Povídky ze SASPI 4. Pavel Šimík (Šíma) (1. upravená verze)

Transkript

1 Povídky ze SASPI 4 (1. upravená verze) Pavel Šimík (Šíma) - 1 -

2 Povídky ze SASPI 4 (1. upravená verze) texty povídek, grafická úprava a zpracování textu: Tato kniha je v elektronické podobě. Může být šířena zdarma, avšak autor zakazuje jakékoliv zasahování do textu, včetně formátování, nebo vyjímání částí textu, pokud nejde o doslovnou citaci. Případné chyby v textu (překlepy a nedoklepy) jsou vyhrazeny

3 Předmluva Rok se s rokem opět sešel (možná je to rok a půl), co jsem vydal poslední sbírku povídek ze SASPI (literárního serveru - Společenství amaterských spisovatelů ). Tehdy jsem si říkal, že půjde snad o poslední knihu povídek. Jak se zdá, nebylo tomu tak. Přiznávám, že ne všechny povídky se povedly tak, jak jsem předpokládal. Avšak zmýlená platí i pro mne. Co dodat na závěr? Snad se vám budou alespoň některé povídky líbit. Hezký den a za rok (možná) zase na viděnou! - 3 -

4 Děti ohně Neoficiální text do Workshopu. Proč? Textík nedopadl podle mého očekávání... Nechme si zdát o konci světa pěkné noční můry a doufejme, že zůstane jen a jen u nich! Na Šímu nešímovsky krátký text... Šotkům zdar! ***** Sedím na skalní římse a dívám se na našedlý svět pod sebou. Okolo se tyčí několik dalších skalnatých velikánů. V dáli hučí a září jedna z nových sopek. Už ani nevím, zdali má své jméno. Jsem Švýcar a měl bych na to být pyšný. Žiji jen díky své vládě a studené válce, která byla impulzem ke stavbě podzemního komplexu v horách. Dnes si však nejsem jistý. Pokud by se kdokoliv před rokem 2012 zeptal, co by se stalo, kdyby se probudily všechny sopky na zemi, dostal by o takřka sto let později svou odpověď. Matička země procedila svou krev skrze nesčetné puchýře v zemské kůře. Ožily i ty nežity, o kterých si všichni mysleli, že jsou už dávno mrtvé. Bůh ohně však nezahálel a zahanbil veškerá ostatní božstva, jaké kdy lidstvo mělo. Píše se rok Měl by se psát. Lidstvo přeci přežilo a život jde dál. Ptáte se, co se stalo tak strašného? Země se rozzlobila na své děti a takřka je smetla ze svého povrchu. Je to už... Osmdesát osm let... Jak ten čas letí a svět se stále ještě nestačil vzpamatovat. Ne, nevyplnilo se bájné proroctví dávných Mayů. Přesto lidé takřka vyměnili své kalendáře za nové a nechybělo mnoho, nebylo by žádného měření dnů potřeba. Dostali jste zemi k obývání, obdělávejte ji a pečujte o ni... Tak bylo psáno. Ne, my jsme ji celou dobu plenili. Nemilosrdně a chladnokrevně! Pak přišel čas, kdy nám to matička Země vrátila i s úroky. Lidé se jako hraboši stáhli pod zem a soupeřili s krysami o pomyslné místo na slunci. Krysy byl totiž jeden z mála druhů, který se byl schopen rozmnožovat takřka mrknutím oka. Svět se navždy změnil. Zapomeňte na hollywoodské filmy. Skutečnost byla mnohem... prozaičtější. Realita předčila všechna očekávání. Ne, nedošlo k přepólování zemských magnetických pólů. Tam kde je sever je stále sever a také jih je na svém starém místě. Země se nestřetla s asteroidem či kometou. Dokonce se naše rodná hrouda nestala objetí žádné sluneční erupce. To co nás lidstvo takřka zahubilo, přišlo z hlubin Země. Teplo, které nás živí a chrání, aby se Země nestala jen kusem ledu poletující okolo Slunce. Bohužel, vše bylo trochu jinak. Všechny vážné události přicházejí nečekaně. Náhle... Člověk se ani nestačí rozkoukat. Stačí se ohlédnout do minulosti. Revoluce, války, nemoci. Kdo stál za rozhodnutím, že by se měl svět změnit? Politikové? Váleční štváči? Ekonomové? Nikdo z lidí neměl takovou moc... A Bůh? Ten se na to nejspíš jen nezúčastněně díval. Co když žádný bůh není? Co když nám v nedělní škole lhali? Kde byl Bůh? Alláh? Kršna Kde byli další bozi? Křesťanský bůh nám slíbil, že již tuto Zemi nespláchne potopou. Ne, neudělal to vodou, ale ohněm... Posedávám na vrcholu kopce a dívám se na okolní svět. Je zima. Stále sněží sníh smíšený s popelem. Čtyři roční období vystřídala věčná zima. Nová doba ledová. Ano, zemské klima se změnilo, ne však dílem oteplování, jak kdysi tvrdili vědci. Kde vůbec jsou oni slavní vědátoři? Proč nás nevarovali? Nabubřelí lidé v bílých pláštích, kteří si mysleli, že vědí všechno. Omyl, nevěděli nic, přestože přicházející signály byly stále jasnější a jasnější. Nikdo o tom nechtěl vědět. Nikdo nechtěl nic vidět ani slyšet. Nevědomost je prý sladká. Omyl, nevědomost je nejlehčí a nejpřímější cestou do pekla... Zase tu vysedáváš? zeptala se mne moje družka. Také ona byla oblečená do huňaté bundy s kapucí a teplých prošívaných kalhot. Věděla jsem, že tě tu najdu. Přišel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, zakřenil jsem se

5 Kdybych nevěděla, o čem je řeč, řekla bych, že je to děsně vtipné... odpověděla mi a dlouze se mi zadívala do očí. Sníš? Vzpomínám na staré časy... povzdechl jsem si. Věděl jsem, že si vymýšlím, narodil jsem se až několik let po celosvětové katastrofě. Co jsem mohl vědět o životě před ní? Sedla si vedle mne. Chvíli jsme jen tak seděli pod převisem pod vrcholem kopce a dívali se na temná mračna, která zemi neustále zasypávala sněhem. Jenže, to nebyl obyčejný sníh... Nevím proč, ale musím myslet na Vánoce, řekla mi zamračeně. Z tohohle sněhuláky nepostavíme... zabručel jsem. Jo, má to i svou výhodu, můžeme slavit Vánoce celý rok... Vánoce, nebyl to jeden z křesťanských svátků? Dobíral jsem si ji, historie byla jednou z mých slabostí. Ano, lidé si prý rozdávali dárky, zamyslela se. Bylo to tuším koncem prosince... Takže lidstvo dostalo před devadesáti lety dárek, na který nikdy nezapomene, zůstane-li na Zemi jediný živý člověk, řekl jsem. Třásl jsem se, ne však zimou, ale hněvem. Neustále se ptám: proč? Ale nedostávám žádnou odpověď. Víš, co stojí v písmu... nabádala mě. A přijde nový bůh se svými proroky. Země otevře svá zřídla a nebe bude zakryto mračny popela a ohně... Co když žádné náboženství nemá pravdu? Prostě jsme jen byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě? opáčil jsem. Písmo je jedna věc a realita druhou... Víš, že za tyhle řeči tě mohou hodit do lávy? zeptala se a přitáhla se blíž ke mně. Foukal dost studený vítr. Byli jsme sice ze dvou stran chráněni skalními stěnami, ale i tak dokázal být pěkně nepříjemný. Vím to, pokrčil jsem rameny. Co na tom záleželo. Jediná věc přežije vše, víra. Jak se zdálo, byla Inkvizice jednou z jejích podob. Stále platilo ono: Ve mě budeš věřit a pokud ne, skončíš v ohnivém jezeře a věčném zatracení! Oheň a síra se stala novou modlou. Lidé se naučili využívat geotermální energii, horká voda nejenže vytápí ony pomyslné skleníky, ve kterých pěstujeme rostliny, které nepotřebují sluneční světlo, ale také pohání v podobě páry naše stroje. Nastala nová průmyslová revoluce. Ne složitost, ale jednoduchost má nyní prim a rozhodující slovo. Počítače, ploché obrazovky, chytré pračky, jakákoliv spotřební elektronika, to vše vzalo za své. Ještě chvíli a zasype to celý svět... řekla mi. Mám strach, Thomasi! O nás? Ne, o lidstvo, co když jsme si to zasloužili? Co když má Písmo pravdu? Kniha Ohně není Bible... zasyčel jsem jí do ucha. Země se otřásla. Odmlčel jsem se. Co když nás Hefaistos vidí a slyší? Nyní je všude a ve všem, kam se hrabe křesťanský bůh. Bůh ohně je mnohem hmatatelnější a skutečnější. Vidíme jej na každém rohu v podobě tekoucí lávy, sirných výparů, či závějí popela. Konec světa jako trest? povzdechl jsem si. Ale jak vidíš, svět se točí dál! Nežijeme, živoříme! V bunkrech, jeskyních a domech, které to vše ustály... opáčila. Měli bychom rodit děti a znovu naplnit tuto zemi. Ale jak vidíš, není nám dáno, rodí se stále méně a méně dětí. Živoříme, zamyslel jsem se. A bojujeme o holé životy... Země se znovu znatelně otřásla. Každý den se třese. Někdy více a někdy méně. Jakoby přešla celá planeta do jiné periody. Byla snad v jiném stavu? Musel jsem se tomu pousmát. Co je tu k smíchu? Co když je Země těhotná? S kým? zeptala se. Já nevím... Otec je vždy nejistý, jako bys to nevěděla. Leze ti to už na mozek, bouchla mě do žeber. Byli jsme navlečeni jako Eskymáci, nebolelo to. Musíme jít, řekla věcně, zítra to tu bude stejné

6 Bude nějaké zítra? Musíme věřit, pokrčila rameny. Už kvůli svým dětem. Ty jsi v tom? zarazil jsem se. Jsi těhotná? A ty si myslíš, že to neustálé šukání ve svatyni boha Hefaista nemá své následky? usmála se. No... zarazil jsem se. Miluju tě, nestačí to jako pravý důvod? Čert vem nějaké náboženství... Hefaistos, Vulcanus a další. Co na tom záleží? Záleží na tom, jak se který bůh jmenuje? Změnilo by se něco? Nejspíš ne... Lide si vymysleli nové náboženství a všechna stará před tím, než se svět navždy změnil, byla rázem zapomenuta. Ti tam jsou staří proroci. Ježíš. Buddha. Mohamed. Všichni, kteří hlásali příhod nové a lepší doby. Ne, nebe je nám dnes ještě vzdálenější než kdysi. Zůstala jen potřeba víry... Budou nás hledat... usmála se. Kdyby to byl čistý sníh, hodila bych ti kuličku přímo do nosu! Jen si to zkus, zazubil jsem se. Vyjde ještě někdy slunce? Hřmělo. Bez přestání hřmělo. Ať už šlo o opravdové bouře, nebo o produkt sopečné činnosti. Ano... Já vám to neřekl? Co změnilo tento svět? Byly to sopky a zemětřesení. Vlny tsunami a otrávená atmosféra, která odrážela sluneční záření a svět takřka zamrzl až do morku kosti. S koncem roku 2012 se začaly dít podivné věci. Abych byl přesný, geologická aktivita Země od toho léta den ze dne narůstala. Zemětřesení byla stále častější a silnější a to nejen podél hlavních tektonických zlomů. Vysoké vzedmuté vlny bičovaly pobřežní města a vesnice a tak lidem nezbylo nic jiného, než se stáhnout do vnitrozemí. Vlny tsunami z roku 2004 v Indonésii a 2011 v Japonsku byly jen předzvěstí toho, co přijde. Dnes už žádné Japonsko není, zmizelo v moři. Pamatujete si na rok 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a zabila bezmála čtyřicet tisíc lidí? Sopky vybuchují odpradávna. I země se třese takřka neustále. Znamená to, že je naše planeta živá, že uvnitř nevyhasla a nezemřela. Co když je nyní nemocná? Kde však vzít lék? Roku 1902 vybuchla na ostrově Martinik sopka Mount Pelée. Zpustošila své okolí i nejbližší město Saint- Pierre a zabila několik tisíc obyvatel. Erupce Mount Pinatubo na Filipínách, která byla druhou největší v dvacátém století, zdevastovala okolí sopky do vzdálenosti sedmnácti kilometrů. V roce 1995 vybuchla na ostrove Montserrat sopka Soufriere. Zničila hlavní město i s letištěm a donutila polovinu ostrova se přestěhovat. A to nebyly zdaleka největší erupce, jaká Země zná. Stačí vzpomenout výbuch Toby v Indonésii před zhruba sedmdesáti tisíci roky. Tehdy lidstvo poprvé takřka vymřelo. Proč se vše neustále opakuje? Proč to všechno říkám? Protože všechny ty výbuchy sopek byly až do Prosince 2012 jen prskavkami. To co přišlo, se vymykalo lidskému chápání. Jako by se samotný Luciper rozhodl, že předběhne Bibli a udělá své království na zemi o mnoho let dříve. Peklo na zemi. Tak by se dalo ono období nejlépe charakterizovat. Nejdříve vybuchl Popocatépetl v Mexiku a zasypal hlavní město popelem. Pak se ve Spojených státech ozvala hora St. Helens, hned na to Mount Rainier. To už začalo být vědcům divné, co že se to vlastně děje. Dokonce se probudil i Lassen Peak a spolu s ním i další sopky na Aljašce a to byl teprve začátek. Jak plynuly týdny a měsíce, ožily i sopky v Evropě a Asii. Brány pekel se pomalu otevíraly. Eyjafjallajokull a Katla na Islandu, probouzel se i Vesuv v Itálii a vyděsil celou Neapol. Nesčetné sopky v Indonésii a na Kamčatce se rozsvěcely jako svíce. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. V prosinci se zřítil do moře na Kanárských ostrovech nestabilní svah jedné z tamních sopek. Následná vlna tsunami zasáhla jak pobřeží Evropy, tak i Afriky a Severní a Jižní Ameriky. Všechna města na východním pobřeží Spojených států přestaly během několika hodin existovat. Jakoby se všechny živly spikly proti nám. Co nezaplavila voda, zasypal popel z nebe. Přestalo se létat. Nebylo kam. Ne hroby, ale země se začala otvírat. Vzduch byl tolik nasycen popelem, že cesty letadly docela znemožnil. Na letadla sedal na zemi popel a prach. I pozemní doprava brzy - 6 -

7 uvázla v napadané strusce a prachu. A co bylo ještě horší, lidem začínaly docházet potraviny a pitná voda, protože popel kontaminoval nejen zemědělské plodiny, ale i zásoby povrchové vody. Většina měst ve světě čerpala vodu právě z přehrad a řek. Zvěř, která neměla co jíst, umírala v neskutečných počtech. Stejně tak byla zničena i úroda na polích. Obiloviny, rýže, zelenina i ovoce... Vypukly první nepokoje. Jedna vláda padala za druhou. Nastaly lokální konflikty. Lidé brali zákon do svých rukou. Anarchie. Tak by se to dalo nazvat nejlépe. Lidé umírali nejen hlady, ale i na následky nemocí a také díky malým válkám o zdroje pitné vody a potravin. Přežívali jen bohatí a vlivní. Lidstvo se dostalo na šikmou plochu. Co bude dál? Kdo bude rodit a vychovávat děti? Čím je nakrmíme? Jak budeme dále existovat? Veškerá naše technologie a vědecký pokrok jakoby den ze dne pozbyl smyslu. Vrátili jsme se do doby kamenné. Ke konci roku 2012 vybuchl Yellowstone. Jeden ze supervulkánů na zemi, aby dokonal dílo zkázy. Kde byly předpoklady vědců? Celá Severní Amerika byla zničena. Zatímco zbytek světa zasypávaly popelem a lávou další probuzené sopky. A ďábel, možná i sám Satanáš si mnul ruce. Ovšem, zbude-li někdo, komu bude moci vládnout. Lidé umírali denně po desetitisících. V polovině roku 2012 nás bylo na Zemi víc jak sedm miliard, v polovině následujícího roku nás nebyla víc jak polovina. Během šesti měsíců zemřely tři miliardy lidí. A další pomalu umírali. Nastalo kataklyzma nebývalých rozměrů. Velká města zasypaná popelem a zalitá lávou zela prázdnotou. Jejich mrakodrapy trčely k nebi jako varovné prsty. Kdysi prý Bůh řekl, že lidé nejsou více nežli hlína. Z hlíny jsme vzešli a ve hlínu se proměníme. Možná měl pravdu. Všichni jsme byli a jsme jen popelem. Země se stala jedním obřím krematoriem a sežehla bez milosti ze svého povrchu takřka celé lidstvo. Koho nespálila, zemřel hladem a žízní. Když se na to vše dívám s odstupem času, říkám si, zdali je to všechno pravda. Co když jen sním? Co když se jen nemůžu probudit ze zlého snu? Malá noční můra... Lidé už nikam necestují, protože není kam. Jídlo si obstarávají ze skleníků a podzemních farem. Tisíce rostlin a živočichů zmizelo ze zemského povrchu a již se nikdy nevrátí. Velká města na Zemi zmizela také a není tu nikoho, kdo by je vyhrabal z prachu a popele. Slavné Pompeje u Neapole se staly s okolím Vesuvu novodobým pohřebištěm. Jen málo míst bylo ušetřeno. Kdyby k nám přiletěli mimozemšťané, nezjistil by na povrchu žádnou lidskou aktivitu. Kam se podělo sedm divů světa? Bylo vůbec s podivem, že lidé přežili. Chtěl bych se znovu narodit v jiném světě... řekl jsem. Znovu ses zasnil, už tu byly hlídky, jestli se nám něco nestalo. Nejsi jen tak někdo, jsi primátorem a máš na starosti jedno z měst, které tu ještě na Zemi zbylo... řekla mi vážně. Město? zamračil jsem se. Jsme jako králíci, žijeme v podzemí, jíme a pijeme v podzemí, rodíme se a umíráme v podzemí a páříme se pod zemí... Jsi hrozně sarkastický... ušklíbla se. Za chvíli zapadne slunce a bude tu hrozná zima, měli bychom už jít, pokud nechceš, aby z tebe byl jeden kus ledu... Změnilo by se něco? opáčil jsem. Přežíváme... Kde je naše kultura? Věda? Umění? Vše pohřbil popel a láva. A sníh... Musíme přežít, už kvůli našim dětem, usmála se. Já zapomněl... začervenal jsem se studem. Jak dlouho bude trvat, než znovu osídlíme celou Zemi? Než budeme žít jako kdysi? Psát knihy? Skládat hudbu? Točit filmy? Pracovat a žít? Jít vstříc novým zítřkům? Bůh na nás nezapomněl, řekla mi. Hefaistos? Nebo Vulcanus? Ne, ti určitě ne, tohle je jejich práce... mávl jsem rukou. Během dalších let se sopečná aktivita pomalu ustalovala a vracela k normálu. V polovině jednadvacátého století se takřka všechny sopky uklidnily. Ovšem na Zemi nebylo od té doby nic v běžných kolejích. Neexistovalo žádné měřítko, zbyl jen zničený svět a lidstvo na okraji vyhynutí

8 Vzniklo také nové náboženství. Staré bohy odvál čas. Války vystřídal boj o přežití. Lidé si vybudovali města pod zemí. Vrátili jsme se na úsvit věků. A všechna naše hrdost byla sežehnuta a pohřbena pod popelem. Nelétaly letadla, nejezdily vlaky ani automobily. I lodě byly zničeny. A ty které přežily, zvolna rezivěly v přístavech, či vyvržené na břeh jako bájné velryby. Jonáš by jen tiše zíral. Továrny, elektrárny, přehrady, to vše leželo v troskách. Nerouhej se! dala mi pohlavek. Nerouhám se... řekl jsem smutně. Půjdeme... Vrátíme se do nor a jeskyní jako na začátku věků! Prošli jsme úzkým vchodem ve skále do města ukrytého v hoře. Čekaly na nás potemnělé chodby a poloprázdné místnosti, které byly cítit po síře. Kdokoliv se opřel rukou o žulovou stěnu, mohl cítit tep Země. Odněkud se ozývalo krysí zapištění. Železná vrata se za námi tiše zavřela. Tiše? Ne, s tichým skřípotem. Jako bych slyšel citovat našeho velekněze: A železná vrata zalitá ohněm a sírou se za rachotů hromů budou otvírati a zavírati, aby oddělily svět vně a svět vevnitř... Vítejte doma, a buď spasen každý, kdo pohlédne s čistým srdcem do posvátného ohně, jež vyrazil z hlubin země... Ano, náš svět již dávno přestal existovat. Zůstala nás sotva miliarda. A stále umíráme. Chybí nám denní světlo. Slunce se k nám skrze temná mračna nedostane. Jeho kotouč se stal součástí bájí i našeho náboženství. Jsme albíny nového věku. Zakrslou slávou dávných staletí, jakoby mezi úsvitem a koncem lidstva nestálo několik tisíc let. Uvidíme znovu modré nebe? Stromy a zelenou trávu? Budeme skotačit pod slunečním kotoučem se svými dětmi? Kdo ví. Až to všechno skončí, za jakého boha vyměníme ty stávající? Má vůbec cenu věřit? V co, nebo v koho? Naděje zemřela na povrchu a nám nezbylo nic, než víra v to, že jednou zase uvidíme nebe. Naše města dostala čísla. I my máme namísto příjmení jen hromadu číslic. Stali jsme se vězni ve svém vlastním světě. Já mám tu čest být velitelem jednoho z oněch vězení. Jíme to, co nestačil zničit zub času. I o pitnou vodu je nouze. Chybí nám vitamíny a minerály. Kdysi vědci plánovali lety do vesmíru. Cesty na Mars a na další vzdálené planety Sluneční soustavy. Jak by asi lidé čas strávený mimo domov snášeli? Fantazie vědců se však míjela s realitou dnešních dnů. Sami jsme dnes cestovateli v cizím světě a naše domovy jsou osamocenými vesmírnými loděmi. Kolik že je těch lodí? Jejich počet je takřka biblický: 666. A my neseme hrdě číslo Jedna. Jednička jako nový začátek. Byli jsme prvními a doufáme, že ne posledními lidmi, kteří se rozhodli, že se nenechají porazit. Jsme přeci děti ohně a k němu také s nadějí vzhlížíme. Snad k nám bude nový bůh milosrdný. Nakonec, jaký by to byl bůh, kdyby nechal zahynout všechny své děti

9 Krev není voda Zdravím všechny příznivce fantasy žánru. Osobně mu příliš neholduji, ale chtěl jsem napsat kratší příběh pro jednoho autora na SASPI (není to poprvé co jsem s někým, nebo pro někoho něco napsal). Dovolil jsem si od jednoho z uživatelů půjčit jeho "nick", snad se na mne Dandy nebude zlobit, že jsem si půjčil jeho jméno pro svého hrdinu. Jde víceméně o takovou "rychlovku", ale to vůbec nevadí... Hezký den a šotkům zdar! ***** Smrákalo se. Slunce už dávno zmizelo za hradbou nedalekých hor. Jejich nebetyčné vrcholky byly po celý rok pokryty sněhem a ledem. Ne nadarmo se jim říkalo Sněžné hory. Z nížin se hnal nejen čerstvý vítr, ale i temná mračna, která nevěštila nic dobrého. Dandy se napřímil v sedle svého věrného černého přítele a poplácal jej po pleci. I kůň cítil, že přijde pěkná slota a nejspíš zmoknou dřív, než dojedou do města. A hnát se k cíli cesty nemělo cenu, přestože hradby Města pod Sněžnými horami byly již na dohled. Otázkou bylo, kdo bude u města dříve, zdali Dandy nebo bouře, která se ozývala stále častějším hřměním. Několik kapek skropilo i Dandyho kožený kabátec, který měl navlečený na bílé košili, stejně tak i kalhoty z poněkud hrubšího sukna. Ne že by byly nepohodlné, ale o to více vydržely a neodíraly se o sedlo při jeho dlouhých cestách po Kraji. Dandy byl sirotek. Narodil se prý v jedné vesnici ležící kdesi za obzorem směrem k nekonečným nížinám. Jeho vesnice zabírala celou plochu malého kopce postaveného jako dětská bábovička nedaleko malé říčky. Větrná Hůrka, tak se jeho rodná ves jmenovala. Honosný název pro několik domků, kostelík, hospodu se střechou trochu nakřivo a několika kupami kravské mrvy. Dandymu to však nevadilo. Byl pyšný na to, že patří k početnému, o to však více hrdému národu pastevců a zemědělců, kteří se ještě zaobírali tradičním zemědělstvím, ať už šlo o pěstování kukuřice či chov dobytka. Na rozdíl od svých soukmenovců měl však jiné plány. Šel po stopách svého otce, který ve Sněžném městě jak mu Dandy sám říkal dělal kdysi hlídače u jedné z jeho bran. Hromotluk od Jižní brány, jinak mu neříkali. Čas však semele vše, nejen lidské osudy, ale i sny. Dandy osiřel a všichni ve vesnici se mu vysmívali, protože byl jiný. Protože si dovolil snít a chodit s hlavou v oblacích. Chtěl být slavnější než jeho otec. Asi zmokneme... řekl zamračeně. Kůň souhlasně zaržal. I kdyby se rozjeli tryskem k nejbližší městské bráně, zmokli by i tak do poslední nitky. Dandy pořádně zajistil koženou kabelu zavěšenou na sedle po své pravé straně, stejně tak zabalil do pruhu látky i svůj krátký meč, který mu zůstal po otci. Co na tom, že se příliš nehodil k obraně na cestách? Pořád byl lepší než dýka. Byl prodlouženou rukou každého, kdo chtěl bránit nejen svůj život, ale i skromný majetek. Každému, kdo jej viděl, mělo být jasné, že se jeho majitel nevzdá zadarmo. Znovu zahřmělo. Dandy pobídl koně do rychlejšího kroku, ale do běhu jej nepopohnal. Než dojel k bráně byl mokrý jako myš. Strážný u brány na něj podezíravě pohlédl, avšak nejspíš mu byl Dandy povědomý, protože se jej nesnažil ani zadržet. Dandy se na chvíli zastavil pod obloukem brány, která mu na malý čas poskytla alespoň bídnou ochranu před padajícím deštěm. Kůň několikrát souhlasně přešlápl na místě. Jak se vede? zeptal se Dandy strážného. Jak asi? opáčil strážný. Počasí na draka. Chčije a chčije... Nejsi ty syn Hromotluka? To jsem mu tak podobný? zazubil se Dandy. Ne, zavrtěl strážný hlavou a přendal si kopí do druhé ruky. U boku se mu houpal podobný meč, jaký měl Dandy u sebe. Ale tvůj otec si ve městě udělal jméno... Byl to dobrý chlap! - 9 -

10 Díky, přikývl Dandy na souhlas. Ale ani to mu nepomohlo, když vás přepadli skřeti z Dolů pod Sněžnými horami. Nepomohlo, ale tvůj otec byl první, kdo zatroubil na poplach a pustil se do boje. Neutekl jako mnozí vojáci, kteří nejprve přiběhli na pomoc a pak vzali nohy na ramena s ocasem staženým mezi nohama... Jako psi... řekl strážný smutně. Pro tebe je město vždy otevřené! Je ve městě něco nového? zeptal se jej Dandy, zatímco kůň nespokojeně pošlapával na místě. Prý byla otevřena aréna pro bojovníky z celého Kraje? Přesně tak... pokrčil strážný rameny. Ale ne proto, aby se tu bojovníci ukázali a předvedli, ale proto, aby si radní napěchovali truhly dukáty. Jakoby nestačilo, že na čas skončila ta táhlá válka se skřety a trpaslíky, musí se tu konat ještě takové trapné divadlo... A přihlásilo se hodně soutěžících? zeptal se jej Dandy. Chtěl by ses přidat? zazubil se strážný. Nevím, jestli by to tvůj otec schvaloval, kdyby žil... Nejspíš ne, jen mě to zajímá. Nikdy jsem se žádné bitvy nezúčastnil, natož souboje muži proti muži, řekl Dandy zamračeně. Pojedu, můžete mi doporučit nějaký dobrý hostinec? Tady se to pořád mění a já tu už nebyl aspoň dva roky... Od té doby, co otec umřel, jsem byl na cestách po Nížině. A našel jsi tam něco zajímavého? Vesnice jako vesnice. Prý na konci Nížiny leží Velké moře s bohatými městy, kam jezdí velké lodě s hromadou drahocenného zboží... podrbal se strážný na hlavě, div mu z ní nespadla železná přilbice. Ale asi to jsou jen povídačky... Tak daleko jsem nebyl, souhlasil Dandy. Hostinec u Zlomeného groše ještě stojí? Co by nestál? pokrčil strážný rameny. Sám tam chodím. Ale... uvidíš sám. Ceny šly nahoru a kvalita jídla a pití krapet dolů. Kdo však není fajnovka, neohrne nos! Zkusím se tam podívat, řekl Dandy a pokynul strážnému na pozdrav. A díky... Není zač, zamával mu strážný na pozdrav a pak už jen nepřítomně civěl kamsi do dáli, zatím co z nebe stále padaly proudy vody a nad jeho hlavou se snad ženili všichni čerti. Blesk stíhal blesk a hromobití bylo tak silné, že se Dandymu zdálo, že se jeho kůň co nevidět splaší. Tak a jsme doma... řekl, když předával koně muži ve stáji. Strčil mu do ruky měďák, aby se o koníka řádně postaral. Chvíli se díval, jak jej muž přivazuje na místo, do žlabu mu nalévá vodu a chystá i trochu ovsa. Když se dal do vytírání jeho hřbetu, odešel Dandy do hostince. Už ode dveří slyšel zpěv přiopilých štamgastů a klepání tupláků o stoly. Nadechl se a vstoupil do lokálu. Dobrý den vespolek, pozdravil slušně. Místnost na okamžik utichla. Kdo neměl kalný pohled natolik, aby rozeznal ženu od muže, na chvíli pohlédl na nově příchozího, aby se znovu vrátil ke své předcházející činnosti. Co to bude? zeptal se jej bodře tlustý hostinský. Dandy se na chvíli zamračil, aby pak dal hostinskému do ruky stříbrňák. Ten jej znalecky potěžkal v ruce a pak do něj kousl. Co si pán bude přát? Trochu vařeného masa, kousek chleba a krapet vína... řekl Dandy. Sedl si kousek od dveří. Meč měl stále zabalený v hadru, kabelu si pověsil na židli tak, aby nebyla hned po ruce. Ne že by se bál, že jej někdo okrade, ale chmatáků bylo všude dost. Přeci jen už mu neteklo mléko po bradě. Nemáš chuť si na chvíli orazit? zeptala se jej žena v nejlepších letech. Byla sice krev a mlíko a vrásky její pleť ještě tolik nehyzdily, ale Dandy neměl na ono chvilkové potěšení chuť. Páníček je snad upejpavý? Ne, díky, usmál se. Chvilkové potěšení mne neláká... Aha, tak páníček už má ženskou, nebo ohrnuje nos? zamračila se naoko. Připadalo mu, že jej buďto zkouší, nebo si z něj jen tak utahuje. Pohlédl do jejích hlubokých modrých očí, aby v nich poznal ještě něco jiného, než co by nečekal od lehké ženy. Moudrost přicházející s prožitými léty. Kolik jí mohlo být? Možná již čtyři křížky, přesto byla stále žádaná. Dbala o sebe a nebyla jako jiné ženy, kterým bylo jedno, jak na ostatní působí. Jakoby mu na ní něco nesedělo

11 Opravdu vás nechci urazit, ale když ne za lásku, mohl bych vám zaplatit za informace, jste světa znalá a určitě víte o všem, kde se co šustne... začal diplomaticky. I na to slyším, tak povídej, přikývla hlavou a přisedla si. Rukou kývla na hostinského, aby jí přinesl krapet něčeho ostřejšího. Zaplatíš mi i pití? Zaplatím, vím, že na světě není nic zadarmo! usmál se. Mohl se v jejích modrých očích utopit. Tak co to bude? dala si hlavu do dlaní a dívala se na oplátku do jeho černých očí, které byly stejně temné jako jeho vlasy a možná i myšlenky. Něco od otcovy smrti mu nedávalo spát. Znala jste Hromotluka? Byl to můj otec a dělal strážného... začal. Znala, byl mým častým zákazníkem, taky na mně mohl oči nechat, usmála se smutně. Proč se ptáš? Jsem jeho syn... Aha, zamyslela se. A? Víte, co se tehdy přesně stalo? Tvůj otec se bil jako lev, než byl zabit skřety, mnoho jich pobil. Neznala jsem statečnějšího muže a neznám jej ani doposud. Pokud máš jen z části jeho krev, jsi určitě alespoň z poloviny silný, jako byl on... Proč se město dozvědělo o přepadení tak pozdě? nechápal. Tehdy taky vydatně pršelo. Skřeti přišli z bouří. Byla silnější než tato, která teď venku řádí. Hromobití také vydatně třáslo nejen s okenicemi, ale i se samotnými domy. Několik blesků zapálilo i nějaká ta stavení ve městě. Nastal prostě zmatek nad zmatek. Přívaly vody toužily spláchnout vše ve svém dosahu. Zdálo se, že si ten nečas skřeti prostě u někoho vyprosili a já bych nedala ruku do ohně za to, že ten nečas přivolal někdo z potulných kouzelníků, kteří každý rok táhnou křížemkrážem Krajem... řekla mu a napila se z postavené sklenice z hrubého skla. S třísknutí ji položila na stůl a zeptala se: Nedáš si taky? Na tátu? Kůže se musí zapít! Dám si, souhlasil Dandy. Žena kývla na obsluhu a za chvíli oba do sebe obrátili další díl kořalky. Otec vás měl rád? Měl i neměl. Nejvíce mluvil o tobě, pokud jsi opravdu jeho syn... řekla tajemně. Jsem, souhlasil Dandy. Dandy z Větrné Hůrky? zamračila se, že by i mléko zkyslo. Brzy se však její tvář změnila a ozdobil ji bodrý úsměv. Nikdy jsi nepoznal matku? Bohužel ne... pokýval odmítavě hlavou. Hned na to mu však v hlavě uchytila myšlenka pochybností. Vy jste... Znala jste ji? Mohla bych jí být... řekla náhle. Dandy málem spadl ze stolu. Jeho matka je... Nu, proč ne? Každý se musí nějak živit. Ale... Zapřel mne před tebou, nechtěl, abys to věděl... řekla mu a vážně mu pohlédla do očí. Styděl by ses za mne? Já... zamyslel se. Nevím... Změnilo by to něco? Hej, divoženko, zavolal na modrookou ženu kdosi od stolu okolo. Chceš toho mládence do postele, nebo ne? Co je ti do toho? zakřičela na něj. Starej se o svý... Nebude vám vadit, když vám nebudu říkat mami? Myslel jsem, že jsem se narodil na Větrné Hůrce! zamračil se Dandy. Vždy jsem měl jen otce a měnit to nehodlám... Ale je mi ctí a rád se k vám budu hlásit! Taky že ano! Doba byla zlá... Máš dobré srdce, přikývla. Krev není voda, Dandy! Co ještě víte? zeptal se jí. Venku zahřmělo tak silně, až se roztřásly i dveře od hospody. Hned na to se ozvalo temné zaklepání. Pak kdosi v černé kápi vešel do hospody a ta rázem utichla jako mávnutím kouzelného proutku. Tady je zlaťák a chci tu nejlepší cimru! ozval se neznámý a hodil peníz hostinskému. Ten jej

12 chytil v letu a úslužně se uklonil. A taky mi pak přines něco k jídlu a pití... Služebníček, uklonil se majitel podniku a zavedl svého hosta do patra. Kdo to byl? zeptal se Dandy ženy. To netuším, pokrčila rameny. Nejspíš nějaký pocestný, kdo jiný? Kdo ví, co skrývá pod svým pláštěm. Ale i tak. Jako bych ten hlas už někde slyšela... Dandy pohlédl na zamyšlenou ženu. Co všechno věděla? Co všechno jí muži prozradili ve slabé chvilce? Jaká tajemství se skrývala v její mysli? Co mu hodlala prozradit a co naopak utajit? Vypadal jako kouzelník... řekl Dandy zamyšleně. Třeba jako jeden z těch, který tehdy seslal na město tu slotu. Skřeti, nedaleko města byli spatřeni skřeti, zahulákal jakýsi zmoklý voják, který vběhl do hostince, napil se z nejbližšího poháru s vínem a zase zmizel v temné uličce. Historie se opakuje? Měl bys udělat dvě věci: odejít, dokud je čas, nebo... řekla mu modrooká žena. Nebo? Bojovat na straně města! usmála se. Nehodlám tu dnes zemřít! řekl jí. Já také ne, usmála se. Ale čas je nelítostný a události nás mnohdy semelou. Měl bys jít a udělat čest svému jménu. Proč jinak bys měl ten meč zabalený v látce? Není obyčejný! zašeptal Dandy. Já vím, byl tvého otce, běž a zabij několik těch potvor a pak se zase vrať! pohladila jej po tváři. Běž, můj synu! Dandy u ní nechal svou kabelu a vydal se s taseným mečem k branám města. Otec jej naučil nejen základům boje s mečem. Uměl zacházet i s kopím a dokonce obstojně i střílel z luku. Proto se mu doma ve vesnici smáli, že měl jít za vojáka a nepachtit se s hnojem. On však dodržel svůj slib a držel se dál od zbraní, jak jen to šlo. Raději si hrál tu na obchodníka a tu na pastevce, aby nemusel jít do boje a prolévat svou krev za druhé. Dnes však nebylo zbytí... Bil se jako lev. Každou ránu vracel s dvojnásobnou silou. I přestože byl dobře stavěný a při síle, brzy mu došly síly a proto vzal jednomu padlému vojákovi luk se šípy a posílal tato zašpičatělá žihadla vstříc ošklivým skřetům, kteří se nejasně rýsovali za svitu pochodní a blesků křižujících se na nebi. V tu noc zemřelo mnoho dobrých mužů. Mnohé z nich neznal a viděl je poprvé. Všechny obránce města však semkla dohromady potřeba ubránit kus rodné hroudy. Pokud by skřeti vyplenili i Sněžné město, kam by se lidé uchýlili? Škoda, že tu nejsou elfové, ale ty už lidé dlouho nezajímají. Raději sedí ukrytí v Hlubokém hvozdu, než aby nám přišli na pomoc... stěžoval si jeden z obránců. Brzy na to jej proklal oštěp jednoho ze skřetů. Za několik minut došly i Dandymu šípy. Přecházel z místa na místo a padlým mužům bral již nepotřebné střelivo. Zdálo se, že bouře neustává a že jsou skřetů hordy. Ani jich neubývalo. Zatímco obráncům docházely síly. Brány i hradby sice stále odolávaly, ale pokud se nestane zázrak, může se stát, že Sněžné město padne. Chtělo by to čaroděje, ozval se další z obránců. Statečně posílal šíp za šípem a odrážel mečem přilétající kopí. I na něm byla vidět únava. Řada obránců stále slábla. Pak začaly odněkud dopadat i kameny veliké jako kola od vozu. Skřeti s sebou přitáhli i katapulty. Osud města se zdál být zpečetěn. Čaroděj, řekl si Dandy. V hostinci jeden odpočívá. Proč se nepodílí na obraně města? Nebo patří ke skřetům? Co když jde o čaroděje temných sil? Dandy se rozběhl do hostince šerými uličkami, které osvětlovaly jen osamělé pochodně ukryté před deštěm v podloubí či pod stříškami. I sem doléhal ryk boje a křik mužů. Bouře nebouře. Dandy vrazil zadýchaně do hostince a houkl na hostinského: Ten muž v kápi, kde se ubytoval? Zavedu vás tam, kývl hostinský na Dandyho

13 Co si přejete, mladý muži? zeptal se muž v kápi Dandyho, který vběhl do místnosti, kterou obýval. Neměl s sebou takřka žádná zavazadla. Jen velký ranec ze zvířecí kůže. Kápě ležela na židli u krbu v němž hořel oheň. Muž se šedými vlasy a vousy kouřil fajfku a hleděl do plamenů. Jste kouzelník? zeptal se jej Dandy. A kdybych byl? odpověděl mu kouzelník otázkou. Patříte k nim? nenechal se Dandy odbýt. Ke komu? otočil se k němu postarší muž a zabořil svůj pohled do mladíkových očí. K nim? Ano, souhlasil Dandy. Myslíš si, že jsem ty skřety přivedl já? rozesmál se starý muž. Ano, nebo je to jinak? zeptal se jej Dandy. Čas běží... Nepatřím k nim... řekl mu. A proč bych vám měl pomáhat? Když padne město, zemřete i vy! Skřeti neberou zajatce! Vidím ti až do žaludku, řekl kouzelník Dandymu. Vím o tvé minulosti víc, než si myslíš a sám dovedeš představit! Pomůžete nám? naléhal na něj Dandy. A co bych měl podle tebe udělat? zamyslel se kouzelník. Jít s tebou na hradby a nechat se zabít? Jste kouzelník... Jsem a možná i nejsem... řekl starý muž. Oheň v krbu na chvíli zahořel o poznání více. Vrať se na hradby, uvidíme! Jestli nám nepomůžete, vrátím se a zabiju vás, pokud to neudělají skřeti! řekl Dandy, otočil se na místě a nasupeně odešel z místnosti. Kouzelník se zahleděl do ohně a řekl si pod vousy: I to se může stát, mladý muži, i to se může stát... Dandy se vrátil na hradby. Zdálo se, že do města ještě skřeti nevnikli, přestože obránců kvapem ubývalo. Kameny mu létaly nad hlavou a ničily střechy, okna i zdi domů. Obrannou zeď města se jim však prorazit nepodařilo. Dandy hleděl no deštivé noci. Měl pocit, že dnes snad nevyjde slunce. Skřetové pozměnili taktiku a vydali se k hradbám s dlouhými žebříky. Bylo jich mnoho a obránce mohli snadno přečíslit svou převahou. Pokud se jim podaří vniknout na hradby a pobijí tu hrstku mužů, kteří ještě nepadli, město určitě padne. Kouzelníku, zakřičel Dandy do noci. Proč nic neděláš? Nač tu potom jsi? Hned na to se kolem hradeb u příkopu na okamžik rozzářilo slabé načervenalé světlo. Vypadalo to, že jej skřeti ani nepostřehli, nebo si byli jistí svým vítězstvím. Na jednoho obránce jich bylo snad desítky, ne-li stovky. V tu noc se stala zvláštní věc, žádný skřet nepřekročil onu pomyslnou hranici, jakoby se z příkopu pod hradbami stala další neviditelná zeď. Každá příšera, která se pokusila vyšplhat na hradby, zemřela. A nepomohly ani čáry kouzelníků na straně skřetů a trpaslíků. Co to? Dandy zůstal zaraženě přikrčeně stát za hradbami. Kameny, šípy a kopí stále létaly vzduchem, ale žádná kreatura nevstoupila do města. Byl onen kouzelník natolik silný, že mohl zadržet tak silnou armádu, nebo jich bylo více? Město útok skřetů ustálo. S rozbřeskem se pláně okolo něj zaplnily mrtvými těly obránců i útočníků. Zbytek armády skřetů odtáhl kamsi k Sněžným horám. Bylo po všem. Co bylo ještě tajemnější, kouzelník z hospody zmizel jako pára nad hrncem. Trvalo týden, než lidé z města odtáhli všechna mrtvá těla skřetů na hromadu a zapálili je. Své padlé pohřbili se ctí. Škody na domech budou opravovány ještě celé týdny. Ženy se postaraly o raněné a vojáci, kteří nebyli zaměstnáni u stráže, se vydali do Kraje, aby naverbovali další členy domobrany. Kdo ví, kdy skřeti znovu zaútočí. Dandy dostál svému slovu i jménu. Pomohl ubránit město, ovšem jméno kouzelníka i jeho původ se mu nepodařilo objasnit. Jakoby se po něm země slehla. Jsem ráda, že jsi přežil, řekla mu v tom samém hostinci modrooká žena. Tvůj otec by na tebe byl pyšný!

14 Já vím, souhlasil. I on utrpěl řadu pohmožděnin a škrábanců. Obrana města nebyla procházkou růžovým sadem. Jsem rád, že jsem obstál sám před sebou... Zůstaneš, nebo odejdeš a půjdeš svou cestou? zeptala se jej. Ještě nevím... pokrčil rameny. Nikoho nemám... Ano, přikývla hlavou. Třeba jsem tvou matkou, třeba nejsem! Mluvíš jako ten kouzelník, šťouchl ji Dandy do ramene. Ale jsem rád, že mám u sebe alespoň někoho, kdo zná mého otce... To já také, Hromotluk byl správný chlap do nepohody! Co na tom, že neměl rád stálou lásku? Žádná žena u něj dlouho nevydržela, ale nebyla to jeho chyba... Krev není voda, Dandy! usmála se žena bodře. Třeba se zase potkáme! Určitě! podal jí Dandy ruku. Svět je nakonec malý... Ano a vydrží jen ti, kteří mají dobré a široké srdce, přikývla. Třeba to ten kouzelník o tobě věděl, proč jinak by ti pomohl? Znáš ho? zeptal se jí Dandy náhle. Modré oči oné ženy na malý okamžik potemněly. Znám, přikývla. Ale ještě není ten správný čas, abys jej poznal... To vůbec nevadí, přikývl Dandy hlavou. Půjdu se projít po městě, třeba mě bude někde potřeba. Doma mne stejně nic nedrží! Ano, usmála se žena. Možná se Sněžné město stane tvým novým domovem... Dandy se vydal do ulic města vstříc novým a nepoznaným událostem. Lákala jej podívaná na hry pořádané v aréně. Přeci jen byl zvědavý, kdo ze soutěžících a bojovníků toužících po prolévání vlastní krve onen další velký útok na město přežil. Ale to je již jiný příběh, ovšem... Stále měl podivný pocit, jakoby jej onen kouzelník doprovázel na každém kroku a tiše se mu smál do ucha. Věřili byste tomu?

15 Svět v očích zřít... Nový workshop s docela pěkným a zajímavým námětem: konec světa! Tak proč nevložit i své želízko do ohně? Hezký den a šotkům zdar! ***** Na začátku byla tma. Ono většinou na začátku bývá tma. Nehmotná, všudypřítomná a nezměřitelná, rozprostírající se v trojrozměrném prostoru. Tichá a tíživá. Ne jako když zavřete oči. Je mnohem výraznější a reálnější. Prý i před tím, než vznikl svět, byla tma. Pak kdosi luskl prsty a řekl: Budiž světlo! Tu náhle proniklo tmou oslnivé světlo. Ne, nebylo to slunce, co ozářilo onu nekonečnou čerň. Světlo mělo spíše kuželovitou podobu. Nořilo se do tmy pouze jedním směrem, jako by kdosi v oné tmě rozsvítil baterku, či spíše reflektor. Se světlem přišlo i teplo. Dá to rozum, vyzařované světlo s sebou nese i částečky tepla. Fyzika v praxi. Nyní tu máme světlo a tmu. Ovšem žádné stíny. Žádný kontrast mezi oběma světy. Světlo se nořilo do tmy postupně a s vektorem vzdálenosti od zdroje sláblo, až zmizelo docela. Pokud šlo o světlo promítačky v opuštěném kinosále, chybělo tu už jen plátno. A kdo ví, třeba onen světelný kužel ozařuje nějakou tu projekční stěnu, jen ještě není patrná. Pak cosi hlasitě cvaklo a ozval se tichý šum. Spolu se světlem se přidal i zvuk. Nejsme tedy ve Vesmíru, tam se zvukové vlny nemají v čem šířit, je v něm přeci jen vzduchoprázdno. Jsme tedy v místnosti? Obraz se změnil. Na konci světelného kužele se objevil nejasný obraz. Číslice. Obraz se zaostřil. Je to jasné, dostavil se i čas, protože každý začátek musí mít zákonitě i svůj konec. Dvojrozměrný obraz na plátně ukazoval jakousi ulici na předměstí. Tuctové domy s tuctovými zahradami a ploty. Mezi nimi vedla asfaltová ulice s příjezdovými cestami do garáží. Tu a tam před nějakou dokonce stálo i opuštěné auto. Stromy se nejistě komíhaly ve větru. Čas od času z jejich korun spadl na zem žlutohnědý lístek. Spolu s odpadky se ulicí hnal i prach. Zdálo se, že je ulice již nějaký čas opuštěná. Obraz se změnil. Ještě ne v ději. Z dvojrozměrného se stal třírozměrným. Plátna nebylo potřeba. Svět vysílaný z promítacího přístroje se stal reálným a skutečným. Stal se kostkou, či koulí ve tmě obklopen světlem. Došlo ke střihu a děj se přesunul do jednoho z domů. Do pokoje. Nešlo o kuchyni. Ani o pracovnu. Vypadalo to na dětský pokoj přeplněný hračkami. Plyšoví medvídci, štíhlé ledabyle oblečené plastové panny, domeček pro panenky... Náhle se čas zastavil. Kdosi, kdo stvořil tento svět z ničeho a v ničem, náhle zastavil chod času. Proč asi? Nejspíš v domě někdo scházel. Lide? Zvířata? V pokoji se náhle objevilo malé dítě. Holčička. Měla na sobě bílé tričko a kostkovanou sukni. Byla bosa. Stála uprostřed pokoje a dívala se na nepořádek v pokoji. Kdopak to asi uklidí? Mamííí! zakřičelo dítě. Mamííí... Copak je? ozvalo se z domu. Takže přeci. Dům má své nájemníky. Ale jak je to možné? Kde jsou ostatní lidé na ulici? V dalších domech? Jak je možné, že v opuštěné čtvrti bylo v jednom domu malé dítě? Kde se tam vzalo? Patřilo snad tomu pokoji? Neměl by pokoj patřit dítěti? Kde měla ona holčička své rodiče? Přeci jen, nemohla v tomto světě existovat jen tak, sama pro sebe. Potřebovala jídlo, pití, spánek, čas na hraní a hlavně... potřebovala své rodiče. Zázemí a pocit bezpečí. Mamííí, kde jsi! volala holčička dál a kývala přitom hlavou. Dlouhé zapletené copy jí vlály kolem uší. Zdálo se, že se holčička zlobí. Maminka však nepřicházela. Maminko, kde jsi? Mám tě ráda a potřebuju tě

16 Copak je, broučku? vešla do pokoje žena ve středních letech. Vzala dítě do náručí a konejšivě jej pohladila po vlasech. Co pak se stalo tak strašného? Všichni umřeli... řekla holčička. Jak to? nechápala jej matka. Všichni jsou mrtví! rozplakalo se dítě. A kdopak? pohoupala jej matka v náručí. Panenky a zvířátka ve tvém pokoji? Ne, mami, zaštkala holčička. Všichni lidé... V téhle ulici? zamyslela se matka a postavila holčičku na zem. Ne, všichni lidé na světě! zamračila se, že je její matka tak nechápavá. A to jsme tu zůstaly samy? klekla si matka k dceři a pohlédla jí do velkých modrých očí. Jen my dvě? A co táta? Ten je také mrtvý! řekla holčička. A ty taky, mami! Já jsem taky mrtvá? usmála se matka. A co ty? Já nevím... Třeba se mi zdáš... zamyslelo se dítě. Třeba se ti všechno jen zdá, souhlasila matka. Možná spíš a máš jen noční můru... Ne, mami, vím to... dupla si holčička nohou a znovu se rozbrečela. Kdybys byla mrtvá, nemohla bys se mnou mluvit, zlato, ujistila ji matka. Opřela se o šatní skříň a dívala se, jak se její dcerka vydala k oknu. Venku byl den. Jasno, ale nesvítilo slunce. Bylo to divné. Celé to bylo divné. Možná až podezřelé. Bylo snad zamračeno? Polojasno? Nebe přeci nebylo modré, jak bývá běžně... Tohle nebe mělo mléčnou barvu. Bez slunce, jakoby nikdy nebylo. Mami? otočila se k ní holčička. Co se stalo? Proč se ptáš, miláčku? vyděsila se žena. Holčička se na matku nejistě podívala. Co se ti honí hlavou, zlatíčko? Nic není skutečné, mami! řeklo dítě. Tenhle pokoj, tenhle dům, ty ani svět okolo. Děsí mě to! Proč by to nemělo být skutečné? Protože... Protože já nedýchám, mami! rozhodila holčička ruce. Nesmíš zadržovat dech, nabádala ji matka. Ne, ty mě neposloucháš, mami... A nebije mi srdce! Jak to? Proč ne? zamračila se matka. Proč by jí nemělo bít srdce? Proč by neměla dýchat? Bije srdce jí samotné? Dýchá? Cítí? Myslí? Proč by tento svět neměl být skutečný? Pokud ne, čím tedy je? Náš svět je pryč... Skončil už před dávnou dobou... řekla holčička rázně. Jak to můžeš vědět? nechápala ji matka. Jsi přeci malá holčička! Jsme jen obrazem, mami! Zhmotnělým obrazem něčeho, co již dávno není... Děsí mě to! Ale já ještě nechci umřít! řekla žena. Mám přeci tebe, holčičko. Mám tvého otce, tenhle dům a svou práci... Ty už zemřít nemůžeš... zavrtěla holčička hlavou. Proč? Protože jsi už mrtvá, řekla holčička tvrdě. I já jsem už mrtvá. Jsme jen dozvuky lepších časů... A proč jsme všichni zemřeli? zeptala se jí žena nevěřícně. Klekla si k dítěti a objala jej. Protože, zašeptala jí dítě do ucha. Protože nastal konec světa! Ale proč? Protože to tak někdo chtěl, mami... pohladilo ji dítě po vlasech. A kdo? Bůh? zavrtěla žena hlavou a rozhlédla se po pokoji, jakoby se chtěla ujistit, kde se právě nachází. Protože jsme byli špatní? Ne, protože jsme byli ve špatnou dobu na špatném místě... usmála holčička. Ale neboj se,

17 mami. Už se nám nic nemůže stát... Protože jsme mrtví? Protože existujeme mimo čas a prostor... řekla malá dívka vševědoucně. A pak... Pak se děj zastavil. Šum ustal. Kdesi znovu cosi cvaklo a nastala opět tma. Nehmatatelná a všudypřítomná tma bez začátku a konce. Kam se poděl promítací sál? Proč onen film náhle skončil? Jaký to mělo vše důvod? Kdesi bouchly dveře. Na okamžik bylo možné slyšet čísi kroky. Byl to snad bůh? Ne, to byl někdo jiný... Kam odešel? Odkud přišel? Proč tu vlastně byl? A proč byl promítán tento film? Komu vůbec? Existuje nějaký svět tam venku? Za čím? Kde? Existuje svět vevnitř a svět vně? Co se stalo? Bylo to důležité? Pokud lidstvo zahubil konec světa, bylo bezpředmětné, co to způsobilo. Důležité bylo jen jedno, že tu již není... Opravdu zahynuli všichni? A co když... Co když je život jen sen? Do čeho se pak probudíme? Kolik těch konců nakonec vlastně je? Kdy skončí vlastně svět? A kdy začne? Ten nový...? A pak byla už jen tma a nic než tma

18 Dělník číslo 2356/A Tak, kolega Zahradník si povzdechl, že jsem nenaplnil jeho "očekávání" (myslím to čistě v dobrém)! ;-) Poslal jsem svůj požadavek patřičnému "oddělení" a múzy mi vrátily toto... Nu což, nejen šotkům zdar a hlavně: "Mysleme pozitivně!" ***** Probudil se jako každý den s nechutným pocitem v puse. Jako by snědl kravský výkal. Odplivl si do kouta a znechuceně se otřásl. Ráno co ráno to bylo stejné. Nic nepomáhalo. Cítil se hnusně. Odporně. Taktéž mu připadal i okolní svět. Kam se podíval. Zdali se podobně cítili i ostatní, to říci nemohl. On sám měl dost té nikdy nekončící práce. Připadal si jako stroj. Ráno vstát. Najíst se, trochu se umýt a hurá do zaměstnání. Několik úmorných hodin strávit nad nikdy nekončící a monotonní prací a pak zpátky domů. Mezi čtyři stěny. Čtyři špinavé stěny. Vlhké a plesnivé. Připadalo mu, že se nemůže probudit ze zlého snu. Malé osobní noční můry... Mluvil jen málokdy. Vlastně se neměl s kým o čem bavit. Proč taky? Televizi nesledoval. Běželo tam stále totéž. Propaganda. Nic neříkající reklamy. O filmech nemluvě. Nic neříkající slaďáky o ztracené lásce. Telenovely. Ostatní bylo zakázáno. Do novin a časopisů se díval jen zřídka. I zde byla umně skryta vládní propaganda. Prosazování moci. Politiky spálené země. Buď jsi s námi, nebo proti nám. Otázky typu: Kdo jsi? Odkud jsi přišel a kam kráčíš? Byly zakázány. Také knihy se staly nežádoucím artiklem. Kdo moc četl, zákonitě i moc přemýšlel. Nebylo to dobré, jak pro dobro čtenáře tak pro společnost. Ovšem... Knihy se nepálily. Pečlivě se uchovávaly v bunkrech. Knihoven nebylo potřeba. Kina zela prázdnotou. Kdo by chodil na ty nekonečné a stupidní filmy, které běžely i v televizi? Jediná místa, která byla vždy narvaná, byly hospody a bary. Nenechte se mýlit, taneční kluby byly také pasé. Intimní kontakt byl dovolen pouze za účelem množení. Žádná láska. Jen sex. Romantiku zde obstarávalo televizní vysílání. Zvrácený svět na entou. Kam se vůbec řítil? Už dávno překročil bod své vlastní záhuby. Nemohl tedy zaniknout, spíše bujel jako rakovinový nádor. Rostl a bobtnal do nebývalých rozměrů. Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A se hlásí... pronesl při vstupu do ubytovny. Souhlasí, pokračujte! ozvalo se odnikud. Děkuji, povzdechl si. Byl čas na jídlo. Na stále stejnou břečku. Nedalo se vlastně ani identifikovat, o jaký pokrm jde. Každý den totéž. Stejná šlichta. Ani pes by to nežral. Bylo těžké najíst se a nemyslet na to, jak je to jídlo odporné. Ovšem, nic jiného k jídlu nebylo. Jen přesně odměřené dávky. Třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. Až do skonání světa nebo kuchařů. Ale i o tom pochyboval. Tento blivajz by zvládlo i malé dítě. Stačilo by se jen vyzvracet do talíře. Pustil si televizi. Ze zvyku. Ne proto, že by sledoval jednotlivé díly, jejichž očíslování šplhalo do závratných výšek. Vždy to bylo o tomtéž. Láska, sex a peníze. Intriky, nenávist a pocit odstrkovaného dítěte. Měl pocit, že se celý svět musel zbláznit. Stal se stejně fádním jako seriály v bedně. Sedl si na postel a díval se na ušmudlané čtyři stěny bez oken. Na odlupující se omítku. Na černé čmouhy a plíseň rostoucí v rozích místnosti. Bílá ušpiněná žárovka chabě osvětlovala jeho domov, který se sestával ze židle, stolu, rozvrzané skříně a postele. V koutě za zástěnou byla stará rezavá vana a záchod, který už dávno nesplachoval. Vedle něj stál rezavý kýbl. Voda tekla jen třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. I elektřina se vypínala. Když nebyl doma, vládla v pokoji temnota. Kolik takových místností vyplňovalo tento svět? Kolik domů? Bloků a čtvrtí? Svět se zcvrkl na ženské a mužské části města. Na části pro chudé a pro bohaté. Vězení

19 nebylo potřeba. Veškerá existence se stala pomyslným vězením a utéci nebylo kam. Šero vyplňovalo i jej samotného. Stalo se jeho součástí. A přestože kdesi v hloubi své duše cítil potřebu prožít něco více než tento bezvýznamný a nicotný život, každodenní stereotyp a nutnost hlášení se na kontrolních bodech mu nic než ono snění nedovoloval. Stal se součástí hodinového stroje. Tikal s neúprosnou pravidelností a každý nepotřebný krystal byl bez milosti vyměněn za jiný. Fungující. Neznal své jméno. Byl jen číslem. Dva tři pět šest lomeno A. Nic víc a nic méně. Neměl kamarády ani kamarádky. Natož přítelkyni. Jen několikrát do roka sex s náhodně vybranou partnerkou. Slůvko partnerka byla chabým označením pro slabou čtvrthodinku v temné místnosti bez romantiky a pohody. Jen si odbýt to, co je potřeba. Vlastně žádné ženě nikdy neviděl do tváře. Nevěděl, jak vypadají. Nesměl se jich ani příliš dotýkat. Jakýkoliv slovní projev mimo hekání a vzdychání byl zakázán. Vlastně i přílišný hlasitý projev byl důvodem k udělení trestných bodů. A ty znamenaly méně vody, elektřiny, jídla a kreditů. Připadal si jako robot. Stroj. Stroj pracující pro ostatní stroje. Po nekonečném zírání na osvětlený strop povečeřel tutéž šlichtu. Šel za plentu vykonat to, co měl. Pak se omyl vlažnou vodou a lehl si na postel. Televize zhasla spolu s žárovkou. Celé okolí jakoby rázem utichlo. Každá místnost tohoto velkého města v sobě ukrývala ležícího tvora, který čeká na nové ráno, aby se znovu zapojil do nikdy nekončícího pracovního řetězce. Myslel na to, nač dál pracovat. Proč se dřít do úmoru? Bez práce neměl jedinec na nic nárok. Kdo nepracoval, nepotřeboval ani to málo, co dostávali ostatní. Stal se zbytečným a byl vyloučen a odstraněn. Smrt. Byla by vysvobozením? Zcela určitě! Ale... Co když někde tam venku existuje ještě něco jiného? Mimo onen ubíjející kolotoč práce a odpočinku? Už při pomyšlení na snídani se mu dělalo nevolno. Kdo by z toho nezešílel? Žádný nárok na dovolenou, nemocenskou a další výhody. Byla tu jen práce a každodenní šlichta. Spánek nepřicházel. Postel pod ním nesouhlasně zavrzala. Najednou jakoby měl pocit, že slyší tisíce vrzajících postelí. Že vidí tisíce nespokojených dělníků a dělnic. A proč to všechno? Kdo za to může? Spolu se světlem přišlo další ráno. Stále tentýž rituál. Opustil svůj maličký byt a vydal se šerými chodbami z bloku, který obýval spolu se stovkami dalších nevolníků. Ulice byly přecpané za prací spěchajícími dělníky. Továrny zaplňovalo pískání sirén. Jen se neopozdit. Na každém kroku na něj zíraly ušmudlané neonové reklamy, propagující současnou vládu a její politiku. Pracuj a buď užitečný. Žij pro stát. Staň se součástí státu. Buď to právě Ty, kdo všechny povede k lepším zítřkům. Lepší zítřky? Co to vůbec znamená? Čas přestal existovat. Pro něj i pro všechny ostatní. Změnil se jen v šero a tmu. Na práci a spánek. Zábava zde byla docela cizím pojmem. Rozptylování nebylo žádoucí. Stejně tak filosofování nad vlastní existencí. Proč to všechno? Začal myslet na sebevraždu. Jak se co nejefektněji sprovodit ze světa. Stejně nebude nikomu chybět. Stačilo by udělat nějaký větší přestupek, ostatní zařídí policie nebo armáda. Na druhé straně, zemřít jen tak pro něj postrádalo smysl. Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A se hlásí do práce! houkl patřičným směrem. V pořádku! Víc nebylo potřeba. Stále mu to leželo v hlavě. Nic jej v tomto světě neuspokojovalo. Práce. Sex. Jídlo. To všechno by zahodil pro pocit naplnění. Najednou jej začaly napadat podivné myšlenky. Revoluce. Převrat. Násilí. Pryč s anarchií. Pryč s totalitou. Ale co když i mu vidí do hlavy? Co když jej jen zkouší? Věděl, že je kontrolován na každém kroku. Smrt tyranům... Čas strávený v práci byl pro něj utrpením. Na druhé straně neměl alespoň možnost zabývat se svými myšlenkami. Kdyby začal vyrábět zmetky, vedení by si toho brzy všimlo. A to by byl konec... Ano, také možnost jak ukončit svou bídnou existenci. Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A hlásí odchod z práce! V pořádku!

20 Další den byl pryč. Nepočítal je. Nedělal si čárky na zdi. Proč taky. Pustil si televizi a snědl večeři. Nesnášel tu protivnou pachuť v ústech. Lehl si na postel a čekal, až zhasnou světlo. Když tu náhle kdosi zaklepal na dveře. Najednou měl pocit, že se nezastavil jen čas, ale i on sám zkameněl. Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A? ozvalo se zpoza dveří. Ano... vydechl. To jsem já... Můžeme dovnitř? Samozřejmě... přikývl, nic jiného mu nezbývalo. Nakonec, nebylo zamčeno, proč to divadlo? Vstupte! Dělník dva tři pět šest lomeno A? zeptal se znovu jeden z příchozích. Až na oblečení nebyl jiný než on. Jen šaty mu více zářily čistotou. Jakoby pocházel z jiné kasty. To se hned pozná úředník. Kdyby šlo o policii, nejspíš by byl už dávno mrtvý. Nesednete si? ukázal na jedinou židli v pokoji. Ne, díky, nezdržíme se dlouho... ozval se ten druhý. Teprve teď mu to došlo, spolu s nenadálou návštěvou se rozsvítilo i světlo v místnosti. O co tu, sakra, jde? Co když se stal opravdu obětí kontroly mysli? Do hlavy mu byly vloženy buřičské myšlenky a nyní jej přišli zatknout. Za zradu! Za nepřátelský akt vůči státu. Jak snadné... Oba návštěvníci mlčeli, jen jen tiše sledovali, jakoby mu viděli do hlavy a zpracovávali informace, na které zrovna myslí. Co jsem udělal? zeptal se náhle. Měl jste nedávno sex? Ano měl, no a? Porušil jste nařízení mlčení a povídal jste si? Není to doslova zakázáno, nebo snad ano? polkl naprázdno. O čem jste si povídali? Nebylo to důležité... řekl rázně. Tak proč jste si povídali? Zdálo se nám, že je to tak hezčí... pokrčil rameny. Víte, oč jde? Při tom? Jen o početí, ostatní není důležité! Já vím, já vím, ale... znejistěl. Před odchodem do práce nám dáte do schránky u východu z vašeho bloku zprávu o tom, o čem jste si povídali, je vám to jasné? Ale, zamyslel se. Já si to už nepamatuju! Budete si muset vzpomenout! rozsekal jeden z návštěvníků svá slova jako sekera poleno. Je vám to jasné? Provedu! souhlasil. Dobře, to je vše... řekli oba a odešli. Pak zhaslo světlo. Mluvení při sexu? Byl s ní jen jednou... Co když je na tom mnohem víc? Co když i ona myslí jako on? Jenže... Nikdy se s ní nesetká. Nemá šanci při počtu obyvatel tohoto města. Svět je velký a má mnoho bloků... Stovky, tisíce, sta tisíce, možná i miliony obyvatel. Jak ji najde? Jen podle hlasu? Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A? ozvalo se znovu za dveřmi. Tentokrát jiným hlasem. Rozbušilo se mu srdce. Co když je to všechno provokace, která jej má prověřit, zda stojí za to mu věřit. Ano? Mohu vejít? Ano... Tentokrát se světlo nerozsvítilo. Tiše za sebou zavřela dveře a přistoupila k posteli. Mohu k vám? zeptala se ještě tišeji