osobnost Miriam Kantorková Talent Gabriela Jiráková Vzpomínka Otomar Krejča

Transkript

1 osobnost Miriam Kantorková Talent Gabriela Jiráková Vzpomínka Otomar Krejča Nadační listy č. 27/ listopad - prosinec 2010

2 Slovo úvodem Vážení čtenáři, milí předplatitelé. Jistě už jste zaregistrovali absenci listopadového vydání. Moc se omlouváme, ale člověk míní, okolnosti mění. Příčinou této události byl můj nečekaně dlouhodobý pobyt v nemocničním zařízení, díky kterému jsem si zase na druhou stranu uvědomila, jak cenné je pro člověka jeho zdraví. Zdraví, které máme jenom jedno, zdraví, které bychom měli stavět nad všechny materiální hodnoty, zdraví, kterého bychom si měli vážit více než čehokoliv jiného. Pokud je člověk zdravý a spokojený, odráží se to nejen na něm samotném, ale i na jeho vztahu k okolí, ke svým blízkým, k rodině a přátelům. A právě nyní, v čase blížících se vánočních svátků, by měly být ty vztahy co nejlepší. Dnes vás v úvodu výjimečně s obsahem celého vydání neseznámím, snad jen podotknu, že vzhledem k již zmíněným okolnostem jsme chybějící listopadové vydání rovnou propojili s vydáním prosincovým. A tak se dočetete nejen o Dušičkách, ale rovnou už i o Vánocích. Jistě si každý z vás opět nalezne tu svoji oblíbenou rubriku, tentokrát navíc zpestřenou krásnými vánočními upoutávkami, které mě rovnou nasměřovaly k tomu, abych vám za celou naši redakci popřála krásné Vánoce, plné pohody a lásky... ale hlavně toho zdraví. Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka nadačních listů Obsah NADACE ŽIVOT UMĚLCE 2 Ohlédnutí - říjen, listopad TALENT 8 Gabriela Jiráková OSOBNOST 12 Miriam Kantorková KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ 20 Mělník HISTORIE 24 Počátky českého animovaného filmu VZPOMÍNKA 28 Otomar Krejča CO MOŽNÁ NEVÍTE 32 Dušičky, Vánoce ZDRAVÍ 38 Dárek pro rodiče a blízké KAM ZA KULTUROU 40 KALENDÁRIUM 42 Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS., alexandras@ .cz tel: , Grafická úprava: Ivo Repčík Redakce: Mgr. Justina Kašparová, Lýdie Soldánová, Vladimír Stuška Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: , DIČ: CZ R. č.: MK ČR E dvouměsíčník č. 27. listopad / prosinec 2010, vychází: Poděkování inzerentům: Městská divadla pražská, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Turistické informační středisko Mělník, Český rozhlas, Walmark, a.s., MUCOS Pharma CZ s.r.o., ČEZ, a.s., RWE Transgas, a.s. 1

3 N a dac e ž i v ot u m ě lc e NADACE ŽIVOT UMĚLCE Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY: pietní akce na Olšanských hřbitovech Vladimír Prošek předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes nadační hrob na Olšanských hřbitovech v Praze Prof. Jiří Hlaváč profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců. Mgr. Vojtěch Jouza člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Miroslav Svoboda člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR Marek Vašut herec, zástupce Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY: Ivan Pazour člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníček hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Josef Zeman zástupce uměleckého sdružení ARTES A PA R ÁT: Ing. Dagmar Hrnčířová výkonná ředitelka nadace Lýdie Soldánová tajemnice REDAKČNÍ RADA: Ing. Dagmar Hrnčířová výkonná ředitelka nadace Mgr. Daniel Růžička šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Mařan ředitel společnosti INTERGRAM 2 ŘÍJEN LISTOPAD PROSINEC: měsíce nevlíd- ného, sychravého počasí, ale také období barev podzimu či bělosti zasněžené krajiny. Měsíce Dušiček a vánočních svátků, měsíce radosti a vzpomínek, období, ve kterém se děje spousta zajímavých akcí, alespoň v NADACI ŽIVOT UMĚLCE určitě. V listopadu probíhá již tradiční slavnostní udílení ocenění SENIOR PRIX, v prosinci pak neméně slavnostní předvánoční setkání všech oceněných. O obou těchto významných událostech vás budeme informovat v následujícím vydání, do tohoto čísla jsme ještě posbírali střípky událostí předchozích. Jsou natolik zajímavé, že je nelze opomenout. Ostatně, posuďte sami. ŘÍJEN Uctění památky Jana Wericha Už sedmým rokem má NADACE ŽIVOT UMĚLCE v opatrovnictví pietní místo Jiřího Voskovce a Jana Wericha na Olšanských hřbitovech, na Praze 3. Slavnostní odhalení náhrobku se uskutečnilo 31. října 2003 a od té doby se na tomto místě schází každoročně, v den výročí narození či úmrtí V + W, řada příznivců, v čele se zástupci NADACE ŽIVOT UMĚLCE, aby společně uctili památku jednoho ze slavné dvojice. Nejinak tomu bylo i letos října, v den, kdy jsme si připomenuli třicet let od úmrtí Jana Wericha, geniálního herce, filozofa, dramatika, textaře a prozaika..., ovšem někdy také, podle slov těch, jenž ho znali osobně, člověka tak trochu náladového, ba někdy až mrzutého. Ale to už k lidské povaze patří. Není ten, aby se zavděčil lidem všem... a pan Werich to neměl, zejména z hlediska rodinného života, právě nejjednoduší. Přesto dokázal kolem sebe šířit pohodu a dobrou náladu, rozdával smích, i když jemu samotnému častokrát do smíchu nebylo. Pravidelná setkávání v jeho vile na Kampě patřila k vyhlášeným a kdo tam nebyl jako by nežil. My tam sice nebyli, ale na pana Werich vzpomeneme také zvesela. Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl. Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je. Život vždycky stál a stojí a bude stát za to, aby byl dožit. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá. Ono je to jako v tý starý cirkusácký anekdotě, jak říkal ředitel klaunovi: Klaune, proč ten kůň nezpívá? A klaun odpoví: Není mu dáno. A ředitel řekne: Tak mu dejte! A v tom je celej vtip umění: komu není dáno, tomu se dát nedá. Já myslím, že civilizace není dobrá, když je bez kultury. Člověk potřebuje ke štěstí a spokojenosti nejenom pohodlí tělesné, ale i duševní. Kultura a civilizace musí jít ruku v ruce. Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít. 3

4 Nadace život umělce Toliko něco málo z rozsáhlého výběru werichovských citátů, a v návaznosti na ten poslední... S dobrou náladou jistě vznikla i nevšední pouliční výstava V + W na ulici. Netradičním způsobem, vylepením plakátů, si mohli pražané i návštěvníci Prahy ve dnech října připomenout život a dílo V+W v pouliční galerii na pěti plakátových sloupech. Každý z nich jednotlivě dokládal činnost zakladatelů Osvobozeného divadla a rozdělení jejich osudů po druhé světové válce, kdy Voskovec emigroval do USA. Plakáty přinášely úryvky z jejich bohaté korespondence, informovaly o jejich setkáních na přelomu let 1968 a 1969 v New Yorku apod. První dva sloupy byly k vidění na nároží ulic Havlíčkovy a Na Florenci, další čtyři pak na Ovocném trhu, Václavském náměstí, Alšově nábřeží a v Křížovnické ulici. No a kdo z vás neměl možnost si je prohlédnout, zde je malá fotografická ukázka. ŘÍJEN / LISTOPAD Další významnou událostí probíhající v měsících říjnu a listopadu byl bezesporu 13. ročník mezinárodního festivalu koncertního melodramu, který pod záštitou České komise pro UNESCO pořádala společnost Zdeňka Fibicha. NADACE ŽIVOT UMĚLCE se na tomto festivalu podílí finanční podporou a také svou přítomností při udílení cen vítězům. Festival nabízí každoročně pět komorních a jeden orchestrální koncert. Letošní ročník rámovaly pořady výročí dvou velkých skladatelů. Zahájení se konalo v reprezentativním Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí. Bylo inspirací netradiční podoby melodramů Luboše Fišera současným skladatelům ( Pocta Luboši Fišerovi). Další dva koncerty se uskutečnily v Lichtenštejnském paláci. Přinesly premiéry českých, německých, ukrajinských, slovenských a poprvé i portugalských novinek ( Soudobý evropský melodram). Nejranější mládí oboru se představilo na Koncertu vítězů 6. Mezinárodní soutěže v interpretaci melodramů. Ke kořenům melodramatické formy se festival vrátil v prvním listopadovém pořadu ( Cesty k melodramu) v Pálffyho paláci a pro obveselení se tamtéž konal Melodramatický kabaret. Korunou letošního festivalu byla autorská úprava Dr. Věry Šustíkové, libreto Fibichovy a Vrchlického melodramatické trilogie Hippodamie. Čtrnáctičlenný herecký soubor a šedesátičlenná Moravská filharmonie Olomouc, pod taktovkou mladého dirigenta Jiřího Petrdlíka, nabídla v Paláci Žofín mimořádný zážitek, který byl poctou k letošnímu dvojímu životnímu jubileu Zdeňka Fibicha. Vitězná dvojice Silvie Náhlá a Ondřej Novák Lukáš Bařák V popředi členové mezinárodní poroty LISTOPAD Spolu s Hudební společností Zdeny Janžurové ad. se NADACE ŽIVOT UMĚLCE podílí také na podpoře každoroční soutěže Písňová soutěž Bohuslava Martinů, kterou vyhlašuje Hudební škola hl. m. Prahy pro žáky HŠ, ZUŠ, studenty konzervatoří, soukromých pěveckých škol a víceletých gymnázií s hudebním zaměřením, se záměrem podpořit zájem o interpretaci písní českých i světových skladatelů, zvláště pak o písňovou tvorbu Bohuslava Martinů. Tato soutěž vyplňuje mezeru v písňových soutěžích pro studenty ve věku od 16 do 20 let, odpovídajících svými požadavky možnostem mladých pěvců v daném věku. Soutěž bývá vyhlašována každoročně. Je rozdělena do několika kategorií. Letos 24. listopadu proběhl již VIII. ročník této soutěže, na níž výkonná ředitelka Ing. Dagmar Hrnčířová udělila za NADACI ŽIVOT UMĚLCE 1.cenu Lukáši Bařákovi (JKG Ostrava) z pěvecké kategorie II C. Jména a výsledky ostatních soutěžících se dočtete na internetových stránkách Ing. Dagmar Hrnčířová a Lukáš Bařák Závěrečná děkovačka koncertu vitezu 4 II.cenu Janu Duškovi a Radku Valentovi předává za NŽU 5 výkonná ředitelka Ing.Dagmar Hrnčířová

5 Nadace život umělce Vzpomínkou jsme začali a vzpomínkou také skončíme. Na závěr jsme si nechali jedno milé připomenutí nedožitých 90. narozenin českého herce Zdeňka Dítěte, jehož ostatky jsou uloženy v nadačním hrobě na Vyšehradě, spolu s Vlastou Fabiánovou, Ljubou Hermanovou, Karlem Vlachem, Zuzanou Navarovou, Dagmar Sedláčkovou a dalšími... Zástupci NADACE ŽIVOT UMĚLCE na toto výročí nezapomněli a v den výročí narození přišli uctít památku umělce, jehož život i dílo si nyní krátce připomeneme. Zdeněk Dítě Narodil se 19. listopadu 1920 v Praze, zemřel 11. prosince 2001 v Kralupech nad Vltavou. Po studiu na pražském reálném gymnáziu absolvoval abiturientský kurz na obchodní akademii a stal se účetním. K divadlu ho přivedl jeho koníček, fotografování herců. Za války studoval soukromě herectví u herečky Loly Skrbkové a líčení u Miloše Lišky. Roku 1941 poprvé vystupoval v umělecké skupině Ruch. Hrál v pražském Větrníku, ve Vinohradském divadle, v divadle E. F. Buriana a až do odchodu do důchodu v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo). Vynikal zejména v konverzačních hrách, kde se uplatnila jeho statná postava a uhlazený obličej. Ve filmu začínal Zdeněk Dítě jako komparsista. Později si ho všiml režisér Miroslav Cikán a v roce 1944 ho obsadil do hlavní role v nikdy nedokončeném filmu Předtucha. O rok později vytvořil svoji první velkou roli vzpurného a zhýčkaného knížete Roberta ve Fričově komedii Prstýnek. V těchto filmech, a ve filmu Polibek ze stadionu, se objevil v milostné dvojici po boku své divadelní kolegyně Jany Dítětové. Řada diváků se mylně domnívala, že oba tyto umělci jsou buďto manželé a nebo bratr a sestra. Šlo však o pouhou shodu jmen. V dalších letech dostával Zdeněk Dítě různé role mladých hrdinů, ve filmech významných, ale i v podprůměrných. V pozdějším věku pak vytvářel charaktery vážených pánů, ředitelů, funkcionářů, číšníků, důstojníků nebo policistů. Naposledy si zahrál v roce 1986 roli starosty ve filmu Smrt krásných srnců. Zdeněk Dítě hojně účinkoval také v rozhlase, dabingu a televizi, kde dokonce v počátcích působil půl roku jako hlasatel. Často účinkoval také v zábavných pořadech. Řadu rolí vytvořil i v Tv filmech a seriálech. Na začátku devadesátých let se Zdeněk Dítě stáhl do ústraní. Ke konci života žil v úplné chudobě a osamění, zcela bez finančních prostředků. Zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Kralupech nad Vltavou ve věku 81 let. Z filmu Prstýnek PROSINEC si necháme na příště )) redakčně zpracováno foto: archiv ŽU a NŽU adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23, Praha 1 tel.: I králové začínali korunou číslo účtu pro případné dary: /0100 7

6 talent Studentka, tanečnice, lektorka, podnikatelka..., milá a usměvavá slečna, se kterou jsem se sešla na dvoudenním tanečním soustředění v Mnichovicích u Prahy právě ve chvíli, kdy udílela organizační pokyny. Tedy vlastně i organizátorka. A vůbec ne špatná, protože stejně dobře si umí zorganizovat i svůj vlastní život, což spousta lidí ve dvaadvaceti ještě nedokáže. Gabriela Jiráková Vezmu to s dovolením od poslední jmenované činnosti, tedy od té podnikatelské. Zajímalo by mě, co máte uvedeno v živnostenském listě jako činnost podnikání. Mám tam napsáno sportovní aktivity: oblast hip-hopu a aerobicu. S tímto druhem podnikání souvisí také ne právě jednoduché organizování. To musí dát celkem hodně práce a úsilí. Určitě to dá hodně práce a úsilí, a pak je to hlavně také otázka zkušeností. I když je mi teprve 22 let, živnostenský list mám už od osmnácti a v podstatě během těch čtyř let, kdy se mi podařilo vybudovat taneční školu, jsem ty zkušenosti stále postupně nabírala, zdokonalovala se, myslím, že každým rokem se dostávala dál a dál, takže i tu organizaci se mi teď daří zvládat celkem dobře. Kromě organizačních schopností máte i velké schopnosti taneční. Kdy jste v sobě tento talent objevila? Poměrně brzy, protože jsem měla hodně aktivní babičku, která velmi ráda chodila na baletní představení do Státní opery a do různých jiných divadel, a ta se rozhodla, že ze mě bude mít baletku. Takže všechno zorganizovala, domluvila mi to v pražské Státní opeře, prošla jsem nějakými těmi nejjednoduššími zkouškami, které se čtyř až pětiletým dětem nabízí, a byla jsem přijata. Na balet. Ano, na balet. Jenže tam panuje velice přísná disciplína, člověk je tam doslova vhozen do vody a musí plavat. A plavat sám. Rodiče nemají ani přístup na tréninky, je tam jedna klavíristka, jedna přísná paní profesorka, kterou musíte oslovovat jen Paní profesorko nebo Paní lektorko..., je vás tam třeba čtyřicet holčiček a za celou tu hodinu si ani jedna nedovolí pípnout. Prostě je to poměrně náročné. Takže se vám tam moc nelíbilo a z této přísně disciplinované školy jste nakonec odešla. Odešla, protože jsem se dostala do puberty a v pubertě má člověk tendenci vzpírat se autoritám, takže i já jsem se začala té přísné paní profesorce vzpírat. Nakonec jsem si uvědomila, že tohle dělat nechci, že chci dělat něco modernějšího, volnějšího, kde nebudu muset mít upnutý trikot a pevně sepnuté vlasy, a dala jsem se na aerobic. Chvíli jsem chodila k Olze Šípkové, jenže pak jsme se bohužel přestěhovali do Mnichovic a dojíždění do Prahy bylo časově čím dál náročnější. Aerobicu jsem tedy také zanechala a začala jsem chodit do taneční školy v Říčanech. Jenže tam mě to prostředí tak otrávilo, že vlastně i díky tomu se u mě zrodila myšlenka vytvořit a založit si něco vlastního. Něco, kde by byl tanec pojímán jako koníček, jako hobby a ne jako středobod světa. Jako něco, co má člověka bavit, co ho má nějakým způsobem formovat a seznamovat ho i s ostatními lidmi, tak nějak tento svět propojovat. Zároveň aby u toho člověk mohl dělat i jiné věci, třeba chodit do práce, studovat, aby se tomu nemusel věnovat na 200%, a taky ne, že musí, ale že ho to baví, že sám chce. Krásně o tom mluvíte, ve vašem případě se zcela osvědčilo pravidlo, všechno zlé k něčemu dobré. Díky zkušenostem z jiného prostředí tak můžete porovnávat a vyhnout se profesním omylům, můžete si sama určit formu výuky, tedy u vás autoritativně kamarádskou. Přesně tak. Razím takovou tu zlatou střední cestu a doufám, že se mi to daří. Teď už navíc nacházím i určitý směr, kterým se ubírat, což se mi samozřejmě zpočátku nedařilo, chvílemi jsem ještě tápala, neboť výchova dětí od čtyř do dvaceti let je poměrně náročná, když je člověk sám ještě v podstatě dítě. Hlavními směry vaší taneční školy jsou hip- -hop, house, break-dance, poppin, lockin..., to jsou všechno americké směry, jak jsou přijímány našinci? Já myslím, že docela dobře. Jinak se musím přiznat, že na historii vzniku těchto směrů je u nás odborníkem spíš David Lajpert. Já když jsem tu školu zakládala, tak jsem zdaleka neměla ponětí o všech směrech. Spousta podnětů, poznatků a zkušeností přinesli právě moji trenéři. Zastávám názor, že čím více lidí, tím více zkušeností, nápadů, námětů..., a vyplácí se to nejenom mně, ale hlavně i dětem. Jak tyto trenéry - lektory sháníte? No, velmi těžko. Většinou z doporučení přes známé. A když už takového člověka seženu a vím, že je pro mě důležitý, tak už ho nepouštím a snažím si ho udržet. Funguje mezi námi jakási nepsaná, vzájemná dohoda, kdy se snažíme vycházet jeden druhému vstříc, a to je na našem společném vztahu to nejdůležitější. Proč jste založila právě školu hip-hopu a ne třeba aerobicu? (smích) Přiznám se, že já jsem šla na to skrz to, co nejvíce baví mě. Líbí se mi hip-hop a chtěla jsem ho dělat. Když jsem začala kolem třinácti, čtrnácti chodit do Říčan, tak už tam mě tento styl chytil, jenže na té škole to bylo založeno Taneční soustředění v Mnichovicích Trenér David Lajpert zleva lektorky Klára Muranová, Gábina Jiráková, Vladusz Stušková 8 99

7 talent opět mnohem více na disciplíně, a někdy možná až na přehnaných nárocích. Musíme si uvědomit, že ty co učíme, to jsou ještě malé děti nebo ve vývoji, ty by měly mít co do kroužků a aktivit větší záběr, ve dvanácti nebo ve třinácti letech se přece teprve profilují a neví, jestli se budou věnovat tanci nebo něčemu jinému. Já třeba, až když je těm holkám 16, tak si troufnu tvrdit, že mi tam třeba zůstanou. Jestli tomu dobře rozumím, tak jste tedy založila v Říčanech u Prahy druhou taneční školu. Ano, založila jsem taneční školu v Říčanech a tak trošku jsme se dostali i do okolních míst, do blízkých vesniček, jako jsou Kolovraty, Jesenice, Velké Popovice ad. A to je zajímavé, že to bylo většinou na popud některých maminek, třeba konkrétně v těch Popovicích maminky zavolaly a ptaly se: Kolik potřebujete děti? My vám jich seženeme. Sehnaly mi osm děti a v současnosti už jich tam máme čtyřicet a máme to tam otevřeno. Spousta lidí, zejména starší generace, tento styl tance odsuzuje, nerozumí mu, vidí v něm jakoby nesmyslné skákání. Setkala jste se s takovými názory třeba u některých z rodičů? Pokud někdo z rodičů našich dětí tohle tvrdí, tak taková informace se ke mně ještě nedostala. Možná se dostane doma k těm dětem, ale ty mi to neventilují. Ale například i moje babička nebo můj táta se k tomu taky staví tak, že je to divná hudba, které nerozumí. (smích) Na druhou stranu, když se správně uchopí choreografie, udělá se nějaký zajímavý námět, my teď máme například Monsters příšery, když se vymyslí dobré kostýmy, dobře se nastříhá hudba, tak i tento styl může zaujmout, dejme tomu i tu starší generaci. Všechno je to o tom - zaujmout..., a pochopit, co chce oko diváka vidět. Uznáváte například i taneční choreografii Michaela Jacksona? No samozřejmě, to je klasika. Každý tanečník by ho měl ctít a uznávat. Jeho kreace - to je absolutní vrchol profesionality, je taneční ikonou pro spoustu generací a někdo další takový dlouho nebude... Vy kromě výuky tance také studujete. Ano, studuji právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Teď jsem ve 3. ročníku. Jak zvládáte studium zároveň s podnikáním? (smích) Já jsem v podstatě takový trošku, dá se říct lepl ve škole, i když ve zkouškovém období pak vždycky zaberu. Ale v průběhu semestru tomu moc nedám. I když přiznám se, teď jsem zabrala, protože mi ani nic jiného nezbývá. Ve 3. ročníku už by člověk přece jen měl mít o tom právu nějaké ponětí. (smích) Šla jsem trochu do sebe a udělala si na studium více času, také jsem zažádala o praxi v advokátní kanceláři, kam budu dvakrát týdně docházet..., a to všechno si můžu dovolit zejména proto, že už jsem získala určitý počet trenérů: Vladuš Stušková, David Lajpert, Klárka Muranová, Eliška Rumlová, Patrik Epic Fenzel, Terka Březovská..., kteří mi hodně pomáhají a na které se můžu 100% spolehnout. Vím, že přijedou kam mají, v určitou dobu i čas, že povedou tréninky perfektně a kvalitně. Vy budete právničkou a čím jsou vaši rodiče? Právníci nebo tanečníci? (smích) Ani jedno. Máma je lékařkou a táta vystudoval ČVUT (České vysoké učení technické pozn). Ale mám ještě mladšího bráchu Honzu, který teď studuje na průmyslovce a tancuje a vede u nás break-dance. Vlastně začal od té doby, co jsem založila Team GJ. lektor -bratr Honza dole uprostřed Byla jste někdy tanečně i v zahraničí? Byla, ale nikdy ne přímo cíleně za tancem. Vždycky, že jsem si zašla, třeba v Londýně, na nějaké taneční lekce. Jinak každoročně se ještě s ostatními trenéry zúčastňuji tady v Čechách Streetdance kempu, kam přijíždí jedni z nejlepších zahraničních lektorů, ať už z Ameriky, Japonska, Francie, Švédska, z Brazílie, prostě skoro z celého světa. A to dá pak člověku opravdu hodně. Co říkají tito zahraniční lektoři na naše slovanské tanečníky? Samozřejmě nejvíce jsou proti tomu vyhranění černoši, protože je jasné, že v tomto druhu tance se běloch s černochem srovnávat nemůže. Tam ten rozdíl mezi nimi a námi je vidět. Ale je to spíše o rase než o národnosti, jestli mi rozumíte. Černoši to prostě mají v krvi a třeba česká nabídka nemůže být nikdy tak kvalitní jako ta jejich. Jaká teď frčí v tomto stylu jména? Těch je velká spousta. Například můj úplně nejoblíbenější tanečník je Američan Henry Link, který tancuje hip-hop, pak jsou to Švédky Martha a Niky, pak co do house-dance, to je Američanka Marjory Smarth, Japonec Kento a Hiro, známí Francouzi Mamson, Meech- -Onomo, dvojčata Les Twins a spousta, spousta dalších. Třeba vzejdou slavná jména i z vašich řad. Zájemce do taneční školy nabíráte každoročně? Ano, každoročně v měsíci červnu, letos to bylo poprvé v září, ale jinak v červnu pořádáme konkurz na nové tanečníky ve věku od čtyř do dvaceti let. Všichni členové i nováčci jsou pak rozděleni do věkových a výkonnostních skupin. Ti nejlepší z každé kategorie pak jezdí se svými lektory na oblastní i celostátní soutěže. Případní zájemci naleznou více informací na našich webových stránkách Jen pro upřesnění, jmenujete se TEAM GJ, tedy přeloženo - Team Gábiny Jirákové. Ještě mi povězte, jak to všechno utáhnete finančně? Člověk si musí umět všechno pořádně spočítat, provést důkladnou kalkulaci, aby všechno klapalo, pak se to dá zvládat. Samozřejmě to hned nebylo jednoduché, já jsem to zpočátku chtěla dávat co nejlevněji, takže jsem si třeba kolikrát ani za trénink nebrala peníze, brala jsem to jako zájem. Ono se to vlastně ani jinak než jako zájem brát nedá, i to je důvod, proč se tím nechci úplně živit. Ale teď už jsme docela v pohodě, naštěstí jsme už trochu opustili takovou tu cestu samaritánství, žádáme o sponzorské dary od společností, a také už máme hlavně nakoupené aparatury a kolem sebe lidi, kteří nám pomáhají. Například Jarda Syrový, který má aparaturu a vozí ji sebou a kterému bych i touto cestou ráda poděkovala. Máme už prostě takový dobře zajetý systém. Co byste na závěr vzkázala těm, kteří by se třeba chtěli přihlásit, ale pořád váhají? A co těm, kteří tento styl tance odsuzují? Pokud k nám chce někdo přijít, tak bych jim vzkázala: Neváhejte a přijďte! Máme rádi nové tváře. Jsme skupina přístupná všem lidem. Mimo jiné učíme třeba děti i to, aby mezi sebou dobře vycházely a aby případné konflikty uměly řešit mezi sebou, než s tím přijdou za námi... A lidem, kteří tomuto stylu tance nerozumí, tak to je těžké je přesvědčovat, každému se líbí něco jiného. Rozhodně náš styl nikomu nevnucujeme, ale věřte, že v momentě, kdy to člověk vyzkouší, tak se do toho úplně ponoří. Alespoň nám se to určitě stalo... Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí do budoucna. Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto: A. Stušková a archiv TEAM GJ Team GJ

8 osobnost Ve slavném Vávrově filmu Romance pro křídlovku okouzlovala nahá ve filmu, v dalším, Kladivu na čarodějnice, nás svým výkonem zase dohnala téměř k slzám. Vrchol jejího hereckého období spadá do tzv. zlaté éry filmových let šedesátých, avšak tento herecký um není zanedbatelný ani dnes. Na šestnáctém ročníku udílení cen Františka Filipovského za dabing jí byla ještě spolu s dvěma hereckými kolegyněmi udělena Cena za celoživotní mistrovství v dabingu. Já bych jí udělila ještě jednu cenu. Za celoživotní optimismus, radost a smích, které už léta rozdává nám všem... Miriam Kantorková Při našem setkání jsem vůbec nevěděla, na co se zeptat nejdříve. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek a řada otázek, neboť jak zmiňuji již v úvodu, paní Miriam Kantorkovou řadím mezi významnou herečku let šedesátých a kraje let sedmdesátých, tedy období, jehož česká filmová tvorba je pro mě dodnes absolutně nepřekonatelnou. Navíc na úplném vrcholu mého pomyslného, soukromého, filmového řebříčku stojí film Kladivo na čarodějnice..., a pokud tedy mám možnost se setkat s někým, kdo se na tomto fenomenálním uměleckém díle jakkoliv podílel, s obrovskou úctou, napětím a pokorou před něj usedám. Stejně jako nyní i před lazebnici Tobiášovou. Kdyby záleželo jen na mně, asi by se celé toto povídání točilo pouze kolem onoho zmiňovaného titulu, ale nebudu sobecká a dám prostor i jiným zajímavým snímkům a událostem z hereččina života. A jak je našim dobrým zvykem, vezmeme to opět pěkně od začátku, tedy od dětství. Paní Miriam Kantorková se narodila 13. března 1935 v Praze. Původně chtěla být dětskou lékařkou, neboť i její bratr, Pavel Kantorek, slavný maratónský reprezentant, se tomuto povolání věnoval. Ano, přitaká mi paní Miriam. Říkávalo se mu běhající lékař. Byl dokonce na třech olympiádách, což se podaří málokomu. Oni si ale ty jména lidé pletli, protože já měla ještě i bratrance Pavla Kantorka, a to byl zase doktor přírodních věd. Pak jsem měla ještě i druhého bratra, Milana, který byl violoncellistou České filharmonie. Byl o rok mladší od toho prvního, a já se pak narodila čtyři roky po něm, na den přesně. Takže jsme měli, samozřejmě kromě roku, úplně shodné datum narození. Vůbec nechápu, jak se to těm rodičům tak podařilo. (smích) A čím byly rodiče? Tatínek byl železničním úředníkem, rodák z Olomouce. Doma jich bylo osm dětí a on jediný odešel do Prahy, kde se seznámil s mojí maminkou. A maminka, ta to měla velmi zajímavé. Vyučila se dámskou krejčovou, ještě u starého pána Rosenbauma, což byla tehdy největší a nejluxusnější módní společnost. Šest let byla osobní švadlenou Olze Scheinpflugové, takže chodila k Čapkům a velmi dobře znala i Karla Čapka. Pan Rosenbaum totiž dával ty nejšikovnější do tzv. nóbl rodin a moje maminka byla velmi dobrá krejčová. Šila také ještě například i pro celou rodinu tehdejšího ministra školství a kultury Stránského. Na nabízející se otázku, zda umí šít i paní Kantorková, mi se smíchem odpoví: Vůbec ne, maminka neměla čas mě to naučit, byly jsme doma tři děti, tátův úřednický plat nestačil, a tak maminka musela šitím hodně přivydělávat. Zato ale umím fantasticky vařit. To mi vždycky od šicího stroje udílela pokyny: teď tam dej omastek, zahusti to moukou... atd., a tak jsem se naučila vařit. Paní Kantorková bydlí v pražských Vršovicích, v domě, kde se dokonce i přímo narodila. Bydleli jsme v přízemí, v jednopokojovém bytě, kde jsem se i za pomoci porodní báby, paní Kuklové, narodila. Během války jsme pak ten malý byt vyměnili a přestěhovali se o pár pater výš, do většího, kde teď bydlím. Čili žiju od narození pořád ve stejném domě a myslím, že mě tady až vynesou nohama napřed. (smích) Doufejme, že to bude co nejpozději, zareaguji a zavedu řeč raději ještě zpátky do dětství. Někde jsem se dočetla, že maminka chtěla mít ze své dcerky Miriam klavíristku. Je to pravda? Je, odpoví mi paní Miriam. U nás v rodině se vždy hodně muzicírovalo. Tatínek se naučil sám hrát na harmonium a na varhany, na které hrál nádherně v evangelickém kostele na Vinohradech. Maminka zase nádherně zpívala, také v kostele. Bráchové, ti samozřejmě hráli na housle a já od šesti let na piano. Tatínek byl mimo jiné také jednatelem Národně socialistické strany za Prahu Vršovice a když přišla padesátá léta, všechno bylo jinak a já měla jít najednou, ze samýma jedničkama, pracovat do fabriky. A tehdy mě to piano zachránilo, neboť pan profesor Černoch mě připravil ke zkoušce na Vyšší hudebně pedagogickou školu a vzal si mě pak k sobě do třídy. A do fabriky jsem nemusela. Tím pádem se ale také zcela rozplynulo studium medicíny a jak se říká: kostky byly vrženy. Hodně jsem recitovala a přitom dělala i ochotnické divadlo. Ve Vršovicích byl totiž velice silný ochotnický spolek Bozděch, se kterým jsme často jezdili na Jiráskův Hronov, kde jsem dokonce v roce 1955 získala první cenu v recitaci. Básničky jsem milovala a obrazně řečeno, vlastně přes ně jsem se dostala i k divadlu. foto z roku 1955 Ve třetím ročníku hudební školy chtěla Miriam Kantorková přejít na DAMU, ale maminka jí to nedovolila. Řekla mi: Ne, ne holka, nejdříve dostuduješ jednu školu a pak si jdi teprve na další. Takže jsem dostudovala klavír a na zkoušky na DAMU jsem šla až ve dvaceti. Ale nepřijali mě. Rozhodovali se mezi mnou a Miriam Hynkovou, a paní Šmeralová, která tehdy seděla u přijímací komise mi to odůvodnila doslova takto: My jsme se nemohli mezi vámi dvěma pořád rozhodnout, no ale nakonec jsme usoudili, že ve Vás jsme nenašli tu jiskru. Načež se tam polovina komise kácela a druhá přísedící, paní profesorka Musilová, která vedla jevištní mluvu, slyším ji jak dnes, jak říká: Pane Bože, oni si pouštěj takový hlas, neboť já už tenkrát měla tmavý, altový hlas, jenže byla móda naivek a slabých hlásků. No, ale nenašli ve mně tu jiskru a pak mi také ještě řekli, že už jeden kumšt vystudovaný mám, tak druhý nepotřebuju, a že už jsem stejně na studium stará. A to bylo zajímavé, protože té druhé Miriam (Hynkové pozn.) bylo o dva roky více než mně, a tu vzali. Zřejmě proto, že tam tenkrát přišla ve svazácké košili a za sebou měla jednoho pana režiséra. Když jsem pak odcházela, tak mi paní profesorka Musilová ještě špitla do ucha: Děvenko, neztrácejte hlavu, když budete mít to divadlo ráda, Vy se k němu dostanete i bez té naší školy. Měla pravdu paní profesorka Musilová. Miriam se k divadlu dostala. A nakonec i tu DAMU vystudovala, i když externě. Ještě během studia na hudební škole navštěvovala Vysokoškolský umělecký soubor, kde hrála i konferovala. Jednou byl v pražském Armádním uměleckém souboru (AUS) vypsán konkurz na herečku a konferenciérku..., a dál už bude zase vyprávět paní Miriam. Přiběhl za mnou brácha, který si v tom AUSu odbýval vojnu a povídá: Hele, je tam vypsán konkurz na herečku a konferenciérku, Ty to máš natrénováno z uměleckého souboru, přihlaš se tam. Já v té době už také dva roky vyučovala děti Hudební výchovu a klavír na LŠU, to jsem neřekla..., no a tak jsem na ten konkurz šla. AUS, to v té době něco znamenalo, když si jen vezmete, kdo všechno tam byl: Förstrovo trio, Dvořákovci, významná pěvkyně Věra Soukupová, barytonista Antonín Švorc, operní zpěvák Jindřich Jindrák, to byli potom už od narození rozesmátá, 12 na fotografii s maminkou 15 13

9 osobnost všechno laueráti a národní umělci..., začínala tam i Naďa Urbánková, byl tam vynikající skladatel Luboš Fišer, dirigent Milivoj Uzelac..., já prostě na AUS nedám dopustit, i když to pak bohužel řada lidí viděla jinak. Ale myslím, že jenom ti kariéristi, opravdoví kumštýři ne. Ale zpátky k tomu konkurzu. Přišla jsem tam, jak se říká rozbalila to, načež vystoupil pan doktor Bošek a povídá: No ženská, konečně, že jste tady! On mě totiž znal už z těch zkoušek na DAMU, kde dělal přísedícího v komisi a byl i jedním z těch, kteří nechápali, že jsem nebyla přijata. V AUSu jsem pak byla čtyři sezóny a byla to pro mě obrovská škola. Hlavně mě odnaučili mít trému, protože když vyjdete někam na plac a před vámi sedí ve společenské místnosti řada vojáků a dělají na vás různě oči, tak pokud recitujete, musíte to vždy nějak ustát. Zároveň s účinkováním v AUSu studovala Miriam Kantorková externě DAMU. Vůbec jsem netušila, že tato škola jde studovat i na dálku. No však jsem také byla jediná, nikomu přede mnou, ani po mně, to nepovolili, odpoví mi paní Miriam. Ale já jsem na to šla šikovně. Šla jsem v AUSu za tehdejším plukovníkem a povídám mu: Soudruhu plukovníku, vzhledem k tomu, že tady dělám hereckou i konferenciérskou práci, tak bych si na to ještě potřebovala doplnit vzdělání, můžete mi prosím napsat nějakou žádost na tu DAMU? A on mi napsal fantastický průvodní list, který jsem odnesla na děkanství DAMU. Pak jsem si počkala, až otevře svůj první ročník profesor Nedbal, protože u něj jsem si už předtím ověřila, zda jsem vůbec schopná být herečkou, což mi při poslechu mé Hippodamie či Káči ve Zkrocení zlé ženy potvrdil slovy: Miriam, já Vám k tomu nemám co říct, jste perfektní, hodíte se na to..., čili jsem si počkala na ten jeho ročník a nastoupila do prváku, na činohru. A předtím jsem také ještě studovala na konzervatoři tři roky zpěv, takže já to mám všechno takové propojené. Na DAMU jsem byla v ročníku se samými budoucími hvězdami, byli tam např. Láďa Mrkvička, Jirka Krampol, Pepík Abrhám, Vašek Sloup, Jirka Bednář, Petr Čepek..., z holek Jarka Tvrzníková, Jana Kasanová, Jana Drbohlavová, Helga Čočková, Mařenka Málková, Jindra Ráthová a další. Já z nich byla nejstarší, ale vůbec mi to nevadilo. Z Armádního uměleckého souboru přešla Miriam Kantorková k Zuzaně Kočové, manželce E. F. Buriana, která pět let po smrti svého manžela založila v roce 1964 experimentální divadelní studio Maringotka. Ta nás naučila perfektně mluvit, vzpomíná paní Miriam. Měli jsme tam ještě takovou tu burianovskou školu. Museli jsme perfektně artikulovat, poslední slabika musela být slyšet. V Maringotce jsem byla čtyři roky, během kterých jsem už také filmovala. Odtamtud si mě pak vyzvedl Honza Grossman do Divadla Na zábradlí, kde jsem byla také čtyři sezóny, a potom jsem přešla do Divadla E. F. Buriana Na poříčí, kde jsem působila až do jeho zrušení. Kromě Divadla Na zábradlí hostovala Miriam Kantorková také ještě např. v divadle na Kladně, v Příbrami nebo v Kolíně. V roce 1963 stála i u zrodu známé poetické kavárny Viola na pražské Národní třídě. Přejděme ale už pomalu od divadla k filmu. Paní Kantorková si získala filmové publikum zejména slavnou rolí Tonky ve Vávrově Romanci pro křídlovku. Než se však u tohoto filmu pozastavíme, měli bychom krátce připomenout i snímky předchozí. Prvním filmem, ve kterém účinkovala, bylo drama Škola otců (1957), pro které ji objevil Ladislav Helge, v té době pomocný režisér Jiřího Krejčíka. Následovaly menší role ve filmech Konec cesty (1959) či Bláznova kronika (1964), a poté také obsazení v absolventském filmu Divoká holka (1965), který ji otevřel dveře k takovým režisérům, jako byli František Vláčil, Jiří Sequens, Jaroslav Mach či Otakar Vávra. Ano, v podstatě jsem na sebe upozornila tou Divokou holkou, což byl absolventským film, který dělal Petr Tuček. Ta role byla výborná. Hrála jsem osmadvacítku nebo třicítku, která prakticky splňuje ideál ženy osmnáctiletému klukovi, pětatřicátníkovi ale i padesátníkovi. Konec cesty,1959 Ideál ženy svým způsobem splňovala i ve zmiňované Romanci pro křídlovku. (1966) Dobové kritiky tehdy mimo jiné psaly: Příběh dávné Hrubínovy lásky, tak trochu jinak natočená romance s vynikajícími Hanzlíkem, Cigánovou a Kantorkovou. Film získal hned několik ocenění: Zvláštní cenu poroty, Stříbrnou medaili na MFF v Moskvě (1967) a Stříbrnou sirénu na Přehlídce čs. filmů v Sorrentu (1969). Jak na tento film, a na tu dobu poměrně odvážnou nahou scénu, vzpomíná sama představitelka Tonky? Nestyděla se při natáčení? Ne, i přesto, že předtím jsem takovou nahou roli ve dvou filmech odmítla. Ale u toho Hrubína mi to nevadilo, protože tam ta nahota byla vyjádřena jako něco jemného, noblesního. I samotný štáb byl takový jiný, vstřícný..., žádní čumilové, jestli mi rozumíte, a hlavně ta scéna tam byla funkční, ne samoúčelná, ale opravdu funkční. To víte, že kdybych to točila dnes, tak si bulvár zgustne. V roce 1967 nabídl Miriam Kantorkové Juraj Jakubisko, tehdy ještě posluchač FAMU, druhou hlavní roli ve svém úplně prvním celovečerním filmu Kristove roky. (1967) V roce 1969 ji, ne posluchač, ale už velmi známý a uznávaný režisér Otakár Vávra, nabídl další zajímavou roli, lazebnici Tobiášovou ve filmovém zpracování historického románu Václava Kaplického - Kladivo na čarodějnice. Scény ve filmu působí jako opravdové, většina z nich se natáčela přímo na místě činu, tedy na zámku ve Velkých Losinách. Paní Kantorková mi při vyprávění prozradí i existenci jedné z jejích vystřihlých scén, a také vzpomene na režiséra Otakara Vávru, kterému bude příští rok v únoru už 100 let! Doufejme, že se jich ve zdraví dožije. My jsme zrovna teď nedávno s Jitkou Němcovou (režisérka, manželka Otakara Vávry pozn.) natáčeli medailonek k jeho stým narozeninám, bude je mít 28. února, tak musí vydržet. Ale on vydrží, chodí jen s hůlčičkou, na ty roky vypadá báječně, pořád mu to myslí, je prostě výborný, a na tom má zásluhu především Jitka. Ale Vy určitě chcete slyšet hlavně něco o tom vašem oblíbeném filmu, viďte? (smích) Ano, Kladivo na čarodějnice jsme natáčeli přímo na zámku ve Velkých Losinách, a dělali jsme to dobře. Ráda vzpomínám na starou paní Lolu Skrbkovou, brněnskou herečku, která hrála roli žebračky Maryny Schuchové, tu co při svatém přijímání ukryla svatou hostii a tím vlastně nastartovala celý čarodějnický proces. Byla to její poslední role v českém filmu a byla v ní výborná. Stejně jako Jiřina Štěpničková v roli porodní báby Doroty, my tři jsme byly vlastně jako první upálené. Výborní byli i Sonička Valentová, Romančík, Šmeral..., Otakar měl šťastnou ruku při obsazení. On byl skvělý režisér, i když tak trochu odtažitý, jako by mezi sebou a štábem vytvářel pomyslnou stěnu, ale já mu jednou řekla: Pane režisére, když postavíte třeba i metrovou zeď, mezi sebe a někoho, tak když si Vás ten člověk nebude vážit, tak si Vás nezačne vážit ani přes tu zeď, ale když si Vás vážit bude, tak mezi vámi stačí tenký papírek. Čili, ne že by si na něj filmový štáb nějak stěžoval nebo se ho bál, to ne, ale stejně vždycky přišli za mnou a:... hele, řekni Otíkovi..., takže já dělala častokrát takového prostředníka. Byl výborný, akorát mě trochu mrzelo, že mi z toho filmu vystřihl můj nejkrásnější monolog, a to jak mi před tím upálením žalářník stříhá hlavu, tak já tam měla srdcervoucí scénu, jak smířeně říkám: Tak dobře, ano, ale prosím vás, alespoň ty děti nechte. Ona tam už jedna podobná scéna byla, a tak režisér řekl, že už to nešlo, že tam nemůže dát dva takové srdcervoucí monology,

10 osobnost že by to bylo moc. A asi měl nakonec pravdu. Z krásné lazebnice Tobiášové, s nádhernou vlasatou parukou, se nakonec stala zlomená, ostříhaná, utrápená žena, jejíž filmová proměna, co do vzhledu i do hereckého projevu, byla nesmírně působivá. Ostatně jako celý film. Z dalších známých snímků, ve kterých paní Kantorková účinkovala, bychom ještě mohli připomenout filmy Kateřina a její děti (1970), Zlatá svatba (1972), Drahé tety a já (1974), Fešák Hubert (1984), Konec básníků v Čechách (1993), Troškova Andělská tvář (2001) či pohádka Z pekla štěstí, a řada řada dalších. Tonka - Romance pro křídlovku Romance pro křídlovku K tomu bezpočet televizních filmů, inscenací a seriálů. Mimo jiné také role v kontroverzním seriálu Třicet případů majora Zemana. Pomiňme nějaký politický podtext, hrála tam tehdy celá řada významných hereckých osobností. I Miriam Kantorková, a to v díle Klauni, kde po Kladivo na čarodějnice boku mladého Petra Štěpánka hraje jeho družku, stárnoucí zpěvačku Martu. Oba šansony v tomto díle nazpívala Miriam Kantorková sama, neboť pěvecké zkušenosti měla a skladateli Liškovi se moc líbila, takže nebylo potřeba žádné alternace. V průběhu děje se pak zpěvačka neúmyslně sama postřelí, nechtělo se jí už žít, připadala si stará. Jak se dnes se stářím vyrovnává sama Miriam Kantorková? Je známo, že herečky se s tímto životním údobím přece jen vypořádávají obtížněji než obyčejné ženy. Herečka se od srdce zasměje. Tak podívejte se, v žádném případě nejsem Květa Fialová, která říká, že stáří je to nejkrásnější, co ji v životě potkalo. Tak to opravdu ne. Já mám Květu moc ráda, dělaly jsme spolu ve Viole nádherné představení Drahoušek Anna, kde hrála stárnoucí infantilní herečku, což ji opravdu sedělo, a já její hospodyni, ale s tímto jejím životním názorem opravdu nesouhlasím. Stáří může být krásné pouze tehdy, když jste zdraví, ale to je pochopitelně málokdy. To nejde. Jak se říká krásným úslovím lidové poezie: tu mě píchne, tu mě pchá..., to je nádherně vyjádřeno. Nesmím si stáří uvědomovat. Můžu mít před sebou pět, deset let, můžu mít třeba i jako můj strýc, který se dožil 102 let, dvacet pět let před sebou, ale to už by bylo asi únavné. Já mám hlavně radost, že mi všechno slouží, že mám ještě dobrou paměť, že se dokážu naučit text, že můžu chodit, a také jsem ráda hodně mezi lidma. Musím pořád pracovat, a to by si měli uvědomit hlavně dnešní režiséři a vymýšlet role i pro staré herce, aby ještě i oni našli uplatnění. Tak jako to udělal ten mladý kluk Tomáš Magnusek (spisovatel a scénárista, ročník 1984 pozn.), který dal dohromady plejádu starých, doposud žijících herců, a natočil film Pamětnice, který teď bude mít pokračování s názvem Školní výlet. V tom filmu najednou všichni ožili, i ten Krejčík, který v tom hraje, i ta Zita Kabátová, které to pořád fantasticky myslí..., herce prostě nemůžete utnout v šedesáti a poslat ho do důchodu. Za jedno by se neuživil a za druhé by brzy sešel. A to jsou právě i ty problémy stárnoucích hereček, kdyby pracovaly, tak se se stárnutím vyronávají lépe. Paní Kantorková pracuje hodně, což se odráží i na její veselé povaze a optimismu, na energii, která z ní vyzařuje například i v současném seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde má roli Bobiny. Ta první série se opravdu podařila, skvělý byl i filmový štáb, dramaturgyně Majdalenka Turnovská, Lucie Konečná, která tu Ordinaci vlastně vymyslela, herci, prostě všichni. Bobina měla být jenom okrajová role a nakonec se z ní stala, alespoň v té první sérii, role sice ne nějak důležitá, ale voněla člověčinou, byla pro lidi dobře zapamatovatelná. Pak když jsem přecházela z jedné série do druhé, tak mě na rok vypustili a teď mě tam zase vrátili. Jsem moc ráda a přála bych si, aby i Bobina měla někdy svůj vlastní příběh. To bych Bobině přála také, neboť se mi zdá, že poslední dobou je tam nějak moc spletitých vztahů a člověk se v tom už pomalu ani neorientuje, podotknu. A Bobina mi odpoví: S tím nic nenaděláme, to už je takový trend dnešní doby. Za mého mládí jsme například chodili rok za ručičku, než jsme si něco dovolili, to už dnes nemůžete po nikom chtít. A řeknu Vám i takovou perličku. V době, kdy jsem byla ještě konferenciérkou, to už je snad tak před padesáti lety, tak jsem, díky SH Kvintetu Luď ka Hulana, se kterým jsme společně ještě s Jiřím Ostermanem zakládali Violu a který byl v té době součástí orchestru Karla Krautgartera, jeli na nějaký zájezd na Slovensko. Jel s námi i Karel Štědrý. A nedávno jsem se s ním potkala v divadle a on mi povídá: Pamatuješ tehdy na tom Slovensku? Ty ses nám tak líbila, tys byla tak krásná ženská. A já na to: A proč mi to člověče říkáš až teď? No protože jsme si to nikdo netroufli, odpověděl. Rozumíte, oni si netroufli. Dnes si troufnou po pěti Zlatá svatba, 1972 minutách. Mají vzor ve filmech i v televizi. Všude plno krve, sexu, násilí a brutality. Přesně, přesně, přesně jak jste to řekla. Násilí, krev, brutalita, zabíjení, ale také trápení a mučení lidí, vždyť to je kolikrát strašné, co všechno se vymyslí. A to jsou pak návody. To není, že to řekne mladému člověku: pozor, stop! Naopak, když si to můžou dovolit ve filmu, proč bych si to nemohl dovolit i já? Já bych také byla i pro snížení hranice zodpovědnosti za trestný čin. Ne od patnácti let, ale klidně na těch 14 nebo i 13. Vždyť dneska čtrnáctiletí kluci, to už jsou dospělí chlapi a dvanáctiletá holka si už dávno nehraje s panenkama. Krásná Miriam Kantorková Hezky se povídá s paní Kantorkovou, ale my musíme dál, ještě jsme se ani nedostaly k tomu nejdůležitějšímu, k nedávnému ocenění za celoživotní mistrovství v dabingu, které probíhá každoročně v Přelouči. Zajímá mě, jestli to ocenění čekala. Ne, bylo to pro mě překvapení, odpoví naše přední dabérka. Pak už jsem to samozřejmě věděla, než jsem tam jela, protože mi to oznámili, ale před tím jsem vůbec nic netušila. Zdá se mi, že úroveň dabingu, která byla u nás vždycky na vynikající úrovni, jakoby pomalu upadala, dabéři čím dál víc drmolí. Paní Miriam mi dává za pravdu: Drmolí se strašně! A hltají se slova. Je to čím dál horší, protože se to dělá všechno ve velkém spěchu. Dřív jsme se sešly tři, čtyři před mikrofonem, Kristove roky, 1967

11 osobnost vzájemně se poslouchali a chytali se, nahrávali si. Dnes vás berou jednotlivě, nemáte možnost zareagovat na toho druhého, řeknou vám: prosimtě nech toho, vždyť to bylo dobrý.. Ale já mám štěstí na režiséry, kteří ještě dbají na dokonalost dabingu. A ve výsledku je to znát. Hlas paní Miriam Kantorkové se, v dobrém slova smyslu, vetřel do všech našich domácností. Je rozpoznatelný a snadno zapamatovatelný. Který jazyk se jí dabuje lépe a který hůře? Nejhůře se dabuje japonský a čínský, to je hrůza. (smích) Nejlépe se mluví, protože je to stejná délka i slabičnost, francouština. Itálie, to musíte rychle, jako když střílíte z kanónu, angličtina, ta je taková volnější, taky se dobře dabuje. Práci v dabingu dělám strašně ráda a doufám, že ještě dlouho budu. Je to krásná a zajímavá práce. Kromě dabingu, účinkování v televizi a ve filmu (zatím posledním filmem je již zmiňovaný film Pamětnice a následně Školní výlet) paní Kantorková také ještě hraje v Divadle Na Fidlovačce. (Dříve působila i v Divadle Radka Brzobohatého, v Divadle Metro a v Divadle U Hasičů). Hodně točí pro Rozhlas, zrovna následující den po našem setkání se chystala na natáčení silvestrovského rozhlasového pořadu. Rádio mám ráda, byly doby, kdy jsem v něm byla denně. I v dabingu. Dokonce jsem byla označena, že jsem šest let držela trend nejobsazovanější rozhlasové herečky. To znamená, natáčela jsem verše, průvodní slovo, speakerovské slovo, četbu na pokračování, inscenace..., díky tomu mému altu jsem byla použitelná prakticky na všechno. Paní Miriam Kantorková byla dvakrát vdaná. Z druhého manželství má dnes již pětatřicetiletou dceru Janu a letos v červenci se stala šťastnou babičkou vnučky Terezky. Tato malinká, roztomilá holčička se na mě při návštěvě usmívala jako sluníčko, asi bude veselá po babičce. Veselý a optimistický člověk, jako je paní Kantorková, má určitě hodně přátel a vychází s každým. To si jen myslíte, opraví mě paní Miriam. Manžel mé sestřenice, profesor Fischer, kdysi rektor Palackého univerzity v Olomouci, náš přední sociolog uznávaný i ve světě, tedy velmi moudrý člověk, mi vždycky říkával: Holka zlatá, Ty to budeš mít tak. Buď Tě budou mít lidi strašně rádi a nebo Tě nebudou mít rádi vůbec. Ty tu zlatou střední cestu mít nebudeš. A tak třeba je to lepší, než splývat s davem, namítnu. Ale určitě, aspoň o těch nepřátelích víte, a nebo naopak, se o nich nikdy nedozvíte. Já doufám, že všichni naši čtenáři se řadí k pomyslným přátelům Miriam Kantorkové. Herečky, která pro mě navždy zůstane pojmem pro zlatou éru filmových let šedesátých. Myslete na dárky včas... DARUJTE KONCERT! Balíček 4 koncertů od 770 Kč zakoupíte on-line na nebo v pokladně v Obecním domě Bonus CD FOK a vstupenka do Botanické zahrady zdarma Dárkové poukazy Rodinné vstupenky Za roli Marjutky v divadle E. F. Buriana v inscenaci Balada o poručíkovi a Marjutce, byla Miriam Kantorkové udělena Cena literárního fondu. 18 dobová fotografie s dcerou Janičkou V roce 2005 obdržela Miriam Kantorková SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost. text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytla: Miriam Kantorková Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

12 Mělnický zámek ní pomoci bohatých měšťanů. Šlo teprve o třetí kostel v Čechách zasvěcený této české patronce! Tak jako všechna města, i Mělník těžce zasáhla třicetiletá válka. Poté se odchodem mnoha řemeslníků a vinařů do emigrace město téměř vylidnilo. V 17. a 18. století ho pak ještě ničily požáry, morové epidemie, selská povstání a řada neúrodných let. Od konce 18. století se Mělník stal součástí zemědělského zázemí pro pražskou aglomeraci a také průchozí stanicí dálkového obchodu a exportu. Průmyslová revoluce se ho však dotkla nepatrně. Továrny zde vznikaly převážně v souvislosti s vývojem zemědělství. Typické zde byly hlavně trhy, jarmarky, živnosti, řemesla a tradiční vinaření. Od roku 1850 se město stalo sídlem okresních úřadů. Výhodná poloha Mělníka sebou přinesla také nemalý komunikační rozvoj. Počínaje plavbou prvního parníku pod městem v roce 1845, přes vznik železnice v roce 1874, až po stavbu mostu přes řeku Labe v roce O pár let později zde vzniklo také přístavní překladiště i vltavský kanál. Ve druhé polovině 19. století se na Mělnicku rozvíjelo zemědělství. Roku 1868 zde byl postaven i cukrovar. Koncem 19. století vyrostla ve městě také řada odborných škol. Za všechny uveďme speciální vinařskou školu, založenou v roce Jednalo se o první školu tohoto druhu v Čechách! Vývoj a prosperitu města zastavila až první světová válka. Poté, v období první republiky až do začátku 2. světové války, se ve městě hodně stavělo. V roce 1928 byla dokončena např. stavba vel18 kého obchodního přístavu na Labi, budovaly se komunikace, kanalizace, prováděla se elektrifikace. V roce 1938, po záboru pohraničí, se severní část mělnického okresu dostala do bezprostředního sousedství německé Říše. Konec druhé světové války slavili obyvatelé města 13. května Kostel sv. Ludmily se zvonicí Po válce se na Mělníku rozrostl průmysl, infrastruktura i počet obyvatel z 12 na obyvatel. Hromadně se začala stavět bytová sídliště. Nicméně pokud se do Mělníka vypravíte dnes, neupoutají vás řady panelových domů, ty má každé město..., co ale každé město nemá, je jedinečný pohled na soutok největších českých řek, Labe a Vltavy, který se vám naskytne právě na Mělníku, na tzv. zámecké vyhlídce. V den naší návštěvy byl přístup bohužel uzavřen, přesto se i nám o pár metrů níže, v malebném podhradí, tento nádherný pohled naskytnul. Nejprve jsme však museli od parkoviště projít Pražskou bránou na náměstí Míru, které by vám asi nejlépe dokázal popsat Štěpán Šafránek, my se však o to pokusíme také... soutok řek Labe a Vltavy Pražská brána 21

13 krásy naší země Centrem každého města bylo náměstí rynek, na kterém se odehrávaly a odehrávají důležité okamžiky života města: manifestace, slavnosti, shromáždění, vítání významných návštěv, např. prezidentských, jako tomu bylo i v roce 1922, kdy na Mělník zavítal T. G. Masaryk, v roce 1945 prezident Edvard Beneš, v roce 1998 Václav Havel a v roce 2005 také Václav Klaus. Na náměstí se nachází budova radnice, rozkládající se v místě původních čtyř gotických parcel, a dále také bývalý kapucínský klášter s kostelem Čtrnácti svatých pomocníků. Dnes v tomto objektu sídlí Regionální muzeum Mělník, jehož specializací je dokumentace historie vinařství a také neméně zajímavá dokumentace historie výroby dětských kočárků v ČR. především svými rozměry. Je hluboká 54 metrů, sloupec vody je 7metrový a v nejširším místě těsně nad hladinou měří 4,543 metru, takže je zapsána v české Guinessově knize rekordů jako nejširší v ČR. Nezapomenutelný zážitek z těchto míst získáte, když vejdete do Informačního centra, kde vám vše, včetně vstupu a prohlídek, místní zaměstnankyně ochotně vysvětlí, a nebo se můžete informovat sami, přímo na stránkách -a-volny-cas/studna-a-podzemi/. Mělnickém vinobraní, které zde probíhá každoročně v měsíci září. Letos slavnosti vína připadly na dny září. Co se dá dělat, tak třeba napřesrok. Kromě vinobraní pořádá Mělník i další zajímavé akce. Například folklorní festival Mělnický vrkoč - přehlídku folklorních souborů, probíhající počátkem měsíce června, opět v měsíci září zde probíhají tradiční Dny evropského dědictví, kdy jsou zpřístupněny některé mělnické památky. Každoročně se uskutečňuje v Mělníku i Předvánoční jarmark. Letos proběhl v prostorách regionálního muzea už desátý ročník. Místní obyvatelé i návštěvníci města se mohli pokochat také Cyklem chrámových koncertů, probíhajících v Chrámu sv. Petra a Pavla. V Mělníku to prostě žije, ať už v době předvánoční či v kterémkoliv jiném období. Chrám sv. Petra a Pavla Regionální muzeum Mělník V dolním rohu náměstí Míru se nachází Turistické a informační centrum Mělník, kde jsme se zajímali o existenci tajemného mělnického podzemí a středověké studny ze 14. století, která je přístupná podzemní chodbou. Mělnické podzemí je již řadu let zahaleno rouškou tajemství a stalo se dokonce předmětem různých průzkumů a bádání. Co se týká středověké studny, byla zpřístupněna teprve před dvěma lety. Vstup do ní je opatřen bezpečnou mříží, takže se můžete bez obav podívat do jejích hlubin a nebo můžete svůj zrak obrátit i nahoru, na klenbu z konce 19. století. Studna ohromí A v podzemí ještě chvíli zůstaneme. To když se z náměstí vydáme rovnou za nosem k chrámu sv. Petra a Pavla. Pod presbytářem chrámu se nachází krypta, jejíž prostor slouží už od 30. let 16. století jako kostnice. Její vznik je spojen se hřbitovem, který obklopoval celý kostel od nepaměti. Sestoupíme-li po schůdcích dolů do krypty, naskytne se nám pohled na ostatky osob. Chrám sv. Petra a Pavla prošel dlouhým stavebním vývojem. Jeho věž spolu s přilehlým zámkem tvoří dominantu celého města. Současná podoba zámku je pak výsledkem tisíciletého vývoje od románského a gotického hradu českých kněžen a královen, až po renesanční a barokní zámek šlechticů. Dodnes můžeme na této stavbě všechny slohy vysledovat. Stejně tak pak užasneme nad prostředím kouzelných uliček, rozsáhlých vinic, ale zejména již zmíněným výhledem na soutok dvou českých řek. Oběma pak, spolu s přilehlými vinicemi, seshora tiše a majestátně vévodí socha Karla IV. od Josefa Maxe, dar rytíře Jana z Neubergu mělnické obci. Nepředstavuje však Karla IV. jako krále českého a císaře římského, nýbrž zvelebitele českého vinařství. Krásné město je ten Mělník. Opravdu se nám zde moc líbilo, a to i přesto, že jsme přijeli vlastně tzv. s křížkem po funusu, tedy po věhlasném Víc už vám toho bohužel sdělit nestihneme. Opět málo prostoru. Ale vy máte nekonečně mnoho času a prostoru k tomu, abyste toto nádherné královské věnné město navštívili..., a představili si, stejně jako my, že na chvíli patří jen a jen vám... redakčně zpracováno foto: Vladimír Stuška, zdroj: Socha Karla IV. Mělník Mělník Mělník MělníkMěln Starobylé královské věnné město je proslaveno především pěstováním vinné révy a každoročně pořádanou slavností vinobraní. Město rozprostírající se na soutoku dvou největších řek Labe a Vltavy, nabízející kromě historických památek také řadu kulturního a sportovního vyžití. Navštivte ve dnech tradiční Vánoční trhy na náměstí Míru, které se budou konat vždy od do hod. Navštivte město Mělník nejen o Vánocích! Bližší informace o regionálních kulturních zajímavostech i památkách, včetně prohlídky nedávno zpřístupněné mělnické studny ze 14. století vám poskytne: Turistické informační středisko Mělník, náměstí Míru 11, Mělník. Tel: infocentrum@melnik.cz

14

15 Text: Mgr. Justina Kašparová 26 Zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu. Olomouc,Rubico, 2000 J. Brož, M. Frída, Historie čs. filmu v obrazech Praha, Orbis,

16 vzpomínka Jak uvádíme na následující dušičkové dvoustraně, nejvhodnějším měsícem na vzpomínky je právě listopad. Na vzpomínky na naše blízké, ale i na ty, které jsme měli rádi třeba jen prostřednictvím filmového plátna, televizní obrazovky či divadelního jeviště. Jistá dušička, která se v měsíci listopadu narodila i zemřela, se v uměleckém oboru během svého života obzvlášť činila, a jistě by nám toto poněkud infantilní oslovení prominula, kdyby věděla, s jakou láskou na ni vzpomínáme. Ta dušička je rodu mužského a není to nikdy jiný než slavný filmový a divadelní herec a režisér Otomar Krejča Budoucí filmová a divadelní legenda Otomar Krejča se narodil 23. listopadu 1921 v obci Skrýšov u Pelhřimova. I přesto, že byl velkým světoběžníkem, ke své malé vesničce se vždy otevřeně hlásil. Já nejsem z Pelhřimova, pocházím ze Skrýšova, prohlašoval hrdě, když ho mnozí považovali za pelhřimovského rodáka. Toto město, jehož je čestným občanem, měl ale také velmi rád. Studoval zde na gymnáziu, přispíval i do studentského časopisu, poslední dva roky studia se pak velmi aktivně věnoval také ochotnickému divadlu. Otec jednoho spolužáka, který rozvážel uhlí, vždycky na neděli vymetl z korby náklaďáku mour a náš Divadelní kroužek nasedl a jeli jsme po okolí Pelhřimova hrát Čapkova Loupežníka nebo Klicperovo Každý něco pro vlast, v Burianově úpravě. První kreace, Molierova Šibalství Scapinova, byla na repertoáru nejdéle. Premiéra se konala v mém rodném Skrejšově u Pelhřimova, kde bylo čtyřicet osm chalup a obyvatel něco před dvě stě, vzpomenul na své divadelní začátky pan Krejča po létech v jednom rozhovoru. Rodiče ale chtěli pro svého synka solidní povolání, a tak měl po maturitě nastoupit na dráhu úřednickou. Láska k divadlu však byla silnější. Přivedla mladého Krejču do kočovné společnosti Rudolfa Nádhery, v níž působil od roku 1940 do roku 1941, tedy jeden rok. Celý herecký soubor Nádherovy společnosti byl totiž v roce 1941 angažován do Horáckého divadla v Třebíči. Ale ani tady Krejča dlouho nepobyl a již o rok později odešel do Kladna, kde hrál v tamním Městském divadle. Poslední léta války pak strávil v Praze v Nezávislém divadle. Po válce jeho mělecký vývoj ovlivnily zejména tehdejší významní představitelé divadla, jako byli E. F. Burian nebo Jiří Frejka. V Burianově divadle D 46 hrál Krejča od roku 1945 do roku 1946, opět jeden rok, a poté přešel do divadla Vinohradského, ve kterém ztvárnil řadu výrazných hereckých rolí a kde byl také poprvé pověřen divadelní režií hry od Maxima Gorkého Falešná mince. Vedle cenných hereckých zkušeností pod vedením významných režisérů se Krejča věnoval systematicky i teorii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1949 vystudoval divadelní vědu. Když byl v roce 1950 režimem odstraněn z Vinohrad Jiří Frejka, kterého Krejča pokládal za svého učitele, odešel z této scény následně také. Byl angažován do Národního divadla, do roku 1956 jako herec, v letech 1956 až 1961 se stal šéfem činohry a do poloviny 60. let zde působil jako herec a režisér. V Národním divadle vystoupil Krejča v řadě inscenací domácího i zahraničního repertoáru. Za všechny uveďme roli mlynáře v Lucerně, Raoula Rigaulta v Porážce, Fedora Vasiljeviče Protasova v Živé mrtvole ad. Jako režisér se zde poprvé uplatnil v roce 1953 s hrou Ideální manžel od Oscara Wilda. Krejča režíroval klasické předlohy: např. Drahomíra, Strakonický dudák, Romeo a Julie, ale také moderní české hry: Srpnová neděle, Majitelé klíčů ad. Jako režisér byl zván i do mimopražských divadel, pracoval například v Olomouci nebo v Bratislavě. V roce 1965, pro neshody s tehdejším vedením ND, u kterého nenašel pochopení pro své další umělecké záměry, na funkci šéfa činohry rezignoval. Nicméně zde v zaměstnaneckém svazku zatím setrval coby herec a režisér. V témže roce založil spolu dramaturgem Karlem Krausem, básníkem a dramatikem Josefem Topolem a herci Janem Třískou a Marií Tomášovou vlastní scénu, slavné Divadlo Za branou. Lucerna, ND 1952, jako mlynář Živá mrtvola, Krejča s Evou Blažkovou j.h. (Saša) Porážka, ND 1957, Rigault Živá mrtvola, ND 1960, Fedor Vasiljevič Protasov Marie Tomášová Jedna z předních českých divadelních hereček, druhá manželka Otomara Krejči, se narodila 18. dubna Pochází z Dobrovic u Mladé Boleslavi. Před kamerou stála už ve třiadvaceti letech, ještě jako studentka DAMU. Nejvíce divákům utkvěla v paměti ve filmech z 50. let, např. ve Strakonickém dudákovi, kde hrála hlavní roli Dorotky, nezapomenutelná je i její role půvabné nevěsty Johanky v husitské trilogii Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem. Zahrála si také hlavní hrdinku ve filmovém přepisu Olbrachtova románu Anna proletářka. Výraznou úlohu služky Hanky dostala v roce 1957 v dramatu Morálka paní Dulské. Snímek Taková láska jí dokonce vynesl v divácké anketě ocenění za nejlepší herečku roku Podobné postavy uvědomělých dívek z prostých poměrů provázely i její další role. Uvědomíme-li si, že vrchol její filmové slávy spadal právě do období padesátých let, je to pochopitelné. Vytvořila však i charakterově vyzrálejší postavy, např. v dnes už pozapomenutých Zářijových nocích (1957) či Váhavém střelci (1956). Své první divadelní angažmá dostala v Horáckém divadle v Jihlavě, poté působila v oblastním divadle v Plzni. Její lyrický dívčí herecký projev však brzy zaujal pražské režiséry a v roce 1955 se stala členkou činohry Národního divadla. Zde hrála deset let a ztvárnila zde řadu významných rolí. Nejčastěji pracovala pod režijním vedením svého manžela, častým partnerem na jevišti jí byl Jan Tříska. Excelovala také na scéně Divadla Za branou, jehož byla spoluzakladatelkou. Stejně jako její manžel i ona dostala v době normalizace administrativní zákaz činnosti. Od roku 1972 až do listopadové revoluce byla zaměstnána v Supraphonu. Své umění mohla prezentovat jen v rámci recitačních pásem Lyry Pragensis. Rok 1989 přinesl obnovení její činnosti. Film ji ale žádnou výraznou roli nenbídl, stěžejní pro ni bylo oživení Divadla Za branou. Přestože divadelní kultura byla u nás počátkem 90. let v útlumu, velkolepý návrat Marie Tomášové v obnoveném představení Višňový sad Divadlo čsl. armády (Vinohradské) 1950, s Danou Medřickou Zkouška z činohry Romeo a Julie, 1963 ND, na snímku i Marie Tomášová

17 vzpomínka 30 byl jednou ze zásadních událostí na jevištích té doby. Když bylo divadlo znovu uzavřeno, Tomášová se stáhla do ústraní. V roce 1999 obdržela čestné občanství Mladé Boleslavi, s níž jsou spojeny její začátky, satisfakcí pro ni pak byla především Cena Thálie za celoživotní mistrovství na jevišti, kterou získala v roce 2009 při příležitosti svých osmdesátých narozenin. Marie Tomášová celý svůj život zasvětila svému muži, kterému byla vždy velkou oporou a jehož, zejména v jeho posledních chvílích, s velkou láskou a obětavostí doopatrovala. V roce 1966 nastoupil Otomar Krejča v Národním divadle tříletou neplacenou dovolenou, aby mohl pracovat v Divadle Za branou, které se pod jeho vedením vypracovalo na jednu z nejpřednějších scén tehdejšího Československa. Herecká základna tvořila 24 herců, za všechny jmenujme: Leopoldu Dostálovou, Karla Högera, Jiřinu Šejbalovou, Olgu Scheinpflugovou, Luďka Munzara, Miloše Nedbala, Vladimíra Menšíka, Libuši Šafránkovou, Jana Hartla a další. Každý z nich ještě po létech na svoji působnost v tomto divadle velmi rád vzpomínal. Premiérovými tituly Divadla Za branou byly v roce 1965 Kočka na kolejích Josefa Topola a Maškary z Ostende podle Ghelderodových frašek v překladu Jana Konůpka. Originální ztvárnění zde získaly také Čechovovy hry Tři sestry a Racek, jehož repríza 10. června 1972 byla posledním představením tohoto divadla. Divadlo slavilo úspěchy i v zahraničí, zejména v západní Evropě, kam absolvovalo několik zájezdů. Po okupaci Československa v roce 1968 podepsal Otomar Krejča petici 2000 slov a následkem toho byl v roce 1970 vyloučen z Komunistické strany. To se také zásadně odrazilo na jeho další práci a v červnu roku 1972 bylo zrušeno i Divadlo Za branou. Proti zákazu tohoto divadla protestovala dokonce i řada slavných umělců jako např. Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller nebo Ingmar Bergman. Po administrativním zákazu divadla mohl Krejča ještě v letech pracovat v Divadle S. K. Neumanna v Libni. Neustálé pronásledování ze strany normalizačního režimu však nakonec vyústilo v jeho úplný zákaz činnosti v Československu. Odešel tedy do zahraničí, kde pracoval už dříve a kde se začal i nyní prosazovat jako divadelní režisér. Především v Německu a Rakousku, režíroval ale také ve Francii, Itálii a dalších zemích. Stěžejní pozici měl jako ředitel Městského divadla v Düsseldorfu. V cizině získal Krejča zkušenosti z většího počtu inscenací, než vytvořil v rodném jazyce. Do Československa se vrátil po roce 1989 a s nadšením vybudoval obnovené Divadlo Za branou II., které následně uvedlo hry jako Obři z hor nebo Nemožný člověk. Znovu se vrátil i k Čechovovu Višňovému sadu. Avšak v roce 1994 byla tato obnovená scéna ministerstvem kultury České republiky opět zrušena. Premiéra Krejčova Hamleta v Bruselu, Krejča s herci belgického Národního divadla, 1965 Krejča si po listopadu 1989 nejvíce přál pokračovat doma v práci režijní a pedagogické, ale k té už měl jen málo příležitostí. Roku 1996 se vrátil po třiceti letech do Národního divadla a nastudoval zde Goethova Fausta, který se uváděl ve Stavovském divadle do roku V roce 2001 zde pohostinsky režíroval inscenaci Portrét umělce jako starého muže. Dokument natočený k jeho životnímu jubileu jej zachytil jako muže, který neztrácí vášeň pro divadlo, zároveň ale neváhá vyjádřit i tvrdý názor na současnou tvorbu. Tohle nemá nic s divadlem společného, je to cynický kabaret. Divadlem nemůže být cokoliv, rozhorlil se po zhlédnutí inscenace. Otomar Krejča považoval divadlo za dnes už poslední příležitost pro setkání lidí, ale směrem, kterým se častokrát divadlo ubírá, byl čím dál více zklamaný. Zkouška Fausta, 1997 Mohutné tělo, masitá tvář s brutální křivkou silných rtů a širokým nosem, výrazný lem obočí nad měkkýma očima; to je známá podoba Otomara Krejči i z filmového plátna. Na svém kontě má přes čtyřicet filmových rolí. Debutoval nevelkou postavou detektiva ve filmu Třináctý revír (1946), koncem čtyřicátých let se pak začal prosazovat i většími hlavními rolemi. Za všechny jmenujme postavu mladého kladného hrdiny ve filmech Železný děděk (1948) nebo Dva do ohně (1949). Historické osobnosti ztvárnil ve filmech Vstanou noví bojovníci (1950) a Velké dobrodružství (1952). Krejča hrál příkladné hrdiny i nesympatické záporné postavy. Jeho filmografie z období padesátých let zahrnuje zejména četná vystoupení v postavách vysokoškolsky vzdělaných mužů nebo vysokých úředníků. Připomeňme např. úlohu ministra v dodnes známé hudební komedii Hudba z Marsu (1955), z několikeré spolupráce s režisérem Otakarem Vávrou určitě stojí za zmínku psychologické drama Občan Brych (1958). Z titulů, které vynikají v tehdejší dobové produkci je na místě připomenout dva filmy z roku Okupační drama Vyšší princip, který Krejča režíroval a zahrál si zde i postavu ustrašeného advokáta Skály, a dále film Srpnová neděle, kde ztvárnil podobnou úlohu slabošského manžela. Mimo Vyššího principu se Krejča režisérsky podílel ještě také např. na filmech Dědeček automobil či Kohout plaší smrt. Zcela neobvyklé postavení v jeho filmové práci má pak postava kasaře Laštovky v kriminální komedii Mezi námi zloději (1963). Význam i počet rolí v šedesátých letech však začal nabírat sestupnou tendenci a jeho poslední rolí byla postava Emila Fencla v detektivce Čtyři v kruhu (1967), kde hrál po boku Jana Třísky a své manželky Marie Tomášové. Divadelní aktivity ho pak čím dál více vedly k tomu, že na další filmové nabídky už nereflektoval. Z filmu Mezi námi zloději Otomar Krejča byl dvakrát ženatý. V prvním manželství s nepříliš známou herečkou Renatou Libertinovou se mu v roce 1947 narodil syn Otomar Krejča ml., známý například rolí vzpurného syna Míši Borna ze slavného TV seriálu Zlá krev. Jeho druhou manželkou byla již zmíněná herečka Marie Tomášová. V roce 1993 obdržel Otomar Krejča SENIOR PRIX, cenu, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost. A poté následovala řada dalších významných ocenění. V roce 1998 ho vyznamenal prezident Václav Havel medailí Za zásluhy 1. stupně, o rok později byl vyznamenán v Moskvě Cenou K. S. Stanislavského za významný přínos k rozvoji světového divadla. V roce 2000 se stal laureátem ceny za divadelní tvorbu, kterou uděluje Český literární fond. V roce 2000 obdržel Cenu Thálie - Zvláštní cenu kolegia. Roku 2002 mu byl udělen čestný doktorát AMU, o dva roky později dostal Cenu Ministerstva kultury ČR za zásadní přínos české divadelní kultuře a v roce 2006 obdržel Čestnou plaketu z rukou prezidenta republiky Václava Klause. Při předávání ocenění v roce 2004 Při předávání ocenění v roce 1998 Otomar Krejča zemřel krátce před svými 88. narozeninami 6. listopadu Zemřel jeden z mála českých režisérů, kterého si zvaly přední evropské scény. Budiž ke škodě, že si ho nezvaly více i ty domácí... text: Alexandra Stušková DiS., zdroj: wikipedia, foto: archiv ND a archiv ŽU 31

18 Co možná nevíte Listopad je už od svého samotného počátku měsícem velmi významným. Hned na první den připadá svátek Všech svatých a na den následující, Památka všech zemřelých, neboli Dušičky. Stanoveno je to velmi dobře, poněvadž v tyto dny už určitě dozněly zážitky z dovolených, a také je ještě poměrně brzy k přípravě na blížící se svátky vánoční. Venku je chladné, sychravé počasí, a tak tam raději ani moc nevycházíme. Sedíme pěkne v teple domova a v klidu rozjímáme... a vzpomínáme. Listopad je na vzpomínky ten nejvhodnější měsíc. Dušičky Svátek, který je bohužel poslední dobou spojován spíše v souvislosti s nákupní horečkou předražených květin, věnců, svíček a jiných, častokrát až kýčovitých předmětů od všudypřítomných stánkařů. Svátek, kdy řada lidí jde na hřbitov pouze z povinnosti a nebo proto, že tam jdou i ostatní. Proč tam ale jdou? A proč právě 2. listopadu, na Dušičky.? A co vlastně ty Dušičky znamenají? To možná nevíte. Dušičky - Památka všech zemřelých (latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum), den, v němž již po staletí vzpomínáme na všechny své zemřelé. Dušičky nahradily původní keltský svátek Samhain, který se slavil v den keltského nového roku, v němž se podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých. Právě noc ze na měla mít magickou sílu, neboť se věřilo, že z hrobů vystupují duše zemřelých předků a vcházejí do světa živých. Keltové pak zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. V mnoha zemích se právě v tuto noc kladly na prahy domů nebo za okna svítilny, vydlabané z řep, tuřínů a podobně, aby těmto duším ukázaly cestu domů, odtud se pak nejspíš odvíjí i počátek americké tradice dlabání dýní. Že z evropského svátku dušiček vznikl anglosaský svátek Halloween ví téměř každý, ale málokdo tuší, že už v minulosti se třeba u nás v Podkrkonoší slavily Dušičky podobně jako je tomu dnes například v Americe, to znamená s průvody strašidelných a děsivých masek. 2. listopadu se svátky zesnulých konají asi od roku 998, kdy je zavedl francouzský opat Odillo ( 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Ve 13. století se pak tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. Předcházející svátek Všech svatých je věnován všem zesnulým lidem, kteří se za svoji zbožnost dostali do nebe. Dušičky jsou naopak vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou na tuto skutečnost připraveni a procházejí fází očišťování v Očistci. Svíčky zapálené na hrobech byly - a jsou, přenesenou formou očistného ohně. Také se traduje, že když 2. listopadu prší, oplakávají duše své hříchy. Naši předci proto v tento den dávali do lamp na hrobech místo oleje máslo, aby si jím duchové, kteří směli opustit Očistec, mohli pomazat popáleniny od očistného ohně. Když se ráno ozve zvonění z kostela, musí se dušičky vrátit zase zpátky do Očistce. Bývalo také zvykem vhazovat večer pro dušičky do ohně různé pokrmy, což bylo místy chápáno jako částečné vykoupení z hříchů nebo něco jako dušičkám na přilepšenou. V některých krajích se v minulosti rovněž peklo zvláštní pečivo, nazývané dušičky. Bylo určeno pro pocestné, chudý lid i žebráky. Někde se dokonce tvarovalo do podoby kostí. V zemích s křesťanskou tradicí je v tyto dny zvykem navštívit rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Z tohoto hlediska jsou nevhodné papírové a umělé květiny, které se v moderní době na hrobech čím dál více objevují jakožto důkaz o ztrátě povědomí o původním významu této tradice. Symbolem přicházejícího podzimu je chryzantéma neboli listopadka, kytička, která se díky své rozmanité barevnosti a dlouhé životnosti k dušičkové výzdobě hrobů používá nejčastěji. V České republice jsou Dušičky vedle Vánoc největším, společně prožívaným svátkem vzpomínek na naše blízké. Svátkem věřících i nevěřících. Ale ať už jsme věřící či nikoliv, na své blízké dušičky bychom si vzpomenout měli, a to nejen v listopadu či na Vánoce. V tyto dny snad jen o něco více. Text: Alexandra Stušková, DiS. zdroj a foto: archiv ŽU a wikipedia 32 33

19 Co možná nevíte Vánoce Kdo z nás by neměl rád Vánoce, jedny z nejkrásnějších svátků v roce. Na celém křesťanském světě patří k nejuznávanějším. Slaví je nejenom lidé věřící, ale i ateisté. A tak ať už patříte k jedněm či druhým, doufáme, že se vám vánoční článek navazující na článek dušičkový bude líbit. Slovo Vánoce pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), složeného z wīha- (světit) a Nacht (noc). U křesťanů předchází přípravě samotných Vánoc advent - období čtyř týdnů před Vánocemi. První adventní neděle, připadající na neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem, označuje počátek křesťanského roku. Čtyři adventní neděle bývají někdy označovány také jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá, ovšem tato označení nemají s křesťanskou tradicí nic společného, mají čistě komerční význam, spojený pouze s předvánočními nákupy dárků. Vánoční stromeček Z hlediska historického jde o tradicí velmi mladou. Poprvé se v českých zemích objevil vánoční stromeček v roce Ve svém bytě v Praze-Libni jej v salonu nazdobil ředitel Stavovského divadla Jan Karel Leibich. Stromeček vzbudil velkou pozornost a pověst o něm se rozšířila celou Prahou. Již příští rok se objevil v mnoha měšťanských domácnostech. Na vesnici se začal šířit až téměř o sto let později, ovšem ještě stále to nebyl stromek takový jaký známe dnes. Zpravidla se zavěšoval nad štědrovečerní stůl špičkou dolů a zdobil se jablky, ořechy nebo perníčky. Jmelí Lidé si jeho zelené, postříbřené či pozlacené snítky nejčastěji připevňují na lustr, případně nade dveře. Zřejmě proto, že pod zavěšeným jmelím má muž právo políbit jakoukoli dívku či ženu. Nebo proto, že kdo se pod jmelím políbí, druhému se zalíbí a jejich láska bude po způsobu jmelí věčně zelená. Každopádně darované jmelí nosí štěstí. Zlaté prasátko Pokud se vydržíte celý Štědrý den postit, tak se vám večer zjeví zlaté prasátko, které vám zaručí hojnost a dobrou úrodu na celý příští rok. Zřejmě proto, že zajišťování úrody už nebývá nejvyšší prioritou našich domácností, tak se také málokomu podaří zlaté prasátko zahlédnout. Lití olova Na přípravu náročnější, zato významově bohatší, je staročeský zvyk lití olova. Nad plamenem či na kamnech se roztaví kousek olova, které se posléze najednou vylije do nádoby s vodou. Podle tvaru, do kterého olovo ve vodě ztuhne, přítomní usuzují, co dotyčného čeká. Svobodné dívky se v něm snaží rozeznat tvář či monogram toho, kdo je jim určen. Výsledný tvar olova je také možné číst jako odpověď na předem položenou otázku. Z hlediska rodinné sešlosti, lásky a pohody, je pro mnohé nejvýznamnějším dnem 24. prosinec - Štědrý večer. Ten však do křesťanských Vánoc ještě nepatří. Vánoční svátky začínají až dnem narození Páně 25. prosince - Boží hod vánoční, v občanském kalendáři označený jako 1. svátek vánoční. 26. prosince se slaví svátek sv. Štěpána prvomučedníka, označený jako 2. svátek vánoční. S vánočním slavením je spojeno také množství tradic. Některé pomalu zanikají, některé se udržují stále. Rozkvetlá Barborka Svobodná dívka si na svátek sv. Barbory utrhne větvičku třešně nebo zlatého deště. Pokud jí snítka rozkvete do Štědrého dne, příští rok se vdá. Kapr Pojídání ryb k štědrovečerní večeři je též zvykem velice mladým. Ryby se totiž na stolech našich předků v tento den prakticky nevyskytovaly. Jedly se především polévky a luštěninová jídla, na stolech jsme mohli vidět houbové omáčky, čočku, kubu, sušené a vařené ovoce, krupičné a kukuřičné kaše polité medem nebo sirupem. Ryby byly nejprve záležitostí bohatých měšťanů, na vesnici začaly pronikat až ve 20. století. Dnes je neodmyslitelnou součástí vánočního stolu kapr

20 Co možná nevíte Štědrovečerní magie Nikdy jindy se v českých domácnostech tolik nečaruje, jako právě na Štědrý večer. Začíná to už při samotné večeři. Počet strávníků musí být sudý, pokud není, dává se talíř navíc pro nečekaného hosta. Pod talíř se dávají rybí šupinky, které si pak každý dá do své peněženky. Ty mu zajistí dostatek financí na celý příští rok. A také se nesmí zapomenout, že od svátečného stolu by se mělo odcházet až po skončení večeře. Rozkrojené jablíčko Kdo ve svém jablku nalezne pěticípou hvězdičku ze zdravých jadérek, čeká ho v příštím roce zdraví a štěstí. Pokud je jádřinec červavý, lze se nadít nemoci. Když jsou jadérka uspořádána do tvaru křížku, hrozí nejhorší. Osudu lze napomoci výběrem zdravého, velkého jablka. Podobnou tradici jako jablka ukrývají i vlašské ořechy. Kdo nalezne zdravá jádra, bude sám zdravý celý rok. Koleda Tradice koledování sahá v českých zemích až do středověku. Ještě v nedávné době se tento zvyk týkal zejména venkovského prostředí. Koledníci obcházeli stavení, zpívali písně a za přání všeho dobrého dostávali od hospodářů výslužku. Hlavní dobou koledování bylo období mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů (tj ). Koledy se dnes zpívají jen u vánočního stromečku, ale i tady jsou čím dál častěji nahrazovány pouštěním vánoční hudby. Speciální nehtová péče Spektrum Energy Multivitamin nové generace pro doplnění energie 40 dní užívání Viaderm zdarma Pro krásné vlasy, sametovou pokožku a pevné nehty GinkoPrim Max Pro lepší pamě a prokrvení končetin Proenzi 3+ Novinka s obohaceným složením pro ještě lepší účinek na zdraví a pohyblivost kloubů Měsíční kúra v hodnotě 400 Kč zdarma + stírací los s možností výhry kloubní výživy na jeden rok zdarma Házení střevíce Na Štědrý den se svobodné dívky mohou svého osudu zeptat, čeká-li je v příštím roce svatba. Dívka hází střevícem přes hlavu. Jestliže dopadne patou ke dveřím, zůstane i nadále doma. Pokud ale bota zamíří špičkou ze dveří ven, čekají dotyčnou vdavky a odchod od rodičů. Skořápkové lodičky Poetický zvyk, který upoutá (nejen) každé dítě. Vlašské ořechy se rozpůlí a do vyprázdněných polovin skořápek se připevní pomocí nakapaného vosku maličká svíčka. Ořechová lodička se vypustí do větší nádoby s vodou. Její plavba předznamenává životní dráhu toho, kdo ji vyslal. Když vydrží dlouho svítit, čeká majitele dlouhý a šťastný život. Jestliže se lodička pustí na volnou vodu, dotyčný se vydá na cesty, drží- -li se při břehu, zůstane doma. Ježíšek Po štědrovečerní večeři nastává okamžik, na který se těší zejména děti. Rodina se shromáždí kolem rozsvíceného vánočního stromečku, pod nímž se kupí dárky. Podle tradice je sem nepozorovaně přinesl Ježíšek. Na rozdíl třeba od Santa Clause nemá tato postava žádnou ustálenou vizuální podobu. Také způsob, jakým k dětem přichází, zůstává obestřen tajemstvím. Děti Ježíškovi před Vánoci posílají dopis, ve kterém ho prosí, co by si přály. Původně v českých zemích nosíval dárky sv. Mikuláš, postava Ježíška sem pronikla až v devatenáctém století z Německa. Doufejme, že nám Ježíšek zůstane co nejdéle a neprohraje boj s čím dál častěji se vyskytujícím Santa Clausem. Jsme přece v Čechách, ne? Takže krásné - české vánoce a dodržení alespoň některé se zmíněných tradic. redakce Mar ánci s Imunactivem Nejoblíbenější multivitaminy pro děti v celé galaxii pro posílení imunity Mar alaser Měsíc užívání navíc zdarma Mega Lecithin Mega dávka lecithinu pro vaši pamě a správnou hladinu cholesterolu Prostenal Ověřený trumf v péči o prostatu 40 dní užívání zdarma + poukázka na nákup sportovního zboží v e-shopu Gamisport v hodnotě 350 Kč 40 dní užívání zdarma Všechny uvedené produkty jsou registrovány MZ ČR jako doplňky stravy. Akce trvá do