Komunikace obecn ě sociální komunikace. Cílová skupina. Komunikace ústní a písemná. jeho funkce obsah a forma, konotace.

Transkript

1 Přednáška 1 Komunikace obecn ě sociální komunikace. Cílová skupina. Komunikace ústní a písemná. Bezprostřednost vs. zprostř edkovanost. Dokument a jeho funkce obsah a forma, konotace. V předmětu používáme řadu pojm ů, jejichž vymezení zde probíráme. V mnoha případech ani odborná veř ejnost není na jejich definici sjednocena. Důležité jsou však jevy těmito pojmy označené, nebo ť si jich musíme být v praxi vědomi. Komunikace obecně Vymezení používaných pojmů Komunikace př enos nejrůznějších informačních obsah ů v rámci rů zných komunikačních systém ů za použití různých komunikačních médií, zejména prostř ednictvím jazyka, sdělování. Sociální komunikace (předmět zájmu společenských věd) výměna informací mezi živými tvory, především tedy mezi lidmi. Předmět zájmu: dopad výmě ny informací na účastníky komunikačního procesu. Tato výměna se uskutečň uje vždy za určité situace, v tzv. komunikačním kontextu. Záleží nejen na samotné informaci, ale též na tom, kdo, komu, jakým způ sobem a proč ji sděluje (tzv. Lasswellova věta). Bě hem komunikačního procesu vyvíjejí jeho účastníci duševní aktivitu. Nejenže jsou myšlenkov ě obohacováni, ale vznikají mezi nimi a přetvář ejí se vzájemné vztahy. Jedná se o sdílení, předávání sdělení, tedy nejen myšlenek, ale i pocit ů, názor ů a postoj ů. kdo chce sdělit co téma proč účel komu cílová skupina jak druh, žánr projevu

2 Komunikovat lze jazykovými prostředky, mimojazykovými prostř edky i kombinací obojího. Jazyková komunikace Jazyková komunikace doprovázena ústní (mluvený projev) písemná (psaný projev) složka verbální (vlastní slova) složka verbální (vlastní slova) složka paralingvistická (zvuková stránka) složka grafická (vzhled) složka nonverbální (řeč těla) Bezprostřednost a zprostředkovanost jazykového projevu Vymezení používaných pojmů Bezprostřední přímý, prostorov ě nebo časov ě blízký, nezprostředkovaný. Zprostředkovaný nepřímý, obstaraný prostřednictvím skrze něco nebo skrze někoho. Projev užití jazyka v konkrétní situaci. Jednotlivé typy jazykového projevu se vyznačují charakteristickými vlastnostmi. Mezi n ě patří i bezprostřednost nebo zprostředkovanost. Hledisko bezprostřednosti či zprostř edkovanosti je jedním z možných východisek pro vytvoření typologie jazykového projevu. Zař azení konkrétních typ ů komunikačních situací do určité kategorie však nemusí být zcela jednoznačné. Neexistuje všezahrnující sociálně-vě dná definice komunikace a ani její jednotná typologie. Totéž platí pro komunikaci jazykovou. Pro uplatně ní komunikačních znalostí a dovedností v praxi není dů ležité zařadit situaci přesn ě do určité kategorie, ale uvědomit si práv ě její charakteristické vlastnosti. Následující stručný př ehled slouží jako orientační materiál.

3 Bezprostřední projevy přímé Lze mezi n ě zařadit většinu typ ů mluveného projevu. Všichni účastníci komunikační situace nacházejí ve stejném čase a stejném prostoru, jsou to projevy tzv. tváří v tvá ř (osobní). Jsou přítomny všechny složky mluveného projevu včetn ě doprovodné mimojazykové komunikace a existuje možnost okamžité zpětné vazby. nepřímé (částečn ě zprostředkované) Lze mezi n ě zařadit živé mluvené projevy zprostř edkované technikou (neosobní). Z písemných projev ů pak má znaky bezprostř ednosti i komunikace na internetu, korespondence prostřednictvím u a SMS zpráv. (Komunikace prostř ednictvím těchto nových technologií vůbec př edstavuje samostatnou kategorii sama o sob ě. Vliv těchto nových médií ovlivňuje nejen samotný způ sob komunikace, ale i životní styl.) Účastníci komunikace se nenalézají ve stejném prostoru. Podle konkrétního typu situace chybí nebo jsou umenšeny ně které charakteristiky přímých projev ů. Vnímání zrakem: nonverbální složka ně kde chybí zcela (telefonáty, živé rozhlasové vysílání), ně kde je omezena druhem média (telemosty). Možnost zpětné vazby bývá různ ě omezena (živé televizní a rozhlasové vysílání). Zvuková stránka je omezena kvalitou média, u písemných projev ů chybí. Zprostředkované projevy Lze mezi n ě zařadit většinu typ ů písemného projevu. Z mluvených projevů vykazují znaky zprostředkovanosti zvukové záznamy. Prostředníkem mezi podavatelem a příjemcem sdě lení je médium. Účastníci komunikační situace se nenacházejí ani ve stejném čase ani prostoru. Mezi podáním a přijetím sdělení existuje velmi dlouhá prodleva. Možnost zpě tné vazby bu ď zcela chybí nebo dochází k velmi dlouhým prodlevám (dopis autorovi knihy). Nonverbální složka u mnoha těchto mluvených projev ů chybí, výjimkou jsou záznamy zvuku i obrazu. Písemný projev má však grafickou složku, která vypovídá o tvů rcích dokumentu a navozuje určité konotace (viz dále). Uvažujeme-li o všech charakteristikách písemného projevu, je tř eba ji zohlednit.

4 Lineární pojetí komunikace dnes je pro bezprostřední situace překonané odpovídá více zprostředkované komunikaci mluvčí posluchač dle: DeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. Praha, Grada 2001 (2002, 2004, 2006 dotisk) Cílová skupina Podmínkou vzniku komunikační situace je duševní aktivita zúčastně ných subjekt ů. Během této situace zastávají zúčastně né subjekty role podavatele a příjemce sdělení. Podavatel zakóduje sdělení a příjemce je dešifruje. podavatel příjemce má záměr záměr k ó d o v á n í sděluje obsah ústně nebo písemně obsah řeč nebo písmo d e š i f r o v á n í určitou cestou v sále, na volném prostranství v prostoru, em... dle: Höflerová, E., Krohe, P.: Komunikační dovednosti. Ostrava, Ostravská univerzita (upraveno)

5 Vymezení používaných pojmů Komunikační kompetence všechny znalosti, které umožňují, aby člově k mohl komunikovat v určitém kulturním společenství. Tento soubor nezahrnuje jen jazykové kompetence, ale i znalost toho, jak užívat jazyka v nejrůznějších komunikačních situacích. Aby komunikace byla efektivní, tj. aby př íjemce v nejkratším možném čase pochopil sdělení tak, jak podavatel zamýšlel, je tř eba spolupráce obou zúčastněných stran. Př íjemce musí být aktivní, ochotný naslouchat nebo číst a dešifrovat všechny vrstvy sdělení. To však samo o sob ě nestačí. Aby je pochopil, musí mít k tomu patřičné komunikační kompetence. Podavatel musí přizpůsobit své sdělení schopnostem a vlastnostem př íjemce. I on tedy musí mít patřičné komunikační kompetence. Mezi n ě patří i zaměření cílové skupiny. Je to schopnost odpovědě t na otázku, kdo (jací) jsou příjemci (posluchači/čtenáři), které má projev oslovit. skupina příjemců sourodá (homogenní) nesourodá (nehomogenní) ve sledovaných ukazatelích odbornost sociálně-psychologické faktory (věk, sociální postavení, politické a náboženské názory a postoje...) Důležitost jednotlivých ukazatelů je dána účelem projevu. Z účelu projevu (informovat, přesvě dčit...) vyplývá jeho žánr (viz žánry) a tedy i to, které ukazatele je třeba sledovat př edevším. U informativních projev ů to bude na prvním míst ě odbornost, u projev ů, které pů sobí více na city, to budou spíše sociálně-psychologické faktory. Ideální skupina příjemc ů je sourodá v dů ležitých sledovaných ukazatelích. Pokud tomu tak není, je nemožné jedním projevem oslovit všechny její členy stejn ě. Jeden a ten samý projev může jednoho př íjemce nadchnout, jiného nechá lhostejným a třetího může rozhořčit. Je-li skupina nesourodá, je tř eba se rozhodnout, na které její členy bude projev cílen př edevším. Posouzení situace spočívá na autorovi/realizátorovi projevu.

6 skupina příjemců sourodá skupina příjemců nesourodá nepředstavuje problém Kdo je důležitý? cílová skupina (vlastní adresáti) Dokument a jeho funkce. Obsah a forma, konotace. Vymezení používaných pojmů Dokument v užším slova smyslu důležitá (úřední) listina, právní doklad, osvědčení, průkaz totožnosti Dokument v širším slova smyslu doklad svědčící o určité skutečnosti nebo sloužící jako pramen informací V širším slova smyslu je dokumentem například každý vyrobený předmě t (vypovídá mimo jiné o tom, jaké technologie daná kultura znala). Dokumenty tedy nemusejí být nutn ě písemné. Nadále se budeme zabývat dokumenty písemnými. Působí na př íjemce čtenáře v rovin ě informativní a v rovin ě estetické, působí na jeho rozum i city. Verbální složka textu pů sobí v obou rovinách informativní i estetické (srovnej viz mluvený projev). V informativní rovin ě hraje prvotní úlohu význam slov, tedy pojmy, které jsou označeny slovy, a které např íklad najdeme ve výkladových slovnících. V estetické rovin ě je důležitý výběr neutrálních nebo emočně zabarvených výraz ů, rytmus vět a další prostředky. Tyto prostř edky písemného projevu lze př irovnat k tomu, čím je u ústního projevu složka zvuková a nonverbální. Každé slovo krom ě svého základního významu nese také tzv. konotace.

7 Vymezení používaných pojmů Denotát objekt, který je pojmem označen Denotace vztažení pojmu k objektu Denotace má objektivní povahu. Konotace asociace, které se k pojmu vztahují Konotace jsou subjektivní povahy, a to jak na stran ě podavatele tak na straně příjemce. Jedno a totéž slovo může u nich vyvolávat odlišné asociace. Podavatel může mínit expresivn ě zabarvené slovo barák ve smyslu velký dům. Příjemce je může pochopit ve smyslu zchátralý nevzhledný dů m. I samotné slovo dům však vyvolá jinou představu v obyvateli velkomě sta než v obyvateli venkova. Slovo samotné sice není citov ě zabarveno, ale na základě odlišné zkušenosti si každý z komunikujících nese v sob ě jiný model domu. To vyvolá v každém ze zúčastněných ř adu odlišných navazujících konotací. Záleží tedy nejenom na významovém jádru slov, tj na skutečnosti, kterou slova označují, ale též na tom, jaké výrazové prostř edky pro danou informaci zvolíme. Jeden a tentýž jev můžeme pojmenovat rů znými slovy (Praha nebo hlavní město České republiky) nebo popsat různým způ sobem (byl jsem potrestán nebo potrestali mne). Vypovídá to o postoji autora k popisované skutečnosti a vymezuje úhel pohledu. Problematika denotací a konotací je nesmírn ě široká. Zamě stnává jazykovědce a filozofy od 19. století. Její pojetí se rů zní a proto ani terminologie vztahující se k této problematice není používána jednotn ě. Pro uplatně ní komunikačních znalostí a dovedností v praxi je dů ležité uvědomit si především následující: K dorozumě ní a k efektivní jazykové komunikaci mezi podavatelem (v případ ě psaného projevu autorem) a příjemcem sdě lení nestačí pouze užít jazyk, který oba (všichni) zúčastnění ovládají (češtinu, angličtinu...). Je třeba zamezit nežádoucím konotacím nebo dokonce rozdílů m v chápání jednotlivých pojm ů. Používání slovní zásoby s přesn ě vymezeným obsahem (odborné terminologie) je proto charakteristické pro odbornou a administrativní literaturu (srovnej informativní mluvené projevy). V tě chto žánrech jsou estetické prostředky omezeny, požadavek přesnosti vyjadř ování má prioritu. Mnohé z odborných termín ů jsou naprosto přesn ě vymezeny definicemi, zvlášt ě v exaktních vědách. Ve společenských vě dách je situace složitější. U populárně-naučné literatury práv ě míra odbornosti příjemce/příjemc ů rozhoduje o tom, které termíny stačí prost ě použít a které je třeba objasnit. K dorozumě ní skrze společné konotace (pro navození žádoucích konotací) je třeba proniknout do způsobu myšlení komunikačního partnera/partner ů. Zaměření cílové skupiny je tedy klíčovým bodem př ípravy každého jazykového projevu.

8 Grafická složka textu (vzhled písemného dokumentu) Písemné dokumenty se liší typem a mají svoji grafickou úpravu (kniha vázaná v kůži a se zlatou ořízkou tiště ná latinkou určitým typem písma, paperback, zmačkaný list papíru popsaný tužkou...) Je poně kud paradoxní, že první čtenářův dojem z textu vytváří vně jší podoba a grafická úprava, nikoli jazykové prostředky. Tento první dojem navozuje určitá čtenář ská očekávání. Proto by forma písemného dokumentu mě la odpovídat jeho obsahu. Jestliže forma a obsah nejsou v souladu, čtená ř je uveden ve zmatek. První dojem rozhodne o tom, zda čtená ř přistoupí k dokumentu s nedůvěrou či nedůvě rou, nebo zda mu vůbec vě nuje pozornost. (Grafická podoba dokument ů podrobně ji viz vizuální pomůcky). Vnější podoba dokumentu navozuje ve čtenáři rů zné asociace. Vypovídá cosi o autorovi nebo i spoluautorech díla, o záměru se kterým dokument tvoř ili, o kultuře, dob ě a okolnostech, za kterých dílo vznikalo. Vzhled písemného dokumentu lze opět př irovnat k tomu, čím je u ústního projevu složka zvuková a nonverbální. Pro zamezení nežádoucích asociací a navození tě ch žádoucích je opět třeba proniknout do způsobu myšlení komunikačního partnera/partnerů a znát jeho kulturní zázemí. Umělecky založený intelektuál ocení dopis psaný na ručn ě vyrobeném papíru. Vybaví se mu různé asociace, které hodnotí kladn ě (výlučnost, osobitost, starobylost, úcta). Jiný adresát nemusí mít pově domí o tom, že takový papír má pro odesílatele značnou hodnotu. Mů že jej dokonce považovat za divný, nehezky zažloutlý, a jeho asociace budou vesmě s negativního charakteru. Jestliže odesílatel nepř edvídá možné adresátovy asociace, dojde k nedorozumění. Zaměření cílové skupiny je důležité i pro uplatně ní doprovodných složek jazykového projevu. Literatura Hrabák, J.: Poetika. Praha, Československý spisovatel 1973 DeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. Grada Publishing 2001 (2002, 2004, 2006 dotisk) Höflerová, E., Krohe, P.: Komunikační dovednosti. Ostrava, Ostravská univerzita 2003 Vybíral, Z.: Psychologie komunikace. Praha, Portál 2005 fsv. Upozornění autorky: Tyto učební materiály Přednáška 1 z předmě tu Profesionální komunikace jsou duševním vlastnictvím autorky a proto př i jejich eventuálním využívání respektujte prosím autorská práva. Vzor citace: Schmidtová, M.: Profesionální komunikace (nepublikovaná př ednáška). Praha, ČVUT 2007