Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník"

Transkript

1

2

3 Možná jsou zvuky, které nás straší za nocí, či praskání připisované nábytku, pouze kroky nějakého budoucího já, střežícího naše sny, aniž by se nám do nich odvážilo vstoupit. Félix J. Palma MAPA ČASU Když se konal první ročník Stříbřitělesklého halmochronu, bylo mi deset let. Po večerech jsem pod peřinou louskal romány Julese Vernea a H.G.Wellse a o tom, že u nás existuje nějaké organizované sci-fi hnutí, jsem neměl ani páru. Žil jsem v zakonzervovaném světě socialistického východního bloku a neznal jsem Dunu nebo Pána prstenů, ani neviděl Star Wars či Vetřelce. Měl jsem jen touhu jednou vymyslet a napsat také tak dobré fantastické příběhy. Smolil jsem svoje dětské fantasmagorie do školních sešitů a dával je číst spolužákům, kteří je většinou chválili, byť se jednalo o sebevětší koninu. Chybělo mi skutečné měřítko mé literární ne/kvality. V roce 1991 jsem v trafice na nádraží objevil svoje první číslo IKARIE (stálo tehdy neuvěřitelných 9 Kčs) a svět se pro mě navždycky změnil. Nejen že se mi otevřely nekonečné obzory literární a filmové fantastiky, kterou jsem začal lačně objevovat, ale zjistil jsem také, že existují soutěže, kam mohu svoje pokusy poslat a poměřit se s ostatními nadšenými amatéry i autory, které jsem na stránkách Ikarie objevil a obdivoval. Nelenil jsem, poslal svůj nejlepší kus do Ceny Karla Čapka a shořel jako papír. I přesto jsem dostal pozvánku na Parcon, a i když se ten rok zrovna konal až na druhém konci tehdejší republiky v Košicích nasedl jsem na vlak a jel. Nikdy jsem toho nelitoval. Objevil jsem Andromedu, poznal spousty nových přátel a dozvěděl se, že existují workshopy, kde mi mohou pomoci naučit se psát lépe. I díky tomu jsem po prvním fiasku na psaní nezanevřel a jakés takés úspěchy se nakonec dostavily, i když žádný klasik ani velikán žánru se ze mě samozřejmě nestal. Dnes už více méně nepíšu (alespoň ne scifi), i když šuplík mám stále plný konceptů a synopsí a jen čekám, až ten motor, co mě poháněl před lety (než jsem založil rodinu a začal vychovávat své děti), znovu naskočí. Třeba se to už nikdy nestane, ale ani tak nelituji, že jsem to nelehké dobrodružství začínajícího autora okusil a podstoupil. Na té cestě mi pomohla spousta skvělých a obětavých lidí, kteří se mi snažili ukázat správný směr. Snad jejich úsilí ve mně něco zanechalo. Nemůžu a ani nechci se jim stavět po bok, neboť můj přínos fandomu je oproti nim nulový, stejně jako podíl mé účasti na scifi akcích v posledních letech. Můžu jim to alespoň částečně splatit pouze tím, že zkusím měřítko, které mi kdysi ukázalo pravdu (byť krutou), uchovat a nabídnout dalším, kteří dosud přešlapují na startovní čáře, nebo učinili prvních pár nejistých krůčků. Cesta, kterou nabízím, není masový závod jako CKČ a v případě úspěchu není na konci žádná velká sláva, velkolepé předávání cen, ani potlesk publika. Někdy je ale lepší začít krůček po krůčku a najednou člověk třeba zjistí, že umí i běžet Halmochron je tu s Vámi už 30 let a byť měl v devadesátých letech minulého století (cítíte, jak to dýchá historií a tradicí?) dvakrát pauzu, doufám, že ještě nějaký ten rok bude. Tak jen směle do toho, nebojte se a vykročte tou správnou nohou! Třeba na konci první etapy tiká právě Váš Halmochron a kdoví, kam od něj vede další cesta Petr Kaufner 1

4 Výsledky 25. ročníku soutěže O Stříbřitělesklý halmochron 1 Viviana Stellata Nezapomeň zamknout Čermáková Libuše Těžká hodinka Němec Vladimír Signál posledního soudu Doležal Karel Jeden obraz vydá za tisíc nestvůr Červenka Pavel Lojzův zásah Klepal Petr Šílenství Klimeš Ladislav Kurt Wolf Vácha Dalibor Můj vůdče Kochlica Martin Už len jedna vec Hollósy Imrich Otec Marton Tomáš Budoucnost Vácha Dalibor Cesta Svoboda Pavel Jestlipak je ta postel ještě volná? Svoboda Pavel Návrat do Přítomnosti Birčák Jan V tieni Veľkého Opáta 47 Pořadatelé děkují tradičnímu sponzoru - nakladatelství LASER-BOOKS za knižní odměny pro oceněné 2

5 Viviana Stellata Nezapomeň zamknout Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Tváří se to jako čaj. Co se chuti týče, podobně by podle Báry mohl chutnat výluh z týden nošených ponožek. Navíc je to studené a příšerně sladké. Přesto však hrnek pevně svírá v dlaních. Drží jej mezi sebou a svým prastrýcem na polohovací nemocniční posteli jako nějaký štít. Je jí dvanáct let, předchozího dne oslavila narozeniny. Teď a tady má pocit, že se ocitla na oslavě toho opačného. I když starý muž samozřejmě pořád žije. Jen dívce mrtvý připadá: vrásčitá, poloprůsvitná kůže jako by visela přímo na kostech, holá lebka, stařecké skvrny. Přivřené oči, úzké, bezkrevné rty. Ani nejde říci přesně, jestli strýc vůbec dýchá. Dívka se zachvěje. Do nosu jí vniká pach staroby a tlení, z nějakého důvodu jí to připomíná letní koupání na přehradě, kde se jí o nohy otřelo studené, slizké rybí tělo. Vší mocí se pokouší na to nesoustředit, raději by měla přemýšlet, proč si ji strýc vlastně pozval. Z celého rozvětveného příbuzenstva právě ji. Jako by jí četl myšlenky, starý muž zvedne hlavu a poprvé od chvíle, kdy sem Báru ošetřovatelka přivedla, na ni promluví. Co se tváříš tak vyděšeně? zachraptí. Seš z těch hajzlíků okolo jediná, kdo nečeká, až zdechnu, aby si moh urvat kus dědictví. Bára krčí rameny, má chuť utéct. Místo toho se ale jen napije hnusného čaje, aby zamaskovala nervozitu. Seš tu poprvý, že jo? sípá stařec. Co prosím? dívka se zmateně rozhlédne po místnosti, jako by hledala nápovědu. Nevěděla jsem já jsem nevěděla, že byste že bys chtěl, abych přišla, strejdo. Jo, seš tu poprvý, muž se rozkašle, nebo možná rozesměje; Bára nedokáže posoudit, co to lapání po dechu a prskání znamená. Ale tohle musí bejt pořád stejný. Pocem blíž, musím ti něco dát. Bára přemůže odpor a strach, odloží hrnek a přistoupí k posteli. Pátek 6. Srpna 2027 Porodní dům Jitřenka, Písek Na pohodlném lůžku s matrací z paměťové pěny se k Báře tulí její dcera. Je pár hodin stará, stačila se za tu dobu 3 pouze několikrát napít matčina mléka a zase usnout. Bára je vyčerpaná, rozbolavělá, ale šťastná. Jen tak si ležet, užívat si klidu vedle své maličké, nemuset na nic myslet a nechat se ukolébávat tiše puštěnou hudbou Předpokládá, že dál to taková selanka nebude. Jemně odfoukne spícímu dítěti z čela neexistující smítko, nadechne se vůně, kterou nejspíš cítí jen samy matky. Vůně nových možností, zcela čerstvého života, ještě ničím neposkvrněného. Pohodlně se uvelebí a než zavře oči, aby si na chvíli zdřímla, stiskne titěrné tlačítko na straně staromódně vyhlížejících hodinek, které má na zápěstí. Datum a čas si později napíše do malého notýsku, který nosí stále při sobě, ale teď nechce dělat nic víc, než se pomalu propadat do krajin snění. Kdykoli zmáčkneš tohle, zní jí ještě hlavou prastrýcův hlas, uloží se ti poslední prožitá půlhodina. Tím druhým udělátkem se k ní můžeš zase vrátit, kdy budeš chtít. Jenom musíš nastavit čas a datum, žejo. Takže když budeš mít nějakej fakt bezva zážitek, hlavně nezapomeň zamknout. A jestli ne takovýhle chvíle, pomyslí si Bára ospale, pak už nevím, co jinýho by ty hodinky měly uchovávat Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Jakmile se za usměvavou ošetřovatelkou zavřou dveře, přestane se dívka krčit a tvářit rozpačitě. Konvici s čajem na stolku u okna nechává bez povšimnutí. Stejně jako židli. Rázně přejde rovnou ke strýcově posteli a posadí se. Stařec se zdráhavě usměje: Pokolikátý? Teprve podruhý, strejdo. Kolik ti je? Jsem zvědavej. Dvacet devět, Bára se neklidně ošije, hodí si nohu přes nohu. Nikdy si nezvyknu na to, jak je to jiný, vždycky když se někam vrátím. Hrozně zvláštní. Ale pěkně. Začíná mě skoro mrzet, že ti je dám. Minule jsi říkal, že už tě to všechno unavuje, dívka se tentokrát zatváří znepokojeně. A stejně by to nešlo, abys mi je nedal, že je to tak? Jo, podle všeho. Nebo spíš, i kdybych ti je nedal, nic by to pro tebe nezměnilo v tý tvojí linii, jenom by to odstartovalo ji-

6 nou, chm, stařec se rozkašle a tentokrát se zdá, že nebude moci přestat. Bára vstane, nalije mu do hrnku čaj a pomůže mu napít se. Strýc ještě chvíli ztěžka popadá dech a chroptí, potom však pokračuje, jako by se nic nedělo: Asi máš nějaký otázky, ne? No, nějaký jo. A můžeš napřed něco říct ty mě, kočko? starý muž se od praneteře odvrátí, zadívá se k oknu. Jeho tváře, vrásčité a zahnědlé jako starý papír, se dotknou sluneční paprsky. Nemilosrdně odhalují voskovitou bledost pokožky. Bude to ještě dneska? Myslíš- Jo, myslím, jestli zaklepu bačkorama, dokud tu ještě budeš. Ne, Bára vrtí hlavou, prameny hnědých vlasů jí vletí do obličeje. Odhrne je, jako by ji udivovalo, že tak dlouhé vlasy má. Ne, to ne. Ale myslím, že to bylo, totiž bude, tenhle večer. To je dobře. Bez těch hodinek to beztak bude celý pičou ke zdi. Tak to aspoň bude krátký. Stařec zvedne pravou ruku. Na zápěstí, tenkém, jako by patřilo dítěti, plandají digitální náramkové hodinky. Zatímco ho Bára pozorně sleduje, strýc odepne řemínek, tiše sykne, když přístroj sundá z ruky. Do zadní části hodinek s cvaknutím zajede titěrná součást, připomínající mechanický komáří sosák. Na hřbetě starcovy ruky zbude ranka a kapka krve. Dívka bolestně sykne, zatváří se lítostivě. Vezmi si je, natáhne k ní strýc ruku, dělej, já na ňáký scény nemám nervy. Bára poslechne. Nasadí si hodinky; cítí jejich zadní kovovou stěnu, ještě zahřátou starcovým teplem, a pak bodnutí a tah, jak se drobný sosáček zavrtává pod kůži. Pamatuje z předešlého strýcova vyprávění, že se tak na její nervovou soustavu napojují vlákna tak drobná, že procházejí tělem, aniž by je cítila. Strojek se stává svým způsobem součástí jí samé, spojí se s jejím mozkem a umožní mu ukládat vzpomínky v dechberoucí nové podobě. Teď však ženu v těle svého mladšího já zajímá jiná věc. Zatímco se hodinky zabydlují na jejím zápěstí a nejspíš i v její mysli, zeptá se: Přemýšlela jsem o tom, že pokaždé, když se někam vrátím, může se to odehrávat jinak. Ale ty změny ty změny se neukládají, že ano. Jak to, že to tak může být? Neměla bych být pokaždé jen pozorovatel ve stále stejném scénáři? Nemít možnost jednat jinak, než se to dělo původně? To je trochu složitý, mno. Starý muž se podrbe na nose. Zaměří se na drobnou ranku na hřbetě své ruky, a zatímco do ní jedním zažloutlým nehtem dloubá, vysvětluje monotónním hlasem, jako by předčítal manuál: Ty to máš odžitý, nějak. A tak to pro tohle tvoje já vždycky bude. Můžeš se vracet do stejnýho výchozího bodu, dělat si třicet minut, co se ti zlíbí, ale nebude to mít následky, ne ve tvojí realitě. Chápeš? I kdybys někoho zamordovala a doufám, že takový touhy nemáš v tvojí současnosti bude furt živej. Strýce přeruší další záchvat kašle. Bára mu znovu podá čaj a on pak s uslzenýma očima pokračuje: Je tu taková teorie, že když cokoli v tý vzpomínce změníš, odvine se z toho nová linie. Jenže ta už běží mimo tebe. V podstatě stvoříš celý další paralelní vesmír. Takže mi to vlastně může bejt jedno, že? Může. Ale neradím ti moc si s tímhle hrát. Já jsem tuhle věcičku kdysi vymyslel, i když už si pořádně nepamatuju, jak jsem to, kurva, vlastně udělal. Jenom vím, že to není stavěný na tvorbu kopy alternativních dějovejch linek, jestli mi rozumíš Bára kývne, trochu nejistě. Prostě bys to taky asi mohla zavařit, abych tak řekl. Netuším, co by se stalo, možná by se prostě všechno zhroutilo do sebe. Ještě před dvaceti lety bych to vymyslel, a sakra, možná jsem to vážně vymyslel. Teď můžu jen doufat, že jsem nevytvořil něco, co má potenciál zničit veškerý jsoucno, strýcův hlas kolísá, až se najednou zvedne v síle, jakou by od něj Bára nečekala. Snažil jsem se, vážně! Jenže i když se teď vrátím, pořád mám to současný zasraný zdegenerovaný myšlení a nejsem schopnej s ničím hnout. Ani když mám k dispozici všechna data, prostě nemůžu! To nevadí, dívka má pocit, že otevřela dvířka do zapovězené komnaty, plné frustrace a strašlivé lítosti. Nechce vidět strýce v tomhle stavu. Pomyšlení na totální rozklad kdysi brilantní mysli musí být strašlivé. To nevadí, budu opatrná, jo? Slibuju. Buď, stařec vážně přikývne. A teď mi radši povídej, co novýho ve světě. Ať neumřu jenom nasranej a zklamanej. 4

7 Čtvrtek 24. Května, 2018 Hotel Na vyhlídce, Šumava Tak tohle byla paráda! vyhrkne Chris. Jeho nahé tělo se leskne potem; svalí se na koberec, natáhne se pro krabičku cigaret a zapálí si. Neblbni, Bára si k sobě přitáhne pokrývku, sice taky zůstává sedět na měkkém koberci, ale tolik sebevědomí, aby se tu rozvalovala nahatá, nemá. Ani v tomhle mladém, dokonalém těle. Hele, Chrisi, to bys asi neměl. Víš, že se tu nesmí kouřit. Teda, to nikde, ale Seru na to, zasměje se mladík, s gustem odklepne popel na prázdný talířek od večeře. Ještě před pár hodinama ti to nevadilo. Bára pokrčí rameny. Usměje se, vstane. Jdu si dát sprchu, říká. Chris se zvedne na loktech, přitáhne si ji k sobě, Bára od něj dostane kuřáckou pusu na cestu. Musí se přemáhat, aby se nezašklebila, v téhle době přece taky kouří, vypadalo by divně, kdyby jí ten pach najednou vadil. A přijďte na další jízdu, vážená, volá za ní Chris. Týhle atrakci ještě zdaleka nedošlo palivo! Hned jsem zpátky, odpoví mu Bára. Pak za sebou zavře dveře koupelny, pustí sprchu a zkontroluje pohledem displej hodinek na svém pravém zápěstí. Nezapomeň zamknout, běží jí hlavou. 22:59. Bára zaváhá. Tuhle vzpomínku navštívila tolikrát, že ji pomalu přestává bavit. Ano, sex je pokaždé skvělý, a když je Christian v jejím skutečném čase věčně na služebních cestách, navštívit jeho nevyčerpatelné mladší já bývá osvěžující. Jenže Bára začíná mít absurdní pocit provinění. Jako by svého muže podváděla. Zavrtí hlavou, stiskne tlačítko, které vzpomínku opět uzamkne v čase. Možná ji už nenavštíví, ale proč ji nemít v záloze Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Potřetí, vyhrkne Bára, ještě než se prastrýc zmůže na slovo. Je jí ho líto víc než kdy předtím, když ho tak vidí pod tenkou přikrývkou, jen kosti potažené kůží. Ale nemá času nazbyt. Promiň. Potřebuju toho dost vědět. Taky ti došel čas, kotě? Ještě snad ne, jsem mladá a jsem zdravá, dívka přejde k oknu, odhrne trochu stranou žaluzie, dívá se ven. Jenom potřebuju vědět vážně nikdy nemůžu zůstat dýl, než těch třicet minut? Proč zrovna třicet? Stařec krčí rameny. Zaheká námahou, pak se na posteli napřímí. Zpod přikrývky zavane nepříjemný pach. Žluklý pot, moč, výkaly. Rozklad. Ani sebelepší čisticí prostředky, ani sebevoňavější mýdla s tímhle nic moc nenadělají. Bára krčí nos. Nemůžu to zkusit přetáhnout, viď, pokračuje, přemáhá nevolnost. Ať tě hlavně nenapadaj kraviny, jako třeba si ty hodinky sundat. Jediný, co by se stalo, že bys o tu chvilku přišla úplně. To je další věc: takže to jsou jen vzpomínky? Podívej se na mě, strýcův hlas zní tak pevně a nekompromisně, že Báru přinutí poslechnout. Otočí se, změří si pohledem vychrtlé tělo v županu a saténovém pyžamu. Starý muž sedí, ale zdá se, že i taková poloha je pro něj nevýslovně namáhavá. Kdyby se dalo vrátit jako úplně, dát si to od ňákýho bodu znova a pak zase a zase a pokaždý trochu jinak, myslíš, že bych tu takhle čekal, až zhebnu? Asi ne, vypraví ze sebe dívka, hrdlo má sevřené, jako by ji někdo škrtil. Na druhou stranu, pokračuje strýc a s povzdechem se položí zpět na postel, kdyby to byly jenom vzpomínky, tak se tu spolu taky nebavíme. Pro tebe je to pokaždé jiný. Pro mě je to jediná realita. A šlus. Pocem, dám ti ten krám. A pak mi povíš, jestli to zabalím už dneska, nebo tu budu ještě ňákou dobu hnít Pondělí 7. Října, 2030 Apartmány Zlatice, Praha Tříletá Danuška si hraje na tabletu, ohání se digitálním perem v jakémsi vzdělávacím programu. Údajně dobrém pro rozvíjení jemné motoriky, alespoň podle reklamy výrobce. Báře ta věc připadá stejná, jako stovky jiných her pro malé děti. Sama se raději snaží Danušce nabídnout tabuli a opravdové fixy. A pokud je s dítětem vychovatelka, Bára trvá na tom, aby si hrály tím staromódním způsobem. Říkanky, písničky, skládání z kostek. V tuhle chvíli jsou ale i sebedůležitější rodičovské starosti zapomenuty. Smetly je zprávy, které se valí z obrazovky. Doma Bára nenosí infobrýle a proto jsou ty údaje alespoň trochu vzdálené, má vůči nim odstup. Poprvé v životě ji však 5

8 napadá, že na tom nezáleží. Tohle sdělení by ji nejspíš srazilo na kolena, pokud by bylo puštěno rovnou do jejího mozku, podobno vlastní myšlence. Když se dívá na trojrozměrný obraz, roztažený přes celou stěnu obýváku, dochází jí to pomaleji, konečný důsledek je však stejný. Animace ohromného kusu skály, řítícího se nekonečným vesmírem. Tichý hlas reportéra, skoro šeptá, jako by se pokoušel zastřít rozrušení. A dole pruh s rychlým proudem zašifrovaných informací pro technické šílence. Údaje o váze, rychlosti, propočty trajektorií s ohledem na dráhy planet Sluneční soustavy. Všechno, co je potřeba k vědeckému rozboru situace a možná i k tomu, aby někdo vymyslel řešení. Báře stačí shrnutí dosavadních výpočtů pro negeniální většinu. Zatímco se obraz planetky mění na záběry z finančních centrál a zprávy o šílenství na burze, žena se sklání ke své dcerce. I když ji vyruší ze zaujetí hrou, Danuška se nebrání. Vycítí matčino rozpoložení a v jejím náručí začne pofňukávat. Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Dívka se dovleče k židli u stolku. Vůbec nevypadá na svých dvanáct let, připomíná spíš shrbenou stařenku, oblečenou v těsných džínách a mikině s obrázkem Emily the Strange. Ztěžka dosedne na židli, nalije si čaj, sevře hrnek v dlaních a očima plnýma slz se podívá na starce. Neboj, prcku, zachraptí muž. Já vim, že je tohle místo pro malou holku kapku děsivý, ale- Jsem tu už počtvrtý, řekne Bára, hlas se jí chvěje. A nejspíš naposledy. Aha, strýc se zachmuří. Něco se stalo, že jo. Bára chvíli mlčí. Zapátrá v kapsách mikiny, objeví kapesník a otře si oči, pak se vysmrká, decentně, jako dáma. Usrkne studeného čaje, zašklebí se a znovu na starého muže pohlédne. Tváří se odhodlaně a takřka nepřátelsky. Potřebuju vědět, jak co kdybych sama sobě napsala vzkaz? Něco řekla někomu jinému? Hlas se jí chvěje, ale Bára přesto pokračuje: Už jsem o tom přemýšlela, několikrát. U zkoušek ve škole, u některejch blbejch vztahů... Ale zatím jsem se vždycky moc bála. Teď už se nebojíš? Jo, kývne dívka. Jo, bojím se. Jenže mnohem víc se bojím nechat to tak. Kdo to byl? zeptá se stařec tiše, šepot ne o moc hlasitější, než obyčejný výdech. Prosím? Kdo ti umřel? Vždycky to tak je, když někdo odejde. Zatím nikdo. Tomu ňák nerozumím, teda. Tobě na tom stejně nesejde, povzdechla si Bára. Ty se toho nedožiješ a buď rád. Možná to zní hnusně, když ti to říkám, ale- V pohodě, zamručí starý muž. Vždyť máš pravdu. A co přesně chceš teda dělat? Jen si nechat vzkaz, vyhrkne dívka, zatváří se skoro omluvně. Jako by se za ten nápad styděla a současně toužila, aby jí ho strýc schválil. Klidně už dneska, nebo v dalším návratu, prostě co nejdřív. Napsat si, jak to bude, že musíme šetřit na důležitý věci. To ti bude k prdu, stařec zachraptí, odkašle si a odplivne do kapesníku. Fakt. Copak jsem ti to nevysvětloval? Bára kývne. Oči se jí znovu plní slzami. Zírá na strýce, ale nevidí ho. Ta rozpitá, neurčitá vize, která ji straší, má podobu ukazatele času. Ne hodinek, které jí stařec za okamžik předá, jiných digitálních číslic, odpočítávání, vídaného každým dnem ve světových zprávách, na síti a snad i v pochybném soukromí její vlastní hlavy. Dáš mi prosím ty hodinky, pronese po chvíli hlasem, který sama nepoznává. Zajíkavý hlásek malé holky. Já půjdu si sehnat papír a propisku a aspoň to zkusím. Mám ještě patnáct minut. Úterý 17. ledna, 2040 Apartmány Zlatice, Praha Během dvou let mají začít konečně startovat lodě pro vyvolené. Pro ty, kteří byli vybráni pro své schopnosti a vlastnosti a pro ty, kdo si mohli dovolit zaplatit, v prvních letech, kdy ještě peníze neztratily svou hodnotu. Těm, co ani do jedné skupiny nepatří, zbývá pochybná naděje, že se na poslední chvíli podaří zkázu odvrátit. A mnohem méně pochybná pravděpodobnost, že jsou prostě odsouzeni k záhubě. Bára před několika hodinami otevřela oči, vrátila se z jednoho ze zoufalých pokusů něco podniknout. A znovu neúspěšného. Obklopovaly ji důkazy marnosti jejího snažení. Stále tu byl drahý a krásný 6

9 apartmán, v garáži bezpochyby všechny tři rodinné vozy a v movitém i nemovitém majetku tolik kreditů téměř bezcenných ve světě, k němuž se blížil zánik. A tak zatímco daleko ve vesmíru se planetka 4 Equites řítí nekonečným prostorem na své setkání se Zemí, Bára se chystá vypravit muže a dceru pryč. Připadá jí, že do nepředstavitelné dálky. Objímá se s Danuškou. Třináctiletá dívka v sobě nemá pubertální vzpurnost, kterou si Bára pamatuje z vlastního dětství. Vyrůstání v ovzduší plném obav a tísně z ní udělalo smutnou, tichou bytost. Její matce se sevře srdce, kdykoli na ni pohlédne. Cítí absurdní vinu, že Danu přivedla do světa, který tak záhy skončí. Jako by to snad mohla vědět Ještě rozloučení s Chrisem. Pětadvacet let pospolu a Báře to stále připadá málo. Tady se místo provinilosti dostavuje zlost. Měli přece dostat alespoň naději, že společně zestárnou, že budou moci odejít, až bude jejich čas, s klidným srdcem a myslí. Tohle jednoduše není spravedlivé! Christian s Danuškou ale musí odjet. Míří do Melbourne za mužovým bratrem. Ten je jedním z vybraných, kteří dostali místo na záchranné lodi, a Chris je pevně rozhodnutý přes něj alespoň Danu dostat také na palubu. Bára nevěří, že se to může povést, třebaže si kousíček naděje hluboko v srdci také hýčká. Sama však ví, že by setkání s Chrisovým bratrem neustála. Nenávidí ho za to, jaké měl štěstí. Není spravedlivá, jistě, ale v tomhle světě už nic není spravedlivé. Zbývají ještě čtyři roky. Za tu dobu se toho může dost změnit. Bára ale tuší, že se s Chrisem a Danuškou vidí naposledy. Doprava na celém světě vázne, stává se nejistou a nebezpečnou. Předchozí noc si s mužem užili poslední milování, teď přichází poslední polibek. Pak Báře zůstanou jen návraty do vzpomínek. A i když jich nastřádala požehnané množství, má hrozný strach, že nebudou stačit. Středa 3. února 2010 Hospic Záře, Strakonice Vůbec se starýho dědka nebojíš, co? usměje se stařec na nemocničním lůžku, ztěžka se zvedne na loktech, aby lépe viděl na dívku, stojící u dveří. Jsi tu poprvý? Místo aby odpověděla, přejde Bára k němu, posadí se na kraj postele a pak strýce obejme. Usmívá se zvláštním, smutným způsobem. Díky za všechno, strejdo, šeptá a vůbec v té chvíli nevnímá zápach staroby, který ji obklopuje. Teď jsem tu opravdu naposled, víš. Zkoušela jsem všechno možné, i když jsi mi říkal, že to bude k ničemu. A taky bylo. Vůbec nevím, o čem to sakra mluvíš, mrmlá stařec, i když zdá se potěšený její blízkostí. Brzdi trochu, kočko, já tě vidím prvně! Promiň, Bára se odtáhne. Tvář má bledou, jen na lících červené skvrny, oči nedětsky smutné. Je mi šestačtyřicet, zhruba tak za půl dne umřu a ty vlastně taky. Co kdybychom na to chvíli zapomněli a jenom si tak povídali. Myslíš vo hezkejch věcech, jo? Přesně to myslím. Tak to mluv ty, zachechtá se stařec a jeho smích přejde v štěkavý kašel. Já jsem vypravěč nahovno, dodá, když popadne dech. Ale nějaký hezký věci bych si poslechnul, to zase jo. Bára přikývne, pořád s tím smutným úsměvem: Nejdřív mi ještě naposledy dej ty hodinky. A pak budeme mít dvacet minut jen na vyprávění Čtvrtek 12. května 2044, 18:00 Apartmány Zlatice, Praha Město je tiché. Zůstali tu jen zatracenci, rozdělení zhruba do tří skupin. Jedni se ukrývají hluboko v podzemních krytech a doufají, že je vrstvy skály a země ochrání až do doby, než bude na povrchu znovu existovat naděje pro život. Druzí se zapřisáhli, že nezemřou střízliví, opíjejí se vším, co je po ruce, sjíždějí se všemi myslitelnými drogami a touhle dobou nejsou schopní už ani tropit výtržnosti. Ti poslední chtějí mít nad svým životem a smrtí alespoň zdání kontroly a předcházejí nevyhnutelnému, jak se jen dá; sami, v celých skupinách, nebo jen v rodinném kruhu. Bára je jednou z nich. S Christiánem a Danou virtuálně povečeřela, šťastná, že alespoň energetické a přenosové sítě vydržely až do posledních chvil. Smáli se na sebe navzájem přes obrazovky, vzpomínali a vůbec se nezmiňovali o lodích, plujících vesmírem do bezpečí, ani o tom zatraceném kusu minerálů a železa, který se naopak blíží k Zemi. Nyní je obrazovka tichá a potemnělá stejně jako město samo. A Báře je líto, že ty dva nemá u sebe, alespoň pro jedno objetí, poslední polibek. O samotě dopíjí lahev archivního vína, které si s Kristiánem dlouho schovávali. 7

10 Pak uléhá na pohovku, nemyslí už na nic současného, jen si nacvičeným pohybem připevňuje k hodinkám na pravém zápěstí speciálně vyrobený přístroj. Ten má za úkol jedinou věc v příštích osmi hodinách každou minutu nastaví totéž datum a tentýž čas a stiskne požadované tlačítko. Když se Bára o změnu pokusí čtyřistaosmdesátkrát, možná ji dokáže přenést i do své vlastní reality. Pokud ne, vytvoří alespoň čtyři sta osmdesát odlišných skutečností, v nichž se s Chrisem a Danuškou zachrání. Nebo možná způsobí, že se celý vesmír zhroutí do sebe ale na tom jí nakonec nezáleží. Zhruba hodinu před dopadem má robot své majitelce vehnat do žil smrtelnou dávku pentobarbitalu. Toutéž cestou, jakou jsou na Bářin oběhový systém napojeny hodinky. Cokoli se stane, ona nemá co ztratit. Naposledy se podívá oknem svého obývacího pokoje na nebe. Ještě se ani nezačalo smrákat, nebe je modré, čisté. Pootevřeným větracím oknem dovnitř proniká chladivý vzduch, vůně kvetoucích třešní. Zavře oči a po její tváři pomalu steče slza. Jedna jediná, hned se vpije do vlasů pod uchem. Robot na Bářině zápěstí tiše zacvaká a nastaví poprvé datum a čas. Čermáková Libuše Těžká hodinka Je možný, že by ženská porodila obludku? Jen tak, bez přirozenýho stavu věcí? Odpovídám si, že možný je všechno, protože svět nám nedává na vybranou. Placatíme se ve sračkách. Někdo ne, ale to stejně nevede k dobrýmu. Lidstvo je odsouzený, jen si to nepřipouští. Ono to přijde. Jen nevíme, jaká katastrofa nás dostane, ale ono to vyjde nastejno. Moje ubrečený oči se stáčejí k tomu, co neumím vysvětlit. Je to hnusota, obalená slizem. Jistě slouží nějakýmu účelu. Já jsem u toho náhodou. Na někoho smůla dopadnout musela. Jen nevím, čím jsem si to zasloužila, ale nepochybuju, že je to Boží trest. Lidský to stvoření není. Nevidím tu zmačkanou miminkovskou krásu, na jakou jsme zvyklí. Můžu přísahat, že tohle není normální dítě. Jsem utahaná. Spala bych jako kotě. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, že by sem mohli vpadnout poliši.důvod se vždycky najde. Pomohli by mi? Tomu nevěřím. Pochopili by něco z toho, co se děje? To sotva. I když se zlepšili, stejně ty nafoukaný hovada nerozumějí ani běžnýmu běhu života. Co bych po nich taky chtěla? Pištovi to pálí přímo suprově, není policajt, ale že by on dokázal pochopit, co se děje? To ani omylem. Lidstvo je zabedněný. Pišta je frajer. S ním je dobrý spolupracovat. Dávej si bacha, Jolanko! Poučuje a je přitom důležitej. On říká všem svým holkám stejně, prý aby se mu to nepletlo. Ale bere akorát na mně, i když ostatní holky za ním pořád lezou až to je trapný. Šlapky bez fantazie, co bych po nich mohla chtít? Jak je to dlouho, co mě varoval? Holky, co šlapou kolem Folmavy měly problémy. Pišta si udržuje přehled, ale ty děvky, co se o nich zmínil, mají problémy pořád. To vědí úplně všichni.přesto jsem neřekla ani slovíčko, abych nepodkopávala autoritu. U Folmavy se potlouká spousta bláznů, láká je hranice, a sami nemají ponětí, proč to tak je. Možná se rádi toulají po lese, co já vím? Pišta snad umí číst myšlenky. Pohladil mě a vrátil se k věci. Nějakej kretén tam přepadával šlapky, ale vlastně jim nic moc neudělal. Maličko je seknul vzadu na krku, hádám, že kudlou. Co to bylo za úchyla, no řekni! Ale neboj, Jolanko, já to ohlídám. Kluci, co tam projížděli, říkali, že ten kretén asi nebude nebezpečnej. Já osobně si myslím, že to jsou babský povídačky, známe ženský. Les je tajuplný místo. Proto se o něm vyprávějí pohádky. Možná je to kolem Folmavy začarovaný. Třeba se tam schovávají trpaslíci a úžasnej princ... Sním a je mi o něco líp. Třeba nežiju v opravdovým světě. Něco se mi zdá. Pak se zavrtí ta věc na mým břiše a já se proberu. Pišta je inteligentní. Denně si kupuje noviny a dokonce je čte, aby věděl, co je novýho. On je bedna, na rozdíl od ostatních chlapů. Jsou to dementi, ale Pišta, ten umí a jednou bude za vodou, na to si vsadím. Možná koupí celý jedno patro, aby jeho holky nemusely tahat kunčofty ke sklepům do suterénu. Momentálně trčíme hlavně u silnice, je to o zdraví, ta zima. Pro jinýho než pro Pištu bych to nedělala.jemu na holkách záleží, ale co nadělá? Kšeft je kšeft. Říká to pořád a dělá takový smutný oči, mizera jeden. 8

11 Dělám co musím. V zimě je to bída. Hlavně nechytit chřipajznu. To ohromně oslabí a trvá hodně dlouho, než se holka vzpamatuje. A nemluvím o tom, jak potom vypadá. Musíme se udržovat. Živí nás to, že jsme vcelku hezký. Strhaný báby se schovávají, do práce se vrhnou až pozdě, když jsou chlapi ožralý, anebo je jim fuk, na co zrovinka lezou. Když holka skončí na periferii, je to konečná. Město je daleko. Občas myslím na to, jestli mám šanci na zpáteční lístek. Je to něco jako životopis, i když u silnice se lejstra nevedou. Ouřadům je to šumák, mají ty svoje počítače, stačí aby se podívali a vědí o člověku úplně všechno. Soukromí je v háji. Jak tohle vysvětlím na magistrátu? Je to hnusný. To dítě. Budu s tím muset něco udělat.hlavně nenápadně. Aby se to neprofláklo. Pišta mě pořád otravoval: Ber pilulky, Jolanko, ber pilulky! Co s parchantem? Dneska? Ještě se z toho zcvokneš! Vedl vcelku blbý řeči a já přikyvovala, to nic mě nic nestálo. Měl pravdu, když říkal, že ženský jsou blbý, hlavně, když je popadne rozmnožování. O to bych se nehádala. Zaláskovaná holka, to je hotový neštěstí. Chlapa musíš umět odhadnout, Jolanko! Tuhle větu jsem si měla zapsat zlatejma písmenama kdybych měla tužku a notes. I kdyby, tak se mi písmenka pletou. Ve škole na pomalejší děcka kašlou, ale dneska člověk ani číst nepotřebuje, stačí, když rozumí obrázkům. Telku a video pustit umím, tak proč se namáhat s knížkama? Chytá se na ně prach a normální lidi radši skouknou film, je to pohodlnější. Hlavně pozor na úchyláky. Pišta nedal pokoj a varoval svoje holky skoro denně. Vždycky měl strach z malérů, nechtěl dráždit policajty, s nima radši po dobrým. Živnost si žádá svoje. Když se policajti naštvou, tak otravujou a to stojí prachy. Je to jednoduše zařízený kdo maže, ten jede, ale nikdo nepočítá, kolik pitomců musím obsloužit, abych vydělala tolik měny, kolik je potřeba, když chtějí být všichni dobře živi a některý si potřebujou dokonce přilepšit? Na to, jak se povede mně, na to házejí bobek všichni, až na Pištu, který ale pravidelně huláká, že není zaopatřovací ústav. * Když se stal ten malér, držela jsem hubu, aby mě Pišta nakonec i nezmlátil. Kdybych radši zařvala! Klient byl fakticky mešuge. Jenomže já nestihla ani pořádný nadechnutí. Byl to fofr šup šup a šmik. Ani jsem si nezapamatovala, jak ten lump vypadal. A pamatováka mám jako doktor. Když někdy nemakám, tak koukám na zprávy. Ještě ráno si pamatuju, koho zrovna hledaj. V poslední době mizeli i mužský, ženský nepočítám, po těch byla poptávka i ve středověku. Taky se vedou debaty o chlápkách, co choděj v černým, jsou záhadný a nebezpečný, ale je jasný, že bulvár shání many na chleba. Tajemný dění živilo novináře už v minulým století. Lákají lidi, který se zajímají o žvásty. Kdo by ty jejich plátky jinak kupoval? Vědátoři? Ty čtou tlustý bichle a kašlou na to, kdo schlamstne Zeměkouli. Ať to budou mimozemšťani nebo lidstvo, vyjde to nastejno, tak si nelámu hlavu. Mám svoje vlastní starosti. Vždycky to tak bylo. Komu budu vysvětlovat, jaká je u silnice otrava, jak se kolikrát klepu a nevím, jestli je to proto, že mám málo oblečení, nebo protože se bojím. Holka neví, na koho narazí a když se připočítají ty Pištovy kecy, tak se mi hodněkrát ani nechtělo vstávat. Kdybych za ten svůj kutloch nemusela platit nestydatej nájem, aby mě nevystrčili na ulici, kde bych mrzla pořád, nemakala bych jako mourovatá a nedopadla bych tak, jak jsem dopadla. Ten malér začal úplně nenápadně. Chlápek se sotva vyhrabal z auta. Myslím, že bylo kradený, ale on na čórkaře nevypadal. Taky se nezdál hovornej. To vítám, vždyť vždycky oba víme o co kráčí, tak proč se vykecávat? Odhadla jsem, že klient bude v balíku. To ženská pozná.tenhle drahoty s prachama nedělal. A fakt je, že některý mužský jsou tak hamižný, že i smlouvaj. Hlavně Turci, ty by nejradši dostali zadarmo. Byl maličko přičmoudlej. Já ho odhadovala na Araba, nebo na něco podobnýho. V duchu jsem se divila, že si nezašel do najtklubu, ale chlapi jsou prasata a někomu se postaví jen když šuká s kurvou. A klidně to dělaj na sedače v auťáku, co by moh parkovat před Hiltonem. Když se jim taková zábavička vejde do rozpočtu a dělá jim dobře, proč ne? Náš zákazník, náš pán. Osobně zastávám názor, že na parkovišti v kamionu je to mnohem pohodlnější, než v normálním autě. Na chvilku jsem se odpoutala od reality, ale už je to zpátky. Přítomnost. Realita, která vypadá jako horor. Připadám si jako ve filmu. Ležím v upocený a špinavý posteli. Na svět jsem přivedla něco odpornýho. Dobrý je, že Máňa dneska nedorazí, protože sbalila chlápka na celej víkend. Pišta má 9

12 pochopení, ten mě nechá v klidu. Když je holce mizerně, vždycky jí dopřeje pauzu na zotavenou. A že je mi mizerně, to je fakt. Vlastně dost dobře nevím, co se tenkrát stalo. Akorát mě něco štíplo, zatímco chlap funěl jako lokomotiva. Snažila jsem se, aby to měl co nejdřív odbytý. Napadlo mě, že má v autě chlívek a kdoví, o co jsem se škrábla. Třeba se mu na sedačce povaluje kudla, hodinky nebo jiná pitomost. Zeptala bych se, ale chlápek si zrovna lebedil, šplhal k sedmýmu nebi a já nemohla přerušit akci, protože by se to akorát zbytečně protahovalo. Za ty prachy, co beru za číslo, to musí být jednou tam, jednou ven a fertig. Tohle byl orál, do prčic, nejradši bych šla pryč. Ten blb mi pořád šmátral vzadu v týle, ale nakonec ještě jednou zahekal a konečně se odvalil. Snažila jsem se vypadnout, ale on mi připadal jako zátaras. Dělej, ozvala jsem se. Hni sebou! Mám ještě další kšefty. Takhle bych si nevydělala ani na slanou vodu. Chlap jen přivřel oči. Byly tak nějak divně prázdný, připadalo mi, že zírám do propasti, která mě vtahuje někam dolů, do hrůzy, o který nechci nic vědět. Ne, že by mi záleželo na dojmech, ale v tom momentě na mě sáhla zubatá. Chlápek nepromluvil, jen mě beze slova vystrčil z auta. Takový rito by člověka přivedlo do blázince. Ale co, hlavně, že zaplatil. Pak mě něco zalechtalo na krku. Lekla jsem se. Kdoví, co takovej cvok sebou vozí. Šáhla jsem si, jestli na něco nepřijdu a pak bych s chutí zaječela. Na ruce jsem uviděla krev. Byl to ten úchyl! Kdoví, co mi chtěl udělat, zatímco Pišta někde o kousek dál vykecával s Brodeckým Jožkou.Oni budou nějak příbuzný, ale u silnice jsme spřízněný všichni. Až se Pišta usadí v paneláku a stačil by i nějakej polozborcenej dostaneme se mezi lepší sortu a z toho kouká i lepší přízeň. O to mi ale nejde, protože městský holky nad náma budou ohrnovat frňák furt. Kdo nemá aparmá v mrakodrapu, není pro ty nány dost nóbl. Ty holky jsou samá vymoženost. O tom se mi ani nezdá. Kolikrát mi jde na nervy i obyčejná telka. Vykecává to na každým rohu. Copak ty zprávy potřebuju? Až bude šmytec, určitě to poznám. Všechno mě štvalo. Netrvalo to ani čtrnáct dní a moje tělo začalo vyvádět divný kousky. Nechtěla jsem tomu věřit, nemohlo to tak být, já si fakt dávala majzla, ale nakonec jsem byla v obraze. Tutovka, řekla by Máňa, ale já se jí nesvěřila. Na kecy o babyboxu jsem nebyla zvědavá. * Nemusím hned letět k doktorovi, abych poznala, že mi rostou prsa a že jsem v tom. Nějak se to povedlo. Navzdory tomu, že jsem vzorně polykala pilulky. Hned jsem vlítla na Pištu. Nebyly ty prášky prošlý? Pišta na mě zahlížel jako čert. On nakupuje u svýho známýho lékárníka. Je opatrnej, protože co s holkou, která je na mateřský, jestli to můžu takhle nazvat? Jsou kunčofti, co si na velkej pupek potrpěj, ale že by jich bylo nějak moc? Ten lékárník je spolehlivej, usadil mě Pišta. Neprotestovala jsem, ten chlap je fakt třída. Párkrát jsem si šlehla z toho jeho extrovního zboží, co má od Poláka. Sjela jsem se přímo nádherně. Pišta ví, jak se revančovat, když holka maká celou noc jako barevná a já tenkrát lítala z auta do auta. Jinak mezi kšeftama trčím vedle dálnice, ať je léto nebo zima. Občas se načekám hodně. Není to lehký živobytí. Lidi nad náma ohrnujou nos. Co já se kolikrát nadřu... Riskuju nachlazení, jsem pořád jednou nohou v průšvihu. Nejhorší jsou ty krátký sukně, ale Pišta má svoje zásady. Holka má ukázat co nejvíc z toho, co nabízí a když je zachumlaná v kožichu, ukáže prdlajs. * Že jsem v tom mě napadlo včas, ale nějak jsem nestihla potrat. Odkládala jsem to a odkládala. Byla to chyba, to přiznávám, ale já si namlouvala, že se mi taková věc nemůže stát. S antikoncepcí jsem si připadala jistá a nějak jsem nedokázala uvěřit, že to selhalo. Bála jsem se, co na to Pišta. Jestlipak mi uvěří, že jsem si dávala pozor? Spíš bych řekla, že mě přerazí. Nevěděla jsem, co si mám počít. Pak jsem to hodila za hlavu. Je to nejjednodušší. Utěšovala jsem se, ale tohle vždycky nějak dopadne. Naše bába říkávala, že sladký tam a kyselý ven, jenomže mě to vůbec nepřipadalo sladký. Spíš zatraceně hořký. Trpký jako život. Naše bába byla ze starý školy. Když ženská rodila, říkalo se tomu těžká hodinka. Jako kdyby v tom lidským světě byla nějaká hodinka 10

13 lehká. Třeba jako jogurt, co nemá jít na tloušťku... Odbíhám od věci. Je to tím, že jsem úplně zničená a propadám se do polospánku. Pár dní mě dost mučila představa, že Pišta vypění a za trest mě předhodí Breslovovi.Ta mafiánská svině je něco jako Drákula na parkovišti pro kamiony.klid v duši mi pomáhaly udržovat zaručený informace o Breslowově zmizení, ale zkušenost připomínala, že ten lump se vždycky odněkud vynořil. Nespletla jsem se. Jednou odpoledne jsem se zase jednou klepala zimou u silnice. V příštím životě bych chtěla být hrozen vína a vyhřívat se na sluníčku. Mám svůj plácek u silnice za Teplicema. U Bíliny bylo líp, ale když šoféři změnili trasu, táhnul náš sexuální cirkus za kšeftem. Tomu se říká ruka trhu. I když v našem oboru jde o práci rukou minimálně, ale bez ní je to taky nic moc. Citelně mi foukalo pod sukně. Do zimy chyběl měsíc a půl. Když jsem se pohroužila do tragickýho myšlení zánět ledvin a jiný lahůdky, komplikace v těhotenství a tak - zastavilo vedle mne BMW. Nový, parádní. Zaradovala jsem se, ale dlouho mi to nevydrželo, protože v auťáku se rozvaloval právě Breslow. S rukama na volantu se tvářil jako mistr světa. Ten mizera už má řadu holek na svědomí. Lauru měl prodat někam do arabskýho nevěstince. Ona to byla vcelku pitomá a nešikovná šlapka a já bych se nedivila, kdyby to s tím bordelem byla pravda. Holka zmizela, škoda jí, ať byla jaká byla. Mohlo jí být nanejvýš osmnáct. Třeba by se vypracovala. Pišta zrovna odběh do lesa! Když smůla, tak pořádná. Breslow vezl v tom svým fáru další dva chlápky, což vypadalo na superprůser. Chlápci se vyhrnuli z auta a zírali na mně. Ty jejich neživý, prázdný a úplně temný oči! Pohled do tý neskutečný hloubky nikomu nepřeju. A můj ochránce byl zrovinka doslova a do písmene v háji! Z tý děsivý dvojky šel strach a já v duchu proklínala Pištu i vysoký podpatky. V takovým obutí se špatně zdrhá. Ať si Pišta ty svoje zásady strčí někam. Mluví o pěkný postavě a o tom, že jehly dělají hezký nohy, ale zkuste utíkat ve vypasovaný minisukni a na jehlách! Jen kdyby Pišta slyšel, jak v duchu nadávám! Jenomže on, jako naschvál, dřepěl mezi smrčkama. Dal si čínu u Čonga na parkovišti a to nebyl ten nejlepší nápad. Tam si dává jídlo jen člověk, co má oplechovaný střeva. Myšlenky se mi rozutíkávaly, zatímco oba chlapi mířili přímo ke mně. Pochodovali stejnoměrným krokem, jako dvě mašiny. Do hajzlu! Zařvala jsem, zula se a mazala pryč. Ty obludy šly za mnou. Ačkoli jsem za chvilku lapala po dechu, chlápci mi pořád funěli na záda. Nakonec po mně jedno z těch hovad tláplo. To byl stisk! Připadala jsem si jako v křeči. Já se cukala, ale bylo mi to něco platný? Z těch dvou nevypadlo ani slovíčko. Akce se konala v naprostým tichu. Svírali mě. Každej z jedný strany. Jako kdyby mě lapili do neviditelný sítě. Tohle muselo dopadnout špatně. V takový situaci je nejlepší brečet. Člověku to nijak nepomůže, ale alespoň se mu uleví. Nechte mě, krucinál! Co jsem vám udělala? Hubou nehnuli, neřekli ani ň. Pod nohama nám praskaly suchý větvičky. Fuj, to je děsivý. Koutkem oka jsem zahlídla Pištu. Schovával se za ostružinama. Jako partyzán ve válečným filmu.potom to jen zahvízdalo a chlápek po mým pravým boku se sesunul.výborná trefa. Potom to zahvízdalo podruhý a sesul se maník po mý levici.problém se vyřešil a já pajdala k Pištovi. On si ale přiložil ukazováček přes pusu. Bez rámusu jsme mazali k Pištovýmu starýmu pežotu. Je to správně nenápadný auto. Pišta říká, že policajty nesmí ani napadnout, že by moh být v balíku. Nechce provokovat, oni by určitě zvedli taxu. Člověk neví, kde číhá udavač a lidi mají oči. Otočila jsem se až od okraje mlází. Ve spadaným listí se rýsovalo něco připomínalo to dva splasklý pytle. Pišta se vzteklke otočil. Padáme, zasyčel. Zase to vypadalo jako ve filmu. Zalez do auta, ať tě nikdo nevidí. Musím to uklidit. Vrátil se, aby ty hajzly někam odtáhnul. Bylo mi jasný, že je jednoho dne najdou. Záleželo jenom na nás, jak rychle se zdekujeme. Tohle nebyla čórka, tohle vypadalo mnohem hůř. Za dvě vraždy se jde na tvrdo a na hodně dlouho. Trvalo nejmíň pět minut, než se mi rozklepaly kolena. Došlo mi, jaký mrchy mě dostaly. V tomhle nebude s policajtama žádná legrace, mord se uplatit nedá, alespoň v našem případě. Pišta není osobnost a já? Moje osobnost se vytratila vždycky když jsem ležela na zádech. Nechávala jsem ji v kabinách kamionů. Kousek tady, kousek támhle... Pišta se vrátil za minutku. Bylo to v sebeobraně, houknul. Nějak zblednul. Hele, 11

14 oni už byli pryč. Zaručeně je za tím ten Rusák. O Breslowovi je fakt lepší vůbec nemluvit. Uklízel rychle, a sám se taky hodně rychle ztratil. Tušila jsem malér, Breslow je ksindl, ale teď je z něj i svědek. Záleží na tom, koho poinformuje. Policajty by moh vynechat, ale jaký má kamarády? Radši o tom neuvažuju. Doma jsem zalezla pod peřinu. Tam si připadám dobře schovaná. Je to moje bezpečný útočiště v případě, že jsem sama. Když se mi pod duchnou svíjí nějakej nadrženej slizoun, jsou fuč pohoda i bezpečí. Pro zbytek dne jsem si dala voraz.pišta toho měl taky plný kecky a do práce mě neposlal. Asi zapomněl. Bylo mi blbě a vydrželo mi to i na další dny. Jako kdybych měla vyzvracet vlastní duši.to už se Pišta vzpamatoval, tvářil se jako čert a nadával, že mu utíkají prachy. Já byla totálně vyřízená. Mít kam zdrhnout, nezaváhám ani minutu. Ale jak se vrátit do Lhoty? To by znamenalo fiasko. A mámin frajer by popadnul brokovnici. Nadělala jsem rodině ostudu. On si vždycky našel nějakej důvod k řádění. Je to rapl, co má na triku všechno možný, ale na mně pořád hledal vši. Šlo mu o jedno: Dostat mě z domova jen aby se moh roztahovat. A to mu vyšlo. Máma toho nabušenýho frajera obskakovala celá rozparáděná. Z toho se mi zvedal pajšl. Už by mohla dostat rozum. Věk na to měla už dřív. Pak se Pišta vypařil. Dost se mi ulevilo. Vrátil se v neděli večír. Praštil o stůl šrajtoflí, ze který předtím vylovil polámanou fotku. Znáš ho? Z fotky se na mě cíbil jeden z těch hnusáků. Neblázni, Pišto! Snad jsi ho neobral? Za to ti napařej el paso. Prdlajs. Nejdřív by mě museli chytit, náno pitomá. Už mi neříkal Jolanko. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Kdybych zhodnotila vlastní ksicht, něžnosti bych si taky odpustila. Stalo se ze mě strašidlo. Vlasy, mastný a slepený do provázků,, zapadlý oči, podmalovaný kruhama, jaký by se hodily na cvičení, sama sebe bych se lekla. Nevyšiluj, holka moje. Já se do toho lesa zajel jenom mrknout a tohle jsem našel. Nic tam nebylo, prachy, karty nic. Ne že bych Pištovi nevěřila. Ale nějak se mi pořád vybavovali policajti. Jestli jim padne do rány... Pochodoval přes kuchyň. Tu máme společnou s dalšíma dvěma holkama. Dej se do pucu, Jolanko. Potřebuješ makat, to tě postaví na nohy. Já bych radši... Pracně jsem sbírala odvahu. Co?! Zatvářil se zle. Musím jinam. Na jinej flek. Z toho, kde jsem byla, mám nervy. A oni mě najdou. Je po nich, vzpomínáš? Mluvil se mnou jako s magorem. A co když jich bylo víc? Nehloupni. Hledáš zašívárnu, nebo chceš dělat pro někoho jinýho? Pomyslela jsem na Breslowa a na oba týpky. Touha po změně mě okamžitě přešla. Kdyby se Pišta hodně naštval, mohl by mě předhodit Rumunům. Suroví přivandovalci. Našim holkám dělají ze života peklo. Umínila jsem si, že radši už neřeknu vůbec nic. Ať mě Pišta postaví třeba naproti fízlárně. Taky jsem se rozhodla, že o svým stavu budu zticha dokud nebudu muset. A dám si záležet, abych ještě nějakou dobu nemusela. Potom se uvidí. * Věc, která si vypůjčila moje tělo, nepotřebovala devět měsíců. Já s tím počítala a zase to byl omyl. Když to na mě přišlo, říkám si, hele, klika, začíná potrat. Já kliku mít nemůžu. Můj život je jedno veliký svinstvo. * Teď ležím zahrabaná v zakrvácený posteli. Obludka je čilá, sama mi vylezla na břicho. Je životaschopná a já nemám jinou volbu. Něco udělat musím. Za dveřma slyším potvory, co na svět zíraj divnejma očima. Moje nelidský dítě je jejich. K něčemu ho potřebujou a to něco neudělá lidstvu dobře. Stačí, když se natáhnu pro polštář. Přiložím. Přitlačím. To hrozný mrně nemůže mít dost síly na to, aby se ubránilo. Za nějakou dobu by bylo hůř. Kdyby dospělo kdybych ho nechala dospět. Nebraň se, Jolanko... Něco se mi dobývá dovniř do hlavy, ale já už pevně držím polštář. Rány na dveře jsou hrozný. Je to kravál. Jestli je doma stará Blažková, přiběhne s koštětem. Co s tou ježibabou provedou? A copak provedou se mnou? Obludka se vzpírá. Má sílu, bestie mrňavá. Má sílu, protože je zlá. Nemám tě ráda, supím, nemám tě ráda. Je to dřina, ale musím vydržet ještě chvilku. Mám čas, dokud ty potvory nevykopnou dveře. 12

15 Němec Vladimír Signál posledního soudu Prosím, pane generále. Mladý muž v džínách ukázal k průhledu do obrovské kopule. Voják trochu váhavě přistoupil. Nemusíte se bát, tohle, cvrnknul do skla, je pancéřové sklo. Také kulometné projektily jsou gumové a granáty mají minimální výbušnou sílu. Předvádíme simulaci boje. Nezničíme si zkušební polygon. Generál se bez odpovědi sklonil k průhledu. Tam, zády k nim stál robot připomínající obrovsky přerostlý hřib. Pane generále, sledujte tu protější stěnu. Pozor, začínáme! mladý muž stiskl tlačítko na ovladači a vzápětí projektor zobrazil na stěnu kulisu křižovatky ve městě. Vteřinku poté vjel na ulici tank doprovázený několika desítkami vojáků. Hříbek sklonil hlavu jako štít a z jeho klobouku se vysunuly hlavně dvou kulometů a granátometu. Trrrrrrr! Bum! Trrrr! Trrrrr! Bum! Dávky z kulometů přehlušovaly exploze granátů. Na stěně kopule se objevovali nepřátelští vojáci, terénní automobily i obrněná vozidla. Bojový robot je všechny během okamžiku likvidoval. Po osmi vteřinách nastalo ticho. Stisk dalšího tlačítka a robot se narovnal a rozjel směrem k nim. Všimněte si pohybu. V obtížném terénu využívá trojice pásů, ale jakmile narazí na rovnou plochu, zvedne je a pokračuje na kolech, upozorňoval muž dále. Vstoupíme dovnitř. Jaký jsem byl, Tome? přivítal je hříbek chlapeckým hlasem hned za dveřmi. Výborný, Sabope, pochválil ho mladík. Cože? Sabop? Co je to za blbé jméno? s opovržením zavrčel generál. Sabop? SAmohybný BOjový Prostředek. To je samozřejmě jen náš pracovní název. Pokud si to budete přát, může se jmenovat třeba Xena, nebo klít a slyšet na Ramba. Robot využil chvilky ticha a ozval se: Tome, mohu teď doplnit munici a vyčistit zbraně? Jistě Sabope. Pokynul hostovi v uniformě: Teď se pozorně dívejte. Doplňuje, pohlédl na displej, osmdesát dvě střely do kulometu, osm granátů a pět protipancéřových střel. Hádejte, kolik času bude potřebovat? Robot dojel do rohu a ze stěny vyklopil přihrádku. Teď a teď. Přesně tři celé čtyři desetiny sekundy! Vzápětí se nadzvedl klobouk a Sabop bleskově rozebral, vyčistil a zase složil kulomety i granátomet. Tome, mohu vypálit zaměřovací ránu? Pravý kulomet vykazoval nadstandardní odchylku. Povoluje se. Vinc na displeji navolil promítnutí terče na stěnu. Ve zlomku vteřiny se kulomet natočil příslušným směrem a vypálil jednu ránu. Cíl zasažen s odchylkou dvě celé, čtyři desetiny milimetru. Kontrola ukončena. Funkčnost sto procent. Zešílel jste? probral se muž v uniformě. Jak si můžete dovolit nechat to střílet, když jsme tady? Chcete nás zabít? Generále, Sabop se bude pohybovat mezi lidmi jako jeden z nich. A ti lidé, spolubojovníci, mu musí věřit, třeba když bude krýt jejich ústup. Co odražená střela? To vás nenapadlo? Jistěže napadlo. Na povrchu kopule je tenká vrstvička z křehké pryskyřice. Ta je tu proto, aby byly dobře vidět jednotlivé zásahy. Pod ní je ale půl metru hutného měkkého materiálu, který zabrzdí i ostrou střelu z kulometu, natož gumové projektily. Takže se nic od stěn neodrazí. A co když se netrefí? Generále, vy nemáte v technické hračky moc důvěry, co? Pojďte se na něco podívat. Tomas Vinc ho odvedl k protější straně kopule a stiskem tlačítka zobrazil naráz všechny cíle. Tady, jeden zásah do hrudi, tady, jeden zásah do hrudi, tady, jeden zásah do hrudi. A další a další a další. Vidíte? Rychlost a přesnost střelby je taková, že ačkoliv střílí dávkou, dokáže mezi jednotlivými výstřely zaměřit nový cíl. Při dvaceti ranách za sekundu z každého kulometu může teoreticky během jediné sekundy zastřelit čtyřicet nepřátel, každého jednou kulkou. A to nemluvím, že zároveň s tím pálí granáty a protitankové střely. Když k tomu připočtete pancíř schopný odolat výbuchu ručního granátu, máte bezkonkurenčního vojáka, nemyslíte, generále? Taky bezkonkurenčně drahého. Opravdu? Tak si sečtěte, kolik stojí výcvik a mzda, kolik munice vystřílená na cvičištích, kolik důchody vdovám a sirotkům. My vám nabízíme vojáka rovnou dokonale připraveného, který má zcela minimální potřeby. A spolehlivost? Zaručíte se mi, že neselže, když do něj nateče voda? Že nezešílí jeho inteligence a on nezačne pálit do vlastních řad? Generále, samozřejmě jsme navrhli a realizovali celou řadu opatření, která minimalizují riziko selhání. Ale Musím připustit, že vyloučit to úplně nemůžeme. Tento důvod a taky možnost, že by Sabop padnul do rukou nepřítele a byl okopírován, nás vedly k vytvoření určité pojistky. Říkáme jí signál posledního soudu a jde o binární řetězec dlouhý deset kilobitů. 13

16 V případě, že by Sabop selhal nebo padl do zajetí, vyšle někdo z bezpečné vzdálenosti tento signál vysílačkou. Přijímací část je v samostatně pancéřovaném pouzdře a měla by vydržet jakýkoliv útok konvenční zbraní. Ihned po obdržení signálu posledního soudu je odpáleno deset mikronáloží, které naprosto zničí kritické části Sabopa. Stane se z něj jen hromada šrotu. Spokojen, generále? Ne. Ten soudný kód může odhalit nepřítel a geniální robotí vojáky zničit ještě dřív, než je nasadíme do boje. Vynecháme-li možnost špionáže a ukradení ovládače s tlačítkem posledního soudu, tak je tato možnost jen čistě teoretická. Vzhledem k délce kódu, i kdyby vysílal tisíce variant za sekundu, trvalo by mu nalezení správného kódu miliardy let. Déle, než existuje naše Země. A to je, jak jistě uznáte, Tomas se ironiky zašklebil, poněkud déle než předpokládaná doba války. Takže, pane generále, rozhodněte se sám, ale je vám jasné, že zájemci na tak dokonalého bojového robota stojí v řadě. Naše možnosti jsou dvě stě kusů v prvním roce, dva tisíce v dalším a pět tisíc ve třetím roce. Samozřejmě že jako vlastenci bychom nejraději dodávali naší vlastní armádě. A abyste viděli, že nemluvím do větru, tak v případě, že odeberete veškerou produkci, poskytneme vám slevu třicet procent z ceny. Před vedlejším vchodem do ústavu experimentální neurobiologie zastavilo auto. Mladý muž se otočil na svou spolujezdkyni: Alice, prosím nezapomeň, že se neznáme. Jsem pro tebe pan asistent nebo pan Brown, ne Petr. Není dovoleno, aby se experimentů účastnili rodinní příslušníci zaměstnanců. Já nejsem rodinný příslušník Zatím. No právě, zatím. Přihlásil jsem tě do několika programů, dnes to je u profesora Marka Slitta. To je ta magnetická rezonance? Jo. Nemusíš se bát. Není to nebezpečné, ani to nebolí. Jen se prostě budeš dívat na obrázky, nic víc. A díky grantu Evropské unie budeme mít něco málo do začátku na přilepšenou pro to malé. Pohladil ji po břiše. A opravdu je to bezpečné i pro něj? Určitě, ale kdyby se náhodou profesor ptal, tak mu to neříkej. Pane profesore, tohle je slečna Alice, dvaadvacet let, studuje vysokou ekonomickou. Dobrý den, slečno, já jsem Marek Slitt. Předpokládám, že vás můj asistent už zasvětil do toho, co od vás budeme chtít. Tak jen v rychlosti. Na tuto plochu bude počítač promítat náhodně generované obrazce. Nebudou nic konkrétního znamenat, jen kombinace bodů a barev. Vy se na ně budete dívat a krátce je ohodnotíte. Hodnotit? O tom Pe an asistent nic neříkal. No, ono nejde o to hodnocení, ale o to, abychom viděli, že ty obrázky vnímáte, že neusínáte nebo nemyslíte na to, co připravit man ééé pardon, vy jste ještě slečna, příteli k večeři. Takže stačí, když řeknete třeba líbí, nelíbí, připomíná mi rozsypaný čaj, nebo jak na vás působí. Dobře. A můžu se vás, pane profesore, na něco zeptat? Jistě. K čemu to je dobré? Budete se divit, ale takový výzkum má zcela praktický dopad. Jakmile se na obrazec podíváte, my na magnetické rezonanci hned uvidíme, která mozková centra se vám aktivují. Snadno tak poznáme, jaká kombinace barev a vzorů je vám sympatická, která vás děsí, která skličuje a podobně. Když zjistíme z výsledku velkého vzorku lidí, že existují univerzální barvy a vzory pro dobrou nebo špatnou náladu, chopí se jich rychle designéři a vyprojektují prostory, ve kterých bude člověku příjemně. O využití v reklamě ani nemluvím. To mě vůbec nenapadlo. Můžeme začít, slečno Alice? Samozřejmě. Profesor Slitt pokynul a Alice osaměla. V místnosti se zešeřilo a na plátně se objevil první obrazec. Nezajímavý, nic mi neříká. Tohle je jako kruhy na vodě. Tohle rozsypaná sůl s pepřem šimlový koláč. Teplé barvy, vzorek nic moc. Barevná mlha... Jemný vzorek, docela zvláštní. Modrá obloha s obláčky v podání expresionisty. Tohle.. tohle plameny? A tenhle ááááááááááááááá! Alice se v křeči propnula do oblouku. Když k ní za čtyři vteřiny doběhl profesor se svým asistentem, už jen v agonii chrčela. V příštím okamžiku se její srdce zastavilo. Všechny pokusy o oživení byly neúspěšné. Hluboké, uklidňující ticho mého kostela narušily kroky. První farník? Tak brzy? Muž usedl do první řady a něco odložil na sedadlo vedle sebe. Pohodlně se opřel, ruce roztáhl široce do stran a zdvihl oči ke Kristu na kříži. 14

17 Určitě nepatřil do mé farnosti. Podle vyzývavého až arogantního chování to bude nejspíš ateista. Chvíli jsem počkal, ale nezdálo se, že se modlí nebo přemítá, jen upřeně pozoroval kříž. Přistoupil jsem k němu: Mohu vám nějak pomoci? Přikývl. Víte, otče, způsobil jsem smrt. Mlčel jsem, něco mi na něm nehrálo. Tohle nebyl člověk, kterého hryže svědomí a který hledá odpuštění a útěchu v Bohu. Ne že bych přímo zabil. Vlastně jsem se nijak neprovinil proti zákonům, ale nepopírám, že na jejich smrti mám svůj podíl. Jejich? Přikývl: Dva, vlastně tři. Neví, kolik lidí zabil? Pak chápu, že hledáš útěchu ve slovech Páně. Ale nelituješ toho, vidím ti to na očích, Bůh ti neodpustí. Ne. Nepotřebuju útěchu. Přišel jsem za ním, abych ho soudil. Cože? To mi vyrazilo dech. Ty si osobuješ právo soudit Boha? Ano. Zabil je Bůh. Jenom bojím se domyslet Tak doufám, že přijde a že se bude snažit ospravedlnit. Synu, čiší z tebe povýšenost a pýcha. To svoji vinu a důsledky svých činů svaluješ na Boha! Ne, otče, nemáte pravdu. Odhalil jsem Boží tajemství, smysl našeho života, důvod stvoření a čekám, jestli Bůh přede mne předstoupí, nebo mne zabije, umlčí. Proto jsem přišel sem, abych mu to ulehčil. Zavrtěl jsem hlavou, pomatenec je to. Musím ho dostat pryč, než začnou přicházet první farníci. Bůh je dobro, Bůh je láska, synu. Pamatuj si to. Odhodíš-li svou aroganci a budeš-li se kát Vy mi ale nevěříte, otče, že? Ne, synu A když vám řeknu o existenci důkazu, že se nás Bůh bojí? Myslíš tím sebe? Tebe se bojí? Nebo vás, bezvěrců? No, mladý muž chvíli hledal slova, bojí se lidí všeobecně. Ze mě by měl mít jiný strach že to na něj prozradím. Docela mě to pobavilo. Všemocný Bůh se má bát prozrazení! A tomu mám věřit? Je to naprostý nesmysl, ale zvláštní mi připadá, že ty jako ateista nepochybuješ o Boží existenci. Přikývl: Máte pravdu, otče. Bůh opravdu existuje. To je další věc, co mohu dokázat byli jsme stvořeni. Hloupost! Já vím, že to není zrovna váš obor, otče, ale slyšel jste o bojových robotech, co naše vláda před nedávnem koupila? Jistě. Nedalo se neslyšet. O těch ďábelských strojích psaly snad všechny noviny. Jo, peníze na zabíjení jsou, ale na staré, nemocné a siroty ne. Tak vidíte. Naši generálové se taky bojí, že by se robot mohl porouchat a otočit tu strašlivou palebnou sílu proti vlastním. A bojí se právem. S čím si kdo zahrává Správně. Proto robotovi namontovali autodestrukční systém, který se spustí po vyslání speciálního kódu. Říkají mu signál posledního soudu. Legrační je, že ani netuší, jak blízko jsou pravdě! Pořád nerozumím. Přišel jsem na to, že i lidé v sobě mají přijímač pro signál posledního soudu. Opravdu? Takže až někdo vyšle kód, tak já exploduju? Ušklíbl se: Skoro. Jenom s dvěma malými rozdíly. Kód není odeslán vysílačkou a neexplodujete, ale jen v tichosti zemřete, otče. Blbost! Nesmysl! Otče, předpokládejte na chvíli existenci takového kódu. Neplynulo by z toho, že jsme uměle stvořeni a že náš tvůrce má ze svého díla strach? A proč by tvořil miliardy bytostí obdařené signálem posledního soudu, kdyby je nechtěl k něčemu použít? Buď jako otroky, nebo, a to spíš, jako vojáky? Otče, je to děsivé, ale lidé celá Země je zřejmě jen skladištěm šesti miliard bojových androidů. Ne! To není možné, takový kód neexistuje. Jak hodně tomu věříte, otče? Jak hodně věříte v dobrého Boha? Naprosto. Dám za něj život. Muž se vítězoslavně usmál: Doufal jsem v to. Tady, zdvihl ze sousedního sedadla černé desky, mám obrazec. Když se na něj podívala mladá žena, během několika vteřin zemřela. Mého asistenta potkal stejný osud, když hledal ten obrazec v počítači. Prosím, otče. Otevírá desky a já se zcela podvědomě dívám, co v nich je. Samozřejmě, že to je naprostá pitomost, žádný obraz nemůže zabí---. Doležal Karel Jeden obraz vydá za tisíc nestvůr Císař se začínal ošívat. Malíř si povzdychl. Bylo jasné, že do několika chvil panovníka přestane bavit stát modelem, vymluví se na nějakou neodkladnou záležitost, odejde, a představený pražského malířského bratrstva jej bude muset nejméně týden nahánět, aby zvládl pár dalších tahů. 15

18 Dětřichu, obávám se, že musím ještě dnes vyřídit nějaké listiny. A je to tady. Mistr se musel za plátnem pousmát. Jistě, listiny. Císař jich má na stole vždycky pěknou hromádku, jenže doopravdy je popsaných jen pár nahoře. Za touhle hradbou se kryje velice rád, když nechce být rušen. Dejte mi ještě maličký okamžik, Vaše Veličenstvo, poprosil malíř. Mám zrovna namíchanou barvu, tak jen provedu poslední tahy. Je škoda, aby zaschla. Císař ještě na okamžik ustrnul ve vznešené póze. Barvy přeci platí on, tak nesmí přijít nazmar. Malíř Dětřich se opět schoval za plátno a ušklíbl se. Ano, pracuje i na jiných obrazech, ale někdy se nemůže ubránit pocitu, že je zde placen za to, aby jednou týdně rozmíchal nějakou barvu, lehce přispěl k portrétu císaře Karla a poté měl klid. Hotovo, Výsosti. Dnes jsem díky Vám byl schopen vykonat velký kus práce. Děkuji Vám. Císař se usmál a dva sluhové mu začali pomáhat ven z dle Dětřichova názoru směšného kostýmu, v němž se nechal portrétovat. Když všichni odešli, malíř si sedl a nalil si do číše víno. Velký kus práce. Pche. Pár detailů na levém rameni a dvě malá máznutí na tváři. Podíval se na obraz. Musel se jako každý týden sám sebe ptát, jestli tohle vůbec někdy dokončí. Když může císař procházet listiny, tak on taky. Dětřich si vzal dopis, který mu byl dnes doručen, aby si jej konečně přečetl. Podezřelejší zakázku snad zatím nedostal. Pokud ale tajemný neznámý dodrží, co slibuje, byl by hlupák, kdyby tu práci nezkusil. Dětřich se nemohl rozhodnout, co si o tajemném neznámém, který se podepsal jako mistr Chimerin, myslet. Zkusil se poptat jak u dvora, tak mezi měšťany, zda neznají někoho toho jména, ale odpovědí bylo jen krčení ramen a kroucení hlavou. Lákalo ho to. Měl pocit, že po letech u dvora se začíná nudit a změna by mu mohla prospět. Mistr Chimerin sliboval zajímavou práci spojenou s občasným cestováním. V dopise byla hned tři data, během nichž Chimerin navrhoval setkání v jednom z lepších hostinců na Novém městě. Dětřich neváhal a dostavil se hned na první setkání tři dny od doručení dopisu. Před malířem stál korbel piva, které chutnalo opravdu o něco lépe, než v jiných krčmách. Sám si sice již navykl na víno, kterého měl na císařském dvoře, kolik si mohl přát, ale tato změna pro jednou nebyla nepříjemná. Osazenstvo také vypadalo slušněji, než bylo po Praze na podobných místech zvykem. Namísto opilého Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník zpěvu či spíše řevu tichá konverzace a občas smích, který však nebyl bouřlivým řehotem. Dětřich upil piva a podíval se z otevřeného okna. Jasná květnová obloha ničím nezakrývala slunce, podle kterého malíř odhadoval, že se blíží druhá hodina odpolední. Na tento čas tajemný mistr Chimerin slíbil schůzku. Znovu se rozhlédl po společnosti, z velké většiny měšťanech. Cítil se zde dobře, dokonce uvažoval, že by sem čas od času zašel. Seznámil se s nějakými kupci či řemeslníky, navázal nové kontakty. Je jasné, že u dvora asi nevydrží navěky, možná, že i nějaký bohatší měšťan by mohl Hostinec v krátkém okamžiku ztichnul. Dětřich se podíval stejným směrem jako skupinka tří mužů, na kterou doteď hleděl. Ve dveřích stál mladý muž. Oblečený ve špinavém oblečení, které by i nejchudší krejčí již odmítl nadále spravovat. Vlasy a vousy zplihlé, dlouhé, neupravené a nejspíš plné vší a blech. Nevypadal vyloženě jako žebrák, spíše nádeník, který zkusil štěstí ve městě, ale ono mu příliš nepřálo. Hostinský se zamračil a vykročil k nově příchozímu. Ten poletí jako vlaštovka na podzim, pomyslel si Dětřich, ale než se nadál, zaleskla se nádeníkovi v ruce stříbrná mince, kterou vtiskl hostinskému do dlaně. Ten se nadechoval, ale když ucítil kulatý předmět mezi prsty, nebyl schopen promluvit. Pivo, pronesl tiše mladík a k Dětřichovu překvapení zamířil k jeho stolu, ačkoliv jich bylo kolem několik neobsazených. Posadil se naproti němu a malíř se ihned odtáhl, až byl přilepený zády ke stěně. Tenhle špindíra přeci nemůže být mistr Chimerin! Pochyboval, že toto individuum by si mohlo dovolit pergamen, protože nejspíš ani neumí psát a Vzpomněl si však na scénu, která se odehrála před chvílí u dveří. Mince. Před nově příchozím se objevil korbel piva, což Dětřicha vyrušilo z úvah. Mladík, doteď s pohledem upřeným do stolu, otevřel víčko korbelu a zadíval se na hladinu, v níž plavaly kvasící hrudky. Všichni ostatní v hostinci zírali na dvojici, než se na ně hostinský zamračil a gestem naznačil, že si mají hledět svého a neobtěžovat jeho hosty. Mladík se napil piva, položil korbel před sebe a opět se zadíval na hladinu. Nemám rád pivo, pronesl tiše, aby to slyšel pouze Dětřich. Víčko dopadlo zpět na místo. Tahle situace byla bláznivá. Ty jsi mistr Chimerin? začal Dětřich otázkou. Bez pozdravu, ani tenhle pobuda neprokazuje jedinou známku slušnosti. Ne, ale posílá mě, zazněla odpověď, následovaná zakašláním. Vzkazuje, že se s vámi 16

19 nemůže setkat osobně, ale chtěl by, abyste namaloval obraz bludiček nad bažinou. V tom okamžiku někdo vešel do hospody a hlasitě se pozdravil se svými přáteli, skupinkou, kterou Dětřich pozoroval před příchodem takzvaného vyslance. Mladík se prudce otočil, jako kdyby ho to vyděsilo. Dětřich se nemohl nevšimnout, že se přikrčil a jako kdyby připravil k útěku. Něčím mu připomínal naježenou kočku. Pohledy všech přítomných opět padly na tohoto nezvyklého hosta. Tak co si dáte? optal se patřičně nahlas hostinský nově příchozího, aby odpoutal pozornost od toho špinavého podivína. Dětřich si všiml lesku na jeho čele. Začíná se potit a nejspíš i přes peníze, které dostal, že by toho nuzáka nejraději vykopnul. Mladík se opět otočil k malíři a bez jakékoliv omluvy se napil piva. Nemám rád pivo, zašeptal znovu a ještě jednou pozvedl korbel ke rtům. Povídal jsi něco o bažině a bludičkách, připomněl mu Dětřich. Tahle zakázka zněla více než podivně. Kdo by chtěl, aby mu namaloval něco takového? Bažinu. Bludičky nad ní. Dětřich chvilku čekal, ale vyslanec nic neříkal. Nějaké další přání? Má to být v noci? Holé stromy na pozadí? Pár havranů? To je jedno, zachrčel mladík a opět zakašlal. Sice rychle vsál sliny, ale i tak na stůl ukápla malá kapička krve. Bludičky nad bažinou. Nic víc mistr Chimerin nechce. Do kdy mám mít obraz hotov? A nesliboval mistr Chimerin něco jako cestování? Pracujte, jak rychle chcete, ozve se vám sám. Cestování slibuje i nadále, ale tvrdí, že bažinu potřebnou pro tento obraz byste měl být schopen najít i zde v okolí. Neustále upíral pohled do piva. Dětřich mu neviděl příliš dobře do tváře, ale přísahal by, že se mu každou chvíli cuká levá tvář. A co peníze? položil malíř nejdůležitější otázku. Mladík sáhl do hlubin svého otrhaného oblečení a potichu, aby tím neupoutal nikoho v krčmě, položil na stůl před sebe naditý měšec, který posunul k Dětřichovi. Ten jej otevřel. Další stříbro. Množství, které by mohl klidně odmítnout, protože císařova přízeň se zatím zdála být nehynoucí, ale přeci jenom Nebylo to tolik, kolik tajemný Chimerin dopise sliboval, ale To je první půlka, sdělil vyslanec. Druhou dostanete, až bude obraz hotový. Malíř polkl. Jak velké to má být plátno? položil poslední dotaz. Na tom nezáleží. Stříbřitělesklý halmochron 25. ročník Mladík se zvedl. Mistr Chimerin je trpělivý. Bude čekat. Odcházel ven na ulici, ale vypadal, že se plíží a neustále rozhlíží. Dětřich se ho ani nesnažil zastavit. Měl pocit, že ví vše, co by mohl potřebovat. 17 Dětřicha rušil jen zvuk škubání trávy, žvýkání a občasné odfrknutí koně, na kterém sem přijel. To jediné narušovalo atmosféru, u níž litoval, že nejde na plátno zachytit vcelku. Pach bažiny, kvákání žab, pocit, že s každým krokem vám hrozí propadnutí pod bahnitou hladinu. Na tuto noc čekal dlouho. Celý den obloha bez mráčku, navíc bude měsíc v úplňku. Již předem si našel bažinu, která odpovídala požadavkům. Poté stačilo dojet na nedaleký statek, vyjednat si u sedláka nocleh a podmínku, že když malíř přijede pozdě v noci, bez řečí dostane najíst a bude o něj postaráno. Stříbro bylo jako vždy nejlepším jazykem pro domluvu. Zatím bylo světlo, takže Dětřich na plátno črtal tvary stromů, drnů trávy vyčuhujících z bahna a linii potoka vinoucího se nedaleko. Teď na vše ještě viděl, ale nevěřil tomu, že až se setmí, tak mu úplněk pomůže zachytit, jak krajina doopravdy vypadá. Noc bude chvílí, kdy již nepůjde o strohé kontury světa. Noc přijde proto, aby mohl zaznamenat její barvy. Setmělo se a měsíc svítil přesně tolik, aby Dětřich viděl, co na plátnu vybarvuje. Všechny odstíny velice tmavé, pouze s nádechem do modra, zelena a jiných barev. Malíř se musel své práci pousmát. Tento obraz bude muset být vystavován jen za takového světla, aby pozorovatel vůbec pochopil, na co hledí. Možná, že bude nutné, aby si jej lidé prohlíželi právě jen za svitu měsíce a měli pocit, že jsou sami u bažiny. Míchal barvy a maloval. Živelně, bez váhání, okamžitě. V tuto chvíli existoval jen on, plátno a tajemná krajina před ním. Tušil, že se blíží půlnoc, ale nedbal na pověry, dál se nechal unášet uměním, které mu vznikalo pod rukama. Všechny portréty a jiné obrazy, které stvořil do dnešního dne, mu náhle přišly směšné ve srovnání s tím, co nyní vznikalo. Až si ho prohlédne ve dne, ten obraz bude určitě vypadat úplně jinak. Bude to jen změť tmavých skvrn, které bude dominovat Luna v úplňku. Tu bude muset domalovat později. Ve dne se bude jednat o nic, ale v noci budou lidé tímto dílem nadšení. Měsíc putoval oblohou, až se malíři dostal do scény. Ihned začal ztvárňovat i jej. Říkal si, že každou chvílí už musí vyjít slunce. Měl pocit, že maloval celou noc. Bez přestávky, s vášní, jakou nezažil již několik let, co působil u dvora.

20 Úplněk zaléval okolí stříbřitým svitem. Dětřich si říkal, že kdyby chtěl, mohl by jej nabrat na štětec a pokračovat v malbě. Svit, v němž se koupala krajina, by zaplavil i jeho obraz a vize by byla dokonalá. Poodstoupil, aby si dílo prohlédl. Pane, jste v pořádku? ozval se mu za zády hlas sedláka, s nímž odpoledne mluvil. Ten prostý muž ho vytrhl z uměleckého transu. Dětřich se, nyní již vystřízlivělý z toho, co konal posledních pár hodin, otočil. Sedlák se k němu blížil s loučí v ruce. Nic mi není, nemusíte mít strach, odpověděl. S ženou jsme si říkali, že jste tu nějak divně dlouho. Báli jsme se, aby se vám něco nestalo. Sedlák se prodral křovím a pozvedl louči. Zadíval se na obraz. Co vy na to? optal se Dětřich, ale ve tváři toho prostého muže jasně poznal zmatení. Co to je, pane? Proč na to plátno malujete spoustu černé? Já nic jiného nevidím. Dětřich se nadechoval k odpovědi. Chtěl tomu prosťáčkovi říct, co mu tu vzniklo pod rukama. Do čeho plně ponořil svoji mysl. Jak se on pouze neumí na ten obraz dívat. Sedlák však vykřikl hrůzou a začal utíkat. Jednou se ještě ohlédl za malířem, jako kdyby nechápal, proč ten také neutíká. Pak prchal jako zajíc. Plamen louče se stával stále menším a menším. Dětřich obrátil zrak zpět k bažině. Bludičky. Jistě, bludičky, ty měl přeci namalovat předně. V první chvíli jej zalil chlad strachu, ale ovládl se. Opět uchopil štětec. Dětřich usedl do židle a nahlas si oddychl. Sedlákovi peníze nechal, ačkoliv nakonec jeho pohostinnosti nevyužil. Když dokončil práci, skoro svítalo. Cítil se sice po celé noci plné práce nesmírně unavený, ale ne tak, že by usnul v sedle. Spíše ho celé tělo bolelo takovým tím zvláštně příjemným způsobem. Jízda na koni zpět do Prahy byla sice malým utrpením, ale chtěl být doma co nejdříve. Seděl a díval se na balík, v němž obraz přivezl. Nejraději by seděl dál, ale nakonec to nevydržel. I přes protesty všech svalů a kostí v těle vstal, obraz z balíku opatrně vyndal a zadíval se na něj. Nakonec musel zatáhnout závěsy, aby si dílo vychutnal tak, jak mělo být prohlíženo. Když se objevily bludičky, míchal barvy a maloval, jako kdyby měly každou chvílí zmizet. Nevěděl, jak dlouho ten okamžik vydrží, takže pracoval co nejrychleji. Nechápal sedlákovu hrůzu. Bludičky mu na pohled přišly větší, než si je vždy představoval, ale ve tmě nemusel mít úplně dobrý odhad vzdálenosti a tím i jejich velikosti. Jenže to byly pouhé plamínky nad bažinou. Plály, občas se o kousek přesunuly. Chápal, proč se kvůli nim mohou lidé utopit v bažinách, ale on věděl, co se před ním nachází. Nebyl zbloudilým pocestným, který si splete ono světélko s ohněm a v touze po lidské společnosti utone v bahnité vodě. Byl zde proto, aby je portrétoval, ne se jimi nechal zlákat. Snažil se zachytit i jejich pohyby. Mihotání, díky němuž vypadaly chvílemi, jako by se rozmazávaly před očima. Nestálost. Nyní, v zatemněné místnosti, se nemohl ubránit dojmu, že svou práci vykonal dobře. Opřel obraz o židli a poodstoupil od něj. Bažina jako kdyby se k němu vrátila. Světlo měsíce mezi větvemi stromů, tajemné stíny, tančící světélka. Nadechl se a vzpomínka sama vyvolala zápach bahna. Bludičky jako kdyby jej nyní skutečně lákaly. Udělal pár kroků vpřed, ale namísto aby se zabořil nohama pod měkkou zem, pouze rukama uchopil plátno. Mistr Chimerin bude jistě spokojen. Příštího rána Dětřich sotva posnídal, když mu sloužící přinesl dopis. Stejný rukopis jako minule, opět seznam možných dnů, kdy se má malíř dostavit do hostince. Mimo jiné i dnešek. Neváhal. Netušil sice, jak mohl mistr Chimerin přijít na to, že je s práci na obraze již hotov, ale když jej odevzdá ještě dnes, alespoň zapůsobí jako umělec, který dodává práci včas. Ihned po obědě vyrazil do již známého podniku. Stejně jako minule byl slunný den bez mráčku a malíř měl dobrou náladu. Stačilo by pár podobných přivýdělků a mohl by si žít skoro jako král. Svižným krokem směřoval k hostinci, když si na ulici všiml povědomé postavy. Přišel trochu blíž a poznával toho otrhaného mladíka, kterého místo sebe poslal minule mistr Chimerin. Buď pozdraven, promluvil na starého známého. I dnes jsi byl vyslán? To bych ti klidně mohl předat obraz přímo zde, nemyslíš? Mladík zvedl k Dětřichovi pohled, v němž se mísil strach a překvapení. Minule sice vypadal zanedbaný a špinavý, ale nyní byl úplná troska. Tvář měl pobledlou, oči zarudlé a třásly se mu ruce. Dětřich pod jeho pohledem o půl kroku couvl. Vzpomněl si na krvavou slinu a kašel, když se s tímto člověkem setkal minule. Jakou jen může mít chorobu? Pane? zasípal mladík. O čem to mluvíte? Dětřich se zamračil. Co to má znamenat? Nesu obraz pro mistra Chimerina. Ten, o který mě minule skrz tebe žádal. 18

TĚŽKÁ HODINKA. Lidský to stvoření není. Nevidím tu zmačkanou miminkovskou krásu, na jakou jsme zvyklí. Můžu přísahat, že tohle není normální dítě.

TĚŽKÁ HODINKA. Lidský to stvoření není. Nevidím tu zmačkanou miminkovskou krásu, na jakou jsme zvyklí. Můžu přísahat, že tohle není normální dítě. TĚŽKÁ HODINKA Je možný, že by ženská porodila obludku? Jen tak, bez přirozenýho stavu věcí? Odpovídám si, že možný je všechno, protože svět nám nedává na vybranou. Placatíme se ve sračkách. Někdo ne, ale

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

Petra Soukupová. K moři

Petra Soukupová. K moři Petra Soukupová K moři Brno 2011 Petra Soukupová, 2007 Host vydavatelství, s. r. o., 2007, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978 80 7294 420 0 Rodičům PETROVY DVĚ ŽENY 1/ Petr a Magda se potkávají Magda

Více

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou.

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou. 40.V Ý S T U P Eva, Bára (EVA s BÁROU stojí na lávce, hraje Bářin magnetofon) Mami, byla jsi taky někdy takhle zamilovaná? Nemyslím do táty, myslím úplně poprvé? První láska! Když jsi cítila, že je to

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w.

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Jak dělat potíže, aniž by ses do nich sám namočil, jak řídit školu a být

Více

Můj pohled pozorování

Můj pohled pozorování Můj pohled pozorování Přemysl Vřeský Veselí nad Moravou 2013 Ájurvédská Instituce Dhanvantri, Praha ÚVOD Jmenuji se Přemysl Vřeský a ukončil jsem druhý ročník studia Ajurvédské instituce Dhanvantri obor

Více

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude. 1. OSLAVA Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen. Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla v takovém tom oslepujícím

Více

m.cajthaml Na odstřel

m.cajthaml Na odstřel m.cajthaml Na odstřel Ach Bože! zakřičel směrem všude tam, kde nic nebylo. William Eastlake I. Já ho vůbec neznal. Teda předtím jsem ho vůbec neznal. I když bydlíte v jednom městě, tak nemůžete znát všechny

Více

MOJE TĚLO. Anna Pfeifferová. Ilustrace: Ulla Bartlová

MOJE TĚLO. Anna Pfeifferová. Ilustrace: Ulla Bartlová MOJE TĚLO Anna Pfeifferová Ilustrace: Ulla Bartlová Vem si tužku na panáčka, nakresli ho, je to hračka: Tečky, čárka, dole proužek, kolem toho ještě kroužek. Po stranách mu přidej ouška, ať ví dobře, co

Více

Televizní expert. Michael Sodomka

Televizní expert. Michael Sodomka Televizní expert Michael Sodomka AKT I Scéna 1 Prázdná hospoda, pouze hospodský stojí za barem, vchází druhý muž, Karlík, míří za hospodským. Nazdar! Čau, Karliku. Moc plno tu teda nemáš. No nemám. Co

Více

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

Marcela, představila se nejistě a téměř kajícně. "Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně. "Ivan Toman," zareagoval stereotypně jako po každém zazvonění telefonu, a teprve poté si uvědomil, kdo volá. "To jsi ty, Marcelo?" nechtěl věřit tomu,

Více

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém f r a n z k a f k a Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce

Více

JE TO V RODINĚ. Debilní učitel, mumlám si pro sebe, debilní škola, všechno. je debilní! Jako by nestačilo, co všechno se děje.

JE TO V RODINĚ. Debilní učitel, mumlám si pro sebe, debilní škola, všechno. je debilní! Jako by nestačilo, co všechno se děje. ARCHISS WESTERGARLD JE TO V RODINĚ Debilní učitel, mumlám si pro sebe, debilní škola, všechno je debilní! Jako by nestačilo, co všechno se děje. Zrovna když mám Novillu trénovat, tak si ji musí nechat

Více

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit.

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit. KAPITOLA 1 Probudím se s jeho jménem na rtech. Will. Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý. Mou vinou. Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes pražce

Více

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval,

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, ... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, my jsme byly s maminkou vlastně šťastné, měly jsme, a teď já ovšem také mám, ty všední denní problémy, kdo je nemá,

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09 Žába Nenávidím žáby. Všechna zvířata mám rád, vím, že co do vznešenosti jsou si všechny výtvory přírody rovné, jen k žábám prostě cítím nepřekonatelný odpor. Povím vám proč, a to i přesto, že mi stačí

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí NOCTURNO 2014 Do hlubin Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí Jsme to, nejsme to my zakletý v jantaru váhání Dívej se na

Více

Kabát. Tomáš Dušek. Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou.

Kabát. Tomáš Dušek. Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou. Kabát Tomáš Dušek Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou. Tyhle kabáty jsou už k nesehnání a cena bývá vysoká. Dost jsem za něj zaplatil,

Více

TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003

TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003 TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003 TMA SE SNÁŠÍ NA MĚSTO TAK TĚ PROSÍM BUĎ SE MNOU UPÍR KROUŽÍ KOLEM NÁS SCHOVEJ HLAVU POD POLŠTÁŘ ZKOUŠÍM TO DÁL R. ZKOUŠÍM TO DÁL DOTKOUT SE OBLAKŮ ZKOUŠÍM TO DÁL DOTKNOUT SE HVĚZD

Více

3. Kousky veršů (Poupata)

3. Kousky veršů (Poupata) 1. esta poslední kapky (Poupata) mi mi 1. Sklenici vína dolej nám, ó, Pane, mi mi dokud tam na dně něco zbejvá, Pane, nebudem vědět o těle, duše se vínem umeje, nebudem bdít a nebudem spát, ó, Pane. 2.

Více

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky.

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky. Neviditelnost Tomáš Dušek Byl jsem na kontrole. Našli mi v krvi zbytkový alkohol a špatný cholesterol. Ptal jsem se své doktorky, co to znamená. To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

Ano, které otevírá dveře

Ano, které otevírá dveře ČTVRTÝ PRINCIP Ano, které otevírá dveře Kdykoli objevím lidskou činnost, která funguje v praxi, okamžitě běžím k počítači, abych zjistil, jestli bude fungovat i teoreticky. typický ekonom Já jsem si řekla

Více

Arnon Grunberg četl na 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha povídku Vítej doma, kterou přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.

Arnon Grunberg četl na 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha povídku Vítej doma, kterou přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková. Festival 2015 Autoři Arnon Grunberg: Vítej doma Arnon Grunberg: Vítej doma Arnon Grunberg četl na 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha povídku Vítej doma, kterou přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.

Více

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007 OSTRUZINY.cz Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007 1. Dole...nahoře (od LUKiO) 2. Tajemství (od Zorik von Masimo) 3. Linnéa (od otazník) 4. Dopravní modlitbička (od Lizzzie) 5. Definice lásky (od

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý.

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý. Dnes ráno se mi vstává líp. Hlava mě nebolí a dokonce se mi už ani nemotá. Jsem desátý den po otřesu mozku a stále špatně spím. V nákupním centru nás s dcerou napadl cizí vyšinutý chlap a poranil mi krční

Více

Kdo by si v obchodě vybral shnilý pomeranč nebo banán namísto zdravého? Kdo by si koupil nakřáplé vajíčko nebo prasklý hrnek? Vždycky raději sáhnu vedle a vezmu si to lepší. A je to tak správně, je to

Více

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska. Byla to láska Kytička milostné poezie Obsah: Když jsem byla hodně malá Pomalu vrůstám do tebe Kdybych to dovedl Byla to láska Magdaléna Štěpán Křivánek GRANO SALIS NETWORK 2004 www.granosalis.cz Když jsem

Více

připadám si v tu chvíli a na tom místě zcela nepatřičně

připadám si v tu chvíli a na tom místě zcela nepatřičně Dýchání Petr Mezihorák na rozjezd tma lisuje obrazy zvýrazňuje hrany půlnoční štěkot psa virtuos v oboru ticha připadám si v tu chvíli a na tom místě zcela nepatřičně jako štěkot psa struktura odpoledne

Více

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda a věděl proč. Levou zadní tlapku měl malou a hubenou, vypadala spíš jako uschlý vrbový lístek než jako pořádná myší noha, a tak si každou cestu musel předem

Více

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM ČTVRTÁ ITERACE Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM HLAVNÍ CESTA Do střechy elektromobilu bubnoval déšť. Tim cítil, jak ho brýle pro noční vidění nepříjemně tlačí do čela.

Více

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš.

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš. Měsíc Do kluků jídlo doslova padalo. Jednak měli hlad jako vlci, ale také se už nemohli dočkat, až začnou pozorovat. Sotva dojedli poslední sousto, poprosili tatínka, aby jim dalekohled vynesl na zahradu.

Více

14 16 KH-57-03-297 -CS-C

14 16 KH-57-03-297 -CS-C 14 16 KH-57-03-297-CS-C Vy krásné vlaštovky! Evropská komise Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k

Více

Čekám svůj den. 1. Pěší pták (M. David / P. Vrba) 2. Můžeš lhát ( P. Krejča / P. Vrba) 3. Můra (P. Janda / P. Vrba)

Čekám svůj den. 1. Pěší pták (M. David / P. Vrba) 2. Můžeš lhát ( P. Krejča / P. Vrba) 3. Můra (P. Janda / P. Vrba) Čekám svůj den 1. Pěší pták (M. David / P. Vrba) 2. Můžeš lhát ( P. Krejča / P. Vrba) 3. Můra (P. Janda / P. Vrba) 4. Čekám svůj den (P. Krejča / P. Vrba) 5. Nic víc (P. Janda / P. Vrba) 6. Na háku (M.

Více

1. kapitola. Najednou se odněkud přiřítil chlapec, o něco málo starší, než já. Co tu děláš? zeptal se překvapeně.

1. kapitola. Najednou se odněkud přiřítil chlapec, o něco málo starší, než já. Co tu děláš? zeptal se překvapeně. 1. kapitola Muselo se něco stát! Tohle přece není normální! víří mi hlavou. Okolo mě jezdily tanky a motorky. Co se to děje? Náhle mi hlavou bleskla strašlivá myšlenka: ocitla jsem se v minulosti. Ano,

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

Název aktivity Deník malého poseroutky 1

Název aktivity Deník malého poseroutky 1 Název aktivity Deník malého poseroutky 1 Projekt Čtenář Úroveň čtenáře Čtenář-objevitel Dovednost Popis dovednosti Forma aktivity Časová dotace Zhodnocení textu Žák si všímá, jakým způsobem je text vystavěn,

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti.

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti. Kapitola 1 Už to máš? zeptala se Olivia Abbottová mámy. Olivii se konečně podařilo přimět tátu, aby si dal pauzu od svého pravidelného úterního maratonu tai-či tím, že mu zatřepala pompony přímo před obličejem,

Více

Máme únor, a tak. Orgie.

Máme únor, a tak. Orgie. 50 FOTOVIDEO ÚNOR 2015 PRAXE / Máme únor, a tak Orgie. PETR JAN JURAČKA www.juracka.eu juracka@natur.cuni.cz www.facebook.com/petrjanjuracka Ne, nebudu se na ty fotky koukat. Zaplatit si zájezd do Afriky,

Více

Fantastický Svět Pana Kaňky

Fantastický Svět Pana Kaňky Fantastický Svět Pana Kaňky Adam Nehůdka je chlapec, jenž velmi rád četl knížky. Doma a ve škole se mu nikdy nic nedařilo, a tak byl poslán do Akademie pana Kaňky. Chodili tam chlapci, jejichž jména začínala

Více

Den kdy se vrátí láska k nám

Den kdy se vrátí láska k nám Den kdy se vrátí láska k nám obsazení: Tereza Petra Göbelová Petra Tereza Agelová 1. scéna pohoda Proslov DJ karaoke party hard repertoár Podvod, Holky z naší školky, Pohoda, Den kdy se vrátí láska k nám

Více

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu.

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu. z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu. Táhání fotki z albumu. DŮLEŽITÉ: V CELÉM FILMU NENÍ ŽÁDNÝ DIALOG. Jenom

Více

Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu

Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu 3 Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu nacvičoval větu: Mám rakovinu mozku, došel jsem k názoru,

Více

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění B a r b o r a L í p o v á Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění 1999 2009 Barbora Lípová,

Více

Nemáte Žádné Reference?

Nemáte Žádné Reference? Nemáte Žádné Reference? Pak mám pro vás dobrou zprávu. Každý začíná s tím, že žádné nemá. Všichni ale musíme odněkud začít. Z vlastní zkušenosti se mi nesčetněkrát potvrdilo, že když umístíte reference,

Více

Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy.

Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy. Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy. Nedokázala jsem si představit život bez ní a to i přesto, že

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5 Klasické pohádky Medvídek Pú Page 1/5 Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak,

Více

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal.

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal. Pod Kingstonem Mobil hlasitě zapípal. Jsou lidé, které zapípání mobilu dokáže vážně vyvést z míry. Mohou pak začít splašeně pobíhat, křičet, ohrožovat všechno a všechny ve svém dosahu. Jiní zase začnou

Více

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Silvester Lavrík Zu česi, čítajte svazek 8 Silvester Lavrík Zu U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w.

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ LAURA MARX FITZGERALDOVÁ Poklekl ke mně a rukama zacákanýma od barev sevřel má ramena. Není kouzelná. Je dost těžké tuhle sklenici naplnit. Je těžké ty peníze vydělat a ještě těžší je uchovat. Přesunul

Více

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat,

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, opustit všechny své kamarády a začít chodit do nové školy.

Více

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej..." Já:,,A jak ale mohl vzít roha?"

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej... Já:,,A jak ale mohl vzít roha? 2. Kapitola - Útěk,,Pink..probuď se!!" Já:,,Ehh...coo?? Nazdar Kurte.." Kurt:,,Pink, máme problém..pamatuješ na toho včerejšího návštěvníka?" Já:,,Na toho se nedá zapomenout...*zíív*" Kurt:,,Výborně..je

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

9. Tøi støelecké terèe

9. Tøi støelecké terèe 9. Tøi støelecké terèe Zoltov Tak už maluješ, holoubku? Kupecký Jako støelecké terèe se to snad hodí. Zoltov Oho, nahá žena vystupuje z vany! Jsi chlapík! Chlapík! Ptal ses, jestli je Petr na mužské. Není.

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

VÝPRAVA DO NEZNÁMA Dnešní den je pro myší kluky Otíka a Tomíka opravdu výjimečný. Čeká je výprava do neznáma a půjdou úplně, ale úplně sami. Buďte opatrní, nabádal je táta, když se rozcházeli v předsíni

Více

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se.

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se. Kapitola 1 Nesnášíte učení? STOP Určitě valná část z vás, která otevřela tuto knihu, se potýká s problém jak se lépe učit. Sedíte nad knížkou hodiny, ale do hlavy nenacpete nic. Díváte se na písmenka,

Více

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva 10. Omluva Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz Podívej, kdo sem jde, upozornil Štefan přítele. Ten se napřímil a pohlédl k cestě. Po ní pomalu přicházel Viktor. No, ty lenochu, zasmál se mu Gimo naproti, když

Více

Soused konečně otevřel dveře a řekl, aby byl zticha a nebudil mu děti: Dám ti třeba i dva chleby, jen rychle zase jdi!

Soused konečně otevřel dveře a řekl, aby byl zticha a nebudil mu děti: Dám ti třeba i dva chleby, jen rychle zase jdi! JEŽÍŠ UČITEL Když začal Ježíš kázat, učil lidi, co mají dělat, aby byli dobří, a aby jim za to Pán Bůh žehnal. Říkal lidem: Máte v nebi dobrého Otce. Mějte ho rádi a takto se k němu modlete: Otče náš,

Více

Jak ho oblékli -12- -13-

Jak ho oblékli -12- -13- Protože něco takovýho jsi ještě neviděl čert, kterýho sem poslali z pekla za trest, že prej když je dobrák, tak že mezi ně nepatří, že je pro peklo nepoužitelnej, směje se Melichárek, celý v černém starodávném

Více

Trik. Pak ses probudil a vzpomněl si, kde jsi.

Trik. Pak ses probudil a vzpomněl si, kde jsi. Část první Trik Trik Ty dvě děti, chlapci, seděly těsně vedle sebe, zmáčknuté k sobě velkými opěrkami starého křesla. Ty jsi byl ten vpravo. Teplo druhého chlapce bylo tak blízké, přesouval pohled od

Více

duly. Mohutná loď se naklonila na stranu, jako by jí zmítala bouře. Z paluby se ozývaly hlasité povely a pobíhaly po ní temné postavy, rozčileně

duly. Mohutná loď se naklonila na stranu, jako by jí zmítala bouře. Z paluby se ozývaly hlasité povely a pobíhaly po ní temné postavy, rozčileně DUCH? Z temného moře se vynořila plachetnice se třemi stěžni. Plachty měla svěšené a trup hluboko ponořený, jako by byla naložená těžkým nákladem. Na středním a nejvyšším stěžni vlála malá černá vlajka.

Více

Ježibaba: Čert: Vodník: Princ Král. Kašpárek: Princezna. les, smrk komnata podhradí, smrk. Kašpárek, ježibaba (princezna), vodník, čert

Ježibaba: Čert: Vodník: Princ Král. Kašpárek: Princezna. les, smrk komnata podhradí, smrk. Kašpárek, ježibaba (princezna), vodník, čert Ježibaba Čert Vodník Princ Král Kašpárek Princezna les, smrk komnata podhradí, smrk Kašpárek, ježibaba (princezna), vodník, čert Děti! Taky jste si všimly, že většina pohádek je o krásných princeznách

Více

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI 1 NA CHALUPU, KAM NECHCI Za výzo jsem dostal od mámy a Richarda Nintendo. Chtěl jsem ho nechat doma, aby bylo jasný, že si mě za dárek, i když je suprovej, nemůžou koupit. Stejně to vymyslel on, mamka

Více

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček.

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. JE Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. Je taková rozkoš, že se trestáš za umění, když umění je hříchem. Je takové mlčení,

Více

Kaštan zavrtí ocáskem a vděčně Adélce olízne dlaň. Pak vzrušeně zavětří a odběhne do křoví. Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm šmejdí

Kaštan zavrtí ocáskem a vděčně Adélce olízne dlaň. Pak vzrušeně zavětří a odběhne do křoví. Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm šmejdí 1. Kaštan je pes. Jezevčík. Má dlouhé tělo a krátké nohy. A štěká. Haf, haf, volá na Adélku. Adélka není pes. Adélka je holka. Má dlouhé hnědé vlasy a legračně pihovatý pršáček. Sehne se ke Kaštanovi a

Více

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Pravidla přátelství Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Original title: Código amistad Copyright 2015 Disney Enterprises, Inc. Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00

Více

Chaloupka. Blbe, sotva jsem zabrala a ty tu děláš takovej randál.

Chaloupka. Blbe, sotva jsem zabrala a ty tu děláš takovej randál. Chaloupka Ten les je nějakej divnej. A že jsem už lesů prošel dost. Lesy jsou různý. Hustý, řídký, tmavý, smíšený, smrkový, borový, nebo třeba zabordelený. Tenhle ne. Tenhle je prostě divnej. Takovej tichej.

Více

Paprsky světla létají úžasnou rychlostí. Když dorazí do našich očí, donesou

Paprsky světla létají úžasnou rychlostí. Když dorazí do našich očí, donesou SVĚTLO Paprsky světla létají úžasnou rychlostí. Když dorazí do našich očí, donesou nám mnoho informací o věcech kolem nás. Vlastnosti světla mohou být ukázány na celé řadě zajímavých pokusů. Uvidíš svíčku?

Více

Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: Mám teď nápad!

Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: Mám teď nápad! Chór modlitby Libor se vrací ze školy domů kvůli fotografickému kroužku později než obvykle. A k tomu ještě pomaleji než včera, kdy měl v žákovské knížce poznámku. Dnes ho tíží třídní důtka. Rodiče se

Více

Spasení z milosti a služba z lásky, část 1. strana 1

Spasení z milosti a služba z lásky, část 1. strana 1 Spasení z milosti a služba z lásky, část 1. strana 1 Spasení - záchrana, smíření s Bohem, věčný život máme jistotu, že jsme spasení? Nevědět, mít nejistotu, jestli jsem spasen je hrozné. Bůh to ví, a proto

Více

Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí

Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí Plánuješ něco na víkend? ptal se mě Mario. Ehm něco s tebou? zeptala jsem se s úsměvem, protože mi došlo, že on něco plánuje. Přesně, usmál se, napadlo mě, že bychom

Více

Ovládni svou konkurenci. Jak se stát jasnou volbou v očích tvých zákazníků?

Ovládni svou konkurenci. Jak se stát jasnou volbou v očích tvých zákazníků? Ovládni svou konkurenci Jak se stát jasnou volbou v očích tvých zákazníků? Jak získat zákazníky tvé konkurence i když je už zavedená a ty teprve začínáš? 2 Udělej svou konkurenci nezajímavou Když začínáš

Více

Asi každý z nás poznal jistou formu psychické bolesti. Ta má mě však oslabovala každým dnem už po několik měsíců.

Asi každý z nás poznal jistou formu psychické bolesti. Ta má mě však oslabovala každým dnem už po několik měsíců. Asi každý z nás poznal jistou formu psychické bolesti. Ta má mě však oslabovala každým dnem už po několik měsíců. Dívat se na muže, kterého milujete, jak sedí na druhé straně stolu, se slzami v očích a

Více