Když chceme získat srdce nějaké osoby, je třeba se jí dvořit. Vybráno ze Salesiánského magazínu č. 1/2004

Transkript

1 OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * Stezka písmáků 2004 * informace * svatojiřské pouti * čtení na pokračování * vyprávění * knihovnička * poezie Když chceme získat srdce nějaké osoby, je třeba se jí dvořit. Vybráno ze Salesiánského magazínu č. 1/2004 Jeden tatínek zjistil, že mnoho konfliktů s dětmi se vyřeší v restauraci. Několik let chodíval se svou nejstarší dcerou na zvláštní setkání otec-dcera. Rozhodl se udělat to podobně i s mladší dcerou a vzal ji na večeři do blízké pizzerie. Když jim přinesli jídlo, řekl děvčeti, jak ho má rád. "Julie", řekl, "chci, abys věděla, že tě mám rád a že pro mne a pro maminku jsi opravdu obdivuhodná. Každý den se za tebe modlíme a teď, když rosteš a stáváš se každý den šikovnější, jsme na tebe hrdí". Pak vzal vidličku, aby začal jíst. K jídlu se ale nedostal. Dívka ho chytla za ruku, její oči se setkaly s jeho a něžným hláskem řekla: "Počkej, tati, počkej." Otec položil vidličku a vysvětlil jí, proč on a maminka ji milují a obdivují se jí. Pak vzal znovu vidličku - a podruhé, potřetí a počtvrté byl znovu zastaven. Všichni mladí vědí, že když chtějí získat nějakého člověka, je nezbytné použít techniky dvoření se. Proč nepoužít některou z nich pro jednání s našimi dětmi? Pro mnoho rodičů je vztah s dětmi jen rutina, zvyk narušený spíše událostmi negativními než pozitivními. Získávat si děti je těžké především proto, že to vyžaduje hodně času. Ve zběsilém tempu dnešního světa má mnoho rodičů dospívajících dětí problém najít si čas pro získání si lásky dětí. Darovat mobil je rychlejší, než jít do oratoře, podívat se na vánoční představení, ve kterém vlastní syn hraje na kytaru. V důsledku toho žije mnoho mladých v domech plných předmětů, ale jejich zásobník lásky je prázdný. Základní aspekt dvoření spočívá v objevení způsobu dát pocítit dítěti, jak je "fajn" být s ním. Nejen to: je důležité, aby dospívající cítil, že je středem vaší pozornosti. Znamená to ale, že se rodiče musí snažit sdělovat očima, slovy, řečí těla, že dítě je pro ně v tuto chvíli nejdůležitější. Dospívající jsou tvorové aktivní. Mnoho rozhovorů mezi rodiči a dětmi probíhá právě v kontextu ostatních aktivit. Rodiče, kteří si přejí trávit zvláštní chvíle s dospívajícími, objeví, že tyto příležitosti jim nabízejí mnohé možnosti. V prvních letech dospívání vašeho dítěte jsou to hlavně chvíle v autě, když je vozíte na tyto aktivity. Jsou to příležitosti prožít zvláštní momenty s vaším dítětem. Když dítě pochopí, že se účastníte sportovního utkání proto, že ho chcete vidět hrát, zajímáte se o něj a toto odpoledne pro vás není nic důležitějšího, je mu jasné, že je pro váš život velmi důležité. Přeložila sr. Ludmila Rybecká, FMA Poznámka: Článek je z časopisu, jehož čísla si mohli prohlédnout účastníci Semináře ELŠ např. také v lednu 2004 v Salesiánském divadle. 1

2 V únoru ODV na svém pravidelném jednání: - projednal upřesněný podklad br. Krampla a Kramáře k aktivitám a dalšímu zaměření činnosti - vyslechl informaci ses. Bouzkové, br. Dabrowského a Jecha o průběhu Dne sesterství, kteří potvrdili, že představuje obnovení dřívější tradice nadále bude organizován jako Den zamyšlení (viz článek v dalším textu) - informaci br. Dabrowského o podrobnostech přípravy Svatojiřského setkání v Praze, kde budou rovněž udělována skautská vyznamenání - požádal br. Čančíka, aby zadal návrh letáku Stezky písmáků na rok ročník Stezky písmáků K této naší celostátní soutěži ve znalosti Bible vydá ODV zvláštní letáček, který bude distribuován jak v tištěné formě tak elektronicky. Nicméně není třeba na letáček čekat - zájemci se již nyní mohou obracet na redakci Na dobré stopě, tj. na adresu: Vladislav Jech, redakce NDS, Zelenečská 34, Praha 9, tel , mobil: , vjech.kamzik@volny,cz Doba postní Zabijačky, plesy, šibřinky to vše patří k masopustu. Masopust je lidové označení pro dobu od slavnosti Zjevení Páně do Popeleční středy. V našich zemích máme písemné zprávy o masopustním veselí ze 13. stol. Nemá specifický liturgický význam. Zastánci novopohanství nás, křesťany, často upozorňují na to, že přirozený běh roku v našich zeměpisných šířkách vedl nutně k tomu, že toto období bylo poslední dobou hojnosti. Bylo třeba zkonzumovat zásoby masa a vajec, které by (při použití technologií konzervace potravin minulých dob) již déle nevydržely. Potom již nezbývalo, než čekat na jaro a první plody nové úrody. Také průvody masek patrně souvisejí s tradicí předkřesťanských pohanských obřadů. Pro křesťany je však postní období zasazeno v jiném kontextu: v biblickém vyprávění o vysvobození Izraele, Božího lidu, z Egypta a následném čtyřicetiletém putování pouští (knihy Exodus a Numeri). Pro Izraelce to byla doba tříbení a poznávání toho, jaký ten jejich Bůh vlastně je a jací jsou oni sami. Další událostí, ke které postní doba odkazuje, je čtyřicetidenní Ježíšův půst na poušti a následné pokušení (Mt 4,1-11; Mk 1,12-13; L 4,1-13). Postní doba se jako liturgické období vyvíjela. Tertullian píše, že raně křesťanská církev se připravovala na oslavu velikonočních událostí postem na Velký pátek a Bílou sobotu, ve 3. stol. byl půst Čtení na pokračování Liturgický rok VI 2 Připravila Darina Bártová rozšířen na celý Svatý týden, ve 4. stol. byla zavedena čtyřicetidenní postní doba. Poprvé je čtyřicetidenní půst zmiňován na koncilu v Niceji (325). Původně se 40 dní počítalo od 1. neděle postní do večera Zeleného čtvrtku (včetně nedělí); od 5. století se k postu počítal i Velký pátek a Bílá sobota, ale přestaly se započítávat neděle, takže zbylo jen 36 dní. Z důvodu zachování biblické tradice čtyřicetidenního postu (např. Ex 34,28 - půst Mojžíšův; 1 Kr 19,8 - půst Eliášův; Mt 4,2 - půst Ježíšův) se tedy přidaly 4 dny předcházející 1. neděli postní. Od té doby začíná půst středou před 1. nedělí postní, která od 10. stol. nese název Popeleční. Jednotlivé postní neděle mají své pojmenování podle vstupních antifon. Mimo to se u nás vžily ještě staročeské názvy: první se jmenuje Černá, protože na začátku postu ženy odložily pestré oděvy a začaly nosit černé šátky, druhá Pražná (místo bohatých jídel se vařily chudší, pražené polévky), třetí je Kýchavná (jako pozůstatek starodávných pobožností na ochranu proti moru), čtvrtá Družebná (v tuto neděli neplatil zákaz veřejných radovánek, konaly se taneční zábavy, také liturgická barva této neděle je růžová místo obvyklé fialové) a pátá neděle se nazývá Smrtelná - zahajuje tzv. dobu utrpení Páně. Poslední šestá neděle postní je nazvána Květnou. Připomíná se při ní Ježíšův vjezd do Jeruzaléma.

3 Postní období je mnohotvárné a bohaté. Již bylo zmíněno, že jeho počátkem je Popeleční středa. Název je odvozen ze zvyku žehnat popel, který se získá spálením loňských ratolestí z květné neděle (u nás jsou to většinou kočičky). Popelem jsou pak věřící označováni na čele se slovy: "Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš" (Gn 3,19) nebo nověji "Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Symbol popela vyjadřuje úmysl hledat Boží odpuštění a požehnání. Tento obřad má kořeny v praxi veřejného pokání raného středověku, kdy na počátku postu byli kajícníci symbolicky vyhnáni z chrámu obřadem připomínajícím vyhnání Adama a Evy z ráje. Na znamení pokání a touhy po obrácení byli označováni požehnaným popelem. V 10. stol. se označení popelem začalo udělovat všem věřícím. Postní období je dobou pokání. Tedy dobou vážnou, nikoli však smutnou či depresivní. Pokání samo totiž smutné ani depresivní není. Pokud nemá být jen drilem zbožnosti, mělo by být vedeno touhou přiblížit se Bohu zas o kousek blíž. A moci prožít důvěrné obecenství, tak jak je to zapsáno o velkých biblických postavách. Písmo i Církevní Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby pokání: půst, modlitbu a almužnu, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k druhým (Mt 6,1-18). Půst je v nejužším smyslu chápán jako odřeknutí se některých pokrmů (masa teplokrevných zvířat, vajec, v pravoslavné tradici také mléčných výrobků jako jsou sýry) a omezení počtu denních jídel (zpravidla na jedno). Šířeji je možno půst chápat i jako odřeknutí se něčeho, co je člověku příjemné a neškodí mu to. Například sledování televize, vysedávání u počítače, sladkosti, atd. A co s těmi věcmi, které jsou příjemné a přitom nám škodí? Je tu šance pokusit se s nimi v tomto období poprat. Zde myslím na takové věci jako jsou různé závislosti (skaut zotročený cigaretou nevypadá příliš vábně a je-li navíc křesťanem, nedává svému okolí příliš pravdivý obraz o tom, že Bůh je lepší než jakékoli otroctví), ale i na větší či drobné vady charakteru jako je lenost, siláctví, vychloubání, klevety Za 40 dní se dá s takovými věcmi pohnout. Kdo nevěří, ať to zkusí! Almužnou se rozumí pomoc těm, kdo se v tomto světě a v této době nemají tak dobře jako my. Nemusí se nutně jednat o peněžní dar, často je důležitější dát svůj čas či svůj zájem. Například zajít na návštěvu, kterou už dlouho odkládáme, odepsat na dopisy, které se nám hromadí na stole, jít si hrát s dětmi místo studia nejnovějších politických událostí Postní období je časem, kdy se můžeme setkat také s pobožnostmi křížové cesty. Pro některá křesťanská střediska či oddíly je to dokonce již tradice a příležitost sejít se k společné modlitbě. Pro nekatolíky je však tato věc většinou trošku neznámá a neprůhledná. Podle legendy stála u vzniku této pobožnosti sama Ježíšova matka Maria, která prý ke konci svého života chodívala po jeruzalémské křížové cestě (píše o tom syrský apokryf O smrti Mariině z cca 5. stol.). Po dobytí Jeruzaléma křižáckými vojsky byla cesta na Golgotu, kudy se Ježíš pravděpodobně ubíral, rozdělena na zastavení. Často ji navštěvovali poutníci, aby se zde modlili a rozjímali o Ježíšově utrpení. Jednu z prvních křížových cest na Západě zřídil španělský dominikán Alvares z Kordovy (1420). Nejprve byla rozdělována na 7, později na 8 a 9 zastavení, která se původně nazývala pády nebo bolestné kroky. Podobu velmi blízkou dnešnímu uspořádání měla křížová cesta karmelitána Pachy (15 zastavení) a křížová cesta holandského kněze Adrichema (1585) o 12 zastaveních. Ještě v 17. stol. měly křížové cesty až 19 zastavení. Dnešní forma křížové cesty se 14 zastaveními se objevila v 17. stol.ve Španělsku. Začíná Ježíšovým odsouzením a končí jeho uložením do hrobu. Je určena jak ke společné, tak k osobní modlitbě. Tradiční forma připomíná svým uspořádáním pouť; věřící postupně obcházejí jednotlivá zastavení, u každého zastavení se čte či pronáší krátká úvaha, která je zakončena společnou modlitbou. Křížová cesta může být inspirací pro vlastní tvořivost, např. při ztvárnění jednotlivých zastavení netradičními formami (zpěv, drama, úvahy). Je však možné pokusit se i o vlastní výtvarné zpracování (obrázky, koláže, fotografie). Lidičkám naprosto nenadaným v této oblasti doporu 3

4 čuji alespoň pokusit se najít ve svém okolí nějakou tradiční či netradiční křížovou cestu a při jejím procházení popřemýšlet o Bohu, o sobě, o druhých, o velikonočních událostech Mohu-li udělat reklamu alespoň jedné z těch netradičních, stojí za to navštívit kostel na pražském sídlišti Lhotka, kde je Křížová cesta Karla Stádníka. Stojí za to ji vidět. Postní doba je přípravou na Velikonoce. Pro mnohé, kdo dělají ve víře své první krůčky, je to důležité období, protože nyní vrcholí jejich příprava na křest. Ke křtu jako k události vzkříšení spolu s Kristem jsou zaměřena také biblická čtení jednotlivých postních nedělí. Na 3. neděli postní je Kristus představen jako voda života (čte se evangelium o samařské ženě J 4). Následující neděli je představen jako uzdravitel slepoty (J 9). Další neděli je Ježíš představen jako dárce života, čte se o vzkříšení Lazara (J 11). Vyvrcholením je poukaz na křest jako na bytostné spojení s Kristem, jako na duchovní vzkříšení k novému životu. Všechny obrazy se navzájem doplňují. Osm dní před Velikonocemi se slaví Květná neděle. Je tradicí číst pašije, tj. evangelijní perikopy o utrpení Páně. Všechny tyto texty nás mohou postní dobou doprovázet. Zkušení písmáci mohou připojit texty z Izaiáše (vhodné jsou tzv. ebedské písně a text o pravém postu Iz 58) nebo Pavlovy listy Římanům a Galatským, kde se píše o významu Ježíšovy smrti a vzkříšení. Přeji vám, aby pro vás byla postní doba obdobím nových počátků, nových objevů a především nových vítězství. DEN SESTERSTVÍ V PRAZE Vzpomínka se konala dne 21. února 2004 v evangelickém chrámu u Slavátora a uspořádala ji pražská střediska Lux a Ječná spolu s Odborem duchovní výchovy Junáka. Oproti loňskému roku se dostavil jak na straně dospělých tak dětí nejméně dvojnásobek účastníků, kteří si zazpívali, spolu prožili ekumenickou pobožnost. Vyslechli další část z pamětí Olave Soamsové (provdané Baden-Powellové) i vzpomínky na exilový český a slovenský skauting. Místní farář ČCE Miloš Rejchrt vzpomínal také na svoje osobní setkání se ses. Skálovou Rakšou v době svých studií. K N I H O V N I Č K A Pokračujme v příběhu Olave Soamsové a Roberta Baden-Powella (první vzpomínku jsme publikovali vloni v NDS č.116). V knize Window of My heart Olave vypráví: Toho večera jsme oba večeřeli u kapitánova stolu. Můj otec a B.P. brzy objevili společný zájem o malování a hovořili dychtivě o akvarelových technikách. Byli téměř stejného věku B.P. byl pouze o tři roky mladší než můj otec ale co se mne týče nebyl jen otcovým souvěkovcem. Jak bych popsala stálé poznávání dokonalé a úplné lásky z jedné i druhé strany? Byl to vskutku sňatek opravdových myslí, setkání s doplňujícím partnerem, takové, jaké je dopřáno jen několika málo privilegovaným. Naše láska byla vzácná a neobvyklá, a tak i naše štěstí. Denně děkuji Bohu za podivuhodnou cestu, po níž Jeho Božská ruka nás vedla, abychom se setkali. Stále si nedovedu představit, co ve mně ho přitahovalo. Byl proslavený, talentovaný, zkušený. Já 4 byla jen obyčejná, ne příliš chytrá, s vůbec žádnými životními zkušenostmi. Nicméně během pěti dnů jsem si zapsala: Měla B.P. celý den pro sebe až do jedenácti večer - velice inteligentní konversace o náboženství apod. seděli na zadní palubě a pozorovali fosforující koule světla zatímco ostatní tancovali Sportovala a vyhrála bramborový závod v intervalech mezi sezením s B.P. na horní palubě. Ano, snáším to statečně. Znovu vzhůru před rozedněním, jen abych ho viděla a políbila ho Bylo nutné být obezřetná. Románky na lodi jsou nechvalně známé a nebylo by vhodné, aby významný pětapadesátiletý generál a zakladatel skautingu, hnutí, které se během pěti let rozšířilo po celém svě

5 tě, byl přistižen při flirtu s třiadvacetiletou dívkou. Dokonce i můj první pohled na Pacifik v Panamě Tak by se někteří lidé mohli dívat na náš vztah. Nemyslím, že by si vůbec někdo uvědomil, jak hlu Náš společný čas rychle spěl ke konci. B.P. se není víc než letmá poznámka. boká a prudká byla naše láska jednoho k druhému - plavil, aby si odpočinul před vyloděním na namáhavou cestu po Státech. Měl pokračovat na Arkadii ani potom, co jsme se vzali... Dlouhé, horké, lenivě se vlekoucí dny míjely příliš až do New Yorku, pak se vrátit do Anglie ze západního pobřeží cestou přes Japonsko, Nový Ze rychle. Plavili jsme se podél pobřeží Venezuely, podél řady ostrůvků, které lemují břeh: Santa Margarita, Curacao. Létající ryby držely krok s lodí jak se a já jsme se měli vylodit z Arkadie a strávit dva aland a Jižní Afriku. Měl být pryč až do srpna. Otec pohybovala temně modrým sklovitým mořem. Zastavili jsme se v Porto Colombia a Colonu. Všude Tagu druhý týden v únoru. nebo tři týdny na Jamaice a vrátit se do Anglie na byli skauti nadšení, že ho potkávají. Naštěstí pro nás počasí na dlouhé cestě z Colonu do Kingstonu bylo bouřlivé. Mohli jsme se spolehnout na to, že budeme na palubě sami... Dal mi skautský Odznak díků v podobě svastiky a se skautskou lilií nad ní. Doprava zalomený kříž či svastika (nazvaná podle sanskrtského slova pro zdar) byla dávným znakem pro štěstí, který se objevil v mnoha civilizacích, dokonce už v době bronzové. Později, když nacisté přijali doleva zalomený kříž jako svůj symbol a ten se stal synonymem zla a útisku, skautské hnutí se vzdalo používání svastiky jako Odznaku díků, ale v roce 1912 byl stále symbolem dobra. Byla jsem dojatá, že mi dal toto znamení díků a nosila jsem ho na jemném zlatém řetízku kolem krku ale pod šaty. Šli jsme se podívat na stavbu Panamského průplavu. Zapsala jsem si do deníku stavební práce v 26.ledna měla Arkadie odjet z Kingstonu a odvézt mého milovaného Robina. V noci před tím jsme Gathun Lock, ale většinu jsem nazírala mlhou lásky. s otcem přestěhovali svá zavazadla z lodi do hotelu Myrtle Bank, kde jsme měli pobývat... M i r o V o s á t k a opustil nás svět dne v pondělí ve věku nedožitých 93 let. Byl vlčetem, skautem - vodákem, roverem tím snad nejstarším, oldskautem, prostě skautem po celý život; znalcem a milovníkem přírody, vyprávěčem, kreslířem, spisovatelem, pamětníkem, prospektorem i hostitelem svých skautských bratří. Byl vždy člověkem otevřeným, přímočarým, zásadovým a kritickým, ale i chápajícím, moudrým, jindy zas paličatým, a opět skromným, milujícím; neustupoval lžím, nebyl zvyklý brát ale dávat, hledat nápravu, měl smysl pro přímost, pravdu, a to bez ohledu na autority. Kdo ho navštěvoval, nikdy nezapomene jeho štíhlou postavu, čekající před vraty chalupy s zdviženým prstem jedete pozdě, byla to známka jeho dobré nálady, dobré kondice. Zalistujme s redaktorem Kmenových novin našich oldskautů, br. Jiřím Žáčkem Gogem, útlou knížkou bratra Mirko Vosátky: Jak jsem skautoval. Autor ji podepsal jako Grizzly - Samotář, jeho samotářství musíme brát pouze filozoficky, uměl být sám, někdy chtěl být sám kdo po tom někdy netouží. Málo kdo z nás však vedl tak bohatý život, potkal se s tolika lidmi. Svými znalostmi, svou moudrostí pomohl tolika lidem, uměl tak dobře zformulovat své 5

6 myšlenky, uměl nakreslit tolik krás přírody, pochopit skauting, přírodu, nadchnout i ve svém vysokém stáří i ty mladé skauty činovníky. Ale teď k příběhům: Jak jsem se stal vlčetem Začnu zcela prozaicky. Byl jsem churavé děcko, takový chcípáček, který byl stále nemocen. Až jednou. Po překonané obrně poradil tatínkovi jeden známý, aby mne dal do skauta, jak se tehdá říkalo. Prý mi to pomůže. I dnes mohu říci, že mi to pomohlo úžasně. Jednoho odpoledne, někdy v záři 1920 mne odvedl tatínek na Václavské náměstí, kde býval dům skautů? Dnes je tam moderní budova s kinem. Tehdá byl vchod do domu ozdoben deskou s nápisem Zemědělská rada království českého. Na konci průjezdu. těsně před příchodem na dvůr, byly vlevo strmé schody do zvýšeného přízemí. kde byla kancelář, sekretariát Svazu Junáků-skautů. Tatínek se představil a uvedl jméno dotyčného, který mu skauting doporučil a znal se také s panem Jaroslavem Novákem. sekretářem Svazu. Pan Novák (Braťka se mu začalo říkat až o řadu let později), tehdá to byl pro mne pan vůdce oddílu", se se mnou chvíli bavil a konečně řekl otci, že si mne vezme rovnou do svého oddílu. Byl to pražsky 5. oddíl, později slavná Pětka. Řekl nám, kde a kdy se konají schůzky a kdy a kde se mám v určený den hlásit. Vyšli jsme na Václavské náměstí a nikdo z nás dvou netušil, že ve skautingu uvíznu na celý život a jeho filosofie se stane moji filosofií životní. Tatínek pak oddílu daroval velký stan. Skautský slib Nadešel předposlední den. Vše bylo připraveno k odjezdu, až na stany, ve kterých jsme měli spát. hranice byla dokončena. Nastal večer, na který jsme my, slibáci, netrpělivě čekali. Všichni jsme byli ve skautském kroji. Nastoupili jsme před svá místa u táborového ohně. Naposled na tomto táboře a poprvé ke skautskému slibu. Všichni byli vážní, i ti největší smíškové a recesisté. Oheň se pomalu rozhořel. Pět nás stálo v řadě před křeslem vůdce Nováka. Ten stál proti nám a mluvil k nám, ale vlastně k celému přítomnému oddílu. Připomenul nám, že kdo chce být dobrým, skautem, měl by pochopit podstatu skautské ideje a také výchovnou cestu, která vede k tomuto poznání skautingu. Připomněl nám, že skautské desatero, slib a heslo je možno zhutnit ve věrné plnění našich povinnosti vůči Bohu, vlasti a bližnímu. Řekl nám, že je možno se dívat na skauting jako na praktické uskutečňování křesťanských zásad. Zdůraznil, že skaut nemá nikdy zapomínat na své povinnosti vlastenecké. ale také všelidské. Pak jsme slibovali každý nahlas přede všemi. Hlas se mi třásl. když jsem začal: Slibuji na svou čest... Po slibu nás všech připnul nám vůdce Novák na košili slibový kovový odznak, skautskou lilii, a stiskl levici. Dnes si po letech uvědomuji, že takový slib.jako je skautský. se skládá jen jednou pro celý další život. V něm je zakotveno ono: Skautem jednou, skautem navždy. Pro své vigilie jsem si vybral vrcholek hory Špiku ve skupině Martuljku. Je to hora zajímavého pyramidového vzhledu, tvořící výraznou složku okolních hor. Do večera bylo času dost. Znal jsem místo pro převislou skálou, kde se dalo bivakovat, či uložit alespoň do sucha batoh. Nastal večer a já byl na vrcholku. Byl jsem tu já, Měsíc a hvězdy v Poutník - český význam pro rovera 6 plném lesku, bylo tu Slunce s vítězícím světlem nad tmou, která prchala a klesala do údolí. Slunce, Měsíc. hvězdy, temeno vápencové hory Špiku, lesknoucí se hladina moře a blednoucí švýcarské pohoří, vynořující se řetězy okolních hor. Ticho a pocit poznání. Poznáni, které mne poznamenalo na celý život. Slunce vysypalo své světlo i do údolí.

7 Měsíc zbledl a hvězdy přestaly se svým třpytem na blednoucím nebi, měnícím se z tmavé syté tmy v zářný blankyt. Zvedl jsem se a celý zdřevěnělý pomalu začal se sestupem do údolí. Mé horské vigilie skončily. Neskládal jsem pak svůj roverský slib nikomu, ten jsem dal tam na vrcholku Špiku onomu, co neznáme, co však cítíme a co ovládá veškerý život na zemi. Pochopil jsem význam slova poutník a služba. Putuji stále životem, sloužím dobru a lepšímu lidství, ke kterému se snaží dovést mládež velká myšlenka skautingu. S lublaňskými skauty jsem byl také na Lesní škole u Plitvických jezer, kterou vedl zakladatel jihoslovanských skautů a překladatel Scouting for Boys, dr. M. Popovič. No, na mne nezapůsobila tato lesní škola nijak dobře. Nejvíce se mne dotklo, že nedaleko břehu, kde stály stany lesní školy, byl malý ohníček, na kterém rostl krásný smrk. Nevím, v čí pitomé hlavě se zrodil nápad osekat všechny větve a oloupat kůru na živém stromě a změnit ho tak v neobyčejný stožár. Jedno takové vytahovadlo, kterému říkali Momčilo, se chlubil, že tam denně všichni ráno plavou, navazuji své šátky na lano a pak je vytahují na zmučený kmen stromu, ale že ho strašné dopaluje, že večer jsou šátky potřísněny kapkami smoly, jimiž se strom snaží zalévat své rány způsobené barbarem. Když jsme mu toto osekání vytkli, zanevřel na nás, přestal si nás všímat a my byli rádi, že jsme archaickým autobusem odjeli do Senju a pak parníkem do Sušaku a dál do Lublaně. Být činovníkem není lehké Náčelnictvo mě jmenovalo přístavným vodních skautů RČS. Božínku, to je funkce, po bohu kapitán a po něm kormidelník nebo první důstojník. Tak nějak to bylo i nyní. V době, kdy se tak stalo, nebyly ještě přístavy a kapitánové a přístavní přístavů, ale pouze sbory, které řídil sborový vůdce a tam, kde sbory nebyly, pak okresní zpravodaj. Většinou to byli učitelé a středoškolští profesoři, kteří však nijak neoplývali láskou k vodním skautům, protože to bylo něco, co se vymykalo běžnému skautování. A proto byly i třenice mezi vedením oddílů vodáků a činovniky sborů nebo okrsků. Sotva jsem nastoupil do své nové funkce, přišel písemný sporný spis se stížností na vedení jednoho vodáckého oddílu. Bratr okresní zpravodaj se cítil ve své kantorské velebnosti dotčen, že nějaký holobrádek v hodnosti přístavného pro celou republiku, se přijel podívat na jim vylíčený případ přímo na místo a nevěřil, co on ráčil napsat. Nejdříve jsem si pohovořil s vedením oddílu, pak se všemi členy, abych dostal pokud možno věrný obraz celé skutečnosti. Potom jsem navštívil pana profesora a s nim probral případ, i když pan profesor mi dával příliš najevo, že jsem pro něj vzduch. To mne zvedlo. Napsal jsem hlášení, co jsem zjistil u vodáků i co mi řekl pan profesor, a předal náčelnictvu. Tam nastal randál, že co si to dovoluji osočovat pana profesora, že vodnímu skautingu nerozumí a podobné troufalosti. Když jsem přišel do kanceláře Junáka za Braťkou, řekl mi jen: Zítra odpoledne ve dvě tady, bratr náčelník chce s tebou mluvit, něco jsi zvoral. Přiznám se, že byla ve mně byla malá dušička, když jsem přišel ve stanovenou hodinu na ústředí. Svojsík přišel vzápětí za mnou. Vzal mne do vedlejší místnosti, zavřel dveře, nasadil si brýle, chvíli si mne zkoumavě prohlížel, pak dal pokyn rukou a řekl prostě: posaď se a vypravuj, ale všechno. Mezitím si z kapsy u vesty vyjmul svůj pověstný maličký notýsek, kam si dělal poznámky, některé zakroužkoval, jiné orámoval. No, zpočátku to ze mne lezlo jak z chlupaté deky, ale Svojsík se začal usmívat. Jeho oči prozrazovaly potěšení, že si nejsem jist. A to mi dodalo. Změnil jsem skoupý slovník za běžný a vylíčil jsem mu všechno, co jsem zjistil u vodáků i jak se choval pan profesor. Svojsík měl před sebou mé hlášeni i písemnou zprávu z druhé strany. Ne kategoricky, spíš zvědavě povzbuzoval, abych se nerozpakoval říci i svůj názor na stěžujícího si profesora. Pohovor trval asi dvě hodiny. Pojednou Svojsík zavřel zápisník, usmál se a poklepal mi na rameno. Bratře Vosátko, až se trochu vybouříš, budeš velmi mnoho znamenat pro náš skauting. Nauč se být diplomat. Nejlepší je, když druhou stranu bez nátlaku dovedeš tam, aby uvažovala a rozhodovala, jako bys ty. Podal levici, ještě poplácal po zádech a vyšli jsme z místnosti. Braťka se na mne podíval, já jsem jen mrkl okem. Dobře to dopadlo, a pro mne to bylo neobyčejně poučné, jak se chovat k lidem. Nezapomněl jsem na to nikdy, zvláště když jsem sám měl řešit podobný případ. 7

8 I když s námi revma cloumá Jako náplast přišlo pozvání na Seniorskou lesní školu, kterou organizoval HKVS u Kletečné. Bylo zde staré tábořiště pražského přístavu zlatá kotva, který vedl Agir. Jel jsem tam přes Humpolec a viděl a zažil snad největší skautský zážitek od obnovy skautingu v roce Tato lesní škola byla uskutečněná proto, aby ti, kteří v letech okupace nemohli absolvovat lesní školu, mohli uskutečnit svoje přáni. Proto celé osazenstvo bylo ve věku padesát let a výše. Ale zdrcující byl rozdíl v přístupu ke skautingu. Když jsem srovnával pojetí skautingu těch mladých na kormidelnické škole a to, které bylo zde, bylo mi líto, že tito nadšenci, zvědavci, lidé prošlí životem, kteří se dovedou tak zajímat o věci, jež jsem jim místa jedné hodiny vykládal čtyři, mají tak malou možnost předat svůj elán a znalosti dál, do služeb mladých. Jsou příliš staří, jak jsem slyšel. Inu, revma jimi cloumá, ale v srdcích a duších jimi cloumala víra ve skauting, jeho obnovu, význam a užitečnost pro celý národ. Nestyděl jsem se za to, že mi selhal hlas, když jsem se s nimi loučil a začal jsem plakat jako malý kluk. To byly slzy diků za chvíle, které jako by vrátily staré doby dobrého českého skautingu, jako by člověk seděl u zářného ohně, který by měl osvětlit mladým lidem cestu k člověčenství, demokracii a všemu tomu, spíš ke všem dobrým vlastnostem, které má český národ. Realitě, pracovitosti, fortelu díla, chytrosti, vtipnosti řešení složitých otázek v práci, houževnatosti a v dobách nebezpečí neobyčejné statečnosti. Kletečná byla oáza, zapálení ohně, bohužel jen na chvíli. Dlouho se muselo handrkovat s patřičnými místy, až absolventi dostali šátek lesoškoláka a potvrzeni, že absolvovali řádné uznanou lesní školu. Pro ty dědečky a babičky to bylo poctivé zhodnocení jejich snah a ochoty pracovat. Konečně oldskautem Valná hromada 1. OS Přátel Vatry konaná 14. listopadu 1996 mne jmenovala čestným členem, jako se stalo A. B. Svojsíkovi, Janu Novákovi, Dr. Josefu Šimánkovi a gen. V. Klecandovi. a dalším. Je pro mne velká čest a na stará kolena jsem nyní oldskaut, což je pěkné a zavazuje dále pro skauting pracovat. Nejsem tedy již bývalý skaut, jak se původně mezinárodni organizace starých skautů nazývala. Svět skautingu si konečně uvědomuje, že skauti se nemusí provozovat jen do 27 let, ale že jsou lidé, pro které skaut je pojmem na celý život, tak jak to má být. Poznámka: některé texty jsou redakčně zkráceny. pokud se chcete dozvědět víc zkuste si zalistovat v publikaci autora Jak jsem se skautoval, nebudete zklamáni. A ještě jednu zajímavost, často si myslíme, co všechno známe. Jen pro ověření, věděli jste, že se Grizzly vlastně jmenoval Miro Roman Vosátka? Asi nevěděli, tak teď to víme vypráví : Eda Marek Hroznýš O j e h l e 8 Za dávných dob se lidé oblékali do kůže zvířat, které ulovili. Též vyráběli luky a šípy a jimi vybaveni lovili zvířata ke své obživě i k oblékání. Obleky si sami šili, ale dalo jim to mnoho práce, poněvadž neměli čím šít. Museli svazovat kousky kůže k sobě provázky z lýka Brzy ale přišli na vynález všech vynálezů... hádejte, co to bylo? Inu j e h l a! Tu si zhotovili z rybí kosti, do jejíž silnější části provrtali dírku a poněvadž už lýko měli, tak vesele šili. Dalším vynálezem ž e l e z o - jehly ze železa si ještě dělali ručně My dnes už máme pravé jehly a o takové jehle si budeme vyprávět. Byl jeden Jirka, který vstoupil do smečky vlčat a hned ukazoval, že má o vše zájem - také o o d b o r k y! Samozřejmě se nejdříve snažil získat všechny hvězdy a potom se zajímal i o odborky. Jeho první odborka byla k r e j č í!

9 Poněvadž však je práce kvapná málo platná, poslouchejte, co se mu stalo, když byl nepozorný při výkladu bratra vůdce o tom, jak se s jehlou zachází při šití... a jehla to zpozorovala! A tak si řekla: "Nebudu poslouchat!" A také neposlouchala, nýbrž píchala, píchala a píchala, ne do látky, ale kam... co myslíte... do ruky! Nu jedno píchnutí ještě nic neznamenalo, to Jiřík věděl z vyprávění o první pomoci, ale nedbal rady a tu malou ranku si nevyčistil, ani krev nevymačkal... a š i l d á l. Avšak nezůstalo při jednom píchnutí, jehla schválně píchala stále vedle sebe (asi to nebyla obyčejná jehla, jakými se šije). Jiřík se nedal, nevzdal to, byl vytrvalý, držel jehlu pevně v ruce a říkal: "M u s í m t o d o d ě l a t! Chci mít už příště odborku k r e j č í h o"! Pan doktor musel důkladně zasáhnout, ale to už potom trochu bolelo, i bratr vůdce z toho měl obavy. Dobře to dopadlo, i když měl Jirka ještě ránu obvázanou. Dával nyní již pozor na všechno, co jim bratr vůdce říkal. Brzy měl Jirka nejen tu odborku krejčího, ale i ošetřovatele a některé další odborky. Poznal, že se má znalostmi řídit. Věděl, že všechno, co se na schůzce vlčat vypráví a dělá, je důležité a má si to každý správný kluk, každé správné vlče si zapamatovat - to proto, aby mohl každému, kdo to potřebuje, pomoci t při každé příležitosti dle slov příkazu: "A l e s p o ň j e d e n d o b r ý s k u t e k d e n n ě!" Z Jirky se později stal šestník, poněvadž ho všichni při volbách zvolili, vždyť znal všechno lépe než ostatní a mohl jim vždycky pomoci a poradit. Nechal píchání pícháním, bolest bolestí, a na ošetření ani nevzpomněl. Byla z toho již pěkná bolístka, vždyť to nebylo jenom několik píchnutí. Já ještě prozradím, že Jirka se stal později Mauglím, když bývalý Mauglí odešel mezi staré vlky. Těší se, že i on - dobře připraven ve vlčí Víte, co měl udělat a neudělal? Bylo mu až do smečce - přejde mezi ty ostatní s t a r é vlky pláče, jak měl prst rozpíchaný až do krve. (skauty). Potom už bude moci slibovat "na svou čest" u táborového ohně věrnost vlasti a skautům Poněvadž v l č e n e p l á č e, tak také ani Jirka a tím se stane členem světového bratrství skautů neplakal, ale zapomněl, co má s tím udělat. Víme, až d o s m r t i! Bude plnit zákon a slib dle hesla že nedával při schůzce pozor na výklad a tak druhý SLOUŽÍM. den, co se asi s ránou stalo? A potom další den? Hoši vlčata, s chutí do toho a dohoňte Jirku! TGM a jeho víra Nadcházející měsíc březen je spojen s osobností prvního presidenta ČSR (který měl svého času skautskou legitimaci č. 1). Br. Hejl Rodrigo nám o něm připravil připomenutí, jež má nadčasovou platnost Věřím, musím věřit, vyznává Masaryk před Karlem Čapkem (Hovory s. 227), v Prozřetelnost, která řídí vývoj světa a lidstva a kohokoli z nás. Jakmile uznávám Boha stvořitele a ředitele, musím vidět ve všem, co jest, nějaký řád, plán a rozumné určení. To je Masarykovo krédo. Nenašel je v knihách filozofů; především na sobě samém, na komplikovanosti běhu vlastního svého života uvědomuje si toto vedení, řízení Prozřetelnosti. Celý život mu připadá, napsal, jeden rozum - nerozum: člověk chce to ono, pak mu jeho plán něco překříží a stane se docela něco jiného, a je to dobře tak, jak se to stalo, ne jak jsme chtěli. Zejména při cestování a při plavbě po moři Masaryk vzpomíná, kolikrát byl zachráněn tzv. šťastnou náhodou. Roku 1916 ujednal cestu z Londýna do Paříže k Briandovi, a v poslední chvíli Beneš mu telegrafuje, aby nejezdil. Briand je prý nemocen: Má jet, nemá? - uvažuje na přístavním můstku. Mohl by být nějak užitečný tam v Paříži a lépe připravit návštěvu u 9 rozhodujícího státníka? Ne, nakonec se rozhodne, nejede a loď je potopena Němci. Jindy kapitán se vyhne výbuchu miny v posledním okamžiku - a tak, když se vrací na lodi z Ameriky domů jako prezident, víří mu v hlavě vzpomínky a myšlenky tohoto druhu. Jedno se mu v tom víru ujasňuje: při vší vědě a filozofii, při vší rozumnosti a moudrosti, při vší opatrnosti a prozíravosti skládá se běh života jednotlivců i národů do značné míry jinak, než si přejeme, chceme, usilujeme; a přece je v něm logika, již odhalujeme ex post. Jaké měl světo

10 borné plány ve Vídni, jak nerad šel do Prahy, jak proti své vůli skoro byl vtažen do veřejných záležitostí, řečňování a poslancování! To že by všechno byly opravdu náhody, slepě se křížící přírodní dění? Ne, v náhodu nevěřím, řekl Masaryk německému spisovateli Werneru Hegemannovi. A co platí o jednotlivcově životě, platí i o národech a v dějinách: jako je vnitřní logika života, jest i logika dějin. Kdo předvídal tu revoluci, která se z války všude rozvinula a změnila i stále mění politický povrch Evropy a celého světa? A Masaryk cituje moudrého Shakespeara, ty slavné verše: Naše nerozvážlivost nám časem velmi poslouží, kde umdlévají naše záměry - a to by mělo poučiti nás, že božství naše cíle utváří, ať nahrubo je tesáme, jak chcem. Všimněme si na Masarykově víře v Prozřetelnost zejména této zajímavé okolnosti. Dvě myšlenky najdeme vždy v blízkosti místa, kde Masaryk mluví o Božím vedení: jedna zdůrazňuje něco, co by lidé u muže tak sebevědomého ani nehledali, zdůrazňuje pokoru. A druhá myšlenka opak toho, spolupráci s Bohem, formulovanou někdy až titánsky, nakonec však křesťansky (v Hovorech s E. Ludwigem nejvýrazněji). Masarykovi se dostalo tolik důkazů Boží milosti a Boží přízně, že být pověrčivý, upadl bych do chyby Vilémovy a mohl bych se považovat za zvláštní nástroj Boží. Masaryk si však uvědomuje, že nejsme sami na starosti Prozřetelnosti a že Bůh bdí nad každým (Světová revoluce s. 390). Když jde po Moskvě se svým tělochranitelem p. Hůzou a kulka pleskne o telegrafní tyč před ním, ví, že laskavá ochrana Boží Prozřetelnosti platila i jeho druhovi. Víra v teleologii, opakuju, nesmí nás svádět ani k nečinnosti, ani k pýše. Ta nečinnost - to by opravdu mohlo vyplynout z představy, že se režie Prozřetelnosti stará sama o všechno. Proto vždy hned i to druhé varovné slovo Masarykovo: Z toho, že se o nás a o svět stará Prozřetelnost, nevyplývá fatalism nečinnosti, nýbrž optimism synergismu - přísné přikázání co nejúsilnější práce, práce pro myšlenku. Když sebe sama si představuje jako dělníka, jako spoludělníka Božího (a cituje pro to slova apoštola Pavla: Spolupracovníci Boží jsme ), ví, že pozvání k té spolupráci je od Boha. Výslovně praví, že člověkova spolupráce je součástí Božího řádu, Božího plánu s lidmi, se světem. Z poslední kapitoly knížky Jaroslava Šimsy Moderní hrdinové v duchu T. G. Masaryka, (vydáno k Vánocům 1939) 10

11 Skauti z Dobrušky redakci NDS informovali, že také z jejich řad odešel jejich člen a předplatitel br. Jaroslav Vavruška - Meddy Byl střediskovým vůdcem a dobrým člověkem, který dával měsíčník Na dobré stopě pravidelně číst vůdcům oddílů ve středisku. Sestra Ludmila Matoušková Zavla však bude v duchu odkazu br. Meddyho časopis dále odebírat pro středisko. Přiložila redakci a čtenářům přání, které doplnila slovy: Ať se daří dobré dílo. Její slova rádi vyřizujeme všem čtenářům a středisku v Dobrušce ze srdce přání opětujeme. redakce Schůzka Ústřední duchovní rady skautů katolické církve V úterý se na faře ve Žďáru nad Sázavou-zámku sešla na své pravidelné schůzce Ústřední duchovní rada skautů katolické církve. Ústřední duchovní rada, pod vedením otce biskupa Františka Václava Lobkowicze, se snaží pomáhat skautům v ČR přípravou materiálů pro duchovní program oddílů, duchovní růst členů, koordinačním a informačním servisem a dalšími aktivitami. Na programu schůzky bylo personální složení ÚDR, zapojení bohoslovců-skautů do služby skautským oddílům, publikační činnost ÚDR, nabídka kurzů s duchovním zaměřením, seminářů pro skautské činovníky aj. V letoším roce zahájí ÚDR pod vedením otce ThLic. Stanislava Pacnera S e t k á n í n a d B i b l í úvodním víkendem , další pokračování by měla následovat zhruba jednou za čtvrt roku. Na podzim uspořádá ÚDR pod vedením Mgr. Petra Hájka V í k e n d s d e s a t e r y (přáteli). Na jaro 2005 připravuje V í k e n d s e s k a u t s k ý m s l i b e m pod vedením otce Jiřího Kvapila. V debatě se hovořilo též o životě ekumenicky zaměřených kurzů a lesních škol. Na otázku jejich koedukace odpovídá ÚDR závěrem, že možné jsou obě formy, je však nutno dbát na to, aby formace osobnosti byla vždy pravdivá a čistá. 11

12 Pouť skautů brněnské diecéze ke cti sv. Jiří Rajhrad Po několika letech se Pouť skautů brněnské diecéze vrací zpět do Rajhradu, kde toto tradiční setkávání skautů a skautek především z brněnské diecéze v roce 1991 začalo. Letos bude pouť zaměřena více duchovně, ovšem oblíbené atrakce v podobě lanových průlezek apod. nebudou scházet ani tentokrát. Spojujícím tématem letošní poutě bude Svatá rodina. Prosíme všechny družiny, které budou soutěžit o putovní cenu (předpokládáme chlapecké, dívčí a R+R družiny o 5 až 7 členech), aby si připravily podlepený rámeček na obrázek o velikosti A5. Rámeček by měl být vlastní výroby, různě dozdobený. Jeho hodnocení bude jedním ze soutěžních úkolů. Pátek P r o g r a m od 18 hod. prezentace koncert Petra Pololáníka vyprávění otce Vladimíra Záleského (Šagiho) o Indii noční adorace Sobota slavnostní nástup soutěž o putovní cenu ukončení soutěže vyhlášení výsledků mše svatá Účastnický poplatek 10 Kč za osobu. V sobotu bude zajištěn oběd do vlastních ešusů (pouze pro včas přihlášené) a pití po celý den. Pokud chcete přespat nebo se přihlásit na oběd, dejte vědět pokud možno přesné počty do na mob nebo mail: michaelakocmanova@seznam.cz. Spojení z Brna do Rajhradu: Pátek vlak Autobus (Zvonařka) Sobota vlak Autobus (Zvonařka) 6.35 Sobota vlak Autobus Spojení z Rajhradu do Brna: Všichni jste srdečně vítáni. 12

13 Informaci k pražské svatojiřské slavnosti upřesňujeme následujícími údaji: III. SKAUTSKÁ SVATOJIŘSKÁ POUŤ 24. IV Kostel Sv. LUDMILY VINOHRADY Praha 2 Klášter HÁJEK U HOSTIVIC Mše sv. začíná v 10:00 hodin, následuje jízda autobusem do Hájku, kde bude jednak posezení starších členů, pro děti bude připravena hra na téma "Čeští světci" v nedalekých lesích. Večer bude společný táborový oheň v Hájku, k němuž si jednotlivé zúčastněné oddíly připraví svůj program. Návrat do Prahy ke stanici metra Hradčanská kolem 21:00 hod. Příspěvek na autobus a provoz 50, - Kč / účastníka. Na lednovém ekumenickém semináři jsme také měli přednášku o globalizaci. Doplňme si ji podněty, které uvádí znalec, nad jiné povolaný, působící na evangelické teologické fakultě University Karlovy v Praze. Globalizace - problém a naděje "Zázračnou mocí páry a elektřiny je dána poměrům světovým nová míra, staré hráze mezi zeměmi a národy mizejí všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížila se k sobě, dotýkají a otírají se o sebe vzájemně." František Palacký Citát z Palackého lze časově zařadit do poloviny XIX. století, v této době lze tedy spatřovat počátky globalizace. Někteří autoři jdou ještě dále: renesance, nástup přírodních věd, osvícenská důvěra ve vševládný rozum - to jsou ideové a civilizační počátky globalizace. O globalizaci chceme přemýšlet z křesťanských pozic. Odmítnout? Přijmout? Je v biblickém poselství náznak ideových předpokladů, z nichž bychom ji mohli přijímat pozitivně? Spatřuji je ve dvou věcech: Univerzalita biblického poselství - SZ - nejzazší prorocké výhledy mluví o setkání národů na hoře Sinaj, např. Izajáš 2,2: I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Totéž Micheáš 4,1. Univerzální je i ježíšovské evangelium, stejně tak univerzální jsou i důrazy pavlovské theologie. Na počátku biblického poselství stojí zahrada Eden, na konci je zvěst o nebeském Jeruzalému. Od zahrady k městu - to je metafora dějinné cesty adamovského rodu. Město je také symbolem složité industriální a postindustriální civilizace dnešního světa.. Celý spád 13 biblického poselství nás musí temperovat k pozitivní otevřenosti vůči globalizaci, žádné apriorní zábrany nejsou na místě. Bůh není bohem polí, studánek, stromů, je Bohem člověka, který rozvíjí, prohlubuje svou dějinnou existenci. V tomto smyslu je také Bohem věku páry a elektřiny, elektronické éry. Vždyť dějiny jsou nejvlastnějším živlem Božích skutků. A to nejenom dějiny této země: novou zemi a nové nebe čekáme (2Pt 3,13). Chtěl bych vás získat k otevřenému, bezpředsudečnému přístupu k tomuto neobyčejně složitému jevu našich současných dějin. Autoři zabývající se globalizací soudí vesměs shodně: zrodila se v euroamerické civilizaci, která stojí na.třech pilířích: židovsko-křesťanské tradici, řecké filosofii a římském právu, renesančních a osvícenských impulsech. Globalizace je pokračováním sekularizace. Jen kontinenty, které vstřebaly tyto tři myšlenkové a civilizační proudy, staly se v posledních desetiletích nositeli globalizačních procesů. Jde o Severní Ameriku a Evropu; k nim se připojilo i Japonsko, jemuž se podařilo osvojit si všechny vědecké, technologické aspekty tohoto západoevropského vývoje. Co znamená skutečnost, že se globalizace uplatňuje dynamicky

14 právě na kontinentech, které vytvářely křesťanskou tradici? Pro nás křesťany především to, že ji nesmíme apriorně odmítat. Kritická loajalita, loajální kritika - to je jedině možný přístup ke všem společenským jevům. Přecházím k vlastnímu rozboru: Odkud název? Globus = dav, shluk, zástup, tedy: epocha. davů, zástupů, mas, které se dotýkají a o sebe otírají (Palacký): Jde tedy o překonání separovaných komunit, švýcarských či švédských údolí, v nichž život po staletí stál takřka na místě; toto stýkání se děje pomocí informačních, elektronických vazeb. Globus je vzájemně intenzivně propojený, jeho jednotlivá místa ve shluku k sobě a tím také stále složitější, protože komunikace jde do všech stran, SMS-kové trajektorie jdou denně do stamilionů. Dějiny jsou shlukem stále složitějších procesů. Globalizace nemá žádné řídící centrum; šíří se všemi směry po celé planetě. Zachvacuje svými výtvory (zboží, služby, mentalita, kulturní projevy a proměny) všechny končiny země. Globalizaci v planetárním rozměru nikdo neřídí. Mluvit o ní jako o subjektu je metaforická řeč, a jako taková je nepřesná. Globalizace je výsledkem bezpočtu aktivit na různých místech světa, které na sebe navazují, často se kříží, mnohdy jedna vytlačuje druhou v konkurenčním zápolení, jež dopřává slast vítězství jen silnějším, technicky pokrokovějším, lacinějším, masově přístupnějším. Nikdo není za tento proces odpovědný, pokud lze vůbec mluvit o odpovědnosti, jsme odpovědni všichni, i když ne každý stejnou měrou. To nás upomíná na slovník apoštola Pavla, který hovoří o stoicheia tou kosmou, dynámeis, archaí, exousíai jako o silách, tendencích, 14 vlivech, které mají nadpersonální charakter a s nimiž musíme zápolit (Ef 6, l0n). Jak se projevuje globalizace? Zkusme si ji promítnout do různých oblastí - zvolil jsem dvě z nich: 1. Ekonomické projevy V hospodářství se globalizace projevuje vedle úžasného rozmachu aplikovaných věd v každodenní produkci nových technických.vynálezů. Stačí zaměřit pozornost na novinky ve výrobě počítačů, digitálních fotoaparátů, v automobilovém průmyslu, farmaceutickém průmyslu, v lékařství atd.... Zároveň se ovšem etabluje finanční kapitál, kterého se používá v stále stoupající míře nikoliv k produktivním účelům, ale k spekulaci. Spekulativní kapitál žije samostatným životem. To je dnes hlavním působcem otřesů v ekonomice - na rozdíl od třicátých let minulého století, kdy k nim docházelo v důsledku nepoměru mezi výrobou a spotřebou. Nejistota provází zvláště dynamicky se rozvíjející sektory. Naproti tomu důvěra se stává velmi ceněným ekonomickým statkem. Očekávání, tedy subjektivní stav mysli, hraje důležitou roli při rozhodování, kam umístit volné finanční zdroje. To vše má za následek, že globalizační procesy provází ekonomická nestabilita. Ekonomika se pohybuje mezi boomem (konjunkturou) a depresí až krachem. Ekonomická síla nadnárodních společností relativizuje pozice národních států. Opět: tyto společnosti nejsou centrálně organizovány, nevytvářejí nějaký celosvětový kartel. Soutěží mezi sebou, žádná z nich nehraje v celosvětovém měřítku dominantní roli, ale v oblasti svého vlivu silně působí nejenom na masu spotřebitelů, ale i na rozpočtovou politiku států, zvláště malých. Když se spojí vliv nadnárodních společností se spekulativním kapitálem, pak to značně zmenšuje manévrovací pole jednotlivých států, ba dokonce jsou nebo mohou být ohroženy i některé demokratické principy rozhodování v zemi, včetně sociální politiky státu. Shrnuto: Globalizace v ekonomickém měřítku má svá aktiva, má své temné stíny. Její hodnocení je ambivalentní. 2. Globalizace v oblasti kulturní, duchovní Globalizace vede v mnohých částech světa k rozpadu tradičních společenství; obrušuje hrany různosti kulturní, společenské. Mezi lidmi se vytrácí úzký kontakt osobní povahy. Zvyšuje se anonymita v globálně orientované společnosti. Jakýmsi spojovacím a zároveň osobitost potlačujícím článkem jsou masmédia. Klesá důvěra v tradiční instituce jako je stát nebo i církve. Začíná se šířit jakási "ontologická" nejistota - způsobená fenomény jako je terorismus, ale i změnou

15 klimatu, nezaměstnaností, rostoucím rozporem mezi bohatými a chudými ve společnosti, která byla dříve sociálně homogennější (50. léta minulého století). Proletarizace narůstá i uvnitř bohatých zemí. Lidi trápí otázka: co se mnou bude? - v zaměstnání, ve stáří, v partnerských vztazích. Samozřejmě takové pocity měli lidé i v minulosti, ale teď jsou zesíleny stále složitějšími vztahy, do nichž jsou lidé zaklesnutí. Ontologickou nejistotu lze popsat následovně: Množí se pocit nezachytitelnosti, neukotvenosti, prchavého charakteru existence, jakési snové reality, jíž jenom procházíme, či ona prochází námi; vydroluje se v nás pevný osobnostní základ, jímž bychom sami sebe udrželi v rovnováze, byli schopni třídit to, co je nosné, od toho, co je destruktivní: to, co jsem vyslovil, se týká ducha postmoderny, který hlodá v nás křesťanech stejně jako v ostatních lidech. Našeptává nám, že všecko je relativní, tzn. bez řádu, jen neuspořádaně k sobě vztažené, vzájemně se prostupující, přicházející a odcházející. To vede k oné rozbujelé, vše relativizující zaměřenosti: proto lze v globalizujícím se světě chápat všechno víceznačně. Nic neplatí. Svět řádu se proměnil ve svět náhody. Homo globalis = homo ludens, ale už nikoliv v onom úsměvném smyslu (jak to mínil před druhou světovou válkou Huizinga), nýbrž v tragickém sevření. Člověk ve svém lidství mizí: Je to vpravdě ďábelská hra: diábalon je to, co štěpí, rozděluje, drobí, anihiluje. To zní jako velmi negativní až odpuzující popis, zejména pro uši křesťanů. Ale musíme mít na mysli skutečnost, že aktéři dvou světových válek a dvou totalitních systémů minulého století stáli na jistotě, že jsou pravdami absolutními, které je třeba hájit mečem. V tomto kontextu má globalizace pozitivní význam. Vede nás k toleranci, k vědomí složitosti problémů a do zápasu proti všem démonům zjednodušování, kterých se rojí všude plno. A zejména proti fanatismu jedné absolutní pravdy, jedné jedině správné a spasitelné víry a konfese. V tomto smyslu globalizace, která nám v stále silnější míře staví před oči ty druhé, ještě před desetiletím neznámé, odlišné, cizí, je osvobozujícím děním.. Pokusím se o jakousi strategii, kterou bychom si jako křesťané měli osvojit tváři v tvář globalizaci: Nebudeme vůči ní entuziasticky zastávat nekriticky pozitivní přístup. Globalizace není rájem, skutečností, kterou musíme jauchzend und jubelnd", jak říkají Němci, přijímat. Nepropadneme představě, že se musíme s globalizací smířit, že se nedá nic dělat. Nebudeme svůj duchovní zrak obracet dozadu. Nebudeme si pěstovat nostalgické paradigma světa svého mládí. Nepropadneme ani zásadnímu nepřátelství vůči globalizaci. Nedáme se cestou aktivního odporu proti ní, nepůjdeme do ulic, na barikády, ani nepropadneme pesimistickému vidění budoucnosti opřené o tzv. 5 apokalyptických jezdců: že nás čeká ekonomické zhroucení, odumírání demokracie, ekologický kolaps, pandemie AIDS, SARS a dalších nemocí, globální konflikt se silami terorismu či jiných fundamentalistických hnutí. Osvojíme si všechna dobra, která globalizační procesy přinášejí. Analogicky k tomu, jak to dělali křesťané prvních století, když se stýkali a potýkali s helénistickou kulturou a projevy římské civilizace. Kdo není proti nám, je s námi. Neztratíme při tom ze zřetele, že v tomto náročném přístupu musíme uchovat a prohloubit nejhlubší duchovní a mravní základy vlastní existence. Nedáme si našeptat, že všechno je relativní, že konzumní mentalita je vševládná. Nemusíme se přitom uchylovat do nějakého nového Kunvaldu. Uprostřed dospělého, postmoderního, globálního světa budeme svědčit o tom, že osobní integrita a bohaté mezilidské vztahy jsou obranou proti rozkladným vlivům, kterými globalizace působí. Položíme silný důraz na kulturní, vzdělanostní tradici, která je nesena celostným, holistickým přístupem. Zde se můžeme učit u J. A. Komenského: Hledat unum necessarium, které neztrácí z očí univerzální perspektivu. Labyrint světa a ráj srdce uvést do rozhovoru s Všenápravou. Spojovat osobní zakotvenost ve víře s odpovědností za své prostředí. Think globally, act locally, change individually (myslet globálně, konat lokálně, měnit individuálně). Nesmíme uvěřit postmoderní pověře, že trh, reklama jsou všemocné síly. Jestliže ovšem sami uvolníme střed své bytosti těmto hlodavcům, upadneme rychle do novodobého otroctví. Usilujme vždy znovu o exodus víry, naděje, vděčnosti a odpovědnosti. To jsou naše devízy, duchovní zbraně pro dnešek, pro tvořivý svět s globalizací; pomocí těchto civilních termínů vyjadřuji to, co apoštol Pavel v obrazu vojína (z Ef l0nn) nabízí jako paradigma pro boj o prosazení Království Božího v tehdejším světě. Křesťané musejí prokázat vlastními životy a bohatostí svých vztahů, že určité hodnoty jsou neprodejné, zóna tržních vztahů je užší, než aktéři trhu doufají. Zápas o demarkační čáry není ovšem nikdy ukončen. Je třeba restaurovat ideu živých sborů (farností) z éry normalizace, jako místa pravé komunikace ve smyslu 1K 12. Avšak obrazy, které tam apoštol uvádí, neplatí jen o církvi, to platí i o obci světské. Ve sboru i v obci, v nerozdělené odpovědnosti předvá 15

16 dějme učednictví ve smyslu Ježíšovy výzvy z Mt 28,20, předvádějme pravé následování Vzkříšeného. Komunikace různých obdarování je výrazem dialogu, vědomí, že sami nevlastníme všechny duchovní a mravní statky, že bytostně potřebujeme druhé, chceme se jim otevřít a sdílet s nimi zápasy o pravý život. Tím překonáváme strach z toho, co je cizí, z jinakosti druhých. Naopak začínáme chápat odlišnost jako nabídku k obohacení. Neměl pravdu J. P Sartre, když napsal, že peklem jsou ti druzí. Druzí nejsou ani naším ohrožením. Jsou partnery, soudruhy na cestě: Umění dialogu, pravé tolerance, sdílení, naslouchání, otevřenosti - do této školy musíme všichni jít k zápisu. Jakub S. TROJAN, přednáška z Bechyňského setkání 003 (autor toleruje redakční úpravy) Milý Bože, chci ti poděkovat za to, že se staráš a dohlížíš na všechny lidi. Jsi naším nebeským Otcem, víme, že se na tebe můžeme spolehnout. Ty nás máš všechny velice rád. Někteří z nás si to ani neuvědomují, nevědí, že jsi to právě ty, kdo nám dává ten největší dar - lásku. Velice mě trápí, když se koukám na nešťastné děti. Děti bez rodičů a hlavně bez lásky, trpící a nemocné. Dej, ať se tento pohled změní, ať se dospělí zamyslí nad tím, co dítě potřebuje nejvíce - lásku a rodinu. Amen. Modlitba z časopisu Cesta z května 2003 (tento časopis pro děti vydává Církev československá husitská ve svém ústředí v Praze) NA DOBRÉ STOPĚ duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech (vjech.kamzik@volny.cz) Praha 9, Zelenečská 34, Praha 9, tel , Jiří Zajíc (edy@adam.cz) a Petr Krampl (petr.krampl@junak.cz). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2004 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,-Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,-Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16