Časopis československé socialistické opozice HEJDANEK CHRAMOSTOVÁ JANSKÝ JIROUSOVÁ GRUSA KAUTMAN KLIMA KLIMENT KUNDERA CHVATIK NOVÁK PAVLIČEK

Transkript

1 Ročník XII. X TV J.^ JL X Červenec 1982, č. 3-4 Časopis československé socialistické opozice CTĚNI GROSMAN HLINOMAZ HYNEK GRUSA HEJDANEK CHRAMOSTOVÁ JANSKÝ JIROUSOVÁ KAUTMAN KLIMA KLIMENT KOHOUT KRISEOVÁ KUNDERA CHVATIK LISTOPAD LUSTIG NOVÁK PAVLIČEK PECKA PIŠTORA PROCHÁZKOVÁ RICHTEROVA ROTREKL ROZNER SKÁCEL SVITAK ŠAFAŘÍK ŠKVORECKÝ VLADISLAV VACULÍK

2 ÚVODEM V tradici CTĚNI NA LBTO tedy pokračujeme. Už proto, že loňské dvojčíslo bylo, jak se ukázalo, vděčně přijato. A samozřejmě proto, že nám nadále leží na srdci, aby čtenáři poznali něco z práce autorů domaj v exilu, k jejichž tvorbě je přístup uměle ztížen. Loňské ČTENÍ tvořilo jen část, třebaže většinovou, letního dvojčísla. Letos jsme chtěli ČTENÍ poskytnout čtenářům v rozsahu ještě větším. Proto výjimečně přesunujeme pravidelné obecně politické materiály do pátého, podzimního, čísla, jen abychom mohli o to více věnovat ČTENÍ. Doufáme, že čtenáři jeho Četbu, ať na dovolené nebo kdekoli jinde, užijí v pohodě i když pochopitelně ne všechny příspěvky vyznívají úsměvně. Nikoli pro pravidelné čtenáře Listů, ale pro nové opakujeme: Pořadí autorů je opět zhruba abecední, abychom dotvrdili, že výběr ani tentokrát není úplný, ani hodnotící. 2 Redakce Listů

3 OBSAH f Ladislav Grosman: Z pekla štěstí 4 Jiří Gruša: Salamandra 5 Ladislav Hejdánek odpovídá na otázky Jiřího Rumla 10 Josef Hlinomaz: O opilcích v tramvaji 16 Julián Slatina: Generál se lvem gruzínsky.,. 17 Jiří Hynek, Pavel ský: Básně 17 Vlasta Chramostová: Může se stát 18 Pavel ský, Věra Jirousová: Básně 19 František Kautman: Píseň o Viktorce Ivan Klíma: Lenka 25 Ivan Klíma: Variace na věcné téma Nový časopis SLOV 31 Alexandr Kliment: Panna Maria Sněžná 32 Vladislav: Citová výchova 41 Pavel Kohout: Požár v suterénu (ohnivá fraška) 42 Eda Kriseová: Babičky 61 Milan Kundera: Kdo odpoví? Hlupáci 66 Květoslav Chvatík: Kniha evropského osudu 71 Arnošt Lustig: Auschwitz-Birkenau 73 Nové knihy nakladatelství INDEX 77 Novák: Pomíjivý rozkoše 78 t Jiří Pištora: Z pozůstalosti 88 František Pavlíček: Dávno, dávno již tomu 91 Karel Pecka: Sašovy oči 100 Lenka Procházková: Slepice v klubu 109 Sylva Richterová: První okružní cesta 116 František Listopad: Verše 122 Zdeněk Rotrekl: Verše 123 Ján Rozner: Zena strojníka Československé Dunajplavby 124 Skácel: Básně 131 Ivan Sviták: Desatero pro okupovaného intelektuála 133 Josef Šafařík: Mefistův monolog 134 Josef Škvorecký: Pavouk, moucha, Mistr, ptáče, motýl, Bůh a kočka 138 Milan Uhde: Pán plamínků (televizní hra). 141 Ludvík Vaculík: Moštování. 155» 1 3

4 f LADISLAV GROSMAN Z pekla štěstí Seděli jsme v měkkém jeteli a byl krásný letní den, plný bělásků a ptačího zpěvu, který mám tak šíleně rád, až mne to rdousí, jak to mám rád. Najez se, na! Dala mi krajíc chleba s margarínem a kyselou okurku, doma kvašenou, ajpak ještě jednu okurku a dvě vajíčka na tvrdo. Židé z našeho města byli odvlečeni všichni, řekla. I táta a máma jsou židé, řekl jsem. Měli štěstí, řekla, z pekla štěstí. Nejdřív se o ne vzal kapitán Kamil Kalina, četnický velitel, co se kamarádil kdysi s tvým otcem, a pak také Lintsch, ať se pod zem propadne. On každý ten bandita, co si smočil prsty v gardistickém či nyilašském hnoji, si nyní honem hledá svého žida, aby pak po válce, až bude všem svinstvům konec, mohl říct, že má svědka, že byl čestný člověk. Sedm set rodin odtransportovali, sedmset židovských rodin jen z našeho města a okolí, sedm židů ponechali milosrdní vrahové. Sedm, na prstech dvou rukou je spočítáš. A strýce Edmunda, co se pokřtil? Pokřtil nepokřtil, všechny vzali. A Kálmána? Vzali. A Májkuho? Také. A co se stalo s mými kamarády? Dojez, pospěš si, na povídání není čas. Dala mi napít z termosky, kterou mela v koši. Vytáhla lněné, doma tkané kalhoty, abych si je oblékl, abych vypadal jako vesnický pacholek. A také mi dala lněnou košili. Pak mi ještě učísla vlasy do čela a sundala mi brýle z očí. Sama také oblečená jako selka s košem, co se vrací z návštěvy u příbuzenstva v městě. Blonďaté vlasy měla učísnuté do dvou copů. Teď najednou jsem si vzpomněl, jak tenkrát dávno hrála s ochotníky jednu ze dvou dcer staré čarodějnice, Ty seš Agi Mašlejová, řekl jsem. No vida! řekla, věděla jsem, že si vzpomeneš. A teď mne už ve všem poslechneš, řekla. A bez odmlouvání. Bez otázek. Teď mám odpovědnost za sebe i za tebe. Před tvým otcem i před Bohem. A přidej do kroku! Cestou, abys věděl, budeme mluvit jen to nejnutnějši, a jenom šeptem. Rozuměno? Šli jsme z pole rovnou na nádraží. Patrolovaly tu vojenské a nyilašské hlídky, a byli tady různí civilisté. Nikdo se po nás ani neohlédl. Pak jsme seděli ve vlaku, a vagón byl poloprázdný, a Mašlejová dělala, že spí a já také dělal, že spím a na nikoho jsme nepromluvili, a nikdo nepromluvil na nás, a když přišel průvodčí, Mašlejová zívla a podala jakoby v polospánku jízdenky. Štípnul a povídá, máme dnes líné počasí, je tam dusno, už by věru mohlo sprchnout. A šel dál. A my jsme zas dělali, že spíme, a to až do hraniční vesnice»nagy Kapos. Tady jsme počkali, až všichni vystoupí před námi, ať si jdou svou cestou. Bylo tu jen několik málo cestujících. Někteří měli na nádraží kola, jiní šli pěšky. My jsme dělali, že také jdeme do vesnice, avšak nešli jsme tam, nýbrž jsme přešlapovali chvíli na místě, až se všichni vzdálí, a když se všichni vzdálili, šli jsme zas do pole. To už byla tma, a když jsme urazili polní cestičkou tak asi dva kilometry, a snad ani ne, uslyšeli jsme šepot. Vše je v pořádku, řekla Mašlejová také šeptem^ Byla noc. Už jsem stěží rozpoznal její obrysy. Štěstí nám přeje, řekla. Je tmavá noc, akorát jak má být. Tihle tady, co je slyšíš Šeptat, jsou šikovní hoši, řekla. Vše je smluveno. Stojí to peníze, avšak to není tvoje starost. Ty se teď už nemusíš starat o nic. Můžeš si lehnout a spát, bude dobrý, když se trochu prospíš. Nechala mne, odběhla někam, zůstal jsem sám. Vlasy se mi zježily. Co když mne tu zas na hranici nechají. Už to všechno trvalo moc dlouho. Náhle jsem zas zaslechl šepot. Pak se ozvala Mašlejová. Byla jako sůva; viděla i ve tmě. Oni jsou pašeráci, řekla. Převážejí zboží ze Slovenska do Maďarska a opačně; všecko, co lidi kupují. Znají všechny cestičky. Můžeš být bez starostí. Nějakou chvíli tu musíme ještě čučet. Nevím proč. Já na ně spoléhám. Můžeš si pospat, řekla, a sama si přisedla ke mně. Byla teplá noc. Ani hvězda. Až ti řeknu teď! nečekej, a vem nohy na ramena. Utíkej, jak nejrychleji můžeš, i kdyby se střílelo. Ale střílet se nebude, nemusíš se bát. Budeš utíkat na druhou stranu, až ke stohu, k vysokému stohu slámy, a až budeš u stohu, u slaměného stohu, budeš v bezpečí a já s tebou. Spal jsem všeho všudy, nevím snad pět minut, možná, že to byly i tři hodiny. Nevím. A když jsem uslyšel její povel teď! vyrazil jsem jako srnka. Přeběhli jsme hraniční pásmo a už jsme tu byli. Zcela lehce. Všechno šlo zcela lehce. To už se začalo rozednívat a viděl jsem obrysy slaměného stohu. Bylo to mlhavé ráno. Země se vypařovala. Byli jsme doma. Mašlejová to řekla také: jsme doma. Půjdem o krok dál, avšak ne hned... Pak jsme se ještě víc než půl dne schovávali v polích; to se nedá nic dělat, řekla. Když jsi to vydržel dva a půl roku, tak teď to už vydržíš. To víš, vzít načerno hranice, to není žádná legrace. To budeš jednou mít o Čem vypravovat svým dětem. A svým kamarádům, řekl jsem: Čikovi, Čačikovi a PiritoČovi. To mi ale budou závidět, řekl jsem. To právě nevím, řekla Mašlejová. Co? zeptal jsem se. Jsou to židovští kluci, co jsi je jmenoval? Jo, řekl jsem, a nic jsem nechápal. A pak už jsme seděli v jedoucím vlaku, a Mašlejová mi šeptla, že jsem měl z pekla štěstí, že jsem se zachránil. To už bylo na cestě do Humenného, kde jsem se narodil, a už jsem se nemohl dočkat, až se budu dívat z vlaku a na pravé straně trati uvidím řeku Laborec a nad ní vysoké, lesnaté hory a po levé straně trati vysoký kopec se zříceninou Brekovského hradu. A tak to bylo. Osobním vlakem trvala cesta několik hodin. Přijdeš se mnou, řekla paní Mašlejová, K vám domů ještě nemůžeš. Ješte je moc světlý den. Mohlo by to být nápadné, když se tu najednou objevíš a když tě tu taková léta nikdo neviděl. Chápeš? 4

5 Paní Mašlejová mne políbila na čelo, byla celá šťastná a řekla: jen když to máme za sebou. Byla to fuška. Dala mi krajíc chleba s marmeládou a řekla, že nejdřív odskočí k našim, aby jim zvěstovala, že jsme šťastně dorazili a přitáhne sem nejdřív jenom tatínka a teprve pak maminku a teprve pak mého bratra Mikiho, aby nevyvolala u sousedů podezření. Šla a byla hned zpátky, neboť to bylo v sousedství. Vrátila se se srdcervoucím pláčem. Slova jsem nevyřkl. Slzu neuronil. Všemu jsem najednou porozuměl... Paní Mašlejová ničemu nerozuměla... zadrhávala se v řeči, moc plakala, moc se omlouvala, jako kdyby to udělala ona, jako kdyby to byla ona, kdo před několika málo hodinami naložila našeho tatínka, naši maminku a Mikiho do dobytčího vagónu a odvedla do tábora smrti... do Osvětimi nebo do Treblinek, nebo do Majdanku, nebo víbůh kam... Nemohl jsem ji utišit... (Závěr stejnojmenného románu) Kiron u Tel-Avivu, Izrael, Ilford u Londýna, Anglie, SALAMANDRA JIŘÍ GRUŠA Tiše se usmál Josef V. Ryba, učitel nejvyšší platové třídy a zástupce ředitele, přisel mu dopis s kulatým razítkem, kde se mu konečně psalo o spisek s názvem «Je bůh?», práci v rozsahu 3,63 autorských archů, tématická skupině 02/6, s předpokládaným nákladem výtisků. Bylo to jeho téma, přednášel o něm čtyřiadvacetkát v posledních dvou letech. Stačilo tedy srovnat jen výpisky, přepsat je, vlastně je přediktovat, protože J.V.R. byl elokventní typ. Měl zenu a němého synka, který právě proskočil skleněnými dveřmi do verandy, když mu na dvorku A. Rybová točila švihadlem. Ted stírala dlaždičky velikým hadrem, který špatně sákl, i když ho kromě té krve vydatně mokřila í svýma slzama. Neplač, pravil J. V. a zvedl za bradu její obličej k sobě, kde jí prostřel ten dopis, není to vážné, mluvil jsem s primářem. Chlapec se jenom pořádně pořezal, za týden bude zas doma. A já, až dostanu svých Kčs, koupím mu morče jménem Pinta, které ho rozveselí. A vskutku tam stála ta suma stvrzená velikým podpisem zdejšího tajemníka. Budu to diktovat, řekl a stoupl si proti secesnímu oknu obývacího pokoje, takže měl za zády girlandy dekorativních vlčimáků vlisovaných do struktury skla. Za oknem byla zahrada a žlutě říjnový den týden do J.V.R. čtyřicátin. Rozepl si košili a uvolnil svůj ohryzek-podbradek, prostě všechno, co vyhřezlo a co se řinulo níí, aby to přecházelo plynule v prsa, kde mocné ochlupení jen nepatrně zmužnovalo jakýsi vlastně ženský tvar. J. V. měl Škartky, kartotéční lístky 140 x 105, žluté a linkované, na kterých bylo psáno, co vyčetl v knihách o bohu a sestavil pro svá turné. Anna Rybová nesla tou místností psací stroj ZETA, s kterým se vzdalovala, dokud se mezi mužem a strojem neotevřel prostor pro myšlenku, která vzniká v chůzi. A on, ten J. V.R., začal svůj pohyb pomalým výsunem těžkého těla, které se vydalo po ose okno a stůl aniž však ještě mluvilo hlasem, neboť ten se v něm teprve shromažďoval. Pán toho hlasu se musel usebrat, A tedy pendloval trasou, až opět u okna stanul a pohlédl do zahrady. Těkal v ní očima, hledaje pevný bod patrně inspirace. Bylo tam dožluta. UŽ skoro bez listí. Jenom ta vybledlá tráva a chvojí na záhonech klikatíctch se podle plánu mrtvého špeditéra, který tu stavěl a sázel, kdy i konečně zakoupil dům s věží a cimbuřím, plný divoce rostoucích květů na oknech, na zdech a na potazích, dům z Času bujení, které ho přimělo zplodit dceru a zaloiit chov plemenných slepic v obrovském kurníku, na němí se nyní otáčel větrník v říjnovém větru a děsil poslední wyartdotku skrčenou pod můstkem k jednomu z Šetnácti průlezů. Rozvrhl jsem to na sedm dní, řekl, abych byl hotov do těch narozenin. Avšak A. Rybová vyndala z igelitové tašky vlnu a pletací drát a tuto nekonečnou Čepici pro svého syna, co Špičatým koncem sahala až k zemi. Ne, ještě tu nebyla tónina táhlého skandování, které se neslo vidy pokojem, rytmické a zároveň jakoby bicí, a po kterém následovala dávka z psacího stroje vyrobeného ostatně ve zbrojovce, neboť J.V.R. ještě nespatřil ptáky, třebaže se už snášeli ke kordonům a sedali po větvích, na tyčkách plotu a podezdívce, nezvykle početní a nezvykle tiší, a třebaže po nich už pátral. Hrabal se v kartičkách a byl tak sehnutý, že mu jen po zátylku přelétl Černý stín jejich hejna. Pak to však nahmát. Exemplum padesát dva, Zákony přírody. Řekl své ženě: Nežli si postavíme základní otázku po příčinách, začněme nejprostší zkušeností. A ona roztáhla prsty nad klávesnici, dotkla se palcem mezer niku, který pak pětkrát od tarasil vakát prvního odstavce. Klesne-li teplota pod bod mrazu, zamrzne voda v řece a s příchodem zimy odlétnous ptáci do teplých krajin. Toto jsou zákony přírody. Konečně vzhlédl, uviděl černě obsypané kordony a spokojeně se usmál. Co myslíš, zeptal se, sedí tam vlašťovky? Anna se vyklonila, ale z jejího místa nebylo vidět až k plotu, nýbrž jen na větrník roztočený nad stře- 5

6 chou otcova obřího kurníku. Zet šipky korouhve mířilo za sluncem, které už zapadalo. Pravila: Bude pět hodin. Měla bych nakrmit matku. To oni museli každý den. Anna rozpekla rohlíky a on je nalámal do bílého meltového kafe, protože jinak už matka nic nepřijímala. Bydlela ve věži a bylo jí sto osm let. Také tvrdila, že Annu Rybovou měla až v jedenasedmdesáti a že je o tom veliký článek v Acta gerontologica. Tam za mnou, ukazovala na tlusté album špeditérových známek, čti. Takže Anna se zvedla pro knihu a zas ji rozložila před stařenou na libovolném místě, protože Špeditér sbíral výhradně faunu; ať se odklopilo kdekoli, pokaždé na zvířecí motiv. Např. dnes na stranu ptáků. Opravdu, vykřikla Anna, toto jsou vlašťovky! Řekla to s jistotou, vyhlédly na ni zpod celofánu největší Šestibarevné známky, hm..avšak v Senegalu. Matka se zlobila: Neuhejbej, přikázala jsem ti, abys mi četla Pozoruhodný případ v Chlumci o tom, jak jsem tě porodila osm měsíců po smrti muže, o jehož plodnosti byly důvodné pochyby. Čili ta Anna řekla: To bylo tak, že Sabina Mihalescu, která se do Cli, přivdala ze Sed tni hrad a zcela nepochybně byla už mimo fertilní vek, jednoho rána ucítila bo- Svíravou bolest, pravile stará, neboť se nesmělo vynechávat nebo přehazovat pořadí slov. Svitavou, řekla A.R. a nabrala první lžíci určenou ochutnávačce, neboli jí, protože Sabina se cítila ohrožována t tavičem a nenáviděla J.V. Rybu urputným mlčením, které podle ní trvalo už devětatřičet let, kdežto podle něho pouhých sedm, neboť před sedmi lety vstoupil poprvé do zdejšího domu a ona ho oslovila «vrahu». Stála za svým speditérem, který se rozzářil v domovních dveřích, pleš plnou chrámových barev, jak se tam leskla duhová sklíčka nad zárubní, úsměv rozklenutý jako kdyby už také ústil do nějakého chrámu, kda se dcera konečně vdá, tj. natáhl přátelskou ruku ke svému zeti a, najednou mrtvý, se skutálel po schodech až jeho nohám. Bylo to říjnu, rovněž čtrnáctého, ve třináct třicet dva, alespoň podle časových souřadnic Josefa Ryby, který si urážky pamatuje přesně. Pak stará jedla a když jí Anna mezi antilopami v albu vyhledala konec Podivuhodného příběhu, hrnek se vrátil do kuchyně, kde z něho J.V.R. vylovil zubní protézu. Zuby se z té stařeny na noc vyndávaly a máčely v čisticím roztoku. J.V.R. na to osobně dohlížel, naschvál se dotýkal Sabinina jídla a vůbec všeho, čeho se dotkla, aby i jeho nenávist byla >nlcenlivá a urputná. O hodinu později, ale stále ještě v noci prvého dne, nadiktoval pasus, který byl úplně nový, dosud nezachycený na žádné z karet. Řekl: Vidíme tedy, Že je to prosté, neboť i staré národy se domnívaly, že podobně, jako se rodíme z matky, musí mít matku i bohové. Ale jsou to jen zkreslené obrazy pozemské rodiny. Anna to naklepala a on, když si vytočil válec, aby přelétl hotovou stránku, uviděl, že je to dobré. Druhý den J.V.R. rozmlouval s primářem na chodbě nemocnice. Dveřmi bylo vidět na syna s ofáčovanu hlavou a zápěstím, který spal schoulený na bok, se zaťatými pěstmi a rty, až se zdál ještě mlčenlivější než v čase své bdělosti, kdy jeho podezřívavé mžourání a ty zvuky, co vydával, zaplňovaly dům, aniž však byly určeny otci. To Rybu mrzelo, protože jako elokventní typ snášel synovu němotu obzvlášť těžce a navíc v ní rozlišoval i jakousi zášť, neboť chlapec se k němu neobracel žádným svým znamením, ba ani tou mečivou morseovkou, která se např. linula k matce, anebo dokonce k wyandotce, zatímco jeho se netýkaly ani jen náhodné šelesty. Skoro šest let (v J.V.R. souřadnicích), kdy ten syn procházel vilkou a zahradou a dotýkal se majetnicky odborně všech předmětů, na které dosáh. S podivuhodnou zručností ovládal vypínače a zástrčky, spouštěcí knoflíky přístrojů a vůbec všechno, co se dalo rozebrat, rozložit na svoje součástky, nejvíc však uchvácen kurníkem, kde vydržel po celé hodiny a zapínal automatické ovládání průlezů, sklápěcích líhní a hnízdišť s propadly, aby se dala sledovat nosnost, zabydlený v tom paláci, který za sebou zavíral, takže se můstky zdvíhaly k otvorům a přiklápěly je, podobné padacím mostům mohutného hradu, kde on byl knížetem a kde to Čpělo jakýmsi nátěrem proti hmyzu a havěti, co ani za třicet sedm let (v souřadnicích stařeny) nestačil vyprchat. Čichal to rád, přimhuřoval se a mísil to s utkvělým pachem slepičinců za léta proměněným ui jenom v sušenou drť k nerozeznání od písku velkého popelište na jižní straně, kde ten syn lehával, když přišlo léto a polední slunce tetelivě hřálo a poslední wyandotka se Čepejřila, důvěřivá k tomu dětskému tělu, na kterém oklovávala knoflíky anebo tkaničky bot, zatímco syn chytal čmelíky sypající se z jejího peří, aby je zamačkával svými šikovnými prsty, až na jeho tváři zvláčněla slast a kurníkem zněla nyní velice rychlá morseovka bezeslovného jazyka. Je dobrý pacient, pravil dr. Krsek, ještě nezaplakal. A když je vzhůru, drží ovázanou pravici před očima a počítá. Neuvěřitelné, počítá do tisíce a potom zas nazpět. Myslelo by se, Že je to nahodilé, protože bez muknutí. Je to však počítání. Pozoruhodný případ! Kdybyste dovolil, napsal bych o tom pro Acta pediatrica. Ryba však řekl: Ne, to by nebylo možné. Chlapec je němý. Je pouze krátkozraký. Ale tak silně, že se pohybuje v prostoru, který mu uhýbá, taže se musí zabývat jeho lapáním a nemá dost času se k tomu vyjadřovat. Vžijte se prosím do jeho situace a zkuste pojmenovat věci, které se odsouvají, anebo jsou jinde než máte za to. J.V.R. zavřel oči, avšak jeho svět zůstal pevný. Zkusil to také tváň tvář ptákům za oknem velkého pokoje, a ovšem i oni se nepohnuli. Bylo odpoledne a Anna Rybová zase už seděla za psacím strojem. Měli psát o bohyních Pridchivi, SuŠnu a Vňtru, ale J.V.R. supěl od stolku k vlcimákům a v místech svých otáček oddychoval, jakoby překonal nějakou nesmírnou odlehlost. Nemyslel na bohyně nýbrž na špeditéra. 6

7 Proč nemél brejle tenkrát na těch schodech, vyhrkl a Anna to vyťukala. Musela to hned vyiksovat, on však byl najednou skleslý, zoufalý nad jejím masem, které nic nechápe, které nerozumí a pouze sálá jakési, ano krupicové teplo, protože vanoucí z kůže věčně poseté drobnými pupínky. Nevýhřevný a krátkodechý van s pachutí ode um, jehož konsistenci se marně pokoušel určit. Tys mi to zatajila, obviní ji. A studeně: Zatížení, chápeš. Dědičné. Neměl je ani v rakvi. Ona chce vědět, zda míní jejího otce. UŽ nemá silu, aby to vysvětlil. Jsem velmi tmavěn, řekne, běž krmit. Třetího dne vyšel J.V.R. z domu a všiml si opět stěhovavých ptáků. Ti, co už seděli, byli sošní. Ti, co přilétali, snášeli se nehluční, takže se neozýval ani třepot křídel, ač se ho J.V.R. pokoušel zaslechnout. Velmi se upínal, až cítil jehlice v uších, bodavé, ale také tak tiché. Když zavřel oči dle návodu primáře Krška, přestalo to. Svět uvnitř byl pevný. Vyšel před branku a po několika krocích dolehla k němu aspoň jeho chůze a říjnové listí v Chlumci; a potom pozdravy žáků na chodbě Školy. Dal si zavolat biologa, kterému řekl: Mám problém, tj. zahradu ptáků, ale nehýbají se z místa. Co je to za druh, zeptal se biolog. Ryba mu odpověděl, že vlašťovky v Senegalu. Je toto možné! Ale zdálo se, že Rybův podřízený míní své zvolání dokonce obecně. Ostatně trasa je Tunis, namítl tišeji. A potom tvrdil, že Chlumec je od září bez ptáků. J.V. se v místnosti nevěřícně usmál. Bylo tam horko, sehnul se pod stůl, aby ztlumil přenosná kamínka, která tam před chvilkou postavil a s údivem nahmátl, že je zapomněl zapnout. Zavolal primář a řekl: Uvedl bych jen iniciály. Nebyl byste tam jménem. On ale: Nepřeji si žádný Pozoruhodný případ v Chlumci ani kdekoliv jinde, třebaže můj syn sedí na posteli a počítá. Nato zavěsil a kráčel odpoledním sluncem & znamením Vah & znamením Ryby, viděl tlusté obyvatele města, jejich ženy, matky svých žáků, a viděl koně a jezdce, jak cválali k závodišti, kde se v neděli poběží dostihy jako už každý rok v údobí Vah a Ryby, jako už každý rok za touto vilovou ětvrtí a za domem Špeditéra a za touto zahradou s ptáky, ks a, řekl, pryč odtud, kliďte se mi; koně se leskli a byli silní, jezdci se natřásali, nesli se houpavě na štíhlých klisnách, J.V. to viděl a zase v tom slunci a větru, v tomto příznivém období města i Ryby, ve kterém vykonal všechny své podstatné skutky, silný a lesklý. Nadechl vzduch a s nozdrami, které se blyštěly vlhkem, šel kolem mezery v okně, kudy proskočil chlapec a kudy mrazivě táhlo, viklací úlomky drnčely v říjnovém větru a J.V.R. cítil, že ho to smilá, že je tam vír, děravá díra, měl bych to ucpat, anebo zplodit jiného syna; a jde tedy kuchyní, kde leží rohlíky k rozpecení a chodbou plnou malinkých dětských bot a taky tím pokojem s vlčími máky, matnými na velké skleněné tabuli, blízko k té ženě, která tam sedí s čepici vyhřezlou z klina a podobnou permonickě čapce, íieštihlá, s mastnotou, která se shromažďuje v okruží jejího nosu a s těmi chlupy na ušních boltcích, které si už ani nevytrhává, takže jí trčí a nejspíš se nastrázují, když na ni mluví a když jí říká, připrav se; avšak tak přidušeně, že jí to znamená zas jen tu poslušnost, zas jen ten stroj. Třeba to půjde, až na ni zhasnu a třeba,. říká si, ale raději drží kartičku o zápalce (č. 40). Nikoli, bez příčiny se neděje nic. A protože vinte, že stačí škrtnout o boční stěnu a zápalka vzplane, nikdo se nemodlí za oheň sirky, ani za to, aby po noci nastalo ráno a po zimě jaro. Přikývla, že to má hotové, byla tam naditá a pracovitá, velice svolná. On se však neodhodlal, nýbrž ji neslyšně znovu s tím vypnutým zvukem nechával odplouvat. A tak ta ochutnávačka zas vzala hrnek a stoupala vzhůru do věže k matce zapadlé do pér velkého sofa, do hřibů na jeho potazích, do těch chapadlovitých hub, co se kroutily světle a temně modré, roztřepené za staletí svého bujení a plné modře hedvábných nitek. Naber si první, pravila Anně, naber si, abych se přesvědčila, co kdo do toho kape. Dnes je mi sto osm let a chci tu být ještě jednou tak dlouho. To už tu nebudeš, a tak si narodím vděčnější děd. Podej mi knihu života, v které si Čítám a kde je psáno, kdo bude povýšen a kdo ponížen.,jakož i všecko, co se má stát v životě každého člověka v Království Českém, v Cislajtánii. Anna jí podala album, vlašťovky byly v Senegalu, kdežto v Tunisu hroch s očima J. V. Ryby< Stařena pravila zvířeti: Ha, Šelmo, nepul se na mě, nýbrž vyplivni žáby, které jsi zhltla, jsou to mé dětičky, mají hlad. A měla poprsí vycpané šátky na znamení mléka. Maminko, však jsem už pila, zívla A, Rybová a tvářila se sytá. Dělala potom, že spí, až i ta stará se uložila a spala: určitě vyčerpaná dlouhým kojením. Anna jí jemně vysoukala vycpávky a s hrnkem, zuby a těmi Šátky na tácu se vykradla ven. Rozsvítila. Byla už tma v domě i v zahradě a J.V.R. stál dole v ložnici, svlečený do černých trenýrek, které se slily s tou nocí, kdyžsi je přece jen simdal. Nahý, jen sirky v roce, krabičku Čtyřiceti bezpečnostních zápalek Scissors, stál tam a třel jejich hlavičky o boční stěnu, aby vzplanuly podle přírodních zákonů a ozářily jeho tělo a padaly na podlahu. Ohanbí občas svitlo, ale také ono jakoby radši bydlelo ve tmě. Slyšel, jak žena otáčí vypínači a přibližuje se, slyšel, jak odkládá tác a rozsvěcí v pokoji s vlčími máky, slyšel, jak ho volá jménem a jak se posouvá na trase k němu, až konečně Šmátrá polopřivřenými dveřmi, ruku sune do ložnice, aby si udělala světlo i tam, kde J.V.R. stojí. Řekne jí: Nesviť mi tady. A potom: Cekám tě, pojď ke mně, těsně..až sem. Stoupla si do oharků a slyšitelně je drtila trepkami. A třebaže téměř nerozlišitelná od ostatních předmětů, přecejen její veliký nos se leskl svou mastnotou a Čelo se ještě víc ztenčilo. A taky její pach byl nepřehlušitelný, úporný jako kaviár. Nadechl to a ucítil svoji prastarou nechuť. Ten zvláštní stav úplné bezmoci, které ho děsila, ale o které pokaždé zjišťoval, když se už rozlila do všech okončetin, že si ji vlastně přál. Odvrátil se a pak se díval 7

8 na svou poslední sirku, jak se kroutí, az /e z m o/zořelina, co padá k těm ostatním devět atňcíti, polykána tmou třetího dne. Čtvrtý den ulehl; navzdory Váhám a Rybě cítil se sláb. Anna Rybová mu rozhrnula srst na prsou a přiložila na ni horký olejový obklad, jako to dělávala synkovi, když se pokaždé v prvním dubnovém týdnu roznemohl a ležel s průduškami. JAf.R. čelo tálo v potu. Řekla: Představ si, náš chlapec počítá už do tisíce. Mluvila jsem s primářem. On se však zeptal: Ještě tam jsou? Myslel ty ptáky a když mu přitakala, prosil ji o kartičky, rozložil si je po břiše a hledal tu, kterou sejmul první. Zde je ta chyba (v ptačím exemplu), měl jsem je zmínit až zítra, tj. v den jejich stvoření. Proto se nehýbají. Anna hned pochopila, že se J.V.R. upírá do zahrady a že ho ten pohled rozčiluje. Vstala a zatáhla roletu. On zavřel oci dle návodu primáře Krška, ale octl se nyní na hladině nepřehledných vod, které se nerozestupovaly, nýbrž olejovitě horké a těžké mu dovolily, aby rta nich spočíval a nechal se nést. Rozprostřel se na hladině a bez jediného hnutí plul takto na zádech, dokud se nevynořil zase v té místnosti. Byla nesličná a pustá, jenom nad postelí se vznášel paprsek pátého dne, třepený škvírami v roletě. Posadil se a viděl, že k němí* v trepkách a pyžamu přichází Anna Rybová s tácem, na kterém stojí hrnek máčených rohlíků, Řekl jí: Kdes byla v noci, když jsem se topil. A ona že v hlavách postele, jemu nablízku, ale v myšlenkách na syna, který už zítra přijde domů, na, něco jíst musíš, a není to těžké do žaludku. Krmila ho a on se nebránil. Pak chtěl své kartičky a když si je urovnal, diktoval souvislý text korektury ptáků. Mluvil k roletě, překřikoval ji. Ptáci, vyháním vás. V den vašeho stvoření vás vyzývám, abyste se hnuli pryč od mého domu. Neškoďte mi a jestliže zpíváte, ustaňte ve zpěvu, jestli jste hltavci, nejezte žádné tělo, které se tu hýbá, žádnou bylinu, která tu roste. Nerozmnožujte se a neploďte, leda mezi Písonem a Hiddekelem. Kša, kliďte sel K tomu vás mám, k tomu vás odsuzuji, tak se staň/ Kartičky na jeho bňše se vzdouvaly, jak usilovně dýchal a začly se pomalu sesouvat s trkat o sebe jako kry na roztržené řece, až potom mizely ve velikém krajkovaném srdci na povlaku prošívané deky z Výbavy Anny Berkové, v tom zlatém damašku, který byl jemný a hladký a po kterém se tak zlehka smekaly dolů do noh, aby se tam v cípu a ve zcela nahodilém pořadí ohýbaly a mačkaly. Napjal se. Chtěl zachránit exemplum o ostatcích, neboť se ještě drželo na hladině a on velmi potřeboval sestavit vzkaz. Chňapl ten papír a držel ho před očima, protože písmenka rejdila a nebylo jasné, jestli se nepřelejí i na ten volný kus dole, kam on chtěl psát. Pak se to zastavilo a jen se už na místě třáslo jak rosol. Stálo tam: «Jak se však dalo očekávat, pň otevřeni hrobu nebylo ani památky po jeho nezetlelém těle. A tak byly tyto <ostatky > před očima shromážděného lidu odkryty a každý mohl vidět, že uvnitř jsou pouhé kosti a jakási figurína naplněná smetím j>. Nahmátl tužku a připojil pod to své tiskací litery přes čtyři řádky: ZAKAZUJU TJ MLUVIT S PRJMAREM NEBUDEŠ DĚLAT NIC ZA MÝMI ZADY Ta, jíž to poroučel, však už v kuchyni lámala rohlíky a slyšela jenom stařenin zpěv, který se rozléhal domem, aniž mu bylo rozumět. Zvedla svůj tác a šla za tím zpíváním, ale čím blíž byla mansardě, tím víc se vzdalovalo, až nahoře přede dveřmi Jimikl o úplně. Zůstala stát najednou nejistá, co to tu znělo. Když si otevřela, sofa byla prázdná, postel vysoko vystlaná a židle u stolu pokryté bílými ochrannými povlaky. Matko, kde jsi, shrnula peřinu, jestli tam pěvkyně neleží mrtvá. Potom zahlédla skříň, odkud čouhal kus fialového brokátu přivřený mezi zásuvku a dveře, na kterých jako na okně dole bujel stylizovaný vlčí mák, jehož tyčinky ve velkých kališích připomínaly vyceněné zuby, tedy otevřela, ale na bosou, kostlivou nohu s dožluta přerostlými nehty. Vylez, poručila, protože stará tam dřepěla na dně v kloboucích plných ovoce a peří ptáků pátého dne, uprostřed krajkových spodniček a za sukněmi prastarých Šatů, které visely z ramínek. Musela je rozhrnovat a čichat naftalín a taky ten pach sto osmi let a fialkovou vůni matky, na jejíž klíční kosti se ještě míhalo mokro té vlezavé vůně, neboť flakón byl prázdný a stará ho držela mezi koleny skoro nahá. Hledám svou róbu, řekla, lanziertes Atlasgewebe in Seide, Muster Mohnkópfe, kams mi ji schovala, mám se dnes vdávat. Dcera však řekla: Vystup, nepojedeš nikam, vypřáhla jsem ti a zde je tvé jídlo. Nato ta stařena vystrčila nohy, které byly tenké, jen letmo potažené kůží, položila je na koberec, stoupla si na ně a stála tam jako pták některé z jejich známek, tělo ploché a hranaté, zvlášť na místech, kde se krabatilo kombiné, sámku též navlhlou od fialek, kolem krku lila stuhu velkého klobouku, který se smekl a trčel jí za zády jako černá korána, ježto byl pštrosí a peň se třáslo. Rozkřídlila se svýma rukama k tácu a hrnku, ošklíbla spodní ret, tu jedinou masitost svého těla, a řekla: Driižičko, nebudu jíst, jsem příliš rozrušená. Setmělo se podle přírodních zákonů a byl pak den návratu syna. Před špeditérův dům předjela sanitka okresní nemocnice, bílý vůz s hadem na dvířkách, s nejchytřejším ze všech živočichů polních, kterýž se však neplazil» jak mu bylo přikázáno, nýbrž se vlnil kolmo kolem tyče vzhůru, zamčený do kruhu světle modré barvy. A vyšli dva zřízenci, jeden v plášti, druhý jen v saku, otevřeli malému chlapci se zafačovanou hlavou + pravým zápěstím a ten chlapec, obřadný, skoro přísný stoupal do schodů, na kterých umřel jeden z jeho předků, Šel chodbou plnou jeho dětských bot, míjel proskočené okno, kterým 8

9 vál říjnový vítr, míjel ten hrnec a tác v kuchyni, který tam na stole stál svrchu oschlý, ale po dně zbytky máčených rohlíků pro J. V. Rybu a stařenu, chlapec to změřil svými žabími brýlemi, které mu ráno nasadili v okresní nemocnici a které byly po stranách potažené kůži. aby přiléhala k spánkům a nevpouštěla nic, co by nebylo bezchybné světlo, prstem omočil v kaši a nebral ji k ústům, válel ji po patře, avšak nedal jí klouzat dál dolů, nýbrž s úšklebkem, jaký nevěštil nic dobrého, vyplivl sousto, prst otřel o kafáč a pravil: Tohles mi navařila? Stáli tam oba zřízenci a stála tam Anna Rybová, také ona slyšela poprvé promluvit svého němého syna, vztáhla k němu ruce, popošla k němu, objala ho, líbala ho a omlouvala se: Ach, jak byeh jen mohla připravit takovou stravu tobě, můj sladký. /I vzala sekeru v kůlně, vyšla na zahradu s jediným ptákem, tou wyandotkou, které usekla hlavu. Syn se díval zaujatý, konečně neodkázán pouze na svoje šikovné prsty, nýbrž pozorovatel upřený na matčiny hbité ruce vytrhávající pírko po pírku do tisíce a zpět. Sečetl také kordony na konci zahrady a bylo jich čtyřicet dva, obešel záhony pokryté na zimu chvojím a bylo jich sedm, vešel i do paláce a spustil padací mosty, všech šestnáct se zavřelo a on to přepočítal. Byl spokojený, jeho nová čepice, kterou mu maminka natáhla přes fáče, se dmula, když stanul ve dveřích kurníku: Slíbil mi..., on..a ukázal svým nejpřísnějšim prstem do Špeditérova domu, slíbil mi morce, a teď si leží a nemá se k tomu. Vzhlédla k němu. Vítr ztopořil špičatý konec čapky, že trčela jako roh. Ano, slíbil ti morče jménem Pinta. A on řekl: Ty mi ho oškubáš. Přikývla cela zasněžená rozfoukaným peřím, věděla, že mu nic neodepře. Pak jedl u dlouhého stolu prostřeného v jídelně jen pro něj, pod sebou veliký polštář, nožičky v Černých polobotkách, ale tak naleštěných, že se třpytily bíle. I košile byla bílá... a také obvazy. Jen jeho kravata se ostře Černala a brýle dál chránil ten kožený plášť. A stříbrná lžíce, jeden z těch devadesáti Šesti kusů stňbrné soupravv Zasílatelství Evropa, které už také zkontroloval, lovila pórek a slepičí maso. Zvedal ji vysoko, až se z ni kouřilo pod nos a pravil: Toto je zvláštní, na co se podívám, hned taky existuje! Znamená to však, matko, že nebylo nic, dokud jsem to já nespatřil? Hm, ještě si o tom promluvíme. A že se zešeňlo, zapálila A. Rybová modrou slavnostní svíci ukrytou do tlusté koňakovky, na jejímž dně byly dva temně rudé květy bramboříku. Plamen se odrážel v synových sklech tak znásobený, že se zdál sám odtud vyzařovat, jako kdyby ta svíčka byla jen jeho odleskem. sel se vyznat v tom zmatku. Musel zijstit důvod své nepochopitelné opuštěnosti, Nejspíš ze se světlo ješte málo oddělilo od tmy, jelikož trvalo smíšené v jakémsi mezistavu, z kterého mozek» ta zvláštním Způsobem organizovaná hmota, mél trvalou barvu. Kurová Šeď, podle exetnpla 57. Ale karty se smekly a byly tak daleko, že se to nedalo ověřit. třebaže vesmír existoval nezávisle na J.V.R. vůli, nebylo možné bezpečně zjistit, jestli má počátek v čase, anebo existoval vždycky. Veškerá energie stačila jen k tomu vztyčení se, k tomuto zvednutí, při kterém studený olej odtékal do slabin a při němž se i toto poselství o primáři začalo potápět v krajkovém srdci. Srdce se otevřelo a byl tam otvor až do té figuríny nacpané smetím a pilinami. Vysyp se, vrať se mi, zavolal dolů, srost i zas ke mně, vzýval své tělo. To se však zvedlo, vzalo svou díru a kráčelo k oknu s vyceněnými vlčími máky, kde jediným trhnutím poslalo roletu vzhůru, aby se za zuby v kališích objevily zobáky ptáků a tisíce zorniček, že J.V.R. jektal. To se ta figurína, toto cosi-tam, které se posouvalo a trousilo všecku svou výplň, zde totoono, se rozmáchlo proti sklu a proskočilo ho zápěstím napřed. Řinčelo to, až J. V.R. plakal. Ale nakonec byl už jen svolný, neboť v tom domě byly otvory dva a vanulo jimi říjnovou nocí, větrem, jenž proudil a strhával mrtvé i Živé a mísil je do veliké vody počátečního nerozlišení, kde jako pěna se držely troušené piliny. Nyní už nevadilo, Že v jídelně synáček tancuje s matkou při svíčce v bramboříku, Že se tam natřásá a vyhazuje nohy jednu za druhou, už nevadilo, že se zamkli a že jsou sebejistí a rozjaření, protože ostatní mrtví vanutí slyšeli. A byla tu nevěsta, bylo jí sto osm let, ona se vztyčila na svém vysoko vystlaném loži, měla na sobě svatební Šaty Atlasgewebe in Seide, ve vlasech závoj z peří dnešního odpoledne, v záňadří laktační kapesníky výmluvně nadité, odspoda vlhčené fialkovou vůní, a ptala se: Jsi silný a lesklý? Volals mě? A on pravil: Matko, jsem. Ano, jsem, Pridchivi, Aditi, Šušnu a V ritu. Očekávám tě, 6, Salamandro. A také ptáci se konečně zvedli strženi proudem nočního vzduchu, prolétávali rozbitým sklem, až byli oblační, až byli mrákota. A jestliže svítalo k sedmému dni J.V.R. narozenin, byl to jen holý předpoklad. Ještě se zeptal: Co se mnou zplodíš? A ona mu řekla: Ó, cosi mrtvého. (Kolin nad Rýnem) To se i J.V.R. vynořil na souš kolem své postele. Kartičku primářovi pořád tam na prsou, nasáklou odspoda olejem obkladu, který už nehřál, nýbrž studil Promáčel ručník i košili na žebrech, ale vzkaz nikdo nečetl. Proto se J.V.R. odhodlal posadit, mu-

10 Ladislav Hejdánek odpovídá na otázky Jiřího Rumla Ve svých Dopisech příteli často cituješ Marxe. Sám nejsi marxista? Marx náleží k několika základním myslitelům, kteří obrovskou silou ovlivnili naše století. Nemůžeme porozumět době, v níž žijeme, a dokonce ani sobě samotným, neosvojíme-li si vše, co je v takových myslitelích pravdivé, a nepoznáme-li důkladně to, co je v nich chybné nebo nebezpečné. Proto svým mladým přátelům nepřestávám zdůraznňovat, že musí Marxe znát z jeho vlastních textů. Žijeme ostatně ve společnosti, která se ústy nereprezentativních představitelů k Marxovi hlásí. Lidé, a zase zvláště mladí lidé, jsou v pokušení všechny vady a zrůdnosti tzv. reálného socialismu přičítat samotnému marxismu a přímo Marxovi. Zase se tu musím dovolat Marxe, který byl přesvědčen, že žádnou filosofii nelze zrušit, aniž ji uskutečníme, Tzv. reálný socialismus však není autentickým uskutečněním Marxovy filosofie, ale naopak její nejhorší vulgarizací a jejím zneužitím jako ideologické zástěrky stavu, který nemá s Marxovými představami o socialistické společnosti mnoho společného a v leckterém ohledu je s nimi v naprostém rozporu. Protože vsak sama Marxova filosofie je také, i když jinak, chybná, jak jsem nezvratně přesvědčen, obávám se, že by po rozpadu systému tzv. reálného socialismu mohlo dojít k pokusům o rehabilitaci Marxe, které by měly za následek nové poruchy a nové odložení práce na naléhavých skutečných problémech naší a vůbec lidské společnosti na celém světě. A tak jsem pro to, rehabilitovat Marxe ve všech jeho pozitivech už nyní, abychom s ním byli hotovi, až nás praktické potřeby budou volat k jiným úkolům. Marxe je nutno kriticky zhodnotit, v něčem jeho myšlenky přijmout, to chybné a zastaralé vykázat do dějin myšlení a postavit se tak říkajíc na vlastní nohy. Kdo ovlivnil tvoje filosofické myšlení? Měl jsem tu smůlu, že jsem vlastně neměl skutečného učitele v podstatném smyslu slova. Hlavní vliv na mne měli lidé, které jsem poznal jenom z knih a s nimiž jsem se osobně nikdy nesetkal; a ještě ten vliv byl takový, že mohu jen stěží být považován za jejich žáka. Nejvíc mne ovlivnila četba knih a studií Emanuela Rádla a skrze něho jsem našel cestu i k Masarykovi a vůbec k té zvláštní a jedinečné linii českého myšlení, spojené ještě se jmény Palacký a Havlíček. Na druhém místě snad mohu uvést A. N. Whiteheada, jehož filosofický pokus z druhého období mne celoživotně inspiroval a motivoval, i když jsem jeho systematickému provedení stále více vzdálen. Naproti tomu jsem si k žádnému ze svých živých učitelů nedovedl vytvořit vskutku žákovský vztah. Filosoficky nejbližší mi byl J. B. Kozák, jemuž jsem také předložil svou disertační práci, ale nemyslím, že by mne byl nějak významně ovlivnil. J. L. Hromádka mi byl blízký spíš osobně, myšlenkově mne jeho prostřednictvím oslovoval zase jen Rádi. Patočka mi dal nahlédnout, co to znamená dostát filosofickým nárokům, a zprostředkoval mohutný vliv jiných filosofů, ale nikdy jsem se nedokázal spolehnout na jeho učitelské vedení. Mám dojem, že je v mé povaze něco vzpurného nebo alespoň neskladného, k jinak orientovaným myslitelům nedůvěřivého až naježeného. Díky tomu jsem si zachoval značnou myšlenkovou svébytnost, ale má neochota pracovat s přijatými schématy a s použitím cizích metod mne nejednou tlačí k jakémusi diletování. I v tom je mi bohužel poněkud neblahým vzorem Rádi. Proč se tolik zabýváš politikou? Tahle otázka mě dost překvapuje; nejsem politik a politikou v technickém smyslu se zabývat nehodlám. Mám dokonce dojem, že se politikou v širším smyslu zabývám málo a že v tom směru mám značný dluh. Lidé žijí ve společnosti, žijí v obci a to je «poliš». Proto vše, co děláme, má také politický charakter a politické důsledky, a na druhé straně to má vždycky také určité politické předpoklady, protože to je podmíněno konkrétní situací, která má nepřehlédnutelnou politickou složku. Takzvaná nepolitičnost (odvrácenost od politiky) je vždycky svého druhu politickým chováním a jednáním. A tuto skutečnost musí každý Člověk, ale zejména každý filosof reflektovat. Filosofie je v jádře systematická reflexe, usilující proniknout k '«posledním principům Filosofická aktivita má své společenské a přímo politické předpoklady, které jsou kupříkladu v naší společnosti umele redukovány a mocensky kontrolovány a omezovány. Už to musí být podrobeno filosofické reflexi. Zejména si však filosof musí uvědomovat, že jeho práce má vždycky také politický charakter a že vede k politickým důsledkům. Ne každá společnost si může dovolit poskytovat svobodu filosofické reflexi; protože se však opravdová filosofie nemůže takové svobodné reflexe vzdát, musí jak přímo svým filosofováním, tak i praktickou angažovaností filosofů usilovat o takovou společnost a o takové politické klima, v němž se filosofii dobře dýchá. A tím se filosofie nejen solidarizuje s jinými kulturními aktivitami, ale dostává se dokonce do blízkosti profesionální politiky (Rádi o tom 10

11 napsal, že velká filosofie byla vždycky blízká politice). Profesionální politika však obvykle nemá pro potřeby skutečné filosofie porozumění; nanejvýš se ohlíží po filosofii, která by politice mohla posloužit v podobě ideologie. Proti tomu se ovšem filosofie zase nutně brání. A tak zůstává každá opravdová filosofie vždycky zároveň v distanci a dostává se dokonce do sporu s profesionální politikou (zejména tam, kde chce politika mít poslední slovo). Přesto Či snad naopak právě proto si filosofie musí vytvořit svou vlastní představu a svůj vlastní program filosofické političnosti, která jde nejednou napříč a také proti politice profesionální, technické. V Q3S! české tradici se do jisté míry ujal Masarykem ražený název «nepolitická politika» jako pokus o vystižení Havlíčkovy politické orientace. Myslím, že v tomto smyslu musí být každá pořádná filosofie politická, totiž «nepoliticky politická». Jako kritická principiální reflexe si filosofie nemůže dovolit žádnou naivitu, tedy ani politickou. Filosofie, «nepoliticky» orientovaná, se nemůže zastavit před otázkou technicky vhodných politických prostředků, vedoucích k dosažení zvolených politických cílů, nýbrž musí mít citlivé senzorium pro jiné, individuální i společenské cíle, jejichž povaha není technicky politická; filosofie musí vědět, že směřování k těmto cílům a jejich dosahování má politickou váhu, již by mela respektovat i každá slušná technická politika. Filosofie pro to musí udělat, co je v jejích možnostech; probouzet v nejširších vrstvách společnosti porozumění pro to životně nejdůležitější lidské zakotvení. jež přesahuje kompetenci i možnosti jakékoli profesionální politiky, ale má své docela určité důsledky pro všechen společenský a tím i politický život. Když hovoříš o nutných změnách v naší společnosti, máš přitom pořád na mysli společnost socialistickou? Myslím na společnost, v níž žijeme a v níž budeme žít v budoucnu. Tím se nechci vyhnout odpovědi, nýbrž poukázat na nezbytnost předchozího vyjasnění, co je vlastně socialistické a co je socialismus. Vždyť my tu žijeme ve veliké dějinné anomálii, v jakémsi zpětném víru světového politického vývoje a to nám zkresluje perspektivu. Především jsem přesvědčen, že socialismus není žádnou novou společenskou formací, nýbrž jen rozvinutím a dotažením demokratických principů měšťanské společnosti do všech hospodářských důsledků. Socializace, která oslabuje nebo dokonce likviduje ostatní demokratické principy, je scestím a slepou uličkou světových dějin. Socialismus chápaný jako diktatura je nepravý, falešný socialismus, tj. není to žádný skutečný socialismus. O- pravdový socialismus zajišťuje souhru politických svobod se sociálními jistotami, a to na základě ničím nepodmiňovaného a neoslabovaného respektu k nezadatelným lidským právům. A právě k tomu má naše společnost přinejmenším stejně daleko jako moderní společnosti kapitalistické; je ovsem od onoho idálu vzdálena jaksi opačným směrem. Proto naše cesta k lepšímu uspořádám společnosti nepovede přes žádné návraty ke starým pořádkům. Mělo by to tak málo smyslu, jako když jsme poměrně vyspělé formy politické demokracie, které byly v naší zemi již zakořeněny, vyměnili za politické formy, pochopitelné v docela jiných podmínkách na pozadí přežitků carského samoděržaví. Mám za to, že vývoj kapitalistických společností na jedné straně a společností tzw reálného socialismu na straně druhé bude konvergovat, ale v důsledku velikých rozdílů povede nutně odlišnými cestami. Na konci těchto různých cest by měla být opravdová socialistická společnost. To znamená, že společnosti tzv. reálného socialismu musí projít nezbytnými podstatnými proměnami, aby se vskutku socialistickými teprve staly. Morálně oslabeni a politicky oslepeni jsme bloudili v posledních 35 letech, vedeni slepci, kteří zase spoléhali na jiné zaslepence. A teď jsme v jámě. Polský vývoj ukázal na světle, v jaké propasti se ocitly i ostatní naše společnosti. A to jsme nebloudili pouští, ale krásnou zemí, z níž jsme udělali napůl poušť. Poničená je nejen naše příroda, ale celá společnost občanská odpovědnost, celý politický život, právní cítění, všeho druhu profesionální etika, v mnoha oborech odborná úroveň, všechen kulturní život, atd. Máme to teď o to těžší, že z té poloviční pouště nemůžeme a nesmíme utéci (alespoň ne všichni), protože tím bychom katastrofu jen přiblížili. Musíme svou společnost rekultivovat, musíme své pouště a měsíční krajiny proměnit znovu v kvetoucí zahrady. Dá to obrovskou práci a bude k tomu zapotřebí dlouhého Času. A k tomu všemu jsou naprosto nezbytné nejenom personální, ale také a především podstatné strukturální změny. Je vůbec socialismus schopen splnit požadavky na uspořádání společnosti podle tvých představ? Nemyslím, že jde jen o nějaké moje soukromé představy nebo ideály. Buržoasní revoluce formulovaly a vyhlásily program, který v úplnosti nesplnily a vlastně ani nemohly hned splnit. Ale ten program tu je a bude inspirovat lidi tak dlouho, dokud nebude uskutečněn. Proti lidem, kteří už unavují opakováním, že úplná rovnost není možná, že absolutní svoboda vede k anarchii, že bratrství všech se všemi je sice krásné, ale nerealizovatelné, protože lidé jsou zlí, atd. atd., budou vždycky stát jiní, let oři se budou ze všech sil snažit o překonání nerovností mezi lidmi, kteří budou prorážet nové cesty svobodnému životu, a v jejich vztahu k druhým lidem bude převládat sympatie, pocit bratrství, solidarita a dokonce zpochybňovaná láska k bližnímu. Bude-li takových lidí stále víc a rozhodnou-li se svobodně pro to, žít opravdu smysluplně a nikoli jen konzumentsky či dokonce jako paraziti, pak nevidím důvodu, proč by se principy demokratického uspořádání společnosti nemohly prosadit v plné šíři a až do posledních společenských důsledků. Teprve tím bude završena jedna epocha; co přijde po ní, o tom zatím mnoho nevíme. Ale možnost zlepšovat podmínky lidského života a pozvedat jeho kvalitu nikdy nekončí; konec hrozí jen z opačné strany, totiž v podobě katastrofy, kterou na sebe přivoláme, setrváme-li ve své slepotě a hluchotě. Dobrá vůle sama o sobě ovšeme nestačí; musí být osvícena a provázena rozumem, tj. opravdovým porozuměním do hloubky věcí. Socialismus není a nemůže být jen hospodářským systémem (a už vůbec ne systémem 11

12 ekonomicky inferiorním, jak toho jsme zatím svědky); je to takový typ společnosti, v němž člověk může být a je druhému člověku «socius», tj. přítel, druh, soudruh, Z Dopisu je patrné, ze máš vyhraněný názor na revoluci v podstatě negativní. Věříš v možnosti reformy? To musím upřesnit. Revoluce má své možnosti, reforma zase svoje. Nemohu se nadchnout pro dogmatické revolucionářství, ale odmítám také reformní dogma. Jsou situace, kdy nezbývá než revolučně rozbít existující pořádky, když nedovolují provést ani nejnezbytnější nápravu poměrů. Revoluce však sama o sobě neznamená žádné řešení naléhavých úkolů, jenom takovému eventuálnímu řešení uvolňuje cestu. Jsem proto spolu s Havlíčkem přesvědčen, že revoluce je ospravedlnitelná a má smysl jen tehdy, je-li naděje na zlepšení založena především na správném odhadu situace (zejména poměru sil), a pak zejména je-li pro dobu, kdy revoluce zvítězí, připraven pozitivní program. Kromě toho po žádné revoluci nelze začínat ab ovo, ale je nutno nějak navázat na daný stav. Revoluce tedy jen uvolňuje cestu k obnově, k reformě. Ale ani to ještě není všechno. Společnost a všechny její složky a struktury jsou podrobeny stálé proměně; pokud nejsou udržovány a vylepšovány, zastarávají a dokonce se rozpadají. V nových situacích je třeba čelit novým problémům, a to novým způsobem. Historie nás sice učí, ale většinou jen negativně, tj. ukazuje nám, Čemu se máme vyhnout. A to nové se jen zcela výjimečně ohlašuje s halasem, většinou se objevuje nenápadně, nějaký čas nepozorovaně narůstá a pomalu se prosazuje a nabývá vrchu. K správně fungující společnosti náleží jakási opatrná otevřenost vůči takovým jevům; společnost se jich neleká a neubíjí je preventivně, ale také se jimi nenechává opít a nepřijímá je předčasně. Nové se musí ukázat a osvědčit již v situaci, v jejímž rámci vzniklo. Musí zkrátka obstát bez podpory nějaké institucionalizované kurately. A také proto nové, chce-li obstát, musí nutně navazovat, musí se adaptovat v dané situaci, musí odpovídat na skutečné, aktuální problémy. Prosadit se může jen postupně. Rychle lze jenom bořit, ale stavět je možno pomalu a krok za krokem. Jsem si velice dobře vědom, že někdy je opravdu zapotřebí bořit. Ale předstírat, že bořením něco postavíme to je podvod. Někteří tě však řadí mezi radikály. Jak se to srovnává? To se prostě nesrovnává. Nejsem radikál v běžném smyslu, ale nejsem ani tzv. umírněný. Myslím si, že je třeba jednat i myslet přiměřeně situaci a v některých případech je nutno jednat opatrně a umírněně, v jiných zase rezolutně a radikálně. Jinak se to stává pouze záležitostí naturelu či letory a přestává to být otázkou programu. V jednom smyslu se ovšem přece jenom k radikálnosti přiznávám. a to ve smyslu původním. Radikálnost znamená, jak nám napovídá etymologický kontext, úsilí jít ke kořenům, tedy nezůstávat na povrchu. A to vyplývá ze samotné povahy filosofie: filosofie svým bytostným určením míří do hloubky, k základům, k principům, na kořeny věci. Proti tomu pak ona «radikálnost» v běžném smyslu, stejně jako naopak «umírněnost», zůstávají jen na povrchu, jsou pouhou formou. Forma však může a má být přiměřená okolnostem. Mám za to, že rozumný člověk si ani z radikálnosti, ani z umírněnosti nemůže dělat zásadu. Mohl bych to tedy vyjádřit asi tak, že v žádném případě nejsem radikál, ale že všude tam, kde je třeba a možno pronikat do hloubky, k podstatě věcí, jsem pro radikálnost. Musíme zkrátka rozlišovat. Když jde o bytostnou životní orientaci, jakákoli polovičatost je zhoubná, protože narušuje naši osobní integritu. Ale jsme přece také zasazeni v dějinách, v určité dějinné chvíli, do určitých, většinou komplikovaných, podmínek. A nic, co ve svém životě a ve společnosti konkrétně uskutečníme, se neobejde bez «kompromisu se skutečností», jak říkal Rádi. Jsou tu o- všem dvě úskalí: Nesmíme danou skutečnost povýšit na poslední kritérium své orientace, tj. nesmíme se přizpůsobit situaci až do ztráty identity. Ale na druhé straně se nesmíme stát ani dogmatiky či fanatiky, kteří chtějí svůj program uskutečňovat bez ohledu na skutečnost. Naše společenská skutečnost v přítomnosti je reliktem více než dvacetiletého úsilí dogmatiků až fanatiků, kteří postupně vystřízlivěli, protože byli objektivně tlačeni a také subjektivně schopni respektovat realitu. Když prošli jistou velmi omezenou «revolucí hlav a srdcíbyli vnějším zásahem smeteni s politické scény a vystřídáni podstatně horší garniturou těch, kteří z předchozího vývoje vypadli pro svou subjektivní neschopnost respektu k realitě a nyní se pokoušejí udržet status quo, včetně svých privilegií, Vylíčení by bylo neúplné, kdybych nepřipomněl mlčící většinu, která se v praxi adaptovala nebo alespoň svou adaptovanost předstírá (ale protože jde o životní praxi, vyjde to nastejno). Teprve budoucnost ukáže, zda tato adaptace jde až do ztráty národní identity, Připomeneme-li si tuto skutečnost, pochopíme, jak i zcela minimální dávka kritičnosti stačí, aby i ten nejrozvážnější vypadal jako radikál. Bohužel však tato situace také plodí a zejména bude plodit opravdové radikály, kteří se budou ke skutečnosti obracet zády, protože je bude příliš disgustovat. Byla by tragédie, kdyby se to stalo něčím masovějším; naštěstí se to dost příčí naší národní povaze. Tvůj vztah ke státu jako instituci je kritický. Z čeho to vyplývá? Vyplývá to z povahy moderního státu a z vývoje, který takovou nesmyslnou hypertrofii státního aparátu zavinil. Stát je produktem lidské společnosti, je výtvorem lidí. Je to vsak produkt, který se lidem a lidskému životu odcizil, vymknul se lidem z rukou a nadělal si z nich poddané a otroky. Státní aparát v sobě soustředil obrovskou moc, která nabyla své vlastní dynamiky a setrvačnosti a která se znovu a znovu dostává do rozporu s posláním každé lidské bytosti. Se zvyšující se silou pronikají státní intervence do všech sfér společenského i soukromého života. Stát soustřeďuje stále více prostředků, jimiž dosahuje suverenity a nadvlády nad samotnou společností, která jej vytvořila. Donucuje lidi, aby dělali, co nechtějí, nebo aby nedělali to, co by chtěli. Tak se stává vlastně nejvetsím nebezpečím pro člověka a lidskou společnost. Lidé