CO JE ABRAHAMOVO POŽEHNÁNÍ?

Transkript

1 CO JE ABRAHAMOVO POŽEHNÁNÍ? V současném charismatickém hnutí je často mylně interpretována Pavlova exegeze obsažená v třetí kapitole listu Galatským, týkající se Abrahamova požehnání. Učí se, že Abrahamovo požehnání je zaslíbením hmotného blahobytu nebo dokonce pozemské a časné vlády církve nad zemí. Snahou této studie je proto podrobněji rozebrat: 1) co je Abrahamovo požehnání, 2) koho se týká Abrahamovo požehnání, 3) jak se naplnilo v Abrahamově životě, 4) jak se naplnilo v životě Izraele, 5) jak se naplnilo v Kristově životě, 6) jak se naplnilo v životě křesťana a církve. 1. Co je Abrahamovo požehnání Podíváme-li se do listu Galatským, zjistíme, že Pavel staví svoji exegezi na dvou verších: A) v tobě dojdou požehnání všechny národy (Ga 3,8), B) slib byl dán Abrahamovi a jeho semeni: nemluví se zde o semenech, nýbrž o semeni: je jím Kristus (Ga 3,16). Nejprve si najděme tato místa ve Starém Zákoně: ad A) "V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země" (Gn 12,3), ad B) "I ukázal se Hospodin Abramovi a řekl. Semeni tvému dávám zemi tuto" (Gn 12,7). Nyní se nahlédněme do kontextu starozákonního textu a vysvětleme si význam v celé souvislosti. Požehnání, které Abraham obdržel od Hospodina, bylo původně zaslíbením (Ga 3,8), které se postupně naplňovalo v jeho životě, v životě Izraele, v životě Kristově a životě Božích dětí. V celém kontextu znamenalo: 1) Abram bude učiněn otcem velkého národa (Gn 12,2; 17,5; 18,18), 2) jeho jméno bude učiněno velkým, Abraham, otec národů (Gn 12,2; Gn 17,5), 3) Abrahamem a jeho semeno obdrží do vlastnictví zemi na věky (Gn 12,7; 13, 15; 17,8), 4) ti kdo budou žehnat Abrahamovi, budou požehnáni (Gn 12,3), 5) ti kdo budou Abrahamovi zlořečit, budou zlořečeni (Gn 12,3) 6) v Abrahamově jménu dojdou požehnání všechny národy (Gn 12,3; 18,18). 1

2 Stvrzením zaslíbení je smlouva mezi Hospodinem, Abrahamem a jeho semenem (Gn 17,26), kterou Bůh stvrzuje přísahou při sobě samém (Gn 22,16). Použití budoucího času jednoznačně ukazuje na zaslíbené požehnání, které má začít v přítomnosti Abramova života a naplnit se v budoucnosti jeho potomků, vzešlých z jeho semene. Je zde jedna velice podstatná okolnost, kterou Pavel zmiňuje v (Ř 4,13). Základní podmínkou zaslíbení, že Abraham a jeho semeno dostane svět za dědictví, je jeho spravedlnost (ospravedlnění) z víry, která je dle Jakuba dokonána skutkem (Jk 2, 21-24). Teprve po tomto skutku (odhodlanosti obětovat svého syna), Bůh ke svému slibu přidává přísahu (Gn 22,16-19), kterou žalmista interpretuje jako přísahu Izákovi (Ž 105,9). Zaslíbení a přísahu, které Bůh dal Abrahamovi, vidí též pisatel listu Židům jako základ naděje pro křesťana (Žd 6, 18). Většina Božích zaslíbení má určitou podmínku, která, když není splněna, ruší jeho naplnění (5 M 30,15-20). Pokud je však k zaslíbení přidána přísaha, stává se naplnění zaslíbení zodpovědností toho, kdo přísahá při vyšší autoritě (Žd 6, 16). Tam, kde přísahá Bůh při sobě samém, je zaslíbení již ničím a nikým (ani jím samotným) neodvolatelné. 2. Koho se týkalo a týká Abrahamovo požehnání, a co obsahuje Toto požehnání se týkalo v první řadě Abrahama, pak potomků národa, který z něho vzejde; jeho potomka, který dědičně obdrží vládu na věky, tedy Krista a ostatních národů, které vyjdou z pohanů a stanou se Božím lidem. Adresnost a stručný obsah požehnání můžeme takto shrnout: 1) Abraham: měl dostat zemi Kanán a ve svém potomku celý svět, stát se otcem početného národa a mnoha pronárodů. 2) Židé: Bůh se stane Bohem Židů, ti se stanou požehnáním ostatních národů a obdrží zemi Kanán na věky. 3) Kristus: tělesný potomek Abrahamův, dědičně obdrží vládu nad celým světem na věky. 4) Pohanské národy: budou ospravedlněny a skrze víru se stanou Božím vlastnictvím. 3. Jak se požehnání naplnilo za Abrahamova života Dané zaslíbení se týkalo Abrahama a jeho semene. Když Hospodin učinil s Abramem smlouvu skrze oběť, jejímž znamením měla být obřízka, změnil Bůh Abramovi jméno na Abraham, a ten se tímto stal "de jure" otcem národů. Aby se mohlo naplnit, co Bůh zaslíbil, totiž, že se Abraham stane otcem mnoha pronárodů "de facto", musel Abraham nejprve zplodit potomka ze Sáry. Byl jím Izák. Avšak zaslíbení o vlastnictví země Kanán se za Abrahamova života nenaplnilo. Jedině hrob, který si Abraham koupil za stříbro, se stal jeho vlastnictvím v zemi Kanán. Tedy za Abrahamova života se zaslíbení naplnilo pouze narozením Izáka (Ř 4, 19-21). Ve všech ostatních bodech jde pouze o předobrazy, které se v celé šíři naplní až v Kristu. O samotném naplnění zaslíbení v Abrahamově životě praví Písmo toto: "Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Věřil a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh (Žd 11,9-10). 2

3 Srovnáme-li si tuto výpověď s místem ze Skutků apoštolských, kde se praví, že Bůh nedal Abrahamovi ze zaslíbené země do vlastnictví ani píď" (Sk 7,5), můžeme vidět, že Abraham se svého zaslíbení dočká až po svém vzkříšení z mrtvých, v Novém Jeruzalémě, jehož stavitelem je Bůh sám (Zj 21,2-5). Jak uvidíme dále, nikdo nikdy z těch, kterých se týká Abrahamovo požehnání, se jeho naplnění za svého života v plnosti nedočkal. Že se však Abraham skutečně svého zaslíbení při svém vzkříšení dočká, svědčí jednoznačně Pavel: "Nyní stojím před soudem, protože trvám na zaslíbení, které dal Bůh našim otcům. Dvanáct kmenů našeho národa doufá, že tohoto zaslíbení dosáhne a slouží horlivě Bohu dnem i nocí. Pro tuto naději jsem, králi Agrippo, obžalován od Židů. Což se vám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?" (Sk 26,6-8) 4. Jak se zaslíbení naplnilo v životě Izraele Zde je dobré vědět, že Bůh jedná se svým národem symbolicky, jako by jednal s osobou. O tom se můžeme mnohokrát v Bibli přesvědčit. Můžeme též vidět, že se zaslíbení dané Abrahamovi a jeho semeni přenáší dědičně na Izáka a Jákoba (Žd 11,9) a celý Izrael, a tudíž i na Krista (Ga 3,16) a církev (Ga 3,29). Izák žehná Jákobovi stejným požehnáním, jaké obdržel od Hospodina Abraham: "Ať ti slouží lidská pokolení, ať se ti klanějí národy. Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět. Kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo žehnat tobě, sám bude požehnán" (Gn 27,29). Pohanský věštec Bileám, který měl Izraelský národ proklít, je samotným Hospodinem, stojícím za svoji přísahou přinucen (Neh 13,5) žehnat Izraeli Abrahamovým požehnáním: "Zhltne pronárody, své protivníky, rozhryže jim kosti, protkne je svými šípy. Stočil se a lehl jako lev, jako lvice. Donutí ho někdo, aby povstal? Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet." (4 M 24,9). To, že toto zaslíbení, potvrzené smlouvou, má skutečnou posloupnost Abraham, Izák, Jákob, Izrael, ukazuje i Žalm 105,9-11: " uzavřel ji s Abrahamem, přísahou ji stvrdil Izákovi, stanovil ji Jákobovi jako nařízení, Izraeli jako smlouvu věčnou: "Dám ti kentskou zemi za dědičný úděl"". Když se na celou záležitost blíže podíváme, zjistíme, že zaslíbené požehnání mělo přijít skrze Mesiáše, který byl poslán k Izraelskému národu (Sk 3,25), aby jej zachránil z jeho vin a svojí smrtí přinesl dokonalé smíření a odpuštění jeho hříchů, od kterých jej nemohla očistit krev kozlů a telat (Žd 10,4). Bůh přišel se svým lidem uzavřít novou smlouvu, která již není založena na dodržování Zákona (Ex 19,5), ale na víře (Žd 10,38). Na základě Mesiášovy prolité krve, která člověka ospravedlňuje, se tak naplní zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi a jehož podstatou je přijetí zaslíbeného Ducha svatého (Ez 36,28). V Kristu se tak naplnilo veškeré duchovní požehnání (Ef 1,3), které vychází z dědictví Abrahamova zaslíbení (1 Pt 3,9). Izrael však byl v té době na příchod Krista naprosto nepřipraven, a tak se minul Božímu zaslíbení (Sk 28,27). Linie Abrahamova otcovství mu sice byla po stránce učení blízká, ale po praktické stránce zcela vzdálená. Na jednom místě se dokonce Izraelité ospravedlňují z toho, že by na místě svých otců nekamenovali proroky. Tím jistě nemysleli na otce Abrahama, Izáka a Jákoba nebo Davida, ti by proroky nekamenovali. Tak vlastně sami dosvědčili, že nejsou synové Abrahama, nýbrž syny těch, kteří kamenují proroky. Protože syny Abrahama jsou lidé víry, dosvědčili tak sami svými ústy svoji nevěru (Mt 23,31). 3

4 Abrahamovo požehnání se tak doposud nenaplnilo ani v životě Izraele. Avšak naplní se při jeho znovuzrození, až skončí čas pohanů (Ř 11,25) a celý Izrael uvěří (Ř 11,26). 5. Jak se zaslíbení naplnilo v Kristově životě Zde, na tomto místě je dobré si uvědomit, že Kristus byl právoplatným dědicem celého Abrahamova požehnání (Ga 3,16). Již před jeho narozením dostává Marie pro své dítě zaslíbení Abrahamova požehnání: "Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce" (Lk 1,33) a dále "přijal Izraele, služebníka svého, byv pamětliv na milosrdenství. Jakož mluvil otcům našim, Abrahamovi a semeni jeho na věky" (Lk 1,55) a ještě " slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili, po všechny dny života svého"(lk 1, 72-75). Je i mnoho jiných míst, kde se o Kristu mluví jako o tom, kdo bude pást národy, kdo je vykoupí, bude králem na věky. Daly by se zde citovat dlouhé pasáže evangelií a epištol, které dokládají, že největší zaslíbení, které kdy bylo člověku dáno, se splnilo v Kristu. On se stal Pánem nad národy, navěky obdržel vládu, jeho jméno bylo učiněno velkým. Před ním se skloní každé koleno. Nyní si rozeberme jednotlivé atributy Abrahamova požehnání, jak jsou uvedeny u Abrahama v Kristově životě. 1) Bude učiněn vůdcem velkého národa: "patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, který místo předložené sobě radosti trpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici trůnu Božího (Žd 12,2) vůdce spasení jejich skrze utrpení posvětil " (Žd 2,10). 2) Jeho jméno bude učiněno velké: v poslušnosti podstoupil i smrt a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno... (Fil 2,9) 3) Jeho lid obdrží do vlastnictví zemi na věky: " a viděl jsem nové nebe a novou zemi (Zj 21,1) a nevstoupí tam nic nesvatého (Zj 22,27). Tvůj lid všichni budou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi (Iz 60,21) jsme ospravedlněni prolitím jeho krve" (Ř 5,9). 4) Ti kdo mu budou žehnat, budou požehnáni: " počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově (Mt 19,38) ve shromáždění učedníků všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat" (Sk 1,15 ;2,4). 5) Ti kdo mu budou zlořečit, budou zlořečeni: "Avšak oni křičeli: "Na kříž s ním "" (Lk 23,21). "Kdybys poznalo (město Jeruzalém) v tento den i ty, co vede k pokoji!... Srovnají tě ze zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil." (Lk 19,42-44) 6) V jeho jménu dojdou požehnání všechny národy: "Avšak on pokropí mnohé pronárody krví (Iz 52,15) svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů,národů jazyků a ras a učinil jsi je královským kněžstvem našeho Boha" (Zj 5,10). Tato smlouva již není zpečetěna krví telat, nýbrž Mesiášovou vlastní krví a potvrzena není obětí beránka na hoře Mórija, ale obětí Beránka na hoře Golgota. 4

5 Když si projdeme jednotlivé body Abrahamova požehnání v Kristově životě, můžeme si uvidět jednu velice důležitou věc. Všechna dědičná požehnání, která Kristus obdržel, se naplnila až po jeho smrti. Jeho jméno bylo učiněné nad všechna jména pro jeho poslušnou smrt na kříži (Fil 2,9). Vůdcem se stal skrze utrpení, kterým prošel (Žd 2,10). Zemi do vlastnictví dostanou jen ty národy, které byly ospravedlněny prolitím jeho krve (Zj 5,9). Podíváme-li se na Krista, jakožto Syna člověka, syna Abrahamova (Mt 1,1) a tedy z moci Boží i dědice jeho požehnání (Gal 3,16), i v jeho životě se naplnilo přijetí zaslíbeného Ducha svatého (Mt 3,l6), jehož účastníky se vírou stali i jeho učedníci (Gal 3,5). Avšak přijetí zaslíbeného Ducha učedníky (Gal 3,14) je vázáno na Kristovo oslavení (J 7,39). Tedy po Kristově nanebevstoupení, kterému též musela předcházet jeho mučednická smrt (Sk 2,1-4). Abychom to lépe pochopili, musíme si uvědomit, že Kristus nám byl podoben ve všem kromě hříchu, a tak po legální stránce zastupuje všechny znovuzrozené (tak jako Adam všechny neznovuzrozené), před tváří Zákona. To je možné proto, že Kristus pochází z Adama a Adam z Krista (Kol 1,16). Proto Kristus, jako první oprávněný dědic a náš předobraz, přijal zaslíbeného Ducha. Aby nám byl Kristus ve všem připodobněn, musel být tedy i on pod Zákonem (Ga 4,4) a i na jeho život, jakožto na Syna člověka, se vztahovalo slovo: "Zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ" (Ř 7,1). Svým zmrtvýchvstáním se tak stal prvorozeným z mrtvých (Zj 1,5), který zemřel Zákonu a seslal Ducha těm, kteří ho následovali vírou v jeho smrti a vzkříšení (Sk 2,33). Ujal se tak potomků Abrahama pro věčnost (Žd 2,16). Krátce se ještě zmiňme o legální a faktické stránce naplnění Abrahamova zaslíbení v Kristově životě ve vztahu k Izraeli a k církvi: Ježíš byl Božím Synem již před svým narozením z ženy a nepřestal jím být ani za svého života. Jakožto Boží Syn je věčný, avšak jakožto Kristus, Syn člověka, se stal věčným až na základě naplnění zaslíbení daného Abrahamovu semeni. Pavel tuto skutečnost dosvědčuje slovy: "My však vám přinášíme radostnou zprávu, že slib, daný našim praotcům (Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi) splnil Bůh nám, jejich dětem a vzkřísil Ježíše" (Sk 13,32) a dále pokračuje: "Věrné vám splním zaslíbení, které jsem dal Davidovi. A pak na jiném místě říká: Nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach" (Sk 13,35). Je to tedy Kristus, semeno Abrahamovo, který obdržel věčné dědictví a nesmrtelnost (Zj 1,18). A nyní to podstatné: Boží Syn, jakožto představitel Božího Majestátu ze své podstaty, je i úřadujícím Pánem a Králem (Žd 1,3). Tento Prvorozený byl ještě před svým narozením z ženy (Žd 1,6) vlastníkem Božího trůnu (Žd 1,8). Avšak jakožto Syn člověka a dědic zaslíbení dané Abrahamovu semeni, sedí na základě své smrti a vzkříšení, t. j. očištění od našich hříchů (Žd 1,3 srv.1 Tm 3,16), po pravici Božího Majestátu, pokud mu Bůh nepodrobí nepřátele za podnož jeho trůnu (Žd 1,13). V této době je již Kristus, neviditelnou hlavou církve (Ef 1,22), která mu vědomě zachovává poslušnost a před nebeským zástupem demonstruje jeho svrchovanost (1 K 11,4). Kristus je v době církve již také učiněn legálním vládcem svých nepřátel: smrti (Zj 1,18), ďábla a démonů (Kol 2,15 srv Ef 1,21), pohanů a Izraelského národa (Ř 11,28), tedy těch, kteří jej za svou hlavu neuznávají. Avšak jeho svrchovanou vládu fakticky nevidíme (Žd 2,8). Zjevná bude až při jeho příchodu na zemi, při vzkříšení z mrtvých, kdy smrt bude poražena jako poslední nepřítel. Není zde jistě myšleno vzkříšení spravedlivých (Zj 20, 4-5), kdy sice bude Kristovo tisícileté království všem zjevné, ale nebude poražena smrt. Je zde myšleno poslední vzkříšení, 5

6 ve kterém bude definitivně smrt pohlcena a Kristus předá království Otci (1K 15,25-28). Izrael bude před příchodem Páně již účasten Abrahamova požehnání a tudíž fakticky a dobrovolně poddán Kristu (Ř 11,15). Ďábel a pohané budou fakticky Bohem poraženi při bitvě s Izraelem na konci tisíciletého království (Zj 20,7-10). Posledním nepřítelem tedy skutečně zůstane smrt. Všimněme si zde jedné věci. O smrti se neříká, že není Kristu podmaněna a že se tak stane až její porážkou. Pravý opak je pravdou. Právě proto, že je smrt Kristu podmaněna, může být vzkříšením z mrtvých i přemožena."jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť pod jeho (Kristovy) nohy podřídil (Bůh) všechno" (1 K 15, 26). Kristus má klíče od hrobu i smrti již nyní. Bůh totiž nikdy nebojuje "o vítězství", ale "ve vítězství". Pohlcením smrti (Zj 20, 14) se v Kristu definitivně naplní zaslíbení dané Abrahamovi v životě všech jeho potomků i v životě Abrahama samotného. 6. Jak se naplnilo v životě křesťana a církve Pro věřícího z pohanských národů je skutečnost naroubování do kmene olivy Izraele něčím tak neobvyklým, že je pro něho skutečnost účasti na Abrahamovu požehnání a dědictví jen těžce srozumitelná. Nedívá se na Mesiáše ve smyslu Syna Abrahamova a dost dobře nechápe, co vlastně Abrahamovo požehnání znamená. Načrtněme si nejprve v hrubých rysech akt naroubování plané větve do ušlechtilé olivy: "Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: v tobě dojdou požehnání všechny národy ". (Ga 3,8) "Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu nejen těm kdo stavějí na Zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou (Ř 4,16). Není už rozdílu mezi židem a pohanem...vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Ga 3,28). (Kristus) svým tělem odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství" (Ef 2,14-16) "pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia" (Ef 3,6). Hlavním bodem Abrahamova požehnání, které se vztahuje i na pohany, je fakt, že ospravedlnění mohou dosáhnout pouhou vírou v Boha skrze smíření Kristovou krví. Stávají se tak smířeni nejen s Bohem, ale i s Izraelským národem, se kterým nyní docházejí spoludědictví zaslíbené Nové smlouvy. To ve své době vyvolalo značnou nevoli a žárlivost Mesiánských Židů (Sk 21,17-36), kteří svou spravedlnost hledali v dodržování obřadního Mojžíšova Zákona. Tito Židé také znepokojovali křesťanské sbory a vnucovali jim, že podmínkou jejich spasení je obřízka a dodržování Zákona (Ga 1,7). Ve skutečnosti však pro ně bylo nemyslitelné, že by se Bůh stal i Bohem pohanů (Sk 22, 21-22). Pavel proto celý svůj dopis Galatským věnuje exegezím z Mojžíšova Zákona a dokazuje, že pouze a jedině skrze víru se pohané mohou stát účastníky Abrahamova požehnání, neboť Zákon byl naplněn v Kristu: "Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: Proklet je každý kdo visí na dřevě a nezůstává věren všemu, co je psáno v Zákoně a nečiní to. Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě Zákona, neboť čteme: Spravedlivý živ bude z víry. Zákon však nevychází z víry, neboť praví: Kdo bude tyto věci činit, získá tím život. Ale Kristus nás vykoupil z kletby Zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: Proklet je každý, kdo visí na dřevě. To 6

7 proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru" (Ga 3,10-14). Pohané se tak stávají spoluúčastníci požehnání Abrahamova skrze zaslíbeného Ducha svatého, jehož přijetí vidí Ezechiel (Ez 36,27; 37,35) jako budoucí vzkříšení národa Izrael (Ez 37,12 srv. Ř 11,15), což jest součást Abrahamova požehnání pro obnovení Izraele pro věčnost. Apoštol Petr, když k seslání Ducha skutečně o Letnicích došlo, cituje proroka Joele, čímž prorocky dokumentuje, že dojde k vylití Ducha na všechny lidi (Sk 2,17) a skutečně i pohané jsou pokřtěni Duchem svatým (Sk 11,17). Tím vlastně Bůh demonstruje, že skutečně Kristovou smrtí smířil nepřátelství Krista a pohana a tak jako se u Abrahamova hrobu schází Izák a Izmael, tak se u kříže schází Žid a Řek. Tak jako Židé rukou Řeků probodli Krista, tak nyní Řekové prostřednictvím Židů získávají milost. Tento přijatý Duch Kristův totiž dává věčný život a je závdavkem dědictví budoucího vykoupení (Ef 1,14). Avšak i pohan, který neměl účast na smlouvách Božího lidu, byl Zákonem usvědčován z hříchu, neboť jeho požadavky měl napsané ve svém srdci (Ř 2,15). I on byl ten, kterého se skrze Adama zmocnila smrt a při setkání se Zákonem je usvědčen a usmrcen. Ostnem smrti je hřích (1 K 15,56) a hřích má svou moc ze Zákona. Zákon však panuje nad člověkem, pokud je živ a jediným způsobem jak se vyprostit z moci hříchu je zemřít Zákonu. Proto pohan, chce-li mít účast na Abrahamovu požehnání, a tedy i věčném životě, musí zemřít Zákonu skrze tělo Kristovo a v jeho zmrtvýchvstání povstat k novému životu s Kristem (Ř 7,4). Ve vztahu k církvi se naplňuje též požehnání, ve kterém Bůh zaslibuje Abrahamovi, " budu Bohem tobě i tvému potomstvu" (Gn 17,5). Církev se má též v budoucnu ujmout vlády spolu s Kristem na tisíc let (Zj 2,27-28; 20,4) a obdržet zemi za dědictví na věky (Mt 5,5). Ve vztahu ke Kristu je církev legálně tělem Kristovým, je pannou, která mu je zasnoubena (2 K 11,2) avšak prakticky se jím stane až po svatbě, kdy z nevěsty (Zj 19,8) se stane manželka (Zj 21,9). Pohan, zrovna tak jako Žid obdrží zemi za dědictví až při svém vzkříšení z mrtvých a tak i on naplnění celého zaslíbení ve svém životě teprve čeká. Závěr K doslovnému naplnění Abrahamova požehnání dojde při vzkříšení, kdy potomstvo Abrahama obdrží novou zemi navěky. Zatím má jen závdavek, Božího Ducha, které je dán těm, kdo stejně jako Abraham uvěřili Bohu, zemřeli s Kristem a jsou spolu s ním duchovně vzkříšeni. Zatím jsou na zemi jen poutníky, bez domovského práva, jejichž domov, nebe resp. nová země, je teprve čeká ve formě nebeského Jeruzaléma, kde budou trávit věčnou blaženost. Ani bohatství ani politická vláda jim na tomto světě a v tomto věku nebyla nikdy zaslíbena. 7