Volby druhého řádu v ČR v kontextu členství v EU magisterská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor: Evropská studia Volby druhého řádu v ČR v kontextu členství v EU magisterská práce Kateřina Slámová Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: Obor: MS EVS Imatrikulační ročník: 2009 Brno, 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně, na základě uvedených zdrojů. V Brně, dne Kateřina Slámová 1

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala panu docentovi Vítu Hlouškovi, za velkou oporu, podnětné připomínky a cenné rady, kterými mne vedl při psaní této práce. 2

4 Obsah 1. Úvod Teorie voleb druhého řádu Základní koncept teorie SOE dle Reifa a Schmitta Revize teorie SOE Moţnost aplikace teorie SOE na Českou republiku Shrnutí Metodologie práce Volby do Poslanecké sněmovny České republiky Volby do PS ČR Výsledky voleb do PS ČR Vytvoření vlády po volbách Volby do PS ČR Výsledky voleb do PS ČR Vytvoření vlády po volbách Volby do PS ČR Výsledky voleb do PS ČR Vytvoření vlády po volbách Volby do zastupitelstev krajů Volby do zastupitelstev krajů v roce Výsledky voleb do zastupitelstev krajů Popis výsledků voleb Volby do zastupitelstev krajů v roce Výsledky voleb do zastupitelstev krajů Popis výsledků voleb

5 5.3 Dílčí závěr Srovnání krajských voleb 2004 s volbami do PS ČR Srovnání krajských voleb 2008 s volbami do PS ČR Shrnutí Volby do zastupitelstev měst a obcí Volby do zastupitelstev měst a obcí Výsledky voleb do zastupitelstev měst a obcí Popis výsledků voleb Volby do zastupitelstev měst a obcí Výsledky voleb do zastupitelstev měst a obcí Popis výsledků voleb Dílčí závěr Srovnání výsledků voleb do zastupitelstev měst a obcí 2006 s výsledky voleb do PS ČR Srovnání výsledků voleb do zastupitelstev měst a obcí 2010 s výsledky voleb do PS ČR Shrnutí Volby do Evropského parlamentu Volby do Evropského parlamentu Výsledky voleb do Evropského parlamentu Popis výsledků voleb Volby do Evropského paramentu Výsledky voleb do Evropského parlamentu Popis výsledků voleb Dílčí závěr Srovnání voleb do Evropského parlamentu 2004 s volbami do PS ČR Shrnutí Volby do Senátu Parlamentu České republiky

6 8.1 Volby do Senátu Výsledky voleb do Senátu Popis výsledků voleb Volby do Senátu Výsledky voleb do Senátu Popis výsledků voleb Volby do Senátu Výsledky voleb do Senátu Popis výsledků voleb Volby do Senátu Výsledky voleb do Senátu Popis výsledků voleb Dílčí závěr Srovnání výsledků voleb do Senátu 2004 s výsledky voleb do PS ČR Srovnání výsledků voleb do Senátu 2006 s výsledky voleb do PS ČR Srovnání výsledků voleb do Senátu 2008 s výsledky voleb do PS ČR Srovnání výsledků voleb do Senátu 2010 s výsledky voleb do PS ČR Shrnutí Vyhodnocení výsledků Druhořadost jednotlivých typů zkoumaných voleb Zodpovězení výzkumných otázek Závěr Seznam použitých zdrojů Seznam tabulek Seznam pouţitých zkratek Přílohy Příloha č. 1 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do PS ČR

7 Příloha č. 2 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do PS ČR Příloha č. 3 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do PS ČR Příloha č. 4 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do zastupitelstev krajů Příloha č. 5 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do zastupitelstev krajů Příloha č. 6 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do zastupitelstev měst a obcí Příloha č. 7 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do zastupitelstev měst a obcí Příloha č. 8 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do Evropského parlamentu Příloha č. 9 - Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do Evropského parlamentu Příloha č Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do Senátu Příloha č Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do Senátu Příloha č Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do Senátu Příloha č Podrobná data o výsledcích stran ve volbách do Senátu

8 1. Úvod Evropská unie se za dobu své existence v mnoha ohledech výrazně proměnila. Ať uţ se zaměříme na počet členských států, jednotlivé politiky spadající do skupiny politik společných, či roli a pravomoci evropských institucí, můţeme vidět zatím neukončený proces rozšiřování, změn a přesunů pravomocí, který naznačuje, ţe EU je tvárným a tvarujícím se systémem. V takovém procesu změny a vytváření nové (případně konečné) podoby EU hrají významnou roli občané členských států tohoto společenství, kterým byl na konci 70. let minulého století dán do ruky nástroj aktivní participace v podobě přímých voleb do Evropského parlamentu. Avšak vzhledem k mnoha okolnostem, mezi které patří například ne příliš silné postavení EP v evropském legislativním procesu či pro občany větší blízkost národních politických systémů, se volby do této evropské instituce nesetkaly s takovým ohlasem jako volby na národní úrovni. Z tohoto podnětu podrobili autoři Karlheinz Reif a Hermann Schmitt první evropské volby analýze, konstatovali, ţe tyto jsou pro evropské voliče oproti jejich národním volbám druhořadé a stanovili kritéria podle kterých je moţné zájem voličů o daný druh voleb posoudit. Ve svých pracích autoři nepovaţují za sobě rovné ani další volby na národní úrovni a i mezi dalšími druhy národních voleb identifikují určité rysy druhořadosti v závislosti na tom, co můţe volič svou účastí v daných volbách na národní politické scéně ovlivnit. Následující průběh evropské integrace i rozšiřování EU potvrzoval původní teorii druhořadých voleb a jednotlivé nové členské státy poskytovaly nová data k hodnocení. I Česká republika se tak svým vstupem do EU stala moţným územím zkoumání, na které se zaměříme v této práci a pokusíme se prokázat, do jaké míry jsou nové evropské volby pro české voliče druhořadé a jestli je jejich druhořadost ve skupině všech voleb konaných v ČR výjimečná či nikoliv. V naší analýze všech voleb konaných v ČR od jejího vstupu do EU, tedy od roku 2004, aţ do současnosti podrobíme celkové výsledky jednotlivých druhů voleb srovnání s nejdůleţitějšími volbami na národní úrovni (volbami do Poslanecké sněmovny České republiky) a pokusíme se zodpovědět základní výzkumné otázky, které nám odpoví na otázku klíčovou - jaké je postavení evropských voleb v České republice a u českých voličů. V jednotlivých kapitolách postupně vyhodnotíme výsledky voleb do zastupitelstev krajů, voleb do zastupitelstev měst a obcí, voleb do Evropského parlamentu i voleb do Senátu Parlamentu ČR a jejich porovnáním s výsledky parlamentních voleb platnými v daném 7

9 období získáme odpovědi na otázky o chování českých voličů v jednotlivých typech voleb i o jejich případné druhořadosti. Na základě těchto závěrů pak provedeme komparaci všech druhů voleb vzájemně. Cílem práce je vyhodnotit postavení evropských voleb v rámci ČR jejich podrobným srovnáním s ostatními druhy voleb, se kterými se dělí o pozornost českých voličů a na základě tohoto zhodnocení konstatovat, zda se čeští voliči chovají v souladu s teorií voleb druhého řádu, případně jak moc nízká je míra zájmu o evropské volby v českém prostředí. Práce bude rozdělena do dvou částí. Teoretická část, vycházející z analýz a článků autorů teorie voleb druhého řádu a jejich následných doplnění a aplikací na měnící se prostředí provedené dalšími autory, nám poskytne analytický rámec pro následné zkoumání včetně nastavení indikátorů potřebných pro hodnocení výsledků dosaţených u různých typů voleb. Obsáhlejší druhá část se pak bude v uzavřených kapitolách zabývat zkoumáním konkrétních typů voleb, k jejichţ vyhodnocení vyuţijeme data Českého statistického úřadu, relevantní analýzy zabývající se danými koly voleb i informace ze sdělovacích prostředků. 8

10 2. Teorie voleb druhého řádu S komparacemi různých druhů voleb na národní úrovni se můţeme setkat v celé řadě politologických výzkumů a jiţ zde je patrné rozdělení voleb na ty hlavní tedy volby do parlamentu v parlamentních systémech a prezidentské volby v prezidentských systémech, a volby druhořadé, jejichţ výsledky tak výrazně neovlivňují chod státu na celonárodní úrovni. Neexistoval však ucelený koncept, který by zobecňoval základní charakteristiky jednotlivých druhů voleb a stanovoval konkrétní proměnné, podle kterých by bylo moţné porovnávání provádět. Ten vytvořili na základě výsledků prvních přímých voleb do Evropského parlamentu (EP) autoři Karlheinz Reif a Hermann Schmitt 1 a nastavili tak základní obecný model pro zkoumání odlišného chování voličů v rámci jednotlivých druhů voleb. V teorii voleb druhého řádu (second-order elections, SOE) autoři rozdělují volby na prvořadé (first-order elections, FOE), coţ jsou hlavní národní volby a druhořadé (SOE), kam patří lokální a regionální volby, volby do horních komor parlamentů, prezidentské volby (v neprezidentských systémech) a volby do EP. Pokud bychom se omezili na povrchní shrnutí problematiky, mohli bychom konstatovat, ţe rozdíly mezi FOE a SOE plynou z důleţitosti, kterou voliči volbám přisuzují, přičemţ nejdůleţitější jsou pro voliče ty národní volby, ve kterých mají největší moţnost a ambice změnit dominantní vládní administrativu a všechny ostatní volby jsou pro ně charakterem své agendy a mírou vlivu na jejich ţivoty méně podstatné. Z míry důleţitosti voleb pak vyplývá rozhodnutí voličů, zda k volbám vůbec půjdou a koho budou volit (zda se rozhodnou volit strategicky nebo srdcem). Původní teorie Reifa a Schmitta prošla od doby, kdy byla publikována několika revizemi, na kterých se podíleli jak sami autoři, tak další významné osobnosti politologického výzkumu 2. Na základě dalších kol voleb do EP byly některé původně nastavené proměnné zpřesněny, celkový koncept však v zásadě platí stále a jeho podrobnějšímu představení se budeme věnovat v následujících podkapitolách. 1 Reif, K. Schmitt, H. (1980): Nine Second-Order National Elections A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results, s V rámci práce budeme hovořit o pracích Michaela Marshe, Pippy Norris a dalších. 9

11 2.1 Základní koncept teorie SOE dle Reifa a Schmitta Jak jiţ bylo uvedeno, práce autorů vznikla (přes to, ţe sami autoři hovoří o její aplikovatelnosti na další druhy voleb) na základě prvních přímých voleb do EP v roce 1979, které autoři označili nikoliv za jedny evropské volby, ale za souběžné národní volby v každém členském státě Evropských společenství 3. Konstatovali, ţe druhořadost těchto voleb není v západoevropském prostoru ničím novým a stanovili základní dimenze a rozdíly mezi FOE a SOE: 4 1) The less-at-shake dimension v SOE je z pohledu voličů méně v sázce, nerozhoduje se o exekutivní moci státu. 2) The specific-arena dimension evropské volby probíhají ve specifickém prostoru a, na rozdíl od jiných druhů SOE, které můţeme identifikovat na úrovni státu, tyto jediné překračují hranice státu. V tomto prostoru pak mohou vznikat otázky jako například, jaká je role politických stran nebo konkrétních politických reprezentantů. 3) The institutional-procedural dimension poukazující na to, ţe kaţdý druh voleb je odlišný od těch ostatních a má svá procedurální i institucionální pravidla. 4) The campaign dimension upozorňuje na větší důleţitost kampaně u SOE neţ u FOE. Protoţe prvořadé volby jsou tématem samy o sobě a je jim dáván značný prostor v médiích, zatímco druhořadé volby musí soupeřit o pozornost voličů s aktuálními politickými problémy a není jim věnován takový prostor. Z těchto důvodů je také náročnější kampaň vést, protoţe voliči nejsou tak vstřícní k přijímání sdělení od politiků jako tomu bývá u FOE. 5) The main-arena political change dimension se zaměřuje na evaluaci vztahů mezi FOE a SOE. Z toho autoři vyvozují hlavní charakteristiku voleb do EP jako voleb druhého řádu: 1) Je v nich zaznamenána niţší volební účast. 2) Oproti prvořadým volbám je větší procento neplatných hlasů. 3) Získávají malé strany. 4) Vládní strany ztrácejí hlasy. 3 Reif, K. Schmitt, H. (1980): Nine Second-Order National Elections A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results, s Tamtéţ, s

12 5) Voliči při svém rozhodování méně zohledňují stranu a více se rozhodují pro osobnosti. 6) Překračují národní hranice. 7) Existuje vazba mezi pravidly voleb a volební účastí s odlišností od národní tradice klesá volební účast. 8) U SOE je role volební kampaně důleţitější neţ u FOE. Rozhodujícím kritériem pro rozlišení prvořadých a druhořadých voleb v této teorii SOE je pak dle Pavla Šaradína míra důleţitosti voleb. Šaradín konstatuje, ţe voliči skutečně posuzují význam voleb podle toho, co v nich mohou ovlivnit a zajímá je především moţnost spolurozhodovat o klíčových otázkách kaţdodenního ţivota na národní úrovni (hospodaření státu, daňová politika, apod.). 5 To potvrzuje i Mark Marsh, který upozorňuje na motivaci voličů ovlivňovat exekutivní moc státu. 6 O SOE volbách se někdy hovoří jako o referendu o vládě, coţ dle článku Pippy Norris plyne především ze skutečnosti, ţe se tyto druhy voleb konají v mezidobích mezi FOE a voliči v nich tak v podstatě mohou vyjádřit svůj postoj vůči vládním krokům a vnímají druhořadé volby jako moţnost projevit případný nesouhlas Revize teorie SOE Původní studie autorů Schmitta a Reifa byla v následujících letech s pomocí dat z dalších kol voleb do EP postupně revidována a zpřesňována. Karlheinz Reif doplnil předchozí tvrzení ve studii vydané po druhém kole voleb do EP 8, kde upozornil na nutnost zohledňovat teorii volebních cyklů a zdůraznil existující vazbu mezi postavením politických stran v aktuálním systému voleném FOE a jejich výsledkem v SOE 9 a potvrdil, ţe výsledek vládních stran je v SOE ovlivněn fází oblíbenosti danou volebním 5 Šaradín P. (2008): Teorie voleb druhého řádu a možnosti její aplikace v České republice, s Marsh, M. (1998) Testing the Second-Order Election Model after Four European Elections, s Norris, P. (1997): Nominations: Second-Order Elections Revisited, s Reif, K. (1984): National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984, s Šaradín v své knize hovoří o skutečnosti, ţe volební cykly jsou ve volebních studiích různých autorů pojímány různě, jako dominantní však uvádí periodizaci Andrého Freira: volební systém je rozdělen do tří period 1) honeymoon - období do dvanácti měsíců po volbách, 2) midterm období mezi 13. a 36. měsícem po volbách a 3) later term - od 37. do 48. měsíce do FOE. V období těsně po prvořadých volbách, kdy doznívá volební euforie a spokojenost, obliba vládních stran nemusí hned klesnout. Obliba se ale sniţuje v druhé periodě, nejniţší bývá v polovině volebního období a před novými volbami opět stoupá (Šaradín P. (2008): Teorie voleb druhého řádu a možnosti její aplikace v České republice, s. 33). 11

13 cyklem. Další charakteristiky voleb do EP jako druhořadých voleb byly v této následující studii potvrzeny a zpřesněny. Další studii pak publikoval v roce a opět v ní zpřesňuje původní text. Základní teze teorie SOE prověřovali i další autoři, jejichţ stručný přehled nabízí ve své knize Pavel Šaradín 11. Pro potřeby této práce je jistě zajímavý pohled autorů Cliffa Carruba a Richarda Timponea, kteří upozorňují a moţnost, ţe ne všichni voliči vnímají evropské volby jako druhořadé, naopak je mohou vyuţívat jako prostor pro projevení svého názoru a identifikace s určitou ideou. Nevolí tedy potom takticky, jak to činí v FOE, ale rozhodují se srdcem (příkladem mohu být dobré výsledky zelených stran na evropské úrovni). Mikko Mattila ve své práci z roku 2003 poukazuje na skutečnost, ţe na volební účast nemá vliv úroveň pravomocí EP, které se systematicky zvyšují, zatímco se to samé nedá říci o účasti u volebních uren. Michael Marsh ve své práci dále zpřesňuje základní teze stanovené v roce Nejčastěji skloňovanou je ale bezesporu problematika nízké volební účasti, pro kterou Šaradín nachází několik důvodů: 1) niţší důleţitost společensko-politických záleţitostí, 2) určitá únava z voleb, kterých se můţe v krátkém časovém období sejít několik, 3) menší výdaje na volební kampaně a menší ochota voličů kampaně vnímat. Poslední revizi své původní práce provedl Hermann Schmitt v roce Hodnotí volby do EP v roce 2004 jako velmi výjimečné vzhledem k zapojení se deseti nově přistoupivších zemí, na které je dle autora problematické teorii druhořadých voleb v dané chvíli aplikovat, coţ autor přičítá nedostatečné institucionalizaci postkomunistických politických systémů a vidí ve zkoumání těchto zemí příleţitost pro budoucí výzkumy. Zároveň ale svou studii uzavírá konstatováním, ţe základní rysy druhořadosti jak byly nastaveny v původní studii - nízká voleb účast, ztráty vládních stran a zisky malých stran nadále přetrvávají u starých členských zemí, kde je predikovatelnost výsledků dle teorie SOE o poznání vyšší neţ u nových členských států. Problematikou nových členských zemí a přístupu jejich voličů k volbám do EP jako druhořadým se posléze zabývají studie autorů Jasona Koepkeho a Nilse Ringeho z roku a Simona Hixe a Michaela Marshe z roku , které shodně zdůrazňují dvě okolnosti. První je existence fenoménu méně je v sázce projevující se nízkou volební 10 Reif, K. (1997): Reflection: European elections as member state second-order elections revisited, s Šaradín P. (2008): Teorie voleb druhého řádu a možnosti její aplikace v České republice, s Schmitt, H. (2005): The European Parliament Elections of June 2004: Still Second-Order?, s Koepke, J. R. Ringe, N. (2006): The Second-Order Election Model in an Enlarged Europe, s Hix, S., Marsh, M. (2007): Punishment or Protest? Unerstanding European Parliament Elections, s

14 účastí. Ta však není kombinována s taktickým hlasováním a trestáním vládních stran, ale s upřímným hlasováním Možnost aplikace teorie SOE na Českou republiku Moţností aplikovat teorii voleb druhého řádu, jak byla představena výše, na ostatní typy druhořadých voleb v konkrétním státě se autoři politologických výzkumů jiţ zabývali a máme proto k dispozici argumenty podporující naši snahu o analýzu druhořadých voleb v rámci ČR v určitém časovém období přímo z řad českých autorů, kteří tuto argumentaci vytvořili pro své výzkumy. Pavel Šaradín hovoří o základním předpokladu aplikovatelnosti teoretických závěrů eurovoleb jakoţto voleb druhého řádu na ostatní druhy SOE, kterým je fakt, ţe všechny volby probíhají v rámci jednoho volebního systému a účastní se jich stejné relevantní politické subjekty. K tomu také dodává, ţe druhořadost voleb nevnímají jen voliči samotní, ale i relevantní političtí aktéři a v neposlední řadě i média. Uvádí také limity aplikace teorie SOE v rámci více typů politických systémů a doporučuje soustředit se na jeden politický systém, v jeho případě, i v případě naší práce, na Českou republiku. 16 Aplikací teorie voleb druhého řádu na Českou republiku (ČR) a případnými metodologickými mantinely v českém prostředí se zabývají i autoři Strmiska, Chytílek, Šedo, Eibl 17 a dochází k závěru, ţe aplikace teorie SOE v postkomunistickém prostoru přináší několik metodologických komplikací, kde je potřeba hledat arbitrární řešení a vyţaduje dobrou znalost politických systémů a kvalitní datový základ. Autoři následně stanoví zdroje problémů, kterými můţe být: 1. Změna partnera či partnerů v národních volbách v ČR ve volbách do PS ČR kandidovala koalice KU-ČSL a US-DEU společně, v roce 2006 kandidovaly samostatně, coţ ale autoři nepovaţují za okolnost tak významnou, aby byl důvod zařadit strany jako nové. 2. Vytvoření koalice, která je tvořena jak parlamentními, tak neparlamentními stranami kdy autoři povaţují za vhodné přistupovat odlišně ke dvěma koalicím, které vytvořila v ČR v regionálních volbách v roce 2004 tehdy neparlamentní Strana zelených (SZ). 15 Strmiska, M, Chytilek, R., Šedo J., Eibl, O. (2009): Volební komplexy zemí V4, Studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru, s Šaradín P. (2008): Teorie voleb druhého řádu a možnosti její aplikace v České republice, s Strmiska, M, Chytilek, R., Šedo J., Eibl, O. (2009): Volební komplexy zemí V4, Studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru, s

15 V Karlovarském kraji kandidovala SZ v rámci Koalice pro Karlovarský kraj s vládní KDU-ČSL a koalice je hodnocena jako kandidatura vládní strany, protoţe KDU-ČSL je moţné brát jako důleţitější a subjekt je počítán k vládním stranám. V kraji Vysočina SZ vstoupila do koalice s také vládní ÚS-DEU a v tomto případně povaţuje autor tuto spolupráci za kandidaturu nového subjektu, protoţe byl jiţ zřetelný pokles podpory ÚS-DEU, zatímco SZ sbírala nové voliče a kandidáti SZ byli z hlediska získaných preferenčních hlasů úspěšnější. 3. Otázka zařazení celkových výsledků voleb v případě regionálních soutěţí autoři na rozdíl od voleb do EP, kde moţnost údajů agregovaných na celostátní úroveň připouští, na tuto moţnost u regionálních voleb rezignují z důvodu moţného zkreslení a zůstávají jen u výsledků v jednotlivých regionech. Dle Strmisky, Chytílka, Šeda a Eibla se tak ČR z pohledu teorie SOE zdá být (alespoň) naprosto ideálním příkladem, neboť jednotlivé volby, respektive jejich řády do značné míry splňují veškerá kritéria původního konceptu. Poměrně snadná je i práce s daty, neboť ta jsou do značné míry symetrická a na všech třech úrovních až na pár výjimek diskutovaných níže porovnávatelná. 18 Zmíněným problematickým bodem jsou dle autorů volby do zastupitelstva města Prahy, které se konají jindy, neţ zbytek krajských voleb. I přesto ale autoři docházejí k závěru, ţe ČR skutečně do značné míry splňuje předpoklady SOE: volební účast na parlamentní úrovni stoupá, na krajské a evropské úrovni klesá, vládní strany v polovině volebního cyklu ztrácí a jak v krajských, tak v evropských volbách byl vytvořen poměrně velký prostor pro hlasy odevzdané třetím stranám. K dispozici máme i analytické práce dalších českých autorů, které poskytují ujištění, ţe je moţné teorii SOE při zkoumání druhořadých typů voleb v českém prostředí vyţít příkladem mohou být práce Lukáše Linka 19, Radovana Bartíka a Vlastimila Havlíka 20, či Evy Jogheeové a Vlastimila Havlíka. 21 V souvislosti s novým kolem voleb do PS ČR na jaře 2010 můţeme identifikovat nové okolnosti, pro které ještě nemáme dostatečnou argumentaci ze strany politologických odborníků v Parlamentu se objevila zcela nová strana VV s dosud politicky neaktivními 18 Strmiska, M, Chytilek, R., Šedo J., Eibl, O. (2009): Volební komplexy zemí V4, Studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru., s Linek L.: Analýza voleb do Evropského parlamentu 2004 v ČR. Platí stále terie voleb druhého řádu?, s Havlík, V, - Brtník, R. (2009): Personalizace volby v kontextu konceptu voleb druhého řádu. Případ voleb do zastupitelstva Jihomoravského kraje v roce 2008, s Jogheeová, E., Havlík V. (2010): Volby do Evropského parlamentu 2009 optikou konceptu voleb druhého řádu, s

16 elitami, ze známých politických špiček se etablovala další nová politická strana TOP 09, která tak odvedla voliče podporující dané politiky jejich dřívějším stranám, SZ a KDU-ČSL se naopak do parlamentu nedostaly. Můţeme tedy konstatovat, ţe se částečně změnila podoba stranického systému v ČR, tato změna ale nebyla nikterak výrazná a neměla na výsledky voleb do PS ČR 2010 takový vliv, který by změnil moţnost jejich komparace pro potřeby naší práce Shrnutí Výše rozebraná teorie voleb druhého řádu nám poskytuje teoretický rámec pro zkoumání, které je předmětem této práce a jsou z ní patrné základní teze, které budeme nadále sledovat a zkoumat v rámci jednotlivých druhů voleb konaných v období na území ČR. Jak jiţ bylo řečeno, základy teorie SOE poloţila studie autorů Reifa a Schmitta z roku 1980, která na příkladu prvních přímých voleb do EP stanovila charakteristiku druhořadých voleb a která byla v následujících letech sice revidována a zpřesňována, nicméně aţ doposud zůstala v jádru platnou. Klíčovými ukazateli druhořadosti voleb jsou dle autorů především niţší volební účast neţ u voleb do hlavního exekutivního orgánu státu, klesající podpora vládních stran odvíjející se od fáze volebního cyklu a rostoucí podpora malých stran, popřípadě politických osobností pramenící z tendence voličů rozhodovat se více srdcem a méně takticky. Všechny tři výše zmíněné ukazatele mají větší či menší souvislost s autory definovanou dimenzí méně v sázce, která jasně naznačuje, ţe pro voliče, média i samotné politické aktéry jsou všechny volby, které přímo neovlivňují nejvyšší národní administrativu a hlavní exekutivní orgány státu méně důleţité a nevěnují jim tolik pozornosti jako FOE. Tak jako kaţdé nové kolo evropských voleb poskytovalo nová data pro výzkum a případnou revizi teorie SOE, východní rozšíření EU znamenalo výrazné navýšení počtu členských států a tedy i nový prostor pro zkoumání, které bylo moţné zaměřit dvěma směry jednak na zkoumání chování voličů nových členských států a na naplňování charakteristik druhořadých voleb v rámci jejich politických systémů, a dále na komparaci chování voličů starých a nových členských států. Tato práce se bude dále zabývat první ze zmíněných variant zkoumáním druhořadosti voleb v českém politickém systému v kontextu členství v EU. 22 Balík, S. a kol. (2010): Volby do poslanecké sněmovny v roce 2010, s

17 Skutečnost, zda je moţné na ČR teorii SOE vůbec uplatnit a jaké jsou její případné limity, byla zohledněna v podkapitole 2.3, ze které vyplynulo, ţe ČR je pro aplikaci teorie nejen vhodným kandidátem, ale jeví se i jako její dobrý příklad. 16

18 3. Metodologie práce V práci budeme aplikovat kritéria hodnocení druhořadosti voleb dle teorie voleb druhého řádu Reifa a Schmitta popsané výše. Základními ukazateli - niţší volební účast, ztráta podpory vládních stran a nárůst podpory neparlamentních stran a politických osobností poměříme všechny řádné termíny všech druhů voleb, které se v ČR konaly od počátku členství ČR v EU aţ do současnosti, tedy v letech , k čemuţ vyuţijeme data zveřejněná Českým statistickým úřadem a předchozí analýzy voleb uskutečněné v rámci českého politického systému. Jako srovnávací rámec pouţijeme volby do Parlamentu České republiky z let 2002, 2006 a 2010, vůči kterým bude moţné vztáhnout výsledky dosaţené v ostatních volbách v daném období. Cílem práce je získat odpovědi na základní výzkumné otázky, které nám pomohou objasnit postavení evropských voleb mezi ostatními typy voleb na národní úrovni: 1) Je chování voličů v ČR v souladu s konceptem voleb druhého řádu? Pro zodpovězení této otázky je nutné porovnat výsledky dosaţené v jednotlivých kolech stanovených typů voleb s hodnotícími indikátory identifikovanými autory konceptu SOE. U všech druhů voleb tedy budeme sledovat procento volební účasti, procentuelní zisky vládních a opozičních stran a dále zisky neparlamentních subjektů, tzn. malých stran seskupení nezávislých kandidátů a regionálních hnutí, případně politických osobností. Tato data budeme v rámci kaţdého druhu voleb porovnávat se srovnávacím rámcem v tom čase relevantních parlamentních voleb, které pro české voliče představují volby prvořadé. Komparace dat získaných z FOE s konkrétními výsledky jiných druhů voleb nám poskytne podklady pro tvrzení, zda se voliči v ČR chovají v souladu s konceptem voleb druhého řádu, tedy zda je v ostatních typech voleb jejich chování odlišné od chování v parlamentních volbách a zda splňují čísla hodnotících indikátorů charakteristiky stanovené Reifem a Schmittem. 2) Liší se chování voličů a jejich přístup k jednotlivým zkoumaným typům voleb? V rámci této otázky budeme porovnávat jednotlivé druhy druhořadých voleb v ČR navzájem mezi sebou. Konkrétně se jedná o volby do zastupitelstev krajů, volby do obecních zastupitelstev, volby do Senátu ČR a volby do Evropského parlamentu. Pomocí hodnotících indikátorů stanovených ve výzkumné otázce č. 1 vyhodnotíme 17

19 přístup českých voličů k jednotlivým druhům voleb a určíme, zda se voliči u některých z výše vyjmenovaných druhů voleb chovají odlišně neţ u ostatních, či nikoliv. 3) Korespondují volební výsledky v evropských volbách s tendencemi stanovenými autory konceptu voleb druhého řádu? Porovnání s hodnotícími indikátory stanovenými ve výzkumné otázce č. 1 nám poskytne datový podklad i pro odpověď na tuto otázku. 4) Jaké je postavení evropských voleb v porovnání s dalšími typy voleb zkoumanými ve stanoveném časovém úseku v ČR? Odpověď na tuto otázku bude výsledkem komparace všech typů SOE tak, jak bylo stanoveno u výzkumné otázky č. 2. Zaměříme se na posouzení důleţitosti voleb do EP v rámci ostatních typů českých voleb a vyhodnotíme, zda jsou volby do EP výjimečné v některém z indikátorů nebo zda patří v prostředí ČR jen k dalšímu druhu voleb, které pro voliče nejsou tak důleţité jako volby do PS ČR. Pro všechny komparace vyuţijeme oficiálních výsledků voleb zveřejněných na stránkách Českého statistického úřadu, k hodnocení pak vyuţijeme vlastní závěry vyvozené z volebních výsledků dosazených do hodnotících indikátorů i předchozí analýzy jiných autorů zabývající se danou problematikou. 18

20 4. Volby do Poslanecké sněmovny České republiky Volby do PS ČR jsou, jak jiţ bylo vysvětleno, pro české voliče volbami prvořadými. Z pohledu naší práce tedy nejsou hlavním předmětem zkoumání, vyuţíváme je ale jako srovnávací rámec pro komparaci chování voličů v rámci jednotlivých druhů voleb. Pro hodnocení druhořadosti ostatních typů voleb uskutečněných v ČR v časovém úseku let se proto musíme zaměřit na parlamentní volby, jeţ proběhly v letech 2002, 2006 a U těchto konkrétních parlamentních voleb budeme sledovat volební účast a výsledky voleb agregované na celostátní úroveň, vyhodnotíme, které strany překročily v poměrném volebním systému volební klauzuli 5% a dostaly se do poslanecké sněmovny 23 a označíme strany podle jejich příslušnosti k vládě či opozici. Tato data nám pak následně umoţní porovnat výsledky stran dosaţené v aktuálních parlamentních volbách s jednotlivými druhy druhořadých voleb, potvrdit, nebo naopak vyvrátit, charakteristiku druhořadých voleb stanovenou Reifem a Schmittem a odpovědět na výzkumné otázky poloţené v kapitole Volby do PS ČR 2002 Politické prostředí v ČR bylo v době před volbami 2002 výrazně ovlivněno tzv. opoziční smlouvou. 24 Ta názorově polarizovala, jak odbornou veřejnost, tak řadové voliče a předvolební situace vyţadovala, aby hlavní aktéři opoziční smlouvy, ODS a ČSSD, zaujali vůči případné další spolupráci jasná stanoviska. ČSSD po neúspěšných krajských volbách v roce 2000 změnila svůj přístup i osobu předsedy strany. Miloše Zemana nahradil Vladimír Špidla, který se jasně vymezil vůči Václavu Klausovi i další spolupráci s ODS a sliboval změnu v politické reprezentaci a nahrazení bývalých ministrů novými tvářemi. Naproti tomu v ODS neproběhly ţádné výrazné změny ani v politických špičkách ani v postoji ke spolupráci s ČSSD, hlaví tváří kampaně byl Václav Klaus a jiným osobnostem strany nebyl ponechán příliš velký prostor. Období opoziční smlouvy a také skutečnost, ţe KDU-ČSL ani US neměly po volbách 1998 podíl na vládní moci, daly v roce 1998 vzniknout tzv. Čtyřkoalici sloţené z KDU-ČSL, US, DEU a ODA, jejímţ cílem bylo zabránit ústavní většině ODS a 23 Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů. 24 Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR podepsaná v roce 1998 čelními představiteli ODS a ČSSD. Tato dohoda zajišťovala ČSSD moţnost vládnout s tichou podporou ODS a byla často označována jako zakrývaná velká koalice. 19

21 ČSSD v Senátu. Koaliční smlouva zavazovala strany sdruţené v Čtyřkoalici k podpoře společných kandidátů ve volbách do Senátu. Toto uskupení bylo velmi úspěšné jak v senátních volbách v letech 1998 a 2000, tak ve volbách do krajských zastupitelstev v roce Projekt Čtyřkoalice však následně rozdělily spory. V únoru 2002 se rozpadl a do voleb v červnu 2002 kandidovala Koalice sloţená pouze z KDU-ČSL a US-DEU Výsledky voleb do PS ČR 2002 K volebním urnám přišlo 58% oprávněných voličů a vítězem voleb se stala ČSSD, která zvítězila ve dvanácti krajích. V Praze a v Libereckém kraji zvítězila ODS, která celkově skončila na druhém místě. KSČM ani Koalice nevyhrály v ţádném kraji, obdrţely ale dostatečné mnoţství hlasů, aby jejich zástupci mohli zasednout v Poslanecké sněmovně. Výsledky voleb shrnují tabulky 1 a 2. Podrobná data o výsledcích stran jsou obsahem Přílohy č. 1. Tabulka č. 1: Celkové údaje o volební účasti ve volbách do PS ČR 2002 Okrsky Voliči Vydané Voleb. Odevzd. Platné % v sezn. Obálky účast obálky Hlasy plat. celk. zpr. v % v % hlasů , ,56 Zdroj: ČSÚ 26 Tabulka č. 2: Procentuelní výsledky parlamentních stran vzešlých z voleb do PS ČR 2002 název strany Hlasy Česká strana sociálně demokratická 30,20% Občanská demokratická strana 24,47% Komunistická strana Čech a Moravy 18,51% Koalice KDU-ČSL, US-DEU 14,27% Ostatní 12,55% Zdroj: ČSÚ Šaradín, P. a kol. (2002): Volby 2002, Analýza programů a výsek ve volbách do Poslanecké sněmovny, s srov. Linek, L., Mrklas, L., Seidlová, A., Sokol, P. eds (2003): Volby do Poslanecké sněmovny 2002, s , srov. Chytilek, R., Šedo, R., Lebeda, T., Čaloud, D., (2009): Volební systémy, s , srov. Fiala, P., Holzer, J., Strmiska, M. a kol. (2002): Politické strany ve střední a východní Evropě, s , 26 Volby.cz: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech , Územní přehledy o volební účasti, Český statistický úřad, text on-line ( 20

22 4.1.2 Vytvoření vlády po volbách 2002 Volební výsledky znamenaly velkou výhodu pro ČSSD, bez které se, pokud k jednáním o vládě nebyli přizvání komunisté, nemohla obejít ţádná vláda. Prezident Václav Havel proto pověřil sestavením vlády předsedu ČSSD Vladimíra Špidlu, který vytvořil vládu s Koalicí KDU-ČSL, US-DEU. Tato vláda byla postavena na nejmenší moţné většině 101 hlasů, byla sloţena ze 17 ministrů (11 ČSSD, 3 KDU-ČSL a 3 US-DEU) a 7. srpna 2002 Poslanecká sněmovna schválila její programové prohlášení Volby do PS ČR 2006 Další parlamentní volby se konaly v červnu V námi zkoumaném období předcházejícím těmto volbám, tedy mezi roky , se konaly jedny evropské volby a jedny volby do zastupitelstev krajů. Předchozí čtyřleté období vlády ČSSD a jejích koaličních partnerů navíc přineslo řadu změn na české politické scéně. ČSSD řešila problémy vnitřní jednotnosti strany, které vedly ke dvěma výměnám předsedy strany v jednom volebním období. Po pro sociální demokraty neúspěšných volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004 vystřídal Vladimíra Špidlu na postu předsedy strany i premiéra Stanislav Gross, ten ale musel po finanční aféře, která rozdělila vládní koalici a přiměla tehdy koaliční KDU-ČSL hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě, odstoupit. Do čela strany i vlády usedl Jiří Paroubek. ODS zaznamenala jako opoziční strana výrazné úspěchy v komunálních a senátních volbách na podzim 2002, i přes to ale Václav Klaus odstoupil z čela strany a novým předsedou se stal Mirek Topolánek. Úspěšné pak pro ODS byly i prezidentské volby na začátku roku 2003, kdy se prezidentem stal Václav Klaus. Rok 2004 přinesl ODS další převahu ve volbách do Evropského parlamentu a následně i v podzimních volbách do krajských zastupitelstev a Senátu. Změnou předsedy si prošly i další parlamentní strany v roce 2003 vystřídal Miroslav Kalousek dosavadního předsedu KDU-ČSL Cyrila Svobodu a předsedkyni US-DEU Hanu Marvanovou nahradil Petr Mareš. Do čela KSČM nastoupil místo Miroslava Grebeníčka v září 2005 Vojtěch Filip. 27 Volby.cz: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech , Celkové výsledky hlasování, Český statistický úřad, text on-line ( 28 Šaradín, P. a kol. (2002): Volby 2002, Analýza programů a výsek ve volbách do Poslanecké sněmovny, s

23 V průběhu volebního období zaznamenávala dílčí úspěchy i Strana zelených, která na podzim 2005 zvolila do svého čela Miroslava Bursíka Výsledky voleb do PS ČR 2006 V těchto parlamentních volbách přišlo svůj hlas odevzdat 64,47% oprávněných voličů. Vítězem voleb se stala se ziskem 35,38% hlasů ODS, která byla úspěšnější v českých krajích (s výjimkou Ústeckého kraje), v té době vládní ČSSD obdrţela 32,32% hlasů a vítězila především na Moravě. Do Poslanecké sněmovny se nedostala US-DEU, naopak poprvé překročila 5% klauzuli Strana zelených. Celkem se tedy do parlamentu dostalo pět politických stran. Výsledek voleb a převod hlasů na mandáty ale způsobil patovou situaci, ve které dva hlavní tábory v Poslanecké sněmovně disponovaly stejným počtem mandátů (levice zastoupená ČSSD a KSČM měla dohromady 100 poslanců, středopravé seskupení KDU-ČSL, SZ a ODS rovněţ 100 poslanců). 30 Výsledky voleb shrnují tabulky 3 a 4. Podrobná data o výsledcích stran jsou obsahem Přílohy č. 2. Tabulka č. 3: Celkové údaje o volební účasti ve volbách do PS ČR 2006 Okrsky Voliči Vydané Vol. Odevzd. Platné % v sezn. obálky účast obálky hlasy plat. celk. zpr. v % v % hlasů , , ,64 Zdroj: ČSÚ Čaloud, D., Foltýn, T., Havlík, V., Matušková, A., eds (2006): Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006, s.7-25., srov. Hloušek, V., Chytílek, R. eds. (2007): Parlimentary Elections and Party Landscape in the Visegrád Group Countries, Democracy and Culture Studdies Centre, s , srov. Dančák, B., Houšek, V. (2006): Parlamentní volby 2006 a česká politika, s. 7-13, srov. Šaradín, P., Bradová, E. (2007): Visegrad Votes, Parlamentary Elections , s Čaloud, D., Foltýn, T., Havlík, V., Matušková, A., eds (2006): Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006, s Volby.cz: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech , Územní přehledy o volební účasti, Český statistický úřad, text on-line ( 22

24 Tabulka č. 4: Procentuelní výsledky parlamentních stran vzešlých z voleb do PS ČR 2006 název strany Hlasy Česká strana sociálně demokratická 32,32% Občanská demokratická strana 35,38% Komunistická strana Čech a Moravy 12,81% KDU-ČSL 7,22% Strana zelených 6,29% Ostatní 5,98% Zdroj: ČSÚ Vytvoření vlády po volbách 2006 Povolební vyjednávání byla v důsledku jiţ zmíněné patové situace komplikovaná. Jejím ztělesněním se staly spory o osobu a politickou příslušnost předsedy Poslanecké sněmovny, kterým se nakonec stal Miloslav Vlček z ČSSD. Po několika navrhovaných podobách vlád s různou měrou podpory různých parlamentních stran získala v lednu 2007 (tedy 7 měsíců po volbách) důvěru Poslanecké sněmovny vláda sloţená z členů ODS, KDU- ČSL a SZ. Tato důvěra byla zajištěna přeběhlickými hlasy dvou poslanců ČSSD Miloše Melčáka a Michala Pohanky Volby do PS ČR 2010 Vládní koalice opřená o hlasy dvou přeběhlých poslanců ČSSD měla od počátku problémy s prosazováním svých záměrů a byla do značné míry rukojmím levice. Důkazem toho bylo náhlé vyslovení nedůvěry vládě a její sesazení v březnu 2009, tedy v době, kdy Česká republika předsedala Radě EU. 34 Zemi pak dále vedla a reprezentovala úřednická vláda Jana Fischera, která měla svou roli plnit do předčasných voleb. Poté, co byly předčasné volby Ústavním soudem zrušeny, 35 pak plnila svou úlohu aţ do řádného termínu voleb na jaře Ještě před těmito volbami odstoupil z čela strany Mirek Topolánek a nahradil ho Petr Nečas. 32 Volby.cz: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech , Celkové výsledky hlasování, Český statistický úřad, text on-line ( 33 Pečinka, B. (2006): Nedohodli jsme se, že se dohodneme, srov. Čaloud, D., Foltýn, T., Havlík, V., Matušková, A., eds (2006): Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006, s Kaniok, P. Smekal, H.: České předsednictví v Radě EU: politický standard, mediální katastrofa, s , srov. Beneš, V. Karlas, J.: The Czech Presidency, s , srov. Ihned (2009): Fischer naposledy o předsednictví pád vlády nebyl šťastný, ale EU nepoškodil. 35 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. září

25 V období mezi parlamentními volbami 2006 a 2010 se konaly jedny volby do EP na jaře 2009, jedny volby do krajských zastupitelstev 2008, dále jedny volby do zastupitelstev měst a obcí na podzim 2006 a s nimi spojené senátní volby 2006, Do hry začaly jiţ před volbami vstupovat nové strany, které v době předchozích parlamentních voleb neměly v českém stranickém systému své místo TOP 09 (strana exministra zahraničí Karla Schwarzenberga, spojující na české politické scéně známé tváře, především přestoupivší z KDU-ČSL), VV (strana vedená bývalým investigativním novinářem Radkem Johnem a sdruţující členy, kteří dříve v politice nevystupovali), Strana práv občanů ZEMANOVCI (do jejíhoţ čela se postavil bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman) a Suverenita blok Jany Bobošíkové (strana, v jejímţ čele stojí bývalá známá novinářka Jana Bobošíková). Naopak SZ, která se do PS ČR dostala poprvé v roce 2006, zjevně ztrácela podporu Výsledky voleb do PS ČR 2010 Volební účast v posledních parlamentních volbách dosáhla 62,6%, do Poslanecké sněmovny se opět dostalo pět stran, změna ale nastala ve struktuře odevzdaných hlasů. S 22,08% hlasů zvítězila ČSSD, těsně za ní se s 20,22% umístila ODS (Občanští demokraté ztratili ze všech stran nejvíce hlasů). Zbylé mandáty si rozdělily KSČM a v Poslanecké sněmovně nové strany TOP 09 vedená Karlem Schwarzenbergem a Věci veřejné v čele s Radkem Johnem. Pětiprocentní volební klauzuli nepřekonaly ani SZ ani KDU-ČSL, která se poprvé v novodobé historii ČR nedostala do Paramentu. Poměrně těsně pod hranicí zvolení skončily i další dvě výše zmiňované nové politické strany Suverenita a ZEMANOVCI. Celkovou charakteristikou výsledků je úbytek voličské přízně parlamentním stranám z let a naopak nárůst hlasů pro nové politické subjekty. 37 Pravicové a středové strany získaly ve sněmovně většinu 118 poslanců. 38 Výsledky voleb shrnují tabulky 5 a 6. Podrobná data o výsledcích stran jsou obsahem Přílohy č Balík, S. a kol. (2010): Volby do poslanecké sněmovny v roce 2010, s , srov. Navrátil, V. (2010): Volební geografie a parlamentní volby v České republice Kromě nových politických stran, které se dostaly do parlamentu, získaly poměrně značné procentuelní zisky i Strana práv občanů Zemanovci (44,33%) a Suverenita blok Jany Bobošíkové (3,67%). 38 Balík, S., a kol. (2010): Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010, s , srov. Navrátil, V. (2010): Volební geografie a parlamentní volby v České republice

26 Tabulka č. 5: Celkové údaje o volební účasti ve volbách do PS ČR 2010 Okrsky Voliči Vydané Volební Odevzdané Platné Celkem zpr. v % v seznamu obálky účast v % % platných obálky Hlasy hlasů , ,37 Zdroj: ČSÚ 39 Tabulka č. 6: Procentuelní výsledky parlamentních stran vzešlých z voleb do PS ČR 2010 název strany Hlasy Česká strana sociálně demokratická 22,08% Občanská demokratická strana 20,22% Komunistická strana Čech a Moravy 11,27% TOP 09 16,70% Věci veřejné 10,88% Ostatní 18,85% Zdroj: ČSÚ Vytvoření vlády po volbách 2010 Sestavením vládní koalice byl po volbách pověřen Petr Nečas z ODS, a to i přes skutečnost, ţe vítězem voleb se stala ČSSD. Na základě povolebních jednání a vzhledem k počtu mandátů jednotlivých stran v Poslanecké sněmovně totiţ bylo zřejmé, ţe největší šanci na vyslovení důvěry má tříčlenná koalice ODS, TOP 09 a VV. 41 Ta nakonec získala důvěru 10. srpna ČSSD, jejíţ předseda Jiří Paroubek po volebním výsledku rezignoval na post předsedy strany, zaujala pod vedením Bohuslava Sobotky roli opoziční strany. Tato v českém prostředí netypická skutečnost ale nemá na komparaci, jeţ je cílem naší práce vliv, protoţe voliči v podzimních volbách vnímali jako opozici právě ty strany, které se neúčastnily 39 Volby.cz: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech , Územní přehledy o volební účasti, Český statistický úřad, text on-line ( 40 Volby.cz: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech , Celkové výsledky hlasování, Český statistický úřad, text on-line ( 41 Týden.cz (2010): Klaus s pověřením k sestavení vlády ještě počká, srov. Lidovky.cz (2010): Klaus pověřil Nečase jednání o sestavení vlády. 25

27 koaličních vyjednávání a hodnocení přístupu voličů k jednotlivým stranám tedy zůstává relevantním. 26

28 5. Volby do zastupitelstev krajů Volby do zastupitelstev krajů jsou prvním typem voleb podstatným pro náš výzkum voleb druhého řádu v ČR. V rámci časového úseku stanoveného v této práci se zaměříme na krajské volby v letech 2004 a 2008, které budeme porovnávat s volbami do PS ČR 2002 a Toto porovnání nám poskytne datovou základnu pro vyhodnocení indikátorů stanovených ve výzkumné otázce 1, v kapitole 3 a budeme moci určit, zda jsou krajské volby pro české voliče volbami druhořadými. 5.1 Volby do zastupitelstev krajů v roce 2004 První pro nás zajímavé krajské volby se konaly na podzim roku 2004 a byly pro ten rok jiţ druhými volbami na jaře se, krátce po vstupu ČR do EU, uskutečnily volby do Evropského parlamentu, o kterých bude pojednáno dále. Základní rozlišení na vládní a opoziční strany zůstalo shodné s uspořádáním po volbách do PS ČR v roce 2002 (viz kapitola 4, podkapitola 4.1.2), změnila se však politická reprezentace hlavní vládní strany Výsledky voleb do zastupitelstev krajů 2004 Krajské volby 2004 znamenaly jednoznačné vítězství ODS, která získala nejvíce hlasů ve dvanácti krajích a oproti předchozím volbám ji volilo i více voličů. V Jihomoravském kraji vyhrála KDU-ČSL, která byla jedinou úspěšnou stranou z bývalé Čtyřkoalice i z vládní Koalice platné v daném období. ČSSD ztratila hlasy jednak v porovnání s parlamentními volbami z roku 2002, ale i pokud srovnáme výsledky krajských voleb 2004 a KSČM sice oproti výsledkům parlamentních voleb 2002 posílila, v porovnání s výsledky předchozích krajských voleb ale o určité procento hlasů přišla. 43 Volební účast se pohybovala od nejniţších 24,99% v Karlovarském kraji do 32,6% v Pardubickém kraji a oproti parlamentním volbám v roce 2002 byla v celkových hodnotách i v porovnání po jednotlivých krajích poloviční. Data o volební účasti v krajských volbách 2004 shrnuje tabulka č. 7. Celkové sečtené a na celostátní úroveň agregované výsledky jednotlivých stran relevantních pro náš výzkum 42 Balík, S., Kyloušek, J. (2005): Krajské volby v České republice 2004,s Tamtéţ, s

29 Neparlamentní parlamentní strany uvádí tabulka č. 8. Podrobné výsledky všech stran v rámci jednotlivých krajů jsou součástí Přílohy č. 4. Tabulka č. 7: Celková volební účast ve volbách do krajských zastupitelstev 2004 Kód a název kraje Okrsky Voliči Vydané Vol. Odevzd. Platné % v sezn. obálky účast obálky hlasy plat. celk. zpr. v % v % hlasů Celkem , , ,03 Zdroj: ČSÚ 44 Tabulka č. 8: Celkové výsledky krajských voleb 2004 agregované na celostátní úroveň Strany hlasy v % volby do PS ČR 2002 Opozice vládní strany ODS 36,35 24,47 KSČM 19,68 18,51 ČSSD 14,30 30,20 KDU-ČSL 13,05 14,27 (v koalici) za parlamentní strany celkem 83,38% SZ 1,99 2,36 Regionální pozn. 1 1,74 Nezávislí pozn. 2 5,92 ostatní nezapočítané 6,97% Zdroj: autor na základě dat zveřejněných na stránkách ČSÚ 45 Pozn. 1: do této skupiny jsou počítána regionální seskupení, která alespoň v jednom kraji překročila 5%: Strana pro otevřenou společnost, ED, VPM, SS Volba pro kraj, Zelená pro Moravu. Pozn. 2: do této skupiny jsou započítána seskupení, která alespoň v jednom kraji překročila 5%: SNK sdruţení nezávislých a Evropští demokraté, SNK sdruţení nezávislých, Evropští demokraté, Evropští demokraté a nezávislí starostové pro kraj. 44 Volby.cz: Volby do zastupitelstev krajů konané ve dnech , Územní přehledy o volební účasti, Český statistický úřad, text online ( 45 Volby.cz: Volby do zastupitelstev krajů konané ve dnech , Souhrnné výsledky voleb, Český statistický úřad, text on-line ( 28

30 5.1.2 Popis výsledků voleb V tabulce č. 8 jsou shrnuty celkové výsledky jednotlivých stran agregované na celostátní úroveň a porovnané s výsledky daných stran ve volbách do PS ČR Tabulka dále rozlišuje rozdělení na parlamentní, neparlamentní, vládní a opoziční strany a vyhodnocuje zisky hlasů jednotlivých celků. Za vládní strany povaţujeme dle tehdejšího sloţení vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, která do krajských voleb kandidovala samostatně, nikoliv v koalici s KDU-ČSL a získala pouze 1,2% hlasů. Do volebního výsledku KDU-ČSL jsou započítány i zisky tří krajských koalic, které ve svých krajích překročily 5% hranici a které v těchto konkrétních krajích tvořila vládní KDU-ČSL spolu s dalšími malými stranami (například SZ nebo US- DEU). Konkrétně se jedná o Koalici pro Středočeský kraj, Koalici pro Pardubický kraj a Koalici pro Karlovarský kraj. 46 Opozičními stranami jsou v tomto hodnoceném období ODS a KSČM. Vyhodnocením dosaţených výsledků vládních stran se budeme zabývat níţe, celkově je však moţné konstatovat, ţe parlamentní strany získaly v těchto krajských volbách 83,38% odevzdaných hlasů. Tabulka č. 8 shrnuje rovněţ výsledky neparlamentních subjektů. Konkrétně zobrazuje výsledky regionálních seskupení a sdruţení nezávislých kandidátů, které alespoň v jednom z krajů překročily volební klauzuli 5%. Posledním vyhodnocovaným subjektem je Strana zelených, kterou jsme zahrnuli i přesto, ţe v ţádném kraji nedosáhla 5% výsledku, ale je důleţitá pro další srovnávání, neboť se v následujících parlamentních volbách stala vládní stranou. Zbývající subjekty, které v ţádném kraji nedosahovaly stanovené 5% hranice, pak v celkových agregovaných výsledcích činily 6,97% a jsou zahrnuty v kolonce ostatní nezapočítané. 5.2 Volby do zastupitelstev krajů v roce 2008 Volby do krajských zastupitelstev konané byly pro třetinu občanů ČR spojeny s volbami do Senátu Parlamentu ČR. Kromě těchto voleb se v daném roce nekonaly ţádné jiné volby. 46 Stejně přistupují k započítávání těchto koalic do celkových volebních výsledků i Stanislav Balík, Jakub Kyloušek ve své knize Krajské volby v České republice 2004, s