VYSOKÁ ŠKOLA VEŘEJNÉ SPRÁVY A MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ V PRAZE DIPLOMOVÁ PRÁCE Štěpán Rybín

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA VEŘEJNÉ SPRÁVY A MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ V PRAZE DIPLOMOVÁ PRÁCE 2004 Štěpán Rybín 1

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačil v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze, dne Štěpán Rybín podpis diplomanta 2

3 VYSOKÁ ŠKOLA VEŘEJNÉ SPRÁVY A MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ V PRAZE PRÁVNÍ OTÁZKY OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ A POSTUPU ÚŘADU PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ Diplomant: Štěpán Rybín Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Martin Boháček, CSc Seznam použitých zkratek Dodatkový protokol - Dodatkový protokol k úmluvě vč. 108 z roku

4 ESD ER EU Evropská úmluva Charta Listina obis Pakt - Evropský soudní dvůr - Evropská Rada - Evropská unie - Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodách vydaná v roce 1950 Radou Evropy - Charta základních práv a svobod EU - Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv svobod - Zákon č. 154/1994 Sb., o bezpečnostní informační službě - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Směrnice 95/46/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů Soud Úmluva č. 108 Úřad Ústava ÚS ZoOÚ - Evropský soud pro lidská práva sídlící ve Štrasburku - Úmluva Rady Evropy o ochraně osob se zřetelem na utomatizované zpracování osobních dat č. 108 z roku Úřad pro ochranu osobních údajů - Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky - Ústavní soud -Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů 4

5 Obsah Úvod Právní otázky ochrany osobních údajů Ochrana osobních údajů kontextu základních lidských práv a svobod Vývoj práva na informace Právo na ochranu lidské důstojnosti, ochranu soukromí a ochranu osobních údajů Mezinárodní akty závazné pro ČR Úmluva Rady Evropy č Základní zásady řádného zpracování Dodatkový protokol k Úmluvě č Rozšíření základních zásad řádného zpracování Ochrana osobních údajů v Evropské unii Lidská práva a Evropská společenství Charta základních práv EU Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES Ochrana osobních údajů v českém právním řádu Ústavně zakotvená ochrana základních lidských práv a svobod Právo na ochranu soukromí a osobních údajů Zákonné normy Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů Definice pojmů Osobní údaj a subjekt údajů Zveřejněný osobní údaj Anonymizovaný osobní údaj Správce a zpracovatel Zpracování a shromažďování osobních údajů Povinnosti a práva při zpracování osobních údajů Omezení sběru a zpracování na předem stanovený účel Zásada přiměřenosti sběru osobních údajů Zásada poctivého a otevřeného sběru osobních údajů Zásada plné informovanosti a práva přístupu k datům Zásada zabezpečeného zpracování osobních údajů Zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů Zpracování citlivých osobních údajů Oznamovací povinnost správce Úprava toku osobních údajů do cizích států Postavení Úřadu pro ochranu osobních údajů Předseda Úřadu Inspektoři úřadu Činnost úřadu Kontrolní a dozorová činnost Úřadu Registrace a vedení registru prováděných zpracování Poskytování konzultací Výroční zpráva Úřadu Mezinárodní spolupráce Účast na legislativním procesu Činnost v oblasti elektronického podpisu Hodnocení Úřadu Závěr

6 Úvod V době, kdy naše společnost vstupuje do třetího tisíciletí, se ve vyspělých společnostech stále více diskutuje téma ochrany specifických informací, znalostí a druhů údajů. V momentě, kdy stát dosáhne takové úrovně vyspělosti, že se může zabývat zajištěním i jiných lidských práv svým občanům, než pouze zajištěním práv základních, se do centra dění dostávají další lidská práva a svobody, a to osobnostní, politická, ekonomická, sociální a práva moderní, jejichž ochrana je jedním z účelů a důvodu existence demokratického státu v podobě, jaké ji dnes vnímáme. Ochrana základních nebo též fundamentálních lidských práv je v různé míře deklarována ve všech existujících demokratických státech, obvykle v předpisech nejvyšší p ávní síly. Další lidská práva, které původní základní lidská práva dále rozvíjejí jsou chráněna a katalogizována již rozdílně, a to s ohledem na vývoj dané společnosti a s existenci různých právních kultur. Národní právní úprava je obecně dostatečná v tom smyslu, že dohled nad dodržováním a oprávněným výkonem práv je prováděn prostřednictvím nezávislých soudů, které jsou oprávněny v rámci svého ratio loci nařizovat provedení takových opatření, jež jsou nezbytná k zamezení rušení výkonu práv a svobod. V případě, že stát chce svým občanům zajistit více kvalifikovanou ochranu základních lidských práv a svobod přijme na sebe v zájmu každého mezinárodně-právní odpovědnost a to na základě přistoupení k mezinárodně-právnímu aktu, který může mít podobu deklarace, smlouvy, charty, konvence, apod. Přistoupením k některému z mezinárodně-právních instrumentů stát deklaruje, že se považuje za schopného v rámci demokratických principů zajistit dodržování takto deklarovaných práv, která by již v obecné rovině měla být obsahem národního právního řádu. V případě, že dojde k porušení chráněných práv ze strany státu nebo dodržování práv není státem vymáháno, setká se smluvní strana s negativní reakcí smluvních partnerů nebo mezinárodního společenství. 6

7 Jinou možností je přistoupení k takovému mezinárodnímu instrumentu, na základě kterého se stát stane smluvní stranou dohody, která zakládá povinnost podřídit se soudní pravomoci nezávislého soudního orgánu. Samozřejmě rozsah ratione materie soudu zahrnuje pouze oblast práv, k jejichž dodržování se stát zavázal. V tomto případě je již důsledkem nedodržení deklarovaných práv a svobod vznik odpovědnosti. Odpovědnost není absolutní, stát se může odvolat na svou suverenitu a výkonu uloženého opatření může bránit. Tento postup by ale odporoval logice vzhledem k tomu, že přistoupením k mezinárodně-právnímu aktu, jenž bylo provedeno na základě svobodného projevu vůle, obecně zajištěném v rámci ratifikačního procesu, došlo k omezení suverenity, která se stala vzhledem k podřízení se dozorovému orgánu suverenitou relativní. Mezinárodních instrumentů, které se týkají základních lidských práv a svobod a práv dále rozvíjejících je celá řada a bude o nich více řečeno později. Výklad o mezinárodních instrumentech, které se týkají lidských práv byl uveden z toho důvodu, že Ústava České republiky, jakožto právní norma nejvyšší právní síly, v novelizovaném článku 10 stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.. Tímto ustanovením se mezinárodní smlouvy splňující podmínky stanovené v článku 10 stávají pramenem ochrany práv a svobod. Z tohoto důvodu jsou mezinárodní smlouvy neodstranitelnou součástí právního řádu české republiky, přičemž jejich právní síla je vyšší než síla zákona. Jednou z hlavních příčin zvýšeného zájmu občanů o poskytnutí ochrany osobních údajů ze strany státu je bezesporu nebývalý rozvoj moderních technologií v čele se stále se rozvíjejícím internetem. Moderní technologie umožnily provádět během několika málo okamžiků řadu dříve technologicky a materiálně náročných operací. S existencí celosvětové informační sítě a růstu počtu relevantních informací na ní se vyskytujících, jenž jsou publikovány orgány veřejné správy nebo soukromými subjekty na základě zákonem uložených povinností nebo za účelem zprůhlednění zvláštních činností, došlo díky schopnostem sofistikovaného programového vybavení k nárůstu možností tyto jednotlivé registry, evidence nebo informační systémy propojovat a tím získávat kvalitativně nové informace. Je otázkou zda takto prováděná 7

8 propojení jsou ve svém důsledku špatná. Určujícím kritériem je v tomto případě účel prováděného shromažďování. Pokud je účelem sběru shromažďování informací o jednotlivých fyzických osobách, je toto shromažďování v rozporu se základním právem na zachování lidské důstojnosti, právem na ochranu soukromí a v neposlední řadě i právem na ochranu osobních údajů. Zneužitím nemusí být samotné získání informace, ale právě její kontextuální spojení s další samostatně existující informací, nebezpečný proto není samotný sběr ale kombinování a slučování samostatně existujících informací s dalšími. Možnosti dnešní techniky jsou sice omezené, ale vývoj jde stále kupředu a proto je třeba tomuto vývoji stále přizpůsobovat i míru poskytované právní ochrany, zejména v přísné specifikaci účelů, k jejichž naplnění je možno sběr legálně provádět. Snaha omezit přístup k určitým druhům informací je stejně stará jako lidstvo samo. Informace, které měli strategický význam nebo význam pro národní bezpečnost byly vždy podřízeny speciálnímu režimu. Osobní údaje svou potenciální hodnotu získaly až časem a spolu s již zmíněným rozvojem technologií, který umožnil transformovat původně manuálně prováděná zpracování do automatizované podoby. Téma ochrany osobních údajů se na mezinárodní scéně objevuje v 80. letech minulého století a to zejména v důsledku rozvoje práv moderních, kam lze zařadit i právo na ochranu osobních údajů, které je právem rozvíjejícím základní lidská práva předchozí generace, a to zejména právo na lidskou důstojnost a právo na ochranu soukromí. Dodržování lidských práv je jedním z v současné době nejdiskutovanějších témat a to nejen na úrovni mezinárodní, kde je diskuse spojována hlavně s dodržováním práva na život nebo ve spojení se svobodou projevu, ale také na úrovni národní. Na této úrovni je v případě České republiky velmi často diskutovanou otázkou výklad čl. 6, odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením, přičemž výklad zejména druhé věty je spíše otázkou morální a technickou, než právní. Doktrína obsažená v literatuře se k tomuto problému staví tak, že vznik lidského života spojuje s narozením a formulaci hoden ochrany považuje spíše za přání, než za právní formulaci, která by ukládala příkaz, zákaz nebo povinnost 1. 1 PAVLÍČEK, V. Ústava a ústavní řád ČR, 2. díl. 2. vydání. 975 stran. Praha: LINDE Praha a.s., 1999, strana 69 8

9 Vzhledem k existenci režimů, které výkonu jednotlivých práv a svobod brání, je zřejmé, že diskuse ohledně lidských práv se týká hlavně dodržování základních lidských práv, ale je pouze otázkou času, kdy se meritem veřejné diskuse stane dodržování lidských práv poslední generace. V případě české společnosti bude vývoj chápání oblasti lidských práv všech generací, jako základu řádné demokratické společnosti, ještě dlouhý, ale je třeba věřit, že dnešní mladá generace a budoucí generace rodící se v demokratické společnosti k rozvoji a výkladu práv napomohou. Česká společnost, která byla nucena prožít čtyřicet let v mezinárodní izolaci, se po pádu komunistického režimu teprve učí s nabytou svobodou žít a náležitě jednotlivé instituty využívat, bohužel v případě některých občanů a osob na území státu pobývajících dochází i k zneužívání nabytých práv a svobod. veřejné sféry. Zákonem poskytovaná ochrana osobních údajů zasahuje jak do soukromé, tak i Do sféry soukromé zasahuje stát v tom smyslu, že zaručuje dodržování a respektování práv a svobod občana přiznávaných mu Listinou, zároveň ale soukromé subjekty, jejichž cílem je osobní údaje shromažďovat, zejména pokud se jedná o podnikatelskou činnost, různým způsobem omezuje, a to v zájmu práv člověka, ale i v zájmu vlastní bezpečnosti nebo veřejného zájmu. Sféra veřejná a činnost státních orgánů na poli nakládání s osobními údaji je v tomto směru také omezena, zejména s ohledem na schopnost orgánů veřejné správy činit takové kroky, jejichž cílem je propojení ( interconnection ) informačních systému, které jsou svou povahou neveřejné, nebo je přístup k nim podmíněn existencí právního zájmu s informačními systémy, které lze považovat za veřejné seznamy, přičemž touto činností lze o subjektech údajů získávat kvalitativně nové údaje a nelegálně tak rozšířit působnost státní moci i na oblasti kde její výkon není zákonem upraven, čímž by došlo k porušení jednoho ze základních principů právního státu, který je obsahem článku 3, odst. 2 Listiny 2. 2 Článek 3, odst. 2 Listiny: státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. 9

10 Zároveň je tu ale nezávislý Úřad pro ochranu osobních údajů, který byl zřízen na základě zákona, a který je součástí výkonné moci. Na základě zákonem definované působnosti vykonává dozor nad dodržováním stanovených pravidel a povinností, kdy poskytuje soukromé osobě ochranu pro řádný výkon jejích práv založených Listinou a zákonem, resp. zákony. Soukromou a veřejnou sféru proto při chápání problematiky ochrany osobních údajů nelze oddělovat. Ochrana je poskytována soukromým osobám, a to jak v oblasti veřejné tak i soukromé. Rozdíly jsou pouze v povaze činností, které mohou být v těchto rozdílných sférách vykonávány. V soukromé sféře je možno legalizovat jakýmkoliv sběr, nakládání a shromažďování osobních údajů v případě, že nedojde k rozporu s ustanoveními zákona, naproti tomu v oblasti veřejné je možno sběr legalizovat pouze na základě zákonného zmocnění nebo na základě salvatorních klauzulí obsažených v právních předpisech. Ve své práci vysvětlím problematiku ochrany osobních údajů ve smyslu článku 10, článku 17 Listiny, dále pak ve smyslu Úmluvy č. 108, včetně jejího dodatkového protokolu, ve smyslu Směrnice 95/46/ES a v neposlední řadě ve smyslu ZoOÚ.. Zároveň poskytnu základní definice spojené s ochranou osobních údajů, jejichž znalost je pro pochopení této problematiky nezbytná. Práce byla zpracována metodou literární kompilace a rešerše, přičemž obsahuje i vlastní příspěvek a názory k problematice ochrany osobních údaj, zejména v oblasti českého právního řádu. Oblast ochrany osobních údajů, přestože se jedná o právní oblast relativně novou, je v literatuře velmi kvalitně zpracována. 10

11 2. Právní otázky ochrany osobních údajů 2.1 Ochrana osobních údajů kontextu základních lidských práv a svobod V první řadě je nezbytné začít výklad tím, že ochrana základních lidských práv a svobod, mezi která právo na ochranu osobních údajů nepochybně patří, je vykonávána v úzké souvislosti a s omezeními vyplývajících ostatním z jim vlastních práv a svobod, která řadíme mezi fundamentální práva politická, a to s právem na informace a s právem na svobodu projevu, kdy svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí jinému: tak výkon přirozených práv člověka má jen ty meze, které zabezpečují jiným členům společnosti užívání těchto práv. Tato omezení mohou být určena jen zákonem. 3 Po dobu tří století probíhal společenský a právní vývoj, jehož výsledkem bylo uznání některých přirozených práv a svobod člověka za základní lidská, resp. politická práva a svobody, a to prostřednictvím procesu katalogizace a formálního definování jejich přirozené podoby a obsahu. Zároveň je nezbytné zdůraznit, že právo na ochranu osobních údajů je úzce spojeno s právem na zachování lidské důstojnosti, které patří mezi základní lidská práva první generace. Právo na ochranu osobních údajů je lidským právem poslední, čtvrté, generace 4, je ve své podstatě právem rozvíjejícím přirozené právo, a to právo na ochranu lidské důstojnosti, resp. právo na ochranu soukromí. Práva a svobody první generace tedy založila každému jeho nezcizitelná lidská práva, která jsou úzce svázána s fyzickou existencí osoby. V případě těchto práv se stát stal garantem dodržování přirozených práv, přičemž ochrana byla obsažena jak ve vlastním konání, tak v nekonání, resp. zdražení se. Naproti tomu právo na informace, které je právem politickým a patří mezi práva druhé generace, je právem v tom smyslu, že na jedné straně je státu uložena povinnost poskytovat informace, na které má subjekt v demokratické společnosti právo, ale na druhé straně je mnohem významnější definování prostoru svobody, do kterého není stát bez splnění 3 Článek 4 Deklarace práv člověka a občana z , ŠIŠKOVÁ, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, 1. vydání. 270 stran. Praha: ASPI 2003, strana 37 11

12 speciálních podmínek oprávněn legitimně zasahovat. Smyslem kodifikace politických práv v demokratických společnostech byl předpoklad, že plná informovanost je jednou z podmínek transparentnosti výkonu veřejné správy. 5 Poskytování informací orgány veřejné správy z oblasti jejich činnosti může ohrozit právo na ochranu osobních údajů a to v případě, kdy součástí poskytované informace jsou i osobních údaje týkající se fyzické osoby. Dalším významným rysem politických práv je jejich možná vázanost na občanství, což je v případě základních lidských práv nemožné, jelikož lidé jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Některá politická práva nejsou tedy právy každého, ale pouze speciálního okruhu osob. V angličtině lze tento rozdíl vysledovat ve dvou rozdílných pojmech, kdy základní lidská práva jsou označována jako civil fundamentals rights and freedoms, naproti tomu práva politická, resp. občanská jsou označována jako civic rights. V tomto ohledu jdou nejdále orgány Evropské unie, kdy ve svých právně nezávazných aktech v oblasti lidských práv, například v Chartě základních práv EU, jasně oddělují občany EU a ostatní osoby, například cizince pobývající na území členského státu Evropské unie.. Právo na zajištění ochrany osobních údajů za strany státu je tedy bezpochyby právem, které rozvíjí právo na zachování lidské důstojnosti, soukromí. Právo na ochranu osobních údajů je třeba zařadit mezi práva nová, která význam základních lidských práv osobnostních, politických, ekonomických a sociálních dále rozšiřují. V literatuře se objevuje názor, že právo na ochranu osobních údajů a další moderní práva jejichž výkon je individuální, kolektivní nebo skupinový (např. právo na důstojné životní prostředí) jsou lidskými právy třetí, resp. čtvrté generace. Osobně si myslím, že právo na ochranu osobních údajů patří mezi práva 4. generace, vzhledem k individuální povaze výkonu a jeho úzké spojitosti s moderní technologií. 2.2 Vývoj práva na informace Diskuse o uznání práva na informace jako práva politického probíhala již od druhé poloviny 18. století a nejprve bylo definováno právo na svobodu myšlení, které je s právem na informace úzce spojené. Například v I. článku dodatků k americké ústavě je formulován zákaz vydávat zákony, které omezují svobodu slova a tisku. Dalším dokumentem, v němž lze nalézt základní definici lidských práv politické povahy je Deklarace práv člověka a občana z roku 5 článek 17, odstavec 5 Listiny Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. 12

13 1791, kde byla deklarována svoboda myšlení a právo svobodně se vyjadřovat slovem a písmem. Vývoj v tomto duchu pokračoval dále po celé 19. století. Z pohledu českého ústavního vývoje je zajímavé, že už v době trvání Rakousko- Uherské monarchie byl přijat zákon o všeobecných právech státních občanů, který byl součástí tzv. prosincové ústavy z roku Zákon zaručoval dodržování práva na ochranu osobnosti, nedotknutelnost vlastnictví, svobodu vyznání, shromažďování a spolčování. Prosincová ústava byla vrcholným aktem Rakousko-Uherského ústavního vývoje a stala se základem pro politické uspořádání, které vydrželo až do roku 1918, kdy došlo k rozpadu monarchie, přičemž dodržování ústavních principů bylo podmíněno náladou monarchy. V Ústavě z roku 1920 byla svoboda projevu a mínění vyjádřena v 117. Další vývojová fáze přichází po druhé světové válce, tedy v období druhé polovině 20. století. Právo na informace ve spojení se svobodou projevu, podobně jako ostatní lidská práva, získalo ve společnosti nádech něčeho zcela přirozeného, naproti předchozímu vývoji, kdy byla lidská práva považována za přirozená pouze v odborných kruzích. Příčinu tohoto myšlenkového posunu lze vidět v průběh a zvěrstvech, která se odehrála během druhé světové války. Důsledky války vedly demokratické státy ke snaze definovat obecné principy, jejichž dodržování by bylo zabezpečeno prostřednictvím dovolacího orgánu, který by o porušení deklarovaných práv rozhodoval a jehož rozhodnutí by bylo pro rušitele závazné. Na příkladu druhé světové války lze poprvé ukázat masové zneužití osobních údajů v praxi, což bylo jedním z jejích neblahých důsledků. Efektivnost holokaustu Židů, měla úzkou spojitost s matrikami, které byly v evropských zemích vedeny. Z větší části se jednalo o dokumenty, kde byla u narozených osob zároveň uvedena náboženská příslušnost, zneužitím těchto údajů bylo možno provádět identifikaci nežádoucích osob mnohem rychleji, bez potřeby vytvářet složitou administrativu. V případě České republiky byly matriky vedeny již od roku 1624 a to prostřednictvím katolické církve. Církev v přenesené působnosti vykonávala správu matrik i po roce 1781 kdy byly matriky císařským dekretem prohlášeny za veřejné knihy a získaly právní platnost. Až do roku 1771 byl rozsah matričních údajů na úvaze příslušného správce, po tomto roce se pro správce stala závazná církevní pravidla vedení zápisů, která stanovila, že součástí zápisu budou i údaje o náboženské příslušnosti. 6 6 HRADECKÁ.,V. Matriky se vedou přes 500 let. Veřejná správa, týdenník. Ročník 2000, č. 42 Praha: Ministerstvo Vnitra, strana 38 13

14 Zcela nepochybně i tato zkušenost vedla reprezentanty světových demokracií k úvahám, jak zabránit zvěrstvům, které světu prezentovalo nacistické Německo pod vedením Adolfa Hitlera. V tomto směru se jako zásadní jeví Evropská úmluva vydaná v roce 1950 Radou Evropy, organizací vzniklou v roce V článku 10 odst. 1 úmluvy je garantováno právo na svobodu projevu. 7. Dále jsou v odst. 2 stanovena omezení pro výkon těchto práv a svobod 8. Je zřejmé, že členi Rady Evropy si byly vědomi možnosti zneužití deklarovaných práv a proto byla přijata salvatorní klauzule umožňující právo v demonstrativně uvedených příkladech omezit, přičemž případné omezení není na škodu přirozeno-právní koncepci, jelikož právo na informace a svobodu projevu nepatří mezi lidská práva nedotknutelná. V našem případě je zásadní, že právo na informace lze omezit také za účelem ochrany pověsti nebo ochrany práv jiných. S omezením práva jednoho ve prospěch práva druhého se budeme setkávat po dobu celého výkladu, protože, jak již bylo řečeno, právo na informace a právo na jejich ochranu je úzce provázáno. Nesmírně důležitým orgánem, který byl Úmluvou Rady Evropy zřízen, resp. jejím 11. dodatkovým protokolem, který přijala i Česká republika, je Evropský soud pro lidská práva, který svou judikaturou podobu jednotlivých práv a svobod blíže konkretizuje, specifikuje a zejména svými rozsudky chrání jejich faktický výkon a umožňuje stěžovatelům domoci se na státu jejich ochrany, tím že pokud stát bude respektovat rozhodnutí Soudu, musí se zdržet jednání narušující výkon nebo musí podmínky pro řádný výkon práv zajistit. Přestože je původní znění Úmluvy dnes již myšlenkově překonané, jedná se stále o jeden z nejdůležitějších mezinárodně-právních aktů lidsko-právní povahy, vzhledem k tomu, že zajišťuje dodržování minimálního standardu lidských práv v celoevropském regionu. Původní znění Úmluvy bylo již mnohokrát novelizováno pomocí jednotlivých protokolů, kterých bylo k dnešnímu dni 12, ale i tak lze vysledovat tendenci v judikatuře Soudu vykládat 7 Článek 10, odst. 1. Evropské úmluvy: každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 8 Článek 10, odst 2. Evropské úmluvy. výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon, a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. 14

15 jednotlivá práva a svobody založená Úmluvou extenzivně a tím rozšiřovat působnost i na takové oblasti, jejichž ochranu neměl tvůrce na mysli nebo jejíž ohrožení nemohlo být v době přípravy aktu předpokládáno. Judikatura Soudu je velmi obsáhlá, a jenom v roce 2000 bylo vydáno 447 judikátu. 9 Dalším dokumentem, který právně zakotvil právo na informace byl Mezinárodní pakt o občanských a lidských právech, který byl 19. prosince 1966 schválen Valným shromážděním OSN. Pakt navázal na chartu spojených národů, ve které byly specifikovány základní principy demokratického státu a podoba lidských práv a svobod. V článku 19 paktu je zakotveno právo na svobodu projevu, právo na shromažďování a šíření informací bez ohledu na státní hranice a na prostředky šíření. Stejně jako v případě Úmluvy Rady Evropy je smluvnímu státu umožněno, aby výkon práva omezil, ale jedině v taxativně vymezených případech, kdy je třeba zajistit respektování nebo pověst jiných, v případě potřeby zajištění národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky. Mezinárodní pakt o občanských a lidských právech vstoupil v platnost v Československé socialistické republice 23. března I přes platnost paktu, ale jeho faktickou nevynutitelnost, nebyl na území socialistické republiky nikdy dodržován, přesto jeho přijetí mělo významný vliv na rozvoj opozičního hnutí. V uvedených příkladů je zřejmé, že úpravě práva na informace, práva politického, byla na mezinárodní scéně věnována patřičná pozornost Právo na ochranu lidské důstojnosti, ochranu soukromí a ochranu osobních údajů Právo na soukromí včetně práva ochranu osobních údajů je právem relativně novým oproti právu na zachování lidské důstojnost, které je nezcizitelné, nepromlčitelné, nezrušitelné a nezadatelné, a které je právem přirozeným. Vývoj práva na ochranu soukromí je úzce spjat s chápáním významu pojmu soukromí. Soukromí bylo původně chápáno jako osobě blízký prostor, postupem času ale došlo k extenzivnímu výkladu a pojem soukromí získal dnešní význam, kdy není pouze faktickým 9 ŠIŠKOVÁ, N.Dimenze ochrany lidských práv v EU.1. vydání. 270 stran. Praha: ASPI 2003, strana

16 prostorem, ale zahrnuje rovněž oblast duševní a rodinnou. K rozšíření významu pojmu soukromí i na další oblasti lidského života napomohla zejména judikatura Evropského soudu pro lidská práva. V rovině mezinárodní je právo na soukromí definováno v Evropské úmluvě o lidských právech v článku 8 Právo na respektování rodinného a soukromého života, každý má právo na respektování soukromého a rodinného, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Ze znění článku 8 Úmluvy je zřejmé, že právo na ochranu soukromí (v tomto případě právo na respektování rodinného a soukromého života) je právem absolutním 10, působícím vůči všem, jako je naproti tomu například v případě práva vlastnického. Státní orgán v různé míře může do výkonu práva zasahovat, ale pouze v mezích daných zákon, zvláště pak ve veřejném zájmu, občan je například povinen poskytnout své osobní údaje za účelem identifikace orgánům policie České republiky. V literatuře se lze setkat s názorem, že právě možnost zásahů do výkonu práva vede k relativizaci absolutnosti, s tímto názorem se ovšem neztotožňuji. Z mezinárodního hlediska je právo na soukromí dále chráněno článkem 17 Paktu, který vstoupil pro Československou socialistickou republiku v platnost dne 23. března Článek 17 zní : Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Definice soukromí v zásadě odpovídá definici v Úmluvě, zásadní rozdíl spočívá v tom, že článek Paktu ukládá státu povinnost zákonem zajistit ochranu proti narušovatelům soukromého života, kam spadá i život rodinný, osobní korespondence Odstavec 2 je tedy možno považovat za základní definici práva na ochranu soukromí, tedy jako povinnost státu konat v zájmu chráněného objektu, v tomto případě soukromí, ale zároveň povinnost zdržet se takového jednání, které by objekt ohrožovalo. 10 MATES, P.: Ochrana osobních údajů.1. vydání. 73 stran. Praha:Karolinum,2003, strana 37 16

17 Přestože v pramenech mezinárodního práva lze nalézt definici soukromí i podobu jeho ochrany, nelze se přímo v prezentovaných právních normách v oblasti lidských práv setkat s definicí pojmu osobní údaj, jeho statutu, resp. s definicí jeho ochrany. Tato situace odpovídá chápání práva na ochranu osobních údajů, jako práva moderního rozvíjejícího právo na soukromí, resp. právo na ochranu soukromí. Z důvodu tohoto deficitu byla na mezinárodní scéně přijata Úmluva Rady Evropy č. 108 a její dodatkový protokol. Tyto mezinárodní akty se staly základním pramenem práva poskytující ochranu osobních údajů a jsou také normami, které definovaly základní pravidla pro nakládání s osobními údaji. Do působnosti obou dokumentů expresis verbis spadá pouze oblast automatizované zpracovávaných osobních údajů, ale smluvním stranám je umožněno působnost směrnice rozšířit i na manuálně prováděná zpracování. 2. Mezinárodní akty závazné pro ČR 2.1. Úmluva Rady Evropy č. 108 Před masivním rozšířením počítačů byla správa osobních údajů složitá, v zásadě manuální, a hodnota informace nebo data byla sice vysoká, ale hodnota byla z větší části tvořena náklady na její vyhledání. Nebezpečí, které bylo spojeno s přechodem od manuálních informačních systémů k digitálním databázím, vedlo členské státy Rady Evropy k tomu, že byla přijata Úmluva č Úmluva č. 108 se stala prvním mezinárodně závazným právním dokumentem pro smluvní strany, jehož cílem byla úprava ochrany osobních údajů, prozatím pouze v oblasti automatizovaných zpracování. Byla přijata a otevřena k podpisu 28. ledna 1981 ve Štrasburku 11. V platnost vstoupila v roce Přestože Úmluvu č. 108 přijala Rada Evropy a byla určena zejména pro členské státy jakožto základní dokument, jenž má sloužit k harmonizaci jejich národních práv, zároveň je umožněno i nečlenským státům Rady Evropy, aby se stali jejími signatáři, přičemž proces přistoupení nečlenského státu je upraven v článku 23 Úmluvy č Účelem nabídky přistoupení i ostatním státům má být dosaženo 11 KUČEROVÁ, A.-BARTÍK, V.-NEUWIRT, K., et al.: Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vydání. 406 stran.praha:c.h.beck, 2003, strana

18 jednoho z jejích hlavních cílů a tím je bezpečný transfer osobních údajů mezi smluvními stranami. Úmluva č. 108 je bezesporu zásadním dokumentem a to zvláště díky tomu, že definovala základní model pro nakládání s osobními zvláštními údaji. Zároveň položila základy pro výklad některých pojmů, jejichž definice je pro oblast nakládání s osobními údaji nezbytná. Definice samotných pojmů bude obsažena v kapitole definice pojmů, prozatím budu používat terminologii používanou jednotlivými normativními akty a k jejímu sjednocení dojde až před výkladem k ZoOÚ Základní zásady řádného zpracování Jak již bylo řečeno, jedním z hlavních přínosů Úmluvy č. 108 bylo definování základních pravidel pro nakládání s osobními údaji, proto jednotlivé zásady představím, jelikož seznámení se s nimi je elementárním základem pro pochopení účelu ochrany osobních údajů 12. První ze základních zásad se týká samotného sběru osobních údajů. Článkem 5, písm. a je uložena povinnosti všem, kteří osobní údaje získávají a zpracovávají, aby údaje byly shromažďovány poctivě a v souladu se zákony. Při sběru musí být tedy respektovány základní práva a svobody osob, jichž se osobní údaje týkají, zejména právo na soukromí, přičemž význam slova soukromí je chápán ve smyslu článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobodách. Smyslem první zásady je legitimizovat samotný sběr osobních údajů, a zaručit národním zákonem legální postup pro jejich zpracování. Poctivým sběrem osobních údajů je kladem důraz na kvalitu získaných údajů, který je dále specifikován v článku 5, písm. d. 13 Druhá zásada omezuje sběr osobních údajů na předem stanovený účel. V článku 5, písmeno b je stanoveno pravidlo, že jakýkoliv sběr a zpracování osobních údajů musí být činěno za stanoveným a oprávněným účelem a získané údaje nesmí být zneužity způsobem neslučitelným s těmito účely. Smyslem tohoto ustanovení je omezení svévolných sběrů, svévolného zpracování a nakládání s osobními údaji. 12 KUČEROVÁ, A.-BARTÍK, V.-NEUWIRT, K., et al.: Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vydání. 406 stran.praha:c.h.beck, 2003, strana Článek 8, odst. 5, písm. c Úmluvy č. 108: Osobní údaje, které jsou předmětem automatizovaného zpracování, musejí být přesné a, pokud to je to potředné, udržované v aktuálním stavu. 18

19 Je zřejmé, že účel (případně účely) musí být stanoven ještě před zahájení samotného sběru osobních údajů, ale otázka úpravy oznámení účelu, k jehož splnění je třeba provést sběr, ponechává Úmluva č. 108 na národní právní úpravě. Stejně důležité jako stanovení účelu je omezení využití již získaných údajů za jiným předem nestanoveným účelem, který je neslučitelný s původním účelem. Bližší úpravu v Úmluvě č. 108 nenajdeme, proto je toto ustanovení třeba chápat jako omezení nakládání s osobními údaji. V zásadě je nepřípustné, aby údaje, které dobrovolně poskytla osoba za jí známým a sděleným účelem, byly dále zpracovávány za účelem jiné povahy, ke kterému osoba nedala souhlas. Česká právní norma otázku dalšího zpracování speciálně upravuje. V pořadí třetí zásada se týká časového omezení. Článkem 5 písmeno e je stanoveno pravidlo pro dobu, po kterou je přípustné uchovávat osobní údaje. 14. Z dikce ustanovení a s ohledem na zásadu omezení sběru účelem, je zřejmé, že jakékoliv zpracování je v prvé řadě omezeno účelem, jehož splněním se jakékoliv další uchovávání osobních údajů nepovoluje a pokud by údaje byly dále uchovávány, v horším případě zpracovávány, jednalo by se neoprávněnou činnost. Čtvrtá zásada se týká přiměřenosti a potřebnosti dat, její definice je obsažena v článku 5, písmeno c. 15. Smyslem zásady je chránit osobu, jejíž osobní údaje předmětem zpracování, tím, že není zpracovateli umožněno, aby sbíral, resp. zpracovával více údajů, než je opravdu nezbytné k dosažení účelu zpracování. Zásadu přiměřenosti a potřebnosti je třeba vykládat v souvislosti se zásadou časové omezenosti, což v praxi znamená, že údaje, které byly pro některou z fází zpracování nezbytné, nemusí být v další fázi potřebné a proto by jejich uchování nesloužilo k dosažení účelu, kterého lze dosáhnout i bez dalšího uchovávání části oprávněně získaných osobních údajů. Tyto údaje by měly být zlikvidovány. Zásada plné informovanosti subjektu údajů a právo přístupu k datům. Tato v pořadí pátá zásada je definována v článku 8, písmeno a 16. Z dikce ustanovení je zřejmé, že 14 Článek 5, písm. e Úmluvy č. 108: Osobní údaje, které jsou předmětem automatizovaného zpracování, musejí být uchovávany ve formě umožňující zjistit totožnost subjektu údajů po dobu nikoliv delší než je třeba pro účely, pro něž jsou údaje shromažďovány. 15 Článek 5, písm. c Úmluvy č. 108: Osobní údaje, které jsou předmětem automatizovaného zpracování, musejí být přiměřené, týkající se účelů, pro něž byly uloženy na nosiče a nepřesahujíc tyto účely 16 Článek 8, písm. a Úmluvy č. 108: Každé osob musí být umožněno: zjistit existenci automatizovaného souboru osobních, údajů, jeho hlavní účely, jakož i totožnost a obvyklé sídlo nebo hlavní pracoviště správce souboru údajů, získávat v přiměřených intervalech a bez přílišných průtahů nebo nákladů potvrzení o tom, zda jsou v automatizovaných souborech dat uloženy osobní údaje, které se jí týkají, jakož i sdělit jí tyto údaje ve srozumitelné formě. 19

20 osoba má právo, na vlastní žádost, být informována o existenci automatizovaných souborů dat, které mohou obsahovat její osobní údaje. Zároveň je zpracovateli uložena povinnost poskytnout výše zmíněné informace a to přímo osobě, která o poskytnutí zažádala. Jako v praxi mnohem jednodušší se jeví zpracování požadovaných informací v rejstříku, který by byl veřejným seznamem, k této praxi se přiklonila i Česká republika. V článku 8, písmeno b 17 je obsažena zásada, kterou lze považovat za obecně známou. Osoba, jejíž osobní údaje jsou zpracovávány, má právo v přiměřených intervalech získat od zpracovatele potvrzení o existenci zpracování jejích osobních údajů a zároveň jí zpracovávané údaje sdělit. Je zřejmé, že pokud nedošlo k přímě komunikaci mezi zpracovatelem a subjektem, bude pro žadatele složité odhalit veškeré automatizované systémy, ve kterých jsou zpracovávány osobní údaje o jeho osobě, tato nepříjemná situace, kterou lze chápat jako nevyvážení práv, je dalším důvodem pro zřízení rejstříku, jehož obsahem by byla evidence všech prováděných zpracování. Šestá zásada se týká bezpečnosti. Tato zásada stanoví potřebu zajistit bezpečnostní opatření a je obsahem článku Vhodnými bezpečnostními opatřeními jsou myšlena zejména technická, organizační a personální opatření, jejichž vhodnou kombinací bude zaručeno, že nedojde k neoprávněné manipulaci a dalším činnostem, které jsou specifikovány v článku 7. Sedmá zásada se týká práva osoby na opravu a výmaz jejích osobních údajů obsažených v souboru dat. Lze ji definovat na základě znění článku 5, písmeno d a článku 8, písmeno c. Článek 5, písm. d: osobní údaje, které jsou předmětem automatizovaného zpracování, musejí být přesné a, pokud je to potřebné, udržované v aktuálním stavu. Článek 8, písm. a : každé osobě musí být umožněno docílit, podle povahy případu, opravu těchto údajů nebo jejich vymazání, jestliže byly zpracovány v rozporu s vnitrostátním právním řádem uplatňujícím základní zásady stanovené v článcích 5 a 6 této Úmluvy. 17 Článek 8, písm. b Úmluvy č. 108: Každé osob musí být umožněno: získávat v přiměřených intervalech a bez přílišných průtahů nebo nákladů potvrzení o tom, zda jsou v automatizovaných souborech dat uloženy osobní údaje, které se jí týkají, jakož i sdělit jí tyto údaje ve srozumitelné formě. 18 Článek 7 Úmluvy č. 108: Je třeba učinit vhodná bezpečnostní opatření na ochranu osobních údajů uložených v automatizovaných souborech dat, proti náhodnému nebo neoprávněnému zničení nebo náhodné ztrátě, jakož i proti neoprávněnému přístupu, změnám nebo šíření.. 20