Návod k trestnému činu jako forma účastenství

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Kateřina Vykoukalová Návod k trestnému činu jako forma účastenství Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. Katedra: trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 23. března 2009

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval/a samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne 23. března 2009 Kateřina Vykoukalová

3 OBSAH ÚVOD ÚČASTENSTVÍ NA TRESTNÉM ČINU Definice účastenství Zásada akcesority účastenství Podmínky odpovědnosti za účastenství Vztah k trestnému činu Příčinný vztah mezi jednáním účastníka a trestným činem pachatele Úmysl účastníka Zánik trestnosti účastenství Trestání účastenství Závěrečné poznámky k účastenství NÁVOD JAKO FORMA ÚČASTENSTVÍ Definice a obecná charakteristika návodu k trestnému činu POLICEJNÍ PROVOKACE TRESTNÉHO ČINU Vymezení pojmu Otázka přípustnosti policejní provokace Trestněprávní důsledky policejní provokace Provokatér Vyprovokovaná osoba Shrnutí OPERATIVNĚ PÁTRACÍ PROSTŘEDKY Obecně o operativně pátracích prostředcích Předstíraný převod Použití agenta POLICEJNÍ PROVOKACE NEBO TRESTNÝ ČIN POD KONTROLOU POLICIE? Judikatura Evropského soudu pro lidská práva Judikatura Ústavního soudu České republiky Judikatura Nejvyššího soudu České republiky Ostatní judikatura Závěr EXKURZ DO ZAHRANIČNÍCH PRÁVNÍCH ÚPRAV Použití agenta provokatéra podle slovenského právního řádu Právní úprava Zhodnocení Právní úprava provokace v USA Právní úprava Judikatura Zhodnocení... 53

4 7. ÚVAHY DE LEGE FERENDA Operativně pátrací prostředky Boj proti korupci Boj proti jiným druhům trestných činů ZÁVĚR SEZNAM POUŽÍVANÝCH ZKRATEK SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH ZDROJŮ SUMMARY... 70

5 ÚVOD Přestože název mé diplomové práce zní Návod k trestnému činu jako forma účastenství, nebude hlavním cílem této práce návod k trestnému činu podle 10 odst. 1 písm. b) tr.zákona jako takový, nýbrž problematika, která je s ním úzce spjatá a která bývá odbornou literaturou podřazována právě pod tuto formu účastenství na trestném činu. Ústředním motivem bude tedy otázka provokace trestného činu ze strany policejních orgánů. Dané téma jsem si zvolila s ohledem na jeho stálou aktuálnost a trvající diskuze, které tato problematika na odborné i laické úrovni vyvolává. Důvodem k opakovanému zvažování zavedení institutu policejní provokace do našeho právního řádu je zejména prudký nárůst závažných forem trestné činnosti, kdy tradiční prostředky používané k boji proti této trestné činnosti se jeví jako málo efektivní. Proto se objevují hlasy volající po zavedení nových, proaktivnějších prostředků, které by umožňovaly lepší ochranu společnosti před touto protiprávní činností, a jednou ze zvažovaných možností je právě i institut policejní provokace. Tyto myšlenky u nás navíc posiluje fakt, že Slovensko, jehož právní řád je tomu našemu velmi blízký, se již k tomuto kroku rozhodlo a institut agenta provokatéra uzákonilo, byť jen pro korupční trestné činy. Cílem této diplomové práce bude proto blíže prozkoumat institut policejní provokace, zvážit možnost jeho využití v českém právním prostředí, popř. navrhnout jiné možné prostředky boje proti závažné trestné činnosti. V průběhu této práce se tedy pokusím odpovědět zejména na tyto otázky: Co je to policejní provokace, resp. kdy je již možno hovořit o policejní provokaci? Jaké důsledky policejní provokace přináší? Je policejní provokace vůbec myslitelná v demokratických právních státech? Jaké jiné postupy by bylo možno využít v boji se závažnou trestnou činností namísto policejní provokace? Poznámka: při tvorbě této práce jsem vycházela z právních předpisů účinných ke dni 1. března

6 1. ÚČASTENSTVÍ NA TRESTNÉM ČINU Za ústřední téma své diplomové práce jsem si vybrala otázku provokace trestného činu ze strany policejních orgánů. Vzhledem k tomu, že daným problémem se nelze dostatečně zabývat bez znalosti širších souvislostí, bude tato kapitola věnována institutu účastenství na trestném činu, mezi jehož nedílné součásti návod k trestnému činu a tudíž i policejní provokace patří. S ohledem na skutečnost, že problematika účastenství by bezpochyby byla schopná sama svou obsáhlostí pokrýt rozsah mnohem větší než je předepsaná délka diplomové práce, zaměřím se v této části pouze na hlavní charakteristiky a principy tohoto trestněprávního institutu Definice účastenství Dříve než dojde k vymezení samotného pojmu účastenství na trestném činu, je nutno zabývat se širším pojmem trestné součinnosti, pod který je institut účastenství podřazován. Současný tr. zákon legální definici trestné součinnosti neobsahuje, touto problematikou se však zabývá a to prostřednictvím jednotlivých ustanovení týkajících se pachatelství, spolupachatelství, organizátorství, návodu, pomoci, zločinného spolčení a některých zvláštních forem trestné součinnosti obsažených ve zvláštní části tr.zákona (např. trestný čin podněcování k trestnému činu ( 164 tr.zákona), nepřekážení trestnému činu ( 167 tr.zákona), trestný čin podílnictví ( 251 a 252 tr.zákona) a další). Ani nový tr.zákoník nepovažoval definování tohoto pojmu za nezbytné, a proto bude nutno vyjít z odborných publikací trestního práva hmotného. Podle nich je možno trestnou součinnost charakterizovat jako: případy, kdy se trestného činu účastní více pachatelů nebo vedle pachatele (spolupachatelů) i jiné osoby zejména tím, že a) trestný čin pachatele nebo spolupachatelů organizují, úmyslně vyvolávají nebo takový čin umožňují či usnadňují; b) zužitkují výnosy z trestného činu; 2

7 c) pachatelům trestného činu či osobám na něm zúčastněným pomáhají uniknout trestnímu stíhání nebo trestu; 1 Kratochvíl pak ve své učebnici trestního práva hmotného definuje trestnou součinnost jako kvalifikovanou formu trestné činnosti, která je charakterizována dvěma či více subjekty trestné činnosti, jedním společným, resp. hlavním trestným činem nebo i s ním souvisejícím vedlejším činem, vzájemnou nebo alespoň jednostrannou propojeností subjektivních a objektivních stránek jednání zúčastněných subjektů, a to s tím, že uvedené znaky musí být splněny zásadně kumulativně. 2 Pojmu trestné součinnosti je podřazen užší pojem účastenství jakožto kvalifikovaná forma trestné součinnosti. Ani tento pojem nenachází své vyjádření v podobě legální definice. Odborné monografie trestního práva se shodují, že účastenství je možno definovat jako takovou úmyslnou formu účasti více osob na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem a směřuje k témuž následku. 3 Samotné účastenství pak dále můžeme dělit na: a) účastenství v užším smyslu, kam patří organizátorství, návod a pomoc, b) účastenství v širším smyslu, kam patří navíc i spolupachatelství S užším pojmem účastenství na trestném činu pracuje i současný tr.zákon, který v 10 vymezuje, kdo se považuje za účastníka na trestném činu za podmínky, že dojde alespoň k jeho pokusu. Ustanovení 89 odst. 1 tr.zákona pak dále stanoví, že trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný a, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. Tímto ustanovením je tedy účastenství v užším smyslu (dále jen účastenství ) prohlášeno za obecnou formu trestného činu a co do míry trestnosti postaveno naroveň pachatelství. Zákonodárce tak v platné právní úpravě vyjadřuje skutečnost, že účastenství se, pokud jde 1 Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 312.; Solnař, V. Účastenství v československém socialistickém trestním právu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 9.; Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2002, s Např. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s

8 o stupeň nebezpečnosti pro společnost, blíží stupni nebezpečnosti pachatelství, resp. spolupachatelství, a to i přesto, že samo k dokonání trestného činu nikdy nestačí. 4 Z daného ustanovení 89 odst. 1 tr.zákona lze dále dovodit, že účastenství rozšiřuje trestní odpovědnost nad dosah pachatelství. Ustanovení o účastenství tak ve své podstatě rozšiřuje dosah skutkových podstat uvedených ve zvláštní části. To dokládají i formulace jednotlivých skutkových podstat, které neumožňují subsumovat pod skutkovou podstatu přímo i formy účastenství na trestném činu. Výjimku tvoří pouze některé skutkové podstaty úmyslných trestných činů, jež jsou formulovány způsobem umožňujícím podřadit pod skutkovou podstatu i samotné účastenství jakožto formu trestné součinnosti (např. 189 tr.zákona trestný čin šíření nakažlivé choroby, za který bude odpovídat ten, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské choroby). S daným pojetím zastávaným v naučné literatuře např. Solnařem 5 souhlasím. Pokud by v nauce převážilo pojetí, podle něhož účastenství trestní odpovědnost pouze konkretizuje, nikoliv rozšiřuje, vedlo by to podle mého názoru k přílišnému rozšiřování trestní odpovědnosti v rámci trestního práva Zásada akcesority účastenství Při zkoumání problematiky účastenství je třeba v prvé řadě zodpovědět otázku, na jakém principu je současná právní úprava trestního práva postavena - zda vychází ze zásady akcesority účastenství či ze zásady jeho osamostatnění. Této otázce je třeba věnovat dostatečnou pozornost zejména z toho důvodu, že ať již zákonodárce zvolí model spočívající v akcesoritě účastenství nebo naopak model vycházející z osamostatnění účastenství, vždy to bude mít dalekosáhlé důsledky pro řadu dalších skutečností, např. pro určení podmínek trestnosti organizátorství, návodu a pomoci, ale i třeba pro tzv. nepřímé pachatelství 6. Zásadu akcesority v trestním právu lze charakterizovat jako závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele 7. Zásada 4 Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s Blíže viz kapitola 1.3. Podmínky odpovědnosti za účastenství, s. 8 an. 7 Pojmem hlavní pachatel se rozumí pachatel trestného činu, k němuž některá z forem účastenství směřovala, tedy pachatel hlavního trestného činu 4

9 osamostatnění naopak znamená, že účastenství a jeho trestnost jsou na hlavním trestném činu nezávislé. 8 Zásada akcesority se navíc může v trestním právu projevovat různou mírou závislosti účastenství na trestném činu hlavního pachatele. Jako minimální formu akcesority můžeme označit takovou úpravu, kdy účastenství musí sice směřovat k činu, který je podle zákona trestným činem, není však již rozhodující, zda daný čin byl či nebyl vykonán. Dá se ovšem říci, že takováto minimální forma akcesority se bude uplatňovat i v systému založeném na zásadě osamostatnění účastenství. Standardní forma akcesority spočívá v tom, že trestnost účastenství je podmíněna objektivní existencí hlavního činu, který vykazuje znaky trestného činu. V jejím rámci lze navíc rozlišovat podle toho, do jakého stádia čin dospěl, zda jej pachatel dokonal, nebo se o něj jen pokusil, či jej pouze připravoval. Extrémní forma akcesority váže trestnost účastenství na odpovědnost pachatele hlavního činu. Rozhodující zde tedy bude, zda byl pachatel příčetný, popř. zda je u něj dáno úmyslné zavinění. Za ještě těsnější formu akcesority by šlo považovat situaci, kdy nejenže trestnost účastenství by byla závislá na odpovědnosti pachatele hlavního činu, ale navíc i míra trestnosti účastníka by vycházela z míry trestnosti pachatele. Účastník by tak byl posuzován v rámci trestní sazby, která by se použila pro posuzování hlavního pachatele 9. Pokud jde o trestní právo platné na našem území, lze pozorovat ve způsobu řešení této problematiky určitý vývoj. Rakouský trestní zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích ze dne 27. května 1852, ve znění pozdějších předpisů, se svojí úpravou přikláněl pravděpodobně k zásadě osamostatnění, přestože stanovil, že návodce a pomocník se dopouštějí trestného činu jen tehdy, pokud se jej dopustí i hlavní pachatel, a dále že pokud hlavní pachatel není vinen činem trestným, k němuž bylo naváděno, pomáháno, nelze návod a pomoc přičítat a návodce či pomocníka trestat. Toto ustanovení je ovšem nutno nahlížet ve světle ustanovení 5, které zdůrazňovalo zejména osobní význam důvodů vylučujících trestnost, a 9, které postihovalo podle zásad o trestnosti pokusu tzv. nedokonané svádění k trestným činům. 8 Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 328 an. 9 Podrobněji k jednotlivým formám akcesority viz: Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s. 365 an.; Solnař, V. Účastenství v československém socialistickém trestním právu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 37 an. 10 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s

10 Osnovy trestních zákonů z let 1921, 1926 a 1937 vycházely ze zásady osamostatnění účastenství, které postihovaly nezávisle na tom, zda trestní jednání, k němuž účastenství směřovalo, bylo nebo nebylo vykonáno. Kodifikace trestního práva z roku 1950 (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon ze dne 12. července 1950, ve znění pozdějších předpisů) setrvala na zásadě osamostatnění účastenství. Ustanovení 7 v odst. 3 stanovilo, že trestnost návodce a pomocníka není závislá na trestnosti hlavního pachatele. Odst. 4 pak vztáhl dosah ustanovení o pokusu i na pokus návodu a pomoci. Podle názoru Solnaře 12 byla tato úprava pro tehdejší dobu nezbytná, a to zejména z důvodu absence obecné trestnosti přípravy a dále protože se jevilo jako potřebné postihovat účastenství i v těch případech, kdy k hlavnímu trestnému činu nedošlo. Současná úprava trestního práva hmotného je obsažena v tr.zákoně ze dne 29. listopadu Tento zákon v ustanovení 10 odst. 1 stanoví, že organizátor, návodce nebo pomocník je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Z daného znění tedy vyplývá, že platná právní úprava se odklonila od zásady osamostatnění účastenství a upřednostnila zásadu akcesority ovšem pod tou podmínkou, že hlavní pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil. Tuto úpravu pak doplňuje ustanovení 7 odst. 1 tr.zákona, podle kterého lze organizátorství, návod či pomoc k trestnému činu posuzovat jako přípravu k trestnému činu, pokud nedojde k dokonání ani k pokusu trestného činu. Důsledkem zásady akcesority je tedy mimo jiné to, že je nutno rozlišovat mezi organizátorstvím, návodem a pomocí jakožto formami přípravy k trestnému činu podle 7 odst. 1 tr.zákona a organizátorstvím, návodem a pomocí jakožto obecnými formami trestné činnosti podle 10 odst. 1 tr.zákona. 13 Pokud tedy k hlavnímu trestnému činu nebo alespoň jeho pokusu nedojde, nelze sice organizátorství, návod a pomoc posuzovat jako účastenství, lze je ovšem postihnout jako přípravu 11 Je možné najít i rozdílné názory na rakouskou úpravu z roku Pro hlubší zkoumání je možno doporučit: Kratochvíl, V. Zásada osamostatnění účastenství Argumenty pro a proti. Právní praxe, 1996, č. 8-9, s. 550 an., popř. Říha, J. Účastenství v trestním právu. Práce posluchačů Právnické fakulty č Praha: Univerzita Karlova, 2006, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s Srov. Novotný, F. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s

11 k trestnému činu. K tomu je ale nutno dodat, že příprava je trestná jen u zvlášť závažných trestných činů, které jsou vymezeny v 41 odst. 2 tr.zákona 14. K historickému vývoji právní úpravy akcesority na našem území zbývá doplnit, že nový tr.zákoník z 8. ledna 2009, který nabude účinnosti k 1. lednu 2010, i nadále vychází ze zásady akcesority účastenství (viz 24 nového tr.zákoníku). Jedním z dalších důsledků zásady akcesority je to, že účastenství podle ustanovení 10 odst. 1 tr.zákona na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v 89 odst. 3 tr.zákona. 15 Dále je v souvislosti se zásadou akcesority nutno uvést, že zánik trestnosti hlavního pachatele nevylučuje trestnost účastenství. Je to dáno tím, že důvody zániku trestnosti mají osobní charakter a váží se vždy jen k určité konkrétní osobě. Proto pokud se na straně pachatele hlavního trestného činu objeví důvody, které budou vést k jeho beztrestnosti nebo nestíhatelnosti, nebude to mít žádný dopad na trestnost účastníka 16. Současnou právní úpravu vycházející ze zásady akcesority hodnotím zásadně kladně. Odpovídá materiálně-formálnímu pojetí trestného činu. Podle této koncepce, aby se jednalo o trestný čin, musí být splněny zároveň dvě podmínky. Formální podmínka spočívá v tom, že čin musí vykazovat znaky uvedené v zákoně, materiální podmínka vyjadřuje požadavek, že čin musí být nebezpečný pro společnost 17. Nechci tvrdit, že činnost spočívající v organizování, návodu nebo pomoci k trestnému činu, pakliže nedošlo alespoň k pokusu tohoto trestného činu, nevykazuje žádnou společenskou nebezpečnost. Ovšem je nepochybné, že hlavním důvodem nebezpečnosti a tudíž i trestnosti účastenství pro společnost je právě to, že vedlo ke spáchání trestného činu nebo alespoň k jeho pokusu. Proto považuji za správné, že v případě, kdy hlavní trestný čin nedospěje ani do stádia pokusu, je možno hodnotit organizátorství, návod nebo pokus k trestnému činu pouze jako přípravu, pokud směřuje k zvlášť závažnému trestnému činu, nikoliv jako obecnou formu trestné činnosti, a to právě z důvodu nižší společenské nebezpečnosti. Na druhé straně si uvědomuji, že to, zda organizátorství, návod a pomoc k trestnému činu 14 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s. 95 an. 16 Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s

12 bude možno považovat za účastenství či nikoliv, může často záležet na poměrně nahodilých okolnostech, které jsou často nezávislé na vůli potenciálních účastníků a které ovlivní, zda se pachatel alespoň pokusí uskutečnit trestný čin či nikoliv. Za negativní by se dala považovat i skutečnost, že příprava je trestná jen u závažných trestných činů. Pokud tedy účastenství bude směřovat k trestnému činu, který nespadá pod tuto kategorii trestných činů, a pachatel se o spáchání trestného činu ani nepokusí, dojde k situaci, kdy účastník zůstane zcela nepotrestán Podmínky odpovědnosti za účastenství Vztah k trestnému činu Základní podmínkou, která platí pro všechny formy účastenství a která je důsledkem principu akcesority účastenství, je, že účastenství musí vždy směřovat k činu majícímu náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Účastník se tedy musí podílet na činu, jež splňuje všechny materiální i formální znaky trestného činu, popř. jeho pokusu a to včetně trestně odpovědného hlavního pachatele 18. Trestné tedy nebude např. účastenství na činu, jež není trestným z důvodu nutné obrany podle 13 tr.zákona nebo krajní nouze podle 14 tr.zákona. 19 Stejně tak pokud by účastenství směřovalo k činu osoby, která není trestně odpovědná, ať už pro nedostatek věku nebo pro nepříčetnost, nemohlo by se jednat o účastenství podle 10 tr.zákona. V úvahu by přicházela pouze odpovědnost za přípravu trestného činu za podmínek 7 tr.zákona. Jiným případem ovšem bude situace, kdy organizátorství, návod nebo pomoc budou směřovat vůči takové trestně neodpovědné osobě vědomě. V případě takovéhoto vědomého využívání trestně neodpovědné osoby k spáchání trestného činu se nebude jednat o přípravu podle 7 tr.zákona, jak bylo uvedeno výše, ale půjde o případ tzv. nepřímého pachatelství 20. Nepřímý pachatel je obecně charakterizován jako ten, kdo 18 Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s tamtéž 8

13 úmyslně užije ke spáchání trestného činu jinou osobu jako živý nástroj 21. K tomuto institutu lze poznamenat, že v současné právní úpravě nenalezneme definici pojmu nepřímý pachatel ani bližší vymezení nepřímého pachatelství. Nový tr.zákoník však tento nedostatek napravuje a problematikou nepřímého pachatelství se zabývá ve svém ustanovení 22 odst Příčinný vztah mezi jednáním účastníka a trestným činem pachatele Příčinný vztah mezi jednáním účastníka a následkem, kterým je v tomto případě trestný čin pachatele, je další podmínkou odpovědnosti za účastenství. Tento příčinný vztah je dán tehdy, pokud by bez jednání účastníka k dokonání nebo alespoň pokusu o hlavní trestný čin buď vůbec nedošlo, nebo by k němu došlo, ovšem jinak než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníka. Jednání pachatele je tak relevantní příčinou následku jako jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty. Naopak jednání účastníka pak představuje relevantní podmínku tohoto následku 22. Organizátor tedy bude odpovědný pouze za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil, návodce jen za čin, k němuž naváděl. Pokud jde o pomocníka, bude odpovědný jen za čin, ke kterému poskytl pomoc. Pokud ovšem dojde například k tomu, že pachatel konkrétní pomoci neužil, půjde o pomoc jen tehdy, bude-li se jednat alespoň o pomoc psychickou. V opačném případě by mohlo jít o přípravu k trestnému činu, za podmínek 7 odst. 1 tr.zákona Úmysl účastníka Třetí základní podmínkou trestnosti účastenství je úmysl směřující k účasti na konkrétním trestném činu. Není nutné, aby se jednalo o úmysl přímý, úmysl nepřímý je pro účastenství dostatečný. Trestný čin, k němuž účastenství směřuje, pak musí být v úmyslném zavinění zahrnut alespoň v obecných rysech. 21 Např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 290 an. 22 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2002, s Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s K tomu komentář k trestnímu zákonu od autorů Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s. 96 uvádí, že čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoliv jen znaky skutkové podstaty 9

14 Z úmyslné povahy účastenství plyne, že účastenství je navíc možné jen ve vztahu k úmyslným trestným činům. Kratochvíl k tomu ve své učebnici 26 uvádí, že v případě účastenství na nedbalostním deliktu by mohlo jít buď o některou z forem nepřímého pachatelství (zneužití osoby jednající z nedbalosti) nebo o pachatelství přímé, pokud by široká formulace skutkové podstaty příslušného nedbalostního trestného činu umožňovala pokrýt i jednání účastníka, jenž např. inicioval či podporoval jednání spadající pod tuto skutkovou podstatu, aniž přitom úmyslně zamýšlí právě jako nepřímý pachatel jeho následek. Jako příklad uvádí situaci, kdy někdo pobízí řidiče k rychlé jízdě ve snaze dorazit na místo včas, v důsledku čehož pobízený řidič havaruje ( 224 tr.zákona). Obdobný názor je uveden i v Solnařově učebnici. 27 Pro účastenství naopak není rozhodující, zda směřuje k omisivnímu nebo komisivnímu trestnému činu. Novotný 28 jako příklad uvádí situaci, kdy spolujezdec navede řidiče osobního automobilu, aby neposkytl pomoc zraněné osobě, kterou automobilem srazil a aby z místa nehody ujel. Takovýto skutek lze pak z pohledu spolujezdce klasifikovat jako návod k omisivnímu trestnému činu neposkytnutí pomoci podle 208 tr.zákona za předpokladu, že řidič jeho návodu poslechne. S otázkou úmyslu souvisí i problematika případného omylu na straně pachatele trestného činu. Půjde-li o takový omyl, v jehož důsledku bude pachatel trestně neodpovědný, nebude se vzhledem k zásadě akcesority u organizující, navádějící nebo pomáhající osoby jednat o účastenství podle 10 tr. zákona. Pokud takový účastník s omylem pachatele počítal, půjde o nepřímé pachatelství. V opačném případě, za situace kdy si omylu na straně pachatele vědom nebyl, pak nebude odpovědný jako účastník, bude ale možno jej postihnout za přípravu za podmínek 7 tr. zákona 29. Další věcí, kterou je nutno zmínit v souvislosti s úmyslem účastníka, je otázka excesu na straně pachatele hlavního trestného činu. Excesem se v souvislosti s účastenstvím rozumí úmyslné vybočení z rámce účastenství ze strany pachatele. Obecně mohou nastat dvě základní situace. Jedna z nich spočívá v tom, že pachatel spáchá čin méně závažný, než k jakému účastenství směřovalo. V takovémto případě nebude účastník odpovědný za účastenství podle 10 tr.zákona, ale za přípravu k těžšímu trestnému činu, pokud se bude 26 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2002, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s Novotný, F. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s

15 jednat o zvlášť závažný trestný čin podle 41 odst. 2 tr.zákona. Přímý pachatel pak bude odpovědný za to, co skutečně spáchal 30. Druhou možností je naopak situace, kdy pachatel spáchá čin závažnější, než k jakému účastenství směřovalo. Takováto situace nebude mít na odpovědnost účastníka žádný vliv, bude tedy odpovídat za to, k čemu jeho účastenství směřovalo. Pachatel zde bude opět odpovědný za to, co skutečně spáchal Zánik trestnosti účastenství Zatímco trestní zákon z roku 1950 k této problematice výslovně stanovil, že trestnost návodce a pomocníka zaniká tím, že tito dobrovolně zabrání, aby se ten, kdo byl naváděn nebo komu bylo pomáháno, dopustil trestného činu, současná právní úprava se explicitně touto otázkou nezabývá. Přesto z nedostatku výslovné právní úpravy nelze dovozovat, že by dnes možnost zániku trestnosti účastenství nebyla připuštěna. K řešení se lze dobrat za využití analogie zákona. Vzhledem k tomu, že se jedná o analogii, která zužuje podmínky trestnosti účastníka, půjde o analogii přípustnou. Zánik trestnosti účastníka se tedy posoudí analogicky jako u pokusu ( 8 odst. 3 tr.zákona) a přípravy ( 7 odst. 3 tr.zákona) trestného činu. 33 Druhou možností, jak dospět k možnosti zániku trestnosti účastenství, je cestou výkladu zákona. Podle Solnaře 34 platí, že jestliže přestane být trestný ten, kdo dobrovolně upustil od dalšího vlastního jednání (u pokusu či přípravy), tím spíše musí být beztrestný ten, kdo dobrovolně zabrání spáchání (dokonání) trestného činu ze strany jiné osoby, protože je to nepochybně obtížnější a tudíž i záslužnější. Jde tedy o logický výklad per argumentum a minori ad maius. Ať již použijeme metodu analogie zákona nebo metodu výkladu zákona, dospějeme k závěru, že trestnost organizátora, návodce a pomocníka zaniká tím, že dobrovolně zabrání tomu, aby byl dokonán čin, k němuž účastenství směřovalo, resp. učiní o něm 30 Např. Návodce navede pachatele k loupeži, ten ovšem spáchá krádež. Pachatel tak bude odpovědný za krádež, návodce za přípravu, a to ve formě návodu k loupeži 31 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s Např. návodce navede pachatele ke krádeži, ten ovšem spáchá loupež. Pachatel bude odpovědný za loupež, návodce za účastenství, a to ve formě návodu ke krádeži 33 Srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s. 388 an. 11

16 včas dobrovolně oznámení příslušným orgánům uvedeným v zákoně a za podmínek stanovených zákonem ( 7 odst. 3 písm. b), 8 odst. 3 písm. b) tr.zákona) Základní podmínkou zániku trestnosti je požadavek dobrovolnosti. Ten bude naplněn tehdy, pokud se pachatel rozhodne zabránit dokonání trestného činu nebo učinit oznámení příslušnému orgánu z vlastní vůle, aniž by tedy byl k tomu např. motivován strachem z odhalení. V souladu s učebnicemi i komentáři trestního práva je nutno tuto podmínku vykládat tak, že pokud je účastník motivován jen nějakým abstraktním strachem z odhalení, který nemá oporu v žádných konkrétních skutečnostech, bude podmínka dobrovolnosti i zde splněna 35. Navíc je bezpodmínečně nutné, aby účastník skutečně zabránil spáchání trestného činu. Pokud se účastník pokusí o zabránění činu bezvýsledně, nebude to sice vést k zániku trestnosti účastenství, k této skutečnosti ovšem může být přihlédnuto při výměře trestu jako k polehčující okolnosti podle 33 písm. h) tr.zákona. Výjimečně by také mohla být posouzena spolu s dalšími okolnostmi jako důvod zániku trestnosti činu pro zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle 65 tr.zákona 36. S ohledem na skutečnost, že trestnost se posuzuje vždy individuálně a důvody zániku trestnosti vždy svědčí jen konkrétní osobě, beztrestní budou jen ti účastníci, kteří skutečně zabránili trestnému činu 37. Současnou situaci, kdy úprava zániku trestnosti účastenství, není upravena v zákoně výslovně a je nutno ji dovozovat analogií, popř. metodou výkladu zákona, nepovažuji za nejvhodnější. Kladně tedy hodnotím fakt, že nový tr. zákoník se v 24 odst. 3 opět vrací k explicitní úpravě tohoto problému a stanoví, za jakých podmínek je možné, aby došlo k zánik trestnosti účastenství Trestání účastenství Pro trestání účastenství stanoví 10 odst. 2 tr.zákona, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. 35 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s. 389 an. 37 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s

17 Pro stanovení druhu trestu a jeho výměry platí obecně ustanovení 31 odst. 1 tr.zákona. Odstavec druhý tohoto ustanovení pak zohledňuje to, že míra účasti jednotlivých účastníků na spáchaném trestném činu se může lišit a zaručuje tak individuální přístup 38. Ustanovení 31 odst. 2 tr.zákona lze ovšem použít pouze tam, kde trestná součinnost není znakem skutkové podstaty trestného činu obsažené ve zvláštní části tr.zákona. Pokud by určitá forma trestné součinnosti byla znakem skutkové podstaty, uplatnila by se zásada vyjádřená v 31 odst. 3 tr.zákona, která zakazuje dvojí přičítání 39. V takovém případě by např. osoba, která jiného pohnula k sebevraždě, byla trestána jako pachatel trestného činu podle 230 tr.zákona, při výměře trestu by již ovšem nebylo možno přihlédnout opětovně k účastenství ve formě návodu. Odkaz na účastenství obsahuje i 34 tr.zákona, který demonstrativním výčtem definuje přitěžující okolnosti. Podle 34 písm. ch) tr.zákona se jako k přitěžující okolnosti přihlédne k tomu, spáchal-li pachatel trestný čin jako organizátor, člen organizované skupiny nebo jako člen spolčení. Pokud jde o organizátorství, podle Kratochvíla 40 v tomto případě nestačí, aby zůstalo jen u něj. Dané ustanovení se totiž týká situace, kdy pachatel nejen hlavní trestný čin organizoval, ale následně se podílel i na jeho vlastním spáchání jako pachatel nebo spolupachatel. I zde se ovšem uplatní 31 odst. 3 tr.zákona a tuto přitěžující okolnost bude možno pachateli přičítat jen tehdy, nebude-li sama znakem skutkové podstaty trestného činu, který spáchal. Ustanovení 34 písm. i) tr.zákona pak za přitěžující okolnost vymezuje v podstatě návod. Podle ustanovení 33 písm. d) tr.zákona je naopak jednání pod vlivem hrozby nebo nátlaku u navedeného považováno za jednu z polehčujících okolností. Pro výměru trestu u nás obecně není rozhodné, zda účastenství bylo spácháno ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci. Uplatňuje se tedy zásada rovnosti forem účastenství. 41 Tuto skutečnost nepovažuji za úplně správnou, neboť se domnívám, že účastenství ve formě organizátorství vykazuje nesporně větší nebezpečnost pro společnost než účastenství ve formě pomoci, a proto by bylo vhodné v zákoně nějakým způsobem 38 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 333 an. 39 Srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2002, s Srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2002, s Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s

18 odlišit sazby za jednotlivé formy účastenství s tím, že nejpřísněji by mělo být trestáno právě organizátorství. Na druhou stranu věřím, že soudy si dokáží s problémem individualizace trestu dobře poradit i bez ustanovení, které by explicitně stanovovalo rozdílné trestní sazby pro jednotlivé formy účastenství Závěrečné poznámky k účastenství K tomu, aby zde nastíněná úprava účastenství v českém trestním právu postihovala skutečně všechny důležité aspekty s ní spojené, je třeba zmínit ještě určité další zásady, které pro instituci účastenství platí a které považuji za natolik podstatné, že je nelze v této kapitole věnované účastenství opomenout: 1. souběh více forem účastenství - méně závažné formy účastenství (resp. trestné součinnosti obecně) jsou v poměru subsidiarity vzhledem k formám závažnějším. Pokud se účastník bude podílet na trestném činu několika formami účastenství, přičte se mu pouze nejzávažnější z nich s tím, že platí, že organizátorství trestného činu má přednost před ostatními formami účastenství a návod má přednost před pomocí 42. Jako příklad by šlo uvést situaci, kdy určitá osoba navede jiného ke spáchání trestného činu a navíc mu slíbí i pomoc po jeho dokonání. V takovém případě by se sice vedle návodu jednalo i o pomoc k trestnému činu, s ohledem na zásadu subsidiarity by ovšem pomoc jakožto subsidiární forma trestné činnosti vzhledem k návodu byla návodem konzumována a návodci by se již znovu nepřičítala. Navíc platí, že spolupachatelství a pachatelství má přednost před všemi formami účastenství. Pokud tedy pachatel například napomůže někomu k sebevraždě, bude trestný podle 230 tr.zákona jako pachatel tohoto trestného činu, nelze mu ovšem navíc přičítat pomoc k trestnému podle 10 odst. 1 písm. c) tr.zákona. 2. zásada, že trestný nemůže být ten, k jehož ochraně je příslušné ustanovení trestního zákona určeno tato zásada platí i v oblasti účastenství. Proto například 42 Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s

19 těhotná žena, která požádá jiného o umělé přerušení svého těhotenství ( 229 tr. zákona), nebude pro takový čin trestná, a to ani jako návodce či pomocník trestné činy s omezeným okruhem pachatelů (subjektů) pachatelem nebo spolupachatelem určitých trestných činů může být v souladu s 90 odst. 1 tr.zákona pouze osoba, která má určitou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení. S odkazem na odst tr.zákona se tento požadavek ovšem nevztahuje na případy účastenství. Účastníkem na trestném činu s omezeným okruhem pachatelů tak může být i ten, kdo tuto zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení nemá. Proto se v určitých případech posoudí jako účastník i osoba, která se na činu sice podílela společným jednáním s pachatelem, ale nesplňuje požadavek konkrétního nebo speciálního subjektu podle 90 odst. 1 tr.zákona Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s

20 2. NÁVOD JAKO FORMA ÚČASTENSTVÍ Jak již bylo uvedeno v kapitole 1.1. této diplomové práce, skládá se účastenství v užším smyslu ze tří forem organizátorství, návodu a pomoci k trestnému činu. V této kapitole se budu v souladu se zaměřením mé diplomové práce zabývat pouze jednou z nich a to návodem k trestnému činu. Hodlám zde vymezit definici návodu k trestnému činu a jeho obecnou charakteristiku. Vzhledem k tomu, že návod je jednou z forem účastenství, platí pro něj vše to, co bylo obecně o účastenství napsáno v první kapitole této diplomové práce (zásada akcesority, podmínky odpovědnosti účastníka atd.). Nebudu zde proto opakovat vše, co již bylo uvedeno v souvislosti s účastenstvím, spíše se pokusím postihnout možná problematická místa zákonné úpravy návodu k trestnému činu. Kvůli omezeným rozsahovým možnostem diplomové práce není možné na tomto místě rozebírat i institut organizátorství a pomoci k trestnému činu, a proto ohledně nich odkazuji na dostupné učebnice trestního práva hmotného, případně komentáře k trestnímu zákonu Definice a obecná charakteristika návodu k trestnému činu V souladu s ustanovením 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona se návodcem rozumí ten, kdo jiného úmyslně navede ke spáchání trestného činu za podmínky, že tento čin dospěl alespoň do stádia pokusu. Tato definice není příliš vhodná, jedná o tzv. tautologickou definici, tedy takovou, kdy definovaný pojem je definován pomocí stejného pojmu 45. Tento nedostatek si zákonodárce uvědomil, a proto se v 24 odst. 1 písm. b) nového tr. zákoníku objevuje nové vymezení návodce jakožto osoby, která v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin (opět za podmínky, že dojde alespoň k pokusu trestného činu). Formy návodu nejsou v zákoně nijak blíže vymezeny, proto návod může nabývat nejrůznější podob od rozkazu, rady či přemlouvání, až po např. sázku. Může být učiněn 45 Říha, J. Účastenství v trestním právu. Práce posluchačů Právnické fakulty č Praha: Univerzita Karlova, 2006, s

21 písemně, ústně či určitým gestem 46. Různé formy či prostředky návodu se ovšem mohou vyznačovat rozdílným stupněm jeho nebezpečnosti pro společnost. Tr. zákon např. v 34 písm. i) považuje za přitěžující okolnost svedení k trestnému činu mladistvého, neboť za této okolností může nastat situace, kdy jednání návodce bude pro společnost nebezpečnější než jednání samotného pachatel trestného činu. Pro návod jako jednu z forem účastenství na trestném činu a jeho trestnost platí stejné podmínky, jaké byly obecně vymezeny pro trestnost účastenství v kapitole 1.3. této diplomové práce. V prvé řadě je nutné, aby návod směřoval vůči individuálně určitému trestnému činu a individuálně určené osobě. Není potřeba, aby si návodce byl vědom všech podrobností činu, ke kterému jeho návod směřuje, na druhou stranu platí, že tento čin musí být určen alespoň v hlavních rysech (např. způsob provedení, předmět útoku, doba útoku, místo útoku). Pokud by tomu tak nebylo a návod směřoval k individuálně neurčenému trestnému činu či by se týkal individuálně neurčených osob, návodce by v tomto případě nemohl být odpovědný podle 10 odst. 1 písm. b) tr.zákona. V úvahu by přicházela odpovědnost za trestný čin podněcování podle 164 tr.zákona 47. Toho se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k trestnému činu nebo k hromadnému neplnění důležité povinnosti uložené podle zákona. Trestný čin podněcování se od návodu k trestnému činu podle 10 odst. 1 písm. b) tr.zákona liší právě tím, že trestný čin k němuž se podněcuje, nemusí být na rozdíl od návodu určen konkrétně a stejně tak i okruh osob, jimž je podněcování adresováno, může být neurčitý. Z těchto důvodů je tedy možné uvažovat o subsidiárním uplatnění trestného činu podněcování tam, kde nejsou splněny podmínky návodu jakožto formy účastenství na trestném činu. Z hlediska subjektivní stránky je u návodu nutný úmysl návodce. Návod z nedbalosti je sice představitelný - podle Kratochvíla by sem spadala například situace, kdy pachatel by pod vlivem řečí svých opilých kamarádů znásilnil dívku - z hlediska trestnosti je ovšem irelevantní 48. Podstatou návodu podle zákonné úpravy je, že vyvolává rozhodnutí jiného spáchat trestný čin. Vzhledem k této podmínce je třeba od návodu odlišovat takovou situaci, kdy 46 Srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2002, s

22 pachatel je již rozhodnutý trestný čin spáchat bez ohledu na působení návodce. Za takovýchto okolností tedy navádějící osoba nemůže naplnit definici návodu uvedenou v 10 odst. 1 písm. b) tr.zákona. Podle Říhy 49 bude nutno danou situaci posoudit podle zásad o skutkovém omylu. V prvé řadě se může jednat o pozitivní skutkový omyl, kdy se pachatel mylně domnívá, že v jiném vzbuzuje rozhodnutí spáchat trestný čin. Půjde tedy o pokus návodu, který je postižitelný jen v rámci přípravy podle 7 tr.zákona. V druhé řadě může být daná situace posouzena jako negativní skutkový omyl, kdy si pachatel neuvědomuje, že ve skutečnosti utvrzuje jiného v jeho rozhodnutí spáchat trestný čin. V tomto případě, kdy pachatel si neuvědomuje, že jiného utvrzuje, se může jednat jen o nedbalostní pomoc k trestnému činu. Ta ovšem s ohledem na požadavek úmyslu u účastenství není trestná. Pokud by na druhou stranu navádějící byl srozuměn s možností, že naváděný je již rozhodnutý trestný čin spáchat, jednalo by se právě o psychickou pomoc upravenou v 10 odst. 1 písm. c) tr.zákona 50. Opačnou situací by byl případ, kdy navádějící by se mylně domníval, že pachatel je již k činu rozhodnut, ve skutečnosti by ale u něj svým působením rozhodnutí spáchat trestný čin teprve vyvolal. V této situaci by se nemohlo jednat o návod v důsledku nedostatku úmyslu na straně návodce. Jednalo by se opět o psychickou pomoc, za předpokladu že by k ní směřoval alespoň eventuální úmysl. 51 Ze zásady akcesority vyplývá, že návod musí směřovat vůči osobě trestně odpovědné. Pokud by pachatel navedl k činu jinak trestnému úmyslně osobu trestně neodpovědnou, nejednalo by se o návod k trestnému činu, ale šlo by o případ nepřímého pachatelství, tedy situaci, kdy pachatel využije jiné osoby jako živého nástroje. Pokud by se ovšem návodce domníval, že naváděný trestně odpovědný je, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, bude odpovědný za přípravu k trestnému činu za podmínek 7 tr.zákona. 52 Dalším případem, který by mohl v souvislosti s návodem nastat, je situace, kdy návodce se bude domnívat, že naváděný není trestně neodpovědný, a bude ho chtít užít jako živého nástroje, přestože naváděný ve skutečnosti trestně odpovědný bude. V tomto případě nepůjde o návod pro nedostatek subjektivní stránky návodu, ale nepůjde ani o nepřímé pachatelství pro 49 Říha, J. Účastenství v trestním právu. Práce posluchačů Právnické fakulty č Praha: Univerzita Karlova, 2006, s Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s Novotný, F. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s

23 nedostatek podmínek na straně osoby čin provádějící, která je trestně odpovědným pachatelem. Ten, kdo se pokusil spáchání trestného činu prostřednictvím živého nástroje vyvolat, může být trestný jen za pokus podle 8 tr.zákona nebo za přípravu podle 7 tr.zákona 53 Zbývá dodat, že stejně jako je možné nepřímé pachatelství, je možný i nepřímý návod, což je taková situace, kdy návodce bude jiného navádět prostřednictvím tzv. živého nástroje, tedy osoby která je například nepříčetná nebo se mýlí Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2003, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s

24 3. POLICEJNÍ PROVOKACE TRESTNÉHO ČINU V předchozí kapitole byl návodce definován jako ten, kdo jiného navede ke spáchání trestného činu, tedy vzbudí v jiném rozhodnutí trestný čin spáchat. Vzhledem k tomuto vymezení je možno podřadit pod definici návodce i osobu provokatéra - osobu, která jiného úmyslně navede ke spáchání trestného činu s úmyslem ho následně udat a zabránit tak dokonání trestného činu. V této kapitole zabývající se právě provokací trestného činu ze strany policie neboli policejní provokací, proto bude v prvé řadě vymezen pojem policejní provokace. S pomocí judikatury bude vytyčena hranice mezi provokací trestného činu a trestným činem pod kontrolou policie. A dále bude ukázáno, proč je nutno provokační zásahy do skutkového stavu ze strany státních orgánů odmítnout jako zcela nepřípustné. Na závěr úvodu je nutno objasnit, že vedle provokace trestného činu ze strany policie existuje i jiná forma vyprovokování k trestnému činu kupříkladu čin vyprovokovaný hrubými nadávkami, fyzickým útokem nebo čin spáchaný v afektu. Tyto okolnosti je možno zohledňovat při výměře trestu v rámci polehčujících okolností (kupř. 33 písm. a), d), f) tr.zákona), nelze je ovšem zaměňovat s provokací policejní, která bude předmětem zájmu v této kapitole Vymezení pojmu Policejní provokace je téma, které i v dnešní době budí diskuze nejen v odborných kruzích, ale i mezi laickou veřejností, která je znepokojená nárůstem závažných forem trestné činnosti. Český právní řád s pojmem policejní provokace nepracuje a nevyjadřuje se tak ani k její přípustnosti či nepřípustnosti 55. Více či méně zdařilé pokusy o definici tohoto pojmu můžeme ale nalézt v celé řadě odborných článků napsaných na toto téma. Chmelík například definuje policejní provokaci jako záměrné, aktivní podněcování nebo navádění či jiné iniciování spáchání trestné činnosti druhé osoby, která by jinak 55 Výjimku tvoří pouze zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který ve svém 14 odst. 1 písm. c) považuje za jeden z možných důvodů pro zrušení rozsudku v přezkumném řízení vyprovokovaní skutku, za který došlo k odsouzení. 20

25 protiprávně nejednala 56. Podle Kratochvíla můžeme policejní provokací rozumět zpravidla utajený postup policie, jehož důsledkem je čin (skutek) spáchaný jinou osobou, jež se stal předmětem jejího následného trestního stíhání nebo který se takovým stát měl 57. Hundák v souvislosti s úvahami nad využitím policejní provokace v boji proti trestné činnosti v některých zahraničních právních úpravách uvádí, že policejní provokace tam bývá vymezována jako klamavé jednání příslušníka orgánu prosazujícího právo (zpravidla příslušníka policie) anebo jiné osoby konající jako agent takovéhoto orgánu, které směřuje k tomu, aby se jiná osoba (zpravidla osoba důvodně podezřelá z páchání trestné činnosti) dopustila trestného jednání, kterého by se jinak na daném místě a v daném čase nedopustila 58. Na závěr lze uvést ještě definici použitou Vrtělem v jeho článku Nepřípustnost policejní provokace, kde policejní provokaci vymezuje jako použití agenta provokatéra, který aktivně podněcuje nebo navádí jiné osoby ke spáchání trestné činnosti nebo iniciuje spáchání trestného činu s cílem pachatele udat nebo získat jeho doznání 59. Lze tedy shrnout, že policejní provokací se rozumí zejména záměrné a aktivní navádění a podněcování jiné osoby ze strany policie ke spáchání trestné činnosti, kterou by daná osoba jinak nespáchala, s cílem danou osobu udat nebo získat její doznání Otázka přípustnosti policejní provokace Poté, co došlo k vymezení pojmu policejní provokace, bude nutno zabývat se zejména otázkou přípustnosti použití tohoto postupu policejními orgány v rámci vyšetřování trestné činnosti. Dosavadní vývoj ukazuje, že odhalování a prokazování některých druhů trestné činnosti, jako je například praní špinavých peněž, korupce, zneužívání drog, obchodování se ženami či dětmi, může být v praxi velice problematické a současné metody zakotvené v českém právním řádu se tak mohou jevit jako nedostatečné. Z tohoto důvodu se pravidelně objeví úvahy o zavedení nových prostředků odhalování a 56 Chmelík, J. Úvahy k agentu provokatérovi a korunnímu svědkovi. Kriminalistika, 2005, č. 1 [citováno ]. Dostupné z: 57 Kratochvíl, V. Policejní provokace trestného činu z pohledu právního a ústavněprávního. Trestní právo, 2001, č. 10, s Hundák, Š. Právní úprava operativně pátracích prostředků a podmínek pro jejich použití v trestním řízení a jejich použití contra legem. In Použití operativně pátracích prostředků k získání důkazů pro trestní řízení. Sborník příspěvků z mezinárodního semináře uskutečněného na Policejní akademii ČR dne 2. listopadu 2004, Praha: Policejní akademie, 2004, s Vrtěl, P. Nepřípustnost policejní provokace. Trestní právo, 2001, č. 5, s