když je do církve zaváděl sám Pán Bůh. V církvi nenajdete příznivé prostředí pro pro revoluční změny, ale pro pomalý a spolehlivý růst.

Transkript

1 My jsme po velikonocích vypluli z Filip a přijeli jsme k nim do Troady až za pět dní. Tam jsme zůstali týden. (Sk 20,6.) Cesta z Filip do Troady dnes trvá asi 50 minut. Výkonnost dopravy se od dob apoštola Pavla mnohonásobně zvýšila. O účinnosti naší křesťanské služby se to tak úplně říci nedá. První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp. (Sk 20,7-8.) Křesťané se v Troadě scházeli k večeři Páně v neděli, podle řeckého textu doslova v den po sobotě. Tato poznámka není v Novém Zákoně nijak ojedinělá - když Pavel radí korintskému sboru, jak mají provádět sbírku pro křesťany v Jeruzalémě, radí jim odkládat své příspěvky každou neděli, ne až v Pavlově přítomnosti. I tady rozpoznáváme, že se křesťané scházeli v neděli. Tento zvyk se zřejmě objevil v okamžiku, kdy se křesťané oddělili od židovské synagógy. Tehdy si uvědomili, že základem jejich víry je především Pán Ježíš Kristus, jeho smrt a vzkříšení. A protože Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli, stalo se jejich nedělní scházení i vyznáním, že patří živému Bohu, že jsou služebníky Boha, který přemohl smrt. Tím není nijak zrušeno starozákonní ustanovení o sobotě! Židé se až dodnes scházejí v sobotu. Sobota patří ke Starému Zákonu. Pro úplnost a poctivost musíme zmínit, že s tímto názorem někteří křesťané nesouhlasí a zůstávají u židovského obyčeje sobotních shromáždění. Většina církve se ale (po vzoru církve doby apoštolů) schází v neděli. Pavel tehdy v Troadě kázal velmi dlouho, až do půlnoci. Je jen nemnoho kazatelů, kteří by měli sklon mluvit tak dlouho a je ještě méně posluchačů, kteří by byli ochotni tak dlouho poslouchat. To ovšem vůbec není projevem nedostatečné víry či slabé oddanosti Božímu slovu, pamatujme, že už biblická kniha Kazatel radí: Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. (Kaz 5,1.) Za normálních okolností bývají dlouhá kázání spíše projevem nedostatečné přípravy kazatele, ale tentokrát šlo o něco jiného. Pavel dobře věděl, co má a chce povědět. Náš text nám délku jeho kázání vysvětluje: Pavel chtěl hned druhého dne pokračovat v cestě, neměl v úmyslu se v Troadě zdržet. Potřeboval proto sdělit řadu důležitých věcí, i za cenu dlouhého shromáždění. Jeho posluchači mu to (vzhledem k mimořádnosti situace) jistě rádi odpustili. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí a když ho zvedli, byl mrtvý. Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: "Upokojte se, je v něm život." Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel. Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo. (Sk 20,8-12.) Vernon McGee vzpomíná, jak ho jeden jeho přítel kdysi pozval do svého sboru ve státě Tennessee. Náš učitel tam měl několik večerů kázat na pravidelné biblické konferenci, kterou tam mívají každé léto. Všechna shromáždění při ní trvají déle než obvykle, proto v zadní části sálu stávalo několik lehátek. Když se některému z dětí chtělo spát, maminka je vzala, odnesla dozadu a uložila na lehátko. Za chvíli

2 se zvedla jiná maminka s dalším dítětem, takže nakonec vzadu spávalo šest i více dětí. Jednou večer, když několik maminek opět odložilo své spící ratolesti na lehátka, přerušil místní kazatel kázání a poznamenal: Jsem lepší kazatel než apoštol Pavel. On kázal až do půlnoci a uspal jen jednoho člověka. Teď je teprve devět hodin, a mně se podařilo uspat už čtyři! Vraťme se ale k našemu příběhu. Eutychos usnul v okně a vypadl na ulici. Text knihy Skutků formuluje jednoznačnou diagnózu: Byl mrtvý. Eutychos se pádem z okna zabil. Jak zareaguje církev? A jak Pavel? Apoštol Pavel toho chlapce probudil k životu. Jistě si vzpomenete, že také apoštol Petr vzkřísil mrtvou Dorkas. Podle našeho učitele měli schopnost či dar křísit mrtvé jen apoštolé. Když byla napsána a uzavřena celá Bible, zázraky jako znamení apoštolského pověření zmizely a už se v církvi neobjevovaly. Asi bychom nesouhlasili s tím, že by Pán Bůh v současné době nemohl udělat zázrak, Boží moc se nemění. Co je ale nepochybné, je jiný účinek zázraku v současné době. Vernon McGee má úplně pravdu v tom, že zázraky už nejsou znamením apoštolského (ani žádného jiného ) pověření v církvi. Mírou pravdivosti a správnosti, mírou Božího původu dnes nejsou zázraky, ale Boží slovo. My jsme nastoupili na loď napřed a vypluli jsme směrem k Assu, kde se k nám měl připojit Pavel. Tak nám totiž nařídil a sám se rozhodl jít pěšky. Když se s námi v Assu sešel, vzali jsme ho na loď a dopluli do Mitylény. Odtud jsme pluli dál a na druhý den jsme se dostali do blízkosti Chia. Další den jsme připluli k Samu a příští den jsme dorazili do Milétu. Pavel se totiž rozhodl minout Efez a neztrácet čas v provincii Asii, neboť spěchal, aby byl pokud možno na den letnic v Jeruzalémě. (Sk 20,13-16.) Návštěva Troady skončila, všichni znovu se dávají na cestu. Lukáš (autor knihy Skutků) se spolu s ostatními členy skupiny plaví k Assu, zatímco Pavel jde stejným směrem alespoň část cesty pěšky. Zřejmě ho k tomuto rozhodnutí přivedla snaha setkávat se s více lidmi a všude vyprávět o Pánu Ježíši. Mohlo se ale jednat jen o krátká setkání. Cílem jejich cesty je totiž Jeruzalém, kde chce Pavel strávit svátky Letnic. Nezbývá už do nich mnoho času, není tedy možné se cestou příliš zdržovat. Jejich cesta ale povede nedaleko Efezu. K tomuto městu měl Pavel silný vztah, měl zde mnoho přátel, snadno by se tady zdrželi dlouhou dobu. Proto se chce Efezu vyhnout. Na druhou stranu, na životě církve v Efezu mu velmi záleželo, nechtěl tedy efezské křesťany úplně minout. Výsledkem nakonec bylo setkání v Milétu, přístavním městě nedaleko Efezu. Z Milétu poslal Pavel vzkaz do Efezu a zavolal si starší církve. (Sk 20,17.) Město Efez bylo přístavním městem, i když neleželo přímo na pobřeží. Řeka Kayster, u jejíhož ústí byl Efez vybudován, zanášela efezský přístav naplaveninami (v současné době jsou zříceniny Efezu asi 10 km od pobřeží). Efezský přístav musel být mnohokrát prokopáván a pročišťován. Možná bylo takové zprůchodňování přístavu důvodem, proč se Pavel se svými průvodci zastavil v Milétu a neplul až do Efezu. Do Milétu si ale Pavel pozval představitele efezského křesťanského sboru. Když k němu přišli, řekl jim: "Vy víte, jak jsem si u vás počínal

3 celou dobu od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie. Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromážděních i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista. Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení. Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti. (Sk 20,18-24.) Apoštol Pavel byl věrným služebníkem a svědkem Pána Ježíše Krista. Sloužil pokorně, ne jako pán nad církví, ale jako služebník všech lidí. Věnoval se lidem jak ve velkých společných shromážděních, tak v domácích skupinkách. Všude lidem předkládal všechno, co od Pána Boha sám přijal, celé evangelium, ze kterého nechtěl nic zamlčet. Nyní byl na cestě do Jeruzaléma. Mnozí vykladači Bible se domnívají, že tam chodit neměl, že udělal chybu, ale Pavlovo vlastní svědectví je docela jasné. Apoštol říká: Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě nutí Duch, tedy Duch svatý. Pavel dobře tušil, co jej v judském hlavním městě potká, ale stejně tak dobře věděl, že je v Boží ruce. Důvěřoval Božímu vedení a chtěl být poslušný. Byla to úplně opačná situace, než jakou zažil při své první cestě do Evropy. Tehdy měl svůj plán a Pán Bůh mu bránil v jeho uskutečnění. Teď Pavlovi nebrání nic, jeho cesta je bez problémů. Pán Bůh mu ale vnitřně ukazuje, co jej v Jeruzalémě čeká: pouta a utrpení. Pavel ovšem dobře ví, jakou má co cenu. Jeho postoj k pozemskému životu a jeho hodnotám vyjadřuje ve svých epištolách, kde můžeme například číst: Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry (Fp 1,21-25.) Nyní vím, že mě už neuvidí nikdo z vás, k nimž jsem na svých cestách přišel hlásat Boží království. Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel. (Sk 20,25-27.) Pavel dobře ví, že se s efezskými vidí na této zemi naposledy. Loučí se s nimi, ale toto loučení postrádá tragiku definitivnosti. Pavel ví a vyznává, že efezským křesťanům představil všechno, co mu Pán Bůh svěřil. Má naději, že se s nimi jednou sejde v nebi. I pro nás dnes je důležité znát celou Boží pravdu, tedy všechno, co Pán Bůh chtěli lidem povědět a co nechal zapsat do Bible. Kdykoli z Bible něco zamlčíme, něco potlačíme a něco naopak příliš zdůrazníme, zkreslujeme Boží obraz a přestáváme být jeho pravdivými svědky. Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích

4 po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu. (Sk 20,28-31.) Pavel mluví s těmi, kteří byli v efezském sboru ustanoveni za starší, tedy za vedoucí. Byl jim svěřen mimořádný úkol, mají pečovat o Boží lid. V čem tato péče spočívá? Jistě v různých oblastech, od organizační práce až po ochranu před svůdci a nepřáteli. Podstata jejich poslání je ale vyjádřena v závěru citovaného oddílu: Každému z členů církve neustále ukazovat cestu. To znamená přinášet církvi Boží slovo, které je pro každého křesťana základní směrnicí života, světlem na cestu, mapou i kompasem. I v samém středu církve se objeví nepřátelé, nejrůznější svůdci. Pavel radí k obraně - připomínat si Pavlovu službu, to pro efezské křesťany znamená vracet se ke kořenům své víry. Každý člověk si potřebuje čas od času uvědomit, jak začínal, vrátit se k oné první lásce, jak to vyjadřuje kniha Janova Zjevení. V návratu k počátkům vlastní víry můžeme nacházet i pomoc, která nám pomůže rozpoznat odchylky a scestí. Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni. Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: 'Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.' (Sk 20,32-35.) Pavel svěřuje efezské křesťany Pánu Bohu a jeho slovu. Má důvěru, že Boží milost je zachová a že se spolu jednou sejdou v Boží přítomnosti v nebi. V závěru své řeči ještě připomíná způsob svého života: Vždycky se snažil nezatěžovat ostatní svými potřebami. To nebylo samozřejmé, Pavel sám věděl i učil, že Boží služebník má dostávat od církve všechno, co k životu potřebuje (1K 9,6nn). Chtěl ale ukázat, že křesťan žije pro druhé. Tak to učil Pán Ježíš, jehož slova Pavel v citovaném textu připomíná. Po těch slovech si s nimi se všemi klekl a pomodlil se. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho, dojati nejvíce jeho slovy, že ho už nikdy neuvidí. Pak ho doprovodili k lodi. (Sk 20,36-38.) Na závěr loučení se všichni společně modlí. Není lepší způsob, jak se loučit s milými lidmi, než se společně postavit před Boží tvář v modlitbě. Pavel měl rád své efezské bratry a oni měli rádi jeho. Nebylo snadné se rozejít. Na druhou stranu, rozcházeli se v naději nebeského shledání, a to jim dodávalo sílu i radost. Uzavřeli jsme 20. kapitolu knihy Skutků, před námi je kapitola 21. V ní je popsán Pavlův příchod do Jeruzaléma, kterým se otevřela poslední kapitola jeho života. Pavel má za sebou tři misijní cesty. Když se teď vrací do Jeruzaléma, mohli bychom očekávat něco jako triumfální pochod římských císařů, kteří po dobytém vítězství procházeli Římem s průvodem zajatců a přijímali ovace lidu. Nic takového se ovšem nestalo. Církev není prostorem pro lidskou slávu. Kromě toho, usnesení apoštolského koncilu o křesťanech z pohanů sice bylo jasné a platné, ale všem členům církve ještě zdaleka nevstoupilo do krve. Církev byla vždycky velmi konzervativní a všechny změny a novoty se prosazovaly velmi těžko, i

5 když je do církve zaváděl sám Pán Bůh. V církvi nenajdete příznivé prostředí pro pro revoluční změny, ale pro pomalý a spolehlivý růst. Pavel se tak v Jeruzalémě setkává od počátku nejen s uznáním, ale i s varováním. Není tím překvapen, očekával to. Důvěřuje Bohu a ví, že i jeho budoucí utrpení bude mít svůj smysl. Dvacátá kapitola končila v Milétu, kde se Pavel rozloučil se staršovstvem efezského sboru. Pak už zbývalo jen nastoupit na loď, která se chystala vyplout směrem k izraelské zemi.