Prosím, zkuste vše co se týče tohoto projektu psát sem a nezakládat další separovaná témata, děkuji!

Transkript

1 Mark Rico Víceadmirál Komplex v Mira IV Prosím, zkuste vše co se týče tohoto projektu psát sem a nezakládat další separovaná témata, děkuji! "...gegen alles!" Založen: Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley , 21:37 Mark Rico Víceadmirál Say goodbye- part I. Sandra se otřela, pomalu vystoupila ze sprchy a šáhla po krému, kterým si vždy po očistě namazala kůži, aby byla odolnější proti vysoušení, vráskám, plísním a dalším nepříjemným záležitostem. Když dokončila pečlivou práci, zahalila se do modrého župánku a rozhodla se dát si šálek kakaa. K replikátoru ale nedošla. Svým výhledem z luxusní kajuty, skrze několik velikých průzorů ve stěně, zahlédla loď třídy Ambassador, která mířila pryč ze sektoru. Počítači, identifikuj loď odlétající ze sektoru. =/\= USS Pyrhos B, madam =/\= Založen: Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley Madam... Tahle nová vymoženost počítače Sandu znervózňovala, říkalo se tomu sociální podprogramy. Přivezla loď USS Pyrhos admirála Rica? =/\= Pozitivní, admirál se nalodil před dvěmi hodinami, třiceti pěti minutami =/\= A nechal mi admirál nějaký vzkaz? =/\= Negativní, madam =/\= A kde se teď tedy admirál Rico nachází? =/\= V simulátoru šest, madam =/\= Co dělá v simulátoru, proboha? zaklela komodor sama pro sebe, zatímco počítač si její větu vyložil ako otázku určenou pro sebe: =/\= Admirál Rico se už třicet devět minut pohybuje v programu R/nature-568a =/\= Aha, no nic. Počítači, je přístup blokován? =/\= Ano, přístup je blokován pro všechny osoby s výjimkou jediné Komodor Sandra Hayds =/\= Tak přeci jen... Více už Sandra počítač nezatěžovala, rychle si oblékla spodní prádlo, bílé tričko a přiléhavé vínové kalhoty. Po chvilce uvažování přibrala ještě důstojnický kabátek, kvůli nenechavým důstojníkům. Pak se konečně vydala za Markem. Cestou, skrze hyper-moderní koridory komplexu, nemohla přestat přemýšlet, proč jí nedal vědět o tom, že dorazil. Něco se mu muselo stát. To bylo jediné logické vysvětlení. S touhle myšlenkou nastoupila do převozního tunelu a plošinou se nechala převézt na druhou stanici. Tam už si ale nebyla jistá tím, co vlastně dokáže tím, že tam vejde. Hloupé myšlenky rozehnala tím, že kdyby jí tam Mark nechtěl, nezpřístupnil by jí simulátor. Jako jediné. Mark byl a je komplikovaný člověk. Čas od času jí ukázal nějakou novou stránku sebe sama, občas jednal divně a všem se zdálo, že sebevražedně. Ale mělo to vždy svůj účinek, skryté cíle, nebo přesný podtext. Ať tak, nebo tak, vždy to vyšlo. Jako třeba s admirálem Křížem. Zajmout ho a vyhrožovat mu, to bylo odvážné, Mark riskoval ve svém jménu a, vlastně hlavně kvůli důstojníkovi, kterého vůbec neznal, dlouholeté přátelství a celou svoji karieru. Byl už takový. Jedinečný. Jediněčně odvážný. Možná až chvílemi trošku příliš. Proto se taky nechala zlákat na tuhle výpravu, věděla, že Mark říká a možná i rozumem chce, aby zůstala a převzala stanici, ale hned jak se dozvěděla, že odchází, bylo jí jasné, že musí s ním, ať jí bude přesvědčovat jakýmkoliv způsobem. Nějak přijala, že její místo je vedle něj. Znali se.. a možná... možná i něco víc. Už rok, dva, jejich kontakt místy přerůstal v jiné věci, podivné. Tolikrát nad tím přemýšlela... Otevírali se jeden druhému víc a víc, ale nikdy nemohli udělat to, o čem Sandra občas snila, nikdy. Byli příliš blízko Zemi, velení flotily. Kdyby se dostali do problémů, mohlo by je to oba stát příliš. Takhle se mohli navzájem krýt. Nikdy o tom nemluvili, ale oba to tak brali. A dnes? Dnes... dnes co? Tak, tady to je, povzdechla si Sandra, když stála v opuštěné chodbě přede dveřmi s modrým logem federace. Zcela nečekaně byly dvěře černé, v kontrastu k okolní bílé, stejně jako panel neměl obvyklou barvu. Byl modrý. Nemělo smysl ale řešit, proč tomu tak bylo: Počítači, otevři dveře. =/\= Zadejte heslo, přístup blokován =/\=

2 Přestože by mohla dovnitř pouhým prokázáním totožnosti, napadlo jí, že by mohla zkusit heslo prolomit. Chvíli přemýšlela, co všechno by mohl Rico použít jako heslo, ale nic moc jí nenapadlo. Až na jedno. Váhavě vyslovila svoje jméno a jaké bylo její překvapení, když se dveře otevřeli a jí ovanul vánek noční pustiny. Opatrně vešla. Zatímco se za ní dveře zavřely, její oči si pomalu přivykaly tmě. Opatrně vykročila, půda byla suchá a drsná, občas někde vyrůstal trs trávy. V dálce před sebou viděla vysokou skálu pod širokou, hvězdnatou oblohou. Nepochybovala, že na ní bude. Samozřejmě měla pravdu. Mark seděl na okraji skaliska, pod ním výška asi třicet metrů a díval se do dálky, zatímco o pár metrů za ním hořel oheň, chytře skrytý v malém výklenku, takže z dálky nebylo možné ho spatřit. Bylo jasné proč ho založil, noční chlad pouště není zrovna přívětivý a takhle se skála příjemně ohřívala. Stále sice byla zima, ale s ohněm v zádech to nebylo tak zlé. Chvíli přemýšlela, jak ho oslovit, až se nakonec rozhodla pro jednoduché: Marku... Otočil se na ní, ale neusmál se, jak to měl ve zvyku. V očích měl zvláštní výraz, něco strnulosti, něco nočního chladu, něco melancholie. Proč jsi se neozval? Myslela jsem, že když přiletíš, vrhneme se spolu na poslední přípravy. Je toho ještě hodně, to víme oba. Ano, je, já vím, omlouvám se. Odvětil pomalu. Sandra sklopila oči na zem, přišla si najednou strašlivě hloupě. Přijde sem a první, co udělá je, že mu začne vyčítat, jak zanedává svoje povinnosti. Pokud to udělal, měl k tomu nějaký důvod. Neposadíš se? zpetal se nakonec, když asi minutu mlčela: je tu zima, u ohně se trošku zahřeješ. A je tu i čaj. Táhmle v termosce. Vedle sou kalíšky. Děkuju, zašeptala a nalila si z termosky. Byl ještě hodně teplý a v kombinaci s kabátem jí hezky prohřál. Rozhodla se posadit vedle něho. Když ho to nepřinutilo mluvit, zeptala se sama: Proč jsi se neozval? Přemýšlel jsem. O čem, tajemný admirále? marně se ho snažila rozveselit úsměvem. Je toho strašlivě moc, o co jsem v životě přišel, Sandro, začal Rico ztěžka: je hrozně moc věcí, který jsem vypustil a už je nikdy nebudu vlastnit. A McKinley, hlas se mu trošku ztišil: Když jsem odlétal, bylo to jako vidět svůj domov spálený, zničený a zadupaný do země. Až se tam někdy vrátím, zjistím, že už to není moje stanice, že tam nikoho neznám a jsem host. Že se nemůžu v klidu procházet a slyšet tebe, jak se směješ. Marku, vždyť já i většina těch lidí, kteří tě mají rádi a můžou, jde s tebou. Odebral jsi z McKinley přes sedmset lidí, to je velká část posádky, ti lidé jdou za tebou kamkoliv si řekneš. O to ani nejde, jde o to, že jsm odhodil čtyři roky. Neodhodil, věnoval jsi je Flotile a její slávě, vyjednal jsi mnoho věcí, vyřešil spoustu problémů, zlepšil několikrát vztahy s Romulany a dalšími rasami, modernizoval mnoho federačních postupů. Nechápu, co tě tak mrzí? To, že jsem musel odejít. Jen pro to, že jsi chtěl. Nemělo to přece jiný důvod, tak jsi mi to alespoň říkal? Ne, asi ne... ale i tak, velení tě k sobě přiváže. A já neztratil loď v bitvě, nepřišel o ní pod rukama, ale protože mě z ní části vystrnadila sama flotila. Teď už se to ale nestane, Sandra položila ruku Markovi na rameno: teď už žádná politika, všechno bude fajn. Založíme kolonii, začneme těžit. Flotila vybuduje opěrný bod a tebe povýší. Pak už můžeš vlastně všechno. Třeba odejít od Flotily, když budeš chtít. Já ani nevím, co vlastně chci. Víš, mám zlé tušení. Nikdy jsem se necítil ještě takhle zvláštně, vystrašeně, bojím se, že se něco stane. Něco hrozného. Nestane, uvidíš. Ne pod tvým velením. Sandry ruka tentokrát sklouzla na Markova záda a jemně ho pohladila. Otočil se na ní a poprvé se na ní usmál, jen trochu, jen malinko, ale vřele a teple. Víš, když jsem předával v pracovně velení nad stanicí Křížovi, bylo mi jasné, že ty věci říkám naposled. Že dávám poslední rozkaz, že naposledy stojím v té kanceláři jako velicí důstojník. Když jsem odlétal z McKinley a pozoroval její zmenšující se obrys, za Zemí vykukovalo slunce. Bylo to vlastně jako když jsem tam letěl poprvé. Akorát pocity byly jiné. Prvně to bylo nadšení, podruhé smutek a lítost. Nedokážu se toho pocitu zbavit, pocitu, že jsem něco prohrál a tak tu teď sedím a snažím se si srovnat v hlavě, co jsem vlastně za ty čtyři roky dělal. Ale nejde to. Proč, Marku? Protože myslím na tebe, celou dobu tady, vyrazil ze sebe prudce Admirál: na to, jak jsem tě poprvé viděl, na to, kdy vždy jsi za mnou stála a bránila mě, přestože jsi nikdy neměla vlstně jistotu, že se to vyřeší. A teď to samé, letíš se mnou na konec vesmíru a dál, nevíme, co nás čeká, ale ty odmítneš velení McKinley, na které by jsi měla právo a jdeš se mnou. Sandra se opět zadívala do země, nemohla nic říct, nemohla. Sama nevěděla. Její myšlenky byly opačné, ale stejné. Mark se o ní také staral, mnohdy lépe, dravěji a silněji, než ona. Byl to on, kdo stál za jejím povýšením, kdo jí bránil, když se do ní pustil Martel Tarkin, on, který byl vždy vedle ní. Musela něco říct, jeho pohled jí propaloval.

3 Marku, já.. zveda oči, aby je v zápětí je zavřela, když se políbili. Bylo to pomalé, melancholické a intimnější, než co do teď kdy zažila. Polibek plný lásky, porozumnění a něhy. Polibek, který říkali sbohem Zemi, lidem a stanici. **** Druhého dne ráno **** Mark otevřel přihrádku ve svojí nové, dočasné kanceláři a vyndal hromadu PADDů v ní ukryté. První z nich byl vlastně souhrnem všeho. Na první stránce našel seznam: * Kontaktovat kapitány plavidel * Setřídit zásoby * Připravit flotilu na odlet * Vyřídit personální záležitosti posádky * Zajistil logistickou podporu a nouzové plány * Zajistit dostatečné informování posádky s plánem * Odlet Mno, to je práce na pár dní... usmál se admirál a otočil křeslo k průzoru, za kterým právě skákala do warpu loď, jež přivezla další zásoby... Created by admiral Mark Rico & Komodor Sandra Hayds (NPC) "...gegen alles!" , 21:39 Martel Tarkin Konzul A new trek... USS Horacius se ladně pohyboval temným, chladným prostorem posetým hvězdami. Trup lodi třídy Nebula jasně konstrastoval s červeným pozadím Marsu, jak na něj dopadalo světlo. Jeho cesta vedla přímo do komplexu Galaxy v sektoru Mira IV. Po nějaké době tam i dorazila. Opatření zde vládla velmi přísná a nablízku bylo vidět několik těžce vyzbrojených lodí a celé houfy stíhačů a pomocných, či podpůrných plavidel. Celou oblast ještě kontrolovala soustava kontrolních senzorů a bezpečnostních stanic. Tady se skutečně dbá na bezpečnost. Založen: Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica Tarkina v duchu zajímalo, jak může být takový komplex s takovou palebnou silou a bojovými jednotkami udržován v tajnosti, ale na druhou stranu to nebyla jeho starost. Ještě jednou se podíval na federální armádu, která byla za okny jeho kajuty, a sevřel se mu žaludek. On by to určitě dělat nechtěl, tohle utajit musí byt poradny kus práce a osoba, jež to zvládne, by měla dostat nejvyšší vyznamenání v rámci zpravodajské služby za utajení. Horacius proletěl několikátou senzorovou kontrolou a musel nahlásit několikero přístupových kódu. Mezitím se na jeho křídlech objevila formace stíhačů jako doprovod a pojistka proti nečekané změně kurzu. Konečně se ozval známý zvuk kotevních svorek a loď zadokovala na hlavním pilíři hlavního střediska základny. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval hlas kapitána plavidla. Všem cestujícím, prosím, abyste se dostavili k bezpečnostní kontrole. U vchodu bude k této kontrole vyzvání a musíte se jí podrobit. Bez ní nebudete vpuštěni do základny. Konec hlášení. No, Mate, nezbývá nic jiného, než se tam nechat jít zkontrolovat. Konzul vyšel ze své kajuty a zamířil si to přímo k hlavnímu východu. Čekal, že tam bude asi pěkná fronta, ale nějak se zmýlil. Fronta nebyla vůbec tak velká, jak čekal. Ostatní asi zjistili, že existují i jiné východy než ten hlavní. Postavil se do řady. Čekání bylo brzy u konce, neboť se Tarkin dostal na řadu k inspekci. Teprve teď si uvědomil, jaká tady vládnou vnější bezpečnostní opatření. Místo standardní bezpečnosti stáli u bezpečnostních stanovišť mariňáci s výzbrojí. Jenom pár lidí od bezpečnosti se pohybovalo jen s ručním phaserem. Martela oslovil jakýsi nadporučík, nejspíše šéf bezpečnostni. Jméno, příjemní a identifikační číslo. Martel se již nadechoval, že odpoví, ale nyní si uvědomil, že nemá identifikační číslo. No, jsem konzul Martel Tarkin a přidělené identifikační číslo Flotily nemá. Pokrčil rameny. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nadporučík projel padd, aby si ověřil pár informací. Mariňáci tento okamžik využili, aby zaujali výhodnější bezpečnostní pozice. Ano, je to tady. Vaše nové identifikační číslo je Tarkin-theta-12. Ale ještě předtím potřebuji, konzule, oční, hlasovou a DNA zkoušku. Jelikož jste chráněn diplomatickou imunitou, tak Vám musím sdělit Vaše právo odmítnout tyto zkoušky. Upozorňuji ovšem, že se vše jenom zdelší, neboť Výkonný výbor Diplomatického sboru Rady Federace bude muset potvrdit Vaši totožnost a poslat příslušné dokumenty. Nadporučík to řekl jedním dechem, takže na konci mluvení zalapal po dechu. Sice by to bylo hezké, aby se vše udělalo podle protokolů, ale v tuto chvíli Zmáknem to bez diplomatických procedur. Nadhodil Tarkin v dobré náladě, a tak se tedy i stalo. Prošel celou sérií testů a nakonec ještě bezpečnostním testem na nebezpečné látky. Prošel těmito testy v rámci standardizovaných parametrů.

4 Na druhé straně barikád ho čekal nervózně vyhlížející mladík. Dle Tarkinova odhadu mu mohlo být tak 20 let, ale vypadal, že není pozemšťan, takže to mohlo být zavádějící. Konzul k němu udělal ještě několik kroků, když to už mladík nevydržel a přiřítil se k němu. Konzule, jsem atašé Rallen. Byl jsem přiřazen, abych Vás přivítal v komplexu Galaxy na Mira IV. Jeho ruka vystartovala směrem k Tarkinovi. Ten ji přijal jako gesto. Děkuji, atašé. Asi se tu moc dlouho nezdržím, takže si nějakou zábavu určitě najdu. Samozřejmě, konzule. Dovolte, abych Vás doprovodil do Vašeho apartmá na základně. Během zítřka by si Vás dovolil velvyslanec Entaneex pozvat do baru na oběd, abyste spolu probrali potřebné detaily ohledně Vaší mise. Oznámil atašé, zatímco se vydali obě osoby na cestu. Procházeli nejrůznějšími koridory a atašé pomale nezavřel hubu. Už Tarkin začal chápat Matrixe, když mu občas řekl, že by mohl zavřít svou nevymáchanou hubu a dávat pozor. Bylo to obzvláště na poradách, kdy Tarkin dokázal řečnit s každým, jen ne dávat pozor. Tady to je, Vaše Excelence. Pronesl svá poslední slova atašé a poukázal rukou na dveře jisté kajuty. Tarkin kývnutím hlavy pochopil, že to je jeho kajuta, a tak si otevřel dveře. Hned na začátku ho pomale zachvátil infarkt. Musel se opřít o dveře, aby zůstal stát. Kajuta byla přepychově vybavena. Pak si uvědomil, že jeho stání na koridoru není asi dobré, tudíž vešel Tarkin dovnitř. Opravdu nádherně zařízená kajuta, nebo aspoň konferenčně-společenská místnost tak vypadala. Jeden velký stůl z nádherně upraveného dřeva, kolem křesla a včele stolu jedno ještě přepychovější křeslo. Odtud vedly dvoje dveře, jak Tarkin zjistil, tak jedny do ložnice a druhé do pracovny. Rovněž upraveny dle nejvyšších standardů. Ano, časy, kdy byl Tarkin pobočníkem nejspíše minuly a nyní je hlavní diplomatický důstojník na misi ehm admirála Rica, se kterým bude měřit síly. Sice slíbil, že nebude dělat z komára velblouda, ale on se nějaký velbloud najde. Vždycky se našel, ale štěstí je vrtkavé. Tarkina v jeho uvažování vyrušila obrazovka počítače, na kterém nebylo logo Federace, nýbrž nápis PŘÍCHOZÍ ZPRÁVA. Zašel k počítači, přičemž přemýšlel, co ho asi čeká za zprávu. Celý nadšený zmáčkl příslušná tlačítka a a na obrazovce se objevilo pozvání od hlavního lékaře a hlavního poradce. Tarkinovi zmizel úsměv z tváře. Vybavily se mu hrůzné zážitky z návštěv ošetřovny a pracoven poradců. Příšerné! Na Tarkina se začaly dostavovat deprese A co bylo horší, hlavní lékař si ho zval už za 3 hodiny. To nemá co na práci? Vykřikl Tarkin, ale rozčilování bylo zbytečné. Na ošetřovnu musel. *************************************** Ošetřovna *************************************** Tarkin již pár minut nervózně přešlapoval před ošetřovnou a odhodlával se k tomu radikálnímu kroku zvanému vstup. Pohlížel neustále na dveře a zase na koridor, který by ho odtud vyvedl. Tak pojďte dál, nenechávejte to na pozdějc. Ono to stejně nepomůže, to taky víme oba. Ozval se hlas z ošetřovny. Patřil muži ve středních letech, na jehož límci byly 2 pecky. Tarkin se na něj otočil s pomale panickým výrazem. Tarkin na sucho polkl, protože věděl, že ten radikální krok bude muset udělat. Dík za pozvání. Sykl Tarkin a odevzdaně vstoupil do místnosti, kde se posadil rychle na nejbližší lůžko. Poručík se na něj podíval a lehce usmál. Tarkin čekal, s čím na něj vyleze. Mě se bát nemusíte. Já nekoušu. Prohodil poručík a posadil se za stůl v zadní části velké místnosti. Co tam asi dělá? Ptal se Mat sám sebe, ale odpověď na tuto otázku neznal. Poručík tam seděl dál a vypadalo to, jakoby si dělal svou práci. Tarkin čekal a čekal, ale stále se nic nedělo, až na jeho rameni ucítil tlak. Bleskurychle se otočil, aby spatřil svou nejstrašnější noční můru. Za ním stala osoba muže s komodorskýma frčkama. Byl to starší pán, tak kolem 70 let. Tarkinovi se ještě více stáhl žaludek. Tak na co tady čekáte? Utrhl se na něj. Na písemné vyzvání. Odfrkl Martel polohlasem. Na nějaké brblání nejsem zvyklý. Pojďte se mnou. Vyzval sedícího Martela, který ještě hodil zlobný a nenávistný pohled na poručíka. Nyní chápal, proč říkal, že on nekouše. Rafana tu mají jiného. Odevzdaně následoval Martel komodora.

5 Komodor se zastavil u jedno lůžka a ukázal na něj prstem. Tady se posaďte. Komodorův hlas byl modulován na Tarkina velmi neurvale a pro Tarkina byl též velmi nepříjemný. Ale asi to byl člověk, který věděl, co dělá. I když o tom konzul pochyboval Člověče, nebo co to jste, vždyť Vy tady máte extrémní výchylky. To si toho nikdo nevšiml? Jo, všiml, ale obávám se, že to asi bude díky mému extrémně vydařenému původu. Ano, tady to čtu. Vulkánec, Romulan a ještě k tomu člověk. Rodiče byli tedy velmi kreativní. Ano, aspoň někdo byl kreativní a zvládl to rychle. Ufrkl zase Tarkin pohlasem. Žádné brblání. Když tak mi to řekněte přímo. Brblání pod vouskama, kdo si to vymyslel. Taková blbost, ale přesto to lidé mají rádi. Velmi zvláštní. Doktor pořád na něco nadával. Když Martel opustil ošetřovnu, tak si řekl, že návštěva poradce by asi byla na místě. Takovýto zážitek by si neměl nechávat pro sebe, ale tu návštěvu přeci jen odloží. Poradce napsal, až bude mít čas, ať se staví. No a zatím prostě ten potřebný čas nebude Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce Září , 20:50 Samuel L. Jakson Přílet Zapípal budík. To snad ne! Zaklel jsem a přetočil jsem se na pravý bok a schoval jsem hlavu pod přikrývku. Ještě minutu jsem ležel, ale nehezký zvuk počítače zvítězil. Vstal jsem. Počítači vypnout, už jsem vzhůru. Založen: Příspěvky: 43 Po dvoudenní cestě na lodi Aurora jsem byl znuděnej k smrti. Jako kadeti jsme dostali volno, asi proto, abychom se nepletli zkušeným členům posádky pod nohy. Takže jsem se věnoval své přípravě, abych úspěšně zakončil další ročník na akademii. Namočil jsem si obličej a prošel jsem náročnou procedurou ranní hygieny. Oblékl jsem se a zašel jsem do jídelny na snídani. Ahoj. Nazdar. Pozdravil jsem se s několika dalšími kadety, kteří už seděli u jídla. Za půl hodiny dorazíme na místo, nadporučík vzkazuje, ať se připravíme na speciální procedury, že jde o nějakej fakt zabezpečenej komplex. To je dobrý, už se nemůžu dočkat až dostaneme zase něco na práci. V jídelně se pomalu rozvíjela konverzace, která se týkala přesunu do komplexu na Mira IV. Zatímco jsem jedl snídani, přešla loď na podsvětelnou rychlost. Podívejte! Vykřikl někdo. Podíval jsem se z průhledu a málem jsem se udusil soustem pečiva, které jsem zrovna žvýkal. Tolik lodí pohromadě jsem snad ještě neviděl, to musí být většina flotily Všichni se udiveně koukali z průhledu a snažili se hádat jména některých známých lodí. Do jídelny vstoupil nějaký nadporučík. Kadeti, věnujte mi chvíli pozornost prosím. Všichni se otočili jeho směrem a umlkli. Právě jsme dosáhli našeho cíle, postupně se nyní budeme transportovat na základnu. Prosím, buďte ohleduplní k ostatním, své doklady si nechte po ruce a plňte požadavky personálu základny. Každý se též musí podrobit lékařské prohlídce.

6 Nadporučík domluvil a kadeti začali vstávat a odcházet. Rychle jsem dojedl a dopil. Vstal jsem a šel jsem si pro své zavazadlo. Byl jsem ve druhé várce, která se bude přenášet dolů, takže jsem si musel pospíšit a hlásit se u transportéru č. 2. Tam už čekali ostatní. Stoupli jsme si na přenosovou plošinu. Energie! Rozkázal velitel přenosu když byli všichni na místě. Pocítil jsem malou nevolnost, jak se mé tělo rozkládalo na atomy. Raději jsem se nikdy moc nezajímal jak to funguje, kromě výkladu profesorů na akademii. Zhmotnili jsme se a vyšli jsme z přenosové místnosti na chodbu. Tam už čekala bezpečnost a zjišťovala naši totožnost. Vytáhl jsem průkaz a řekl své jméno. Bezpečák se koukl do seznamu a pokýval hlavou na souhlas. Můžete jít. Děkuji. Dostal jsem ještě rozkaz, že se mám za třicet minut hlásit na ošetřovně. Šel jsem z davem kadetů na ubikace. Tam sem nechal věci a vydal jsem se tedy směrem k ošetřovně. Přišel jsem o deset minut dřív. Na ošetřovně bylo pěkně rušno spousta personálu a ještě více lidí co se měli podrobit prohlídce. Chvíli jsem čekal. Samuel L. Jakson. Zavolala mladá zdravotní sestra. Přišel jsem tedy k ní. Dobrý den, Samuel L. Jakson. Dobrá, posaďte se tady Prošel jsem procedurou všech možných testů. Když bylo po všem, seskočil jsem z lůžka. V pořádku, můžete odejít. Usmála se na mě sestra a šla uložit výsledky testu. Naschle. Rozloučil jsem se a doufal jsem že na ošetřovnu v nejbližší době už nezavítám. Došel jsem na ubikaci a rozmýšlel se co dál , 21:37 Seroquel John Praporčík Konečne som sa vrátil späť na akadémiu. Ako prvé si to namierim do svojej izby. Vojdem dnu a hodím vedľa postele tašku z vecami a ja sa hodím na posteľ. Ani som si nevšimol že na monitore bliká jedna neprečítaná správa. To som zbadal až keď som sa po hodinke prebudil. Tento krátky spánok mi prospel a hneď sa cítim lepšie. Pozerám na monitor, kde bliká ikona označujúca novú správu. Premýšľam o tom kto by to mohol byť. Spolužiaci asi ťažko, lebo s nimi som práve priletel. Jedine že bi to bol Oliven a víta nás späť. Natiahnem ruku a namierim prstom na blikajúcu ikonu. Na obrazovke sa zjaví správa: Boli ste zaradený do projektu červia diera. Odlietate zajtra ráno o 08:00 na lodi USS Aurora. Hláste sa na lodi najpozdejšie o 07:00. Založen: Příspěvky: 164 Umístění: USS Pythagoras - NCC B Po prečítaní správi len sedím a nechápavo pozerám na monitor. Takže štvrtý ročník sa nekoná. Moje študentské časy skončili, teraz je už koniec srandy a nastupuje zodpovednosť. Dúfam že sa na mňa budú môcť spoľahnúť a ja nikoho nesklamem. No táto správa má aj jednu zlú stránku. Keďže sa odlieta už zajtra a tak zavčasu dnes s toho nášho barového mejdanu nebude nič. Ešte že som zbalený a nemusím si baliť veci.... Ráno sa prebudím na pípanie budíka. Rýchlo vstanem poumývam sa dám si sprchu, oblečiem sa vezmem si veci a odchádzam zo svojej izby. V izbe už nezostalo nič čo bolo moje. Nasmerujem si to k transportnej miestnosti a cestou si všetko okolo seba obzerám, lebo neviem ako dlho budem preč a kedy sa opäť vrátim na Zem. Síce som vyrastal na Marse, ale Zem mi prirástla k srdcu. Je tu obrovský ruch, okolo mňa je plno kadetov, ktorý si užívajú študentský život. Až teraz keď to vidím si začínam uvedomovať ako mi bude akadémia chýbať. Aspoňže so mnou pôjdu moji spolužiaci. Prechádzam uličkami akadémie a prichádzam do transportnej miestnosti. Vojdem dnu a podávam práporčíkovi, ktorý obsluhuje transportér preveľovací rozkaz. Prečíta si ho a skontaktuje sa z Aurorou. Ja sa zatial postavím do transportéru a čakám. Potom mi obsluha transportu naznačí, že mám povolenie a za chvíľku sa odcitnem na palube lodi USS Aurora. V transportnej miestnosti ma privíta poručík a dá mi PAD s plánom lode a mojím dočasným ubytovaním. Vezmem si ho a idem do svojej kajuty. Cesta trvala niekoľko dní. Konečne sme dorazili do určeného priestoru. Pristátie som chcel vidieť z čo najlepšieho miesta a tak som zašiel do baru. Keď som vchádzal dnu, boli tu už aj moji spolužiaci. Pozdravili sme sa a pozerali sme sa na vesmír okolo nás. Na náš nový domov. Ako sme leteli bližšie a bližšie k stanici okolo nás sa vynáralo čoraz viac lodí a obranných zabezpečení. Okolo bolo plno stíhačov a niektoré nás aj doprevádzali až do doby keď sme zakotvili pri základni. Vedel som že je to tajný projekt, ale že bude až tak zabezpečený to som nečakal. Keďže sme sa už nehýbali,

7 ešte chvíľku som sa poobzeral a potom som šiel po svoje veci. V kajute som si zobral všetko čo bolo moje a šiel som na stanicu. Keď som došiel k východu bola tam menšia rada do ktorej som sa zaradil aj ja. Procedúra bola dosť rýchla aj napriek tomu čo všetko bolo treba podstúpiť. Keď som prišiel na radu ja pozrel na mňa poručík a začal Meno hodnosť! Kadet tretieho ročníka Seroquel John AHF SF V poriadku pokračujte ďalej. Najprv ku očnej identifikácii, potom k hlasovej a nakoniec DNA kontrola. Áno pane Zodvihol som tašku zo zeme a pokračoval som ďalej. Keď som prešiel všetkým potrebným ocitol som sa vstupnej hale. Podišiel som k najbližšiemu informačnému pultu a našiel som si svoje ubytovanie. Cesta do mojej kajuty nebola dlhá otvoril som dvere vošiel dnu tašku hodil vedľa posteli a šiel som preč. Chcel som si pozrieť základňu aspoň tú časť kde sa dostanem bez problémov. Bol som zvedavý na svoj nový domov. Plán základne som mal už stiahnutý v PADe a tak som sa šiel túlať po základni. Všade bolo rušno. Ja som si to namieril na promenádu. Chvíľu som sa po nej prechádzal a potom som si sadol a pozoroval som ten ruch okolo. Bolo to zaujímavé pozerať sa na tých ľudí ako tu chodia hore dole a všetci majú čo robiť. Uvedomil som si že aj ja sa už čoskoro stanem súčasťou tohto všetkého a už som sa nevedel dočkať. Keď ma omrzelo len tak si sedieť a vegetiť rozhodol som sa že sa idem ubytovať. Keď som došiel do izby na počítači už som mal správu. Podišiel som a prečítal som ju. Mal som sa dostaviť na lekársku prehliadku a k poradcovi. Takže z vybalovania zase nič nebude v kútiku duše som aj rád že to tak dopadlo, lebo neznášam vybalovanie. A toto mi prišlo vhod ako ďalšia zámienka ako sa tomu vyhnúť, ale raz to budem musieť spraviť som si toho vedomý, ale čím pozdejšie tým lepšie. Konečne som prišiel na ošetrovňu. Len čo som vošiel hneď sa ma ujala mladá a pekná práporčíčka. Usadila ma a niekam odskočila. Aké sklamanie ma čakalo keď ku mne prišiel doktor a začal s prehliadkou. Podrobil som sa pár testom skenom a niekoľkým otázkam a ani neviem ako a bolo to za mnou. Teraz ma už len čakal poradca. Mal som šťastie, lebo práve nikoho nemal a tak som aj túto povinnosť absolvoval rýchlo. Teraz ma už naozaj čakalo len to vybalenie vecí a tak som sa pohol smerom do svojej kajuty. Seroquel John, navigátor , 13:17 Jason Lew Bondarevskij Jason strašně rád pozoroval rozpouštějící se led. A jelikož v tomhle baru nebylo s ledem k dostání nic jiného než skotská, stála před ním už třetí. Vlastně si i přiznal, že kvůli ledu tu nesedí, ale nějaké vysvětlení vyžadovalo jeho svědomí. Vzpomínal jak seděl ve třídě a čekal na začátek vyučování. Vzpomínal jak přišel nadporučík Sang a zdálo se, že vše bude v normálu. Vzpomínal, jak se vše vychýlilo z normálních kolejí... Založen: Příspěvky: 35 Přišel před katedru a v rukou nervózně svíral zmuchlaný kus papíru. NA ten se pak dlouze zadíval a když už se zdálo, že zapoměl o co mu vlastně šlo, začal mluvit. Vlastně toho ani moc neřekl...konkrétně jen jména. Každému jmenovanému se podíval do očí a když dorazil k Jasonovu jménu, začal cítit potíže. Nejmenoval všechny kadety a seznam těch jež jmenoval se až příliš shodoval se seznamem těch jež spolupracovali na podvodu v minulé misi. Tehdy jim řekl, že z toho nebude vyvozovat žádné tresty, ale každému jednomu z nich došlo, že si to rozmyslel. O několik hodin pozdě se Jason dozvěděl, že tomu tak nebylo. O několik týdnů později se dozvěděl, jak ironický život dokáže být Tehdy odešel se jmenovanými ze třídy a oznámil, že byli přeřazeni k projektu "Červí díra". Dostal za úkol vybrat jen ty nejlepší z ročníku a pak už to šlo ráz na ráz. Transport na USS Auroru. Cesta plná mlčení a nevyslovených otázek. Úžas příletu k tajné základně a zmatek nalodění na základnu. Po vstupní prohlídce a pohovoru s poradcem byli odvedeni do kajut, kde dostali tři hodiny na aklimatizaci. A deset minut později seděl Jason na barové stoličce a snažil se nemyslet. Člověk který odejde z domova na jiné místo většinou prožívá stres, jež učebnice řeší "aklimatizací". Jason neměl domov nikdy a tak se vítal s novým působištěm po svém. To všechno co se dělo kolem Jasona bylo nereálné. Nikdy se o rozvědku nezajímal, ale tak nějak pro sebe vymyslel, že je několik spůsobů jak něco utajit: musí o tom vědět co nejmíň lidí. Musí to být daleko od slídivých očí. Nesmí to být příliš drahé. Nesmí se konat žádné přehnané přesuny lidí. Musí se to týkat co nejméně lodí a vůbec veškerého materiálu... Mno a člověk co tohle spunktoval porušil tahle "pravidla" úplně všechna. A přesto se to utajit zřejmě povedlo. Všechna čest. Jáson připil na toho co to vymyslel. Vlastně jim o tom řekli dost málo, skoro nic. Jenže Jason věděl víc, než by se dalo předpokládat. Odjakživa byl zvědavý a když dostal možnost samovzdělání, plně ji využil. Četl co se dalo a jelikož se dalo číst i odborné časopisy, semtam narazil na článek o pokračujícím výzkumu červých děr. Bylo to poměrně zajímavé téma, jenže pak z ničeho nic se články přestaly objevovat. To Jasona zaujalo a tak se začal zajímat o tématiku více. Zpětně četl všechny články co se daly najít a výzkum vypadal zajímavě. Tak proč se náhle stratily veškeré zmínky o něm? Jasona Lwa Bondarevského nenapadalo žádné řešení a tak to nechal být.

8 Jenže teď se to vrátilo. Věděl naprosto přesně o co jde a proto tu teď seděl a tolik se trápil. BYlo tolik věcí co nemuselo vyjít. Už proto, že ať poletí kamkoliv, když se potom díra přeruší, už se nikdy nedostanou zpátky. A šlo o to, že bylo způsobů jak se může náhodou přerušit bylo neúměrně mnoho. Sebemenčí chyba ve výpočtu...zbloudilá gravitační vlna...jakýkoliv neznámý fyzikální projev časoprostoru...nehoda...sabotáž...selhání časovače...prostorová fluktace... JAson zavrtěl hlavou, možností bylo příliš a on jen doufal, že třeba stihli vědci tyto problémy vyřešit. Špatné předtuchy se ale nemohl zbavit a tak si raději objednal další sklenku a přinutil se myslet na něco jiného. To něco jiného se mu ohlásilo záhy, když náhodou očima zavadil o nástěnné hodiny. Za pět minut má být na nástupu před kajutami a tak se vydal směrem ke dveřím. Neposlušné dveře však uhnuly a JAson narazil hlavou o jejich okraj. Promnul si čelo a pokračoval dál s myšlenkou, že to...možná...trochu přehnal. Jason Lew "Medvěd" Bondarevskij, civilista , 16:29 John Roco Praporčík Založen: Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon A night shift Bylo tři čtvrtě na tři ráno a můstek osvětlovalo jenom matné osvětlení nočního režimu a mihotající se hvězdy na hlavní obrazovce. Ultimate byla na své cestě na základnu Galaxy už třetím dnem bez jakýchkoliv událostí a většina posádky předpokládala že to tak zůstane i po zbytek cesty. Sektor Mira, byl totiž situován stranou rušnějších obchodních cest i obydlených planet a nacházel se v ničím nezajímavém poli asteroidů, jakých byly po kvadrantu tisíce. Jedině díky tomu mohl být celý komplex Galaxy uchováván v tajnosti relativně snadno, a to i přes svoji velikost. Původně vnikl už za klingonské války ale do svého dnešní podoby byl přeměněn až v době války s Dominionem, kdy byl zmodernizován a několikanásobně rozšířen. Jeho účelem bylo stát se v případě ztráty Země vrchním velitelstvím Hvězdné Fotily a sídlem nejvyšších přestavitelů Federace a podle toho také vypadal. Byly zde vybudovány rozsáhlé doky, kapacitou se rovnající Utopia Planitia, ubytovací prostory až pro 2 miliony lidí, desítky obraných zařízení schopné ubránit komplex i před útokem značné velkého rozsahu a samozřejmě také rozsáhlá výzkumná pracoviště. Okolní pole asteroidů bylo také kvalitní zásobárnou nerostných surovin, takže by mohl nadále efektivně fungovat, i kdyby byl úplně odříznut. Po válce se stal útočištěm několika přísně tajných výzkumných projektů a ti kteří o něm věděli mu začali v žertu přezdívat Oblast 51. Toto srovnání bylo nicméně velice trefné. Projekt Červí díra, zde probíhal prakticky nepřetržitě již od svého vzniku v roce Krásný příklad toho jak daleko se může dostat projekt z kategorie naprostých šíleností, probíhá-li daleko od vlivu zabedněných politiků, které zajímá pouze okamžitý zisk. Jediní lidé na můstku byly kromě Johna nadporučík Wildfire, druhý důstojník a současně hlavní operační důstojník lodi, který byl pohodlně rozvalen v kapitánském křesle a potom také crewman Littleflame vpředu za kormidlem. Místností se příjemně linula pomalá latinsko-americká hudba a ještě tak umocňovala noční atmosféru. John seděl za taktickou konzolou a usrkával ze šálku Rachtagino. Nejdříve si zkoušel krátit čas procházením plánů komplexu Galaxy ale brzy zjistil že téměř všechno je buď tajné, nebo informace nebyly v databázi. Poté se pokusil přijít na kloub té technologii umělých červích děr, ale to vzdal ještě rychleji, když zjistil, že kromě úvodního slova nechápe skoro nic z toho co tam stálo. Nakonec tedy jenom tak seděl a pozoroval jak na hlavní obrazovce plynou hvězdy. Kormidlo stav? Prolomil všeobecné ticho nadporučík ve chvíli, kdy se mu tohle nicnedělání začalo zdát trapné. Stále letím warpem 8,2 směrem do sektoru Mira, nebo chcete-li do sektoru 874-B. Předpokládaný čas příletu 31 hodin. Musel jsem upravit náš kurs o čtvr stupně abychom se vyhnuli zbloudilé kometě a za dvacet minut proletíme ve vzdálenosti 6 milonů kilometrů okolo hvězdy bílého trpaslíka. Praporčíku Roco, až ji budeme míjet proveďte prosím základní senzorický průzkum, třeba objevíme něco zajímavého. Ano, pane. Potvrdil John. Jinak něco nového na senzorech? Nic významného. Nejbližší lodí v dosahu je stále vulkánská vědecká loď, které udržuje konstantní kurs směrem na Vulkán rychlostí 6. Je vzdálena 3,5 světelného roku a za půl hodiny se ztratí z dosahu dálkových senzorů. V okolí jinak žádné zajímavé objekty, celkem tři hvězdy, všechny bez planet třídy M, ta kometa kvůli které jsme měnili kurs a ten trpaslík. Jinak nic. Wildfire si unaveně protřel oči a opřel se o opěrku kapitánského křesla, dávajíc pozor na to, aby náhodou nezmáčkl nějaké tlačítko a nechtěně třeba nespustil autodestrukci. Hudba se mezitím změnila na trošku svižnější Sambu a všichni se tak trochu probrali. Takže to vypadá zase na další nudnou noc, važte si toho mládenci. Kdo ví co nás čeká na druhé straně té brány. Crewman Littleflame vypadal, že konečně sebral odvahu se zeptat a otočil se na nadporučíka: Pane, je pravda že to celé Flotila považuje za jednosměrnou misi a že vlastně nepočítají s tím, že se vrátíme? Wildfire se usmál: Crewmane, nesmíte věřit všemu co slyšíte. Kdybych měl já věřit všemu co zaslechnu někde v jídelně tak bych do vesmíru nemohl ani vkročit. Takže je to bezpečné? Naléhal crewman. Nadporučík ale pokrčil rameny: Jsem si jistý že by velení neposlalo vědomě půl milionu lidí na misi, ze které není návratu. Ale nebudu vám nic nalhávat chlapče, pokazit se může ledacos a mi tam můžeme nějaký čas ztvrdnout, ale nevsadil bych si na to.

9 John tento malý rozhovor mlčky poslouchal. I jeho už napadlo, že z této mise nemusí být návratu. Napadlo ho, čeho všeho by se musel vzdát v tady alfa kvadrantu. Nejvíce ho však trávila vzpomínka na to, jak před dvěma lety skončili na neobydlené planetě v romulanském teritoriu. Byly tam chvíle, kdy už nevěřil, že se odtud dostanou. Tohle by však byla úplně jiná situace. Nezůstal by přeci sám, pořád by za sebou měl tisíce lidí, uklidňoval sám sebe. Přesto ho toto srovnání napadlo už poněkolikáté. Jeho myšlenky strhlo zpátky na zem zapípání konzole. Ihned začal zjišťovat co se děje. Pane, mám tady cizí loď, právě se odmaskovala asi tři sta metrů za naší zádí. Cože?! Vyvalil na něj oči nadporučík. Potvrzuji, přidal se Littleflame. Udržuje s námi stejný kurs i rychlost. Zvednout štíty a přejděte na impuls! Pane Roco identifikace? Těžko říci, zavrtěl hlavou John. Loď nevysílá žádný identifikační kód ale design je Hakerasiánský. Nadporučík svraštil čelo: To může být kdokoliv, Hakerasiané jsou obchodnící, vyrábějí lodě a poté je prodávají komukoliv kdo za ně zaplatí. Otevřít kanál! John stisknul několik tlačítek: Můžete mluvit. Hovoří nadporučík Jack Wildfire z lodi Federace Ultimate. Prosím identifikujte se! Odpovědí mu však bylo pouze ticho. Slyšíte mě, tady je nadporučík Wildfire z lodi USS Ultimate. Jste na území Spojené Federace Planet a jste tudíž povinni se nám identifikovat. Stále žádná odpověď, pane. Roco, taktickou analýzu! John přejel rukou po panelu: Lehký křižník, má omezenou výzbroj. Neznamená vážnější ohrožení ale přesto nabíjí zbraně! Dodal své nejnovější zjištění. Červený stupeň, připravte se k boji. Pane Roco, nabijte phaserové baterie. Střílejí na nás, pane. Oznámil crewman. Úhybné manévry, sekvence lambda. Loď se vyhnula několika modrým střelám, které na ní mířili. Většina ji však přesto zasáhla. V momentě kdy se střeli střetli se štíty všichni očekávali obvyklé otřesy. Dostavily se však pouze slabé vibrace. Střílejí na nás tachyony, chtějí nás donutit změnit harmonické frekvence štítů. Vysvětlil John. =/\= Kapitán volá můstek, co se to tam nahoře děje?=/\= Útočí na nás neznámé nepřátelské plavidlo. Pokoušejí se nám oslabit štíty. =/\= Rozumím, hned jsem tam =/\= Mezitím loď zasáhly další tachyony. Štíty na 35%, pane nemáme multifázové štíty, musíme změnit frevence. Praporčíku, zaměřte jejich motory a palte phasery! Podél talířového prstence proběhly dva oranžové záblesky které se spojili ve velký oranžový výboj energie. John nezaváhal a třemi přímými zásahy zničil nepřátelské motory. Dobře, usmál se nadporučík. Uvidíme, jestli jim to rozváže jazyk. Praporčíku znovu je zavolejte. Pane! Zachycuji nárůst energie v jejich warp jádře vypadá to že Než stihl doříci větu ozářil můstek světlo exploze nepřátelské lodi následované prudkým otřesem. Jedna konzole u zadní stěny nevydržela a vyletěl z ní proud jisker. spouštějí autodestrukční protokol. Dopověděl s trochou hořkosti v hlase John. Konečně se otevřeli dveře od výtahu na můstek vešel kapitán. Měl na sobě jenom spodní díl uniformy a nějaké tričko s medvídkem, které bylo zřejmě tím jediným co našel, když ve spěchu opouštěl kajutu. Jeho pohled zůstal viset na troskách lodi na obrazovce. Co se tu sakra děje Jacku? Nepřátelská loď se za námi objevila z ničeho nic a místo aby odpověděla na naše pozdravy zahájila palbu. Vyřadili jsme jejich motory a než jsme stačili zjistit víc, spustili autodestrukci." Pane. Mám tady ještě něco, ozval se John. Zdá se, že těsně před tím než byli zničeni se pokusili navázat kontakt s naším hlavním počítačem. Nevím jak se jim podařilo prolomit ochranu tak rychle ale zdá se, že uspěli a zkopírovali malou část lodní databáze. Wildfire zavrtěl hlavou: Ta síť je chráněna třemi stupni ochrany. Jediný způsob jak se do ní dá tak rychle

10 dostat je znát všechny bezpečnostní kódy. Kapitán Roco se zamračil: Tak dobrá, posbírejte trosky a přejděte zpět na původní kurs. A také pošlete kódovanou zprávu priority jedna pro admirála Rica. Chci aby o tomhle věděl. Ano, pane. Created by Ensign John Roco, crewman Shoan Littleflame (NPC), Lt. commander Jack Wildfire (NPC) and captain David Roco (NPC) Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" , 23:36 George Legion Praporčík Založen: Příspěvky: 115 Umístění: USS Pythagoras - NCC B to zas byla noc,ne že by člověk nebyl v pohodlý svého pokoje na Akademii. ale měl jsem zase nepříjemné noční můry:byl jsem zase na Duncanu a zase jsme byli v tom šíleném skladišti,ale tentokráte jsme nevyhráli nepřítel nás tam zmasakroval,bylo to na můj vkus až moc živé,takže jsem se několikrát za noc s řevem probudil. Sice jsem slyšel,a byla to pravda,že v případě hodně naročných akcí jsou nervy podstatně více stimulovány a reakce jsou všelijaké,můrami začínaje a v nejhorším případě sebevraždou konče.ale takhle daleko jsem to zase neprožíval. Vulkánský lékař mi před přistáním dal několik užitečných rad,a ty se velice dobře osvědčili. Takže jsem dělal činnost,která se mi nejvíce hnusila,bifloval jsem řady a postupy na lodích federace.můžu vám říci,že po čtyřech hodinach takto strávených vám noční můry připadají,jako menší zlo,a raději jdete spát,s pocitem,že horší už to nemuže být. Ráno,mně probudilo houkání počítače,v polospánku jsem za tím odporným zvukem mrštil první co mi přišlo pod ruku,ale houkání nepřestalo. Pochopiv,že ten nesnesitelný hluk je budíček,a že nemám na vybranou jsem s proklínaním všech na koho jsem si vzpomenul jsem vstal. Musel jsem se zmatořit,protože pokoj se mi točil před očima,a to jsem pil jen vodu,bylo to jak ve zlým snu. Nakonec jsem se s vypětím sil doplazil do sprchy,o jaké bylo překvapení když jsem pustil špatný kohoutek,v té chvíli jsem myslel,že je to moje poslední chvíle,ledová voda bože co jsem komu udělal.zůstal jsem pod sprchou dobrou půlhodinu. Když jsem vyšel ven,dokonale probuzen,jaksi jsem zjistil,že se stala malá chyba,zapomněl jsem na pyžamo. Vypadal jsem jak strašidlo,vážně jsem uvažoval,že dnes nikam nejdu a budu doma. Ale nové rozkazy zněly jasně: "dostavte se na palubu lodi U.S.S.Aurora do sedmi hodin" kouknul jsem na hodiny,protáhl jsem obličej bylo teprve třičtvrtě na pět. "počítači,co je to za hloupý vtip,dyt je teprve před patou" "nastavení odpovídá zadání" odpověděl počítač,chtěl jsem mu něco říc,ale pak jsem si uvědomil,že je to jen stroj. Vykročil jsem k distributoru: "kávu,a pořádný hamburgra" objevilo se jídlo,alespon něco fungovalo,nacpal jsem něvěda co může přijít. Když jsem skončil bylo před půl šestou,oblékl jsem čistou uniformu a zabalil příruční zavazadlo. Naposledy jsem se rozhlédl po svém pokoji a rozloučil jsem se sním. A v duchu si myslel,tak už to skončilo,ted to zase začne... V klidném rozjímání jsem došel na stanoviště raketoplánů. Bylo půl šesté,na ranveji se už tlačilo několik starších důstojníků. Pozdravil jsem a zařadil se,přesně o půl šesté přiletěl první transportér. Nastoupili jsme a opustili Zemi,let byl kratký Aurora parkovala na nízké oběžné dráze. Když jsme přistáli,hlásil jsem se výkonemu,a bylo mi přiděleno místo na palubě. Byl jsem jsem první s kadetů na palubě,alespon to jsem pochopil z jeho nechápavého pohledu. Ani jsem nepostřehl,že uběhli dvě hodiny,a pak jsme odstartovali,lod byla maximalně naplněna,směr komplex na Mira IV. Let probíhal normálně,kdo chtěl mohl se vzdělávat ve svém oboru. Vědom si svých slabin jsem požádal operačního důstojníka o mlé doškolení,což se setkalo trochu s udivem,ale operační nebyl proti,takže jsem po celý let pracoval na svých schopnostech. Poslední den cesty,jsem trávil s operačním,uděloval mi poslední rady,většinou se jednalo o finty a triky,jež mohu uplatnit v akci. Když tu jsem to spatřil komplex Mira,nejutajenější projekt federace,o kterém si i romulanské říše myslela že je to jen pouhá vize,ale opak byl pravdou. Projekt Galaxy byl holou skutečností a já se mněl stát jeho součástí. Prolétali jsme zhuštěnou obranou,nikdy v životě jsem nespatřil tolik válečných lodí na jednom místě. Byli zde všechny třídy,bez rozdílu věku,některá plavidla jsem ani neznal,podle operačního se jednalo o plavidla vivinutá přímo pro projekt. Na okraji perimetru,byli umístěny plošiny vybavemé elektronickou výzbrojí,speciální senzory dalekého

11 dosahu,silné rušičky a mnoho dalšího vybavení pro odstínění celého prostoru. Ale při bližším pohledu,ale člověk zjistil,že zdánlivě bezmocné plošiny nesou výzbroj bitevních lodí.podle všeho nejnovější XIII fazery a vrhače torped,a určitě poslední generace. Pak jsem zahlédl podivný shluk,napřed jsem nabyl přesvědčení že jsou to jen meteority,ale pak jsem nevěřícně koukal byli to superinteligentní hyperminy s vlastním pohonem. Zbran využívanou hodně v 22.století po té byla pro svoují zastaralost vyřazena z výzbroje. Inženýři federace oprašili tento špinavý prostředek války a upravili na smrtonosnou zbran první velikosti. Když jsme proletěli touto první linií,čekala nás druhá linie,tvořenou převážně letajícími pevnostmi,tyto nevzhledné lodě byli vyvynuty,jako těžké blokádní jednotky v případě války jejich výzbroj byla dvojnasobná oproti bitevním křižníkům,ale něco za něco,lodě byli omezeny rychlostí a obratností. Mezi pevnostmi létali letky stíhačů a bitevníků. Byla tu různorodá sestava všech možných typů a tříd. Konečně Aurora obdržela povoléní vstupu do vnitřního sektoru. Celou cestu nás doprovázela eskorta. Ted teprve člověk viděl zázraky,ano byli jsme konečně tady. Když lod zaparkovala,oznámil kapitán přesný postup opuštění aurory a přesunutí do komplexu Galaxie. Byl jsem mezi posledními kdo lod opouštěli,než jsme vystoupily z raketoplánu prošli jsme osobní prohlídkou,bezpečnost zde panovala s nebývalou precizností. Seděl jsem v čekárně před ošetřovnou a čekal až na mne příjde řada. Někteří s čekající,byli viditelně nervozní,a jiní znechucení. Nejvíce to dal znát,hrdý romulanský konzul. Konečně jsem byl na řadě,v pravdě se mi tam vůbec nechtělo, nakonec jsem se odhodlal a vstoupil na ošetřovnu. Trochu jsem se ulekl,když jsem spatřil doktora,ale rychle jsem dal dohromady. Doktor,byl jak hora neže bych byl nějaký mrnous,ale doktor byl obr. "Tak se posadte kadete" poslušně jsem se usadil "podle vaší karty,patříte k hibernátům" ostře jsem se ohradil "nebylo to myšleno jako urážka,mladíku" uklidněn,jsem se posadil "podle toho má te některé vlastnosti,jež nám příroda upřela,ale protu to cestu budou spíše přínosem" "tak se do toho dáme" vstal a připravil si nádobíčko,prohlídka byla dosti zevrubná a doktor nechtěl nic ponechat náhodě,konečně skončil. "zdravý jako ryba,žadné problémy,můžete jít" uchpiv své zavazadlo jsem opustil ošetřovnu,hned za dveřmi mně odchytil bezpečák. dostal jsem eskortu a ta mně doprovodila do mé kajuty. Tak tohle mně dostalo,přemýšlel jsem jestli i ostatní byli poctěni touto poctou. Moje nová kajuta,byla o něco větší než můj předešlý pokoj na Akademii. Hodil jsem věci na postel a pozoroval uskupení lodí venku. George Legion Smrt a vítězství. Legiezkazy , 20:40 Mark Rico Víceadmirál Jen o hodinu víc - intermezzo Daleko mimo náš příběh =/\= Je děvět třicet, poručíku Kely, je devět třicet, poručíku Kely, je devět třicet poručíku Kely =/\= Založen: Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley Ano, já vím... zavolal Kely, aby počítač přestal dokola opakovat větu, kterou ho každé ráno budí. Převalil se v posteli a složil si ruce pod hlavou. Copak mu dnešek přinese hezkého? Slouží tady, s dvanácti dalšími lidmi, kteří se průběžně po pár měsících střídají, už asi pět let. Přišel jsem po zničení lodě USS Golden star C, kde přišel o nohu, ale zranění nebylo nekrotické, takže se dočkal terapie a brzo měl novou. Osprchoval se, dal si svoje oblíbené čokoládové překvapení s vánočkou a přečetl si dnešní rozpis služeb. Slouží s Tomem a tím novým, mladým praporčíkem, co je tu teprve tři dny. Ještě se vlastně ani nepoznali: Tak se seznámíme, broukl si pro sebe, zatímco si oblékal kabát. Zkontroloval, jestli jsou jeho dvě zlaté pecky dobře viděl a když vyšel z kajuty, jako vždycky se na sebe usmál do zrcadla. Nebyl nejhezčí, spíše se dalo říci, že byl dost nehezký, byl i menší postavy, potkal i hodně inteligentnějších lidí, kterým šlo vše od ruky lépe, ale byl pracovitý a šťastný. To z něj dělalo osobu, kterou měli všichni rádi a s každým vycházel. Záznam se mu kupil pochvalami za příkladnou službu a na svojí slavnostní uniformě měl nejedno vyznamenání. Nikdy neměl příliš veliké ambice, nebo měl, ale nezaměřoval se na ně. Vytyčil si vždy malý cíl, ke kterému se upnul a když ho splnil, zaměřil se na další. Touto cestou se pomalu prokousával krok za krokem k velkým cílům. Prošel ještě několika chodbami, než došel na můstek: Čau Tome, pozdravil, jako každé ráno: Něco nového? Ne, téměř nic. Je klid. Ta bárka, co včera zadokovala v druhém doku včera v noci odplachtila zpět na cestu na Andorii, jen naložili, co potřebovali podporučík seděl u senzorové konzole a podle grafů nejspíš sledoval a zaznamenával seismickou aktivitu na planetě. Pravdou bylo, že stanice za sebou měla dobu svojí největší slávy už pěkně dlouho. Byla postavena roku 2253 na orbitě Pluta, kdy sloužila jako institut k aplikování různých

12 teorií, které bylo potřeba přezkoumat, kvůli vrtům na asteroidech a planetách se slabou, nedýchatelnou, nebo žádnou atmosférou. Teď už byla jen starou relikvií, která sloužila pro drobné testy na objednávku, když si na ní někdo na velení náhodou vzpomněl. Leč často se to nestávalo, přesto, že byla takhle blízko všemu dění a vybavení bylo plně funkční. Stejně jsem nepochopil, co za vzorky potřebovali. promluvil nakonec Tom. To já taky ne. Prý se to týká nějaké tajné mise, pochybuju, že se vraceli na Andorii, spíš letěli jinam, už podle prvotního kurzu. Taky bych letěl... Proč se vám lidem tady nelíbí? neodpustil si Kely svojí častou poznámku. Protože jinde je to lepší. Je to novější, luxusnější, příjemnější. No a? Takhle si pořád jen stěžujete a jste nespokojení. Ber co ti řivot dává. nedal se poručík. To je marné... zasmál se Tom a pokračoval práci. Hlavu zvedl teprve, když vešel praporčík Barney Logan, nový člen posádky, jehož záznam četl v kajutě. Pozdravili se spolu a Kely mu podal ruku: Ty musíš být ten nový, že? usmál se přívětivě: Jak s ti tady líbí? Nic moc, poručíku, je to tu staré a vrže to tu. Říkám si, jak se to ještě drží na orbitě. Jedna za záhad vesmíru, zasmál se Tom, Kely v odpověď jen zvrátil oči. Dál už jen pracovali, občas prohodili pár slov, ale vše ukazovalo na to, že den uteče krásně rychle. Když se posádka sešla u oběda v malé jídelně, všichni se předháněli v tom, co budou dělat, až vypadnou z téhle ošklivé smrduté díry, jen Kely seděl a usmíval se. Měl vše co potřeboval, brzo by mohl získat povýšení a formální velení stanice, velící důstojník, komandér Stevens, byl stejně pořád na Zemi, takže velení už dávno prakticky připadlo jemu a lidé ho respektovali protože si vždy věděl se vším ohledně stanice rady. Velení tady by mu sice nikdo nezáviděl, ale vždyť to přeci není tak hrozné. Každý týden létal v pátek večer svým člunem, který dostal k dispozici za vzornou práci na stanici, na Zemi za svojí ženou a dvěma dcerami, čtyřletou Veronikou a šestiletou Lenkou. Tenhle rok už půjde Lenka do školy. Byl na svojí malou rodinu pyšný, zítra bude sobota, člun už byl připravený, jen zbývalo dodělat pár menších drobností, aby mohl zítra v klidu odletět. V neděli ráno se pak vrátí. Přestože je to o téměř dvanáct hodin později, nikdo z místních by ho nenahlásili za pozdní přílet. Věděli, že noc se svojí ženou by si vzít nenechal. Nikdy. To by raději odešel z Flotily. Rozhodl se chvíli poslouchat svoje spolustolovníky, ale víc jak devadesát procent z toho, co řekli, byly stížnosti na to, ono, na politiku, romulany, Federaci, zásobování.. prostě na všechno, takže si to rychle rozmyslel. Stěžujou si i na to, že jim vrzá postel. Jsou jak malé děti, nic se jim nelíbí, zasmál se v duchu Kely, když vstával a odnášel talíře zpět do replikátoru. Po té se rozhodl, že se zajde mrknout do strojovny, aby se podíval na fůzní články, na které si, také u oběda, stěžovalo pár lídí. Nehřálo jim topení a voda byla studená. Nejspíš potřebují zase sladit, to znamená zavolat technika z velení. Když dorazil k reaktoru, byl tu asi po týdnu, vždy tu jen procházel, kvapně zkontroloval primární funkce článků a to, co uviděl, bylo děsivější, než cokoliv, co by očekával i v tom nejhorším snu. Čtyři fůzní články byly přehřáté o mnohonásobek kritické teploty. Někdo musel udělat neuvěřitelnou chybu, nebo šlo o sabotáž. Ať tak, či tak, je jen jedna možnost. Vystřelit je co nejdál od stanice, protože na odstavení už nezbývá čas. Počítači, okamžitě transportuj fůzní články tři, pět, sedm a patnáct přyč ze základny! Co nejdál s nimi! =/\= Varování! Fůzní články jsou stále v aktivním provozu! Transport může způsobit nestabilitu a následný výbuch! =/\= Ano, já vím! Ignoruj ochrané protokoly a přenes články na povrch planety! Objevil se modrý záblesk a čtyři články začaly mizet. Kely ještě stihl postřehnout, že poslední, kdo sloužil ve strojovně byl nový praporčík... Trvalo jen několik málo sekund, než se stanicí rozlehl jekot počítače: =/\= Varování, na planetě zaznamenáná silná seismická aktivita, varování! =/\= V jídelně ta zpráva vyvolala šílený povyk, aby došlo k takovému hlášení, musí aktivita ohrožovat stanici. A taky že ano. Během několika sekund narazila do stancie obrovská tlaková vlna a prorazila na několika místech vnější plášť stanice. Druhá, třetí a čtvrtá vlna už jen prorážely zbylé části pláště a kde už nebyl, narážely a deformovaly otevřenou kostru stanice. Následná serie explozí vychýlila stanici z kurzu směrem k planetě. Sto dvacet sedm let starý kov sténal, zatímco téměř sedmdesát let nepoužívané nouzové motory byly příliš slabé na to, aby dokázaly kolonii dostat znovu na správnou orbitu. Kvůli rozsáhlým poškozením nebyla evakuace možná dostatečně rychle. Během čtyř minut se stanice srazil s povrchem ledové planety, kde, za mohutné exploze, našla svůj poslední odpočinek v kráteru, jež se od té doby jmenoval Kelyův. Zemřelo dvanáct lidí, ale jen jeden se dokázal i v poslední chvíli usmívat, protože prožil svůj život spokojeně a každý okamžik mu přinášel potěšení. Život by se měl žít v okamžiku, nikdy nevíme, jak a kde zkončí. Může to být za okamžik, tak neplýtvejte časem na slzy smutku a dělejte to, co vás baví a těší. Může to být naposledy, co máte tu možnost... Semper Fi! Další log bude zítra, omlouvám se, že to nesouvisí s dějem, ale prsotě jsem to musel napsat... "...gegen alles!" , 22:20 Mark Ophess Kadet 1. ročníku Z Akadémie do neznáma - časť prvá Je dobré pozerať sa na svet ako na sen. Keď sa vám zdajú zlé sny, prebudíte sa a spoznáte, že to bol len sen. Hovorí sa, že svet v ktorom žijeme sa od zlého sna ničím nelíši.

13 Založen: Příspěvky: 78 Umístění: Akadémia HF Mark privrel oči a spustil hlavu na hruď. Premýšľal nad úryvkom s KAGAKURE Cesty samuraja a do mysle sa mu priplietli aj spomienky na otvorenie novej akadémie. Aj to bol len zlý sen povedal si v duchu a usmial sa nad starým umením, ktoré vedelo celoživotné skúsenosti mnohých generácií vtesnať do pár riadkovej múdrosti. Sedel vo svojej kajute, nohy vyložené na stole, v ruke PADD. Podriemkaval nad východnými kultúrami. Jadro USS Aurory čosi nezrozumiteľne šeptalo a Mark pomaly upadal do spánku... AKADÉMIA PÁR DNI SKÔR ============ Mark vylihoval pred budovou Akadémie na tráve. Bol si zabehať a teraz nechával svoje nohy odpočinúť. Pozoroval zapadajúce slnko a dumal nad tým, čo so sebou prinesie zajtra. Na chvíľu privrel oči a rozhodoval sa, čo si dá na večeru. Posledné dva týždne neboli na žiadnej misii, aj holosimulátor využívali na rekreačné účely. Najťažšími rozhodnutiami bol výber jedál. Zeleninový šalát, či do zlatistá opečené kuriatko s ryžou? Rozhodol sa a vlastná inteligencia ho potešila. Dám si pečené kurča so šalátom, skonštatoval a chvíľu sa pokúšal myslieť na nič. Keďže je ale vesmír ničotne nekonečný, zas mu čosi behalo po rozume... Na tvári ho prestali hriať posledné lúče slnka a Mark si uvedomil prítomnosť ďalšej osoby. Otvoril najprv jedno oko a usmial sa. Potom otvoril aj druhé a dotieravé pokusy žeravej gule ho prinútili privrieť obe. Vykúkal len spoza malých štrbiniek. Kde máš komunikátor? spýtala sa ho Alyx. Neviem...asi v izbe. Prečo? odvetil Mark. Johny nás zavolal do baru. Dobre. Osprchujem sa a prídem. Kedy? Chvíľu s tým budeš musieť počkať. Volal nás pred polhodinou, povedala a otočila sa na cestu späť. Mark sa zdvihol a nasledoval ju. Kráčala svižne a energicky a Mark musel zrýchliť krok. Stalo sa niečo? opýtal sa, keď ju dobehol, ale Alyx len záporne kývla hlavou a povedala: Prevelili nás... Mark mal pocit, že sa všetko dozvie, tak len hmkol a nasledoval ju. Chvíľu uvažoval, či to nemá niečo spoločné s chlapíkmi z McKinley, do ktorých dnes ráno skoro vrazil, ale zavrhol to. Mark vošiel za Alyx do baru a zazrel na kraji miestnosti spolužiakov. Rozprávali sa o výhodách a nevýhodách kníh a ich elektronických podôb. Mark si vzal stoličku, vytočil ju tak, aby nesedel chrbtom k vchodu a zastal sa pravých, tlačených: Vôňa papiera, atramentu a chvíľa bez technických vymoženosti súčasnosti. Johny sa usmial, no namiesto rozvíjania rozhovoru, začal s tým, prečo ich sa stretli: Čítal si správu? Ešte ju nevidel, odpovedala za neho Alyx. Johny sa pozrel na ňu a potom zdvihol zo stola PADD a podal ho Markovi. Mark sa usmial, vzal si PADD a začítal sa. *************************************** = / \ = SPRÁVA - UTAJENIE PRVEJ TRIEDY = / \ = Boli ste zaradení do projektu Červia diera. Prevelenie na neurčitý čas. Odlet zajtra ráno o nula osem nula nula miestneho času loďou USS Aurora. Na lodi sa hláste najneskôr do nula šesť nula nula. Bližšie informácie v cieľovom bode. = / \ = KONIEC SPRÁVY = / \ = *************************************** Mark udivene pozeral do PADDu a pre istotu si to prečital ešte raz. Utajenie... projekt... červia... hm... mrmlal si pre seba až sa zhrozene zastavil pri čase,... o šiestej?!

14 USS AURORA - SÚČASNOSŤ ======================= Už druhý deň boli na ceste a Mark stále nevedel, čo je ten cieľový bod. Nevedel to nik z prvého ročníka. Aspoň Mark si to myslel, no nikoho sa nepýtal. Práve sa prebudil na hnusný zvuk budíka, ktorý pravdepodobne nastavili centrálne pre všetkých. Teda aspoň Mark si nepamätal, že by ho nastavoval. Keď sa pozviechal zo zeme, na ktorú spadol zo stoličky, vynadal si za to, že na nej zaspal. Bol celý dolámaný a rýchlo sa odšuchtal do sprchy. Potreboval sa prebrať a cítil, že ubolenému telu pomôže teplá voda striedaná silným prúdom studenej... Ani nie za dvadsať minút už kráčal chodbami lode. Znenazdajky si uvedomil, že na chodbách skoro nikto nie je. Mal zlé tušenie, no nespomínal si na zvuk poplachu ani na nejaký oznam. = / \ = Vstupujeme do komplexu Galaxy v Mira IV = / \ = Marková tvár mala chvíľu udivený výzor. No keď sa dostal na do baru a cez presklennú stenu uvidel najutajovanejší a vlastne ani neexistujúci komplex zatajil sa mu dych. Väčšina posádky, ak nemala, čo na práci pozorovala okolitý vesmír z doslovne povedané otvorenými ústami. A tí, čo niečo na práci mali tí ústa zavreli , 16:41 Mark Ophess Kadet 1. ročníku Z akadémie do neznáma - časť druhá KOMPLEX v MIRA IV ======================= Transportér dostal povolenie pristať a Mark stále udivený z počtu lodí, veľkých obranných a utajovacích systémov, sónd a mín, vystúpil von... Založen: Příspěvky: 78 Umístění: Akadémia HF Kráčal vstupnou halou komplexu obzerajúc sa, no nevidel žiadnu známu tvár. Premýšľal, či nemali zraz na Aurore, ale na nič si nespomínal. Ešte raz sa obzrel a potom sa začal plne venovať novému bydlisku. Vstupná hala nebola honosná, skôr veľká, určite nie ako tá na Akadémií, no táto nemala vytvárať pocit stredovekej veľkoleposti. Jej jedinou povinnosťou bolo poňať veľké množstvo ľudí. Masa sa pomaly tlačila von z haly skrz bezpečnostnú kontrolu a jednotlivci sa potom rozchádzali do rôznych častí komplexu. Mark zastal pri stene a čakal. Nemal rád tlačenice a dav. Nechcel patriť do davu. Chcel byť viac než len človekom na výplatnej listine... Postavil sa na koniec, teraz už nie dlhého radu a prešiel bezpečnostnou kontrolou. Oči, hlas a DNA sa stali jeho identifikačnými priepustkami. Na konci mu nejaký podporučík povedal, že ak má PADD, tak do neho boli nahraté všetky potrebné informácie. Mark prikývol a opäť sa postavil bokom. Prezrel si mapu a rozhodol sa uplatniť svoj zvyk. Na každom novom mieste mieste, kde mal stráviť pekných pár dní, šiel najprv do baru alebo reštaurácie. Spravil to prvý deň na Akadémií, na Duncanovi i na Aurore. Pousmial sa, pretože nevidel dôvod, prečo neochutnať miestnu kuchyňu a vydal sa s vakom cez rameno za davom, ktorý už dávno davom nebol. V polovici cesty si uvedomil, že sa k nemu pripojil Johny. Odkiaľ sa nabral to netušil, no nepýtal sa. Mark sa už necítil udivene, no pri pomyslení, že sa Federácií darí schovávať takýto obrí komplex... Mnohí tu vyzerali udivene... ale Mark sa cítil očarený Mätový čaj a jahody s čokoládovou zmrzlinou a šľahačkou, pokynul Mark v bare a zasadol za stôl mimo diania. Vytiahol PADD, uchlipol z čaju a dal sa do čítania. Johny sa zas objavil vedľa neho. Mark bol, ale myšlienkami inde. Prezeral si mapu komplexu Galaxy a technické údaje. V podstate s Johnym viedol rozhovor, no nevímal ho. Neskôr, v kajute sa pokúšal spomenúť si o čom sa bavili, ale po piatych minútach to vzdal. Spomenul si len na chuť zmzliny... V bare sa vystriedalo mnoho hostí a Mark si uvedomil, že sú tam už skoro hodinu. Práve sa chystal vstať, keď začul nejakého poddôstojníka ako hodnotil viceadmirála Rica. Nepoznal ho osobne, no už o ňom počul. Bol to dosť známy muž Federácie a Mark dúfal, že bude mať tu česť spoznať ho. Ostatne, práve jemu predsa budú podliehať. Mark chvíľu počúval, no nič zaujímavé už nepočul, a tak sa konečne zdvihol Kajuta bola prázdna. Mark sa s Johnym rozišiel na chodbe. Bývali vedľa seba a podľa PADDu boli na samotkách. Pustil veci na zem hneď pri vstupe a hodil sa na posteľ... Ležal na posteli a zachvátila ho úzkosť. Mal pocit, akoby sa tento deň, tých pár okamihov, ktoré stihli prebehnúť od prebudenia, aj posledných pár týždňov, odohrávali pod dohľadom pevne stanovenej osnovy. Mal pocit, akoby tie momenty trhali jeho život na kúsky a videl sa ako vedľajšia postava v ošumelom starom románe bez deja. Nahádzaných pár príhod, no nič viac. Premýšľal, čo všetko dnes zažil, videl, počul a robil. Spomínal sa na útržky. A potom zaspal... Mark sa trhnuto prebudil a pri pohľade na obrazovku s prijatou správou si uvedomil, že nebol na lekárskej prehliadke. Prvé ho napadli nadávky na vlastnú hlavu, ale potom sa uvoľnil a vstal. Správa naozaj obsahovala pozvanie na lekársku prehliadku a Mark už desať minút meškal......

15 Mark vyskočil z turbovýťahu a rýchlim krokom sa približoval k ošetrovni, ktorej miesto si pozrel v PADDe. Zahol za roh a vrazil do nejakého vulkánca, ktorý sa taktiež ponáhľal, no opačným smerom ako Mark. Ospravedlnil sa, no vulkánec kráčal so svojimi myšlienkami ďalej a Markovi sa nedostalo odpovede. Otočil sa a pred ním stál postarší chlapík. [color=olive] Diplomati... šepol a Mark mal pocit akoby mu to pľuvol pred nohy. Prosím? nechápavo stiahol čelo Mark. Ten vulk... to je jedno... idete za mnou? opýtal sa chlapík, no nečakal na odpoveď a vošiel do ošetrovne. Mark si uvedomil, že to bude asi najskôr doktor. Podľa tvrodsti hlasu to nebol najmilší člen posádky. Meno?! opýtal sa o dosť jemnejší hlas za Markom, ktorý medzitým vošiel za doktorom. Mark Ophess, kadet 1. ročínka... odvetil Mark, no prerušil ho doktorov zvučný hlas: Ďalší mladý... ach tá federácia... Sestra mu len hmkla a podala mu PADD s Markovou zložkou. Doktor si ho prečítal a zachmúrne povedal: Mal ste tu byť pred dvadsiatimi minútami. Hm... áno... ja som... začal Mark, no doktor ho prebehol:...zaspal. Mark sa pozeral na doktora. Prvotný úžas nad jeho predvídavosťou vystriedalo poznanie, že si doktor myslí, že je to len výhovorka. Mark prehltol slová je to pravda" a trpezlivo prečkal všetky procedúry. Na ošetrovni vládlo ticho a doktor nevyzeral na spoločensky založeného dobráka, ktorý by sa s ním porozprával o čomkoľvek. Markovi to, ale nedalo. Vulkánec mu lozil hlavou. Ale hlavou mu teraz lozilo veľa vecí. Komplex Galaxy, Mira IV, armáda, Federácia... a projekt Červia diera. Základné informácie, ktoré si prečítal v PADDe určite neboli úplne. O projekte tam nebolo skoro nič. Len staré informácie. Objaviteľ, výzkum, nevydarený výzkum... Mark otvoril ústa, že sa doktora spýta, či vie niečo o tom projekte, no doktor ho opäť raz predbehol: To je všetko... Mark bol rád, že ho doktor uvoľnil a prehodnotil rozhodnutie spýtať sa doktora. Ten začal nadávať na to, že má ešte cez dvadsať prehliadok. Mark ho radšej nechal tak a rýchlo sa odtiaľ vytratil. Premýšľal kam má ísť a napadlo ho jedno jediné miesto , 19:42 Skalar Mramorovy Kadet 2. ročníku Založen: Příspěvky: 120 Umístění: Mira IV Pí,pí,pí,pí,pí... Skalar šlahol po vankúši ktorý bol permanentne prehodený cez budík kôli jeho vlastnej bezpečnosti, pretože údery boli silné a Skalar mal rád svoj budík, hoci bol starý a mal príšerný zvuk. Snáď sa ani nenašiel človek, ktorý by sa ho neopýtal prečo má ten starý krám. Skalar sa vždy len pousmial. Budík mal rád, bol viac na fyzycký dosah ako počítač a každé ráno mohol hneď do niečoho buchnúť. Ráno ako každé iné. Skalár vstal z postele a pretrel si oči. Po pomalom vztyku z postele sa dotackal do kúpelňe a snažil sa dat svoju tvár ako tak do poriadku. Škvŕkanie v žakúdku oznamovalo že už asi 20 hodín nić nejedol. Posledné dni boli dosť ťažké pre všetkých v skalarovom okolí. Neubehlo ani 10 minút a už sa ranajkovalo. Bolo treba dohnať všetko čo sa dalo. Skalar si sadol na postel a snažil sa zistiť kde sú všetky veci ktoré si včera niekde uložil. Posledné dni boli plné práce, učenia a holosimulácii a tak na osobné činnosti nezostával akosi čas. Na obrazovke počítača svietila prijatá správa. "Počítač, otvor prijatú poštu!" Na obrazovke vybehla prijatá správa. Okrem loga federácie tam bolo ešte niečo napísané. Vyzeralo to na niečo dôležité a tak Skalar vstal z postele a pristúpil k stolu kde si následne sadol na stoličku a začal čítat správu. "Aha. Ako by som toho nemal dosť." V správe bolo prevelenie na tajnú misiu, čo by nebolo tak zlé ale v súčasnej situácii to bolo deprimujúce. Skalarova obvyklá veselosť sa dnešné ráno nejako pozabudla a ešte asi nevstala pretože na jeho tvári sa premietali rozne ukážky beznádeje a stresu. "Situácia je kritická, minie sa vzduch, dojdu počítače, nebude energia, bude uuuuuplnyyyyy konieeeeeeec." Skalar si lahol opäť na postel a zaspal. V správe bolo že sa má dostaviť na pristávaciu plošinu akadémie až poobede tak prečo nenačerpat pozitívnu energiu v spánku. O niekoľko hodín neskôr... "Uaaa, hneď sa cítim lepšie." Skalar vstal z postele a tentoraz už z lepšou náladou. Slnko už pomaly zapadalo čo bol neklamný znak toho že je poobedie. Bolo si treba pobalit tých pár vecí čo sa povalovali po inak čistej izbe. Skalar nestrácal ani sekundu a tak otvoril skrinu, vytiahol šedú tašku a začal do nej pomaly vkladať, či skor hádzať všetky veci na ktore natrafil. po natlačení všetkých veci do okolia tašky vznikol probém z jej zatvorením. Preto bolo treba

16 použit efektívnejšiu metódu využitia priestoru v prepravnom zariadení. Po dokladnom vybraní a následnom poskladaní šiat a ostatných vecí sa dospelo k dôsledku že sa už konečne dala taška zavrieť. Skalar si ju prehodil cez plece a prišiel k stolu. Odhlásil sa z počítača a vzal Padd. Nastala hodina H a minúta M dňa D. Skalár v kadetskej uniforme vkročil na pristávaciu plošinu a pred ním sa rozpietrierali len pláne Akadémie a Runabolt ktorý už čakal asi len na neho. Preto nebolo od veci keď Skalar zrýchlil krok a pohotovo nastúpil do Runaboltu. Miesta bolo dosť. Vzadu sedeli asi traja kadeti ale Skalar ich nepoznal. Sadol si viac dopredu a tam sa pohodlne usadil. Runabolt sa vzniesol a mieril k nebesám. Zem, ktorá bola už 3 roky Skalarovým domovom sa pomaly ale isto stále viac vzdalovala. Runabolt ale mieril k nemenej zaujímavému objektu a tou bola SB1. Tá sa zanedlho objavila pred loďou a približovala sa. Pristátie bolo hladké a Dvere sa pohotovo otvorili. "Hej, kadeti. USS Aurora kotví hneď vedla, tak cestu snáď najdete." Pilot nám ukázal smerom na koridor kadiaľ sme mali íst a všetci sa tade hned pobrali. Vždy som chceľ byť aspon raz na SB1. Je to obdivuhodná stanica ktorá ukazuje silu Federácie. Na druhú stranu je to ale aj príjemné centrum spoločenského ruchu HF. Je škoda že tu nemôžem zostať dlhšie. Netrvalo dlho aby sa Skalar dostavil k USS Aurora. Pri vstupe čakala štandartná kontorla, ktorá sa spýtala na Meno a hodnosť. Skalarovi občas liezol na nervy postup, keď sa ho pýtajú na hodnosť i napriek tomu že je to očividné podla uniformy, ale občas sú niektoré veci proste vyžadované. USS Aurora "Izba nič moc, asi nejaký federačný štandart.", pomyslel si Skalar pri pohlade na izbu v ktorej mal strávit čas až kým ho neprepravia do Miry IV. Už bolo ale i horšie a darovanému konovi na zubyy nepozeraj. Aj tak je to len dočasné a Skalar i tak nečakal nič lepšieho. Lahol si na postel a začal robiť z Paddom. Čas ubehal pomaly, až príšerne pomaly. Loď mala odlietať nasledujúce ráno a tak si Skalar až do večera študoval plány Aurory. Občas vstal a pristúpil k oknu aby videl hangár a runabolty ktoré stále niečo privážaly a odvážali na SB1. Bolo vidieť ze na loď sa dostavujú pomaly všetci kadeti. Bolo ich vela a zatial co niektoré male postavičky poskakovali, iné len stáli a čakali až nastúpia. Bol večer a vzhľadom k širokému výberu možností čo sa dalo a čo sa nedalo robiť na lodi sa Skalar rozhodol že najlepšie bude keď sa už konečne raz poriadne vyspí a bude ráno sviežejší ako obvykle. Zvliekol uniformu, zamkol dvere a šiel späť. Ráno nebolo ráno ale už skoro obed. Skalar si trocha prispal a tento spánok by sa dal označit za najdlhší spánok za posledný mesiac. Po niečom takomto už Skalar dosť dlho túžil. Možno to bolo i zmenou postele ale celkovo to bol deň plný energie. USS Aurora je stará ale i tak moderne vyzerajúca loď. Vlastne sa ani nedá uřičiť kedy je loď stará alebo nová. Proste keď sa o niečo nestaráte tak je to staré ale USS Aurora nebol ten prípad. Loď vyzerala ako keby ju len nedávno opatovne natreli nejakou peknou farbou. Skalar sa ani moc nepohyboval po lodi, skôr len na trasách medzi izbou a jedálnou, poprípade barom. Nebolo by pekné keby sa kadeti plietli pod nohy personálu. Mira IV Bol už večer keď USS Aurora vyletela z warpu. toto spomalenie bolo jasne cítiť a tak prebudilo i Skalara ktorý už pomaly zaspával. Padd pípol a Skalar si prečítal správu v ktorej bolo asi to že sa majú všetci pasažieri dostaviť k východom a pripraviť sa na kontrolu. Nebolo čo riešiť. Skalar vzal všetky veci ktoré mal niekde vyložené a opäť ich zabalil. Po chvíli už kráčal k východu kde stretol asi 10 ďalších kadetov. Loď už medzitým pristála a Skalarovi sa cez otvorené dvere naskytol pohľad na pekne vyzerajúci komplex, ktorý mal byť na nejaký čas jeho novým domovom. Skalárovi vŕtala v hlave ale stále myšlielnka, prečo sú vlastne kadeti presunutý do tajného projektu. Asi by sa na tomto mieste predsa len zišiel viac kvalifikovaný personál. Bolo to už ale teraz jedno. Skalar bol tu a cesty späť nebolo. Odvážne preto spravil prvý krok v komplexe. "Meno a hodnosť prosím.", usmiala sa na mna mladá poručíčka. "Skalar Mramorovy, kadet II. ročníka Akadémie HF.", odpovedal som. "V poriadku, pokračujte ďalej k identifikácii.", odpoveď bola jasná a ja som nemal na výber. Kontroly sú hrozne otravné. stále po vás chcú aby ste dokazovali že vy ste vy a nie niekto iny. Si už pripadám že by bolo najlepšie keby nám vypálili na telo prehlásenie o zhode aby sme už mali pokoj. I tak sa ale musia prehliadky absolvovať, mohlo by sa stať že by pracovníci ktorý ich vykonávajú prišli o miesto. He, he. Skalar prešiel všetkými kontrolami a nakoniec sa dočkal aj svojej batožiny ktorá snad prešla testom na všetko od prítomnosti zbraní až po prítomnosť plyšových medvedíkov. Niekedy je udivujúce aké sú na niektorých miestach bezpečnostné opatrenia. Skalar vykročil do hlbín komplexu a Padd teraz slúžil ako záchranca v tomto bludisku. Izba kde mal Skalar bývať bola iba jednomiestna. Škoda, aj tak by ale asi na nejake väčšie párty nebol čas. Všetci kadeti boli pokope a dokonca i viac ako na akadémii. "1,2,3,4,5...á 388 tu to je.", povedal Skalar keď sa dostavil pred svoj nový domov. Dvere sa otvorili a z čiernavy sa zasvietením svetla vynorila pohodlná izba v ktorej by mohli žit i traja nie len jeden. Celá izba sa skladala z hlavnej miestnosti v ktorej strede bol stôl a vzadu pri okne ešte jeden pracovný stolík z počítačom. Na ľavej strane boli skrinky a na pravej dvere do kúpeľne a Spálne, ktorá bola ale len malá.

17 Bolo zaujímavé že zrolovaním steny sa ako spálňa tak i kupeľna ocitli v hlavnej miestnosti čo bolo praktické. Skalar položil tašku na jednu stoličku a na druhú si sadol a pozeral von. Taška musela poćkať, nebolo času. Trebalo ešte absolvovať lekársku prehliadku a potom sa mohlo konečne oddychovať. Skalar ju už chcel mať rýchlo za sebou, nie preť že by sa bál doktorov, ale preto lebo sa chcel vybalit a mat už od všetkého pokoj, aj tak bude zaujímavé ako sa to vśetko vyvinie. Skalár vstúpil do miestnosti ktorá sa tvárila ako ambulancia. Čakáreň bola prázdna, asi si to už všetci odžili, alebo ich to ěste len čaká. Tak či tak to bolo jedno. Vstúpil som odvážne do miestnosti kde si ma pohotovo odviedli. "Fyzycký stav je v poriadku, máte nejaké psychycké problémy?", spýtal sa ma postarší pán ktorý ma prehliadal. "Nie, naštastie nie.", polovtipom som mu odpovedal. I na doktorovej tvári sa objavil taký malý úsmev. Jeho otázka bola i tak len aby nestála reč pretože moje podklady mal pred sebou a tam stálo všetko o mojom zdravotnom stave. Výzor môže niekedy klamať, preto je dôležité sa z kaźdým zoznámiť. Prehliadka skončila a ja som sa spokojne vracal domov, keď sa to tak dalo nazvať. už sa mi nechcelo nić robiť. Bolo zlé že sme prišli až takto neskoro večer. Aspoň že som stihol vybaviť všetko čo som chcel. Vošiel som do miestnosti a sadol som si na postel. Bolo veľa vecí nad ktorými som premýšlal. Napríklad prečo sme tu a čo budeme robiť. Usúdil som že všetko sa dozvieme a že všetko sa pokúsim splnť najlepšie ako sa bude dať. Nastala noc a komplex upadal do spánku. Bola tichá. Slávne výroky mocných členov Sväzu Spojených Rás. "Všetko sa dá zničit, dôležitý je spôsob." - Skalar Mramorovy, posledna bitka z Vesmírnym Konzorciom i.l , 13:59 Ivan Nižnij Anonymní In dreams we believe but truth always awoke us OFF: Je mi ľúto, že to je bez grafickej úpravy, ale FireFox mi to veselo ignoruje, takže s tým neviem nič robiť. Ani farbu meniť...nič. "Zahájte kryciu paľbu poručík!" "Nemôžem pane, systémy nefungujú." "Akoto, NEFUNGUJÚ?!" "Tá diera nám berie všetkú energiu. Pozrite sa na hlavnú obrazovku. Všetky lode majú tie isté problémy ako my." Mladík v kapitánskej uniforme, ktorého črty tváre boli až príliš mladé na to, aby mohol zastávať túto funkciu, sa usadil rezignovane do kresla a sledoval situáciu pred sebou. Flotila plná moderných lodí patriacich Spojenej Federácii Planét, na čele s triedami Galaxy, Excelsior a podobnými pýchami modernej technológie, čelila márne náporu neznámych telies vyletúvajúcich ako roj včiel z neznámej červej diery. Menšie runabouty a nákladné lode už odhaľovali svoje útroby a mnoho bezvládnych tiel bolo vysávaných von do vesmíru dierami v plavidlách, ktoré už viac pripomínali ementál než vesmírnu loď. Mladík s mierne ruským prízvukom sa zadíval na OPS dôstojníka. "Štrukturálna integrita prudko klesá pane." zavrtel bezmocne hlavou, "O niekoľko minút nás neudrží pokope nič." "Dá sa nastaviť aspoň kolízny kurz na niektorého z tých hajzlov?!" vyštekol nervózne na navigátora. "Pokúsim sa pane, ale veľkú šancu na úspech tomu nedávam." "Pane, 267 členov posádky je pripravených v záchranných moduloch. Ostávame už len my a technici zo žltej sekcie." pripojil sa bezpečnostný dôstojník, ktorému každú chvíľu prichádzali rôzne hlásenia od crewmanov z bezpečnostnej sekcie. Kapitán prikývol a usadil sa znovu do kresla. Čakal na istú smrť, pretože neveril, že by sa bol v shuttly zachránil. Na hlavnú obrazovku sa už radšej nepozeral. Tá skaza mu trhala srdce. Tak nádejný projekt a tak zle dopadol. Zrazu ho však z víru myšlienok vytrhol hlas odkiaľsi "zhora". "Simulácia bude ukončená. Simulácia bude ukončená." Krátko po doznení kovového hlasu sa scéna rozplynula a objavila sa klasická, mriežkami posiata miestnosť holodecku. "Prepáčte," ozval sa opäť hlas počítača, "ale prišla Vám naliehavá správa z akadémie." "Počítač, prehraj mi ju." "Negatívne. Správu je možné prehrať len v kajute." Hnaný zvedavosťou som sa urýchlene vybral do svojej izby. Na osobnom počítači mi už blikala príchodzia správa. Stálo v nej stručné oboznámenie o prevelení na projekt červia diera. Nástup na loď USS Aurora sa koná o 8:00. To znamenalo, že mám už len tri hodiny.

18 "Do čerta. Sa nečudujem, že ma vydurili z holodecku. To som sa tam pekne zabudol." vravel som si polohlasom, baliac si pri tom potrebné veci na odchod. Tešil som sa na šíry vesmír i na McKinley, no netušil som, že sa zo Zeme dostanem tak skoro. Keď si spomeniem koľko prekvapení som už od nástupu zažil, tak sa mi ani nechce veriť kde som. Už len samotná naťahovačka s velením a tie tajné machinácie priamo v prváku. A teraz toto. Od začiatku som málo spával, takže mi nerobilo problémy byť hore do skorých ranných hodín a potom sa v polospánku prechádzať po akadémii. Aj teraz keď hodiny prezrádzali čas 6:39 a vonku sa už príjemná letná teplota začínala štverať po hrdle teplomera. Podľa rozpisu odlietal posledný runabout na SB McKinley o 7:00. Nástupište 12B, odkiaľ Montgomery (runabout) pravidelne odlietaval, sa nachádzalo v západnom krídle komplexu akadémie, čo bolo 1273 metrov od mojej kajuty, ako som to počas nejednej bezsennej noci z nudy spočítaval. V tejto chvíli už ostávalo len sedemnásť minút do odletu, takže ma čakala rezká chôdza, striedaná občasným klusom.z O necelú štvrťhodinu som už prešľapoval v nástupnej hale. Čírou náhodou, ktorej bolo v mojom živote od nástupu na akadémii až mnoho, som mal rezervovaný práve tento let, tak ma obišli zbytočné vstupné procedúry, ktoré si aj tak budem musieť zopakovať pri vstupne na základňu a potom aj na samotnú Auroru. Pohodlne som sa usadil a vychutnal si let. Pri odštartovaní som sa príjemne vytyčkoval a s príjemnou chuťou a ešte príjemnejším zápachom úst som sa blížil na McKinley. Ostatný let už dopadol bezproblémov, takže mi poskytoval dostatok času na ďalšie premýšľanie, ktoré sa však nekonalo, pretože ma celou cestou otravoval nejaký spolucestujúci, ktorý zjavne trpel hyperaktivitou a sociopat mu bol pojem zrejme celkom neznámy. "Si druhák?" spýtal sa ma s nadšením v očiach a tým typickým americkým úsmevom na tvári. Lenivo som skĺzol pohľadom na svoje insígnie označujúce druhý ročník a iba som prikývol. "Áno." To bolo jediné slovo, ktorého sa odomňa až do príletu dočkal. Nezaujímal som sa kto to je a ani to nechcem vedieť. Tak ja prišiel, tak aj odišiel. Bol som fakt rád, že som sa zbavil jeho doterných otázok, pretože ma začínalo premáhať 32 hodín bez spánku a len s nádejou skorého nalodenia som ako tak stál na nohách. "Nastúpiš na loď a vyspíš sa." hovoril som si. To by však byrokratické postupy nesmeli zasahovať aj mimo našu rodnú planétu. Všetky vstupné a podobné prehliadky trvali viac než som čakal a ľudí v rade predomnou bolo viac ako komunistov na červenom námestí. No dočkal som sa. "Ivan Alexejevič Nižnij, kadet 2. ročníku." zahrmel hlas nejakého crewmana, ktorý mal na starosti prvú z troch čakajúcich skupín, v ktorej som sa nachádzal aj ja. "Tu." oznámil som sucho. "Batožinu položte tam a Vy sa postavte hentam." prikázal mi a ja som poslúchol. Batožinu preskenoval jeden z jeho pomocníkov a mňa skontroloval priamo on. Po klasickom prezretí trikodérom mi ešte odobral vzorku krvi a vložil ju do prístroja. Pokiaľ čakal na výsledok, pozrel sa na chlapíka pri batožine a ten mu dal kývnutím hlavy znamenie, že je všetko v poriadku. Crewman potom opäť sklonil hlavu k prístroju. "V poriadku, pán Nižnij." oznámil mi ukazujúc mi, že môžem prejsť ďalej. "Prepáčte za všetky tieto procedúry, ale môj výmysel to nie je. To čakanie a všetko okolo toho sa hnusí aj mne." dodal napokon s už prívetivejším hlasom. "Iste." vypadlo zo mňa a pokračoval som nástupným terminálom. Spájacie koridory našťastie neboli až také dlhé, takže som sa ani nenazdal a bol som na Aurore. Príjemné prostredie lode na mňa dýchalo z každého kúta a začínal som sa cítiť príjemnejšie. Nič to však nemenilo na tom, že som bol stopercente odhodlaný ísť za kaýdú cenu do postele. Cestou som síce stretol natešené tváre spolužiakov chystajúcich sa spoznať zábavnejšie zákutia tohto malého kolosa, no ja som sa ich pohľadom radšej vyhýbal a ukrývajúc sa ako sa len dá som sa konečne dostal do kajuty. "A som tu." vydýchol som si a zvalil sa oblečený na postel. Bude ešte kopa času spoznať to tu. Napokon, cesta bude trvať určite pár dní takže mám kopu času zapojiť sa k ostatným. S touto myšlienkou som aj zaspal , 18:01 Thomas Johnson Podporučík Mé první nocturno jednou větou pro jaterní testy....:: Mé první nocturno jednou větou pro jaterní testy ::.... aneb Jak se filozofuje slzami a sny... Tento log je než sdělujícím spíše experimentálním textem, jenž klade důraz po většinou na formu a harmonii slova než na obsahovou složku. Udělali byste mi radost, pokud byste ho začali alespoň číst, protože jsem si vědom, že je téměř nestravitelný. Přesto si myslím, že by to mohlo být zajímavé, přečtěte si tedy třeba jenom první větu Upozornění: Tento log nijak nezasahuje do dějové linie, proto není bezbytně nutné ho číst! Založen: Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy ** *** *** ** Odehrává se těsně před odjezdem ze stanice do komplexu Galaxy... Výkonné procesory simulátoru zurčely a předly své složité výpočty do dlouhých šál, co mě obklopovaly, dlouhé šály fotonů, jejich barev a náboženských vyznání, co se dalo celým prostorem cítit, nehledě na malé živočišstvo, co se po zajímavě komponované přírodní scenérii prohánělo a nechávalo se mnou pozorovat, někdy mi dokonce přišlo, že třeba takoví nosorožíci, byť křídla pevně sevřená pod uzamčenými krovkami z oceli, pózovali neviditelných očím fotopaddů a natřásaje se do rytmu, jenž mi zde chyběl, neboť jsem neslyšel všechny ty temné variace hmyzího štěstí, zloby a žárlivosti, dotvářely tímto malým, leč dobře postřehnutelným detailem harmonii smívající se přírody, jež usínala na polštáři plným blech lidské závisti a spokojenosti se sebou samým, ale i lásky těch, kdo jsou ji schopni naslouchat, sic to zní jako klišé, přímo pod záplavou nářků a hašteřivých myšlenek vycházejícího Měsíce, co budil, a snad nejen ve mě, pocit blížící se neodvratné věci, co

19 bude trvat a trvat a mé játra si vymění prstýnky s uhlířským nádeníkem tam kdesi v pekle a rozčilujíc se, že každý z nich má jiný průměr prstu si smlsnou na mé bolesti, však bolesti ze strachu a ten jsem teď necítil, protože jsem se snažil, a úspěšně, vnímat spíše než zrazené chmury, žaly popravených bolševiků, jejichž rodiny umíraly na ostrých, ostatními seříznutých vlnách při jediné myšlence, že historie se opakuje, či rozjívené skřeky tam odspodu duše, variace na temnou strunu, jež Ladislav Fuks jen pro nás naladil, abychom se neutápěli pouze v trapných a úžasných menuetech géniů na mysli, to raději jsem pozoroval na mé spřažení lanem z lidských střev pomazané motorovým olejem a jelením lůjem ze zabitého jelena, aby se moli již nemohli odlepit a museli skonat, s přírodou, jež mi snad svou krásou naznačovala, že jakožto její součást z ní pocházející, nemůžu být tak špatný, na to jsem ale už nemyslel, pesimismus jsem strhával ze sebe jako nepotřebné špinavé hadry, leč nahý, ale čistší jsem nemyslel ani na vykořeněné naděje, jež jako hnědooký lupič odnášející bezhlavého sokola z kabinetu přírodních věd Akademie prchaly do prachu s bláhovou iluzí, že tam přečkají přílet "spravedlivé" pařáty zákona, jenž se dle definice i mýlí, ale jen trochu, z hlavy jsem vymetl smyslnost trpících koní v korytě pro mezky senátorů ve státě Nebrasca, zaobíral jsem se bezmyšlenkovitě vůní, co se honosila svou něhou k lidským citům, byť někdy tak uboze zastíraných či nepochopených, citů, které člověk může a které nesmí mít, sic vám toho motýla nadějí propíchnou špendlíkem s opravdu vám k barvě očí nepadnoucí barvou hlavičky do polystyrenu, polystyrenu, jenž mi připomněl, že zase zamyšleně romanticky uvažuji uprostřed něčeho, co není reálné, uprostřed krásného světa, jenž mi dává a podtrhuje tu tuctovou chuť pokračovat v cestě za spásou, která chtě nechtě měla přijít za okamžik, jenž se blížil a stejně jako Měsíc nad horizontem se zvrhle krčící vyvolával pocit opravdové nevyhnutelnosti toho okamžiku, který už téměř nadešel, a tak se pomalu mé sny rozpouštěly v toluenu, neboť sny nemají moc polarizované molekuly a je těžké je rozpustit, pokud to vůbec je možné, ve vodě, takže jsem bych vděčný za zelenou láhev toho organického rozpouštědla, jež jsem měl s sebou pro případy jednoho z mých záchvatů romantiky, a ty sny se slévaly - i jednotlivé, tak v kvantové fyzice rozjařené vlny fotonů měly touhu sklouznout po strništi kopců pokrytých vřesem, jenž voněl neutuchajícím symbolem strnulosti, po stráni mlčící ve skrání, po mladické téměř logaritmické křivce oholené tváře, jenž mívala jen odvar vousů budoucích a stařeckých, něhou trhavě sjíždějících prstů, jenž byly moje, což znamenalo konec a simulace se tak potichu rozplynula a já musel vyrazit do obyčejného života mladého podporučíka, o jehož hodnosti jsem často pochyboval, jelikož jsem někdy dělal věci, za které by se nemusel stydět malý naivní kluk, kterým jsem snad býval a možná i pořád jsem, a prostrkal jsem se hloučkem důstojníků - praporčíků, kteří se před touto chodbou vedoucí do komplexu simulátorů shromažďovali, protože možná čekali na nějaký výcvik nebo si prostě zašli strávit se svými přítelkyněmi hezký večer u starého filmu v simulovaném kině, kde mohli být sami, tak jako každý normální člověk, jichž najdete na světě vždycky dost, až se vám někdy možná zasteskne po něčem jiném, "po něčem hrozném, co drtí, strach, stesk a úzkost ze života i smrti", jak by mistrně nazval Neznal, což nikdy nebudou má slova, leč bych po jeho nádherném smyslu pro harmonii vět a literárních kreací moc toužil, a proto jsem raději vypnul PADD a displej ještě před vteřinou zobrazující zakaleně žlutým písmem "Edison - Vítězslav Nezval" ztmavl nenávratně do černa, které jako by se rozhostilo i v útrobách stanice, jíž jsem se právě prokousával nahoru, do vyšších pater celé té obrovské stavby, jež se mi pomalu začala přejídat svou uspořádaností, diplomatickým značením, tím naoko se třpytícím luxusem, kterého si užívali jen důležití lidé, a tak se ani nedivím, že bývali tak uchvácení SB McKinley a já jen zamyšleně sledovával jejich zatvrzelou slepotu, díky niž si tato stanice vysloužila pověst nejlepšího místa ku službě, ale s tím já jsem nesouhlasil, spíše než dětsky nalepený u Země bych rád někam dál, snad na hvězdu v bezbřehém vesmíru, na růži v blankytu odcházet netuše - doposud, že krach je průvodcem dráhy, jež tunelem sveze mě, co tuším o smíru s životem bez citu rozhořčen do duše na osud zlost, toť jen úvod toho, co mě ještě čeká, pak snadno se mluví nemyslet na takové věci avšak právě to je ta jediná věc, jež mě žene kupředu, jinak bych stagnoval, nemít pro co žít není jen hloupým výrokem těch pitomějších, nýbrž řešením situace, v níž se nachází jen málo lidí, ačkoli, pořád méně je lidí s inteligencí nad 135 IQ, což ve mě ovšem implikuje příměr, který mě zaujal: čím vyšší IQ člověk má, tím více zvrací ze světa, jež ho obklopuje, přesto, že v mnohém se tato definice uplatňovala, nevěřil jsem jí, protože Einstein nebo Pauli (dávejte pozor ve wordu slovo Einstein nepotrhne, ale Pauli ano, jako by byl méně známý) nijak výrazně bulimičtí nebyli, takže jsem tuto myšlenku opustil pokoušeje se vecpat do přeplněného turbovýtahu, což mě již taky docela otravovalo, tohle je největší stanice kam warpmotor dohlédne, ale turbovýtahů zde měli vždycky málo, a proto čas zde, nehledě na to, že dnes to bylo jiné, v jakési komplexnosti jevů, které mě křižovaly bez ustání a vyhrávaje své requiem popostrkovaly mé myšlenky dál a dál, se každý den tvořily davy úplně stejně, ve stejné uniformitě dějů, bez naděje na změnu v té bezduché mase jsem se nyní nacházel rád, cítil jsem, jak se kolem mě tlačí lidé v malém prostoru výtahu, ale neuvědomoval jsem si žádný negativní pocit, snad z té mylné představy, že bych se někdy odsud dostal, však netrýzněn pocitem uvěznění, jenž by se třeba uvnitř mne našel schoulen a posypán pylem z těch květin, které jsem už dávno opustil, simulátor lidského štěstí, to je to, co člověk v moderní době potřebuje, není totiž schopen ho najít jinde, právě navzdory jsem snil o odpoutání od poklidné matky, jež na mě stále koukala přes klenutá skla okružních foyé stanice, matka s úhory nahoře a těmi bídnými dole, poplivanými stoly Akademie, namodralého písku v Nevadě, jenž se nikdy nepovedlo od toxiotronické dekády nepovedlo vyčistit, snobí šátky s uzly na druhé straně, než byste očekávali, sobí hrátky na skalnaté hraně, sibiřské kutlochy plné vší a nádherných dětských kreseb malého smrku u pily, mroží polární dech, jenž vás mrazivše po rtech vám rozrůzní nesčetné pocity pochopení toho tvora, pocity, co byste přesto nikdy nezaměnili s první nocí ve dvou, Zemi, jež vyhraní všechny city pro jedinou kaskádu tříštivých třesoucích se pod přísným pohledem cestovatele Victoriiných vodopádů, dlouhé monstrance přístavních mol vedoucí až k obzoru, kam jsem se vždy bál jít, neb jsem si nebyl jistý, zda ta rudá barva v zenitu je jen odraz atmosférou jako hranolem modifikovaného EM spektra či pouze krev lidí, co umřeli pro jiné, abychom se sami topili v optimismu, snad takovém, jaký nastínil náš Milan Kundera optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí, ať žije Trockij, toho by ses snad nebál slízávaje ze země zbytky iluzí, které ti lidé ještě nechali, lidé, jenž ti teď nabízejí odpoutat se od téhle Matky, což by znamenalo už nikdy nevidět tu krásu, nikdy mé kamarády, které jsem nikdy neměl, ale vysnil a to je úplně stejné, proto je nechci opustit, nikdy neucítit podmanivou vůni borovic, jež přijdou zanedlouho pokácet, bylo to zvláštní napětí, cítit jejich neopakovatelnou jablečnou vůni pryskyřice a vědět, že brzy tu již nebude, znamenalo by to už se nepodívat na Měsíc tak, jak jsem tehdy jako malý kluk dělával představuje si budoucnost lepší a snadnější než je teď, nikdy si už nevylézt na písmeno W v nápisu Hollywood, nikdy nenavštívit místa holocaustu a nedotknout se zrezivělých ostnatých drátů v nacistickém museu, kde to muselo bolet, v tomhle porovnání je má bolest jen odlitkem z nekvalitní sádry, co se navíc tak snadno drolí, a tak zbývá jen otázka, co se stane, až se úplně rozdrolí, zda bolest zmizí, nebo umřu tím, že žádnou nemám, otázka, co ve mě zůstane ještě pár chvil i po tom, co turbovýtah dorazí na podlaží mé kajuty, což se právě stalo a já vyrazil zamyšleným krokem ke svému

20 domovu, jemuž jsem tak chtěl odpočítat poslední hodiny, ale samotné chtít nestačí a já věděl, že na mě teď v kajutě čeká vyrozumění od viceadmirála Rica, že souhlasí s mou žádostí o uvolnění ze služby a rozvázáním pracovního poměru s HF, a proto jsem se ploužil chodbou k sekci C-39/B docela pomalu, jelikož na jednu stranu jsem si to přál, odejít pryč od těchto lidí, člověk je totiž od základů zrůda a svině, jenom hodně lidí to dokáže potlačovat, ale v efektu to tak je, přesto i já stejně jako mnoho jiných lidí se snažím nemyslet na to, čeho všeho jsem schopný, jak bych dokázal lidem ubližovat a nakonec by mi biochemie mého těla vytvořila i slastný pocit z likvidace jiných lidských životů, a to je na mě jedna z nejsmutnějších věcí, vždy jsem totiž měl pocit, že jsem k odkrytí té hrozné temné stránky mnohem blíž než ostatní, nebude to proto dlouho trvat a bylo by třeba s tím udělat něco, dokud to nemá moc velké následky, však tak rád bych přijal Vaši pozitivní vizi admirále Rico, ale lidé, ovšem i jiné rasy, jsou tak špatné, že se smutně myslí na naději v pokrok, pokrok, po krok, po kroku následoval další krok a stál jsem přede dveřmi a po stisku tlačítka jsem vešel tou bránou z olova, co se v žáru lidské nechutnosti rozpouštělo a jen tak tak jsem se vyhnul, aby mi nekáplo na vlasy, ovšem odehnal jsem ten pocit navzdory psohlavcům nadávajících na nespravedlnost, jež podle nich spočívá v relativních malichernostech, byť mě se zdály hloupé, ne asi pro každého, přesto pocit z jejich problémů byl spíše destruktivní, navzdory oslavným ódám zapípání počítače, jenž vždy po mém vstupu rozezněl Requiem za živé, navzdory spřízněnému dechu snů, jimiž byl celý pokoj prosycený, že se podobal přesycenému saturovanému roztoku soli, jež se už na dně srážela přesně tak jako mé sny se pomalu, přestože velmi pomalu, plnily, za což jsem byl snad nejvděčnější, asi tak, jako tomu, kdo si můj log přečte celý a pročítá i tento řádek, řádek, mé výpočty na velkém displeji tvořily mnoho řádek a já věděl, že mé studie subprostorového tunelu už jsou pomalu zbytečné, leč jsem je poslal Marku Ricovi spolu s mou žádostí o propuštění z flotily a já už týden čekal na odpověď a ta nepřicházela tak, jako nepřichází vláha, když země vysychá, tak jako když dnes neprší, ale zítra bude, nečestně uzavřený kelímek margarínu teď vnáší vůni plísně, jako když zapomenete japonské slovíčko vyjadřující význam kolize, jako malba bez štětce, jako malba jen odstíny černé barvy, monochromní svět se vyznačuje tím, že přepnutí kanálu nemá smysl, telenovelu vystřídá melancholické drama, ale černobílá televize se nezmění, pak tedy zbývá jen najít takový program, při němž připravíte tělo o nejméně slz, které se nyní laxně a unyle válely po mém stole, na displeji PADDu, na nějž mi právě přišla zpráva ze sekretariátu viceadmirála Rica, zpráva, jež mě ponížila jak jen to šlo, protože mou žádost admirál nedostal a jeho sekretářka mu ji nemohla poslat na loď, protože jsem ji neopatřil autorizačním k dem druhého řádu, ale ne, aby mi dala vědět, ona to tam prostě nechala ležet a teď už je pozdě a znamenalo to jen jednu malou, Trifidů exkrementů ošidnou věc, musel jsem odletět do komplexu Galaxy, protože jsem pořád ve Flotile a ten rozkaz mi takhle zněl, daleko a pryč a nikdy nevidět hvězdy, co znám z oblohy, připadá mi, že jen málokdo z povolaných důstojníků si uvědomuje, co to znamená, co znamená letět do úplně cizí galaxie, naprosto cizí poměry, nevím, kdo si je vědom, že z toho všeho, co známe zbude jen malý, téměř nepostřehnutelný flíček viditelný jen velkým přiblížením astrometrických dalekohledů a z našich představ o konstituci galaxií nebude mnoho pravda, proto jsem se raději sesunul na pohovku, než abych vyjeveně zůstal stát a koukat z okna a sebral jsem PADD, začal listovat databázemi a stahovat všechno možné, co se dá o galaxii M-598 v souhvězdí Lyry zjistit, abych byl alespoň trochu připravený, seč tam budou mnohem větší odborníci než jsem já, já jsem jen něco, co přebývá, ale pokud tam musím jet, pojedu a budu se snažit něčím přispět, i když jsem v to moc nedoufal, a proto jsem raději než úvahám věnoval čas počínání balení věcí a začal jsem zjišťovat, že jsem víc a víc naštvaný sám na sebe a balivše jsem tiše zuřil, přesto jsem za nějakou tu chvíli stál přede dveřmi transportní místnosti ověnčený mnoha zavazadly a vstoupil jsem více než brunátně, ale mé rozhořčení drželo personál transportéru zdrženlivé, a tak moje ztropená scéna pozbyla následků, které stejně nemohly přijít, protože jsem měl s hodností podporučíka větší hodnost než oba mladí důstojníci, kteří pouze na můj poslední rozkaz energii! přejeli rukou po ovladači a já ještě stačil zavřít oči a představit si o něco hezčí svět, protože tak se mi lépe cestuje světelnou rychlostí rozložen na nic, ale to co následovalo, nebylo předpokládatelné, jelikož jsem nezaslechl hloupé přivítání transportního důstojníka té lodi, na níž jsem se přenášel, nýbrž takové tiché snad jenom snové bručení, otevřel jsem oči a bylo mi to hned jasné, protože vydávavše ten zvuk výkonné procesory simulátoru zurčely a předly své složité výpočty do dlouhých šál, co mě obklopovaly, dlouhé šály fotonů, jejich barev a náboženských vyznání, co se dalo celým prostorem cítit, nehledě na malé živočišstvo, co se po zajímavě komponované přírodní scenérii prohánělo a nechávalo se mnou pozorovat, někdy mi dokonce přišlo, že že je tohle jen jeden malý, hloupý a trapný log člověka, co neví, co chce. OFF: Ad Viceadmiral Rico: Některé filozofie mají nádhernou pověst a je to tím, že jsou oblíbené a mnoho lidí si myslí, že právě ta jejich je ta, již by přáli všem, aby se měli také tak hezky. Otázkou není pouze fakt, že právě většinu oněch myšlenek jsou výsadou silných lidí. Silný neznamená lepší, ale znamená svým způsobem kvalitnější život. Tvou filozofii může uznávat ba dokonce jen pochopit člověk, jenž je duševně odolný. Nevím jak ty, ale mě ani představa vždy spokojeného pohledu na svět nepřijde nijak lákavá. Omezený radius pocitů a škála nálad. Vždyť i ony velmi smutné pohledy na svět mají co do sebe... jen ti nespokojení a nešťastní chtějí měnit svět, protože je trápí. Ti spokojení stojí a nadšeně přijímají život takový, jaký je. Nezapomeň, co řekl Kundera (pokud jsi nečetl log): Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí, ať žije Trockij. Mimo to, uvědom si, jak pěkný musí být pocit třeba Toma, když jednou bude šťastný možná mnohem intenzivnější než toho poručíka, jenž žije jen samými dobrými představami. Chápu, že toto vyznívá trochu vágně, protože je to trochu přehnané, ale trochu, alespoň malé množství pravdy na tom bude, nemyslíš? (Btw: vím, že jsi mluvil i o stálém stěžování si to se mi taky nelíbí, ale někdo to tak prostě dělá, protože už nevidí ty hezké věci snad z desiluze, že je nikdy neuvidí. To je totiž faktor, který člověka zničí rychleji než kdejaká katastrofa beznaděj, že se někdy něco změní a že bude lépe. Avšak já reagoval na onu pozitivní filozofii krásy života). Děkuji za pozornost. Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik , 21:14 Pavel Hotty Praporčík Přílet - první část 01:15 - San Francisko - Akademie hvězdné flotily Plížím se potemnělým areálem AHF a doufám, že nepotkám někoho z mých velících důstojníků. Tmavá