HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč libor pešek Zdeněk Mácal čestným doktorem UP v Olomouci Tanec Praha 2006

2 KARLOVARSK SYMFONICK ORCHESTR Alois JeÏek /fieditel Jifií Stárek / éfdirigent Koncertní sezóna 2006/2007 Abonentní fiada A 2006/ 15.9., 29.9., , , , / 2.2., 9.3., 27.4., 25.5., 8.6. Abonentní fiada B 2006/ 8.9., 22.9., , , / 26.1., 9.2., 2.3., , 1.6. Abonentní fiada MC 2006/ 19.9., 6.10., / 19.1., 16.2., 16.3., 7.4., 13.4., 20.4., 15.6., Karlovarsk symfonick orchestr, Husovo nám. 2, Karlovy Vary, tel , fax , kso@kso.cz,

3 obsah 1 Od loňského roku má i Praha své letní hudební slavnosti: po vzoru londýnských Proms odstartoval koncem července 2005 Mezinárodní hudební festival Prague Proms prvním koncertem, který řídil hlavní dirigent Českého národního symfonického orchestru, Libor Pešek. Tento světově proslulý umělec, mj. častý host Londýnského filharmonického orchestru a dlouholetý šéfdirigent Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu, nositel řádu Čestného rytířství Britského impéria a Čestný člen Univerzity v hrabství Lancaster v Prestonu, však dirigoval s ČNSO i zahajovací koncert letošního, druhého ročníku tohoto festivalu. Je tak jednou z nejpovolanějších osobností, které nás mohou s tímto festivalem seznámit strana 3 Na slavnostním zasedání, konaném 14. června, tedy v den výročí narození Františka Palackého, jehož jméno nejstarší moravská univerzita nese, a za přítomnosti zástupců českých vysokých škol udělila Univerzita Palackého v Olomouci titul Doctor honoris causa šéfdirigentovi České filharmonie Zdeňku Mácalovi. Ten zde jako druhý dirigent Moravské filharmonie v roce 1963 po brněnských studiích začínal a během čtyř let, která zde působil, dosáhl i prvních významnějších uměleckých úspěchů. Ve svém proslovu mj. řekl: Když jsem nastupoval na místo šéfa České filharmonie, řekl jsem, že kruh se uzavřel. Pravdou však je, že kruh se uzavírá až dnes v Olomouci, kde byly položeny základy mé umělecké dráhy strana 8 Již po osmnácté probíhal v Praze festival věnovaný současnému tanci Tanec Praha Letošní ročník představoval domácí a zahraniční produkce, z nichž každé se věnoval program tří večerů, po dobu více jak tří neděl ( ). Týden pak patřil projektu Evropské taneční laboratoře, který měl charakter workshopu a zaměřoval se na nejrůznější témata. Vedle dánského choreografa Palleho Granhoje, který se na scéně divadla Ponec představil se svým Obstrucsong již posedmé, stojí rozhodně za zmínku především vystoupení španělského souboru Compañía Nacional de Danza, vedeného choreografem Nachem Duatem, o němž se dočtete v obsáhlém článku Doroty Gremlicové. strana 28 Emeritní sólistku Národního divadla, Antonii Denygrovou, která rovněž dlouhá léta působí jako profesorka zpěvu na Pražské konzervatoři, si jistě mnozí z čtenářů pamatují ze Zlaté kapličky jako pěvkyni, která se mimořádně uplatnila v rolích české a světové literatury. A to nejen jako záhadná Rusalka či dramatická Elsa a Krasava, ale i jímavá Káťa Kabanová či v nedávné době přesvědčivá Ludmila a Kostelnička. Před půldruhým rokem vytvořila svou zatím poslední postavu, Hraběnku v inscenaci Pikové dámy ve Státní opeře Praha. Pochází z východočeského Hronova, městečka spojeného s Aloisem Jiráskem a tradicemi, z nichž české divadlo po dlouhá desetiletí čerpalo strana 42 ROZHOVORy 3 Festival Prague Proms má mnoho tváří 5 U klavíru Jan Jiraský UDÁLOSTI 8 Zdeněk Mácal čestným doktorem Univerzity Palackého festivaly, koncerty 10 Janáčkův máj 12 Festival komorní hudby Český Krumlov jubilejní 14 Festival Ludwiga van Beethovena v Teplicích 15 Concentus Moraviae pojedenácté 17 Několik ohlédnutí za Forfestem 19 Česká filharmonie společně s mladými HORIZONT 26 Vzpomínka na Václava Vačkáře DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 27 Jak Pitínský vraždí v Hippodamii 28 Tanec Praha 2006 ZAHRANIČÍ 34 Světová operní divadla VIII. Velké divadlo v Moskvě 36 Le nozze di Dorina na festivalu v Postupimi Sanssouci 38 Malý Bayreuth STUDIE, KOMENTÁŘE 42 Zlatá éra české opery VIII. Aby se nezapomnělo Antonie Denygrová 44 Co snad nevíte o starší české hudbě VIII. Století velkých převratů 46 Dmitrij Šostakovič, jak ho neznáme KNIHY 50 Bohumír Štědroň: Hudební historik, kritik, umělec, učitel SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 52 S Petrofem od kolébky 54 Evropská excellence hodlá dobýt svět 56 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách VIII. Jan Slípka REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial MÚZY PRÁZDNIN NEZNAJÍ,... alespoň některé. Obzvláště pilná mezi nimi je zcela nezpochybnitelně Polyhymnia, ve starém Řecku považovaná za múzu tance, hry na lyru a nakonec hudby vůbec. Zdá se, jakoby v průběhu staletí neumdlévala ani v srpnových vedrech. Znají to snad všichni publicisté, literáti, skladatelé, badatelé a další a další. Ten zvláštní stav, kdy za oknem prudce žhne slunce, vzduch je téměř nehybný a nebohý tvůrce, ať se snaží sebevíc, sedí, bezmocně zírá před sebe a ona spásná myšlenka, ona jiskra, která dokáže někdy tak krásně zažehnout gejzír nápadů, nepřichází a nepřichází Múzy prostě odpočívají a pak to najednou přijde, onen pověstný spásný polibek A prsty, ať už svírají brk, tužku nebo pero, ať vyčkávají nad vyzývavou klávesnicí psacího stroje nebo počítače, se samy rozeběhnou a běží a běží a přesto mnohdy ne dosti rychle, aby stačily zachytit všechno, co najednou vyvěrá na povrch rychlostí karlovarského vřídla Zvláště úspěšná byla Polyhymnia v srpnu roku Prvního dne tohoto měsíce spatřil světlo světa Smyčcový kvintet Es dur Antonína Dvořáka a v jeho konci (28. 8.) se zrodila jímavá Píseň lásky Josefa Suka. O několik desítek let později (1945), stejného ovšem dne, dostaly výsledný tvar Etudy a polky Bohuslava Martinů. A tak bychom mohli pokračovat dále. Příkladů by se našlo ještě mnohem více. Ovšem čiperná Polyhymnia se v minulých stoletích činila i jinak, použijeme-li moderního termínu organizačně. Dne 3. srpna 1778 byla totiž v Miláně slavnostně otevřena dnes světoznámá operní scéna, La Scala, postavená v klasicistním slohu architektem Giuseppem Piermarinim. Je téměř příznačné, že první skladbou, jež v tomto významném divadle zazněla, byla Europa riconosciuta Antonia Salieriho, který jen tak mimochodem se narodil také v srpnu, a sice roku A stosedmdesát let po narození Salieriho 22. srpna 1920 byly v Rakousku zahájeny první Salcburské slavnosti, jejichž organizátoři básník Hugo von Hofmannsthal, skladatel Richard Strauss a režisér Max Reinhardt zřejmě tehdy ještě netušili, že založili tradici celosvětově proslulého svátku divadla, opery a vážné hudby. Jedno staré české přísloví vcelku výstižně praví, že Čert nikdy nespí. Myslím si, že, vzhledem k tomu, co bylo řečeno, by se dalo docela dobře opravit na Múzy nikdy nespí, dokonce ani v horkém a únavném srpnu. Proto i my pro vás máme připravenu celou řadu materiálů, které dokumentují, jak moc jsou i přes prázdniny múzy čilé. Hned prvním článkem, který může upoutat vaši pozornost, je rozhovor o festivalu Prague Proms s Liborem Peškem, jenž jako hlavní dirigent Českého národního symfonického orchestru jeho oba ročníky zahajoval. Neméně zajímavým příspěvkem je však i následující povídání s klavíristou Janem Jiraským o jeho souborném provedení Mozartových sonát v sále brněnské Reduty, v níž kdysi jedenáctiletý Wolfgang během své návštěvy Brna koncertoval. Jako událost měsíce jsme vybrali udělení titulu Doctor honoris causa Univerzitou Palackého v Olomouci šéfdirigentovi České filharmonie, Zdeňku Mácalovi, který v tomto městě jako druhý dirigent Moravské filharmonie po svých brněnských studiích začínal a dosáhl i prvních významnějších uměleckých úspěchů. V oblasti rubriky festivalů a koncertů jsme se tentokrát opět více porozhlédli po celé republice, a tak vám kromě vystoupení mladičkého, teprve čtrnáctiletého klavíristy Davida Hausknechta s Českou filharmonií (posílenou ještě o jedenáct instrumentalistů z řad studentů Gymnázia Jana Nerudy) přinášíme reflexe z celé řady měst Ostravou, kde se po jedenatřicáté konal Janáčkův máj, počínaje, a Kroměříží a jejím Forfestem, mezinárodním festivalem soudobého umění s duchovním zaměřením, konče. Nechybí tu ale pochopitelně ani např. Concentus Moraviae či Festival komorní hudby Český Krumlov, který letos oslavil své již 20. výročí a rok od roku se v čele s jeho ředitelkou, Hanou Pelzovou, více profesionalizuje a rozvíjí. Mnohé z vás ale jistě zaujme i vzpomínka na Václava Vačkáře, od jehož narození uplyne v srpnu 125 let, či reflexe festivalu Tanec Praha 2006, věnovaného současnému tanci. Samozřejmě, že jsme nezapomněli ani na příznivce našich seriálů, a tak si na své přijdou nejen ti, kteří čtou se zájmem Světová operní divadla, kde se tentokrát Jan Králík zevrubně věnuje Velkému divadlu v Moskvě, ale i ti, kteří pravidelně sledují cyklus Zlatá éra české opery tentokrát s Antonií Denygrovou, či např. seriál Co snad nevíte o starší české hudbě, v němž se Jaromír Černý zaměřil na století velkých převratů, počínající rokem 1400, kdy Václav IV. přišel o císařskou korunu! V srpnovém čísle, v němž nechybí ani zajímavé shrnujicí informace o dalším hudebním festivalu Richarda Wagnera, situovaném v tomto případě do rakouského Welsu, si tedy určitě něco vybere každý z vás, stejně jako v připravovaném čísle 9, kde si rozhodně nenechte ujít zhodnocení festivalu Dokořán pro hudební divadlo či další řadu zajímavostí ze zahraničí včetně Mezinárodního festivalu ve švýcarském Luganu. Krásné, snad o něco chladnější léto vám přeje Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 59 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Libor Pešek Foto Jiří Skupien

5 festival prague proms má mnoho tváří, Říká dirigent libor pešek Petar Zapletal Od loňského roku má i Praha své letní hudební slavnosti: po vzoru londýnských PROMS odstartoval koncem července 2005 Mezinárodní hudební festival PRAGUE PROMS prvním koncertem, který řídil hlavní dirigent Českého národního symfonického orchestru Libor Pešek; ve Smetanově síni zazněly skladby H. Berlioze, S. Rachmaninova, Cl. Debussyho a M. Ravela. Libor Pešek dirigoval s ČNSO i zahajovací koncert letošního druhého ročníku PRAGUE PROMS (jen pro úplnost: anglický výraz PROMS neznamená nic jiného, než to, co běžně známe pod označením promenádní koncert) se skladbami B. Smetany, A. Dvořáka a L. Janáčka. Světově proslulého umělce (1933), zakladatelské osobnosti Komorní harmonie, častého hosta Londýnského filharmonického orchestru a dlouholetého ( ) šéfdirigenta Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu, nositele řádu Čestného rytířství Britského impéria a Čestného člena Univerzity v hrabství Lancaster v Prestonu Libora Peška se ptám: Kdo přišel s podnětem založit podobnou festivalovou tradici u nás v Praze? Především: pražský festival PROMS se ničím jiným nežli názvem nemůže připodobňovat k londýnským PROMS. Základní úmysl Jana Hasenöhrla byl obrazně řečeno velmi počestný. Pražský festival má (už podruhé) mnoho tváří a každý si v něm může něco najít. Něco podobného Praha potřebovala a i proto je festival provázen úspěchem. V čem se vám při srovnání zdá být londýnský festival lepší nebo horší? Londýnský festival má především bohatou tradici, je mezinárodně známý a pro umělce je věcí cti a prestiže tam vystoupit, světové orchestry i významní umělci se dokonce o takovou možnost perou. Za druhé je to akce, dotovaná (prostřednictvím BBC) ze státních prostředků; bohatý festival si může dovolit pozvat např. Chicago Symphony Orchestra, Českou filharmonii, Berlínské filharmoniky atd. Pražský festival sleduje cíl vnést do Prahy v létě kvalitní hudební programy. Je to pokus napravit pověst Prahy ve vědomí cizinců, kteří ve městě s pověstí hudební metropole očekávali víc, než jim mohly nabídnout některé konjunkturální letní koncerty O vás je mezi muzikanty obecně známo, že jste už v době svých gymnaziálních studií založil a vedl studentský jazzový orchestr, ve kterém jste se sám uplatňoval jako pozounista. Ostatně jste studoval také u Karla Ančerla, který býval dirigentem Ježkova orchestru v Osvobozeném divadle. Ještě pořád je váš vztah k jazzu tak pozitivní, jako v mladších letech? Jsem moc rád, že se jazz v programech PRAGUE PROMS uplatňuje; už jsem slyšel jeden bigbandový koncert, a chodívám i v průběhu roku dvakrát nebo třikrát na koncerty malých jazzových skupin. Myslím si ale, a to říkám i kolegům z těch skupin, že jim časem může hrozit nebezpečí, že přijdou o publikum. Komplikovanost a chromatičnost pojímání harmonie a dokonce bych řekl mnohdy i jistá technická přehuštěnost, jim postupem doby může ubírat u prostšího publika na srozumitelnosti. Pak by jim hrozila podobná izolace, do jaké se dostala soudobá vážná hudba. Pro mě je pravděpodobně nejlepším obdobím moderního jazzu to, co vznikalo kolem Milese Davise rozhovory Ale žádný z vašich koncertů se ani v loňském ročníku, ani letos tak říkajíc nedotkl programů z oblasti jazzu, filmové nebo populární hudby: to obstarávají Marcello Rota, Paul Freeman a hosté, zatímco vy se při závěrečném koncertu druhého ročníku chopíte taktovky při provedení skladeb J. N. Hummela, W. A. Mozarta a A. Dvořáka. Proč to tak je? To je tak zčásti proto, že Paul Freeman, který většinou diriguje programy typu Americká noc, strhává jazzovou hudbu v rámci klasické tvorby, resp. tzv. třetího proudu více méně na sebe. Já mu to velmi přeju, protože to, co zatím předvedl např. se sborem černých pěvců, bylo skvělé. Je to velmi dobrý a schopný dirigent, jehož práce si vážím a kterého mám rád. Myslím si, že i Český národní symfonický orchestr, s nímž už Freeman pracuje devátý nebo desátý rok, měl při jeho volbě šťastnou ruku. Máte vlastní praktickou dirigentskou zkušenost z londýnských PROMS? Ano, dirigoval jsem tam nejméně osm let za sebou, někdy dokonce dvakrát v jednom ročníku. Když jsem totiž byl v Liverpoolu, sir John Drummond velmi ctil Liverpoolský orchestr a dokonce měl jakousi slabost pro mě osobně, a každý rok nás zval k účasti na londýnských PROMS. Samozřejmě jsem na tomto festivalu kromě liverpoolského orchestru dirigoval i jiná tělesa i Českou filharmonii. Právě díky přízni Johna Drummonda jsme ovšem na PROMS mohli provést např. Sukovu symfonii Asrael, celý Smetanův cyklus Má vlast, samozřejmě také Dvořákovy symfonie a další díla! Na londýnských PROMS je ovšem velmi sympatické, že koncerty jsou plné mladých lidí. Vstupenky do přízemí, kde vlastně nejsou sedadla a buď se tam stojí nebo sedí či polehává na zemi, jsou zřejmě finančně přístupné a zájemci o ně musejí vystát frontu, takže už třeba ve tři nebo ve čtyři hodiny odpoledne tam v mnohastupech stojí desítky metrů dlouhá fronta. To je úžasné a je to další důkaz, že programy jsou voleny s ohledem na zájem mladých. Albert Hall má kapacitu pro šest tisíc posluchačů; nahoře jsou ještě lóže pro ty movitější s obsluhou během koncertu se např. servíruje šampaňské apod. Po řadu let jste stál v čele výboru jiného festivalu Pražského jara. Co se od té doby změnilo? Když v roce 1994 zemřel Rudolf Firkušný, obrátilo se na mě vedení festivalu se žádostí, abych se stal předsedou výboru. V té funkci jsem pak byl pět nebo šest let; když došlo ještě pod mou patronací k privatizaci Pražského jara, změnila se celá struktura festivalu a vzniklo nové oficiální vedení v čele s pražským primátorem, jehož členy byli lidé z finanční nebo právní sféry; vedle toho zůstal umělecký výbor festivalu. Tehdy jsem dal najevo pocit, že dosť bolo Peška a že bych svou funkci rád předal někomu jinému. Po vzájemném úradku jsme oslovili Josefa Suka; Suk přijal, a já jsem zůstal po řadu dalších let členem výboru. Teď Josef Suk znovu předává žezlo Jiřímu Bělohlávkovi a sám zůstává čestným prezidentem festivalu. Ivanu Moravcovi, mně a dalším poděkovali. Myslím si, že to je velice správné rozhodnutí. Generační obměna je moc důležitá věc; v opačném případě by si někdo mohl myslet, že jsme jakýmisi žábami na prameni Jsem spokojen, protože jsem zván na všechny akce a koncerty, jsem s festivalem ve styku, ale už nemám žádnou konkrétní odpovědnost. V jistém věku má podle mého názoru člověk svou veřejnou činnost tlumit a pomalu rozpouštět a zvolna se vytrácet do soukromí. To přece neznamená, že už se o věci nezajímá, nebo že není po ruce, když někdo potřebuje jeho přispění (teď jsem např. byl přizván na hudební fakultu AMU k výběru dalšího učitele dirigování). Tak si to představuji: staří odborníci všeho druhu by měli zůstat k připomenutí určitých norem minulých časů, ale sami se do ničeho nehrnout a předávat to mladým 3

6 4 rozhovory Jak vypadá váš kalendář pro příští sezonu? V minulé sezoně jsem si nabral poměrně hodně povinností: hostoval jsem nejméně dva týdny z měsíce jinde ve světě. Představíte-li si, že mezi tím se týden, kdy jste v Praze, musíte učit, je to opravdu velká zápřež. Začal jsem v Sao Paulu Janáčkovým Tarasem Bulbou v září 2005, a nezastavil jsem se, až letos z jara v Detroitu, a mezitím jsem jezdil po celé Evropě! Takže jsem si umínil, že v příští sezoně bych chtěl mít jen jeden týden v měsíci akční abych si taky trošku odpočinul a měl něco ze života. To se mi, doufám, podařilo, takže budu mít asi dvě třetiny povinností ve srovnání s tím, co jsem absolvoval v sezoně Budu hostovat ve svém Liverpoolu; hodně teď jezdím do Španělska: v Barceloně by chtěli, abych se tam objevil alespoň jednou za rok (budu tam dirigovat Mou vlast, kterou jsem řídil v mnoha španělských městech, ale v Barceloně dosud Má vlast hrána nebyla). Pojedu do Madridu, kde budu dělat Sedmou symfonii Dvořákovu. Španělské orchestry hrají dobře a studovat s nimi tato díla mě baví. Jako jsem měl své holandské a potom anglické období, mám teď zase období španělské foto Herbert Slavík

7 u klavíru jan jiraský Věra Lejsková Některou Mozartovu sonátu, nebo i několik, má ve svém repertoáru snad každý pianista. Nastudovat je však všechny a provést je souborně, chronologicky podle data jejich vzniku, k tomu se rozhodl pianista Jan Jiraský. Učinil tak v rámci programů Mozartovy cesty Brno 2006 přitom tento jeho ojedinělý a úctyhodný projekt není v katalogu k tomu účelu vydaném vůbec uveden! Jiraského rozhodnutí totiž přišlo až posléze, když mu v prosinci minulého roku šéf Reduty nabídl možnost několika koncertů v Redutě na novém koncertním křídle Bösendorfer. Jiraský, který má rád kompletní díla nastudoval a souborně provedl např. Dobře temperovaný klavír J. S. Bacha, nebo nahrál na CD klavírní dílo L. Janáčka se rozhodl strávit půl roku v 18. sto letí a zabývat se výhradně Mozartem. Výsledek jeho práce jsme slyšeli na čtyřech koncertech, 22. února, 22. března, 21.dubna a 23. května v Mozartově sále brněnské Reduty, v níž kdysi jedenáctiletý Wolfgang během své návštěvy Brna koncertoval. Všechny čtyři Jiraského koncerty byly beznadějně vyprodány, lahůdkou posledního bylo, že známou sonátu C dur přednesl na kladívkovém kla víru, čili jsme ji slyšeli tak, jak se hrávala za Mozartovy doby. Kladívkový klavír, stojící na pódiu v sousedství nového Bösendorfera, byl symbolem kontinuity staletí. Na nastudování každého bloku čtyř či pěti sonát měl Jiraský vždy prakticky měsíc; o to větší úctu budí jeho skvělá pamět, brilantní perlivá technika i dokonalé ztotožnění se s obsahem hraných sonát. Jiraský však není jen vynikaji cí pianista, ale je i neobyčejně erudovaný teoreticky; to projevil detailním rozborem hraných sonát a okolností jejich vzniku i pohledem na Mozartův život vůbec což vše jsme se od něho mohli dočíst na jednotlivých programech. Přesto, že i Jiraského už dnes velmi bohatý umělecký život byl rovněž v programech koncertů zmíněn jeho úspěchy na mezinárodních soutěžích, koncertní činnost, spolupráce s předními orchestry i dirigenty, nahrávky CD atd. pozvala jsem si tohoto umělce ještě na chvilku neoficiálního, spíše příjemného popovídání, a překvapila ho hned první otázkou: Jak se vám žilo v tom 18. století, ve společnosti W. A. Mozarta? Čím dál tím příjemněji, zábavněji a sonáty mi připadaly jedna hezčí než druhá, včetně těch raných, kde je ještě dost velký vliv předchůdců a současníků, což mě přivedlo třeba k Bachovým synům Johannu Christianovi a Carlu Philippu Emanuelovi rád bych se na některé jejich klavírní skladby podíval. Ale také bych se chtěl víc věnovat tvorbě českých klasi ků, Myslivečka, Koželuha rozhovory 5 Odkud se vzal v Redutě Mozartův klavír? Je to ten, na který hrál Mozart ve filmu Amadeus, a byl zapůjčen Petrem Šeflem speciálně pro tuto příležitost. Byly s tím ovšem spojeny nezapomenutelně humorné zážitky: příjezd klavíru se zpozdil o mnoho hodin, takže vlastní stěhování do Reduty se konalo až ve čtyři ráno, a pochopitelně za asistence policie Vy se už věnujete i pedagogice Učím už pár let na JAMU, dělám to rád, zajímá mě to, a nakonec to dává něco i mému vlastnímu hraní. Se studenty si rozumím, každý z nich má nějaký zajímavý rys ve svém talentu. Na koncertě ale jako interpret-pedagog někdy zažívám i úsměvné chvíle, kdy si uvědomím, že bych měl v praxi ukázat to, co vyžaduji při výuce. Učím také na interpretačních kurzech i na Metodickém centru, a musím říct, že velmi obdivuji práci učitelů ZUŠ, co vše dokáží dobře udělat s malými dětmi! Na druhé straně vidím určité problémy se zaměřením absolventů vysokých škol, kde všechny studenty vlastně vedeme k sólistické činnosti, což se nakonec podaří jen malému pro centu. Klavíristé se pak musí rychle rozhodnout co dál jestli budou učit, na to jsou z akademií výborně připraveni, nebo se věnovat třeba komorní hře A co vy a komorní hra? Mám rád klavírní kvintety, hrával jsem v klavírním triu a jednou i v klavírním duu a ještě jednu malou zajímavost: v dětství jsem hrál také na housle. Sice mě z toho po pár letech bolelo celé tělo, ale získal jsem zkušenost s tvořením tónu a to je pro klavíristu důležité, zpívat nebo hrát třeba na housle. No ale hlavně: klavír, to byla pro mne celá hudba, housle jen část A poslední otázka: Mozartův rok není jen v Brně, uslyší vaše nastudování všech Mozartových sonát i posluchači někde jinde? To víte, že bych je rád provedl vícekrát, ale to už nezáleží na mně, k tomu je třeba zainteresované pořadatele Tak to bylo malé setkání s Janem Jiraským, rodákem z Vysokého Mýta, který jako absolvent Janáčkovy akademie múzických umění ve třídě prof. Aleny Vlasákové úspěšně zakotvil v Brně. foto archiv Úctu budí i vaše znalosti Mozartova života a díla, musel jste prostudovat spoustu literatury?! Jistě, zajímalo mě vše, kde bylo možno se dočíst o dobové interpre taci, Leopold Mozart, C. Ph. E. Bach, D. G. Türk, velmi se mi líbila kniha o mozartovské interpretaci, kterou napsal P. Badura-Skoda se svou paní. Myslím, že velký podíl na knize má paní Skodová jako hudební vědkyně, protože P. Badura-Skoda se pak při interpretaci nedrží úplně striktně toho, co je v knize hlásáno. Ale to se mi líbí, vždyť interpret se nemusí stylovostí omezovat, měl by se tím hlavně inspirovat a stále hledat, neustrnout v rutinérství. Styl je sice důležitý, ale duch skladby ještě víc.

8 6 rozhovory foto archiv pouhá role interpretů nebo aranžérů nás neuspokojuje, Říká Člen Českého klarinetového kvarteta jindřich pavliš Miloš Pokora České klarinetové kvarteto, jehož stálými členy jsou Peter Valášek (1971), Vojtěch Nýdl (1972), Luďěk Boura (1970) a Jindřich Pavliš (1970), zaujalo mezi dalšími domácími soubory stejného typu výlučnou pozici jak díky svému přímo posedlému repertoárovému hledačství, tak díky svému mezinárodnímu renomé. Zdálo by se, že jako čtveřice vyspělých a vesměs vysokoškolsky školených instrumentalistů bude předurčeno k tomu, aby sloužilo výhradně vážné hudbě, avšak prostor, v němž se klarinetisté od svých začátků pohybují, je daleko otevřenější a mnohotvárnější. Umožňuje, aby se už dnes realizovalo ve zcela osobité a svým multižánrovým zaměřením dosud nepoznané repertoárové nabídce. A že se hráčům daří jejich projekty prosazovat, potvrzují nejen četná úspěšná koncertní vystoupení (včetně účasti na žánrově různorodě orientovaných domácích i mezinárodních festivalech), nýbrž i triumf, kterého dosáhli přede dvěma měsíci na celosvětovém klání, od něhož bychom to sotva čekali International Songwriting Competition, organizované z amerického Nashvillu, do níž bylo přihlášeno téměř skladeb! Bylo lákavé dozvědět se o uměleckém zrání souboru a hlavně onom postupném nalézání vlastního repertoárového ideálu víc, a tak jsem položil klarinetistovi a současně hlavnímu dramaturgovi Českého klarinetového kvarteta, Jindřichu Pavlišovi, pár otázek. Jak krystalizoval váš interpretační názor a hlavně postoj k tomu, co byste měli hrát? Prvním úkolem, na který jsme se soustředili, bylo, že jsme se snažili nalézt vhodný repertoár v nejrůznější archívech a obchodech s hudebninami. Pomáhal nám v tom i prof. Kostohryz, jemuž kamarádi zasílali z Anglie originální klarinetové kvartety nebo úpravy pro tuto nástrojovou kombinaci. Brzy jsme ale zjistili, že ne všechno z toho, co jsme sehnali, ať už šlo o původní skladby nebo úpravy, nám sedlo do uší, proto jsme se například do těch úprav začali hned od začátku pouštět sami. Pochopitelně jsme mohli oslovit někoho ze skladatelů, ale vyzkoušeli jsme si to a zjistili, že to jde a když jsme byli hotovi s několika úpravami Bacha, začali jsme tušit, že ta polyfonie bude témbru klarinetů opravdu slušet. Samozřejmě jsme zkoušeli i jiná období. Měli jsme třeba upraveného Mozarta, převedli jsem do klarinetového témbru i Debussyho a samozřejmě došlo i na Gershwina. To všechno pak prošlo dalším tříděním. Mohl byste nám některá specifika oněch úprav, třeba bachovských, více přiblížit? Bylo vzrušující přinést na zkoušku v tom přepisu, který jsme právě dokončili, třeba některou z Bachových fug, zvláště když jsme se předtím museli všemi úskalími (zápisy jsou extrémně strohé) prokousat sami a hledat, co je pro klarinetový čtyřhlas nejvhodnější. Nevsazovali jsme na žádná klišé, která by mohl člověk odposlouchat, a také jsme se distancovali od toho pojetí klarinetu, které znají posluchači z romantické

9 rozhovory 7 hudby. Dalo by se říci, že spíš jsme se v té společné klari netové sazbě snažili nalézt ony vibrace, které známe z varhan. Láká mě poslouchat v klarinetovém témbru onu geniální univerzální řeč Bachovy nebo Černohorského polyfonie, která jako by dostávala ve vašem pojetí nějaký další inspirativní rozměr, méně čisté mi však připadá transformovat do klarinetového čtyřhlasu třeba klavírní sazbu Debussyho Toho už nehrajeme, dominantu v oblasti úprav nalézáme v barokní a renesanční polyfonii, ostatní období jsme utlumily a jediné, čemu jsme se ještě v tomto směru nějakou dobu věnovali, byla ona hudba 20. století, která stojí na pomezí mezi vážnou hudbou a jazzem. Také etapou čistě jazzových úprav jsme už prošli. I v této sféře jsme už dál. A co původní skladby pro čtveřici klarinetů, resp. tři klarinety a basklarinet, v kteréžto sestavě nejčastěji vystupujete? Mnohé z nich se nám přestaly časem líbit. Ne proto, že bychom měli k soudobé hudbě nějaký odstup, právě naopak, ale z toho důvodu, že se nám zdálo, že jde ve značné míře o okrajové záležitosti druhořadých skladatelů nebo komponujících klarinetistů. Proto když se dnes soudobé hudby jako interpreti dotkneme, vybíráme si v prvé řadě skladby, které píší autoři přímo pro nás (Tomáš Pálka, Michal Macourek, Karel Růžička ad.). Můžeme s nimi jejich díla konzultovat a vysvětlovat náš náhled na tento typ hudby. Ne proto, abychom nějak korigovali jejich fantazii a rozlet, ale aby věděli, co si mohou dovolit. Zdá se tedy, že vás poslání interpretů v onom mechanickém slova smyslu příliš neuspokojuje a že se snažíte do svých aktivit zapojovat vlastní tvůrčí potenciál Hned na počátku se naše činnost rozvětvila v podstatě na dvě větve. Tou první byl svět polyfonie, v němž se cítíme natolik dobře, že v něm už zůstaneme. Ta druhá nezahrnovala jenom původní skladby, ale stávala se díky tvůrčímu vkladu všech členů souboru a také výletům za hranice tzv. vážné hudby stále mnohotvárnější. Když jsme v roce 1998 nastudovali s Radkou Fišarovou pořad, na němž jsme si vyzkoušeli aranžování swingových písniček a šansonů, měli jsme z toho radost, ale zároveň jsme pocítili, že už nás pouhá role interpretů a aranžérů neuspokojuje a že bychom se měli pokusit o nějakou samostatně komponovanou akci. Mocným impulsem k takovým počinům, z nichž vykrystalizovala druhá větev našich aktivit, bylo naše setkání s Janou Koubkovou (je zachyceno na CD s názvem Tenerife blues). Dostavili jsme se k ní na zkoušku jako čtyři spořádaní akademici, a byl to šok. Zatímco my jsme s sebou přinesli některá vlastní aranžmá, ona přišla s popěvkem a řekla: Toto je nápad, pojďte si hned zkusit s tím nějak pracovat. Napřed jsme na to jen tak koukali, ale když jsme se přece jen odvážili něco zkusit, pocítili jsme, jak nás taková improvizace vzrušuje. I když začátky byly všelijaké, začali jsme pak sami zařazovat na naše koncerty třeba improvizace na témata z publika. To všechno představovalo zcela novou zkušenost, a tak nás napadlo tyto improvizace nějak zorganizovat a pokusit se třeba na způsob rockových kapel komponovat společně dávat si vzájemně prostor. Nepovažujeme to za výslovně soudobou hudbu, ale máme dobrý pocit z toho, že jsme našli určitý společný způsob seberealizace, navíc pomocí všech prostředků, které jsme si v předešlých fázích vyzkoušeli. Znamená to, že se snažíte všechno, čím jste prošli a s čím se stále ztotožňujete, nějak propojit? Ano, ale ne tak, abychom zahráli třeba swingovou písničku a po ní Bacha, tomu se snažíme vyhýbat. Snažíme se koncipovat své programy tak, aby lidé třeba pouhým sluchem rozpoznali náš styl, aby si řekli toto je České klarinetové kvarteto, protože používá ty a ty prostředky. Tak například předvedeme posluchačům naši představu polyfonie a po ní nabídneme jako konfrontaci vlastní improvizaci (třeba na téma B A C H), která tuto hudbu v něčem duchovně připomene, ale nebude to třeba vůbec polyfonie. Nevyhýbáme se přibrat do této hry i bicí efekty, ať už v podobě elektronicky transformovaných klarinetových zvuků nebo v podobě živé spolupráce s Alanem Vitoušem. Odkud jste čerpali inspiraci ke svému klíčovému projektu s názvem Ozvěny z kamene? V roce 2000 jsme dostali od Michala Dočekala nabídku nahrát nějakou hudbu k inscenaci Ostrovského hry Les. Polyfonické úpravy s tímto úkolem nekorespondovali, a tak jsme se pustili do vlastních vstupů, při nichž jsme jednotlivé scény doprovázeli vlastními řízenými improvizacemi. Další krok k vlastním kompozicím jsme učinili, když nás jeden kamarád vyzval, abychom se zúčastnili koncertu pro zvané hosty na vodě (přesněji řečeno na rybníku náš přítel je vášnivý rybář). To už jsme vytušili přesně, že si zase něco nového vyzkoušíme. Nejprve jsme kamarádovi kvůli akustice rozmluvili ten rybník a potom dlouho hledali po celé republice nějaký zatopený lom, kde bychom ten koncert mohli uspořádat, až jsme ho našli poblíž Prahy v Něčíně. Tak vznikl každoročně pořádaný Něčínský minifestival. Na první ročník jsme zařadili suitu ze zmíněné divadelní hudby a nějaké improvizace, pro další ročníky jsme však už museli repertoár hledat a navíc ho ozvučit, proto jsme začali jezdit do studia a vymýšlet pro tento účel nejrůznější skladbičky, vstřebávající do sebe všechno, čím jsme dřív prošli i s oněmi přesahy do jazzu a dalších světů. Tak vznikl také onen projekt Ozvěny z kamene, zachycený na CD nakladatelství Black Point Music. Žánrovou pestrost našich vystoupení však neopouštíme. Jen namátkou třeba na podzim vystoupíme spolu s Alanem Vitoušem a Františkem Rabou v multižánrovém programu (zahrnujícím i improvizovaný vizuální obraz) na Strunách podzimu, kam jsme si jako hosty přizvali Epoque kvarteto, a pro nadaci Impuls uspořádáme benefiční koncert, kombinující barokní a renesanční polyfonií s našimi vlastními improvizacemi. Můžete nám prozradit nějaké podrobnosti k onomu tak překvapivému triumfu, kterého jste dosáhli na nashvillské soutěži? O International Songwriting Competition jsme se dozvěděli loni na podzim z mailu, který se tvářil spíš jako SPAM, ale který, když jsme ho přece jenom otevřeli, na nás zapůsobil velmi zajímavě, protože zval na soutěž, v jejíž porotě mají zasednout osobnosti, kterých si velmi vážíme například Tom Waits, John Scofield nebo saxofonista Sonny Rollins. Tak jsme tam poslali jednu skladbičku ze zmíněného CD Ozvěny z kamene, zaplatili 30 dolarů a čekali. Už jsme málem na celou záležitost zapomněli. V lednu tohoto roku ale přišel najednou mail, který oznamoval, že jsme postoupili z několika stovek nahrávek v kategorii Instrumental do semifinále (to už nás zbylo jenom dvanáct) a brzy poté nám po internetu vzkázali, že jsme ve své kategorii vyhráli. Dovedete si představit, jaká to byla pro nás vzpruha. K žádným osobním kontaktům s pořadateli soutěže vlastně nedošlo, nikdo nás tam neznal, vše, včetně odměny ve výši dolarů se vyřizovalo po internetu a pro věcné ceny jsme si jezdili na letiště. Vítězná skladba se jmenuje Orlík. Co přesně jste si pod tím názvem představovali? Samozřejmě název přehrady, u níž tato hudba vznikala, ale když jsme tento název měli vysvětlit redaktorům kompilačního CD americké soutěže, napadlo nás možná kumštýřsky trefnější přirovnání Orlík jako symbol prvního vzletu.