Časopis Apoštolské církve....a dovedou nás dobré skutky do nebe? Ročník 22 Navštivte nás na

Transkript

1 Časopis Apoštolské církve NICOLAS WINTON a dvakrát zachráněné dítě...a dovedou nás dobré skutky do nebe? Ročník 22 Navštivte nás na Prázdniny / 2010

2 Sloupek 2 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1K 13,9 12) Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Mt 7,1 2) Milí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Jsme vám vděčni za spolupráci na prázdninovém dvojčísle, které držíte v ruce. Soudím, že přesáhlo náš standard nejen rozsahem ale i kvalitou. Díky vám! Věnujeme se prioritně tématu starému jako křesťanství samo: Dostanou se dobří lidé, kteří nejsou křesťany, do nebe? Téma, které je pro mne i po čtvrt století života s Bohem, stále živé a aktuální. Pořád se setkávám s lidmi, kterých si osobně velice vážím a přitom nejsou křesťany. Uvidíme se jednou v nebi? Verše uvedené v záhlaví sloupku jsem si vyložil tak, že nám, lidem nepřísluší rozřešit tuto otázku s konečnou platností. Osudy nás, lidí jsou plně v Boží ruce a On naši radu nepotřebuje. Ví všechno, zatímco naše poznání je jen částečné. Jen On je v otázce věčnosti soudce, my určitě ne. Na druhé straně i naše částečné poznání nám umožňuje, abychom viděli, kam který člověk směřuje. Zda k Bohu či do věčnosti bez Boha. To je dobře, protože jinak by naše víra neměla smysl. Je také velmi dobré, když si uvědomíme, že jsme po celou lidskou historii obklopeni lží. V době Velké francouzské revoluce lidé uvěřili lži rovnost, volnost, bratrství bez Boha. Vzpomínáte na optimistický film Černý tulipán, na krásné a statečné komunardy vítězící nad nenáviděnou šlechtou? Realita? Masové vraždění nevinných lidí. Vzpomínáte na Deset dnů, které otřásly světem od Johna Reeda? Na prostého dělníka v době Říjnové revoluce shlížejícího s rozzářenýma očima na Leningrad se slovy Konečně je můj!? Realita? Desítky milionů zavražděných během budování světlých zítřků. Na oslavy rozšíření Evropské Unie? Realita? Dnešní vystřízlivění nad krachujícím Řeckem. Církevní dějiny? Kdykoliv vítězila láska k moci a penězům nad láskou k Bohu, docházelo ke stejným tragédiím jako v nevěřícím světě. Přesto se lidé stále pokoušejí o život bez Boha. S falešnými ideály před sebou, protože bez ideálů je život deprimující. Co je tím pravým ideálem? Osobní vztah s Ježíšem Kristem již tady na zemi, život s Ním. Přechod do nebe je potom jen jedním krokem z mnoha. Buďte požehnáni. Aleš Navrátil Úvodník 3 Osudová setkání Nicolas Winton >>> 4 Skromný hrdina moderní doby Dvakrát zachráněné dítě 5 Tomáš Graumann 9 Misionář ošetřovatel Dobré skutky 10 Pán Ježíš zemřel i za dobré lidi 13...A dovedou nás dobré skutky do nebe? 14 Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé Studijní materiál Co ve Studijní Bibli nenajdete (Skutky apoštolské) Svědectví 21 Lodní kotva Izrael 22 Židé a křesťané na šachovnici světa Pomoc potřebným 23 Teen Challenge >>> 24 Všechno je dovoleno 24 Díky Bohu za službu, která zachraňuje životy 25 Můj pobyt v Teen Challenge 25 Neboj se, já jsem tě vykoupil Myšlenky z Hutníku 27 Z Olomouce až na Slezsko Ze života církve 28 Odbor mládeže AC 28 Nová generace 30 Rumunsko mýma očima 30 Rumunské houby >>> Život v Kristu - časopis Apoštolské církve Šéfredaktor: Martin Moldan Redakce: Mgr. Pavel Slepička, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák Ilustrace: Petr Fiurášek Příspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu re dak ce: Život v Kristu, U Podjezdu 12, Olomouc tel.: , zivotvkristu@seznam.cz Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, respektive poslední pracovní den předtím. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství Křesťanský život, Albrechtice 504 tel. & fax: , , acrc@volny.cz Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 25,- Kč, pro předplatitele 22,- Kč, poštovné podle tarifů, pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne Jak objednat časopis Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: Nakladatelství Křesťanský život, Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou po u ži je te k zaplacení buď určitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednotlivé číslo. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku Pavel Vimpel, mobil: O BS A H 30

3 Ročník 22, prázdniny 2010 Osudová setkání Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil, to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou. (Ř 1,11 12) Drazí bratři a sestry, vážení čtenáři, náš život je po celou svou dobu provázen různými setkáními. Některá jsou jen letmá, z jiných se může narodit přátelství, další mohou být i osudová. Člověk je sociální bytost, a tak je zcela normální, že rád poznává jiné lidi. Kdyby tomu tak nebylo, na první pohled by se zdálo být cosi v nepořádku. Lidé, kteří se izolují od ostatních, mají pověst podivínů. Před několika měsíci jsem navštívil Etiopii, a jedna z věcí, která mne v této africké republice zaujala, byl jejich způsob života: Odehrával se mnohem větší měrou na ulici než v uzavřených budovách. Ulice obvykle bývaly plné lidí, kteří zde něco prodávali, kupovali, přenášeli či jen tak postávali. A samozřejmě se vzájemně setkávali. Příbytky lidí v této zemi byly většinou chudé a sloužily hlavně k přespání, život se větší měrou odehrával na ulici. Veřejný prostor jako místo vzájemného setkávání je dnes zatlačován jinými formami společenství: Lidé se sdružují v klubech, zájmových kroužcích a svazech a dnes stále častěji ve virtuálním světě zvaném internet. Takzvané sociální sítě jsou stále populárnější, a když ne rodiče, tak jejich děti zcela jistě v nějaké z nich figurují. Forma se mění, ale podstata zůstává: potřebujeme se setkávat s druhými, přičemž jednomu více vyhovuje živé společenství, zatímco jiný má své přátele ve světě zvaném Facebook. Ale vraťme se k tématu, jímž jsou osudová setkání. Téma je to vděčné k literárnímu či filmovému zpracování (možná si vybavíte stejnojmenný film se Seanem Connerym v hlavní roli). Téma je to aktuální a živé na již zmíněném internetu, kde je bezpočet seznamek, nabízejících to osudové setkání. A kdybychom se zamysleli nad vlastním životem, určitě bychom si vzpomněli na dvě či tři setkání, která výrazně ovlivnila průběh našeho života a tím i náš osud. I já bych mohl o několika takových setkáních hovořit: Například někdy na počátku roku 1982, kdy jsem ještě s dvěma přáteli vzal za kliku jedné evangelikální církve a nesměle vstoupil do modlitebny. Tímto se mi otevřel do té doby zcela neznámý svět, a nebýt několika lidí, kteří mi ten večer věnovali svůj čas, zůstala by tato událost zasuta kdesi ve skladišti kuriózních vzpomínek. Bible je knihou mnoha příběhů, z nichž nemalá část představuje popis nejrůznějších osudových setkání. Například mladík jménem Saul byl jednoho dne svým otcem poslán, aby vyhledal stádo zaběhlých oslic. Asi vzal svůj úkol tenkrát hodně důkladně, protože se během hledání dostal docela daleko od domova. Až jednoho dne přišel do města, v němž bydlel známý prorok Samuel. Mladík Saul dostal nápad zeptat se ho, zda by nevěděl něco o zaběhlých oslicích (zajímavé využití prorockého obdarování v praktickém životě!) Samuel jej ubezpečil, že oslice se v pořádku vrátily domů, a šokovanému Saulovi sdělil, že sám Bůh Izraele jej povolává za krále. A tak se z jedné pracovní cesty stal zážitek, jenž ovlivnil celý jeho život. Osudové setkání! Není jich v životě mnoho, ale když k nim dojde, věci se dávají rychle do pohybu. Jiným příběhem zaznamenaným v Bibli je krátké vyprávění o celníkovi jménem Zacheus. Tento úředník pracující ve službách Říma se ve svém městě netěšil příliš dobré pověsti. Celníci (kteří tenkrát vybírali daně) byli považováni za kolaboranty. A kromě toho mu lidé i nemálo záviděli jeho příjmy. Jednoho dne se po městě rozneslo, že tudy bude procházet Ježíš z Nazaretu, muž s pověstí proroka, uzdravovatele a reformátora. Mnozí v něm viděli Mesiáše. Zacheus jej chtěl také vidět, a tak se uvelebil v koruně stromu, odkud měl dobrý výhled (možná také sám nechtěl být viděn od ostatních). A co se nestalo: Jak tak Ježíš kráčí městem, zastaví se přímo pod oním stromem a zvolá: Zachee, slez honem dolů, dnes musím zůstat u tebe! Hostit takového muže byla pocta, které se mohli těšit jen někteří, a to jen ti s pověstí spravedlivých. Ale Ježíš se ten den rozhodl zůstat u darebáka. Příběh měl happyend: Tento darebák, na rozdíl od mnohých spravedlivých, dobře rozpoznal šanci, jež se mu nabízí. Celý večer Ježíšovi doslova visel na rtech, a na konci hostiny byl již pevně rozhodnutý změnit způsob života. Přiznal své nepoctivosti a vše, co nakradl, se rozhodl vrátit. Najednou zde máme zcela jiného člověka. Kdybych se pokusil shrnout všechny příběhy v Bibli, které popisují různá osudová setkání, zjistil bych, že v nich pokaždé figurovali jedinci poslaní od Boha. Jen takoví lidé mají totiž potenciál zasáhnout do života druhého člověka a předat mu to, co jej může ovlivnit, nasměrovat, pozměnit jeho osud. I lidé, kteří výrazně ovlivnili můj život, byli lidmi od Boha. Vraťme se nyní k verši v úvodu tohoto článku. Apoštol Pavel v něm vyjadřuje svou touhu setkat se s křesťany v hlavním městě římské říše. Na toto setkání se připravuje listem adresovaným tamní církvi. A nejde o zdvořilostní návštěvu, jedním z cílů jeho cesty je sdílet s římskými křesťany nějaký duchovní dar, a tak se vzájemně povzbudit ve víře. Pavel byl apoštolem Ježíše Krista, tedy mužem, jež měl co dát druhým. Nebyl v té době sám; existovala řada služebníků Božích, cestujících od města k městu, od církve k církvi a přinášejících povzbuzení druhým. Ale všimněte si slov spolu navzájem. Není to jen Pavel, kdo přináší povzbuzení. On dává, současně také i přijímá. Římská církev se na Pavlovu návštěvu bezpochyby velmi těší, ale je to i Pavel, kdo od návštěvy osobně očekává povzbuzení. A zde se dostáváme k samotné podstatě církve: Církev jako instituce, jež má svůj původ v samotném Bohu, je místem setkávání. Jsou to občasní hosté, kteří mohou věřícím přinést povzbuzení, ale jsou to i její jednotliví členové, kteří mají být sobě navzájem povzbuzením. Není na světě jiná instituce, jež by měla tak hluboký, intenzivní a zásadně určující dopad na životy lidí. Otázkou je pouze to, zda tento svůj potenciál využívá. Bible říká, že se setkáváme v Kristu. To znamená, že není primárně důležité, kým jsme jako lidé (vzdělání, sociální postavení a podobně), ale záleží na tom, kým jsme v Kristu. Toto je jediná absolutně spravedlivá platforma na celém světě, která nikoho neupřednostňuje ani nezatracuje. Jedinou podmínkou je přijetí Ježíše Krista jako toho, který nás spojuje. Nemusí (a ani nemůže) být každé setkání osudové, ale každé může být povzbuzením či inspirací. Každý z nás může přijímat i dávat. V Kristu má každý jedinec přenesmírnou cenu totiž potenciál dotknout se života druhého jedince. Proto se jako křesťané scházíme. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,25) Požehnaný čas prázdnin Vám přeje Martin Moldan, biskup AC Úvodník 3

4 Ž I V O T V K R I S T U 4Nicolas Winton Skromný hrdina moderní doby: Nicolas Winton Nicolas George Winton se narodil roku 1909 v Londýně. Pocházel ze židovské rodiny, která se do Anglie přestěhovala z Německa teprve dva roky před Nicolasovým narozením. Winton se proslavil především tím, že během roku 1938 zachránil 669 dětí zejména z židovských rodin z území Československa ohrožovaného nacisty. Jeho hrdinský skutek se na veřejnost dostal až po celých padesáti letech, a to ještě navíc úplnou náhodou. Jeho manželka na půdě při úklidu našla dokumenty o transportech, díky kterým jí Nicolas teprve o svých skutcích, vykonaných před druhou světovou válkou, pověděl. Na otázku, proč se o zachráněných dětech nezmínil nikdy předtím, odpověděl, že tento čin nepovažuje za nic výjimečného. K nápadu pomoci dětem uprchlíků a židů ho přivedla návštěva Prahy, kterou vyměnil za dovolenou ve Švýcarsku, a zejména také prohlídka uprchlických táborů. Tam si všiml, že všude panuje velmi špatná nálada, jak později uvedl. Cítil, Během osmi transportů, které Nicolas Winton stihl připravit a uskutečnit ještě před vypuknutím druhé světové války, zachránil 669 dětí. Dnes jich na území České republiky žije šestnáct. Dohromady mají všichni zachránění po celém světě přes pět tisíc potomků. Většina zachráněných dětí byla židovského původu, skončily by proto v koncentračních táborech, kde na ně čekala jistá smrt. Nicolas tak svým odhodláním a pohotovým jednáním jejich životy zachránil. Skromný hrdina letos oslavil své stoprvní narozeniny že dny uprchlíků jsou sečteny. Navíc se tam o děti nikdo nestaral, nikdo nevěděl, co s nimi. A tak se je Winton rozhodl zachránit sám. Jednoduchá myšlenka, o to těžší však provedení. Žádná organizace na záchranu či převoz dětí z okupované země neexistovala, takže celá práce zůstala na něm a jeho několika nejbližších spolupracovnících. Souběžně se svým zaměstnáním burzovního makléře tak sháněl anglické adoptivní rodiny pro děti, posílal dopisy, tiskl potřebné dokumenty, jednal s drahami Ke svému rozhodnutí děti zachránit později vyslovil nezapomenutelnou myšlenku: Podle mě neexistuje věc, která by se nedala uskutečnit, když je opravdu rozumná. Za svůj hrdinský čin byl v roce 1998 oceněn prezidentem Václavem Havlem řádem T. G. Masaryka, v Británii se mu dostalo povýšení od královny do šlechtického stavu. Na Nicolasovu počest se dokonce základní škola v jižních Čechách přejmenovala na Základní školu Sira Nicolase Wintona Kunžak. Minulý rok k příležitosti oslav stých narozenin Nicolase žáci této základní školy symbolicky uctili svého hrdinu tím, že vytvořili dort. Ten poskládali přímo ze svých těl, nad hlavami drželi barevné čtverce. Zajímavým projektem probíhajícím během doby předsednictví České republiky v EU, tedy v loňském roce, byl i projekt zvaný Wintontrain, s podtitulem Inspirace dobrem. Jednalo se o soutěž pro studenty, ve které se snažili různými žánry co nejlépe ztvárnit určitý pří- Dalších několik tisíc dětí, které chtěl Winton se spolupracovníky zachránit, už takové štěstí nemělo. Na začátek září roku 1939 byl připraven vůbec největší transport do Británie dvě stě padesát dětí. Bohužel válka si datum nevybrala. Začala 1. září, čímž byl všem přichystaným transportům učiněn definitivní konec. Z dětí přichystaných k transportu nikdo válku nepřežil. běh na téma lidskost, slušnost, dobré skutky. Odevzdávali tedy práce inspirované principem dobra. Soutěž se setkala s velkým ohlasem a hojnou studentskou účastí. Vítězové kromě hodnotných odměn vyhráli také památnou jízdu Wintonovým vlakem společně s některými zachráněnými dětmi nasedli v Praze do historického vlaku a absolvovali stejnou trasu, jakou jely zachráněné děti v roce 1938, tedy až do Londýna, kde se osobně setkali s Nicolasem Wintonem. O skromném hrdinovi moderní doby, jak je někdy také Winton přezdíván, byl v roce 2002 natočen hodinový snímek, oceněný International Emmy Award 2002, nazvaný jednoduše a výstižně Síla lidskosti Nicolas Winton. V tomto dokumentárním filmu se může divák setkat jak s velmi živými vzpomínkami zachráněných dětí, tak i s emotivním setkáním těchto dětí s Nicolasem Wintonem po více než šedesáti letech v anglické televizní show, která všechny přítomné velmi dojala. Monika Stachoňová Ruth Hálová se narodila v Krumlově, kam chodila i na německé gymnázium. Z toho ji ovšem vyhodili kvůli židovskému původu. Posléze byla se svou matkou donucena odejít i z města, ze kterého se stala nacistická bašta. Štěstí našla až v práci Nicolase Wintona, díky které se dostala do Anglie a unikla tak téměř jisté smrti. Po válce se vrátila do Česka, kde žije dodnes. Dnes o něm říká: Je chytrý, moudrý, laskavý, a hlavně strašně skromný a pokorný člověk. Od něho se doopravdy můžeme lidským hodnotám všichni učit.

5 Ročník 22, prázdniny 2010 Dvakrát zachráněné dítě Tomáš Graumann Předtím, než budu vyprávět svůj příběh, bych rád přečetl verše ze Sk 1,4 8: Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? Řekl jim: Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Bible nám jasně říká, že máme být svědky Ježíše. Proto jsem velice šťastný, že mohu sdílet svoje svědectví. Jmenuji se Tomáš, protože můj otec obdivoval Tomáše Masaryka. Narodil jsem se v Československu, během svého života jsem žil v pěti různých zemích. Většina Čechů žije stále na stejném místě, tam, kde se narodili, ale většina Američanů se každé tři až pět let stěhuje. Své svědectví často uvádím veršem o příležitosti. Apoštol Pavel napsal: V Efezu zůstanu až do letnic; otevřela se mi zde veliká a nadějná příležitost (1K 16,8 9) Vidím, že se Pavel snažil využít příležitost, která se mu naskytla. I mně byla v roce 1939 dána příležitost, já jsem ji přijal a díky tomu jsem teď tady a žiju. Můj malý bratr tutéž příležitost neměl, proto zemřel v koncentračním táboře. Můj otec vyráběl a prodával boty. Oba mí rodiče byli Židé, ale nepraktikující, přizpůsobení Židé. Jediný židovský zvyk, na který si vzpomínám, byl ten, že jsme zapalovali chanukový svícen. Nástup fašismu Narodil jsem se v domě naší babičky v Králově poli v Brně, bydleli jsme tam až do doby, kdy se narodil můj malý bratr Toni. Potom se mí rodiče rozvedli a my jsme se přestěhovali do zámku v Těšanech u Brna. V roce 1938 Hitler požádal o vydání Sudet. Prohlásil: Dejte mi Sudety a už nebudu žádat o další území. Po podepsání mnichovské dohody se Neville Chamberlain vrátil do Londýna s kopií mnichovské dohody, mával tím papírem před lidmi v Londýně a řekl: Přináším mír v naší době. Lidé v Československu teď budou mnohem více v bezpečí než byli kdykoli předtím. On byl opravdu Hitlerem podveden. Raul Hilberg popsal, jak bylo s Židy jednáno během celé historie. Proti Ži- dům byly používány tři metody: 1) Byli nuceně obraceni na víru, protože neměli žádné právo žít mezi námi jako Židé. 2) Byli vyháněni, protože neměli žádné právo žít mezi námi. 3) Byli vyhlazováni, protože neměli žádné právo žít. Právě proto, že Židé byli vždy pronásledováni, mohl Hitler uspět se svým programem. První částí Hitlerova programu bylo vyčistit Evropu od Židů. Byly ustanoveny imigrační kanceláře a Hitler tak asistoval Židům při opouštění Evropy. Moje sestřenice Líza se svojí rodinou přijeli Tomáš Graumann se svou manželkou na konferenci v Šumperku k nám z Vídně a žili u nás. Čekali na vydání imigračních dokladů. Varovali moji rodinu, že je nebezpečné, abychom nadále jako Židé zůstávali v Hitlerově Evropě. Vyřídili cestovní doklad také pro naši rodinu, abychom s nimi mohli jet do Austrálie. Ale jejich strýc nás povzbuzoval, abychom zůstali a starali se o náš obchod a tak se moje rodina rozhodla, že zůstaneme tady. Potom jednoho dne přijel do naší vesnice nacistický tank. V té době jsem byl malý sedmiletý kluk a velice jsem se o tank zajímal. Zastavil totiž v příkopu před naším domem. Nevěděl jsem nic o tom, že ten nacistický důstojník přišel do kanceláře mého otce a prohlásil, že všichni Češi a Židé musí okamžitě opustit Sudety. Ten důstojník se rozhodl, že bude bydlet u nás doma, a když bydlel s námi, už nebylo možné hovořit o našich rodinných plánech. Proto jsem nevěděl skoro nic o tom, co pro mě maminka připravuje. 9. listopadu roku 1938 mě maminka vzala do Brna a chtěli jsme jít do divadla. Když už jsme byli blízko divadla, viděli jsme dav lidí, jak se hrne ulicemi. Bili Židy, rozbíjeli výklady židovských obchodů a také mnoho Židů zajali a vedli je do koncentračních táborů. Maminka mě postavila vedle dveří do divadla, tam stál ozbrojený strážce a já jsem se vedle něj cítil velice bezpečně. Jakmile dav přešel kolem nás, okamžitě jsme šli domů, do divadla jsme už ten večer nešli. Záchrana před koncentračním táborem O Vánocích roku 1938 navštívil Prahu Nicolas Winton. Hovořil s některými dobrovolníky, pomocníky pro uprchlíky, a zjistil, že kolem Prahy je v utečeneckých táborech více než 2000 dětí ohrožených na životě a není nikdo, kdo by jim pomáhal. Rozhodl se, že jim pomůže. Byly čtyři věci, které musel udělat, aby nás dostal ven ze země. 1) Musel shromáždit 50 liber pro každé dítě. 2) Musel najít rodiny ve Velké Británii. 3) Musel připravit imigrační doklady. 4) Musel zorganizovat transporty do Británie. Když jsem odjížděl z domova, můj bratr byl nemocný. Řekli mu: Zůstaneš teď doma, uzdravíš se a příští měsíc pojedeš dalším vlakem. Když jsem v srpnu roku 1939 odjížděl, nikdo tehdy nevěděl, že to bude poslední vlak, který bude moci odjet. V září roku 1939 můj bratr a dalších 250 dětí přišlo na hlavní nádraží v Praze, ale vlak už nemohl být vypraven, protože Hitler napadl Polsko a hranice kolem Českosloven- Dvakrát zachráněné dítě 5

6 Ž I V O T V K R I S T U koncentračního tábora byl nápis Práce osvobozuje, to byla část Hitlerova podvodu. 6Dvakrát zachráněné dítě ska byly uzavřeny. Všechny děti musely jet zpátky domů a téměř všechny zemřely v koncentračních táborech. Když jsem odjížděl, maminka mi řekla: Teď pojedeš do Anglie, naučíš se tam anglicky a až vyrosteš, můžeš zastupovat obchod svého otce v Londýně. Za dva, tři měsíce, až Hitler padne, vrátíš se zpátky domů. Takže já jsem to považoval za dobrodružství, za výlet do cizí země. Byl jsem z toho nadšený a čekal jsem, že se zakrátko vrátím domů. Narychlo jsem se rozloučil s maminkou, měl jsem dva kufříky s oblečením, jeden batůžek s jídlem na tu dlouhou cestu a nadšeně jsem nastoupil do vlaku. Na hlavním nádraží jsem dostal cestovní doklad a také číslo kolem krku. Moje číslo bylo 652. Posledních patnáct dětí, zachráněných Nicolasem Wintonem přiletělo speciálním letem přímo z Vídně, takže, když odečteme , jaké dostaneme číslo? 654. To znamená, že už byli jenom dva po mně. Já jsem byl téměř poslední zachráněný Nicolasem Wintonem. Když už jsem byl v bezpečí ve Skotsku, Hitler byl velice zaměstnán zabíráním Evropy. Když zabral celou Evropu, začala bitva o Británii. Winston Churchill se stal britským ministerským předsedou místo Neville Chamberlaina, nacisté bombardovali Británii každou noc, lidé v Británii museli dělat řadu opatření, aby ochránili svou zemi před invazí, ale Hitler nakonec nezaútočil na Británii, otočil se na východ a zaútočil na Rusko. Winston Churchill pronesl řadu významných projevů, aby povzbudil lidi v Británii, nejslavnější je ten, který obsahuje větu: Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdáme. Budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v zákopech, budeme bojovat na ulicích a nikdy se nevzdáme. Jeho zpráva byla velice jasná. Z čeho jsem byl zachráněn? Myslel jsem si, že jedu za krátkým prázdninovým dobrodružstvím, ale ve skutečnosti se jednalo o záchranu mého života. Kdyby nebylo Nicolase Wintona a jeho záchranných vlaků, byl bych poslán transportem do Polska a zahynul bych tam se svojí rodinou. Můj malý bratr a moje maminka zemřeli v koncentračním táboře v Sobibóru, můj nevlastní otec zahynul v Majdanku, moje teta, bratranci a sestřenice zahynuli v Auschwitzu v Osvětimi, ale já jsem byl v bezpečí ve Skotsku. Mnoho Židů zahynulo už během transportů do Polska v dobytčích vagónech, ale já jsem byl ochráněn před tím, abych tam musel jet. Nad vstupem do každého Duchovní záchrana Vyrůstal jsem na venkově na západní vysočině Skotska. Ve škole jsem se naučil anglicky. Česky a německy jsem zapomněl, ale tato dvě důležitá slova si pamatuji i v češtině: prosím a děkuji. V roce 1940 přijel k nám do vesnice jeden muž, který nám vyprávěl biblické příběhy, učil nás písničky a taky nám vyprávěl příběh z knihy Johna Bunyana Poutníkova cesta. Jednou večer nám vysvětlil pozvání Ježíše. Vyprávěl nám, že Ježíš řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Vysvětlil nám, že bylo jenom jedno jméno dáno lidem pod nebem, skrze které mohou být zachráněni. V dnešním pluralistickém světě už není mnoho místa pro tuto zprávu, ale je to zpráva Bible. Dozvěděli jsme se, že Ježíš přislíbil odpočinutí, když řekl: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout. Také jsme uslyšeli, že Ježíš nevyžene nikoho, kdo přijde k Bohu skrze něj. Ten učitel nám řekl, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl věčný život. Vysvětlil nám, že spasení lze získat tím, že člověk věří ve svém srdci a svou víru vyzná svými ústy tak bude skrze Ježíše zachráněn. Když jsem porozuměl tomuto sdělení, sklonil jsem svou hlavu a poprosil Ježíše, aby se stal mým zachráncem. Použil jsem slova písně, kterou nás naučil jako modlitbu: Přijď do mého srdce, Pane Ježíši, přijď a zůstaň. Takže já jsem Žid, který věří v Ježíše. Věřit v Ježíše je velmi židovské. Ježíš byl Žid, jeho dvanáct učedníků byli Židé, skoro všichni pisatelé Nového zá-

7 Ročník 22, prázdniny 2010 kona byli Židé a také první církev byla ze Židů. A tak jsem dvakrát zachráněn. Nejdříve Nicolasem Wintonem z téměř jisté smrti v koncentračním táboře, a také jsem zachráněn duchovně Ježíšem Kristem. Když jsem uvěřil v Ježíše, dostal jsem kartu s rozpisem ke čtení Bible. Vysvětlili mi: Jestli chceš duchovně růst, potřebuješ číst Bibli každý den. Pokud budeš číst podle tohoto pořádku Bibli každý den, přečteš celou Bibli za pět let a Nový zákon dvakrát za pět let. Když vyprávím svůj příběh ve školách, nabízím gedeónský Nový zákon těm, kdo nemají Bibli. Bible nerozdávám, ale nabídnu jim, že kdo má zájem, může přijít a sám si vzít. A žádná škola se nad tím, co dělám, nepozastavovala. Odpuštění Vím, že jsem prvorozené dítě v židovské rodině, a když jsem v Bibli přišel k verši Zasvěť mi všechno prvorozené, všechno, co mezi Izraelci otvírá lůno, jak z lidí tak ze zvířat, je mé, porozuměl jsem, že Bůh mě chce sám pro sebe. Když jsem četl tyto verše, rozhodl jsem se, že chci se svým životem udělat něco, čím bych Bohu vyjádřil vděčnost za to, že žiju. Rostl jsem duchovně skrze čtení Bible, také skrze to, že jsem jezdil na letní tábory a skrze mládežnická křesťanská setkání. V roce 1945 skončila 2. světová válka, můj strýc se vrátil z Londýna do Prahy s doktorem Benešem a jeho exilovou vládou a napsal mi dopis, ze kterého jsem se dozvěděl, že každý z naší rodiny, kdo zůstal v Československu, zemřel v koncentračním táboře. Byl jsem velice rozezlený. Maminka mi přece říkala: Za dva za tři měsíce, až Hitler padne, vrátíš se zpátky domů. A celou válku jsem očekával, že to zakrátko skončí a že se vrátím domů. A tento dopis mi říkal, že není nic, k čemu bych se mohl vrátit. Udělal jsem něco, co je pro Židy velmi těžké, aby to udělali. Ze Starého zákona jsem věděl, že Josef, kterého bratři prodali do otroctví, odpustil svým bratrům ještě dlouho před tím, než ho o to požádali, věděl jsem, že Ježíš se modlil na kříži: Otče, odpusť jim, oni neví, co dělají. Následoval jsem tedy jeho příkladu a prosil jsem, aby Bůh odpustil nacistům, že zabili moji rodinu. Když jsem to udělal, Bůh odňal z mého srdce hořkost. V Denveru jsem se setkal se skupinou Židů, kteří mají velice těžký život, protože nedokážou odpustit. Každý týden chodí k psychologům, aby byli schopni přečkat zase další týden. Odpuštění není jenom učení Bible, ale je to něco, co přináší uzdravení. Misie Potom jsem udělal tři věci, kterými jsem se připravoval na budoucí život a službu: V nemocnici jsem se vyškolil na ošetřovatele, na biblické škole jsem vystudoval misionářskou práci, a také jsem šel do letního jazykového tábora, abych se zdokonalil v jazycích, protože jsem zjistil, že mi moc nejdou. Měl jsem podobnou snahu jako apoštol Pavel, který chtěl jít na místa, kde ještě jméno Ježíš neznali. Slyšel jsem o týmu lidí, kteří chtěli jít pomáhat na Filipíny lidem v džungli. Na Filipínách je sedm tisíc ostrovů a mnohé z nich jsou velmi malé. Zaměřili jsme se na ostrov Mindoro. Kolem pobřeží je mnoho měst s civilizovanými Filipínci, ale v džungli žije šest primitivních domorodých kmenů. Každý má svůj vlastní jazyk, svou vlastní kulturu, mají velmi malý kontakt spolu navzájem a žádný kontakt s ostatní civilizací. Tým, který se připravoval jet na Filipíny, chtěl pomáhat právě těmto lidem v džungli. Chodili jsme od vesnice k vesnici a dělali tři věci: Dávali jsme léky lidem, kteří byli nemocní, říkali jsme lidem o Ježíši a učili jsme je číst a psát. Zjistili jsme, že učit lidi číst Bibli je to nejúčinnější vzdělávání, které jsme mohli dělat. Caroline přijela na Filipíny z Ameriky, já jsem přijel ze Skotska, setkali jsme se na ostrově Mindoro, kde jsme také měli svatbu v malé domorodé kapli v džungli. Po svatbě jsme žili další čtyři roky na Filipínech. Neměli jsme děti a chtěli jsme rodinu. Cestou domů jsme se zastavili ve Skotsku, kde jsme pomáhali přátelům s letním dětským táborem, Caroline tam navštívila kapli a modlila se. Byla ujištěná o tom, že Bůh nám dá rodinu. Jeli jsme přes celou Ameriku, až jsme přijeli do Kalifornie, kde jsme adoptovali dvě děti ze San Francisca. Přesně týden před jejich prvními narozeninami se Caroline narodil náš první syn a o dva roky později se narodil další. Takže dnes máme čtyři děti a deset vnoučat. Návrat do rodné země Po sametové revoluci jsem se rozhodl, že se vrátím do země, kde jsem se narodil. Mnozí lidé mi radili: Běž tam a uč angličtinu, hodně Čechů se chce naučit anglicky. Organizace Vzdělání k demokracii mi přislíbila, že mě pošlou vyučovat angličtinu do školy v Brně nebo blízko Brna, ale když jsem sem přijel, byl jsem poslán na jazykovou školu Labyrint v Trutnově. Caroline a já jsme potom vyučovali na mnoha školách v okolí Kolína a Kutné Hory. Dvakrát zachráněné dítě Filipínský ostrov Mindoro 7

8 Ž I V O T V K R I S T U 8Dvakrát zachráněné dítě Vždy jsem si myslel, že za svou záchranu vděčím skotským křesťanským spolkům. O existenci Nicolase Wintona jsem se dověděl teprve v České republice. Když pak přijel do České republiky, aby se zde setkal s některými ze zachráněných dětí, zahlédli jsme ho ve zprávách v televizi. Jelikož můj bratranec pracoval v té době v České televizi, poprosil jsem ho, aby mi sehnal kontakt na organizaci Nicolase Wintona. A když jsem se nakonec dostal k seznamu dětí, které Nicolas Winton zachránil a uviděl jsem tam svoje jméno, získal jsem naprostou jistotu, že jsem jedním z dětí, zachráněných Nicolasem Wintonem. Od roku 2001 mám tedy možnost vyprávět svůj příběh ve školách a jsem za tuto příležitost velice vděčný. Vlak po sedmdesáti letech Před dvěma lety Karel Schwarzenberg pozval Nicolase Wintona do Prahy a uspořádal pro něho velikou slavnost v kongresovém centru a minulé září byl uspořádán speciální výlet k sedmdesátému výročí vypravených záchranných vlaků. Připravili pro nás podobný vlak, jakým jsme jeli v roce Jeli jsme z Prahy přes Německo, Holandsko, k přístavu Hook of Holland, potom přes kanál, až jsme nakonec přijeli do Londýna. Dohromady nás tam bylo 22 z těch původně zachráněných dětí Nicolasem Wintonem. Udála se i zajímavá setkání. Pro Hanu to byl velice zvláštní výlet. Hana měla čtrnáct let, když ji tenkrát maminka posadila do vlaku. Když seděla ve vlaku, přišla k ní paní s malým dítětem, posadila děťátko Haně na klín, a ona se o něj celou cestu starala. Po dobu cestování ji držela v náručí, krmila ji, zpívala jí písničky v němčině, a když jsme přijeli do Londýna, přišla adoptivní rodina, vzala si to malé děvčátko a Hana ji už nikdy neviděla. Celých těch 70 let se vyptávala všech lidí, jestli ví něco o té malé holčičce. Teprve při této příležitosti měla možnost posnídat s ní. Ptala se jí: Ve kterém vlaku jsi tenkrát byla? A zjistila, že byla ve stejném vlaku s Hanou. Vysvětlila jí, koho hledá, a dostala odpověď: Moc se omlouvám, nemůžu ti s tím pomoci, já jsem byla tenkrát moc malá. Jediné, co si pamatuji, že se o mne někdo staral, že mě krmil a zpíval mi německé písničky. A tak si spolu přeříkaly ty německé verše, na které si vzpomněly, a tak zjistily, že jsou to ty dvě, které se celých 70 let hledaly. Vlak vypravený k 70. výročí byl mnohem pohodlnější, než ten před 70 lety. Byl tam jídelní vůz, maďarští kuchaři pro nás vařili výborná jídla, bylo tam také dobré víno, celé dny nám hrála hudební skupina, byla tam bezpečnostní služba z Prahy, která se o nás starala. Vlak měl původní parní lokomotivu, proto jsme museli často zastavovat, abychom doplnili uhlí, vodu a olej do kol. Nakonec jsme přijeli do přístavu Hook of Holland a vystoupili jsme z vlaku. Chtěli pro nás připravit loď, která by byla podobná té, kterou jsme jeli v roce 1939, ale žádná taková už není na moři. Cestovali jsme tedy velikou obchodní lodí až do přístavu Harwich v Anglii, a někteří z těch zachráněných dětí nás čekali až tady. Přidali se k nám a jeli s námi vlakem až do Londýna. Když jsme přijeli do Londýna, čekalo tam na nás 200 reportérů, připraveni se svými foťáky a kamerami. Nicolas Winton seděl přímo na nástupišti a čekal na náš příjezd. Nicolas Winton má teď 100 let, je stále zdráv a je schopen starat se sám o sebe. Řekl nám: Jsem tak rád, že vás po těch sedmdesáti letech vidím, ale prosím vás, nečekejte tak dlouho, až mě budete chtít znovu navštívit. Zajímavé bylo i svědectví dvou sester. V roce 1939 maminka posadila tyto dvě sestry do vlaku. Měla v náručí ještě třetí malou holčičku, dala ji také k nim do vlaku, ale pak si to rozmyslela a vzala ji zpátky. Znovu si to rozmyslela a znovu holčičku položila k nim do vlaku. A opět ji vzala zpět. Bylo pro maminky strašně těžké, aby poslaly své malé děti někam pryč. Až když se vlak už dával do pohybu, přece jenom položila děťátko do náruče Elis a řekla: Postarej se prosím o sestřičku. Během 2. světové války tyto tři sestry žily v Londýně, potom emigrovaly do New Yorku a žily tam společně mnoho let.

9 Ročník 22, prázdniny 2010 Misionář ošetřovatel Tom Graumann byl jedním z těch šťastnějších dětí, kterému se podařilo ještě před vypuknutím druhé světové války dostat do Velké Británie. Za tuto zásluhu vděčí stejně jako dalších více než šest set šedesát dětí právě Nicolasi Wintonovi. V Anglii se poprvé více setkal s křesťanskou vírou. Skrze domluvenou adopci se totiž dostal do silně věřící rodiny a zatoužil vést křesťanský život. Jak sám podotkl, Bible se v jeho rodině četla každý den. Kdyby žádný vlak nejel Svoje rodiče po druhé světové válce už nikdy nespatřil, protože oba zahynuli. Ještě předtím se ale rozvedli a jeho matka se provdala za jiného muže. V roce 1939 měli dokonce možnost nacistickému režimu utéct, protože dostali povolení vycestovat do Austrálie, stejně jako teta Toma Graumanna, která příležitosti využila. Matka s otčímem však stále nevěřili tomu, že se blíží válka a netušili, co bude pro rodiny židovského původu následovat. Navíc se Tomova matka židovské víry vzdala a konvertovala ke křesťanství. Věděla však alespoň to, že pro její děti není na Moravě bezpečno. Hledala proto způsoby, jak je odtamtud dostat pryč. Přes faráře Těšan u Brna, kde bydleli, zařídila Tomovi odjezd do Anglie a ubytování v presbyteriánské rodině. Tom Graumann svůj odjezd komentuje slovy: Byl to vlak jen pro děti, moc jsem se na to těšil. Má matka mi řekla, že se jedu do Co o něm říkají některé jeho zachráněné děti: Dal jsi mi 70 let života navíc. Jinak bych skončila v Osvětimi jako moje rodina z Plzně a protože mám dvě děti a dvě vnoučata, tak tím, že jsi zachránil mne, jsi zachránil i je. Ruth Ofnerová Británie učit angličtinu, že později budu obchodní zástupce otcovy firmy pro Británii, a že se za nějaký rok vrátím. Tak jsem se těšil, že jsem si ani neuvědomil, že je to naposled, kdy vidím svoji matku a babičku. Ony pravděpodobně při odjezdu plakaly. Rychle jsem se s nimi rozloučil, moje matka mi dala na cestu dva kufry s oblečením a batůžek s jídlem na cestu. Při vzpomínkové cestě Wintontrainem uskutečněné v roce 2009 na počest oslavy stých narozenin Nicolase Wintona se organizátoři Toma ptali, jak na něho cesta působí. Graumann odvětil: Pro mě má tato symbolická cesta velký osobní význam, protože tímhle zářijovým vlakem měl jet můj bratr. Ale protože začala válka, nikdy nevyjel a můj bratr zahynul. Tahle cesta je pro mě připomínkou, co by se mi stalo, kdyby žádný vlak nejel. Jeho otec, na rozdíl od matky, Tomova bratra a otčíma, se do koncentračního tábora ani nedostal. Spáchal totiž raději sebevraždu, což Toma silně poznamenalo. Můj otec podle jednoho vyprávění spáchal sebevraždu. Hodně se snažil, aby nebyl považován za Žida, ovšem podle norimberských zákonů byl Židem a někdo ho prý udal a z toho důvodu se prý zabil. Je mrtvý Žid lepší než žijící dítě? Tom Graumann vystudoval ošetřovatelství a biblickou misijní školu. Na několik let prožitých ve Skotsku vzpomíná vstřícně: Bible se četla každý den, modlitby nás provázely před každým jídlem. Nebyl na mne činěn žádný tlak, abych se stal křesťanem. Rozhodl jsem se tak svobodně, když jsem slyšel evangelium. Nikdo mne nenutil. O náboženských problémech se vyjadřuje i dále: Tento problém také ukazuje dokument o Wintonovi (snímek s názvem Síla lidskosti, pozn. red.). Někteří rabíni si stěžovali, že Winton posílal šikovné židovské děti do křesťanských domácností, aby se z nich stali křesťané. Jeho odpověď byla:,je mrtvý Žid lepší než žijící dítě? Nebyl jsem si nikdy vědom tlaku, abych se stal křesťanem, ani jsem o tom neslyšel v případě jiných Wintonových dětí. Ke konci války si při četbě Bible uvědomil, že chce sloužit lidem a Bohu. Jinak záchrana jeho života neměla smysl, řekl si. Tak to i popsal ve svém životopisném portrétu: Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible:,Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí, či z dobytka. Je to moje! (Ex 13,2) Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Kdyby mě ale nezachránil Nicolas Winton, obětavý burzovní makléř, kterému nebyl lhostejný osud židovských dětí, a který pochopil nebezpečí nacismu, byl bych zahynul. Když jsem pak slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro časný život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít. Děti musely pracovat, výuka až potom Devět let působil jako učitel a misionář na Filipínách, kde se seznámil se svou manželkou. Svatbu prožili v kostele uprostřed džungle. Píle manželů nepřišla nazmar. Tom i s manželkou totiž pomá- Dvakrát zachráněné dítě Chci ti říct, že jsi úžasný člověk a máš úžasný smysl pro humor. Moc bych si přála, aby to, co jsi udělal, oslovilo mladou generaci. Měli by vědět, že člověk vždycky může udělat něco pro druhé, jako jsi to udělal ty. Milena Grenfell-Bainesová Věra Gissingová byla jedním ze zachráněných dětí. Na cestu dostala tehdy desetiletá dívka od tatínka sešit, aby si psala po cestě deník. Ten se pak stal základem pro její knihy s názvy Perličky dětství a Zachráněná generace. Její rodiče zemřeli v koncentračním táboře. Když už Winton nemohl nadále pomáhat dětem skrze transporty kvůli probíhající válce, dobrovolně se přihlásil ke službám RAF britského královského letectva. 9

10 Dvakrát zachráněné dítě, Dobré skutky hal, kde se dalo, a jejich práce byla vidět. Dávali léky nemocným, pomáhali domorodcům v počátcích podnikání. Zejména však šířili evangelium po celém ostrově Mindoru, kde bydleli. Chodili jsme do těch vesnic, do kterých nás pozvali a chtěli slyšet gospel. Stavěli jsme také malé kmenové kostelíky v džungli. Naší zřejmě nejúspěšnější činností byla výuka čtení a psaní. Bylo tam předtím jen velmi málo státních škol, kde navíc děti musely dopoledne pracovat a teprve odpoledne se jim, když byly unavené, dostalo nějakého vzdělání. Ne všichni rodiče si to mohli dovolit. Naše výuka možná ještě více napomohla k úspěšnému zakládání kostelů. Prožijte smysluplný život Po návratu z Filipín žil ve Spojených státech. Protože se mu s manželkou nedařilo mít potomky, dvě děti adoptovali. Nakonec se jim ale narodil i vlastní syn. Během roku se nám rodina rozrostla o tři děti. Změnil se nám život, s úsměvem komentoval radostné události Tom Graumann. Od roku 1997 Tom Graumann střídavě pobývá i s manželkou ve Spojených státech a v České republice, kde učí angličtinu. Tomovo poselství a životní krédo se dá shrnout do několika vět: Chci říct, že je důležité si pamatovat, co se stalo v minulosti, že se to může stát znovu, pokud nebudeme vědět, co se stalo dřív. Minulost se může opakovat. V tom, že jsem byl zachráněn, musí být nějaký důvod. Mnoho Wintonových dětí si uvědomuje, že mají určitou povinnost k jejich vlastnímu životu. Čelím stále otázkám:,proč jsem naživu? K čemu vede můj život? Spolu s Nicolasem Wintonem si říkám, že každý může dělat něco se svým životem, pokud k tomu máme příležitost, a příležitost v životě má v zásadě skoro každý. Tudíž poselství pro budoucí generace je: Využijte příležitostí, co vám dává život, a prožijte smysluplný život. Monika Stachoňová Ž I V O T V K R I S T U Pán Ježíš zemřel i za dobré lidi Všichni známe kolem sebe dost lidí, kteří žijí docela slušný a spořádaný život, konají hodně dobrých skutků a na jejich životě často nevidíme nějaký zjevný hřích. Z těchto důvodů bývají tito lidé přesvědčeni, že k tomu, aby byli zachráněni pro život věčný, nepotřebují žádnou milost a žádnou zástupnou smrt Pána Ježíše na kříži. Chtěl bych se v následujícím článku zamyslet nad tím, jak takoví lidé smýšlejí a zda je jejich smýšlení z pohledu Božího slova správné. Podíváme se na to, jak tyto lidi vidí Bůh a co tito lidé potřebují. Kornelius Také Bible nám podává zprávu o jednom takovém dobrém člověku: V Cesareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku zvaného Italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu. Ten měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jasně spatřil Božího anděla, jak k němu vchází a volá na něj: Kornélie! Pohlédl na něj a pln bázně řekl: Co si přeješ, Pane? Anděl odpověděl: Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe. Vyprav hned posly do Joppe, ať sem přivedou Šimona, zvaného Petr. Bydlí u Šimona koželuha, který má dům u moře. (Sk 10,1 6) Kornelius byl dobrý člověk, vidíme, že se pravidelně modlil, dával peníze židovskému lidu, navíc věřil v jediného Boha, nebyl to tedy žádný uctívač pohanských model. Není zde uveden ani jeden hřích, který by Kornelius dělal, tím nechci říct, že by nehřešil, ale určitě jeho hříchy nebyly nijak veliké a mezi lidmi měl určitě svědectví, že je to dobrý člověk. Vidíme, že Bůh o všech těchto Korneliových dobrých skutcích věděl, neboť je Korneliovi skrze anděla vyjmenoval. Pře- sto Bůh považoval za nutné poslat ke Korneliovi anděla, který mu řekl, ať si nechá přivést Petra, který mu řekne, co má dělat, aby byl zachráněn. Čili Bůh znal všechny Korneliovy dobré skutky a přesto věděl, že Kornelius potřebuje slyšet a přijmout evangelium, aby neskončil v pekle. Tak i dnes Bůh za mnohými takovými dobrými lidmi posílá své služebníky s evangeliem, protože tyto lidi miluje a chce je zachránit k životu věčnému. To, zda tito lidé záchranu k životu věčnému přijmou, však závisí na tom, jak se zachovají k poselství evangelia, které je jim předkládáno. Zachovají se tak, jako zde Kornelius, který poslechl, dal si Petra zavolat a evangelium z jeho úst přijal, a tím přijal i život věčný, anebo evangelium odmítnou se slovy: Já jsem dost dobrý člověk, já žádnou milost a odpuštění hříchů nepotřebuji. Přece za mě Pán Ježíš na tom kříži umírat nemusel! Tímto postojem však tito lidé odmítají přijmout život věčný, který jim Bůh z lásky nabízí. Opravdu za tyto lidi nemusel Pán Ježíš na kříži umřít? Vždyť přece konají tolik dobrých skutků! Dobré skutky a lidské srdce Pojďme se podívat na to, že dobré skutky k našemu spasení nestačí. Co jsou to ty naše dobré skutky? Pro lepší porozumění si představme lidské srdce jako kuličku. Ta kulička není dutá je plná, tvořená černou hmotou, protože každý člověk je hříšník. Konáme-li dobré skutky tak, jako je zde konal Kornelius, pak děláme vlastně totéž, jako bychom tu naši kuličku na povrchu natřeli na bílo. Ono totiž ty dobré skutky nemohou změnit naši hříšnou přirozenost proto říkám, že jsou jen vnějším bílým nátěrem té naší kuličky, která ale uvnitř zůstává 10 Jaké pocity provázely děti i jejich rodiny, které opouštěly, přiblížily jiné z Wintonových dětí, Dagmar Šímová: Tehdy sem se mnou šli maminka, tatínek a dědeček. Všichni plakali. A také Eva Paddock: Byly mi tehdy tři a půl, takže bych si neměla nic pamatovat, ale zjistila jsem, že to mám asi pořád v kostech. Skončila tím naše rodina. A můj život se změnil.

11 Ročník 22, prázdniny 2010 černá. Co ale naše dobré skutky dokážou dokážou nás oklamat a uvést do nemoci samospravedlnosti! Zvenku už se pak naše kulička zdá bílá, ale pravdou je, že uvnitř zůstává nezměněná, stále černá. Hlavní problém spočívá v tom, že naše dobré skutky neumí proměnit naše zlé srdce. Ony ho umí jen natřít na bílo zvenčí, my ale potřebujeme, aby bylo bílé celé i uvnitř. A to dokáže jen evangelium, jak nám říká i Boží slovo, že pokud přijmeme evangelium = Novou smlouvu, pak Bůh odstraní naše staré srdce a dá nám srdce nové, na kterém budou napsána Boží slova: Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; (Žd 10,16) To je srdce, které činí Boží vůli se zalíbením a ne s přemáháním jako srdce staré. Pro tuto bílou barvu na povrchu kuličky si mnozí lidé neuvědomují, že jsou uvnitř černí a že potřebují nové srdce. Hledí na tu bílou barvu, tj. na dobré skutky, které vykonali, a říkají si: Vždyť jsem dobrý člověk, nepotřebuji milost a Ježíše. Na příkladu Kornelia ale vidíme, že i tito dobří lidé potřebují přijmout evangelium, pokud chtějí být zachráněni k životu věčnému. Vím, o čem mluvím, protože sám jsem se až do svých třiceti let za takového dobrého člověka považoval. Nepáchal jsem žádné velké hříchy, nikoho jsem nezabil, nekradl jsem, necizoložil a v důsledku toho všeho jsem si vytvořil teorii, že kdyby Pán Bůh rozdělil lidi na třetiny podle toho, nakolik jsou dobří nebo špatní, pak jsem věřil, že bych se do té první třetiny ještě vešel, a říkal jsem si: To přece musí stačit! Nestačilo to u Kornelia, a nestačí to ani u žádného jiného člověka. V dnešním zkaženém světě není těžké najít většího hříšníka, než jsem já, a porovnáváním s ním se udržovat v klamu, že jsem vlastně dobrý člověk. Ale tudy cesta k životu věčnému nevede. Na posledním soudu před Bohem budou muset všichni lidé tu svoji kuličku rozkrojit, aby se prokázalo, jestli je bílá i uvnitř. Tady žádný vnější nátěr neobstojí. Kdyby totiž bylo možné dosáhnout života věčného skrze naše dobré skutky, nemusel by Pán Ježíš na kříži umírat, jak nám říká i Boží slovo: Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná (Ga 2,21). Pokud tedy říkám, že jsem dobrý člověk a že ke svému spasení nepotřebuji milost a oběť Pána Ježíše na kříži, dělám tím vlastně z Boha lháře, neboť Bůh o lidech ve svém slově řekl: Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Ř 3,22 24). Člověk, který říká, že je dobrý a nepotřebuje Boží milost tím vlastně říká: Bůh je lhář, On zde nemluví pravdu milost potřebují hříšníci, ale ne já a ostatní dobří lidé. Je potřeba, aby se takový člověk vážně zamyslel nad tím, že tento jeho názor je v rozporu s tím, co Bůh říká ve svém slovu. Je to vážná věc, jde tady o to, kde ten člověk stráví věčnost, rozhodně bych to neodbýval mávnutím ruky. Vůbec nechápu, jak někdo může věřit v Boha... Někteří lidé jsou v důsledku svých dobrých skutků natolik nemocní samospravedlností, že potřebují Boží pomoc v tom, aby sami sebe viděli správně, aby sami sebe viděli tak, jak nás vidí Bůh, a to byl i můj případ. Jsem vděčný Bohu, že se ke mně sklonil a že mi pomohl, abych sám sebe uviděl Božíma očima. Pokud se tedy vidíme dost dobrými, prosme Boha, aby nám ukázal, jak nás vidí On. Osobní svědectví Mám-li vydat upřímné svědectví o mém obrácení, musím říct, že Bůh mi v tom pomohl. Udělal to tak, že se mi před očima vyjevily některé situace z mého života, kdy jsem se nezachoval jako dobrý člověk. Bůh mi ukazoval, jak tyto situace viděl On, proto mě bolely hlavně ty momenty, kdy jsem viděl, že jsem nějakému člověku ublížil. Po dva měsíce jsem měl tyto své hříchy před očima. Tak jsem jednak poznal, že Bůh o mně ví všechno, ale hlavně jsem díky těmto dvěma měsícům poznal, že nejsem tak dobrým člověkem, za jakého jsem sám sebe dosud považoval. Dobré skutky 11

12 Ž I V O T V K R I S T U Dobré skutky 12 Poznal jsem, že jsem hříšník, který potřebuje přijmout Boží milost, aby byl zachráněn k životu věčnému. Poznal jsem, že i já potřebuji přijmout Ježíše Krista za svého osobního Spasitele a Pána. A když jsem vyznával Pánu Ježíši tyto své hříchy a prosil ho o odpuštění, On na toto mé pokání odpověděl tím, že mi dal prožít odpuštění hříchů. Byl to pro mě natolik významný den, že jsem si zapamatoval i datum, kdy se to stalo. Najednou jsem jasně uviděl, že tam na kříži Pán Ježíš trpěl osobně za mě, za mé hříchy, abych za ně nemusel být navždy odsouzen. Děkoval jsem Pánu, že to pro mě udělal. Poznal jsem, že když ho přijímám za svého Spasitele a Pána, získávám tím z milosti život věčný a nebudu navěky odsouzen. Od té chvíle mi už Pán přestal ukazovat tyto hříchy to ukazování totiž splnilo svůj cíl, protože mě dovedlo k pokání a k přijetí Krista. To, že jsem dříve býval menší hříšník než mnozí jiní lidé, byla pravda, ale tím, že jsem si tuto pravdu kladl před oči a na jejím základě si říkal, že nepotřebuji přijmout milost, odpuštění hříchů a spasení v Ježíši Kristu, tím jsem se udržoval v sebeklamu, který mi bránil přijmout spasení a život věčný. Jsem vděčný Bohu, že mě z této lži vysvobodil. Co dělat, abych získal život věčný? Názornou odpověď na tuto otázku nám Bible dává už ve Starém zákoně, ve kterém vidíme předobraz spasitelného díla, které Pán Ježíš na kříži pro lidi vykonal. Než Židé vyšli z Egypta, předcházela tomu poslední egyptská rána, kdy anděl pobil v Egyptě vše prvorozené. Kdo byl této rány ušetřen? Jen ti, kteří zabili velikonočního beránka a jeho krví potřeli veřeje u dveří svého domu. Tyto skutky mají duchovní význam, který je platný i pro dnešní dobu. I dnes, pokud lidé chtějí být zachráněni k životu věčnému, musejí udělat tyto dvě věci: zabít beránka a potřít jeho krví dveře svého domu. Co to však v praxi znamená? Jistě ne to, abychom kupovali beránky, zabíjeli je a krví natírali dveře. Bible nám říká, že tím velikonočním beránkem, který byl za nás obětován, byl sám Pán Ježíš Kristus: Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. (1K 5,7). Abychom však měli z jeho oběti užitek, musíme udělat tyto dvě věci: Zabít beránka a potřít jeho krví své dveře. Jak můžeme zabít někoho, kdo už byl zabit a vzkříšen jednou provždy? Je pravda, že Pán Ježíš byl zabit a vzkříšen jednou provždy za všechny hříchy celého světa. Každý člověk si však musí osobně uvědomit, že svými hříchy zabil tohoto beránka, Pána Ježíše. Každý člověk si musí uvědomit následující pravdu: Pán Ježíš mě osobně tolik miloval, že za mě na kříži položil život, aby mě zachránil k životu věčnému. Já jsem hříšník a Pán Ježíš za tyto mé hříchy zaplatil svou smrtí na kříži. Tak jsem ho vlastně já svými hříchy na ten kříž poslal a zabil jsem ho. To je první krok, to je to zabití beránka, které musí každý člověk tímto způsobem udělat osobně. Pán Ježíš by nešel na kříž jen tak pro nic za nic, On tam trpěl z lásky k nám, aby nás zachránil k životu věčnému. Tím druhým krokem je, že musíme potřít krví Pána Ježíše veřeje svých dveří. I toto musí udělat každý jedinec osobně. Jak se to provádí? Tím, že s Pánem Ježíšem vstoupím do závazné smlouvy. Do té nové smlouvy, skrze kterou Bůh dává člověku nové srdce, ve kterém jsou napsány Boží zákony, tím získávám kuličku, která je bílá nejen na povrchu, ale i uvnitř. Do nové smlouvy vstoupím tím, že se dám pokřtít ve vodě, čímž vyznávám, že Ježíše Krista přijímám za svého osobního Spasitele a Pána. To zároveň znamená, že se ho budu snažit poslouchat, že už svůj další život nebudu žít pro sebe, ale pro něj tak, jak nám přikazuje i Boží slovo: Vždyť nás má ve své moci láska Kristova nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal (2K 5,14 15). Abychom věděli, jak žít pro Pána Ježíše prakticky dále, k tomu Pán ustanovil na zemi svou církev. Ta vede znovuzrozené Boží děti v dalších krocích tak, aby rostly a dělaly Pánu Ježíši radost a aby byly chráněny před lstivou lží ďábla, který obchází kolem a snaží se nás strhnout ze života věčného zpět do smrti a pod svou nadvládu. Tak jako malé dítě po svém narození nepřežije samo ze své síly, ale potřebuje rodinu, ve které vyroste a dospěje ve zralého a produktivního jedince, stejně tak nezbytně potřebuje křesťan po svém obrácení církev k tomu, aby přežil, aby duchovně rostl a dospěl. A když duchovně dospěje, není to proto, aby církev opustil se slovy, že už je soběstačný a církev nepotřebuje, Pán nám dává dospět proto, abychom zůstali v církvi a podíleli se na výchově dalších lidí, kteří se obracejí k Pánu Ježíši. Taková je Boží vůle. Čili třetím krokem nezbytným pro zdravý duchovní růst každého člověka, který přijal spasení v Ježíši Kristu, je připojit se k církvi, ve které se káže celé Boží slovo, vyhledat pastory či vedoucí sboru a nechat se jimi vyučit v tom, co máme dělat dále. Pokud budeme poslušní jejich radám a budeme dle nich jednat, pak vítězně dojdeme do Božího království a získáme to nejvzácnější, čeho lze během života na zemi dosáhnout: život věčný. Pokud bys chtěl nastoupit tuto cestu a nevíš, jestli je ve tvém okolí církev, ve které se zvěstuje celé Boží slovo, můžeš se obrátit na adresu redakce zivotvkristu@seznam.cz a my ti pomůžeme tyto křesťany najít. Petr Skřičil, AC Olomouc

13 Ročník 22, prázdniny 2010 A dovedou nás dobré skutky do nebe? Samy o sobě nedovedou, nemohou. Možná vás to překvapuje, možná přímo pohoršuje. Také jsem se před časem ptal: Jak to, že nás nevedou do nebe? Copak si Bůh dobrých skutků neváží, copak Bible nevybízí k dobrým skutkům? Vždyť každé pořádné náboženství již od pradávna dobro odměňuje a zlo trestá! Ano, již staří Egypťané věřili, že jejich duše po smrti půjde na váhu. Pokud dobré skutky převáží ty zlé, čeká je věčná blaženost posmrtného života, pokud ne, sežere jejich duši příšera z podsvětí. Na podobném konceptu odměny za celoživotní zásluhy stojí všechna normální náboženství. ALE kromě křesťanství. Podle Bible mají dobré skutky jinou úlohu, než dostat člověka do nebe. Není to něco za něco zásada Dávám, abys dal patří Římským náboženstvím, Bible jde mnohem hlouběji. Bůh si samozřejmě dobrých skutků neobyčejně cení, dokonce podle nich vidí, jak živá a opravdová je víra křesťanů. Dobro již tady, během našeho života, provází požehnáním a zlo stíhá prokletím. Dobré skutky samy o sobě na nebe nestačí, nemohou nás dostat do Boží přítomnosti, ani kdybychom se snažili sebevíc V čem je problém? Bůh stvořil člověka pro oboustranný láskyplný důvěrný vztah. V Bibli se píše: Bůh je láska, jeho záměrem bylo, aby mohl člověk prožívat život v Boží blízkosti, jako nejlepší přátelé, možná ještě hlouběji a intenzivněji. Bohu nešlo o to, aby se někdo celý život snažil o zasloužení si Jeho přízně. Jenže tato harmonie a plnost se, jak kolem sebe dobře vidíme, nějak nekoná. Co se tedy s původním plánem stalo? Proč je člověk od svého Stvořitele tak daleko? Bible to připisuje hříchu nejpřesněji se dá hřích připodobnit k minutí cíle. Pokud se s někým domluvím, že se setkáme v šest hodin u pošty, ale místo toho si jdu do kina, nemohu se přece divit, že se mineme. To samé je i s Boží nabídkou blízkého vztahu, života ve světle. Lidé si zvolili svou cestu, děláme si, co chceme, co naše JÁ vidí jako nejlepší, plán neplán. světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (Jan 3,19) Není tedy divu, že míjíme ten původní cíl, pro nějž jsme byli stvořeni v hříchu. Hřích se nás zmocnil a zcela prostoupil. Kdo z nás může říct, že neví, co je lež, zloba, vzpoura či vzdor? Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. (Římanům 3,23) Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8 10) Lidé říkají, že je Bůh takový či onaký a proto v něj nemohou věřit (složit důvěru). Kdyby byl Bůh opravdu takový, jakého jsem si ho dříve představoval, nebylo by divu, že bych mu nemohl důvěřovat. O tom, jaký je ve skutečnosti, se dozvídáme nejen z Bible, ale i z Jeho činů: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,9) Problémem člověka není Bůh, který by se choval nepřátelsky a vzdaloval se od člověka to spíše naopak! Hřích odděluje člověka od Boží blízkosti jako propast, přes kterou se sám zpět nemůže dostat. V Bibli pojmu oddělení nejblíže odpovídá slovo smrt. Ano, člověk je kvůli hříchu duchovně mrtvý (oddělení ducha od Boha) a je jen otázkou času, kdy se dostaví i smrt tělesná (oddělení duše od těla). Toto oddělení je důvod, proč dobré Dobré skutky 13

14 Dobré skutky 14 skutky nepomohou do nebe. Jednoduše nestačí na překročení té propasti, která odděluje člověka od Boha. Kdo je oddělen od Boha, musí se nejprve odvrátit od své cesty špatným směrem a přijmout nový život, který Bůh skrze Ježíše nabízí. Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24) To je tím podstatným, co nám může nebe otevřít. ALE mrtvý člověk může sám za sebe dělat co chce, a k životu ho to nepřivede. Zní to tvrdě, absurdně, hloupě? Jedinou možností zůstává, stát se zase živým (přestat být oddělený od Boha). Může se to stát, pokud ho Pán nad životem a smrtí převede ze smrti do života. To je jediná cesta, ať již jde o tělo nebo o ducha. Tuto moc Buddha, Mohamed či jiní nemají, proto jsou jiná náboženství jen o dobrých skutcích a o sebezdokonalování, ale nemohou obnovit mrtvému život. Kdo je tím pánem života a smrti? Bible říká, že Ježíš je tou cestou: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6) Bůh posílá Syna Ježíše, aby se stal člověkem, vzal na sebe hříchy lidí a jako člověk za tyto hříchy zemřel podle práva. Tím bude Zákon naplněn zlo musí nést svou odplatu. Člověk je jako usvědčený viník (zástupně v Ježíši) spravedlivě potrestán... Ježíš jako nevinný přijal hříchy lidí a nesl trest místo nich, aby oni mohli žít. To byl jediný způsob. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. (Zj 1,17 18) Bůh Ježíše vzkřísil třetího dne a učinil ho Pánem nad životem a smrtí. Proto může Ježíš převádět každého, kdo vyzná a opustí svůj hřích, zpět do Boží blízkosti, do toho původního plánu pro život blízkého osobního vztahu mezi člověkem a Bohem. Nikdo není výjimkou, pozvání platí pro každého. Jde o svobodné rozhodnutí. To je jediný skutek, který otevírá cestu do nebe, to ostatní už vykonal Bůh pro člověka. Jak je to s těmi dobrými skutky? Křesťané mohou konat dobré skutky proto, že znají Boží pohled na věci, rozumí touze Jeho srdce a jsou mu vděční za Jeho dobrý skutek. Za to, že On umožnil vyřešení problému s hříchem. Kdybychom konali dobré skutky jen proto, abychom se zalíbili Bohu a zajistili si tím cestu do nebe, bylo by to málo. Křesťanství (to biblické) není o náboženských úkonech a lopotění se za dobrými skutky, aby bylo dost čáreček. Je o tom, co Bůh vykonal pro člověka, aby s ním mohl obnovit plný a intenzivní společný život. Pavel Slepička Ve skutečnosti za zlo mohou lidé také relativně slušní, schopní a vzdělaní. Ti všichni mohou patřit k zástupu těch, kteří páchají zlo. Je užitečné si uvědomit, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, povaleči, prostitutky či pouliční lupiči. Také v nich většinou ani nebojovali, zvlášť když byli zrovna ve vězení. Kdo tedy? Vypráví se takový příběh: Tři kamarádi, kteří se nikdy předtím nehádali, šli jednoho dne po louce, kde byla ještě rosa. Jeden z nich ukázal na velkou kapku rosy a povídá: Ta je ale pěkně modrá. Ten druhý se podíval a říká: Je pěkná, ale ne modrá, nýbrž červená. Pak přišel třetí a říká: Kluci, copak jste barvoslepí, ta kapka je přece zelená. A začali se hádat. Až jednoho napadlo: Pojď sem a stoupni si na moje místo a podívej se z mého úhlu. A skutečně, když se každý podíval z úhlu toho druhého, viděl právě tu barvu, kterou ten druhý. Tento příběh ukazuje jen jeden z mnoha důvodů, proč se lidé hádají, perou nebo zabíjejí. Prostě vidí jednu věc z různých úhlů pohledu vlastně každý z nich má pravdu nebo kousek pravdy. A proč se tedy hádají? Protože mimo tu svoji pravdu jsou také v omylu. Omylu omezenosti. Nevidí pravdu toho druhého. Omyly vedou často nejen k hádkám, ale i k zabíjení. Tito kamarádi se mýlili v tom, že ten druhý je /barvo/ slepý. Dřív, než na svůj omyl přišli, byli sami slepí pyšně a rychle soudili, místo aby hledali, kde je chyba. Existují však ještě další důvody, proč se lidé hádají nebo nenávidí. Mylné informace, další zdroj mnohého zla na světě Zcela běžně dostáváme v životě mylné informace. Nejen dostáváme, ale také předáváme dál, někdy je sami vyrábíme. Také různé autority nám poskytují myl- Ž I V O T V K R I S T U Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé né informace. Takový příklad nepříliš závažných mylných informací byl uveden v časopise Vesmír 8/99/str. 472: Z míry nás nesmí vyvádět měnící se lékařské rady týkající se složení naší stravy: hodně mléka málo mléka dost mléka, jen maso bez přílohy méně masa, nesolit solit, ale s mírou, a když zeleninu, tak radši syrovou... a nyní doporučují (britský Ústav pro výzkum potravy) jíst zeleninu především vařenou... Tady šlo sice jen o potravu, ale i v této zdánlivě nevinné oblasti mohou být lidé dost hádaví (např. známý spor mezi vegány, vegetariány a všežravci). Natož pak závažnější věci, jako je výchova dětí, politické otázky, otázky mravů, náboženské otázky či přírodovědecké. Kolik bolesti a trápení prožili lidé následkem špatných informací jen ve dvacátém století! Kolik bolesti způsobil Darwinův evoluční omyl, marxistické nesmyly či nacismus! Mnozí tehdy vyznávali a ještě pořád vyznávají řadu omylů o přírodě, lidské povaze, dějinách či smyslu života. Svůj omyl často i tvrdě hájí a strhnou do něj další lidi. Úmysl a hlupáctví Je ještě další příčina špatného pohledu na svět. Vzniká ve snaze dokázat tu svoji tezi (víru), a třeba proto i úmyslně či z hlouposti zkreslit pravdu. Snaha za každou cenu dokázat svůj úhel pohledu na svět nebo nějakou jeho oblast. Asi jako by jeden z těch kamarádů hledal další a další důkazy, že kapka je jen a hlavně červená! Tímto úmyslným Pokračování na str. 19

15 Ročník 22, prázdniny 2010 Co ve Studijní bibli nenajdete Zamyšlení a komentáře doplňující Studijní bibli s výkladovými poznámkami. SKUTKY APOŠTOLSKÉ Když Pán Ježíš odcházel do nebe, přikázal svým učedníkům, aby se odebrali do Jeruzaléma a tam v očekávání setrvali, dokud nebudou pokřtěni Duchem svatým (Sk 1,4 5). Byli poslušní a asi sto dvacet jich bylo shromážděno v modlitbách, když se náhle naplnilo Ježíšovo zaslíbení do místnosti zavanul Duch svatý, což se projevilo velice dramaticky. Strhl se hukot, jako když se žene prudký vítr, nad každým v místnosti se objevil ohnivý jazyk a učedníci byli naplněni Duchem svatým. Obdrželi přitom dar mluvit jinými jazyky. Tito dosud bázliví a ustrašení lidé směle vyšli do ulic a začali lidem, kteří se kolem nich shromáždili, kázat dobrou zvěst o Ježíši Kristu a novém životě v něm. Byl svátek letnic a Jeruzalém byl přeplněn návštěvníky ze všech koutů tehdy známého světa. Mnozí z nich, ač Židé, rozuměli nejlépe jazyku země, ve které žili již léta či desetiletí a jím také mluvili. Přesto slyšeli zvěstovat Ježíše Krista v řeči, která jim byla vlastní. Divili se tomu, protože v nich rozpoznali lidi prosté, nevzdělané. Někteří posluchači se jim posmívali a říkali: Jsou opilí. Tu vystoupil Petr spolu s ostatními apoštoly a oslovil všechny shromážděné. Popřel, že by byli opilí (vždyť bylo teprve devět hodin ráno!), a poukázal, že se naplnilo zaslíbení dané již prorokem Jóelem, že nastane čas, kdy Bůh sešle Ducha svatého na všechny lidi. Dále jim ukazoval z Písma, že Ježíš Kristus je ten Spasitel, kterého Židé očekávali již tisíce let. On je mocen změnit jejich životy, dát jim vše, co potřebují k plnému a nádhernému životu s Bohem! (viz Skutky 1. a 2. kapitola) Co máme dělat, abychom se stali křesťany? Ti, kteří apoštolům naslouchali, byli touto řečí zasaženi ve svých srdcích a ptali se: Co máme dělat, bratři? (Sk 2,37) Možná jsi ve stejné situaci a ptáš se: Co mám dělat? Potřebuješ znát jasnou a konkrétní odpověď. Apoštol Petr ji tehdy dal třem tisícům shromážděných lidí. Oni ji přijali a jejich život byl proměněn. Pojďme se na tuto odpověď podívat. Je aktuální i dnes, pro tebe a pro každého dalšího člověka. Petr jim odpověděl: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! (Sk 2,38 40) V této odpovědi jsou obsaženy čtyři základní věci, které máme udělat, abychom se stali v plnosti křesťany. 1. Obraťte se. Čiňte pokání. Když Pán Ježíš hovoří s Nikodémem, tak hovoří ne s ateistou, ale s věřícím Židem znalým Písma. Přesto ho vyzývá k obrácení. Říká doslova: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží (J 3,3) a pokračuje Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího (J 3,5). Ovšem nepleťme si pokání s obyčejnou lítostí. Lidem je mnoho věcí líto. Co však je skutečné obrácení? Skutečné obrácení snad můžeme vidět u lotra na kříži. On, dle názorů některých teologů zélota, v očích mnoha tehdejších lidí hrdina, sám sebe odsuzuje; nehledá pro sebe polehčující okolnosti (tím vlastně ospravedlňuje jednání Římanů) a říká tomu druhému: My trpíme spravedlivě. Náš trest je zasloužený. Těmito slovy fakticky odsuzuje i celé povstání zélotů. Už není ve svých očích bojovníkem za právo a spravedlnost, chápe, že ozbrojenou vzpourou se provinil proti Boží vůli. A pak přichází pokání. Pane, pamatuj na mne, až vejdeš do svého království. Skutečné pokání vidíme i u marnotratného syna v evangeliu Lukáše. Šel do sebe a řekl si: Vím, co udělám. Vrátím se k otci a řeknu mu, že nejsem hoden být jeho synem. Všimněme si, že v obou případech schází prvky advokacie. Nečteme, že by některý z těch dvou říkal: Já jsem to tak nemyslel, já mám vnitřní zranění, které zavinili jiní, Ne, jejich pokání bylo opravdové, protože si byli vědomi své viny a uznávali oprávněnost trestu. Často používám jako příklad pokání následující příběh. Francouzský král Ludvík XIV. pozval na státní návštěvu pruského císaře a na jeho počest mu nabídl, že může propustit na svobodu jednoho z doživotně odsouzených galejníků. Galeje byly velmi těžkým trestem. Byla to práce u vesel na galérách, ve strašných podmínkách. Vězeň po několika letech umíral na totální vyčerpání. Vězňové najednou viděli šanci a očekávali, na koho se vzácný host zadívá. Císařovy oči padly na jednoho z vězňů: Proč jsi tady? zeptal se. A vězeň začal vyprávět historku, jak jednou v hospodě poklidně popíjel své víno a přitom ho napadl nějaký opilec a nakonec to dopadlo tak, že kamarád toho opilce náhodou naběhl na jeho kord. On sám však byl naprosto nevinný. Jiný vězeň vyprávěl, jak přece musel ochránit svou čest a zabít svůdce své ženy i nevěrnici samotnou. Dalšího nechal zavřít jeho vlastní bratr, aby se s ním nemusel dělit o dědictví. Čím dál císař šel, tím barvitější historky slyšel. Nakonec se císař zastavil u jednoho: Proč jsi tady? Vaše Veličenstvo, mě si nevšímejte. Já si nezasluhuji život za to, co jsem provedl. Jsem správně odsouzen, měl jsem být popraven. Jen milostí krále ještě žiji. Nejsem hoden dále žít. Mě se tato milost netýká. Pruský císař se obrátil na Ludvíka XIV. a řekl mu: Tento půjde domů. Už je tu zbytečně. Pokání znamená uznat: já jsem vinen, já potřebuji milost. Uvědomme si, že milost dostává jen ten, kdo je vinen. Pokud jsem se neprovinil, nemusím být omilostněn. Činit pokání znamená uvědomit si v plnosti svou vinu, přijít k Bohu a prosit: Odpusť mi. Jsem vinen. Písmo totiž říká, že kdo odsoudí sebe na této zemi, už nebude souzen v nebi. 2. každý z vás ať přijme křest. Co znamená křest? Křest je především závazek, kterým vstupujeme ve smlouvu s Bohem. Křest vodou v Novém zákoně je obdoba obřízky ve Starém zákoně. Je to otázka hlavního smluvního vztahu mezi člověkem a Bohem. Nepodceňujme křest. Za jakých okolností křest platí? Především, i na této zemi je možné uzavřít smlouvu jen s člověkem, který je způsobilý rozhodovat. S nemluvnětem nemohu mít smlouvu. Pán Ježíš říká, že kdo uvěří zvěsti pokání a kdo pokání učiní, na znamení toho vstoupí křtem ve smlouvu s Bohem: Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen (Mk 16,16). Smlouva musí vycházet z pokání a víry, ne jinak. Dostáváme se často do dilematu, zda je platný křest, je-li člověk pokřtěn jako dítě. Z předchozího vidíme, že ne, protože nemluvně se nemůže rozhodnout. Křest je potřebný pro spasení jako sňatek pro manželství, je to smlouva. Ale Písmo jasně říká, že dítě je spaseno vírou svých rodičů. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! (1K 7,14). Křest se uskutečňuje ponořením. Co vlastně znamená křest? Křest je naplnění veškeré Boží spravedlnosti. Abych vysvětlil, co to znamená, musím jít až na začátek Bible. Bůh řekl Adamovi: A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Gn 2,16 17). Člověk však neuposlechl Boží příkaz, vzal a jedl. Nechal se oklamat ďáblovými slovy: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Gn 3,4 5). Kdo měl pravdu? Člověk jedl ze stromu poznání, a proto jeho život už není takový, pro jaký jej Bůh stvořil, duchovně tedy zemřel. A proto říká Pán Ježíš Nikodémovi, že se musí znovu narodit. Toto člověk prožívá duchovně. Žádné Boží slovo však nemůže být vzato zpět (tak rozhodl Bůh). A proto na jiném místě čteme, že skrze křest umíráme s Kristem. Tím, že jsme byli pokřtěni ponořením do vody, jsme (obrazně) na určitou krátkou dobu nebyli živí. Byli jsme pod vodou na znamení toho, že Kristus byl v hrobě. Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života (Ř 6,4). Z vody povstává nové stvoření žijící a myslící nově. Je pravdou, že někdy bychom mohli definovat křest slovy: do vody vstupuje suchý hříšník a z vody vystupuje mokrý hříšník. Přesto, přistupujeme-li ke křtu s plným vědomím, že vstupujeme do smlouvy, podle které chceme žít jen pro Boha, tento křest Bůh přijme. Kristus Vítáme vaše komentáře, pro říjnové číslo zpracováváme listy Korintským. Na adresu zivotvkristu@seznam.cz nám můžete do 10. září posílat mailem buď svoje jednotlivé postřehy, nebo s námi navázat pravidelnou spolupráci širšího rozsahu. Studijní materiál Výkladové poznámky jsou zpracovány dle knih Skutky apoštolské a První kroky od emeritního biskupa Rudolfa Bubika (spoluautorem Prvních kroků je Aleš Navrátil). 15

16 Ž I V O T V K R I S T U Studijní materiál 16 zemřel de facto ve skutečnosti, a člověk skrze křest demonstruje, že zemřel de iure z právnického hlediska. Křest je a) smlouva, b) demonstrativní prohlášení: Umírám s Kristem starému životu. Starý život, staré myšlení, staré věci pominuly a je tu všechno nové. 3. Dar Ducha svatého a dostanete dar Ducha svatého. Neboť toto zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolal Pán, náš Bůh. Křest Duchem svatým je dodnes často diskutován. Někdy, zejména v šedesátých letech, jsme i my letniční kázali, že kdo nepřijal křest Duchem a na znamení toho se nemodlil v nových jazycích, nebude spasen. Mnozí naopak říkají, že znovuzrozením dostali závdavek Ducha svatého. Slyšel jsem mnoho kázání pro i proti. Z Písma i praxe vidíme, že lidé prožili znovuzrození, byli pokřtěni vodou (Samaří), byli vedeni Písmem, a přesto bylo potřebné vkládání rukou, aby přijali Ducha svatého. Už jsem se zmínil o rozhovoru Pána Ježíše s Nikodémem. Tam Pán Ježíš znovuzrození jako by rozděluje na dvě etapy. Obrácení to znamená, nejdřív jdeš a vidíš jen svět, pak se obrátíš a vidíš Boží království. Pak teprve do něj vstupuješ a můžeš prožít křest Duchem. Někteří nám letničním vytýkají, že někdy kážeme trojstupňové a někdy dvoustupňové spasení, to znamená obrácení, křest vodou a křest Duchem svatým. Ne. Jen je jednou pravdou, že u Kornélia prožili všechny tři věci najednou a například v Samaří to prožili nadvakrát. Bůh je svrchovaný. Já jenom ukazuji aspekty. Petr hovoří o pokání, o znovuzrození a křtu vodou. To zaslíbení platí nám všem. Jak přijmout křest Duchem svatým by bylo téma pro jednu zvláštní knihu. Ke křtu Duchem svatým přistupujeme především vírou. Prosíme a Duch svatý sestupuje. Někdy přímo, někdy prostřednictvím modlitby a vkládání rukou. Záleží na způsobu nebo ne? Přenechme to Duchu svatému. Nikdo nemá právo diktovat, že křest Duchem svatým můžeš prožít jen s vkládáním rukou nebo jen jakýmkoliv jiným způsobem. Bible ukazuje, že Petr a Jan vkládali ruce v Samaří, Pavel v Efezu. Kornélius a ostatní v jeho domě však Ducha svatého obdrželi bez vkládání rukou. Došlo k tomu tak, jak chtěl Bůh. V šestnácté kapitole Markova evangelia i na dalších místech knihy Skutků vidíme, že ve všech případech lidé pokřtění Duchem svatým hovořili novými jazyky. Člověk, který zemře starému životu, se znovu narodí z Ducha, objeví se nové stvoření. Když se narodí dítě, jeho prvním projevem je křik a pláč. I Duch svatý se chce projevit skrze jazyk. Chce ho zapečetit, aby byl pod jeho vládou. Křest Duchem svatým můžeš prožít různým způsobem. Můžeš mít velké citové projevy a také žádné. V obou případech však jde o skutečný křest. Měl jsem mnoho setkání s Bohem, některá se mocně dotýkala mého fyzického těla, jiná ne, ale ve všech případech to byl On. A tak tě chci povzbudit, otevři se na něj, pros ho. 4. Oddělte se A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! Uvědomme si, že Petr mluvil ke zbožným poutníkům, kteří přišli z celého světa do Jeruzaléma hledat Boha. A jim Petr říká: oddělte se, jak je přeloženo v Kralické Bibli. Není možné přijmout Ježíše Krista a žít dále s tímto světem podle jeho zvyklostí. Bible říká jasně a nekompromisně: Chcešli být přítelem tohoto světa, jsi nepřítelem Božím. Chceš-li být přítelem Božím, budeš nenáviděn tímto světem. Duch tohoto světa ti vyhlašuje vyhlazovací válku. Jedno nebo druhé. Na Slezsku bylo pořekadlo: Udělej to tak, aby byl vlk sytý a beran celý. S Božím královstvím to ale nejde. Buď bude v člověku žít vlk = ďábel, anebo Beránek = Ježíš Kristus. Obojí ne. Není možné být současně ve smlouvě s Bohem a líbit se tomuto světu. Není možné mít obecenství s Duchem svatým a mít obecenství s duchem tohoto světa. Není možné pít z kalicha Páně i z kalicha tohoto světa. Tvé myšlení musí být jiné, nové, ne to, které má tento svět. Tvoje myšlení musí být poddáno Duchu svatému, jak říká apoštol Pavel v listu Korintským: a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista (2K 10,5). Proto tě, drahý čtenáři, chci povzbudit: dovol Duchu svatému, aby ti pomohl měnit tvůj život, abys dokázal opustit své staré já a stát se tím, co od tebe chce Bůh. Velkou chybou nás letničních (a charismatiků) je, že někdy klademe malé důrazy na změny charakteru a životního stylu. Pán Ježíš řekl: po jejich ovoci je poznáte (Mt 7,16). Proto skutečné přijetí křtu v Duchu svatém poznáme především po tom, zda naše okolí vnímá na našem jednání ovoce Ducha svatého. U Zacheova obrácení vidíme velikou změnu i ve vztahu k jeho okolí. Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. (L 19,8). Nevím, kolik mu zůstalo. To byla změna myšlení. U mnohých dnešních kazatelů evangelia mi schází důraz na totální změnu myšlení, chování a stylu života. Co máme dělat, abychom zůstali křesťany Těmito čtyřmi kroky se stáváme v plnosti křesťany. Není to konec naší cesty, ale naopak začátek. Jsou to přelomové, vesměs jednorázové události. Ve 2. kapitole knihy Skutků dále čteme ve verších 41 42, že se k církvi připojily lidí. Tito členové církve pak dělali další čtyři věci. Ne už jednorázově, ale jako program na celý život: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (Sk 2,42) 1. Učení apoštolů Tento bod je velmi závažný. Některé překlady sice neříkají poslouchali učení, například Nová smlouva toto místo překládá jako vytrvale zůstávali v učení apoštolů. A tady bych chtěl, abychom se zamysleli nad těmito dvěma důrazy. Já osobně si myslím, že podstatu toho, co chtěl Duch svatý říci, lépe vystihuje slovo zůstávali. Zůstávat v něčem neznamená jenom slyšet, zhodnotit, vybrat si, co se mně líbí. Oni zůstávali v celém učení. To znamená, že ho přijali a v něm zůstali. Vstoupím-li do vlaku a zůstanu v něm, pak sdílím osud toho vlaku, ať stojí nebo jede. Zůstává-li člověk v nějakém učení, pak je tímto učením formován. Není tak důležité umět toto učení citovat, ale zůstat v učení znamená, že mění lidský charakter, myšlení, jednání. Zůstávat v učení apoštolů na prvním místě znamená zůstávat v tom, co po nás chce Duch svatý. A jak říká apoštol Pavel ve svých epištolách, Duch svatý chce, abychom rostli: ať ve všem dorůstáme v Krista (Ef 4,15). Druhou věcí, o které bych se tady chtěl zmínit, je pojem učení apoštolů. Dodnes (a v naší době obzvlášť) se velmi často musíme potýkat s chápáním tohoto místa. Je zde napsáno učení apoštolů. Není tu zůstávali v učení učitelů. Domnívám se, že slovo učení je v tomto kontextu možné chápat jako stanovení určité linie, doktríny, rozsouzení, co je a co není dobré, co je a není v duchu Písma. To byla doména apoštolů. Zásady, které oni určili, pak další bratři předávali dál. A co slova apoštola Pavla: Učit ženě nedovoluji (1Tm 2,12)? V druhé kapitole listu Titovi tentýž apoštol Pavel píše, že starší ženy mají učit mladší. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo (Tt 2,3 5). Žena tedy může vyučovat, ale ne stanovovat linii učení. Chtěl bych připomenout ještě jednu poměrně velmi závažnou věc, aniž bych se chtěl dotknout kohokoliv z vás, drazí čtenáři. Jednou mi jeden z mých drahých bratří řekl: Víš, prostudoval jsem si dějiny křesťanství a zjistil jsem, že všechna probuzení, včetně toho prvního za Pána Ježíše, začínala skrze prosté lidi a prakticky všechna pohřbili teologové. Je to skutečně pravda? Tak se to může jevit. Ale úplná pravda to není. I mezi vzdělanými lidmi vidíme buditele, nositele probuzení, počínaje apoštolem Pavlem přes Husa, Luthera a další až po dnešní dobu. Z druhé strany, když jsme my letniční začínali a tradice se předávala ústně, po shromážděních, někdy člověk žasl, co se začalo učit. Setkal jsem se například s jedním prostým člověkem, který o sobě hovořil, jak je plný Ducha svatého a kolik má darů. Po jeho kázání jsem si s ním sedl, otevřel jsem Písmo a začal jsem mu ukazovat určitá místa. Řekl jsem: To, co jsi vyučoval, je v rozporu s Biblí. Jeho odpověď byla jednoduchá: Bratře, Duch svatý mi to zjevil, a proto je to pravda a mě nezajímá, co je někde napsáno. I kdyby to bylo v Bibli. Byl úplně vedle, protože zavrhl autoritu Písma. Tento souboj tu byl vždy. Musíme si uvědomit jedno. Apoštolové se nikdy neprosadili jako silné osobnosti ostrými lokty, ale byli to lidé Bohem povolaní. Pán Ježíš měl určitě důvod, proč si vybral a povolal právě tyto prosté rybáře (ovšem můžeme se právem domnívat, že takový Matouš určité vzdělání měl). Častým problémem je umět přijmout, že Bůh povolává na základě své svrchované vůle. Pán Ježíš říká, že jím povolané služebníky poznáme po jejich ovoci.

17 Ročník 22, prázdniny 2010 Sám apoštol Pavel napadá mnohé falešné apoštoly a učitele, o kterých uvádí, že uměli diskutovat, mluvit, měli velké známosti, přičemž se o nich velmi nelichotivě vyjadřoval. Dlouhou dobu jsem měl problém s jedním místem v listu Galatským: Od těch však, kteří se těšili zvláštní vážnosti - čím kdysi byli, na tom mi nic nezáleží, Bůh přece nikomu nestraní - ti tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, mi nic dalšího neuložili (Ga 2,6), konkrétně s tou částí mezi pomlčkami. Pavel se nezaštiťuje jmény velkých zákoníků, farizeů, filozofů a jiných známých osobností tehdejší doby, on se kryje autoritou apoštolů. A právě na té vsuvce mi Duch svatý ukázal, že Pavel se nestydí za to, že jsou to bývalí rybáři, protože je povolal Bůh. Proto, drahý čtenáři, nebuďme rychlí v jedné nebo druhé extrémní poloze. Díky Bohu za vzdělané muže a ženy. Kéž nám jich Bůh dá víc, nicméně je třeba, aby to byli lidé bojící se Boha. Současně chtějme slyšet i prosté Boží služebníky. Vzpomínám si v této souvislosti na jednoho z nich. Už nežije. Byl to člověk, o kterém říci, že byl prostý, není dostatečně výstižné. Byl to však Bohem obdarovaný prorok, ačkoliv nám se zdál tak obyčejný. Škoda jen, že jsme některá jeho proroctví nepřijímali s dostatečnou vážností. Když k Bibli přistoupíme čistě na základě svého rozumu, je zle. Bibli není možné pochopit pouhým rozumem. Ale když dovolíme Duchu svatému, aby nás uváděl do Písma, budeme je studovat, hledat souvislosti atd., pak se na nás naplní slova Pána Ježíše: Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré (Mt 13,52). Zkušenosti moje i jiných bratří mi ukázaly, že apoštolem může být jen ten, kdo se Písmem nechává uvádět do Boží blízkosti a zná Boha. Vinou určitého nedostatku v učení o apoštolech v minulosti je tu doba, o které mi už před lety řekl můj drahý Pán: Přijde doba, kdy bude apoštolem kdekdo, jen když má dobrou vyřídilku. Važme si proto vzdělaných lidí, ale neopovrhujme povolanými, pomazanými služebníky, kterým schází buďto vzdělání nebo jenom určité dokumenty. Vyhledávejme před Boží tváří služebníky bojící se Boha. Dívejme se na jejich život, jak nám radí apoštol v listu Židům, kde říká: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žd 13,7). Ne to, co všechno zvládli říci. Oni zůstávali v učení, které jim předali apoštolové, ale to učení bylo poznamenáno Boží mocí. Stál za ním život i moc. Tito mužové znali Ježíše, chodili s ním, což museli přiznat i nepřátelé. 2. Byli spolu, zůstávali v obecenství, společenství Dalším velikým problémem, se kterým se setkáváme, je závazné společenství Božího lidu. Znovu je doba nemocná jevem, který by se dal vyjádřit slovy: jen nezávazně. Jen ne nic slíbit, jen se ničemu nezavázat. Pozor. Bůh je Bohem smluv, a proto žehná manželství a ne životu na psí knížku. Všechno mimo závazný vztah se nazývá hříchem. Závazné obecenství Božího lidu je církev tělo, armáda a další a další názvy. Jsme-li tělem Kristovým, pak je to svazek lidí vzájemně prorostlých, žijících společně, vzájemně se podpírajících. Veškerá zaslíbení v Bibli jsou pro církev. Někteří mají snahu říkat a vyučovat, že na zemi je církev všeobecná, tj. jdoucí všemi denominacemi. Kus pravdy to sice je, ale ne celá. Nebudu tvrdit, že jen Apoštolská církev je církví Kristovou. Jsem si plně vědom, že jsme součástí Boží církve, která je i v jiných denominacích. Už za dob Pána Ježíše se tvořila denominace, církev, společenství těla Kristova, je velmi důležitá a mělo by nám na ní skutečně záležet. Je to ochrana, je to jistota, ale současně je to možnost, kde velmi znásobíme svou službu. Je to stádo, které vede pastýř. Vlk vždy má jednu snahu dostat ovci ze stáda, do izolace. Lidé zůstávali v učení apoštolů. A v tom vidím sílu, protože stmelená církev a její jednota ničí brány pekla. Rozhádaná církev, rozdělená církev neobstojí, protože Pán Ježíš řekl: Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát (Mt 12,25). Proto církev je sjednocenost. A co nás může sjednotit? Stejné oblečení, stejné zvyklosti, stejná kultura? Ne, sjednotí nás především učení, ale i obecenství, modlitby či Večeře Páně. 3. Byli spolu v lámání chleba, tedy měli obecenství u Večeře Páně Hlubší rozebírání obřadu Večeře Páně nechám jiným teologům. Chci jenom poukázat na to, že ji ustanovil Pán Ježíš a není možné ji jakkoliv zrušit nebo měnit. Někteří tvrdí, že se jedná o doslovné požití těla Kristova a doslovné pití krve Kristovy. Jiní by zase Večeři Páně úplně zrušili a taky to dokáží zdůvodnit Písmem. Je to skutečná krev, ve kterou kněz promění víno? Ovšem Bůh už u Noema zakázal požívání krve a tento zákaz byl potvrzen i v Novém zákoně. Ale z druhé strany Bůh zakázal Nazarejským ve Starém zákoně pít víno. Ale my jako oddělený svatý Boží lid máme právě skrze víno potvrzovat smlouvu s Bohem. Jedná se o veliké tajemství, které nám Bůh dal. Ustanovení Večeře Páně je sjednocující prvek a apoštol Pavel řekl: Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde (1K 11,26). Kdykoliv jíme chléb a pijeme z kalichu, ztotožňujeme se před nebem i zemí s Božím slovem, s Boží vůlí. Nejdůležitější na Večeři Páně je stvrzení smlouvy. Tělo Ježíše Krista bylo lámáno, ničeno pro naše nemoci, slabosti, náš hřích. Současně byla prolita krev vítězství. Hloubku této oběti jsem si uvědomil, když mi jednou při modlitbě drahý Pán ukázal své rány na rukou, na nohou i na boku a pak promluvil: Rudku, toto je cena, kterou jsem za tebe zaplatil. Miluješ mě? Tak drahý jsi byl, tolik jsi mě stál. Miluješ mě? A to bychom si měli uvědomit při každém přistoupení k Večeři Páně. Bereš Boha opravdu vážně? Bereš vážně Boží slovo? Je pro tebe závazné? Miluješ Ježíše Krista? Pokud Ježíše Krista skutečně miluješ, jiné věci se stanou nepodstatnými. 4. Zůstávali v modlitbách Co to je modlitba? Odříkávání rituálních slov? Jsou lidé, kteří se nemodlí, jejich modlitba je několik odříkaných frází. Jsou lidé, kteří se modlí hodiny. Co je správné? Během života jsem se dostal do různých situací. Jednou jsem, ovlivněn jistou literaturou, byl přesvědčen, že si určité věci musím vybojovat na modlitbách. A Bůh mi tenkrát řekl: Pokud si myslíš, že v počtu odmodlených hodin předstihneš řádové sestry a mnichy, tak jsi na omylu. Najednou jsem uviděl, že i modlitba je otázka vztahu s Bohem. Pán Ježíš se modlil celé noci. I my se potřebujeme modlit, ale nepleťme si půst a modlitbu s demonstrací a hladovkou. Boha k ničemu nepřinutíš. On se rozhodl spolupracovat s námi, On se rozhodl a povzbuzuje nás k modlitbě. Taktéž je ale napsáno, že se máme modlit v souladu s jeho vůlí, hledat tuto vůli a prosit. Sjednocení Božího lidu v modlitbách je velikou věcí. Před lety se bratr biskup modlil a ptal se Pána, proč se mnozí křesťané odvrací od Boha a vracejí se do světa. Bůh mu ukázal výše uvedených osm bodů. Děje se to proto, že je lidé nenaplnili či nenaplňují. Během své pastorační praxe jsem mluvil s řadou křesťanů, kteří trpěli nejrůznějšími problémy. Velice často jsme po společném hledání odhalili, že jejich kořenem byla absence některého či některých z těchto bodů v jejich životě. Důvod, proč Pán Ježíš musel zemřít, platí i dnes Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. (Sk 3,13 15) Petr ukazuje, že Bůh se rozhodl spasit člověka, kterého vy jste vydali, jak čteme v předešlých verších. Znovu si připomínám píseň Golgota, kterou často zpívával Jožka Gabovič. V té písni jsou slova ne hřeby tě držely na kříži, ale můj hřích. Proto Petr v jednom z prvních kázání poukazuje na to, na co křesťané přes věky zapomněli. Chci, abychom si všichni uvědomili fakt, na který doplatil Luther apod. Lidé začali poukazovat na to, že Židé vydali Ježíše Krista na kříž, a začali jim dávat vinu za Ježíšovu smrt. Petrovým prostřednictvím chce Duch svatý říci i nám, že Ježíše Krista ve skutečnosti vydal na smrt hřích, ať už to byl hřích Tomáše, syna Šimonova, hrnčíře z Emauz nebo Tomáše Zatloukala, soustružníka z Nového Bydžova. Byl to hřích jednoho každého z nás. Křesťané ve středověku pronásledovali a vraždili Židy pod záminkou, že zabili Spasitele. A nejen ve středověku. Připomeňme si například pogromy ještě na počátku dvacátého století, ideologii fašistů či současné útoky proti státu Izrael. Nezapomínejme však, že i my, lidé třetího tisíciletí, jsme ho zabili svým hříchem. vy jste (ho) vydali a (vy) jste se ho před Pilátem zřekli, jak čteme v Písmu. Ano, také můj hřích to byl, také můj hřích způsobil, že Ježíš Kristus zemřel. I my jsme se Studijní materiál 17

18 Ž I V O T V K R I S T U Studijní materiál 18 v Adamovi a Evě zřekli Boha, chození s Bohem v plné poslušnosti. Proto je v nás jed smrti, protože člověk chtěl a stále chce být jako Bůh, proto jsme my lidé upadli pod vládu satana, který nad námi panuje skrze hřích. Když jsem se jednou o samotě modlil, pocítil jsem zvlášť jasně, že v místnosti nejsem sám. Jako na obrazovce jsem zblízka, bez konejšivé vzdálenosti, postupně viděl děsivým způsobem probodnuté ruce, nohy i ránu v boku. Uslyšel jsem následující slova: Rudku, toto je cena, kterou jsem za tebe zaplatil. Prožíval jsem chvíli bezmezné lásky, kterou ke mně můj drahý Spasitel má. A od té doby si znovu a znovu kladu tuto otázku: Miluji jej? Problém je v tom, že ďábel je lhář. Lidé v době ukřižování Pána Ježíše byli obelháni a svedeni tehdejšími duchovními vůdci. Tito vůdcové jednak nedokázali pochopit, že právě ten Ježíš, který káral to, o správnosti čeho byli přesvědčeni, a který se skláněl i k opovrhovaným a odmítaným hříšníkům, by mohl být Mesiášem, jehož příchod očekávali, jednak byla uražena jejich ješitnost. Prostí lidé byli upřímně přesvědčeni, že Ježíš je skutečně rebelant, a chtěli naplnit vůli těchto svých duchovních autorit. Avšak ve skutečnosti si tím vyprosili satanovu vládu a dopadli tak, jak potom dopadl Jeruzalém. I my, když se vzdáme toho, aby Bůh byl naším Pánem, docílíme jen, že zůstaneme pod satanovou vládou. Bůh však měl svůj plán. Původce života jste zabili, to je pravda, ale Bůh miluje člověka. Pamatujme znovu a znovu, že Bůh miluje člověka, a proto vzkřísil Ježíše z mrtvých. To byl Boží plán, platný do dnešního dne. A tak jak je tady dodnes Duch svatý, tak je tady dodnes i Ježíš Kristus a jeho moc. Toto kázání by v nás mělo být hluboce zakořeněno. Přivést člověka k pokání znamená uvědomit si, že jsi to byl i ty, kdo pod křížem bičoval a trýznil toho svatého a spravedlivého. Každý z nás si musí uvědomovat, že byl spasen jen z milosti. Bůh nám odpustil, protože Ježíš za nás prosil a přimlouval se. Ábelova krev prolitá kvůli pýše, zlobě a závisti volala pomsti, ale jiná krev, krev Syna Božího, volala Bože, odpusť. A proto když se Pán Ježíš modlil: Otče, odpusť jim, nevědí, co činí, modlil se za mne i za tebe. V jeho slovech musím slyšet: Otče, odpusť Rudkovi (Josefovi, Karlovi, Heleně ), on hřešil, on neví, co činí. Naše hříchy nám byly odpuštěny jen pro tuto prosbu našeho drahého Spasitele. Proto přistupujme ke každému hříšníkovi s postojem, že jsme ze stejného těsta, ale že nám byla dána milost a stejná milost může být dána všem ostatním hříšníkům. A já dnes mohu být svědectvím zvláštní milosti, že jsem se setkal se svým Spasitelem a dneska chci, smím a musím říkat: ano, Ježíš Kristus žije. Tím, že jsem přijal Ježíše, on změnil můj život, po dnešní den je se mnou, vede mne, proměňuje můj život. Kdybych ovšem zvěst o spasení odmítl, pak bych musel nést důsledky svého odmítnutí. Židé to učinili, odmítli zvěst o Ježíši Kristu, a pak museli nést důsledky. Není jiné spasení než skrze Ježíše Krista Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,11 12) Petr a Jan všem zvěstují velmi jasné evangelium. Znovu poukazují na to, že Ježíš je úhelný kámen, který Židé jako stavitelé odmítli. Ó, neodmítej Ježíše! Naopak uvědomme si, znovu a znovu, že Ježíš Kristus je Pán, On je úhelný kámen. Proto nepřijímej žádné jiné cesty, není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. Žádné východní náboženství, ani Buddha, ani islám, ani Marie nebo svatí, není žádná jiná cesta, protože naše spasení je jen v Ježíši Kristu. Setkal jsem se při jedné příležitosti se skupinou vzdělaných lidí, vydal jsem jim svědectví a dostalo se mi následující odpovědi: Dobře, my jsme ochotni přijmout, že toto je vaše cesta. Ale proč vy jste tak nekompromisní? Přijměte i vy, že islám, buddhismus, hinduismus jsou také cestou k Bohu. Buďte v dnešní době trochu tolerantní. Řekl jsem jim: Pánové, pokud jednou přijmu, že může existovat spasení ještě někde jinde kromě mého drahého Pána Ježíše Krista, pak současně přijímám, že moje dosavadní cesta nebyla pravá a správná. Jsou-li jiné cesty ke spasení (a Bible ve 14. kapitole Janova evangelia říká, že nejsou Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne), pak lže Bible, Ježíš i apoštolové. Pak by se moje víra opírala o zvěst lhářů. Připustil bych tím, že Bible není pravdivá. Ne, Bible je pravda a lháři jsou ti, kteří mají snahu nás přesvědčit o opaku. Že by první komunismus? Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. (Sk 4,32 35) Že by první komunismus? Když začíná probuzení, lidé by se rozdali. Nebudu tady kritizovat, zda se to mělo udělat nebo ne. Chci jenom na něco poukázat. Tyto snahy byly vždy tam, kde začal vanout Duch svatý. A všude se odvolávali na toto místo. Oháněli se slovy: My chceme být jako první církev. Ale všimněme si, že ani apoštolové, ani Pavel už nikde jinde nezaváděli společné vlastnictví. Princip Bible je jiný. Princip Bible je individuální Boží jednání v dané situaci. Je sice pravda, že snahy o společné užívání majetku můžeme vidět ve všech společnostech, nejen křesťanských. V počátečním nadšení se může zdát, že tato forma vlastnictví může vyhovovat, podobně jako v krizových situacích. Později to však přináší jen problémy. Nebudu komentovat názory různých bratří, proč dělali to a ono, každopádně bych chtěl říci: Nebojujme nikdy proti tomu, co udělá Duch svatý, ani proti tomu, co se nám na základě našich dosavadních zkušeností zdá předem odsouzené k neúspěchu. Když do novodobého Izraele začali přijíždět noví a noví lidé, začali Židé stavět kibucy, kde fungoval skutečně vzorový komunismus. Ale jen pro první generaci. Teď už jeden kibuc za druhým končí. Neosvědčuje se to, protože Bůh nás stvořil trošku jinak. Bůh nás stvořil jako jednu rodinu muž, žena, děti a proto osobně budu vždy varovat před podobnou formou soužití lidí. Byla doba, kdy to fungovalo. Může se to i opakovat. Bůh nás takto může vést. Ale nikdy to netrvalo dlouho. Jako příklad uvedu jeden skutečný příběh z Izraele, který přispěl k poznání, že systém kibuců a jeho princip společného majetku nefunguje. Jeden mladý muž se zamiloval do dívenky z jiného kibucu. Otec dívky pocházel z Jemenu, kde se nevěsty musely kupovat, a proto požadoval od ženicha peníze. Chlapec šel za vedením kibucu pro peníze, sám vlastní peníze neměl, dostával přece vše potřebné. Vyvstal problém. Nejdříve ho přesvědčovali, aby si vzal dívku z vlastního kibucu, aby nemuseli peníze dávat. Odmítl srdce si nedalo poručit. Vyslali delegaci k otci dívky, aby peníze nepožadoval. Otec trval na svém, že když on za nevěstu zaplatit musel, proč ne jeho budoucí zeť? Po dlouhém rozvažování a jednání nakonec mladík peníze na nevěstu dostal, ale celý případ se stal jedním z hlavních impulsů, které vedly k opuštění filozofie této formy společného vlastnictví. Ukázalo se, že není možné dodržet rovné zajištění všech potřeb a přání jednotlivých členů komunity. Nebylo ani možné nijak odměnit ty, kdo pracovali lépe než ostatní nebo nějak podnítit ty lenivější. Nasměrování do církve Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Saul řekl: Kdo jsi, Pane? On odpověděl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat. (Sk 9,3 6) Saul byl významná osoba, byl členem Synedria, doktorem teologie, byl vychováván u nohou Gamalielových. A přesto slyší odpověď: Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat. Znamená to, že Pán Ježíš Saulovi dává na vědomí, že má svou církev, kde mu řeknou, co a jak. Mnohokrát hledáme cesty, jak obejít všechno, co nás jakkoliv omezuje či neodpovídá našim přáním, rozhodnutím nebo náhledům na svět a dění kolem nás. Dneska je poměrně velmi moderní setkání s nadpřirozenem. I já jsem se několikrát nadpřirozeným způsobem setkal se svým drahým Pánem nebo s anděly, ale to není základ. Základ je jinde. Bůh mluví skrze své Slovo a má na zemi svou církev. A to je ten problém, který nám tolik vadí. Byl to i Saulův problém. Ale při setkání s Bohem, s Ježíšem Kristem se dozvídá jednoduchou věc. Bůh má na zemi svou církev. V církvi, mezi Božím lidem, lidmi, kteří odevzdali svůj život Bohu, se Saul dozví všechno potřebné.

19 Ročník 22, prázdniny 2010 Pokračování ze str. 14 překrucováním faktů jsou známi jak politici, tak i filosofové a vědci. Víme, jak Karel Marx a Bedřich Engels, zakladatelé moderního komunismu, překrucovali fakta a podváděli, aby dokázali svoje tvrzení. (Paul Johnson: Intelektuálové) S podobným přístupem ke světu a pravdě se setkáváme i u nacismu. Nicholas Goodrick-Clarke v knize Okultní kořeny nacismu píše: Automaticky předpokládáme, že tak mimořádné zlo, které zrodilo Osvětim či Treblinku, muselo mít mimořádně ošklivé, ba přímo ďábelské kořeny....ale místo toho jsme krok po kroku konfrontováni s malostí, předsudky a hloupostí, které ve spojení s důkladností a funkčností systému vedou k hrozivým koncům. S něčím, co H. Arendtová ve své studii o Eichmannovi v Jeruzalémě příhodně nazvala banalitou zla.... Máme tendenci dívat se na nacismus jako na nějaký tajuplný, démonický fenomén, ale Goodrick-Clarke přichází z jiné strany k podobnému závěru jako H. Arendtová hnacím motorem nacismu nebyli žádní démoni, nýbrž intelektuálně průměrní lidé bez svědomí, ovládaní hloupou iracionální ideologií, kterou dokázali důkladně a efektivně uskutečňovat. (Vesmír 1/99) Rovněž v přírodních vědách lze překroutit či falšovat fakta. Příkladem toho může být Ernst Haeckel, fanatický zastánce Darwinovy evoluční teorie. Ten se nerozpakoval falšovat obrázky různých embryí za účelem důkazu, že tato embrya jsou si podobná, a tak prokazoval platnost rekapitulačního pravidla (tj. že lidský zárodek v těle matky prochází různými stádii nižších savců, plazů a ryb). Haeckel se těmito falzifikáty snažil prokazovat evoluci. A proto dodnes rekapitulačnímu omylu lidé ještě hodně věří a vyučují ho. Dr. Wayne Frair píše:...haeckel se vytrvale a nestydatě dopouštěl podvodů a podvrhů....výsledkem toho bylo, že bezpočet vědců a studentů včetně mnoha knižních autorů bylo podvedeno, a to má svůj dopad ještě na konci 20. století. (CRSQ 9/99/str. 63) hodlní ověřovat si lacině získané informace. Prožijí třeba celý život s nějakým povrchním pohledem na svět a dění v něm. Takoví lidé se pak snadno dopustí nějaké zrůdnosti ona se jim totiž tak nejeví. Nepříjemný pocit z této zrůdnosti překonají právě onou silnou, žel však mylnou vírou. V tomto ohledu byl vynikajícím rádcem, jak překonávat pocit přirozeného odporu ke zrůdnostem všeho druhu, německý filosof Fridrich Nietzsche (vůle k moci). Konformita Jinou věcí, vedle fanatického prosazování svého mylného názoru, je konformita (populismus) lidově jít s proudem. Na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA) je ústav věd o chování, který se zabýval konformitou (přizpůsobováním se). V jednom proslulém experimentu se dobrovolník vždy připojil k devatenáctičlenné skupině, o které si myslel, že to jsou náhodně vybraní dobrovolníci, ve skutečnosti to byli pracovníci ústavu. Učitel u tabule něco nakreslil, třeba dvě nestejně dlouhé rovnoběžné úsečky, a ptal se ostatních, zda jsou stejné. Dobrovolník měl vždy odpovídat jako poslední, a ostatní vědomě řekli nepravdu. Potvrdilo se tak, že lidé hlasují s většinou, místo aby přemýšleli o skutečnosti jako takové. Učitel u tabule stále přitvrzoval nesmyslnost, ale teprve, až když bylo směšně očividné, že se skutečnost neshoduje s výpověďmi ostatních, dobrovolníci byli schopni hlasovat po svém, proti všem. Lidé se probudili hodně pozdě. Pohádka o císařových nových šatech tedy platí do značné míry i v demokratických společnostech. (Vesmír 3/2000/str. 168) Mohou za zlo světa jen zlí lidé? Asi bychom za zlé lidi neoznačili ony dobrovolníky z uvedeného experimentu. A přece snadno podlehli omylu. Byli jen silně přizpůsobiví! Velmi mnoho mladých lidí vám dnes řekne, že mají rádi originalitu, že jdou neradi s davem, že chtějí mít a hájit svůj vlastní názor. Když ale tyto lidi seřadíte vedle sebe, ke svému překvapení zjistíte, že mají všichni na sobě texasky, podobné košile a boty, jsou podobně učesáni a hlavně žijí velmi podobným stylem života. Velmi často mají víceméně stejné názory na svět, náboženství, politiku, charakterové vlastnosti a velmi často nemají žádné názory! Liší se tak maximálně v oblibě jednotlivých kapel, fotbalových klubů, značek cigaret nebo tím, že jeden rád cestuje a druhý sedí doma. Mají také velmi podobná traumata, problémy a maléry. Jen velmi obtížně budete v davu lidí mladých či starých hledat člověka výjimečného ne tím, že je skvělý matematik, hraje dobře na kytaru či umí perfektně anglicky, ale tím, že má velmi ušlechtilou víru a názory. Najdete matematiky, kytaristy i angličtináře, ale někoho, kdo by měl pevný charakter, který mu dává zvláštní sílu nelhat, nekrást a nepodílet se na žádné podlosti, najdete jen velmi výjimečně. A přece právě toto je v lidském životě nejpodstatnější (ne jaký mám dům, auto, postavení či vzdělání a v jakém oboru jsem odborník). Opravdu důležitá odbornost, o kterou se ale jen málo lidí stará, je vědět, proč jsem na světě, komu patřím a kterým směrem mám jít (jak mám žít). Jací to byli lidé, kteří mají na svědomí přes 100 miliónů mrtvých ve 20. století? Copak Hitler, Stalin, Mao a pár jejich kompliců osobně, vlastníma rukama, zavraždili všechny ty milióny lidí? Oni totiž zdánlivě slušní lidé bez mravních základů a ušlechtilé víry ani netuší, jak rychle se v určité situaci změní ve vrahy, zloděje a podvodníky nebo jejich přisluhovače stačí příležitost, malá krize či nátlak. Dobré skutky Lidská přirozenost Člověk je přirozeně nakloněn k pohodlnosti, papouškování názorů druhých, nesystematičnosti či zmatečnosti pokud nemá nějaký vyšší, vznešený důvod (víru) se při získávání informací zkáznit a přemoci lenost a nechuť hledat. Nechuť přemýšlet a ověřovat. Netáhne-li ho touha poznat, jak věci skutečně jsou, nemá-li touhu po pravdě namísto touhy potvrdit jen vlastní názory. Ověřit si názory druhých, často laciné a povrchní, vyžaduje sebezapření, vůli i vznešený motiv. Mnozí lidé nejsou líní tvrdě pracovat, aby si vydělali peníze nebo rozšířili pohodlí pro sebe nebo své nejbližší, ale jsou často po- 19

20 Ž I V O T V K R I S T U Dobré skutky 20 Ušlechtilá víra a kde ji vzít Proč jeden člověk zabije babičku pro sto korun a jiný se nechá raději umučit, než by druhého uvedl do nebezpečí? Proč jsou na světě lidé, kteří o druhé pečují, věnují čas skličující misijní činnosti, svůj život cele obětovali službě nemocným, invalidním, těm bez rodičů, bez přátel, osamělým, těm bez ušlechtilé víry, narkomanům, alkoholikům a jiní, kteří si jen užívají života, jediné, co je zajímá, je výše jejich příjmu a kam pojedou na dovolenou? Proč existují takovéhle extrémní rozdíly mezi bytostmi, které mají stejné taxonomické označení, Homo sapiens sapiens? Jinými slovy, proč má někdo ušlechtilou víru a jiný tu neušlechtilou? Jediné, co k tomu umím říci, je, že se vše pohybuje kolem pojmu přitažlivost k dobrému. Prostě někoho přitahují nebo v určité době jeho života začnou přitahovat ušlechtilé činy, někdo inklinuje k pravdě, touží po ní a po pěkném charakteru, vysokých mravních hodnotách, chce být připraven na časy zlé, aby neselhal a nezklamal a nezradil, zatímco jiné lidi toto nepřitahuje, nic jim to neříká, neinklinují k tomu. Někomu vadí nespravedlnost, jiný si v ní libuje nebo je mu to jedno. Samozřejmě, velmi záleží na interakci, tedy vzájemném setkávání člověka a: pravdy, pěkného příkladu, seriózní informace, dobré zprávy, lásky, Krista. Tedy setkání člověka a Boha, setkání člověka a Božích doteků. Proč ale jednoho člověka toto setkání ovlivní a jiného ne, neumím vysvětlit. Ani ve svých jednašedesáti letech jsem na to nepřišel. Proč někdo vidí příklad ušlechtilého jednání a hned ho zaujme a chce to napodobit, a s jiným to ani nehne. Proč někoho četba Bible zaujme a jiného vůbec ne. Proč někdo vysvětluje, proč se nemohl zachovat lépe a jiný se přes všechny překážky o to snaží. Nevím. Nevím, proč je jeden člověk přitahován k dobru, a jiný od něj odpuzován nebo je mu lhostejné. Nevím. Jan Čulík, překladatel Johnsonovy knihy Dějiny 20. století, píše na konci: V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví. Jinými slovy: Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevysvětlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný. Řečeno s Chestertonem, objevil jsem objevené, cítím se doma, v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo. (str. 838). Asi takto bych vyjádřil onu přitažlivost. Člověku bez ušlechtilé víry celý život zapadá a zacvakává vše, co je zlé a špatné, je mu v tom dobře. Člověku s ušlechtilou vírou dříve či později začne zapadat a zacvakávat vše, co je pěkné a ušlechtilé. Je mu v tom dobře. Možná po nějakou dobu (třeba celý život nebo jeho velkou část) konal špatné věci, nechal se vtáhnout do zla, žil v omylu. Ale přijde čas a jako když se náhle přiblíží k železu velmi silný magnet udělá to cvak a ten člověk začne být přitahován k věcem duchovně krásným a ušlechtilým. Někdo hned od mládí, jiný později. Přesto byli oba vždy na stejné straně byli to lidé ušlechtilé víry, kteří vždy patřili Bohu. Takže: mohou za zlo světa zlí lidé? Jistě mohou, ne ale všichni lidé, konající zlo, jsou jeho zdrojem. To, co my lidé vidíme navenek, může (i nemusí) hodně mýlit. Mnoho uhlazených a slušných a spořádaných lidí, kteří na první pohled žádné zlo nekonají, se bez ušlechtilé víry změní snadno ve vlky. Anebo s nimi vydatně spolupracují. Jiní mohou být prostě jen svedeni, dezinformováni, špatně vychováni, možná se dlouhou dobu prostě nesetkali s příkladem ušlechtilé víry, možná se narodili s genetickými dispozicemi ke zlu. Dlouho se nesetkali s magnetem, který by je přitáhl k dobru. Nebo mu dlouho odolávali. Třeba i zahynuli dřív než byli přitaženi a mohli rozvinout ušlechtilou víru. Stačili jen nadělat hodně zla, nic víc. A přece patřili na stranu dobra. Zatímco ti slušní a uhlazení, kteří nikdy nikoho (přímo a zatím) nezabili a vzorně se starali o rodinu, jsou na druhém břehu. Vnitřně úplně jinde než ti první. Proto jsem psal, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, drobní zloději, prostitutky, tuláci, povaleči či pouliční lupiči, a často v nich ani nebojovali, zvlášť když byli ve vězení. Lidé bez vnitřní přitažlivosti k dobru, bez ušlechtilé víry, mají jen krátký dech. S těmito lidmi pěkný svět vybudovat prostě nelze! Na těch pak, kteří ušlechtilou víru mají a vydali se pravdivou cestou, je nesmírná odpovědnost. Konat misii, snažit se být dobrým příkladem a ukazovat jinou (úzkou) cestu, než po které mnoho lidí jde. A moc si o sobě nemyslet! Jan Čulík končí slovy (str. 845): Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, nechce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. /duchovní entropie poz. P. K./ Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli. Neboť jak praví Edmund Burke ( ), anglický Démosthenes z doby francouzské revoluce Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic. Protestantský duchovní Martin Niemoeller byl v roce 1938 poslán nacisty do koncentračního tábora Dachau. Napsal: Nacisté v Německu přišli nejprve pro komunisty, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, ale já jsem se neozval, protože nejsem Žid. Pak přišli pro odboráře, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, ale já jsem se neozval, protože jsem protestant. Nakonec přišli pro mne, ale nezbyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat. (CSI 8/2001) Pavel Kábrt Taky v Boha nevěřím, ale k ničemu mi to není!