BOHUMIL ŘÍHA O LETADÉLKU KÁNĚTI VESELÉ PŘÍHODY PEKELSKÝCH DĚTÍ A JEJICH PSA S MALÝM LETADLEM

Transkript

1 BOHUMIL ŘÍHA O LETADÉLKU KÁNĚTI VESELÉ PŘÍHODY PEKELSKÝCH DĚTÍ A JEJICH PSA S MALÝM LETADLEM

2

3 Vydal Albatros, nakladatelství pro děti a mládež Ilustrovala Helena Zmatlíková, 1967

4 VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ o zvědavé Anežce a o chlapci Vojtovi, který jezdil na stoličce, na psovi Kocijánkovi i na hřbetě vola Hulána dyž se v chalupě na Peklech narodilo děvčátko, všichni Tomešovi byli rádi. Tatínek chodil pracovat do cihelny, ale toho dne zůstal doma. Dlouho stál nad novorozeňátkem, smál se a nakrucoval si špičky vousů. Čekal jsem všelijakou holčičku, ale takovouhle ne, bručel a kroutil si vousy zase zpátky, je černá jako cikán. Není černá, odvětila maminka a tiše se usmívala, je jenom hnědá a nosík má nahoru. Opravdu má nos nahoru, řekla babička, která v tu dobu byla u Tomešových na návštěvě, bude zvědavá jako sedm čertů. Téhle holčičce začali říkat Anežka. Nezůstala malá. Rostla jako ostatní děti každý rok o kousek. Nohama už nekopala do peřinek, ale běhala doma po podlaze a venku po trávě. Nosík jí zůstal nahoru a Anežka byla zvědavější čím dál víc. Ptala se tatínka i maminky, psa Kocijánka, stoličky v kuchyni i lopaty na dvoře. Proč je ve dne světlo a v noci tma, co dělá vítr, když nefouká, proč kocour Rozum je celý černý a proč Anežce při chůzi zůstává jedna nožička vzadu. Tobě zůstává jedna vzadu? smál se tatínek. Já mám zase jednu nohu pořád vpředu. 3

5 Když byly Anežce tři roky, přijela babička z vesničky Koniklec a znovu pomáhala u Tomešových. Maminka ležela v posteli a nechtěla vstávat. V síni stál nový kočárek. Anežka se do něho podívala, nadzdvihla barevnou peřinku, ale kočárek byl prázdný. Příštího rána se malá Anežka lekla. Někdo ve světnici plakal a malá Anežka hned poznala, že je to děťátko. Zprvu si nebyla jistá, jestli nekřičí ona sama, a proto se raději podívala do zrcátka. Ale tam se jí ukázala zavřená ústa. Anežka to tedy nemohla být. Anežko, pojď sem! volala babička a ukázala na bílou peřinku v kočárku. Narodil se ti bratříček. Kde je? vyhrkla Anežka a běžela ke kočárku. Opravdu, ležel tam černý panáček, který právě hrozně řval. Proč křičí? divila se Anežka. Nelíbí se mu v peřince, chce ven.

6 Tak ho, babičko, pusťte, půjdem si spolu hrát. Děvenko malá, odpověděla babička, na hraní má tenhle křikloun dost času. Teď musí ležet. Ale Vojtíšek v peřince dlouho nezůstal. Byl to kluk jako brousek a ruce i nohy mu jen hrály. Rejdil s nima od rána do večera. Nejraději ze všeho jezdil. Nejprve na stoličce a potom na psovi Kocijánkovi. Ten se ovšem zlobil, že zároveň s Vojtou nemůže nosit krásně nakroucený ocas. Když byl Vojtíšek větší, vysazoval ho tatínek na vola Hulána, se kterým pracoval na Slámově poli. Vůl Hulán ucítil na hřbetě zalechtání, ale protože byl líný, ani se neohlédl. Jen tam hodil oháňku a zasáhl Vojtu rovnou do hlavy. Klouček se rozzlobil a nabil volovi pravou rukou. Vůl Hulán to skoro necítil, zato Vojtu pravá pěst silně bolela. Vojtíšek chtěl také létat jako čmelák nebo jako vrabec. Vylezl na plot a skočil dolů. Nic nepomohlo, že přitom mával rukama, jako by to byla křídla. Spadl do kopřiv a popálil se na nose. Lítáš jako naše stará husa, smála se Anežka. Jo, husa, bránil se Vojtíšek, já už lítám skoro jako pták! 5

7 VYPRÁVĚNÍ DRUHÉ nás seznámí s devítiletým Pepíčkem Slámou a sleduje děti na cestě na letiště nežka i Vojta rostli tak rychle, až se tomu babička divila. Když přišla na Pekla, říkávala pokaždé: Děti moje, vy rostete jako z vody. Přitom taky ubíhal čas, takže Vojtovi už bylo osm let a Anežce ještě víc. Tatínek jim naneštěstí umřel, ale maminka byla ještě hodnější než dřív. Chodili do školy s Pepíčkem Slámou, jehož rodiče bydlili taky na Peklech a měli tam celé hospodářství. Patřilo jim dost polí a mimo vola Hulána jim pomáhal na poli pár hnědých koní. Slámovi opatrovali Pepíčka jako oko v hlavě a nic mu nechtěli dovolit. Pepíčku, napomínala ho paní Slámová, ne abys šlápl do louže, kašlal bys! Pepíčku, hrozil mu pan Sláma, ne abys chodil s tím uličníkem Vojtou. Nabije ti a budeš mít na hlavě bouli. Voď si po dvoře kolo. Ale Pepíček Slámů vodil kolo po dvoře nerad. Bylo nové a Pepíček na něm neuměl jezdit. Jeho maminka měla strach, aby si 6

8 Pepíček nenatloukl a aby se kolo třeba neodřelo. Je pravda, že kolo krásně jelo, ale Pepíček při něm chodil pěšky. A tak ho raději postavil pod kůlnu a loudal se na zahradu. Tam se rozhlédl a šup! Prolezl dírou v plotě, oběhl stavení dědy Kozelky, který byl hlídačem na letišti, a rovnou do Tomešovy chalupy. Děti jsou venku, řekla maminka Tomešová. Slyšíš Kocijánka? Hrají si s ním. Slyším Kocijánka. A je tam taky Anežka? Je. A Vojta? Taky tam je, řekla maminka, je tam Kocijánek, Anežka i Vojta. Až k nim přijdeš, budeš tam taky. Jakmile Vojta spatřil Pepíčka, začal hrozně křičet. Také Kocijánek štěkal a Anežka kvičela. Bylo to k smíchu a Pepíček Slámů se skutečně trochu usmál. Měl radost, že vidí živé děti a živého psa. Pepíčku, křičel Vojta. Tváře měl červené, tmavé oči se mu 7

9 leskly a na hlavě mu stál každý vlas zvlášť. Pepíčku, kvíkala Anežka a obě ruce i malý nosík měla ve výšce. Pepíčku, štěkal pes Kocijánek, ale jeho ocasu se to netýkalo. Nesl si ho na zadku krásně vzhůru stočený jako hlemýždí ulitu. Co chcete? zeptal se Pepíček Slámů. Už ho z toho křiku začínaly brnět uši. Půjdeme na letiště! vyrazil ze sebe Vojta. Ne, na letiště se nesmí, zdráhal se Pepíček. Co tam je? Já jsem tam ještě nebyla. Anežka by byla šla na letiště hned. Dědeček Kozelků nás třeba vyžene, obával se Pepíček. Děda přece neslyší, musíme jít tiše, zašeptal Vojta. Jejda, šeptala Anežka, to je pravda! Dědeček Kozelků slyší jen málo. Musíme jít tiše! Pepíček Slámů se ještě chvíli zdráhal, ale slunce pěkně svítilo, začínaly

10 prázdniny a děti Tomešovy se tvářily tolik tajemně. Pepíček nakonec povolil. Tak dobře, ale jestli nás dědeček Kozelků uvidí! Neboj se, odpověděl Vojta, já s Kocijánkem se umíme plížit jako kočky. Pes uslyšel své jméno, rozevřel čelisti a smál se. Ocasem vrtěl jen slabě. Jejda, ty a Kocijánek? A my s Pepíčkem se neumíme plížit? Viď, řekl Pepíček Slámů a pohlédl vděčně na Anežku. No, připustil milostivě Vojta, třeba vás taky nebude slyšet. Šli po polních mezích nahoru nad Pekla v husí řadě. Vojta vpředu, Anežka uprostřed a Pepíček vzadu. Kocijánek hledal v obilí všelijaké cestičky a čichal ke každé větší díře. Chtěl kousnout do kožíšku nějakou myš, ale žádná se právě venku neprocházela. Proto se Kocijánek malinko zlobil. Samotu na Peklech nechaly děti vzadu. Krčilo se tam k sobě stavení Tomešovo, Slámovo a Kozelkovo. Na druhé straně hleděly děti do širokého údolí, jímž protékala řeka Orlice. Od úpatí vrchu se rozbíhalo travnaté letiště se dvěma budovami, jednou velikou a druhou malou. Kousek dál za nevelkým lesem čněly do výše tovární komíny, věž kostela a v červených střechách se ostře leskla skleněná okénka. Stálo tam celé město. Děti si města nevšímaly. Hleděly pozorně dolů na letiště. Po zelené ploše právě uhánělo letadlo. Znenáhla se odlepilo od země a vznášelo se do výše. Děti na něm mohly oči nechat. Zvláště Vojta. To je eroplán a uvnitř sedí pilot, vykřikl Vojta a současně ukazoval rukama i nohama, jak se letadlo řídí. Takhle by to nedokázal ani pilot Hejduk, který tu každý den zkoušel nové stroje. Pracoval pro továrnu, jejíž komíny právě dýmaly k nebi. Dělníci tam vyráběli letadla. Letí nad městem, vydechla Anežka. Letadlo chvíli kroužilo nad červenými střechami. Náhle zamířilo do mračen a v okamžiku z něho byla tečka docela malinká. Teď musíme rychle na letiště, než se pilot vrátí. Podíváme se na letadla, řekl Vojta a Kocijánek zaštěkal. Kocijánku, buď zticha, napomínal psa Pepíček Slámů. Byl rozčilen a psí štěkot ho rušil. 9

11 To jsem zvědavá, řekla Anežka a jeden za druhým scházeli dolů. Nejdřív šel Vojta a kolem něho pobíhal Kocijánek, pak kráčela Anežka se zdviženým nosíkem a na konci šlapal Pepíček, jemuž bylo trochu úzko. Však to také nebyla malá věc, ke které se rozhodli. 10

12 VYPRÁVĚNÍ TŘETÍ o návštěvě hangáru, při níž se náhle zavřou vrata a děti nemohou ven ojta, Anežka, Pepíček Slámů a pes Kocijánek byli už skoro na letišti. Nedaleko stála veliká kůlna. Také by se mohlo říci stodola, ale na letišti říkali téhle budově hangár a schovávali do ní letadla. Blízko hangáru stál ještě jeden menší domek. Vojta nevěděl, k čemu je. Ani Anežka to nevěděla, a Pepíček teprve ne. Děti se zastavily u tabulky, která se k nim obracela svými písmeny. Cizím vstup zakázán, četla nahlas Anežka a obrátila se k Vojtovi: Vojto, jsme cizí? Ne, odpověděl Vojta, my nejsme cizí. Přece dědeček Kozelků bydlí vedle nás na Peklech. Dědeček není cizí a my taky ne. Pepíčku, jsme cizí? ptala se Anežka Pepíčka. Pepíček se zamyslil. Po chvilce řekl: Tady jsme cizí, a na 11

13 Peklech ne. Pojďme domů! Já mám doma kolo a to je lepší. Kocijánku, nejsme tady cizí, viď? ptala se Anežka psa s krásně nakrouceným ocasem. Kocijánek tiše zavrčel a udělal haf! Pak si sedl na zadek a smál se na Anežku. Jemu se tady líbilo a s dětmi si cizí nepřipadal. Kocijánek taky myslí, že tu nejsme cizí. Půjdeme dál! prohlásila Anežka a obrátila svůj zdvižený nosík k hangáru. To se ví, souhlasil Vojta. Inu, řekl Pepíček, já půjdu s vámi. Tak tedy šli. Nejprve Vojta a u jeho nohou pobíhal Kocijánek, za nimi Anežka a nakonec Pepíček. Šli docela tiše, nejvýš snad nějaká travička se ohnula pod jejich bosýma nohama. Mířili k hangáru. Vojta si už myslil na letadla, Anežka byla zvědavá na všechno a Pepíček vzpomínal, co by tomu asi řekla maminka, 12

14 kdyby ho viděla. Vzdychl si přitom nahlas, až se Anežka lekla. Co se ti stalo? Maminka sem z Pekel nevidí, viď? šeptal Pepíček. Ne, přece se nemůže dívat přes kopec. To je pravda, souhlasil Pepíček. Ulevilo se mu a na maminku za chvíli zapomněl. Děti došly k zadní stěně hangáru. Musely ho celý obejít, neboť vrata byla vpředu. Dozadu hledělo jen několik malých čtvercových oken. Hlavy dětí k nim nedosahovaly. Nemohly se proto podívat dovnitř. Vojta se psem Kocijánkem, Anežka a Pepíček obešli hangár. Nebylo je slyšet a snad je nikdo nespatřil. Nikde nebylo vidět ani človíčka. Jako by před chvílí všichni lidé z letiště odletěli. Děti šly spokojeně k vratům, jen Kocijánek měl uši vzhůru a tiše vrčel. Něco se mu nelíbilo. Vojta ho neslyšel. Chtěl už být honem honem u letadel, a tak se stalo, že si psa nevšiml. A to byla chyba, neboť psi někdy vědí víc než lidé.

15 Konečně stály děti u vrat. Uviděly řadu letadel, která se skrývala v hangáru. Nejbližší z nich mělo vysoký podvozek a dívalo se na děti velmi přísně. Nehnulo se na něm nic. Ani vrtule, ani kolečko u podvozku. Vidíte? vydechl Vojta a hrnul se dovnitř. Jejda, řekla Anežka a běžela za ním. Počkejte, volal Pepíček šeptem, a když Vojta s Anežkou nečekali, utíkal s nimi také. Chtěl letadlo vidět zblízka. I na svoje kolo zapomněl. Kocijánek běžel dál než děti, které se před letadlem zastavily a prohlížely vrtuli. Kocijánek vlezl až pod letadlo a očichával kolečka podvozku. Když už měl očichávání dost, zdvihl zadní nohu a jedno kolečko pokropil. Potom přiklusal k dětem zpátky. Náhle se za dětmi ozval rachot a vrata hangáru se zavřela. Děti se lekly a Kocijánek zaštěkal. Co se stalo? Kdo přirazil vrata? Jak se děti dostanou ven? 14

16 VYPRÁVĚNÍ ČTVRTÉ o tom, jak se děti dostanou z hangáru a jak se začnou smát ěti se přitiskly k vratům a s napětím čekaly, co se bude dít. V hangáru bylo skoro šero, jen zadní okna propouštěla světlo. Ale pro celý vnitřek hangáru to nestačilo. V koutech zůstávala černá tma. Tak už vás mám, ozval se zvenku hlas dědy Kozelky, až se vrátí pan Hejduk, vypráší vám kalhoty! Děda Kozelka pozoroval děti z okna vedlejšího domku. Když vešly do hangáru, rychle zavřel vrata a děti tam uvěznil. Měl radost sám ze sebe, jak pěkně hlídá. Pan Hejduk, zašeptal Vojta. Pilot, který zkoušel nová letadla. Jaký to byl náramný člověk. A teď by měl Vojtovi vyprášit kalhoty? Ne, to se nesmí stát! Co budeme dělat? šeptala Anežka. Měla nosík o hodně níž než prve. A nesmála se už. Já jsem to říkal, šeptal vyčítavě Pepíček, a nechtěl jsem na letiště ani jít. Ten měl strachu nejvíc. Být zavřen v hangáru, ve kterém je víc tmy než světla! A k tomu ještě čekat na výprask od pana Hejduka! 15

17 Na tabulkách kolem letiště je napsáno: Cizím vstup zakázán! Proč jste sem šli? Teď si to vypijete! Já tu nejsem pro nic a za nic! Já hlídám letiště! křičel pan Kozelka před vraty. Pepíček Slámů se přitiskl ke skulině ve vratech a prosil dědečka Kozelku, aby je pustil. Sliboval mu sušené hrušky. Pepíček věděl, že děda Kozelka jí rád škubánky s prachandou, a ta se strouhala právě ze sušených hrušek. Ale co to bylo všechno platné: Dědeček Kozelků Pepíčka neslyšel, protože byl hodně hluchý. Slova o sušených hruškách sice pronikla dřevěnými vraty, ale do uší dědečkových nedolehla. Tak se stalo, že Pepíček u vrat nepochodil. Pan Hejduk vám vypráší kalhoty, křičel starý Kozelka, který měl radost, že na letišti taky jednou někoho nachytal, a pak vás dovedu na Pekla, aby doma věděli, jaké mají uličníky. Ještě tohle! Vojta se na dědu Kozelku začínal zlobit. To je toho, že vešli do hangáru! Vždyť tady nic nepolámali. Anežka už byla celá bledá a Pepíčkovi začínaly kanout po lících slzy. Co mu jen řekne maminka, až ho starý Kozelka přivede domů. Takhle se Pepíček spustil a tak velké uličnictví provedl. Počkejte, já už vím! zavolal Vojta šeptem. Vylezeme oknem! Přece tu nebudeme čekat na pana Hejduka, až nám nabije. Vojtovy oči hleděly odhodlaně na Anežku i na Pepíčka a na hlavě mu stály všechny vlasy. Jeden vedle druhého. Vylezeme oknem, opakovala Anežka a zdvihla nosík nahoru. Žďuchla Pepíčka do zad, aby se vzpamatoval, a zavolala Kocijánka. Kocijánek přiběhl a vyštěkl svoje haf. Jemu to bylo jedno. V hangáru se mu líbilo a venku taky. Děti obešly letadlo a spěchaly k prvnímu oknu. Ukázalo se, že nebude snadné jím prolézt. Bylo dost vysoko a kdo ví, zdali se dá vůbec otevřít. Vojta se pod oknem nahrbil a Anežka mu vylezla na záda. Okno se dalo naštěstí otevřít. Anežka se protáhla a na druhé straně seskočila. Pepíčkovi se nahoru nechtělo. Bál se, že neproleze a že na druhé straně spadne. Nezdržuj, přikazoval mu Vojta, a rychle lez! Pepíčku, neboj se, volala z druhé strany Anežka, já tě chytím do zástěry. Pepíček Slámů tedy lezl. Šlo mu to pomalu a kopl Vojtu do hlavy. 16

18 Počkej, tohle ti jednou oplatím, myslil si Vojta, ale držel trpělivě. Přece tu nemohou Pepíčka nechat! Pepíček Slámů se protahoval oknem ztěžka. Byl dost tlustý a neohrabaný. Odřel si přitom ucho a natrhl si kalhoty. Na druhé straně spadl do Anežčiny zástěry, ale ta povolila a Pepíček se propadl až dolů na tvrdou zem. Uhodil se do pravého kolena, do levého lokte a na čele mu naskočila boule. Ale Pepíček neplakal. Na bolest schválně zapomněl. Byl rád, že je z tmavého hangáru venku. Na slunci bylo tak krásně! Vojta potom přehodil Kocijánka. Pro psa to byla hračka. Když

19 se nesl vzduchem dolů, neměl sice ocas v pořádku, ale za malou chvilku si ho zase pěkně nakroutil. Kocijánek přeběhl sem a tam a nakonec se zatočil dokolečka. Také on byl něčemu rád. Nakonec vylezl Vojta. Musel se na okno vydrápat sám. Pro Vojtu to bylo lehké, protože uměl lézt po všem. Oknem se protáhl rychleji než Kocijánek a krásně seskočil na nohy. Nakonec vylezl Anežce na ramena a okno znovu zavřel. Potom se děti i se psem sebraly a pelášily z letiště pryč. Běžely kolem tabulky s nápisem Cizím vstup zakázán! a pak vzhůru do vrchu. Teprve nahoře na kopci si děti na chvíli sedly a dívaly se dolů. Já se musím smát, jak jsme dědečkovi pěkně utekli, řekl Vojta. Bude nás hledat a nenajde nás, zasmála se Anežka. Pan Hejduk nám třeba chce zrovna nabít, ale nemůže, usmíval se Pepíček. Dnešní příhoda se mu už líbila. Radovali se tedy všichni tři. Smál se s nimi i pes Kocijánek, ale protože to dobře neuměl, trhal z radosti stonky jitrocele a prskal je ven. Já už vím, co teď budeme dělat, vyskočil Vojta a rozběhl se k Peklům. Anežka s Pepíčkem ho měli co dohánět. Jediný Kocijánek se hnal jako vítr a byl hned daleko vpředu. Vojto, co chceš dělat? vypravila ze sebe udýchaná Anežka. Budeme jezdit na kole! vykřikl Vojta a zastavil se. Měl červené tváře, vlasy mu stály. Jo, řekl pohrdlivě Pepíček, vždyť ani kolo nemáš. No právě, že nemám. Budeme jezdit na tvém! To se nesmí, zarazil se Pepíček. Moje kolo se jenom vodí po dvoře. Vodí se! Pepíčkovo kolo se jenom vodí! smály se Tomešovy děti. Pepíček se urazil a už na nikoho nemluvil. Na nejbližší mezi se od dětí oddělil a šel zadem domů. Když se Vojta s Anežkou vrátili, poslala je maminka na zahrádku plít zelí. Kocijánek vypil kocourovi Rozumovi mléko a běžel za nimi. Kocour vylezl na střechu a tam se zlobil. Za chvíli na Kocijánka zapomněl a otáčel hlavou po vrabci, který létal kolem. Byl to bohužel vrabec chytrý a létal dost daleko od Rozumových drápů. Kocour si tedy položil hlavu na střechu a usnul. 18

20 Paní Slámová uviděla na Pepíčkovi všechno. Spráskla ruce nad hlavou a řekla: Pepíčku, ty máš bouli na čele. Nemám, odpověděl Pepíček a zamračil se. Vždyť máš odřené ouško. Nemám, řekl Pepíček a mračil se ještě víc. A kalhoty máš roztrhané, naříkala paní Slámová. Chudáčku, co se ti stalo? Já nejsem chudáček, ohradil se Pepíček a utekl z kuchyně na zahradu. Vylezl tam na třešni a to ještě nikdy předtím neudělal. Sedl si do větví, jedl třešně a pecky plival dolů. Přitom ho napadlo, že by snad měl svoje kolo přece jen vyvést ven a ukázat je Vojtovi i Anežce. Vždyť je ještě ani pořádně neviděli.

21 VYPRÁVĚNÍ PÁTÉ o dědečkovi Kozelkovi, který nejprve před hangárem kouří a pak z něho vyhání netopýry ěda Kozelka stál před vraty hangáru a v ruce držel hůl. Za chvíli ho bolely nohy, a tak si došel do domku pro stoličku. Sedl si na ni a zapálil si dýmku. Dědeček Kozelků rád kouřil, a babička Kozelková se na něho proto každý den zlobila. Teď tu babička nebyla, a tak si dědeček krásně pochutnával. Na jazyku mu voněl kouř a v srdci ho hřálo něco pěkného. Liboval si, jaký je dobrý hlídač. Chytil dva kluky uličníky, jednu rozpustilou holku a divokého psa. To se bude Toníček Hejduků divit! Po chvilce kouření si dědeček Kozelka vzpomněl, že každý pořádný hlídač je zlý. Přikryl tedy hlavičku dýmky víčkem, aby mu nevyhasl oheň, a spustil znovu: Proč jste chodili do hangáru, co? Kdo vás tam posílal? Jste čeládka nezvedená, ledajací, krokvičkové a nezbednici. Počkejte, až přiletí pan Hejduk, ten vám vyžehlí kalhoty! Já vás přidržím a pan Hejduk vám bude stříhat jednu za druhou. Děda Kozelka přiložil ucho k vratům hangáru a poslouchal. Neslyšel nic jednak proto, že byl dost hluchý, a pak také proto, že se v hangáru nikdo neozýval. 20

22 Dědečkovi se zdálo, že tenhle křik zatím stačí, a opět usedl na stoličku. Otevřel víčko dýmky a silně zatáhl. Tabák se znovu rozdýmal a dědečkovi se zdálo, že je na světě opravdu hezky. Podíval se na hodinky, které byly tak veliké jako kolečko od koloběžky, a zjistil, že už za hodinu mu babička přinese oběd. Děda se zamyslil nad tím, co asi dnes bude jíst, a nakonec usoudil, že to budou brambory s houbovou omáčkou. Vždyť včera našel na letišti pět žampionů. Dědeček si olízl rty a bílé vousy, takovou chuť na tu omáčku dostal. Pak si opět vzpomněl, že je hlídačem a že je načase, aby svým vězňům v hangáru připomněl, co je čeká. Začal znovu křičet: Vy slabihoudkové a větrníci! Potom vás dovedu na Pekla a panímáma Tomešová i pan Sláma vám vytrhnou čertovy chlupy! Já vám dám, lézt do cizího hangáru! Děda Kozelka po tomhle křiku opět poslouchal. Neslyšel nic. Náhle ho napadlo, jestli dělá dobře, když nechává ty nezbedné děti pohromadě s tolika letadly. Aby tam tak něco provedly! Dědeček zbledl i pod bílým vousem a malíčkem udusil ohýnek v dýmce. Dýmku strčil do šosu a z petlice vrat vytáhl kolík. Vrata prudce zarachotila a do hangáru padlo světlo. Dědeček rychle přehlédl všechno, co bylo vidět. Proti němu stálo letadlo na vysokém podvozku. Hledělo na dědečka přísně a nepohnulo ani vrtulí, ani kolečkem u podvozku. Také ostatní letadla stála docela klidně a nic živého se kolem nich nepohybovalo. Kde jste? Vylezte ven! vykřikl dědeček. Zapomněl na dýmku i na houbovou omáčku. Nikdo se však neozýval, nikdo nevylézal. Dědeček se začínal zlobit doopravdy. Tohle by mu tak chybělo. Basama heligón, zaklel dědeček, dětičky naší babičky! Set laudón, hernajs fernajs! Vylezte ven! Ale ani po tomhle hrozném křiku děti nevylezly. Ani ten mizerný pes Kocijánek se neobjevil. Dědeček Kozelků se rozpálil a začal děti hledat. Prošmátral tmavé kouty, nahlédl do kabin letadel i pod jejich ocas, podíval se pod křídla i do skříně s náčiním, rozkopal jednu krtčí hromádku a zpod střechy vyhnal netopýra. Dědeček se potil, ruce se mu chvěly, i nohy se mu třásly. Vždyť přece viděl, že ty pe- 21

23 kelské děti i s tím zatraceným psem vešly do hangáru! A přesto je nemůže nalézt! Náhle zavrčelo letadlo a pilot Hejduk se po chvíli objevil u vrat hangáru. Byl to muž docela mladý a vousů měl pod nosem jenom asi pět. Podle dědečkova křiku by si každý myslil, že pan Hejduk je člověk zlý a že se pořád mračí. Ale ne, pilot Hejduk se raději usmíval a oči mu svítily jako kocourovi Rozumovi. A hned volal na dědu: Dědečku, vy se nějak potíte. Copak se vám stalo? Ale, odvětil děda mrzutě a mávl přitom rukou, krtek mi tu dělá nezdobu. Za chvíli tu bude samá hromádka. S tím si nedělejte starost, to víte, krtkové. Nejraději vrtají. 22

24 A taky netopýr, stěžoval si dědeček, usadí se v hangáru. Co tam chce dělat? Nadělá na křídla a kdo to má po něm uklízet? Nezlobte se, dědečku, pro jednoho netopýra! Hlavně že je hezky a že vám za chvíli přinesou oběd, řekl mladý pilot a svlékl si letecký oděv. Dědeček se tedy přestal zlobit, ale tahle věc s pekelskými dětmi mu vrtala hlavou dál. Kam se jen poděly? Dědeček se s tím nechtěl nikomu chlubit, a proto se v poledne o dětech ani nezmínil. Až teprve večer se začal nenápadně vyptávat: Poslouchej, co je tady nového? To je divná otázka, odpověděla babička hodně nahlas, copak je na Peklech někdy něco nového? Já myslím, řekl dědeček, no třeba děti víš? Tadyhle Pepíček Slámů nebo ti darebové od Tomešů i s tím jejich psem. Ne, křičela babička do dědečkova ucha. Pepíčka jsem viděla na třešni, Vojta mi donesl nové brambory, prý pro dědečka Kozelku, Anežka mě pěkně pozdravila a pes Kocijánek zrovna teď štěká na kocoura. Copak ho neslyšíš? Slyším, slyším, kýval hlavou děda Kozelka, třebaže neslyšel nic. Divil se, moc se divil, jak mu ty děti mohly z hangáru utéci, a cpal si přitom dýmku. To jsem nevěděla, že máš starost i o psa, ozvala se ještě babička, a nesmraď mi tady s tím kouřením! Dědeček se zamračil a vyšel na zápraží. Už padesát let babičce vysvětloval, že jeho dýmka voní, ale co to bylo všechno platné. Babička vedla pořád svou. Koho dědeček venku uviděl? Před Tomešovým domem házel Vojta Kocijánkovi kamínky a pes pro ně běhal. Vojta se šklebil a pes Kocijánek štěkal. Děda Kozelka se zamračil ještě víc a vrátil se zpátky do světnice. 23

25 VYPRÁVĚNÍ ŠESTÉ o černém kastrůlku, který umožňuje dětem novou cestu na letiště si tak po čtrnácti dnech babička Kozelková dostala píchání do obou nohou. Padlo to na ni najednou, sotva nohy po světnici vlekla. Natožpak aby došla na letiště s obědem! A přece bylo jasné, že dědeček Kozelků jíst musí. Nemůže tam být hladem. Zavolala Anežku a prosila ji: Děvenko, dojdi na letiště s obědem. Dědeček už jistě vyhlíží tenhle černý kastrůlek. Jsou tam škubánky s prachandou a dědeček je tolik rád. Jejda, odvětila Anežka a zdvihla zvědavý nosík do výše, já tam dojdu i s kastrůlkem. Jdi, děvenko, jdi! Já bych tam došla sama, ale co mi ty nohy dneska dělají! A trefíš tam, děvenko? Já vím, rovnou přes kopec, a je tam dědeček v tom domě velkém, nebo v malém? ptala se Anežka. V tom malém, odpověděla babička, do toho velkého nechoď. Jsou tam eroplány. Těm rozumí jenom pan Hejduk a náš dědeček. Já se letadel bojím. Je to moc velká pyšnost. Člověk 24

26 přece není pták a nemá si s lítáním začínat. Já bych ani lítat nechtěla, řekla způsobně Anežka a vzala si kastrůlek se škubánky. Už nyní se třásla zvědavostí, jak to dnes na letišti dopadne. Když ponesou dědovi škubánky, smějí vejít na letiště. Jak by mu je jinak mohli dát? Anežka zašla domů a řekla mamince, kam musí jít. Chudák stará Kozelková, to dělá stáří. Čím je člověk starší, tím víc má trápení, řekla maminka. Proč bys jí nemohla doběhnout na letiště? Anežka něco pošeptala Vojtovi a psa Kocijánka poslala pro Pepíčka. Kocijánek prolezl dírou v plotě do zahrady Slámových a začal zuřivě štěkat. Pepíček právě dojídal knedlíky s půlkami jablek. Jakmile zaslechl Kocijánka, položil vidličku a talíř odstrčil.

27 Copak, ptala se panímáma Slámová, bolí tě bříško? Ne, zakroutil hlavou Pepíček. Tak co tě bolí? ptala se dál panímáma. No, odpověděl Pepíček, rád bych šel na zahradu. Tak jdi, ale po stromech nelez. Pěkně se tam procházej, řekla panímáma a přestala na Pepíčka myslit. Pepíček vyběhl na zahrádku a pozdravil se s Kocijánkem. Pes zakňučel a zamával krásně svinutým ocasem. To znamenalo, že je spokojen. Pak se otočil a běžel k díře v plotě. Stále se ohlížel, jestli jde Pepíček za ním. Pepíček, to se rozumí, šel. Znal už takovéhle psí vzkazy. Děti se sešly malý kousek nad samotou. Vojta s Anežkou už tam byli a Pepíček s Kocijánkem se přihnali k nim. Kocijánek si nejprve čichl k černému kastrůlku, ale Anežka ho odehnala. Pes se alespoň olízl a posadil se na zadek. Hleděl přitom upřeně na kastrůlek. Všechny psí myšlenky běhaly kolem něho. Anežka pověděla chlapcům o černém kastrůlku, a že znovu půjdou na letiště. 26

28 Trálalá, trálalá, zpívala Anežka. Hm, řekl Pepíček a tváře mu zbledly, mně se ucho sotva zahojilo. Máme kastrůlek, křičel Vojta a pes Kocijánek štěkal, a ten jsme neměli! Ka-strů-lek, zpívala Anežka a mávala jím ve vzduchu. Škubánky byly v nebezpečí, že budou létat vzduchem jako pilot Hejduk. Ale nelítaly. Hrušková strouhanka je držela pohromadě. Kocijánek přesto čekal s otevřenými čelistmi, kdyby jeden kousek přece jen vypadl. Copak tomu nerozumíš? řekl důtklivě Vojta. Už nejsme cizí! Neseme dědovi Kozelkovi kastrůlek se škubánky. Už nás nemůže zavřít do hangáru ani nás nemůže vyhnat. Vždyť mu neseme škubánky! To je pravda, odvětil Pepíček Slámů a pohlédl vděčně na kastrůlek. Měli si ho vzít už tehdy. Pepíček by byl neměl bouli na čele ani odřené ucho. Děti rychle vyběhly na kopec a pak zamířily dolů na letiště. 27

29 VYPRÁVĚNÍ SEDMÉ, v němž vychází najevo, že podle dědy Kozelky se na letišti nesmí nic dělat ěda Kozelka už černý kastrůlek toužebně vyhlížel. Přecházel mezi hangárem a malým domkem a vytrvale se díval nahoru na kopec, kdy se objeví babička s černým kastrůlkem v ruce. Pilot Hejduk už v domku jedl a dědoušek Kozelků nedostával pořád nic. Najednou dědeček přece jen někoho objevil. A nešel sám, šli dva, tři. A ke všemu jim něco živého běhalo u nohou. Dědeček si hned vzpomněl, kdo by to asi mohl být. To byli ti lotrasové z Pekel, kteří mu posledně tak záhadně utekli z hangáru! Děda Kozelka si nebyl jist, jestli ho nemámí zrak. Potřásl hlavou, protřel si oči a podíval se znovu. Nebylo pochyb, byli to oni, rozeznával je docela zřetelně. Co tu chtějí? Dědeček zapomněl na svůj hlad a trochu se rozčilil. Basama heligón, zlámaná vrtule, co mám dělat? Mám na ně zase číhat a zavřít je do hangáru jako posledně? Hernajs fer- 28

30 najs, to přece ne! To nedopadlo dobře. Dědeček se až potil, jak silně přemýšlel. Konečně na to přišel. Zavolal pilota Hejduka, aby se na tenhle houfec dětí se psem přišel podívat. Pilot si utřel mastná ústa a přišel k dědečkovi. Toníčku, řekl zpocený dědeček, vidíte to? Ano, křičel mladý pilot dědečkovi do ucha, to se ví, že je vidím! A taky vidím černý kastrůlek. To vám jistě nesou oběd. Ka-ka-kastrůlek? koktal dědeček a hned se mu ulevilo. Opravdu! Anežka nesla kastrůlek a pes běhal kolem ní. Kocijáne, jdeš od ní, bručel dědeček a přitom si uvědomil, že má velký hlad. Děti poslední kousek cesty běžely úprkem. 29

31 Babička vám posílá škubánky, křičela Anežka a podala dědečkovi kastrůlek, sama nemůže přijít, protože ji píchá v nohou. Bude asi změna počasí, řekl děda a odklopil pokličku černého kastrůlku. Bylo tam všechno, na co celé dopoledne myslil. Dědečku, odvážil se zavolat Vojta do dědečkova ucha, můžeme si prohlédnout tamhleto letadélko? A ukazoval na malý stroj uprostřed letiště. Letadélko? odpověděl dědeček. Ne, to se nesmí! A můžeme jít do hangáru? křičela Anežka. Ne, odpověděl děda Kozelka a sedl si na trávu, tam se taky nesmí. A myslil si: Posledně jste mě pěkně prohnali, ale dnes vás nespustím z očí a nic vám nedovolím, i když jste mi přinesli škubánky. A co se tedy vlastně smí? vykřikl netrpělivě Vojta. Tenhle černý kluk se zdravými tvářemi se začínal zlobit. 30

32 Nic, odvětil přísně dědeček a pustil se do škubánků. Chutnaly mu moc. Byl by do nich nejraději vstrčil celou hlavu. Tak vidíš, řekl Pepíček Vojtovi, jaké je to letiště. Tady se nic nesmí. Tohle všechno slyšel pilot Hejduk. Děti si pomalu prohlédl a nakonec se podíval i na psa. Mimo Kocijánka s krásně nakrouceným ocasem se mu nejvíc líbil Vojta. Byl to kluk jako řimbaba. Děti, pojďte se mnou, řekl pilot, já vám všechno ukážu. A psa můžete vzít s sebou. Děda Kozelka byl zavrtán do svých škubánků a už si dětí nevšímal. Ať si s nimi Toníček dělá, co chce. Dědeček proti tomu nemohl nic namítat, protože pilot na letišti poroučel a děda Kozelka tam jenom hlídal. 31

33 VYPRÁVĚNÍ OSMÉ, v němž děti zásluhou pilota Hejduka poznají dvě větší letadla, a to Čápa a Sokola ladý pilot dovedl děti nejprve do hangáru. Vrata byla otevřena a děti tam vstoupily. Jen Pepíček Slámů se ve vratech zastavil. Letadla stála v hangáru tak jako před čtrnácti dny. Nejbližší z nich mělo vysoký podvozek a dívalo se na děti i na pilota Hejduka velmi přísně. Nehnulo se na něm nic. Ani vrtule, ani kolečko u podvozku. Tohle je Čáp, ukazoval mladý pilot. Říkáme mu ještě postaru, i když je to stroj nový, hodně zlepšený. Pilot Hejduk mu pohladil křídlo. Má nohy jako čáp! vykřikla Anežka. Opravdu jí tohle letadlo připomínalo čápa. Vojtovi taky. Jen Kocijánek v něm nic čapího necítil a také Pepíček měl pochybnosti. Opravdový čáp je přece o moc menší. Pepíček neřekl nic, protože musel stát ve vratech. Je to dříč, pokračoval pilot, létá pomalu, ale utáhne hodně. 32

34 Unesl by nás všechny? ptal se Vojta. Tmavé oči mu zářily a nohy ho táhly k letadlu co možná nejblíž. To se ví, odvětil pilot a smál se. I Pepíčka? ptala se Anežka. Pepíčka taky. I Kocijánka? zeptal se Vojta, neboť mu na psovi záleželo. Kocijánka taky, řekl pilot Hejduk a ten to přece musel vědět. Kocijánek uslyšel své jméno a rychle se vrátil z kteréhosi tmavého kouta. Zaštěkl haf! a povyskočil, aby bylo vidět, že je tady. To víš, že s námi poletíš, řekl Vojta a pohladil Kocijánka po hlavě. Pes uspokojen odběhl do jiného kouta. Hledal tam nějakou potvůrku, do které by si mohl kousnout. Měl dnes na kousání velkou chuť. Tohle je Sokol, řekl pilot Hejduk a zastavil se s dětmi u druhého letadla. Bylo o moc nižší, všude oblé jako vajíčko, a jeho podvozek se dal zatahovat do trupu letadla. Co je to? křičel od vrat Pepíček, který jméno letadla nezaslechl. Proč tam stojíš? zeptal se pilot. Můžeš jít přece s námi. Pepíček se bojí, šeptala Anežka a smála se jako lasička. A proč se bojí?

35 Aby dědeček nezavřel vrata, odpověděla Anežka, ale vzápětí dostala od Vojty dloubanec do zad, až hekla. Anežka hned věděla proč. Tohle se přece před pilotem nemělo říkat. Ale ne! Kdepak! Proč by dědeček zavíral vrata? divil se pilot. Pepíčku, pojď sem! Pepíček se zdráhal, ohlížel se, ale pak se přece jen k dětem pomalu přiblížil. Hangárová vrata však podezříval dál. Co kdyby se zase zavřela! Pepíčkovi se už oknem lézt nechtělo. Sokol unese jen dva lidi, vykládal pilot Hejduk, ale létá ještě rychleji než vítr. Panečku, divil se Vojta a sáhl si na vrtuli, ta se asi točí! Jejda, rychleji než vítr? kroutila hlavou Anežka. Hm, pochyboval Pepíček. Copak letadlo může létat rychleji než vítr? Náhle se v rohu hangáru ozvalo hrabání, dupání a pištění. Jako když se tam pere celé klubko psů. Co je to? vydechl Pepíček a hnal se ven. Pepíček hangáru nevěřil. Děly se tam podivné věci a Pepíček Slámů s tím nechtěl nic mít. Posledně se zavřela vrata a teď se děje v jednom koutě něco hrozného. Pilot Hejduk i děti Tomešovy stáli na místě a čekali. Klubko psů se v koutě hangáru ovšem nepralo. Jen obyčejný pes Kocijánek chytil krtka a už ho nechtěl pustit. A teď ho dokonce přinesl dětem. Krtek, zasmál se pilot, to bude mít děda Kozelků radost. Už ho tu honí alespoň čtrnáct dní. Kocijánku, řekl Vojta a pohladil psa po hlavě, dones ho dědovi! Kocijánek běžel k starému Kozelkovi, který seděl na trávě za malým domkem. Stále ještě nebyl se svými škubánky hotov. Jedl je schválně pomalu, aby mu jídlo dlouho trvalo. Pes přinesl krtka a položil ho dědovi k nohám. Dědeček se na černé zvíře podíval, spolkl sousto, vykulil oči, naježil vousy a rychle odtáhl nohy, aby se mu snad krtek do nich nezakousl. Basama heligón, vykřikl dědeček, takovou potvoru mi neseš, když jím? Jdeš s tím pryč! Tohoto křiku se Kocijánek lekl. Polekal se i krtek, který ještě nebyl mrtvý. Kocijánkovy zuby ho neprokously. Kocijánek i krtek 34

36 zůstali malou chvilku zděšeně stát, ale pak se přece jen vzpamatovali. Krtek vběhl do nejbližší díry, v níž se rychle zahrabával, a Kocijánek odpelášil k dětem, které v této chvíli kráčely po boku pilota Hejduka do středu letiště. V hangáru se už dál nezdržovaly, protože další letadla byla podobná těm prvním. Stálo tam ještě několik Čápů a Sokolů.

37 VYPRÁVĚNÍ DEVÁTÉ o letadélku Káněti, které se dětem zalíbí na první pohled elý houf lidí i se zklamaným psem Kocijánkem se přiblížil k malému letadélku. Bylo skoro k smíchu. Vypadalo jako větší vosa. Trup mělo štíhlý a průhledné břicho. Uprostřed křídel seděly hlavice s tenkými vrtulemi. Tohle je Káně, řekl pilot Hejduk a opřel se dlaní do letadélka. Káně se pohnulo a vesele poskočilo. Bylo lehké, asi tak jako těžší pírko. Ach, vzdychl Vojta a srdce mu nad Kánětem usedalo. To je náš vynález, řekl mladý pilot a pyšně se usmíval, takovéhle Káně neudělala ještě žádná továrna na světě. Naši dělníci z něho mají velikou radost. Prosím vás, řekla Anežka a chtěla se na něco ptát. Byla zvědavá na moc věcí a ty se jí všechny spletly na jazyku. Nakonec se nezeptala na nic. Káně unese jenom jednoho člověka, řekl mladý pilot, možná že by se tam se mnou ještě vešel Vojta nebo ten váš pes Kocijánek. Pes zaslechl své jméno a nastavil uši. Očichávání podvozku zanechal. On že by měl jít do letadla s tímhle mladým pilotem? Ne, to je cizí člověk. Možná že je hodný, ale Kocijánek může jít jen s Vojtou. To je jeho pravý pán. Pes přiběhl k Vojtovi a zamával mu před nosem svým krásně nakrouceným ocasem. 36

38 Ale Vojta si ho v té chvíli nevšímal. Tváře mu hořely a ruce mu šmejdily po letadélku Káněti. Tolik se mu líbilo! Vidíte tyhle hlavice s vrtulemi? ukazoval pilot Hejduk. Když chci letět rovnou nahoru, nechám je kolmo, ale když chci kupředu, sklopím hlavice vodorovně. To-to-to, koktal Vojta, to se nemusí rozjíždět? Ne, Káně letí přímo nahoru. Rovnou nahoru! Až do nebe! vykřikla Anežka. Jo, do nebe, řekl Pepíček pochybovačně. Cožpak může nějaké letadlo do nebe? Ale ať Pepíček říkal co chtěl, letadélko se líbilo i jemu. Nestrašilo jako veliká letadla v hangáru, naopak, bylo přítulné jako ochočená slepice, kterou měli u Slámů na dvoře. Do nebe nemůže, to je pravda, usmíval se pilot, ale kdopak z nás tam chce. Já ne. Já taky ne! bránil se Vojta. Já taky ne, řekla Anežka, mně se líbí tady na zemi. Já tam taky nechci, vrtěl hlavou Pepíček, aby na něm nezůstalo, že tam snad chce. Co by tam dělal? Do nebe zkrátka nechtěl nikdo. Kocijánek neříkal nic, protože se ho to netýkalo. Psi mají své vlastní nebe a o tom tady nebyla řeč. A tohle Káně může řídit ještě menší kluk než Vojta. Je to docela lehké, pokračoval mladý pilot. Panečku, vykřikl Vojta. Tolik se divil. Ještě menší kluk, než je on sám? To tedy musí být opravdu lehké!

39 A pes? ptala se Anežka. Pes nemůže řídit Káně? Náš Kocijánek je chytřejší než Vojta. Když to Vojta uslyšel, rozehnal se za Anežkou. Chytil ji a musel ji zatahat za vlasy, aby se pomstil. Urážka byla příliš veliká. A větší chlapec než Vojta by Káně nemohl řídit? zeptal se Pepíček a myslil přitom na sebe. Větší i menší, prohlásil pilot. A do školy by se s ním mohlo létat? ptal se dál Pepíček. Mohlo, přisvědčil pilot Hejduk. Vyletěl bys u vás v Peklech na zahradě, přeletěl bys kopec, letiště, les, tamhle bys musel dát pozor na tovární komín, abys ho neporazil, pak bys letěl nad Nožířskou ulicí a tady už je škola. Tam by ses posadil s Kánětem na dvůr. Tak dobře, až přijdu domů, řeknu mamince, aby mi Káně koupila. Vyklepu si na ně všechny peníze z pokladničky, zaradoval se Pepíček. Když tohle Vojta slyšel, musel se zamračit. Také Anežka oněměla. U Tomešů žádnou pokladničku s penězi neměli, a proto na koupi Káněte nebylo ani pomyšlení. Káně není na prodej, smál se pilot, máme zatím jen jedno. Dětem Tomešovým se ulevilo. Tváře se jim opět rozjasnily. To je dobře, že Káně není na prodej! Když je nemohou mít samy, ať je nemá ani Pepíček! Stačí, že má kolo. Ukážu vám, jak Káně létá, a vezmu Vojtu s sebou, řekl konečně mladý pilot. No tohle! Vojta nevěděl samou radostí, kam dřív skočit. Vždyť poletí na Káněti! 38

40 VYPRÁVĚNÍ DESÁTÉ o Vojtově prvním letu i o tom, jak se poleká školník Vozáb ilot Hejduk otevřel dvířka do letadélka Káněte a pobídl nejprve Vojtu: Postav se za mé sedadlo! Přikrč hlavu! A ne aby ti bylo špatně! Vojta se vsoukal za pilotovo sedadlo, sklonil hlavu, jak si pilot přál, a řekl: Mně špatně? Kdepak! Maminka říká, že mám husí žaludek. Oči mu přitom jezdily po věcech uvnitř letadélka. Nebylo jich tam mnoho. Několik páček, kruhový rychloměr a dvě destičky s čísly. Vojta se snažil uhodnout, k čemu to všechno je. Neuhodl nic, ale umínil si, že bude dávat na pilota Hejduka pozor. Husí žaludek, smál se pilot a vlezl do letadélka, to ti nebude špatně. Vojto, křičela Anežka do dvířek kabiny, zapni si kabát, nahoře je zima! Anežka byla rozčilená. Co se bude dít? Vojta poletí letadlem! Anežka se hbitě otočila na bosé patě. To bude krásné vypravování děvčatům ve škole! 39

41 No třebas, zabručel Vojta a zapínal si pomalu kabát. Zapjal jeden knoflík a pak druhý. Dál už to nešlo. Dírky tam sice byly, ale knoflíky ne. To stačí, pomyslil si Vojta, teď už mi zima nebude. Vojta si zapínal kabát odjakživa nerad. Maminka s ním měla velké trápení. Klukovi bylo stále teplo. I když z povětří foukala zima. Já nevím, řekl Pepíček Slámů a z opatrnosti si taky zapjal kabát až ke krku, ale asi je pravda, že nahoře nebude teplo. Pepíček sice nikam neletěl, ale jistota je jistota. Vždyť přece mohlo být zima i dole. Kocijánek zahafal, postavil se na zadní nohy a hleděl upřeně na Vojtu. Čelisti měl pootevřeny a přes jejich okraj mu čněl červený jazyk. Kocijánku, křičel Vojta, to nejde, ty musíš zůstat dole! Už by ses do letadla nevešel!

42 Kocijánek se tedy spustil na všechny čtyři a jazyk si zasunul dovnitř. Ocas si srovnal do krásného kroužku a proběhl se dokola. Zafrkal do několika děr a na nose mu uvízl kopeček hlíny. Pilot Hejduk zapjal motor a obě vrtule se počaly otáčet. Zprvu pomalu, ale pak se rozrejdily jako dva větrníky. Zavál od nich prudký vítr. Anežce tenhle vítr trhal sukně, Pepíčkovi odfoukl čepici a Kocijánkovi spadl z nosu kopeček hlíny. Všichni tři od letadélka velmi rychle odskočili. Anežka začala mít o Vojtu strach. Letadélko bylo sice malé, ale jeho vrtule vrčely jako celý roj sršňů. Vojto, vykřikla Anežka a zdvihla malou pěst, počkej, já to řeknu doma! Já bych do toho nešel, křičel Pepíček Slámů, podívej, Káněti se už třese břicho! Břicho se letadélku dlouho netřáslo. Pomalu se zdvihalo od země a stoupalo výš a výš. Na chvilku zastínilo dětem slunce. Anežka s Pepíčkem sledovali jeho let s ústy otevřenými a hlavami zvrácenými nazad. Tohle byl přece nějaký div! Kocijánek si sedl na zadek a tiše vyl. Snad si myslil, že Vojta uletí nadobro. Vojta zatím hleděl dolů na zem, která se pomalu vzdalovala. Motory letadla hučely, ale jinak byl v kabině i kolem dokola klid. Vzduch se zdál měkký a tichý. Vlídně nadzdvihoval letadélko stále výš. Pilot se ohlédl a spatřil Vojtovu rozzářenou tvář. Usmál se také a pokynul rukou kupředu. Vojta nechal Anežku, Pepíčka i Kocijánka, kteří byli už docela malincí, a pohlédl dopředu na hlavice vrtulí. Spatřil, jak je pilot nevelkou pákou pomalu sklání kupředu. Letadélko nabralo rychlost. Země pod ním ubíhala vzad. Za několik chvilek byli nad městem. Nad Vojtovou školou se pilot Hejduk spustil hodně nízko. Hlavice vrtulí stály opět kolmo a letadélko Káně pomalu klesalo dolů. Lopatky vrtulí rozháněly pokojný vzduch na všechny strany. Vojta se naklonil na stranu a hleděl upřeně na školní dvůr. Školník Vozáb tam právě zametal. Byl to zamračený chlapík 41

43 a školní mládež neměl příliš rád. Bručel na ni neustále, a kde mohl, švihl po klukovských zádech rákoskou. Vojta viděl, kterak školník Vozáb zdvihl hlavu od svého koštěte a pozorně hleděl na Káně, které se pomalu blížilo. Když vítr od vrtulí Káněte vířil kolem školních komínů, praštil školník koštětem a upaloval do školy. Měl strach, aby mu tahle potvůrka nesedla na záda. Vojta se smál, když viděl školníka uhánět přes dvůr, a mladý pilot se smál také. Bojí se Káněte, křičel mu Vojta do ucha. Pilot kývl hlavou a pohnul pákou. Letadélko začalo opět stoupat, aniž na zem vůbec dosedlo. Když už byli nad školou hezky vysoko, vyběhl školník Vozáb na dvůr a Vojta uviděl, že má v ruce rákosku. Školník ji pozdvihl 42

44 a hrozil za odlétajícím Kánětem. Bylo vidět, že má chuť vsolit Káněti několik ran do zad. Měl na to ovšem krátkou ruku. Káně už zatím plulo nahoře mezi dvěma mráčky. Těch rákosek má asi pět, křičel Vojta do pilotova ucha. Ale já se ho nebojím! Pilot kývl hlavou, že rozumí. Vojta si pak musel povolit oba knoflíky u kabátu. Tak ho podívání na školníka Vozába rozpálilo. Pilot Hejduk ukázal na mráček, který měli po pravé ruce, a stočil letadélko k němu. Vrtule Káněte se zabořily do jeho mlhoviny a Vojta v malé chvilce neviděl kolem sebe docela nic. Ztratila se země, zmizelo slunce, i druhý mráček byl tentam. Vojtovi se tahle mlha nelíbila ani trochu. Nezabloudíme? zavolal hodně nahlas. Pilot se malinko usmál a zakroutil hlavou, že ne. A opravdu! Za chvíli se z mraku vynořili a vpluli znovu do zářících slunečních paprsků. Zase se nad nimi ukázalo modré nebe a hluboko pod nimi krásná, široká země. Vojta musel několikráte polknout. Tak se mu tohle všechno líbilo. Já budu pilotem, ozval se znovu. To víš, odpovídal pilot Hejduk, tak se na všechno dobře dívej! A Vojta se díval. Oči mu rejdily po věcech v letadélku. Už věděl, jak se zapínají motory, jak se překlápějí hlavice vrtulí, jak se letadélko může zatočit, stoupat i klesat. Mladý pilot mu dokonce dával ruku na jednotlivé páčky a učil ho letadélko řídit. Ale Pepíček nebude pilotem, křičel Vojta. Já nevím, odvětil Hejduk. Jemu to bylo jedno. Vždyť by neuměl ani ani, koktal Vojta. Nemohl si honem vzpomenout, co všechno by Pepíček neuměl. Pepíček by neuměl nic, vzkřikl Vojta nakonec. Nepřál si, aby byl Pepíček pilotem, když jím bude on sám. 43

45 VYPRÁVĚNÍ JEDENÁCTÉ o Vojtově opětovném shledání s Anežkou, Pepíčkem Slámů i se psem Kocijánkem epíček Slámů zatím ležel v trávě uprostřed letiště. Také Anežka se tam povalovala a pes Kocijánek měl na nose nový kopeček hlíny. Znovu očichával všechny krtčí díry v blízkém okolí. Ocas si nesl krásně svinutý jako kominickou štětku a na Vojtu, který zmizel i s letadélkem kdesi za lesem, úplně zapomněl. Ne tak Pepíček s Anežkou. Ti hleděli vzhůru k nebi a čekali, až se letadélko Káně opět objeví. Já se směju, řekl Pepíček Slámů, nám se nemůže nic stát. Měl radost, že není s Kánětem ve vzduchu. Ale Pepíček se nesmál příliš dlouho. Přihnal se dědeček Kozelka i s černým kastrůlkem. Kastrůlek byl už prázdný. Všechny škubánky se zatím přestěhovaly do dědečkova žaludku. Basama heligón, vykřikl dědeček, když spatřil děti. Děti se lekly a postavily se rychle na nohy. Tady máš kastrůlek, křičel dědeček na Anežku, a kde je ten váš štětinatý kluk? Anežka místo odpovědi ukázala vzhůru k nebi. Podívejme se, zlobil se dědeček nahlas, ztratil se, uletěl, rozplynul se. Tak už se začínáte ztrácet jako tehdy v hangáru? Ne, odpověděl Pepíček důstojně, jsme tady přece všichni 44

46 i se psem Kocijánkem. Jen Vojta odletěl s panem Hejdukem. Anežka vzala do ruky kastrůlek a Kocijánek si k němu honem čichl. Bohužel ucítil jenom obyčejný plech. A ten psům nevoní. Dědeček Kozelka Pepíčka neslyšel. Pepíček měl zakázáno křičet, aby neochraptěl, a děd mimoto poslouchal nejraději sám sebe. Tak se seberte i s vaším psem, povykoval dědeček, a hleďte, ať už jste pryč! Nemám rád, když mi tady někdo cizí šlape trávu. Já to řeknu panu Hejdukovi, vykřikla Anežka. Začínala se zlobit. Dědeček už zase začíná? Kocijánek zlostně zahafal. Tohle všechno dědeček slyšel. Anežka měla pronikavý hlas a Kocijánek šeptat neuměl. Pan Hejduk si lítá po všech čertech, křičel děda Kozelka, a hlídačem jsem tu já. 45

47 Co tedy měly děti dělat? Sebraly se a loudaly se z letiště. Vzaly s sebou černý kastrůlek i psa Kocijánka. Měly zlost na všechno. Nejen na dědu Kozelku, ale i na letadélko Káně, na pilota Hejduka i na samého Vojtu. Ti si lítají někde v povětří a tady dole má Pepíček s Anežkou poslouchat dědečkův křik? Obě děti kráčely vzhůru do pekelského kopce. Mračily se jako noční sovy. Nad jejich hlavami se náhle objevilo letadélko Káně. Chvíli poletovalo sem a tam, ale potom, jako když je po šňůře spustí, sedlo si na zem. Z letadélka vyběhl Vojta. Tváře měl červené a země se mu chvíli kolébala pod nohama. Pak se přece jen usadila a Vojta povídal: Mě už teď mrzí chodit. Lítat je lepší. Nono, řekl Pepíček a mračil se ještě víc než prve. Jak jsi nás uviděl? ptala se Anežka. Její hlas se chvěl zlostí. Nejdřív jsem uviděl černý kastrůlek a teprve potom tebe, odpovídal Vojta a šklebil se. Tohle bylo slovo do pračky. Anežka postavila kastrůlek na zem a vrhla se na Vojtu. Pepíček se přidal k ní, třebaže to měl zakázáno. Kocijánek si občas kousl do některé nohy. Nevěděl, čí je, ale to mu nevadilo. Pilot Hejduk se zatím odlepil od země a letadélko Káně se s tichým vrčením neslo jasným vzduchem zpátky na letiště.

48 VYPRÁVĚNÍ DVANÁCTÉ o tom, jak se děti učí jezdit na Pepíčkově kole epíčka mrzelo, že Vojta letěl v letadélku Káněti a Pepíček se musel jenom dívat. Utěšovalo ho jedině to, že má nové kolo. U Tomešů mají kolo u trakaře a u vozíku, ale kdepak by se u nich vzalo takové pěkné jízdní kolo, jako má Pepíček! Pepíček je vytáhl zpod kůlny, vodil je po zápraží i kolem hnoje. Slepice před ním utíkaly i koza se lekla, ale Pepíček by byl chtěl, aby kolo viděly Tomešovy děti. Pepíček na něm ještě neumí jezdit, ale on se taky naučí. Snad by mohl kolo Tomešovým dětem alespoň ukázat. Na dvoře bylo prázdno, z okna se nikdo nedíval. Pepíček zavedl kolo k vrátkům a šup! už byl venku. A teď rychle pod stráň, kde Tomešovy děti pásly husy. Až se na polní cestě prach zdvihal, jak Pepíček uháněl. Pepíčku, ty máš kolo, užasla Anežka. Ukaž! Půjč mi je! vykřikl Vojta a vytrhl Pepíčkovi řídítka z ruky. Počkej! Abys nic nepolámal! volal úzkostlivě Pepíček a běžel za Vojtou. 47

49 Ale kdepak už byl Vojta! Palouček byl pěkně vysekán a mírně se svažoval dolů. Na pravé straně stál borový les, jinak věnčilo palouk husté křoví. Vojta v běhu vyskočil na kolo a fičel dolů jako vítr. Husy se před ním rozlétly, jako když do nich střelí, straky na smrku se rozkřičely. Na spodním konci palouku kolo vjelo do křoví. Vojta do něho zapadl jako do vody. Než se vydrápal ven a kolo zase vytáhl, přiběhl Pepíček a jen se mu brada třásla, jak se rozčilil. Nevěděl, jestli se má zlobit, nebo plakat. Jeho krásné kolo vjelo takovou rychlostí do křoví! Jistě se celé poškrábalo. Vojto, už ti kolo nepůjčím! křičel Pepíček zlostně a tahal Vojtovi řídítka z ruky. 48

50 Budeme se střídat. Teď pojedeš ty! řekl Vojta a oči mu blýskaly jako jezevci. Věděl dobře, že Pepíček na kole neumí jezdit a že by se rád naučil. Nebude přece čekat, až z něho bude velký člověk. Vojta počítal dobře. Pepíček Slámů se cestou k hořejšímu konci palouku udobřil a nahoře ho Vojta s Anežkou vysadili na kolo. Dalo jim to hodně práce, protože Pepíček dost vážil a neustále ztrácel rovnováhu. Nebudeš se bát? ozvala se Anežka. Ne-e, odvětil Pepíček, ale jeho malé oči ustrašeně bloudily ze strany na stranu. Děti kolo roztlačily a Pepíček uháněl dolů, jako když ho vystřelí. Měl hlavu přikrčenou a řídítek se držel, jako by je chtěl rozmačkat. Do spodního křoví vletěl po hlavě. Než dopadl na zem, zpřelámal plno větviček. Vojta s Anežkou čekali, že Pepíček bude vyvádět, ale nic takového se nestalo. Pepíček se zdvihl sám od sebe, vylovil kolo a kulhal s ním nahoru. Já jsem letěl, jako by se mi kolo splašilo, řekl důrazně a v tváři měl spokojený úsměv. Vždyť přece jel na kole přes celou louku až dolů do křoví. Vidíš, jak umíš jezdit, pochválil ho Vojta a Pepíček se natřásal jako krocan. Teď byla řada na Anežce. Anežka sjela pomalu a před křovím zastavila. Naučila se už trochu jezdit o školních přestávkách a teď se jí to hodilo. Učila oba chlapce brzdit a správně zatáčet. Vojta i Pepíček jezdili jako draci a nic jim nevadilo, že jsou celí potrhaní, potlučení a poškrábaní, že také kolo se jaksepatří odřelo, že husy už odešly domů, že slunce se silně naklonilo nad borový les to jim bylo všechno jedno. Jen když budou umět na kole. Vojta se naučil tak, že mohl jít z paloučku rovnou na závody, Pepíček o trochu méně, ale už by se byl jistě vyhnul na silnici i velkému vozu Když večer táhli domů, přicházel Pepíček pomalu k sobě a začínal mít strach. Stačilo, když se podíval na odřené kolo a na svoje kalhoty. A to ještě neviděl škrábance na vlastní tváři. Marně mu Vojta sliboval, že ho sveze na Káněti, marně ho Anežka ujišťovala, že pan Sláma není dnes doma. Pan Sláma doma byl a byla doma i paní Slámová. Zhrozili se Pepíčka i jeho kola. Paní Slámová se zlobila a pan Sláma Pe- 49

51 píčkovi nabil řemenem, který odepjal od kalhot. Až musela paní Slámová synka bránit. Pepíček jindy naříkal, ale tentokrát zaťal zuby a mlčel jako pařez. Vlezl si hned do postele, strčil hlavu pod peřinu a tam se sám u sebe radoval, že umí jezdit na kole. Už je nebude vodit po dvoře, jako se vodí třeba koza, ale pojede, jako by byl velký. 50