Elias Dollhopf ( ) Barokní malíř západních Čech

Transkript

1 Sborník muzea Karlovarského kraje 19 (2011) 73 Elias Dollhopf ( ) Barokní malíř západních Čech Zbyněk Černý Malíř a štafíř Elias Dollhopf je jedním z mnoha pozapomenutých umělců doby pozdního baroka. Jeho působnost se úzce váže k regionu někdejšího Loketského kraje, 1 kde se postupem času plně profesně i společensky etabloval. Ve svých čtyřiatřiceti letech odešel z rodného Tachova do Horního Slavkova, tehdejšího královského horního města, kde se natrvalo usadil. Vybudoval si zde malířskou dílnu řemeslné úrovně, která v dané oblasti neměla konkurenci. Rovněž jeho společenská prestiž ve městě pozvolna stoupala a na sklonku svého života patřil Dollhopf již k nejváženějším mužům Horního Slavkova. Jako malíř by se zřejmě po své smrti propadl do vod zapomnění, kdyby nerealizoval dvě prestižní objednávky freskové výmalby v kostela Zvěstování Panny Marie v klášteře premonstrátů v Teplé a v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Chlumu Sv. Maří. Ostatně obě zakázky tvoří jádro hesla Gottfrieda Johanna Dlabacže, který ve svém lexikonu u Eliase Dollhopfa uvádí: Malíř historií, narozen v Tachově v Čechách, zemřel jako purkmistr v Horním Slavkově. V roce 1756 maloval klášterní kostel v Teplé, jakož i mariánský kostel v Chlumu. Mimo to byl úspěšný portrétní malíř, jak se o tom lze přesvědčit z výtečného vyobrazení pana Hieronyma Ambrose, opata kláštera Teplá. 2 Historickou malbou se v dobovém mínění rozuměla veškerá figurální malba bez ohledu na tématiku. Hornoslavkovský malíř se však takřka výlučně věnoval sakrální tvorbě a profánním námětům, jakými byly například výjevy z antických dějin či mytologie, se vyhýbal či přesněji, nevíme, že by někdy obdržel zakázku podobného charakteru. Aby se však malíř, začínající svou profesní dráhu ve 30. letech 18. století, dokázal uplatnit a uživit, musel se věnovat i podobiznářství, jak dokládá i několik dochovaných portrétů, převážně měšťanů Horního Slavkova a církevních hodnostářů. Z detailů jeho pozdní tvorby lze vysledovat, že Dollhopf zvládal i malbu zátiší, avšak doklady o podobné specializaci nám schází. O jeho tvorbě se v literatuře 19. století mnoho nedozvídáme. Uměnovědné lexikony tehdejší doby Dlabacžův strohý údaj o malíři přebírají 3 a namnoze ještě redukují. 4 Tak Slovník naučný Františka Ladislava Riegera 5 si vystačuje jen s životopisnými daty uváděnými Dlabacžem, Ottův slovník naučný heslo rozšiřuje pouze o freskovou výzdobu městského kostela sv. Jiljí v Teplé. 6 V případě Riegrova slovníku naučného nás pod heslem Čechy v odstavci věnovaném malířství ovšem zaujme, že ve výčtu známějších malířů 18. století figuruje také Eliáš Dollhopf v Tachově a to po boku takových mistrů, jakými byli například František Ka- 1 Loketský kraj byl roku 1714 připojen k Žateckému kraji, znovu pak obnoven v roce Ein Historienmaler, von Tachau in Böhmen gebürtig, der als Bürgermeister in Schlackenwald gestorben ist. Im J hatte er die Stiftskirche zu Tepel, so wie auch die Marienkirche in Kulm gemalt. Nebstem war er ein glücklicher Portraitmaler, wie man sich davon aus der trefflichen Abbildung des Hrn. Hieronymus Ambros, eines Abtes des Stiftes Tepel überzeugen kann. Gottfried Johann DLABACŽ, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Teil auch für Mähren und Schlesien, I., Prag 1815, s Georg Kaspar NAGLER, Neues allgemeines Künstler-Lexicon, III., München 1836, s Franz TSCHISCHKA, Kunst und Alterthum in dem österreichischen Kaiserstaate, Wien 1836, s František Ladislav RIEGER, Slovník naučný, II., Praha 1862, s Ottův slovník naučný, VII., Praha 1893, s. 789.

2 74 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý rel Palko, Jan Kryštof Liška, Jan Jiří Heinsch, Jan Quirin Jahn či Anton Kern. 7 Jakub Josef Malý ve svém Dějepisu národa českého tento výčet zcela nekriticky redukuje a uvádí: Z malířů výtečný byl za Marie Teresie Rafael Mengs, později vynikli z četného počtu obzvláště Quirin Jahn, Eliáš Dollhopf a Ludvík Kohl. 8 Poněkud zevrubnější a poučenější přehled o představitelích barokního malířství podává Ludwig Schlesinger v knize Geschichte Böhmens z roku I zde se Elias Dollhopf ocitá ve výčtu sice méně významnějších zástupců, ale mezi malíři zvučných jmen jako Ignác Viktorin Raab, Anton Kern, Ludvík Kohl, Norbert Grund, František Xaver Procházka či Jan Quirin Jahn. 9 Schlesinger vůbec jako jediný autor zahrnul Eliase Dollhopfa rovněž mezi barokní sochaře. To je nanejvýš překvapivé jak vzhledem k sochařskému působení Eliase Dollhopfa, tak i vzhledem k rozsahu tehdejších znalostí jeho tvorby. 10 Drobné poznámky o umělcově díle nacházíme roztroušeny v mnohé vlastivědné i lexikografické literatuře 19. i 20. století, ale soustavněji o životě a díle malíře pojednal až adjunkt Okresního soudu v Tachově ( ) a pozdější zemský soudní rada Joseph Stocklöw ve své doposud nepřekonané publikaci Geschichte der Stadt Tachau (1878). 11 Ježto malíř slovy autora zaujímal mezi freskaři přední místo v Čechách, zařadil jej do trojice nejvýznamnějších tachovských rodáků, kteří zdárně reprezentovali své město. Ve stránkovém pojednání o malíři Stocklöw uvádí nejen základní životopisná data Dollhopfa, ale také rozšířuje Dlabacžem zmiňovaný výčet prácí o jeho tvorbu v Pístově, Stříbře, Horním Slavkově a Jáchymově. Neuniklo mu také, že malíř zastával post hornoslavkovského konšela a že při zasedání městské rady vzhledem ke své profesi začasté absentoval. Osobnost Eliase Dollhopfa zaujala také hornoslavkovského ředitele měšťanské školy Johanna Hahna, který v roce 1912 publikoval pod názvem Elias Dollhopf. Ein vergessener Meister 12 kratičký článek o životě a tvorbě malíře. Autor, opíraje se notně o Stocklöwa, shrnul veškeré dosavadní poznatky o Dollhopfovi a na základě rešerše literatury je rozšířil o činnost pro waldsassenský klášter cisterciáků, freskovou výzdobu ve Fockenfeldu a stručný výčet dochovaných olejomaleb. 13 Sám autor si v závěru svého pojednání ovšem musel povzdychnout: To by bylo vše, co jsem někdy s opravdu velkou námahou o mistrově životě a působení mohl zjistit. Práce není zcela vyčerpávající, při nedostatku pomůcek a přitom, jak v malém městečku postupně vycházejí na povrch, není ani s podivem. A přesto mě to přimělo vydat se po stopách muže, který tak dobře v duchu starých pokorných mistrů tvořil. Moje práce není dostatečně podrobná, a tak útěchou jsou mi slova, kterými starý hornoslavkovský kronikář Kaspar Brusch ukončil svůj popis hornictví: Und da hab ich von der Hub in Schlackenwald vermelden wollen. Weiß es einer besser, so gönn ich ihm s wohl. 14 Základní kámen k přehledu tvorby tohoto malíře ovšem položil spíše Dr. Anton Gnirs než Stocklöw či Hahn. Aniž by se posledně jmenovaným ubíralo na zásluze, Gnirsova erudice, systematický přístup a ctění primárních pramenů, to vše připravilo pevnou půdu pro nejen kvalitní soupis malířova díla, ale i pro jeho případnou interpretaci. Anton Gnirs, zá- 7 Ottův slovník naučný, VII., Praha 1893, s Jakub Josef MALÝ, Dějepis národu českého, II., Praha 1864, s Ludwig SCHLESINGER, Geschichte Böhmens, Prag-Leipzig 1869, s Tamtéž, s Josef STOCKLÖW, Geschichte der Stadt Tachau, II., Tachau 1878, s Johann HAHN, Elias Dollhopf. Ein vergessener Meister, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (dále MVGDB), L, 1912, s Hahn se stal primárním zdrojem pro slovníkové heslo malíře v Ulrich THIEME Felix BECKER, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart IX., Leipzig 1913, s J. HAHN, Elias Dollhopf. Ein vergessener Meister, MVGDB, L, 1912, s. 149.

3 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 75 stupce vídeňského archeologického ústavu v jižní Istrii, pozdější kustod státních antických sbírek v Pule a konzervátor Ústřední komise památkové péče pro kraje Pule, Rovigno a Pissino, 15 prakticky během jednoho desetiletí dokázal sepsat dodnes nepřekonané topografie Mariánskolázeňska, Tepelska 16 a Loketska, 17 přičemž karlovarská 18 a chebská zůstaly nedokončeny v rukopisu. 19 Ačkoliv Gnirs neprovedl ze svých poznatků k malířově tvorbě syntézu, shromáždil prostřednictvím obou topografií velice cenný pramenný materiál, který z pohledu současného badatele je o to hodnotnější, že se mnohdy do dnešních dnů nedochoval. Během práce na popisu jednotlivých pamětihodností regionu odhalil a připsal značné množství uměleckohistorických děl právě Eliasi Dollhopfovi a poukázal tak na jeho nesmírnou píli a pracovitost. Vydání topografie loketského politického okresu přimělo již zmíněného Hahna, aby sáhl opět po peru a svůj článek o zapomenutém mistrovi přepracoval a zejména rozšířil o Gnirsovy objevy. 20 O stejnou publikaci se mohl opřít i Prokop Toman, když vytvářel malířovo heslo pro svůj Nový slovník československých výtvarných umělců. 21 Rozruch, který panoval kolem objevení Eliase Dollhopfa během 1. třetiny 20. století však postupně utichal a jeho tvorbě nebyla v poválečných letech již věnována větší pozornost. Namátkou se objevovaly další práce Eliase Dollhopfa, jako například zakázka pro farní kostel sv. Petra a Pavla v Březně u Chomutova. 22 Během 80. let 20. století začal zájem o osobu Eliase Dollhopfa opět stoupat, především v rámci tzv. Heimatliteratur, kde hnací silou těchto snah bylo vyzdvižení slavných a úspěšných rodáků opuštěné domoviny. 23 V rámci tohoto proudu sepsala Gertrud Trägerová rozsáhlou stať s názvem Elias Dollhopf ( ). Der große Barockmaler in Egerland und in der Oberpfalz publikovanou v roce Autorka v článku shrnula dosavadní znalosti o hornoslavkovském malíři a vytvořila tak jeden z nejucelenější přehled o tvorbě Eliase Dollhopfa. V témže roce se na české straně pokusil o stručný souhrn díla Petr Beran, 25 ovšem zásadní příspěvky publikoval až v roce 2003 Josef Brtek, který u příležitosti 300. výročí narození 15 Po rozpadu Rakouska-Uherska se vrátil do Čech a na krátko též ke svému původnímu povolání. Od roku 1918 učil na státní reálce v Lokti, kde byl roku 1923 uvolněn pro vědeckou práci. Jeho posledním zaměstnavatelem byl od roku 1925 Státní archeologický ústav v Praze. Jako konzervátor jmenovaného ústavu nově uspořádal muzeum v Lokti a projížděje celé Poohří sledoval nálezy a prováděl topografické a archeologické průzkumy. První zhodnotil Johnovy nálezy ze Žírovic a zahájil tím systematický výzkum lužického žárového pohřebiště. Srov. Pocta Antonu Gnirsovi. Sborník textů k semináři, Loket 2003, 49 s. 16 Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, Brno- Wien Topographie der historischen und Kunstdenkmale in Böhmen. Der politische Bezirk Elbogen, Prag Rukopis vydán v roce 1996 jako Topographie der historischen und künstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad, München Topografie navazovaly na edici Soupis památek historických a uměleckých v Republice československé, obě publikace vydala Německá společnost věd a umění pro ČSR v Praze. 20 Johann HAHN, Elias Dollhopf, ein vergessener Tachauer Meister, Der Pilsner Kreis, 2. ročník, 1930, 1. sešit, s Prokop TOMAN, Nový slovník československých výtvarných umělců, I., Praha 1993, reprint z roku 1947, s Jiří KYNČIL, Stavba farního kostela sv. Petra a Pavla v Březně u Chomutova, in: Umění VII, 1959, s Vedle drobných časopiseckých a novinových článků je třeba zmínit lexikon Josefa WEIMANNA (vyd.), Egerländer biografisches Lexikon, I, Männedorf 1985, s Gertrud TRÄGER, Elias Dollhopf ( ). Der große Barockmaler in Egerland und in der Oberpfalz, in: Bildende Künstler aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, Geretsried 1989, s Petr BERAN, Eliáš Dollhopf, Zpravodaj klubu přátel okresního muzea v Sokolově 1989, s

4 76 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý malíře s pečlivostí sobě vlastní shromáždil veškeré doposud známé poznatky o životě a díle Dollhopfa. 26 Velmi kvalitní kompilační práce Gertrud Trägerové a Josefa Brtka nastolily otázku nového výzkumu primárních pramenů a zcela zřetelně se vyslovily pro novou interpretaci umělcova díla. Nutno podotknout, že během nastupující rehabilitace barokního umění, tedy od 20. let 20. století, se Elias Dollhopf příliš netěšil pozornosti uměnovědné obce a to ze zcela prozaického důvodu. Kvalita jeho díla se odvíjela v rámci průměrné řemeslné úrovně, která byla ovlivněna i geografickou periferností a jejím vnímáním výtvarného projevu. Přesto si malíř zaslouží naši pozornost, neboť svým dílem výrazně formoval obraz barokní společnosti v širokém regionu Karlovarska, Tepelska a Sokolovska. Svým uměním nestál ve zmíněné oblasti na okraji, ale přímo v centru, jak dokládá i jeho fresková výzdoba nejvýznamnějších chrámů kraje. V jistém ohledu si zde vytváří takřka monopolní postavení. O to je zajímavější nahlédnout do jeho dílny a poodhalit život a tvorbu běžného provinčního umělce, stejně jako i rozplétat nitky jednotlivých vztahů v linii objednavatel-vyhotovitel či sledovat vyšší společenské aspirace, jaké Dollhopf bezesporu měl. Pokusme se tudíž nově zvážit a zhodnotit dílo tohoto zajímavého a všestranného umělce, který se významně zapsal do regionálních dějin umění, i historie jednoho horního městečka západních Čech. Malířovo rodiště Světlo světa spatřil Elias Dollhopf ledna 1703 v někdejším královském, v té době však již poddanském, městě Tachově. Narodil se manželům Johannu Adamovi ( ) 28 a Magdaleně Marii (*1678) Dollhopfovým, kteří v rámci tehdejší městské struktury požívali vcelku vysoký společenský statut. Po několik generací se v rodině dědilo výnosné řeznické řemeslo, a tak lze předpokládat, že se Dollhopfovi řadili mezi nejbohatší tachovské měšťany. 29 Jakému postavení se rodina ve městě těšila dokládá i nanejvýš výmluvný fakt, že se Johann Adam Dollhopf stal roku 1737 purkmistrem města Tachova. 30 Jeho jméno nacházíme také mezi tzv. Kirchenväter čili dohlížiteli nad církevním jměním. Ti především dozírali na finanční stránku církevního života a financování církevních staveb, přičemž byli povinni každoročně skládat účty městské radě. Jak nás zpravuje kniha kostelních počtu děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie, objevuje se Johann Adam Dollhopf mezi Kirchenväter poprvé v roce Následující roku pak zastává tento úřad spolu s Gottliebem Abrahamem Kretzschmarem a od roku 1726 s Johannem Andreasem Rößlem Josef BRTEK, 300 let od narození malíře Eliáše Dollhopfa, Týdeník Sokolovska, leden-srpen 2003 a Eliáš Dollhopf: 300 let od narození barokního umělce, České památky 2/2003, s Jak bývalo vcelku běžné, psalo se příjmení malíře v různých podobách. V pramenech se tudíž setkáme s těmito variantami jména: Dollhopff, Dollhoff, Dolhopf, Tolhopf či Dollhopfer. Ačkoliv v matrice je uvedeno pouze jméno Elias, užíval Dollhopf také jméno Johann Elias. Srov. např. Státní oblastní archiv Plzeň (dále jen SOA Plzeň), Matrika narozených Horní Slavkov 2 ( ), s Johann Adam Dollhopf zemřel 5. října Například v roce V roce 1682 věnoval ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie fundaci 20 zl. na zádušní mše Adam Dollhopf, uváděný jako místní purkmistr. Podobně učinil v roce 1695 Johann Barthol Dollhopf, rektor, který věnoval 40 zl. na svatou mši za jeho manželku a děti. Srov. Státní okresní archiv Tachov (dále jen SOkA Tachov), Děkanský úřad Tachov, Kniha kostelních počtů , s SOkA Tachov, Děkanský úřad Tachov, Kniha kostelních počtů , Rechnung No. 80 apod. 32 Za svou snahu získávali drobné výhody, např. Dollhopf mohl bezplatně užívat louku náležející ke kostelu, z níž by jinak musel platit úrok 3 zl. 44 kr. Velmi často si také pronajímal církevní statky, jako louky, lesy, z nichž pravidelně odváděl platy. Srov. Tamtéž, s. 32 an.

5 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 77 Elias Dollhopf byl nejstarším dítětem zmíněných manželů. Svátosti křtu se mu dostalo v kostele Nanebevzetí Panny Marie, kdy jej na rukou držel jeho kmotr Elias Kantzler, po němž obdržel také jméno. 33 Jako svědci této události jsou uváděni Johannes Mangl a Magdhalena Leiboldiová. O tři roky později 17. prosince přišel na svět jeho bratr Johann, který působil v Tachově jako kantor. 34 Jejich sestra Catharina Maria se narodila 24. dubna 1708 a v roce 1731 se provdala za Franze Josefa Stadlera. 35 Dne 29. října 1711 se rodina rozrostla o Johanna Franziska a konečně 9. května 1716 o Johanna Antona Sigmunda. 36 Elias, ač nejstarší syn, se překvapivě neujal otcova řemesla, ostatně se tak nestalo ani v případě druhorozeného syna, již zmíněného tachovského kantora. Snad za vším stála snaha o společenskou emancipaci, i když je otázkou, jak rodiče vnímali Eliasovo zalíbení v řemeslu tak nejistém, jakým bylo umění malířské. Kde se dostalo Dollhopfovi školení, je otázkou, kterou se již po jedno století nedaří úspěšně zodpovědět. Rodné Tachovsko, stojící stranou všech kulturních center, příliš uměleckých vzorů nenabízelo, na druhé straně i zde se nacházely malířské či sochařské dílny. Vedle sochařů Georga Richtera a Sebastina Platzera působil ve městě malíř Matthes (Mathaeus) Mathiowitz, 37 o jehož životě a díle toho mnoho nevíme. I přes jeho píli, kterou nám dosvědčuje například kniha kostelních počtů tachovského kostela Nanebevzetí Panny Marie, se nám do dnešních dob dochovalo jen pramálo dokladů jeho tvorby. Výjimkou jsou plastiky Čtrnácti svatých pomocníků pro hlavní oltář kostela v klášteře pavlánů ve Světcích u Tachova, které štafíroval v roce Po zrušení kláštera za josefínských reforem se tento soubor soch ocitl ve farním kostele Čtrnácti svatých pomocníků ve Třech Sekerách, kde si jej můžeme prohlédnout dodnes. Jak v provinčním prostředí bývalo běžné, vystupoval malíř Matthiowitz jako všestranný řemeslník provozující svobodné řemeslo, které přímo nesvazovaly cechovní artikule, ale rozhodnutí konšelstva. Kromě umění malířského se tak věnoval i řemeslu řezbářskému a štafířskému. Zvládal jak techniku olejomalby, tak i fresky, jak se mimo jiné dozvídáme z knihy počtů kostela sv. Bartoloměje a kaple sv. Anny v Pořejově. Zde realizoval roku 1741 v kostele sv. Bartoloměje za 12 zl. renovaci hlavního oltáře a dva erby vysoce ctěného hraběte vyvedené in Fresco. 38 Bezesporu se jednalo o erby Adama Filipa Losy z Losinthalu a jeho manželky Ernstiny, kteří tak v rámci svého patronátu uplatnili čestné právo mít v kostele erb. Losyové, původem z jižního Tyrolska, se stali majiteli tachovského panství v roce 1664, kdy jej jako značně zadlužené zakoupili od potomků Jana Filipa Husmanna z Namedy a Roilsburgu. Na vlně zvýšené barokní religiozity podporovali aktivně místní duchovní řády a zároveň nechali na svém panství přestavět či opravit řadu vesnických kostelů. Dvorní rada Adam Filip zastával úřad generálního ředitele staveb v Čechách a byl rovněž nositelem řádu zlatého rouna. Tachovské panství rozšířil v roce 1728 právě o statek Pořejov a kniha počtů místního farního kostela neopomněla na titulní straně jeho milost říšského hraběte s plnou titulaturou zvěč- 33 SOA Plzeň, Matrika narozených Tachov 2 ( ). 34 SOA Plzeň, Matrika narozených Tachov 2 ( ). Gertrud Träger uvádí, že jeho syn Sebastian (* ) se objevuje 1772 jako řádový kněz Heinrich Dollhopf ve Waldsassenu a je výslovně uváděn jako synovec malíře Eliase Dollhopfa ( Neffe des Malers Elias Dollhopf ). G. TRÄGER, c. d., s Hypoteticky zde může existovat vazba na chebskou malířskou rodinu Stadlerů. Ostatně Adam Stadler namaloval pro Tachov olej na plátně s námětem sv. Floriána s hořícím Tachovem (1777). 36 SOA Plzeň, Matrika narozených, oddaných a zemřelých Tachov ( ). 37 Též Matthiowitz. 38 dem H. Mathes Matthiowitz vor beede Hoch gräff. Wappen in Fresco zu mahlen und d[e]ß hohe Altar zu renoviren 12 [fl.] SOkA Tachov, Kniha kostelních počtů Pořejov (sv. Bartoloměje + kaple sv. Anny), , K 3560, výdaje za rok 1741.

6 78 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý nit. Pro pořejovský farní kostel 39 pracoval i syn malíře Thomas Mathiowitz, který v roce 1762 maloval ve Vídni na hlavní oltář obraz sv. Bartoloměje. Při té příležitosti poznamenal, že jeho otec Matthes byl v Tachově proslulým malířem. 40 Matthiowitze nacházíme často také v kolonce výdajů knihy kostelních počtů tachovského děkanského kostela. Roku 1724 za drobné práce jako malování znaku křižovníků, tj. kříže nad hvězdou, násady ke korouhvi či paškálů obdržel plat 45 kr. 41, o čtyři roky později pak za štafírování 14 zl. 42 Řada položek však není rozepsána, a tak se jen dozvídáme, že v roce 1733 dostává malíř za svou práci zaplaceno 24 zl. 36 kr., ale již bez bližší specifikace. 43 Byl-li Elias Dollhopf žákem malíře Mathiowitze, je dnes již jen obtížně zjistitelné, některé indicie tomu však napovídají, a tak většina badatelů dává oba muže do spojitosti. Pomineme-li fakt, že Mathiowitz byl v té době jediným malířem v Tachově, zaujme nás skutečnost, že oba umělci počátkem 30. let 18. století pracují na zakázkách v Horní Slavkově, ve městě, kde o pár let později nalezne Dollhopf svůj druhý domov. Domněnka, že by si mistr Mathiowitz přivedl s sebou do Horního Slavkova svého bývalého učedníka a žáka je jen stěží doložitelná. Anton Gnirs však o tom nepochybuje, ačkoliv ani on nemůže předložit jiný fakt, než že shoda okolností je v tomto ohledu více jak znepokojující. 44 Jisté ovšem je, že počátky malířovo profesní kariéry jsou pevně spjaty s řádem křižovníků s červenou hvězdou. Během svého plodného života pracoval Dollhopf nejen pro chlumské křižovníky, ale zejména pro farnosti spravované tímto řádem na Loketsku, Sokolovsku a Karlovarsku. Velmi vřelé vztahy udržoval také s hornoslavkovským děkanem Johannem Jakobem Höffnerem, rovněž členem řádu křižovniků a v případě městské agendy Horního Slavkova mu byly svěřovány prakticky všechny záležitosti týkající se jednání s křižovníky. Zdá se, že pomyslný chybějící kamínek do mozaiky poznání dosazuje takřka okrajová poznámka v Knize památní na sedmisetleté založení českých křižovníků s červenou hvězdou (1933). V kapitole věnující se přínosu řádu výtvarnému umění se dočítáme, že na venkově maloval na Chlumu Sv. Maří nástropní fresku a výzdobu kupole Jan Steinfels ( ) a pak Eliáš Dollhopf, kterého dali křižovníci vyškolit (sic!). 45 Nanejvýš pozoruhodná zmínka by objasňovala Dollhopfovy vazby na tento řád. Ostatně tachovskou farnost spravovali v té době rovněž křižovníci, tudíž v kontaktu s nimi byl Dollhopf prakticky od dětství. Zda se skutečně rozhodli nadějného mladíka podporovat a dělo-li se tak v rodném Tachově a právě u mistra Mathiowitze, je však otázkou. Dollhopf se mohl odebral rovněž do metropole českého království, jak lze soudit z jeho znalosti pražských realizací soudobých freskařů. Jistou roli přímluvce by v tomto případě mohl sehrát 39 Obec byla těžce poškozena během osvobozujících bojů v roce 1945 Američany. Následný odsun již zcela vedl k zániku obce. Okolo roku 1971 byl kostel sv. Bartoloměje demolován. Poutní kostel sv. Anny se nachází v ruinách nad někdejší obcí. Srov. Zdeněk PROCHÁZKA, Český les. Historicko-turistický průvodce č. 2, Domažlice 1994, s G. TRÄGER, c. d., s H. Mathiowitz, mahler, Vor daß Crucifix- stehrn, fandl stangl, und die oster kertzen gemahlt, Bezahlt 45 kr., SOkA Tachov, Děkanský úřad Tachov, Kniha kostelních počtů , výdaje za rok 1724, pag Denn Herrn Matthes Matthiowitz Mahler alhier, vor daßelbige zu stafiern, und anderes mehr Lauth Zettl 14 [Fl]. Tamtéž, výdaje za rok 1728 pag. 44, položka N Tamtéž, výdaje za rok 1733, pag. 36, položka N. 7 či další plat 20 zl. 51 kr. v roce 1734, Tamtéž, výdaje za rok 1734, pag. 34, položka N Anton GNIRS, Topographie der historischen und Kunstdenkmale in Böhmen. Der politische Bezirk Elbogen, Prag 1927, s Kniha památní na sedmisetleté založení českých křižovníků s červenou hvězdou ( ), Praha 1933, s. 227.

7 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 79 i Franz Josef Dollhopf, magistr filosofie, který v letech působil jako proslulý varhaník v pražském křižovnickém kostele sv. Františka a měl významný podíl na mimořádné repertoárové závažnosti tohoto pražského chrámového hudebního centra. 46 Zde se však ocitáme na tenkém ledě hypotéz a domněnek. Pokud by Dollhopf vstoupil do učení podle běžného dobového úzu, to je okolo dvanácti let svého věku, mohl být na počátku 20. let 18. století již vyučen. V uměleckých řemeslech jako malířství, řezbářství či krumplířství bývala doba výuční dosti dlouhá a pohybovala se okolo pěti let. V tomto případě záleželo na mistrovi, kolik let považoval za dostatečnou průpravu k řemeslu a jistě tento počet usměrňovala i dohoda mezi Dollhopfovým otcem, potažmo křižovnickým představeným a mistrem. Zřejmě pak se vydal Dollhopf na tovaryšský vandr. Kam zamířil netušíme, můžeme jen konstatovat, že počátky jeho malířské kariéry se pevně pojí s historickým Chebskem a záhy i sousedním Loketskem. Byť město Cheb mělo v době baroka svůj vrchol slávy dávno za sebou, stále bylo v rámci provinčního prostředí živou metropolí, centrem čilého obchodu a střediskem kvalitního řemesla. Své uplatnění zde našli i mnozí malíři, mezi nimiž v 2. polovině 17. století vynikal Georg Adam Eberhardt, pocházející z prominentní rodiny chebských patricijů. Pravděpodobně díky svému společenskému postavení se mu podařilo získat zakázku dvorního malíře knížete Ferdinanda Augusta z Lobkovic, pro jehož roudnickou rodovou galerii vyhotovil portréty např. prince Ferdinanda Augusta z Lobkovic jako dítěte (1660) či Augusty Sophie z Lobkovic (1671), v nichž prokázal svou portrétní zdatnost. Jestliže jeho narativní náboženské obrazy s několika výjevy na jednom obrazu jsou kompozičně nenáročné, zaplněné figurami lidových typů (např. Pašijový cyklus v kostele sv. Mikuláše v Chebu), pak oltářní plátna vynikají svou suverénní kompozicí transformující zajímavým způsobem italské manýristické vzory (např. Vzkříšení mrtvých a Ukřižování ve hřbitovním kostela v Neustadt / Waldnaab). 47 Chebskou malbu dovedly na práh vrcholného baroka malířské rodiny Heumannů a Knieschecků, přičemž členové posledně jmenované rodiny působili v Chebu prakticky až do 1. třetiny 19. století. Četné zakázky získávali chebští malíři také v nedalekém cisterciáckém klášteře ve Waldsassenu, který výraznou měrou čerpal z uměleckého potenciálu Chebu. V roce 1724 vyzval tamní opat Eugen Schmid chebského malíře Karla Hofreitera, aby podle jeho teologického programu 48 provedl nástropní fresky v proslulé klášterní knihovně. Vcelku průměrné fresky s tuhým konturováním a konstrukčně nepřesnou architekturou ovšem převýšily svou kvalitou soudobou regionální úroveň. Klášterní bazilika ve Waldsassenu byla rovněž bohatým zdrojem podnětů pro regionální umělce, zvláště co se týče freskové malby. V letech zde totiž realizoval svoje životní dílo Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu ( ), když pokryl kopuli i klenební pásy baziliky rozsáhlým cyklem fresek, jejichž živý kolorit i smysl pro dramatickou inscenaci prokázaly malířovi nesporné kvality. Ostatně Steinfelsovou zásluhou je, že uvedl do Čech principy italské freskové malby Pietra da Cortona (1596/ ), Giovanniho Lanfranca ( ) a dalších. 49 Vedle monumentální malby se v Chebu výrazně uplatnila také v rámci zlatnického řemesla miniatorská tvorba, která začala rozkvétat počátkem 18. století. V roce 1708 tak ve měs- 46 Josef WEINMANN, Egerländer biografisches Lexikon, I., Bayreuth 1987, s K soupisu jeho díla Josef HÁJEK, Barokní umění ze sbírek Chebského muzea, Cheb 2001, s Wolf- Dieter HAMPERL, Malerei in Eger (von der Gotik bis um 1840), in: Kunst in Eger, München-Wien 1992, s Jedná se o čtyři nástropní fresky s motivem Krista sklánějícího se z kříže (tzv. amplexus), zázrak zvaný Lactatio, vidění Panny Marie (tzv. doctrina) a koncil v Remeši Jaromír NEUMANN, Český barok, Praha 1974, s

8 80 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý Iluzivní oltář Čtrnácti svatých pomocníků s ústředním výjevem sv. Barbory orodující za umírajícího lapku, 1729, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kynšperku nad Ohří. Foto: Z. Černý, 2008.

9 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 81 tě došlo k založení cechu miniatorských a volně tvořících umělců. O jeho činnosti mnohé vypovídá cechovní kniha z let se soupisem učňů, tovaryšů a mistrů. Záznamy poukazují na mimořádně vysoký počet malířů působících ve městě v průběhu 18. století. Přesto je až s podivem, jak málo děl jednotlivých malířů se nám z tohoto období dochovalo. Nejčastěji se setkáváme s pracemi členů malířské rodiny Stadlerů, mezi nimž vyniká freskař Heinrich Stadler, autor veduty z roku 1757 s výjevem Obležení a ostřelování města vojsky francouzského generála hraběte Mořice Saského 1741 (Muzeum Cheb), Josef Stadler (doložen ) a Adam Stadler (doložen 1777). Posledně jmenovaný, tvůrce fresek v kostele sv. Terezy v Marktredwitz (1777), je rovněž autorem obrazu sv. Floriána s výjevem hořícího Tachova (Muzeum Českého lesa v Tachově). 51 Během 18. století dochází k postupnému poklesu kvality, projevující se ve zlidovělém výtvarném projevu. Důvodem byla jistá kulturní perifernost daná vzdáleností od významných uměleckých center, kdy objednavatelé si povětšinou vystačili s regionálními umělci a na přední umělce, podstatně také nákladnější, se obraceli jen s dílčími zakázkami. Podobně, jako v případě let učňovských, netušíme, kde strávil Dollhopf léta tovaryšská. Mezi učedníky ani tovaryši chebského malířského cechu jeho jméno nefiguruje a další prameny mlčí. Jako malíř vystupuje Dollhopf z šera dějin až ve věku svých dvaceti šesti let. Během této doby se bezesporu i nadále školil, v úvahu by mohlo vedle Prahy přicházet rovněž sousední Bavorsko, kde se naskýtal mladým umělců z příhraničních oblastí dostatek příležitostí k prohloubení svých znalostí. Ostatně Dollhopfův současník a soused Wenzel Samuel Theodor Schmidt z nedaleké Plané u Mariánských Lázní po vyučení u svého otce Kaspara Schmidta pobýval několik let ve Freisingu, kde pokračoval ve svém zdokonalování u nejmenovaného dvorního malíře bavorského kurfiřta. 52 Prvním Dollhopfovým známým dílem je iluzivní oltář Čtrnácti sv. pomocníků (Quindecim auxiliatores) v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kynšperku nad Ohří. K objevení fresky na severní straně lodi došlo během rekonstrukce kostela v roce 2005, kdy po demontování bočního oltáře Bolestné Matky Boží byla nalezena malba oltářní architektury. Následujícího roku přistoupilo město Kynšperk k jejímu restaurování, které provedl Vladimír Stejskal. 53 Během restaurátorských prací se podařilo nalézt jak vročení fresky do roku 1729, tak i malířovo signaturu E.(lias) D.(ollhopf). 54 Freska vznikla dva roky po dokončení monumentálního farního kostela, jehož výstavba byla zahájena v roce Patronátním právem ke kostelu disponovali již od 13. století 55 křižovníci s červenou hvězdou, kteří zadali stavbu významnému architektovi Johannu Wolfgangovi Braunbockovi ( 1729), vyučenému ve stavitelské 50 Opis cechovní knihy je publikován ve W.-D. HAMPERL, c. d., s Vazba na Tachov nás přivádí k domněnce, že rod tachovských a chebských Stadlerů mohl být příbuzensky spřízněn. Ostatně sestra Eliase Dollhopfa Catharina Maria se provdala za Franze Josefa Stadlera. S tímto rodem byla spřízněna řada tachovských rodin. 52 Jitka HESSOVÁ, Wenzel Samuel Theodor Schmidt ( ). Příspěvek k malířově freskařskému dílu v západních Čechách, ročníková práce, Brno 2000, s Zprávy památkové péče 68/2008/č. 4/ Příloha Přehled restaurátorských prací realizovaných v České republice v roce 2006, s. 14. Podle sdělení restaurátora Vladimíra Stejskala lze předpokládat na jižní straně kostela protějškový iluzivní oltář. 54 Signováno: E.(lias) D.(ollhopf) pinxit: Od 13. století probíhaly spory o patronátní právo mezi cisterciáky ve Waldsassenu a křižovníky s červenou hvězdou, které byly ukončeny v roce Od této doby jsou patrony kynšperské farnosti křižovníci. Kontinuální řada křižovnických farářů byla dvakrát přerušena v dobách luteránského protestantismu v 16. století a v období komunistické vlády ve 2. pol. 20. stol. Srov. J. HÁJEK, Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kynšperku nad Ohří, Kynšperský zpravodaj 2000, č. 1, s

10 82 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý dílně Kryštofa Dientzenhofera. Mistr pracoval také na stavbě křižovnických kostelů v Lokti a Chodově, dále rovněž v Teplé a ve Skalné. Stavba byla dokončena za velmistra řádu P. Matyáše Böhma, stavebníka kostela sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech. Celkové náklady se pohybovaly okolo zl. a přesáhly předpokládaný rozpočet o plných zl. Snad i proto křižovníci oslovili mladého malíře se zakázkou na iluzivní oltář, který byl zřejmě chápaný jako provizorní řešení do doby, než se podaří sehnat finanční prostředky na oltář skutečný. Dollhopf se tak musel vyrovnat s iluzivně malovanou oltářní architekturou doplněnou o figurální složku. Již od počátku 18. století se s nastupující iluzivní architektonickou freskou u nás objevují první iluzivní oltáře. Zásluhou zejména Jana Hiebela, přímého žáka Andrea Pozzo, u nás zakořeňuje schéma malovaných oltářů. Koncem 20. let 18. století se však zdaleka neobjevují v také míře, jako o několik desetiletí později. Dollhopf tak ve svém okolí mohl jen stěží nalézt potřebnou inspiraci či poučení. Výsledné portálové retabulum pojal staticky v kombinaci sloupu a pilastru po obou stranách oltářního obrazu. Plasticitu propůjčil architektuře zejména prostřednictvím římsových úseků nad kladím. Před sloupy vpravo umístil na konzolách postavy jednotlivých pomocníků, konkrétně sv. Markéty, sv. Víta a sv. Blažeje, na levé straně pak sv. Kateřiny, sv. Diviše a sv. Erazima. Na římse zachytil na jedné straně sv. Cyriaka a sv. Eustacha, na druhé straně sv. Pantaleona se sv. Jiljím. Na vrcholu oltářního nástavce dominovala postava sv. Kryštofa s Ježíškem na rameni. Po jeho stranách Dollhopf vyobrazil sv. Jiří a sv. Acháce. Do nástavce vložil oválný obraz s dvojicí apoštolů sv. Petra a sv. Pavla. Všichni zmínění světci byli ztvárněni konvečním způsobem s tradičními atributy. Naproti tomu ústřední oltářní obraz, rovněž provedený technikou fresco secco, nabízí mnohem zajímavější výjev, vyobrazující sv. Barboru s legendou o loupeživých rytířích. Příběh vychází ze skutečné historické události. V roce 1512 byli v Praze zajati dva loupeživí rytíři bratři Chlévcové a popraveni naražením na kůl. Podle Starých letopisů českých se jeden z nich dokázal osvobodit a doplazit se až ke kostelu sv. Benedikta, kde byl zaopatřen svátostí umírajících. 56 Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české událost se rozepsal ještě barvitěji. Lapka, odlomiv se z kůlu a doplaziv se ke zmíněnému kostelu, oznámil přivolanému knězi, že bez zpovědi a přijímání svátosti velebné nemůže umřít, neboť se horlivě modlil ke sv. Barboře, která jej opatruje před náhlou smrtí bez náležitého křesťanského zaopatření. Jakmile kněz odsouzeného zaopatřil, ten ještě téhož dne zemřel. V místě události v Loretánské ulici vznikla otevřená kaple, kde okolo roku 1725 legendu ztvárnil Václav Vavřinec Reiner. Reinerova freska ve své horním části zobrazuje orodující sv. Barboru obklopenou andílky, v dolní pak kněze zaopatřujícího zločince svátostí umírajících. V pozadí tohoto výjevu je patrné popraviště s jedním odsouzeným a postava plazícího se lapky se zabodnutým kůlem. Konkrétní pražský motiv v souvislosti se sv. Barborou postupně zobecněl, jak ostatně dokládá i kynšperská freska. 57 Elias Dollhopf se při její realizaci nejen inspiroval Reinerovu malbou, ale celou kompozici zcela zjevně přebírá. 58 Ve spodní části se tak odvíjí scéna s umírajícím, jemuž se dostává milosti posledního zaopatření kněz podává kajícímu eucharistii jako poslední pokrm na cestu z pozemského putování. Nad nimi se na oblaku vznáší sv. Barbora adorující Nejsvatější 56 Ze starých letopisů českých, Praha 1980, s Pavel PREISS, Malířství vrcholného baroka v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s Patrné je to zejména ve skupině měšťanů, kde v popředí stojí žena otočená k divákovi zády. K ní se přimyká vystrašené polonahé děcko. V zadním plánu ovšem Dollhopf vyobrazil dva zločince na kůlu, přičemž třetí kůl je zlomený. Tato drobná nepřesnost vyplývala zřejmě z povšechné znalosti legendy. Shodný výjev nalezneme i v díle Františka Julia Luxe, který se rovněž nechal inspirovat Reinerovým ztvárněním události. Scénu zachytil v kapli sv. Barbory v arciděkanském kostele Narození Panny Marie v Domažlicích. Srov. Pavel PREISS, František Julius Lux. Západočeský rokokový malíř, Praha 2000, s. 175.

11 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 83 svátost a přimlouvající se u Krista za odsouzence. Postava Krista zjevující se z prozářené oblačné oblohy již do Reinerovy kompozice nepatřila. Dollhopf tím posílil narativní složku námětu, ovšem na úkor kompoziční vyváženosti. 59 Postava sv. Barbory, vzývané o ochranu před náhlou smrtí (atribut kalichu s hostií jako náznak zaopatření svátostmi), byla v kynšperské malbě zakomponována do skupiny Čtrnácti svatých pomocníků v nouzi, nebezpečí a ve smrti, jejichž kult se šířil Evropou od 13. století. 60 Posílen byl roku 1446 viděním pastýře kláštera v Langheimu v Horních Francích Hermanna Lichta, kde vzniklo proslulé poutní místo Vierzenheiligen. V západních a severních Čechách se obliba těchto pomocníků značně rozšířila a Chebsko nebylo výjimkou. Ostatně dokládá to i zmíněná freska Eliase Dollhopfa či kaple zasvěcená Čtrnácti svatým pomocníkům, kterou nechal v Kynšperku v letech postavit místní měšťan a řezník Jan Hofmann. 61 Brzy po dokončení stavby na vrchu Smrčný (tehdy Voršilský) si zde zbožný Jeremiáš Breindl zřídil také poustevnu. Zajímavou paralelu lze také rozvinou mezi námětem fresky a historickou reálií. Vinzenz Pröckl uvádí, že u kaple Čtrnácti sv. pomocníků se nacházela šibenice. Město Kynšperk smělo totiž provozovat hrdelní soud, kdy k vlastní exekuci býval zván chebský kat. 62 Jak z této první doložené práce Eliase Dollhopfa vyplývá, malíř věren svým patronům vstoupil do služeb křižovníků s červenou hvězdou. Také o tři roky později (1732) pracuje pro křižovníky, tentokrát v Chlumu Sv. Maří, kde pro hlavní oltář vyhotovil blíže neurčený doplněk. V roce 1733 obdržel Dollhopf významnou objednávku na freskovou výzdobu v kostele sv. Vavřince v Chodově. Když tamní farní kostel z roku 1658 začal dynamicky se rozvíjejícímu městečku nedostačovat, přikročil roku 1725 majitel rytířských statků Horní a Dolní Chodov Franz Jo hann Flaminian z Plankenheimu k jeho přestavbě. Zakázku zadal již zmíněnému Johannu Wolfgangu Braunbockovi, po jehož smrti v roce 1729 dovedl dílo ke zdárnému konci jeho syn Hans Andreas. Velkorysá stavba byla i navzdory docházejícím financím vysvěcena 10. srpna Záznam ve farní kronice k roku 1733 uvádí, že Elias Dollhopf zde maloval za 100 zl. plné čtyři týdny. 63 V ko puli chrámu vzešla z jeho ruky freska s námětem Korunování Panny Marie. 64 V jejím středu se odehrává vlastní scéna korunování Panny Marie Nejsvětější Trojicí Boží v kruhu andělů. Výjevu přihlíží patron kostela sv. Vavřinec zachycený tradičně jako mladý bezvousý jáhen v dalmatice. Po jeho levici se v přemalovaném oblačnu poněkud ztrácí rošt, nástroj jeho umučení. Anděl za zády sv. Vavřince nese zelenou palmovou ratolest jako symbol jeho mučednické smrti. O něco výše je v kruhové kompozici zobrazeno dvanáct apoštolů 59 Freska byla v roce 1877 renovována, jak svědčí nápis s monogramem autora renovace J. G. Pravděpodobně se dotýkal spíše postav Čtrnácti svatých pomocníků než samotného oltářního obrazu. Dollhopf pracoval v Kynšperku ještě v roce 1761, zřejmě zde prováděl menší štafířské práce. Mylně bývá Dollhopfovi rovněž připisováno hlavní oltářní plátno s výjevem Nanebevzetím Panny Marie, kdy se zjevně jedná o jiný malířský rukopis. 60 Např. v Chebu vyhotovil roku 1454 mistr Paul ( Paul Moler ) oltář Čtrnácti svatých pomocníků pro radniční kapli. Srov. Karl SIEGL, Geschichte der Stadtuhr, Egerer Jahrbuch 34, 1904, s. 180 či Týž, Hervorragende Egerer Künstler und Werkleute im 15. Jahrhundert, Kalender für das Egerland 26, 1936, s Po roce 1945 kaple pustla a v 70. letech 20. století byla stavba zbořena. Srov. J. HÁJEK, Kostel Čtrnácti sv. pomocníků, Kynšperský zpravodaj 2000, č. 4, s Vinzenz PRÖCKL, Kurzgefasste Geschichte der Stadt Königsberg und ihre Umgebung, 1884, s A. GNIRS, Topographie Elbogen, s V Uměleckých památkách Čech je freska mylně určena jako Nanebevstoupení Páně. Srov. Emanuel POCHE (ed.), Umělecké památky Čech, I. (dále jen ÚPČ), Praha 1977, s. 511.

12 84 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý Korunování Panny Marie v kruhu apoštolů a titulárního světce sv. Vavřince, 1733, kostel sv. Vavřince v Chodově. Foto: V. Podracký, a apoštol národů sv. Pavel. 65 Dollhopf postavy k sobě přiřadil volně, mechanicky, takže i přes obligátní patosní gesta jednotlivých figur působí výjev staticky a bez dramatického vzruchu. V cviklech, bohužel dnes překrytých omítkou, zachytil Dollhopf postavy čtyř evangelistů, pojatých mnohem živěji než samotný centrální výjev. Přes výše zmíněné se Antonu Gnirsovi jevila freska jako jednou z jeho lepších raných prací. 66 Naproti tomu se musíme přiklonit spíše k názoru prof. Pavla Preisse, který soudí, že jeho fresky jsou od nejranějších v kopuli kostela v Chodově (1733) svou kompoziční nemohoucnos tí a přehuštěností vcelku vývo jově 65 Od sv. Vavřince proti směru hodinových ručiček: sv. Pavel, sv. Ondřej, sv. Tomáš, sv. Jakub Menší, sv. Bartoloměj, sv. Šimon, sv. Matouš, sv. Matěj, sv. Juda Tadeáš, sv. Filip, sv. Jan, sv. Jakub Větší a sv. Petr. Všichni apoštolové mají své obvyklé atributy, vyjma během přemalby nepochopeného atributu sv. Jakuba Menšího, kdy z valchařské tyče byla doplněním strun vytvořena harfa. Dollhopf při jejím zobrazení čerpal pravděpodobně ze starších gotických či renesančních předloh. 66 Tamtéž, s. 27.

13 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 85 neměnné. 67 Patronátní pán Franz Johann Flamin von Plankenheim freskovou výzdobu svatyně zřejmě již nespatřil, neboť 7. května 1733 ve věku padesáti šesti let zemřel a jeho tělo bylo uloženo do pět dní předtím dokončené rodinné hrobky v ještě rozestavěném kostele. 68 Freska byla, snad počátkem 20. století, velmi neobratně přemalována, takže vyjma atmosférické složky, ztratila svůj původní barokní kolorit a ve figurální složce díky tvrdému konturování i valérovou modelaci. Na krátký čas se nám malířova stopa ztrácí, abychom jej koncem dubna 1735 zastihli u děkana Johanna Jakoba Höffnera ( ) 69 v Horním Slavkově, odkud si korespondoval o dodání dvou obrazů do Neualbenreuthu. Dochovaný dopis adresovaný malířovo mecenáši Johannu Josefu Werndlovi z Lehensteinu je prvním historickým pramenem, který nám bezpečně dokládá pobyt Dollhopfa v Horním Slavkově. Ohledně příchodu malíře do tohoto královského horního města panuje stále nejistota. Anton Gnirs se domníval, že jej do Horního Slavkova přivádí pravděpodobně Matthes Mathiowitz, již zmiňovaný tachovský malíř, u něhož se mohl Dollhopf vyučit. Mathiowitz v roce 1731 pracoval ve zdejším děkanském kostele sv. Jiří, kde nástěnnými malbami s pašijovými výjevy ozdobil tzv. Žalář Kristův (Carcer Christi Domini, Kerker), snad původně karner, který byl při barokní přestavbě roku 1728 včleněn jako půlkruhová kaple do hmoty kostela. 70 Podle kostelních účtů za dnes již nedochovaný pašijový cyklus obdržel honorář 24 zl. 71 Ještě téhož roku dodal tachovský malíř rovněž pro Kerker malovaná antependia. Shoda náhod jistě zarážející, na druhou stranu nenacházíme v Horním Slavkově žádné Dollhopfovo dílo, které by bylo možné datovat do let , ani jiný náznak či předzvěst, že by se Dollhopf chystal ve městě usadit. Jinak je tomu ovšem v roce Dollhopfův pobyt u zdejšího děkana Johanna Jakoba Höffnera jistě nebyl bezúčelný, bezesporu se jednalo o objednávku malířského díla. Vzhledem k tomu, že děkanství spravovali loketští křižovníci s červenou hvězdou, lze předpokládat i řádové doporučení malíře, který od počátku své umělecké dráhy působil v jejich službách. Za příchodem Dollhopfa do Horního Slavkova lze tudíž spatřovat spíše součet těchto faktorů, než hypotetickou spolupráci s Mathiowitzem datovanou do roku Malíř nejen u děkana Höffnera pobýval, ale rovněž také pracoval, neboť děkan se vyjadřoval k oltářním plátnům pro Neualbenreuth a zasahoval radou do jejich kompozice. O malířovo delším působení ve městě podává svědectví také podobizna hornoslavkovského měšťana Johanna Adama Fröhlicha, 72 správce vrchního hor ního úřadu, vyhotovená téhož roku. Maně nám vytanou na mysl slova Dlabacžova, že Dollhopf byl rovněž úspěšný portrétista, čehož je nám tato podobizna dokladem. Fröhlichova fyziologicky výrazná tvář s úzkými se vřenými rty zachycuje správce ve věku sedmasedmdesáti let. I přes nespornou lichotivost prostupují v očních partiích i v několika hlubokých vráskách napovrch stařecké rysy podtrhující váženost někdejšího císařského úředníka, akcentovanou připásaným kordem. Zřetelná malířova koncentrace na zachycení rysů tváře kontrastuje 67 Pavel PREISS, Malířství pozdního baroka a rokoka v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s SOkA Sokolov pracoviště Jindřichovice, Gedenbuch der Stadt Chodau, s V úřadu hornoslavkovského děkana působil v letech Tamtéž, Archiv města Horní Slavkov, Gedenkbuch der k. Bergstadt Schlagenwald III. (od roku 1836), s A. GNIRS, Topographie Elbogen, s Tamtéž, s Podobizna Johanna Adama Fröhlicha, olej na plátně, 670 x 880 cm, 1735, Muzeum Sokolov. Restaurováno v roce 1994: Restaurátorské ateliéry Praha, s. r. o. (akad. mal. Jitka Bílá a akad. mal. Jiří Kořenek). Na zadní straně obrazu se nachází nápis: Adam Frölich 1658 gebogren / In 9en diensten 1683 gesegioo / rinnen gestanden 52 Jahr / im 77zigsh da ich gemahlt. Literaturou uváděna signatura s vročením (E. Dollhopffpinxit 1735) nebyla autorem nalezena.

14 86 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý Portrét Johanna Adama Fröhlicha, 1735, Muzeum Sokolov. Foto: M. Mráka, s ledabyle pojatou kostýmní částí, kde pozornost je věnována snad jen ornamentálnímu popisu krajkové vázanky a rukávu. Dollhopf v těchto letech evidentně pronikl do hornoslavkovské měšťanské společnosti, do okruhu horních vrstev, jimž sociální prestiž nedala, aby neoslovili malíře se zakázkou na vlastní podobiznu. Vedle profesních vazeb se malíři otevřel také prostor pro vazby osobního intimního rázu, když se v Horním Slavkově seznámil s mladičkou Marií Theresií Mayerovou, dcerou místního horního revizora, s níž se v říjnu 1736 také oženil. 73 Snad ještě téhož roku pracoval Dollhopf v Horním Slavkově na nástěnných malbách v nově postavené kapli Božího Těla (1736), která nahradila původní dřevěnou stavbu. 74 Zbudována byla na paměť události, jež se odehrála v noci z 19. na 20. března Tehdy ukradl zloděj z kostela sv. Jiří mešní náčiní (kalich, monstranci a ciborium s hostiemi). Posvěcené hostie vysypal na vršku za hřbitovem, kde je brzy ráno sesbírala kolemjdoucí dívka do zástěry, domnívající se zprvu, že jde o bílé růže. Když zjistila svůj omyl, odložila je a zděšeně běžela pro děkana Christopha Bernbrocha, který je s velikým zármutkem sesbíral a s největší pokorou odnesl zpět do kostela. 75 Na místě nalezených hostií ještě téhož roku vznikla dřevěná kaple, kterou později nahradila zmíněná zděná stavba. Oktagonální kaple záhy obdržela nástěnné malby, jejichž autorem dle soudu Antona Gnirse mohl být Matthes Mathiowitz. Sám Gnirs však upozorňoval, že se jedná o nepodloženou domněnku. Ačkoliv se ani my nemůžeme opřít o dobový archivní pramen, již zmíněné skutečnosti ohledně pobytu Dollhopfa v Horním Slavkově převažují misky vah na stranu tohoto malíře. Strop lucerny i všechny stěny kaple kompletně pokryla fresková výmalba. Jak zasvěcení kaple, tak ikonografický program freskové výzdoby vycházel z reminiscence na historickou událost akcentující úctu k eucharistii. Na čelní stěně tak byla vyobrazena Poslední večeře Páně s učedníky okolo stolu, při níž Kristus žehná chléb, před ním pak na stole stojí jako eucharistická nádoba kalich. Nad scénou se vznáší Bůh Otec patriarchálního vzezření ve zlatavém rouchu a pod ním Duch svatý v podobě holubice. Rozvíjí se tak téma ustanovení svátosti oltářní, která uvádí do tajemství Nejsvětější Trojice. Na jižní stěně se objevuje dokumentárně cenné vyobrazení děkanského kostela sv. Jiří s blízkým okolím. Malbu však poznamely 73 Mezi manželi byl v té době nikterak neobvyklý věkový rozdíl jedenácti let. 74 Datování novostavby kaple se ovšem nemusí krýt s freskovou výmalbou, která může být pozdějšího data. 75 SOkA Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, Gedenkbuch der k. Bergstadt Schlagenwald III., s

15 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 87 Děkanský kostel sv. Jiří v Horním Slavkově, okolo 1736, detail, kaple Božího Těla v Horním Slavkově. Foto: L. Smola, Národní památkový ústav, územně odborné pracoviště Loket (dále jen NPÚ, ú.o.p. v Lokti), Poslední večeře Páně, okolo 1736, detail, kaple Božího Těla v Horním Slavkově. Foto: L. Smola, NPÚ, ú.o.p. v Lokti, pozdější nešetrné přemalby. Další výjev zachycuje hlavní oltář děkanského kostela připomínaje tak divákovi, odkud bylo mešní nádobí zcizeno. Nad vchodem se nachází scéna s andělem udělujícím svátost oltářní klečící dívce. Na freskách, které jsou ve velmi špatném stavu, 76 lze rozeznat ještě starozákonní náměty chápané jako předobraz poslední večeře. V cviklech nad výjevem oltáře je v grisaillové technice provedena archa úmluvy se zlatou nádobou s manou, dále scéna sbírání many Izraelity na poušti, nad vyobrazením kostela sv. Jiří pak scéna zřejmě s Abelem a Melchisedechem podávajícími oběť u oltáře s kalichem a hostiemi. Malba pokryla i zkosená nároží, kde je doposud zřetelná již jen postava Krista s kalichem. V dalších polích se podle Antona Gnirse nacházely výjevy Jákobova snu a Zvědů v zaslíbené zemi. 77 Na plochém stropu v lucerně malíř zachytil Boží oko s andělskými hlavičkami. V ústřední scéně Poslední večeře Páně nelze přehlédnout jednoho z apoštolů, který se poněkud toporně obrací k divákovi. Jeho tvář je výrazně individualizována a bezesporu se za ní skrývá konkrétní osoba, snad místní děkan Johann Jakob Höffner. Fresková výzdoba v kapli Božího Těla je v mnoha ohledech blízká tvorbě Eliase Dollhopfa. Zejména jeho pojetí odpovídá typika mužské vousaté tváře Boha Otce i apoštolů, prolínající se celým malířovým dílem. Dollhopfovi jsou vlastní i grisaillové maleby v kartuších a cviklech, s nimiž se setkáváme například v medailonech výzdoby klášterního kostela Zvěstování Panny Marie v Teplé. Pro Dollhopfovo autorství by mohlo hovořit i užití malířovo oblíbených zlatavě žlutých tónů. 76 V současnosti probíhá restaurování freskové výmalby kaple Akad. malířem Zdeňkem Novotným. 77 Může se ovšem jedna o drobné scény ve cviklech a kartuších. A. GNIRS, Topographie Elbogen, s. 288.

16 88 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý Ve službách Werndlů z Lehensteinu působení Eliase Dollhopfa na Chebsku V této době vystupuje na scénu také Dollhopfův příznivec a mecenáš Johann Josef Werndl z Lehensteinu ( ). 78 Werndlové se počítali mezi staré chebské rody. Z jejich řad pocházelo celkem sedm chebských purkmistrů a mnoho městských radních. 79 Od 15. století patřila Werndlům střídavě nedaleká ves Lehenstein (Chlumeček) i s tamním panským sídlem. 80 Když byl v roce 1630 rod povýšen do šlechtického stavu, začali se jeho členové psát Werndl von Lehenstein. 81 V 18. století vynikal z členů rodu zejména Johann Josef Werndl z Lehensteinu, působící v letech jako chebský purkmistr. 82 Za jeho úřadování došlo k výstavbě jedné z nejvýraznějších barokních staveb ve městě nové chebské radnice ( ), realizované podle projektu Giovanni Battisty Alliprandiho. V polovině 30. let vedl Johann Josef Werndl s Eliasem Dollhopfem čilou korespondenci. Jejím předmětem byla výzdoba kostela sv. Vavřince v Neualbenreuthu, 83 u něhož chebská městská rada vykonávala patronátní právo. Kostel byl během třicetileté války vypálen a zůstával dlouho pro chudobu obce v ruinách. Teprve po mnohaleté sbírce mohly být v roce 1731 zahájeny stavební práce na novém kostele, který o dva roky později vysvětil tamní farář Georg Thomas Brusch. Avšak interiér kostela zůstával dlouho bez patřičného vybavení. Již koncem října 1732 psal duchovní služebník a kaplan Georg Thomas Brusch 84 patronům kostela, že se již nedostává peněz, a tak nově postavený dům Boží musí stát obnažen, neboť ani [starý] oltář, ani tabernákl, ani kazatelna, ani křtitelnice atd. se již více nehodí. 85 O necelé tři roky později se situace začala měnit k lepšímu a mezi umělci participujícími na výzdobě interiéru nacházíme také Eliase Dollhopfa. O zakázce pro kostel sv. Vavřince píše Dollhopf Johannu Josefu Werndlovi a zprostředkovaně i chebské městské radě dne 23. dubna 1735: Vysoce urozený milostivý pane, tímto Vám do Albenreutu zasílám dva požadované oltářní obrazy. Doufám, že budou vyhovovat. Dle přání místního pana děkana byli k Bolestné Matce Boží ještě přimalováni Josef z Arimatie a Nikodém s nádobkou balzámu, díky čemuž působí [obrazy] mnohem lépe a úplněji, než jste je ještě viděl a líbilo se Vám to. Protože jsou [obrazy] bezpečně obaleny a překryty papírem, prosím tímto Vaši Milost, aby zůstaly až do Albenreutu srolovány. Mohlo by se na tom hned něco poničit a nikdo by to tak znovu bez poškození nesbalil, takto se co možná nejdříve odešlou, aby mohly být příští pondělí vypnuty. Jak jsem sdělil také Jeho Důstojnosti panu faráři, nechť je vzat ku pomoci nějaký šikovný muž, aby se na tom nic neponičilo. Přiloženy jsou též dva blindrámy, za které, totiž za velký a za menší, truhlář požaduje 1 zlatý, kterýžto jsem mu mezitím již vyplatil. Zároveň Vaši Mi- 78 Heribert STURM, Nordgau Egerland Oberpfalz, München-Wien 1984, s K. SIEGL, Seznam majitelů měšťanských domů v Chebu. Purkmistři města Chebu v letech a členové městské rady , Cheb 2001, s Jiří ÚLOVEC, Hrady, zámky a tvrze na Chebsku, Cheb 1998, s Tvrz spolu s poplužním dvorem byla v 70. letech 20. století stržena. 81 Josef WEINMANN, Egerländer biografisches Lexikon, II., Bayreuth 1987, s K. SIEGL, Seznam majitelů, s Městys ve hornofalckém okrese Tirschenreuth, SRN. 84 Předtím byl farářem v Kopanině, v Neualbenreutu působil do roku Původně měli patronátní právo k tamnímu kostelu chebští křižovníci s červenou hvězdou, po protestantské periodě byla fara obsazována jezuity, od roku 1700 zde duchovní správu vykonávali světští duchovní. Srov. Heinrich GRADL, Das Kirchspiel Albenreuth. Ein Theil einer Heimatkunde des Egerlandes, Egerer Jahrbuch (16) 1886, s SOkA Cheb, AM Cheb, kart. č. 411, fasc. 552, dopis Georga T. Brusche chebské městské radě z

17 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 89 Osobní pečeť Eliase Dollhopfa, kvitance z 8. února 1763 na 20 zl. za obrazy pro oltáře sv. Tomáše Akvinského a sv. Tomáše v klášteře premonstrátů Teplá (Archiv kláštera Teplá). Foto: Z. Černý, lost co nejpokorněji prosím, kdyby budoucně bylo něco potřeba, případně i někde jinde, mě ráčila doporučit. Tímto setrvávám pod Boží ochranou a zůstávám Vaší milosti vždy nejoddanější a uctivý služebník Johann Elias W. Dollhopff malíř. U pana děkana. Horní Slavkov 23. dubna Jeden z mála dochovaných dopisů má pro nás mimořádně vysokou výpovědní hodnotu. Dollhopf oznamuje, že do Neualbenreuthu zasílá dva obrazy, zřejmě jeden oltářní a jeden nástavcový. Námětem většího plátna se zdá být scéna Ukřižování, 87 ovšem plátno s výše 86 Wohl Edl gebohrner, Gnädiger Herr Herr, Hiemit über sendte die Verlangte Zwey altar Blätter nacher albereuth. Verhoffe daß dieße recht sein Werdten, auff gutt Befinden Hiesigen Herrn Dehent ist noch Zur Schmertz-Haften Mutter gottes Hin zu gemahlt wordten Joseph Von Arymathiae und Nicodemus mit Einer Palsam Bix[el]. Weillen dies um so Viel Besser und Völler Heraus Kombt, so viel es noch gesehen haben, Ein Vergnügen dabey gehabt, weillen dieße Woll Verwahrt und mit Pappir Völlig über Legt, so Bittig Euer gnadten, das diesse Beysamen geroldter Verbleiben Bis nacher albereuth. Es möchte Baldt Etwaß darann Verdorben Werdten und Kann es niemandt wied[er], so zusam[m]en Bring[en] ohne schad[en], so es möglich gleich Hinaus zu schickken, daß es Künftigen montag auff gespant, wie ich auch Ihro hoch Würd[en] Herrn Pfahrer Berichte, dann Einen geschickten mann Zu hülffe nehmen, daß nichts daran Zerbrochen, Werd[en] kan, die Zwey Blindt ram[m]en folgen auch mit, Vor welche der tischler, als Vor die grosße und Kleinere, 1 fl. Begehrt welchen in dessen im[m]e schon Bezahlt habe, übrigens ich Euer gnadten demüttigst Bitte, wann ferrner etwas Benöttigt od[er] aber anderswo mich an recomentirt sein Lasse, mit hin in göttlich[em] Schutz[en] Verharre und Verbleibe, Euer gnadten alzeit Ergebenster un[d] würdiger diner, Jo[hann] Elias W. Dollhopff mahler Bey Herrn Dechent. SchlaggenWaldt d[en] 23 April SOkA Cheb, AM Cheb, kar. č. 411, fasc. 522, inv. č. 2390/93: Albenreuth, Kirche und Pfarrei , dopis Eliase Dollhopfa Johannu Josefu Werndlovi z Lehensteinu z V případě námětu Snímání z kříže či Kladení do hrobu by nebyly osoby sv. Josefa Arimatijského či sv. Nikodéma opomenuty. V úvahu by přicházela nejlépe scéna Oplakávání, ale v době baroka se s tímto námětem setkáváme již jen vzácně.

18 90 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý zmíněnými aktéry se dnes již v kostele nenachází. 88 V dopise třiatřicetiletý malíř také prozrazuje svou kompoziční nejistotu a na doporučení hornoslavkovského děkana Johanna Jakoba Höffnera rozšiřuje scénu o postavy sv. Josefa z Arimatie a sv. Nikodéma. S Höffnerem navázal Dollhopf přátelské styky a zdá se, že ten mu byl oporou při tápání v subtilních teologických problémech. Dopis zaujme ještě jedním detailem. Na jeho obálce je přitištěna v červeném vosku erbovně stylizovaná pečeť Eliase Dollhopfa. 89 V jejím štítu se nacházejí tři štítky s Dollhopfovo monogramem I. H. D. (Ioannes Helias Dollhopf), nad ním přilba s přikrývadly a v klenotu pak jelení paroží s ženskou figurou. Používání takové pečeti bezesporu svědčí o společenských aspiracích Eliase Dollhopfa, za nimiž můžeme spatřovat spíše snahu o vystoupení z roviny cechovně řemeslné a podtržení výjimečnost své profese, než skryté nobilitační ambice. Elias Dollhopf získal v Johannu Josefu Werndlovi svého mecenáše a přímluvce. Jistě ne náhodou získává téhož roku zakázku na portrét císaře Karla VI. pro sněmovní sál nové chebské radnice. V knihách výdajů města Chebu o tom nalézáme následující zápis: 20. června panu Eliasu Dollhopferovi za v životní velikosti namalovaný a v novém konferenčním sále stojící portrét jeho cís(ařského) maj(estátu) našeho nejdobrotivějšího pána Karla 6tého včetně plátna zaplaceno bylo 25 zl. 90 Dnes nezvěstný obraz se v 50. letech 20. století zřejmě nacházel ve sbírce JUDr. Matouše Mandla, významného plzeňského politika a starosty města v letech Svou zálibu ve stavebních aktivitách přenesl Werndl také na rodové statky. Když v roce 1716 koupil od svého tchána Johanna Christopha Wellera z Wellerthalu a Molsdorfu 92 za zl. statek Ottengrün, začal jej záhy zvelebovat. 93 Během dvacátých let 18. století v něm mimo jiné dozrálo ušlechtilé rozhodnutí, přestavět zchátralou kapli sv. Šebestiána na Kapplbergu, kde byl roku 1713 se svou ženou Marii Sophií oddán. 94 Nový kostel byl dokončen roku 1727 a 4. října 1729 jej opat Eugen Schmid z kláštera Waldsassen, stavebník tamní proslulé knihovny, vysvětil. Zřejmě již Johann Josef Werndl oslovil mladého umělce, aby mu byl nápomocen při výzdobě kostela. Rozhodně okolo roku 1735 již byli ve vzájemném kontaktu, jak svědčí výše zmíněný dopis. Slibně se rozvíjející mecenát však ukončila 13. září 1738 Werndlova smrt. Dne 16. listopadu 1743 jej následoval teprve sedmačtyřicetiletá manželka a narozdíl od svého 88 Z dochovaného vybavení kostela je třeba vzít v úvahu plátno v oltářním nástavci postranního mariánského oltáře, kde je vyobrazena scéna Zvěstování Panně Marii. Malířský rukopis je velmi blízký Dollhopfovu a s velkou pravděpodobnosti pochází z jeho dílny. 89 Jedná se o jeden ze dvou doložených případů. Srov. SOkA Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, AM Horní Slavkov, Protokol městské rady (Prothocollum senatus Schlaggenwaldensis), , inv. č. 144, č. knihy 144, adligát - volba konšelů z 25. června Den 20tn Junii dem H: Eliae Dollhopfer vor d(a)s in lebensgrösse gemahlene und in der neuen conferenz stuben stehende contrave Ihro Kayl:(serliche) May(jestät) unßers allerg(u)dsten Herrn Caroli 6ti sambt der leinwand zahlt...25 Fl. Srov. SOkA Cheb, AM Cheb, Kniha městských výdajů pro rok 1735 (Außgabbuch pro Anno 1735), sign. 2717, fol. 140v. 91 P. TOMAN, c. d., s. 169 a Karel ŘEHÁČEK, Národohospodářský sbor západočeský v Plzni: neúspěšný pokus o úspěch meziválečného západočeského regionalismu, Západočeské archivy 2010, s Johann Christoph Weller z Wellerthalu držel tento statek od roku 1711, kdy jej koupil od města Chebu za zl. Srov. V. PRÖCKL, Eger und das Egerland, II., Prag und Eger 1845, s SOkA Cheb, Archiv města Chebu (dále jen AM Cheb), kart. č. 430, fasc. 577, kupní smlouva mezi Johannem Christophem Wellerem a Johannem Josefem Werndlem z Tamtéž. 94 Johann BIRNER, Chronik von Ottengrün bei Neualbenreuth, Eger 1927, s. 62.

19 Elias Dollhopf ( ). Barokní malíř západních Čech 91 Sv. Jan Nepomucký, postranní oltář v kostele sv. Šebestiána (Kleine Kappl) v Ottengrünu, po Foto: Z. Černý, chotě, který byl pohřben v rodinném hrobu v kostele sv. Mikuláše v Chebu 95, byla na vlastní přání pochována v kostelíku sv. Šebestiána v Ottengrünu. Statek zdědili nejmladší synové Adam Josef a Ernst Joseph. Když v roce 1753 svobodný Adam Josef zemřel, připadl celý Ottengrün Johannu Ernstovi ( ). Krátce na to tento bohabojný muž vykonal značně nákladnou pouť do Říma. Vydal se na ni v dubnu 1755, v Padově navštívil hrob sv. Antonína, v Assisi hrob sv. Františka a ještě počátkem roku 1756 prodléval v Římě. 96 Zde byl 15. dubna jako poutník z rodičů urozených zrozený pasován na rytíře Řádu sv. Hrobu v Jeruzalémě. 97 Ze své cesty si přivezl cenné relikvie, mezi nimi i sv. Felixe mučedníka. Zřejmě tato daleká pouť byla impulsem k dalšímu zvelebování interiéru kostela, který nově obdržel pět postranních rokokových oltářů. 98 Johann Ernst věren rodinné tradici se obrátil na Eliase Dollhopfa, aby jej podobně jako otec získal do svých služeb. Do poutního kostela sv. Šebestiána tak Dollhopf vyhotovil řadu oltářních obrazů. Za 39 zl. a 12 kr. namaloval oltářní plátno sv. Jana Nepomuckého, přičemž v ceně bylo zahrnuto i dodání rámu. 99 Obraz, zasazený do postranního rokokového oltáře v presbytáři nad ostatky sv. Felixe mučedníka, zachycuje sv. Jana na modlitbách neseného anděly na mocném oblaku. V konvenčním podání řemeslné úrovně Dollhopf představil v rukou andílků širokou škálu světcových atributů biret, visací zámek, mučednickou palmou, knihu s Ukřižovaným, bílou lili a pěticí hvězd nad hlavou svatého. V atribuční přehuštěnosti nechybí ani palladium země České v podobě medailonu zavěšeného na krku sv. Jana či gesto andílka s prstem na ústech. Mohutná a nepříliš modelovaná postava světce 95 Werndlové měli hrobku v kostele sv. Mikuláše a sice v kostelní lodi na severní straně před varhanním kůrem. Srov. K. SIEGL, Verzeichnis von Besitzern Alt-Egerer Häuser, Unser Egerland 35 (1931), s. 8. J. BIRNER, c. d., s J. BIRNER, c. d., s Dne byl ve Vídni císařem Josef II. povýšen do rytířského stavu. Zároveň mu byl polepšen i erb. Srov. [cit ]. J. BIRNER, c. d., s Sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny, Neposkvrněného početí Panny Marie, Archanděla Michaela a Nejsvětější Trojice. 99 J. BIRNER, c. d., s. 73.

20 92 Historické statě A ČLÁNKY zbyněk černý Postranní oltář v kostele sv. Šebestiána (Kleine Kappl) v Ottengrünu, oltářní obraz Vyučování Panny Marie, v nástavci sv. Antonín Paduánský, po Foto: Z. Černý, prozrazuje Dollhopfovu anatomickou nejistotu zakrývanou ztěžklou drapérií almuce. Pozadí obrazu dnes poněkud znejasňuje prorůstání bolusové vrstvy vytvářející načervenalé zbarvení. Dollhopf byl autorem i dalších oltářních pláten v kostele sv. Šebestiána. Pro postranní oltáře sv. Anny a Neposkvrněného početí Panny Marie namaloval celkem čtyři obrazy za 123 zl. 11 kr. 100 Z dvou větších pláten se dochovalo jediné s oblíbeným námětem sv. Anny vyučující Pan nu Marii. Dollhopf opět sáhl do rejstříku vžitých a tradičních vzorů a sv. Annu pojal jako sedící postarší ženu s otevřenou knihou na klíně, do níž nahlíží její dcerka přidržovaná láskyplně matkou. Scéně přihlíží ve své pasivnější roli sv. Jáchym s knihou v podpaží opírající se o pastýřskou hůl. Výjev zasadil malíř do architektonické kulisy jeruzalémského chrámu, který zakrývá zčásti modrou drapérií. Dollhopf přitom vynechal takřka obligátní motiv sestupujících andělů a upřednostnil oblíbenou složku svých kompozic seshora shlížejícího Boha Otce. Zachycuje jej v šedém rouchu ovinutém drapérií zlatavých tónů přecházejících do žlutavé záře prosvětlující okolní oblaka. Levou ruku pozvedá v žehnajícím gestu a pravou navádí diváka k holubici Ducha svatého, z které vyzařuje paprsek označující Pannu Marii jako Bohem vyvolenou. Jak je Dollhopfovi příznačné, jeho postavy nabývají zejména díky jisté tuhosti modelace drapérií na robustnosti. Obraz v rámci umělcovy tvorby upoutá naši pozornost zajímavým detailem. Na schodu architektonicky pojednaného křesla se nachází koš s hroznem vína a květinami v symbolických barvách, 100 J. BIRNER, c. d., s. 73.