El Obeid. Salám al Mesiach - Pokoj Kristův Vám všem. Něco málo z jihu Súdánu s měsíčním zpožděním.

Transkript

1 El Obeid Salám al Mesiach - Pokoj Kristův Vám všem. Něco málo z jihu Súdánu s měsíčním zpožděním S přistáním na pískovém letišti ve Wau jsem se ocitl v jiném trošku zelenějším a trošku svobodnějším Sudánu. V letadle Antonov ruské výroby, jsme byli jen tři pasažéři, zelí, brambory a zelenina. Už na letišti jsem se cítil svobodněji než na severu. Jediná policejní procedura byla opsání údajů z pasu na cár papíru and welcome in free land. Najít Don Bosko VTC nebylo těžké. První salesián, kterého jsem potkal, byl otec James Pulikal, splňující ideální představy o tom, jaký asi má být misionář. Dostal jsem Boží dárek v podobě bouřky-super. Teplota klesla na pětadvacet. Ještě večer jsem se k mé velké radosti potkal se dvěma slovenskými dobrovolníky Jaro a Věrka, mladí manželé, kteří tu už tři měsíce pomáhají v nemocnici vedené sestrami salesiánkami. Tož to by jste museli vidět jak vypadá vcelku dobře zařízená nemocnice. Jediná státní nemocnice ve Wau stávkuje, protože už půl roku nedostali plat, tak mají sestry přeplněno. Vlastně jen jedna sestra vede celou nemocnici. Stovky pacientů, mamky s dětmi,...když jsem Jarka našel pod autoplachtou, dával zrovna antimalárika měsíčním mrňatům, říkal : To jsi tady měl být před chvílí. Přišla těhotná mamka na kontrolu, všechno bylo v pořádku, ale když se chystala k odchodu nějak se jí přitížilo, lehla tady na postel a porodila dvojčata, no a za hodinku vstala vzala děti a odešla. Jinak tam spokojeně mezi postelemi pobíhají slepice a hledají co by sezobly. Druhý den jsem navštívil Don Bosco VTC ve Wau, je trošku menší než v El Obeid, ale navíc tu mají tiskařskou dílnu. Ředitel školy otec James mi povídal něco málo ze svého život. Krom toho že v době války byl dva roky v zajetí rebelů, kteří žádali výkupné, působil celkem asi deset let v Tonj. Říkal, že místní kmeny jsou velmi otevřené křesťanství a mnohdy se obrací celé vesnice. Každý rok co byl v Tonj pokřtil asi dva tisíce katechumenů a k tomu téměř všechny muslimy v Tonj. Odpoledne jsem se byl podívat na katedrálu a navštívit Petera, který byl se mnou půl roku v EO jako asistent pro Music boys. Tak jsem nakoukl trochu pod pokličku dění v Súdánu. Za rok má proběhnout volba prezidenta a proto letos bylo sčítání lidu na jihu. Probíhalo to tak, že po vesnicích určité a jediné ráno chodili sčítači a ptali se : Kolik lidi spalo v tomto domě tuto noc? a tak se došlo k nějakým výsledkům, které se poslali do Chartúmu. Tam ale jako výsledek sčítání vyhlásili, že na jihu je osm milionů lidí (v celém Súdánu je asi 40 milionů obyvatel) což vláda na jihu odmítá. V roce 2011 má proběhnout referendum ve kterém se občané žijící na jihu mají vyjádřit zda chtějí samostatný nový stát Jižní Súdán či unii se severem. Většina jižanů je pro samostatnost. Seveřané, převážně muslimové, s vládnoucí arabskou špičkou chtějí nerostné bohatství jihu, zejména ropu, jsou tedy pro unii. Jejich idea Súdánu jako muslimského státu, pro kterou muslimové tolik let válčili se

2 zhroutila na silném odporu jihu. Idea státu, který rozšíří islám dál na jih Afriky do Keně, Ugandy, Konga, Tanzánie a dál na jih. Jižané chtějí svobodu, ale nebude to jednoduché. Lidé říkají, že jsou připraveni na válku, bude-li to nutné. Zbrojí se na obou stranách. Nedej Bože, aby válka znovu vypukla. Političtí vůdcové, kteří jsou zodpovědní za mírová jednání, kteří mají možnost odvrátit válku a neudělají to by měli vidět to utrpení tisíců prostých a chudých, které způsobí jen jejich nedostatek dobré vůle či jejich egoismus. Po podepsání mírové dohody v roce 2005 se život na jihu pozvolna obnovuje, staví se silnice, rozbořené mosty, elektrika...pokud však přijde válka znova bude vše zničeno. Tak prosím modleme se za lidi, politiky nejen Súdánu, ale celého světa, kteří můžou věci změnit správným směrem, ať vyřeší problémy v míru bez válek. Prosme Boha za mír pro celý svět. Další den jsem navštívil komunitu a dílo, které vedou sestry Salesiánky a to mě naprosto ohromilo. Toho času jsou ve Wau dvě komunity sester Salesiánek. V první z nich jsou tři sestry Teresa z Indie a Jane z Keni a třetí ředitelka byla zrovna pryč. Tyto dvě mladé sestry vedou základní školu pro 1350 dětí. Byl jsem na ranním nástupu a byl to skvělý zážitek. Probíhal ve stejný čas na třech místech nejmladší, starší a nejstarší žáci. V druhé komunitě sestra Alexandra z Polska vede další základní školu pro 1600 dětí. Další sestra Grace se stará o již zmiňovanou ambulanci a školu pro zdravotní sestry. Když vidím ty křehké sestry a tolik práce, říkám si to je skutečně zázrak, Boží milost co jim dává sílu v těchto těžkých podmínkách vytrvat. Kde se berou peníze na to všechno? Říkají Bůh se o nás stará. A já připojuji: Prosím lidi Vás neblázněte nestavte zábavný parky, nestavte stadiony za miliardy, nestavte si větší bazén, nekupujte čtvrtý auto,... pošlete ty peníze raději těmto sestrám, které mají sotva na to, aby dětem dali chudou snídani a učitelům plat. Bohatí lidé, kteří by mohli dát se většinou nedělí a tak tyto misie žijí z mnohých darů obyčejných lidí a z podpory mezinárodních organizací. Díky Bohu. Bavil jsem se s jedním učitelem ve Wau, který strávil z důvodů války asi 30 let mimo Súdán a ten říkal, že klima ve Wau se velice změnilo, že nepamatuje taková horka a naopak pamatuje kolem Wau buš. Teploty jsou vyšší, ale větší problém pro místní je, že déšť na kterém je závislá úroda a přichází pravidelně jen jednou ročně v období dešťů letos nepřichází. Přišel první a lidé zaseli, ale protože od té doby skoro nic většina uschla. Ale nebojte, příjde : ) Další jev, který potvrzuje změny klimatu byla prachová bouře, kterou dobře znám z pouštního El Obeid, ale tu ve Wau byla letos poprvé a lidi překvapila. Zdá se, že poušť se sem blíží. Po čtyřech dnech čekání, bylo porouchané auto připraveno vyrazit. Nakoupili jsme potraviny pro misii v Tonj, já jsem se rozloučil se slovenskými dobrovolníky Jarom a Věrkou a dotankovali jsme obě nádrže nejlepšího auta Afriky Toyota-Land Cruiser do kterého se vleze asi 120 litrů benzínu a kolem třetí odpoledne jsme opustili Wau. Porost se začal zvedat z nízkých keříků až do vysokých stromů. Konečně jsem si začal připadat v Africe. Z buše vykukovali zvědaví polonazí domorodci v rukou oštěpy nebo nabízejíc ovoce. Cesta byla pískovo-štěrková po celou dobu s výmoly, kalužemi, každou chvílí se muselo dupnout na brzdu protože přes cestu

3 přecházeli kozy nebo ovce a tak nebylo divu, že nás náklad potravin a sešitů pro školu začal na zadním sedadle ze zavazadlového prostoru drtit. Na vynucené zastávce jsme přeskládali náklad. Od stařenky co se vynořila z buše jsem koupil nějaký druh ovoce a když jsem viděl jak je šťastná, ani mě později nevadilo, že jsem to superkyselé ovoce rozdal dětem v Tonj, kteří se o něho i poprali. Po cestě jsme potkali náklaďáky vezoucí dřevo na sever Súdánu, kde žádný les není. Jedna bouřka spláchla prach na silnici a udělala z ní ralley. Cesta z Wau do Tonj je jenom sto kilometrů, ale vegetace se úplně změnila. Kolem Wau je vegetace dost řídká na hranici polopouště zatímco Tonj je obklopeno lesybuší. Lidé mýtí buš a pěstují kukuřici, arašídy, pálí dřevěné uhlí a to pak prodávají, nebo používají na vaření v chatrčích. Další tradiční způsob obživy běžnější než obdělávání půdy je chov krav. Přímo kolem Tonj je vidět veliká pastvina na které se pasou krávy s obrovskýma rohama. Každá rodina má doma dvě, pět či více krav. Stáda jsou někdy tisícová a jejich kradení mezi kmeny je národní sport. Spolu s kradením žen bývají nejčastějším důvodem bojů mezi kmeny. Ani dnes není situace nelepší, kmen Dinka a Nuer si pokradli nějaké krávy a tak se zase válčí. Tonj mě velmi mile překvapil. Všude veliké stromy, zelená tráva, ve srovnání s El Obeid je to jako ráj. Salesiáni tu mají základní školu pro 1300 dětí a staví se dalších pět v okolních vesnicích, internát pro asi 70 kluků ze vzdálených vesnic, ambulanci pro místní lidi. Sestry Salesiánky mají učiliště pro holky s internátem, dál se starají o nemocné leprou a tuberkulózou. Na školním pozemku se již začala stavba křesťanského radia, které by mělo mít dosah asi sto kilometrů. Ceny jsou tu dvakrát vyšší než v EO, třikrát vyšší než v Khartůmu a lidé desetkrát chudší. Další den jsem spolu se Samuelem, dobrovolníkem z Itálie navštívil rozestavěnou školu asi sedmnáct kilometrů od Tonj. Tedy když se dívám zpětně cesta z Wau do Tonj je to parádní autostráda ve srovnání s touto oficiální cestou směrem na sever do Maria Lou. Kromě otočky o 360 jsme s autem byli snad ve všech polohách, protože tu teď více prší brodili jsme půlmetrové bahnité kaluže, což díky náhonu na všechny čtyři kola nebyl velký problém. Všude kolem buš, polonazí divoce vyhlížející domorodci, jiní obdělávající arašídy, pár chatrčí a uprostřed toho budova budoucí školy. Projekt vede mezinárodní dobrovolnická organizace VIS, založená salesiány, a financuje ho italská biskupská konference. Výuka už probíhá zatím jen ve stínu stromů. Pokud jsou tito vesničané negramotní a bez vzdělání, těžko se orientují v moderním světě, věří všemožným nesmyslným pověrám, ale hlavně jsou snadno manipulovatelní, což kdejaký diktátor rád využije.

4 Jaký je asi život v takové vesničce v buši. Podle toho co jsem viděl, myslím, že je hlavně těžká práce od rána do večera bez extra velkých pěstitelských úspěchů. Bez zdravotní pomoci se umírá na často banální zranění. Přál bych jim možnost získat všeobecné vzdělání, dozvědět se pro nás tak samozřejmé věci jako třeba, že země je kulatá a proč vzniká blesk, kterého se tolik bojí, a rozhled do světa, zdravotní péči, ale zároveň jim přeji, aby jim růstala jednoduchost a skromnost života, ticho buše bez aut, tmavá noční obloha s miliónem hvězd, blízkost přírody...tož, ale jak to skloubit? Se Samuelem jsem navštívil další již dokončenou budovu, která bude sloužit pro dívky jako učiliště. O dva dny později jsem se dostal s náklaďákem který vezl cement do vesnice Aguko asi čtyřicet kilometrů od Tonj. Před rokem se v této vesnici válčilo, takže cesta byla uzavřená a stavba se zdržela. Dnes je vesnice pod kontrolou vojáků, kteří mě ujistili, že všechno je v pořádku, že tlupa, která napadala vesnici byla jen tlupa zlodějů a že byla zneškodněna. A tak jsem se dostal asi na moje nejvzdálenější místo od civilizace. Nejbližší město je odtam asi 150 km buší. Ještě pár jižanských momentek Za zmínku stojí nošení vody. Pro vodu chodí zásadně ženy a holky. Co na hlavě unesou je až neuvěřitelné. Viděl jsem tak asi jedenáctiletou holku s patnáctilitrovým barelem plným vody na hlavě, když jsem ji ho vzal že jí pomůžu tak se rozbrečela, hm tak jsem ji ho zase vrátil na hlavu : ) Wau trh sobotní piknik s děckama z internátu. Asi jedenácti, dvanáctiletí kluci bez problému podřízli, stáhli, vykukali, naporcovali ovci, mezitím holky vyčistili a uvařili místní krupici a pak kompletně celou ovci kromě kůže uvařili. Na fotce zrovna splétají vyčištěná střívka. Vše sami bez jediného dospěláka. Když to řeknu jazykem letního tábora: etapa samostatné vaření na jedničku s hvězdičkou. Z okolí se okamžitě začali slétat desítky supů, kteří ucítili čerstvou krev.

5 Kluci, chudí, ale šťastní Holky se namísto panenek starají o mladší sourozence Termitiště a jejich plody, nechte si chutnat : ) Banánovník květ banánovníků toto budou jednou banánky

6 Květ podzemnice olejné - arašídy Z trhu v Tonj chcete termity nebo namlít arašídy : ) Slavnost Petra a Pavla- Wau Ibis posvátný Ledňáček senegalský Po dvou týdnech strávených na jihu jsem se vrátil do El Obeid. Kluci z Dárfůru po skupinkách odjížděli domů, takže jsem se s nimi stihl rozloučit. Byl to pro ně myslím pěkně prožitý rok, mnozí při odjezdu neudrželi slzy dojetí. VTC učiliště už je taky zavřené, takže nám tu zbyli jen Music Boys, kteří už začali nový školní rok. Připravujeme budovu ubytovny na další školní rok. Se začátkem července skutečně po devíti měsících totálního sucha (krom deštíku 3.5 odpoledne) začalo období dešťů, super, teplota po dešti je krásných 28,5 C. Už se mi to tu nezadržitelně krátí, sprint na cílové rovince : ) Přeji suprový prázdniny všem, kdo je mají a všem kdo jsou, nebo se chystají na tábory, ať Vám moc neprší a ať všechno vyjde jak má. Ať jste si o dovolenkách blíž v rodině i s kamarády, ať Vám všechny pomůžou víc objevit krásu Boží přírody, kterou možná ve všedních dnech jen míjíme, ať se Vám podaří zastavit se a nechat se proniknout tichem lesa, slyšet zpěv ptáčka i bublání potoka, otevřít oči kráse motýla a západu slunce a noční obloze s tisíci hvězdami...tolik krásy svědčí a křičí o Jeho kráse, všechno je tu pro tvora, který jen stojí a žasne, ať Vám neunikne toto Boží zjevení, které je všude kolem nás : ) Stvoření je jako svátost - viditelné znamení neviditelné Boží přítomnosti. Žijme v ní! J.Š.M

7 Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě bud' chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem. Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné. Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory. Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvatější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží. Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou. Chvalozpěv stvoření svatého Františka z Assisi