správce svévolně svitek Tóry na důkaz svého opovržení vším, co je s Židy spojené. Tento den umístili nepřátelé do Chrámu Diovu sochu. Tiša beav (. av) je den nejhlubšího smutku, kterým vrcholí naše třítýdenní (. tamuz. av) truchlení nad zničeným jeruzalémským Chrámem. Tradice devátého avu jako dne smutku se datuje již od druhého roku po východu z Egypta, kdy po ustrašených zprávách vybraných průzkumníků a rozhodnutí části tábora vrátit se zpět do egyptského otroctví bylo rozhodnuto o smrti celé generace během čtyřiceti let bloudění pouští. Tím byl tento den ustaven za den pláče a nářků. Tento den byly zničeny oba jeruzalémské Chrámy, tento den padla v roce o. l. poslední opora povstalců vedených Bar Kochbou město Betar. Při řádění vítězných římských legií bylo v tomto městě vyvražděno veškeré obyvatelstvo, přes osob. V den výročí zničení Chrámu rozoral Tornos-

31 rufus Chrámovou horu na pole. Devátého avu roku byli Židé vypovězeni z první křesťanské země z Anglie a na devátý av připadlo datum vypovězení početného, vlivného a vyspělého židovského společenství ze Španělska. Pro výše uvedené události je. av nejsmutnějším dnem židovského kalendáře. Půst devátého avu odpovídá svou přísností jomkipurovému půstu postíme se hodin. Nezdravíme se, sedíme v hlubokém smutku na zemi, čteme Jirmejahovu (Jeremjášovu) knihu Ejcha (Pláč Jeremjášův) a tradiční žalozpěvy Kinot. Tento den nestudujeme Tóru. Vybrané události. avu rok po východu z Egypta př. o. l. o. l. o. l. o. l. výnos let bloudění pouští zničení prvního Chrámu zničení druhého Chrámu porážka Bar Kochbova povstání, vyvraždění města Betar vypovězení Židů ze Španělska Naše tradice přičítá obě zničení jeruzalémských Chrámů našim vlastním hříchům. Je však zajímavé si všimnout, že jestli první Chrám padl pro neustálé porušování základních pravidel judaismu modloslužbu, smilstvo a vraždy, tak k pádu druhého Chrámu vedla pouze vzájemná nenávist a rozdrobenost židovského národa do množství vzájemně se nesnášejících a nerespektujících seskupení. Můžeme se tedy poučit z historie, že nerespektování názorů jiných a vnitřní rozkol mohou mít někdy stejně nedozírné následky jako vražda, smilstvo a modloslužba. Talmud uvádí alegorický příběh zničení druhého Chrámu: V Jeruzalémě žil jeden bohatý muž, který se rozhodl uspořádat velkou hostinu. Sluhovi předal písemné pozvánky, mimo jiné i pro svého nejlepšího přítele Kamcu. Sluha se však spletl a psaní donesl Bar Kamcovi, který byl s hostitelem ve vleklých sporech. Přesto Bar Kamca pozvání přijal a vypravil se na hostinu. Jakmile ho hostitel zpozoroval, zrudl vzteky a ukázal mu před celou jeruzalémskou smetánkou, včetně mnoha učenců, dveře. Bar Kamca se zhrozil ostudy: Nech mě tu, zaplatím ti svou porci. Ne. Zaplatím polovinu celé hostiny. Ven!

32 Smrtelně uražený Bar Kamca se vypravil do Říma a stěžoval si císaři: Židé plánují vzpouru. Dokaž to. Pošli jim obětní zvíře a sám se přesvědčíš, přijmou-li dar svého císaře. Tak se také stalo. Císař poslal krásné obětní zvíře, ale Bar Kamca mu cestou jemně poškodil pysk, čímž se podle židovských zákonů stalo zvíře nezpůsobilé k oběti. Když tuto vadu v Jeruzalémě zjistili, lámali si učenci hlavu. Nakonec se většina rabínů přiklonila k názoru, že je lépe ustoupit a císařský dar přijmout. Jen rabi Zacharja nesouhlasil: Obětovat zmrzačená zvířata Tóra zakazuje! Už se ani neví, koho to napadlo jako prvního, ale učenci zvažovali i možnost zabít Bar Kamcu, a tak se vyhnout hrozbě, že se o nepřijetí daru dozví císař v Římě. Opět to však byl rabi Zacharja, který nesouhlasil: Odsoudit člověka k smrti jen proto, že poranil zvíře, kde to jsme?! Zvíře nebylo přijato a rozlícený císař vydal rozkazy svým legiím. Ty dobyly město a zničily Chrám. Kde se stala chyba? Touto otázkou si lámou hlavu mnozí komentátoři, ale ve skutečnosti měl každý svůj podíl viny, za vším stála nenávist či lhostejnost jedněch k druhým. Proč nenáviděl hostitel Bar Kamcu? Proč ho jeho přítel Kamca neuklidnil? Proč rabíni nezasáhli, když byli svědky zostouzení Bar Kamci? Proč si Bar Kamca stěžoval až u císaře a vyprovokoval nejsilnější velmoc tehdejšího světa k vojenskému zásahu? Proč lpěl rabi Zacharja tváří v tvář katastrofě na podružnostech, které byli jeho kolegové ochotni přehlédnout? Jak musí být hloupý sluha, aby si spletl největšího přítele a nepřítele svého pána? Nikdo nebyl bez viny. A nebyl náhodou Bar Kamca (bar, aramejsky syn) synem Kamci? Nesvědčí taková situace o úplném rozkladu společnosti? Město Jeruzalém bylo zničeno zevnitř. I v realitě si zasadili poslední ránu obránci sami. Fanatická sekta, aby vybičovala vojenského ducha obránců, nechala spálit veškeré zásoby potravin v městských sýpkách. Hlad pak rozložil jeruzalémskou obranu a Titovy legie zničily město a Chrám.

33 Roš hašana Téma Nového roku nemůžeme otevřít jinak než měsícem elul, který svátku Roš hašana (doslova hlava roku; Nový rok) předchází. Jak uvádí tabulka měsíců a svátků ( str. ), měsíc elul je ve znamení panny. To není náhodou, neboť celé období tohoto měsíce můžeme charakterizovat větou z knihy proroka Jirmejahu: Vrať se, panno izraelská, vrať se do svých měst. Celý měsíc elul je ve znamení příprav na dva veliké svátky na Roš hašana a Jom kipur. Návrat, ke kterému prorok vyzývá, se hebrejsky řekne tšuva. V češtině používáme výraz pokání, který ovšem není zcela přesný. Pokání evokuje představu: Byl jsem špatný člověk, ale dnes se zásadně změním. Budu NOVÝ člověk. Naproti tomu výraz tšuva (návrat) zdůrazňuje: Jako každý člověk jsem v podstatě dobrý, mám dobré jádro. Mým úkolem je propracovat se nánosem nepěkných vlastností, který mě obklopuje, a proniknout ke svému dobrému Já. Najít nejvnitřnější bod své duše, kterým jsem spojen se svým Stvořitelem. V měsíci elulu bychom měli provést důslednou inventuru svých skutků a připravit se na nadcházející dny soudu. K tomu, aby byla tšuva úplná, musíme učinit tři nezbytné kroky: musíme litovat svých špatných skutků, omluvit se za ně (přiznat je, vyznat je) a pevně se rozhodnout je neopakovat. Velikou moc má zvuk šofaru (beraní roh). Každý, kdo ho jednou slyšel, bude si ho pamatovat do smrti. Na šofar troubíme na Nový rok, jeho zvuk nám otvírá dvířka do nejvnitřnějších zákoutí naší duše. I proto ustanovili rabíni zvyk troubit na šofar každé ráno měsíce elul, abychom si blížící se svátky uvědomili. Poslední týden před Roš hašana si ráno přivstaneme a v synagoze se společně modlíme slichot. slicha znamená hebrejsky omluva. Omluvit se za nepěkné věci, které jsme druhým provedli, můžeme samozřejmě vždy, v měsíci elul je k tomu však s ohledem na naše sebezpytování nejpříhodnější doba. Omlouváme se jednak jeden druhému, jednak Bohu za přestupky proti Jeho příkazům. V nich