Porovnání synantropních druhů pavouků veřejně přístupných budov ve venkovské krajině Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav Zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Porovnání synantropních druhů pavouků veřejně přístupných budov ve venkovské krajině Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Vladimír Hula, Ph.D. Vypracoval: David Procházka Brno 2013

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Porovnání synantropních druhů pavouků veřejně přístupných budov ve venkovské krajině vypracoval samostatně pod vedením Ing. Vladimíra Huly, Ph.D. a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis bakaláře.

3 PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své práce panu Ing. Vladimíru Hulovi, Ph.D., za vstřícné a odborné vedení, všechen strávený čas, důležité rady a připomínky, při psaní této bakalářské práce, dále pak za velkou pomoc při determinaci pavouků. Dále bych chtěl poděkovat panu Rudolfovi Mackovi a panu Janu Barvínkovi za poskytnutí fotografií pavouků. Poděkování patří také všem těm, kteří mi umožnili provádět sběry na budovách. V neposlední řadě chci poděkovat své rodině za důležitou podporu během psaní této práce.

4 ABSTRAKT Tato bakalářská práce pojednává o výskytu synantropních pavouků ve veřejných budovách, na dvou různých místech jižní Moravy. Teoretická část práce obsahuje druhy a čeledě synantropních pavouků. Hlavní praktická část práce je zaměřena na pavouky, kteří byli nalezeni ve vesnici Vranovice a městě Rajhradu. Sběr pavouků probíhal v časovém období od dubna 2011 do listopadu Bylo nalezeno 599 pavouků, 353 z nich bylo juvenilních a 246 adultních. Z adultních pavouků bylo 117 samců a 129 samic. Mezi nejčastější druh patřila třesavka velká Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775), která se šíří na jižní Moravě, z důvodu klimatické změny. Druhým, nejčastějším pavoučím druhem byla snovačka půdní Steatoda triangulosa (Walckenaer, 1802) a třetím křižák obecný Araneus diadematus Clerck, Mezi vzácné pavoučí druhy, patřil pokoutník domácí Tegenaria domestica (Clerck, 1757) a lepovka jižní Scytodes thoracica. Jedním z nejzajímavějších výsledků bylo nalezení synantropních druhů, které by neměly být přítomny ve veřejně přístupných budovách ve venkovské krajině. Klíčová slova: synantropie, pavouci, Vranovice, Rajhrad, arachnologie, venkovská krajina ABSTRACT This Bachelor thesis deals about the presence of synatrophy spiders in public buildings in two specific different locations in South Moravia. Teoretical part of the thesis includes synatrophy spiders families and species. The main practical part of the thesis is focused on spiders, which were found in the village of Vranovice and the town of Rajhrad. Spiders were collected from April 2011 to November About 599 spiders were found, 353 as juvenile and as 246 adult. From the adult spiders were 117 male and 129 female. The most frequent species was Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775), which spreads in South Moravia because of climate changes. The second most frequent spider species was Steatoda triangulosa (Walckenaer, 1802) and the third one was Araneus diadematus (Clerck, 1757). The most rare spider species were Tegenaria domestica (Clerck, 1757) and Scytodes thoracica. One of the most interesting results were findings of synanthropy species which shouldn t be found in public buidings in the countryside. Key words: synantropy, spiders, Vranovice, Rajhrad, arachnology, countryside

5 OBSAH 1 ÚVOD CÍLE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED SYNANTROPIE SYNANTROPNÍ DRUHY PAVOUKŮ V ČESKÉ REPUBLICE Pholcidae třesavkovití Scytodidae lepovkovití Dysderidae šestiočkovití Oonopidae vzokanovití Uloboridae pakřižákovití Nesticidae temnomilovití Theridiidae snovačkovití Linyphiidae plachetnatkovití Araneidae křižákovití Agelenidae pokoutnikovití Dictynidae cedivečkovití Amaurobiidae cedivkovití Miturgidae zápřednicovití Liocranidae zápředkovití Gnaphosidae skálovkovití Salticidae skákavkovití MATERIÁL A METODIKA METODICKÝ POSTUP POPIS SBĚRU NA BUDOVÁCH Vranovice pošta Rajhrad pošta Vranovice nádraží Rajhrad nádraží Vranovice kostel a Rajhrad kostel VÝSLEDKY POROVNÁNÍ VÝSKYTU SYNANTROPNÍCH DRUHŮ V OBOU LOKALITÁCH DISKUZE ZÁVĚR...57 LITERATURA A ZDROJE...58

6 1 ÚVOD Pavouci jsou neoddělitelnou součástí našeho života. Velká část lidské populace nedocení jejich velký přínos jako predátora. Spíše v něm vidí dotěrný hmyz a odpudivého tvora, také se bojí, že jeho kousnutí bude smrtelné, i když ve většině případů neprávem. Jen malá skupina pavouků dokáže prokousnout lidskou kůži, navíc účinnost jedu není úměrná velikosti těla pavouka (Kazbundová a Patočka, 2006). V České republice žije jen velmi málo druhů pavouků, člověku poměrně nebezpečných. Jedná se například o Cheiracanthium punctorium (Villers, 1789) zápřednici jedovatou a stepníky, například stepníka moravského Eresus moravicus Řezáč in Řezáč, Pekár a Johannessen, 2008 (Čačko, 2011). Ve světě můžeme nalézt mnohem nebezpečnější druhy, například světoznámou snovačku jedovatou Latrodectus mactans (Fabricius, 1775), které nikdo neřekne jinak než černá vdova. Ta je také známá tím, že po kopulaci samička často samečka zabijí. Za zmínku určitě stojí rod Loxosceles, který způsobuje loxoscelismus, tedy plošné nekrózy tkání. Další nebezpečný rod je Phoneutria s nejznámějším druhem Phoneutria nigriventer (Keyserling, 1891). Nejčastěji napadá dělníky na banánových plantážích v Brazílii. Nejnebezpečnějším rodem je však rod Atrax, jehož druhy žiji synantropně, například v koších na prádlo, při jeho manipulaci jsou agresivní a mohou člověka kousnout. Dosud nebylo nalezeno účinné antisérum proti kousnutí těchto druhů. Podle profesora Buchara pavouci zabírají v druhovém spektru živočichů přibližně 2 % (Buchar a Kůrka, 1998). Jedná se tedy o poměrně hojnou skupinu živočichů vyskytující se na Zemi. Pavouci svým dravým způsobem života pomáhají k nastolení přírodní rovnováhy a regulují populace škodlivého hmyzu. Z opačného pohledu jsou oni sami potravou pro různé živočichy, namátkou ještěrky, skokany. Vytvářejí proto důležitý ekologický článek a jsou významnými bioindikátory. Proto by se na pavouky nemělo ve vědeckých a odborných pracích zapomínat. Pavouci jsou nadmíru přizpůsobivý druh členovců, který žije v nejrůznějších biotopech. Některé druhy se nacházejí například v podzemí, v lese nebo na rašeliništích. Velká skupina jich žije na stromech, například na borovici (rod Pinus) či smrku (rod Picea). Vodouch stříbřitý Argyroneta aquatica (Clerck, 1757) si pro svůj život vyhledává dokonce vodní hladinu (Buchar a Růžička, 2002). Na vodní vegetaci se může nalézat i méně známý druh křižáček pobřežní Theridiosoma gemmosum (L. Koch, 1877) (Buchar a Kůrka, 1998). Růžička (2000) píše, že pacedivečka mravencomilná Mastgusa arietna (Thorell, 1871); pavučenka dvouhlavá Thyreosthenius biovatus (O. P. Cambridge, 1875) a pavučenka malooká Acartauchenius scurrilis (O. P. - Cambridge, 1872) jsou typické myrmekofilní druhy a obývají podzemní prostory v mraveništích. Některé druhy se vyskytují dokonce v prázdných ulitách plžů například Sitticus penicillatus 6

7 (Simon, 1875) skákavka dvousečná nebo snovačka pětitečná Euryopis quinqueguttata Thorell, 1875 (Hula a kol., 2009). Početná skupina druhů pavouků, kteří žijí v těsné blízkosti našich obydlí, je nazývána synantropní. Nejznámější jsou určitě křižáci, pokoutníci, snovačky či třesavky. V České republice je arachnologie na velmi vysoké úrovni. Naši arachnologové se sdružují do České arachnologické společnosti, což byla dříve součást České společnosti entomologické. Na stránkách této společnosti můžeme najít téměř stejné informace jako v Katalogu pavouků České republiky od Buchara a Růžičky (2002) tzn. informace o výskytu, nadmořské výšce, toleranci na vlhkost a na teplotu atd. Je zde zdarma k přečtení zpravodaj Pavouk, kde lze zjistit prvonálezy v České republice. A také je zde vysoce obsáhlá bibliografie, která pomáhá při psaní vědeckých prací. Mezi významné světové arachnology patří současný arachnolog profesor Norman Platnick, který aktualizuje světový katalog pavouků. Z českých odborníků jsou nejznámější dva, tím prvním byl profesor tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně tedy dnešní Mendelovy Univerzity profesor František Miller, druhým je profesor Univerzity Karlovy v Praze Jan Buchar mimo jiné spoluautor asi nejkomplexnějšího díla zabývajícího se pavouky: Catalogue of Spiders of the Czech Republic (2002). V České republice se ke dni evidovalo 865 druhů pavouků (Česká arachnologická společnost, 2013). Celosvětově se ke stejnému datumu evidovalo druhů ve 3898 rodech a 112 čeledích (Platnick, 2012). 7

8 2 CÍLE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Cílem této bakalářské práce je zpracovat literární přehled ze současných poznatků o synantropních pavoucích žijících na území České republiky. Zvolit si dle vlastního výběru budovy ve dvou lokalitách pro samotný sběr pavouků. Na zvolených místech provádět každý měsíc sběr. Následně částečně determinovat odchycené druhy a následně vyhodnotit a porovnat výsledky. Doplnit znalosti o rozšíření pavouků na jižní Moravě. 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Synantropie Synantropie znamená soužití živočichů v blízkosti lidských obydlí (Gordh a Headrick, 2003). Tuto definici by bylo vhodné doplnit tak, že se jedná o druhy, které se do lidských obydlí dostaly vlivem změněných životních podmínek. Nejedná se tedy o druhy domestikované, které také žijí v lidských obydlích, ale jsou chované záměrně člověkem, do této skupiny by se dala zařadit většina našich domácích zvířat. Rozlišujeme synantropii obligátní, kde má druh pouze synantropní strategii a je již plně přizpůsoben životu v blízkosti lidských obydlí a fakultativní, kde druh může žít jak synantropně tak ve volné přírodě (Čejka, 2006). Další členění je na temporární synantropii, kde se druh stává synantropní při nepříznivých podmínkách a permanentní, kdy je druh synantropní po celý svůj životní cyklus. Třetí dělení je dle míry synantropie, rozlišujeme synantropii totální a částečnou (parciální), kde druh trvale obývá i rozmnožuje se v lidských sídlech, ale potravu může hledat i jinde (Vinogradova, 2000). Poslední dělení znázorňuje míru synantropie, rozlišujeme eusynantropní a hemisynantropní druh, toto dělení používají arachnologové nejčastěji. Eusynantropní druh je na rozdíl od hemisynantropního zcela závislý na člověku (Gordh a Headrick, 2003). Někdy se uvádí ještě pojem asynantropní druh označujeme tím druh, jenž byl náhodně zavlečený do lidských sídel, ale žije trvale mimo lidská obydlí (Vinogradova, 2000). 3.2 Synantropní druhy pavouků v České republice V této kapitole jsou uvedeny všechny druhy arachnofauny České republiky, které lze označit jako synantropní. Některé druhy nebyly doposud oficiálně zahrnuty do druhů žijících na našem území. V rámci České republiky byl nalezen většinou pouze jediný exemplář či jen několik málo exemplářů. Jedná se o Psilochorus simoni (Berland, 1911), Triaeris stenaspis Simon, 1891, Nesticodes rufipes (Lucas, 1846) a Coleosoma floridanum (Banks, 1900), tyto druhy jsou již v této práci uvedeny. Celkem bylo vyhodnoceno 49 synantropních druhů pavouků, výskyt druhů je popsán dle Buchara a Růžičky (2002). V případě, že některé nověji objevené synantropní druhy ještě nebyly zahrnuty v původním katalogu, byly využity stránky České arachnologické společnosti, které katalog v částečné míře nahrazují. V menší míře byl použit i Dodatek ke katalogu pavouků od Vlastimila Růžičky a Jana Buchara (2008). 9

10 3.2.1 Pholcidae třesavkovití Čeleď Pholcidae je devátou největší čeledí na světě, můžeme v ní napočítat 90 rodů, které obsahují 1330 druhů (Platnick, 2012). Podle Simonovy klasifikace z roku 1893, která je platná až na nějaké modifikace dodnes, se celá čeleď dělí na 5 významných podčeledi, jsou jimi: Ninetinae, Arteminae, Modisiminae, Smeringopinae a Pholcinae (Huber, 2011). V České republice se vyskytují pouze zástupci podčeledi Pholcinae v níž můžeme najít u nás tři druhy ve dvou rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Ještě je zdokumentován výskyt jednoho druhu, kterým je Holocnemus pluchei (Scopoli, 1763) třesavka jižní. Pozorovali ji profesor Jan Buchar, Vlastimil Růžička a Jaromír Hajer v roce 1993 na Sicilii. Poslední jmenováný si ji vysadil ve svém experimentálním skleníku v Ústí nad Labem. Bez přičinění některého z arachnologů pozoroval druh dne 21. srpna 2009 Karel Maršík, který ho vyfotografoval ve skladovém komplexu v Praze Hloubětíně, kde sídlí i vietnamské firmy. Zde může jít spíše o náhodné zavlečení se zbožím (Česká arachnologická společnost, 2013). Velikost zástupců se pohybuje v rozmezí 1 10 mm. Zbarvení je většinou matně žluté, šedavé až nahnědlé barvy. Všichni zástupci se vyznačují nápadně velkýma nohama [až 60 mm (Lissner, 2012)] a naprostou absencí cévní (tracheidní) soustavy. Charakteristická je také přítomnost velké jedové žlázy (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Mají dlouhé křehké článkovité končetiny, jejich tarsy jsou ohebné. Obvykle mají zástupci 8 očí po 3 skupinách, vyjádřeno schematicky 3:2:3, se dvěma očima v prostředku a zbytek po stranách po třech. Některé druhy mají tyto oči zredukované na šest a některé jeskynní druhy je mají výrazně zmenšené, nebo je dokonce postrádají (Hawkeswood, 2003). Připomínají řád Opilionida, na rozdíl od něj si nestaví sítě, a jejích tělo je odděleno tenkou stopkou na hlavohruď a zadeček (Buchar a Kůrka, 1998). Tito pavouci mají zvláštní obranné chování, při ohrožení začnou kroužit zprava doleva a vypadají trochu jako by byli rozostření. Pavouci této čeledě si staví jemné pavučiny, například v krabicích. V pavučinách visí tělem dolů, jen výjimečně hlavou dolů, dále mohou obývat vinné sklepy, nejčastěji se tedy vyskytují v příbytcích pod stropy. V přírodě se mohou vyskytovat v jeskyních a dutých kmenech stromů (Hawkeswood, 2003) či pod kamením (Korenko, 2007). Druhy se vyskytují téměř všude na světě a stále rozšiřují své areály výskytu, což může být z důvodu celosvětové změny klimatu, či z důvodu vytápění budov člověkem, kde třesavkám vytápěný prostor vyhovuje například z důvodu nároků na potravu. Pholcus opilionoides (Schrank, 1781) třesavka sekáčovitá Jedná se o velmi hojný druh, který se u nás vyskytuje se v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Dle osobního sdělení Vladimíra Huly je však decimován 10

11 druhem Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775). Oproti Pholcus phalangioides může žít u nás i ve volné přírodě a to na kamenech vystavených slunečnímu záření (Korenko, 2007). Velikost těla je 4 5 mm. Zbarvení těla je nažloutlé, hlavohruď s tmavším vzorem. Hlavohruď 1,2 mm dlouhá. Epigyna 2krát tak široká jak dlouhá. Se třemi až čtyřmi páry okrouhlých skvrn na obvodě a s podélnou skvrnou uprostřed. Hrudní kost šedá až nahnědlá s lehkým podélným pruhem a 3 páry světelných skvrn (Korenko, 2007). Zadeček většinou jednobarevný. Kokon je jednoduchý kulovitý s řídkým obalem, samička ho nosí v chelicerách. Vajíčka mají našedlou barvu. Tato třesavka je rozšířená po cele Evropě i na Sibiři. Vyrábí si jednoduchou síť na chytání malého hmyzu (Korenko, 2007). S nástupem zimy se uchyluji k odpočinku ve strnulé poloze, s náporem teplejšího počasí se stávají aktivní, staví si své sítě s mnoha ústupky (Lissner, 2012). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1859 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775) třesavka velká Jedná se o hojný druh vyskytující se v České republice v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Původně se jedná o středomořský jeskynní druh, široce rozšířený v Evropě (Nentwig a kol., 2011). Druh je neobyčejně spjat s bydlením člověka, vyskytuje se například v garážích, kůlnách, pod verandami, za skříněmi, nad dveřmi a jiných tmavějších uzavřených místech. Ve volné přírodě se vyskytuje hojně v jeskyních a v dutých stromech, kde také přezimuje (Hawkeswood, 2003). Je v domácnostech více rozšířený než Pholcus opilionoides (Hula a Šťastná, 2010). Profesor Buchar píše, že se druh dříve rozšiřoval s dováženým ovocem a zeleninou a nepřežil u nás zimu. U nás se ve volné přírodě nevyskytuje (Buchar a Kůrka, 1998). Zbarvení těla může být žluté až plně hnědé, šedé nebo žluto šedé. Má tmavě šedé až černé nohy. Zadeček válcovitý, 2 3krát delší než široký. Nohy až 50 mm dlouhé. Samci mají zuby na předním okraji chelicer, délka těla 5 6 mm u samců, 7 8 mm, samci mají štíhlejší tělo a delší nohy než samice. Epigyna je víc jak 2krát širší jak dlouhá (Hawkeswood, 2003) dle jiných autorů 4krát tak dlouhá (Nentwig a kol., 2011). Zajímavý rozdíl oproti Pholcus opilionoides, která má vajíčka zbarvená do šeda, jsou u tohoto druhu zbarvená do růžova. Co se neliší je počet vajíček, je jich u obou druhů asi 20 (Hawkeswood, 2003). U samce je hlavohruď světle nažloutlá hnědá s tmavě šedým vzorem. Zadeček s často párovými tmavými skvrnami. Samice má hlavohruď světle nahnědle žlutou s načernalým vzorem a je 2,5 3 mm dlouhá. Hrudní kost často jednotně bělavá. Zadeček často s párem světlých skvrn (Hawkeswood, 2003). 11

12 Psilochorus simoni (Berland, 1911) třesavka simonova Výskyt tohoto druhu, který u nás může žít pouze synantropně, je zatím znám pouze z několika nálezů. V bytě v Praze ho v roce 2002 nalezl Vladimír Hula. V jiné pražské domácnosti nalezl v roce 2011 Stanislav Korenko 6 jedinců. Je tedy možné, že druh již u nás zdomácněl nebo v brzké době zdomácní (Česká arachnologická společnost, 2013). Ve světě byl poprvé nalezen v Paříži v suterénu univerzity Sorbonna v roce 1911 a pravděpodobně byl introdukován z Ameriky (Huber, 1994). Jedná se o jediný druh rodu Psilochorus ve střední Evropě. Druh nezávisle na nadmořské výšce obývá tmavá stanoviště s konstantní roční teplotou mezi 10 až 18 C, je tolerantní k nízké vlhkosti (Kostajšek a Ramšak., 2005). Nejčastěji se nalézá v budovách, obvykle ve vinných sklepech. Zdokumentován je i výskyt v jeskyních, kde si staví charakteristické pavučiny ve tvaru deštníku (Nentwig a kol., 2011). U samečka je délka těla: 1,9 3 mm stejně jako u samičky. Hlavohruď nažloutlá až světle hnědá, mírně tmavá ve středu. Nohy jsou nažloutlé až světle hnědé. Zadeček modrošedý, vejčitého tvaru. Snovací bradavky umístěny více vpředu. Zadeček a nohy jsou nažloutlé až světle šedé. Zadeček je značně kulovitý, černý s modravým nádechem (Nentwig a kol., 2011) Scytodidae lepovkovití Celosvětově se jedná o 34. nejrozšířenější čeleď pavouků. Můžeme v ní najít 228 druhů v 5 rodech (Platnick, 2012). Lissner (2012) uvádí, že v Evropě se vyskytuje jen 10 druhů. Macek (2006) píše, že zástupci čeledi žijí po celém světě, s výjimkou Austrálie a Nového Zélandu. V České republice, žije vzácně jeden druh rodu Scytodes (Česká arachnologická společnost, 2013). Velikost zástupců této čeledi je v rozmezí 4 11 mm, její zbarvení je světle žluté až hnědé (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Zástupci mají šest očí, po dvou ve třech skupinách, jejich spojnice tvoří rovnoramenný trojúhelník směřující vrcholem dopředu. Hlavohruď je směrem dozadu neobvykle zdvižená, je zúžená o oční pole. Vypadá podobně jako u čeledi Oonopidae. Labium je srostlé se sternem. Končetiny jsou dlouhé a tenké (Korenko, 2007). Někdy se zástupcům čeledi říká plivající pavouci, jelikož mají ve zvyku po váhavém přiblížení ke své kořisti vychrlit ze svých chelicer lepkavou jedovatou hmotu do vzdálenosti 6 22 mm. Kořist je pak přilepena k podkladu a stává se bezbrannou, toto je jediný způsob lovu poněvadž si nestaví sítě (Buchar a Kůrka, 1998). Scytodes thoracica (Latreille, 1802) lepovka jižní V České republice se jedná o velmi vzácný druh pavouka, jemuž nevyhovuje naše podnebí, proto je vázán na vytápěné budovy například skleníky. Setkat se s ním jde nejčastěji v jižních Čechách a na 12

13 jižní Moravě (Machač, 2013). Můžeme ho najít nejvíce na teplých místech např. v pekárnách, či budovách se stálou teplotou jako jsou například skleníky (Korenko, 2007). U nás se vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Délka těla samičky je 4 6 cm, sameček je menší než samička a dosahuje délky těla asi 4 mm. Hlavohruď je charakteristická velkou oválnou skvrnou (Buchar a Kůrka, 1998). Hlavohruď je nažloutlá a má tmavou kresbu, je bez zádové rýhy. Je často o něco větší než zadeček. Břicho je nažloutlé s tmavými tečkami. Chelicery jsou v bazálním článku částečně srostlé a to z důvodu lepší přesnosti při vniknutí lepivého sekretu (Korenko, 2007). Samečkův bulbus s dlouhým, zužujícím se embolem. Chelicery slabě vyvinuté. Nohy žlutohnědé až černé, prstencovité. Zadeček žlutavě hnědý s černým vzorem. U samice hlavohruď 3 mm dlouhá, skoro stejně velká jako zadeček. Sternum světle žluté, labium trochu tmavší. Nohy a zadeček jsou světle žluté. Zadeček dále s dvojicí černých skvrn na střední čáře, a malých černých skvrn na boku (Nentwig a kol., 2011). Prvonález v České republice pochází z roku 1866 a provedl ho M. Bukva (Česká arachnologická společnost, 2013) Dysderidae šestiočkovití Celosvětově můžeme najít 526 druhů ve 24 rodech a jedná se o 19. nejrozšířenější čeleď na světě (Platnick, 2012). V České republice žije 8 druhů ve 3 rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Jako synantropní jsem určil 2 zástupce. Některé šestiočky, hlavně druhy žijící mimo naše území mohou prokousnout i lidskou kůži, z našich se jedná o například o Harpactea rubicunda (C. L. Koch, 1838) šestiočku ryšavou (Machač, 2013). Pavouci této čeledě dosahují délky těla asi 2,5 20 mm (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006) Jedná se, jak napovídá český název, o šestioké pavouky, vepředu na široké hlavohrudi jsou tyto oči soustředěné při sobě ve tvaru kruhu. Zástupci mají jednoduchou stavbu kopulačních orgánů. Jsou to světle hnědí nebo rezaví štíhlí pavouci bez chlupové kresby (Korenko, 2007). Pavouci čeledi Dysderidae se vyznačují jednak dlouhou životností asi 3 roky, dále pak poměrně nízkou plodností asi 60 vajec, což je nejvíce viditelné u rodu Dysdera. Druhy mají velkou noční aktivitu, přes den většina druhů přebývá ve svých často kamenitých úkrytech pokrytých organickou hmotou (Nedvěd a kol., 2011). Samice šestioček jsou polygamní, proto samci často odstraňují sperma předchozích samců z dutin samiček. V nedávné době (rok 2008) objevil v Izraeli český zoolog Milan Řezáč nový druh Harpactea sadistica Řezáč, 2008 šestiočka sadistická. Tento druh aby předešel odstranění spermatu od budoucích samečků, rovnou bodne do těla samičky své sperma. Tímto je zabráněno 13

14 oplodnění od budoucích samců, tomuto jevu se říká traumatická inseminace a u pavouků je vzácný (Řezáč, 2008). Dysdera crocata C. L. Koch, 1838 šestiočka velká V literatuře časté synonymum Dysdera crocota. Jedná se o velmi vzácný druh pavouka vyskytujícího se v České republice v nadmořských výškách metrů nad mořem (Růžička a Buchar, 2008). Ve střední Evropě se vyskytuje pouze synantropně a ve středomoří ji můžeme nalézt i volně v přírodě (Bellmann a kol., 2003), kde ji můžeme najít například v blízkosti močálů, lomů, pod kameny, v zahradách či jeskyních někdy také ve vlhkých sklepech (Cooke, 1965). Kousnutí od tohoto pavouka je v podstatě neškodné, vyznačuje se nepříjemnou bolestí a svěděním trvající asi 1 hodinu (Vetter a Isbister, 2006). Námluvy u tohoto pavouka jsou nebezpečné pro obě strany, z důvodu poměrně velkých chelicer. Pavouka můžeme lehce zaměnit za Šestiočkou rudou Dysdera erythrina (Walckenaer, 1802), tento druh se, ale spíše nevyskytuje v blízkosti lidských obydlí, obývá spíše vápencové lokality (Cooke, 1965). Délka těla je mm u samečka a mm u samičky (Hawkeswood, 2003). Délka hlavohrudi 4 6 mm dlouhá červenohnědá s malými zrničky, bulbus dlouhý 1,6 mm. Chelicery jsou statné, světlé až tmavě červenohnědé (Nentwig a kol., 2011). Zadeček je velmi světle krémový až světle nažloutlé hnědý nebo šedý. Nohy štíhlé a v poměru s velikostí těla relativně velké. Druh je potravní specialista, loví stinkovité stejnonožce (Crustacea: Isopoda), pomocí svých tesáků může jednoduše prorazit jejich skořápku, ale často si pavouk pouze svou kořist otočí, aby se dostal k měkčímu podbřišku (Hawkeswood, 2003). Harpactea rubicunda (C. L. Koch, 1838) šestiočka ryšavá Velmi rozšířený druh, vyskytující se u nás v rozmezí nadmořských výšek metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Druh obývá nejčastěji suťové lesy, dále staré lomy či kamenité stráně. Harpactea rubicunda je typický hemisynantropní druh. Kromě lidských sídel se nalézá nejčastěji v hromadách kamení, kde jako noční lovec přečkává den (Machač, 2013). To, že se vyskytuje v hromadách kamení, vysvětluje jeho častý výskyt na železnicích (kamení v kolejišti) (Bosmans a Vanuytven, 2001). Jedná se o pavouka velikosti asi mm, s délkou hlavohrudi 3,5 4,5 mm. Tento druh, jak už bylo zmíněno v popisu čeledi, dokáže prokousnout i lidskou kůži, jeho kousnutí jsou bolestivá asi jen podobně jako žihadlo od vosy obecné Vespula vulgaris (Linnaeus, 1758), není tedy životu nebezpečné (Machač, 2013). Při determinaci si jistě všimneme odlišného zbarvení nohou. 14

15 První a druhá jsou červenohnědé, podobně jako hlavohruď a sternum, zbývající končetiny jsou ovšem žlutavé (Nentwig a kol., 2011). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1859 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013) Oonopidae vzokanovití Čeleď vzokanovití je dle druhové četnosti na 11. místě ve světě pavouků (1033 druhů v 89 rodech) (Platnick, 2012). U nás v České republice můžeme najít pouze 2 druhy ve dvou rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). O rozšíření těchto druhů v České republice toho doposud moc nevíme. Byly nalezeny pouze v několika exemplářích. Můžeme je nalézt v budovách s dostatečnou teplotou například vytápěné sklady či skleníky botanických zahrad (Buchar a Kůrka, 1998). Velikost zástupců této čeledě je 1 4 mm. Často jasného světlého barevného zbarvení. Mo hou být žlutí, oranžoví, zelení či růžové barvy (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Samice kladou jen velmi málo vajíček obvykle jen dvě. Často si je můžeme splést s juvenilními snovačkami (Macek, 2006). Zástupci mají na zadečku zdrsněné plošky, jak na hřbetní, tak na břišní straně. Většinou mají tito pavouci 6 očí, ale jejich počet může byt redukován na čtyři či dvě, nebo mohou být i slepí. Ve volné přírodě loví v lesní opadance dvoukřídlý hmyz Diptera. V domácnostech si nestaví sítě, ale mohou se vyskytovat v sítích větších pavouků, kde konzumují zbytky jejich potravy (McGavin, 2005). Zajímavostí je, že pavouci této čeledě mají bohaté fosilní záznamy, které sahají, až do období křídy. Nejvíce jich bylo doposud zařazeno do stále žijícího rodu Orchestina (Fannes, 2010). Tapinesthis inermis (Simon, 1882) vzokan domácí Jedná se o velmi vzácný druh pavouka vyskytujícího se v České republice v nadmořské výšce 250 metrů nad mořem (Růžička a Buchar, 2008). V Evropě je téměř vždy synantropní, přesněji hemisynantropní. Tohoto pavouka je velmi těžké chytit. V Evropě bylo několik jedinců nalezeno v hustém břečtanu hedera helix (L.) a v koších na odpadky. Byl nalezen pouze několikrát (Korenko a kol., 2008), to konkrétně v pivovaru v Praze na Smíchově a to 9. dubna 1964 (zde byl determinován špatně jako juvenilní šestiočka). Další nález v Mladé Boleslavi 29. října 1973, v domě v Hranicích dne 22. února 2003 (Růžička a Buchar, 2008). Poslední nálezy jsou ze Vsetínska, jak dokládá například nález ve Lhotě u Vsetína z roku 2010 (Macek, 2006). Geografické území výskytu je Evropa, může se nalézat i v USA. U nás se našel mezi kartonovými krabicemi na třídění vajec, ve skladech, v domech a ve sklepích (Růžička a Buchar, 2008). 15

16 Sameček je velký asi 1,8 a samička asi 2,4 mm. Hlavohruď samičky asi 0,8 mm u samečka 0,75 mm. Labium téměř čtvercové tedy jak dlouhé tak široké. Končetiny nemají trny. Okolí očí je černě pigmentováno. Hlavohruď žlutá, které dominují svítící bělavé radiální pruhy a tmavšími okraji. Zadeček bělavě šedý, a dorzálně tmavěji pigmentován (Nentwig a kol., 2011). Prvonález v České republice provedla v roce 1964 E. Žďárová (Česká arachnologická společnost, 2013). Triaeris stenaspis Simon, 1891 vzokan americký Tento druh zatím není oficiálně zařazený do arachnofauny České republiky. Byl u nás objeven pouze na jedné lokalitě a to v Brně ve skleníku Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, dne , kde byl determinován Stanislavem Korenkem (Růžička a Buchar, 2008). Zadeček je silně načervenalý, hřbetní scuticula tmavě červená až hnědá (Nentwig a kol., 2011), délka těla samice je 1,8 mm. Jako jediný z 18 druhů rodu Triaeris se kromě tropů vyskytuje i v Evropě. Poprvé byl objeven v karibském ostrově Svatý Vincent, který patří do souostroví Malé Antily. Rozšířen je od USA po Venezuelu a také v západní Indii. V Evropě byl do roku 2011 zaznamenán kromě České republiky na Slovensku, Velké Britanii, Francii a Finsku. Doposud byla nalezena u tohoto druhu pouze samice, což vede k rozsáhlým studiím o partenogenezi tohoto druhu. Ta byla plně prokázaná u jedinců chovaných v laboratorních podmínkách (Nedvěd a kol., 2011) Uloboridae pakřižákovití Celosvětově můžeme v rámci čeledě nalézt 266 druhů v 18 rodech a jsou 31. druhově nejpočetnější čeledí pavouků na světě (Platnick, 2012). V čeledi se u nás vyskytují dva rody a to Uloborus a Hyptiotes a dohromady v obou těchto rodech nalezneme jen tři druhy. Za synantropního považujeme jednoho zástupce (Česká arachnologická společnost, 2013). Jsou to malí až středně velcí pavouci s délkou těla 3 10 mm. Tělo těchto pavouků je matného vzhledu s odstíny smetanové až šedohnědé. Zástupci mají 8 očí ve dvou příčných řadách po čtyřech (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Tyto oči jsou homogenní a tmavé. Zadní řada očí je nápadně prohnutá dozadu. Tarsus čtvrté končetiny je velmi krátký, 2krát kratší než metatarsus, na spodní straně s řadou krátkých trnů, které pokračují i na metatarsu (Hawkeswood, 2003). Čeleď je výjimečná nepřítomností jedové žlázy. Dále se čeleď vyznačuje velmi silnými vzdušnicemi, které vedou do hlavohrudi kyslík (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). 16

17 Pakřižáci mají téměř stejný způsob stavby sítě, jako čeleď Araneidae, s tím rozdílem, že nepoužívají lepu, proto pravděpodobně vznikl i jejich český název, přitom s křižáky nemají žádné společné určovací znaky. Místo lepu používají kribelové vlášění. Mají velice mohutnou a rozvětvenou cévní soustavu, která může zasahovat až do hlavohrudi. Většina pakřižáků žije jako samotáři, ale některé rody žiji raději v koloniích několika pavouků. To platí pouze v rámci rodu (Buchar a Kůrka, 1998). Uloborus plumipes Lucas, 1846 pakřižák chluponohý Jedná se o středně hojný druh pavouka vyskytující se v nadmořských výškách metrů nad mořem. Poprvé jej ve sklenících v Tušimicích nalezl M. Chochel v roce 1995 (Růžička a Buchar, 2008). Byl již nalezen i v Českých Budějovicích (obchodní centrum OBI), Praze a Brně (vytápěné skleníky). Přes květinářské obchody se šíří po celé republice (Machač, 2013). Zajímavé diskuze se vedou o možné partenogenezi tohoto druhu. Hlavním důvodem je to, že při zoologických průzkumech bývají nalézány více samičky, samci bývají nalézáni vzácně nebo vůbec (Oxford, 2011). Celková délka těla samce 3 4 mm, samice 4 6 mm (Nentwig a kol., 2011). Pod snovacími bradavkami se nachází dobře viditelné kribelum. První pár nohou je nejširší a nejdelší. Na tibii (holeni) prvního páru končetin je hustý hřebínek chlupů, který je pro tento druh typický. Zbylé páry noh jsou kratší a tenčí. Druh má velmi variabilní zbarvení od hnědorezavé až po tmavě hnědou nebo černou, může také obsahovat nepravidelné skvrny. Zadeček je u samičky vyvýšený s dvěma hrby, samec má zadeček protáhlý, oválný a bez hrbů. Hlavohruď mají hustě chlupatou, bez výrazných podélných pruhů. Na holeni prvního páru je hustý hřebínek chlupů typický pro tento druh. Na nohou má bělomodré kroužky (Leroy a Leroy, 2003). První pár nohou je nejširší. Zbylé páry noh jsou kratší a tenčí. (Machač, 2013). Karapax je hruškovitého tvaru. Velmi dlouhé přední nohy zdobí měkoučké shluky vlasů. Barva světlehnědá nebo šedá. Přes svůj nedostatek jedu, tento pavouk přemůže hmyz mnohem větší a silnější než je on sám (Leroy a Leroy, 2003). Jedná se o nepůvodní druh, neúmyslně introdukovaný do Evropy. Rozšíření do volné přírody je v našich podmínkách nepravděpodobné, přesto je pravděpodobné jeho budoucí šíření (Machač, 2013) Nesticidae temnomilovití Celosvětově se v této čeledi vyskytuje 209 druhů v 9 rodech a dle druhové četnosti zabírají 35. místo na světě (Platnick, 2012). V České republice žije jen jeden druh rodu Nesticus (Česká arachnologická společnost, 2013). 17

18 Velikost těla zástupců čeledi je 2 6 mm (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Zástupci těchto druhů žijí na silně zastíněných místech, mnohé druhy žijí v jeskyních. Žijí také ve sklepech a v temných koutech skalních měst. Staví si nenápadnou síť ve výklencích. Jsou to příbuzní s čeledí Theridiidae (Herberstein, 2011). Se snovačkami mají podobnou stavbu sítí, morfologicky jdou rozeznat pomocí zvláštních pilovitých chloupků na spodní straně čtvrtého tarsu tzn. koncového segmentu končetiny (Korenko, 2007). Další rozlišovací znak, od kterého ho můžeme rozlišit od snovaček je charakteristické labium ve kterém má v přední části nápadný ztloustlý lesklý vál (Bellmann, 1994). Další důležitý determinační znak je velikost končetin (Lissner, 2012). Samička nosí kokon s vajíčky připředený pod tělem (Buchar a Kůrka, 1998). Chelicery jsou ozubené. Tyto zoubky obvykle snovačkám chybí (Penney, 2008). Pedipalpy zralého samce mají vyvinuté paracymbium, které může být bud krátké a zakřivené jako například u rodu Eidmanella, nebo velké a zakřivené u rodu Nesticus (Penney, 2008). Samičky rodu Nesticus nosí svůj vaječný vak buď v chelicerách, anebo ho mají upevněný na snovacích bradavkách. Jsou to pigmentované druhy s plně vyvinutýma očima, které obývají různé stinné a vlhké prostory. Jejich hlavním biotopem jsou kamenité sutě, ale vyskytují se i v dalších nehlubokých podzemních prostorách v jeskynních vchodech, v propastech, v suťových jeskyních (Růžička, 2007). Nesticus cellulanus (Clerck, 1757) temnomil sklepní Tento hojný druh se vyskytuje v nadmořské výšce metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Jedná se o hemisynantropní druh, který je vázán na vlhko a temnotu. Nenápadnou síť si staví v různých temných výklencích. Často se vyskytuje v jeskyních, ve sklepech, na otevřených pozemcích, v sutích, na zdech a ojediněle také v lesích (Buchar a Kůrka, 1998). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1860 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Délka těla samečka je 3,7 4,5 mm, délka těla samičky 4 5,5 mm (Nentwig a kol., 2011). Délka hlavohrudi se pohybuje v rozmezí 1,8 2 mm (Machač, 2013). Temnomil si buduje řídké nepravidelné sítě, podobné sítím snovaček. K páření dochází v letních měsících. Samice upředou kulovitý, žlutavý kokon o velikosti 3 mm. Tento kokon nosí po celou dobu připředený ke snovacím bradavkám (Bellmann, 1994). Před vylíhnutím ho zavěsí do sítě, popřípadě připřede ke stěně v blízkosti sítě. Vylíhlá mláďata se chvíli zdržují v blízkosti sítě, poté se rozprchnou a žijí samostatně (Machač, 2013). Ke kladení vajíček dochází nejčastěji v červnu. Epigyna široká na předním okraji. Hlavohruď nažloutlá, s načernalým vzorem. Sternum světle žluté, strakatě černé. Nohy nažloutlé, s černými kroužky. Zadeček šedo až žlutě bělavý s načernalými skvrnami. 18

19 Samice nosí kokon na snovacích bradavkách podobně jako slíďáci. Když se vylíhnou mláďata, nevylezou si na hřbet matky, nýbrž se shluknou na obalu kokonu. Poté samice kokon opustí a mladí pavoučci se později rozptýlí (Buchar a Kůrka, 1998) Theridiidae snovačkovití Jedná se o pátou nejrozšířenější čeleď pavouků na světě. Celosvětově lze nalézt 2351 druhů ve 121 rodech (Platnick, 2012). V České republice se nalézá 66 druhů ve 25 rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Velikost zástupců je 2 15 mm, zbarvení je kryptické a nápadně variabilní od smolově černé až po jasně žlutou (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Na síti ve své pavučině visí hlavou dolu. Pavučiny si staví například mezi ploty, pod kameny, mezi stěnami. Některé druhy jsou komenzálové, tzn., že se přiživuji na pavučině většího pavouka a získávají zbytky jeho kořisti (Hawkeswood, 2003). V této čeledi se vyskytují i poměrně známé a nebezpečné druhy, které naštěstí nežiji u nás. Prvním z nich je velice známá Latrodectus mactans (Fabricius, 1775) snovačka jedovatá tzv. černá vdova, jejíž kousnutí je dle Klaubera (1997) 15krát jedovatější než kousnutí chřestýše. Jí jsou některé druhy velmi podobné (a stejně nebezpečné), například Latrodectus hasselti (Thorel, 1870), s ním se dá jednoduše Latrodectus mactans zaměnit, a je velmi obtížná jejich determinace a Latrodectus tredecimguttatus (Rossi, 1790) (Čačko, 2011). Tito převážně drobní pavouci připomínají čeleď Araneidae nebo Linyphiidae. Oproti čeledi Araneidae nemá nohy pokryté četnými ostny. Důležitým znakem čeledi Theridiidae je zvláštní seskupení dost silných pilkovitých chloupků na ventrální straně tarsu 4. končetiny, které jsou někdy nepozorovatelné a je potřeba mikroskop. Toto seskupení chloupků u čeledi Araneidae není. Snovací bradavky jsou poměrně krátké, mezi jejich 1. párem je často vyvinut čípkovitý kolulus (Korenko, 2007). Samičky snovaček kladou asi vajíček do kokonu upevněných na síti (McGavin, 2005). Zajímavost jedna ze severoamerických snovaček na své lepkavé vlákno v délce asi 5 cm umístí kuličku s lepicí hmotou, toto vlákno s kuličkou rozhoupávají. Tato lepicí hmota obsahuje zvláštní chemické lákadlo, na které láká samce mšic (rod Aphis). Snovačka vlákno s kuličkou roztočí, pokud se mšice přiblíží, začne pavouk rychle třepetat a kořist se nalepí na vlákno (Jurkan, 1996). Steatoda grossa (C. L. Koch, 1838) snovačka domácí V České republice se vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem, jedná se o hojný druh (Buchar a Růžička, 2002). Jako zajímavost je uváděn poddruh Steatoda grossa 19

20 obliterata (Franganillo, 1918), který se vyskytuje pouze ve Španělsku (Nentwig a kol., 2011). V České republice hojný druh, po celém území, nejvíce ve větších městech. Nalezneme ji v domech, sklepích, sklenících, kůlnách a v okolí lidských sídel. Jen vzácně se u nás vyskytuje ve volné přírodě. Tato snovačka si tká řídké neuspořádané sítě nejčastěji v rozích místností a kolem různých spár ve zdích. S touto snovačkou se můžeme setkat po celý rok. Samice po páření hlídá 1 až 3 kulovité kokony zavěšené v blízkosti sítě (Machač, 2013). Velikost těla u samic 6,5 10 mm, u samců 4 6 mm, délka hlavohrudi 2,5 3 mm. Hlavohruď je hnědá, bez kresby. Zadeček u samic velký, kulovitý, tmavě zbarvený s několika světlými skvrnami, které někdy nejsou přítomny, nebo jsou jen lehce naznačeny. Přední okraj zadečku většinou obepíná světlá skvrna. Nohy jsou světle hnědé a poměrně dlouhé. Možná záměna tuto snovačku může nezkušený pozorovatel zaměnit snad jen s mladými jedinci snovačky půdní (Steatoda triangulosa), nebo s velkými jedinci snovačky domovní Steatoda bipunctata (Linnaeus, 1758) (Machač, 2013). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1959 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Steatoda bipunctata (Linnaeus, 1758) snovačka pokoutní V České republice se vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem, je to velmi hojný druh (Buchar a Růžička, 2002), kterého můžeme najít všude v příbytcích, stájích na půdách a v dutých stromech (Korenko, 2007). Celková velikost těla je u samce i samičky 4 7 mm (Nentwig a kol., 2011). Velikost hlavohrudi 1,8 2,5 mm, je tečkovaná její zbarvení je červenohnědé, nohy relativně krátké, také červenohnědé (Nentwig a kol., 2011). Zadeček čokoládově hnědý, lesklý, s podélnou světlou páskou a světlým okrajovým proužkem v přední polovině. Břicho okrové s tmavším podélným pruhem. Epigyna velká, lichoběžníkovitá, se zvednutým zadním okrajem a s úzkým podélným kýlem. Samec má nápadně velká makadla a dobře vyvinutý stridulační orgán, tvoří ho velký počet jemných ostrých lišt ležících po stranách zadního okraje zadečku, oproti nim se pohybuje ostrá hrana na okraji zadečku (Korenko, 2007). Oproti většině snovaček, které mají kulovitý zadeček ho má Steatoda bipunctata spíše zploštělý (Buchar a Kůrka, 1998). Při námluvách vydává samec pomocí stridulačních orgánů a střídavých pohybů zadečku cvrkotavý zvuk, kterým vyláká samici z jejího úkrytu. Páření probíhá na svatební pavučině, kterou k síti samice připletl samec. Dospívání je celoroční a páření probíhá na začátku jara a na podzim, kdy v síti samiček můžeme najít růžově zbarvená vajíčka, ukryté v kokonu opředeném řídkými vlákny a umístěném na okraji hnízda (Korenko, 2007). 20

21 Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1959 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Steatoda triangulosa (Walckenaer, 1802) snovačka půdní. Jedná se o dříve velmi vzácný druh, vyskytuje se v České republice v rozpětí nadmořských výšek metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). V České republice se kromě budov může vyskytnout i ve sklepích a na půdách. Ve středomoří se tento pavouk vyskytuje i ve volné přírodě (Machač, 2013). Můžeme ho najít například pod kameny, v jeskyních i v blízkosti močálů (Nentwig a kol., 2011). U nás si plete řídké síťky nejčastěji v rozích místností, nebo kolem oken (Machač, 2013). Celková délka těla u obou pohlaví 3,5 5 mm. Hlavohruď je červenohnědá, vrásčitá, u samečka 1,6 2 mm dlouhá a u samičky dlouhá 1,8 2 mm. Tibia samečkovy palpy je delší než cymbium což je druhotný pářící orgán. U samiček je epigyna malá a zaoblená. Sternum je červenohnědé a vrásčité. Chelicery hnědé, lesklé. Nohy nažloutlé jasně červené až hnědé. Zadeček tmavě hnědý až téměř černý, někdy se žlutými skvrnami (Nentwig a kol., 2011). Oční políčko, zvláště u samců mírně vystouplé. Labium je trojúhelníkovitého tvaru. Zadeček samic je velký, kulovitý u samců menší než u samic. Na zadečku se nachází charakteristická károvitá kresba. Kokon je kulovitý bílý, zavěšený v síti, kde ho hlídá samice (Machač, 2013). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1973 V. Bukva (Česká arachnologická společnost, 2013). Steatoda castanea (Clerck, 1758) snovačka kaštanová Tento málo hojný druh pavouka se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Ve Střední Evropě většinou v budovách, více zřídka v teplých okrajích lesa pod kůrou (Nentwig a kol., 2011). Délka těla samce je mezi 5 6,25 mm, samice bývá větší a to mezi 6 7 mm (Macek, 2006). Hlavohruď žlutohnědá, vrásčitá, s hnědými radiálními pruhy. Hrudní kost žlutohnědá, s tmavším okrajem. Chelicery hnědé. Nohy nažloutlé s hnědými kroužky. Zadeček světle nebo tmavě hnědý s někdy nejasným vzorem (Nentwig a kol., 2011). Toto zvíře je snadné zaměnit se Steatoda bipunctata. Topor (2012) se zmiňuje, že preferuje v budovách vyšší místa například v rozích stropů. Oproti jiným snovačkám například Steatoda grossa, nebo výše zmíněná snovačka pokoutní které preferují spíše nižší úrovně. Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1860 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). 21

22 Sardinidion blackwalli (O. P. Cambridge, 1871) snovačka Blackwallova V literatuře také pod starším názvem Theridion blackwalli. Tento druh se vyskytuje v České republice v nadmořských výškách metrů nad mořem a jedná se o vzácný druh naší arachnofauny (Buchar a Růžička, 2002). Někdy se vyskytuje na nízkých porostech rostlin nejčastěji trav. Byly již hlášeny také nálezy v okenních rámech či na vnějších stěnách veřejných telefonních automatů (Crocker a Daws, 2001). V Anglii se poměrně často váže na náhrobky, hřbitovní zdi a kaple v blízkosti hřbitovů (Harvey a kol., 2002). Sardinidion blackwalli obývá jen evropský areál (Crocker a Daws, 2001). Délka těla samečka 2,5 3 mm, délka těla samičky 2,5 3 mm. Hlavohruď žlutá, trošku tmavší v oblasti hlavy. Chelicery i nohy nažloutlé, světlé se štíhlými hnědými kroužky. Zadeček s velmi variabilní hnědočernou strukturou, s tmavou skvrnou v jeho přední třetině (Nentwig a kol., 2011). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1959 J. Martínek (Česká arachnologická společnost, 2013). Nesticodes rufipes (Lucas, 1846) snovačka ryšavonohá Tento pavouk si staví malé sítě, v temných koutech místností, častěji na okrajích zahradních květináčů. Nesticodes rufipes patří mezi lidmi k obávaným, jelikož se říká, že jeho kousnutí může způsobit velké bolesti. Anderson a Whyte (2009) píší, že kousnutí je nepravděpodobné, jedná se spíše o plachý druh. Vyskytoval se v chovech termitů (Isoptera) Entomologického ústavu v Praze na Viniční ulici. Determinovala ho Barbara Thaler-Knoflach (Česká arachnologická společnost, 2013). Jako zajímavost uvádím, že tento druh je nejhojnější dravec nelezený na porostech brokolice (rod Brassica) na Havaji (Townsend, 2008). Z Havaje se pravděpodobně rozšířil do Evropy díky dřevěným bednám se zbožím (Bosmans a Vanuytven, 2001). Vyskytuje se nejvíce v tropických oblastech. Ve střední Evropě se může vyskytovat pouze v teplých sklenících (Forster a Forster, 2005). Délka těla samce je 3 4 mm, samice 4 6 mm (Nentwig a kol., 2011). Velikost vajec u tohoto druhu je mezi 0,5 0,85 mm (Downes, 1985). Zadeček i hlavohruď jsou červenohnědé. Má také charakteristické červenohnědé nohy. Parasteatoda tabulata (Levi, 1980) snovačka stolová Ve starší literatuře často najdeme dřívější systematický název Achaearanea tabulata. V České republice se vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Růžička a Buchar, 2008). Převážně na jižních expozicích zdí staveb a konstrukcí (Šestáková a Gajdoš, 2011). 22

23 Hlavohruď je u samečka 1,3 1,6 mm dlouhá a celková délka jeho těla je 2,9 mm, délka hlavohrudi u samičky 1,4 1,9 mm a délka jejího těla je 3,2 4,6 mm. Samička má nohy žlutavé s tmavě hnědými kroužky, zadeček je stejný jako u Parasteatoda tepidariorum tedy tečkovaný světle nebo tmavě hnědý, někdy s nejasným vzorem (Nentwig a kol., 2011). Domovinou tohoto pavouka je pravděpodobně jižní Asie, paradoxně byl poprvé popsán jedinec ze severní Ameriky. V Japonsku byl o 2 roky později popsán druh Achaearanea nipponica (Yoshida, 1983), jenž se dá považovat za mladší synonymum pro Parasteatoda tabulata. Druh často žije tzv. sympatricky (druhy které jsou si nejvíce podobné, či nejvíce příbuzné žiji ve stejném areálu) s dalšími snovačkami, se kterými si je velice podobný a je zde nebezpečí záměny hlavně s Parasteatoda simulans (Thorell, 1875) a Parasteatoda tepidariorum (C. L. Koch, 1841) s nichž je si asi nejvíce podobná kresbou na zadečku. Parasteatoda tabulata je ale tmavší a menší (Šestáková a Gajdoš, 2011). Prvonález pro Českou republiku je z roku 2005 a provedl ho Rudolf Macek (Česká arachnologická společnost, 2013). Coleosoma floridanum Banks, 1900 snovačka floridská Snovačka floridská je nově zavlečený druh do skleníků Mendelovy University v Brně. V desítkách exemplářů jej v roce 2006 nalezl Stanislav Korenko (Česká arachnologická společnost, 2013). Ve sklenících je nalézán po celé Evropě, je omezen na ty skleníky, které udržují tropické teploty mezi 12 a 30 C s vysokou vlhkostí vzduchu, kde může prosperovat ve velkých počtech (Harvey a kol., 2002.). Jeho domovinou, jsou americké tropické oblasti. Kde ale není čistě synantropní a nalézá se spíše v lesní hrabance, pod kůrou a kameny (Saaristo, 2006). Pavouk při vyrušení má ve zvyku se schovat na vegetaci nejčastěji na spodní stranu listu. Tuto skutečnost považují Harvey a kol. (2002) za důvod jeho celosvětové distribuce. Velikost samečka 2 mm; samičky 1,8 mm. Délka karapaxu je 0,6 mm a zadečku 1,6 mm. Vyznačuje se žlutohnědou hlavohrudí (Bryant, 1944). Parasteatoda tepidariorum (C. L. Koch, 1841) snovačka skleníková V literatuře najdeme také starší systematický název Achaearanea tepidariorum. Tento hojně rozšířený druh se v České republice vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Sameček má délku těla 3,8 4,7 mm, samička 5 6 mm (Robinson, 2005). Zbarvení hlavohrudi a hrudníku je okrově žluté nebo hnědé, většinou s nepravidelným tečkováním a tmavým okrajem. Chelicery jsou také okrově žluté, nebo hnědé, většinou nepravidelně skvrnité. Nohy hnědé, 23

24 dlouhé a tlusté, s tmavými úzkými kroužky. Zadeček tečkovaný světle hnědý nebo tmavě hnědý, někdy s nejasným vzorem (Nentwig a kol., 2011). Ve volné přírodě se vyskytuje pod kameny a dřevěnými deskami, v interiéru se vyskytuje často ve stodolách a nevyužitých hospodářských stavbách, často se také vyskytuje v domácnostech, kde staví své pavučiny v rozích místnosti a v rozích oken. Dospělí jedinci se vyskytují po celý rok a žiji až 2 roky. Vajíčka jsou kladena asi 6 8 týdnů po páření. Vaječné vaky jsou šedé, velké v průměru 6 9 mm (Robinson, 2005). U tohoto druhu byl popsán zajímavý způsob lovu červců (Coccoidea), kteří patří mezi velice drobné škůdce rostlin. Parasteatoda tepidariorum díky vibraci vláken své sítě zjistí jeho přítomnost a snaží se ho z povrchu rostliny odtrhnout. Hmyz pomocí pružných vláken katapultuje do sítě, kde jej celého obalí, naplní trávicími enzymy a následně vysaje. Tento pavouk je tedy užitečný i pro člověka. Podobný je jeho způsob lovu cvrčků (Gryllidae), kde velice rychle vysaje cvrčkovi hemolymfu (cvrček ji svými kmitavými pohyby velice napomáhá). Pavouk dále hledá další části těla, kde by pomoci svých chelicer vytvořil otvory, po vysátí hemolymfy je cvrček usmrcen a následně do něho snovačka rychle vypustí trávicí enzymy (Spěváková, 2008). Prvonález pro Českou republiku je opět připisován Antonu Aloisovi Palliardimu a jako datum nálezu se uvádí jeho úmrtí roku 1873 (Česká arachnologická společnost, 2013). Theridion melanurum Hahn, 1831 snovačka skálová Jedná se o nehojný druh pavouka vyskytujícího se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Najít ho můžeme nejčastěji na budovách. Ve volné přírodě se vyskytuje v lesích (Niedobová a Hula, 2012). Roberts (1987) píše, že by se mohl vyskytovat na kamenech, vzácněji také na rašeliništích nebo na loukách. Je rozšířený v západní a střední Evropě. Do nedávna byl i v kontrolním seznamu v Norsku, kde byl zaměňován s velmi podobnou Theridion mystaceum L. Koch, 1870 snovačkou stromovou. Stejný autor navíc píše, že druh si staví hnízda podobné hnízdům ptáků. O tomto jevu se zmiňují i Buchar a Kůrka (1998), kteří píší, že takováto hnízda jsou tvořena převážně z pavučin a dalších cizorodých částic. Od ptačích hnízd se liší dnem otočeným vzhůru. Hlavohruď je dlouhá 1 1,6 mm je tmavě hnědá až černá. Délka těla: 2,5 4,6 mm. Sternum je tmavě hnědé. Má světle hnědé nohy s tenkými černými kroužky. Barva zadečku je různá (Nentwig a kol., 2011). 24

25 3.2.8 Linyphiidae plachetnatkovití Jedná se o druhou nejpočetnější čeleď pavouků. Celosvětově se v této čeledi vyskytuje 4429 druhů v 590 rodech (Platnick, 2012). V České republice žije 303 druhů v 5 podčeledích (Macek, 2006). Morfologicky jsou podobní čeledi Theridiidae (Robinson, 2005). Větší druhy žijící na vegetaci, jsou nápadné sítěmi ve tvaru vodorovné plachty, odtud dostaly své jméno. Menší druhy, které žijí na půdním povrchu, si staví jen drobné síťky. Některé druhy žijí v jeskyních nebo podzemních prostorách kamenitých sutí. Plachetnatky mají zvláštní síť (plachetku). Když pomocí této sítě poletují vzduchem, říkáme jim babí léto (McGavin, 2005). Zástupci této početné čeledi jsou často kontrastně zbarvení. Spřádají typické sítě, ve kterých, visí hlavou dolů. Snovací bradavky jsou poměrně krátké, mezi bradavkami prvního páru je vyvinutý čípkovitý koleus. Charakteristické je rozmístění očí, klypeus (čelní štítek) vyšší, než je průměr největšího oka. Bulbus samců je většinou velmi složitý. Velikost zástupců 1,5 6 mm. Očí mají osm, ve dvou řadách po čtyřech, jsou heterogenní (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006) a často jsou oči lemovány černou barvou což je nejvíce zřetelné u těch druhů, které mají spíše světlejší zbarvení karapaxu (Lissner, 2012). Jsou většinou tmaví a lesklí, někdy mají na zadečku vzor (Linyphiinae) a někdy nemají (Erigonianae). Žijí v přízemní vegetaci, v mechu, lesní opadance, často také v dutých stromech. Determinace těchto druhů vyžaduje mnoholeté zkušenosti. Výjimkou jsou některé druhy s atypicky stavěným tělem, jejich hlavová část vytváří často bizarní bulky a výrůstky. Nejnápadnějším z těchto druhů je pavučenka periskopická Walckenaeria acuminata Blackwall, 1833, na výrůstku tomuto druhu vybíhají oči. Většina druhů tká vodorovné plachetkové sítě, nad ní je hustá spleť vláken, které mají za úkol srážet kořist na samotnou síť, kde ze spodní strany (nahoru bříškem), čeká pavouk. Na síti se často společně vyskytují obojí pohlaví. Mají často načervenalou hlavohruď a tmavošedý zadeček, popřípadě jsou jednobarevně šedí, hnědí, nebo nažloutlé (Korenko, 2007). Své vaječné kokony si samičky upevňuji na rostlinách nebo kamenech (McGavin, 2005). Samci mají často nápadné výrůstky v přední části hlavohrudi. Samice mají poměrně jednoduchou stavbu epigyny. Jejich drobný vzrůst jim umožňuje vzduchoplavectví (pasivní pohyb založený na proudění vzduchu (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Lepthyphantes leprosus (Ohlert, 1865) plachetnatka skalní Velmi hojný druh, vyskytující se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Nejčastěji se vyskytují v budovách, vzácněji v přírodních stanovištích. Vyskytuje se převážně ve sklepech, prádelnách, sklenících, chlévech nebo dutých stromech (Daniel a Černý, 1971). Mezi českou arachnofaunu byl dlouho zahrnut druh Lepthyphantes gregori, 25

26 v roce 2002, byl vyřazen ze seznamu našich pavouků. Bylo to synonymum pro Lepthyphantes leprosus (Česká arachnologická společnost, 2013). Nentwig a kol. (2011) píší, že délka těla samců je 2,4 3,5 mm, délka těla samic je 2,5 4 mm. Hlavohruď je světle hnědá, s černým okrajem. Nohy žlutohnědé s nezřetelnými kroužky. Zadeček žlutavě šedý s tmavým vzorem (Nentwig a kol., 2011). Roberts (1987) píše, že druh je snadno zaměnitelný s Megalepthyphantes nebulosus (Sundevall, 1830) tedy plachetnatkou domácí. Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1886 Nosek (Česká arachnologická společnost, 2013). Megalepthyphantes nebulosus (Sundevall, 1830) plachetnatka domácí Jedná se o hojný druh vyskytující se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). V roce 1998 se změnilo v kontrolním seznamu našich pavouků jméno z Lepthyphantes nebulosus na Megalepthyphantes nebulosus (Česká arachnologická společnost, 2013). Staví si velké pavučiny ve vlhkých a stinných místech, například ve vinných a uhelných sklepech nebo podobných místech, v domě jako například botníky a kbelíky. Může se, ale i jako ostatní plachetnatky vyskytovat ve volné přírodě například pod kameny, častěji ho však můžeme nalézt v blízkosti odpadků (Eiseman a kol., 2010). Harvey a kol. (2002) píší, že vyhledává spíše chladnější stavby, jako jsou sklepy na uhlí a vinné sklípky. Obě pohlaví se vyskytují ve všech ročních obdobích (Eiseman a kol., 2010). Hlavohruď žlutohnědá, s tmavým vzorem. Nohy jsou žlutohnědé, s nejasnými kroužky, zadeček žlutavě šedý s načernalými skvrnami. Délka těla samce: 3,4 4,6 mm, délka těla samičky: 3,4 4,6 mm (Nentwig a kol., 2011). Prvonález pro Českou republiku je z roku 1859 a provedl ho František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Neriene montana (Clerck, 1757) plachetnatka velká Plachetnatka velká se vyskytuje v budovách, parcích, také v lužních lesích a podmáčených olšinách. Je to hojný druh vyskytující se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Setkáme se s ním na okrajích lesů, na loukách, v lužních lesích, na březích rybníků, ale i na budovách. Velmi často bývá na dřevěných ukazatelích. Staví si drobné plachetkovité sítě, jak při zemi, tak i na budovách či starých zdech. Tato plachetnatka se na sítích nepohybuje po spodní straně sítě, jak je u plachetnatek zvykem, ale po svrchní. Většinu času tráví 26

27 v pavučinovém úkrytu v blízkosti sítě. V noci se často vydává i mimo síť (Machač, 2013). V přírodě se většinou nachází v lesích, ale také na hřbitovech a dalších stinných místech. Celková délka těla samičky je 8 mm a samečka 6,5 mm (Korenko, 2007). Velikost hlavohrudi je 3 3,5 mm je tmavá, bez žádné viditelné kresby. Zadeček má tento druh oválný, světlý s širokým tmavohnědým pruhem a nepravidelnými okraji. Spodní strana zadečku je také tmavá. Nohy jsou také světlé s tmavými kroužky. Záměna je možná s plachetnatkou jarní Neriene clathrata (Sundevall, 1830), ta má však skvrnu na zadečku mramorovanou a zdaleka ne tak celistvou. Prvonález v České republice provedl v roce 1859 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Ostearius melanopygius (O.P.-Cambridge, 1879 plachetnatka novozélandská Tento velmi hojný druh se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Pochází z Nového Zélandu a vyskytuje se téměř v celé Evropě. Vzhledem k oportunistické životní strategii tohoto druhu a jeho pozvolným pokrokem směrem od pobřeží vnitrozemí ukazuje jednoznačně, že druh byl dovezen do Evropy. V posledních desetiletích druh postupuje směrem na východ přes Evropu rychlostí přibližně 30 km ročně. Myšlenku, že tento druh preferuje vyšší teploty, dokazuje jeho výskyt na jižních svazích, často ve skalních stepích v chráněných oblastech. Charakteristický je jeho výskyt v původních biotopech, jako jsou výsypky po vytěženém uhlí a rudách (Růžička, 1995). Tento pavouk se vyskytuje ve velké škále stanovišť, zejména v hromadách odpadků a na zahradách, někdy se objeví i v interiéru. Druh má oranžově červený zadeček. Celková délka těla samečka 2 mm a samičky asi 2,6 mm. Nohy má dlouhé, žlutohnědě barvy. Velikost hlavohrudi je u samečka 0,42 mm a u samičky 0,49 mm. Je častým vzduchoplavcem (Nentwig a kol., 2011). Prvonález provedla v roce 1974 H. Potužáková (Česká arachnologická společnost, 2013). Lessertia dentichelis (Simon, 1884) pavučenka dlouhonohá Výskyt tohoto druhu je u nás evidován v nadmořské výšce 250 metrů nad mořem jedná se o velmi vzácný druh pavouka, který byl nalezen zatím pouze v Čechách v rámci České republiky (Buchar a Růžička, 2002). Tuto pavučenku jsme schopni nalézt na vlhkých stanovištích. Byly již zaznamenány nálezy v jeskyních, dolech, kanalizacích a na filtrech čistíren odpadních vod. Z Anglie pochází informace, že je často vázán na porost trávy Ammophila arenaria (L.) tedy kamyš písečný a to nejčastěji na písečném podkladu (British Arachnological Society, 2012). Délka těla samečka je 2,6 3,5 mm a samičky 2,6 3,5 mm s délkou hlavohrudi 0,3 0,4 mm (Roberts, 1987). Hlavohruď je žlutává až světlé hnědá. Zadeček žlutavý až lehce hnědý 27

28 (Nentwig a kol., 2011). Na světlém břichu má poměrně dlouhé chloupky. Chlupy a ostny na nohou taktéž poměrně dlouhé. Nohy podobné barvy jako krunýř, tedy zažloutlý (Roberts, 1987). Prvonález v České republice provedl v roce 1959 Jan Buchar (Česká arachnologická společnost, 2013) Araneidae křižákovití Jedná se o třetí největší čeleď pavouků vyskytujících se, až na výjimky, ve všech oblastech světa. Na světě se vyskytuje 170 rodů a v nich 3037 druhů (Platnick, 2012). V České republice se vyskytuje pouze 43 druhů a to v 18 rodech. Jako synantropní jsem z druhů žijících v České republice určil 6 druhů (Česká arachnologická společnost, 2013). Křižáci patří do skupiny čeledi tzv. ekrybelátních pavouků. Očí mají osm, ve dvou řadách po čtyřech. Mají poměrně silné chelicery, labium je širší než delší, často oteklé na přední straně, nohy má většina druhů prstencovité často s trny. Může se jednat o velmi malé až poměrně velmi velké pavouky v rozmezí 2 30 mm, kteří předou charakteristické kolové sítě (Jocqué a Dippenaar- Schoeman, 2006). Dobrý determinační znak je umístění snovacích bradavek na konci zadečku (Čačko, 2011). Pro tuto čeleď je častý potravní kanibalismus, kdy samice sežere samce. Samec menších rozměrů se často při páření (ale i potom), stává potravou. Agresivnost samice může byť způsobená hladem, nervozitou, nebo nešikovností samce (Machač, 2013). Nebo je takové chování u samice pravidlem například u druhu Argiope bruennichi (Scopoli, 1772) křižáka pruhovaného. Samcovu opatrnost vystihuje i mnoha hodinové vyčkávání na okraji síti a vysílání signálů pro samičku, doufajíc v kladnou odpověď (Korenko, 2007). Sameček připevní vlákno do samiččiny sítě a velice pomalu po malých vzdálenostech se přibližuje a zjišťuje tak, jestli se může dále přiblížit. Samotný akt je ovšem pro samečka také nebezpečný pokud vloží své makadlo do samiččina otvorů, tak je náhle svázáno hedvábným vláknem, sameček se snaží utéct. Pokud se mu to povede, tak pravděpodobně přišel o jedno či druhé makadlo (Čačko, 2011). Co je zajímavé, tak většina pavouků této čeledi obnovuje svoji síť někdy dokonce i denně, jelikož se znehodnocuje osycháním a poškozuje se. Mláďata vykazují asexuální rysy, tvoří miniaturní sítě v závislosti na své velikosti. Jsou to vlastně zdrobněliny velkých síti dospělých křižáků. Samci po posledním svlékání, kdy dosáhnou dospělosti, přestávají tkát sítě a stávají se cestovateli, ve snaze rozšířit své geny. Křižáci žijí převážně jen jeden rok. Naplněním života samice je tvorba zámotků s vajíčky, zámotek má často na povrchu vpředené různé částečky sloužící jako maskování. Křižáci jsou často především solitérně žijící pavouci, výjimkou může být například 28

29 křižák rákosní Larinioides cornutus (Clerck, 1757), kterého můžeme nalézt ve velkých koloniích v blízkosti vod (Čačko, 2011). Araneus diadematus Clerck, 1757 křižák obecný Jedná se o velmi hojný druh, vyskytující se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Jedná se o nejznámějšího zástupce této čeledě v České republice, který má charakteristickou bílou kresbou na zadečku v tvaru kříže, tvořenou čtyřmi skvrnami podélně a jednou uprostřed (další zástupci této čeledě nemají tuto skvrnu až tak zřetelnou). Díky této skvrně vzniklo i české pojmenování čeledi. Délka těla se pohybuje mezi 5 17 mm, přičemž samec je menší než samička (Bellmann a kol., 2003). Vyskytuje se ve dvou různých velikostních třídách, přičemž ta větší se svléká víckrát (Korenko, 2007). Celkové zbarvení druhu je velmi různorodé, od světle hnědé až do tmavě hnědočervené. Jedná se o velmi hojného pavouka žijícího zvláštně v lesích a zahradách. Má velmi zvláštní tvar zadečku, který je nejširší v prostředku a dozadu se zužuje, zadeček je dále menší u samců než u samic. Tento druh se vyskytuje v dvou různých velikostních třídách, přičemž se má za to, že vetší jedinci se svlékají vícekrát (Bellmann a kol., 2003). Mláďata vypouštějí pavučinová vlákna do větru a jako babí léto se stěhují na nová loviště. Pavučinových vláken křižáků se dodnes používá pro jejich jemnost (průměr vlákna křižáka měří 0,007 0,008 mm) v optice na osní kříže. V tropických krajích používají domorodci silných pavučinových vláken k různým praktickým účelům (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Zajímavostí je, že jeho potravou jsou dokonce i vosy a motýli (Araneidae, 2011). Prvonález v České republice provedl v roce 1859 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Zygiella atrica (C. L. Koch, 1845) křižák stříbřitý Tento druh se vyskytuje v České republice v nadmořských výškách metrů nad mořem. Hojný druh, který se vyskytuje na mostech a kovových konstrukcích, také stěnách domů, v lomech a na keřích; preferuje velmi suchá místa (Buchar a Růžička, 2002). Velikost těla u samečka je 4,5 7 mm u samičky 8 9,5 mm. Až na hlavohruď je světle zbarven, zadeček bělavý až do šediva s perleťovým leskem, pouze na okrajích tmavé skvrny. U hlavohrudi bílý klínek s červenými skvrnkami na bocích. Hlavohruď žlutohnědá se štíhlými tmavými okraji a neurčitě tmavé střední linii, sternum načernalé s velkou žlutou skvrnou, chelicery 29

30 hnědé. Končetiny také žlutohnědé s černými kroužky. Zadeček může být černý, načervenalý nebo žlutý se stříbřitými vzory, ventrálně s černým mediálním proužkem (Nentwig a kol., 2011). Prvonález pro Českou republiku provedl Anton Alois Palliardi a jako datum se uvádí rok jeho úmrtí (Česká arachnologická společnost, 2013). Zygiella x-notata (Clerck, 177) křižák okenní Jedná se o vzácný druh pavouka vyskytující se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Tento pavouk býval dříve zařazován do čeledi čelistnatkovití (Tetragnathidae). Vyskytuje se v blízkosti lidských sídlišť, často na zdech domů, plotech, starých vratech a často i na oknech. Délka těla tohoto pavouka je 4 11 mm přičemž sameček je menší a dosahuje průměrné délky asi 6 7 mm. Co se týká zbarvení je tělo žlutohnědé, na zadečku má tmavou listovou skvrnu, která má uprostřed malou šedostříbrnou plochu (Bellmann a kol., 2003). Křižák okenní si přede tzv. kolovou síť, z jejího prázdného sektoru vede jedno speciální signální vlákno ke skrýši pavouka, ten je schován v blízkosti sítě a prostřednictvím tohoto speciálního vlákna je informován o dění na síti (Bellmann, 1994). V Portugalsku se vyskytují dva poddruhy Zygiella x-notata percechelata (Franganillo, 1909) a Zygiella x-notata chelata (Franganillo, 1909), jinde doposud nebyly nalezeny (Nentwig a kol., 2011). Jako datum prvonálezu Zygiella x-notata v České republice, se uvádí rok 1873 datum smrti Antona Aloise Palliardiho, jehož sběry byli až později publikovaný Noskem (Česká arachnologická společnost, 2013). Z novějších nálezů ho nalezl v Ústí nad Labem Vladimír Hula. Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) křižák podkorní Jedná se o hojný druh pavouka vyskytujícího se u nás v nadmořské výšce metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Křižák podkorní se podobně jako výše zmíněné druhy vyskytuje převážně na domech, ale specialitou tohoto druhu je dělání pavučin na kůlech plotu. Jeho častý výskyt v přírodě je také na pařezech stromů (Bellmann a kol., 2003). Hlavohruď tmavě červenohnědá. Zadeček extrémně plochý a jednotně červenohnědý tmavě hnědé až téměř černý. Tmavé folium lemované úzkou, nažloutlou linkou. Sternum jen nepatrně světlejší než folium, většinou červenohnědé. Celková délka těla samce: 7,5 mm, délka těla samice: mm (Nentwig a kol., 2011). Hlavohruď je u samců dlouhá 3,5 mm, samice 5 6 mm. Zbarveni tohoto pavouka je červenohnědé a na zadní straně zadečku má tmavý listový vzor se žlutým lemem. 30

31 Období dospělosti tohoto pavouka je celoroční. Splést si ho můžeme u nás jen s křižákem rašelinným Nuctenea silvicultrix (C. L. Koch, 1844). Od tohoto pavouka se kromě obyčejného způsobu determinace podle pohlavních orgánů liší tím, že má linku ohraničující laločnatou skvrnu na zadečku výrazně širší a vždy bílou, křižák rašelinný se navíc vyskytuje pouze na horských a podhorských rašeliništích (Machač, 2013). Tento druh si vytváří mělkou, poměrně nápadnou sít, z jejíhož středu vede signální vlákno, které dává pavoukovi, jež je přes den schován v úkrytu informace o dění na síti, za soumraku se pavouk stahuje až ke středu sítě (Bellmann, 1994). Prvonález v České republice provedl Anton Alois Palliardi a jako rok nálezu se označuje opět rok 1973 tedy rok jeho úmrtí (Česká arachnologická společnost, 2013). Larinioides ixobolus (Thorell, 1873) křižák rudohnědý Druh se u nás vyskytuje v nadmořské výšce metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Podobný druhu Larinioides sclopetarius (Clerck, 1757). Jeho sítě nalezneme na stěnách budov, plotech, na mostech (Korenko, 2007). Druh je vzácný ve střední Evropě, oproti tomu je častý na východě, a v Anglii zcela chybí. Výskyt tohoto pavouka je často hlášen v okolí vodních toků (Blaschek a kol., 1994). Délka těla tohoto pavouka je u samečka 11 11,5 mm, samička je větší než samec a dosahuje délky mm (Blaschek a kol., 1994). Hlavohruď samce 4 5,5 mm, samice 5 7 mm. Zadeček je zploštěly červenohnědý se slabým dorsálním vzorem, hlavohruď je také červenohnědá (Nentwig a kol., 2011). Prvonález v České republice provedly A. Nosek a F. Pavlis v roce 1894 (Česká arachnologická společnost, 2013). Larinioides sclopetarius (Clerck, 1757) křižák mostní Tento středně hojný pavouk se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Jedinci tohoto druhu pavouka se převážně vyskytují na budovách, ale také na mostech a železných konstrukcích jako je například zábradlí lemující vodní toky. V přírodě se vyskytuje nejčastěji na skalách (Buchar a Růžička, 2002). Díky lidem získal tento pavouk velice přívětivé místo k životu mosty. Důvod jeho specializace na mosty je prostý, mosty bývají vždy hodně osvětlené a lákají tak velké množství hmyzu (Machač, 2013). Nentwig a kol. (2011) píše, že délka těla tohoto pavouka je u samečka 6 8 mm a u samičky mm. Velikost hlavohrudi je u samečka 2,7 5 mm, u samičky 3,5 6 mm (Machač, 2013). Hlavohruď šedá až šedě hnědá stejně jako zadeček. Zadeček má na zadní části lemován dobře viditelným bílým vzorem (Nentwig a kol., 2011). 31

32 Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1859 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013) Agelenidae pokoutnikovití Celosvětově se jedná se o devátou druhově nejpočetnější čeleď pavouků, můžeme v ní najít 1153 druhů v 68 rodech (Platnick, 2012). V České republice žije 10 druhů pokoutníků v 6 rodech. Synantropně se u nás vyskytují čtyři druhy (Česká arachnologická společnost, 2013). Jedná se o malé až středně velké pavouky s délkou těla 6 12 mm (Jocqué a Dippenaar- Schoeman, 2006). Větší rozmezí uvádí například Lissner (2012) 4,5 20 mm, nebo Buchar a Kůrka (1998) kteří uvádějí velikost 5 18 mm. Zbarvení je u všech druhů čeledi v různých odstínech hnědé a šedé (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Důležitým diagnostickým znakem Agelenidae je tvar zadních snovacích bradavek, které jsou na rozdíl od předních bradavek větší a dvoučlánkové. Hlavohruď je téměř stejně velká jako zadeček (Buchar a Kůrka, 1998). Sternum je srdcovitého tvaru, často s vnějšími znaky, které mohou pomoci při determinaci. Labium je téměř vždy stejně dlouhé jak široké, což paradoxně neplatí u našeho nejrozšířenějšího rodu synantropních pavouků v této čeledi, jimž je rod Tegenaria. Epigyna (pohlavní destička) je u samic poměrně velká, u samců je dobrým determinačním znakem tvar tibiální apofýzy pedipalpu. Pokoutníci mají vždy 8 stejně velkých očí ve dvou řadách po čtyřech. Dále se zástupci čeledi vyznačují oválným karapaxem, jenž je oslabený vpředu a dlouhý a úzký v oblasti očí a podélnou foveou (kruhovou jamkou). Čeleď má také tři tarzální drápky (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Tyto druhy mají vždy poměrně dlouhé nohy, díky tomu se z nich stávají poměrně skvělí běžci (Lissner, 2012). Pokoutníci vzhledově připomínají čeleď slíďákovití (lycosidae), předou hustě tkané nepravidelné horizontální plachty připomínající sítě s trubkovým ústím do trubky (Korenko, 2007). Zástupci se ve volné přírodě mohou vyskytovat na nízkých porostech a na keřích, často také v dutinách stromů, dokonce i v jeskyních (Buchar a Růžička, 2002). Tegenaria domestica (Clerck, 1757) pokoutník domácí Dle Buchara a Růžičky (2002) se jedná o hojný druh. Macek (2006) však již druh pokládá za méně hojný. Dle osobního sdělení Vladimíra Huly je pavouk vytlačován druhem Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775). Pavouk se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Často bývá schovaný v síti za skříní nebo kuchyňskou linkou, pokud má dost potravy, ani ji neopouští. Setkáme se s ním nejčastěji ve vanách či v umyvadlech, kde uvízne a nemůže ven. Můžeme ho také nalézt také v různých mezerách, například v rámech obrazů, či za skříněmi a všude tam, kde se vejde se svou malou sítí. Jako ostatně většina pokoutníků, tito 32

33 pavouci nejsou člověku nebezpeční, přestože mají poměrně účinný jed, nemohou prokousnout lidskou kůži a lidem naopak spíše pomáhají, protože nepřenáší žádné nemoci a jsou schopni zlikvidovat velké množství škodlivého hmyzu. Vzhledem se tento druh podobá pokoutníkovi tmavému, je ale znatelně menší a nepatrně světlejší (Schwarz, 2010). Samička má délku těla 7,5 11,5 mm, sameček je menší a dosahuje délky těla 6 9 mm. Hlavohruď je dlouhá 3,5 5 mm. Hlavohruď žlutohnědá, s širokou, tmavě rozpětí stejně jako tmavé linky. Hrudní kost hnědá obsahující světlé skvrny. Nohy nažloutlé, s hnědými skvrnami. Zadeček světle šedý s tmavšími chevronovími skvrnami (Nentwig a kol., 2011). Prvonález je z roku 1791 a provedl ho J. Preyssler (Česká arachnologická společnost, 2013). Malthonica ferruginea (Panzer, 1804) pokoutník stájový Taxonomie rodu Tegenaria je doposud neuzavřená. Jen před rokem 2005 bylo 26 druhů tohoto rodu přesunuto do rodu Malthonica, to je případ i tohoto druhu (Guseinov a kol., 2005). Hlavním důvodem jsou rozdílné tvary pedipalpu a často velmi rozdílný tvar epigyny (Kaya a kol., 2010). Tento pavouk se u nás vyskytuje v rozmezí nadmořských výšek metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Samička tohoto druhu dorůstá asi 14 mm a je větší než sameček, ten dorůstá 11 mm (Nentwig a kol., 2011). Velikost hlavohrudi je 4,5 7 mm. Tento pavouk má na rozdíl od jiných pokoutníků velmi dlouhé nohy (s výjimkou Tegenaria atrica). Dalším dobrým determinačním znakem je nápadně hnědavý zadeček s rezavými skvrnami (Buchar a Kůrka, 1998). Podobně jako pokoutník domácí má skvrnité končetiny, druhý článek zadních bradavek je bledý, kuželovitého tvaru a blanitý většinou stejně dlouhý jako první článek (Korenko, 2007). Hlavohruď žlutohnědá, někdy mírně načervenalá, se třemi štíhlými tmavými pruhy a skvrnami. Zadeček je tmavě hnědý s černými pruhy a skvrnami. Sternum je hnědé se světlým středním pruhem a světlými skvrnami. Femur je tmavě hnědá. Jak už z názvu vypovídá, pokoutník stájový preferuje hospodářské budovy převážně stáje a statky, ale lze ho najít i v dutinách stromu (Buchar a Kůrka, 1998), dále ho můžeme najít například v temných výklencích zdí, i ve sklepích. Kromě toho může žít i ve volné přírodě pod kameny (Plate a Frömming, 1953). Vyskytuje se v některých hospodářských budovách a domech, pod kůrou a v dutých stromech v listnatých lesích, mezi balvany v suťových svazích a na zastíněných skalách, pod převislými břehy propadlých komunikací (Nentwig a kol., 2011). Prvonález v České republice provedla v roce 1934 Keprtová (Česká arachnologická společnost, 2013). 33

34 Tegenaria atrica C. L. Koch, 1843 pokoutník tmavý Tento druh u nás se vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem a je velmi hojný (Buchar a Růžička, 2002). Ceková velikost těla samice je mm a samce mm (Roberts, 1987). Velikost hlavohrudi je 6 8,5 mm. Hlavohruď žlutě šedá se dvěma širokými, tmavě hnědými až černými podélnými pruhy. Sternum je šedohnědé, s jasnější střední části a světlými skvrnami v blízkosti kyčle (Korenko, 2007). Nohy nažloutle šedé, jednobarevné. Zadeček šedý až hnědý, dorzálně se dvěma podélnými řadami žlutavých skvrn a tenkým žlutým středním pruhem (Nentwig a kol., 2011). Druh je typický pro městskou zástavbu, často se vyskytuje v kanalizacích a výjimečně ho lze uvidět i v jeskyních. Jeho zadeček je stříbřitě černé barvy. Je to pavouk lovící hlavně v noci, přes svou nápadnou velikost se často stává kořisti jiných pavouků například snovačky pokoutní Steatoda bipunctata (Korenko, 2007). Staví si prostorné kobercovité pavučiny, které volně přecházejí v obývací rourku. Je aktivní hlavně v noci, nejčastěji samci mohou být spatřeni pohybující se i mimo svou síť, často zabloudí a sklouznou do umyvadla, nebo vany, odkud se nemohou dostat. Druh se běžně dožívá čtyř až sedmi let (Bellmann a kol., 2003). Rok prvonálezu v České republice se nedá přesně určit. Nalezl ho Anton Alois Palliardi a jeho sběry byli publikovaný až Noskem v roce Jako prvonález je evidován rok úmrtí Palliardiho v roce 1873 (Česká arachnologická společnost, 2013). Tegenaria agrestis (Walckenaer, 1802) pokoutník stepní Tento druh se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Jedná se vzácný druh, vyskytující se pod kameny na skalních stepích, ojediněle v jiných suchých stanovištích, jako jsou písečné duny, lesní okraje a budovy (Buchar a Růžička, 2002). Velikost samice tohoto pavouka je mm a samce 7 8 mm. Velikost hlavohrudi je v rozmezí 5 8 mm (Roberts, 1987). Hlavohruď a nohy jsou hnědé, hlavohruď ještě s výraznými s tmavšími pruhy (Roe, 2002). Zadeček je šedohnědý, na hřbetní části s neurčitým vzorem. Sternum je také hnědé ale s širokým tmavým okrajem (Nentwig a kol., 2011). Jako zajímavost uvádím, že druh je velmi rychlý a dokáže uběhnout 0,45 1,10 m za sekundu (Roe, 2002). Samci opouštějí sítě v noci pro hledání samic, jsou jedovatější než samice (Gupta, 2007). V Spojených státech amerických způsobuje často svým kousnutím nekrotické léze kůže, přitom v Evropě nebyl zaznamenán doposud jediný případ. Mělo se za to, že jed jedinců nalezených v USA by mohl byt účinnější tedy i nebezpečnější než u evropských, poslední studie to 34

35 ale vyvracejí (Binford, 2001). Prvonález v České Republice provedla v roce 1960 E. Žďárková (Česká arachnologická společnost, 2013) Dictynidae cedivečkovití Jedná se o 17. nejpočetnější čeleď pavouků na světě. Můžeme v ní nalézt 575 druhů v 51 rodech (Platnick, 2012). V České republice žije 21 druhů v 10 rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Jedná se o malé zavalité pavouky, dorůstající délky 1 5 mm (Buchar a Kůrka, 1998). Tato čeleď se v poměrně nedávné době vyčlenila z čeledi Amaurobiidae. Můžeme jí rozdělit na tři hlavní podčeledi Dictyninae, Cicurininae a Tricholathysinae. Jedná se o kribelátní pavouky, ale samotné kribelum je u druhu podčeledi Cicurininae redukováno. Synantropní druhy v České republice patři hlavně do podčeledi Dictyninae, a do tří rodů kterými jsou Dictyna, Nigma a Emblyna (Lissner, 2012). Tělo těchto pavouků je pokryto šupinovitým ochlupením a je většinou sivohnědého zbarvení. Ochlupení vytváří charakteristickou skvrnu na zadečku a na zádech. Oči mají umístěné ve dvou téměř paralelních řadách. Tyto oči jsou heterogenní, jen přední střední oči jsou tmavé, ostatní jsou perleťově bílé (Korenko, 2007). Někdy mohou mít pouze 6 očí, kde ty přední střední mohou chybět hlavně u podčeledi Cicurininae (Lissner, 2012). Mají tři tarzální drápky. Dále je u nich obsaženo kalamistrum a kribelum které mu umožňuje vytvářet odlišný typ sítí (Jocqué a Dippenaar- Schoeman, 2006). Základní vlákna sítě jsou obalená ještě speciálními kriberálními vlákny. Na tarzech je absence trichobotrií, vzdušnice zasahuji až na hlavohruď. Často se tito malí pavouci vyskytují na půdním povrchu nebo na rostlinách (Korenko, 2007). Dictyna civica (Lucas, 1850) cedivečka zední Tento druh se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Macek (2006) píše, že se druh vyskytuje vzácně. Což dokládá i mapa faunistických čtverců na stránkách České arachnologické společnosti (2012), kde je vyobrazena jen na 7 mapových čtvercích. Havlová (2010) však druh pokládá za velmi hojný. Jedná se o malého pavouka, který dosahuje velikosti těla 2,3 3,5 mm, hlavohruď má tmavě hnědou až načernalou. Sternum i chelicery jsou tmavě hnědé až černé. Nohy má světle hnědé jejich distální segmenty někdy s tmavými kroužky. Zadeček žlutavě šedý, v zadní části s velkou hnědou skvrnou v oblasti srdce (Nentwig a kol., 2011). Vyskytuje se na jaře a v létě a to převážně na zdech ve městech, kde si staví kruhovité pavučiny (Lissner, 2012). Způsobuje problémy na hospodářských staveních a budovách, u nichž významně 35

36 snižuje jejich estetickou hodnotu Jejich pavučiny, zůstávají přilepené na fasádách budov. Na lepivá vlákna jejich pavučin se chytá prach a nečistoty což utváří špinavý dojem (Pekár a kol., 2010). Druh byl pravděpodobně nezáměrně introdukován z Maďarské republiky (Samu a kol., 2004). Prvonález pro Českou republiku v roce 1954 provedl profesor František Miller (Česká arachnologická společnost, 2013). Krumpalová (2001) však píše, že se u nás poprvé objevila až v roce 1982 v pražských zahradách. Nigma walckenaeri (Roewer, 1951) cedivečka zelená Cedivečka zelená nebo také nesprávně cedivečka Walckenaerova, je středně hojný druh pavouka se vyskytujícího se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Macek (2006) píše, že v přírodě, se nejčastěji vyskytuje na listech keřů a kopřiv. V budovách ve vodorovných spárách zdiva, či pod okenními římsami. Hlavohruď samice je žlutavě hnědá u samečka spíše červenohnědá. Sternum i chelicery silně nažloutlé. Pavouk má zelené nohy. Stehenní kost někdy nahnědlá. Zadeček živých exemplářů zelený, někdy s bělavým vzorem. Délka těla samců 3,5 4 mm, délka těla samice: 4,5 5 mm (Nentwig a kol., 2011). Havlová (2010) píše, že oproti Dictyna civica netvoří charakteristické kruhovité pavučiny. Oproti ní jí můžeme lehce poznat podle nazelenalého zabarvení. Zajímavý je u tohoto pavouka způsob rozmnožovaní, kdy se sameček přibližuje k samičce zepředu, ta svými klepítky uchopí poté svými chelicerami samce. Při zavádění samčího makadla do pohlavního otvoru samičky pak oba zaujímají pozici břišními stranami proti sobě (Bellmann a kol., 2003). Prvonález je z roku 1894 pro Českou republiku provedl Antonín Nosek (Česká arachnologická společnost, 2013). Emblyna annulipes (Blackwall, 1846) cedivečka srpovitá Tento vzácný druh se v České republice vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Vyskytuje se hlavně na zdech a zahradách, často ho můžeme nalézt na listech vinné révy Vitis vinifera (L.) nebo kopřiv (rod Urtica). Vyskytuje se také ve vodorovných spárách zdiva, či pod okenními římsami (Bradley, 2013). Samička tohoto druhu má délku těla 4 5 mm, sameček 3 4 mm a je jedna z největších cediveček. Po celém těle je nažloutlá, jen břicho má sytě zelené a je velmi těžké si ji splést s jiným pavoukem. Samečci máji větší oblast hlavy (Nentwig a kol., 2011). Vyznačuje se hnědým karapaxem, dále se třemi širokými pásy bílých chlupů v oblasti hlavy (Bradley, 2013) 36

37 Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1966 Jan Buchar (Česká arachnologická společnost, 2013) Amaurobiidae cedivkovití Je to v pořadí 29 druhové nejpočetnější čeleď pavouků, po celém světě můžeme napočítat 285 druhů v 52 rodech (Platnick, 2012). V České republice žije pouze 8 druhů ve 4 rodech z nich jeden synantropně (Česká arachnologická společnost, 2013). K čeledi dříve patřila čeleď cedivečkovití Dictynidae. Od této čeledi se ale nedávno osamostatnila, spojovala je přítomnost kribela (Buchar a Kůrka, 1998). Jsou to poměrně velcí pavouci s délkou těla 3 16 mm. Zbarvení těchto pavouků je vyjádřeno různými odstíny tmavě hnědé nebo šedé, zadeček někdy se špatně definovaným vzorem. Nohy některých druhů s tmavými prstenci (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Zástupci mají, jak už bylo zmíněno výše kribelum, pomocí něhož dochází ke kribelovému vlášení. Od příbuzné čeledi pokoutnikovití Agelenidae se liší výrazně kratšíma nohama, kratšími snovacími bradavkami a také způsobem úkrytu. Na rozdíl od pokoutníků, kteří si staví velké prostorné sítě, se zástupci čeledi Amaurobiidae tísní v úzkých úkrytech. Některé druhy si pletou své charakteristické příbytky ve tvaru punčošky ve štěrbinách pod kůrou stromů. Sami ji můžeme nalézt například při procházce po lese, kde jsou menší otvůrky do země asi 10 mm široké a vypředené pavučinovým vláknem. K tomuto otvůrku vede detekční vlákno, které při kontaktu s kořistí poskytne pavoukovi informaci k útoku (Buchar a Kůrka, 1998). Amaurobius ferox (Walckenaer, 1830) cedivka domovní Jedná se v České republice o vzácný druh, vyskytující se v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Přítomnost této cedivečky nám prozradí namodralá síť v blízkosti úkrytu. Tyto vlákna slouží jako pro lov a také a jakási ochrana vlastního úkrytu. Tohoto pavouka můžeme najít nejčastěji na zdech, ale také v lomech, zříceninách a starých hradech, často i ve studnách. V přírodě obývá skalnaté stepy, svahy a suťové lesy (Machač, 2013), také často v starých pivnicích (Korenko, 2007). V interiéru se vyskytuje ve sklepích, pod podlahami domů, a venkovských stavbách. Tento druh je široce rozšířený v Evropě a USA (Robinson, 2005). Samička dosahuje délky těla mm, samec 8 10 mm. (Roberts, 1987). Hlavohruď je velká 4 6 mm a je tmavě hnědě červenohnědě zbarvená. Epigyna samice bez podélné rýhy se zaoblenými bočními částmi, její plocha je půlkruhovitá (Korenko, 2007). Oční oblast je tmavá, oblast hrudníku nažloutlá, nohy jsou červenohnědé, chelicery také červenohnědé, ale někdy do černého zbarvení. Zadeček je černo-šedý, dorzálně s nepravidelnými, nažloutlými skvrnami. Nohy 37

38 hnědé barvy jsou poměrně krátké. Mladí jedinci bývají světlejší než dospělci (Nentwig a kol., 2011). Možná záměna lze s jinými cedivkami a to konkrétně s cedivkou Amaurobius jugorum L. Koch, 1868 a Amaurobius erberi (Keyserling, 1863). Tyto druhy však nežijí synantropně. Vzdáleně je také podobná punčoškářům z rodu Coleotes a Eurocoleotes (Machač, 2013). Roberts (1987) uvádí možnou záměnu ještě s druhy Amaurobius fenestralis (Ström, 1768) a Amaurobius similis (Blackwall, 1861), oproti těmto druhům také nemá kroužky na nohách a je viditelně tmavší. Vzadu jsou málo zřetelné světlé zahnuté skvrny, někdy jeho skvrny připomínají lebku s zkříženými hnáty a dává mu zlověstný vzhled (Roberts, 1987). Na šedočerném zadečku je nápadná světlá plocha, rozdělená tmavšími skvrnami do tří vedle sebe ležících částí (Robinson, 2005). Tento druh je tzv. matrifág, mláďata po narození sežerou svojí matku. Je dokázáno, že ta mláďata, která se dopustila tohoto procesu, jsou úspěšnější při lovu velké kořisti, mají delší dobu přežití a rozsáhlejší sociální období (Kim a kol., 2010). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1859 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013) Miturgidae zápřednicovití Celosvětově se v této čeledi vyskytuje 369 druhů ve 28 rodech a jedná se o 23 druhově nejpočetnější čeleď na světě (Platnick, 2012). V České republice nalezneme 10 druhů (Česká arachnologická společnost, 2013). Jedná se o rychlé a mrštné lovce s noční aktivitou, přes den mají svůj úkryt v pavučinových zámotcích. Některé druhy se vyskytují na vegetaci, vzácně pod kameny. Druhy žijící na půdním povrchu mají o poznání kratší nohy než druhy žijící na vegetaci. Tyto delší nohy slouží ke snadnějšímu pohybu po vegetaci (Macek, 2006). Jako synantropního jsem z této čeledě vybral jednoho zástupce rodu Cheiracanthium. Druhy této čeledi dosahuji velikosti 5 28 mm. Zbarvení zástupců je nejčastější v různých odstínech červenohnědé až tmavě žlutohnědé barvy. Na bříšku jsou často chevronové skvrny což jsou skvrny ve tvaru obráceného písmene V (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Nedávno byla tato čeleď vyčleněna z čeledi Clubonidae (Macek, 2006), této čeledi se velice podobá, oproti ní mají ale drobnější oči s většími prostorami mezi nimi, samičky mají vice robustní zadeček. Mají také větší čtvrtý pár nohou než pár první. Jamka epigyny s velkou klenutou jamkou, obroubený podkovovitým, nebo obloukovitým, silně sklerotizovaným okrajem, před jamkou prosvítají tmavé spojovací cesty (Korenko, 2007). 38

39 Cheiracanthium mildei (Koch, 1864) zápřednice mildeova Tento hojný druh žije v nadmořských výškách metrů nad mořem (Růžička a Buchar, 2008). V současné době probíhá v České republice expanze tohoto pavouka. Ještě před rokem 2000 nebyl hlášen jediný výskyt tohoto druhu, nyní je rozšířený v teplejších oblastech hlavně na jižní Moravě, nalezena byla již i v okolí Prahy a v Pardubicích. Jedná se o semisynantropní druh. V létě se vyskytuje na stromech a keřích, na podzim se stahuje na zdi staveb a na zimu se přestěhovává do interiéru budov. Jedinci dospívají během května. Aktivní je až za soumraku a v noci, kdy ji můžeme v letních měsících často spatřit na zdech domů. Své zápředky si vytváří pod kameny ve zdech (Machač, 2013). Machač (2013) uvádí celkovou délku těla 10 mm, Bryant (1951) pouze 7 mm. Délka hlavohrudi samičky 2,9 4,5 mm, hlavohruď samce je dlouhá 3 3,8 mm (Nentwig a kol., 2011). Celkové zbarvení je žlutavé až šedavé, hlavohruď je zbarvená do zelena, nohy jsou načervenalé a poměrně dlouhé, hlavně u samečků (Machač, 2013). Dospělí jedinci jsou snadno determinovatelní, dobrým determinačním znakem oproti jiným zápřednicím je absence pigmentovaného, podélného středového pruhu (Dolanský, 2012) Liocranidae zápředkovití Po celém světě se vyskytuje 204 druhů ve 31 rodech a jedná se o 37 nejpočetnější čeleď pavouků na světě (Platnick, 2012). V České republice žije 10 druhů v 5 rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Velikost zástupců této čeledi je 3 15 mm (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Čeleď byla dříve zahrnuta v čeledi Clubionidae jako podčeleď, ale nyní má samostatný status. Liocranidae se liší od Clubionidae tím, že má mnohem užší skupinu očí, dále pak tím že má labium přibližně stejně široké jako dlouhé (Macek, 2006). Co se týče zbarvení čeledě pohybuje od světle žluté až nahnědlé s nejasným vzorem skvrn na břichu, některé druhy mají také pruhované nohy. Macek (2006) píše, že naše druhy žijí nenápadně v lesní opadance, v porostech trávy a také v kamenitých sutích (Macek, 2006). Roberts (1987) se zmiňuje, že samice evropských druhů často žijí v norách společně se zvířaty. Samička často sežere samečka po páření. Své vaječné vaky si upevňují na přírodních podkladech například na kamenech nebo na rostlinách (McGavin, 2005). Liocranum rupicola (Walckenaer, 1830) zápředka domácí Ve starší literatůře se setkáme se starším názvem zápředník domácí (Buchar a Kůrka, 1998). Tento hojný druh pavouka se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem 39

40 (Buchar a Růžička, 2002). Co se tyče rozšířeni v přírodě tak ho najdeme na hromadách kamenů, na sutích a suchých místech. V lidských obydlích se ovšem vyskytuje pouze občas (Roberts, 1987). Velikost samičky je asi 6 7,5 mm sameček je opět o něco menší, jeho délka těla je 5,5 6 mm, a je podobný samičce. Délka hlavohrudi je 2,5 3,5 mm. Genitálie umožňuji poměrně snadnou identifikaci (Roberts, 1987). Obě pohlaví mají na holeni na její spodní straně 4 5 párů trnů. Tibiální apofýza pedipalpu krátká, špičatá, pazourkovitě dolů ohnutá. Epigyna je stejně dlouhá jak široká, s trojlaločnou jamkou, její dva přední laloky jsou oddělené jazýčkem tak širokým jako lalok zadní (Nentwig a kol., 2011). Nebezpečí záměny hrozí například s ostatními zástupci čeledi, například z další poměrně hojnou zápředkou zvonečkovou Agroeca brunnea (Blackwall, 1833). Na rozdíl od Liocranum rupicola má pouze jediný pár trnů. Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1860 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013) Gnaphosidae skálovkovití Celosvětově můžeme nalézt v této čeledi 2134 druhů a 118 rodů (Platnick, 2012) a jsou sedmou největší pavoučí čeledí na světě. V České republice žije pouze 71 druhů v 17 rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Velikost zástupců 3 17 mm. Zbarvení je hnědé až černé, někdy mají tmavé skvrny na bříšku (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). Zadeček je nápadné plochý téměř stejně velký jako hlavohruď (Robinson, 2005) Vyskytují se často pod kamením, v mechu či v lesní hrabance, kde vytváří pavučinové komůrky. Připomínají čeleď Clubionidae od kterých se liší například stavbou snovacích bradavek (Korenko, 2007), ty jsou dlouhé válcovité, přední pár je zřetelně oddělený a je jen nepatrně delší než zádní (Buchar a Kůrka, 1998). Přes mezeru mezi nimi při pohledu shora je možné vidět trochu kratší druhý zadní pár (Korenko, 2007). Jsou to velmi rychlí pavouci s noční nebo i denní aktivitou, často nápadně zbarvené. Skákavky s denní aktivitou, například rody Micaria a Callilepis jsou pestřejší, ale vyskytují se vzácněji (Korenko, 2007). Pro tuto čeleď je příznačná zraková zaostalost a útočnost. Samec pro kopulaci vyhledává mladou samičku, v jejím úkrytu počká až do jejího svlečení. V době svlékání mu není nebezpečná (Buchar a Kůrka, 1998). Scotophaeus quadripunctatus (Linnaeus, 1758) skálovka čtyřskvrnná Tento středně hojný druh pavouka se u nás vyskytuje v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Je to převážně noční lovec, který si nestaví sítě (Grimm, 1985). 40

41 Vyskytuje se zejména v budovách, dále v jeskyních a vzácněji v přírodních stanovištích pod kůrou, nejčastěji v nížinných lesích (Bryja a kol., 2005). Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1866 E. Bárta (Česká arachnologická společnost, 2013). Délka těla samice 9 16 mm, samce 7 9 mm (Nentwig a kol., 2011). Velikost Hlavohrudi u samců 3,8 4 mm u samic 4,5 5 mm (Daniel a Černý, 1971). Celé tělo je pokryto stříbrnými chlupy. Hlavohruď světle hnědá nebo tmavě červenohnědá. Zadeček je také světle hnědý až tmavě červenohnědý (Nentwig a kol., 2011). Sosticus loricatus (Koch, 1866) skálovka štítová V České republice se jedná se o vzácný druh. Vyskytuje se v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). V poslední době není žádný doklad o nálezu (Bryja a kol., 2005). Druh se vyskytuje nejčastěji na budovách (Daniel a Černý, 1971). Délka těla samečka je 5 8 mm, samičky 8 11 mm (Nentwig a kol., 2011), hlavohruď samečka dorůstá délky 2,6 4,4 mm, samičky 4,3 6 mm (Korenko, 2007) a má žlutohnědou až světle červenohnědou barvu. Zadeček je světle červenohnědý. Jamka epigyny je oválná, po stranách ohraničena obloukovitě dozadu sbíhavými okraji, je téměř úplně vyplněna jazýčkem kyjovitého obrysu, pokrytým chloupky. Prvonález pro Českou republiku provedl v roce 1936 C. Špaček (Česká arachnologická společnost, 2013). Scotophaeus scutulatus (L. Koch, 1866) skálovka domácí Tento středně hojný druh se u nás vyskytuje v nadmořské výšce metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). V přírodě se vyskytuje nejčastěji pod kameny či ve štěrbinách stěn (Nentwig a kol., 2011). V domácnostech se často ukrývá pod obrazy a za nábytkem (Renner, 2008). Samička tohoto nehojného druhu skálovky dosahuje velikosti 8 16 mm, sameček 7 11 mm. Délka hlavohrudi u samice je mezi 4,3 6 mm u samce je 2,6 4,4 mm (Korenko, 2007). Hlavohruď i zadeček mají většinou tmavě červenohnědou, někdy zadeček může být i zbarvený světlejší červenohnědou. Jamka epigyny vpředu trojlaločná, vzadu trochu užší a otevřená, s okraji téměř rovnoběžnými. Prvonález v České republice provedl v roce 1860 František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). 41

42 Salticidae skákavkovití Jedná se o největší čeleď pavouků na světě (Hawkeswood, 2003). Zástupci se vyskytují ve všech lokalitách a to jak v tropických tak mírných pásech. Po celém světě se vyskytuje 5570 druhů v 591 rodech (Platnick, 2012). Na našem území je 68 druhů v 27 rodech (Česká arachnologická společnost, 2013). Velikost zástupců je asi 3 17 mm, mají velmi vyvinutý tracheidní systém (Jocqué a Dippenaar- Schoeman, 2006). Skákavky máji protáhlé tělo, jsou to denní lovci a svůj český název dostali dle způsobu lovu, díky výbornému zraku se rychle přiblíží ke kořisti a skočí na ní (Buchar a Kůrka, 2002). Očí mají osm, ve třech řadách vyjádřeno schematicky (Jocqué a Dippenaar-Schoeman, 2006). V přední řadě jsou velké oči, očí v 2. a 3. řadě jsou drobnější a tvoří čtverec na zadní straně hlavohrudi (Korenko, 2007). Mají dobrý zrak, jsou schopné rozlišit tvary kořisti velké až 10 cm, takže pro její spatření, nejsou odkázány na jejich pohyb. Kořist loví podobně jako kočkovité šelmy během a skokem dlouhým až 16 cm uchvátí svojí kořist. Hlavohruď v přední časti vysoká a kolmo zaseknutá (Foelix, 1996) Jsou ochlupení většinou s mramorovanou kresbou. Jsou to menší, ale nápadní pavouci s denní aktivitou. Ukrývají se v pavučinovém vaku, který slouží i pro kladení vajíček. Samci jsou menší, ale mají o dost delší chelicery, jsou také pestřejší a na nohách mají chlupovité útvary, tyto skutečnosti mají velký význam při zásnubních tancích (Korenko, 2007). Hasarius adansoni (Audouin, 1826) skákavka skleníková Skákavka skleníková je velmi vzácný druh, vyskytuje se u nás v nadmořských výškách mm (Česká arachnologická společnost, 2013). U nás byl nalezen v době profesora Millera ve sklenících botanické zahrady v Praze. V současné době byl nalezen například v areálu Masarykovy univerzity v Brně (Česká arachnologická společnost, 2013). Lze ho nalézt na zelených listech ve sklenících či jiných plochách v okolí budov (Atkinson, 2009). Na zadní části hlavohrudi má dvě velké bílé skvrny. Délka těla je 4 7,6 mm. Zadeček je nažloutlý uprostřed má skvrnu ve tvaru písmene V (Nentwig a kol., 2011). Zajímavou studii o tomto druhu provedly vědci z japonské Ósaky, při zkoumaní zraku tohoto pavouka zjišťovali, které vrstvy sítnice tedy vrstvy fotoreceptorů jsou nejcitlivější na vlnové délky světla. Zjistily, že ta třetí a čtvrtá jsou nejcitlivější na ultrafialové záření. První a druhá vrstva fotoreceptorů jsou oproti tomu citlivější na světlo zelené. Dále bylo zjištěno, že v první vrstvě je obraz, který vzniká za přítomnosti zeleného světla poměrně ostrý, obraz v druhé vrstvě je rozmazaný. Právě pomocí této vrstvy dokáže určit vzdálenost od kořisti (Olivová, 2012). 42

43 Prvonález pro Českou republiku je z roku 1940 a provedl jej F. A. Novák (Česká arachnologická společnost, 2013). Pseudeuophrys lanigera (Simon, 1871) skákavka zední Tento velmi vzácný druh pavouka se vyskytuje u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Nalezen v České republice Petrem Bílkem, nález se však nedochoval, nově byl nalezen také Janem Dolanským v pardubických budovách (Česká arachnologická společnost, 2013). Harvey a kol. (2002) píší, že pavouk je vázan na zdi, ale hlavně střechy. Ve volné přírodě, ho vzácně můžeme najít například i v lesích. Stejní autoři se dále zmiňují, že díky synantropní strategii a to hlavně díky mikroklimatu vytápěných domů se druh velice rychle rozmnožuje. Samice se vyskytují celoročně, oproti tomu samci, nedokáží přežít zimu. Velikost těla samečka je 3,5 4 mm, samičky 4,5 mm. Hlavohruď hnědá, s bílými chlupy v její střední oblasti a oblasti očí. Klypeus pokrytý bílými chlupy (Nentwig a kol., 2011). Oči jsou lemované zejména u samců červenou linkou, má charakteristická bílá makadla (Bellmann, 1994). Karapax je oválný tmavě hnědý až černý, vzadu zakřivený. Fovea (podélná jamka) je dobře viditelná a v její oblasti jsou šedé chlupy. Snovací bradavky jsou šedé. Nohy jsou nažloutlé s hnědavými kroužky, na nich tenké hnědavé chloupky. Epigyna je poměrně velká, se dvěma zadními zakulacenými prohlubněmi. Břicho je oválné, šedohnědé s nejasným nažloutlým pruhem, který je v zadní časti přerušen chevronovími skvrnami (Wesołowska a Rozwałka, 2008). Stejní autoři navíc uvádí i neobvykle podrobné velikosti jednotlivých částí těla: Délka karapaxu 2,1 mm, šířka 1,6 mm, výška 0,9 mm; břicho 2,5 mm, šířka 2 mm; délka očního pole 1 mm. Prvonález v České republice provedly v roce 1976 Drápalíková a Picková (Česká arachnologická společnost, 2013). Sitticus pubescens (Fabricius, 1775) skákavka okenní Tento velmi hojný druh se nachází v budovách, na skalách, holých kamenitých sutích. U nás se vyskytuje v rozpětí nadmořských výšek metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Délka těla samce: 4 6 mm; Délka těla samice: 4,6 5,7 mm. Hlavohruď je černá nebo tmavé hnědá. Nohy tmavé a nejasně kroužkované. Zadeček je tmavě hnědý nebo černý, s šedými a žlutými rozsáhlými vlásky. Embolus krátký a hřmotný (Nentwig a kol., 2011). Jamka epigyny je poměrně velká, plytká, oválná až ledvinovitá, často uprostřed přerušená. Často se vyskytuje na osluněných zdech (Daniel a Černý, 1971). U tohoto druhu skákavky se jako dobrý determinační znak uvádí značně hranatá hlava (Bao a Peng, 2002). Zajímavostí je, že při zkoumání fotografii skoku tohoto pavouka, se názorně projevilo, jak se při skoku rozšiřuje čtvrtý pár 43

44 nohou. Díky trnům na nohách se navíc prokázalo využití hydrostatické sily při skoku (Parry a Brown, 1959). Prvonález v České republice pochází z roku 1859 a provedl ho František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Sitticus terebratus (Clerck, 1757) skákavka plotní Tento druh skákavky se vyskytuje v holých kamenitých sutích, na stavbách a konstrukcích. V České republice ho najdeme v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Rozšířen je na území mírnějšího pásu Evropy a Sibiře. Vzácně se vyskytuje v severní Evropě. Novější nálezy pochází z Německa, Švýcarska, České republiky, Slovenské republiky, Polska, Rakouska a Itálie. Nejnovější nález hlásí Slovinská republika (Kostanjšek a Fišer, 2005). Najít ho kromě budov můžeme na smrkových kůrách (Nentwig a kol., 2011). Délka těla tohoto vzácného pavouka je jak u samičky, tak u samečka 4 6 mm. Barva hlavohrudi tmavě leskle červenozelená. Nohy jsou červenohnědé. Embolus je stočený kolem bulbu, ke kterému se navíc ohýbá tibiální apofýza (Nentwig a kol., 2011). Prvonález v České republice pochází z roku 1859 a provedl ho František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). Salticus scenicus (Clerck, 1757) skákavka pruhovaná Jedná se o hojného pavouka vyskytujícího se u nás v nadmořských výškách metrů nad mořem (Buchar a Růžička, 2002). Tato skákavka obývá slunná místa. Například na skalách, lomech, suťových polích, skalních stepích a často na zdech. Za slunečného počasí čile pobíhá po stěnách a loví kořist, která je často větší než samotná skákavka. Aktivní jsou již brzy z jara a dospívají většinou v květnu, kdy také začíná páření. K přidržení samice při páření pomáhají samcům mohutné chelicery. Přezimují juvenilní a subadultní jedinci, kteří si vytváří oválný pavučinový vak pod kameny a v různých škvírách (Machač, 2013). Na svých nalezištích jsou často zajištěny zábranným pavoučím vláknem podobně jako horolezecké lano. Své kořisti, hlavně mušek, se zmocňuje skokem. I ve skoku vypouští za sebou zajišťovací lanko v podobě pavučiny, která je počátkem přilepená ke zdi nebo k plotu, takže po každém skoku, ať zdařilém nebo nezdařilém, vrací se pavouk zase na své strmé stanoviště (Eiseman a kol., 2010). Délka jeho těla je 5 7 mm, s celkovou délkou hlavohrudi 2 3 mm. Její barva je černá na okraji s bílou linkou a několika malými bílými skvrnami, které jsou ve tvaru písmene X. Samci mají nápadné prodloužené chelicery. Zadeček je oválný, tmavě hnědě až černě zbarvený s několika 44

45 bílými klínovitými skvrnami, které vytváří příčné pruhy. Nohy jsou poměrně krátké, šedobíle zbarvené. Prvonález v České republice pochází z roku 1859 a provedl ho František Prach (Česká arachnologická společnost, 2013). 45

46 4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Metodický postup Úkolem této bakalářské práce byl pravidelný sběr pavouků vyskytujících se na předem stanovených veřejně přístupných budovách. Budovy byly pro srovnání dále vybrány ve dvou již výše zmíněných obcích. Jako typové budovy byly zvoleny budovy kostela, pošty a nádraží. Jednalo se tedy o 6 budov. Sběry byly provedeny od dubna 2011 do prosince 2012 a probíhaly vždy 30. den v měsíci s výjimkou měsíce února, kdy byl proveden 29. února. Celkem tedy bylo provedeno 20 sběrů, kdy jeden sběr zahrnoval obě obce a všech 6 budov. Ke každému sběru jsem s sebou měl tyto pomůcky: dvě pinzety, láhev 75% roztoku denaturovaného ethanolu a zkumavky na vzorky. Ty jsem měl dostupné ve dvou velikostech: menší, pokud se objevoval na budově jen malý počet pavouků. Pokud jich bylo více, použil jsem větší zkumavky. Dále nálepky na zkumavky, samolepicí pásku a psací potřeby pro evidenci orientačního počtu pavouků. Pavouk byl vždy chycen nebo shozen pinzetou do zkumavky, která byla již předem opatřena číslem. Číslo znamenalo datum, místo a typ budovy. Po ukončení všech sběrů byli nachytání pavouci determinováni arachnologem Ing. Vladimírem Hulou, Ph.D. Součástí determinace bylo i rozdělení na juvenilní a adultní jedince. Samotná determinace se u pavouků provádí podle poznávacích pohlavních orgánů tedy podle tvaru epigyny u samic a samců je důležitý tvar bulbu. Juvenilní jedinci nemají tyto orgány ještě vyvinuté. Adultní jedinci byli dále rozděleni podle pohlaví. 4.2 Popis sběru na budovách Vranovice pošta Pošta je v těsném sousedství obecního úřadu a tvoří společnou budovu. V rámci srovnání jsem uvažoval jen jako budovu pošty. Pavouky jsem sbíral v hlavní místnosti přibližně 12 m 2, dále pak ve vstupní chodbě, která je velká asi 3 m 2. Zde byla velká početnost pavouků. Následně na zdech u hlavního vchodu a pak také v zadní časti pošty, kde jsou viditelné skvrny po Dictyna civica. Přesto jsem na poště žádné dospělé cedivečky nenalezl Rajhrad pošta Pošta ve městě Rajhrad, je podobně velká jako pošta ve Vranovicích a má i skoro stejné parametry. Nachází se v centru města, sběr byl trošku obtížnější, jelikož byla mnohem více navštěvovaná lidmi. 46

47 Je to vytápěná budova a bylo zde poměrně dost zástupců Pholcus phalangioides. I když podle výsledku determinace velké množství juvenilů Vranovice nádraží Nová a vytápěná budova, sběr probíhal jak uvnitř tak na venkovních zdech nádraží. U venkovních zdí se nachází několik stromů převážně rodu Pinus. Na bočních zdech se nacházelo větší množství skvrn po Dictyna civica ta zde byla i nalezena. Na boční straně směrem k borovicím se hlavně v nočních hodinách dalo nalézt velké množství i větších pavouků. Zde bych se chtěl zmínit o tom, že jsem budovy nádraží navštěvoval co nejvíce za tmy, aby byl sběr co nejúspěšnější Rajhrad nádraží Starší budova obrostlá travinnými porosty, v blízkosti jsou stromy převážně rodu Picea. Budova je zaprášená z venku a opět zde nalezneme skvrny po Dictyna civica. Na boční straně budovy směrem k městu se po setmění vyskytovalo velké množství pavouků, hlavně větší jedinci například křižáci a pokoutníci. V blízkosti nádraží, se nachází komplex několika stejných budov, které pravděpodobně také patří pod nádraží a slouží jako skladiště. Uvnitř budovy se dali nalézt opět zástupci rodu Pholcus a někteří zástupci čeledí Theridiidae a Araneidae Vranovice kostel a Rajhrad kostel V budovách kostelů byl sběr asi nejsložitější, díky vnitřním vysokým stropům. Přesto se dali nalézt také zajímaví jedinci. Pod kostelními lavicemi se daly nalézt většinou zástupci rodu Pholcus. Sběr probíhal také u vchodových dveří. V obou obcích se navíc po bočních stranách kostela nalézají zahrady. Zde proběhl opět ve večerních hodinách bohatý sběr. 47

48 4.3 Výsledky Celkem bylo v rámci sběru nalezeno 599 pavouků, ale jen 246 adultních jedinců. Zbylých 353 byly juvenilové. Odchycení adultní jedinci náleží pouze do 20 druhů a patří do 8 čeledí. Konkrétně do Agelenidae, Araneidae, Dictynidae, Linyphiidae, Pholcidae, Scytodidae, Tetragnathidae, Theridiidae. Počty nalezených jedinců uvádí tabulky 1 a 2. Juvenilové se nesmějí započítat do celkových výsledků a to z důvodu, že většina druhů nemá ještě vyvinuté poznávací orgány a výsledek by byl zkreslující (Hula, osobní sdělení). Procentuální vyjádření všech nalezených druhů uvádí Graf. č. 1. Celkové počty jedinců včetně juvenilů uvádí tabulky Tab. 1 a Tab. 2. Graf č. 1: Celkové procentuální vyjádření všech nasbíraných adultních jedinců 48