Verze 1.0 z

Transkript

1

2

3 Znění tohoto textu vychází z díla Piktogramy tak, jak bylo vydáno sdružením nezávislých autorů SamiZdatní v roce 2004 (ČAGÁNEK, Michal. Piktogramy. Il. Kristýna a Jiří Beníčkovi. 1. vyd. Praha : SamiZdatní, s.). Text díla (Michal Čagánek: Piktogramy), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Citační záznam této e-knihy: ČAGÁNEK, Michal. Piktogramy. [online]. Il. Kristýna a Jiří Beníčkovi. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2012 [aktuální datum citace e-knihy př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: < Vydání (obálka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-nevyužívejte dílo komerčně- Zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z

4 INFORMACE O KNIHÁCH Zajímavé informace o autorovi Michalovi Čagánkovi a jeho tvorbě naleznete na webových stránkách Všechny autorovy knihy lze objednat a zakoupit prostřednictvím webové adresy kde naleznete kompletní nabídku autorových děl. Dále je možné autorovy knihy zakoupit v Knihkupectví NEOLUXOR (Paláci knih Luxor na Václavském náměstí), kde autor své knihy křtil.

5

6

7 PIKTOGRAMY M i c h a l Č a g á n e k

8 Největšímu prevítovi na světě Standovi Bláhovi Ty ví š za co Michal Čagánek, 2004 Ilustrace Kristýna a Jiří Beníčkovi

9 Piktogram I. VŠECHNO JE V PRDĚLI Červenec 1969 Bylo parné léto... Z tetelícího se vzduchu odlité postavy přidržují se ústy, aby je nestrhl vír vesmíru, tak otevřený lásce. Ó, NASA! Ještě devět! Devět let a narodím se! Jak vzrušující je život! O, líbal bych! Mravenečci jehličku po jehličce, stébélko po stébélku staví pomník své píle, tak chatrný, jak nevinná je noha dítěte kopající do všeho. Sedmikráska prostírá se motýlím milencům připíchnutým k sobě paprskem léta. Osm minut letěl ze Slunce na Zem a teď je dostihl a poranil na hrudích a v klínech skal rezonuje volání kosmu: T h a ť s one sm all step fo r m an... Neil Armstrong se prochází po Měsíci

10 Je sobota večer, a tak co budu dělat. S Renatou jsem se rozešel, Irenu, co jsem s ní byl viděn dovádět v Discosvětě Ráj, jsem od toho osudného, či spíše ostudného, večera neviděl, no, a Evu, vysněnou holku, kterou se marně snažím potkat, stále ještě neznám. Jenom tuším, že existuje, že musí existovat, když já existuju a pořád na ni myslím. Standa je na svíci nějaké bývalé milenky. Když si ji nechtěl vzít, tak prý alespoň za svědka, že jí musí jít. Tak se dohodli. Standa se nechce nikdy ženit. Nejsem blázen, říká. Stejně se jednou ožení. Jednou některou /bouchne a bude to. Nějakou chvíli ještě můžu sedět s nohama na stole a poslouchat kazeťák, to mě ale za chvíli přestane bavit. Číst si? Ne, ty si čti, když tě to baví, já... No jo, ale co já? Měl bych chuť zahrát si na kytaru, tu novou písničku, co jsem napsal, doladit, máma ale před chvílí dala spát bráchu a to by byl zase křik, že ho budím. Byla by tu možnost jít hrát do sklepa nebo k babičce, která s dědou bydlí v domku hned vedle nás, ale ani jedno se mi nechtělo. Nejradši bych byl, kdybych mohl zůstat ve svém pokoji. Někdy hraju i přesto, že už šel brácha spát, ale teď, když je táta v nemocnici, jsem nechtěl mámě zbytečně navozovat další stresovou situaci, kterou by mé hraní určitě vyvolalo. Ticho. Dohrála kazeta, a tak je ticho. Nezvedám se, abych ji otočil, místo toho se zavrtávám do toho ticha. Je skutečně hluboké a chladí jako peřina v té počáteční vteřině ještě nevykoupené teplem slastně se choulícího těla. Snad bych mohl zavolat Renatě, jestli by se mnou někam nezašla (pořád to ještě nechápu, že už mě nechce vidět, že je 6

11 konec). Když nebude chtít, tak s ní aspoň chvíli pokecám. Všechno je lepší, než tady sedět s nohama na stole. A nebo, napadne mě najednou a vzrušení rozechvěje mé tělo ozvěnou čehosi dávného a zase tak přítomného, div nespadnu ze židle. Ticho je rázem plné barevných tónů, vystřelují mi v hlavě i celé bytosti. Co kdybych zkusil zavolat Evě? Chvíli čekám, snad na názor noci spojující naše osudy jako pohádkový most, jenom se odvážit toho prvního kroku; a už je slyším, tiché, ale zřetelné Ano. Ano, to udělám," umínil jsem si a odhodlaně začal spouštět nohy ze stolu, že jí vážně půjdu volat, když jsem si uvědomil hrůznou skutečnost pravdy. A jo, sakra, když já ji vlastně ještě neznám. Skoda * * * Tak je to všechno v prděli, Michale," začala babička, když trochu popadla dech, těch šestnáct schodů z přízemí do patra ji pokaždé ohromně vyčerpá. Bylo nedělní dopoledne a Michal seděl s nohama na stole, na klíně položenou kytaru, na kterou ani po babiččině příchodu nepřestal brnkat. Babička se posadila. Ve chvíli nabyla výrazu jakési posvátné agónie, tvářila se nesmírně vážně, připomínajíc těžkopádného maratónského běžce, který právě dorazil se zprávou o vítězství řeckých vojsk. Teď po svém výkonu sbírala sílu. Seděla a napjatě se dívala na Michala, který se 7

12 ale nedíval na ni. Snažila se v jeho tváři objevit stopu zájmu, žádnou ale nalézt nemohla, a tak se nadechla a řekla: Máš po randění." Vyřkla svoji větu a zapomněla dýchat. No?" To ji popudilo. Řekl to tak klidně, až lhostejně. Co no!? vykřikla. Neběžela přece celý maratón, aby jí řekl nol A požol, polož tu kytaru, když s tebou mluvím...!" Michal poslechl. Odložil kytaru, sundal nohy ze stolu a natáhl je před sebe. No, tak mám po randění," připomněl jí. Renata už s tebou nechodí!" To vím taky," nenechal se Michal vyvést z míry. Ruka s trsátkem mu zase ujíždí po strunách. Babička mlčky sleduje pohyb jeho dlaně. Michal se po ní ohlédne a opět skloní zrak, aby pokračoval v hraní, když si uvědomí, že v jejích očích zahlédl slzy. Nadechne se, aby řekl: Ale no tak, babi, tak se rozešla se mnou nebo s tebou?" Ale nestačí to říct, protože se v tu chvíli otevřou dveře a do pokoje se horní polovinou těla nakloní jeho sestra. Oběd," řekne stručně a zmizí. * * * Oběd ale ještě nebyl. Alespoň na stole jsem nic neviděl. Máma pořád ještě kroužila kolem sporáku. Najednou se sklonila a trhnutím za dvířka vypustila z trouby sálavou vůni připravované dobroty.

13 Sedl jsem si za stůl. Stejně tak babička Čtrnáctého jde taťka na operaci," připomněla mi tiše, aby to máma neslyšela. Nechala to na mě působit a pak přidala: To není jenom kýla, co m á..." Aspoň příbory bys mohl nachystat, když celý den nic neděláš!" rozkřikla se máma. Před chvílí vyndala z trouby brutvan s pečeným králíkem, tedu dřezu, zahalena obláčkem řídké páry, slévala brambory. Vstal jsem a udělal to. A talířky podá kdo? Petro, oběd!" Podal jsem tedy i talíře. Máma je ode mě brala a plné kouřící polévky mi je vracela, abych je odnesl na stůl. Petro!" Za chvilku!" ozvalo se z koupelny. Hned!" přikázala máma. Máš to nachystané!" Za chvilku!" smlouvala sestra. Stála ve dveřích, v ruce po vzoru barmanského šejkru protřepávajíc sprej na vlasy. Já nechcu polévku," oznámila. Pod a nekecaj! Máš toho trochu. A nestříkaj s tím tady." Nestříkám," odpověděla sestra otráveně napůl cesty do koupelny. Ozvalo se syčení spreje. Naskládal jsem talíře na stůl a sedl si zpět na své místo. Babička počkala, až uchopím lžíci a namočím ji do polévky. Na to se ke mně naklonila a důvěrným hlasem mi začala sdělovat: Maminka taky není dvakrát zdravá, vidíš, jak je štíhlá." Foukám polévku. Hubená," opravuje se babička a mluví další slova. 9

14 Jak mladá byla paní Hlávková, když..." Schválně nedopoví. Myslím si: Paní Hlávkovou sem netahej, o ní vůbec nemíním psát, o babě jakési. Aby se nestalo, že bys musel živit rodinu sám." Tohle opravdu miluju, tyhle babiččiny řeči, kdy jsou všichni živí a zdraví a ona je vidí nemocné a pod drnem. Kolikrát jenom, kdyby se naplnila je jí proroctví, by mě skolil zdivočelý auťák nebo vlak. O další životy by mě připravily smrtelné nemoci, hromy, blesky a jiné kalamity, které člověka na každém kroku neúnavně pronásledují. Ještě o něčem mě chtěla babička přesvědčovat, to už se ale ke stolu posadila také máma, navíc si vzpomněla, že už děda doma jistě šílí hlady, a tak to odložila na neurčito. Beze slova odešla. * * * Jedli jsme mlčky, sestra to do sebe rychle naházela a vypařila se na rande. Kdy přijdeš?" chtěla vědět máma. Nevím, večer." Kdy přijdeš!" V deset," upřesnila sestra otráveně. Ahoj." Nikdo j í neodpověděl. Ze záchodu se ozval zpěv. Malý bráška má potíže s kakáním, tak ho tam zavírají, aby se snažil. Většinou se mu to nepovede a on tam musí zas. A zas. 10

15 Ticho tam! okřikla ho máma. A tlač! Nebo nedostaneš oběd." Zpívání utichlo, za chvíli se ale ozvalo znovu. Máma přestala jíst a naslouchala, pak prudce vstala a rozběhla se k němu. Co sem ti řekla!? Tys neslyšel! Neslyšels, co sem ti řekla!" Bylo slyšet, jak mu dlaní masíruje prdýlku. Vrátila se, naštvaně zapadla za stůl a rukama začala obírat kost. Brácha na záchodě hlasitě plakal. Chtěl jsem trochu rozptýlit dusnou atmosféru a řekl jsem: Ještě nic? Co? odpověděla máma otráveně. Brácha" Hovno." Co? použil jsem pro změnu já. Odpovědi jsem se ale nedočkal. Místo toho mi začala vyčítat: Vy ste hrozné děcka Dřív ste aspoň neco pomohly, ale teď akorát kytara, Petra zas celé dny v trapu s Tomášem. Kdybyste aspoň neco pomohly, když su teď sama. Honza pořád plače kvůli tomu kakání, babka otravuje..." Už to vážně vypadalo, že se rozpláče, když se rozezněl zvonek. Babička se přišla zeptat, jestli se už brácha vykakal. Sdělil jsem jí, žene. Šla se za ním podívat na záchod, uviděla, že pláče, a našpulila pusu, aby k němu mohla mazlivým hlasem promlouvat: Ale copák se stalo Honzíčkoví?! Alé no ták, no tááák, přece bys neplakál, takový veliký chlapečééék. A kde máš to hovínkó? Ještě se mu nechcé vén? No, to jé zlobidlóóó." 11

16 O chvíli později opět brousila po kuchyni. Pořád nic? zeptala se mámy, jako bych jí na tu samou otázku před chvílí neodpovídal. A protože předem znala odpověď, nečekala, až něco řekne, a pokračovala sama: Aby tak měl zauzlované střeva..., bla-bla. Napadlo mě umýt nádobí. Třeba bych tím mámě udělal radost. To bych si ale namočil prsty a odpoledne má přijít Standa zkoušet. S mokrýma rukama se nedá hrát, kůže na prstech změkne a struny se do ní nepříjemně zařezávají, a tak jsem se vytratil do svého pokoje. * * * Standa měl přijít ve dvě hodiny, bylo už ale skoro půl třetí a on nikde. Seděl jsem s nohama na stole a pohledem těkal mezi hodinkami, plakáty a obrázky přilepenými průhlednou izolepou po stěnách i nábytku. Obrázky maloval brácha a zaujaly mě svou abstraktností, naprostou nespoutaností a svobodou, jaké může dosáhnout jedině dítě. Z plakátů se střídavě usmívala Marilyn Monroe a členové kapely The Beatles. Jednou někdo o Marilyn řekl, že je vakuum s bradavkami". Nicméně moc pěkné vakuum, říkám já. Při pohledu na plakát The Beatles jsem si zase vzpomněl na jejich autogramy do klína", čímž myslím onu věc mezi mužem a ženou, no, jak to slušně říct. Třeba jako ten lord, který měl svému dospívajícímu synovi objasnit základy pohlavního života Jeho lady mu poradila, ať to vysvětlí 12

17 například na motýlech. Lord přišel za synem a zeptal se ho, jestli pamatuje, jak spolu byli loni v létě v Paříži a jak tam navštívili ten Moulin Rouge, jak on měl tu švarnou blondýnu a on pro změnu tu roztomilou brunetu. Když přikývl na souhlas, tak mu významně sdělil: Tak to, co jsme tam prováděli, dělají i motýli." Prostě, vždycky se našla spousta holek, které si to s Beatlesmany rády rozdaly. Ať už před koncertem nebo v průběhu něj. Grupírs, jak se to přesně píše, nevím, se říká těm holkám, co cestují spolu s kapelou a za ubytování a stravu se od ní nechají obšťastňovat. Už možná chápete, proč chci být slavným zpěvákem. * * * Ani po třetí hodině Standa nepřišel. Místo toho na mě začal pod oknem vyvolávat děda Co prý dělám, jestli už přišel Standa Dobře věděl, že nepřišel, to by mu neuniklo, potřeboval pomoct skácet jeden strom. Proto volal. Vůbec se mi nechtělo. Ne že bych mu nechtěl píchnout, to ne, nějak mě ale nebaví dělat věci, o jejichž významu nejsem dostatečně přesvědčený. A kácet strom, který je zdravý a každý podzim rodí spoustu dobrých jablek, jenom proto, že roste v zahrádce před domem a ne předpisově v sadu za ním, což už nikdo nemá, jak děda jeho likvidaci zdůvodnil, se mi příliš smysluplné nezdá. Navíc jsem po něm k smrti rád šplhal a už jsem si zvykl, že před tím domem roste, a co můj život sahá, vždycky rostl. Nicméně jsem se nasoukal do 13

18 montérek (kraťasy, které jsem si dal původně, jsem musel v důsledku mámina křiku svléknout) a šel za ním. Měl už kmen dokola obrytý a bušil pantokem do obnažených kořenů. Z koruny viselo zoufale bezvládné lano, kterým jsme měli milou jabloň strhnout k zemi. Na, podal mi děda zadýchaně pantok a ustoupil stranou, daj mu." Přesekal jsem všechny viditelné kořeny a odhodil je za sebe. Pak jsem přehmátl rýč. Výkop chtěl ještě trochu prohloubit, abychom se dostali k hlubším kořenům. Dobry, počkaj, dobry," brzdil děda mé úsilí. Oběma rukama visel za lano uvázané v koruně stromu a vší silou za ně potahoval. Přiskočil jsem, abych mu pomohl. Jabloň se ale nechtěla dát, kývala se sice, ale to bylo všechno. Děda začal rýčem zvětšovat kruh odebrané zeminy kolem kmene stromu. Naklonil jsem se k němu, abych od něj rýč převzal, on ale zarputile pokračoval v rytí. Prudce zabodával špici do hlíny snaže se přeseknout tenké kořeny. Najednou ustal a rýč mi podal. To už není na mňa, povzdechl si. Kdybych byl aspoň trochu mladší, v sedmdesáti už je ale člověk akorát na hovno." Michale! Telefon!" rozkřikla se ve stejnou chvíli máma z okna. Pohni si. Volal Standa Samozřejmě. Oslava se kapánek protáhla, přijede až večer. Když tak bysme si mohli dát zkoušku pak. To určitě, už ho vidím, jak celý nadšený jde, po takové akci, aby si se mnou zahrál. Řekl jsem mu to. Vlastně jsem řekl: Tak jo. A nebo, že to můžeme nechat na zítra. S obojím souhlasil. 14

19 To už pude, ukaž," řekl děda, když jsem přeťal jeden obzvlášť silný kořen. Trvalo ale ještě další půl hodiny, než si strom dal konečně říct a svalil se na zem. Bylo skoro pět. Do půl šesté jsme ořezávali větve, abychom si pak mohli sednout na zmrzačený kmen a odpočinout si. Si nějaký smutný," všiml se děda Pořád eště kvůli Renatě?" Kdo?" unikla mi jeho otázka. Přemýšlel jsem nad Standou, co to mohlo být za věci, co ho tak zdržely, že nemohl přijít na zkoušku, že vůbec poslední dobou nějak málo chodí na zkoušky, a kdybych mu to pořád nepřipomínal, že by na ně možná nechodil vůbec. Sáms jí měl dat kopačky," pokračoval děda, taková koza Puberťačka jakási pubertální. Ani pozdravit to neumělo." Najednou změnil tón: A jaká byla?" řekl a v očích mu mladistvě blýsklo. Co?" byl jsem stále myšlenkami jinde. Aspoň prstíčkem okoštovals? No tak, na každého chlapa sú čtyři ženské. A eště jedna kulhavá." Měl jsem ten strom rád." Dědku!" ozvalo se od branky, Nekaz vnuka!" Babička přicházela okopávat růže. Co bych ho kazil!" bavil se děda Není malý. Hlavně si dobře vybrat, a dobře ju prozkúšat!" Dědku!" Teď tady deš okopávat! Prosím ťa, zvýšil hlas. Chceš, abys dostala infarkt?" 15

20 To spíš z tebe dostanu..." zabručela babička, upustila motyčku a pajdala k brance. Právě ji otevřela a opatrně, přidržujíc se plotu, se začala spouštět na chodník snížený pod úroveň zahrádky, když ji dostihl rozjařený mužský hlas: Ahojte, teto! Jak se máte!?" Nečekal na je jí odpověď a začal volat na dědu: Čau, strýců! Vidím, že nezahálíte! Taky bych to měl trochu probrat." Ahoj, ahoj, Staníku," ožila rázem babička Tak už po svatbě? A kde to vůbec měli? Dobře to dopadlo?" To víš," zapojil se děda. Mám sedět doma u televize? Dokud člověk može, tak má dělat, dokud može pomoct." To je pravda, hlavně pořád něco dělat," odsouhlasil mu to Standa, načež se obrátil k babičce: Svíca, teto, ne svatba, svatbu mají až za měsíc, potom vás budu informovat." Teprve teď se začal zabývat také mou maličkostí. Oběma rukama se zapřel o plůtek zahrady a řekl: Co děláš večer?" Eště sme chtěli pořezat ten strom," odpověděl děda za mě. A jak?" zpozorněl Standa. No, pilou." Motorovou?" Motorovú nemáme," přiznal děda nerad. Tak vydržte," řekl Standa. Odpružil se od plůtku a běžel domů, aby se za několik okamžiků vrátil s motorovou pilou, celý strom pořezal a sdělil mi, že v devět vyrážíme na lov. A kam pudete, kluci?" zajímal se děda. Do Bojkovic, asi... odpověděl Standa přehlížeje polena, jestli by některé ještě nechtělo rozřezat. Jedno se mu zdálo příliš velké, a tak znovu nahodil pilu a rozřezal ho na 16

21 dvě menší, teprve potom dořekl:... do Ráje a tak. Chcete jít s náma?" To víš, že půjdu!" odpověděl děda, nadšený, že se to tak rychle zvládlo. Tak my vás vyzvednem," vydechl Standa, přehazuje pilu přes plot. Tak sa stavte," hrál s ním děda tu hru, ať vám ukážu, jak na ně!" Tak fajn, strýců, beru vás za slovo," ukončil Standa rozhovor, přeskočil plot, vzal pilu a se stručným zatím" se odporoučel domů. * * * V osm jsme vyrazili. Byli jsme sice domluvení až na devátou, Standa se ale chtěl ještě zastavit u jakési kamarádky, kterou dlouho neviděl. Ujistil mě, že to bude jenom chvilička, tak jsem řekl, že počkám v autě. Netrvalo to ani pět minut, když přiběhl zpátky. Konečně někdy dodržel slovo, pomyslel jsem si. On ale nezamířil ke dveřím řidiče, nenasedl, nenastartoval..., nýbrž docela prostě otevřel dveře spolujezdce, za kterými jsem se tísnil já. Pod, máš jít dál," sdělil mi, jsou samy doma." Z jeho dechu byl cítit alkohol. Kdo?" zděsil jsem se. S hrůzou jsem pozoroval, jak vystupuju z auta, jdu po chodníku k domu. Pak jsem najednou stál v obýváku cizího, mně zcela neznámého bytu, na gauči seděly dvě ci 17

22 zí holky, mezi nimi Standa. Všichni se smáli a vůbec si mě nevšímali, až konečně Standa zvedl hlavu, a uviděl mě postávat ve dveřích. Tak pod dááál! vybídl mě rozverně. Ahoj," pozdravil jsem. Holky se začaly smát. Mohly se smát čemukoliv na světě, já měl ale vítr z toho, že se smějí mně. Bylo mi vážně trapně, ostatně jako pokaždé, když se octnu v blízkosti cizí holky, u které je nebezpečí, že se s ní budu nějak sbližovat (a to hrozí vždy). Srdce se mi úplně sevře, stejně tak žaludek, střeva, ledviny, plíce, slinivka, žlučník, žaludek už jsem říkal? Všechno se mi to natlačí až úplně nahoru do krku, že málem přestanu dýchat, jenom póry co profiltruju, jazyk mi úplně zdřevění. Panák fernetu trochu pomohl, druhý pomohl víc, nejvíc ale pomohlo, že se Standa zvedl a zmizel se svou obdivovatelkou někam, no, nejspíš do ložnice, nad tím jsem ale vážně nepřemýšlel. Vždycky se mi s někým lip sbližuje, když ho nemám za zády, jeho šarmu ani vtipu nemůžu samozřejmě konkurovat. Chvíli jsem počkal a pak jsem se přisunul ke zbylé z dívek. Jmenovala se... nějak se určitě jmenovala, byla to mladší sestra té druhé holky a zdálo se, že se jí líbím. Líbilo se mi (a zároveň jsem se z toho mohl zbláznit), jak se na mě dívá, líbil se mi je jí úsměv (to mě na holce vždycky dostane, když se usmívá) a taky měla hezký kozy. Ty jo, říkal jsem si, k těm se tak dostat, to by bylo něco. Najednou mě vzala kolem ramen. S hrůzou jsem si uvědomoval, jak mi tuhne péro. Teď aby 18

23 ji hlavně nenapadlo pokládat mi ruku na stehno, to by mohla být docela překvapená, modlil jsem se. Nevím, co měl v tu chvíli pánbůh na práci, že mě neslyšel, protože ona mi tam tu ruku skutečně dala. Naštěstí se trefila vedle. Přišlo mi, že musím rychle něco říct, jinak že tou rukou pohne a já budu definitivně ztracen, a tak jsem vyhrkl: A- Kdy- Začala se smát. Promiň, promiň," smála se, zakrývajíc dlaní sklenku vína, kterou ani při prohmatávání mých nohavic neodložila, aby mi ho nerozbryndala na kalhoty, dříve než šije znečistím z vlastních zdrojů. To nic, to nic, přesvědčoval jsem ji horlivě, cos chtěla říct?" Ale nic, tys měl něco na jazyku." Ne, řekni," trval jsem na svém, napjatý jakou důvěrnou informaci nebo snad vyzvání lásky mi chtěla sdělit. Ale ne. Řekni." Kdy budete mít koncert?" Standa už ji zřejmě stačil informovat. Co všechno jí ale řekl? Mluvil s ní o mně? A jak mě vylíčil? Měl jsem chuť (kromě toho samozřejmě) dát si dalšího panáka, potřeboval jsem se nějak uvolnit, ale neměl jsem odvahu o něj požádat. A tak jsem začal líčit, že sice hrajeme, že zkoušíme a máme už dvacet písniček, že je to ale pořád teprve začátek, že by to chtělo zkoušet častěji, taky elektrickou kytaru že bych si chtěl koupit a bubeníka že nemáme, jestli náhodou o nějakém neví. 19

24 Nevěděla, nahnula se nad stůl, aby si dolila víno a mně fernet. Podala mi ho a obě ruce položila na moje stehno. Zoufale jsem zíral na je jí sklenku, která zůstala na stole. Cekal jsem, kdy se na mě vrhne. Nevrhla, pouze se zeptala, proč jsem tak napjatý Chceš ještě jednu?" Vzala mi prázdnou sklenku a znovu ji dolila: Na," řekla. A neboj se." Já se nebojím," přesvědčoval jsem ji statečně. Všechno bude." Na chvíli se zamyslela. Také jsem přemýšlel, čekal jsem, co bude. Standa říkal, že hledáte zpěvačku," sdělila mi opatrně. To pro mě byla novina Rozhodl jsem se ale toho prevíta, který už si dobrou čtvrt hodinu s druhou z dívek užíval ve vedlejším pokoji, podržet (hlavně jsem teda myslel, že bych z toho mohl vytěžit něco pro sebe) a, ačkoliv jsme nikdy o ženské posile do skupiny neuvažovali, jsem řekl, že je to pravda Ty neumíš zpívat?" Chvíli jakože váhala a pak - přišel Standa. Čau děcka!" pozdravil hlučně. Jdete s náma do Ráje nebo budete vrkat tady!?" Samozřejmost, s jakou nás dal dohromady, mě vyděsila. Co když bude v Ráji nějaká pěknější holka, které se budu líbit? Zatím jsem ale o žádné pěknější holce nevěděl, a tak jsem ji vzal za ruku, kterou ke mně natáhla, abych jí pomohl vstát z pohodlného gauče. Jedním hltem vypila víno, které si předtím nachystala na stůl, zapila ho několika doušky ferne 20

25 tu přímo z lahve, načež nám oznámila, že je připravená, že můžeme jít. * * * V Ráji bylo plno, a tak jsme zakotvili na Hvězdě. Taky tam bylo řádně narváno, Standa se ale znal s vyhazovačem, který nás byl ochotný pustit zadarmo. Zatímco si holky na záchodě pudrovaly nosy, vydali jsme se hledat místo k sezení. Hledáme tak, když tu se od jednoho stolu zvedne tlustá ruka a položí se Standovi na stehno. K tlusté ruce patří tlusté tělo, vypasený buzerant rozlévající se s bohorovným úsměvem na židli vedle nás. Povídá: Vy ste teplouši?" Automaticky se začnu smát, protože to je přece náramná legrace, aby o nás dvou někdo takto přemýšlel, když máme hlavy plné holek. Standovi to tak nepřišlo. Pevně se do něho zabodl očima a jednoznačně odpověděl: Ne. Buzerant se culil dál: Tak rychle vypadněte, nebo vás vojedu." Po tomto setkání klesla Standova nálada na bod mrazu. Se svou dívkou, která už ho ale přestala zajímat, se soustředil k baru, my dva jsme vyrazili na kulečník. Potřebovali jsme se nějak sblížit a kulečník mi připadl jako vhodný způsob, jak toho dosáhnout. Tanec při jejím stavu (sotva stála na nohou) nepřipadal v úvahu, šipky by byly sebevraždou. Koupil jsem žeton a strčil ho do přístroje, potáhnutí za kovový výčnělek a koule se hrnuly k otvoru. Trvala na tom, že je vybere a uloží do trojúhelníkového rámu, nechal jsem 21

26 ji. Snažila se, co jí síly stačily, hlavně se u toho náramně bavila, jen asi tři koule jí spadly na zem, jen jedno tágo (zato opakovaně). Děsil jsem se, aby nás nikdo nepozoroval, jaké divadlo tu předvádíme, a raději se pohledem vyhýbal cedulce visící významně nad stolem. Stálo na ní: Upadnutí tága na zem: 500,- Upadnutí koule: 300,- Ve chvíli, kdy začala tágem po stole posouvat koule, mi v hlavě přibyla další významná starost týkající se ceny protrženého plátna. Styl mojí přítelkyně byl prostě unikátní. Pro samý smích se do koule trefila třeba až na desátý pokus, přemisťovala ji pak nikoli horizontálně, nýbrž k je jímu posunu užívala jakýchsi zvláštních skoků, které nezřídka končily mimo vymezený prostor hrací plochy. Rozhodl jsem se, že si toho nebudu všímat, a raději se pokusím, no, víte o co. A tak jsem se na ni přilepil, abych jí vedl ruce při jejích neobratných pohybech, dotýkal se jí a třel se o ni, což jaksi vůbec nevnímala, jedině, že se smála, což ale dělala i předtím. Zkusil jsem ji vzít kolem pasu, políbit ji. Zase nic. Jako bys objímal nějakou horu, která ti sice dovolí, abys po ní chodil, a přece se nepohne ani o píď tvým směrem. Byl jsem z toho úplně zoufalý, vyčítal jsem si svou neschopnost a měl chuť přinejmenším tím tágem spáchat harakiri, tak bezmocný jsem se cítil. Vtom se vedle mě zjevil Standa. Zcela v duchu okřídleného hesla Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem" vzal moji drahou přítelkyni kolem ramen. 22

27 lehce ji políbil na ucho, načež, stále bez jediného slova, s ní zmizel v davu. Krutě jsem osaměl. Když jsem Standu o něco později našel stát u baru, tvářil se jako čerstvě vytočený sud piva. Na košili měl krev. Máš na košili krev!" upozornil jsem ho. Co?" zíral nepřítomně na své oblečení. Jsi od krve!" A jo," vzpomněl si Standa. Nějaký vtipálek ho zamkl v kabince na záchodě, kde si to právě rozdával s... to jméno. Když to zjistil, přelezl vrchem a natankoval mu do držky. Byl to ten buzerant," dozvídal jsem se cestou k autu. Už jsme seděli uvnitř, když ještě poznamenal: A s tou Martou (jo, tak takhle se jmenovala, kurva jedna) si nic nedělej, o nic nepřišels, bylo to o ničem. Napoprvé ti najdem něco lepšího." A bylo to. * * * Podělaný psaní. Jak já ho nesnáším! Abyste tomu rozuměli, já nikdy nechtěl psát žádný přiblblý knížky. Chtěl jsem blbnout s kytarou po světových pódiích zasypaný výkřiky roztoužených fanynek a ne se inkognito zašívat někde za psacím stolem. Odjakživa jsem měl odpor ke všem nažehleným intelektuálům v brejličkách vedoucích duchaplné debaty o ničem. To se Standou mě ale deptalo víc a deptalo mě to tolik, že jsem to jednoho krásnýho dne prostě nevydržel, sedl si na zadek a úplně proti svýmu přesvědčení začal sepisovat svý myšlenky, který jsem už v hlavě neměl kam dávat. Abych se nezbláznil, dal jsem to na papír. 23

28 Jenom malá ukázka toho, co se mi v ní odehrávalo: Debil jeden podělaný debilský, vymatlanec podělaný, kurva převlečená za kamaráda. Co vlastně chce! Pořád se mi snaží najít holku a když se mi nějaká jenom trochu zalíbí, tak ji sám ojede, to je logika? Nebo s tím hraním. Přece sám chtěl, ať hrajeme, ať jsme známí a teď, sotva se do toho trochu víc opřem, tak... Konec ukázky. Nebo ne, počkejte, ještě tohle tam chci mít: A víte, co je na tom nejhorší? Na tom našem hraní myslím? Nejvíc mě na tom celým štve, že ten parchant parchantovič ve skutečnosti žádný zkoušky nepotřebuje. Jednou si poslechne melodii, a už ji prsty, přizdobenou o různý kudrlinky a jiný čáry, vyzvání do kláves (což je jeho dominantní nástroj, ale zahraje vám klidně taky na kytaru, nebo na bicí). Štve mě to, protože já se s tou mojí kytarou tak morduju a výsledek pořád ne a ne se dostavit, kdežto jemu to jde tak snadno. Vůbec si toho neváží. Kdyby si toho aspoň vážil! On ale bude radši lítat za ženskýma a dělat si ze všech dobrý den. Dobrý den, povídám. Dobrý. Dobrý? Mně už vážně hrabe. Tak, teprve teď konec ukázky. Venku začíná znít z amplionů řízná, z folklórních důvodů uchovávaná melodie budovatelské písně. Zní jednou, dvakrát a pak už je slyšet starostu (alias Standova tátu, jo, Standův táta je starosta, to jsem vám neříkal?), jak vlídně říká: Hlášení místního rozhlasu. Chtěl jsem se trochu uklidnit a vzal jsem knížku Bohyně od Anthony Summerse, abych listoval ve fotografické příloze nabité fotografiemi slavné herečky, idolu století. Marilyn Monroe. 24

29 Ihned po hlášení bude u obecního úřadu probíhat prodej textilu a obuvi soukromé orientální firmy z B ojkovic..." Bože, proč prostě neřekne Vietnamské, nechal jsem problesknout hlavou a definitivně se ponořil do knížky. Žádné nové ponožky nepotřebuju. Začíná to fotkou pětiletého děvčátka a pokračuje svůdnými fotografiemi z nejrůznějších natáčení, filmů, zájezdů po světě. Nechybí svatební fotografie ze svatby s Arthurem Millerem následovaná snímkem nahé herečky z filmu Něco musí povolit..." Trička za padesát korun, halenky osmdesát korun. Vždy se nad těmi obrázky tak zasním, že se zapomenu a v rozrušení přetočím na poslední stranu přílohy, což si před každým prohlížením pokaždé umiňuju, že nesmím udělat. Udělal jsem to zas. Přetočil jsem na poslední stranu a s hrůzou zůstal civět na květinami ozdobenou rakev. To by se ještě dalo snést, co mě pokaždé dokonale zmrazí a vrátí z Olympu snění zpět mezi prosté smrtelníky, je je jí posmrtná fotografie. Leží na ní okoralá se splihlými vlasy a vůbec se nepodobá té slavné nivě se vším, po čem muži touží. Ponožky, jeden pár deset korun, a další zboží. Prodejci se zdrží asi jednu hodinu." Kniha putuje zpět do police, místo ní přehmatávám důmyslně ukrytý erotický časopis. Všechny ženy v něm vypadají víc než živě. Opakuji hlášení:" 25

30 Pantok prosvištěl vzduchem a měl se zaseknout do dřeva, místo toho se od něj odrazil, odkroje jen nepatrný kousek kůry, který odletěl kdo ví kam. Také sekera se chtěla vydat tím směrem, protože ji ale Michal pevně držel, opsala jenom malý půloblouk a ustálila se mu u boku. A dobře, že ji držel, protože jinak by ji měl děda v koleně. Děda se začal smát. No to sa nedivím, že ťa žádná holka nechce, když sa ani trefit neumíš!" vyprskl pobaveně a začal se natahovat po pantoku: Ukaž, daj to sem, ať ti to předvedu!" Michal se nemínil nechat zahanbit. Stručně ho odstrčil, upravil si na špalku pokoušené poleno, napřáhl se... V zuřivém tempu a za dědových štiplavých poznámek odrovnal asi desítku menších krásně do běla pukajících polen a znovu - z jednoho kusu dřeva rozpukl se špalek na dva menší, dva menší každý na další dvě, tři i čtyři polínka, podle toho, jak se mu zdály být způsobilé k naplnění svého osudu topiva v kamnech. Michal měl dost důvodů rozštípat celou fůru na nepatrné třísky. Předně to bylo lepší než porcovat jistého člověka, do kterého chtěl pantok zatít prve, a jen slušné vychování a dostatek sebezapření mu pomohlo od toho úmyslu upustit (i když kdesi v nejtajnějších zákrutech mysli nápad stále živě pulzoval). Neméně pádným důvodem byl nastřádaný testosteron, ještě víc rozbouřený prohlížením erotického magazínu, který bohužel musel předčasně odložit, když na něj pod oknem začal vyvolávat děda, ať mu jde pomoct poštípat ty 26