USA Today Miami Herald The Advocate Wally Lamb

Transkript

1 HOST

2

3 Wally Lamb Jako voda

4

5 HOST 2015 BRNO

6 We Are Water Wally Lamb Copyright 2013 by Wally Lamb Published by arrangement with HarperCollins Publishers Translation Markéta Polochová, 2015 Czech edition Host vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN (Formát PDF) ISBN (Formát epub) ISBN (Formát MobiPocket)

7 Tuto knihu věnuji dvěma silným ženám: Joan Joffe Hallové a Shirley Woodkové

8

9 Duch náhody Spatříte muže je ponořen do úvah. Toužíte říci každému a všem: Držte se dál! Nechejte ho být! Ale jen sledujete v němém zděšení jak ho ty staré, dávné útěchy nakonec dostihnou stejně jako rybu která je polomrtvá hází sebou marně se mrská na kamenitém břehu lapá po dechu a téměř dýchá syrový, svěží, chladný, jitřní vzduch a potom přijde vlna a navrátí ji vítěznému moři. Adrienne Richová

10

11 Prolog Dívka skákající přes švihadlo

12

13 Gualtiero Agnello Srpen 2009 Pochopila jsem, že v koronerově zprávě o úmrtí Josepha Jonese byly jisté nesrovnalosti. Co o tom soudíte vy, pane Agnello? Byla to nehoda, nebo ho zavraždili? Zavraždili? Nejsem schopen říct něco s určitostí, slečno Arnofská, ale mám jisté podezření. Černošská komunita byla přesvědčená, že se jednalo o vraždu. Dva černí bratři, kteří žijí v chatě s bílou ženou? To bylo tehdy pro některé lidi nepřijatelné. Lidmi myslíte bílé, je to tak? Ano. Vzpomínám si, že když jsem dostal místo ředitele Statlerova muzea a přestěhoval se s rodinou do města Three Rivers, překvapily mne zvěsti o místních stoupencích Ku-klux-klanu. Zároveň mi připadalo poměrně nepravděpodobné, že by Joe Jones zakopl a po hlavě spadl do poměrně úzké studně, o jejímž umístění dobře věděl. Navíc do studně, z níž si sám brával vodu. Jako zločin se to ale nikdy nevyšetřovalo. Takže kdoví. Já můžu s jistotou říct pouze jediné: Joe Jones byl výjimečně talentovaný malíř. Bohužel jsem byl jediný, kdo si to uvědomoval. Až nyní, roky po jeho smrti, postřehl jeho výjimečnost celý umělecký svět a jeho díla se stala součástí mnoha sbírek. Což je smutné vlastně spíš tragické. Neumím si představit, čeho by dosáhl, kdyby tvořil až do svých čtyřiceti padesáti. Ale tak to nemělo být. Jsem nahoře ve svém studiu a mluvím s Patricií Arnofskou ženou s vlnitými vlasy a postavou ve tvaru hrušky. Minulý týden se mi ozvala a vysvětlila mi, že píše do občasné rubriky o výjimečných umělcích magazínu Connecticut. Zatím prý otiskli portrét Sola LeWitta, 13

14 Paula Cadmuse a ilustrátora Wendella Minora. V souvislosti s výstavou, kterou připravovalo Muzeum amerického lidového umění, dostala za úkol zpracovat medailonek Josepha Jonese. Pochopila jsem, že jste jediný kurátor, který mu za jeho života uspořádal výstavu, řekla. Potvrdil jsem jí to a také jsem souhlasil s rozhovorem o Joeovi. A tak, o týden později, jsme tady. Slečna Arnofská zkontroluje diktafon, který si kvůli interview přinesla, a zeptá se mě, jak jsem Josepha Jonese potkal. Poprvé jsem si ho všiml na jaře Pořádal jsem výstavu Přímořská Nová Anglie v 19. století, na jejíž vernisáži se objevil. Pompézní název pro sebeoslavný koncept výstava, která vznikla na popud bohatého sběratele umění s námořnickou tematikou ze Three Rivers, jehož dědeček vydělal miliony v lodní dopravě. Za mou kurátorskou práci se muzeu poměrně štědře odměnil, ale mě chystání té výstavy k smrti nudilo: samé obrazy fregat, brig a parníků na moři, navrch celá ta oslava války a peněz. Odpoledne v den vernisáže jsem zrovna mluvil s prezidentkou Přátel Statlerova muzea Mariettou Colsonovou, která se uprostřed rozhovoru náhle odmlčela, zahleděla se přes mé rameno a zamračila se. Ale, ale, co to tady máme? řekla. Že by problémy? Otočil jsem se směrem, jímž se dívala, do vzdáleného rohu galerie, kde stál Jones. Mezi všemi těmi šedovlasými patrony v botách s vysokými podpatky se jeho mahagonová pleť, zploštělý nos, postava udělaného dělníka i montérky skutečně vyjímaly. Společně s Mariettou jsme pozorovali, jak se přemisťuje od obrazu k obrazu. V rukou držel velikou lepenkovou krabici, a snad právě proto mi připomínal etiopského krále nesoucího dar, který je nesmrtelně ztvárněn na obraze Klanění tří králů a nemám na mysli slavné vypodobnění Gentila da Fabriana, ale pozdější malbu Albrechta Dürera, kterému se skvostně podařilo začlenit do severoevropského stylu klasické prvky italské renesance. Znáte ten obraz? Znám Dürera, ten konkrétní obraz ne. Ale pokračujte. Celá galerie ztichla a oči všech se obrátily směrem k Jonesovi. Doufám, že v té krabici nemá nic nebezpečného, podotkla Marietta. Myslíte, že bychom měli zavolat policii? Zavrtěl jsem hlavou a vydal jsem se k němu. 14

15 Stál před obří Caulkinovou olejomalbou La Amistad, zobrazující škuner, který převáží africké otroky na Kubu. Obraz zachycoval jejich vzpouru. Vítejte, řekl jsem mu. Máte dobrý vkus. Nejlepší obraz celé výstavy. Řekl mi, že má rád obrazy, které vyprávějí příběh. Narativní malba, chápu, odvětil jsem. Také pro ni mám slabost. Obočí i řasy měl pokryté cementovým prachem, lacl jeho montérek byl špinavý a postříkaný barvou. Pohledu z očí do očí se vyhýbal. Proč sem přišel? Sem malíř, řekl mi. Nemůžu si prostě pomoct. Věděl jsem přesně, co tím myslí. Copak jsem nemaloval už dlouhé roky, často spíš proti své vůli než dobrovolně? Jsem Gualtiero Agnello, ředitel tohoto muzea, představil jsem se a podal mu ruku. A vy? Řekl mi své jméno. Odložil si krabici na zem, aby mi mohl rukou potřást. Ta jeho byla dvakrát větší než moje, navíc drsná jako smirkový papír. Vy ste ten, za kerým sem sem měl přijít, pronesl. Neřekl, kdo mu to poradil, a já se ho na to neptal. Zvedl krabici ze země a gestem mě vybídl, abych si ji vzal. Pár mejch vobrazů. Chcete se mrknout? Řekl jsem mu, že to není nejlepší chvíle, a zeptal se, zda by se mohl zastavit někdy příští týden. Zavrtěl hlavou. Prý má práci. Ale může mi je tu nechat. Byl jsem nerozhodný, měl jsem za to, že nebude mít víc talentu než všichni ti sváteční mazalové, kteří mě tak často kontaktovali většinou vdovy a diletanti, které dopálilo, když jsem jejich domnělé artistní nadání náležitě neocenil. Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv. Zároveň jsem tušil, že ho muselo stát dost sil sem vůbec přijít, a nechtěl jsem ho rovnou zklamat. Víte co? na vrhl jsem mu. Vidíte naproti ten stůl s punčem? Dejte krabici pod něj. Jakmile budu mít chvíli, na vaše práce se podívám a dám vám vědět. Máte telefon? Zavrtěl hlavou. Až vo tom budete chtít dát řeč, můžete zavolat mýmu šéfovi, kerej mi to vyřídí. Číslo nevim, bude v seznamu. Angus Skloot. Ten stavitel? Přikývl. Sklootovi byli štědrými donátory muzea, paní Sklootová byla navíc členkou spolku Přátel. Dobře, ozvu se vám. Poděkoval za můj čas. Vybídl jsem ho, ať si dá punč a sušenky, ale když se podíval tím směrem a všiml si několika dalších návštěvníků, kte ří ho bezostyšně pozorovali, zavrtěl hlavou. 15

16 Zůstal ještě chvíli, a kamkoli se hnul, ostatní se před ním rozestupovali, jako by byl Mojžíš vcházející do Rudého moře Mojžíš, který ale neodolal umění, zastavoval se před jednotlivými obrazy a zkoumal je. Když jsem se díval, jak odchází, připojila se ke mně znovu Marietta. Gualtiero, umírám zvědavostí, řekla se rty staženými do křečovitého úšklebku. Kdo je ten tvůj nový barevný přítel? Díval jsem se na ni mlčky a čekal, až se přestane šklebit. Pak jsem teprve řekl: Je to umělec. Není to snad důvod existence Přátel Statlerova muzea podporovat uměleckou komunitu? Odměřeně přikývla, otočila se a šla pryč. Vernisáž skončila v pět. Vyprovodil jsem poslední hosty ke dveřím. Obsluhující si sbalili nádobí na punč i zbytky občerstvení, složili ubrus a stůl umístili na jeho původní místo u vstupu do sálu. Vrátný uklidil židle a začal zametat. A tam, na podlaze uprostřed místnosti, stála Jonesova krabice. Vzal jsem ji nahoru do kanceláře. Oblékl jsem si kabát, sešel zpátky dolů a při odchodu zamkl budovu. Pro zbytek víkendu jsem na Jonese úplně zapomněl. Ale v pondělí ráno tam pořád byla: ona krabice. Otevřel jsem ji, vyndal přibližně dvacet malých maleb a rozprostřel je po stole. Zdálo se, že používá ové nátěrové barvy. Dva z obrazů byly na překližce, jiné na hobrových deskách, zbytek na kartonu. Z toho, co jsem viděl před sebou, mi do očí vstoupily slzy. A co jste viděl? zeptala se slečna Arnofská. Můžete to popsat? Vůbec neuměl pracovat s perspektivou, to bylo zjevné. Mnohé postavy, díky kterým se později jeho malby staly tak populárními, neměly správné proporce. O šerosvitu neměl ani tušení, na žádném obraze nebyla zachycena hra mezi světlem a stínem. Měl ale přirozený smysl pro rozmístění a obrovský cit pro jasné barvy. Náměty jeho obrazů kovbojové a indiáni, kejklíři i divoká zvířata, vodopády, nahé nebo spoře oděné ženy vykazovaly všechny rysy moderního primitivismu. Každý ale v sobě nesl unikátní vizi. A Josephus Jones skutečně byl narativní malíř: jeho obrazy evokovaly příběhy oslavující venkovský život, ale zároveň varovaly před zlověstnými silami, které číhají v křoví či za stromy. Zavolal jsem Angusi Sklootovi, který mi oznámil, že Joe ten den pracuje. A tak jsem naložil krabici do auta a rozjel se za ním na stavbu. 16

17 Joe mi představil svého bratra Rufuse, se kterým v rozestavěném domě budoval masivní kamenný krb. Navrhl jsem, abychom si promluvili venku, kde jsem se mu chystal sdělit dobré zprávy stran jeho talentu. Musel být rozechvělý, přerušila mě. Právě naopak. Nevypadal překvapeně, ani se neusmál, jako by věděl, co se mu chystám říct. Zeptal jsem se ho, jak dlouho už maluje. Asi tři roky, odvětil. Řekl, že začal, když se probudil ze sna o nádherné nahé ženě jedoucí na zádech lva. Popadl tužku a kus dřeva, aby prý mohl zachytit svůj sen dřív, než se rozplyne jako mlha. Aniž by si byl jistý proč, chtěl si ho uchovat. Celý den pak přemýšlel o ženě na lvím hřbetě. Po práci požádal pana Skloota, jestli by si mohl odnést několik téměř prázdných plechovek od barvy. Došel domů a svůj sen podle náčrtku namaloval. Od té doby prý pořád maluje. Vrátil jsem mu jeho krabici, kterou položil mezi nás na zem. Prozraďte mi něco o sobě, vyzval jsem ho. Pamatuji si, že se zatvářil podezíravě. Co prý bych rád věděl. Cokoli mi budete chtít říct, odvětil jsem. A co vám o sobě řekl? zeptala se mě slečna Arnofská. Chápu, že je to dávno, ale pomohlo by mi, kdybyste si to vybavil co nejpodrobněji. To, co se odehrálo potom, bylo zvláštní. Když se obraz, na kterém zrovna pracuji, stane středobodem mého zájmu když své činnosti zcela propadnu, jak tomu někteří říkají, zmocní se mě stav podobný transu. A to se teď dělo ne s mým uměním, ale s pamětí. Slečna Arnofská, sedící naproti mně, se pomalu vytrácela a minulost byla náhle živější než přítomnost Joe chvíli zarývá botu do země a dává si načas, než odpoví. Můj děda z tátovy strany votrokařil na tabákový farmě ve Virginii, babička byla svobodná žena. Po zrovnoprávnění černochů se přestěhovali do Chicaga, kde začal dědeček pracovat na jatkách. Generace Joeovy matky tak už byla čistě chicagská. Máma v tejdnu myla vlasy bohatejm paničkám v salonu krásy jednoho nóbl hotelu v centru a vo víkendu kázala v kostele pro černý. Můj táta nejdřív pracoval na jatkách, stejně jako jeho táta. Ale praštit krávu kladivem mezi voči, aby ji mohli podřezat, ho deptalo, a tak s tím sek. Dostal práci v cihelně a byl z něj zedník a sakra dobrej zedník. Když mně a Rufusovi bylo třináct 17

18 a čtrnáct, brával nás s sebou, a tak sme se naučili dělat s kamenama a maltou. Řekl, že jeho táta byl lepší zedník než on a že nejlepší ze všech je v tom Rufus. Pan Skloot mu jednou řek, že se zednickou lžící a maltou zachází jak umělec se štětcem a barvama, řekl Joe a široce se usmál. A měl recht. Ptám se, jak dlouho už tady žije. Od roku 1953, odpoví, a když mu řeknu, že ve stejném roce se do Three Rivers přistěhovala i má rodina a já, oči se mu rozšíří a pak se jeho pohled spojí s mým. Chápavě přikývne, jako by to, že jsme se přistěhovali ve stejném roce, byl víc osud než pouhá náhoda. Dál mi prozradí, že oba jeho rodiče jsou už mrtví a Rufus se právě vrátil od námořnictva. Nutil Joea přestěhovat se víc na východ, protože měl plán. Oba dostanou dobrou práci v loděnici v Grotonu a budou se podílet na stavbě první americké atomové ponorky Nautilus. Ale loďaři nakonec upustili od zaměstnávání černých, protože se báli následků a rasových útoků od bílých dělníků. Takže sme brali jakoukoli práci. V Hartfordu sme zpracovávali tabák, makali na pile, kopali hroby. Zedničili sme, když se dalo, což nebylo často. Nejšťastnější den našeho života byl, když pan Skloot přijel do Willimanticu na hrob svý sestry, vypráví mi. S Rufusem sme kopali hrob vo kousek dál, přišel za náma a dali sme řeč. Pan Skloot se rozzářil, když sme mu řekli, že hrobníci sme slušný, ale děláme hlavně zedničinu. Řek, že zrovna vyhodil svýho zedníka, co chodil do práce vožralej. A tak než nased zpátky do svýho krásnýho černýho fára a vodjel, dostali sme džob u stavební firmy Skloot. Měli sme bejt měsíc ve zkušebce, aby si pan Skloot prohlíd, jak makáme a taky esli makáme tvrdě a nepijem. Ale zaměstnal nás už po prvním tejdnu, páč se mu líbilo, jak děláme Rufusova práce vo trochu víc, ale moje taky. Podle Joea byl pan Skloot nejlepší šéf, jakého kdy měl. Když jsem se zeptal proč, odpověděl: Dobře platí a je hodnej. Nechává nás bydlet vzadu na svym pozemku, a nevadí mu ani, že má Rufus bílou ženu. Ruf si ji vzal, když byl v Evropě, a přivez ji sem, když sme se trochu usadili. Je z Holandska. Joe se botou dotkne krabice. Mám doma i jiný vobrazy. Spousty. Esli se vám líběj tyhle, možná byste chtěl vidět další. Přikývnu, a tak se dohodneme, že ho navštívím doma ještě ten den v šest. 18

19 Dům je malá chatka v zadní části Sklootova pozemku. Podle Joeových instrukcí jedu po příjezdové cestě, pak odbočím na rozježděnou stezku a po ní pokračuju, až se dostanu k potoku. Zaparkuju, vystoupím a po lávce ze dvou spojených prken přejdu na druhý břeh. Hubená bílá žena to bude holandská manželka Joeova bratra věší venku prádlo jen v kombiné. Když se zeptám, jestli je Josephus doma, jednoduše ukáže palcem směrem ke dveřím. Ty se otevřou dřív, než zaklepu, a Jones mě zve dovnitř. Dům je špinavý. Páchne výpary jídel a kočičí močí, všude je nepořádek. Tlustá žíhaná kočka spí na kuchyňské lince mezi špinavým nádobím, starými časopisy a popelníkem, který přetéká nedopalky. Pod nohama cítím štěrk. Josephovy kresby jsou všude: naskládané u zdí i na parapetu a taky na ledničce, jejíž dveře drží zavřené jen za pomoci pásky. Ještě více obrazů leží na matraci na zemi a na spuštěné skládací posteli. Jak se jmenuje tenhle? zeptám se Joea a ukazuju přitom na ženskou figuru v dvojdílných plavkách stojící na poli za ranního rozbřesku s papoušky na hlavě i rozpřažených rukou. Tamten? Dívka s papoušky. Když ho zvednu, abych si jej prohlédl víc zblízka, švábi, kteří pod ním byli schovaní, se rozutečou. Ale úklid není moje starost. Podrobně si prohlédnu každý obraz, který mi ukáže, ohromený jeho tvorbou i syrovým talentem. Strávím tam několik hodin. Některé obrazy jsou lepší než jiné, to dá rozum, ale i ty méně nápadité v sobě mají exotický, neškolený šarm i troufalou práci s barvami. Ještě než odejdu, nabídnu mu výstavu ve Statlerově muzeu. Přijímá. Když se vrátím domů, oznámím ženě, že jsem pravděpodobně právě objevil nový obrovský talent. Jenže Josephus Jones: americký originál je fiasko. Místní noviny, které naše akce obvykle podporují, odmítnou otisknout Jonesův příběh i recenzi na jeho výstavu. Na vernisáži se místo obvyklých dvou stovek lidí sejde sotva dvacet zájemců. Dokonce ani Angus a Ethel Sklootovi nedorazí, jsou na dovolené na Floridě. Je bolestné vidět bratry Jonesovy, jak šoupají naleštěnými botami po podlaze a sledují těžké dřevěné vstupní dveře s pohasínající nadějí v očích. Oba si pro tuto zvláštní příležitost zakoupili dvouřadé obleky, i Rufusova manželka má na sobě očividně nové šaty: třpytivé koktejlky s hlubokým výstřihem, které by se hodily lépe do newyorské restaurace než na 19

20 odpolední vernisáž v usedlém městečku Three Rivers ve státě Connecticut. Navíc si z nich zapomněla ustřihnout cedulku, a tak musím požádat slečnu Sheflottovou, svou sekretářku, aby vyšla nahoru, vzala tam nůžky a diskrétně odvedla mladou paní Jonesovou do foyer, kde jí cedulku nenápadně odstřihne. Později mi prozradí, že ji jen zasunula dovnitř, když se jí paní Jonesová svěřila, že si takové šaty nemůže dovolit a má v plánu je v pondělí do LaFrance vrátit. V následujících dnech se množí stížnosti na převažující nahotu vyobrazených žen. Tři příslušníci Přátel Statlerova muzea na protest ukončí své členství. Během šesti týdnů trvání výstavy je počet návštěvníků žalostně nízký je to vůbec nejhůře navštívená výstava. Osobně obešlu několik vlivných newyorských kritiků i obchodníků s uměním a zvu je, aby objevili Jonesův talent. Je to malíř každodenních výjevů i exotických motivů, které latentně obsahují nezvyklý podtón strachu, napsal jsem jim. Jeho kompozice jsou překvapivé, některé veselé, jiné hrozivé. Podle mě se svými díly vyrovná americkým primitivním malířům jako Grandma Moses, Negro brethren, Jakob Lawrence či Horace Pippin a také průlomovým umělcům harlemské renesance. Ale žádný z těch vytížených newyorských kritiků nepovažuje za nutné mi odpovědět, natož aby vážil tříhodinovou cestu do našeho malého muzea a prohlédl si v něm Jonesovy práce. Výstava skončí. Zůstaneme s Joem v občasném kontaktu. Dodávám mu kuráž a komentuji nové práce, které s sebou občas přinese. Mrzí mě, když se dozvím, že Rufuse opustila jeho žena a on to těžce nese chytil se špatné party a začal brát heroin. Pan Skloot ho vyhodil, když zjistil, že se zaplet s tim svinstvem, řekne Joe. Vyhodil ho i z našeho domu. Šetřim, abych moh Rufuse poslat do jedný z těch léčeben, ale stojej víc, než mám. Kdybych aspoň vobčas prodal ňákej vobraz, zvlád bych to, ale nikomu se nelíběj dost na to, aby je koupil. Několikrát se ještě pokusím upozornit své newyorské kontakty na Joeovo dílo pokaždé bez úspěchu. Nakonec přestane chodit do muzea a naše styky se přeruší. Při příležitosti třístého výročí založení Three Rivers v roce 1959 jsem požádán, abych zasedl v porotě umělecké výstavy konané poslední den oslav. Je to obrovská výstava: více než tři sta zavedených i amatérských umělců přihlásilo své obrazy. Většina z nich zvolila nějaký 20

21 libý motiv: malebné mosty, romantizující portréty růžolících dětí a samozřejmě nesnesitelná zátiší s kytkami i ovocem. Když procházím mezi obrazy a pátrám po čemkoli, čemu bych mohl udělit cenu za nejlepší dílo, a v noci přesto klidně spal, narazím v jižní části na Josephovy malby. Potěšeně a s pocitem úlevy se kochám známými výjevy: Dívka s papoušky, Jesse James a jeho žena obrazy spoře oděných dívek a rybářů uprostřed řeky, hráčů na ukulele i cirkusových zvláštností. Jedno téma jako by se v Jonesově díle neustále opakovalo: predátoři lvi a tygři, rysi i leopardi, kteří útočí nebo se chystají zaútočit na svou kořist. Náhle mezi známými kresbami spatřím jednu zbrusu novou, dvakrát větší a dvakrát ambicióznější než ostatní. Uprostřed kompozice stojí Strom života, bujný a plodný. Pod ním bledí a nazí Adam s Evou. Její zobrazení mi připomíná prepubescentní Evy Van Leydena, holandského mistra ze 16. století. Adam, jehož pleť je šedá spíše než hnědá nebo černá, má tvář Josepha Jonese. Neškodní zástupci říše zvířat, kteří obě lidské postavy obklopují, jako by se téměř usmívali. Nebezpečí tak číhá ve zrádném hadovi visícím ze stromu. Joe vykreslil okamžik v čase. Adam se natahuje po zakázaném ovoci, které se Eva chystá utrhnout. Bude to právě tento nenáviděný akt vlastní vůle, který způsobí jejich vyhnání z ráje. Nevinnost bude jednou provždy ztracena a my lidé zůstaneme už napořád poskvrněni hříchem svých předků. V Adamovi a Evě se Jones znovu vyjádřil k tématu predátora a jeho kořisti, ale udělal to mnohem subtilněji a zručněji. Adam a Eva je krok vpřed vynikající tah, a právě vedle tohoto obrazu jsem rozhodnut pověsit modrou stužku s nápisem nejlepší dílo. Brány slavnosti se otevřou v devět hodin ráno. Když vycházím, ženou se kolem mě davy lidí, ale mám podezření, že víc než zájem o umění je motivuje chuť na palačinky, které obrovská černá žena podobná tetě Jemimě připravuje a servíruje ve stanu. Obdivuji prohnanost organizátorů: když chcete, aby se lidé zajímali o umění, nasyťte je palačinkami. Později se dozvím, že festivalová komise nebyla mým výběrem nadšená, a následujícího dne se v novinách dočtu o tom, jak se nějaký rozzuřený návštěvník vrhl na Jonesovu malbu s úmyslem ji zničit a s jejím autorem se později poprat. Takové novinky mě blaží! Není nakonec právě to účelem uměleckého díla? Upoutat a případně 21

22 rozrušit vnímatele? Provokovat a zpochybňovat status quo? Ne udělal Michelangelo totéž, když vleže zobrazoval na stropě Sixtinské kaple politickou satiru? Copak velcí umělci od 16. století po Maneta a Riveru neprovokovali veřejnost a nenutili ji přemýšlet? Tím, že bylo jeho umění napadeno, vstoupil Josephus mezi vybranou společnost. O několik týdnů později sedím ve své kanceláři v muzeu a za zvuků rádia pracuji na rozpočtu pro nadcházející rok. Hrají nějakou novinku píseň, která ironizuje konflikt v Severním Irsku. Nikdy by vás nenapadlo, že společně vyjdou, ale láska zrodila se anglický pudink s irskou whiskou. Ta slova mě rozesmějí a říkám si, že když lze politická prohlášení nalézt ve výtvarném umění, proč ne v pokleslých populárních písničkách? Jakmile song skončí, úsměv na tváři mi ztuhne. Hlasatel oznamuje, že devětatřicetiletý místní dělník Josephus Jones nešťastně zahynul, když zakopl, spadl do studně za domem a utonul. Sedím bez hnutí a dělá se mi zle. Nadaný umělec zastaven osudem právě na počátku slibné kariéry. Nejsem schopen dál pracovat, a tak si obleču plášť, opustím kancelář a jedu domů. Vydám se na jeho pohřeb v kostele pro barevné. Černošská komunita se tu sešla v úctyhodném počtu, jsou tu, aby zpívali, truchlili a oplakávali předčasný odchod Joea Jonese. Jsem jeden z pouhých čtyř bílých, kteří se také přišli rozloučit: dalšími jsou Angus a Ethel Sklootovi a rozrušená mladá žena, která vypadá povědomě, ale já chvíli nejsem s to ji zařadit. Až během obřadu na to přijdu: je to Eva z Josephova obrazu, ta, jež se natahuje po zakázaném ovoci visícím těsně pod prohnaným hadem. Joeův bratr Rufus je jedním z těch, kteří nesou rakev, ale vypadá neupraveně a jako v snách, drogově závislý, jak ho popisoval Joe. Zdá se, že i on byl uštknut hadem. Nikdo z mluvčích na pohřebním obřadu ani z truchlících přítomných na následném karu se nezmíní o Josephově vztahu k umění. Opakovaně však odmítají závěr koronera McKeeho, podle nějž Joe zemřel bez cizího zavinění. Fraktura lebky a patnáct centimetrů dlouhý šrám na čele? pronese jeden z pochybovačů. Je to hlučná, rozzuřená žena v přezdobeném klobouku, která by mohla vážit málem něco 22

23 mezi sto dvaceti pěti a sto padesáti kily, a když promluví, poznám v ní tu, jež během slavnosti hrála tetu Jemimu smažící palačinky. Muž vysoký sto osmdesát centimetrů zakopne a jen tak spadne do studny, která je hluboká jen dva metry dvacet a má v průměru sotva půl metru? Jestli tohle byla nehoda, sním tendle svůj klobouk, a to včetně per, prohlásí. Proto musíme dále bojovat ve jménu Ježíše Krista! Získat spravedlnost pro bratra Josepha a vybojovat si práva v tomdle smutným světě a smutným městě! Ze všech koutů místnosti se ozývají projevy souhlasu. Tak tak, moje řeč! Nandej jim to, Bertho! Amen, sestro! Z druhé strany sálu slyším hluboce vzlykat zlomeného muže. Trhá mi srdce, když vidím, že je to Joeův závislý bratr, Rufus. Smutný příběh, zhodnotí slečna Arnofská a její slova mě vrátí ze suterénu černošského kostela zpět do přítomnosti mého studia. Ano. Ano, to je. Ubohý Rufus zemřel nedlouho po Joeovi při povodni. Povodni? Přikývnu. V severní části města se protrhla přehrada a voda, kterou zadržovala, se prohnala středem města, přičemž nadělala mnoho škody. Zemřelo několik lidí včetně Rufuse Jonese. V novinách psali, že žil v opuštěném autě u řeky. Kdy se to stalo? V šedesátém druhém roce. Možná v šedesátém třetím. Je smutné, že se Joe nikdy nedozvěděl, jakého úspěchu jeho malby dosáhly. Aspoň že vy jste ho tehdy hájil. Ano, to jediné jsem pro něj mohl udělat. Ale bylo to oboustranné. Také on mi mnoho dal. Co tím myslíte? Odpovím až po krátké odmlce, abych přišel na to, jak přesně svou odpověď zformulovat. Víte, slečno Arnofská, od chvíle, kdy jsem na Joeův obraz Adam a Eva pověsil modrou stuhu, uplynula řada let. Seděl jsem za tu dobu v mnoha porotách a hodnotil větší i menší výstavy, a přitom se pokaždé sám sebe ptal: Jaká je funkce umění? V čem spočívá jeho hodnota? Jde tu především o formu a kompozici? 23

24 Jedinečnou schopnost vize? O vztah malíře a jeho díla? Nebo díla a jeho vnímatele? Někdy jsem cenu udělil formalistnímu umělci, jindy expresionistovi nebo abstraktnímu malíři. Méně často jsem zvolil člověka, jehož dílo bylo jednoduše reprezentativní. Kdykoli to však bylo možné, oslavoval jsem umění, které otřásalo lhostejností a křičelo: Prober se! Jistě ne vždy, ale většinou se v těchto případech nejednalo o studované umělce, ale o amatéry tvůrce, které na rozdíl ode mě nikdo neučil precizním technickým dovednostem, ale jejichž dílo je přesto fascinující. Můj host souhlasně přikyvuje a já se rozesměju. A nyní mě prosím na chvíli omluvte, řeknu jí, musím přerušit svou řeč a odskočit si. Samozřejmě, odvětí. Zvednu se ze židle, proti čemuž má čtyřiadevadesátiletá kolena protestují. Slečna Arnofská mě požádá, zda by se mezitím mohla porozhlédnout po místnosti, a já ji k tomu zdvořile vybídnu. Když se vrátím, stojí před policí u okna a prohlíží si trojrozměrnou koláž, kterou mi před lety darovala jedna mladá umělkyně. Jmenuje se to Tančící nůžky, řeknu jí. Jejich autorce jsem kdysi udělil cenu a ona mi věnovala tohle. Stala se z ní docela slavná umělkyně. Poznávám ten styl, podotkne slečna Arnofská. Annie Ohová, viďte? Přesně tak. Znáte její věci? Přikývne. Dělala jsem její medailonek pro náš časopis v době, kdy se začínala prosazovat. Jmenovalo se to Rozhněvané umění Annie Ohové. Byla velice nesmělá, téměř se za svá díla omlouvala. Fascinovala mě rozporuplnost jejího skromného chování a míry hněvu přítomného v jejích dílech. Tuším, že mě fascinovalo totéž: neslyšný křik ženy odsouzené k tradiční roli manželky a matky, z níž se zoufale pokouší vyvázat. Tehdy jsem Annie předpovídal velikou budoucnost a těší mě, že jsem se nemýlil. Zůstali jsme v kontaktu. Mimochodem, příští týden se podruhé vdává a já jsem pozván na svatbu. To je milé. Vyřiďte jí prosím mé pozdravy a přání všeho dobrého jí i jejímu muži. Jistě, rád. Jen budu muset vaše přání upravit pro Annie a její manželku. Bere si majitelku galerie, v níž jsou její díla vystavena. 24

25 Ach tak, reaguje slečna Arnofská. Povězte mi víc o dalších obrazech ve svém studiu. To jsou vaše díla? Přikývnu. Prochází ateliérem a prohlíží si stohy mých maleb opřených o zeď po celé délce místnosti. Některé se vrátily z různých výstav, jiné se na opuštění mé pracovny teprve chystají. Zastaví se u stojanu a s úsměvem se dívá na rozpracovaný obraz dívky skákající přes švihadlo. Obdivuji, že pořád ještě denně tvoříte, řekne mi. Jak vidím, k tomuhle námětu se neustále vracíte. Máte pravdu. Malá Fanny a její švihadlo. Namaloval jsem ji snad stokrát. Pak jí vysvětlím, jaké jsem měl štěstí, když jsem v šestnácti letech získal stipendium na Uměleckém institutu v Chicagu, a jak mi tamější studium pomohlo tříbit mé umělecké vize. Nejdřív jsem takřka imitoval styl malířů, které jsem obdivoval nejvíce: impresionistů, expresionistů, pointilistů. Pozvolna jsem si ale začal budovat vlastní styl, který jeden z mých učitelů v hodnocení označil za směle moderní postup s neotřelostí výrazu. Nechci se vychloubat, ale brzy jsem byl považován za jednoho ze tří nejslibnějších studentů dalšími byli Antonio Orsini, můj přítel, který přišel z Bronxu a miloval New York Yankees víc než svůj život, a Norma Kaszubová, přátelská Texasanka v kovbojských botách, která kouřila a klela jako chlap. Žena, jež předběhla svou dobu, podotkne slečna Arnofská. Ale povězte mi víc o dívce se švihadlem. Spatřil jsem ji jednoho odpoledne, když jsme s Antoniem a Normou obědvali v Grantově parku. Byla to malá bezejmenná černošská dívka v beztvarých šedých šatech, která skákala přes švihadlo a šťastně si zpívala. Nepoddajné vlasy měla spletené do copů. V blažené nevinnosti obracela tvář směrem ke slunci. Zrovna jsme se přeli, jestli se z nově zvoleného prezidentského kandidáta Roosevelta vyklube spasitel, nebo ničema. Hlasy ostatních jako by mizely v dáli a já vytáhl tužku a začal jsem dívku črtat na mastný papír, v němž byl zabalený můj sendvič. Později odpoledne jsem ji ve škole kreslil znovu a znovu, v následujících dnech jsem ji maloval temperami i olejem, akvarelem, pastelem a také v monochromatických odstínech zelené a šedi. Jako by mě to nevinné dítě uhranulo! Pojmenoval jsem ji Fanny a začal ji považovat za svou múzu. Jako závěrečný projekt jsem odevzdal sérii 25

26 šestnácti prací s názvem Dívka skákající přes švihadlo. V den závěrečných zkoušek jsem zadržoval dech, když jeden z hodnostářů v čepici a taláru vyhlašoval: Hlavní cenu letošního roku získává Gualtiero Agnello! Tehdy jsem zažil největší vzrušení ve svém životě. A jak vidíte, posedlost Fanny už mi zůstala. Fascinující, reaguje slečna Arnofská. Než jsem přišla, hledala jsem si o vás informace. Měl jste výstavy v mnoha význačných muzeích. Máte pravdu: v Muzeu moderního umění, Corcoranu, Whitney. Jedna z mých kreseb se nedávno stala součástí stálé expozice ve Smithsonově institutu. Studie mého skákajícího andílka. Podle Wikipedie jste se narodil v Itálii. Ano, v Sieně. Toskánsko! To muselo být podnětné, vždyť z toho kraje pochází tolik význačných umělců. Koho byste označil za svůj vzor? Z mistrů nikoho, protože do Ameriky jsme se přestěhovali, když jsem byl ještě malý. K umění mě přivedl můj otec. Byl také umělec? Ne z povolání. Živil se jako krejčí. Ale v jedné z mých nejranějších a nejkrásnějších vzpomínek mu jako malý sedím na klíně venku u stolu na Piazza del Campo a s doširoka otevřenýma očima sleduju, jak pro mě tátova tužka plní prázdný papír komiksovými zvířátky. Jeho dovednost působila na malého kluka jako zázrak. Bohužel se vztahy mých rodičů zhoršily poté, co tátův obchod podpálil pomstychtivý manžel jeho milenky. Na pomoc nám přišel tátův bratr, strýček Nunzio. Ujistil mého otce, že Manhattan je plný byznysmenů a každý potřebuje oblek. Navíc nám poslal peníze dost dolarů, které, vyměněny za liry, stačily na tři lístky do New Yorku. A tak jsme opustili Sienu, nasedli v Livornu na loď a cestovali přes oceán. Dodnes si vybavuji, jak jsem byl během té dlouhé plavby vyděšený. Vyděšený? Proč? Bál jsem se, že se už nikdy nedostaneme z té nekonečné beztvaré šedivé vodní masy že budeme navěky odsouzeni k plavbě po moři. Ale po dvanácti dnech jsme propluli kolem sochy Svobody a přistáli u amerických břehů. A to vám bylo kolik? 26

27 Osm. Tehdy jsem samozřejmě chápal jen zčásti, proč se vlastně musíme stěhovat. Až později, když se probudily mé vlastní sexuální touhy, mi otec vysvětlil, že mámě nechtěl být nevěrný, ale jeho milovaná, Valentýna, měla tělo od Botticelliho a vlasy tak rudé, jako by vystoupila z Tizianova obrazu. Můj otec byl povoláním krejčí, ale jeho vášní zůstávalo umění. V tomto ohledu si byli s Josephem Jonesem velice podobní. Neměl vzdělání, ale přirozený talent a neodbytnou touhu malovat. Málokdy se někam hnul bez své tužky a bloku s průklepáky. Dar od boha, řekla jednou o otcově talentu máma, i když ho později označila za prokletí mého Giuseppeho. Čím to? Protože ho umění vykolejovalo. Šílel. To se stává často tvůrčí duch a šílenství kráčívají ruku v ruce. Jako u van Gogha. A mnohých dalších: malířů, spisovatelů, hudebníků. Přikývne a povzdechne si. Takže vaše rodina se usídlila v New Yorku? Na dolním Manhattanu. Bydleli jsme nad strýčkovým obchodem s potravinami ve čtyřpatrovém domě na Spring Street. Nunzio znal někoho a ten znal někoho dalšího, a tak můj otec brzy upravoval pánské obleky v obchodním domě Macy s na Herald Square. A zatímco on bral míry a všíval do kabátů vycpávky, já se učil spisovné angličtině ve třídě u katolických sester svaté Kláry a slangu ve strýčkově obchodě, kde jsem po škole a o sobotách pracoval. Když bylo teplo, prodával jsem pražené buráky venku před obchodem. V zimě jsem vevnitř čekával na zákazníky. Usměju se, když si vzpomenu na všechny ty ženské v šátcích, které dennodenně docházely do krámu pro potraviny k večeři a stěžovaly si na ceny ovoce a zeleniny. Mnohé z nich pocházely ze Sicílie a nejdříve ovoce nenápadně otlačily, aby následně požadovaly slevu, protože bylo otlačené. Sestra Agáta si mě okamžitě oblíbila, a protože si myslela, že by ze mě byl dobrý kněz, snažila se mě přimět, abych podstoupil vysvěcení. Ale já byl syn svého otce především ve dvou věcech: když jsem byl v osmé třídě, věnoval jsem své panictví starší ženě bylo jí šestnáct, která milovala pražené buráky. A taky jsem rád maloval. Zatímco jsem prodával ořechy, kreslil jsem auta zaparkovaná v ulici, bohaté i chuďasy, 27

28 kteří mě míjeli, taky oděvy třepotající se na šňůrách i ptáky vysoko na obloze nebo holuby poskakující kolem a uždibující drobky. Plnil jsem jeden sešit za druhým a těšil se, že je ukážu tátovi, až se vrátí z práce. Tehdy se málo smával, ale usmál se vždy, když jsem mu ukázal své kresby. Jaký otec, takový syn, podotkne slečna Arnofská. Ano i ne. Jak jsem říkal, otec nikdy nestudoval. Ale když mi bylo patnáct, jedna z mých kreseb zvítězila v soutěži a výhrou byly právě lekce kreslení. A tak jsem každé sobotní ráno místo do strýcova obchodu zamířil na Pátou avenue do Metropolitního muzea, kde jsem se mohl učit u německého malíře jménem Victorius von Schlippe. Stejně jako strýc Nunzio, znal i pan Schlippe lidi, kteří znali další lidi, a tak mi bylo v následujícím roce nabídnuto stipendium na Uměleckém institutu. Rodiče na vás museli být náležitě hrdí, zhodnotí slečna Arnofská. Otec byl, to ano. Ale máma byla proti. Naléhala na mě, abych zůstal v New Yorku, našel si hodné děvče ze staré vlasti, oženil se a dopřál jí vnoučata. Táta mě naproti tomu na institut posílal a přál si, abych se naučil vše, co mi jen Chicago může poskytnout. Vybavuji si slzy v jeho očích, když se se mnou loučil na Grand Central Station, zvlášť když jsem z kapsy vytáhl věc, kterou jsem den předtím pečlivě zabalil. Koukni, tati, co si beru s sebou, řekl jsem. Stál tam a v třesoucích se rukou držel jeden z obrázků, které pro mě před lety nakreslil. Pak mi ho podal zpět, utřel si oči a řekl, že bych měl raději nastoupit, než mi to ujede. A tak, aniž bych se na něj ještě otočil, jsem nasedl. Větrné město jsem si zamiloval! Jeho syrové podzimní počasí i vřelé, přátelské lidi. Miloval jsem i lekce a hltal všechny podněty, které jsem na nich mohl získat. Nedělní odpoledne jsem trávíval psaním dlouhých dopisů rodičům, v nichž jsem jim popisoval, jaký vedu život. Když se podzim zvolna překulil do zimy, začala máma ve svých dopisech psát o podivné posedlosti mého otce. Tvrdil prý, že se mu zjevila Kateřina Sienská, svatá patronka Itálie, a nařídila mu, aby v rámci osvěty italských katolíků po celém světě ztvárnil její životní příběh: službu chorým během morové nákazy, snahu o navrácení papežství z Avignonu zpět do Říma i obdaření stigmaty. Máma popisovala, jak strašné je sledovat vlastního muže, který pozvolna propadá šílenství. 28

29 Ty Vánoce jsem si cestu do New Yorku nemohl dovolit, a tak jsem zůstal v Chicagu a rodičům poslal balík s kandovaným ovocem, oříšky v cukru a nugátem. Také mně přišly dárky: máma mi poslala tři páry ponožek a vlněné spodní prádlo na celý týden. Dárek od táty přišel v dlouhém kartonovém tubusu. Když jsem otevřel uzávěr a rozmotal průklepový papír, spatřil jsem jeho kresbu uhlem: mystickou svatbu svaté Kateřiny a Ježíše Krista. Linie byly stejně zuřivé jako van Goghovy tahy štětcem a v papíru bylo několik děr, to když na uhel přitlačil až příliš silně. Pověsil jsem tátovu kresbu na zeď nad postel hned vedle obrázku, který pro mě vytvořil, když jsem byl ještě kluk, a naříkal, když jsem se díval z jednoho papíru na druhý. Říkal jsem si, že kdyby byl k mému otci osud shovívavější, mohl opustit New York, jet na západ do Kalifornie a najít si práci u Walta Disneyho místo zadní místnosti bez oken v oddělení pánských oděvů. Ale jak říkají Italové: Il destino mischia le carte, ma siamo noi a giocare la partita. Karty rozdává osud, ale partii s nimi hrajeme my. To by mohlo být i židovské přísloví, doplní slečna Arnofská. Ale k vám byl osud zjevně přívětivější než k vašemu otci: úspěšný malíř a ředitel muzea. Přikývnu a usměju se na ni. Dohlížení na sbírku Statlerova muzea a pořádání výstav mi platí účty. Ale vždycky jsem byl především malíř. Vidím spoustu nezvratných důkazů, říká a rozhlíží se přitom po místnosti. Zeptá se, jestli mám děti. Jednoho syna, odpovím. Giuseppeho. Josepha. A jde ve vašich stopách? Jestli je umělec? Dá se říct. Pracuje pro televizi v Hollywoodu. Režíruje jednu z telenovel, což také vyžaduje jistý umělecký talent. Televize je přece z podstaty vizuální. Vídáte se často? Ne tak často, jak bych chtěl. Ale uvidíme se příští týden. Musí pracovně do New Yorku, a tak přijede na víkend. To on mě bere na svatbu Annie Ohové. To je milé. Jste vdovec? Ano, má žena Anja zemřela v osmdesátém devátém. Selhání srdce. Jeden den tu byla, druhý den byla pryč. A od té doby? Nějaká další žena ve vašem životě? 29

30 Nic takového. Dá se říct, že s pokročilým věkem se mou ženou stala má práce. Možná to tak nakonec bylo vždycky. Takže dvě dlouhá, šťastná manželství, zhodnotí slečna Arnofská. Přikývnu. Dlouhá, šťastná a trochu záhadná. Vybídne mě, abych pokračoval. Žena nebo umění: ani jednomu člověk nikdy úplně neporozumí. Když Anja zemřela, našel jsem její deník a v něm věci, o kterých jsem neměl tušení. Třeba že psala básně překrásné krátké básničky o své rodné vesnici v Polsku. A že tam kdysi milovala chlapce jménem Stanislaw. A vaše obrazy? I v nich jsou skrytá tajemství? Dá se to tak říct. Někdy jsem na kompozici pracoval týdny dokonce měsíce, aniž bych si byl jistý, co přesně hledám. Nebo to když jsem obraz konečně dokončil jak se to vlastně stalo. Ani po těch letech nejsem tenhle tvůrčí proces schopen lépe popsat. Když jste hluboce zabrána do kompozice, všechno ostatní v místnosti vybledne všechno až na tu věc před vámi, která se pomalu klube na svět. Jako by dílo na plátně mělo vlastní vůli. Když se to stane, je to vzrušující, ale zároveň děsivé. Vždyť vy jako malíř nemáte své dílo plně pod kontrolou. Odpusťte, nechci se vás dotknout, ale jak to popisujete jako byste při tvorbě sám zažíval jistý druh šílenství. Šílenství? Možná. Kdoví. Slečna Arnofská ukáže na Tančící nůžky a vybaví si, že jí Annie Ohová říkala něco podobného jak své koláže tvoří, aniž by věděla, jak a proč přesně její dílo vzniká. To platilo i pro Joea Jonese, doplním ji. Jak jsem řekl, prý začal malovat, protože musel. Něco ho k tomu pudilo. Jediné, co vím, je, že v takových chvílích tvořivosti cítím, že mé dílo nepochází ode mě, ale spíš skrze mě. Nevím, co je jeho zdrojem. Možná múza? Duch mého otce? Kdoví? Třeba je to boží ruka, která vede tu mou. Takže váš talent by mohl být darem od boha? To se snažíte říct? Obávám se, že to zní až příliš velikášsky. Právě naopak, odporuje. Fascinuje mě vaše skromnost tváří v tvář všemu, co jste dokázal. Několik následujících vteřin se na sebe pouze mlčky díváme. Pak se usměje, zaklapne notes a vypne diktafon. 30

31 Pane Agnello, myslím, že bych vás neměla okrádat o další čas. Jsem vám nesmírně vděčná. Byl to velice příjemný rozhovor. Jsem rád, že máte pořád obě uši. Měl jsem strach, že všechny ty mé řeči nevydrží a dají se na útěk. Rozesměje se a ujistí mě, že by mě mohla poslouchat ještě hodiny. To neříkejte dvakrát, škádlím ji. Vstane ze židle s diktafonem v ruce a já se nabídnu, že ji vyprovodím. Ne, to nemusíte, trefím sama. Měl byste se vrátit k práci. Přikývnu. Poděkujeme si navzájem, podáme si ruce. Skrz dveře ateliéru sleduji, jak mizí na schodišti. K práci se však nevrátím, přestože jsem to měl v úmyslu. Slunce a několikahodinový hovor mě unavily. Když zavřu oči, proudí mi před zavřenými víčky obrazy, které při našem rozhovoru vypluly na povrch: Rufus Jones, zdrcený na pohřbu svého bratra tátovy komiksové kresby, které přede mnou ožívaly na náměstí s Gaiinou fontánou, v níž nedaleko zurčela voda a tryskala z tlamy kamenného vlka do jezírka podivné koláže Annie Ohové v den, kdy jsem je poprvé spatřil. Najednou se mi z toho dne vybaví jiná vzpomínka, která až doteď vězela zapomenuta hluboko v mé mysli. Váhal jsem, zda cenu udělit Annie, nebo abstraktnímu malíři, jehož dílo bylo také dost působivé. A jak jsem tam tak stál, objevil se po mém boku černoch s prošedivělými vlasy muž, který vypadal jako starší verze Josepha Jonese. Samozřejmě to nebyl on, v té době byl již deset let po smrti. Tahle, pronesl a kývl přitom směrem k Anniiným kolážím. Jako by věděl, co se mi honí hlavou, a intuitivně vycítil mou nejistotu. A ten moment rozhodl. Cena byla její. Pane Agnello? Pane Agnello? Když otevřu oči, stojí přede mnou má domácí a oznamuje mi, že oběd je hotov. Má ho přinést? Ne, ne, Hildo. Za chvíli jsem dole. Přikývne a odejde. Stále ještě v polospánku se rozhlédnu a můj pohled spočine na nedokončeném obraze na stojanu. Znejistí mě. Proč má Fanny andělská křídla? Kdy jsem jí je namaloval? Vstanu, přistoupím blíž a teprve v tu chvíli mi dojde, že křídla jsou pouze mraky v pozadí. A přesto, s křídly, nebo bez, ona je můj anděl. Přes sedmdesát let uplynulo od okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil v Chicagu, a přesto v mé mysli 31

32 i na mých plátnech skáče pořád dál přes švihadlo a zvedá svou tmavou, nevinnou tvář k nebesům, bezbranná, neví, jak krutí lidé dokážou být k těm druhým, těm, kteří ať už z jakéhokoli popudu chtějí jít proti proudu, místo aby pasivně pluli s ním. Pro můj starý mozek už bylo přemýšlení dost. Oběd je připraven a já mám hlad. Chvíli hledám rovnováhu. Cestou z místnosti se ještě jednou otočím ke stojanu. Jsem moc unavený, abych ti ještě dnes něčím prospěl, maličká, řeknu Fanny. Ale vrátím se zítra ráno. Do té doby sbohem. Na schodech si uvědomím, že musím poslat odpověď: že oba s Joem dorazíme na Anniinu svatbu. 32

33

34

35 Část první Umění a SLUŽBA

36

37 Kapitola první Annie Ohová Vivečiny svatební šaty mají jméno: Gaia. Jsou překrásné. Vrstvy smaragdově zeleného hedvábného šifonu zabrané pod prsy s asymetrickou sukní ve tvaru písmene A a náznakem vlečky. Zapomněla jsem jméno návrháře: Ianni cosi. Někdo, koho Viveca zná z Asociace návrhářů helénské módy. Dorazily včera z Athén a Minnie je vyžehlila a pověsila na dveře Vivečiny ložnice. Gaia: když šaty dorazily, vygooglila jsem si jejich jméno a informace si poznačila na lístek. Leží na sekretáři. Zvednu ho a čtu. Když propukl Chaos, zrodila se Gaia s obrovskými prsy, starověká bohyně země, věčný výtvor olympských bohů. Nejprve byla matkou Úrana, řeckého ztělesnění nebe, později se stala jeho milenkou. Mezi jejich dětmi byly moře, hory, Kyklopové i storucí obři doprovázející Dia v jeho úspěšné bitvě proti Titánům, kteří také vzešli z Gaiina lůna. Chaos, incest, monstra a válčící sourozenci: zvláštní jméno pro svatební šaty. Troje šaty od návrhářky Very Wangové mi Viveca poslala k posouzení včera. (Vera je jednou z jejích klientek v galerii.) Jedny v barvě slonové kosti, druhé s nádechem růžové, třetí perleťově šedé. Minnie je rozložila na posteli v ložnici pro hosty, ale když odešla, přenesla jsem je do ložnice a pověsila je vedle Gaiy. Když jsem se dnes ráno vzbudila, vyděsily mě. Měla jsem na zlomek vteřiny pocit, že u skříně stojí čtyři ženy. Čtyři nevěsty jedna v překrásně zelené, ty ostatní v bílém. 37

38 Viveca je ještě v zahraničí. Před týdnem odjela do Athén pro doplňky, ale pak se rozhodla zůstat o pár dní déle a navštívit svou starou tetu (sestru svého otce, která je ještě naživu) a zároveň dokončovala přípravy na naši svatební cestu na Mykonos. Volala mi odtamtud včera večer: Miláčku, zdejší krajina je prostě kouzelná. Dívala ses na ty fotky, které jsem ti v mailu poslala? Přiznala jsem, že ještě ne, a vymluvila se na to, že jsem za posledních pár dní strávila víc času ve studiu než doma, což byla lež. Tak se podívej, přikázala mi. Ne že by mohly fotografie zachytit skutečnou krásu toho místa. V denním světle je Aegina prostě oslnivá a při západu slunce změní barvu na krásně kobaltově modrou. A vila, kterou jsem pronajala? Anno, pro tu by člověk zabíjel! Je posazená na kopci vysoko nad městem, takže nabízí panoramatický výhled na celý přístav a některé další ostrovy. Podlahy jsou z bílého mramoru z kamenolomu v Paru, je tu oválný bazén, vnitřní fontána a terasa, z níž je překrásný výhled na celý přístav. K čemu bazén, když moře je na dosah? podivila jsem se. Anno, domky jsou tu vybělené sluncem do alabastrova, u jižní zdi vily roste ibišek a červeň jeho květů kontrastuje s bílými zdmi je to ta nejintenzivnější barva, jakou si umíš představit. Nemůžu se dočkat, až tady budeme spolu. Uvidíš. Tohle místo je snem všech umělců. Umím si to představit, odpověděla jsem. Snem všech umělců, kteří chtějí zachycovat krásu a dokonalost. A to já nejsem. Já vím, Anno. To mě na tvém díle od začátku přitahovalo. To? Co je to? Trvalo dlouho, než mi odpověděla. Říkala jsem to tomu páru, který koupil dvě tvé instalace z Pandořiny série. Tvé dílo se dívá lidem přímo do očí. Uklidňuje nejisté a zneklidňuje vyrovnané. Ale tohle budou prázdniny, lásko. Pracuješ příliš tvrdě. Anno, Mykonos je můj dárek pro tebe. Pro nás. Čtyři týdny budeme obklopeny krásou a dokonalostí, a tak začneme svůj společný manželský život. Copak si to nezasloužíme? Obraz mého pokoje rozostřily slzy. Chybíš mi, řekla jsem. Taky mi chybíš, Anno. Taky mi chybíš. Není to tak, že bych s ní nechtěla být na Mykonu. Ale celé čtyři týdny? Po několik let jsem nepřestala pracovat na tak dlouho. Je fér říct, že ani ona v té době nebude pracovat. Není to zrovna dobrý ob- 38

39 chodní tah, konstatovala, když mi oznámila, že pro nás na celý říjen pronajala vilu. Lidi se akorát proberou z podovolenkového útlumu, znovu je zaujme město a budou chtít nakupovat. Ale řekla jsem si: Viveco, pro jednou kašli na obchod! Užívej dne! Usmála jsem se, přikývla a své pochybnosti spolkla, místo abych je vyslovila nahlas. To přece pro lidi, které milujete, děláte, nebo ne? Držíte ústa zavřená, místo abyste jimi nechali slova proudit. Ohýbáte věci, které se dají ohnout. Třeba jako tahle svatba. Byl to Vivečin nápad, abychom se vzaly a náš svazek byl konečně oficiální. A kde se budeme brát: tady je potřeba další ohnutí. Dobře, fajn. Je mi to jasné. Connecticut homosexuální svazky zlegalizoval, New York ne. Ale proč si nepronajmeme nějaké pěkné místo na Zlatém pobřeží poblíž města? Cos Cob nebo Darien? Proč zrovna město, kde jsme s Orionem vychovali své děti? Říkala, že mě chtěla překvapit. Což se jí vážně povedlo, ale je to divné. Není mi to příjemné. Tak dobře, Annie. Pokud máš pochybnosti, proč je nedáš najevo? Proč jí prostě neřekneš, na co myslíš? Zvednu oči, rozhlédnu se po našem krásně zařízeném bytě a na zdi haly spatřím část odpovědi: zarámovaný plakát ohlašující mou první výstavu v galerii viveca c. Nápis hlásá ANNIE OHOVÁ: RÁNA PRO SYSTÉM a pod ním je barevná fotka mé sochy Rodičky: řada bezhlavých manekýnek s roztaženýma zakrvácenýma nohama, z jejichž děloh se derou sérioví vrazi. Speck, Bundy, Gacy. Samá monstra. Mé umění uklidňuje nejisté a zneklidňuje vyrovnané: řekla to líp, než bych ho kdy pojmenovala já sama. To je jeden z důvodů, proč Vivecu miluju. Nejenže dělá mým dílům reklamu a prodává je za částky, kterým se mi ani nechce věřit, ale navíc jim i rozumí. Ano, její byt působí stejně roztomile jako ona sama a naše milování je uspokojivé a bezpečné. Ale pro mě je základem naší intimity fakt, že rozumí tomu, co se svým dílem snažím sdělit. To Orion nikdy nechápal. Ale nakonec, proč by měl? Tajila jsem toho ty roky spoustu. Sedmadvacetileté manželství plné tajemství, které bylo založené na prostém faktu, že on je muž, a tím pádem se mu já se svými nejtajnějšími touhami prostě nemůžu svěřit. Ale no tak, Annie. Ani Vivece jsi je přece neřekla. Proč to? Bojíš se, že by nakonec mohla změnit názor? Že by jí na tobě přestalo záležet? 39

40 Buď upřímná. Tvá biologická matka zemřela při povodni. Pak se tvůj vlastní otec upil k smrti. A tví adoptivní rodiče byli bez citu. Krmili tě, šatili, ale nemilovali. Chtělas zakusit, jaké to je. Myslíš, že jen náhodou jsou Orion i Viveca stejně staří? Tvůj bývalý manžel i tvá budoucí žena jsou oba o sedm let starší než ty. To je přece nepodstatné. Nebo ne? Byl to důvod, proč sis ho vzala? Proč si teď bereš ji? Protože malá sirota Annie potřebuje, aby se o ni někdo staral? Musím toho okamžitě nechat. Být na sebe takhle tvrdá. Miluju Vivecu. A milovala jsem i Oriona. Ale proč? Protože mě vzal pod svá křídla? Protože poprvé za celý můj život byla intimita s mužem příjemná? Bezpečná? Možná ne tak bezpečná jako s Vivecou nebo tak divoká jako s Priscillou. Ale pořád dost příjemná. A pro něj zvlášť příjemná. Někdy jsem skoro žárlila na intenzitu jeho Ne. Chtěla jsem mu způsobovat potěšení. Ale jeho potěšení mělo svou cenu. Ne, tohle není fér. Bylo to společné rozhodnutí. Přestala jsem užívat antikoncepci, protože jsme oba toužili po dítěti. Ale když se z přání stala skutečnost, najednou jsem byla ochromená strachy. Co když nejsem správný typ na mateřství? Co když znovu potratím, jako tehdy v sedmnácti? Nikdy jsem se s tím Orionovi nesvěřila a také své nynější těhotenství jsem mu oznámila až o týden později. Tu noc, kdy jsem mu to konečně řekla, mi Orion slíbil, že bude ten nejlepší táta přesný opak svého nepřítomného otce. Společně jsme plakali a já ho nechala myslet si, že i moje slzy jsou slzami štěstí, stejně jako jeho. Nebyly. Ale můj strach pomaloučku mizel a já začínala cítit radost. Vzrušení. Dokud jsem nešla na ultrazvuk. Poté co jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčata, všechny mé obavy se vrátily. A když to v porodnici vypadalo, že bychom Andrewa mohli ztratit, byla jsem vyděšená k smrti. Přesto mě mateřství naplňovalo. Zamilovala jsem si je oba, jen jsem se na ně podívala, a jak týdny ubíhaly, milovala jsem je víc a víc. Do té doby jsem netušila, jak hluboká láska může být. Ne že mít dvojčata by nebyla výzva. Znamenalo to nároky na všechno, co jsem musela zvládat. Zatímco Orion byl celý den v práci, zůstávala jsem s nimi doma, měnila jim plíny, krmila je a kradla si desetiminutové porce spánku, kdykoli se zázračně a vzácně jejich spaní 40