Univerzita Karlova v Praze. Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra pomocných věd historických a archivního studia Diplomová práce Bc. Veronika Časárová Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku Church administration in the region of Turnov in the late Middle Ages Praha 2014 vedoucí práce: prof. PhDr. Hana Pátková, PhD.

2 Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí své práce prof. PhDr. Haně Pátkové, PhD. za vysoce odborné konzultace, trpělivost a dobře míněné rady. Také bych chtěla projevit vděčnost všem svým blízkým za jejich podporu a pomoc.

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu, a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V dne podpis

4 Abstrakt ČASÁROVÁ V., Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku, diplomová práce Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014, 93 s., 4 příl. Tématem diplomové práce je zachycení vývoje a stavu církevní správy na území Turnovského děkanátu v pozdním středověku se zaměřením na dobu po roce 1419 do konce 15. století. Obsahově navazuji na svou bakalářskou práci, jejíž výsledky zde byly využity a tvoří výchozí bod pro další zkoumání. Soustřeďuji se na strukturu patronátních práv, tedy na stav pozemkové držby na jednotlivých farnostech, a rovněž komparaci Turnovského děkanátu s některými dalšími děkanáty. Klíčová slova: Turnov, církevní správa, pozdní středověk

5 Abstract ČASÁROVÁ V., Church administrative in the region of Turnov in the late Middle Ages, the thesis, The Faculty of Arts of Charles University in Prague, 2014, 93 s., 4 supp. The thesis is concerned with the development and the state of the church administration in the territory of the deanery of Turnov in the late Middle Ages, primarily after the year 1419 to the end of the fifteenth century. I extended my bachelor s thesis, results of which were used there and they function as a starting point for the further research. I have focused on the structure of the land possession at the particular parish offices and the comparison of the deanery of Turnov with another deaneries. Key words: Turnov, the church administration, the late Middle Ages

6 Seznam zkratek LC Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim AJ Acta judiciaria consistorii Pragensis AČ Archiv český APK Archiv pražské kapituly AUC Phli. Et Hist. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et Historica

7 Obsah 1. Úvod Prameny a literatura Církevní správa v Čechách v době pohusitské Společenská situace v severních Čechách v době předhusitské s důrazem na stav osídlení a pozemkovou držbu Děkanát turnovský Církevní poměry v turnovském děkanátu v době předhusitské Patronáty, struktura pozemkové držby Faráři Fary Společenská situace na Turnovsku v době husitské a pohusitské s důrazem na vojenské události v oblasti Církevní správa na úrovni farností v době husitské a pohusitské Situace na jednotlivých farách v době husitské a pohusitské...45 Faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské od r Shrnutí (k situaci v Turnovském děkanátu v době pohusitské) Komparace se sousedními děkanáty Komparace s děkanáty vzdálenějšími Shrnutí komparace Závěr Seznam literatury a pramenů Seznam příloh...93 Seznam ilustrací...93

8 8 1. Úvod Téma této diplomové práce bylo vybráno s ohledem na záměr rozšířit mou bakalářskou práci 1. Tento úmysl vznikl na základě vědomí neúplnosti práce a možnosti jejího obohacení, které se ubíralo dvěma základními směry. Především jsem považovala za smysluplné zahrnout sem období husitské a pohusitské, které v bakalářské práci bylo pouze velmi opatrně načato, avšak hlubší analýza provedena nebyla, neboť její obsahové jádro mělo tvořit období do husitských válek. Druhý způsob jejího rozšíření spočívá v komparaci s ostatními děkanáty, která byla v bakalářské práci opominuta úplně, ačkoliv vzájemné porovnávání je nepochybně metodou, díky níž lze objasnit platnost určitých jevů projevujících se v církevní správě na úrovni farní organizace. Časové vymezení diplomové práce není striktně stanoveno, neboť vzhledem k návaznosti na práci bakalářskou byly využity její výsledky a hodnocení. Proto se spodní hranice kryje přibližně s polovinou 14. století, odkdy se v užitých pramenech centrální evidence církevní správy začínají objevovat první zmínky o lokalitách Turnovského děkanátu, a horní časový horizont pokrývá pokročilou druhou polovinu 15. století, které je spojena s pozvolným nástupem nové historické epochy. Období husitské revoluce, ohraničené přesně daty a , či , představuje v našich dějinách významný předěl v oblasti společenské, kulturní, hospodářské a rovněž církevní, která byla původně hnacím motorem těchto změn, jež bezprostředně ovlivnily vývoj českých zemí na další dvě století. Ačkoliv je tato doba chápána primárně jako doba úpadku, nejen z hlediska nefungování centrální panovnické moci, ale především v oblasti kulturní, díky určitým demokratizačním prvkům, které revoluce přinesla, např. má zásluhu na rozvoji měst, nelze jednoznačně toto období českých dějin s opovržením odsoudit. Doba po skončení husitských válek je dána snahou o stabilizaci poměrů v zemi, která je dokončena za vlády Jiříka z Poděbrad. Tento neklidný časový úsek je charakterizován neustálými konflikty mezi dvěma konfesijními oponenty, které přetrvávají i ve století následujícím. Diplomová práce se odvíjí od výše naznačené koncepce, kdy nejdříve přistupuji k objasnění situace v děkanátu na poli církevní správy v období husitském a pohusitském, v druhé základní části se zabývám tématem vzájemné komparace některých principů fungování projevů církevní správy mezi děkanáty. 1 ČASÁROVÁ V., Turnovský děkanát v pozdním středověku, bakalářská práce, FF UK Praha, 2011

9 9 Nyní pár slov k nastínění struktury práce. Než přikročím k samotnému obsahovému jádru, je třeba stručně připomenout stav a vývoj základních tendencí v oblasti církevní správy v Čechách po roce 1419 s přihlédnutím k celospolečenským a politickým změnám, jež na ní měly bezprostřední vliv. V této úvodní kapitole se soustřeďuji pouze na nejdůležitější a nejvyšší stupeň hierarchie církevní správy u nás především v souvislosti s institucionální podobou obou soupeřících konfesí, katolické a utrakvistické. Organizačními složkami nižšími, tedy jednotlivými farnostmi, se zaobírám na jiném místě. Následující kapitola má být jakousi obecnou charakteristikou pozemkové držby z hlediska situace v širším geografickém kontextu, jmenovitě na území celých severních Čech. Klade za cíl poskytnout poněkud širší úhel pohledu na tuto problematiku a připravit tak půdu pro další kapitolu, která se týká již samotného děkanátu turnovského. Ten je zde nejdříve charakterizován především z hlediska geografického, ale nejsou opomenuty ani údaje, týkající se struktury jeho farní sítě, apod. Další partie vznikla sumarizací výsledků mé bakalářské práce, které jsou východiskem nejen pro analýzu období po roce 1419, ale také pro komparaci s dalšími děkanáty. Je tvořena popisem tří základních aspektů církevní správy na úrovni farní organizace, a to patronátů (pozemkové držby), far a farářů v době předhusitské. Pozemková držba je zde diferencována podle společenského statusu těchto vlastníků, neboli patronů, na patronáty církevní a šlechtické. Fary jsou hodnoceny zejména v kontextu jejich majetkového zázemí a faráři zase z perspektivy jejich působení na těchto farách, např. je zde posuzována doba jejich setrvání na farách, důvody ukončení jejich činnosti, původ, jejich mobilita, apod. Po připomenutí stavu církevní správy na farách v době předhusitské se konečně dostáváme do doby husitské a pohusitské, která je v další kapitole ilustrována nejdůležitějšími událostmi v oblasti vojenských akcí, které se odehrávaly v regionu Turnovska a které měly zásadní dopad na utváření nové podoby pozemkové držby v tomto vymezeném území a její následný vývoj. Partii o situaci na jednotlivých farnostech po roce 1419, která je těžištěm celé práce, předchází kapitola pojednávající o elementárních tendencích a rysech pohusitské církevní správy na úrovni farní organizace a problematice s tímto spojené, např. stanovení poměru katolických a utrakvistických far. Poté přichází na řadu již avizované jádro práce, které bylo pojato z hlediska stanovení patronátního práva nad kostely v jednotlivých farních osadách děkanátu po roce Následuje vyhodnocení získaných faktů se snahou zjistit vývoj početního poměru utrakvistických a katolických far a dalších aspektů pohusitské církevní správy na území Turnovského děkanátu.

10 10 Druhá část práce je zaměřena na komparaci Turnovského děkanátu s jinými vybranými děkanáty, nejdříve sousedními (kameneckým a jablonským), poté vzdálenějšími (chlumínským, podbrdským a slánským). Byly tedy porovnány tři děkanáty arcijáhenství boleslavského a stejný počet děkanátů arcijáhenství pražského. Soustředila jsem se na stanovení vztahů a souvislostí mezi určitými jevy, např. dochování zápisů v pramenech a důvody ukončení činnosti plebánů v závislosti s druhem patronátu, či s majetností fary, apod. Poté jsem vzájemně děkanáty porovnávala a hledala možné průniky, či naopak odlišnosti a snažila se určit jejich důvody. Děkanáty nebyly vybrány náhodně, bylo třeba, aby již byly zpracovány a pokud možno obsahovaly informace, které pro mne byly využitelné, ačkoliv v několika případech bylo nutné analýzu jevů provést z jiných zdrojů, např. Kurkových archidiakonátů.

11 11 2. Prameny a literatura Pramenná skladba práce se v podstatě překrývá s pramennými edicemi užitými v práci bakalářské. Jde o edice pramenů ústřední církevní správy, jmenovitě knihy konfirmační 2, Soudní akta konzistoře pražské 3, Registra papežských desátků 4 a knihy erekční 5. Počátek vedení knih konfirmačních se datuje od poloviny 14. století, konkrétně od roku 1354, a jsou tedy nejstarší z výše uvedených pramenů. V zápisech najdeme především informace o obsazování uprázdněných beneficií, a to buď arcibiskupem či generálním vikářem. Zápisy byly zpočátku uváděny podle územního hlediska, tedy podle arcijáhenství, poté se však přešlo k chronologickému řazení. Formálně jde buď o opisy konfirmačních listin, nebo o prosté aktové poznámky. 6 Jmenovitě obsahují údaje o prezentaci, o způsobu uprázdnění beneficia a exekutorech. Zápis nebyl obligatorní a byl zpoplatněn. Do erekčních knih zapisovali ti samí písaři jako u knih konfirmačních. Vznikly přibližně ve stejnou dobu, tedy roku Důvodem vzniku těchto knih byla snaha pojistit si majetek ze strany církevních institucí. Objevují se zde zápisy týkající se zřizování a nadání far, klášterů, oltářů a kaplí a další manipulace s nimi (trhy, směny, lokace), změny farních obvodů, dispense, odpustky atd. Zápisy mají podobu opisů potvrzovacích listin arcibiskupa či vikáře, opisů fundačních listin, později se začaly spíše prosazovat protokolární záznamy o jednání, které nahrazovaly vydání samotné listiny. Záznamy byly psány chronologicky, ačkoliv toto pravidlo bylo poměrně často porušováno. 7 Soudní akta vznikla roku 1373 při soudu generálního vikáře. Dochovaná jsou z let a Část písařů soudních akt byla totožná s písaři erekčních knih, kteří zpracovávali věci nesporné, zvláštní písaři zapisovali věci sporné. Do sporných záležitostí spadají spory duchovních s laiky, pře o beneficia a porušování kanonických předpisů, do nesporných například převody majetků atd. 8 Registra papežských desátků sloužila pro zaznamenávání výše odváděných desátků pro 2 EMLER J., (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, I-IV,VI-X, Praha , TINGL F. A., (ed.), Libri confirmationum ad beneficiaecclesiastica Pragensem per archidioecesim, V, Praha (dále jen LC) 3 TADRA F., (ed.), Soudní akta konzistoře pražské (Acta judiciaria consistorii Pragensis ), I-VII, Praha (dále jen AJ) 4 TOMEK V. V., (ed.), Registra decimarum papalium čili: registra desátků papežských zdiocezí pražské. (= Z pojednání král. české společnosti nauk VI. řady svazek 6), Praha BOROVÝ K., (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., I-V, Praha ; PODLAHA A. (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., VI, Praha ŠEBÁNEK J., FIALA Z., HLEDÍKOVÁ Z., Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984, s Tamtéž, s Tamtéž, s

12 12 jednotlivé farnosti. V Čechách bylo ocenění far pro desátkový základ učiněno od roku Akta korektorů duchovenstva diecéze pražské zahrnují pouze období a jsou zde evidovány různé prohřešky, jichž se klerici dopustili. Funkce korektora kléru se vyvinula ve stálý úřad v 80. letech 14. století jako trestního soudce nad duchovenstvem. 10 Pozůstatky desek zemských, zaznamenávající všechny záležitosti týkající se svobodných statků, jsem využila v rámci kapitoly o patronech kostelů, kteří, v případě šlechty, byli majiteli těchto statků. 11 K objasnění pozemkové držby v době husitské a pohusitské jsem nahlédla rovněž do Archivu českého, který mimo jiné obsahují i díl Registra zápisů královských a obecných, v nichž bylo možné ohledat Zikmundovy zástavy místním šlechtickým představitelům. 12 Nejvyužívanějším pramenem byly stejně jako v práci bakalářské knihy konfirmační, a to i přesto, že jejich četnost v neklidných revolučních dobách výrazně poklesla. Je třeba vzít v úvahu fakt, že v nich nejsou zápisy celistvé. U některých problematických farností mnohé zápisy chybí a obraz o těchto farách nemůže být kompaktní. Obecně se předpokládá, že konfirmační knihy zachycují cca 60-70% všech uskutečněných obsazení. 13 Údaje z Register papežských desátků byly hojně použity v části komparativní, a tvoří tak po knihách konfirmačních ústřední pramennou linii. 14 Soudní akta generálních vikářů jsem v době husitské a pohusitské použila k doplnění posloupnosti farářů na jednotlivých farách, žádné spory probíhající uvnitř děkanátu se zde nevyskytovaly. V aktech administrátorů jsem bohužel dohledala pouze dva záznamy, a tudíž bylo jejich využití také pouze okrajové. S velkou pravděpodobností je tento nedostatek způsoben převažujícím utrakvistickým charakterem oblasti. 15 Následující edice uvádím nejen z důvodu snahy o zachování úplnosti výčtu základních pramenných edic z období středověku, ale také proto, že byly využity aspoň okrajově v mé bakalářské práci, jejíž výsledky tvoří část mé práce diplomové. Knihy erekční v této práci využity nebyly, neboť z doby pohusitské v tomto pramenu 9 HLEDÍKOVÁ, Z., Svět české středověké církve, Praha 2010, s TAMTÉŽ, S EMLER, J., Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum - Pozůstatky desk zemských království českého r pohořelých. sv. I., Praha 1870, sv. II., Praha PALACKÝ F. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Z archivův domácích i cizích sebral a vydal František Palacký, díly I. VI., Praha , KALOUSEK J., Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, VII. XXVII, DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkaátu v letech , Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih, Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha 2007, str VANĚK V., Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití. ČČH 100, 2002, č. 3, s PODLAHA A., Catalogus codicum manu scriptorum, qui in archivio capituli metropolitani pragensis asservantur, Praha 1923

13 13 nebyly nalezeny k Turnovskému děkanátu žádné zmínky. Ostatně i pro dobu předhusitskou v nich lze dohledat pouze několik málo dokladů. Nahlédnuto bylo rovněž do inventáře rukopisné části fondu knihovny metropolitní knihovny, zpracované Antonínem Podlahou 16 a do katalogu listin a listů Archivu pražské metropolitní kapituly. 17 Žádné informace pro tuto práci využitelné jsem zde však bohužel nedohledala. Využití literatury pro mou práci sloužilo především pro ověření informací získaných z již zmíněných pramenů, v některých případech také pro jejich doplnění a v neposlední řadě také pro seznámení se s tématem. K obecnému vývoji církevní správy v době pohusitské jsem využila kromě základní publikace, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost 18, tradiční a osvědčený zdroj poznání pro studium nejen církevní správy v době po roce 1419, tedy Wintrovu publikaci 19. Důležitá fakta jsem měla možnost nalézt v knize Jaroslava Kadlece, Přehled českých církevních dějin 20. Vytčeným tématem se zabývá sborník studií věnovaný problematice farní sítě ve vytčeném období Colloquia mediaevalia pragensia 8 - Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku 21, kde jsem se zaměřila na stať od Zdeňky Hledíkové. V knize Přemyslovský stát 11. a 12. století 22 od Rostislava Nového autor postihuje různé oblasti života společnosti v tehdejším období, mimo jiné tedy i církevní sféru. Kniha Svět české středověké církve 23 od Z. Hledíkové je jednou ze základních knih, z nichž jsem čerpala informace k bakalářské práci, ale nelze ji opominout ani na tomto místě. Od Z. Hledíkové pochází také článek Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách 24, který pojednává o vzniku a vývoji děkanátů, proto byl zahrnut do již příslušné kapitoly. Syntetické dílo Rudolfa Urbánka, týkající se dějin období panování Jiříka z Poděbrad, obsahovala také rozsáhlou část o utrakvismu na našem území. Z novějších děl zabývající se utrakvistickou církevní správou, nejen v podobě institucionálního rázu tehdejší doby, byly použity práce Blanky Zilynské 25 a dalších autorů PODLAHA A., Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské, A E, 1910, F P, Praha ERŠIL J., Archiv pražské metropolitní kapituly, I., Praha 1956, II., Praha HLEDÍKOVÁ Z., JANÁK J., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků po současnost, Praha WINTER Z., Život církevní v Čechách, Praha KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, Praha Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha NOVÝ R., Přemyslovský stát v 11. a 12. století, Praha HLEDÍKOVÁ Z., Svět české středověké církve, Praha HLEDÍKOVÁ Z., Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Pocta prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc. k 65. narozeninám, Praha ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: AUC Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti, Praha ZAHRADNÍK Z., Studie o církevní správě v předbělohorském období, diplomová práce FF UK, 1980

14 14 Některými specifickými tématy v rámci církevní správy se zabývají dílčí studie, které byly použity spíše okrajově. Jde o článek Blanky Zilynské, Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku 27, článek Vojtěcha Vaňka, Rejstříky papežských desátků a jejich využití 28. Do stejné kategorie řadím též článek Rostislava Nového, K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské. 29 Turnovský děkanát v rovině církevní správy byl již zpracován M. Řezníčkem. 30 Ačkoliv jádro jeho práce spočívá v období předhusitském, krátce pojednává i o éře následující. K rozboru pozemkové držby v děkanátu jsem použila tradiční literaturu: Sedláčkův Místopisný slovník historický království českého 31 a Hrady, zámky a tvrze království českého. 32 Regionální literatura je zastoupena především pracemi Šimákovými, z nichž byly využity Středověká kolonisace v zemích českých 33, pro dějiny Turnova jeho Dějiny města Turnova nad Jizerou 34 a Nástin dějin turnovských 35, informace o jednotlivých kostelech jsem nalezla v Soupisu památek historických 36. Další knihy regionálního rázu ilustrují mimo jiné stav pozemkové držby různých patronů, jak církevních, tak světských. 37 O problematice husitství v regionu severních Čech psal Rudolf Anděl, jehož práce jsem využila v několika kapitolách, nejen při popisu a směřování bojových akcí husitů v našem REJCHRTOVÁ N., Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985 MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: AUC Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003 RAK J., Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací 31/1, 1981 MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské na základě administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha ZILYNSKÁ B., Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha VANĚK V., Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, Český časopis historický 100, NOVÝ R., K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický 9, ŘEZNÍČEK M., Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, in: Ústecký sborník historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III., Ústí nad Labem SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický království českého, Praha SEDLÁČEK A., Hrady, zámky a tvrze Království českého X., Praha ŠIMÁK J. V., Středověká kolonisace v zemích českých, Praha ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, Turnov ŠIMÁK J. V., Nástin dějin turnovských, ŠIMÁK J. V., Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století, Politický okres turnovský, Praha ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště 1917 BOCK J., Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: Fontes Nissae 12, 2011, Liberec 2011 ÚLOVEC J., FIŠERA Z., Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, 2001, Semily 2001 CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách , Praha 1998 EDEL T., Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993 HLEDÍKOVÁ Z., Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984 VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 29, Semily 2013 VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, Semily 2013

15 15 kraji 38, ale také v jiných částech, např. o situaci na dubském panství. 39 Komparace s ostatními děkanáty by nebyla možná bez existence studií k těmto jednotlivým děkanátům, jde o práce Michálka, Kindlové a Dvořáka. 40 K této části práce jsem taktéž pro doplnění některých údajů, chybějících ve zmíněných studiích, nahlédla do Kurkových Archidiakonátů 41 a Boháčova topografického slovníku ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961 ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji ŠIMÁK J. V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, ANDĚL R., TECHNIK S., Český Dub, Ústí nad Labem MICHÁLEK I., Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Studie a zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011 MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14 KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009 DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech , in: Ústecký sborník historický MICHÁLEK I., Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník historický, KURKA J., Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecéze litomyšlská, Místopis církevní do roku 1421, Praha BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001

16 16 3. Církevní správa v Čechách v době pohusitské Vliv husitské revoluce byl z hlediska fungování církevní správy v Čechách fatální, neboť byla zásadním způsobem narušena její dosud jednotná organizace. Nezávisle na sobě zde začaly působit 3 duchovní proudy, k čemuž došlo dvěma událostmi: přestupem pražského arcibiskupa Konráda z Vechty k husitství r a volbou táborského biskupa o rok dříve, což znamenalo vznik nové církve nezávislé na té obecné, která zahrnovala církev katolickou a kališnickou. Autoritou ve sféře duchovní správy u nás se stala univerzita, která byla uznávána husitskou stranou od roku 1418, avšak faktickou moc stále vykonávalo pražské arcibiskupství. To bylo od přestupu Konráda z Vechty k husitství neobsazené a bylo nutné najít jiné organizační řešení, které bylo realizováno přenesením vedení katolické církve na pražskou kapitulu, konkrétně na 2 úředníky, kteří byli kapitulou zvoleni a vykonávali svůj úřad s titulem generálních vikářů. Prvním administrátorem se stal olomoucký biskup Jan Železný, jenž byl k této funkci pověřen papežem v červenci Od roku 1434 byl titul administrátora svěřován buď samotným generálním vikářům, či osobám z kapituly. Správa probíhala v podstatě stejným způsobem jako doteď, jen s tím rozdílem, že část kapituly r přesídlila do Žitavy a došlo k územnímu omezení vykonávané správy. Utrakvisté měli ze správního hlediska výhodu v zachování funkce pražského biskupa v osobě Konráda z Vechty, neboť tím byla zajištěna plynulá obnova kněžstva husitské církve. Reálně utrakvistickou církev řídili správci duchovenstva, neboli direktoři, kteří se zprvu objevují paralelně na více místech a kteří vykonávali v určitém obvodu církevní správu, dohled nad duchovenstvem, apod. V roce 1429 byl zvolen nejvyšším správcem pro celé území Čech Jan Rokycana. 43 Přijetí kompaktát znamenalo potvrzení církevní správy z doby husitství, tedy především zachovávalo dvojvěří v zemi, a to katolickou církev, jež se uplatňovala na Moravě a vedlejších zemích a na menší části Čech, a kališnickou církev, která převažovala v Čechách. Morava se vyznačovala výraznějším příklonem ke katolické víře především díky městům, kde převládalo německé obyvatelstvo, hlavně tedy Olomouc, Znojmo, Brno a Jihlava. Výrazný vliv zde uplatnilo rovněž olomoucké biskupství v čele s Janem Železným. Husitskou menšinu reprezentovaly šlechtické rody pánů z Kravař, z Lipé, z Cimburka, ze Šternberka a Kunštátu. V Čechách byla utrakvistická většina rozmístěna v oblasti středních, východních a jihovýchodních Čech. Počet stoupenců strany podjednou však rozhodně nebyl zanedbatelný, neboť ovládali celý západ a jih území kromě některých husitských měst (Tábor, 43 WINTER Z., Život církevní v Čechách, Praha 1895, s

17 17 Písek, Vodňany na jihu, na západě Stříbro, Domažlice, Klatovy a Sušice). Nejdůležitějším prvkem ve správě husitské církve byly synody, na kterých byli voleni generální vikáři a další úředníci. Těchto synod proběhlo několik a měly různý charakter. Některé proběhy dokonce společně s katolickým klérem. Na jedné z těchto synod z roku 1454, kde probíhalo zasedání kališníků i katolíků paralelně, byl králem stvrzen Jan Rokycana za hlavu utrakvistické církve a sám užíval titulu voleného arcibiskupa pražského, kterého však papež a s ním tedy i katolíci v českých zemích nikdy neuznali. 44 Pro utrakvistickou církevní správu revolučního období byl typický úřad k trestání zjevných hříchů, jehož charakter předurčoval podobu utrakvistické konzistoře z konce 15. století. 45 Pro obě církve byly zavedeny funkce prozatímních administrátorů. Jan Rokycana se stal administrátorem roku 1448, kdy Jiří z Poděbrad dobyl Prahu. Rokycana, jenž byl opět uznán za nejvyššího správce strany podobojí, vytvořil správní středisko kališníků v Praze při týnské faře, tzv. dolní konzistoř, která fungovala jako administrátorův pomocný správní sbor zprvu 20 osob. Ta se původně odvozovala od konzistoře arcibiskupa Konráda z Vechty a od katolické horní konzistoře se odlišovala především účastí laického živlu na jejich činnosti. Většina utrakvistických správních institucí měla svůj protějšek v těch katolických a je zde více než zřejmé vědomé přebírání těchto institucionálních struktur. Vážným problémem byl fakt, že konsistoř neměla ve svých pravomocech svěcení kněží a sousední biskupové neměli o svěcení utrakvistických kněží zájem. Řešením bylo posílat kandidáty na svěcení do Itálie, kde k tomuto aktu byli místní biskupové svolnější. Katolická horní konzistoř sídlila na Hradě a byla spjata s pražskou kapitulou, jejíž členové zastávali funkce administrátorů. 46 Pražská kapitula i s administrátorem Prokopem z Kladrub se roku 1448 přemístila do Plzně, do Prahy se vrátila roku 1453 po korunovaci Ladislava Pohrobka českým králem. Po většinu času vykonávali úřad administrátora 2 osoby, ale např. výše zmíněný Prokop z Kladrub po určitý čas vykonával tuto funkci sám a i v dalších letech se uplatňoval vliv spíše jednoho z nich. 47 Vlivem prosazující se stavovské monarchie byla zřejmá snaha stavů podřídit si i oblast církevní, kdy jim obě legální církve podléhaly po stránce hmotné, u kališnické navíc také přímo po stránce správní, neboť sjezdy stavů podobojí měly v okruhu svých pravomocí nejen rozhodování o věroučných otázkách, nýbrž také dosazování členů dolní konzistoře a výrazné 44 URBÁNEK R., České dějiny III, Věk poděbradský, Praha 1930, s ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: AUC Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s JANÁK J., HLEDÍKOVÁ Z., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, s URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 804

18 18 ovlivňování personálního obsazení far a děkanátů. 48 I přes původní snahu o obnovení jednotné církevní organizace v čele s jediným pražským arcibiskupem byla volba Jana Rokycany kurií odmítnuta a správu diecéze byla basilejským koncilem svěřena zmocněnci koncilu papežskému legátu Filibertovi, který v Čechách vykonával funkci biskupa, tedy hlavně světil kališnické a katolické kněze. Zmocněnci koncilu se snažili zamezovat a odstraňovat některé zvyklosti zavedené husity, v čemž dosáhli částečného úspěchu. Filibertovo působení v utrakvistické části obyvatel vyvolávalo nedůvěru, a snad i z toho důvodu byl roku 1437 stavy zvolen za prozatímního administrátora arcibiskupství Křišťan z Prachatic, jehož volbu Jan Rokycana a jeho stoupenci neuznávali. Sám Rokycana z Prahy odešel na Kunětickou Horu a poté do Hradce Králové. Touha po sjednocení církevní správy tedy nebyla naplněna, neboť vedle stoupenců Kříšťana (a jeho nástupce Jana z Příbrami) a Rokycany se vůči ostatním vymezovali také Táboři, kteří měli svého biskupa a kompaktáta neuznávali. K tomuto sjednocení došlo ve dvou etapách. Nejdříve se usmířili administrátoři s Rokycanou, který se roku 1448 vrátil do Prahy. S Tábory v čele s biskupem Mikulášem z Pelhřimova však byla společná řeč hledána velmi obtížně a jejich opozice byla zlomena až vojensky roku 1452 dobytím Tábora Jiříkem z Poděbrad. 49 Za vlády Ladislava Pohrobka se zlepšilo postavení katolíků v zemi, kteří se stále větší vehemencí útočili na Jana Rokycanu. Přední postavení v tomto okruhu oponentů stál katolický administrátor, Hilarius Litoměřický. Nástup katolického krále rovněž umožnil katolíkům vracet se do měst, z kterých předtím odešli, a dožadovat se zpátky svého zkonfiskovaného majetku. Dobytí Prahy husity a zvolení Jiříka z Poděbrad za gubernátora země však opět podpořilo sebevědomí kališníků. 50 Za panování Jiříka z Poděbrad se rozkol mezi kurií a utrakvisty vyhrotil a papež Pius II. roku 1461 kompaktáta zrušil. Tím skončily všechny Jiříkovy snahy o navázání dohody s papežem. Vrcholem těchto neúspěchů bylo uvalení klatby na českého panovníka roku 1466, jehož důsledkem bylo povstání českých katolických pánů proti Jiříkovi, kteří už roku 1465 vytvořili Zelenohorskou jednotu. Na jaře 1468 se jim podařilo najít spojence v Jiříkově zeti, uherském králi Matyášovi, který o rok později vtrhl do Čech. Jeho ofenzivní tah byl však Jiříkem zvrácen, v bitvě u Vilémova byl totiž Matyáš obklíčen a následně nucen přistoupit na královy podmínky. Tyto nejenže nedodržel, nadto se nechal v Olomouci zvolit a korunovat českým králem. Válka se tedy znovu rozpoutala. Vedena byla i diplomatickými cestami, což 48 JANÁK J., HLEDÍKOVÁ Z., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, s RAK J., Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací, s KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, s URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, Praha 1930, s. 14

19 19 mimo jiné ilustruje událost, kdy se Jiří spojil s polským králem Kazimírem. Jiří z Poděbrad zemřel roku 1471 a na základě dohod s polským králem byl korunován českým králem Vladislav Jagellonský. Vzhledem k tomu, že Vladislav po smrti Matyáše získal rovněž korunu uherskou, došlo k opětovnému připojení Moravy a vedlejších zemí, které roku 1478 připadly Matyášovi. Až po tomto smíření se z vyhnanství v Plzni vrátila kapitula zpět do Prahy. Tehdejší administrátor Hanuš z Kolovrat byl totiž velký podporovatel krále Matyáše. V oné době se strana podjednou začala aktivizovat v útocích proti utrakvistům. Vladislav Jagellonský se zavázal hájit kompaktáta a prosadit, aby byl do Prahy dosazen arcibiskup. Své závazky však Vladislav s přílišnou horlivostí neplnil, bylo zřejmé, že spíše stranil stoupencům katolické strany a od řešení problému se odvracel. 51 Po Rokycanově smrti roku 1471 byl administrátorem zvolen Václav Koranda. Na konci jagellonského období je institucionalizace utrakvistické církevní správy považována za dovršenou. 52 Na jednom ze sněmů kališnické šlechty, svatovavřineckém sněmu, roku 1478 byla ustanovena 12 členná rada, tvořená z 8 duchovních a 4 laiků, která tvořila dolní konzistoř. 53 Byla jí přidělena povinnost ustavovat kněží k farám, taktéž měla soudní pravomoci. Péči o konzistoř vykonávali 3 páni, předchůdci pozdějších defensorů strany podobojí. Vzájemné napětí mezi oběma skupinami bylo podporováno také nedostatkem kněžského dorostu. Krátkodobé řešení poskytl příchod dvou biskupů, Augustina Sanctuarijského a Filipa de Novavilly, kteří vykonávali především světící funkce. Po převratu, kdy utrakvisté opět ovládli Prahu, byli katolíci nuceni přistoupit k určitým ústupkům (kapitula opět odešla do Plzně, vrátila se roku 1984), jež vedly k podepsání smlouvy kutnohorské z roku Součástí smlouvy byl především závazek zachovávání kompaktát a dalších sněmovních usnesení týkajících se této věci po dobu 31 let MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské na základě administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha 1985, s Tamtéž s MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské, na základě administrátorských akt, s KADLEC J., Přehled českých církevních dějin,

20 20 4. Společenská situace v severních Čechách v době předhusitské s důrazem na stav osídlení a pozemkovou držbu Celá oblast severních Čech byla původně prostoupena hlubokými, těžko prostupnými lesy, které zasahovaly na území dnešního Podještědí, Jablonecka, Jilemnicka, Českolipska, Podbezdězí, Českokamenicka a Semilska, tedy i Turnovska. Tento faktor významně ovlivňoval nejstarší osídlení severovýchodních Čech, jež je spojeno se slovanským kmenem Charvátů, kteří se zde usadili na příhodných místech pro život. Jejich sídliště byla postupně výrazně rozšířena kolonizací vnitřní i vnější, ke které docházelo v průběhu 13. a 14. století. Zatímco kolonizaci vnitřní měly často na starosti kláštery, což dosvědčuje i případ cisterciáků v Mnichově Hradišti, vnější se děla pod patronátem světských feudálů, jak šlechtou, tak i samotným panovníkem. Právě díky vnější kolonizaci na naše území začal pronikat německý živel. Tomu odpovídá i národnostní složení obyvatelstva, které bylo na mnoha místech smíšené: česko - německé, směrem k severu od ještědského hřbetu převažovalo obyvatelstvo německé. Ve 13. a 14. století, tak jako jinde, i ve vytčené oblasti vznikla již většina sídlišť, z nichž se postupně vyvinula města a vesnice, přičemž byla pochopitelně osídlena hlavně oblast kolem úrodných řek, Kamenice, Nisy, Ploučnice a Jizery. Velká část dnešních obcí tedy vznikla právě v této době a taktéž v těchto dvou inkriminovaných stoletích dochází k zahušťování hradních sídel, které v 15. století bylo již na výrazném ústupu a vznik nových hradů bylo spíše výjimkou. 55 Tyto hrady často sloužily mimo jiné k ochraně důležitých cest, poněvadž severní Čechy tvořily průchozí území obchodních styků Prahy s Lužicí a dále do Branibor. Cesta vedla přes Mladou Boleslav, Mnichovo Hradiště, Bělou pod Bezdězem, Mimoň, Jablonné v Podještědí a dále přes hory do Žitavy. Alternativou pro cestující byla trasa z Hradiště přes Turnov k Hrádku nad Nisou. Druhou variantou byla cesta přes Mělník, Dubou, Českou Lípu, která byla zároveň křižovatkou, kudy vedla stezka z Děčína na východ, a dále do Lužice. 56 Severní Čechy by se tedy daly považovat za strategickou oblast, ve které v tomto směru dominuje postavení Mladé Boleslavi a České Lípy, a majitelé zdejších hradů si byli jistě svých pozic vědomi. Konkrétně v Turnově ústila cesta z Hradecka přes Hořice, Jičín, Trosky, Hrubou Skálu a Valdštejn, další vedla z Turnova podél Jizery východně do Krkonoš ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, s BOCK J., Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: Fontes Nissae 12, 2011, s ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. 7-14

21 21 Je třeba si připomenout situaci v pozemkové držbě v oblasti severních Čech, jež v té době, tedy 13. století, nebyla příliš složitá. Žitavu a západnější oblasti severních Čech ovládali Ronovci, z nichž vzešla mimo jiné větev pánů z Dubé, pro tento kraj nejvýznačnější. Pro Turnovsko však sehráli nejdůležitější roli Markvartici, neboť to byli oni, kdo ovládali od konce 12. století rozsáhlou oblast od ještědského hřebene na východ do podhůří Krkonoš. Tento panský rod se vzpřímenou lvicí v rodovém znaku se stal výchozím bodem pro vznik řady jiných, z těch nejvýznamnějších např. Vartemberků, Zvířeticů, Lemberků,Valdštejnů, Michaloviců. Z dalších rodů se zde objevují také Biberštejnové a páni z Bergova. Nižší šlechta měla pochopitelně ve struktuře pozemkové držby také hojné zastoupení, např. páni z Kováně (držitelé Frýdštejna), páni z Valečova. Ze světských feudálů se jako držitel půdy v kraji objevuje i sám panovník, jehož základnou pro další kolonizační činnost byla Žitava s celou Lužicí, Frýdlantsko, které se po roce 1278 dostalo do rukou rodu Biberštejnů, a hrad Bezděz. Jak již bylo výše podotknuto, církevní feudálové v severních Čechách také zapustili kořeny, hlavně cisterciáci z Mnichova Hradiště, johanité v Českém Dubu, dominikáni v Turnově a augustiniánský klášter v Bělé pod Bezdězem. Církevní statky zaujímaly v severních Čechách přibližně 10% půdy, drobná šlechta vlastnila cca 16%, naprostou převahu, tedy 74%, měla panská šlechta ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, s. 2-3

22 22 5. Děkanát turnovský Nejprve pár slov ke vzniku a funkci samotných děkanátů. Vznik děkanátů na našem území se datuje do 70. let 13. století a souvisel s dotvořením farností. Nejstarší doklad o jejich existenci pochází z roku Funkci děkanů lze chápat v různých konotacích, mohl jím být jeden z hodnostářů kapituly, či kněz, působící při soukromém kostele jako první mezi kněžími v přechodném období mezi organizací velkofarnostní a farní. Názvy děkanátů v některých případech kopírovaly názvy hradů v zaniklé hradské soustavě, avšak většinou byl název odvozen od geografického pojmenování oblasti. Na vznik děkanátů měl vliv od 2. třetiny 13. století konstitující se farnosti a jejich rychlý početní růst. Spojovací článek ve formě arcijáhnů již nedostačoval. Vznik děkanátů byl podnícen zájmem farního kléru, tedy zdola, jemuž měli děkanové sloužit jako spojka mezi nimi a biskupem. Děkanem se stával vždy jeden z farářů v děkanském obvodu a nedisponoval, na rozdíl od arcijáhena, žádným beneficiem. Pravomoci děkana se postupně vyvíjely a rozšiřovaly, zpočátku v podstatě pouze plnil příkazy biskupa ve svém obvodu, až postupem času se začínají objevovat zmínky o jeho samostatném působeni. Roku 1303 se poprvé dovídáme o konvokacích, neboli o shromážděních farního kléru v děkanátu, kde byla účast povinná a kde se mimo jiné ohlašovala biskupská nařízení a usneseni synod. Koncem 13. století se z děkana vyvinul biskupův pověřenec, ačkoliv první jmenování venkovského děkana můžeme vysledovat až za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Pravě v této době, tedy v první polovině 14. století, začalo pod pravomoc děkana spadat vybírání biskupského desátku, dymného, a dále také dozor nad farním klérem pomocí vizitací. Funkce zprvu byla nejspíše doživotní, se vznikem arcibiskupství a s větší závislosti děkanů na arcibiskupovi se však děkani stali odvolatelnými. Od poloviny 14. století se ustalují hranice děkanátů, což je dosvědčeno existencí rejstříků papežských desátků. Organizační složka církve zahrnovala cca 2100 farností, farních obvodů tvořilo děkanát. V diecézi pražské vzniklo děkanátů 53, další 4 děkanáty byly součástí diecéze litomyšlské. Obvod arcijáhenství pak obsahoval 1 11 děkanátů. 59 Po nastínění obecné situace v oblasti severních Čech je možné přistoupit k popsání stavu a vývoje v Turnovském děkanátu, který po stránce organizační a správní můžeme zařadit do diecéze pražské a arcijáhenství Boleslavského, v jehož severní části se nacházel. Sousedil na východě s Jičínským děkanátem, který byl již součástí Hradeckého arcijáhenství, západní hranici měl společnou s Jablonským a Kameneckým děkanátem, severně od něj se rozprostíralo děkanství Žitavské, na jihu přiléhal děkanát Hradišťský. Stejně jako většina děkanátů Boleslavského arcijáhenství je poprvé Turnovský děkanát doložen v Rejstříku 59 HLEDÍKOVÁ Z., Venkovské děkanáty, s

23 23 papežských desátků z roku Jak již sama poloha děkanátu napovídá, část jeho území se nachází v podhůří Krkonoš, což je oblast značně vzdálená od centra dění, a proto Turnovský děkanát rozhodně nemůžeme zařadit mezi významné děkanáty. Tuto skutečnost ostatně dokládá jak majetnost far, tak i neúplné zápisy k většině beneficií. V porovnání s ostatními děkanáty v českých zemích se Turnovský děkanát řadil mezi nejchudší v oné době. 61 Do správy turnovského děkanátu lze zařadit ve vytčeném období celkem 24 farních osad: Turnov, Hruštice, Přepeře, Vlastibořice, Letařovice, Sezemice, Hodkovice, Chocnějovice, Bzí, Přáslavice, Jenišovice, Loukov, Loukovec, Železný Brod, Držkov, Olešnice Zlatá, Vysoké, Bozkov, Semily, Nudvojovice, Roprachtice, Jablonec nad Nisou, Rychnov, Louková. 62 Řeka Jizera, v jejíž blízkosti se nachází většina far na tomto území, tvoří jakousi osu osídlení Turnovského děkanátu, které se spíše koncentrovalo v jeho jižní části, kde také sídlilo jeho centrum - tedy město Turnov. Tato situace se promítla rovněž do podoby farní sítě, která byla poměrně nerovnoměrně rozmístěna, jak se lze přesvědčit z vyšší koncentrace far v údolí Jizery západně od Turnova. O některých těchto farních obcích, jež byly nejspíše součástí staršího osídlení před rokem 1200, máme dochovány nejstarší zmínky, náleží mezi ně Nudvojovice (1197) a Jenišovice (1143). 63 Vznik ostatních farností nacházející se ve vyšší nadmořské výšce je možné dát do souvislosti s procesem vrcholně středověké kolonizace. Jejich rozmístění je mnohem rovnoměrnější, soustředěné podél důležitých stezek. 64 Z mapy lze vysledovat, že jižní a východní hranice děkanátu se částečně kryla s řekou Jizerou, západní hranice s řekou Mohelkou, severní hranice byla zčásti též hranicí českých zemí. Nejseverněji položenou farou byl Jablonec nad Nisou, nejjižněji zase Loukovec, západní hranici tvořila fara letařovická a nejvýchodnějším bodem děkanátu byly Roprachtice. Nacházelo se zde celkem 24 farních kostelů a 1 dominikánský klášter s kostelem Narození Panny Marie v Turnově, který fungoval pouze do roku 1424, kdy byl husitským vojskem vypálen. Mezi problematické plebánie, jejichž název je díky frekvenci výskytu obtížněji identifikovatelné, patří: Železný Brod (s Brodcem), Loukov, Rychnov (s Rychnovem nad Kněžnou), Olešnice (s Olešnicí u Turnova, či u Rychnova nad Kněžnou), Vysoké (s Vysokou 60 KURKA J., Archidiakonáty, s. 61 NOVÝ R., K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický, s TOMEK V. V, Registra papežských desátků, Praha 1873, s. 82, PROFOUS A., Místní jména v Čechách, díl 2, Praha ŠIMÁK J. V., Středověká kolonizace v zemích českých, Praha 1938, s. 796

24 24 u Mělníka), Jablonec (s Jabloncem nad Jizerou), částečně také Hruštice (s Hrusicí) a Roprachtice (s Ruprechticemi u Náchoda). Vznik Turnovského děkanství můžeme zasadit do 14. století. Ačkoliv se děkanát nazýval turnovský, jelikož Turnov byl největším městem v okolí, děkanská hodnost nebyla spjata s turnovskou farou. Nejčastěji se stával děkanem některý z farářů z okolních vsí, říkalo se mu tedy děkan turnovský. 65 Děkanství v Turnově sídlilo v kostele sv. Mikuláše, vystavěného do městských zdí a založeného současně s městem. První zmínka o něm pochází z roku Příloha 1., Území Turnovského děkanátu, viz. seznam příloh 65 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s ŠIMÁK J. V. Soupis památek historických a uměleckých, s. 186

25 25 6. Církevní poměry v turnovském děkanátu v době předhusitské Patronáty, struktura pozemkové držby Patroni kostela mohli pocházet z různých společenských poměrů, podle tohoto kriteria lze rozdělit patronáty na světské (královské, šlechtické, které se dále štěpí na patronáty nižší a vyšší šlechty, a měšťanské) a církevní (církevních hodnostářů a klášterní). V Turnovském děkanátu se však setkáme především se dvěma z nich, a to s patronáty klášterními a šlechtickými. Samozřejmě, že u některých far docházelo ke změnám patronátního práva, či se o jednu faru dělilo vice různých patronů, což s sebou přinášelo i mnohé spory o beneficia, které mezi sebou patronové sváděli. Církevní patronáty Církevní patronáty lze identifikovat v případě far příslušných ke klášterům, z nichž nejmocnějším byl cisterciácký klášter v Hradišti nad Jizerou (název Mnichovo Hradiště se objevuje od poloviny 14. stol.) s velkolepým opatským chrámem, jehož vznik spadá do období druhé poloviny 12. století, snad do roku Je pravděpodobné, že na stejném místě stál původně klášter benediktýnů, který byl cisterciáky vypuzen ze svého působiště, což byl v oné době poměrně běžný úkaz. Kdo klášter založil, není jisté, ale s největší pravděpodobností to byl někdo z rodu Markvarticů. Vzhledem k vytčenému datu vzniku instituce jím byl nejspíše Heřman, jeden z předních českých velmožů té doby a věrný služebník Soběslava II. Tímto šlechtickým rodem byl klášter obdarován rozsáhlými, ač málo zalidněnými, pozemky v oblasti Pojizeří. I přestože byl klášter zasazen do místa, kde již osídlení na určité úrovni existovalo, na západ a sever se táhly nepropustné lesy, takže i zde měli možnost cisterciáčtí mniši uplatnit svoji kolonizační činnost. I v dalších letech se těšil přízni nejen české šlechty, ale také českých králů, což mu umožnilo ve století nebývalý rozkvět. 68 První historicky doložitelná zmínka o klášteru pochází z roku 1184, ve které Dětřich, hradišťský opat, vystupuje jako svědek v listině pro plaský klášter. S výstavbou budovy opatství bylo započato někdy na začátku 13. století, do té doby mniši obývali původní 67 Podle údajů v kronice plaského kláštera Tilia Plassensis. Domněnka o vzniku kláštera již roku 1145, kterou zmiňuje ve svých publikacích Šimák, byla již vyvrácena. 68 ŠIMÁK J. V. Počátky kláštera Hradiště nad Jizerou, In: Věstník české akademie věd a umění, roč. 20, 1911, s

26 26 dřevěný klášter. Stavba byla dokončena někdy po roce Protože se dochovala část urbáře kláštera, jemuž věnoval pozornost J. V. Šimák v rámci své knihy dějin Mnichova Hradiště, je možné si udělat představu o rozsahu jeho panství, které nebylo celistvé, neboť bylo tvořeno dvěma celky. Z větší části se jejich pozemky rozprostíraly v okolí Mnichova Hradiště v sousedství držav pánů z Valečova, ze Zvířetic, s bezdězským panstvím, s klášterními statky v Dubu a vartemberským zbožím na Turnovsku. Menší díl se nacházel, oddělen pruhem drobnějších statků (Vlastibořice, Albrechtice, Čtveřín, Lažany), na severu od Turnova: od Rádla, Rychnova a Dalešic až přes Bezděčín, Sestroňovice, Odolenovice, Žďárek až k Jenišovicím a Paceřicím. Dále vlastnil území u Semil, později farnost bozkovskou. Do jejich držby náležely i vzdálenější statky v úrodném Polabí. Celkem klášter vlastnil 79 vsí, dále mu podléhalo několik proboštství v severních Čechách i mimo. Vedle toho disponoval statky ve vlastní režii, z jejichž výnosu nebyly odváděny žádné poplatky (Svijany). Vzhledem k výši příjmů z klášterních vsí jej lze zařadit mezi středně zámožné kláštery. Podací právo vykonával klášter celkem ve 14 farách, z nichž roku 1401 byly prohlášeny za inkorporované fara hradišťská, bukovská, bakovská, hlavická a svatoklimentská. Opatovi kláštera podléhali rovněž 4 osedlí v Nudvojovicích, podacím právem však nedisponoval. 70 Z far Turnovského děkanátu mu náležely Rychnov, Jenišovice a Loukov. Na Turnovsku však svůj vliv uplatnil ještě jeden řád, a to rytířský řád sv. Jana, tedy johanité, jež do Českého Dubu (původně byla komenda ve Světlé, jež však svou polohou příliš nevyhovovala, a proto se komenda přemístila do Českého Dubu) umístili svou komendu s chrámem sv. Ducha, která byla založena někdy před rokem Zakládací listina se nedochovala, ale klášter s chrámem stál již v roce První písemnou zprávu však shledáváme až z roku 1294 v listině krakovského biskupa. První nadání se komendě dostalo od Lemberků (nejspíše Zdislava z Lemberka a její manžel Havel z Lemberka), jimž území tehdy patřilo. Jejich statky se postupně zvětšovaly až do stavu, ve kterém se nacházely ve 14. století, kdy jejich panství dosahovalo asi ha. Patřilo sem území na jih od Ještědu, jeho hranice vedly podél Ještědského potoku až ke vtoku Mohelky. Na jihu sahal k Radvanicím, Kobylům, Sezemicím, Sovenicím. Také komendě příslušel Loukovec, Koryty s Hubálovem až k Jizeře, atd. 72 Z děkanátu Turnovského komendě patřily fary v Letařovicích, Loukovci a Sezemicích. Na území turnovského děkanátu se setkáváme rovněž s rytířským řádem křížovníků s 69 CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách , Praha 1998, s ŠIMÁK J.V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s EDEL T., Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993, s ANDĚL R., TECHNIK S., Český Dub, Ústí nad Labem 1991, s