Josef Běhounek Můj ţivot

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Josef Běhounek Můj ţivot"

Transkript

1 Gymnázium Teplice Josef Běhounek Můj ţivot 1

2 Josef Běhounek Obsah OBSAH 2 ÚVODNÍ SLOVO 4 ČÁST PRVÁ OD ROKU 1898 DO OSVOBOZENÍ V R Moje dětství 6 Studia středoškolská ( ) 8 I. světová válka ( ) 12 Moje válečné putování 12 Vysokoškolská studia ( ) 20 Období I. republiky ( ) 30 Suplentská léta na reálce v Kutné Hoře ( ) 30 Slovenské intermezzo ( ) 34 Přijala nás na čtyři roky Morava ( ) 41 Vysoké Mýto ( ) 45 Odboj 56 MŮJ ŢIVOT ČÁST DRUHÁ 120 Opět ve Vysokém Mýtě 120 Vysoké Mýto, prosinec 1945 Josef Běhounek, profesor 122 Teplice 123 Od nastoupení 1. března 1946 do února Od února 1948 do 31. srpna 1953 (zrušení gymnázií) 131 Únorové události roku Školská reforma jednotná škola 135 Přičlenění vyšší hospodářské školy v likvidaci ke gymnáziu 146 Zrušení gymnázií 148 Od zrušení gymnázia ( do mého odchodu do důchodu ) 151 Ředitelem na VHŠ 151 Moje práce neředitelská, tím i určitý oddech 155 Moje opoţděná reportáţ 156 Odchod do důchodu 160 Z důchodu opět do aktivity učitelem u zahraničních studentů 161 Albánci (školní rok 1958/59) 161 A opět Albánci (školní rok 1959 /60) 167 A ještě zahraniční studenti (školní rok 1960/61) 169 Důchodce ještě stále neodpočívající 173 A zase ta škola výročí osvobození naší vlasti 174 MŮJ ŢIVOT ČÁST TŘETÍ 178 Kdyţ ţivot můj je v konci se svou poutí 178 Léta PŘÍLOHY 204 Příloha 1 Osudový březen 204 Příloha 2 rozhodnutí České zemské školní rady o propuštění ze zaměstnání 205 Příloha 3 rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek z výplat 206 Příloha 4 dopis Petra Jilemnického o traumatech z války v nové době 207 Příloha 5 dopis Petra Jilemnického o nadšení z nové doby 208 Příloha 6 jeden z mnoha dalších dopisů Petra Jilemnického Josefu Běhounkovi 209 Příloha 7 novinový článek kolegy Otakara Čermáka 209 2

3 Gymnázium Teplice Příloha 8 Vzpomínky Marty Morávkové 210 Příloha 9 Vzpomínky studentů gymnázia maturitního ročníku 1951/ Příloha 10 Vzpomínky pana Evţena Rattaye kolegy Josefa Běhounka 212 Příloha 11 Vzpomínky paní Dagmar Růţičkové, dcery Josefa Běhounka 212 Příloha 12 Pamětní odznaky, medaile a čestná uznání Josefa Běhounka 213 3

4 Josef Běhounek Úvodní slovo Kdyţ naše gymnázium navštívili v minulém roce představitelé dráţďanského muzea, netušili jsme, ţe spustí lavinu událostí, jejichţ konečným výsledkem bude tato kniha. Protoţe chystali výstavu o existenci fašistické věznice v Dráţďanech během 2. světové války, zajímal je osud českého profesora Josefa Běhounka, který tam byl se svými studenty vězněn. Němečtí kolegové o něm věděli jen to, ţe byl prvním ředitelem gymnázia v Teplicích. Shodou šťastných náhod se nám podařilo kontaktovat dceru Josefa Běhounka, paní Dagmar Růţičkovou, která nám poskytla nejcennější materiál vlastní ţivotopis svého otce. Ten se nakonec stal základem celé monografie. Za spolupráci paní Růţičkové velmi děkujeme. Při přepisu textu do konečné podoby jsme se rozhodli modernizovat zastaralá pravopisná pravidla, místy jsme přistoupili k menším stylistickým úpravám. Původní strojopisný text měl rozsah stovek stran. Při úpravách jsme zachovali členění vzpomínek, zachovali jsme i poměrně příkré soudy o jeho spolupracovnících, zachovali jsme i některé pasáţe příliš poplatné době 50. let nebo událostem roku 1968 a následné normalizace. Moţná, ţe právě tyto úseky ţivota profesora Běhounka pomohou naší generaci osvětlit, jak mohl nadšený sokol a člen Národní strany socialistické vstoupit do KSČ a po roce 1968 v ní zůstat. Přes všechny komplikované ţivotní situace je to však příběh člověka úzce spjatého s historií této země, člověka, který vyhrál svůj boj s německým fašismem a který své zkušenosti předával několik desetiletí mladým lidem. Svým způsobem je ţivotopis Josefa Běhounka učebnicí československých dějin 20. století. Na závěr knihy jsme zařadili některé zajímavé dokumenty, které nám poskytl Památník národního písemnictví, svědectví dosud ţijících studentů Josefa Běhounka a několik dalších příloh. Děkujeme panu RNDr. Zdeňkovi Bergmanovi, řediteli gymnázia, který je duchovním otcem této knihy, paní Marcele Másilkové, která přepsala celý ţivotopis do elektronické podoby, ing. Miladě Bálkové, bez níţ bychom nezvládli počítačovou úpravu textu, Mgr. Romanu Rauchovi, který pro nás skenoval materiály, Radce Mrvové, která se postarala o grafickou podobu obálky a také Magistrátu města Teplice, který nám finančně na vydání knihy přispěl. Jiří Řehák, Otakar Reich 4

5 Gymnázium Teplice Část prvá od roku 1898 do osvobození v r Kolik z toho oč jsem v mládí usiloval, jsem dosáhl? A kolik jsem si zůstal dluţen ať je vina na mně, nebo na jiných? R. Jung Snad by se do úvodu mého ţivotopisu hodila slova spisovatele E. Vachka: Člověk přece musí něco dělat nedovedu ţít nečinně. Dokonce patřím mezi ty nečetné, kteří nedovedou zahálet. Zahálka je pro mne mukou. A tak v stálé práci, někdy aţ vyčerpávající, probíhal skoro celý můj ţivot aţ snad na dobu dětství, kdy v poměrně dobře zajištěném kruhu rodinném jsem nepociťoval nikdy nedostatek. Narodil jsem se 18. března 1898 (v pátek a to býval často osudový den v mém ţivotě) 1 v rodině odborného učitele. Otec byl tehdy učitelem na chlapecké měšťanské škole v Lounech. Narodil se 6. března 1855 v Mutějovicích v okrese rakovnickém. Náš rod je vlastně šlechtický učitelský. Děd, Václav Běhounek, narozen roku 1815 v Kozojedech, okres Kralovice, byl řídícím učitelem v Mutějovicích, kde také zemřel 23. prosince Kdybychom šli k dalším předkům, dostali bychom se ke kádrovému původu dělnickému, neboť praděd Jan Běhounek byl kovářem a jeho manţelka Markéta, rozená Bergheilová, byla dcerou Jana Bergheila, hajného v Oráčově a další předkové Josef Gamisch, hostinský, Anna Dekoyová, dcera Josefa Dekoye, sedláka. To jiţ jsou předkové babičky Juliany, rozené Gamischové (Knišové) nar. 29. dubna 1829 v Schönhofu, okres Podbořany a zemřelé v Mutějovicích 21. prosince Čili předkové z této strany byli počátkem 19. stol. asi Němci, ba dokonce snad nějaký předek francouzský (Dekoy De Quoi?), který snad zabloudil s Napoleonem a usadil se tu jako rolník. Náš typ černé vlasy, někdy podoba ţidovská by tomu částečně nasvědčovaly. Otec měl částečné vysokoškolské vzdělání na technice, ale nemohl ji z důvodů existenčních dokončit a volil učitelství z měření technického (kreslení, rýsování, matematika, geometrie). Ve svých mladších letech cestoval, byl v Německu, ve Francii, v severských zemích. Později se stal ředitelem na měšťanské škole chlapecké v Lounech aţ do svého penzionování po 1. světové válce.) Naše matka Zděnka, rozená Forstová, byla prostá ţena vychovávaná v maloměstské rodině advokátního koncipienta Josefa Forsta. Tento dědeček, na kterého se ještě dobře pamatuji, měl v Lounech malý domek a byl tzv. majitelem realit. Měl ovocnou zahradu u Ohře a nějakou louku. To vše musel prodat, kdyţ musel přestat pracovat (byl zaměstnán u lounského advokáta dr. Hilberta, později u dr. Lamky), důchod samozřejmě tehdy neměl ţádný a do konce svého ţivota (do r. 1916) ţil po smrti babičky Terezie, roz. Chotěborské (1915), u nás. Byla to marciální postava, šedivý vous, sokolský funkcionář a velký dobrák. Babička byla výborná kuchařka a drţela celou domácnost a byla šťastná, kdyţ nakonec provdala dobře všechny své tři dcery. Naše maminka zdědila všechny tyto vlastnosti po svých rodičích. Byla pracovitá, neměla ţádné velké nároky a vţdy budeme vzpomínat na to, jak se o nás starala a jak my jsme leckdy jí nedovedli ani pomoci, kdyţ jsme byli doma. Proţila obě světové války ve starostech o nás a uskrovňovala se, jen aby nám mohla přilepšit v hubené stravě. I v 2. světové válce nesla statečně svůj osud, zvláště kdyţ zůstala sama, kdyţ my oba její synové jsme po tři roky byli v koncentračních nacistických táborech. Bohuţel nedočkala se 1 Viz příloha 1 osudový březen 5

6 Josef Běhounek našeho návratu, zemřela , necelé dva měsíce před naším návratem. Ještě v té okupační bídě střádala skrovné příděly másla, aby nám mohla upéci krémový koláč, který jsme měli rádi. Její uskrovňování pomohlo i otci, aby mohl zakoupit poměrně velký dům se zahradou ve středu města, kde oba rodiče celkem klidně a spokojeně strávili své stáří a kde také oba zemřeli. Jezdila ráda za bratrem do Prahy a za námi do Vysokého Mýta, a tak si trochu jako vdova odčinila odříkání celého svého ţivota. Ale nikde dlouho nevydrţela a pospíchala jiţ zase domů, do Loun, kde vlastně proţila celý svůj ţivot. Moje dětství V této šlechtické učitelské rodině ze strany otcovy jsem proţíval své dětství celkem ničím nezkalené, leda nějakým tím rozbitým kolenem, jednou i rozbitou hlavou a různými obvyklými dětskými nemocemi. Kdyţ se o čtyři roky později narodil můj bratr Václav, bylo postaráno i o nějaké ty dětské rvačky. Mezi jiné děti jsem celkem mnoho nepřišel, vţdy jsem chodil na procházky s maminkou. Ani do obecné školy jsem nechodil. Nevím, proč otci napadlo, ţe mne bude vyučovat doma. Dnes obdivuji tu jeho houţevnatost, kdyţ přišel ze školy a musel se ještě nějakou hodinu věnovat mně. A jistě jsem nebyl vţdy ţák vynikající pozorností a pečlivostí. A to vydrţel otec po celé čtyři roky. Jistě za kratší dobu jsem si osvojil všechno co mí vrstevníci tehdy v obecné škole, moţná ještě lépe. Ale pak přece otec uznal, ţe kdyţ půjdu na střední školu, byl můj přechod z domova do skutečné školy příliš náhlý, a proto na poslední rok jsem dělal zkoušku do 1. třídy tehdejší měšťanské školy, kde ovšem mě měl můj otec zase pod přímým dohledem jako učitel a později i ředitel této školy. Na tento rok mám celkem málo vzpomínek, jen na některé dobré učitele, např. mladého učitele Muzikáře a Vernera, které měl tatínek také rád a které zřejmě dirigoval do té třídy, kde jsem se měl seznamovat se školským ţivotem. Pamatuji také, ţe se mnou do třídy chodil Kosťa Biebl, který byl pro nás jakýmsi exotikem, poněvadţ jsme o něm věděli, ţe má bohaté rodiče, krásnou vilu ve Slavětíně a snad také jiţ celým svým vystupováním se odlišoval od ostatních ţáků. Jen nám nešlo nijak do hlavy, ţe syn z tak váţené a bohaté rodiny na sebe málo dbá. Šaty míval pomačkané, klopy u kabátu zamaštěné a ruce a uši ne vţdy nejčistší. Snad uţ to byly zárodky básnického bohémství. Kdyţ mě to doma nebavilo, přebíhal jsem ještě jako malé dítě přes ulici k babičce Forstové, kde se vţdy našel nějaký mlsek nebo i lepší oběd neţ doma. Zvláště vzpomínám na Vánoce, které jsme pravidelně slavili u této babičky, kde Štědrý den míval svoje kouzlo nejenom dárky (ale ty tehdy nebývaly tak bohaté, jak je mívají děti dnešní), ale především dobrým a bohatým jídlem, poněvadţ babička i její dcery byly znamenité staročeské kuchařky. Dodnes s bratrem vzpomínáme na různé ty chody štědrovečerní večeře: hustá rybí polévka s osmaţenou houskou, ryba na černo s kynutým knedlíkem (museli jsme nejprve sníst knedlík s omáčkou a pak teprve rybu, aby prý nám nezaskočila kost), pak ryba smaţená, závěrem ryba sulcovaná a nekonečné mnoţství různých nákypů, cukroví, čaj, punč, později jiţ jako studenti jsme si lízli i nějakého toho piva a vína. V této tradici pokračovala po smrti babiččině i naše maminka. A dnes jen s úctou vzpomínáme na tu její práci s přípravou od rána do pozdních hodin nočních, abychom to pak v několika dnech s mladickou chutí zkonzumovali. Nejlepší věci (např. cukrové ořechy nebo piškotový nákyp) maminka před námi musela ukrývat na almaru, kam jsme jako malí ani s pomocí ţidle nedosáhli, později zavírat do salónu a klíč pečlivě ukrývat. A kdyţ uţ jsme byli větší studenti vysokoškoláci, po válce, chodívali jsme po štědrovečerní večeři k tetě Červených, kde jsme svou bujarostí děsili mladé sestřenice a kde strejda Červený do nás naléval různé punče i vína vlastní výroby. 6

7 Gymnázium Teplice Kouzlo mělo i poslouchání štědrovečerních koled, které o půlnoci troubili trubači z věţe kostela, dráteníci s betlémem, tři králové, různé to lití olova, pouštění ořechových skořápek do umyvadla s vodou, házení střevíce za hlavu. To vše je dnes pasé, vzpomínáme na to uţ jen jako na pohádku a děti dnešní technické civilizace jsou tak o mnohé ochuzeny. A to jsem ještě zapomněl na kouzlo štědrovečerního stromečku, víru v Jeţíška, psaní psaníček, co má nám nadělit a viděli jsme, jak zvláště maminka se těţko smiřovala s tím, ţe jsme tak brzo tuto víru ztratili. Ale stejně ještě dlouho potom zavírala pečlivě na klíč salón, kde sama stromek připravila, umístila pod něj dárky a třeba sama šla zazvonit, ţe uţ Jeţíšek přišel. Tak se do těch pohádkových chvil vracela ještě později, kdyţ moje dcerka Dáša byla maličká a my jsme pravidelně přijíţděli na Vánoce do Loun. A kdyţ se s bratrem dnes sejdeme nad nějakou tou jídelní dobrotou podle dnešních představ, vzpomínáme vţdy na matčinu kuchyni (na její ţidovskou pečeni, zadělávané drštky s uzeným, na jazyk se sardelem, na cibulovou a sardelovou omáčku s knedlíky pomaštěnými máslem a kouskem hovězího ţebírka, na její krémový koláč a vůbec na její kuchařské umění) a říkáme si: Kam se hrabou všechny ty dnešní vychvalované restaurace i Vikárka. A vzpomínáme na to jako na ráj dávno ztracený, který uţ se nikdy nevrátí. A k těm našim dětským letům patří i vzpomínky na rozvodněnou Ohři, kdy celá luka byla zaplavena, a kdyţ někdy povodeň přišla v zimě a rozlitá voda zamrzla, jak jsme se vypravovali po tomto někdy ne vţdy bezpečném ledě do Dobroměřic a přicházeli mnohdy domů zmáchaní a prostydlí. Sem patří i procházky parkem, vzpomínka na Peruc, kde maminka, kdyţ jsme dostali černý kašel, pro změnu vzduchu s námi po několik neděl bydlela v tamějším hostinci. A uţ jsme také hodně četli, učarovaly nám Andersenovy pohádky, Kiplingova Kniha dţunglí, Robinson, Kapitán Vlnovský, Verneovky a pak jiţ i četba váţnější (Třebízský, Jirásek) a začali jsme uţ mít svou vlastní knihovničku. Tatínek s námi někdy jezdil do Prahy, vzpomínám si na první návštěvu Národního divadla dávali tehdy Armidu (moc jsem z představení neměl ale pohádková výprava mě přímo ohromila) a pak tatínek v Praze vţdy jako by omládl, nešetřil penězi. Obědvali jsme obyčejně v tehdejší známé restauraci U Jeţíška, porce tam byly přes celý talíř obyčejně jsme si dávali telecí řízek a musel jsem jej sníst celý, neboť podle tehdejšího zvyku byla neslušnost nechat na talíři zbytky. Majitel pan Brejška tatínka znal a vţdy jej ale i ostatní hosty přišel vţdy ke stolu pozdravit a pronést několik vět. Byl jsem s tatínkem i na Krkonoších, tatínek vůbec měl cestování v krvi a rád kaţdé prázdniny si někam vyjel. V Praze nezapomněl nikdy navštívit svou sestru Lucii, provdanou Scherksovou, podívat se na Hrad do Svatovítského chrámu i na jiná historická místa Prahy. A kdyţ uţ vzpomínám toho jeho cestování, předběhnu další události vzpomínkou, kdyţ za námi uţ osmdesátiletý a těţko chodící (trombóza v noze) přijel do Vysokého Mýta, umluvil nás a museli jsme najmout taxík a zajet s ním do Brandýsa nad Orlicí ke Komenského pomníku. Pěkné jsou také vzpomínky na jízdy kočárem (tehdy ještě nebyla postavena trať na Rakovník) do Mutějovic ke hrobu jeho rodičů (obyčejně jsme tam jezdili na Václava). Bylo to několikahodinové drkotání po ne zrovna nejlepších silnicích, ale bylo to romantické. V Mutějovicích kdekdo tatínka znal, musel navštěvovat známé rodiny a někdy jiţ za noci jsme přijíţděli nazpět do Loun. To s námi jezdila i maminka, která jinak jako Popelka zůstávala doma. Snad by se našly i jiné dětské vzpomínky, např. na dělnické bouře r. 1905, kdy jsme s hrůzou poslouchali, jak dragouni na nádraţí vjeli do dělníků s tasenými šavlemi, a kde jsem ty dragouny jen okukoval na náměstí, kdyţ přijeli z Postoloprt dělat v Lounech pořádek. Vzpomínky na církevní slavnosti, na Vzkříšení, na lounské ostrostřelce, kteří vypalovali salvy u kaţdého oltáře, jako kdyţ brambory sype, na jejich hrdinného velitele cukráře pana Pecinku, na veterány i na dragouny, kteří tu spolupůsobili s tasenými šavlemi 7

8 Josef Běhounek kolem nebes, pod nimiţ kráčel v kadidlovém dýmu pan děkan, na pana majora Günthera, který se při těchto církevních parádách měnil z velkostatkáře na vyparáděného hulánského oficíra, na to, jak o Bílou sobotu s rachotem vstával v kostele z hrobu mechanizovaný plechový Kristus, jak jsme chodili s dřevěnými klapačkami a řehtačkami, kdyţ zvony na Velikonoce odletěly do Říma. A snad se nedá zapomenout ani pan Groschup, lahůdkář, u kterého tatínek občas kupoval sardinky a dával nám ochutnat, coţ tehdy byl velký luxus, kde maminka kupovala koroptve, také jen jako lahůdkové jídlo jednou za rok. Z našeho původního bytu ve Sladkovského ulici, odkud byl z druhého poschodí, kde jsme bydleli, čarokrásný pohled na Středohoří, jsme se stěhovali do prostorného a jiţ moderněji vybaveného bytu s koupelnou tehdejší Královské ulici (dnes třída Osvoboditelů), kdyţ byl tatínek jmenován ředitelem této měšťanské chlapecké školy. A tam jsme setrvali aţ do otcova odchodu do penze po 1. světové válce. Tam jsem proţíval svoje léta studentská a to uţ jen o prázdninách. Ale o tom v kapitole další, protoţe dětská léta se skončila a já jsem v r sloţil s úspěchem přijímací zkoušku do Reálného gymnázia ve Slaném a stal jsem se tímto vyjeveným studentem. Studia středoškolská ( ) Otec asi dobře poznal, ţe nemám nadání pro vědy matematické. A proto rozhodl, ţe půjdu na klasické gymnázium do Slaného. Trpně jsem se podvolil, ač jsem nerad odcházel do ciziny, kde jsem nevěděl, co mne čeká. Přes prázdniny bylo však toto klasické, bývalé piaristické gymnázium, změněno na gymnázium reálné, jiţ bez řečtiny, s franštinou. Němčina byla tzv. obligátně povinná. Rodiče dali souhlas k této změně, a tak jsem v září 1909 odjíţděl z rodných Loun do Slaného, které po sedm let mělo být mým druhým domovem. Rodiče mi našli byt u majitele malé knihtiskárny p. Hermana. Kolik platili měsíčně, nevím. Ale neměl jsem se tam špatně, jídlo bývalo dobré a v hojnosti. Domácností vládla přísná hubená starší paní manţelka pana Hermana, před níţ jsme my studenti měli respekt, nic nám neodpustila, ba i na naše učení dohlíţela. Bydlil jsem tam ještě s jedním studentem, sextánem Edou Havlákem, který podle tehdejšího studentského zvyku se na mne na primána díval s despektem, musel jsem mu slouţit a poslouchat jej na slovo. A kdyţ jsem zrovna vţdy nevyhověl jeho přáním, pouţíval i moci bracchiální. Později v zimních měsících bydlil v pokoji i třetí student, můj spoluţák Karel Hacker ale jen v zimních měsících. Později, kdyţ pan Herman onemocněl, přestěhovali jsme se do rodiny berního oficiála p. Šindeláře, kde jsme bydleli asi tři roky (od tercie do kvinty). To uţ jsme byli jen spoluţáci (já, Skalický, přes zimu Hacker). Byla to rodina opulentní, pán i paní váţili kaţdý dobře metrák, měli dva rozmazlené kluky a samozřejmě sluţku. Jídlo nebylo nejhorší, ale dosti jednotvárné. Pak studenty pustili a my jsme se přestěhovali do rodiny inţ. Suchého, rodiny velmi inteligentní a skromné. Strava, i přes potíţe válečné, výborná. Tady jsme byli na bytě jiţ čtyři, mezi tím jeden primánek, syn dr. Lamky z Loun, hodně rozmazlený, který od nás sextánů a později septimánů musel snášet různá příkoří, čistit nám boty, kdyţ jsme chodili do tanečních, přichystat nám vějíře našich tanečnic, které jsme si nosili domů, abychom na ně psali verše, většinou opsané z básníků. Málokdy původní. Zvláště kolega Skalický měl svoje způsoby mučení: kdyţ primánek ohrnoval nos nad některým jídlem, páčil mu zuby noţem a cpal mu do úst kusy chleba, knedlíků apod. Ale milý primánek se nám mstil, ţe nás špehoval při našich dostaveníčkách s děvčaty. Byl li však při tom chycen při této špionáţní činnosti, nevedlo se mu dobře (za protektorátu byl popraven). 8

9 Gymnázium Teplice Studium na tehdejší rakouské poměry bylo celkem dobré. V čele ústavu stál typický rakouský ředitel jménem Šafránek. To byl nedotknutelný bůh, kterému se mohl rovnat jen školník Hintenaus, který nás krmil párky a rohlíky a u kterého měl protekci jen ten student, který kaţdý den si mohl dopřát v deset hodin tohoto vzácného poţitku. Ale takových studentů bylo málo. Většině zbývalo jen na rohlík a od ţáků z vesnice jsme loudili domácí chléb se sádlem a škvarky, nebo po zabíjačce jitrnice a jelita. Profesoři byli dvojího rázu: Rakušáci a pokrokoví, ke kterým jsme měli přátelský vztah a kteří také povětšině byli odborníky ve svém předmětu. K nim patřil především náš třídní dr. B. Zelenka, češtinář, němčinář, který nás vedl řadu let a který nás vysekal z různých nepříjemností, jichţ jsme se dopustili. O tom později. Dále to byl profesor Polák, filosof, prof. Jaroš, dějepis, zeměpis, prof. Malý (skutečně i postavou malý říkali jsme mu šprťouch) fyzik. Jakýmisi neutrály byli např. prof. Jelínek, který nás učil franštině a také naučil. Elegán kaţdým coulem, původně prý myslel na kariéru operního pěvce, prof. Hanaman, přírodopisec, starší pán s dvěma mrňavými, ale temperamentními dcerami, které táhly s námi a leckdy dovedly otce i usměrnit, kdyţ nám hrozil špatnými známkami. V niţších třídách nás latině učil prof. Hruška, často poťouchlý a zakládající si na své elegantní postavě, ale celkem dobrý odborník. K typu rakouskému patřil profesor Havlík, vedle svého zaměstnání učitelského také majitel malého mlýna v sousední Kvíci, který nás učil poslední léta latině, ale bez taháku nikdy do třídy nepřišel a běda, kdyţ jsme mu někdy tahák vyfoukli. Bohuţel nám z krásy latinských klasiků dal velmi málo. Znali jsme také jeho metodu zkoušení. Dva dny jsme nedělali nic, poněvadţ na řadě bývali ţáci podle rozsazení: okeníci, středníci a zedníci. Kdyţ byla zkoušena jedna řada, druhé dvě si četly pod lavicí nebo se připravovaly na další hodiny. Potrpěl si také na různé klepy, které jsme vymýšleli, a tak někdy celá hodina padla na vyprávění těchto historek. Dále učitel tělocviku Ţlábek, malý postavou, a proto se na nás vytahoval, jak mohl, celkem primitiv, která zvláště šel na nervy, kdyţ za války jsme museli cvičit se starými puškami a chodit na branná cvičení. Ţral to a my jsme té rakouské předvojančiny měli plné zuby. A pak samozřejmě vedle ředitele druhý samovládce: katecheta. V prvých dvou třídách nás učil stařičký páter Cívka, dobrák od kosti. Ale pak přišel primitiv Stibor, s kterým jsme měli věčné hádky a který nás nijak svými nepřesvědčivými argumenty nedovedl udrţet v neochvějné víře. Kdyţ jsme kladli záludné otázky o Nejsvětější trojici, nakonec prohlásil, ţe je to nad náš rozum, ţe to nemůţeme pochopit. Řekněte to takovému kvintánovi nebo sextánovi, který jiţ si myslí, ţe je vyzrálý muţ a ţe je něco nad jeho rozum. A pak jeden jeho výrok nakonec zlomil veškerou jeho autoritu. Vykládal o jakémsi francouzském teologovi (Vigouroux), jak byl učený a dokumentoval jeho učenost výrokem, ţe napsal plný vozík knih. Od té doby byl pro nás Vikurů. A definitivně jsme se s ním rozešli, kdyţ kázal o Husovi, nazval jej kacířem a uţil ještě jiných nenávistných slov. A tak jsme se nehorázně, ale také neuváţeně pomstili: večer jsme mu hodili kámen do okna. Nastalo vyšetřování, přišel do ústavu i četník, byli jsme vyslýcháni jeden po druhém v ředitelně, byl nám ukazován onen kámen, který jsme samozřejmě neznali. Kdyţ nařkl také naši privatistku Vlastu Chmelíkovou, které jsme si všichni váţili, později doktorku a ţenu našeho spoluţáka Stehlíka, také pozdějšího lékaře, jako jeden muţ jsme se postavili proti tomuto nařčení, ţe i kdyţ bychom to v noci udělali my, ţe by Vlasta jako slušné děvče se s námi po noci nepotulovala. Kdyţ i její otec hrozil ţalobou, musil milý páter před třídou odvolat ono nařčení, a tak prohrál i celý spor, proti nám ostatním, kteří jsme přece jen ten kámen mu do okna hodili. Ale za to se nám pomstil později. Kdyţ uţ jsme byli skoro septimáni, na konci sexty na školním výletě jsme mu poslali hanlivý lístek nazývajíce jej přítelem Husovým a uţili jsme ještě jiných přídomků, při tom se plně všichni podepsali. Spolu s ředitelem řádil a navrhl třídu decimovat a kaţdého druhého vyloučit. Ten rok uţ na nás nemohl, byly prázdniny. A teď 9

10 Josef Běhounek jsme poznali odvahu našeho třídního. Psal se rok 1915, bylo Rakousko, římský klérus měl moc. A tu náš třídní jezdil o prázdninách za kaţdým z nás a domlouval se, jak budeme vypovídat. A tak, kdyţ jsme po prázdninách jako septimáni vstoupili do ústavu, byl pro nás jiţ připraven čtyřhodinový karcer, který však dosáhl pravého opaku. Stali jsme se hrdiny města. Karcer byl dán na odpolední hodiny v den, kdy jsme poprvé šli do tanečních. Byly nám dány různé úkoly, školník nám ostentativně přinesl do klausury dţbán s vodou, my jsme přišli v černých šatech a po skončení karceru jsme šli rovnou do tanečních hodin, kde v očích dívek jsme byli mučedníky a hrdiny, třebaţe některé pravověrné gardedámy na nás koukaly jako na prašivé ovce a tím pečlivěji hlídaly své dcerky, aby od těchto lotrů a neznabohů nedošly úhony. Poslední páter, kterého jsme zaţili, byl katecheta, opatrný, malý, elegán, který bez cylindru neudělal ránu, člověk celkem vzdělaný, přísný, který si troufal dát i dostatečnou z náboţenství. Samozřejmě, ţe si naše přátelství nezískal, často jsme mu dělali různé vylomeniny, já sám jsem byl od něho zapsán do třídní knihy, ţe jsem při vyučování v lavici bručel jako nesouhlas s jeho výkladem. Je potřebí ještě dodat, ţe tehdy katecheta mohl velmi uškodit. Byli jsme povinni kaţdou neděli chodit na tzv. exortu, kázání, pak do kostela, ţe nebylo si moţno ani v neděli přileţet. Bylo nám důrazně doporučeno chodit i ve všední dny ráno do kostela před vyučováním a podle horlivosti se i dávala známka z náboţenství. Před vyučováním i po vyučování jsme se museli modlit, třebaţe někteří pokrokoví kantoři na to rádi zapomínali, a pokud jsme se ve vyšších třídách modlili, bylo to jako kdyţ se sype hrách, zvláště na konci vyučování, a nikdo nepoznal, ţe to je Otčenáš nebo Zdrávas. Pro zajímavost: s tímto katechetou jsem se sešel o deset let později, kdyţ jsem byl přeloţen na dívčí gymnázium do Ţiliny. Hned mne poznal, ţe jsem to ten bývalý rebelant, ale to uţ lety i válkou zmoudřel a stal se z něj docela příjemný společník. Ale i teď ještě občas nosil cylindr. Snad by se dali jmenovat i jiní kantoři, kteří však jen nás učili několik málo tříd, např. Slovinec prof. Skrbinšek, velmi dobrý latinář, který nám dal spolu s prof. Hruškou stabilní základy, dále postrach všech studentů, zvláště synů učitelů, byl notorický alkoholik Fousek, zeměpisec, který skončil v deliriu tremens, suplent Antropius, chudák vystavený posměchu všech studentů a myslím i svých kolegů, učitel zpěvu varhaník Zyka atd. A kdyţ končíme tuto kapitolu o našich profesorech, nezapomeňme připomenout, ţe za Rakouska nosili uniformy, ředitel a ti vyšších hodnostních tříd bohatě zlatem a stříbrem premované, opeřené klobouky a kordy, které se těm malým leckdy zapletly mezi nohy. S těmito uniformami vyrukovali na Boţí tělo a jiné církevní parády, na konci a na začátku školního roku apod. Suplenti mívali ubohý zelený fráček a čepici bez peří. Nám studentům bývali v těchto uniformách k smíchu. A pod vedením těchto různorodých profesorů studovala, úpěla, radovala se, prospívala i neprospívala naše třída. I kdyţ nás v primě bylo ke třiceti, do finiše k maturitě nás dospělo patnáct a jedna privatistka. A normální maturitu v r skládalo jen pět spoluţáků a privatistka. Ostatní skládali jiţ dříve tzv. maturitu válečnou, poněvadţ byli od roku 1916 jiţ vojáky rakousko uherské armády. Z nich dva se jiţ ani maturity nedočkali, poněvadţ padli jiţ koncem r na ruské a srbské frontě (Číţek, Froš). Vojáky nebyli Fiala, Hacker, Minařík, Purkyně a Typolt. A další léta si vyţadovala nové oběti: zemřel Skalický, v nacistických koncentrácích zůstali nebo byli popraveni: Haken, Havránek, Purkyně, po válce zemřel Minařík a před rokem dr. Stehlík. Zůstávají jen trosky: Běhounek, JUDr. Fiala, Hacker, Typolt, Slavík, MUDr. Stehlíková Chmelíková, MUDr. Steiner, úředník banky Zyka dnes jiţ všichni důchodci. Byli jsme dobrá třída, tvořili jsme jednotný kolektiv, nebylo mezi námi váţnějších sporů, nadanější pomáhali těm těţkopádnějším, proti neoblíbeným kantorům jsme se 10

11 Gymnázium Teplice dovedli postavit jako celek, společně jsme chodívali na různé výlety do okolí, podlehli jsme i nešvarům popíjení piva, kouření i studentským láskám. A uprostřed války jsme šli ještě do tanečních, zapomněli jsme na to, ţe třeba zítra jiţ navlékneme vojenskou uniformu, tančili jsme vesele, po tanečních přes zákaz jsme chodili do restaurace na nějaké to pivo. I do kavárny a do divadel jsme mívali zákaz chodit večer ale i to jsme obcházeli, někteří si dokonce lepili falešné vousy, aby nebyli poznáni. Pak někdy v únoru nebo v březnu 1916 přišel závěrečný věneček, kde podle tehdejšího zvyku jsme od svých tanečnic dostávali stuhy, někdy bohatě vyšívané nebo malované, od hlavní tanečnice stuhu aţ pod kolena a s těmito stuhami pod zimníkem jsme pak v neděli ráno šli na povinnou mši, při níţ jsme dospávali probdělou noc. A jak já? V primě jsem byl s vyznamenáním, pak jsem onemocněl spálou, rodiče mě odvezli vyléčit se kočárem do Loun. Po této nemoci jsem v sekundě abnormálně ztloustl, abych tuto nezdravou tloušťku ztratil jiţ za rok, a od tercie jsem byl zase normálně hubený kluk. Prospíval jsem průměrně, nešla mi deskriptiva a matematika, kde se občas objevila i dostatečná. Ale v septimě v pololetí jsem uţ zase měl vyznamenání. Bavila mě čeština a jazyky, v tělocviku jsem byl neohrabaný, zpívat jsem neuměl, tančil jsem dobře a jako všichni v té době chodil jsem i za děvčaty, ale ţádná velká láska tu nevykvetla. Mou hlavní tanečnicí byla Anka Hrabíková, dcera místního kloboučníka, ţádná krasavice, ale příjemná. Pak jsme jaksi kolektivně chodili s Albínou Fenclovou a Ančou Bezecnou, ta nakonec na mne drţela nejdéle, i na vojnu mi psala, pak i ta kamsi zmizela, asi se šťastně vdala. Do naší party patřila i jakási Olga Scheinpflugová, jejíţ otec bydlel vedle našeho posledního studentského kvartýru a která je zachycena i na jedné nepodařené fotografii z výletu na Slánskou horu. Ty výlety vůbec bývaly zajímavé, někdy s námi chodil i náš třídní dr. Zelenka, který při pivě, jehoţ byl milovníkem (ale přes to, ţe i rád kouřil virţinka doţil se více neţ 80 let a ještě před pěti lety na našem posledním sjezdu vydrţel s námi sedět při pivečku a virţinku do pozdních hodin nočních a byl z nás moţná nejméně unavený), učil nás zpívat různé písničky, především studentské a pijácké a byl po této stránce nezmar. Tyto výlety udrţovaly i soudrţnost celé naší třídy a málokdy někteří z nás na nich chyběli. Přitom kaţdý z nás měl svoje individuální záliby, byli jsme různé povahy, snad se pokusím dodatečně kaţdého z nás popsat. Konečně tyto charakteristiky slovem a obrazem jsou zachyceny v bohatém archivu naší třídy, který pečlivě opatruje dr. Fiala a přináší jej na kaţdý sraz. V Lounech jsem býval jen o prázdninách ty krátké na Dušičky byly nám otravovány i tím, ţe jsme museli do kostela a přinést si potvrzení od faráře, ţe jsme mši sv. obcovali. Obyčejně se všemi bratry Purkyňovými (všichni čtyři studovali ve Slaném) jsme čekali před kostelem a pak zakristií jsme vklouzli do kostela a dali si potvrdit účast. Rodina Purkyňů byla lounská zvláštnost i osudy svých synů. Také snad se jednou k tomuto tématu vrátím, poněvadţ jsem často chodil do této rodiny. MUDr. Purkyně byl naším lékařem, maminka byla kamarádkou paní Purkyňové (Míny), dokonce jsme tam i jednou hráli nějaké dětské divadlo a jejich dům mi vţdy připadal svou lékařskou atmosférou i celým vybavením jako kouzelníkova jeskyně. Jinak hlavní prázdniny jsem trávil na plovárně, naučil jsem se u plavmistra p. Polívky plavat a sloţil s úspěchem obě plavecké zkoušky (malou devětkrát podle plovárny ještě přivázán na provaze a velkou od první zátočiny, jiţ volně sledován jen loďkou plavmistrovou). Kdyţ nám bylo 16 let, přišla válka a za dva roky nato jsme skoro všichni narukovali do nenáviděné rakouské armády. 11

12 Josef Běhounek I. světová válka ( ) Skončili jsme kvintu a odjíţděli bezstarostně na prázdniny. Ale do sexty jsme nastupovali v září 1914 jiţ ve znamení války. Byli jsme ještě příliš mladí, abychom chápali její příčiny a zamýšleli se nad jejími hrůzami, a ani v nejmenším nám nenapadlo, ţe i my budeme zavlečeni do jejích spárů. Z počátku nás jenom doţírala povinná branná cvičení s těţkými puškami, pak začaly doléhat starosti zásobovací a nakonec zasáhla i přímo nás. První z naší třídy narukoval náš senior Stehlík v r jako osmnáctiletý. A za rok na to květnu 1916 jsme následovali my ostatní, kdyţ asi dva měsíce před tím jsme byli obvodní komisí uznáni tauglich. Několik nás slabších se hledělo ještě ulejt ale konstatierung v Praze nás uznal všechny schopné slouţit našemu milovanému císaři Františku Josefovi I. Třída byla tak zdecimována na šest ţáků, z nichţ o rok později ještě narukoval benjamínek třídy Slavík. Byli jsme rozhozeni k různým plukům po celém mocnářství. A koncem léta nebo počátkem podzimu 1916 byli jiţ první mrtví naší třídy: dva silní, zdravím vţdy kypící chlapci Číţek a Froš. A další odjíţděli na frontu. Ještě neţ jsme se rozešli nadobro, podařilo se nám několika sejít ve Slaném, kde jsme skládali válečné maturity, nebo prostě jsme se dostali nějak na dovolenou. To jsme ještě byli bezstarostně mladicky veselí a netušili jsme, jakými utrpeními v nejbliţších letech budeme musit projít. Ještě jsme oslavovali mou předčasnou válečnou maturitu v září 1916, která byla nakonec fraškou na váţnou zkoušku. Věděli jsme, ţe ji musíme udělat, poněvadţ jinak by byli honěni profesoři, ţe rakouského vojáka nechali propadnout. Písemky jsme věděli napřed, dokonce latinář nás upozornil, ţe k překladu máme přiloţeného taháka, dozor byl jen na oko, abychom mohli opsat co nejvíce, a u ústní zkoušky jsme také potají dostali otázky napřed. A tak jsem se se všemi hlasy stal o rok dříve dospělým, abych mohl inteligentně bojovat za svou širší vlast. Moje válečné putování Na jaře 1916 jako osmnáctiletý byl jsem odveden a 11. května téhoţ roku jsem narukoval nejprve do Chomutova a odtud k 9. zeměbraneckému pluku do Litoměřic (9. Landwehrschützen Regiment). Tak jsme jako tzv. jednoročáci (černoţluté úzké prouţky na rukávech uniformy) dostali první výcvik pod hrubým vedením různých těch kaprálů, kteří si na nás inteligentech vylévali svoje pocity méněcennosti nevzdělaných chlapců i nacionalistickou nenávist zvláště k nám Čechům. Nebyly to ještě chvíle nejhorší, poněvadţ jsme drţeli pohromadě, bylo nás tam hodně známých Louňáků (Werner, Sochor, Roule, Krupka aj.) i někteří důstojníci nám byli nakloněni. Cvičiště pod litoměřickým Radobýlem jsme proplazili mnohokráte na břiše. Zde naším postrachem byl Kreuz am Radobeul, který byl naším Richtungem při pochodech ve vyřízených řadách, v horku, v zimě, dešti, plískanicích. Ale večer jsme na vše zapomínali, a pokud jsme neměli nějakou sluţbu v barácích, kde jsme byli ubytováni, stahovali jsme se do české hospody Sägemühle, kde hostinský Čech nám dovedl vţdy na přilepšenou k naší vojenské menáţi připravit nějaký ten guláš nebo hustou polévku a kde jsme popili nějaké to válečné pivo. Uţili jsme si i různých stráţních sluţeb, např. v litoměřické krajské věznici, kde jsme starými dlouhými puškami ruskými oškrabovali stropy nízkých vězeňských chodeb, vodili trestance na záchod a pospávali ve vězeňské stráţnici. Uţili jsme si různých cvičení v terénu, i cvičení nočních, které někdy končívaly ve vinných sklepích, kdyţ i důstojníci měli dost toho lození po kopcích. To ještě byla idyla. Ale pak nás vybrali do důstojnické školy v Jablonci. Naše ubikace proti barákům v Litoměřicích byly přepychové, ve velkých světlých místnostech, 12

13 Gymnázium Teplice strava o hodně lepší, ale vojna daleko tuţší. Celé dopoledne přednášky z různých vojenských věd, odpoledne rovněţ, k tomu cvičení v terénu, vycházky omezené, většinou jen na sobotu večer a neděli. Přitom nám Čechům dělala potíţe němčina, my Češi jsme se nesměli ani mezi sebou česky bavit a naše šarţe poddůstojnické byly stejně hrubé jako v Litoměřicích. Vyučovali důstojníci, kteří jsouce tu schováni před frontou, svým štramáctvím doprovázeným křikem a častými tresty, kdy třeba i celá škola měla kasárníka na několik dní, hleděli si tuto ulejvku co nejdéle zachovat. Škola trvala 10 týdnů. Ale jiţ v polovici velká část Čechů vyletěla pro neznalost němčiny a tito vyloučení byli ihned zařazeni do pochodových frontových útvarů (marškompanií) a odjíţděli během několika týdnů na frontu. Malá část Čechů se udrţela aţ do konce, ale jen jednotlivci sloţili závěrečné zkoušky s prospěchem. Já jsem mezi nimi nebyl, a tak jsem přišel o tu čest být povýšen na kadetaspiranta a stal jsem se jen obyčejným frajtrem. Vrátil jsem se k pluku do Litoměřic a za několik dní jsem byl přidělen k pochodovému batalionu (myslím, ţe měl číslo 29). Ale tu se mi ještě podařilo na čas frontě se vyhnout. Silně jsem se nachladil a s horečkami jsem odešel do nemocnice, kde jsem byl drţen zásluhou nějaké protekce asi tři neděle. Ale pak uţ ani všichni svatí nepomohli, vyletěl jsem z nemocnice a byl hned přidělen k dalšímu maršbaťáku, který se právě formoval. Byli jsme vybaveni novými uniformami (z kopřiv), celou frontovou těţkou výzbrojí, včetně ostrých patron, plynových masek, celt, přikrývek atd. Bylo toho moc kilo. A po nějakém tom dalším týdnu jsme odjíţděli, po slavné polní mši a po poţehnání zbraní polním kaplanem (feldkuratem) na frontu a to na frontu ruskou. Vypisuji tyto věci jen stručně, poněvadţ nemám přesné záznamy o termínech. Ale mohu jen konstatovat, ţe se mi podařilo ulejvat se před frontou aţ do léta r V Rusku jsme také nepřišli hned přímo na frontu, nýbrţ jen do etapy v tehdejším ruském Polsku do Cholmu. Tam jsme pokračovali ve výcviku, spali jsme v rozbitých stodolách, měli hlad a také vši. Po kratší době v této etapě část našeho maršbaťáku přidělili pojednou z neznámých důvodů k Landsturmu K.u.K. Landsturm I.R.27,11 / Baon. Byl jsem ve třetí četě a polní poštu jsme měli číslo 426 a vezli nás pryč. To bylo v polovině srpna Jeli jsme přes Maďarsko směrem Rumunsko, kde tehdy Rusové podnikli velkou ofenzívu a byla spousta mrtvých a raněných a jako pozdrav jsme potkávali sanitní vlaky s mnoţstvím raněných a někdy úplně rozbitých rakouských vojáků. Říkali jsme si: No servus, za chvíli budeme tak vypadat i my. Ale zase jsme měli tu čest si zabojovat za císaře pána, tentokráte uţ Karla posledního. Zůstali jsme nějaký čas trčet v Ploešti a pak jsme šli do zákopů. A nebylo nám nijak špatně. Jídla tam bylo více, i leccos se dalo koupit. Byli jsme zamícháni v pluku, který měl většinu Slovinců, hodně negramotných. Někteří důstojníci byli Češi, kteří nám přáli, poněvadţ jsme asi byli jedinými inteligentními lidmi, se kterými se mohli shovořit. V zákopech byl poměrně klid. Ruská ofensiva byla zrušena. To jiţ se zase blíţil podzim Rakousko pomalu, ale jistě dodělávalo. Vybíraly se poslední lidské rezervy, nebyli niţší důstojníci. A tak si asi vzpomněli na bývalé neúspěšné jednoročáky z Jablonce, a kdyţ je našli u landšturmáků aţ v Rumunsku, vyţádali si je znovu do školy. A tak náš český velitel ač nerad se nás zbavil a mne, dva Němce a čtyři Slovince poslal z frontového pásma do důstojnické školy. Jeli jsme jako civilisti v mundurech přes celé Rumunsko, Maďarsko, prodluţovali jsme si cestu, jak jsme mohli Bukurešť, Sedmihradsko, Budapešť, Vídeň, Praha, a kdyţ jsme konečně dojeli do Čech, hrdinsky jsme uloţili pušky do šatny v Lovosicích a rozjeli jsme se na nenapsanou dovolenou do svých domovů. Domluvili jsme se asi na třech dnech, pak jsme se zase v Lovosicích sjeli, vyzvedli pušky a jeli do místa svého určení do Úštěku. Tam jsme měli dost přesvědčování, hlavně pana feldvébla, ţe nám cesta opravdu tak dlouho trvala a já obzvlášť jsem ho musel přesvědčovat o svém švejkovském maléru. Cestou z fronty, kdyţ 13

14 Josef Běhounek jsem ve vagóně usnul, mi nějaký koumák ukradl mou novou pušku a zanechal mi tam starý ruský štuc s dlouhým bajonetem. Ale nakonec to spravila nějaká ta čtvrtka másla, kterou mi rodiče poslali. A tak jsme se zase i někteří známí sešli počátkem října 1917 v jednoročáckém oddělení, hodně promíchaném i starými pány jednoročáky, v Úštěku. Ubytováni jsme byli ve starých chmelových skladištích, ale vojna uţ povolila a my staří mazáci jsme se dovedli lecčemus vyhnout. Byli jsme tu i zalarmováni k pohotovosti a měli jsme vypochodovat proti vzbouřencům v Rumburku, ale po nějakém dnu byla pohotovost odvolána. 4. ledna 1918 jsme byli my fronty schopní posláni znovu do důstojnické školy v Jablonci. Tam jsme se uţ vyznali, také jsem se jiţ zdokonalil v němčině a vyučování uţ také nebylo tak štram, i kdyţ třeba některý z důstojníků při písemné práci projevoval svoji originalitu tím, ţe hlídal s tasenou šavlí, a kdyţ zjistil nějaký ten tahák pod lavicí, obřími skoky skákal po lavicích a tahák obratně ke své radosti i ke gaudiu všech posluchačů na šavli nabodl. Spokojil se tímto výkonem a nešťastníka nechal dále potit bez taháka. Chodívali jsme hodně tančit do Jablonce i do blízkého Liberce, namluvili jsme si německá děvčata, abychom se zdokonalili v němčině (ta uţ byla v Jablonci vycvičená, doprovodila absolvovavší kurs na nádraţí a hned si počkala na nové jednoročáky). Kdyţ jsme měli kasárníka, utíkali jsme ze školy přes plot. I kdyţ jsme přetáhli do ranních hodin, museli jsme se přes plot vracet. Šarţe zamhouřily oko, kdyţ dostaly nějakou tu dvacku nebo cigarety. Závěrečné zkoušky jsme se zdarem skončili, či lépe museli skončit, poněvadţ Rakousko nutně potřebovalo důstojníky a nemohlo si uţ dovolit luxus nechávat propadat jednoročáky, i kdyţ to byli jen ti velezrádní Češi. Tak tedy zase uplynuly tři drahocenné měsíce, které nás chránily před frontou. Ale nic netrvá věčně, jen ta válka se protahovala. V Jablonci jsme skončili koncem března 1918 a pak nás zase hnali do Úštěku. A tam uţ na nás čekala marška, které uţ jsem se nemohl vyhnout. Neţ přijdu k poslední a k nejkrušnější etapě mého rakouského vojákování, chtěl bych připojit jen několik krátkých charakteristik a postřehů z tohoto prvního období. Většina z nás nerada nosila rakouskou uniformu, ale je nutno si přiznat, ţe jako mladí lidé jsme přece jen byli rádi, kdyţ se nám podařilo sehnat na sebe něco lepšího neţ ty zelené frontové kopřivové hadry. Někteří z nás si pořídili tzv. extrovku z lepších látek (modré sukno) a my, kteří jsme na to peníze neměli, jsme aspoň nějakým tím podplácením sehnali lepší uniformu ze skladiště a v krejčovské dílně jsme si ji dali upravit. I tu čepici extrovku jsme si pořídili. Kamarádi byli většinou dobří, aţ na několik ţroutů vojny, němečtí jednoročáci byli nacionální šovinisti a nadávali nám a udávali, jak mohli. My jsme se od nich odtahovali a jen s několika málo slušnějšími jsme vycházeli. Němečtí důstojníci byli typičtí Rakušáci, i ti záloţní, bohuţel však i někteří důstojníci čeští, kteří mnohdy ani česky nechtěli promluvit. Poddůstojníci byli hulváti a surovci. Menáţ se postupem doby zhoršovala a nebýt přísunu z domova, byli bychom měli hlad. Co se chudák maminka nasháněla, aby v té válečné bídě něco na černo sehnala a mohla mi poslat! A ještě jako dnes vidím otce i matku před plotem našich kasáren, kdyţ za mnou v neděli přijíţděli a jiţ časně ráno asi ve čtyři hodiny museli z Loun vyjíţdět. Nastala poslední etapa mého rakouského válčení. Někde koncem května 1918 vyrazila naše pochodová formace z Úštěku směr Itálie. Jeli jsme přes Tyroly: Lienz, Solnohrad, Insbruck, Sterzing, Brixen, Klausen, Bolzano. A pak uţ Itálie zatím cíl naší cesty: Cavalere. Část cesty jsme dělali vlakem, zbytek pěšími pochody. Poznal jsem kus čarokrásné krajiny. Velitel naší setniny byl tuze zarytý sudetský Němec, učitel z Chomutova, lajtnant, ale my jednoročáci jsme s ním celkem vycházeli, i já jediný český jednoročák u roty. Měl 14

15 Gymnázium Teplice zájem na přírodní kráse a na uměleckých památkách, a aby nechodil sám, bral si obyčejně z nás jednoročáků dva s sebou: mne a jednoho staršího jednoročáka Němce. Poběhali jsme všechno moţné, vylezli i na některé alpské vrcholky, jednou aţ do výšky 1800 metrů, vysedávali jsme v horských salaších i v uměleckých vinárnách (Batzen häusl v Bolzanu), kde jsme popíjeli vínečko. Na jídlo jsme se neměli špatně, bylo tam poměrně lacino, dalo se leccos koupit, hlavně mléko bylo za babku. Pochody, i kdyţ někdy byly namáhavé, nepřesáhly denně 20 km, leckde jsme se mohli ubytovat i v soukromí a spát v postelích, jindy zase pro změnu jsme spali na seně nebo na slámě v děravých stodolách. Celou cestu aţ do etapy jsem posílal domů pohlednice, takţe na nich je moţno sledovat celou naši cestu. Zatím tedy tato cesta na frontu se spíše podobala cestě turistické s batohem na zádech, ale na rameni s puškou a se 40 ostrými náboji na opasku. Tato cesta trvala skoro měsíc a koncem června jsme konečně přišli do bojového zatím jen etapního pásma. Teď uţ nám bylo jasné, kam míříme k Piavě. Tam tehdy Italové rozpoutali velkou ofenzívu, podařil se jim průlom, takţe uţ náš pluk do boje nemohl zasáhnout, zachytili jsme se aţ na řece Tagliamentu. Ale o tom později. Zatím jsme byli ubytováni v malém italském městečku Moruzzo, kde jsme dále prováděli tupý rakouský výcvik, ovšem jiţ bez té kázně a toho řvaní, jak bylo zvykem v zázemí. Naše setnina sestávala povětšině z osmnáctiletých chlapců, posledního odvodového ročníku, kteří ještě k frontě nepřičuchli, byli špatně oblečeni a měli hlad. Toto městečko bylo blízko města Udine. Náš lajtnant Markl byl i fanda fotograf, mám z té doby zachováno několik desítek fotografií. Jakmile bylo jen trochu volno, vyráţeli jsme opět ve staré sestavě lajtnant plus dva jednoročáci na výlety do okolí: do Udine, na okolní zámky např. hrad Ciconico, prolézali jsme zámek v Moruzzu, shlédli jsme různé zajímavé okolní krajiny i svérázné italské vesnice např. Treppo, Vittorio a jiné. Ovšem bohuţel nebyly to vţdy jen výlety pro zábavu. Celé čety brousily po okolních vesnicích a rekvírovaly tam, co se dalo. Tady se uţ projevila vojácká surovost a lajtnant Markl přestal být příjemným společníkem a stal se z něj nemilosrdný lupič, který i na mne vytáhl revolver, kdyţ jsem se vzpěčoval v chalupě oloupit italskou nevěstu o její výbavu, kterou měla pečlivě schovanou a na kterou jsme přišli. Marně prosila na kolenou, plakala a naříkala. Obyčejně se oloupeným ponechávaly dvě garnitury prádla, ostatní se bez náhrady sebralo. Vesničané ukrývali cennější věci v kupkách sena na poli, kde jsme je objevovali tak, ţe jsme puškami s nasazenými bajonety rozhazovali tyto kupky. Ale i my jsme tehdy uţ byli ţebráci, prádlo se na nás rozsýpalo, bylo i někdy zavšivené, a tak jsme se na tomto lupu přiţivovali, kdyţ se nám rozpadla poslední košile. Já sám jsem se mohl zmocnit uţ jen nějaké ţenské trikotové dlouhé košile, ale i to bylo dobré, abych nemusil nosit kopřivovou uniformu na nahém těle. Rekvírovalo se však všechno moţné i měděné kotlíky na vaření polenty, coţ obzvláště bylo pro vesničany těţké, poněvadţ polenta byla jejich jedinou stravou v této době. Ale často také naší, poněvadţ při těchto loupeţných výpravách jsme ţebrali především o polentu a nic jsme nadali na to, ţe nás vesničané uţ vítali vţdy stereotypním: Něnte polenta polenta není. A kdyţ nebyla polenta, kradli jsme aspoň kukuřičné klasy, jedli je syrové, nebo opékali na ohni. Kam všechny tyto rekvírované věci přišly, nebylo nám známo, měli jsme však dojem, ţe cennější věci, především prádlo, posílali si páni důstojníci domů jako svou válečnou kořist. Za pobytu v Moruzzu jsme se mnoho nepředřeli, a ani nemohli, poněvadţ nás trápil hlad, k jídlu bývala pak uţ jen sušená rozvařená zelenina (Drahthinderniss), maso málokdy a to jen kousek tvrdého hovězího, chléb byl lahůdkou a bylo ho velmi málo a byl špatný povětšině kukuřičný, který se rozpadával v drobky a který jsme museli často fasovat do vojenských čepic. Není tedy div, ţe se shánělo, co se dalo, ţe se kradlo na polích, ač to bylo přísně zakázáno. Ţe se také jedlo všelicos a důsledek toho byl, ţe vypukla úplavice. Průjmy zeslabily tolik, ţe leckdy polovina muţstva nebyla schopna práce a výcviku. Já 15

16 Josef Běhounek sám jsem několik dní proleţel se silnými průjmy na marodce, a kdyţ jsem vyšel, sotva jsem se motal. Naše oddíly se tak musily stále doplňovat novými a novými lidmi, kteří přicházeli za námi, aby stav se doplnil na stav válečný a bojový. Byl těţký přehled, kdo zde všechno byl. Byl zde jistě celý náš 9.landwehr (ten byl celý aţ na tři setniny německý a my Češi jsme často zkoušeli nadávky našeho lajtnanta: Die Lumpen und Gauner von Laun und Raudnitz. ), pak 10., 11., 12. Myslím, ţe desátý byl mladoboleslavský, ten byl český, rovněţ 12. se rekrutoval z českých krajů. Ovšem s těmi jsme se dostávali těţko do styku, poněvadţ celá krajina byla prolezlá spoustou vojska, i vojska německého z Říše, byli tu Maďaři i ostatní národy mosaikové říše rakouské. Krajina byla vyţrána, jako kdyţ tam vpadnou kobylky a bylo jasné, ţe nás Italové nenáviděli a kde mohli, sabotovali. Viděl jsem i jejich popravy, často hodně surové, byli stříleni jako zajíci, kdyţ se pokoušeli o útěk, věšeni pro výstrahu, nuceni k různým těţkým pracím, i ţeny a děti. A jak jsme stále přibývali náš oddíl dostal číslo setniny 6/XL/, to byl 40. pochodový batalion situace byla čím dál tím svízelnější. Koupit nebylo moţno nic, okupanti si vydali vlastní peníze italské, s těmi nám vypláceli i ţold, ale nikdo za tyto papíry nechtěl nic prodat, poněvadţ neměly fakticky ţádnou cenu. Ale stálý růst nových útvarů dával předpokládat, ţe brzy se bude něco dít, ţe se někam hneme. Zprávy jsme neměli ţádné, jen jsme chytali různé pověsti, které byly všelijak přibarvené a zabarvené. A jednoho dne alarm a jdeme plná polní výzbroj, puška, bajonet, polní lopatka, 40 ostrých patron, plynová maska, dýka, v batohu konzervy, suchary, polní láhev s rumem nebo černou kávou. To uţ nebyl poklidný pochod Tyroly a Solnohradskem, nýbrţ někdy pochod k padnutí, ani celty jsme nerozbalili při krátkém odpočinku, spali jsme s kamenem pod hlavou a zase dále. Mysleli jsme, ţe to nevydrţíme, ale tady si člověk ověřoval, ţe má koňskou náturu. Spali jsme při pochodu, opírali se jeden o druhého a stále dopředu jako houf připitomělých ovcí. Nedovedu uţ dnes přesně vylíčit sled událostí, jak šly za sebou, ale podstatné mi přece jen utkvělo v paměti. Aţ doposud za celé dva roky vojančení jsem před sebou neviděl nepřítele, ani jsem na něho nevystřelil. Proto působilo otřesně, kdyţ pojednou jsme dostali rozkaz: Nasadit bajonety a kupředu. Italové prý někde před námi prorazili frontu a je třeba protiútokem je vrhnout zpět. Mechanicky jsme postupovali v linii kupředu, pušku a bajonetem zavěšenou na předloktí a jen podvědomě si představovali, jak to bude vypadat, aţ se dostaneme přímo proti sobě. Pak nebude zbývat neţ bodnout první, nebo bodne Ital. Tak jsme otupěle postupovali asi čtvrt hodiny, kdyţ najednou zprava na mne volá feldvébl Fric (Čech z lounského Podlesí): Stůj a zalehni. Kaţdý jsme totiţ vedli půl čety (já uţ tehdy to dotáhl na desátníka), která za námi měla jít v husím pochodu. Rozhlíţím se proč. Před námi, za námi i vedle nás občas vybouchl nějaký ten granát, ale celkem neškodně. Kdyţ se podívám dozadu, vidím, ţe s milým feldvéblem jsme sami. Kluci byli to většinou neostřílení osmnáctiletí chlapci, kdyţ to začalo bouchat, lehli na zem a nechtělo se jim kupředu. Co teď? Ale felák byl uţ starší ostřílený chlap. Křičí na mne: Nestarej se, však oni je oficíři za námi přiţenou. A teď jsem si teprve uvědomil, ţe vepředu není ani jeden důstojník, všichni zůstali vzadu a bojovou morálku muţstva povzbuzovali napřaţenými revolvery. A skutečně! Za chvíli se chlapci připlazili za námi a šlo se dál. Tu se před námi objevil jakýsi násep a z tohoto náspu na mne někdo německy volá. Byl to můj německý spoluţák z důstojnické školy. Leţeli zakopáni nahoře na náspu a stříleli, jen se prášilo. Vyzval mne, abych k němu přilezl a podíval se, jak prý Italy odstřelují jako zajíce. Zvědavost mi nedala, a tak jsem tam vylezl. Zjistil jsem, ţe tam leţí elitní pluk vídeňských tkzv. Deutschmeistrů s černými výloţkami. Na rovině jako stůl bylo vidět útočící pěchotu, která byla snadným cílem a která nakonec se musila stáhnout zpět. A my jsme také byli zbaveni bodákového útoku, 16

17 Gymnázium Teplice poněvadţ prý průlom nastal někde napravo od nás. Oddechli jsme si, s radostí jsme sňali bajonety a čekali na další. Tím dalším byl zmatený ústup, utíkalo se napravo i nalevo, nikdo nevěděl kam, roty se pomíchaly, pomíchali se i příslušníci různých pluků, aţ teprve k večeru nastal jakýsi oddech a dávali jsme se zase do kupy. A jak jsem utíkali cestou necestou, chtěl jsem přeběhnout nějaký potok po poraţeném stromě, uklouzl jsem a s celou výzbrojí jsem do něho vletěl. Naštěstí nebyl hluboký, a tak jsem se snadno z něho vydrápal, ovšem namočený aţ po kolena. Ještě ţe bylo v té Itálii koncem září pěkné teplo, takţe jsem brzy oschl a nakonec prokletý potok mi dobře poslouţil, kdyţ se na nás vrhla letadla (a to tehdy byla vzácnost, poněvadţ proti druhé válce byla letecká bojová technika primitivní, nanejvýš jen průzkumná a málokdy bojová), která měla snadný cíl na ploché rovině bez stromů na utíkající lidi, dělala i trény roztaţené na několik kilometrů do šířky. Skákal jsem z jednoho břehu na druhý, jak letadla přilétala a zase se vracela. Byla celkem jenom asi čtyři, ale poněvadţ protiletecká ochrana nebyla ţádná, letci si troufali a létali jen několik desítek metrů nad zemí a z kulometů do nás praţili. K smíchu byli nějací naši hrdinové, kteří vylezli s kulometem na strom a chtěli letadlo sestřelit. Ale nebylo to tak idylické, jak se nám zdálo. Kdyţ jsme potom pochodovali dále, viděli jsme výsledky tohoto náletu. Došli jsme ke skupině vojáků, kteří všichni hlavami leţeli v ohníčku, na kterém si asi pekli kukuřici a letadlo na ně hodilo bombu. Všichni byli mrtví. A ještě hrůznější pohled se nám naskytl, kdyţ jsme došli k nějaké širší silnici. Tam letadla napadla jedoucí trény a rozbila všechno, včetně koní i lidí. Silnice byla úplně zatarasena, do toho masakru vjela utíkající těţká děla, která tu uvízla, a dělostřelci nás prosili, abychom pomohli děla vytlačit z toho nejhoršího. Ale soudrţnost mezi jednotlivými druhy zbraní nikdy nebyla velká, a proto jsme jim odpovídali asi v tom smyslu, ţe kdyţ se celou válku ulejvali v poměrném bezpečí, daleko za frontou, ţe si teď mají pomoci sami. Kdyţ jsme se z toho nejhoršího jakţ takţ vymotali, důstojníci naše zbytky sehnali do houfu a radili se, co dál. Dumali nad mapami a asi vůbec nevěděli, kde jsme a jak vypadá situace kolem nás. Proto byly vyslány průzkumné tříčlenné hlídky, aby zjistily, kde je nepřítel a kde je naše fronta. A poněvadţ český jednoročák byl u německého pluku vţdy na ráně pro nejhorší práci, vybral lajtnant mne a přidělil mi ještě dva muţe. Naštěstí starší, mazáky, oba Čechy, jeden z našeho kraje, druhý bodrý Hanák. A tak jsme opatrně postupovali dopředu uţ předem s úmyslem, ţe přeběhneme, nebo se daleko nepohrneme. A kdyţ pojednou začal na nás odněkud zleva štěkat kulomet, skočili jsme všichni tři do jámy po granátu a čekali jsme, co bude dál. Tu ten Hanák mi říká: Pane kaprál, přece se nenecháme v poslední chvíli zabít, válka uţ je prosraná a tady v té díře je docela pěkně. Dal jsem mu zapravdu a čekali jsme, aţ se setmí. Pak jsme opatrně vylezli a vraceli se zpět. Teď bylo na mně, něco vymyslet. Poněvadţ jsem viděl, ţe je všecko zmatené, ţe důstojníci také nevědí, kde vlastně jsme, tak jsem hrdinně hlásil, ţe jsme zjistili, ţe nepřítel má silné útvary nalevo od nás, dokonce jsem vybájil, kolik nepřátelského vojska tam můţe být, ţe tam jsou hnízda kulometů a já nevím co ještě. Páni to spolkli a nařídili, abychom se tedy dali napravo. Bojovat s tak silným nepřítelem se jim nechtělo. A naštěstí to vyšlo, na nikoho jsme nenarazili a dostali se šťastně k řece Tagliamentu, kde jsme měli utvořit novou obrannou linii, poněvadţ Piava uţ byla prohraná. A teď to další vypadá úplně švejkovsky. Kdyţ jsme se usadili v zákopech za Tagliamentem a několik dní jsme tu měli klid, neţ nepřítel sem dosunul posily a válečný materiál k další ofenzivě, byl jsem povolán na velitelství a tam byl se mnou sepsán protokol o mém hrdinství, byl jsem navrţen na povýšení na četaře a na velkou stříbrnou medaili a moji dva maníci měli dostat medaile bronzové. Ale i teď jsem tu válku prohrál. Při dalším útěku se asi všechny zápisy ztratily. A tak uţ jsem nemohl svá chrabrá prsa 17

18 Josef Běhounek ozdobit velkou stříbrnou a brát za to měsíčně navíc k ţoldu myslím pět, nebo deset rakouských zlatých a ani tu frčku navíc jsem nedostal. A tak jsem se z války vrátil jako obyčejný jednoročácký kaprál bez jakéhokoliv vyznamenání. Aspoň mne nikdo nemohl podezírat, ţe jsem vojnu ţral a byl Rakušák. Tak někde koncem září 1918 jsme seděli několik dní v narychlo vykopaných zákopech za řekou Tagliamentem. Ale nálada k boji zřejmě nebyla ţádná, zdálo se, ţe ani na druhé straně. Jen občas padl nějaký výstřel, ale mohli jsme ze zákopů vidět, jak se na druhé straně hemţí nepřítel. Tvrdilo se, ţe jsou tam Angličané. K večeru pojednou z druhé strany zazněla naše hymna Kde domov můj. Kdyţ byla dozpívána, volalo se: Kluci, nechte toho, válku máte prohranou, jestli jste tam Češi, přejděte k nám. Zřejmě tam stála některá z jednotek našich italských legionářů. Snaţili jsme se odpovědět aspoň zpěvem našich českých písní. Naši důstojníci byli jako diví, vyhroţovali zastřelením, ale my uţ byli rozhodnuti, ţe dále bojovat nebudeme. Tak to také námi zvolená delegace tlumočila našemu plukovníkovi. Nevěděli si s námi rady, tak na frontu v noci přijelo nějaké velké zvíře, aby nás přesvědčilo. Pojednou v zákopech pobíhal silný vysoký vojenský pán s červeným podšitím pláště a namáhal se, jak mohl. Mluvil perfektně česky a přesvědčoval nás, ţe je také Čech, jen abychom to ještě vydrţeli, ţe bude uzavřen mír a ţe půjdeme domů. Byli jsme překvapeni, ţe náš pan generál Podhajský je Čech, jak jsme ho uţ z dřívějška znali z různých těch přehlídek, mluvil vţdy lámanou češtinou a podpisoval se Podhajski. Mysleli jsme, ţe je to Polák. Tento pán zůstal generálem i za I. republiky. Ale bylo těţké nás přesvědčovat. Byla obava, ţe v noci všichni i se zbraněmi přejdeme na druhou stranu. A tak druhý den v noci pojednou nás přišly vystřídat jiné jednotky. Podle maďarských nadávek a proklínání nás Čechů poznali jsme v nich maďarské honvédy. Ale nadání jim nebylo nic platné. My jsme se sebrali a ve velkém pořádku jsme vypochodovali ze zákopů směr domů. Ustupovali jsme ve dne v noci, o hladu, kde bylo moţno ještě něco vyrabovat, vyrabovali jsme, střílelo se do sudů s vínem, kterých tam na vesnici měli Italové ještě dost a prostřílenými dírkami jsme chytali víno do jídelních misek. Mnozí se totálně opili, zvláště kdyţ pili na lačný ţaludek. Ale utíkali jsme stále dál, zvláště kdyţ se rozšířily pověsti, ţe před námi budou vyhozeny mosty, abychom nemohli dále. A také skutečně přišli jsme k mostu, který jiţ byl podminován, u něho stály elitní tzv. šturmtrupy a chystaly se jej vyhodit a uţ nás nechtěly ani přes něj pustit. Ale my jsme si ještě v poslední chvíli přechod vynutili, poklusem jsme most přeběhli a za pár minut jsme slyšeli detonaci a viděli létat zbytky mostu do vzduchu. Kázeň se uţ úplně uvolnila, někteří nedočkavci, kterým se zdál ústup příliš pomalý, utvořili malé skupiny a utíkali na vlastní pěst. Ale vyskytli se mezi námi uváţliví lidé, kteří před tím varovali. Italové se nyní za všechna příkoří mstili a kde civilisti ve vesnicích dopadli takovou skupinku, zvláště kdyţ jim vykrádala stavení a rekvírovala poslední zbytky jídla, bez milosti ji pobili. Odhozených zbraní se válelo kolem dost, takţe se snadno ozbrojili. My jsme ustupovali pohromadě, odhazovali jsme zbytečnou přítěţ, hlavně plynové masky, ostré střelivo, polní lopatky aj. Cestou jsme naráţeli na opuštěné trény, z nichţ jsme se zásobovali moukou, konzervami, chlebem, někdy se našly i cigarety. Hrdinní tréňáci odpřáhli koně, nasedli na ně, vozy nechali stát na cestě i se všemi zásobami. Dokonce jsem u jednoho vozu našel opřenou karabinu s tzv. extrovním bajonetem poniklovaným a portepem desátníka. Tak jsem odhodil svou pušku, která se uţ protíţila a sebral jsem tuto karabinu s celým příslušenstvím. I kdyţ jsme Rakousko nenáviděli, těţce jsme nesli, jak se vítězní Italové nyní nad námi vypínali. Kdyţ bylo uzavřeno příměří, najednou se kolem nás vyrojila spousta vyšších důstojníků, dokonce i generálů, mnoţství italského vojska, které jsme před tím 18

19 Gymnázium Teplice nikdy neviděli, dívali se na nás pohrdlivě, posmívali se nám, ba i nadávali. Byl to jistě krásný pohled na naše vojáky, otrhané, hladové, zarostlé a špinavé. Ti Italové kolem nás nebyli jistě frontové jednotky, byli velmi dobře oblečeni a také jejich vzhled ukazoval, ţe jsou dobře ţiveni. Ale tady si hráli na hrdinné vítěze. Teď uţ to bylo snadné. A my jsme dobře od ostatních zkušenějších vojáků, kteří pobyli na italské frontě déle neţ my, věděli, ţe bojové vlastnosti Italů nebyly ty nejlepší. Nebylo to u nás nějaké rakouské vlastenectví, ale prostý lidský pocit, ţe tak se člověk k člověku nemá chovat. Ale ustupovali jsme dále, došli jsme k trati, byli po delším čekání nacpáni do dobytčích vozů, někteří vylezli i na střechy, coţ mnohdy v tunelech, kdyţ usnuli, zaplatili ţivotem. Byl uţ konec října, doslechli jsme se o našem osvobození, coţ, jak jsme vyciťovali, velmi těţce nesla velká část našich německých spolubojovníků. Kdyţ jsme měli přejet hranice nové naší republiky, byly zbytky pluku shromáţděny a zbývající důstojníci dali na vůli všem, jak chtějí jet domů. My Češi byla nás jen hrstka včetně vojenské kapely vyţádali jsme si odjezd do republiky. Němci z obavy se oddělili a kam jeli, nevím. Jistě valná část po zmoudření se vrátila do svých domovů v Čechách. Nejvyšší šarţí u nás zůstal český nadporučík, učitel Šedivý, který převzal velení nad naší českou skupinou. I feldkurát byl Čech. A tak jsme měli s sebou i boţí poţehnání i celou českou muziku. Pak uţ jsme jeli celkem nerušeně, jen ve Znojmě na nás čekali odbojní Sudeťáci, kteří dočasně se zmocnili vlády v německých moravských krajích. Zastavili náš transport a musili jsme vydat všechny zbraně. Chtěli jsme se bránit, ale nadporučík rozumně nám vyloţil, proč nechat ţivoty tady v poslední chvíli, kdyţ jsme přestáli celou válku. S těţkým srdcem jsme vydali pušky, ani tu karabinu se mi nepodařilo schovat. Jen na nahém těle jsem převezl ten poniklovaný bajonet. A pak v Praze na nádraţí mi sebrali sokolové, kteří tam drţeli sluţbu a hlídkovali, ještě poslední dobrou erární věc celtový stanový dílec. Pak uţ jsme se všichni rozprchli do svých domovů. Já jsem nasedl do vlaku na Louny a pozdě v noci jsem přijel domů. Holý a špinavý, zavšivený, ani jsem nechtěl jít dovnitř. Mamince, která mne se slzami vítala a chtěla mne objímat, jsem řekl, ţe nejdříve musím před dveřmi shodit tu vojenskou špínu, abych nepřinesl do domu vši. Maminka honem zatopila v koupelně a vojenské hadry dala vypařit, prádlo se spálilo a já jsem se blaţeně ponořil do vany a po několika měsících jsem se zase vykoupal jako kulturní člověk. A samozřejmě také dobře najedl. Na detaily přivítání uţ se dobře nepamatuji. Jistě jsem byl obskakován celou rodinou a několik dní jsem blahobytně odpočíval, dospával a dojídal se. Jako jedinou válečnou trofej jsem odevzdal mamince provezený bajonet. Maminka prohlásila, ţe se bude dobře hodit po vybroušení jako dranţírovací nůţ na drůbeţ. Kde je dnes, bohuţel nevím. Svou vojenskou rakouskou kariéru jsem zakončil dnem příjezdu do Loun 18. listopadu A závěrem mého vojančení byla ještě akce proti Sudeťákům v Mostě. O tom ještě v následujícím odstavci, abychom mohli přejít k další části mého ţivota studiím vysokoškolským. Abychom však tak rychle na naše válečné řemeslo nezapomněli, ještě jednou jsme si navlékli vojenský šat, ale to uţ s československým lvíčkem a vyjeli jsme směrem Most. Tam totiţ vypukly nepokoje mezi německým obyvatelstvem, hlavně asi poštvaným vrátivšími se nacionalistickými důstojníky. Armáda tehdy ještě byla v plenkách, tak se shánělo, co kde bylo. Kdyţ přišla do Loun výzva o pomoc, byli jsme vyzváni my studenti, vojáci, abychom se přihlásili. Tak jsme utvořili jakousi studentskou legii, dostali pušky a jeden kulomet a jeli jsme. V Mostě se bojovalo hlavně kolem kasáren, ale záškodníci stříleli i ze sklepů a ze střech. Kdyţ jsme přijeli my, byl jiţ poměrně klid, zakročili čeští horníci, kteří se 19

20 Josef Běhounek vyzbrojili puškami z kasáren, dále srbští zajatci, kteří tam ještě byli v barácích, kteří se zmocnili ručních granátů a udělali po srbsku paseku mezi odbojovými Sudeťáky. Aby byl udrţen klid, bylo vyhlášeno stanné právo. Naším úkolem bylo uţ jen hlídkovat na ulicích. K tomuto hlídkování je třeba zaznamenat jednu zase švejkovskou příhodu. Dostali jsme za úkol hlídat náměstí, poněvadţ se očekávala jakási demonstrace. V rohu náměstí umístili asi trojčlennou naši hlídku s kulometem, se kterým však nikdo z nás neuměl zacházet. Jediný kulometčík četař nám zastrčil do kulometu pás s náboji a ukázal jak spustit střelbu a odešel k dalším kulometům v rozích náměstí a v dalších ulicích. Teď jsme si teprve uvědomili, ţe jsme se zapomněli zeptat, jak střelbu zastavit. Trnuli jsme, kdyby k něčemu došlo, ţe postřílíme i nevinné a ţe budeme musit vystřílet celý náš pás, aţ to samo přestane střílet. Ale štěstí nám přálo. K ničemu nedošlo. Tak jsme celkem v nečinnosti strávili v Mostě několik dní a byli jsme velmi rádi, kdyţ nás přijela vystřídat četa nějakých českých námořníků, zřejmě řízní hoši, a my jsme mohli odjet zase domů. Cestou jsme se měli ještě zastavit v Bečově a zatknout tamějšího starostu Němce. Ale řekli jsme si, ţe nejsme policajti, abychom zatýkali, a jeli jsme dále sloţit zbraně v lounských kasárnách a jiţ se snaţit nadobro zapomenout na ta skoro tři promarněná léta našeho nejlepšího mládí. Ale to jsme byli ještě tak naivní, ţe jsme věřili ve věčný mír a netušili jsme, ţe mimo mírových vojenských cvičení se ještě octneme po 20 letech v uniformě na pokraji nové války. Vysokoškolská studia ( ) A teď konečně nastal čas poloţit si otázku: Co dál? Maturitu, třebaţe válečnou, máš, tak je otevřena cesta na vysokou školu. Ale před tím ještě cesta k lékaři, jaké stopy na tobě zanechala válka. Konstatuje podvýţivu a straší slabými plícemi s náběhem na tuberkulózu. Jistě ta válečná strava a ty štrapáce války mohly v tom smyslu zapůsobit. Ale nač předem kapitulovat. Člověk je mladý, všechno se poddá. Tak zůstává otázka, co studovat. Rozhodně jsem nebyl typ technický. A gymnázium zvláště tehdejší jen umrtvilo kaţdou tu buňku matematickou a přírodovědeckou, zato však silně podpořilo vzdělání humanitní. Měl jsem vţdy zájem o filologii, hlavně o češtinu, takţe zbývalo jen volit vhodnou kombinaci, poněvadţ o povolání učitelském bylo jiţ celkem rozhodnuto, to nesla tradice naší kantorské rodiny. Nejvhodnější by byla bývala kombinace čeština němčina, poněvadţ za tři roky pobytu u německého pluku i v důstojnických školách jsem celkem němčinu hovorou i spisovnou ovládal. Na druhé straně však převaţovala nechuť ke všemu německému, poněvadţ nacionální šovinismus a rakušácký dril nám všechno německé nadlouho zošklivily. Tak jsem volil franštinu, třebaţe jsem si byl vědom, ţe ji velmi málo ovládám, ačkoli gramatické základy mi škola dala dobré. A tak jsem se rozjel do Prahy a dal jsem se zapsat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Jako vojákovi mi byl započítán rok, ale to bylo málo platné, poněvadţ nakonec jsem všechnu látku musil zvládnout. Nastoupil jsem však aţ po Novém roce, i kdyţ přednášky uţ byly v běhu. Ale bylo třeba sehnat nějaký byt, laciný a přitom slušný, poněvadţ na umístění v koleji nebyla po válce naděje. Tak jsem sháněl a našel malý pokojík na Kampě, u krejčího Krause. Bylo to víc neţ skromné, malý pokojíček, do něhoţ se musilo přes kuchyň, a k tomu jsme tam ještě bydleli dva, starší jiţ student vysoké školy ekonomické Bechyňský. Kaţdý jsme platili měsíčně 100, Kčs se skromnou snídaní. Na obědy jsem chodil do Akademické mensy (oběd 3, Kčs), večeře jsme všelijak odbývali ze zásob, které jsem si vţdy přivezl na týden z Loun nebo nám bytná vařila za korunu polévky a k tomu kus chleba. Po stránce hmotné to bylo částečně pokračování vojenského ţivota, ale ţivot akademického občana, to byla radikální změna. 7. prosince 1918 jsem byl zapsán jako 20

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Babičko, vyprávěj! Reminiscenční projekt

Babičko, vyprávěj! Reminiscenční projekt Základní škola německo-českého porozumění a Gymnázium Thomase Manna Praha 8 www.gtmskola.cz Babičko, vyprávěj! Reminiscenční projekt Reminiscence technika práce se starými lidmi s využitím vzpomínek účelem

Více

NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA KARLA SUCHÉHO

NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA KARLA SUCHÉHO NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA KARLA SUCHÉHO Tamara Čopová Jiří Čechák Natálie Havlová Filip Wlodarczyk a Mgr. Zdeněk Brila Náš žákovský tým osmé třídy Základní a mateřské školy Jaroslava Seiferta

Více

17. listopad DEN BOJE ZA SVOBODU A DEMOKRACII

17. listopad DEN BOJE ZA SVOBODU A DEMOKRACII 17. listopad DEN BOJE ZA SVOBODU A DEMOKRACII 17. listopad patří mezi jeden z nejvýznamnějších dnů v dějinách České republiky. V roce 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům. O padesát

Více

Miroslava Baštánová. Vzpomínka na. Josefa Kramoliše. pøedsedu Valašského muzejního spolku v letech 1926-1945

Miroslava Baštánová. Vzpomínka na. Josefa Kramoliše. pøedsedu Valašského muzejního spolku v letech 1926-1945 Miroslava Baštánová Vzpomínka na Josefa Kramoliše pøedsedu Valašského muzejního spolku v letech 1926-1945 2012 Miroslava Baštánová Vzpomínka na Josefa Kramoliše pøedsedu Valašského muzejního spolku v letech

Více

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com Ke konci roku jsme vyrazili na dva projektové dny. Ten první se vztahoval k výuce dějepisu. Učili jsme se totiž o pravěku, tak jsme vyrazili do Prahy do Národního muzea, kde probíhala výstava právě k pravěku.

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Hans Christian Andersen

Hans Christian Andersen Hans Christian Andersen MASARYKOVA ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA VELKÁ BYSTŘICE projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_ 04_18 Tématický celek: Evropa

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Tragický osud dvou kamarádek

Tragický osud dvou kamarádek Tragický osud dvou kamarádek Když jsme počátkem května připravovali články o blovických obětech 2. světové války, popisovali jsme osudy mnoha lidí. Vůbec jsme tenkrát netušili, že dvě zemřelé dívky se

Více

22. Základní škola Plzeň. Až já budu velká. Třída: 7. B. Datum: 8. 12. 2008. Jméno: Kamila Šilhánková

22. Základní škola Plzeň. Až já budu velká. Třída: 7. B. Datum: 8. 12. 2008. Jméno: Kamila Šilhánková 22. Základní škola Plzeň Až já budu velká Třída: 7. B Datum: 8. 12. 2008 Jméno: Kamila Šilhánková V pěti letech jsem onemocněla zánětem ledvin a ležela jsem v nemocnici u svatého Jiří. Byla tam veliká

Více

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1])

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1]) ÚTĚK NA ZÁPAD Koupit lístek, nastoupit do vlaku, to všechno proběhlo v pořádku. Ale kousek od východního Berlína vlak zastavil a objevila se lidová policie s kalašnikovy. Museli jsme ukázat dokumenty a

Více

Nejlepší příspěvky soutěže O nejzajímavější muzejní kufřík

Nejlepší příspěvky soutěže O nejzajímavější muzejní kufřík Nejlepší příspěvky soutěže O nejzajímavější muzejní kufřík Věková kategorie 14 18 let 1. MÍSTO Autorka: Kateřina Mazancová (České Budějovice) Název: Babiččin zachránce (Retro hity) 2. MÍSTO Autorka: Tereza

Více

Ztroskotané sny. České školy po německé okupaci. www.step21.de/weisseflecken

Ztroskotané sny. České školy po německé okupaci. www.step21.de/weisseflecken Ztroskotané sny České školy po německé okupaci Píše se říjen roku 1938. Na území dnešní Ostravy nastává historický zvrat. Německá armada zabírá části dnešní Ostravy. Drastickou změnou prochází i školství.

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

Přijímací řízení 27. 4. 2011 TEST Z ČESKÉHO JAZYKA. Zde napište své registrační číslo. Struktura testu:

Přijímací řízení 27. 4. 2011 TEST Z ČESKÉHO JAZYKA. Zde napište své registrační číslo. Struktura testu: Přijímací řízení 27. 4. 2011 Zde napište své registrační číslo TEST Z ČESKÉHO JAZYKA Struktura testu: 1. část čtení (úlohy 1 10) 2. část gramatika (úlohy 11 20) 3. část psaní (úlohy 21 a 22) Hodnocení:

Více

Příběhy našich sousedů: S Jarmilou Erbanovou od A až do Z

Příběhy našich sousedů: S Jarmilou Erbanovou od A až do Z Příběhy našich sousedů: S Jarmilou Erbanovou od A až do Z tým: Ondřej Bednárik, Vojta Deliš, Jan Hlavsa, Ondřej Chalupka, Šimon Kuchynka, Jana Roubová zleva: O. Chalupka, O. Bednárik, Jarmila Erbanová,

Více

Maturant František Fajtl. Foto sbírka Hany Fajtlové

Maturant František Fajtl. Foto sbírka Hany Fajtlové Maturant František Fajtl. Foto sbírka Hany Fajtlové FRANTIŠEK Když se v srpnu roku 1912 narodil manželům Fajtlovým vytoužený mužský potomek, bylo dopředu určeno čím bude. Zatím co se dvě starší dcery pokud

Více

POPELKA. Mateřská škola, základní škola a Dětský domov Ivančice, Široká 42. Autor: Mgr. Marta Kvasničková

POPELKA. Mateřská škola, základní škola a Dětský domov Ivančice, Široká 42. Autor: Mgr. Marta Kvasničková POPELKA Mateřská škola, základní škola a Dětský domov Ivančice, Široká 42 Autor: Mgr. Marta Kvasničková Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Předmět:

Více

Číslovky. MASARYKOVA ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA VELKÁ BYSTŘICE projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život

Číslovky. MASARYKOVA ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA VELKÁ BYSTŘICE projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Číslovky MASARYKOVA ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA VELKÁ BYSTŘICE projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_12_16 Tématický celek: Gramatika, skladba,

Více

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika 1 2 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství Eroika 3 Blanka Kubešová, 2008 Eroika, 2008 ISBN 978-80-86337-74-6 4 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství 5 6 7 mámě 8 krajino dětství, chtěl bych se k

Více

Náš Domov 21/2016. Leden 2016

Náš Domov 21/2016. Leden 2016 Náš Domov 21/2016 Leden 2016 1 Leden narozeniny budou slavit Tarantová Věra 03.01.1924 92 let Jarolímková Anežka 12.01.1929 87 let Ekr Jiří 16.01.1931 85 let Nosek Miloslav 19.01.1933 83 let Vojtěchová

Více

Dokument B: Podobizna Františka Kupky a paní Eugénie Kupkové olej, 1908)

Dokument B: Podobizna Františka Kupky a paní Eugénie Kupkové olej, 1908) FRANTIŠEK KUPKA ÚROVEŇ A I. Dvě vlasti Malíř František Kupka (1871-1957) pocházel z východních Čech. Dětství prožil v Dobrušce, kde se vyučil sedlářem. Díky svému výtvarnému talentu byl však doporučen

Více

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Post Bellum Příběhy našich sousedů Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Pan Adolf Lang se narodil 29. září 1936 v Pávově. Pochází ze šesti dětí. Rodiče byli velmi chudí. Hlavní obživou

Více

Volný čas v 50. a 60. letech v pohraniční obci Droužkovice

Volný čas v 50. a 60. letech v pohraniční obci Droužkovice Volný čas v 50. a 60. letech v pohraniční obci Droužkovice PŘÍPADOVÁ STUDIE Bc. Věra Okénková Důležitost studia volného času? OFICIÁLNÍ POSTOJE K TRÁVENÍ Situace bezprostředně po válce Postoj vládnoucí

Více

Krátký jest blábol, dlouhý jest žal, dříve rozumně zápol a nerozum z beder svých sval. Sval blábol a nerozum s rozumem svým se dorozum.

Krátký jest blábol, dlouhý jest žal, dříve rozumně zápol a nerozum z beder svých sval. Sval blábol a nerozum s rozumem svým se dorozum. Jakub Hron Naše vlast měla i má mnoho vynálezců, objevitelů a zlepšovatelů. Někteří jsou téměř zapomenuti, jiné zná celý národ. K těm prvním můžeme zařadit jihočeského rodáka, profesora, vynálezce a libomudruna

Více

mladší žáci PoznejBibli O: Napiš královo jméno: A 1. PŘÍBĚH: Eliáš poslouchá Boha biblické příběhy pro děti Napiš jméno královny:

mladší žáci PoznejBibli O: Napiš královo jméno: A 1. PŘÍBĚH: Eliáš poslouchá Boha biblické příběhy pro děti Napiš jméno královny: Vyplň následující údaje: Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: Vedoucí skupiny: biblické příběhy pro děti PoznejBibli 1. PŘÍBĚH: Eliáš poslouchá Boha PŘEČTI SI: 17,1-7 KLÍČOVÝ VERŠ: 17,5 C9 Ve dnech Eliáše

Více

PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ

PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ verše ALOIS KOLÁŘ PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ aneb POHÁDKY PRO ANIČKU 2015 Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena

Více

VY_32_INOVACE_D5_20_10. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

VY_32_INOVACE_D5_20_10. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT VY_32_INOVACE_D5_20_10 Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT I. SVĚTOV TOVÁ VÁLKA VY_32_INOVACE_D5_20_10 Anotace: materiál obsahuje 3 úvodní listy, 11 listů prezentace Šablona:

Více

Obsluhoval jsem zlatou generaci

Obsluhoval jsem zlatou generaci PETRA NAHRADIL ÁDA Všichni mi říkají Áda. Tedy ti, co mě znají. Trenéři, hráči, lidi kolem hokeje, dokonce i v médiích jsem býval jmenovaný jako masér Áda Bílek. Místo skutečného křestního, jež bylo a

Více

Mentální obraz Romů AKTIVITA

Mentální obraz Romů AKTIVITA Cíle studenti jsou schopni vyjádřit představy asociace spojené se slovy průměrný Rom uvědomují si, že mentální obraz nemusí být plně v souladu se skutečností jsou schopni analyzovat svoje postoje a odhalit

Více

Slovo paní ředitelky..1 Štědrý den v kuchyni 2 Slovo od sociální pracovnice.. 3 Vánoční aktivity...4-5 Příspěvky uživatelů...6-8 Křížovka...

Slovo paní ředitelky..1 Štědrý den v kuchyni 2 Slovo od sociální pracovnice.. 3 Vánoční aktivity...4-5 Příspěvky uživatelů...6-8 Křížovka... Slovo paní ředitelky..1 Štědrý den v kuchyni 2 Slovo od sociální pracovnice.. 3 Vánoční aktivity...4-5 Příspěvky uživatelů...6-8 Křížovka.....9 Přání...10 Vánoce jsou jedním z nejkrásnějších období roku.

Více

MAMINKA MOJÍ BABIČKY Z VYPRÁVĚNÍ NAD STARÝMI FOTOGRAFIEMI

MAMINKA MOJÍ BABIČKY Z VYPRÁVĚNÍ NAD STARÝMI FOTOGRAFIEMI MAMINKA MOJÍ BABIČKY * Z VYPRÁVĚNÍ NAD STARÝMI FOTOGRAFIEMI LUKÁŠ URBAN 2013-2014 OBSAH ÚVOD 3 ŽIVOT 4 POVOLÁNÍ 4 STĚHOVÁNÍ 4 NÁŠ DŮM 5 ZDROJE 6 PŘÍLOHY ÚVOD Každou neděli k nám chodí na odpoledne babiččina

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Určeno pro Sekce Předmět Téma / kapitola Zpracoval (tým 4) U Lesa, Karviná

Více

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda a věděl proč. Levou zadní tlapku měl malou a hubenou, vypadala spíš jako uschlý vrbový lístek než jako pořádná myší noha, a tak si každou cestu musel předem

Více

Vánoční Těsnohlídkův strom s tradiční sbírkou Červeného kříže

Vánoční Těsnohlídkův strom s tradiční sbírkou Červeného kříže Vánoční Těsnohlídkův strom s tradiční sbírkou Červeného kříže Tento Vánoční strom tu stojí nejen jako symbol nejkrásnějších svátků roku, Vánoc, ale připomíná nám všem také tradici, která se začala odvíjet

Více

Vítám Tě na Červené Lhotě!

Vítám Tě na Červené Lhotě! Vítám Tě na Červené Lhotě! Jmenuju se Anton a jsem tu po staletí už komorníkem. Někteří z mých pánů se sice zpočátku podivovali mým způsobům, ale nakonec všichni pochopili, že na vodním zámku si lepšího

Více

POKUS PRVNÍ. Život je drama

POKUS PRVNÍ. Život je drama POKUS PRVNÍ Život je drama (Je to literární klišé?) 1 Vítr nese semínko pampelišky Na hladinu rybníka? Na kousek hlíny? Do otevřených úst? Na šlehačkový dort? Do kouta chodby? Na betonový dvorek? Do praskliny

Více

Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne!

Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne! Sylabus 1.stupeň 2.třída Lekce 1 Co je to? Kolik to stojí? Jak se jmenujete? Jmenuju se.. Poslech CD 01 Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne! Zájmena

Více

2014-1-CZ01-KA101-000245 Projekt v rámci programu Erasmus + Klíčová akce 1 - mobility pracovníků ve školním vzdělávání

2014-1-CZ01-KA101-000245 Projekt v rámci programu Erasmus + Klíčová akce 1 - mobility pracovníků ve školním vzdělávání 2014-1-CZ01-KA101-000245 Projekt v rámci programu Erasmus + Klíčová akce 1 - mobility pracovníků ve školním vzdělávání KOMBINOVANÝ KURZ PRO UČITELE NĚMČINY HORIZONTE INSTITUT FÜR SPRACHE, KOMMUNIKATION

Více

Příběhy totality. Srpen 1968. Malčik, ili děvočka?

Příběhy totality. Srpen 1968. Malčik, ili děvočka? Příběhy totality Svůj koncept jsem rozdělil na tři části. První je příběh z okupace roku 1968, druhá obsahuje dva příběhy normalizační perzekuce a třetí útržky problémů týkajících se mezinárodních styků.

Více

Den čtvrtý neděle 21. června 2015 Sloup v Čechách

Den čtvrtý neděle 21. června 2015 Sloup v Čechách Den čtvrtý neděle 21. června 2015 Sloup v Čechách Ráno jsme se opět probudili do neslunečného dne. Dnešní den jsme potřebovali, aby nám počasí přálo a tak jsme poustevníkovi na hrad vzkázali, ať pošle

Více

TILIA. Školní časopis

TILIA. Školní časopis Základní škola a mateřská škola Jaromíra Hlubíka Lipov Školní časopis TILIA Redakční rada: Mgr. Tomáš Zajíček Mgr. Petr Galečka Mgr. Dobroslava Jagošová Mgr. Eva Ondrušová Mgr. Zdeňka Veverková Náklad:

Více

ZVĚSTOVÁNÍ Po dědičném hříchu byli lidé čím dál tím horší. Hřešili čím dál více, a tím se vzdalovali od Boha. Nenávist, války, otroctví a modloslužba se rozmohly po celém světě. Bůh však hned po pádu prvního

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád 1. KAPITOLA Pýcha předchází pád Babi, co je to? Babička vzhlédla od práce. Pro všechno na světě, holčičko, kde jsi to našla? Na půdě, odpověděla jsem. Co je to, babičko? Babička se pousmála a odpověděla:

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

FRANTIŠEK KUPKA ÚROVEŇ A. I. Dvě vlasti

FRANTIŠEK KUPKA ÚROVEŇ A. I. Dvě vlasti FRANTIŠEK KUPKA ÚROVEŇ A I. Dvě vlasti Malíř František Kupka (1871-1957) pocházel z východních Čech. Dětství prožil v Dobrušce, kde se vyučil sedlářem. Díky svému výtvarnému talentu byl však doporučen

Více

PROSINEC 2012 Pohádka o Vánocích Jiří Kovář 9.třída

PROSINEC 2012 Pohádka o Vánocích Jiří Kovář 9.třída PROSINEC 2012 Pohádka o Vánocích Jiří Kovář 9.třída V jedné malé chaloupce žila babička dědeček a jeden malý kluk jménem Toník. Blížily se Vánoce a Toník byl čím dál víc nedočkavý, až do té doby když k

Více

1. DEN Na nádraží jsme se měli sejít v 8 35 h ( Terka 8 25 h). Všichni, až na výjimky (nebyla to Terka) přišli včas. Jeli jsme naší oblíbenou trasou, vlakem samozřejmě. Vyzkoušeli jsme si krásný, nový

Více

MALÁ PEVNOST A NÁRODNÍ HŘBITOV MUZEUM GHETTA MODLITEBNA Z DOBY GHETTA ŽIDOVSKÝ HŘBITOV S KREMATORIEM RUSKÝ HŘBITOV HŘBITOV SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ

MALÁ PEVNOST A NÁRODNÍ HŘBITOV MUZEUM GHETTA MODLITEBNA Z DOBY GHETTA ŽIDOVSKÝ HŘBITOV S KREMATORIEM RUSKÝ HŘBITOV HŘBITOV SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ PAMÁTNÍK TEREZÍN MALÁ PEVNOST A NÁRODNÍ HŘBITOV MUZEUM GHETTA BÝVALÁ MAGDEBURSKÁ KASÁRNA MODLITEBNA Z DOBY GHETTA ŽIDOVSKÝ HŘBITOV S KREMATORIEM RUSKÝ HŘBITOV HŘBITOV SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ PAMĚTNÍ DESKA U

Více

Převzetí Domova sv. Moniky

Převzetí Domova sv. Moniky KRONIKA 2008 Převzetí Domova sv. Moniky 1. 1. 2008 jsme převzali od Centra zdravotních a sociálních služeb města Liberce Domov pro matky s dětmi v tísni, který dostal jméno Domov sv. Moniky. Maškarní karneval

Více

REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA

REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA Září 2009 REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA Během prázdnin započala v areálu naší školy rozsáhlá rekonstrukce jídelny a školního dvora. Jak dlouho potrvá nevíme. Snad do poloviny listopadu. Bohužel

Více

1. STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PRAOTCI ČECHOVI

1. STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PRAOTCI ČECHOVI 1. STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PRAOTCI ČECHOVI Čti velmi pozorně text a odpovídej na otázky. Kdysi dávno žily u řeky Visly rodiny dvou bratrů. Jeden se jmenoval Čech a byl vojvodou, stařešinou, náčelníkem.

Více

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a čemu jsme se naučili. Máma s tátou mi říkali, že se

Více

Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče

Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče r. 2015 - Zdravotnický personál dělá vše pro to, aby pacient opět dostal chuť do života podle stávajících možností. - Dodržování doby návštěv. Ve 14 hod.

Více

Vzdělávací materiál. vytvořený v projektu OP VK CZ.1.07/1.5.00/34.0211. Anotace. Nakládání s penězi VY_62_INOVACE_FG0105.

Vzdělávací materiál. vytvořený v projektu OP VK CZ.1.07/1.5.00/34.0211. Anotace. Nakládání s penězi VY_62_INOVACE_FG0105. Vzdělávací materiál vytvořený v projektu OP VK Název školy: Gymnázium, Zábřeh, náměstí Osvobození 20 Číslo projektu: Název projektu: Číslo a název klíčové aktivity: CZ.1.07/1.5.00/34.0211 Zlepšení podmínek

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9 Projekt MŠMT ČR: EU PENÍZE ŠKOLÁM Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0536 Název projektu školy: Výuka s ICT na SŠ obchodní České Budějovice Šablona

Více

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval,

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, ... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, my jsme byly s maminkou vlastně šťastné, měly jsme, a teď já ovšem také mám, ty všední denní problémy, kdo je nemá,

Více

Základní škola a Mateřská škola G. A. Lindnera Rožďalovice. Moje rodina

Základní škola a Mateřská škola G. A. Lindnera Rožďalovice. Moje rodina Základní škola a Mateřská škola G. A. Lindnera Rožďalovice Moje rodina Jméno a příjmení: Michaela Želichovská Třída: 5. A Školní rok: 2014/2015 Garant / konzultant: Roman Kotlář ml. Datum odevzdání: 23.

Více

Jiří Glet PAVLÍK A RYTÍŘ JAN Z MICHALOVIC

Jiří Glet PAVLÍK A RYTÍŘ JAN Z MICHALOVIC 1 Jiří Glet PAVLÍK A RYTÍŘ JAN Z MICHALOVIC 2 Copyright Autor: Jiří Glet Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014 ISBN: 978-80-7512-073-1 (epub) 978-80-7512-074-8 (mobipocket) 978-80-7512-075-5 (pdf)

Více

Osnova, nadpis. Osnova, nadpis

Osnova, nadpis. Osnova, nadpis Šablona č. II, sada č. 2 Vzdělávací oblast Vzdělávací obor Tematický okruh Téma Český jazyk a literatura Komunikační a slohová Osnova, nadpis Tvoření osnovy a nadpisů Ročník 4. Anotace Tento pracovní list

Více

Divadelní žabka. Za účastníky napsala paní učitelka Tománková

Divadelní žabka. Za účastníky napsala paní učitelka Tománková 4 Březen / duben 2009 Naši milí čtenáři! Po delší odmlce vás znovu všechny vítám na stránkách školního časopisu Školáček. Je vidět, že se vám časopis zalíbil, neboť si jej chodíte stále víc a víc půjčovat.

Více

Přípravné kurzy k nové maturitě německý jazyk /základní úroveň/

Přípravné kurzy k nové maturitě německý jazyk /základní úroveň/ Přípravné kurzy k nové maturitě německý jazyk /základní úroveň/ Obsahem každé lekce bude nácvik: porozumění psanému textu, porozumění slyšenému textu, řešení testových úloh /slovní zásoba, gramatika/,

Více

VÁNOČNÍ VÁNOČNÍ ZPĚVNÍČEK ZPĚVNÍČEK

VÁNOČNÍ VÁNOČNÍ ZPĚVNÍČEK ZPĚVNÍČEK VÁNOČNÍ ZPĚVNÍČEK VÁNOČNÍ ZPĚVNÍČEK Jak jsi krásné neviňátko Narodil se Kristus Pán Prosinec Půjdem spolu do Betléma D7 D7 1. Jak jsi krásné neviňátko vprostřed bídy nebožátko. D7 Před tebou padáme,dary

Více

Bylo jedno Jalovcové údolí s modrým potokem a opuštěnou bílou

Bylo jedno Jalovcové údolí s modrým potokem a opuštěnou bílou Jak chaloupka přestala být opuštěná Bylo jedno Jalovcové údolí s modrým potokem a opuštěnou bílou chaloupkou. V chaloupce jednou vymetla Ctibůrkova maminka pavučiny, tatínek ji vybílil zevnitř i zvenčí,

Více

Narodil jsem se 10. 1928 v Žatci. otec byl chmelový

Narodil jsem se 10. 1928 v Žatci. otec byl chmelový Moje jméno je Peter Klepsch Narodil jsem se 10. 1928 v Žatci. otec byl chmelový obchodník a tehdy k k a vliným ale již v roce 1936. V roce 1938 jsem zažil Vstup jednoteka také štáb první jjízdní divize

Více

MUDr. Olga Gimunová, Ph.D KARIM FN Brno, LF MU

MUDr. Olga Gimunová, Ph.D KARIM FN Brno, LF MU MUDr. Olga Gimunová, Ph.D KARIM FN Brno, LF MU Podle Theodora Billrothajeden z nejvíce prakticky zaměřených humanistů 19. století. Narozen v roce 1822 jako čtvrtý syn v rodině barona Jana von Mundyho

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

R O Z H O V O R Y S U K R A J I N S K Ý M I D Ě T M I M U K A Č E V S K É H O I N T E R N Á T U

R O Z H O V O R Y S U K R A J I N S K Ý M I D Ě T M I M U K A Č E V S K É H O I N T E R N Á T U R O Z H O V O R Y S U K R A J I N S K Ý M I D Ě T M I Z M U K A Č E V S K É H O I N T E R N Á T U Pro časopis ZÁMEČEK foto, text: František Miker, Lukáš Pěkný, Aleš Dvořák Mukačevo Ukrajina, dne 2. 7.

Více

Návod. Hra je určena pro dvojici žáků. Žáci si při ní opakují a rozšiřují své znalosti z novodobé historie naší vlasti. Mohou využít také odhad.

Návod. Hra je určena pro dvojici žáků. Žáci si při ní opakují a rozšiřují své znalosti z novodobé historie naší vlasti. Mohou využít také odhad. 1 2 3 1 2 3 4 5 6 4 5 6 7 8 9 7 8 9 10 11 12 10 11 12 Návod Hra je určena pro dvojici žáků. Žáci si při ní opakují a rozšiřují své znalosti z novodobé historie naší vlasti. Mohou využít také odhad. Pravidla

Více

O ČEM JE KNIHA. Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní. 1.

O ČEM JE KNIHA. Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní. 1. O ČEM JE KNIHA Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní. 1. Kapitola,,Děti, budu Vám vyprávět příběh. řekla Tereza,,A co? řekly obě děti.,,budu

Více

EU PENÍZE ŠKOLÁM Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost

EU PENÍZE ŠKOLÁM Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost ZÁKLADNÍ ŠKOLA OLOMOUC příspěvková organizace MOZARTOVA 48, 779 00 OLOMOUC tel.: 585 427 142, 775 116 442; fax: 585 422 713 e-mail: kundrum@centrum.cz; www.zs-mozartova.cz Projekt: ŠKOLA RADOSTI, ŠKOLA

Více

Jsme v Evropě. U nás doma v České republice. Je sedm hodin ráno. Maminka v kuchyni připravuje snídani a volá: Aničko, vstávat! Volá už potřetí.

Jsme v Evropě. U nás doma v České republice. Je sedm hodin ráno. Maminka v kuchyni připravuje snídani a volá: Aničko, vstávat! Volá už potřetí. Jsme v Evropě. U nás doma v České republice. Je sedm hodin ráno. Maminka v kuchyni připravuje snídani a volá: Aničko, vstávat! Volá už potřetí. Aničce se z jejího pelíšku moc nechce. Jsme v Africe. Je

Více

I/2-Inovace zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti

I/2-Inovace zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Číslo projektu CZ.1.07/1.4.00/21.0624 Název šablony klíčové aktivity: I/2-Inovace zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Název DUM: J.A.Komenský - vyhledávání životopisných

Více

To se opravdu muselo? No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni.

To se opravdu muselo? No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni. 1 Pro svůj projekt jsem si vybrala svoji maminku. Je jí 37 let, pochází z Podkrkonoší z malé vesničky Havlovice, kde od šesti do dvanácti let navštěvovala tamní mateřkou a základní školu. Ve dvanácti letech

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

500 let v městském špitále pečovali o chudé nemocné a staré lidi. Dnes je z něho restaurace. Žatecká brána

500 let v městském špitále pečovali o chudé nemocné a staré lidi. Dnes je z něho restaurace. Žatecká brána Město Ohře Povídání o Lounech Středověké město bylo postaveno vedle malé vesničky, která se jmenovala Lúně. Snad její název souvisel s luňákem, dravým ptákem, který v řece lovil ryby. Po založení města

Více

Přípravné kurzy k nové maturitě německý jazyk /vyšší úroveň/ Obsahem každé lekce bude nácvik:

Přípravné kurzy k nové maturitě německý jazyk /vyšší úroveň/ Obsahem každé lekce bude nácvik: Přípravné kurzy k nové maturitě německý jazyk /vyšší úroveň/ Obsahem každé lekce bude nácvik: porozumění psanému textu, porozumění slyšenému textu, řešení testových úloh /slovní zásoba, gramatika/, mluveného

Více

Ve znamení Kříže. Výpisky z poutního deníku

Ve znamení Kříže. Výpisky z poutního deníku Ve znamení Kříže Výpisky z poutního deníku Tuto pouť jsem pojal jako křížovou cestu (každý den bude jedno zastavení) a chci jí obětovat za to, aby se lidé v naší farnosti otevřeli působení Ducha svatého.

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

Vánoční svátky. Základní škola Kladno, Vašatova 1438 Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Irena Paulová.

Vánoční svátky. Základní škola Kladno, Vašatova 1438 Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Irena Paulová. VY_32_INOVACE_PRV_ 485 Vánoční svátky Autor: Irena Paulová, Mgr. Použití: 2. ročník Datum vypracování: 16.12. 2012 Datum pilotáže: 20.12. 2012 Metodika: Žáci si s učitelem prohlíží fotografie, zachycující

Více

Druhý břeh (Břeh Marny), 1895. Olej na plátně, 46x38. V majetku Národní galerie v Praze.

Druhý břeh (Břeh Marny), 1895. Olej na plátně, 46x38. V majetku Národní galerie v Praze. FRANTIŠEK KUPKA ÚROVEŇ C I. Druhý břeh Úvodní brainstorming Jaké významy může mít slovní spojení dostat se na druhý břeh? Sedlářský učeň František Kupka byl odmalička posedlý malováním. Díky své nezdolnosti

Více

INFORMAČNÍ LIST č. 11 - OBEC HORNÍ KNĚŽEKLADY. ORANŽOVÝ ROK 2014 - Generální sponzor akcí je SKUPINA ČEZ.

INFORMAČNÍ LIST č. 11 - OBEC HORNÍ KNĚŽEKLADY. ORANŽOVÝ ROK 2014 - Generální sponzor akcí je SKUPINA ČEZ. INFORMAČNÍ LIST č. 11 - OBEC HORNÍ KNĚŽEKLADY Vážení spoluobčané, přestože se na základě rozhodnutí Vlády ČR dostavba Jaderné elektrárny Temelín de-facto zastavila, Skupina ČEZ v podpoře regionu pokračuje

Více

Návštěva anděla VÁNOČNÍ PŘÍBĚH

Návštěva anděla VÁNOČNÍ PŘÍBĚH VÁNOČNÍ PŘÍBĚH Návštěva anděla Kdysi dávno žila v Nazaretu dívka. Byla jemná a skromná a jmenovala se Marie. Zasnoubila se s tesařem jménem Josef. Jednou, když si vyšla na procházku, přihodilo se jí něco

Více

Fantastický Svět Pana Kaňky

Fantastický Svět Pana Kaňky Fantastický Svět Pana Kaňky Adam Nehůdka je chlapec, jenž velmi rád četl knížky. Doma a ve škole se mu nikdy nic nedařilo, a tak byl poslán do Akademie pana Kaňky. Chodili tam chlapci, jejichž jména začínala

Více

Tajemství ukryté v pohledech - 12. část (fotografie z Boleradic)

Tajemství ukryté v pohledech - 12. část (fotografie z Boleradic) Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/tajemstvi-ukryte-v-pohledech-12-cast-fotografie-zboleradic) Tajemství ukryté v pohledech - 12. část (fotografie z Boleradic) 1. 11. 2008 Marta Dnešní příspěvek

Více

V neděli 3. ledna se konal v Oseku u Pomníku katastrofy dolu Nelson III, pietní akt k 76. výročí, kterého se zúčastnil i starosta Háje Karel Drašner

V neděli 3. ledna se konal v Oseku u Pomníku katastrofy dolu Nelson III, pietní akt k 76. výročí, kterého se zúčastnil i starosta Háje Karel Drašner V neděli 3. ledna se konal v Oseku u Pomníku katastrofy dolu Nelson III, pietní akt k 76. výročí, kterého se zúčastnil i starosta Háje Karel Drašner s položením kytice. V podvečer 3. ledna 1934 se na dole

Více

Autorem materiálu je Bc. Kristian Ostřížek, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam.

Autorem materiálu je Bc. Kristian Ostřížek, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam. Šablona č. IV, sada č. 1 Vzdělávací oblast Vzdělávací obor Tematický okruh Téma Člověk a jeho svět Člověk a jeho svět Křesťanské svátky Legenda o svatém Martinovi Ročník 3. Anotace Očekávaný výstup a klíčové

Více

Deváťácké noviny č. 18; školní rok 2012/2013

Deváťácké noviny č. 18; školní rok 2012/2013 1 Úvodník Konečně už nám vysvitlo sluníčko, a tak jsme si ho vyrazili užít ven, do přírody. Čas na psaní Deváťáckých novin jsme si ale samozřejmě také našli. V tomto čísle se dozvíte, co se dělo od 6.

Více

Přijeli jsme na tábor asi v 17 hodin a Upírovo strejda s Upírem a Žralokem už tam byli a sekali trávu sekačkou, co byla Upírovo strejdy, protože tu

Přijeli jsme na tábor asi v 17 hodin a Upírovo strejda s Upírem a Žralokem už tam byli a sekali trávu sekačkou, co byla Upírovo strejdy, protože tu Přijeli jsme na tábor asi v 17 hodin a Upírovo strejda s Upírem a Žralokem už tam byli a sekali trávu sekačkou, co byla Upírovo strejdy, protože tu sekačku, co měl vždycky Jarda půjčenou přes Peprníka

Více

SÓLO RODIČE A KOMBINACE

SÓLO RODIČE A KOMBINACE SÓLO RODIČE A KOMBINACE PRACOVNÍHO A RODINNÉHO ŽIVOTA Radka Dudová, Ph.D. Gender a sociologie Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. PODÍL JEDNORODIČOVSKÝCH RODIN NA VŠECH RODINÁCH SE ZÁVISLÝMI DĚTMI Zdroj:

Více

Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního

Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního klání, do okolí Klínovce na hřebeny Krušných hor. Ty jsou

Více

MORAVSKÁ EXPEDICE 1. - 4. srpna 2011

MORAVSKÁ EXPEDICE 1. - 4. srpna 2011 MORAVSKÁ EXPEDICE 1. - 4. srpna 2011 Itinerář: 1/8 2011 pondělí Česká Lípa Sever 13 30 Praha 15 00 17 10 Praha-Strahov, nešpory 18 00 Praha-Strahov, Mše svatá a kompletorium 2/8 2011 úterý 5 30 Praha,

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více