Zemí půlměsíce ( )

Transkript

1 Zemí půlměsíce ( ) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. O tom, kam se letos pojedeme podívat, bylo - na rozdíl od minulých cest -, rozhodnuto už minulý rok. Jednak jsme se výběrem zabývali už při loňské zpáteční cestě v letadle při listování v palubním časopise a zadruhé jsme toho o Turecku už hodně slyšeli nejen v různých pořadech, ale i od lidí v okolí. Došli jsme k názoru, že Turecko začíná u turistů stoupat v kurzu víc než je zdrávo a pomalu, ale jistě začíná být zemí, kde každý musel být, aby také mohl zasvědceně přizvukovat při různých vyprávěních o zážitcích z dovolené. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby, a v tom je ten problém, šlo o lidi, kteří tam jedou za nějakým jiným cílem, než jen ležet na pláži nebo tvrdnout v diskotéce. Jenomže převážná většina se tam vydává v létě pouze za koupáním a za celou dobu jejich pobytu nepozná nic jiného, než jen cestu z letiště do hotelu a nejbližší hotelové okolí pokud je tam možnost nákupu suvenýrů a pohlednic. Obyčejně tam letí na dva až tři týdny, které stráví převážně na pláži a jen v případě, že se začnou nudit, se nahlásí na nějaký ten výlet na historická místa, přičemž je onen výlet asi tak z poloviny věnován návštěvě prodejny koberců. Nemám sice nic proti lidem, kteří prožijí celou dovolenou na jednom místě, ale v tom případě je trochu škoda letět až do Turecka, jen aby mohli říci, že tam také byli. Takových je v létě sice většina, ale přeci jen se najdou podnikavci, kteří hotel používají pouze jako výchozí základnu a jinak courají po blízkém i dalekém okolí a na půldenních a jednodenních výletech si to tam prohlédnou. Od těch člověk slyší o věcech, které opravdu stojí za to si je jet prohlédnout a celý týden nedělat nic jiného, než běhat s vyplazeným jazykem po historických ruinách a nechat se stovky kilometrů natřásat v autobuse po silnicích, často připomínajících římskou Via Apia. Nikdo si ale nesmí dělat iluze, že když někam pojede na týden a bude běhat za průvodcem jako čoklík, tak že tam opravdu všechno pozná. Na to by nestačilo, ani kdyby tam jel sám s autem na měsíc. Jednak nikdy nepřestane být turistou a zadruhé je tu stále bariéra řeči. Každý má sice možnost se nějaká slovíčka či pár slovních obratů naučit, ale to je spíše jen proto, aby ukázal snahu, která je obyčejně u domácích dost ceněná a trochu ulehčí kontakt. Dalším důvodem, že jsme se vydali do Turecka letos, bylo, že když to s tou popularitou takhle půjde dál, tak to tam nakonec dopadne jako ve Španělsku či v Tunisku. To byly také země, kam se nejdříve jezdilo pouze za památkami a dnes má Španělsko Benidorm a Tunisko Monastir či 1

2 Hammamet. Místa, která byla dříve pouze rybářskými vesničkami a kde se dnes tyčí řady mnohaposchod'ových hotelů. Obojí jsme viděli a nemůžeme říci, že by se nám to nějak zamlouvalo. Letět do takových zemí pouze za tím, aby jeden běhal jen mezi hotelovou jídelnou, barem, diskotékou a pláží, je přeci jen trochu škoda. Mimo to se všichni domácí snaží přizpůsobit )požadavkům turistů, což obyčejně končí tím, že je nakonec na každém rohu cedule Kaffe und Kuchen a pouze výjimečně je možné ochutnat i něco typicky domácího. Pro jistotu jsme se vydali do Turecka letos a doufali, že to tam ještě nebude turisticky tak moc "civilizované". Potíž, se kterou společností tam jet, také nebyla. Prolistoval jsem sice jako obyčejně katalogů celou řadu, ale nakonec jsme zůstali u osvědčených JET-Reisen. Mimochodem to byla jediná cestovní kancelář, nabízející okružní cestu podle našich představ. Objednal jsem cestu tentokrát ještě před letní dovolenou a byl nejvyšší čas, protože už pomalu všechny cesty byly rozebrané. Skupina, odlétající z Mnichova, už byla v našem plánovaném termínu naplněná do posledního místa a pouze ze Stuttgartu bylo ještě pět volných míst. Vše svědčilo o tom, jak velký je o Turecko zájem. Chtít objednat cestu až po návratu z letní dovolené, tak opravdu nevím, kde jsme letos skončili. V Turecku ale asi ne. Příprava na cestu byla poměrně jednoduchá. Koupil jsem si opět Polyglotta, trochu jej pročetl a ještě se jako obyčejně věnoval drobet i jejich řeči. Něco jsem si ještě pamatoval z dřívějška z kontaktů s Turky, ale musím přiznat, že jsem oněch dřívějších znalostí nikde nepoužil. Neříká se nadarmo, že z každé řeči umí člověk nejdříve ta slova, která lze použít pouze ve výjimečných situacích, jako jistý druh úlevy. S dalšími přípravami to bylo poměrně jednoduché. Zkušenosti z minulých cest nás poučily o tom, co je bezpodmínečně nutné mít s sebou a těch pár věcí jsme měli pohromadě bez potíží. Když se to vezme kolem a kolem, tak se nesmí zapomenout jen na pas, letenky, šeky, filmy a na živočišné uhlí. Vše ostatní není nijak moc důležité, nebo se dá dodatečně opatřit přímo na místě. Vždycky, když někam jedeme, tak mám panickou hrůzu, že něco důležitého zapomeneme. Tentokrát to bylo ale trochu jiné. Turecko se mi při pohledu na mapu nezdálo být tak daleko a já měl tak trochu dojem, že letíme pouze na dohled z domova. V každém případě to byl docela příjemný pocit, nemít všelijaké starosti a obavy, bez kterých se jinak naše cestování doposud neobešlo. Určitou roli ale nejspíše sehrála i skutečnost, že to nebyla naše první cesta a tudíž se vše již bralo trochu jinak. Jednou menší nepříjemností ale byla doba odletu. V letenkách stálo, že se odletá v 7.30 hod, což znamenalo, vydat se do Stuttgartu ještě před kuropěním. Čtvrtek, Když jsme uprostřed noci nastupovali do taxíka, tak pro mlhu nebylo vidět ani na krok a první naše starost byla, jak to nakonec s dobou odletu bude a jestli nebudeme na letišti čučet až někdy do oběda, až se mlha zvedne. Naše obavy se ale rozplynuly už cestou vlakem. Mlha byla jen u nás a čím blíže jsme byli Stuttgartu, tím to bylo lepší. Ještě nikdy jsme nejeli na letiště ze stuttgartského nádraží, protože když jsme naposledy ze Stuttgartu odlétali, tak jsme na letiště jeli autem. Tzn., že 2

3 jsme se na stuttgartském nádraží nejdříve vydali hledat autobus na letiště. Měl zastávku kousek od nádraží a my se nakonec doptali u policajta. S těmi jsem měl ale nejdříve menší nedorozumění. Stojím s kufrem na chodníku, když přijel policejní VW-Bus, jeden policajt vystoupil a při té příležitosti se mu z auta vykutálela čepice, čehož si nevšimnul. Tak jsem na něj zasyčel, ukázal na čepici a protože na mne stále jen vykuleně koukal, tak jsem si ještě zaťukal na hlavu, čímž jsem chtěl dát na vědomí, že mám na mysli čepici. Zřejmě si to ale špatně vyložil a výraz jeho obličeje se mi pomalu přestával líbit. Teprve po chvíli mu vše došlo, obratem roztál a za odměnu mi přesně řekl, kde autobus na letiště stojí. Jen jsme dopadli na sedadla, už se jelo. Cesta na letiště trvala asi dvacet minut a my nejeli ještě ani pět minut a už jsme byli opět v mlze, která byla čím dál tím lepší. Když jsme nakonec dorazili na letiště, tak jsme si připadali jako doma a naše naděje na včasný odlet se opět rozplynula. Našli jsme náš Check-in a mohli hned podat kufr a zajistit si místa. Ještě jsem se zeptal jakou mašinou letíme a po zjištění, že to bude Boeing 727, následovalo menší rozčarování. Jestli se nám nějaké letadlo nijak nezamlouvá, tak je to právě tohle. Dvě řady sedadel vždy po třech, místa poměrně málo a mimoto i dost velká šance, že se budeme muset srovnat na těch třech sedadlech s někým cizím. Naše jediná šance získat sedadla, kde je přeci jen trochu víc místa na nohy, byla v tom, že jsem si řekl o předposlední řadu napravo. Ty dvě řady jsou od ostatního prostoru oddělené "kuchyní" a mimoto je tam nouzový východ, kde před sebou člověk nemá žádná další sedadla. Tu řadu jsme nakonec dostali a mohli být spokojeni. Jen s tou mlhou se nám to stále nijak nelíbilo. Na odletových terminálech se ale nikde neobjevila oznámení, že bude nějaký odlet před námi opožděn, což vypadalo to dobře. Pak ale kompletně zrušili let do Frankfurtu a já s obavami sledoval, kdy dojde i na nás. Stále se ale nic nedělo a my posléze odešli do odletové haly. Pochopitelně se to neobešlo bez předchozího důkladného prosvícení příručních zavazadel a i prošacování. Odlétat ze Stuttgartu má ale jednu velkou výhodu. Mají tam moc pěkný Duty free shop, kam jsme hned zamířili. Krátili jsme si tam dlouhou chvíli dost dlouho a když jsme odtamtud nakonec s poněkud těžšími taškami opět vypadli, tak byl akorát čas se přidat k čekajícím spolucestujícím, kteří už pošilhávali po přistaveném autobusu před odletovou halou. Zhruba jsem si tam pasažéry spočítal a s radostí zjistil, že letadlo nijak narvané nebude. Autobus nás odvezl ke stojánce letadla a všichni se vyhrnuli ven k předním schodům do letadla. Osamoceni, jak vlci na Sibiři, jsme proto zamířili ke schůdkům pod ocasem letadla, která ale spíše připomínala lepší žebřík. Ještě jsme ani nebyli pořádně v letadle a už jsem zaslechl poznámky, kritizující (právem) celý ten létající zázrak. Otřískané to bylo jak vysloužilý B-17 a ani vnitřek nebyl o nic lepší. Usadili jsme se a začali si libovat kolik máme místa. Mašina byla opravdu poloprázdná a my žádného souseda nedostali. Tím mohlo být všechno v nejlepším pořádku, ale nebylo. O naše místa se začala zajímat posádka a my nakonec byli nuceni najít si místa v přední části, kde jich bylo naštěstí ještě požehnaně stačilo si vybrat. To celé nám ale na náladě nijak nepřidalo a když mne ještě začala do zad tlačit konstrukce prosezeného sedadla, tak už bylo moje "štěstí úplné. Místa u okna nám také 3

4 k ničemu nebyla, protože byla venku vidět jen mlha. O to větší bylo naše překvapení, když se letadlo hnulo skoro na minutu přesně. Se zájmem jsme naslouchali různému praštění a skřípění v trupu letadla a snažili se zjistit, kam vlastně tím mlíkem míří. Rozjezdovou dráhu ale zřejmě pilot našel, protože motory najednou zabraly, tah nás vtisknul do sedadel a my byli po půl minutě ve vzduchu a po dalších deseti vteřinách nad mlhou ve slunci. I ten rychlý start mluvil pro to, že je mašina poloprázdná. Následovalo obligátní přivítaní kapitánem a informace kudy poletíme. Zhruba to byla štreka: Salzburg Záhřeb - Sofia - Istanbul. Ještě jsem si ani neupravil v sedadle trochu pohodlnější d'olík a už začali roznášet jídlo. I na tom bylo vidět, že letíme se společností Condor - pobočka Lufthansy. Podávala se "studená mísa", což zní sice velkolepě, ale ve skutečnosti šlo o misku se salámy, nad kterými bych se doma určitě ofrňoval a to jediné, na co je u Condoru spoleh, je rajčatový džus. Ten byl i tentokrát výborný, ale na tom se nedá celkem nic zkazit, když mají něco solidního. Také jsme si zvědavě prolistovali palubní časopis s nabídkami DFS na palubě a já si občas poznamenal kolik je hodin a kde jsme. V půl osmé to byla jugoslávská hranice, v 9:43 hodin jsme byli nad Sofií, chvíli nato nad Karpaty a hledali (bezvýsledně) dírami v mracích onen "Tajemný hrad" a v deset hodin jsme nalétavali na Istanbul. Mojí největší starostí bylo počasí, protože jsem doufal, že s sebou tentokrát déšt a nepohodu nevezu. Nijak moudrý jsem z toho ale nebyl. O modré obloze sice nemohlo být ani řeči, ale na průtrž mračen to přeci jen nevypadalo. Z Polyglotta jsem věděl, že Istanbul bude něco podobného jako Karthago, o kterém jsem se svého času dočetl, že tam prší pomalu neustále. Proto ten můj zájem. Jedenáct minut po desáté zvěstovalo skřípění, že jsou vysunuty přistávací klapky a osm minut nato jsme dosedli. Bylo 10:19 hod, ale protože jsme letěli proti času, tak nám přibyla hodina navíc. Istanbulské letiště je fungl nové a je vidět, že jsou schopni zvládnout i daleko větší nával, než tam byl nyní. Pomalu už jsme se na cestách zaběhli a každý se v příletové hale pustil do svých úkolů. Já šel k pásu pro kufr a moje spolucestující se vydala hledat směnárnu. Spicha jsme měli u jednoho sloupu, kde jsme se také nakonec sešli. Dorazil jsem s kufrem a moje spolucestující s rukama plnýma barevných papírů. Ještě jsme si ty omalovánky ani pořádně neprohlédli a už se celé stádo cestujících hnalo k východu a slídilo po cedulích jednotlivých cestovních společností. JET-reisen jsme našli bez problémů a byli posláni k autobusu. Když jsme opustili letištní halu, tak jsem byl zvědav, jaké to bude venku. Jestli je teplo, jestli to tam je jinak cítit, zda budou odevšad slyšet klaksony, atd. Nic takového tam ale nebylo. Mohli jsme klidně přiletět třeba do Mnichova a bylo by to skoro stejné. Nalezli jsme do autobusu, "ouřada" odškrtal jména na listině a mohlo se jet. Vydali jsme se do vnitřního města a to první, co jsem zjistil, bylo, že už je říjen nejen doma, ale i v Turecku. Zacákaná auta, zežloutlé listí a honící se mraky na obloze nevěštící nic dobrého. Provoz v ulicích byl poměrně živý, ale nijak moc orientální nebyl. Jen někdy to dělalo dojem, že ten, kdo má nejvíc odvahy a drzosti opustí křižovatku jako první, ale celkově tam byl provoz přeci jen poměrně civilizovaný. Ouřada v autobuse se chopil mikrofonu a po přivítání nás začal informovat, 4

5 jak to bude vypadat dál. Byla to taková programová všehochuť, poněvadž s námi v autobuse jeli i ti, kteří neplánovali okružní cestu, ale přiletěli pouze do Istanbulu. Náš program měl začít až druhý den a my před sebou měli volné odpoledne. Řidič se začal proplétat provozem vnitřního města a my byli upozorňováni na nejrůznější stavby, na kterých bylo podle mého nejpozoruhodnější jen to, že nebyly nijak zvlášť pozoruhodné. To se ale poměrně brzy změnilo, když se objevily první minarety a mešity, které byly už daleko zajímavější. Trochu zklamaný jsem byl ulicemi města. Nikde jsem neviděl ani náznak Orientu a všude byly jen široké bulváry, obchody, reklamy a lidé na ulici v jejich oblečení naše představy o Turecku úplně změnili. To první, co mne v souvislosti s Tureckem vždycky napadlo, byly fezy a přestože vím, že tam tu módu už dávno zlikvidovali, tak jsem přeci jen trochu doufal, že tam nějaký fez uvidím. Ale kde nic, tu nic, zákaz nošení fezů tam dodržují. Oblečením lidí to tam bylo jako doma a očekávat nějaký turban, či pohádkový hábit, už bylo úplně iluzorní. Nejvíc mne upoutaly reklamy, přesněji řečeno pouze dvě. Doposavad jsem nikde neviděl tolik reklam na Jawu a Škodu jako tam. Bylo to vidět i v provozu, kde se vesele předháněly Jawy 250 a počet škodovek mohl směle soutěžit s množstvím obstarožních VW, Opelů a Fordů. Jestli tam škodovky staví v licenci, to nevím, ale ani bych se tomu nedivil. V každém případě je ale asi přizpůsobují tamním potřebám. Nejzajímavějším výplodem těch úprav byl kříženec mezi Octavií a náklad'ákem. Dělají to tak, že se nejdříve uřízne hned za předními sedadly zbytek karoserie, navaří se plech s novým zadním okénkem a na zbytek podvozku se přimontuje valník. Tím vznikne nový model, který by se dal nazvat Oktávka s krosnou a aby to nevypadalo tak podivně, tak se to celé vyšperkuje kovovou tepanou mříží, tvořící postranice. Netrvalo dlouho a autobus zastavil uprostřed města na rušné ulici před hotelem Kaya. Nejtišší to tam sice nebylo, ale zato jsme podle vizitky hotelu s malým plánkem města zjistili, že je položen docela šikovně nedaleko velkého bazaru, kam jsme se chtěli jít podívat. Pokoj sice nebyl nijak luxusní, ale byly tam nejen postele, ale i vana se sprchou a o nic víc nám nešlo. Zato pohled z okna nebyl nijak malebný. Na dosah ruky byl věžák plný úřadů a nebyl problém sledovat pomalu z postele písařky či technické kresliče u rýsovacích prken. Abychom viděli něco jiného, tak jsme se museli vyklonit z okna a dívat se úzkou uličkou. Teprve pak se objevil výřez typické siluety Istanbulu s mešitou a houfem minaretů kolem. Trochu jsme se zabydleli, něco snědli z našich zásob a vydali se do města na obhlídku. Mapa Istanbulu v Polyglottovi nám moc nepomohla a my šli spíš jen podle mapy na vizitce hotelu. Jít po istanbulských ulicích je poměrně dobrodružné, přičemž je problém v tom, že se toho málo vidí. Ono by tam bylo na koukání sice věcí dost, ale nějak moc se rozhlížet bych nedoporučoval. Mají tam totiž velmi záludné chodníky plné děr, uvolněných dlaždic, drolících se schůdků a často i několikacentimetrové patníčky, jejichž účel je mi dodnes záhadou. Turista tam má jen dvě možnosti. Bud' se rozhíží po okolí a riskuje, že si pořádně namele, nebo kouká kam šlape a z okolí nevidí nic. My ale byli naštěstí ve dvou a mohli se střídat. Zatímco se jeden rozhlížel, druhý 5

6 koukal kam se šlape a včas varoval. Jen ten dialog je potom prazvláštní: Hele, minaret" Pozor, díra Koukni, mešita Bacha, schod, a tak to šlo stále dokola. Když jsme vyšli z hotelu, tak jsme si mysleli, že najít onen bazar nemůže být velký problém. To jsme ale ještě netušili, že najít označení ulic nebude lehké, lépe řečeno, bude nemožné. Nečím takovým, jako je označení ulic, se tam totiž vůbec nikdo nezdržoval. Na hlavní třídě to ještě šlo, ale vedlejší uličky označení úplně ignorovaly. Došli jsme na křižovatku s velkým nadjezdem a malou mešitou hned vedle a věděli, že jdeme dobře. Měli jsme za sebou zhruba půlku cesty a šlo to čím dál tím pomaleji. Nakukovali jsme do výkladů a krátili si chvíli pozorováním ruchu na ulici. Moji spolucestující zajímalo pochopitelně úplně všechno. Ať už to byly boty, zlatník či cukrář a já zase na oplátku zůstával stát před každým fotokšeftem. On totiž čert nikdy nespí a třeba by se tam nějaký stařičký foťák do sbírky objevil. To první, co nám tam připomnělo, že je to tam přeci jen trochu jiné než doma, byli kluci, kteří snaživě běhali po ulicích za kšeftem. Bud' měli v ruce jakousi trojnožku se zavěšeným tácem a živili se jako poslíčci neustále běhající pro skleničky s čajem, či koflíčky kávy, přičemž mi není jasné, proč si lidé nevaří čaj či kávu přímo v úřadech či obchodech, nebo hoši pobíhali s miniaturním šifonérem na zádech, plným kartáčů a krémů a vydělávali si jako čističi bot. Ti nejpodnikavější provozovali pouliční obchod, nabízeli pohlednice či voňavky a byli nejneodbytnější. U nás ale žádnou tržbu neudělali, protože jsme v Istanbulu byli teprve tři hodiny a měli jiné zájmy, než začít nakupovat pohlednice, nebo nějaké falšované parfémy. Mimoto se u nás dostavila turistická horečka při pohledu na mešitu, stojící hned vedle hlavní třídy. Stála na vyvýšeném místě a když jsme na nádvoří udělali první snímky, tak došlo i na to, jaká mešita to vlastně je. Přestože se nám fasádou, kopulí a čtyřmi minarety jevila jako velmi impozantní, tak Polyglott tvrdošíjně mlčel. Měl jsem s sebou ale jen tenké vydání, které se specializovalo jen na opravdové pamětihodnosti. Teprve podrobná turistická "bible" podala vysvětlení, že to byla Laleli Džami Tulipánová mešita. Měli jsme štěstí, protože to má být nejhezčí "barokní" mešita, věnovaná Mustafou III. a postavená v letech Mehmetem Ali Agčou nejznámějším stavitelem osmánské doby. Chvíli jsme bloumali po prostranství před mešitou, okukovali to tam a začali opět sestupovat do rámusu k s auty naplněné ulici. Při té příležitosti jsme mrkli i na jakousi tržnici, rozkládající se v suterénu nádvoří mešity. Podle plánku už to nemělo být k bazaru daleko a my opět šlapali po dlažbě s jedním okem na chodníku a druhým na okolí. Zahlédli jsme velké prostranství s mešitou a starou stavbou hned vedle a mysleli, že to bude nejspíše už ten historický "obchod'ák - bazar", ale chyba lávky. Z mešity se vyklubala Beyazit Džamii a ona stavba byla místní univerzita. Usadili jsme se tam v parku, začali louskat příručku a dohadovali se, kde asi co bude. Nebylo to tak jednoduché, protože Polyglott byl opět skoupý na slovo a mimoto se do toho stále pletl klučina, který neustále tvrdil, že má moje spolucestující opravdu nejvyšší čas si nechat vyčistit boty. Byl jsem naštěstí mimo hru, protože moje kecky do jeho kompetence nespadaly. Z čištění bot nakonec sešlo, přestože ten vtipálek dával lámanou němčinou na vyčištění bot tříletou záruku. 6

7 Beyazit Džamii byla postavena v letech jako první velká mešita po dobytí Konstantinopelu, jsou na ní vidět i stylové elementy Hagie Sophie a celé prostranství tam trochu připomíná nepřehledným množstvím holubů Benátky. Nechybí ani jejich krotkost a jsou tam i prodavači zrní. Kvůli těm holubům se mešitě říká i Güvercin Džamii - Holubí mešita. Podle pověsti mají všichni holubi pocházet od jednoho holubího párku, odkoupeného sultánem Beyazitem jednomu chudákovi. Proti mešitě se tyčí velká brána postavená v maurském slohu, kde byl dříve vchod do paláce Mehmeta II., který sloužil tak dlouho, než se sultán přestěhoval do Topkapi Serailu. Roku 1870 se z paláce stalo ministerstvo války a od roku 1943 tam sídlí istanbulská univerzita. Zrovna končily přednášky a podle toho tam bylo živo. Naší pozornost ale upoutala Beyazit Kulesi - Beyazitova věž. Z bílého marmarského mramoru ji nechal roku 1823 postavit Mahmut II. a sloužila jako hlídková protipožární věž. My ji ale použili jen jako orientační bod a vydali se dál k bazaru, kam to byl už jen kousek. Kapali Carsi patří k největší turistické atrakci města a první bazar tam nechal roku 1461 postavit Mehmet II. Byl postaven ze dřeva a sloužil plných 190 let, než při požáru lehl popelem. Byl postaven znova a tentokrát přežil jen 50 let, než opět vyhořel. To už toho měli nejspíš dost a rozhodli se postavit bazar z kamene. Ale ani ten nebyl ušetřen ohně. Poprvé vyhořel v roce 1894 a podruhé roku 1954, což mělo za následek další renovace a přestavby. Bazar se rozkládá na ploše m², je obehnán zdí s jedenácti branami a je to úplný labyrint zastřešených uliček plných krámků. Podobně jako i u jiných orientálních bazarů, či spíše souků, také tam je vše rozděleno podle druhu nabídky. Dostane se tam skoro vše a to jediné, co nedostalo, bylo jídlo, ovoce a koření. Myslím tím koření ve formě plných pytlů a beden. Vešli jsme nejbližší branou a dostali se do světa zlatníků. Jeden krámek vedle druhého a malinké výkladní skříně byly narvané šperky od moderních tvarů až po archaické výrobky hodné nějakého sultána. Moje spolucestující zůstala pochopitelně stát hned u první výlohy a začala studovat nabídku, přičemž mne spíše zajímaly jen ceny. Zlato prodávají na váhu a cedulka ve výloze zvěstovala, že jeden gram dvadvacetikarátového zlata stojí 9850 TL (tureckých lir), což bylo necelých 30 DM. Tak jsme stáli před výlohou, prohlíželi prsteny, čelenky a skoro dest centimetrů široké náramky a já se začal obávat, že se už dál nedostaneme. Přilepil se na nás ale jejich odháněč a šlo se proto dál. Ten odháněč měl vlastně úkol úplně opačný, protože měl jako naháněč spíš lákat zájemce do kšeftu. Dělal to ale tak vlezle a takovým způsobem, že u nás docílil pravého opaku. O nic jsme ale nepřišli. Ulička zlatníků nebrala konce a po chvíli jsme zjistili, že je všude k dostání to samé. Jak se tam všichni uživí, to je fakt ve hvězdách. Něco koupí turisté, ale toho nebude asi tolik. To spíše udělají tržbu domácí. Ti totiž peníze na spořitelní knížku moc neukládají, ti spíše za ušetřené peníze koupí nějaký ten náramek. Ani se jim při té jejich inflaci nijak moc nedivím. Tak jsme tam bloumali a bránili se nadháněčům, kteří to na nás zkoušeli nejen německy a anglicky, ale i polsky. To mne tam moc nepřekvapilo, to nic nového nebylo, protože jsmu už po cestě několikrát zaslechli ono typické polské šišlání šmaťchavým jazykem a v bazaru to 7

8 proto bylo samé: Proše pana, proše pana.... Jen nám hrozně vrtalo hlavou, kde se tam bere tolik Poláků. Měli jsme zato, že tam zřejmě něco staví, ale druhý den jsme se dozvěděli, že jsou to také turisté. Byla jich tam celá mračna. Určitě ted' nebudu přehánět tvrzením, že každý třetí turista tam byl Polák. Poznat byli už na dálku, protože byl každý obtěžkán ranci a igelitovámi pytlíky. Nakupovali převážně věci na oblékání a podle toho množství svetrů, bund a texasek, čouhajících z jejich batohů a tašek, si myslím, že si i nich doma prodejem těch věcí jejich cestu částečně i financovali. Opustili jsme uličku zlatníků a vydali se kolem suvenýrů ke kobercům. Měli tam jak vlněné, tak i hedvábné a provedením, materiálem, kvalitou a barvami mohly směle konkurovat kdejakému peršanovi. Pochopitelně že tam měli i jejich kelimy, ale ty Turci mezi koberce skoro ani nepočítají. To je druh, nacházející se pro Turky jen v zemi nikoho - někde mezi kobercem a dekou. Nejpestřejší nabídku ale měli pochopitelně prodavači suvenýrů. Všude se leskla tepaná mosaz a měd', nadouvaly se krásně propracované vodní dýmky a samozřejmě nesměla chybět ani keramika. Zahrával jsem si s myšlenkou na koupi vodní dýmky, ale ten nejmenší exemplář byl půl metru vysoký a s tím by byly jen potíže na cestě domů, protože byly dost neskladné. Tak jsem si dál jen prohlížel a dumal nad tím, jestli ta rezavá a zaprášená pistole, v jednom zastrčeném a nejspodnějším regále, je pravá. O kousek dál jsem ale našel další, stejně rezavou a uprášenou a došel jsem k názoru, že ty pistole nebudou ani tak pravé, jako spíše levé. Ty napodobeniny ale stejně vypadaly dobře. Pak to začalo být cítit kůží a to už jsme byli u krámků se semišem a hladkou kůží. Miniaturní krámky byly narvané bundami, kabáty, kostými a kalhotami. Naháněči tam překonávali všechny rekordy, u nás ale opět bezúspěšně, čemuž jsem se nijak moc nedivil. Kůži tam mají opravdu pěknou a poměrně lacinou. Převážná většina turistů se z Turecka nevrátí, aniž by nějakou tu bundu nekoupili. S trochou handlování se každý dostal lehce na 250 DM a když má výdrž a čas, tak i třeba pod 200 DM. Přičemž byla tamní ceny i bez handlování nejméně o třetinu nižší než v doma a to ted' jde pouze o věci, které měly i příslušnou kvalitu, nešlo o laciný šmejd. Ani tam jsme se ale nenechali zlákat a šli dál do oddělení textilu. Tam se všichni specializovali především na texasky a jelikož tam vládnul blázinec jak při výprodeji, tak jsme toho moc neviděli. Pod ornamenty zdobeným zastřešením onoho textilu hlaholilo samé proše pana, proše pana... a tak jsme práskli do bot a nejbližší branou bazar opustili. Dostali jsme se ven na jakémsi stanovišti taxíků a autobusů, zastavili se na rohu a rokovali co dál. Podle mapky jsme věděli, že to k Hagia Sophia nemůže být daleko, ale neměli jsme moc chuti se vracet se do hotelu až za tmy. S rozumováním jsme přestali v okamžiku, kdy jsme ucítili docela lákavou vůni. Stáli jsme před buffetem, kde prodávali tureckou specialitu - döner kebab. Připravuje se tak, že se na svislý rožeň napichují plátky hovězího či skopového masa, to celé se griluje a z toho otáčejícího se špalku masa se obřím nožem, připomínajícím spíše šavli, seřezává se upečená vrstva masa na rozříznutou půlku veky. Celé to ještě okrášlí zeleninou, polije se nějakou z mnoha omáček a gáblík je hotov. Nakonec jsme neodolali a po chvíli jsme měli možnost tu jejich specialitu 8

9 ochutnat. Bylo to opravdu výborné, já se ještě pro jistotu zeptal, jestli je naše cestovní apatyka dobře zásobená a šli jsme dál. Došli jsme až k dalším třem mešitám, ale na prohlídku už bylo moc pozdě a mimoto jsme vycházeli z toho, že budeme mít na prohlídku Istanbulu ještě celý příští den. Zastavili jsme se jen u jedné zajímavosti Čemberlitaš Ohořelý sloup. Nechal jej postavit císař Konstantin I. a z původní výšky padesátsedm metrů dnes zůstalo zachováno pouze 34,8 metrů. Sloup se skládal celkem z deseti kamenných válců, pocházejících z chrámu Apolona v Římě a až do roku 1105 stála na jeho špičce císařova statue. Sloup měl být symbolem spojení křesťanství s ostatním náboženstvím a podle legendy zazdili do základů dřevěnou sošku bohyně Athény z Troje, Noemovu sekeru, kámen, ze kterého nechal Mojžíš téci vodu a dvanáct košíků se zbytky deseti chlebů, kterými Ježíš nasytil desetitisíce hladových. Sloup obepínají obruče, podporující jeho stabilitu. Císařova statue roku 1105 nepřežila bouři a byla nahrazena kapitelem s pozlaceným křížem. Požár roku 1779 se zasloužil nejen o dnešní jméno sloupu, ale i o jeho podobu. Začalo se stmívat a byl nejvyšší čas na návrat. Byli jsme kousek od další brány do bazaru, kam moje spolucestující hned zamířila, prohlásila že mne povede a směle vykročila. Orientální bazary jsou na orientaci ale dost záludné, což jsme poznali už na našich dřívějších cestách. Když se někde naše skupina o nějakého člena zmenšila, tak to mělo na svědomí převážně bludiště bazaru. Nejjistější je se vracet ven stejnou cestou, kterou se tam přišlo. Nápomocné jsou nejrůznější orientační body na křižovatkách uliček, pochopitelně ale jen za předpokladu, že si je člověk uloží do paměti. Chtít ale projít bazarem aniž by jeden přesně věděl na kterém místě do něj vešel a který východ má hledat, tak to už chce i trochu odvahy. Riskli jsme to, ještě jsme se tam občas na něco podívali a pochodovali dál. Pochod byl ale čím dál tím delší a hledaný východ stále nikde. Občas jsme sice nějakou tu bránu našli, ale nikdy to nebyla ta pravá. Neříkal jsem nic a moje spolucestující také ne. Na jedné z dalších křižovatek ale zabočila opět někam jinam než bych šel já a i bez kompasu jsem poznal, že má v úmyslu tam běhat v kolečku. Nakonec jsem se nechal slyšet, že už toho mám tak akorát, a že ted' nepůjdu já s ní, ale ona se mnou, protože já ted' jdu z bazaru ven a odtamtud rovnou do hotelu. Když jsme do bazaru vešli poprvé, tak jsem si přeci jen nějaký ten orientační bod zapamatoval a i trochu víc se tam rozhlížel po okolí a ne jen po výlohách. S určitým pocitem triumfu jsem brzy dorazil k uličce zlatníků a teprve podle první výlohy, kterou jsme si v bazaru prohlíželi, nabyla i moje spolucestující přesvědčení, že jsme u správné brány, kterou jsme do bazaru vešli. Na zpáteční cestě k hotelu už na ulicích začali rozsvěcovat pouliční lampy a my dost pospíchali. Ve tmě vše přeci jen vypadá trochu jinak než za světla a na nějaké bloudění jsme už moc náladu neměli. Jako vodítko nám posloužily mešity kolem kterých jsme šli odpoledne a když jsme opět dorazili k jedné velké křižovatce, tak jsme věděli, že máme vyhráno. Jediných potíží, kterých jsme se ale nikde nezbavili, byly díry na chodnících, které byly za tmy ještě záludnější než za dne. Zastavili jsme se ještě v malém obchůdku, koupili láhev minerálky jako proviant na cestu příštího dne a zamířili už rovnou do hotelu, kde jsme chvíli louskali hádanku, co 9

10 to asi bylo za autobus před jedním buffetem. Měl arabsky psané číslo, byl nepředstavitelně napakovaný kufry a ranci, kolem se tísnil a brebentil houf mouřenínů a na boku autobusu se latinkou pyšnil nápis Teheran. Jestli to byla linka, turisté, či obchodníci to nevím, ale podle té bagáže na střeše bych nejspíše tipoval na třetí variantu a není vyloučené, že byli v Turecku i na práci. V hotelu jsme pospíchali na pokoj a těšili se na sprchu, ale to první, co nás na pokoji uvítalo, byla psí zima. Klimatizace tam sice byla, ale ať jsem jí domlouval jak chtěl, topit nezačala. Naštěstí tam ale bylo dost rezervních dek. Ochutnali jsme také první láhev naší alkoholové "medicíny koupené v DFS ve Stuttgartu a šel jsem do vany. Nějakou dobu jsem si lebedil a pak se stal malér. Kolem vany byly dlaždičky a jedna byla formovaná jako držadlo. Toho jsem se při vstávání z vody chytil, ozvalo se lupnutí a já opět dřepěl ve vodě, třímajíc v ruce to ulomené ucho jako telefonní sluchátko. Moc by mne zajímalo, jaký jsem měl v té chvíli výraz v obličeji. Začal jsem dumat co s tím, ale jsme vždy vybaveni pro všechny eventuality a v kufru se nacházela i tuba prvotřídního lepidla. To jsem s sebou měl hlavně kvůli botám, kdyby měla odejít podrážka či podpatek. Kapka lepidla na každou stranu onoho telefonu, chvíli podržet a už bylo vše zase jako nové. Jen moji spolucestující jsem ještě musel varovat, aby se toho zázraku už radši moc nechytala. Takove"držadlo", či spíše upadadlo, tam bylo ještě jedno a já nehodlal plýtvat moje lepidlo na jejich dlaždičky v koupelně. Po vykoupání jsme se odebrali do jídelny, kde už bylo poměrně plno a kde nás poslali ke stolu s cedulí Camel tours. Těch "velbloudů" už tam bylo požehnaně a nám bylo hned jasné, že mezitím dorazili i kumpáni z Mnichova, Frankfurtu a co já vím odkud ještě. Tři dlouhé stoly byly plné, ale my stále ještě doufali, že ti všichni nejsou jen naše skupina. Jak se později ukázalo, tak jsme doufali marně. K večeři byl zeleninový salát jako předkrm, následovala hrachová polévka, dále guláš s bramborovou kaší a nakonec hroznové víno. Tak dobré, jako ten odpolední kebab, to sice nebylo, ale celkem to ušlo. Po jídle se objevil přísně vyhlížející Turek a my byli informováni, že nás zítra čeká pestrý den a proto že se z hotelu vyjede už v osm hodin ráno. Prohlídka města měla být jen dopoledne, aby mohl odpoledne každý něco podniknout na vlastní pěst. Také nám bylo navrhnuto, že se můžeme za příplatek 30 DM na osobu zúčastnit extraprohlídky, která na našem standardním programu nebyla. Byla v tom jízda lodí po Bosporu a návštěva Topkapi Serailu. Ten Topkapi byla totiž jediná věc v celém programu cesty, jejíž vynechání bylo velkým "kiksem" a opravdu nevím, co si u toho mysleli, když při planování cesty Topkapi vynechali. Zřejmě mysleli na těch 30 DM na osobu navíc, to ale nic neměnilo na skutečnosti, že nám bylo hned jasné, že na ten odpolední extravýlet pojedeme. Po jídle jsme ještě trochu oťukávali naše spolustolovníky a pomalu ale jistě zjišťovali, že všichni do naší skupiny opravdu patří. Nakonec se přihlásilo ranní brzké vstávání a odpolední pochod'ák po istanbulské dlažbě a my se poměrně brzy odebrali na kutě. První den v Turecku skončil a přestože okružní cesta ještě ani nezačala, bylo prvních dojmů víc než dost. 10

11 Nejdůležitější ale bylo poznání, že se pod slupkou tzv. evropského rázu života skrývá země, v jejíž historii není tisíc let žádná dlouhá doba. První archeologické objevy určitého druhu kultury na území dnešního Turecka pocházejí již z doby kamenné a bronzové, tzn. z let př. n. l., ale až kolem roku 1800 př.n..l., kdy vznikla říše Chetitů s hlavním městem Hattusa, lze mluvit o prvním indoevropském státě. Chetité ovládli náhorní plošiny celé Malé Asie a roku 1600 př. n. l. dokonce i Babylon. Po roce 1450 př. n. l. už patřili Chetité za vlady Supiluliuma vedle Egypta a Asyrie k největším říším té doby a jejich moc si udrželi asi dvěstěpadesát let. Celá říše se sice rozpadla, ale malé chetitské státy se udržely ještě i do 9. století př. n. l. V oblasti jezer na východě vznikla říše Uretrejců. Ti měli ale neustálé nesrovnalosti s Asyřany a zachovaly se i záznamy z asyrských válečných výprav právě proti zemi Urartu, která je identická s biblickou zemí Ararat. Uretrejci neměli proti Asyřanům moc velkou naději na přežití a vše skončilo zaniknutím jejich říše v 6. století n. l. V době následující nelze ani tak mluvit o vzniku nových říší, jako spíše o založení menších či větších státečků. Dalo by se říci, že co kmen, to stát. K těm kmenům patřili Phrygové, kteří kolem roku 750 př. n. l. založili stát na území mezi dnešním Eskisehirem a Ankarou, s hlavním městem Gordion. Ti se ale dostali k moci jen proto, protože byli nápomocni při zničení říše Chetitů a protože kdo s čím zachází, tím také schází, tak je o moc připravili kočovní Kimmerové. Udrželi se jen kolem města Afyon a to jen do roku 546 př. n. l., kdy se celé Malé Asie zmocnili Peršané. Potíže měli Phrygové také s kmenem Lyderů, ale o těch toho moc známo není. Ti se usadili na západě a nejmocnější byli za vlády Kroisa, př. n. l. Jejich hlavním městem byl Sardes, ležící východně od dnešního Izmiru. Ve stejné době, jako lyderský stát, vzniknul kolem dnešní Antalye stát Lykyjců. Podle Heroda měli pocházet z Kréty a centrem jejich moci bylo město Xanthos. S Lykyjci sousedili Karerové, což ale byli jen vazalové Peršanů a sídlili mezi městy Milet a Mugla. V turecké historii to ale, až na Chetity, byly pouze historické epizodky a největší vliv tam měli pochopitelně Řekové. První řecká sídliště vznikla již roku 1050 př.n.l, ale teprve v 7. století př. n. l. došlo ke kolonizaci ve velkém stylu. Centrem byl Milet a v roce 500 př. n. l. se přidaly Smirna, Ephesus a Prieny. Vznikl ionský svazek států nejen s jedinečnou kulturou, ale i mocenskými požadavky a šli dokonce tak daleko, že se roku 494 př. n. l. postavili na odpor Peršanům. Toto rozhodnutí ale nebylo moc šťastné a nemohlo to skončit jinak, než zničením Miletu a pádem ionské kultury. S Peršany si nakonec poradil roku 333 př. n. l. Alexander Veliký u Issos, nedaleko dnešního Adana. Dokud byl Alexander Veliký naživu, tak bylo vše v pořádku, ale po jeho smrti začaly tahanice mezi jednotlivými vojevůdci o moc nad dobytým územím od Egypta až po Indii a v Malé Asii nastala vláda Alexandrových diadochů Lysimacha, Antigona a Seleuka. Zvýhodněn jeho mocí a bohatstvím se stal Pergamon hlavním městem a až po smrti posledního krále se stal Pergamon roku 133 př. n. l. pouhou provincí římské říše. Nedá se ale říci, že mu to bylo na škodu. 11

12 Kulturní i hospodářská úroveň dosáhla výše, které nikdy předtím (ani potom) nebylo dosaženo a všude, od Izmiru až po východní Anatolii, lze nalézt stopy činnosti římských architektů. Byla postavena celá řada chrámů, aquaduktů, mostů, lázní, opevnění, atd. Ale ani vláda Říma nebyla věčná. Ve 4. a 5. století n. l. se začala vyvíjet byzantská kultura, mající kořeny v klasické kultuře nejen římské, ale i helénské a orientální. Roku 330 zvolil Konstantin Veliký starý Byzantion jako jeho hlavní město a "Nový Řím" dostal jméno Konstantinopel. Po rozpadu římské říše v roce 395 zažila Byzanc za císaře Justiniána ( ) dobu největšího rozkvětu a říše se rozkládala od západního středomoří až po Kavkaz a od Alp až k Egyptu. Není proto divu, že jsme se při našich minulých cestách tak často setkávali se stopami Byzance všude možně a teprve po roce 1071 byla ztracena část Anatolie, kde se přihlásili ke slovu Seldžukové. Bohatství Konstantinopelu bylo nejen obrovské, ale zároveň i lákavé, dostali na něj zálusk i křižáci a skončilo to nakonec roku 1204 vydrancováním a vypálením města. To byla katastrofa, ze které se Byzanc už nikdy nevzpamatovala. Malou roli si v tisíciletých dějinách zahráli i Arménci, ale, vyjádřeno divadelní hantýrkou, šlo pouze o tzv. "štěk" a větší roli si zahráli Seldžukové po vítězné bitvě u Manzikertu, roku Dostali se až ke Středozemnímu moři a jejich sídla moci byla v městech Konya a Kayseri. Se Seldžuky už jsme se také několikrát setkali v dějinách jiných zemí. Byli totiž zapřisáhlými protivníky křižáků a o pád jejich moci se postaraly kmeny ještě divočejší než byli Seldžukové Mongolové. O velikosti jejich někdejší moci dnes svědčí řada mešit, medres, karavanserají a kastelů, čili pevností. Typickým znakem všech jejich staveb jsou bohatě zdobené portály, ornamenty nesou znaky perského vlivu a opakují se nejen na průčelí staveb, ale i na kobercích a řezbách a vysoké dokonalosti dosáhli i při výrobě kachlíků. Fajence jsou proto dnes neodmyslitelnou součástí výzdoby mnoha mešit. Neobyčejně vysoké urovně dosáhli v té době i lékaři, filozofové, básníci a theologové. V Konye žil mj. i Mewlana Celaleddin Rumi, zakladatel řádu tančících dervišů. Zrovna tak jako u Seldžuků, pochází pojmenovaní Osmánců ne podle jména kmene, ale podle jména zakladatele dynastie. V osmánské dynastii se setkáváme s mnoha známými jmény vládců spojených s dějinami nejen Turecka, ale i blízkého a dalekého okolí a v neposlední řadě řadě spojených i s řadami opravdu jedinečných staveb. Za doby vlády Osmánových následovníků Orhana a Suleimana, se osmánská moc rozšířila po celé západní části Malé Asie a posílil ji i Murat I. jeho vítězstvím nad Srby na Kosovo poli roku Bezprostředně po bitvě byl ale zavražděn, novým vlácem byl provolán jeho syn Beyazit I., který dostal možnost proslavit se dobytím Konstantinopelu. Z nového úspěchu ale nic nebylo a nové nebezpečí začalo hrozit ze strany Mongolce Timura Lenka. K bitvě došlo roku 1402, Beyazit byl poražen, dostal se do zajetí a rok nato zemřel. O dobytí Konstantinopelu se za jeho vlády snažil i Murat II. ( ), ale to se podařilo až roku 1453 jeho nasledovníkovi Mehmetovi II. 12

13 Dalšími osobnostmi osmánské dynastie byli Selim I. ( ) a Suleiman I. s přízviskem Nádherný ( ). Selim při jeho výbojích obsadil i Mekku a Medinu a vítězstvím nad Mameluky si zajistil i moc v Egyptě. V jeho stopách pokračoval Suleiman I. a stavby spojené s jeho jménem nás loni v Izraeli provázely skoro na každém kroku. Suleiman I. byl úspěšný nejen jako stavitel, ale i jako vojevůdce. Roku 1526 porazil Mad'ary u Moháče a tři roky nato stál před Vídní, kde sice neuspěl, ale jeho moci to jinak neuškodilo. Jeho lod'stvo ovládlo celé Středozemní moře a severoafrické státy byly přinuceny odvádět mu tribut. S neúspěchem u Vídně se Suleiman I. však nesmířil a roku 1566 se vydal na novou výpravu. Nebyl už nejmladší, bylo mu sedmdesátšet let a nakonec ho při obléhání Szigetvaru ranila mrtvice. Tak skončil poslední z nejvýznamnějších sultánů osmánské dynastie a žádný z dalších už tak úspěšný nebyl. Selim II. prohrál roku 1571 námořní bitvu s Benátčany a Španěly u Lepata a není vyloučeno, že na tom určitou roli hrála i skutečnost, související s jeho přízviskem Mest (Ožrala). Roku 1683 se vydala turecká vojska znovu na Vídeň. Vezír Kara Mustafa si svým úspěchem mohl být jistý, protoze měl dvacetinásobnou přesilu, ale přesto byl v bitvě na Kahlenbergu císařskými vojsky, za význačné pomoci Poláků, přinucen k ústupu. Z potíží s Turky nakonec profitovali vídeňáci. Mezi kořistí se nacházely i pytle kávy a co se z toho nakonec ve Vídni vyklubalo, je dostatečně známo z tamních nesčíslných kaváren. V následujících letech Turky stíhaka porážka za porážkou a tak nakonec ztratili nejen Budapešť a Bělehrad, ale i celý Pelopones. Ke slovu se začal hlásit i ruský car a celé 18. století bylo poznamenáno politickými neshodami mezi oběma zeměmi. Roku 1774 si Rusové vynutili volný průjezd Bosporem a Dardanelami a jen v době, kdy byl car zaměstnán Napoleonem I., měli Turci trochu klidu, kterého využil sultán Mahmut II. ( ) k vyřízení vnitrostátních potíží. Velitelé (akča) elitních vojsk (janičarů) se začali trochu moc míchat do politiky a skončilo to roku 1826 na At Meydani masakrem janičarů. V letech došlo k největšímu konfliktu s carským Ruskem - ke Krymské válce. Turci našli sice oporu v Angličanech a Francouzích, ale ti šli hlavně za jejich zájmy. Byla to doba tzv. "nemocného muže na Bosporu". Sultán Abdulaziz ( ) vládl pouhé tři roky než byl zavražděn a jeho následovník byl u moci jen tři měsíce, než se přišlo na to, že je zralý spíše do blázince než na trůn. Delší dobu se udržel u moci despota Abdulhamit II. ( ). Ten se sice snažil za pomoci císařského Německa osmánskou říši upevnit, ale nijak zvlášť úspěšný nebyl a Rusko - turecká válka ( ) jej stála převážnou většinu evropských území. Povstaním "Mladých Turků" (1908) nakonec doba jeho vlády skončila. Za vlády Mehmeta V. byla sice snaha o nezbytné reformy vidět, ale tažení proti Tripoli ( ), obě války na Balkáně ( ) a první světová válka ( ) postavily Turecko před další, přednější problémy, než byla reforma. Po roce 1918 bylo Turecko obsazeno a rozděleno 13

14 na okupační zóny a na scéně se objevil Mustafa Kemal Paša. Popularitu získal vítězstvím v bojích o Dardanely, stal se jakýmsi tureckým Janem Žižkou a události dostaly poměrně rychlý spád. Roku 1922 byl zrušen sultanát a rok nato vznikla turecká republika s hlavním městem Ankarou a Mustafou Kemalem Pašou jako prezidentem, kdy přijal příjmení Atatürk. To byla také novinka, protože až do roku 1934 nebyla příjmení v Turecku obligátní. Byla to zároveň i jedna z mnoha reforem, jichž se Turecko nakonec dočkalo. Dalšími změnami bylo zavedení latinky (1928), gregoriánský kalendář (1926), zrušení mnohoženství (s tím byly dost patálie), bylo zavedeno volební právo žen (s tím byly asi ještě větší patálie), neděle byla zavedena jako svátek a došlo i na zákaz nošení fezů, z čehož zase neměli radost ve Strakonicích, kde se ty fezy houfně vyráběly. Když Kemal Atatürk zemřel, zanechal po sobě stát, který dělal dojem poměrně moderního evropského státu, ale bylo by iluzorní věřit, že se mu během tak krátké doby podařilo pouhými reformami a paragrafy zlikvidovat vše, co dlouhá tradice v Turecku zanechala. Nemusí se nad tím nijak zvlášť přemýšlet, aby se každému objevily určité podobnosti třeba s kulturní revolucí v Číně, kde se také snažili vymýtit vše staré, ale (naštěstí) se jim to na 100% nezdařilo. Nejnovější dějiny Turecka se řídily podle motta: "Perte se a žerte se!. Potáceli se mezi Orientem a Okcidentem a dost dobře nevěděli jak z toho začarovaného kruhu ven. Skoro celou druhou světovou válku byli Turci neutrální a válku vyhlásili Německu až v únoru 1945 to aby také něco získali - a jedině, kde se válčilo, bylo ve vládě o koryta a někdy i s Řeky, jako třeba na Kypru. Občas tam také měli zemětřesení, což občas přinutilo jejich politiky starat se i o lidi a ne jen o jejich vlastní žlab. Politické rozbroje nebraly konce a nakonec vše roku 1980 skočilo vojenským pučem. To už jsou ale dějiny z našeho hlediska celkem nezajímavé, protože kvůli této historii do Turecka zcela jistě nikdo nepojede. Pátek, To, že se v Orientu časem nehospodaří ani nešetří, se pochopitelně nevztahuje na turisty. Ten den jsme vstávali jako do práce a po snídani, kdy jsme při žvýkání chleba s máslem a marmeládou vzpomínali na pestré loňské ranní buffety, se všichni shromáždili v hotelové hale. V osm hodin se mělo odjíždět, ale až do devíti se nic nedělo. Průvodce už z toho byl celý vedle a stále jen telefonoval kde že zůstal náš autobus viset. Zpoždění mi nijak moc nevadil, protože čím později vyjedeme, tím větší je naděje, že se počasí umoudří. Ráno totiž zase začalo pršet a ani ostatní si nenaříkali, protože před hotelem vybalil krámek prodavač textilu a o kratochvíli bylo pro dámskou část výpravy postaráno. Nakonec s asi hodinovým zpožděním autobus přeci jen dorazil, vydal se s námi do ulic a průvodce začal vykládat. Měl zatím nejlepší němčinu jakou jsem kdy u průvodce na cestách zažil a od prvního okamžiku se na nás začal řítit vodopád informací. Jako první udělal plán na celý den. Kvůli špatnému počasí zrušil výlet lodí po Bosporu a místo toho přibral do prohlídky několik dalších zajímavostí, kde budeme pod střechou. Protože odpadly jízdenky na lod', odpadl i příplatek na onen extravýlet. Plán na ten den jsme měli a mohlo se začít. Jízda městem 14

15 nebyla nijak zajímavá, ubrečený Istanbul nedělal nijak lákavý dojem, a tak všichni jen seděli a poslouchali ten příval slov. Vzal to od dějin přes politiku až k nejnovějším drbům. Po cestě nám ukázal jen starodávnou cistemu, sloužící dnes jako fotbalové hřiště a už se jelo přímo k první zastávce naší okružmí jízdy - kostelu Chora (Kariye Džamii). Ještě tam nebylo otevřeno a my se trochu toulali po okolí. Dostali jsme se do uliček, kde lide bydlí v prkenných chatrčích, což byl po včerejších moderních bulvárech dost velký kontrast. Škvírami mezi těmi fošnami jim do příbytku muselo určitě hrozně táhnout a i obyvatelé byli jejich oblečením poměrně smutnou ilustrací toho, jak se v Istanbulu ještě dnes nuzně žije. Chodili jsme po okolí a ke kostelu jsme přišli málem jako poslední. Objevili jsme totiž malou dodávku vrchovatě naloženou kostmi, kde právě hodoval houf koček. Moje spolucestující byla pochopitelně nadšená, pustila se okamžitě do focení a já jen začal hlídat počet udělaných snímků. S jejím focením zvířat mám totiž zkušenosti ještě z Jordánska, kde jen na stádo koz praskla skoro polovina filmu. Náš houf se nakonec sešel v kavárně u kostela. Průvodce si nás srovnal jak na pionýrském táboře a šlo se. Kostel Chora vlastní nejkrásnější fresky a mozaiky v celém městě. Byl postaven za vlády císaře Justiniána ( ) a později několikrát restaurován. Roku 1511 byl přeměněn na mešitu a bylo velkou výjimkou, že nedošlo k zamalování všech tamních výjevů, poněvadž mohamedánské naboženství nedovoluje zobrazování lidí. K tomu došlo až začátkem 18. století, kdy již byli mohamedáni zřejmě pokrokovější. Vešli jsme do kostela a pustili se do prohlížení. Mozaiky byly provedeny opravdu pěkně a dali si i dost velkou práci s jejich restaurováním. Všude byly biblické výjevy a úplně se vnucovaly vzpomínky na loňský Izrael. Kostel nebyl nijak rozlehlý a my vycházeli z toho, že je jeho prohlídka jen jakýmsi extempore před památkami daleko zajímavějšími. V tom jsme se ale hrozně mýlili. Průvodce začal vykládat a pomalu, ale jistě, se dostal až k bibli a bylo zle, protože vše začal rozebírat do nejmenších podrobností. Nebral fresku po fresce, ale každou ještě rozebral na malinkaté části a jeho vykládání, co která scéna znázorňuje, nebralo konce. A to stylem, jako když se člověk dívá na louku kde se pasou ovce a někdo mu k tomu dává obšírné vysvětlení, že je to louka, na které se pasou ovce. Proto netrvalo dlouho a my už jen hledali něco, nač si tam sednout. Je docela možné, že to všechno byly pro většinu návštěvníků novinky, ale nám se to zdálo být jen ztrátou času. Úplně jsem si mohl můj izraelsky cestopis ušetřit, protože jeho přednáška bylo něco obdobného. Nebralo to konce a skupina začala pomalu reptat. Shodli jsme se na tom, že se asi rád poslouchá a už jsme jen odevzdaně čekali, až se vypovídá i z těch největších banalit. Nejhorší na tom bylo, že se nám to tam, možná až na ty fresky, nijak obzvlášť výjimečné nezdálo. Udělal jsem jeden snímek venku, jeden snímek uvnitř a byl jsem hotov. A to určitě nepatřím k těm, kteří na pěkných věcech šetří filmem, protože filmů jsem měl s sebou víc než dost. Mít ho jako průvodce třeba v Karnaku, tak jsme se z Egypta vraceli asi nejdříve za dva měsíce. Nakonec se přeci jen vypovídal a my šli k autobusu. Mezitím dorazil ten náš, se kterým jsme měli původně jet a my jsme se dozvěděli, že se dostal kvůli bouračce do zácpy a proto to zpoždění. Autobus byl sice o něco větší než ten první - 15

16 náhradní, ale přesto byl plný. Měli jsme smůlu, protože i na našem zadním sicu jsme měli sousedy a my cestou do města potichu proklínali naší obří skupinu. Nálada klesla úplně na bod mrazu, když jsem při jednom prudkém zabrždění vyplachtil i s rancem ze sedadla do uličky. Naštěstí ale jízda netrvala dlouho a my zastavili u mešity sultána Suleimana (Süleymaniye Džamii). Patří k nejhezčím mešitám v Istanbulu a byla postavena architektem Sinanem v letech , který byl ve své době nejprominentnějším stavitelem. Původně byl sice jen pouhým "ženistou" u janičarů a jeho specialitou byly mosty. Teprve později, když už mu bylo přes padesát let, dostal zakázky i na stavby větší, nádhernější a okázalejší. Stavitelem musel být skutečně dobrým, protože jinak by si ho za architekta Suleiman, zvaný Nádherný, nevybral. Mešita v sobě skrývá i číselnou hříčku. Má čtyři minarety a deset galerií. Suleiman byl totiž desátým sultánem a čtvrtým, vládnoucím v Istanbulu. Nejdříve jsme přišli na čtverhranné nádvoří s dvacetičtyřmi sloupy z bílého mramoru a růžové žuly, nesoucích dvacetosm malých kopulí. Uprostřed nádvoří je nezbytná kašna na obřadné mytí před modlením. Nejdříve jsme se všichni rozprchli za focením a každý hledal ten nejhezčí pohled z podloubí na minarety, což se ale našemu neustále mluvícím průvodci vůbec nelíbilo. Pak už nás čekalo jen zouvání a my šli do vlastní mešity. Jako všude jinde, tak i tam, mne ohromila obrovská rozloha modlitební síně. Měří 57 x 60 metrů a nad ní se ve výšce 53 metry klene kopule a průměru 26.5 metru. K tomu ještě přijdou dvě polokopule na západní a východní straně a aby byl dojem dokonalý, klene se na zbývajích stranách ještě po pěti menších kopulích. Výzdobou a propracováním nebylo šetřeno ani na mihrabu a minbaru - obojí je z bílého mramoru. Měli jsme sice smůlu s počasím, ale i ta trocha světla z venku, padající dovnitř stotřicetišesti okny, dávala tušit, jak asi vše vypadá, když svítí slunce. Pochopitelně tam nesměly chybět ani fajence a všude ležely obrovské koberce a jejich vzor rozděloval celou modlitební halu na malá políčka, která při modlení každému určila jeho místo. Další pozoruhodností mešity bylo mauzoleum sultána a jeho favoritky Roxelany. Je to osmihranná stavba s kopulí na sloupech a to by nesměl být Suleiman, aby neměl něco zvláštního. Barevná okna a kachlíky jsou samozřrejmostí, ale kopule, posázená smaragdy a horskými kristaly, se přeci jen tak často nestavěla. Náš ciceron toho sice napovídal hodně, ale tam vše mluvilo samo za sebe a výklad spíše rušil. Místo popisu toho, co stejně sami vidíme, mohl spíše povědět něco o způsobu, jakým se dostal Suleimanův syn k moci. Po Suleimanově smrti se totiž měla nechat Roxelana dobrovolně zabít, aby tak jejímu synovi umožnila zdědit trůn. Tato metoda se prý kdysi praktikovala poměrně často a jeden se někdy zamyslí nad tím, jak to tenkrát s tou jejich vyspělou civilizací vlastně bylo. Opustili jsme Suleimanovu mešitu a vydali se mokrými ulicemi města za dalšími pozoruhodnostmi. Dojeli jsme ke "Zlatému rohu" s mosty Atatürkovým a Galata. Na stejném místě, jako most Galata, byl postaven už roku 1845 most dřevěný, který byl později nahrazen mostem 16

17 železným. Dnešní most postavila německá firma v letech , je 468 metrů dlouhý, 22 metry široký a spočívá na 22 pontonech. Tím blokuje volný přístup k vnitřnímu přístavu a proto třikrát týdně, vždy mezi 2-4 hodinou ranní, vypojí prostřední část pontonů i s vozovkou a tak vzniklým průplavem umožní lodím vjezd a výjezd. Galata je dnes dopravním centrem města a podle toho to tam vypadalo. Náš autobus se prodíral plechovou lavinou, kde se střídaly nejnovější modely vozů s obstarožními kárami. Nejtypičtější to bylo na taxíkách. Bylo mezi nimi množství nejen nových mercedesů, ale i mnoho amerických křižníků z padesátých let. Oblíbeným dopravním prostředkem tam jsou i tzv. dolmus. Taxíky velikosti VW-busu, jezdící podle pevných tarifů a mající své zastávky a pochopitelně i autobusy, nad kterými by jeden málem brečel, protože často dělaly dojem, že je drží pohromadě jen nezměrná víra v Allaha. Pestrou podívanou jsou tam i náklad'áčky. Převážně také starší modely, ale je vidět, že jsou do nich jejich majitelé přímo zamilovaní. Často přímo hýří barvami, všude mají nějakou ozdůbku a kabina řidiče nezřídka dělala dojem pouťové střelnice. Od papírových kytek, přes nejrůznější bambulky až po panenky a fotografie fotbalistů a hvězd všeho druhu, tam bylo, jako dekorace, zastoupeno úplně vše. Záliba v propracování detailů byla vidět i na takových věcech, jako jsou miniaturní tepané mřížky na koncových světlech. Pokračovali jsme v cestě a zanedlouho zastavujeme u Hagia Sophia (Aya Sofya Posvátná moudrost), snad nejznámější stavby města, sloužící dříve jako kostel, následně jako mešita a dnes jako muzeum. První kostel na tom místě nechali postavit císaři Konstantin a Konstantinos v letech Ten vyhořel a stejný osud měl i kostel Theodosia II. Třicetdevět let po druhém požáru položil císař Justinián základní kámen stavby, mající za úkol překonat i chrám Šalamounův. Sto stavitelů a dělníků stavělo pět let a mohl císař Justinián pronést památnou větu: Šalamoune, já tě překonal. Po špatných zkušenostech se dřevem a požáry, nesmělo být při stavbě použito žádné dřevo a jako materiál zůstal pouze mramor, pískovec a cihly. Císař na stavbu osobně dohlížel a jím pověření slídili po všem, co by se dalo na stavbě použít. Není tedy divu, že se tam dají objevit i mramorové sloupy z daleko starších chrámů až z libanonského Baalbeku, Heliopolis, Ephesu a Delphi. Čtyři mohutné pilíře, nesoucí kopuli z obzvlášť lehkých cihel, jsou z pískovcových bloků, k jejichž spojení sloužilo místo malty roztavené olovo. Byla to stavba nejen gigantická, ale i drahá a císaře ta legrace přišla celkem na třistašedesát metráků zlata. Dlouho se z ní ale neradoval, protože stavbu poškodilo roku 553 zemětřesení a čtyři roky poté byla při dalším zemětřesení poškozena nanovo. Oprava byla nezbytná, ale nijak úspěšná. Zřítila se při tom totiž část klenby a i zbytek musel být stržen. Při generálce kopuli o víc než šest metrů zvětšili a má dnes úctyhodný průměr třicetjeden metr. A do třetice všeho dobrého i zlého - při třetím zemětřesení, roku 869, to odnesla jedna z polokopulí a trvalo stodvacetpět let, než mohl být chram opět vysvěcen. Kostel sloužil až do roku 1204, kdy jej po dobytí Konstantinopelu vydrancovali křižáci. Pohnutá historie ale ještě nebyla dávno u konce dobyl města sultán Mehmet II. a 17

18 dva dny nato už kostel sloužil jako mešita. Došlo i ke změnám stavby, přibyly podpěrné hradby, minarety, kašna a železná konstrukce jako výstuha klenby. To by bylo celkem v pořádku, jenže se s muslimským náboženstvím nesrovnávaly malby všude na stěnách, protože fresky bylo to jediné, co tam křižáci, kostel nekostel, neukradli. Křižáci ukradli co se dalo a vůbec se nepozastavili nad tím, že drancují kostel. Podle nich to byla jen svatyně východokřesťanských modlářů a proto ono drancování. Mohamedáni zničili, resp. sebrali kostelu i to poslední co mu ještě zbylo nádherné fresky, které jednoduše zasádrovali. Fresky se zase objevily až v letech při celkové renovaci, ale jen nakrátko, protože je nechal sultán Abdülmečit obratem zase přebílit. Teprve za Atatürka byly opět restaurovány, ale to už Hagia Saphia nebyl ani kostel a ani mešita, ale docela obyčejné muzeum. Šli jsme jen do muzea a moc si libovali, že se se v té zimě nemusíme zouvat. Dostali jsme se na nádvoří s orlojovým pavilonem a hrobkami osmánských sultánů a princů a jdeme starými bronzovými dveřmi z roku 883 do předsálí. Všude je mramorové obložení stěn a kde není mramor, tam jsou na zlatém podkladě mozaiky. Jestli nás ohromilo už předsálí, co teprve vlastní hlavní hala. Víc než padesátpět metrů nad námi se klenula obrovská kopule a všude kolem jsou arkády, oddělující postranní lodě. Celá katedrála zabírá plochu 7570 m² a řadí se tak k těm největším na světě. Procházíme prostorami, obdivujeme výzdobu a každý má plné ruce práce s tím, jak celou tu nádheru a rozlehlost dostat na matnici fotoaparátu. Je to ale snaha úplně zbytečná pokud člověk nevlastní širokoúhlý objektiv typu rybí oko. Mimo ornamentů, fresek a mozajek, upoutaly naší pozornost hlavně kruhové štíty u hlav sloupů, kde jsou zlatými písmeny napsána jména prophetů. Byli jsme upozorněni na estetiku arabského písma a dozvídáme se, že každý písař cvičil jednotlivé tahy tak dlouho, až byl schopen napsat jednu a tu samou věc několikrát za sebou, aniž by mezi tím byla nějaká odchylka. Písařská zkouška byla celkem jednoduchá. Jedním a tím samým citátem popsal několik archů a když se ty archy na sebe položily, tak se musela všechna písmena bez nejmenší odchylky krýt. Ta zkouška byla proto ve skutečnosti všechno možné, jen ne jednoduchá, což zjistí každý, kdo se dvakrát po sobě pokusí úplně stejně podepsat. Po prohlídce jsme se ještě zastavili u jedné zvláštnosti potícího se sloupu. Saháme do otvoru v mramoru a dohadujeme se, jestli je mramor opravdu vlhký a zda je to opravdu taková zvláštnost. Potvrdit to nemohu, ten den tam bylo vlhké všechno a všude. Vysvětlení má být v tom, že je mramor pórézní a nasává vodu. Ještě tam mají studené okno", kterým i za největšího vedra proudí chladný vzduch. Ale ani to jsme nemohli ověřit, protože tam studeně táhlo odevšad a my bychom uvítali spíše nějaké teplé okno. Tudíž jsme ani nic neověřovali, protože nikdo neměl zájem v té zimě vyhledávat ještě nějaký zázračný ledový průvan. Prohlídka muzea skončila, postávali jsme opět venku a poslouchali co nás čeká dál. Protože prohlídka bude trvat celý den, jedeme nejdříve do Topkapi. Před odjezdem ale každý ještě fotografuje mešitu sultána Ahmeta, tyčící se za parkem hned naproti. Je škoda, že nesvítilo slunce, ale nedá se tvrdit, že by pohled na mohutnou siluetu s minarety, tyčícími se proti olověnému nebi, 18

19 nebyl poutavý. Pak už jsme jen utřeli zamžené objektivy, utáhli šály a šli po čvachtající dlažbě k autobusu. Přestože je to k Topkapi Serail skoro jen skok, nejdeme pěšky, ale jedeme. Palác se rozkládá na špici poloostrova mezi Zlatým rohem a Marmarským mořem na místě, kde kdysi stála řecká akropolis. Jeho jméno "Palác dělové brány" pochází od skutečné brány, stržené v 19. století. Dnes serail, čili dřívější palác, slouží jako muzeum s jedinečnými sbírkami pokladů a islámských relikvií dovezených sultánem Selimem I. roku 1517 z Káhiry. Po dobytí Konstantinopelu byly paláce byzantských císařů z velké části zničeny a proto nechal Mehmet II. postavit nové sídlo na místě dnešní univerzity a roku 1462 bylo započato se stavbou Topkapi. Ten se ale stal sídlem moci až za sultána Selima. Několikrát došlo k přestavbě a hlavně rozšíření paláce a nakonec jeho styl a výzdoba dosáhla měřítka, hodného pouze moci a nádheře sultánova dvora. Vystoupili jsme z autobusu na prostranství s alejí stromů, patřící dříve také k paláci a tvořící první nádvoří. To ale dnes slouží již jen jako parkoviště a pouze jednou v roce se tam při oslavách janičarů vrací odlesk zašlé slávy. Vlastním vchodem do paláce je Bab i Selam (Brána spasení) s dvěmi osmihrannými věžemi. Před branou hlídají vojáci a kousek dál dochází i na prohlídku tašek. Není to tak dlouho, co měli v Istanbulu nepříjemnost s bombou v jedné ze synagog a není vyloučené, že i tato prohlídka je následkem té události. Nevědomky jsme se tím, že jsme vstoupili pěšky, přidali ke staré tradici, podle níž měl pouze sultán právo touto branou projet na koni. Ještě jsme ani nebyli na prostředním nádvoří a už se hlásila krvežíznivá minulost. Stojí tam "Katovská kašna", kde se po popravách myly meče a sekery. Dostali jsme se do parku, ohraničeném na všech stranách budovami s řadou komínů na střechách, které informovaly o tom, že tam dříve byly kuchyně. Ty jsme si ale prohlédli až na zpáteční cestě a nejdříve jsme zamířili k další bráně Bab-i Saadet (Brána šťastných). Jedinou zajímavostí v parku byl cypřiš, z jehož kmene vyrůstal fíkovník. Nešlo o křížence, fíkovník se pouze uchytil v puklině kmene cypřiše a už tam zůstal a vyrostl. Došli jsme k bráně tvořící součást budov obývaných dříve eunuchy a dostali se do vnitřního nádvoří se sultánovou audienční síní Arz Odasi. Tam stojí trůn a baldachýn z roku 1596 a zbytek zařízení je z 19. století. Dostali jsme se do míst, která byla dříve normálním smrtelníkům naprosto nepřístupná. Měli tam mj. i bezpečnostní zařízení proti odposlouchávání ve formě fontány zabudované ve zdi a zurčení vody naprosto znemožnilo, aby bylo venku slyšet něco z toho, o čem se uvnitř mluvilo. Mimo audienční síně se na nádvoří nachází ještě knihovna Ahmeta III., založená roku 1719, kde je víc než 4000 vzácných rukopisů. Také toto nádvoří je na všech stranách obklopené budovami, do kterých jsme hned zamířili a nebýt podzimního sychravého počasí, tak jsme určitě věnovali víc času na prohlídku vší té zeleně kolem. První budova, sloužící dříve jako hudební škola, je dnes depozitářem slavnostních oblečení sultánů všech dob. Procházeli jsme kolem vitrín, prohlíželi si hábity z dob od sultána Mehmeta II. až po Mehmeta V. a je neuvěřitelné, jak zachovalé mohou být 19

20 části oděvů staré několik set let. Je to docela zvláštní pocit dívat se třeba na vyšperkované pantofle a vědět, že je někdo nosil v době, kdy v Čechách válčili husité. Bylo to tam sice zajímavé, ale to nejlepší nás teprve čekalo v muzeu klenotů. Věci, tam vystavené, nedávají nejmenší možnost je nějak popsat. Všude se blýskají metráky zlata a drahokamů a jen cena materiálu musí být nepředstavitelná. Chvíli jsme si vše prohlíželi podrobně, ale po chvíli jsme už nebyli schopni jednotlivé exponáty vnímat a vše nám začalo splývat. Přesto se ale stále objevovaly věci, nad kterými zůstal rozum stát, jako např. zbraně, vykládané zlatem a zdobené drahokamy. Ty lacinější exponáty se poznají podle toho, že jsou zdobeny drahokamy velikosti "jen" lískových oříšků. Mne tam zaujaly dvě věci. První bylo zlaté brnění Murata IV., což se ale neví určitě a kolébka z ryzího zlata, obsypaná drahokamy, hodných i pohádkových maharádžů. V další místnosti upoutá každého návštěvníka nejdříve trůn stojící uprostřed. Je to trůn Nadir Schaha, darovaný Mahmutovi I. Je to indická práce a nepředstavitelně jemné řezby jsou doplněné ornamenty sestavenými z perel. Podél stěn jsou vitríny plné nádherných maličkostí, jako třeba písařské náčiní, vázy, vějíře, dýmky, tabatěrky a další věci denní potřeby. Způsob, jakým je vše vyšperkované, se ale nijak neslučuje s jejich účelem. Pro sultána ale bylo zřejmě úplně normální, že používal tabatěrku obsypanou obřími drahokamy takovým stylem, že nebyl vidět ani kousek zlatého plechu. Už jsme si tam mysleli, že nás již nic nedokáže ohromit, ale přesto jsme si mohli být jisti, že tomu tak není, protože to nejlepší nás stále ještě čekalo v místnosti se sbírkou drahokamů, kde se nachází jeden z nejznámějších diamantů světa - Kasikči. Váží 86 karátů a je obklopen dalšími 49 diamanty. Jako všechny diamanty této velikosti je i tenhle opředen legendami a původně měl patřit maharádžovi z Madrasu. Od něj jej odkoupil jeden francouzký oficír a z Francie se diamant po dobrodružných odyseích dostal do vlastnictví Tependeliho Ali paši. Ten skončil na popravišti a sultán Mahmut II. si tak nejen upevnil moc, ale byl i o jeden "balvan" bohatší. Dalším lákadlem k prohlídce byly dva svícny, každý měřil 1,4 metru, jsou z ryzího zlata a jako ozdoba slouží celkem 6282 diamantů, každý velikosti několika karátů. Netrvalo to dlouho a dostali jsme se k vybroušeným smaragdům, zasazeným do přívěsku. Byly celkem tři, ale do dlaně by se mi určitě nevešly a jestli bych v ruce udržel tyhle, tak ty vedle nejspíše ne, protože tam ležely dva největší nevybrousené smaragdy světa. V tmavé vitríně ležely kameny na sametu, zespoda na ně svítili světlo a dojem byl až neskutečný. Těch smaragdů tam bylo několik a ten největší připomínal velikostí velikonoční bochánek a podle průvodce měl vážit tři kilogramy. Další pozoruhodností tam byl zlatem obložený trůn Murata III., který je rozkládací na deset částí a dalo se s ním i cestovat. Zlato na obložení trůnu získali roztavením dukátů a jeho váha je cca. 250 kg. Skoro až jako poslední jsme objevili věc, o které jsme už nesčetněkrát slyšeli a dokonce i viděli ve filmu. Šlo o tzv. Topkapi dýku, kterou tam měli vystavenou obdobně, jako Monu Lizu v Louvre a i tlačenice tam byla obdobná jako v Louvre. Přitom šlo "jen" o kudlu, zářící ale zlatem a na rukojeti vykládanou kameny, z nichž tři byly smaragdy velikosti holubího vejce. 20