Případ Margity Vörösmartyové vražda v intelektuálním prostředí

Transkript

1 Případ Margity Vörösmartyové vražda v intelektuálním prostředí Pravděpodobně nejproslulejším kriminálním případem první republiky se stala nikdy nevyjasněná smrt Otýlie Vranské, jejíž rozporcované tělo bylo nalezeno ve dvou kufrech na slovenských nádražích. Několik temných kauz se však ohromným zájmem veřejnosti i pozorností médií kauze Vranské bezpochyby přiblížilo. Do této skupiny zcela jistě patří krutá smrt Margity Vörösmartyové, plánovaně zavražděné trojicí pražských intelektuálů. Účast jednotlivých aktérů se však nikdy zcela nevyjasnila, na rozdíl od jiných se kauza dočkala románového a po desítkách let dokonce i filmového zpracování. Nejvýraznější postavou se stal student medicíny, později vystudovaný lékař, Jan Klepetář. Narodil se v Praze 16. listopadu 1902 do rodiny ministerského úředníka. Jan Klepetář (archiv autorů) 57

2 VII. PřÍPAD MARGITy VöröSMARTyOVé vražda v intelektuálním prostředí Po gymnáziu zahájil studia Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, nesporně inteligentní mladík však měl i literární sklony. Již na studiích začal publikovat své práce, nejdříve formou článků v novinách, později se dostal i k tvorbě větších literárních útvarů. Pohyboval se v prostředí literátů, novinářů a divadelních umělců, kde se seznámil s dvěma publicisty slovenského původu. Ján Michalko se narodil roku 1892 ve Važci v okrese Liptovský Mikuláš, po gymnáziu vystudoval maďarskou evangelickou fakultu v Bratislavě, ale věnoval se pak publicistické činnosti. Stal se redaktorem ve slovenských denících, nakonec se přestěhoval do Prahy a působil v redakci listů Národní politika a Národní listy. V letech první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě a utrpěl několikrát zranění. Po vzniku Československé republiky byl určitý čas poradcem generálního inspektora branné moci Svatopluka Machara. Mikuláš Sikorský se narodil roku 1897 v Košicích, studoval práva v Budapešti, ale nedokončil je. Pracoval jako úředník nebo redaktor, přičemž se seznámil a blízce spřátelil s o pět let starším Michalkem. Sikorský měl opakovaně finanční potíže, neboť mu výdělek nestačil na časté prohýřené noci. Rozvodem skončilo i jeho manželství s Jolanou Vörösmartyovou z Košic. Mladý muž se přestěhoval do Prahy, střídal zaměstnání, pohyboval se v hereckém a uměleckém prostředí. Noviny později mimo jiné propíraly jeho údajný milostný poměr se známou herečkou Xenou Longenovou. Klepetář v době studií (archiv autorů) Klepetář po propuštění z vězení (archiv autorů) 58

3 velké kriminální případy Vzhledem k tomu, že ani Michalko neoplýval nadbytkem, přemýšleli s kamarádem Sikorským, jak přijít k většímu obnosu, který by dokázal dlouhou dobu saturovat jejich finančně náročný život. Sikorský na počátku roku 1926 zjistil, že se do Československa po dlouholetém pobytu v USA vrátila bývalá švagrová Margita Vörösmartyová, sestra někdejší manželky. Přišel na nápad seznámit ji se svobodným Michalkem a pod vidinou sňatku z ní vylákat nemalé úspory, které si z New Yorku přivezla. Léta totiž pracovala jako domácí pomocnice v rodině bankéře Wertheima a našetřila si na české poměry slušné jmění. Vörösmartyová však toužila po vlastní rodině a vzhledem k tomu, že se věkem pomalu blížila čtyřicítce (byla ročník 1891), měla na hledání manžela a zplození dětí nejvyšší čas. Dvojice pražských podvodníků se rozhodla její nezkušenosti v milostných vztazích zneužít. Sikorský pozval švagrovou do Prahy a jako mimoděk ji seznámil s Michalkem. Ten staré panně doslova učaroval, vcelku pohledný muž o ni projevoval zájem a záhy začal hovořit o sňatku. Vörösmartyová prožívala zřejmě první vážný vztah v životě a láskou byla zcela zaslepená, v dubnu 1926 se dokonce zasnoubili. Nic tedy nenamítala, když ji snoubenec požádal o padesát tisíc korun na pořízení domku, v němž spolu budou žít. Pak ovšem jeho zájem silně ochladl a o svatbu ztratil byť předstíraný zájem. Margita se vrátila na Slovensko, nepřestávala ovšem na Michalka dotírat s dotazy po datu svatby a osudu předaných peněz. Milý se však neozýval a zhrzená Margita na něj nakonec podala trestní Klepetářovi komplicové Ján Michalko a Mikuláš Sikorský (ze sbírek Národního muzea) 59

4 VII. PřÍPAD MARGITy VöröSMARTyOVé vražda v intelektuálním prostředí oznámení. To se ovšem Michalkovi pranic nelíbilo a radil se s kamarády Sikorským a Klepetářem, jak vyváznout z choulostivé situace. Pozval tedy Margitu do Prahy, usmířil se s ní a přiměl ji ke stažení oznámení, Vörösmartyová však neoblomně žádala jasný termín svatby. Podařená trojice tedy vymyslela ďábelský plán: uchlácholí Slovenku fingovanou svatbou! Podnikavý Klepetář namluvil funkcionáři literárního spolku Máj, disponujícímu reprezentativními prostorami v pražské Pštrossově ulici, že by jimi rád provedl delegaci maďarských spisovatelů. Vzhledem k tomu, že právě začínal všesokolský slet, nebyla návštěva kulturní elity sousední země nic divného a Klepetář snadno získal do zdobných místností přístup. Sem přivedli vdavekchtivou nešťastnici, Klepetář již pár očekával v roli ceremoniáře, přepásal se šerpou v národní trikolóře, Sikorský byl přítomen jako svědek. Student medicíny pár oddal a Margita odcházela ze sálu šťastná v domnění, že se jí splnil životní sen a stala se vdanou paní. Bylo však jasné, že sprostý podvod, spáchaný na důvěřivé ženě, nemůže dlouho vydržet a pravda vyjde najevo. Michalko se tedy rozhodl k radikálnímu řešení. S oběma kamarády pozval svou novomanželku na svatební cestu na rodné Slovensko, slíbil ji představit rodičům a uspořádat výlety do krásné tatranské přírody. Již první, 15. července 1926, se však stal Vörösmartyové osudným. Vyrazili ze Štrby Jan Klepetář (ze sbírek Národního muzea) Ján Michalko (ze sbírek Národního muzea) 60

5 velké kriminální případy na horskou túru, když začala být žena unavená, dali jí napít vody a Klepetář jí měl podat tabletu aspirinu. Vzhledem k tomu, že si jejich výpovědi protiřečily, nelze se stoprocentní jistotou určit další průběh událostí. S největší pravděpodobností se Margitě udělalo špatně, Michalko potom poslal Sikorského s Klepetářem hlídkovat na okolní cesty a ženu uškrtil. Měl ji pak svléknout donaha a zahrabat pod hromadu kamenů. Trojice pak podle připraveného plánu velkolepě zametala stopy, cestovala, ze zahraničí posílala fiktivní pozdravy od jakoby stále živé Margity. Michalkovi se zároveň podařilo z její sestry vylákat vkladní knížky a část úspor. Mlžit se dařilo téměř rok, potom se však Margitina matka obrátila na policii s podezřením, že se dcera stala obětí trestného činu, pátrání po ní vyvolali i její bývalí američtí zaměstnavatelé Wertheimovi. Vyšetřovatelé začali rozplétat klubko lží a intrik a nakonec 27. července 1927 zatkli hlavního podezřelého Jána Michalka. Ten nevydržel dlouho zapírat, a tak se brzy ocitl ve vazbě rovněž Mikuláš Sikorský, vzápětí (již) MUDr. Jan Klepetář. Obvinění neustále měnili výpovědi, což znesnadňovalo vyšetřovatelům práci, opakovaně museli ověřovat nová a nová údajná alibi a vyvracet lži pachatelů. Prokurátor JUDr. Bernard Papík posléze sepsal obžalobu, datovanou ke 12. únoru Soud s trojicí začal 3. května 1928 a trval plných osmnáct dní. I nyní obžalovaní Mikuláš Sikorský (ze sbírek Národního muzea) 61

6 VII. PřÍPAD MARGITy VöröSMARTyOVé vražda v intelektuálním prostředí měnili výpovědi, Klepetář tvrdil, že v osudné době v Tatrách vůbec nebyl a nacházel se v Praze, stojí za zmínku, že v jeho prospěch vystoupil i slavný publicista Ferdinand Peroutka. Obhájci ve svých závěrečných řečech požadovali propuštění svých mandantů na svobodu, neboť jejich vina nebyla prokázána, názor poroty však byl zcela odlišný. Všichni tři byli označeni vinnými a předseda senátu potom vynesl rozsudek. Ján Michalko byl odsouzen k trestu smrti, Jan Klepetář k doživotnímu vězení a Mikuláš Sikorský k patnácti letům žaláře. Michalkovi po odvolání změnili trest rovněž na doživotní vězení. Soud byl ostře sledován médii a většina novin denně přinášela zprávy o vývoji kauzy a dění v soudní síni, současně však přinášely pikantní drby ze života obžalovaných i pražského kulturního prostředí. Někteří novináři poukazovali na zkaženost literární smetánky, připomínali sebevraždu Xeny Longenové (která ovšem neměla s kauzou jakoukoliv souvislost), snažili se i najít spojitost mezi Klepetářem a okruhem intelektuálů kolem Karla Čapka. Proces byl připomínán ještě dlouho poté, co si pachatelé odpykávali své tresty za branami věznic. Jana Klepetáře podmínečně propustili na svobodu v lednu roku 1937, ve snaze, aby veřejnost na jeho spojitost se zločinem zapomněla, si nechal změnit jméno na Jan Karsten. Pracoval v Praze jako lékař a neustále se snažil o obnovu procesu, vždy však marně. S manželkou odešel v lednu 1950 do západoněmeckého a později švédského exilu. Roku 1964 nakonec přesídlil do USA, kde vedl psychoterapeutickou praxi. Byl opět literárně činný, psal kratší prózy i divadelní medailónky, používal při tom pseudonymů Dr. Jaromír Novák, Dr. Gabriel Kuffer a Jan Ještědský. Od roku 1974 žil jako občan USA v Praze a na sklonku života se opět pokoušel o obnovu svého procesu a definitivní očištění své osoby před veřejností. Stojí jistě za zmínku, že si za právního zástupce vybral doktora Otakara Motejla, odvážného obhájce občanských aktivistů a po pádu komunistického režimu prvního ombudsmana České republiky. Johnu Karstenovi (jak se nyní Klepetář jmenoval) se však jeho cíle dosáhnout nepodařilo, 10. srpna 1978 totiž v osamělosti zemřel. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky na pražských Olšanských hřbitovech. Zda se účastnil vraždy, nebo byl v té době opravdu v Praze, věděl jen on a oba spoluodsouzení. Ján Michalko byl vězněn v Leopoldově až do roku 1944, kdy se mu podařilo uprchnout a zmizet během amerického náletu. Mikuláše Sikorského propustili podmínečně v druhé polovině třicátých let a roku 1950 dosáhl zahlazení trestu. O jeho dalších osudech není nic známo. Jak skutečně probíhaly poslední hodiny života Margity Vörösmartyové, si vrazi odnesli na onen svět. 62

7 velké kriminální případy Prameny a literatura Státní oblastní archiv Praha, fond Zemský soud trestní Praha, Případ Michalko a spol. Archiv kanceláře prezidenta republiky, fond Milosti, Ján Michalko. Národní archiv, fond Pražské policejní ředitelství, Všeobecná spisovna, Jan Klepetář. Miloslav JEDLIČKA, Nejslavnější mordy první republiky. Praha