Z periferie do centra Evropy

Transkript

1 Miloš Brunclík a Zbyněk Klíč (eds.) Z periferie do centra Evropy 20 let vývoje vztahu ČR k EU

2 copyright CEVRO Institut, o.p.s ISBN:

3 Obsah Poděkování Slovo úvodem Miroslav Novák: Česká republika a její vztah k Evropské unii v 90. letech.. 9 Daniel Kunštát: České veřejné mínění a Evropská unie Jan Kubáček: Tématika Evropské unie a evropské politiky ve volební komunikaci českých politických stran fenomén europeizace ve volebních programech a marketingu českých politických stran od roku Zbyněk Klíč: České politické strany a přijetí eura Petr Sokol: Začleňování českých politických stran do eurostran Miloš Brunclík: Evropská integrace pohledem českých prezidentů Petr Kaniok: Česká republika v čele Evropy: tři etapy místo šesti Martin Jeřábek: Spolková republika Německo jako proevropský partner České republiky po roce Miloš Brunclík: Česká republika a EU pohledem Švédska Martin Komárek: Proč se Brusel a média nemilují Závěrem O autorech

4 Poděkování: Kolektiv autorů by na tomto místě chtěl vyjádřit poděkování dvěma recenzentům knihy: PhDr. Michalu Kořanovi, Ph.D. z Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D. z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně za jejich pečlivou práci a cenné připomínky, které pomohly zkvalitnit jednotlivé příspěvky této kolektivní publikace. Nedokonalosti, které mohly v textu publikace zůstat, jdou na vrub autorů knihy. Zvláštní dík patří odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky, bez jehož finanční podpory by tato kniha vůbec nevznikla. 4

5 Slovo úvodem Není vůbec náhodou že tato kolektivní publikace vychází na podzim roku Přesně před 20 lety se udály přelomové změny, které skutečně zásadním způsobem přetvořily geopolitické, vnitropolitické, ekonomické, sociální a kulturní poměry v Československu, resp. v České republice. Z historického pohledu či z evropské a světové mezinárodně-politické perspektivy se tzv. sametová revoluce v Československu, která znamenala pád komunistického totalitního režimu a nástup liberál - ně-demokratického uspořádání, stala součástí daleko širšího proudu změn. Slavný americký politolog Samuel Huntington [1991 (2008)] tyto změny souhrnně označuje jako tzv. třetí vlnu demokratizace, která započala již tzv. karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce V rámci této vlny demokratizace se řada zemí nejen v Evropě zbavila autoritářských či totalitárních systémů a nastoupila cestu k budování demokracie. Stejně jako pro další země mělo pro Československo (Českou republiku) zhroucení komunistického systému a následné etablování a konsolidace demokratického uspořádání ještě mnoho dalších důsledků. Patrně nejdůležitějším z nich bylo otevření prostoru svobody v širokém slova smyslu. Šlo o otevření mnoha cest, které byly pro Československo před rokem 1989 uzavřené. Jedna z těchto cest vedla k začleňování našeho státu do evropských struktur. Do roku 1989 bylo Československo na periferii Evropy. Až po kolapsu komunistického režimu se začalo vymaňovat z okovů periferie nesvobodné části Evropy, která byla ovládána z Moskvy. Naše země se ocitla mimo tyto okovy velmi brzy, ale její mezinárodně-politická příslušnost nebyla zdaleka ještě definitivně určena. Změny v roce zázraků 1989 přinesly proto mimo jiné také nutnost vypracovat adekvátní koncepci zahraniční politiky a najít novou, reálným možnostem Československa a reálné situaci odpovídající, zahraničněpolitickou orientaci [Müller 2004: 15]. Již záhy bylo jasné, že pro Československo budou hrát vztahy s Evropskými společenstvími významnou roli. Vstup do EU (a NATO) se stal nezpochybnitelným prioritním politickým cílem [Hnízdo 1995: 83 84]. Odtud známé heslo Zpátky do Evropy 1. České země, Československo či ČR samozřejmě vždy součástí Evropy byly, ale nyní se zdálo nutné jednoznačně, a to nejen deklaratorně, ale i fakticky a institucionálně, stát se členem sjednocující se svobodné a demokratické Evropy, kterou z velké části ztělesňovala EU 2. Již v roce 1991 byly podepsány první asociační dohody. Po vzniku České republiky v lednu 1993 bylo nové formulování národních zájmů a z nich plynoucí zahraniční orientace procedurou relativně bezkonfliktní. Země 1) Pro pořádek ještě uveďme, že autoři této knihy v žádném případě nemají v úmyslu ztotožňovat EU a Evropu, jak se tomu často děje. Mimo EU totiž stále zůstává celá řada významných evropských zemí. 2) Podrobné informace o historii Evropské unie lze najít kupříkladu v českém jazykovém prostředí v klíčové práci Petra Fialy a Markéty Pitrové [2009 (2003)]. 5

6 zdědila hlavní priority předcházejícího Československa: vstup do tzv. euroatlantických struktur a upevnění dobrých sousedských vztahů v regionu [Pick 2004: 6]. V lednu 1996 vyjádřila Česká republika svou vůli stát se členem Evropské unie podáním oficiální žádosti o členství, posléze se připravovala na přijetí do Evropské unie a na konci roku 2002 bylo rozhodnuto, že celkem 10 zemí včetně České republiky úspěšně uzavřelo všechny vyjednávací kapitoly, a mohou se tak stát novými členy EU od 1. května V průběhu roku 2003 došlo ve většině z těchto zemí k všelidovým hlasováním 3. V České republice referendum proběhlo ve dnech 13. a 14. července 2003, k urnám se dostavilo 55,21 % hlasujících a drtivá většina z nich, 77,33 %, posvětila přistoupení k Evropské unii května 2004 vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení deseti nových členských zemí a Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko se staly plnoprávnými členy Evropské unie června 2004 pak proběhly volby do Evropského parlamentu ve všech 25 členských státech Evropské unie. Bylo tak dosaženo klíčového cíle strategické agendy české zahraniční politiky v transformačním období. V těchto a některých dalších oblastech česká zahraniční politika dosáhla jednoznačného úspěchu. Vstupem do EU splnila první a hlavní z úkolů, které si uložila před třinácti lety. Ve střední Evropě se tak i díky aktivní české politice projevil historicky bezpříkladný jev: slučitelnost strategických zájmů zemí regionu, jejichž společným jmenovatelem jsou funkční evropská integrace a euro-atlantické vazby [Handl, Pick 2005: 4]. Česká republika symbolicky dosáhla centra Evropy v roce 2009, kdy se ujala předsednictví Rady Evropské unie. V současné době se často hovoří o krizi Evropské unie (stejně jako již několikrát v minulosti). Důvodů je celá řada. Kromě nejednoty v názoru na další posouvání svých hranic 5 jde především o spory ohledně institucionálních reforem, symbolicky spojených se dvěma pokusy kodifikovat evropské ústavy, z nichž první byl po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemí opuštěn, a druhý, Lisabonský projekt, se dostal do vážných potíží po odmítavém referendu v Irsku 6. Evropské unii je v současné době také často vyčítán nedostatek demokracie, legitimity evropských institucí a malá transparentnost. A právě revize fungování Unie směrem k demokratičtějšímu rozhodování a větší srozumitelnosti pro své občany je tématem, se kterým je budoucnost sjednocené Evropy do značné míry provázána. Jak jsme již naznačili, členství ČR v EU a neustálý vývoj evropského integračního procesu s sebou nesou celou řadu otazníků, výhod, ale i sporných okamžiků. Moti- 3) Ve všech konaných referendech občané přistupujících zemí evropskou integraci podpořili, na Kypru pak přistoupení k Evropské unii schválil národní parlament. 4) V referendu byla položena otázka: Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie? 5) Podle výzkumu veřejného mínění Eurobarometer 63.4., který realizovala v březnu 2005 Evropská komise, více než polovina českých občanů nesouhlasila s tím, aby se členy Evropské unie stalo Turecko ( 51 %) a Albánie (56 %). 6) V říjnu 2009 v Irsku proběhlo druhé referendum o Lisabonské smlouvě. Tentokrát již byla většina obyvatel pro přijetí Lisabonské smlouvy. 6

7 vací, která stála u zrodu této kolektivní publikace českých politologů, je tedy ohlédnutí na poslední dvě desetiletí, ve kterých se Česká republika postupně integrovala do Evropské unie a stala se jejím plnoprávným členem a formovala svou pozici v ní a také vůči ní. Otázku, která spojuje jednotlivé texty publikace a na kterou se snaží její autoři z různých pohledů odpovědět, lze zformulovat poměrně jednoduše: Jak se formoval postoj ČR k evropské integraci, jak se vyvíjel v průběhu posledních dvou desetiletí a jak vypadá tento postoj dnes? Ambicí kolektivů autorů této publikace nebylo v žádném případě podat systematickou, encyklopedicky pojatou analýzu vztahu ČR k EU. Cílem tu bylo upozornit na některé důležité a zajímavé aspekty této problematiky v době před vstupem i po vstupu do EU. Autoři se pokusili podat pestrý obraz postoje ČR k EU a vyzdvihnout jejich nejen pozitivní ale také problémové rysy. Kniha je rozdělena do několika statí, které mapují postoje české veřejnosti, politických stran a obou českých prezidentů k EU, dále také např. reflexi českého předsednictví a jiná témata. Úvodní příspěvek Miroslava Nováka osvětluje východiska pro nově se konstitující českou zahraniční politiku vůči EU krátce po roce 1989 a podává obraz vnímání EU v řadách české politické elity v první polovině 90.let. Miroslav Novák zde formou mnoha postřehů otevírá celou řadu otázek, na které pak další autoři knihy hledají odpovědi. Jedním z témat, které Miroslav Novák nastolil, je přístup veřejnosti k EU. Tuto tématickou oblast reflektuje Daniel Kunštát, který se zaměřil na vývoj postojů české veřejnosti vůči EU od 90.let po současnost. Vychází z velkého množství sociologických výzkumů, které se zabývají různými aspekty vztahu české veřejnosti vůči evropské integraci (míru informovanosti, vnímané výhody i rizika integrace, postoj k přijetí společné evropské měny, dopady vstupu ČR do EU, spokojenost se členstvím v EU aj.). Tato stať je svým uceleným pohledem v českém prostředí ojedinělou. Kdo ovšem fakticky vytvářel českou zahraniční politiku vůči EU, byly české politické strany, které obsazovaly důležité funkce v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu ČR a zejména ve vládě ČR. Z tohoto důvodu je nezbytné věnovat přiměřenou část pozornosti knihy českým politickým stranám a jejich postojům vůči EU. Tohoto úkolu se zhostil Jan Kubáček, který podává přehled vývoje postojů českých stran ve vztahu k Evropské unii na základě jejich programových dokumentů. Zbyněk Klíč se ve svém příspěvku soustředil na otázku společné evropské měny euro a postoj českých politických stran k ní. Integrace ČR do EU s sebou nese celou řadu úzce souvisejících procesů. Jedním z nich je v české veřejnosti poněkud méně vnímaný proces, a to proces evropeizace politických stran, tj. zjednodušeně jejich začleňování do evropských politických stran. Jedná se o bezprecedentní fenomén evropské státy se integrují nejen na formálně-politické úrovni, ale také na úrovni stranicko-politické. Právě zmíněnou problematiku analyzuje ve své stati Petr Sokol. Pozornost si bezpochyby zaslouží i oba dosavadní čeští prezidenti, kteří nabídli české veřejnosti sice odlišné ale přesto velmi vlivné vize evropské integrace. Jejich názory silně rezonovaly a rezonují uvnitř české veřejné debaty o EU. Porovnání vizí obou prezidentů se věnuje ve své první stati Miloš Brunclík. 7

8 Těžko bylo možné opominout české předsednictví Rady Evropské unie v roce 2009, které symbolizovalo posun ČR z periferie do centra Evropy. Lze jej tak považovat za dosavadní vrchol českého členství v EU. Zasvěcený rozbor a zhodnocení této půlroční periody zpracoval Petr Kaniok. Kniha je doplněna o dva příspěvky, které perspektivu obrací. Ukázalo se totiž velmi užitečné podívat se nejen na to, jak se na EU dívá ČR, ale také na to, jak se na ČR dívá EU. Prvním příspěvkem tohoto typu je stať Martina Jeřábka, který se zaměřuje na pozici Spolkové republiky Německo při vyjednávání o vstupu České republiky a dalších východoevropských zemí do Evropské unie. Druhým příspěvkem je druhá stať Miloše Brunclíka, který se pokusil podat obraz České republiky v průběhu českého předsednictví očima Švédska. Důvodem pro zpracování tohoto tématu je fakt, že žezlo předsednictví po České republice převzalo Švédsko, které bedlivě sledovalo svého předchůdce v jeho počínání v předsednické roli. Kniha je uzavřena příspěvkem esejistického charakteru Martina Komárka, který předkládá odlehčenou a neotřelou reflexi tématu Evropské unie v očích českých médií. Kniha je určena širokému spektru čtenářů. Je vhodná pro zájemce z řad odborné i laické veřejnosti, pro studenty vysokých i středních škol, kteří se zabývají společenskovědními obory, jakými jsou např. evropská studia, politologie, historie, sociologie a podobně. Účelem knihy je nejen informovat, předkládat fakta, ale i nastolovat otázky, inspirovat čtenáře k dalším úvahám, diskuzi i polemikám. Věříme, že se podaří alespoň některé tyto cíle naplnit. Pak nebyla kniha sepsána zbytečně. Přejeme všem čtenářům zajímavé čtení. Za kolektiv autorů Miloš Brunclík a Daniel Kunštát, Praha, říjen 2009 Literatura a zdroje: Fiala, Petr, Markéta Pitrová Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Handl, Vladimír, Otto Pick Česká zahraniční politika od návratu do Evropy k evropeizaci. Policy paper 5/2005. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Hnízdo, Bořivoj Mezinárodní perspektivy politických regionů. Praha: ISE. Huntington, Samuel The third wave: Democratization in the late twentieth century. Norman, OK: University of Oklahoma Press. (Česky: Huntington, Samuel Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: CDK). Müller, David Cesta České republiky do Evropské unie Pp in: Fajmon, Hynek. (ed). Cesta České republiky do Evropské unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Pick, Otto Uskutečnění původních priorit české zahraniční politiky. Mezinárodní politika 1:

9 Česká republika a její vztah k Evropské unii v 90. letech 1 Miroslav Novák Češi se cítili už za komunismu součástí Evropy, a to Evropy střední, nikoli východní. Čeští intelektuálové i politici (např. Václav Havel) kladli kromě toho důraz na to, že sdílejí západní hodnoty. Polistopadové heslo Návrat do Evropy a snad ještě víc slavný článek Milana Kundery o únosu Evropy [viz Kundera 1983] jsou toho jasným výrazem. K rozpadu Československa došlo sice především v důsledku neustále rostoucích slovenských požadavků, které bylo obtížné realizovat v době zásadní a souběžné politické tranzice a ekonomické transformace. První česká Klausova vláda však přesto přijala rozdělení federace s jistou úlevou a v neskrývané naději, že když se zbavila slovenského břemena, bude moci samostatná Česká republika dříve a snáze vstoupit do evropských a atlantických struktur [viz Novák 1997: 210]. 2 Členství v Evropské unii patřilo k prioritám samostatné České republiky od počátku její existence. Je ovšem třeba připomenout, že pro Prahu, podobně jako pro Varšavu a Budapešť (ne už tak docela pro Bratislavu za Mečiara) mělo z pochopitelných důvodů životní význam zejména přijetí do NATO. Pokud jde zvláště o Českou republiku, ta v 90. letech živila dokonce ambici, že se stane privilegovaným partnerem USA v Evropě [srv. Rupnik 1998: 11]. Český president Havel se těšil ve Spojených státech velmi dobré pověsti a patřil nesporně k nejproameričtějším státníkům v Evropě vůbec. 3 Vyzvedával se také český původ americké ministryně zahraničí Albrightové za Clintonovy demokratické administrativy. 4 Výzkumy veřejného mínění ostatně jasně ukazovaly, že česká veřejnost tehdy považovala Spojené státy za zemi vůči České republice nejpřátelštější. 5 1) V tomto textu jsem použil některých svých předchozích prací na podobné téma, zejm. [Novák 1999 a Novák, Lebeda 2004]. 2) Pokud jde o Atlantickou alianci, tento předpoklad se skutečně splnil: Česká republika vstoupila do NATO spolu s Maďarskem a Polskem už v roce 1999, aniž by čekala na Slovensko, která se stalo členem později. 3) Havel dokázal poměrně rychle změnit své idealistické názory, zděděné z doby disentu, které se ještě projevily v jeho prvním projevu na půdě amerického Kongresu, kde vyzýval americké hochy (rozuměj vojáky), aby opustili Evropu! To, zda tato metamorfóza Havlových názorů byla prostě adaptací novým skutečnostem (jak to vykládá Havel sám) nebo něčím zásadnějším, není v tomto kontextu rozhodující. 4) President Havel dokonce prohlásil, že ji považuje za jednu ze svých možných nástupců, resp. nástupkyní ve funkci českého presidenta, což, jak známo, paní Albrightová vyloučila. 5) To se změnilo po americké válce v Iráku. 9

10 Přestože byla proevropská politika konstantou české diplomacie po 90. léta, pozornému analytikovi nemohly ujít její významné posuny. Čeští politikové považovali dlouho svou zemi za politicky a ekonomicky nejpokročilejší z bývalých komunistických zemí a domnívali se, že by to měl Západ uznat tím, že by přijal Českou republiku do svých struktur (NATO a EU) dříve než ostatní postkomunistické 6 země střední Evropy. 7 Ukažme to stručně na vztahu k Polsku, největší a politicky nejvýznamnější středoevropské zemi bývalého sovětského bloku. Když přijel v prosinci 1993 polský ministr zahraničí Olechowski na oficiální návštěvu do Prahy, jeho český partner Zieleniec (sám polského původu) prohlásil, že i když Polsko a Česká republika mají stejné cíle, je pravděpodobné, že do evropských struktur budou vstupovat nezávisle na sobě. Zkrátka, podle českých představitelů na tom byli Češi lépe než jejich sousedi. S tím souhlasil i Havel, který však už tehdy byl pro spolupráci zemí višegradské skupiny 8, zatímco Klaus prohlásil, že Višegrad je jen umělým výmyslem Západu. Teprve koncem roku 1995 si čeští politikové začínají uvědomovat, že jejich malá země přes poměrně příznivou image, které se tehdy ještě těšila za hranicemi, nemá dostatečnou mezinárodní váhu, a tak se česká diplomacie přimkla k prioritní spolupráci s Polskem. Došlo k tomu zhruba v době, kdy se stal polským presidentem postkomunista Kwasniewski. Pikantní na tom je, že čeští představitelé se přitom chlubili, že u nich k návratu postkomunistů k moci nedošlo 6) Je v tomto kontextu příznačné, že ani Václav Klaus ani Václav Havel neměli slovo postkomunismus vůbec v oblibě. Přitom dědictví komunismu bylo cítit v České republice 90. let na každém kroku [viz Novák 2005]. 7) Tato iluze, která v českém prostředí nejen politickém, ale i intelektuálním a žurnalistickém v 1. polovině 90. let jasně převažovala, se opírala o nesprávné interpretace některých politických a ekonomických skutečností. Např. to, že ještě koncem roku 1996 byla v České republice jen tříprocentní nezaměstnanost, neznamenalo, že by česká ekonomická transformace proběhla daleko úspěšněji než v sousedních zemích, ale vyplývalo to spíše z toho, že některé nutné nepopulární strukturní změny byly oddalovány. Ještě jasnější to bylo v politické oblasti. Převažující český názor tam spočíval v tom, že česká tranzice se prý úspěšně vyhnula návratu postkomunistů k moci. Ve skutečnosti to, co Češi považovali za výhodu, bylo nevýhodou, a co považovali za nevýhodu, bylo výhodou. Zatímco maďarští a polští postkomunisté byli schopni se úspěšně konvertovat v umírněné sociálně-demokratické strany a v důsledku toho několikrát alternovat u moci se svými konzervativními protivníky, v České republice jako jediné zemi střední Evropy se udržela poměrně silná a do značné míry dogmatická komunistická strana, která dlouho bránila zdravému střídání (alternaci) vlád různých politických orientací [viz Novák 2003]. A tak v českých zemích došlo k jisté formě alternace teprve v roce Ostatně šlo o alternaci velmi kulhající, protože byla svázána tzv. opoziční smlouvou. Opoziční smlouvu analyzuji v článcích v Politologické revui [viz Novák 1999] a v angličtině v Czech Sociological Review [viz Novák 2000]. Oba lze zdarma a legálně stáhnout z internetu. 8) President Havel se k této věci vrátil ve svém slavném (a často kritizovaném) projevu k Parlamentu ČR 9. prosince Podle něho hlavní chybou českých představitelů (rozuměj hlavně Klause) byla pýcha a jako příklad uvádí právě to, že zavrhli úzkou spolupráci se svými nejbližšími višegradskými sousedy, protože se cítili být lepší než oni. Havel poukázal na to, že teď, kdy máme spolu s nimi přistoupit k evropské integraci a kdy jsou na tom oni opovrhovaní sousedi v řadě věcí lépe než my, nezbývá nám než se pokusit tuto spolupráci znovu navázat. 10

11 Česká republika oficiálně požádala o vstup do Evropské unie teprve 23. ledna Jediná země z desítky to udělala ještě později: Slovinsko (10. června 1996). 9 Když byl Václav Klaus později kritizován pro svůj antievropský postoj, nejednou poukázal na to, že oficiální žádost ČR o členství v EU byla podána právě v době, kdy byl on premiérem. V druhé polovině 90. let došlo v české politice (a hospodářství) k řadě důležitých změn, které zde samozřejmě nemůžeme vykládat, ale je třeba alespoň telegraficky uvést ty z nich, které měly vliv na problematiku, jíž se zabýváme. Především je třeba poznamenat, že od červnových voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1996 vstupují do české politiky dvě nové významné okolnosti, které mají dodnes výrazný dopad na politickou scénu. Zaprvé se po ODS stabilně usazuje v české politické krajině druhý silný subjekt, ČSSD, který měl navíc tehdy razantního předsedu Miloše Zemana. Ta tam je doba, kterou profesor ústavního práva a poslanec ČSSD Zdeněk Jičínský s velkou nadsázkou označil za éru Klausova absolutismu. To by bylo zcela v pořádku, kdyby bohužel odvrácenou stránkou nebyl zároveň za druhé nástup chronické vládní slabosti a vládní nestability. 10 Vládní slabostí zde nemyslím charakteristiku premiérů a ministrů, ale skutečnost, že nedisponují dostatečnou podporou v parlamentu. 11 Už druhá (menšinová) Klausova vláda, utvořená po prvních volbách do Poslanecké sněmovny v roce , neměla dlouhého trvání (česká lidová tvořivost pád Klausovy vlády označila za sarajevský atentát ) a v českém hospodářství došlo v té době k propadu. Pražská diplomacie si musela uvědomit, že Česká republika není žádným středoevropským tygrem. Šlo jí už jen o to, aby se ČR udržela v první velké vlně evropského rozšíření na Východ. 13 Po nastíněných změnách v druhé polovině 90. let (a po podání oficiální žádosti o vstup do EU) je třeba stručně naznačit, jak se staví veřejné mínění a politické strany (včetně ČSSD), jejich leadeři a jejich voliči k otázkám evropské integrace. Pokud 9) Jen pro srovnání: jak Polsko, tak Maďarsko podalo žádost o vstup do EU už v roce 1994! 10) To jsem předpověděl v době, kdy k tomu nejenže ještě nedošlo, ale kdy se naopak tehdejší premiér Klaus radoval v novinové stati z 9. března 1996 Malé historické srovnání s Baťovými časy [viz Klaus 1996] z toho, jakou politickou stabilitu má dnešní Česká republika ve srovnání s meziválečnou Československou republikou. Moje reakce na tento Klausův článek se jmenuje Malá politologická úvaha o vládní stabilitě, vyšla v Parlamentním zpravodaji rovněž v březnu 1996 [viz Novák 1996] a byla přetištěna roku 2004 v kolektivní monografii Volební a stranické systémy [viz Novák, Lebeda 2004b]. 11) Nejtragikomičtějším dopadem této skutečnosti je, že v roce 2009 Topolánkova vláda padla uprostřed českého předsednictví EU! Česká republika se pak stala předmětem mezinárodního posměchu. 12) V roce 1992 byla ještě na papíře česko-slovenská federace, po jejímž formálním zániku se druhořadá Česká národní rada přejmenovala na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. 13) Je podle mého názoru velmi potěšitelné, že do první velké vlny rozšíření se dostalo nakonec i Slovensko, které tedy aspoň do EU vstoupilo současně s ČR. Připomeňme, že ekonomické ukazatele (zejména míra ekonomického růstu) se na sklonku 90. let na Slovensku vyvíjely daleko příznivěji než v ČR. 11

12 jde o veřejné mínění, výsledky výzkumných agentur ukazují, že by v hypotetickém referendu mezi lety 1997 a 1999 s nevelkými výkyvy zhruba 15% dotazovaných bylo proti vstupu do EU, něco přes 40% by bylo pro vstup a přibližně stejné procento tvořili nerozhodnutí dohromady s těmi, kdo se nechtěli referenda zúčastnit. Pokud jde o sociálně-demografické proměnné, procento stoupenců vstupu do EU se zvyšovalo s rostoucí úrovní vzdělání a příjmů, jakož i s velikostí místa bydliště. V této době také ženy jsou o něco častěji než muži proti vstupu a je mezi nimi více nerozhodnutých. Rovněž starší osoby byly v průměru skeptičtější v otázce evropské in tegrace než mladí. Hlavní prediktivní proměnnou v otázce evropské integrace však byly politické preference dotazovaných, jakož i jejich subjektivní pravolevá identifikace. Stojí za zmínku, že v tzv. seriózních českých denících se dlouho meditovalo nad tím, proč by podle výzkumů jen méně než polovina českých dotazovaných občanů byla pro vstup do Evropské unie. Tyto úvahy českých žurnalistů nebraly v úvahu, že při reálném referendu se nepočítají ti, kdo se referenda nezúčastní, takže procento pro vstup představovalo ve skutečném referendu drtivou většinu. 14 Jaký byl vztah politických stran k evropské integraci v druhé polovině 90. let? Připomeňme, že strany se jinak chovají ve vládě a jinak v opozici. Proto bylo dobře, že žádost o vstup do EU podala ČR za vlády, jejímž premiérem byl eurorealista Klaus, podobně jako bylo dobře, že do NATO vstoupila ČR za jednobarevné menšinové vlády ČSSD. 15 Pokud jde o relevantní strany, které jsou dlouhodobě součástí českého stranického systému, pak jen o jedné z nich platí, že oficiální program, postoje jejich vedení a jejich voličů se takřka plně shodují. Je to KSČM. Ve svých programových dokumentech čeští komunisté vyzdvihují ekonomická a sociální rizika evropské integra- 14) Ještě markantnější doklad pokleslosti seriózní české politické žurnalistiky představuje to, jak prezentovala šance KDU-ČSL před parlamentními volbami v roce Tehdy přední české deníky palcovými titulky oznamovaly svým čtenářům, že volební preference KDU-ČSL představují jen 4%, a že tudíž pravděpodobně lidovci pětiprocentní hranici nebudou schopni překonat. Tento závěr ve skutečnosti ze žádných výzkumů volebních preferencí nevyplýval, protože podobně jako v případě výzkumů o vstupu do EU nebyli vyloučeni ti, kteří neměli v úmyslu zúčastnit se voleb (nebo referenda). Přesto to jako ovce opakoval jeden žurnalista po druhém. Po této trapné epizodě se některé agentury rozhodly změnit svůj způsob prezentace výsledků, aby tím znesnadnily takové manipulace. 15) Sympatizanti ČSSD byli mnohem zdrženlivější než sympatizanti ODS k integraci do Atlantické aliance. Podle šetření agentury Factum z července 1997 bylo pro vstup do NATO 81,5% sympatizantů ODS, 63% sympatizantů KDU-ČSL, ale jen 35% sympatizantů ČSSD. Vezmeme-li celkovou populaci, 44,5% bylo tehdy pro členství v NATO, 27% proti, 28,5% nemělo názor. Od února 1998 podíl stoupenců členství v NATO dlouhodobě významně vzrostl: v únoru 1998 bylo podle stejné agentury už 55,5% pro vstup do Atlantické aliance, dotazovaní bez názoru klesli na 17%, zatímco počet odpůrců zůstal takřka beze změny: 27,5%. Sociálnědemokratičtí představitelé (kteří byli tehdy v opozici) dlouho požadovali, aby se konalo o vstupu do NATO referendum. Teprve krátce před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny v červnu 1998, ve kterých byla ČSSD ohromným favoritem (ODS totiž prodělala nedlouho předtím těžkou krizi), se sociálnědemokratičtí předáci rozhodli netrvat už na referendu jako předběžné podmínce vstupu do NATO. 12

13 ce, která plynou podle jejich ideologů z vlády velkokapitálu. Za zvláštní zmínku stojí u této strany proletářských internationalistů jejich důraz na národní svrchovanost! Jak ukazují sociologické výzkumy, KSČM je v druhé polovině 90. let také jedinou významnou stranou, u níž procento odpůrců vstupu do EU je větší než procento stoupenců. 16 Např. podle výzkumu agentury Factum ze září 1997 bylo 57% komunistických sympatizantů proti vstupu ČR do Evropské unie, jen 25% je pro, 18% z nich nemají názor. Z relevantních a dlouhodobě působících politických stran je nejproevropštější voličstvo ODS (podle výše zmíněného výzkumu Factum ze září 1997 bylo 79% jejich voličů pro vstup do Evropské unie, jen 6% proti a 15% nemělo názor). Vedení ODS, zejména pak její dlouholetý předseda Klaus, však otevřeně vystupuje proti nadnárodním tendencím Evropské unie. Už v druhé polovině 90. let tedy existoval jistý kontrast ve vztahu k Evropské unii mezi vedením a voličstvem ODS. U ČSSD měl rozdíl mezi stanoviskem vedení a voličstva opačné znaménko. Vedení (v čele s předsedou Zemanem) bylo eurooptimistické, dovolávalo se Maastrichtské smlouvy, kritizovalo ODS a jejího předsedu za jejich euroskepticismus 17 a obviňovalo je z toho, že nechtějí ratifikovat Evropskou sociální chartu. 18 Avšak nejen voliči 19, ale podle výzkumu vedeného v letech Broklem, Mansfeldovou a Seidlovou ze Sociologického ústavu AV [viz Brokl, Mansfeldová et al. 1998] dokonce i řadoví poslanci ČSSD měli v té době o poznání větší strach z evropské integrace než jejich pravicoví vrstevníci ) Sympatizanti republikánské extrémní pravice Miroslava Sládka byli tehdy také spíše proti než pro integraci do EU (v září 1997 podle agentury Factum je jich 33,5% pro vstup do EU, 42% proti, ale od předčasných voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 už Sládkovi republikáni trvale zmizeli z českého parlamentu, protože nepřekročili pětiprocentní klauzuli). 17) K pojmům eurooptimismus a euroskepticismus blíže viz stať M. Brunclíka v této knize Evropská integrace pohledem českých prezidentů 18) Zeman také prohlašoval, že vítězství sociálních demokratů v řadě západoevropských zemí (zejm. v Německu) usnadní práci nové menšinové sociálnědemokratické vlády v České republice. Avšak nástup Schröderovy sociální demokracie k moci v Německu nijak zvlášť českým sociálním demokratům nepomohl, protože nový německý kancléř se věnoval především vnitřním sociálním problémům. 19) Stále podle výše zmíněného výzkumu Factum ze září 1997, 45,5% sympatizantů ČSSD je pro vstup do EU, 28,5% proti a 26% nemají názor. Ve srovnání se sympatizanty ODS jsou tedy ve vztahu k evropské integraci o poznání vlažnější. Konečně nejnápadnějším rysem voličstva malé KDU-ČSL je podle stejného výzkumu Factum veliký podíl těch, kdo nemají názor (46%), přičemž 47% jich je pro vstup do EU a jen 7% proti. O sympatizantech Unie svobody (jejichž názory na EU jsou velmi blízké sympatizantům ODS) není třeba dlouze vykládat, protože ve vývoji českého stranického systému představují jen krátkou epizodu, vyvolanou vnitřní krizí ODS. 20) Lze v této souvislosti připomenout Kitscheltovu hypotézu, podle níž pravice a levice nemají stejný charakter na Východě a na Západě. Zatímco na Západě se prosazuje nová libertariánská a postmaterialistická levice, na Východě pozorujeme starou levici s autoritářskými tendencemi. Dále pak západní pravice inklinuje podle Kitschelta k autoritářským sklonům, zatímco středoevropská postkomunistická pravice je spíše libertariánská a kosmopolitní [viz Kitschelt 1992]. V 90. letech do jisté míry ČSSD této hypotéze odpovídala, ale podle pozdějších sociologických výzkumů dochází okolo roku 2000 u stoupenců ČSSD k nárůstu libertarianismu. 13

14 Jak se vyvíjel postoj veřejnosti a těchto relevantních českých politických stran k Evropské unii podrobněji popisují následující statě Daniela Kunštát, Jana Kubáčka a dalších autorů této publikace, kteří volně navazují na aspekty postojů ČR k EU nastíněné v této úvodní stati. Literatura a zdroje Brokl, Lubomír, Zdenka Mansfeldová et al Vybrané problémy související se vstupem ČR do EU očima poslanců, písemná zpráva ze semináře konaného v PS PČR 7. října Kitschelt, Herbert The Formation of Party System in East Central Europe, Politics and Society, vol. 20, č. 1, s Klaus, Václav Malé historické srovnání s Baťovými časy, Lidové noviny, Kundera, Milan. 1983, L Occident kidnappé ou la tragédie de l Europe centrale, Le Débat, novembre. Novák, Miroslav Malá politologická úvaha o vládní stabilitě, Parlamentní zpravodaj, 2.ročník , č. 07 (březen), s (přetištěno v [Novák, Lebeda 2004b]). Novák, Miroslav L opinion publique et la dislocation de la fédération tchécoslovaque, in: Aligisakis, M., M. de Bellet et al., Nationalismes en Europe centrale et orientale: conflit ou nouvelle cohabitation?, Genève: Georg & Publications de l Institut européen de l Université de Genève, s Novák, Miroslav L Union européenne vue de Prague, in: Bossuat, G. (ed.), L élargissement de l Union européenne à l Est européen: Enjeux historiques et perspectives, Cergy Pontoise: Groupe de recherche sur l histoire de l Europe communautaire (CICC), Université de Cergy Pontoise, s Novák, Miroslav The Relevance of Small Parties: From a General Framework to the Czech Opposition Agreement, Czech Sociological Review, (Vol.8), No. 1 (Spring), s Novák, Miroslav Demokratický přechod a konsolidace: české země ve srovnávací perspektivě bývalých komunistických zemích střední Evropy, in: Dvořáková, V., A.Heroutová (eds.), II. Kongres českých politologů, Praha: Česká společnost pro politické vědy, s Novák, Miroslav, Lebeda Tomáš 2004a. L Union européenne vue de la République tchèque, in: Dulphy, A., Ch. Manigand (éds.), Les opinions publiques face à l Europe communautaire. Public Opinion and Europe, Bruxelles: P.I.E-Peter Lang, s Novák, Miroslav, Tomáš Lebeda a kol., 2004b, Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Novák, Miroslav Postkomunistická nebo standardní? Naše demokracie 15 let poté, in: Mrklas, L. (ed.), 15 let poté. Sborník k patnáctému výročí pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy, Praha: CEVRO/Jalna, s Rupnik, Jacques Regards croisés sur l Europe, Regards communs sur l Europe, Prague: Cahiers du CEFRES, č. 14f. 14

15 České veřejné mínění a Evropská unie Daniel Kunštát 1. Úvod Tento text si klade za cíl komplexně zmapovat postoje české veřejnosti ve vztahu k Evropské unii před i po našem vstupu do Unie, zachytit vývoj těchto názorů ve veřejném mínění a zasadit jej do příslušného dobového kontextu. Empirickou oporou jsou zde bez výjimky šetření realizovaná Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM) a jeho předchůdcem Institutem pro výzkum veřejného mínění (IVVM). Dostupná šetření jednoznačně dokládají, že většina českých občanů v zásadě konsensuálně přitakává evropské integraci. Přestože evropskou integraci obecně hodnotí většina obyvatel spíše kladně, nejde o bezvýhradný optimismus bez vědomí rizik a problémů, se kterými je naše členství v Unii spojeno. Mezi obyvateli České republiky najdeme rovněž nezanedbatelnou skupinu těch, kteří nejsou projektu sjednocené Evropy nakloněni a kriticky se staví ke všemu, co se Evropské unie týká. 2. Zahraniční politika a veřejné mínění Demokratické přesvědčení obsahuje i tendenci vnímat také zahraniční politiku jako sféru demokratického rozhodování. Výzkum demokratických režimů otázku podílu vlivu veřejnosti na rozhodování o zahraniční politice staví neustále. Podle těchto přístupů je vhodné či nezbytné vnímat veřejné mínění jako samostatnou instituci rozhodující nebo spolurozhodující o formování zahraničněpolitického kurzu státu. Zkušenosti z fungování institucionálního zázemí výkonu zahraniční politiky ale ukazují na problémy, které v sobě nesou prvek paradoxu: zahraniční politika se týká osudu velkých skupin lidí, avšak jako vysoce specializovaná činnost je záležitostí rozhodování kvalifikovaných jednotlivců a malých skupin (politické elity) s minimem demokratické kontroly. Efektivní výkon zahraniční politiky se tak snadno může dostat do rozporu s představami většiny občanů. S těmito skutečnostmi souvisí i výsledky nejrůznějších výzkumů postojů veřejnosti k mezinárodněpolitickým otázkám. Praxe politických procesů v tradičních demokraciích ukazuje, že je přesnější hovořit o střídání nálad veřejnosti ve vztahu k orientaci zahraniční politiky než o znalosti problematiky jednotlivých otázek. V liberálně demokratických režimech nicméně spojení vládních, univerzitních a soukromých zájmů většinou dokáže vytvořit jednotné postoje veřejnosti k zahraničněpoli- 15

16 tickým otázkám. Podle řady výzkumů představuje veřejnost aktivně se zajímající o otázky zahraniční politiky v zásadě skupiny s vysokým vzděláním, která je usídlena ve městech, je složená z tzv. bílých límečků, má vyšší příjmy atd. Průměrná velikost této skupiny je odhadována od jednoho do 15 procent populace podle toho, jak je tato kategorie zaujaté veřejnosti vymezena. Následuje další vrstva obyvatelstva čítající zpravidla 30 až 50 procent populace, která má stabilizované názory na mezinárodní politiku, určitý obraz o zahraničních zemích a jejích aktivitách, určitou znalost o zahraničněpolitických otázkách a jistou schopnost vyjadřovat k těmto otázkám své názory. Zbývající skupina, která za určitých okolností může představovat až 70 % obyvatel státu, je k zahraničněpolitickým otázkám apatická, neinformovaná, nevyjadřuje názory k problémům v této oblasti a když přece jen nějaké názory ventiluje, většinou je ovlivněna převažujícím míněním ve společnosti či přesněji míněním, které je prezentováno v médiích [Holsti 1995: ]. Výzkumy názorů veřejnosti na zahraniční politiku nemají v českých zemích dlouhou historii, z příčin pochopitelných. Mělká tradice výzkumů tohoto typu způsobuje, že získané údaje jsou vázány na nedostatečné množství událostí, netvoří delší časové řady a jen obtížně a s jistým rizikem z nich lze vyvozovat obecné závěry. Ačkoliv v rámci České republiky neexistují (a existovat nemohou) dlouhodobé řady detailně mapující (například) zájem občanů o zahraniční politiku, lze vyslovit hypotézu, že základní předpoklady se nijak fatálně neliší od shora naznačené struktury, která je charakteristická pro veřejné mínění v západních demokraciích. Začlenění České republiky do Evropské unie můžeme jistě označit za jednu z nejvýznamnějších změn v našich novodobých dějinách, přesto pro řadu lidí zůstává evropská dimenze národní politiky záležitostí jakoby vnější, která s nimi nemá příliš společného a vlastně se jich netýká. Jeden příklad za všechny: Jedním z ukazatelů nízké míry pocitu evropské sounáležitosti je malý zájem českých občanů o dění v rámci Unie. Zájem o politiku obecně projevuje podle svých slov přibližně polovina populace. Největší zájem přitom mají občané o politiku v České republice (dvě třetiny), politické dění ve světě zajímá přibližně polovinu občanů a nejméně oslovených uvádí, že má zájem o dění v Evropské unii (dvě pětiny). Ze šetření provedených jak před vstupem do EU, tak i v posledních letech víme, že zcela dominujícím zdrojem informací o EU pro naše občany jsou obecně sdělovací prostředky, zejména pak televize a tisk, zatímco jiné potenciální zdroje (školení a přednášky, odborné publikace, Internet, telefonní informační linka, státní správa nebo osobní kontakty, vlastní přímá zkušenost aj.) tvoří hlavní pramen informací jen výjimečně, přičemž jejich význam vzrůstá až tehdy, kdy lidé sami aktivně hledají nějaké konkrétní informace (poměrně vysoké zastoupení, zejména mezi mladými lidmi a vzdělanější částí populace, má právě Internet a není bez zajímavosti, že mezi masovými sdělovacími prostředky dostávají při cíleném hledání informací přednost tištěná média před elektronickými). Z dřívějších výzkumů je rovněž patrné, že občané mají největší zájem o informace sociálněekonomického charakteru, které se bezprostředně týkají buď jich samotných, ať už jde o různé aspekty životní úrovně 16

17 (mzdy, důchody, ceny), o možnost práce v zahraničí apod., nebo obecně České republiky (dopady na ekonomiku, podniky, zemědělce a nezaměstnanost, finanční náklady spojené se vstupem do EU apod.). Výsledky zachycené v tabulce vypovídají, že v období těsně před vstupem ČR do EU se velmi nebo částečně o integraci zajímaly zhruba dvě třetiny občanů, přičemž výzkumy dokumentovaly rostoucí trend zájmu 1. Tabulka 1: Zájem o vstup České republiky do EU (v %) 11/ /2002 2/2003 velmi částečně málo vůbec ne / * 57/43 65/35 69/31 Celkem * +: velmi+částečně, : málo+vůbec ne Při hodnocení množství a srozumitelnosti informací, které občané o procesu vstupu do EU měli k dispozici 2, se v každém šetření zjistilo, že celkově převládalo mínění, podle něhož nejsou informace o integračním procesu dostačující (byť i zde docházelo k příznivým posunům viz tabulka). Naopak srozumitelnost informací byla hodnocena podstatně lépe než jejich kvantita a spokojenost v tomto ohledu převažovala nad nespokojeností (rovněž mínění o srozumitelnosti informací se postupně zlepšovalo, avšak mírněji, než při posouzení jejich dostatku). Tabulka 2: Dostatek a srozumitelnost informací o procesu vstupu ČR do EU (v %) 11/ /2002 2/2003 ANO/NE ANO/NE ANO/NE Dostatek informací 29/61 33/59 40/56 Srozumitelnost informací 50/39 50/43 55/39 Pozn. Dopočet do 100% tvoří odpovědi neví. Sociodemografické diference u sledovaných parametrů zájmu a informovanosti o dané problematice měly analogické vyznění. Vyšší zájem o vstup ČR do EU, subjektivně vyšší pocit informovanosti, stejně tak i hodnocení srozumitelnosti informací tradičně deklarovali častěji muži, dotázaní s vyšším vzděláním (SŠ s maturitou, VŠ), vyšší odborní nebo řídící pracovníci, podnikatelé, respondenti s dobrou životní 1) Otázka: Zajímáte se o vstup České republiky do Evropské unie? 2) Otázka: Myslíte si, že máte o tomto procesu dost informací? Jsou ty informace, které máte k dispozici, pro Vás srozumitelné? 17

18 úrovní, stoupenci ODS či US-DEU (resp. Koalice). Naopak relativně menší zainteresovanost jsme kromě jiného zaznamenali u mladých lidí ve věku 15 až 19 let, lidí se základním vzděláním, studentů, důchodců, nezaměstnaných a příznivců KSČM. Dalším zjišťovaným aspektem bylo to, kdo by měl informovat o otázkách integrace ČR do EU 3. Z údajů v tabulce vyplývá, že podle mínění občanů by nejvíce informací o začleňování ČR do EU měly zajišťovat sdělovací prostředky (uvádělo je bezmá la devět desetin dotázaných) a vláda (téměř tři čtvrtiny). Asi polovina dotázaných mezi nejdůležitější subjekty zařadila vědecké a vzdělávací instituce a dvě pětiny volené zástupce v zákonodárném sboru a necelá třetina politické strany a asi šestina prezidenta republiky. Tabulka nabízí také zajímavé srovnání s tím, jak podobnou otázku reagovali poslanci a senátoři Parlamentu ČR. Také zákonodárci nejčastěji uváděli sdělovací prostředky (procentuální podíl zde byl identický s podílem zaznamenaným v případě občanů). Rovněž na druhé místo, podobně jako občané, zařadili vládu, kterou však coby producenta informací jmenovali častěji. Zřetelně více než občané pak poslanci a senátoři akcentovali roli politických stran, zatímco menší váhu dávali vědeckým a vzdělávacím institucím a také sami sobě. Opět ve shodě s občany pak nejméně z dané nabídky subjektů zdůrazňovali roli prezidenta, přičemž podíl těch, kdo mezi vybrané subjekty zařadili i tuto část exekutivy byl na rozdíl od vlády nižší než u dotázaných občanů. Tabulka 3: Kdo by měl seznamovat občany s problematikou integrace (v %) Odpovědi dotázaných občanů (2001) poslanců a senátorů (2000) * Média Vláda Vědecké a vzdělávací instituce Poslanci a senátoři Politické strany Prezident 15 6 Údaje v procentech představují podíly těch, kdo příslušný subjekt jmenovali mezi třemi, které mohli vybrat z uzavřené nabídky subjektů. *) Data z výzkumu poslanců a senátorů uskutečněného v průběhu r Zdroj: Parliamentary DICe. 3) Otázka: Kdo by měl podle Vašeho názoru seznamovat občany s problematikou začleňování ČR do EU? 18

19 3. vývoj názorů na členství ČR v Evropské unii před vstupem: mezi optimismem a pochybami Většina českých občanů se podle výzkumů IVVM a CVVM již v 90. letech stavěla ke členství naší země v Evropských společenstvích, respektive v Evropské unii, příznivě. Pro ilustraci uveďme výsledky některých výzkumů veřejného mínění z této doby. V roce 1993 více než 80 % oslovených souhlasilo s tím, že Česká republika má usilovat o vstup do Evropských společenství. Podání přihlášky do Evropské unie v roce 1996 podporovaly dvě třetiny obyvatel naší země. Souhlas s úsilím našeho státu o integraci do Evropské unie setrvával i v dalších letech (před konáním referenda) na stabilní nadpoloviční hladině s výraznou převahou příznivců vstupu do EU, když osciloval v rozmezí 54 až 59 % populace (viz graf 1). 4 Graf 1: Má ČR usilovat o vstup do Evropské unie? ANO: součet odpovědí rozhodně ano a spíše ano, NE: součet odpovědi spíše ne a rozhodně ne. Dopočet do 100 % u každé dvojice údajů je odpověď neví. Velikost náhodné statistické chyby je + 3 %. 3.1 Hlasy pro a proti Od roku 1997 až do konání referenda v roce 2003 byli občané dotazováni, jak by hlasovali v hypotetickém referendu o přistoupení České republiky do EU. Z respondentů, kteří měli o svém hlasování jasno, jich souhlas s členstvím v Unii vyjadřovaly přibližně dvě třetiny až tři čtvrtiny. Jakkoliv referendu předcházející výzkumy o chování voličů vždy naznačovaly značnou převahu pozitivních hlasů, právě v průzkumech tohoto typu česká veřejnost poměrně senzitivně reagovala na proměny v agendě integračního procesu. Například rok 1999 byl ve znamení kritického hodnocení připravenosti ČR na vstup do EU a tak ve srovnání se situací v r došlo k poklesu kladných hlasů a nárůstu nerozhodných. V roce 2001 opět výrazně poklesl podíl příznivců vstupu, což pravděpodobně byla jednak reakce na návrhy EU souvi- 4) Znění otázky: Myslíte si, že Česká republika má usilovat o vstup do Evropské unie?. 19

20 sející s omezením pohybu pracovních sil na přechodnou dobu a jednak odezva na zdrženlivější přístupu k EU u části domácí politické elity. (viz graf 2) Tabulka 4: Kdyby bylo zítra referendum o členství ČR v Evropské unii: IV/2001 X/2001 XI/2001 II/2002 IV/2002 hlasoval by pro členství hlasoval by proti členství neví, jak by hlasoval nehlasoval by neví, zda by hlasoval Podíl pro/proti 46/15 35/16 44/16 39/19 45/18 44/14 48/18 40/19 Součet procent ve sloupcích. Velikost náhodné statistické chyby +- 3 %. Graf 2: Kdyby bylo zítra referendum o členství ČR v Evropské unii: Ve vztahu k integračnímu úsilí ČR i ve výpovědích o vlastním hlasování v referendu se promítaly některé sociálně demografické a politické charakteristiky respondentů. Jinak řečeno, které skupiny obyvatel byly (a v obecných intencích dodnes jsou) více nakloněny evropské integraci a které naopak méně? Nejvýraznější diference se odvíjejí od politických preferencí. Integraci podporovali zejména příznivci pravice, nejvíce (navzdory poměrně chladnému přístupu stranické elity) sympatizanti ODS, dále elektorát samotné US-DEU anebo (4) Koalice jako celku. U voličů uvedených stran se pozitivní postoje projevovaly v průměru mezi osmi voliči z deseti. Vlažnější již byli stoupenci ČSSD (podporující integraci asi v 60ti procentech), dále ti, kteří preferovali samotnou KDU-ČSL (s podobným názorovým rozdělením jako u ČSSD) a jen minimální podpora integraci naopak byla patrná u přívrženců KSČM (15 až 20 %) a dále mezi občany, kteří se nepřiklánějí k žádné politické straně, resp. patří mezi notorické nevoliče. Ve prospěch integrace se nadprůměrně častěji vyslovovali podnikatelé či živnostníci, respondenti ve věku 20 až 44 let, vysoce kvalifikovaní a vedoucí zaměstnanci, respondenti z měst nad obyvatel, 20