Směnka v aktuální rozhodovací praxi českých soudů

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra obchodního práva Diplomová práce Směnka v aktuální rozhodovací praxi českých soudů Zpracoval: Jiří Adamec Akademický rok: 2009/2010 1

2 Obsah Obsah Úvod Teoretický a historický vhled do směnečného práva Kde se vzaly směnky? Vývoj právní úpravy Obecně Vývoj právní úpravy na našem území Současná právní úprava Vybraná problematika směnečného práva ve světle aktuální rozhodovací praxe Forma směnky jako cenného papíru Náleţitosti směnky Vznik směnky a pořadí doloţek na směnce Splatnost směnky Místo placení Domicil Místo vystavení směnky Jednání za jiného Směnka jako věc Blankosměnka Pojem blankosměnky Dohoda o vyplnění blankosměnky Chybějící podpis výstavce v den splatnosti směnky Promlčení práva na vyplnění blankosměnky Závěr k blankosměnkám Převod a přechod práv ze směnky Rubopis neboli indosament Cese směnky na řad? Převod a přechod práv na avala Přechod práva vyplnit blankosměnku Směnečné rukojemství Prezentace a placení směnky Promlčení směnečných závazků Povaha promlčecí lhůty Důsledky promlčení Námitky dluţníka a směnečné řízení Závěr Cizojazyčné resumé/foreign language summary Pouţitá literatura a judikáty Monografie Časopisecká literatura Judikáty Právní předpisy Elektronické zdroje

3 1. Úvod Právní předpisy mají za úkol formovat chování lidí ve vzájemných vztazích, a to určitým ţádoucím způsobem. To samé však činí i ostatní normativní systémy jako morálka nebo náboţenství. Výlučnost postavení právních norem spočívá v moţnosti státního donucení ke splnění těchto pravidel chování. Další specifikum je nutno spatřovat v jejich obecné závaznosti, neboť jim podléhají aţ na stanovené výjimky veškeré osoby na území, kde daný právní řád působí. Aby právo tuto vlastnost splňovalo, musí vykazovat značný stupeň obecnosti, coţ s sebou však přináší obtíţe aplikační praxi, neboť soudce je povinen určité konkrétní jednání podřadit pod abstraktní ustanovení právní normy. Jiným způsobem to však není moţné řešit, neboť sebedokonalejší zákonodárce není schopen postihnout veškeré situace, které můţe dnešní rychle se měnící svět přinést. O to naléhavější zdá se tento problém, pokud je zákonodárce tak nedokonalý, jako ten náš. Soudní praxe tak plní nezastupitelnou úlohu v dotváření pravidel chování, jeţ jsou v obecné podobě obsahem právních předpisů. Výše uvedené platí dvojnásob pro oblast směnečného práva. Nelze říci, ţe by právní úprava směnek byla kusá nebo příliš stručná, přestoţe se to tak na první pohled jeví. Avšak málokterá právní úprava je v takové míře dotvářena rozhodovací praxí soudů, jako v případě zákona směnečného a šekového. Uvedené lze demonstrovat na příkladu blankosměnky. Text zákona ji zmiňuje pouze v jediném svém ustanovení a navíc pouze v souvislosti s následky jejího převodu nebo přechodu na nového nabyvatele, a to ještě termín blankosměnka vůbec neobsahuje. Přes to a moţná právě proto existuje k blankosměnkám rozsáhlá judikatura i literatura. Ověřit tuto hypotézu je jedním z cílů této práce. Rozhodnutí soudů ani těch vyšších nemají v našem právním řádu charakter precedentu a nejsou tak formálním pramenem práva, není jim přiznána obecná závaznost, nýbrţ závaznost pouze pro konkrétní případ. Faktický význam judikatury je však ve skutečnosti obrovský. Soud prvého stupně můţe pouze stěţí prosazovat právní názor značně odlišný od právního názoru soudu odvolacího či Nejvyššího. Toto nerespektování by jistě vedlo k velmi častému podávání odvolání či dovolání, tudíţ by rozhodnutí v prvním stupni podstatně ztrácelo na účinnosti a nevyhovovalo by poţadavku na rychlé a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Jednotný postup soudů pak především napomáhá k naplnění jednoho z fundamentálních postulátů práva jako celku, a to právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí soudu. 3

4 Cílem mé práce je analyzovat, jakými hlavními otázkami se zabývá aktuální rozhodovací praxe českých soudů v subodvětví práva směnečného v posledním desetiletí, a v návaznosti na to potvrdit či vyvrátit hypotézu ţe je daná otázka řešena soudy na různých stupních odlišně, přičemţ vyhodnocení této otázky bude učiněno v závěru práce. Vzhledem k tomu, ţe se zaměřuji výhradně na rozhodnutí vyšších soudů, je moţné z jejich odůvodnění vysledovat, jakým způsobem je daná otázka vykládána soudy niţších stupňů. Jako další hypotéza této práce je shoda právních názorů soudů s názory odborníků na směnečné právo. Doktrína opět není formálním pramenem práva, nicméně jistě můţe poskytnout slušné vodítko pro soudce, jenţ si tak docela s danou otázkou neví rady. Případně můţe slouţit jako dosti významná podpora argumentace účastníků řízení. Jistě není moţné pro účely této práce učinit komplexní rozbor veškerých rozhodnutí v poslední době vydaných. Takových rozhodnutí jsou totiţ desítky tisíc. Zaměřuji se proto na významná rozhodnutí, jeţ byla publikována v odborných periodikách. Není mi známo, kdo a dle jakého klíče rozhoduje, které rozhodnutí bude publikováno a které nikoli. Domnívám se však, ţe se jedná o zásadní rozhodnutí zejména soudů odvolacích a soudu dovolacího, jeţ mají judikatorní přesah. Jako taková jsou ideálním materiálem pro účely této práce. Neexistuje však ucelená databáze takových rozhodnutí, pročeţ není vyhledání takových rozhodnutí snadným úkolem. U jednotlivých rozhodnutí bude uvedena právní věta, která tvoří nejvýznamnější součást rozhodnutí a která je obsaţena v jeho odůvodnění a současně podán komentář k nim. 4

5 2. Teoretický a historický vhled do směnečného práva 2.1 Kde se vzaly směnky? Odpověď na výše uvedenou otázku je nejen pro účely práce jistě zásadní. V dnešní době se jedná o zcela běţný instrument uţívaný dennodenně v bezpočtu obchodních i jiných právních vztahů. Je ovšem jasné, ţe se směnky a potaţmo jejich právní úprava neobjevily z ničeho nic. Právě naopak - jsou výsledkem vývoje, jenţ trval stovky let. Autoři odborných textů zabývajících se směnkami sdílejí názor, ţe není moţné přesně datovat, kdy byla vydána první směnka. Lze však přibliţně určit dobu, kdy se listiny obdobné povahy začínají objevovat. Ve 12. století zaţívaly severoitalské městské státy nebývalou prosperitu, za niţ vděčily zejména úspěchům v křiţáckých taţeních. Ţivý obchodní ruch si vynutil vznik instrumentu, jenţ by umoţnil disponovat s nimi na značné vzdálenosti bez toho, aby bylo nutno nakládat skutečnými penězi, tedy drahými kovy. Vývoj šel rychle kupředu a v době okolo poloviny 12. století počíná se ustalovat listina, která má jiţ povahu směnky. Jednalo se o další z mnoţství příkladů, kdy se obchodní praxe stala hybatelem vzniku a vývoje určitého instrumentu a posléze i jeho právní úpravy, tedy materiálním pramenem práva. 1 Převládá názor, ţe starší jest směnka vlastní, jiţ v této době jako abstraktní písemný příslib vystavovatele zaplatit určitou peněţitou sumu. Úloha směnky jako prostředku placení na značné vzdálenosti a do cizích míst, vedla postupně ke vzniku směnky cizí, tedy platebního příkazu. V počátcích směnky cizí stojí pouhá platební poukázka. Původně jen průvodní dopis k vlastní směnce však postupně přebíral na sebe stále více podobu samostatného závazku, který podmínky, za kterých má byt placeno vyjadřoval přesněji a úplněji neţ samotná směnečná listina. 2 Z původní symbiózy obou listin vyšla směnka cizí jako vítěz a vlastní směnka byla časem zatlačena do pozadí. Některé směnečné řády ji dokonce ani nepovaţovaly za směnku, jiné ji diskriminovaly řadou limitujících ustanovení. 3 1 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, s. 1.; Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs Obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vyd. Praha : C.H. Beck, 2005, str Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, s Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs Obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vyd. Praha : C.H. Beck, 2005, s

6 Později přistupuje ke směnečné listině institut akceptu, tedy výslovného prohlášení trasanta na směnce, ţe se směnku skutečně zavazuje vyplatit. Zde je zřejmé, ţe nemohlo jít jiţ jen o zprostředkování plateb do míst vzdálených, ale ţe nutně musela tato směnka převládat i na trzích místních, kde bylo lze za trasáta za účelem jeho podpisu na směnečnou listinu ještě před splatností zastihnout, a to jak přímo, tak případně prostřednictvím důvěrníků, kteří akcept obstarali. Vedle akceptu se ve stejném období (17. století) vyvinul také další významný institut směnečného práva, a to indosament neboli rubopis. Slouţil k převodu směnky a obvykle byl umísťován na rubu listiny. Směnečné právo dnes upravuje samozřejmě i jiné otázky, lze však předpokládat, ţe ve svých základních znacích je tímto jiţ vývoj směnky uzavřen Vývoj právní úpravy Obecně Na rozdíl od dlouhé řady institutů soukromého práva nemá právní úprava směnek své kořeny v právu římském. Směnka však v tomto směru není výjimkou, neboť římské právo neznalo ani ţádné jiné cenné papíry, tedy listiny, které představují vtělení určitého práva. 5 Směnečné právo se původně vyvíjelo jako místní obyčejové právo. Relativní jednotnost směnečného práva typická pro jeho počátky vzala za své se vznikem národních států. Výsledkem nebylo nic jiného neţ značná roztříštěnost neboli partikularismus jednotlivých národních právních úprav směnek. Bylo však lze rozlišit určité širší oblasti, které vykazovaly inspiraci určitým národním právním řádem. Byla to jednak oblast práva francouzského, anglosaského a rakouskoněmeckého, jeţ nalezla uplatnění nejširší. 6 Důsledkem roztříštěnosti byly zcela přirozené snahy o unifikaci. Za úspěšnou můţe být povaţována aţ konference konaná v roce 1930 v Ţenevě. Výsledkem konference byly tři úmluvy - Úmluva o jednotné směnečném zákoně, Úmluva o střetech zákonů a Úmluva o směnečných poplatcích. Co se týče první a nejvýznamnější úmluvy jistě zaujme, ţe její text v zásadě není z hlediska směnečného práva nijak zajímavý. Zcela zásadní je naopak text příloh této úmluvy, neboť jejím obsahem je text Jednotného směnečného zákona, který jsou na základě 4 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, s tamtéţ s. 3 6 viz pozn. č. 4 6

7 Úmluvy její strany povinny včlenit do svých právních řádů. Obsahuje 78 článků, jejichţ ustanovení jsou zaměřena na směnku vlastní a cizí Vývoj právní úpravy na našem území Pomineme-li partikulární prameny směnečného práva, lze za první úpravu směnečného práva na našem území povaţovat aţ směnečný patent ze dne 22. prosince 1763 vydaný za Marie Terezie. V roce 1850 byl v reakci na výsledky Lipské konference zaveden císařským patentem č. 51/1850 ř.z. nový směnečný řád. Ten u nás platil s některými změnami aţ do počátku roku 1928, neboť Československo si zpočátku ještě ponechalo dosavadní rakouské směnečné právo. Na Slovensku zůstalo v platnosti uherské směnečné právo. Ke sjednocení směnečného práva v rámci Československa došlo aţ zákonem směnečným č. 1/1928 Sb. z. a n. 8 Ţenevské směnečné právo u nás nebylo zavedeno ihned po konání konference a ani v letech nejbliţších. Došlo k tomu aţ se značným zpoţděním v průběhu protektorátu, na základě vládního nařízení o Jednotném směnečném řádu ze dne 19. prosince 1940, č. 111/1941 Sb. Tato úprava platila po celou dobu německé okupace. Zmatek vzniklý po válce vyřešil aţ zákon směnečný a šekový Současná právní úprava Jak bylo uvedeno v předchozím oddíle, současná právní úprava je stále představována ZSŠ. Jedná se o právní předpis v mnohém dosti neobvyklý. Vydán byl jiţ před šedesáti lety a jde tak o jeden z nejstarších stále platných a současně nikoli obsolentních právních předpisů u nás. Na zajímavosti mu dále přidává údaj o době, kdy vznikl. Tedy na počátku padesátých let v době tuhého stalinismu a potírání soukromého podnikání a vlastnictví. Z tohoto důvodu však nebyl zákon po celou dobu komunistické totality vyuţíván, s výjimkou určitých oblastí mezinárodního obchodu. V rámci vnitrostátních vztahů vyţaduje pro své plné vyuţití směnka prostředí svobodného podnikání a nikoli plánovaného hospodářství, jak tomu bylo u nás. Proto nastává renesance směnky aţ po zásadní změně politických a hospodářských poměrů v návaznosti na listopadové události roku Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4 vyd. Praha : C. H. Beck, s tamtéţ, s zákon č. 191/1950 Sb. v platném znění 10 Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4 vyd. Praha : C. H. Beck, s

8 ZSŠ je rovněţ zajímavý svou neobvyklou systematikou. Na rozdíl od jiných právních předpisů je rozdělen do tří článků, z nichţ kaţdý má své vlastní paragrafové číslování. Důvodem bylo zachování číslování jednotlivých ustanovení Jednotného směnečného zákona. Další zvláštností předmětného zákona je velmi nízký počet novelizací. Vůbec poprvé byl měněn zákonem č. 29/2000 Sb. o poštovních sluţbách a dále zákonem č. 296/2007 Sb., který mění insolvenční zákon a další související zákony. V obou případech šlo pouze o úpravy kosmetické, týkající se několika málo ustanovení, jeţ bylo jiţ zcela nezbytné přizpůsobit dnešním podmínkám, avšak přesto to znamená plných 50 let bez jakékoli změny. Tato neměnnost je v dnešní době, kdy jsou vícenásobně novelizovány sice platné, ale dosud neúčinné právní předpisy, věcí zcela nevídanou. Jednu z příčin je moţno spatřit ve faktu, ţe aţ do roku 1990 nebyl zákon ve vnitrostátním obchodním styku prakticky aplikován. Hlavní důvod stálosti právní úpravy však spočívá v tom, ţe jde skutečně o velmi dobré legislativní dílo, jehoţ kvalit není současné zákonodárství s to dosáhnout. V pojednání o právní úpravě není moţno zapomenou na procesní pravidla, neboť bez nich by nebylo moţné se oněch kvalitních ustanovení zákona směnečného a šekového nebylo moţno domoci. Není pochyb o moţnosti domáhat se práv ze směnky v běţném občanském soudním řízení. Ovšem zákonodárce zakotvil, a to v jediném paragrafu občanského soudního řádu 11, zvláštní druh zjednodušeného řízení, na jehoţ základě, je vydán směnečný platební rozkaz. Podrobněji bude o tomto institutu pojednáno ve zvláštní kapitole této práce, týkající se směnečného řízení. 11 zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád v platném znění, dále jen o.s.ř. 8

9 3. Vybraná problematika směnečného práva ve světle aktuální rozhodovací praxe Pro judikaturu ve věcech směnečných je typický ještě další rys související se zmíněnou renesancí směnky po roce V celé řadě otázek je navazováno na rozhodovací praxi československých soudů z doby meziválečné. Taktéţ odborná literatura zhusta odkazuje na rozhodnutí stará sedmdesát a více let. V následujících kapitolách přiblíţím judikaturu současnou, základní směry jejího vývoje, přístup k vybraným otázkám směnečného práva a výklad jednotlivých ustanovení zákona směnečného a šekového, jak je pokládán odvolacími a dovolacím soudem v několika posledních letech. 3.1 Forma směnky jako cenného papíru Úprava formy směnky a jejích náleţitostí se nachází v oddílu prvním a dvanáctém článku I., části první ZSŠ. Vůbec první paragraf zákona pojednává o náleţitostech, jeţ musí směnka splňovat, aby mohla být za směnku povaţována. Jedná se o základní projev směnečné přísnosti, tedy přísného formalismu, který je pro směnku, jako zvláštní cenný papír, typický. Obecná úprava cenných papírů v zákoně o cenných papírech 12 rozeznává trojí formu, v níţ se tyto mohou objevit, a to cenné papíry na řad (ordrepapíry), cenné papíry na jméno (rektapapíry) a cenné papíry na doručitele. Speciální a současně kogentní úprava obsaţená v ZSŠ, jeţ má před úpravou obecnou přednost, však zná pouze směnky na řad a směnky na jméno. Směnka na doručitele případně na majitele (coţ je synonymum) nemůţe být platnou směnkou. V tom panuje shoda napříč odbornou směnečnou literaturou i v rámci judikatury. Avšak vztah směnky vydané na jméno a na řad vyvolává nemálo nejasností, z nichţ některé se staly předmětem zájmu odvolacích a dovolacího soudu, jeţ podávají v těchto věcech svůj nikoli právně závazný, ale těţko ignorovatelný výklad ustanovení ZSŠ. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí 13 řešil otázku střetu doloţek určujících právě formu směnky. Směnka je ze zákona cenným papírem na řad, i kdyţ ţádnou doloţku určující formu směnky neobsahuje. Aby se stala rektapapírem, musí být opatřena doloţkou, jejíţ znění zákon demonstrativně uvádí. Ve zmíněném případě se jednalo o směnku opatřenou doloţkou na řad i nikoliv na řad. Soud zde dovodil, 12 zákon č. 591/1992 Sb. o cenných papírech v platném znění, dále jen ZCP 13 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp.zn. 9 Cmo 342/

10 ţe se jedná o vzájemně si konkurující doloţky přičemţ nelze výkladem textu směnky některou z uvedených doloţek vyloučit. Problém souvisí především s převoditelností směnky, neboť právě v ní spočívá zásadní rozdíl mezi směnkou na jméno a na doručitele. Soud také shledává obecně neplatnost směnky jako právního úkonu z důvodu neurčitosti. S tímto závěrem nelze neţ souhlasit. K doloţkám určujícím formu směnky se váţe ještě jeden nikoli nezajímavý judikát z poslední doby. Nejvyšší soud ČR řešil ve svém rozsudku 14 otázku, zda je u směnky cizí platná doloţka na vlastní řad. Problematika cizích směnek s redukovaným počtem účastníků je upravena v čl. I 3 ZSŠ. Dle odstavce prvního je umoţněno, aby výstavce směnky přikázal směnečníkovi zaplatit určitou sumu výstavci samotnému. Na rozdíl od jiných institutů zde zákon neuvádí demonstrativně podobu takové doloţky. Musí však být splněna podmínka daná čl. I 1 bodem 6. ZSŠ, a to ţe musí být uvedeno jméno komu nebo na jehoţ řad má být placeno. Tomu zcela odpovídá doloţka na řad můj vlastní, neboť je zde naprosto zřejmé, ţe směnka zní na vlastní řad výstavce. Nutno ještě dodat, ţe na rozdíl od směnky na vlastní řad výstavce, není moţné vydání směnky znějící na řad směnečníka. Ten by totiţ byl povinen platit sám sobě. Z důvodu této nelogičnosti se jedná v tomto případě o neplatnou směnku. Soud dovolací posoudil dovolání jako přípustné, neboť tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena a judikoval v souladu s právním názorem soudu prvého i druhého stupně, ţe doloţka na vlastní řad nesplňuje podmínky vyjádřené v čl. I 1 bod 6. a 3 odst. 1 směnečného zákona. Z uvedeného znění doloţky není moţné dovodit, na čí řad má být placeno. Tedy zda se jedná o směnku znějící na vlastní řad, nebo doloţka vyjadřuje příkaz zaplatit sobě samému, pročeţ by se, jak bylo uvedeno výše, opět jednalo o směnku neplatnou. Pro tuto neurčitost soud dovolání zamítl. Je otázkou, zda se zde nejedná o přílišný formalismus. Vzhledem k nesmyslnosti závěru o směnce znějící na vlastní řad směnečníka, je dle mého názoru poměrně zřejmé, co výstavce směnky zamýšlel. Objasnit by to mohl kauzální vztah osob na směnce uvedených, zda měl výstavce vůči směnečníkovi nějakou pohledávku. Zmíněné rozhodnutí je však v souladu s obecným principem směnečné přísnosti, jeţ je nezbytným průvodním jevem směnky a její právní úpravy. Tato se do 14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 262/

11 značné míry vymyká zásadám soukromého práva, zejména zásadě smluvní volnosti. Právní úprava je skutečně velmi přísná a kogentní, nikoli dispozitivní, je to však vlastnost nezbytná pro právní jistotu účastníků směnečněprávních vztahů a potaţmo pro snadnou obchodovatelnost směnek. 3.2 Náležitosti směnky Vznik směnky a pořadí doložek na směnce Ještě obecnější otázkou je samotný vznik směnky. Jak ukázala praxe, v mnoha ohledech si účastníci směnečných vztahů nebyli zdaleka jisti, kdy je směnka vydána a kdy a v jakém pořadí se mají na materiálním nosiči objevovat jednotlivá prohlášení. V obou rozhodnutích vztahujících se k otázce vzniku směnky a pořadí doloţek šlo o avalské prohlášení. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR 15 sice ţalovaný nepopíral své avalské prohlášení, nicméně namítal doplnění osoby, za niţ se tímto prohlášením stal směnečným rukojmím. ZSŠ uvádí v čl. I 31 odst. 4 nevyvratitelnou právní domněnku pro případ, ţe není na směnce uvedeno, za koho se rukojmí zaručuje. Jeho původním záměrem bylo pravděpodobně zaručit se za výstavce a tedy nepřímého postiţního dluţníka. Avšak připsáním označení směnečníka do rukojemského prohlášení se stal avalem za dluţníka přímého. Nicméně soud vzal za prokázané, ţe celé rukojemské prohlášení bylo učiněno ţalovaným, který, přestoţe tvrdil opak, neposkytl soudnímu znalci patřičnou součinnost a nepodal tak řádně důkazy na podporu svých tvrzení. Na základě závěru uvedeného v předchozí větě soud vyslovil názor, ţe předpisy směnečného práva nestanoví pořadí, v jakém mají být jednotlivé části prohlášení vyznačovány; to platí jak pro vytváření samotné směnky výstavcem, tak pro připojování jednotlivých doloţek na směnku jinými osobami. S tímto názorem uvádí shodně Kovařík 16 : Pořadí, jak vyplývá z 1, není pořadím zákonem předepsaným, naopak pořadí těchto náleţitostí na listině směnky bývá pravidelně odlišné a nemá vliv na platnost směnky ani jednotlivých závazků z ní. Pokud jde o pořadí, máme na mysli jak pořadí co do umístění na směnce, tak i pořadí časové, jak se jednotlivé náleţitosti na směnce ocitnou. Jednotlivá listina stane se směnkou v okamţiku, kdy se na ní ocitne poslední podstatná náleţitost. 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 1047/ Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, s

12 Shodný závěr učinil Nejvyšší soud ČR také v další věci. 17 A stejně jako v předchozím rozhodnutí, zabýval se soud také otázkou uvedení směnky do oběhu, neboť tento okamţik je odlišný od okamţiku, kdy se jednotlivá listina stane směnkou. V souladu se ustanovením 5 ZCP soud dovodil, ţe za okamţik uvedení cizí směnky do oběhu je třeba povaţovat okamţik, kdy směnku obsahující všechny náleţitosti nabyl první vlastník směnky. Proti tomuto závěru nelze nic namítat. Jistě, časové pořadí směnečných prohlášení by mělo logicky sledovat určitý postup, avšak tato logika je z hlediska směnečného práva a práva cenných papírů obecně irelevantní. Pozdější změny textu ze strany jiných osob neţ směnečně zavázaných je samozřejmě obtíţné vyloučit a důkazní břemeno spočívá právě na osobách na směnce podepsaných. Nebezpečí neţádoucího zásahu do textu směnky je dle mého názoru moţné do značné míry eliminovat, a to například pořízením kopie směnky opatřené podpisem a potvrzením nabyvatele směnky, ţe přijal listinu v této podobě. Lze však říci, ţe v otázce časového pořadí zapisování doloţek panuje zásadní shoda v literatuře i judikatuře. Shodný právní názor vyjádřily jiţ soud prvého stupně i soud odvolací, které rozhodovaly v této věci Splatnost směnky Rozhodnutí uvedeného v předchozích odstavcích se týká i tato podkapitola. Řeší totiţ ještě další nejasnost týkající se formálních náleţitostí směnky, a to splatnost směnky. Pro připomenutí je nutno uvést, ţe v souladu s ustanovením čl. I. 33 odst. 1 ZSŠ můţe být směnka vystavena na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení a na určitý den. V projednávaném případě šlo o příklad naposledy uvedený, tedy o směnku fixní, a to s datem splatnosti, jeţ se shodovalo s datem vystavení. Jak uvádí Kotásek 18, jedná se o dosud spornou otázku. Přičemţ v teorii převaţuje negativní stanovisko k platnosti takových směnek. Přitom rozhodovací praxe se dříve rovněţ stavěla k tomuto problému rezervovaně, judikatura však byla roztříštěná. Krok k jejímu sjednocení představuje právě výše uvedené rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR zde dovodil, ţe ustanovení 33 současně určuje, ţe směnky s jinou dobou splatnosti neţ tam uvedené nebo se splatností postupnou jsou neplatné. Ustanovení 33 směnečného zákona tedy nevylučuje, aby byl dnem splatnosti den, kdy byla 17 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo 1047/ Kotásek, J. Směnečné právo : Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. 1. vyd. Praha : PROSPEKTRUM, str

13 směnka vystavena, resp. nestanoví, ţe by taková směnka (na rozdíl od směnky, která by byla splatná dříve neţ v den vystavení) byla neplatná. Jedná se o rozhodnutí poměrně nedávného data. Z toho důvodu mi nejsou známy reakce odborné veřejnosti ani rozhodovací praxe. Z rozsudku vyplývá, ţe tento právní názor s dovolacím soudem sdílí Vrchní soud v Praze. Ne tak jiţ Krajský soud v Hradci Králové. Avšak pro praxi je směrodatný zejména postoj soudů vyšších, proto se dá očekávat, ţe se tento názor prosadí obecněji. Já osobně nevidím důvod, proč povaţovat takovou směnku za neplatnou. Ţádnému ustanovení skutečně neodporuje. Otázka praktičnosti je něco jiného. Vydaná směnka musí být v ten samý den nebo ve dvou následujících dnech předloţena k placení. Data na směnce také nemusí odpovídat skutečnosti. Pouze z nepraktičnosti nebo nepravděpodobnosti takového jednání není nutné vyvozovat jeho absolutní neplatnost Místo placení Další náleţitostí směnky, jeţ není v praxi záleţitostí zdaleka tak jednoznačnou, jako se jeví v čl. I 1 bod 5. ZSŠ, je místo, kde má být placeno. V rozhodnutí ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR 19 vyslovil soud všeobecně rozšířený názor, ţe směnka obsahující více platebních míst vedle sebe, není platnou směnkou. Soud podal podrobný výklad výše uvedeného ustanovení. Dle soudu je nepochybné, ţe nezbytnou náleţitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, kdyţ její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dluţníkovi plnění podle směnky poţadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předloţena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiţ nebylo moţno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyţadovat. V projednávaném případě bylo místo placení určeno odkazem na jinou listinu a nebylo tak seznatelné přímo ze směnky. Toto je jistě nepřijatelné pro případ převodu takové směnky. Dále zde došlo k vyznačení jak místa placení, tak určení domicila. Dle mého názoru pramení toto pochybení také z úmyslu uhradit směnku 19 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/

14 bankovním převodem. Pro tento způsob je optimální vyuţít sluţeb domicila, a to především některého bankovního domu. Na právním hodnocení této otázky se shodly všechny soudy posuzující daný případ a mně nezbývá rovněţ neţ souhlasit. Poţadavek na určitost platebního místa má zcela jistě své opodstatnění, a to zejména z důvodů vymezených dovolacím soudem. Potvrzuje to i následná rozhodovací praxe dovolacího soudu, jenţ se na uvedené závěry odvolává např. v rozsudku ve věci sp. zn. 29 Cdo 2804/2008, sp. zn. 29 Cdo 4644/2007 nebo sp. zn. 29 Cdo 3964/2007. Výše uvedený zásadní právní názor však nepočítá se všemi okolnostmi, jeţ se týkají náhradního určení místa, kde má být placeno, jak je upraveno čl. I 2 odst. 3 ZSŠ. Není například zřejmé, jak se postavit ke směnce, u níţ je jako místo placení uvedeno sídlo věřitele. Jedná se dozajista o dosti spornou otázku zda jde o neurčité označení, či zda lze takové označení povaţovat za neplatné a tím pádem postihnout neplatností celou směnku. Případně zda je moţné takové určení mít za nenapsané a vyuţít náhradního místa placení dle výše uvedeného paragrafu. Tomuto závěru nasvědčuje skutečnost, ţe Nejvyšší soud ČR zrušil svým rozsudkem 20 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 21 neboť nesouhlasil s jeho právním názorem a měl za to, ţe věc řešil v rozporu s hmotným právem. V této otázce se právní hodnocení těchto soudních instancí diametrálně odlišuje. Vrchní soud nepovaţuje směnku splatnou v sídle věřitele za platnou, a to s odůvodněním, ţe v projednávaném případě text listiny předloţené ţalobcem k důkazu existence směnky vymezuje platební místo sídlem věřitele. Takto vymezené platební místo nesplňuje poţadavek určitosti nejen s přihlédnutím k tomu, ţe můţe dojít ke změně majitele směnky (věřitele), ale rovněţ i k moţné změně sídla věřitele (majitele směnky), v jehoţ prospěch byla směnka vystavena v době trvání směnečného závazku. Naproti tomu soud dovolací argumentuje závěry právní doktríny, dle nichţ platební místo vyznačené na směnce při jejím vystavení, zůstává trvale platebním místem pro tuto směnku i tehdy, jestliţe se změní účastníci směnečného vztahu. 22 Stejný závěr lze podle názoru dovolacího soudu učinit i pro případ, ţe se změní bydliště výstavce, které je ve smyslu ustanovení 76 odst. 3 a odst. 4 ZSŠ místem platebním. Základní podmínkou pro přijetí tohoto závěru však je přesné, srozumitelné a určité označení sídla prvního věřitele (remitenta). Nelze totiţ vycházet 20 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 1053/ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 9 Cmo 43/ např. Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 3 vydání. Praha. C. H. Beck, 2002, s

15 pouze z textu, podle něhoţ sídlo věřitele je místem platebním, aniţ by bylo současně vzato v úvahu, ţe toto sídlo je konkretizováno. Nejsem si jistý, zda dovolací soud vţdy posuzuje jednotlivé zápisy na směnce ve vzájemné souvislosti tak, jako v tomto případě. Spatřuji zde větší benevolenci v přístupu k posouzení zápisů, které ne tak docela odpovídají poţadavkům stanoveným směnečným zákonem. Niţší soudy nepřijímaly zpočátku tento právní názor bezvýhradně. O tom vypovídá např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 23, kterým byl zrušen předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze. Důvodem bylo právě nerespektování výše uvedeného právního názoru. Avšak v později řešeném případě 24 jiţ bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto, neboť tento jako odvolací soud rozhodl v souladu s názorem soudu dovolacího. Současná literatura se dosud k uvedenému názoru nevyjádřila. Lze však soudit, ţe dovolací soud na něm hodlá setrvat. Dle mého názoru je moţné v tomto rozhodnutí spatřovat lehký odklon od přepjatého formalismu. Z obecného pohledu se jeví nepochybné, jaké platební místo měl výstavce na mysli. Bude však jistě zajímavé sledovat další vývoj v této oblasti, pokud nebude doktrína široce podporovat uvedený právní názor Domicil S určením platebního místa souvisí ještě zajímavý institut umístněné směnky. V souladu s čl. I. 4 ZSŠ je moţné učinit směnku splatnou u třetí osoby. Tato třetí osoba nazývaná téţ domiciliát není ţádným způsobem směnečně zavázaná. Pouze je pravděpodobné a pravidelné, ţe mezi směnečným dluţníkem a domiciliátem bude nějaký občanskoprávní či obchodněprávní vztah, např. smlouva příkazního typu. Zvláštním případem takové směnky se zabýval Vrchní soud v Olomouci. 25 Šlo o směnku domicilovanou u remitenta, tedy u prvního směnečného věřitele. Do důsledku vzato, pokud by směnku nepřevedl na další osobu, předkládal by ji k placení sám sobě. Soud však, dle mého názoru zcela správně, dovodil, ţe to citovanému ustanovení nijak neodporuje. Přestoţe striktní jazykový výklad tohoto ustanovení by mohl nasvědčovat závěru, ţe domiciliátem, tedy onou třetí osobou, můţe být pouze osoba, která není zatím ani dluţníkem ze směnky, ani jejím věřitelem, soud je toho názoru, ţe dikci u třetí osoby nelze nijak přeceňovat. Je-li 23 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 232/ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 29 Cdo 2804/ Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne , sp. zn. 7 Cmo 505/

16 účelem umístění směnky určení osoby, prostřednictvím které bude směnečný dluţník svůj závazek plnit, je nepochybně nutné z okruhu v úvahu přicházejících osob vyloučit toliko osobu směnečníka, neboť takováto umístěnka by neměla za následek nic jiného neţ předloţení směnky k proplacení ve skutečnosti nikoliv třetí osobě, ale dluţníkovi samotnému. Z uvedeného tedy plyne, ţe třetí osobou ve smyslu ustanovení 4 ZSŠ můţe být - vyjma směnečníka - jakákoliv osoba, tedy i remitent. Majitel bude uplatňovat směnku sám u sebe, zatímco směnečný dluţník bude povinen, aby dostál své povinnosti ze směnky vyplývající, u domiciliáta zajistit proplacení směnky, ať jiţ tím, ţe umoţní majiteli si sám sobě na účet dluţníka zaplatit (např. formou inkasa), nebo dá bance příkaz k proplacení směnky. Tento názor je široce přijímán také odbornou literaturou. 26 Jak jsem jiţ uvedl výše, aţ na drobnou komičnost představy předkládání směnky k placení sobě samému, ze směnečněprávního hlediska nelze vznést vůči tomuto názoru podloţenému skutečně přesvědčivou argumentací ţádných námitek Místo vystavení směnky Další a nikoli méně významnou náleţitostí směnky je místo vystavení. Soudě z prostoru, jenţ byl autory odborných publikací týkajících se směnek této náleţitosti věnován, se však jedná o otázku poměrně jednoznačnou. Z těchto pramenů vyplývá závěr o neplatnosti směnky, jeţ neobsahuje označení místa vystavení ani místní údaj u výstavce směnky. Je však situace stejná, pokud je místní údaj výstavce sice uveden, avšak nikoli u jeho jména? Nejvyšší soud ČR v takovém případě dovodil, 27 ţe skutečnost, ţe výstavce je na směnce vlastní podepsán ještě jednou jako jednatel avalisty, a ţe u jeho jména je uvedeno sídlo avalisty, a ţe jsou jeho jméno a adresa uvedeny v rubrice "směnečník" nemůţe nahradit nedostatek uvedení údaje o místě vystavení a ani neuvedení údaje o místě u jména výstavce.. Dovolací soud se tak přidrţel restriktivního výkladu, který prosazoval jiţ Vrchní soud v Praze. Dovolatel se domáhal výkladu rozšiřujícího a tedy uznání údajů výstavce uvedených v jiných rubrikách směnečné listiny za plnohodnotné, výsledkem čehoţ by byla platná směnka. Opět jsem nucen zopakovat jiţ vyřčený názor, ţe z hlediska výkladu zápisů na směnce uvedených je nepochybné, k čemu 26 Kotásek, Josef. Směnečné právo : Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. 1. vyd. Praha : PROSPEKTRUM, str. 43.; Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000, str. 121an.; Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002, str Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 580/

17 tyto směřovaly. A opět je nutno zopakovat zvláštní povahu směnečněprávních vztahů a zásadu směnečné přísnosti. V tomto světle jeví se mi uvedené rozhodnutí jako správné. Z jiných úhlů pohledu na otázku místa vystavení směnky se zdá, ţe je judikatura ustálená. Stejně tak literatura, jak jiţ bylo zmíněno výše, neshledává výklad této podstatné náleţitosti směnky vlastní i cizí problematickým Jednání za jiného Otázka jednání za jiného je nepochybně dosti komplikovaná i mimo směnečné právo. Zákonné a smluvní zastoupení je obecně upraveno v 20 a 22 a následujících občanského zákoníku 28 a v 13 a následujících zákoníku obchodního 29. S těmito obecnými ustanoveními úzce souvisí ustanovení čl. I 8 a čl. III. 3 ZSŠ. První z těchto paragrafů řeší případ jednání za jiného bez jakéhokoli zmocnění a dále situaci, kdy určitá osoba zmocněna byla, avšak své zmocnění překročila, 3 článku III. potom určuje postup, jakým mají směnečné úkony prováděné v zastoupení probíhat. Pochybnosti o tom, zda jednání přičítat zastoupenému nebo zástupci by neměly vznikat v případě statutárních orgánů právnických osob, neboť u těchto se jedná přímo jednání podnikatele a nikoli o zastoupení. Avšak v případě kolektivních statutárních orgánů můţe dojít k překročení jednatelského oprávnění, coţ praxe posuzuje shodně jako překročení mezí oprávnění k nimţ byl zástupce zmocněn. v Praze. 30 Touto velmi zajímavou a nikoli jednoduchou situací se zabýval Vrchní soud Jako aval zde byla uvedena jistá akciová společnost. Dle údajů v obchodním rejstříku bylo statutárním orgánem představenstvo, jeţ jednalo tak, ţe k předtištěné nebo nadepsané obchodní firmě připojili podpis předseda a místopředseda představenstva. V daném případě však na směnce figuroval pouze podpis místopředsedy a nikoli jiţ předsedy. Ţalobce se obrátil se svým nárokem přímo na místopředsedu představenstva, jehoţ povaţoval z důvodu překročení svého jednatelského oprávnění za osobu směnečně zavázanou dle čl. I 8 směnečného zákona. Odvolací soud vyslovil právní názor, ţe jestliţe místopředseda představenstva akciové společnosti, který nebyl oprávněn jednat za představenstvo samostatně ( 191 odst. 1 obch. zák.), podepsal za akciovou společnost směnku, stal 28 zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník v platném znění, dále jen OZ 29 zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník v platném znění, dále jen ObZ 30 Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 187/

18 se osobou směnečně zavázanou z uvedené směnky podle článku I. 8 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. Případ se však ukázal ještě sloţitějším. Soud odvolací zrušil rozhodnutí soudu I. stupně, a to z důvodu nepoučení ţalovaného o nutnosti doloţení důkazu na podporu svých tvrzení. Důkaz, o nějţ se jednalo, byl navíc zásadní pro posouzení dané věci. Ţalovaný tvrdil, ţe byl ze strany společnosti zmocněn ke všem úkonům na základě plné moci. V dalším řízení byla kopie této plné moci doloţena, avšak byla za zmocnitele podepsána pouze předsedou představenstva. Odvolací soud dovodil, ţe se jedná o dostatečně projevenou vůli, neboť plná moc obsahovala i podpis místopředsedy přijímajícího zmocnění. Na základě toho byla ţaloba vůči členu představenstva shledána nedůvodnou a zamítnuta, neboť ze směnky byla zavázána přímo společnost. Ţalobce však podal proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu. Tento ve svém rozhodnutí 31 názor Vrchního soudu v Praze nesdílel. Otázkou moţnosti udělit generální plnou moc k jednání jménem představenstva pouze jednomu z členů představenstva se Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacím soudem zabýval v rozsudku ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, který byl následně uveřejněn pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhoţ určují-li stanovy společnosti, ţe jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva členové představenstva, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili generální plnou moc jen jednomu z nich. Takový postup vyhodnotil jako rozporný s právní úpravou jednání statutárního orgánu společnosti v zákoně a stanovách, a to tím spíše, byl-li jednou z osob jednajících při udělení plné moci jménem představenstva, sám zmocněný člen představenstva. S ohledem na uvedený rozdílný právní názor Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V jednom právním sporu tak byly spojeny hned dva aspekty jednání za jiného, a to jednání statutárního orgánu a jeho překročení a jednání na základě zmocnění. Prvně uvedený závěr Vrchního soudu týkající se jednání místopředsedy představenstva v rozporu se způsobem jednání uvedeném ve stanovách společnosti a zapsaném v obchodním rejstříku ze strany dovolacího soudu zpochybněn nebyl. Já 31 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo 1227/

19 s tímto názorem rovněţ souhlasím. Závěr o opaku by do značné míry ubral na smyslu a na účinnosti ustanovením obchodního zákoníku, jeţ jednání podnikatele upravuje. Mohlo by dojít ke vzniku právních úkonů, například vystavení směnky, jeţ by se jevily jako platné, ovšem nebyla by z nich zavázána ani obchodní společnost ani člen statutárního orgánu. Nepochybně by měl takový výklad negativní vliv na právní jistotu adresáta takových právních úkonů, tedy v našem případě remitenta. Z těchto důvodů je proto nutno povaţovat předloţený výklad za správný Směnka jako věc Šíře vztahů, jeţ mohou vznikat v souvislosti se směnkami, je skutečně veliká. Soudy jsou nuceny se vypořádat se značnou tvořivostí stran sporů týkajících se směnek, co do odůvodnění svých nároků či ospravedlnění určitého jednání, jeţ není zákonem tak docela předpokládáno. Jednou z takových alternativních cest, jak obejít přísné směnečné předpisy bylo odvolání se na věcněprávní vztah ke směnečné listině. Ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze 32 tvrdil ţalobce, ţe jeho nárok na libovolné vyplnění blankosměnky vyplývá z jeho vlastnického práva ke směnce. Touto cestou měl ţalobce zájem omluvit neurčitost platebního místa, jeţ bylo označeno pouze osobou remitenta a nikoli jiţ označením např. jeho sídla nebo jakékoli jiné adresy. Stejně tak byl nedostatečně označen také domiciliát. Z důvodu přesvědčivosti argumentace soudu povaţuji za vhodné provést její rozsáhlejší citaci: Nakolik ţalobkyně poukazuje na to, ţe je vlastníkem sporné listiny a na svá vlastnická práva, nelze neţ s ní souhlasit. Je skutečně nesporným právem vlastníka věci, to je zde listu papíru, na kterém je vyznačeno určité prohlášení (v této souvislosti je zcela bezvýznamné, zda toto prohlášení vyhovuje nebo nevyhovuje jako platná směnka), naloţit s ní prakticky libovolně. Tedy bez pochyby, můţe s listinou volně disponovat, můţe na listinu připsat, cokoliv jej napadne a konečně mohl by, kdyby se tak rozhodl, listinu i zcela zničit. To vše ovšem platí jen z hlediska věcně právního. Vztah majitele směnky a směnečných dluţníků není ovšem absolutním právním vztahem věcně právním, ale relativním vztahem závazkovým. Jestliţe vlastník listiny má zájem získat proti této listině určité plnění ze závazku, potom ovšem nemůţe s listinou nakládat vůbec libovolně, ale musí postupovat v souladu se zákonem, zde zákonem směnečným a šekovým a případně v souladu se smlouvou. 32 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 74/

20 Poslední případ se týká v souvislosti se směnkami zejména blankosměnky a dohodnutých pravidel pro její vyplnění. Tedy jistě z hlediska svých vlastnických práv věcných můţe ţalobkyně do rubriky místo placení napsat doslova cokoliv. Pokud však máme hodnotit, zda z konkrétní listiny je či není někdo směnečné zavázán, musíme vzít v úvahu, zda doplněná listina odpovídá předpisům zákona směnečného a šekového o nutných náleţitostech směnky. Zde tomu tak není pro nenáleţitý údaj o platebním místě a tedy z takto vybavené listiny, která není platnou směnkou, nelze ţádné směnečné pohledávky vydobýt. Shodně se soudem prvého stupně nehodnotil odvolací soud, zda vůbec podle smluvního ujednání byla nebo nebyla ţalobkyně oprávněna (opět z hlediska relativního vztahu závazkového) platební místo na směnku vůbec doplnit. K uvedené argumentaci nelze ničeho dodat. Pokud by byla úvaha ţalobce dovedena do důsledků, byla by výsledkem anarchie, kdy by vlastníci směnek a jiných cenných papírů z titulu svého vlastnického práva činili libovolné zásahy do textu listiny. Byla by tak popřena celá směnečná úprava. Z věcněprávního hlediska tak zůstává majitelům těchto cenných papírů vlastnictví k hmotnému nosiči, do nějţ je určité právo vtěleno. Tedy k onomu papíru (případně víku krabice od doutníků, jak dokládá jeden slavný judikát), na nějţ byly příslušné směnečné úkony vyznačeny. Není překvapením, ţe stejný názor je sdílen odbornou literaturou. 33 S problematikou formy směnky, jak jiţ ukázaly některé zmíněné judikáty, úzce souvisí moţnost zásahu do textu směnky ze strany jejího majitele. Obecně lze říci, ţe se jedná o největší nebezpečí, kterému se výstavce směnky vystavuje i kdyţ někdy se samozřejmě můţe jednat o zásahy dovolené či nutné. Oprava chyby v psaní, případně upřesnění údajů jednotlivých směnečně zavázaných osob, nemůţe být poctivým účastníkům směnečných vztahů na závadu. Stranou ponechávám případ druhý, tedy zneuţití směnky. V tomto oddíle přiblíţím, kdy obecně se jedná o změnu textu směnky. K této otázce se váţe jediné a na první pohled dosti jednoznačné ustanovení čl. I 69 ZSŠ. K tomuto ustanovení se v posledních době vyjádřil např. Vrchní soud v Praze 34, kdyţ dovodil, ţe "změnou textu směnky ve smyslu čl. I. 69 zákona směnečného a šekového je nutno ve vztahu ke konkrétnímu dluţníku rozumět ty změny ve skripturním obsahu směnečné listiny, které nastaly aţ po té, kdy se 33 např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 3 vyd. Praha : C. H. Beck, s Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 432/

21 dluţníkem skutečně stal, a tedy aţ po té, kdy směnku vydá do oběhu nebo obíhající směnku s vyznačenou doloţkou vrátí. Soud se také obrací k právnímu názoru obsaţenému jiţ v několika zmíněných rozhodnutích, týkajícímu se pořadí jednotlivých doloţek na směnce uvedených, a to jak z hlediska prostorového, tak zejména časového je lhostejné v jakém pořadí se na směnce objevují. V rozhodnutí nacházíme opět argumentaci ustanovením 5 odst. 1 ZCP, které vznik cenného papíru váţe kumulativně na splnění zákonných náleţitostí listiny a její nabytí prvním majitelem (v případě směnky remitentem). O změnu textu směnky, jak ji má na mysli čl. I 69 ZSŠ, jde proto teprve tehdy, kdy aţ následně je oproti tomu, jak se před tím dluţník zavázal a proti jeho vůli, obsah směnky změněn, a to ve smyslu zásahu do doloţky jím podepsané, tak i ve smyslu zásahu do textu směnky vůbec. Dle mého názoru se jedná o nedostatek právní úpravy, kdy tato nespojuje s porušením tohoto ustanovení ţádné sankce. Upravuje sice následek porušení, avšak důkazní břemeno o pozdějších změnách bude spočívat obvykle na dluţníkovi ze směnky, jenţ má pouze omezenou moţnost změnu textu prokázat. Nezbývá neţ zopakovat poţadavek na velkou opatrnost při vydávání směnky, coţ je ovšem často dosti problematické s ohledem na situace, kdy je směnka zejména jako zajišťovací instrument pouţívána. 3.3 Blankosměnka Pojem blankosměnky Zejména obchodní, ale i jiná praxe si vynutila existenci zvláštní skupiny listin, které nejsou směnkami vlastními nebo cizími, a to zejména proto, ţe nesplňují nároky na směnečné listiny kladené (čl. I 2 odst. 1 a 76 odst. 1 ZSŠ), ale přesto dávají jejich majiteli téměř jistotu, ţe ten můţe svým vlastním úsilím, aniţ by k tomu dodatečně potřeboval součinnost směnečných dluţníků, tuto listinu přeměnit na dokonalou směnku. Tyto listiny se nazývají při svém pouţívání blankosměnkami, nejde však o pojem zákonný. 35 Blankosměnka byla u nás poprvé výslovně upravena 1853 (v tomto roce byla nařízením č. 200/1853 ř. z. ze dne doplněna do stávajícího směnečného řádu ustanovení o blankosměnkách čl. 7 a čl. 82). Byla jedním z institutů 35 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1 vyd. Praha : C. H. Beck.,2002. s

22 upravených v Československém zákoně směnečném (č. 1/1928 Sb. z. a n.). 36 Pojem blankosměnka není v ZSŠ nikde obsaţen. Stejně je tomu i s pojmy nevyplněná směnka a nevyplněné směnečné prohlášení, 37 ZSŠ pracuje s pojmem směnka, která byla při vydání neúplná. Upravena je v jediném ustanovení čl. I. 10, a to pouze nepřímo z hlediska moţnosti namítat excesivní vyplnění blankosměnky jejímu nabyvateli. Veškerá charakteristika tohoto zvláštního institutu tak byla ponechána právní doktríně, která přinesla jisté zobecňující znaky, jeţ má splňovat určitá listina, aby mohla být povaţována za blankosměnku. Jsou jimi: 1. Podpis nejméně jedné osoby, jeţ projevuje vůli být potenciálně směnečně zavázána. Můţe tak jít o podpis výstavce směnky, jejího akceptanta či avalisty. 2. Listina musí být určena za směnku. Musí být zřejmé, ţe se jedná o zárodek listiny, která můţe nabýt vlastností cenného papíru. 3. Listina je vědomě a záměrně neúplná. Chybějící náleţitost můţe být podstatná i nepodstatná. O blankosměnku nepůjde, pokud byla určitá náleţitost z důvodu omylu nebo neznalosti opomenuta. 4. K listině musí být zřízeno směnečné vyplňovaní právo. Toto patří k nejzajímavějším směnečným institutům. Není moţné jej podřadit ani mezi práva věcná ani závazková. 38 druhu. 39 Nezbývá neţ jej povaţovat za majetkové právo svého Je zřejmé, ţe blankosměnka je dosti specifický institut, jemuţ se v právní úpravě nedostává příslušné pozornosti. Stejně tak rozhodovací praxe nepřináší velkou záplavu rozhodnutí, v němţ by se vypořádávala s otázkami spojenými s charakterem blankosměnek. Nutno uvést, ţe se jedná zejména o oblíbený zajišťovací institut, a to především pro zajištění úvěrů nebo splnění peněţitých půjček. Mezi účastníky těchto smluvních vztahů můţe dojít ke sporu kdykoli v průběhu trvání vztahu, který můţe být uzavřen na dobu několika let. Úvěry a půjčky jsou obvykle spojeny s institutem vracení ve splátkách. Dluţná částka se tak (obvykle kaţdý měsíc) mění. Pokud by jako zajišťovací byla vydána jiţ směnka hotová, bylo by nutno z důvodu bezpečnosti dluţníka, aby se vyhnul hrozbě dvojího placení při nepoctivosti věřitele, kaţdou 36 Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I. zákona směnečného a šekového. 1. vyd. Praha : PROSPEKTRUM s Chalupa R. ASPI původní a upravené texty pro ASPI 38 Kotásek, J. Některé aspekty blankosměnky. Bulletin advokacie. 1998, roč. 11, č Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4 vyd. Praha : C. H. Beck, s

23 splátku na směnce kvitovat. Coţ je zejména u dlouhodobých úvěrů skutečně nepraktické. K tomu přistupuje nemoţnost určení splatnosti směnky ve splátkách. Pro úplnost přidejme zmínku o obvyklé doloţce smluv o úvěru či o půjče, kterou se při nesplacení určitého počtu (i jediné) splátek, stává celý dluh splatný jako celek. Spojením uvedených situací vykazuje se blankosměnka jako optimální zajištění, kdy v souladu s uděleným vyplňovacím právem je věřitel oprávněn do listiny doplnit zejména údaje splatnosti a směnečné sumy. Takto vyplněnou směnku můţe pak věřitel uplatnit ve zkráceném soudním řízení a získat v podstatně kratším čase, neţ ve standardním soudním sporu, exekuční titul. Je však také jasné, ţe postavení podpisovatele je skutečně velmi nevýhodné. S ohledem na to, jeví se právní úprava jako zcela nedostatečná Dohoda o vyplnění blankosměnky Zajisté ústředním problémem ohledně blankosměnky je dohoda o vyplnění blankosměnky. Proto se také větší část rozhodnutí, jeţ se dotýkají blankosměnek, zabývají právě splněním nebo nedodrţením této dohody a dalšími jejími aspekty. Povahu této dohody řešil např. Vrchní soud v Praze. 40 Soud dovodil, ţe dluţníci, kteří se podepsali na blankosměnku před jejím doplněním, stávají se vyplněním směnky směnečnými s účinky ex tunc od vydání listiny. Dohoda o vyplnění blankosměnky podle čl. I 10 zákona směnečného a šekového nemá stanovenou ţádnou formu. Nedostatek této dohody musí prokázat ten, kdo je na směnce podepsán. Podepíše-li blankosměnku osoba, která prokazatelně uzavřela smlouvu o vyplnění směnky s nabyvatelem směnky také jako zástupce jiného účastníka směnečného vztahu, je nutno nejméně neformální dohodu o vyplnění směnky povaţovat za prokázanou rovněţ mezi tímto podepsaným a prvním majitelem listiny. Dále soud provedl rozbor povahy dohody o vyplnění blankosměnky, kterou se dle mého názoru sluší uvést. Jedním z definičních znaků blankosměnky, který lze dovodit ze zákonného textu (čl. I. 10 ZSŠ), je udělení vyplňovacího práva směnečným dluţníkem majiteli směnky. Důvodem tohoto práva je vţdy dohoda - jak se také z uvedeného ustanovení podává. Tato dohoda není právem nijak upravena jako smluvní typ a patří tedy mezi smlouvy nepojmenované. Odkazované ustanovení o této smlouvě pouze hovoří, samo však ji nijak neupravuje. Z toho také vyplývá, ţe forma této smlouvy není nijak určena a vyhoví i smlouva zcela neformální. 40 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 5 Cmo 556/