KONCERTNÍ A GRAMOFONOVÁ DRAMATURGIE ČESKÉ FILHARMONIE V LETECH V KONTEXTU DOBOVÉHO HUDEBNÍHO ŽIVOTA

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Milena Němečková KONCERTNÍ A GRAMOFONOVÁ DRAMATURGIE ČESKÉ FILHARMONIE V LETECH V KONTEXTU DOBOVÉHO HUDEBNÍHO ŽIVOTA diplomová práce vedoucí práce: prof. PhDr. MgA. Milan Slavický oponent: Doc. Mgr. Eduard Douša Ph.D. Praha 2007

2 Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a použila pouze uvedených pramenů a literatury. Milena Němečková - 2 -

3 Souhlasím, aby byla práce půjčována ke studijním účelům

4 Dovoluji si poděkovat profesoru PhDr. MgA. Milanu Slavickému za cenné rady, připomínky a trpělivost při vedení této diplomové práce. Rovněž bych chtěla poděkovat Mgr. Pavlíně Landové, jejíž vstřícnost mě provázela studiem pramenů v archivu České filharmonie

5 Obsah 1. Úvod Základní literatura Repertoár České filharmonie v letech Metodika analýzy repertoáru Období Sezóna 1947/ Sezóna 1948/ Sezóna 1949/ Sezóna 1950/ Sezóna 1951/ Sezóna 1952/ Sezóna 1953/ Sezóna 1954/ Sezóna 1955/ Shrnutí Období Sezóna 1956/ Sezóna 1957/ Sezóna 1958/ Sezóna 1959/ Sezóna 1960/ Sezóna 1961/ Sezóna 1962/ Sezóna 1963/ Sezóna 1964/ Sezóna 1965/ Sezóna 1966/ Sezóna 1967/ Shrnutí Nahrávky České filharmonie Shrnutí Recepce koncertů České filharmonie v období v československém tisku Období Období Shrnutí Repertoár Státní filharmonie Brno v období Závěr Seznam použité literatury Přílohy Tabulky podle četnosti provedení děl skladatelů - rozdělení na autory domácí a zahraniční provenience Rozčlenění repertoáru podle zastoupení jednotlivých období - grafické znázornění Celkový přehled repertoáru České filharmonie v letech

6 1. ÚVOD Historická kapitola orchestru České filharmonie, kterou se zabývá tato práce, začíná už v roce V říjnu tohoto roku podepsal Edvard Beneš Dekret prezidenta republiky č. 129 o zestátnění České filharmonie. Od této chvíle hradí náklady na provoz orchestru stát a České filharmonii se tak dostává stálé jistoty finančního zabezpečení. K dalšímu významnému zlomu došlo v roce 1948, několik měsíců po únorovém komunistickém puči tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík odchází do emigrace. V sezóně se vedení ujal Václav Neumann, 20. října 1950 byl na místo šéfdirigenta jmenován Karel Ančerl, který na tomto místě setrval až do roku 1968, kdy také on zvolil odchod do zahraničí. Jak je na první pohled zřejmé, historie orchestru svými mezníky do značné míry odráží společensko-politický vývoj v tehdejším Československu a jeho zásadní přelomy. Proto má svou logiku vymezit období, které nás bude zajímat, roky S výjimkou prvních dvou let vyplňuje tuto etapu vedení Karla Ančerla. Literatura se shoduje, že Ančerlovým hlavním přínosem bylo proniknutí orchestru na mezinárodní pódia a repertoárové oživení především z okruhu skladatelů 1. poloviny 20. století, z okruhu skladatelů moderny. Dodejme, že tehdy se ve většině jednalo o skladatele žijící. Celá Ančerlova éra se odehrávala v dobách nejtužšího komunistického režimu a tak nelze vývoj orchestru sledovat bez pozadí obecně historického, bez ohledu na tendence dobové kulturní politiky. Hlavní otázkou, která je položena v prvním oddílu této práce, je charakter dramaturgie orchestru, její vývoj a dopady na její složení ze strany oficiální kulturní politiky. Aneb do jaké míry, jakým způsobem a jak dlouho se tyto vlivy v činnosti ČF projevovaly. K tématu Česká filharmonie v době komunistického režimu sice již bylo mnohé řečeno, obraz tohoto období je však většinou nahlížen přes osobnosti jednotlivých dirigentů se zaměřením na jejich umělecký profil. V jiném případě se jedná o texty, jejichž rozsah i povaha je směřují spíše k literatuře popularizačního typu. Oba způsoby reflexe však volí poněkud jednostranný pohled, v němž se soustřeďují výhradně na pozitivní stránky zkoumaného jevu. Proto myslím, že je na místě tvrzení vyslovená dříve jinými autory zpřesnit na základě podrobných analýz repertoáru. Vývojové tendence ve skladbě repertoáru lze najít poměrně podrobně popsané v literatuře svou dobou vzniku spadající před rok 1989, jejichž vypovídací hodnota je tak přinejmenším sporná vlivem ideologicky deformovaného obrazu celé problematiky. Tato skutečnost je pro autorku dalším důvodem pro zaujmutí vlastního stanoviska. Cílem této kapitoly není rekonstrukce dějin České filharmonie vymezeného období, ale zaměření určitých tendencí, charakteristických pro tu či onu dílčí etapu

7 Kromě vztahů a vzájemných vlivů mezi orchestrem a režimem je nutné také vzít v potaz třetí stranu, která je s existencí každého hudebního tělesa nedílně spojena, a sice publikum či hudební veřejnost. Tato strana bude v mé práci zastoupena kapitolou věnovanou recepci tehdejší činnosti orchestru v dobovém tisku. Tento úhel pohledu dle mého názoru dobře vystihuje minimálně dva aspekty související problematiky. Analýza dobového tisku prozrazuje jednak míru prosazování požadavků režimu na kulturní oblast v praxi hlavně prosazování socialistického realismu jako jediného možného stylového paradigmatu. Na druhou stranu dobře vystihuje mediální obraz, který tvořil součást hudebního či obecně kulturního prostředí, tak jak byl předkládán veřejnosti s jeho proměnami v čase. Cíl této práce spatřuji v rozšíření a zpřesnění obrysů, které doposud vyvstávají ve vymezené etapě historie České filharmonie a stejně tak by měla přispět alespoň malým dílem ke snaze zmapovat dějiny Československa v období vlády komunistického režimu

8 2. ZÁKLADNÍ LITERATURA Nejucelenější a informačně nejbohatší pojednání vztahující se k orchestru České filharmonie v období pochází z pera Václava Holzknechta - Česká filharmonie. Příběh orchestru. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v roce 1963, však nepokrývá celé vymezené období. V každé sezóně jsou zde uvedeny nejvýraznější koncerty a jejich programy, interpreti, celkový charakter sezóny. Vzhledem k době vydání ale nelze přijmout hledisko výběru významných událostí a interpretaci některých jevů. Fakta zde prezentovaná při srovnání s literaturou po roce 1989 obstojí, nicméně v rovině Holzknechtových vývodů a hodnocení vyžaduje tato publikace velmi obezřetný přístup. Nejnovější příspěvek ke sledovanému tématu představuje kniha Česká filharmonie 100 plus 10 autorky Yvetty Koláčkové a kolektivu. V oblasti repertoáru poměrně stručně charakterizuje hlavní linie po delších časových úsecích. Pokud se omezíme na využitelnost pro tuto práci - přináší soupis premiér za celou dobu trvání orchestru (řazený abecedně podle autorů). Kniha Karla Mlejnka Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru je strukturována podle jednotlivých dirigentů. Repertoár je zde pojednán jen v hrubých rysech, hlubší vzhled rozsah ani účel publikace neumožňují. Výroční brožura Česká filharmonie (k 75. výročí založení orchestru) klade důraz na repertoár orchestru. Jde ale spíše o informativní soupis, neboť skladatelé jsou řazeni podle abecedy, stejně jako u každého z nich soupis jeho děl (s datem prvního a posledního provedení). V takto řazeném soupisu nelze dost dobře sledovat vývoj dramaturgie v časovém průběhu. Stručný text věnovaný historii orchestru, který obsahuje informace dostupné i v mnoha jiných textech, obsahuje brožura Česká filharmonie vydaná k 70. výročí vzniku orchestru. Portrét Karel Ančerl od Karla Šroma kromě zevrubného životopisu velmi podrobně a zasvěceně popisuje různé stránky Ančerlovy osobnosti, a to především v souvislosti s rolí dirigenta. Jistou pozornost tu autor logicky věnuje České filharmonii v období Ančerlova vedení především charakteristice hlavních principů dirigentovy práce s orchestrem a repertoárovými dominantami. Na závěr publikace obsahuje soupis Ančerlových domácích i zahraničních nahrávek do roku Tato kapitola přináší pouze základní literaturu, která byla pro dané téma využitelná. Úplný soupis včetně publikací obecně historických je připojen v závěru

9 3. REPERTOÁR ČESKÉ FILHARMONIE V LETECH Jako základní informační zdroj ohledně repertoáru orchestru v daném časovém rozmezí sloužila pro tuto práci databáze, která je k dispozici v elektronické podobě v archivu České filharmonie 1. Tento soupis poskytuje informace týkající se data a místa konání jednotlivých koncertů, včetně úplného programu a obsazení. Pokud se koncert konal k nějaké speciální příležitosti nebo skladba byla uvedena v premiéře, jsou zde tyto informace zaznamenány Metodika analýzy repertoáru Množství repertoáru, který orchestr nastudoval a provedl ve vymezeném období , vyžadovalo po rozdělení do jednotlivých sezón další, podrobnější způsob rozčlenění. Při provádění rozboru repertoáru s cílem získat z jeho soupisu určitější obraz lze brát v úvahu celou řadu hledisek. Jako podle mého názoru nejefektivnější jsem vyčlenila následující způsoby rozdělení: vyhodnocení podle četnosti provádění děl skladatele Jednu z možností analýzy jistě představuje soupis autorů, kteří byli do té které sezóny zařazeni. Vyšší výpovědní hodnotu však poskytne způsob, při kterém čísla uvedená v přiložených tabulkách navíc reprezentují počet provedení děl skladatele v konkrétní sezóně - každý bod odpovídá každému uvedení autora v programu koncertu. Lze sice namítnout, že takový postup může být do jisté míry problematický např. jeden bod může být skladateli přičten za cyklus symfonických básní, další pak jen za jednu z těchto symfonických básní - nicméně pro základní přehled, myslím, není třeba postup dále komplikovat. rozdělení na skladby autorů domácí provenience a zahraničních Tato kategorie vyhodnocuje poměr tvůrců českých resp. československých a zahraničních a komentuje pořadí nejčastěji uváděných autorů v obou skupinách. 1 adresa: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1-9 -

10 zastoupení autorů (resp. jejich děl) podle historických období Také toto hledisko se podílí na užším vhledu do struktury programů tělesa v jednotlivých sezónách. Počet provedení konkrétního autora získaný z databáze repertoáru je zařazen do odpovídajícího stylového období. Výsledkem je procentuální zastoupení těchto období v rozsahu sezóny. Rámcově jsou jednotlivé položky vymezeny takto: - období předklasické s horní hranicí úmrtí skladatele v roce období klasicismu s horní hranicí úmrtí skladatele v roce období 19. století s horní hranicí úmrtí skladatele v roce období po roce žijící skladatelé Tímto způsobem vymezené kategorie ovšem neplatí absolutně, při zařazování jednotlivých osobností zde dochází k logickým přesahům v obou časových směrech, např.: Čajkovskij ( 1893), Brahms ( 1897), Fibich ( 1900) nebo Dvořák ( 1904) spadají do období 19. st. rozdělení žijících skladatelů podle tehdejšího vymezení na země východního a západního bloku Rozčlenění soudobých autorů podle tohoto kritéria a další, hlubší analýza by měly alespoň do jisté míry přispět k získání představy o míře politického vlivu na toto konkrétní těleso potažmo na sféru hudebního umění, o schopnosti a ochotě prosazovat v programové koncepci hledisko kvalitativní před požadavky oficiální kulturní politiky. přehled děl, která Česká filharmonie provedla v konkrétní sezóně jako premiéru Také charakter a množství premiérovaných děl v konkrétní sezóně prozrazují převládající tendence v dramaturgii orchestru. Spolupráce orchestru se Svazem československých skladatelů (dále jen SČS) pak potvrzuje provázanost a nepropustnost systému, kterým muselo každé dílo aspirující na uvedení nevyhnutelně projít

11 3.2. Období Sezóna 1947/1948 Od 13. září 1947 do 5. července 1948 uskutečnila Česká filharmonie 83 koncerty. Z celkového počtu jich proběhlo 59 v Praze, 15 koncertů orchestr odehrál v dalších českých městech: v březnu 1948 tři koncerty v Plzni, koncem dubna po dvou koncertech v České Lípě a v Jablonci nad Nisou. Koncem června vyjíždí orchestr na domácí zájezd po jižních Čechách (Český Krumlov, Sezimovo Ústí, Tábor, Sušice). Po dvou koncertech v Plzni uzavírají sezónu tři koncerty pro všesokolský slet v Praze. Jedinou zahraniční cestou, kterou v této sezóně Česká filharmonie podnikla, byl v posledních říjnových dnech zájezd do Polska (celkem 9 koncertů v Katowicích, Krakově, Lodži, Varšavě a Poznani). Základ sezóny tvořily dvě řady abonentního cyklu - každý z programů byl jednou reprízován. Proběhla řada koncertů mimořádných včetně příležitostných vystoupení 2. Od roku 1946 se těleso každoročně podílelo na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. V sezóně 1947/1948 se v programu koncertů nejčastěji vyskytuje Antonín Dvořák (40 provedení). Mezi uvedenými skladbami převažují velkou většinou Slovanské tance, ať obě kompletní řady nebo v různých výběrech. Do repertoáru je orchestr zařazoval obvykle při zájezdech (v této sezóně po Československu, ve výběru zazněly i na všech koncertech polského turné) a na koncertech v závodech (pro zaměstnance podniků vystoupil orchestr v této sezóně celkem 7x). Po dvou provedeních lze zaznamenat u symfonií č. 6 3 a č. 9, předeher V přírodě, Karneval a Othello. Václav Talich s orchestrem 2x provedl Českou suitu a Symfonické variace, jednou v této sezóně zazněl houslový koncert. V rámci Pražského jara orchestr zrealizoval dvě provedení oratoria Svatá Ludmila. S počtem 37 provedení následuje Bedřich Smetana. Jeho Má vlast měla v repertoáru orchestru podobné využití jako Dvořákovy Slovanské tance na zájezdech, na koncertech v podnicích, navíc také při slavnostních příležitostech 4 (v úplném provedení i ve výběru) koncert na paměť 10. výročí úmrtí prezidenta Masaryka, slavnostní koncert pro Radu československých žen, mimořádný koncert k 60. narozeninám E. Axmana, koncert pro Společnost pro znovuvybudování Emauz, mimořádný koncert k 50. narozeninám Jaroslava Řídkého, slavnostní koncert ke 30. výročí VŘSR, novinkový koncert Přítomnosti, slavnostní koncert k 70. narozeninám Zdeňka Nejedlého, mimořádný koncert pro Svaz národní revoluce, mimořádný koncert nových českých skladeb, slavnostní koncert k 60. výročí založení Klubu českých turistů, slavnostní koncert dar Sjezdu národní kultury, slavnostní koncert na paměť Jana Masaryka, a slavnostní koncert ve prospěch znovuvybudování Varšavské filharmonie, 1., 4. a koncerty k všesokolskému sletu 3 na svých dvou koncertech ji ve Dvořákově síni uvedl Václav Talich 4 např. koncert pro znovuvybudování Emauz, mimořádný koncert pro Svaz národní revoluce, slavnostní koncert k 60. výročí založení Klubu českých turistů

12 Kromě tohoto opusu byly do dramaturgie sezóny zařazeny ze Smetanovy tvorby už jen Pražský karneval a předehry k operám Prodaná nevěsta a Libuše. Celkem 13x se v koncertních programech orchestru objevuje jméno Josefa Suka, nejčastěji vedle Meditace na staročeský chorál Sv. Václave, suity Pohádka a symfonické básně Praga. Vítězslav Novák je zastoupen 11x, zazněly Slovácká suita, Jihočeská suita a symfonická báseň Toman a lesní panna. Celkový počet provedení skladeb Bohuslava Martinů zahrnuje symfonii č. 4 (5 provedení na turné v Polsku, jednou zazněla v Praze a jednou v Plzni). Stejný počet provedení jako u V. Nováka vykazují díla L. v. Beethovena (po dvou provedeních symfonie č. 5 a č. 7, dva koncerty z díla skladatele dirigoval v rámci Pražského jara Erich Kleiber: symfonie č. 1 a č. 3 a předehra Egmont). Z díla P. I. Čajkovského (celkem 9 provedení) hrál orchestr 4x symfonii č. 6, pro Pražské jaro toho roku připravil sovětský dirigent Alexandr Ivanov dva koncerty s Čajkovského symfonií č. 5, klavírním koncertem b moll a Italským capricciem. Prvními čtyřmi nejhojněji uváděnými autory v této sezóně jsou tedy A. Dvořák, B. Smetana, J. Suk, V. Novák. V první desítce pak následují L. v. Beethoven, P. I. Čajkovskij, B. Martinů, W. A. Mozart, J. Řídký a J. Maklakiewicz. Jak již bylo řečeno, Martinů čtvrtá symfonie se hrála hlavně na turné v Polsku. Na polském turné také zaznělo scherzo ze symfonie č. 5 Jaroslava Řídkého. Počet provedení Řídkého skladeb v této sezóně dále zvyšuje listopadový mimořádný koncert k 50. narozeninám autora. Všechna provedení ouvertury Pražská Poláka Jana Maklakiewicze se odehrála na polském turné. Zvláště díky MHF Pražské jaro patří mezi častěji uváděné autory L. Janáček. K vyššímu počtu provedených Janáčkových děl jistě přispěla skutečnost, že v roce 1948 uplynulo 30 let od skladatelova úmrtí. Z hlediska počtu převažují v dramaturgii sezóny autoři zahraniční (51) nad domácími (35), v různých poměrech pak tato převaha platí i pro další sezóny. Z hlediska počtu provedení je tomu naopak celkem 159 provedení děl autorů českých, 103 provedení děl autorů zahraničních. V obou skupinách skladatelů převažují ti, kteří se na programu sezóny objevili pouze jednou. S tím souvisí i fakt, že v porovnání se sezónami následujícími je počet zařazených autorů mimořádně vysoký a to hlavně přičiněním skladatelů žijících. Pokud povedeme dělící čáru mezi slovanskými autory a ostatními, první převažují v poměru 59 : 26. Viděno z hlediska zastoupení navržených historických období, zněla nejčastěji díla skladatelů 19. století. Na tomto procentu mají největší podíl Smetana a Dvořák, z jejich tvorby pak nejčastěji Má vlast a Slovanské tance. Nepoměrně různorodější bylo spektrum uváděných skladatelů tehdy soudobých jejich díla zaujímala v dramaturgii sezóny také velmi významné

13 místo. Z celkového počtu 85 autorů patřilo k tehdy žijícím 51. Na naprosté většině koncertů zazněla skladba jednoho nebo více žijících autorů. Z celkového počtu žijících autorů tvoří 45% skladatelé českoslovenští, 37% autoři dalších zemí východního bloku a 18% procent skladatelé zemí Západu (Itálie, Francie, USA a Německa). Výběr žijících autorů českých pokrýval generačně velmi široké spektrum od generace tehdejších osmdesátníků (J. B. Foerster), sedmdesátníků (V. Novák, O. Ostrčil), šedesátníky zastupovali E. Axman, V. Petrželka, B. Vomáčka, J. Křička, ke generaci narozené v 90. letech patřili B. Martinů, J. Řídký, J. Kvapil začátkem nového století se narodili F. Bartoš, V. Dobiáš, K. Janeček, M. Kabeláč, J. Seidel, E. Suchoň, A. Šatra, V. Vačkář. Jako nejmladší současní autoři byli zařazeni J. Kapr, R. Kubelík, Š. Lucký, J. Páleníček. Mezi zahraničními skladateli východního bloku mají největší podíl polští autoři, kteří byli uváděni na polském turné a na koncertě děl soudobých polských autorů v rámci Pražského jara 1948 (G. Bacewiczówna, A. Panufnik, T. Szeligowski ad.), dále Bulhaři (P. Vladigerov, F. Kutev ad.), Slováci (E. Suchoň), Chorvati (S. Šulek) a skladatelé SSSR (K. Karajev, A. Chačaturjan) - opět šlo především o koncerty PJ. Důvody pro zařazení jednotlivých autorů stále alespoň do určité míry sledovaly cíl představit publiku soudobou hudbu ve své rozmanitosti (což dokazují jména skladatelů ze západních zemí, která se později téměř nevyskytují Stravinskij, Hindemith, Milhaud, Piston, Copland). Skladatelé Prokofjev a Šostakovič jsou přes nestálou přízeň režimu zastoupeni víceméně po celé sledované období. V sezóně 1947/1948 bylo zrealizováno 8 premiér skladeb vesměs československých tvůrců. Většina z nich zazněla na novinkovém koncertě spolku pro komorní hudbu Přítomnost a na mimořádném koncertu nových českých skladeb. Výjimečnou událost představovala toho roku premiéra Klavírního koncertu č. 3 Daria Milhauda v rámci Pražského jara. Sezóna 1948/1949 se vyznačuje značnou šíří repertoáru, tzn. vysokým počtem uváděných autorů. V tomto celku převládají autoři, kteří byli uvedeni pouze jednou. Dramaturgie pak zřetelně odráží charakter poválečného období českých hudebních dějin. Jednak je zde vidět snaha o zesílení slovanské orientace kulturní politiky, na druhou stranu snaha o znovunavázání válkou zpřetrhaných mezinárodních kontaktů české hudby, a to i se západním světem. Mimořádný důraz se klade také na propagaci a podporu tvorby současných autorů jak domácích tak zahraničních

14 Sezóna 1948/1949 Od 3. září 1948 do 10. července 1949 uskutečnil orchestr České filharmonie 100 koncertů. Z toho jich proběhlo v Praze 68. V této sezóně se zvyšuje i počet koncertů mimopražských. Co se týče Československa, těleso vystupovalo jen ve městech českých a moravských, kam zajíždělo během celé sezóny. Za hranice republiky vyjeli filharmonikové opět jednou v NDR odehráli počátkem března po jednom koncertě v Drážďanech a v Lipsku. Na celkovém vyšším počtu koncertů se zčásti podílejí také časté příležitostné koncerty 5 mnohé z nich jsou uspořádány na objednávku nového režimu. Ideologický vliv v této sezóně postupně nabírá na intenzitě. K vystoupením, která byla určena dělníkům nejen pražských podniků, přibývají také tzv. kulturní brigády (koncerty pro ČKD Praha, pro KSČ a Lidové milice, pro MŠVU 6 ). Mimo abonentní řadu a koncerty v rámci MHF Pražské jaro probíhá v této sezóně také tzv. lidový cyklus 7, který ovšem k charakteristice lidovosti, tak byla chápána v prvních letech komunistického režimu, svou náročnou náplní neměl příliš blízko (v programech koncertů této řady se objevili dirigenti Carlo Garaguly, Carlo Zecchi, Otto Klemperer, klavírista Friedrich Gulda, své skladby dirigoval Arthur Honegger a další). Tomuto rozporu s představou oficiální kulturní politiky odpovídají i reakce v tisku, o kterých bude řeč dále. Z důvodu emigrace Rafaela Kubelíka dochází na šéfdirigentském postu v této sezóně ke změně v čele orchestru stojí od září 1948 Václav Neumann. Ze soupisu skladatelů uváděných v sezóně 1948/1949 vyplývá, že došlo k určitému zúžení repertoáru. Počet jak domácích tak zahraničních autorů se snižuje, přestože počet koncertů je v této sezóně proti minulé vyšší. Prohlubují se rozdíly mezi počtem uvedení často a méně často hraných skladatelů. Ubývá autorů, kteří se v programu sezóny objevili pouze jednou. Příčiny této změny spočívají jistě jednak v počátcích ideologického vlivu na výběr repertoáru, neméně důležitým faktorem byla ale náhlá, nepřipravená změna šéfdirigenta. Na první místo ve frekvenci provedení se v této sezóně dostávají díla B. Smetany (57 uvedení), naprosto převažuje Má vlast (opět v celku i ve výběru), několikrát zazněla předehra smuteční tryzna na paměť maršála Rybalka, koncert pro církev československou, 8. a koncert pro Svaz bojovníků za svobodu, mimořádný koncert k 50. narozeninám prof. P. Sádlo, slavnostní koncerty k 30. výročí vzniku ČSR, II. koncert k poctě prof. Karla Hoffmeistera, slavnostní koncert k 52. narozeninám Klementa Gottwalda, slavnostní večer k poctě narozenin generalissima Stalina, slavnostní koncert na paměť 75. výročí narození Josefa Suka, koncert ke slavnostnímu zasedání ÚV KSČ, lidový koncert ke 125. výročí narození B. Smetany, slavnostní koncert ke dni vítězství, tryzna za Jiřího Dimitrova (Georgi Dimitrov v poválečných letech předseda vlády Národní fronty v Bulharsku a v roce 1949 generální tajemník bulharské komunistické strany 6 Ministerstvo školství, věd a umění 7 takto jej nazývá V. Holzknecht v knize Česká filharmonie. Příběh orchestru, Praha 1963, s

15 k Prodané nevěstě a Česká píseň, na koncertě ke 125. výročí narození skladatele byly uvedeny tři švédské symfonické básně, slavnostní předehra D dur a scherzo z Triumfální symfonie. Mezi díly A. Dvořáka (53 provedení) se vedle Slovanských tanců nejčastěji vyskytovaly Karneval, Holoubek, symfonie č. 9 a violoncellový koncert. Dvořákovský repertoár se ale rozšířil o další skladby: Česká suita, Slovanská rapsodie, symfonie č. 5, č. 8. Následují L. v. Beethoven (19 provedení, hlavně symfonie č. 2-7), P. I. Čajkovskij (15 provedení, symfonie č. 4-6, klavírní a houslový koncert), J. Suk (14 provedení, převážně Pohádka, Zrání, Fantastické scherzo). Ve srovnání s minulou sezónou v dramaturgii orchestru výrazněji vzrostl počet provedení u Smetany, Dvořáka, Beethovena, Čajkovského, z frekventovaných autorů ještě uveďme Brahmse. Naopak určitý pokles zaznamenává dílo V. Nováka, B. Martinů 8, W. A. Mozarta, G. Mahlera, S. Prokofjeva, do sezóny nebyli mj. zařazeni M. Ravel nebo I. Stravinskij. Programy koncertů, kterými se orchestr podílel na MHF Pražské jaro, jsou podobně jako v předcházejícím roce soustředěny k autorům slovanským. Opět převažují skladatelé zahraniční (36/24), celkový počet provedení je opět vyšší u autorů českých (171/102). Jak už bylo řečeno, zatímco počet provedení (množství hudby, kterou orchestr v této sezóně nastudoval) se ve srovnání se sezónou 1947/1948 zvyšuje (260/273), opačnou tendenci má celkový počet autorů (85 v minulé sezóně, nyní 60). Při rozčlenění repertoáru podle historických období lze pozorovat rozdíly hlavně v objemu produkce období 19. století za výrazným nárůstem stojí především větší pozornost hudbě Smetanově (125. výročí narození), Dvořákově, Čajkovského, Brahmse. Ke zřetelnému úbytku dochází v oblasti produkce děl soudobých skladatelů (z 36% na 17%). Zatímco v minulé sezóně byla zařazena hudba 49 žijících autorů, nyní už je jich jen 20. Hudba československých autorů zaujímá v celku soudobé tvorby 57%, autoři zemí východního bloku (v této sezóně výhradně sovětští) 18% a ostatní 24%. Nejčastěji uváděným zahraničním žijícím autorem byl v této sezóně Arthur Honegger. Václav Neumann řídil 2x Honeggerův Pacific 231 na jednom z koncertů lidového cyklu 9, Jaroslav Krombholc uvedl 2x jeho Symfonii pro smyčce ledna 1949 se pak ve Dvořákově síni Rudolfina konal koncert Honeggerových děl za řízení autora s programem Preludium, fuga a postludium, Vítězný Horác a Král David (viz výše lidový cyklus ). V této sezóně premiérovala Česká filharmonie 5 děl československých tvůrců. Skladby zazněly v rámci mimořádných i abonentních koncertů, neboť koncerty spolku pro komorní 8 počet provedení Martinů děl je sice v této sezóně nižší, nicméně 23. března orchestr premiéroval Martinů Concertino pro violoncello a a

16 hudbu Přítomnost (tvorbu jeho členů těleso do té doby na speciálních koncertech publiku představovalo) se v sezóně 1948/1949 už nekonají 11. V porovnání se sezónou předchozí se počet premiér snížil. Hlavními změnami ve srovnání se sezónou předcházející je tedy snížení počtu uváděných autorů, a to zvláště soudobých, větší důraz na autory 19. století a výraznější podíl hudby skladatelů českých. V programech orchestru jsou ale stále přítomni autoři současného či nedávno minulého západního světa: A. Honegger, A. Berg, P. Hindemith, C. Debussy, A. Roussel Sezóna 1949/1950 Od do vystoupil orchestr České filharmonie na 78 koncertech. Kromě pražských sálů hrál v Mostě, Plzni, Kladně, Trenčianských Teplicích, Děčíně a městech západočeských lázní (Mariánské, Františkovy Lázně, Karlovy Vary). Mimo republiku vyjel pouze na tři koncerty do Maďarska (Szeged, Budapešť). Kromě abonentního cyklu a mimořádných koncertů proběhla i v této sezóně řada koncertů příležitostných: některé se vztahovaly k výročím v hudební oblasti 12, většinou ale oslavovaly výročí propagovaná režimem nebo doprovázely jiné oficiální akce 13. Také v této sezóně těleso splnilo několik uměleckých brigád 14. Koncerty tohoto druhu (mimo připomínek hudebních výročí) přinášely konkrétní repertoárový okruh. Jeho součástí byly části Smetanovy Mé vlasti, Dvořákovy Slovanské tance, několik děl Víta Nejedlého, P. I. Čajkovského, D. Šostakoviče, E. Schulhoffa, Z. Fibicha. K dispozici bylo také stále větší množství opusů vznikajících na nová témata, kterými tvůrci (ať už z jakýchkoli pohnutek) vyjadřovali svou loajalitu k režimu a hlásili se k principům socialistického realismu. V této sezóně byly provedeny Kantáta o Klementu Gottwaldovi od Vladimíra Sommera, Kantáta o Stalinovi Alexandra Vasiljeviče Alexandrova, kantátová trilogie Lidé bděte! od Jana Seidela, kantáta Stalinův rozkaz č. 268 od Václava Dobiáše na základě rozhodnutí valné hromady dne vplynula Přítomnost do Svazu československých skladatelů, faktickým důvodem byl tlak poúnorové kulturní politiky 12 koncert na paměť V. Nováka, slavnostní koncert ke 100. výročí úmrtí F. Chopina 13 slavnostní koncert k narozeninám K. Gottwalda, mimořádný koncert ke II. všeodborovému sjezdu, slavnostní koncert k výročí podepsání smlouvy se SSSR, koncert v rámci slavnostního zasedání ÚV KSČ na počest 70. narozenin J. V. Stalina, slavnostní koncert k 26. výročí úmrtí V. I. Lenina, mimořádný koncert v rámci oslav 130. výročí narození B. Němcové, slavnostní koncert ke dni Rudé armády, mimořádný koncert v rámci I. pracovního zasedání Svazu československých skladatelů 14 brigáda pro kulturní referenty pražských závodů, brigáda v Kladně v rámci manifestace za svobodu Španělska 15 toto dílo zaznělo mj. na zahajovacím koncertě Pražského jara

17 Celkový počet uváděných autorů zůstává v porovnání se sezónou minulou přibližně stejný. Klesá ale celkový počet provedení a tedy i počet koncertů v tomto období. Tento pokles se do jisté míry odráží v méně častém provozování hudby Smetanovy a Dvořákovy, které dosahovalo v sezóně minulé enormních hodnot a bylo zaměřeno jen na několik málo děl. Častěji než v předchozí sezóně zněla hudba Fibichova, Suchoňova, Nejedlého, Seidla a Schulhoffa právě tato jména se obvykle vyskytují na programech koncertů k oficiálním příležitostem. Naopak daleko méně se hrají díla J. Suka. Mírný pokles vykazují také nejvyšší hodnoty provádění u zahraničních autorů (zvl. Beethoven, Čajkovskij). Mezi zahraničními autory se v této sezóně už neobjevují H. Berlioz, A. Roussel, A. Berg, G. Bizet nebo Ch.W. Gluck, soudobé autory ze západních zemí střídají žijící autoři ze Sovětského svazu nebo zemí východní Evropy (A. Chačaturjan, A. Balančivadze, M. Spisak, A. V. Alexandrov, B. Dvarionas, A. Arutjunjan). Stále ale zní hudba Hindemithova, vrací se díla Stravinského. Jisté obohacení ve skladatelském zastoupení i v množství uvedené hudby lze zaznamenat u barokních autorů (J. S. Bach, F. Couperin nebo A. Corelli). Koncert ke 100. výročí úmrtí výročí posouvá výše v žebříčku uváděných autorů F. Chopina. Vzhledem k tomu, že v tomto období mírně přibylo autorů zahraničních a mírně ubylo domácích, prohlubuje se rozdíl mezi těmito skupinami. Viděno z hlediska počtu provedení se ale obě skupiny vyrovnávají, neboť v minulých sezónách se hudba česká hrála mnohem častěji než díla cizích autorů. Procentuální rozčlenění podle historických období nevykazuje výraznější změny. K drobným přesunům dochází mezi kategoriemi 19. století (úbytek hudby Smetanovy, Dvořáka, Čajkovského), období po roce 1890 (nárůst díky Schulhoffovi, Nejedlému) a obdobím označovaným jako předklasické (zařazení Vivaldiho, únorový bachovský koncert). Jak už bylo řečeno, v této sezóně nejsou již tak výrazně zastoupeni Smetana, Dvořák, Suk, Čajkovskij, Beethoven; hraje se méně domácích, více zahraničních autorů; do popředí se začínají dostávat domácí skladatelé, kteří vyhovují dobovým požadavkům socialisticky orientované tvorby: Nejedlý, Seidel, Dobiáš, Schulhoff, větší podíl zaujímají také současní tvůrci ze zemí sovětského bloku. Mírně vzrůstá zájem o barokní hudbu 16. Jména Couperin, Corelli, Debussy, Rossini, Bruckner, Franck, Falla, Fauré, Dukas, Respighi se objevují jen na koncertech vedených zahraničními dirigenty převážně ze západních zemí: D. E. Ingelbrecht, J. Ferencsik, O. Klemperer, A. Pedrotti, F. Molinari. 16 K. Šejna řídil dvakrát Vivaldiho Čtvero ročních dob a jednou Händelův koncert pro kontrabas, V. Smetáček uvedl dvakrát Händlova Judu Makabejského, Couperinovy Les Dominos dirigoval D. E. Ingelbrecht, Corelliho Concerto grosso op. 6 č. 78 zařadil A. Pedrotti, pod taktovkou V. Guiho provedena Bachova Mše h moll, O. Klemperer řídil dvakrát Bachův Braniborský koncert č

18 Z celkového množství hudby, pod kterou byli v této sezóně podepsáni soudobí autoři, představují díla autorů československých podíl 50%, autoři zemí východní Evropy 40% a zbývajících 10 procent připadá na dva soudobé autory západních zemí Paula Hindemitha 17 a Igora Stravinského. Ve srovnání se sezónou minulou se zvyšuje počet žijících autorů ze zemí Východu, přesněji - větší prostor zde zaujímají skladatelé z SSSR (kromě nich je zde pouze jeden polský autor 18 ). V sezóně 1949/1950 provedl orchestr České filharmonie 4 premiéry. Na slavnostním koncertě k narozeninám Klementa Gottwalda zazněla poprvé Kantáta o Klementu Gottwaldovi Vladimíra Sommera. Lednový abonentní koncert představil pražskému publiku Symfonietu op. 40 Jaroslava Řídkého. V dubnu pak byly opět na abonentním koncertě provedeny Koncert pro violoncello P. Hindemitha (první provedení Hindemithovy skladby v Praze) a Symfonie č. 1 op. 31 Emila Hlobila. Kromě Hindemitha se jedná o díla tradicionalistického hudebního vyjadřování. První symfonie Emila Hlobila je podle autora publikace, věnované poválečnému vývoji symfonie v Československu, Jaromíra Havlíka dílo tradiční koncepce, které pojednává o aktuálních událostech soudobého dění v naší společnosti: o budovatelském elánu i bojovné radikálnosti ve všech směrech 19. Po formální stránce skladbě vyčítá zejména myšlenkovou nesourodost, zejména vlivem přetížení krajních vět tématickým materiálem. Sezóna 1949/1950 je první sezónou po završení reorganizačního procesu v tvůrčí oblasti hudebního života založením Svazu československých skladatelů května První období do roku 1953 probíhalo ve znamení úkolu plnit generální linie kulturní politiky, která se v tvůrčí činnosti zaměřila na prosazování doktríny socialistického realismu, v oblasti koncertního života na zařazování slovanských autorů a současných tvůrců ze zemí lidově demokratického tábora a demokratizaci kultury ve smyslu přivést umění za nejširšími vrstvami. Všechny tyto faktory se projevují i na existenci České filharmonie. Objevují se díla s novou tématikou (viz výše), v repertoáru postupně střídají autory západní skladatelé východního bloku. Požadovanou demokratizaci kultury orchestr uskutečňuje jednak koncerty pro dělníky v továrnách se stále se opakujícím programem, na druhou stranu podniká koncerty tzv. lidového cyklu, které si udržují vynikající úroveň března byl proveden poprvé v Praze Hindemithův Koncert pro violoncello (sólista Enrico Mainardi, řídil Jaroslav Vogel) 18 Michal Spisak 19 Jaromír Havlík: Česká symfonie , Praha 1989, s

19 Sezóna 1950/1951 Od do vystoupil orchestr České filharmonie na 70 koncertech. Z mimopražských měst hrál v Plzni, v polovině července pak uskutečnil turné po severočeských městech - Železný Brod, Sychrov, Turnov, Liberec, Náchod, Jičín, Hradec Králové (celkem 17 koncertů). Za hranice Československa filharmonikové nevyjeli. Hudební jubilea v této sezóně připomněly koncerty k 80. narozeninám V. Nováka, ke 100. výročí narození Z. Fibicha, další příležitostné koncerty se konaly ke dni čsl. armády, k 1. sjezdu obránců míru, ke 30. výročí vzniku KSČ, ke 100. výročí narození A. Jiráska. Česká filharmonie převzala v září 1950 patronát nad vyšší školou sociálně zdravotní několik koncertů bylo pořádáno právě pro tuto školu v rámci uměleckých brigád. K 20. říjnu 1950 se stal šéfdirigentem orchestru K. Ančerl. Počet uváděných českých skladatelů zůstává v této sezóně přibližně tentýž jako v sezóně minulé. Nejhranějším autorem sezóny je A. Dvořák do té doby obligátní Slovanské tance ustoupily symfoniím (č. 3, 6, 7, 8, 9), předehrám V přírodě, Husitská, Karneval, symfonickým básním Vodník, Holoubek, dále houslovému, klavírnímu a violoncellovému koncertu. Hlavní podíl na tomto rozšíření dvořákovského repertoáru mělo blížící se 110. výročí skladatelova narození (mj. z výhradně z Dvořákových děl bylo složeno zmíněné turné po severních Čechách). V tvorbě Smetanově stále převažuje Má vlast doplněná předehrou k opeře Prodaná nevěsta. Díky výročí se v této sezóně rozrostla také řada Fibichových skladeb: V podvečer, Vesna, Záboj, Slavoj a Luděk, Štědrý den, Jarní romance, symfonie č. 2. V soupisu autorů podle počtu provedení následují V. Novák, J. Cikker, J. A. Benda, P. Bořkovec, R. Karel, J. Kvapil a další. Narozdíl od loňské sezóny se v tomto období z častěji hraných skladatelů v dramaturgii neobjevili L. Janáček, B. Martinů. Jedním z koncertů přispěla České filharmonie na XII. přehlídku Svazu československých skladatelů (M. Krejčí, J. Tomášek, V. Sommer, J. Kalaš). Celkově se počet provedení děl českých autorů snížil (ze 118 na 100). Protože opět mírně vzrostly hodnoty u Dvořáka a Smetany, je zde větší podíl autorů, kteří jsou uvedeni pouze jednou. Znamená to tedy, že se opět stávají v programu dominantnější autoři na předních místech ve frekvenci uvádění. Co se týče skladatelů zahraničních přibývá hudby Beethovenovy, Čajkovského, Mozarta. Výrazněji se zvyšuje počet provedení děl B. Bartóka, M. P. Musorgského. Méně se dostává na program J. S. Bach, G. Verdi, F. Chopin 20 a D. Šostakovič. Vůbec se už neobjevili 20 loňský vysoký počet uvedení byl ale u tohoto autora ovlivněn výročím

20 C. Debussy, A. Bruckner, C. Franck, P. Dukas, G. Fauré, P. Hindemith, I. Stravinskij, A. Vivaldi. Výčet jmen, která ve srovnání s minulou sezónou chybějí, ovšem nemusí být vždy určující logicky dochází každou sezónu k určité obměně. Frekvenci autorů ve všech sledovaných sezónách hodlám upřesnit v závěrečném celkové srovnávací tabulce. Období předklasické vykazuje už po několik sezón standardní 2% (až na výkyv v sezóně minulé). U hudby klasicismu se hodnota zvyšuje díky častějšímu uvádění děl Beethovenových a Mozartových; dále zazněla díla Haydnova, polského autora Jana Stefaniho, J. A. Bendy a V. Kramáře. K vyššímu podílu období 19. století přispělo častější uvádění Dvořáka (zářijové výročí), Čajkovského. Z programu v této sezóně mizí jména Bruckner, Franck, Rossini, Schumann, nastupují Berlioz, Liszt, Borodin, Kalinikov. U období po roce 1890 zapříčinila snížené hodnoty absence Janáčka, Ostrčila, Schulhoffa, menší zájem o hudbu J. Suka, ze zahraničních autorů vypadli Debussy, Dukas, Fauré. V oblasti hudby soudobé se mírně zvyšuje množství provedené hudby, výrazně stoupl počet uváděných skladatelů. Ve srovnání s předchozí sezónou už se neobjevují Foerster, Martinů, Řídký; zvyšuje se počet autorů, kteří byli zařazeni pouze jednou. Posledně řečené platí i pro soudobé autory zahraniční. V této sezóně se už nevyskytli Hindemith, Stravinskij, Chačaturjan, klesá zájem o hudbu Šostakovičovu (na Pražském jaru jednou uvedeno jeho oratorium Píseň o lesích oslava Stalinovy zemědělské politiky). Za zmínku stojí také koncert festivalu řízený Grzegorzem Fitelbergem, který uvedl Malou polskou suitu W. Lutoslawského a Symfonii č. 1 Tadeusze Bairda. Lutoslawského skladba vychází z polského folklóru. Přestože Malá polská suita představuje přesvědčivý umělecký celek, svým zjednodušeným výrazivem dokládá tlak ideologických tezí 50. let. Symfonie č. 1 Tadeusze Bairda svým pojetím odkazuje na symfonický typ Šostakovičův. Všichni žijící autoři zařazení v této sezóně pocházejí ze zemí východního bloku. Skladby československých autorů zaujímají v této skupině 41%, autoři z dalších zemí sovětského bloku 59%. Nejhranějším zahraničním žijícím autorem je Bulhar Pančo Vladigerov ( ). Soudobí autoři opět přispívají několika politicky angažovanými díly: B. Vomáčka ouverturou Dukla op. 50, J. Cikker Zdravicí Stalinovi, J. Stanislav Pochodem úrody, V. Dobiáš kantátou Buduj vlast, posílíš mír, od D. Šostakoviče zaznělo dříve zmíněné oratorium Píseň o lesích. Během sezóny bylo na program zařazeno pět premiér. V rámci mimořádného koncertu byla v lednu premiérována skladba Emila Hlobila Léto v Krkonoších op. 40, na koncertě uskutečněném ke XII. přehlídce Svazu čs. skladatelů zazněly poprvé Koncert pro violu, op. 72 Miroslava Krejčího, Koncert pro housle Vladimíra Sommera a Koncert pro violoncello op. 66 Julia Kalaše. V březnu pak došlo k premiéře druhého klavírního koncertu Pavla Bořkovce

21 Sezóna 1950/1951 pokračuje v nastoleném trendu sezóny minulé. Převážnou část dramaturgie tvoří jednak klasikové naší i světové hudby Beethoven, Čajkovskij, Mozart, Dvořák, Smetana, Fibich, kteří se vyznačují vysokým počtem uvedení, v obdobích klasicismu a částečně i 19. století je kromě těchto autorů jen několik málo jmen s nízkým počtem uvedení. Zájem o hudbu po roce 1890 upadá, nejčetnější soupis jmen vykazuje skupina skladatelů žijících. V ní se dále zvyšuje podíl skladatelů zemí sovětského bloku. Hudba žijících skladatelů zahrnuje díla převážně tradiční koncepce, která odkazují k romantické hudební řeči Sezóna 1951/1952 Od do odehrál orchestr České filharmonie 66 koncertů, což je v rámci sledovaných sezón dosud nejnižší číslo. Z nich se konalo 62 vystoupení v Praze, mimo Prahu proběhly pouze 4 koncerty v plzeňském Závodním klubu ROH. Mimo Československo se opět nekonal žádný koncert. Menší počet koncertů se odráží i v dalších hodnotách. K výraznému poklesu dochází jak v počtu autorů domácích (např. v sezóně 48/49 byly provedeny skladby 35 autorů, minulou sezónu 23, nyní 15) tak zahraničních (sezóna 47/48-51, sezóna 50/51 44, nyní 30). Jako příležitostné akce proběhly Slavnostní večer u příležitosti druhého výročí vzniku NDR, slavnostní koncert k výročí VŘSR (3x), slavnostní koncert k narozeninám J. V. Stalina, slavnostní koncert k 5. výročí smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci (2x) 21. Hudební jubilea podnítila uspořádání koncertu k 10. výročí úmrtí Jaroslava Ježka, koncert k 70. narozeninám Ladislava Vycpálka, slavnostní koncertu na počest 100. narozenin Otakara Ševčíka. Stejně jako v minulých sezónách proběhlo několik koncertů pro mládež. Přestože počet českých skladatelů je proti zahraničním přesně poloviční (15/30), počet provedení je téměř totožný (97/100). V této sezóně totiž vrcholí oslavy 110. výročí narození A. Dvořáka, polovinu všech provedení českých autorů tvoří díla tohoto autora (během celého období opakovaně provedeno 14 děl včetně Requiem, symfonií č. 5-9, violoncellového, klavírního, houslového koncertu ad.). Vzhledem k tomu, že i Smetanova hudba je provozována poměrně hojně (Má vlast, Scherzo z Triumfální symfonie, Pražský karneval), ostatní autoři vykazují většinou hodnoty velice nízké. Častěji než v předchozím období zní hudba J. Suka, následuje Z. Fibich, L. Vycpálek, v dramaturgii této sezóny je opět zastoupen L. Janáček. 21 na těchto koncertech našla uplatnění následující ideologicky angažovaná díla: Alexander Maněvič: kantáta Za mír a demokracii, Aram Chačaturjan: Poema o Stalinovi, Alexandr Aurtjunjan: Kantáta o vlasti

22 Na prvním místě mezi autory cizími se opět umístil L. v. Beethoven, ovšem s výrazně vyšším počtem provedení (symfonie č. 1, 3, 8, 9, pátý klavírní koncert, houslový koncert, Fantazie pro klavír, sbor orchestr ad.). Nepatrně se zvyšuje také podíl skladeb P. I. Čajkovského (symfonie č. 1, 5, 6, první klavírní koncert, houslový koncert, Variace na rokokové téma). Dalšími nejčastěji uváděnými autory jsou Mozart, Brahms, Medelssohn (K. Ančerl uvedl 2x jeho oratorium Paulus), Bach, Händel, Haydn, Chačaturjan. Období předklasické zaznamenává nepatrný vzrůst, stejně jako v minulé sezóně jej zastupují jména J. S. Bach a G. F. Händel. Výrazně přibývá hudby klasicismu častějším zařazením hudby Beethovenovy, Haydnovy, dále zněla díla polského autora Wojciecha Dankowského a Ch. W. Glucka. Dále narůstá i objem hudby 19. století, na čemž má podíl hlavně dvořákovské výročí. Českou hudbu jako již několik sezón zastupují Smetana, Dvořák, Fibich. O něco častěji zní i Čajkovskij a Brahms, proti loňskému roku přibývají jména Schumann, Bruckner, chybějí Verdi, Schubert, Wagner, Weber. Období po roce 1890 vykazuje v této sezóně dosud nejnižší hodnoty. Díky K. Ančerlovi se do programů koncertů vrací L. Janáček, dále uvedl J. Ježka, ve srovnání s předchozí sezónou se neobjevila jména Axman, Kvapil, Nejedlý. Nejčastěji provozovaným autorem zahraničním, který spadá do tohoto období, je B. Bartók (pod Ančerlovým vedením zazněla např. Hudba pro strunné, bicí nástroje a celestu), Ančerl opět zařazuje Debussyho, Ravela, Saint-Saënse (hudbu tohoto autora u nás Česká filharmonie od konce 2. sv. války nehrála). Podobně ustupuje provádění hudby soudobých autorů, která v roce 1951/1952 zabírá taktéž nejnižší procento mezi sledovanými sezónami. Mezi českými soudobými autory dochází ke stoprocentní obměně, žádné jméno se neshoduje s minulou sezónou. Podobně je tomu (s výjimkou S. Prokofjeva) mezi skladateli zahraničními. Nejhranějším domácím autorem je L. Vycpálek (koncert k 70. narozeninám), mezi zahraničními autory vede A. Chačaturjan. Z toho důvodu, že počet koncertů i jmen klesá, dochází opět k určitému zúžení repertoáru. Sezóně jednoznačně dominuje A. Dvořák, dále Smetana, Beethoven, Čajkovskij, Mozart, Suk, Brahms. Ve srovnání s předchozí sezónou se nyní orchestr ve svém repertoáru spoléhá více na ověřené hodnoty. Jedním z důvodů je pravděpodobně snaha vyhnout se uvádění děl soudobých autorů, jejichž hlavním cílem je využití (velmi vágně definovaných) principů socialistického realismu. Vedle tvorby soudobé se snižuje i podíl hudby období po roce Výrazně klesl počet autorů, kteří jsou uvedeni pouze jednou. V této sezóně je souhrn žijících autorů tvořen pouze dvěma skupinami, neboť tvůrci pocházející ze západních zemí tentokrát nebyli do programů vůbec zařazeni. Skladatelé domácí zaujímají v celku 48%, na zahraniční autory pocházející výhradně ze zemí sovětského bloku připadá zbývajících 52%

23 Na lednovém abonentním koncertě řídil V. Smetáček premiéru Symfonie č. 4 Mírová Dalibora C. Vačkáře. V této symfonii lze sledovat ohlasy Vačkářovy tvorby předválečné, v níž využil některé vyjadřovací prostředky tehdejší hudební moderny (uvolněná tonalita, prvky jazzu). Tyto znaky pak zapříčinily odmítavou reakci hudební kritiky 22. V únoru uvedl K. Ančerl Symfonický obraz op. 20 Miroslava Barvíka (tehdejšího generálního tajemníka Svazu čs. skladatelů), koncem února na koncertě k 70. narozeninám Ladislava Vycpálka zazněly poprvé jeho skladby Vzhůru srdce, dvě variační fantazie op. 30 a ženský sbor Z českého domova op. 29. I tento koncert řídil K. Ančerl. Nejvýraznějším znakem sezóny 1951/1952 je mimořádně vysoké procentuální zastoupení, kterého dosahuje hudba 19. století. Průměrně silnější zastoupení má také klasicismus, takže mladších epoch jsou zařazována méně. Jak už bylo naznačeno, důvod pro tuto změnu se může skrývat v nechuti uvádět angažovaná díla autorů zemí východního bloku včetně skladatelů československých. Hudba současných skladatelů Západu není v této sezóně zastoupena vůbec Sezóna 1952/1953 Od do absolvovala Česká filharmonie 78 koncertů. Mimo Prahu hrála jednou v Luštěnicích (okr. Mladá Boleslav), dvakrát v Kroměříži a třikrát v Plzni (závodní klub ROH). Ani v této sezóně orchestr nevystoupil mimo hranice Československa. Ve srovnání se sezónou 1951/1952, která vykazovala velmi nízké hodnoty ve všech parametrech (počet autorů, počet provedení i počet koncertů), se nyní téměř všechna čísla mírně zvyšují. Stoupá počet uvedených autorů domácích i zahraničních, stoupá i počet provedení, na tomto celku pak mají výraznější podíl skladby autorů zahraničních, protože počet provedení autorů českých se snižuje. Po loňském výročí dochází k mimořádnému poklesu v uvádění hudby A. Dvořáka, menší frekvenci má také hudba Smetanova. Třetím nejhranějším autorem je V. Nejedlý (ovšem s výrazně nižším počtem provedení než předchozí skladatelé), dále následují Fibich, Foerster, Ostrčil. V průběhu roku jsou uváděni také Suk, Janáček a Novák. Generaci autorů narozenou kolem roku 1910, kterou v repertoáru tělesa už víceméně stále reprezentují Suchoň, Siedel, Dobiáš, Vačkář, Cikker, Trojan, V. Nejedlý nebo o něco mladší V. Sommer, v této sezóně 22 viz Jaromír Havlík: Česká symfonie , Praha 1989, s

24 obohacuje Česká filharmonie o díla autorů I. Krejčího, K. Slavického a J. Hanuše nebo J. Reinbergera. Novinkou v repertoáru zahraničních autorů je jméno R. Strausse, J. Iberta nebo E. Lala, znovu se objevují C. M. v. Weber, R. Wagner, C. Franck. Pražské publikum má po pauze v minulé sezóně možnost slyšet dílo D. Šostakoviče, ovšem jako hudbu, která plní funkci výkladní skříně socialistického umění 23. Nejčastěji uváděným nejen v rámci zahraničních autorů je L. v. Beethoven. V roce 1952 uplynulo 125. let od skladatelova úmrtí. 50 provedení v sezóně je zatím nejvyšším číslem u jednoho autora. V sezóně proběhl cyklus šesti koncertů, který výhradně z děl tohoto autora řídili K. Ančerl a K. Šejna 24. Beethovenský repertoár byl také často zařazován na koncerty pro mládež. Další místa v pořadí častěji hraných autorů patří Čajkovskému, Brahmsovi, Mahlerovi, Straussovi, Debussymu, Haydnovi ad. Jak lze z výše řečeného předpokládat, v rozdělení podle historických období zaznamenalo největší nárůst období klasicismu (nejvyšší hodnota v rámci sledovaných sezón, díky Beethovenovi). Tím je ovlivněno i nižší procento hudby 19. století. Zařazení skladeb V. Nejedlého, ale i R. Strausse, G. Mahlera je důvodem pro vyšší podíl hudby období po roce Od sezóny 1947/1948 dosáhli nejvyššího procenta autoři soudobí. Autoři českoslovenští zaujímají 57% procent v celkovém počtu soudobých tvůrců, skladatelé východního bloku 36% a Francouz J. Ibert, Fin J. Sibelius a Brazilec C. Santoro zbývajících 7%. Nejhranějším zahraničním autorem je D. Šostakovič. Jak je vidět, narozdíl od minulé sezóny jsou sice zastoupeni autoři Západu, nicméně jejich podíl na celkové dramaturgii je minimální. Navíc jde o skladby, které byly premiérovány před dvaceti a více lety (Ibertův flétnový koncert v roce 1934, Sibeliův houslový koncert v roce 1903, navíc Sibelius mezi soudobé skladatele vlastně nepatří, neboť už koncem 20. let 20. století svou tvorbu uzavřel). V sezóně 1952/1953 Česká filharmonie premiérovala pouze dvě skladby v prosinci Suitu D dur Gustava Vránka, v lednu 14 variací na národní píseň Išy Krejčího (oba autoři patří ke generaci narozené kolem roku 1910). 23 hraje se symfonie č. 7 Leningradská na slavnostním koncertě k 35. výročí VŘSR, oratorium Píseň o lesích op. 81 zaznělo na slavnostním koncertě k narozeninám J. V. Stalina (v této souvislosti dodejme, že jako další příležitostné koncerty proběhly Slavnostní koncert pro pracovníky Našeho vojska, I. předsjezdový koncert Svazu čs. skladatelů, slavnostní koncert k narozeninám Klementa Gottwalda, slavnostní večer Umělci Zdeňku Nejedlému, slavnostní koncert k únorovým událostem, smuteční tryzna za prezidenta Gottwalda, v této sezóně orchestr také odehrál dvě umělecké brigády pro vojsko). 24 kompletní uvedení symfonií, klavírní koncerty č. 1, 4, 5, Missa solemnis a další díla