Kolonát, krize principátu, dominát, počátky křesťanství, rozdělení říše římské, stěhování národů, zánik říše západořímské

Transkript

1 qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwe rtyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjkl zxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyu Kolonát, krize principátu, dominát, počátky křesťanství, rozdělení říše římské, stěhování národů, zánik říše západořímské iopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcv bnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopa sdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnm qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwe rtyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjkl zxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyu iopasdfghjklzxcvbnmrtyuiopasdfghjklzxcvbnm qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwe rtyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjkl zxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyu iopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcv

2 Obsah Hospodářství v římské říši - kolonát... 3 Krize Říma za principátu (3.století)... 3 Počátky křesťanství... 3 O Ježíšově narození a smrti... 4 Ježíšovo působení... 5 Šíření křesťanské víry... 5 Pronásledování křesťanů... 6 Nový zákon... 6 Dominát... 6 Diocletianus... 7 Constantinus... 8 Rozpad říše římské a zánik říše západořímské... 8 Stěhování národů... 9 Zánik říše západořímské

3 Hospodářství v římské říši - kolonát Venkov naopak díky míru prospíval. Protože však nebylo tolik dobyvačných válek, aby zajistily dostatečný přísun otroků na obdělávání půdy, muselo se pomalu přecházet na jiný způsob obhospodařování pozemků. Velkostatkáři začali část své půdy pronajímat buď svobodným rolníkům, nebo otrokům, kteří jim odváděli předem stanovené dávky v penězích nebo ve vypěstova ných plodinách (naturáliích). Lidem, kterým velkostatkáři tímto způsobem pronajímali půdu, se říkalo kolóni a tomuto způsobu hospodaření kolonát. Protože si kolóni mohli ponechat vše, co jim z výnosů ze svěřené půdy po zaplacení dávek zůstalo, měli zájem na tom, aby byl výnos co nejvyšší. Více jim pak totiž zůstávalo pro vlastní potřebu. Kolonát byl tedy mnohem výhodnější než využívání otrocké práce. Proč už nebylo možné pro obdělávání půdy využívat otrockou práci? Vysvětlete, co je to kolonát. Proč byl výhodnější než práce otroků? KRIZE ŘÍMA ZA PRINCIPÁTU (3. STOLETÍ) Na začátku 3. století se začaly stupňovat útoky Germánů na římské impérium. Byla to předzvěst velkého stěhování národů, kterému nakonec Řím podlehl. Dosud se sice dařilo nápory barbarů zadržovat, k vnějším problémům se však začaly přidávat vnitřní, hlavně hospodářské. Stát potřeboval velkou armádu, aby mohl chránit hranice, vydržování vojska však stálo tolik, že bylo nutné zvyšovat daně. Mnozí rolníci a kolóni ovšem nedokázali vypěstovat tolik, aby jim po zaplacení všech dávek zbylo na živobytí, proto leckdy svěřené pozemky opouštěli. Znehodnocování měny vedlo k tomu, že lidé hodnotné mince - tedy ty, v nichž byl vysoký obsah drahých kovů - ukrývali. Nakonec jich bylo v oběhu tak málo, že se muselo přecházet k naturální směně: výrobky se nesměňovaly za peníze, ale přímo za jiné výrobky. To vedlo k poklesu obchodu. Velký úpadek zaznamenala také řemesla, protože lidé se snažili vše, co mohli, vyrobit doma, aby to nemuseli kupovat (látky, nádobí, nářadí, nábytek... ). K prohloubení krize přispělo i velmi časté střídání císařů. V průběhu padesáti let se jich objevilo na trůně asi třicet a téměř žádný nezemřel přirozenou smrtí. Často se stávalo, že císař vládl jen několik měsíců, takže se obyvatelé v odlehlejších končinách o změně na trůně ani nestihli dozvědět, a nebyly řídké situace, kdy vládli dva císaři najednou. Protože většina z nich byla vojenskými veliteli, na trůn je dosadila armáda a oni se také v podstatě o nic jiného než o armádu nestarali, nazýváme je vojenští císaři. Proč musel mít Řím velkou armádu a jaké problémy to přinášelo? Proč došlo k úpadku obchodu a řemesel? Vyložte situaci na římském trůně. Jak přispěla k prohloubení krize? POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ V době principátu, v polovině 1. století n. l. vzniklo v římské provincii Iudeji na území dnešní Palestiny a Izraele nové náboženství, které vycházelo ze Starého zákona. Bylo monoteistické stejně jako náboženství, které vyznávali Židé. Jeho prvním hlasatelem byl Ježíš, o němž jeho stoupenci věřili, že je Božím synem a že ho Bůh Otec seslal na zem, aby spasil svět. Ježíš byl nazýván Kristus, proto se jeho stoupencům říkalo křesťané. 3

4 Jak židovské, tak křesťanské náboženství se od polyteistických náboženství lišilo velmi výrazně nejen v tom, že Židé a křesťané uctívali pouze jednoho všemohoucího Boha, ale také v tom, jaké požadavky Bůh na své věřící kladl. Zatímco římské, řecké a další bohy si lidé mohli naklonit věcnými dary (obětovaly se jim plodiny, květiny, zvířata, zbraně ukořistěné v boji, ba dokonce i lidé) a očekávali za to jejich přízeň, Bůh, v kterého věřili Židé a křesťané, vyžadoval od věřících určité chování, myšlení a cítění. Jeho požadavky se týkaly morálky. Základní pokyny, jimiž se jak Židé, tak křesťané řídili, tvořily Desatero Božích přikázání. Křesťané chápali svého Boha jako laskavého rodiče, který miluje své děti, i když chybují. Proto také hlásali všeodpouštějící lásku k bližnímu, což bylo zejména v neklidných dobách plných válek pro mnohé lidi nepochopitelné. Křesťanství bylo zpočátku přitažlivé zvláště pro nižší vrstvy společnosti, protože tvrdilo, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, tedy i otrok se svým pánem. Chudé rolníky, otroky a další lidi žijící v nelehkých podmínkách oslovovala také myšlenka, že těm, kteří v životě trpí, bude po smrti vše vynahrazeno. Taková představa jim dávala naději a sílu vydržet. Náboženství, které hlásalo lásku a nenásilí, zaujalo zvláště ženy, a to ze všech společenských vrstev. Na jeho šíření měly značný podíl. Římané byli nábožensky velmi snášenliví a měli ve zvyku zařazovat mezi své početné bohy i bohy obyvatel dobytých území. Zařadili mezi ně i Krista. Přesto bylo křesťanství přijímáno s velkou nedůvěrou. Nebylo to však z náboženských, ale z politických důvodů. Prvními nositeli tohoto náboženství byli Židé. Protože židovské i křesťanské náboženství bylo monoteistické a protože obě náboženství byla zpočátku vyznávána Židy, nečinili Římané dlouho mezi křesťany a neustále se bouřícími Židy rozdíl, což k počátečnímu odporu vůči křesťanům a k jejich pronásledování přispělo. Křesťané také odmítali uctívat císaře jako boha, což bylo považováno za trestný čin. Navíc hlásali, jak už víte, rovnost všech lidí, což bylo v příkrém rozporu s otrokářskými vztahy a ve svých důsledcích mohly takové myšlenky rozvracet hospodářství. Po celou dobu principátu však nebyli křesťané pronásledováni systematicky, docházelo pouze k místním a jednorázovým útokům. Někteří panovníci dokonce zakazovali křesťany vyhledávat a pronásledovat. Co je to křesťanství? Kdy a kde vzniklo? Jak vznikl jeho název? Co mají společného křesťanství a židovské náboženství? Čím se tato náboženství liší od náboženství polyteistických? Proč většina společnosti zpočátku hleděla na křesťany s podezřením? Na začátku 30. let 1. století n. 1. se v římské provincii Judeji rodilo nové náboženství, křestanství. Jeho vznik je spojen s osobou Ježíše (latinsky Jesus, což je upravený tvar hebrejského jména Ješua). O jeho historické existenci, kterou prokazuje nejen bible, nýbrž také několik římských autorů, dnes již nepanují pochybnosti. O Ježíšově narození a smrti Za vlády císaře Augusta žila v městě Nazaretu v provincii Judeji dívka jménem Marie. Měla se provdat za tesaře Josefa, ale než k tomu došlo, zázrakem otěhotněla, aniž by ztratila panenství. Sestoupil totiž na ni Duch svatý, z nějž počala syna. Josef se s ní oženil, protož evěděl, že Marie porodí syna Božího, a chtěl se o ně oba starat. V té době probíhalo v Judeji sčítání lidu. Marie i Josef se kvůli tomu museli dostavit do města Betléma. Přijeli tam pozdě a jediné přístřeší, které ještě sehnali, byla stáj. Tam se Marii narodil chlapeček, který dostal jméno Ježíš. Když se narodil, zazářila nad Betlémem veliká hvězda, která dala znamení mudrcům z východu ("třem králům"), kde mají dítě hledat. Věděli totiž ze starých proroctví, že se má narodit Spasitel a jeho příchod že ohlásí právě taková hvězda. Přišli se mu tedy poklonit a předat vzácné dary. O Ježíšově narození se však dozvěděl také král Judeje Herodes, který se bál, že na svět přišel král, který by ho mohl sesadit z trůnu. Dal tedy pro jistotu povraždit všechny chlapce do dvou let věku. Marii a Josefa však varoval anděl a oni stačili s dítětem uprchnout. Když Ježíš vyrostl, putoval po kraji, hlásal 4

5 své učení a konal mocné činy. Postupně získával nejen příznivce, ale i učedníky - apoštoly. Protože také poukazoval na nemravný a hříšný život mnoha lidí, dokonce i kněží, byl obviněn z pobuřování obyvatelstva, zajat, uvězněn a souzen. Správce provincie, římský úředník Pontius Pilatus [poncijus pilátus], sice Ježíše nechtěl dát popravit, ale ustoupil nátlaku místních kněží. Ježíš byl ukřižován, což byl tehdy v Římě běžný způsob popravy. Po třech dnech však podle tradice vstal z mrtvých. 1. Proč přišli Josef a Marie do Betléma? 2. Kdo nechal a proč povraždit po Ježíšově narození povraždit všechny chlapce do dvou let věku? 3. Kdo měl varoval Josefa a Marii, aby před tímto vražděním uprchli? 4. Kdo byl správcem provincie Judea v době Ježíšovi smrti? Ježíšovo působení Podle tradice se Ježíš narodil v Betlémě za vlády císaře Augusta, zřejmě kolem roku 4 př. n. l. Pozdější učenci omylem stanovili datum jeho narození o několik let později, takže křesťanský (a dnes běžně užívaný) letopočet se nekryje s datem Ježíšova zrodu. Ježíš vyrůstal v blízkém Nazaretu jako syn Marie a pravděpodobně tesaře Josefa; měl několik sourozenců, z nichž Jakub patřil k jeho učedníkům. Většinu svého života strávil Ježíš v Galileji (severní část Palestiny). Někdy kolem třicátého roku života přijal na znamení pokání křest z rukou proroka Jana Křtitele, který ohlašoval příchod božího království a božího soudu nad Izraelem. Také Ježíš začal záhy působit jako lidový zvěstovatel Boha, prorok, jichž v židovském prostředí bývalo velké množství. Základ jeho učení, které veřejně šířil, tvořila myšlenka o brzkém vítězství nebeského království, v němž lidé dosáhnou spasení. Podmínkou k tomu bylo ovšem pokání a zásadní změna smýšlení. Ježíš kladl důraz na bezvýhradnou lásku k bližnímu, za něhož pokládal každého člověka (i nepřítele), pohrdal světskými statky jako pomíjivými hodnotami a vyzdvihoval nenásilí a pokoj v mezilidských vztazích. Ústřední myšlenkou jeho působení byla všeodpouštějící láska, která jediná může napravit hříšníky a nastolit ve společnosti soulad. Pro své učení získal podle tradice dvanáct oddaných stoupenců, kteří měli šířit myšlenky nové víry. Říká se jim apoštolové (z řeckého apostolos, což původně značilo zasílanou zprávu, v přeneseném významu pak posla). Všichni, až na jedinou výjimku (Jidáše, který Ježíše údajně za třicet stříbrných zradil), pocházeli rovněž z Galileje. Judaističtí kněží ale spatřovali v Ježíšovi odpadlíka od pravé víry. Krátce před velkým židovským svátkem hodu beránka (Pes ach, Velikonoce) vjel Ježíš na oslici do Jeruzaléma, vzbudil tu svým působením rozruch, a proto byl zatčen. Rada židovských kněží, která měla právo odsoudit rouhače k trestu smrti, vydala Ježíše do rukou římského místodržitele Pontia Pilata. Na nátlak židovských duchovních byl Ježíš, stár podle tradice třiatřicet let, popraven ukřižováním. Skutečnost, že skalní hrob, v němž spočinuly jeho tělesné ostatky, byl třetího dne nalezen prázdný, vedla ke zrodu učení o Ježíšově zmrtvýchvstání, pozdějším nanebevstoupení a věčném životě v nebeském království. Oba zázraky, které tvoří pevnou součást křesťanské víry, shodně potvrzovali svým svědectvím apoštolové. Smrtí na kříži vykonal Ježíš podle křesťanského chápání vykupitelský čin, jímž sňal z lidstva dědičný hřích a ukázal mu cestu ke spasení duše a k věčnému životu v nebeské říši. Tím se stal v křesťanském pojetí Kristem (Christos znamený řecky "pomazaný", což je překlad hebrejského slova mášiách, česky mesiáš, původně titulu izraelských králů) - Spasitelem. Ježíšova smrt a jeho vzkříšení znamenají v křesťanském chápání počátek nového, závěrečného období dějin pozemského světa, na jehož konci dojde k vítězství nebeského království, v němž se dočkají věčného života věrní křesťané. V nebeském království je Kristus součástí Boží trojice, kterou spolu s ním tvoří Bůh otec a Duch svatý. 1. Který z Ježíšových bratrů patřil zároveň mezi apoštoly? 2. Co znamená pojem apoštol? Z čeho toto slovo vzniklo? 3. Který z apoštolů zradil Ježíše? 4. Co znamenají pojmy související s Ježíšem zmrtvýchvstání, nanebevstoupení? 5. Co symbolicky znamená Ježíšova smrt na kříži? 6. Čím se stal Ježíš po smrti na kříži? Šíření křesťanské víry Apoštolové šířili Ježíšovo učení po celém tehdejším kulturním světě, tj. římské říši, zejména po jejím helenizovaném asijském území. Právě zde vznikaly nejstarší křesťanské obce. První existovala pod vedením Ježíšova bratra Jakuba v Jeruzalémě, musela však čelit nepřátelství ze strany přívrženců tradičního judaismu. Další významná obec vznikla v maloasijské Antiochii, kde jeden čas zřejmě spolu působili Ježíšův přítel apoštol Petr a Pavel z Tarsu, který sice Ježíše osobně nepoznal, ale brzy se stal vůdčí osobností raného křesťanství. Pavel, jemuž také připadl titul apoštol, začal přibližně od roku 50 podnikat 5

6 misijní cesty především po východním Středomoří, snažil se získat pro křesťanství co nejvíce lidí a spoluurčoval zásady života v křesťanských obcích. Křesťanské obce byly budovány jako organizace v čele s duchovní (kněžskou) autoritou. V těchto raných křesťanských společenstvích si byli všichni rovni. Tato skutečnost spolu s nadějí na vysvobození ze strázní prožitých na tomto světě a na nový lepší život v nebeské říši činila křesťanství přitažlivým hlavně pro chudé obyvatelstvo, mezi nímž se také zpočátku nejvíce šířilo. Samo slovo křesťan (které nepochází ze slova křest, nýbrž z řecké podoby Kristova jména - Christos) bylo zřejmě původně hanlivým označením přívrženců Kristova učení. Úkolem kněze bylo poskytovat duchovní péči (pastýřské poslání), tedy usměrňovat věřící tak, aby žili ve shodě s křesťanským učením a zajistili svým duším spasení. Kněz také vykonával bohoslužebné obřady, z nichž nejvýznamnější byly křest (symbolicky z člověka smývající předchozí život s jeho proviněními - hříchy - a znamenající jeho přijetí mezi křesťany) a vlastní bohoslužba, tj. mše se svatým přijímáním jako připomínka poslední večeře Ježíše s apoštoly, po níž byl zatčen. (Při mši věřící od kněze přijímá chléb a víno jako tělo a krev Krista.) Předpokládalo se, že kněží budou získávat pro křesťanství další stoupence a v případě nezbytí položí (podle Kristova vzoru) za víru svůj život. Tato výzva byla velmi důležitá hlavně v prvních třech stoletích křesťanství, kdy byli křesťané pronásledováni římskou mocí. 1. Kde vznikla první křesťanská obec? Kdo ji vedl? 2. Jakou důležitou úlohu měl v počátcích křesťanství sv. Pavel (= Pavel z Tarsu)? 3. Co bylo úkolem kněze v prvních křesťanských obcích? 4. Z čeho je odvozeno slovo křesťan? Pronásledování křesťanů V důsledku víry v posmrtný život byly otázky pozemského života pro rané křesťany méně důležité, a proto nijak neusilovali o změnu společenských poměrů. Přesto se křesťanská víra dostávala do rozporu se zájmy římského státu. Křesťané sice uznávali svrchovanou moc císaře, odmítali ho však uctívat jako boha, čímž se protivili státnímu kultu. Navíc první křesťané pocházeli většinou z neustále se bouřící Judeje, a byli proto pokládáni za nekalé živly a narušitele veřejného pořádku. Nejeden otrok totiž začal zásady nového náboženství uplatňovat v praxi a jeho pán tak přišel o v té době už cennou pracovní sílu. Křesťané také odmítali sloužit ve vojsku. Za útoky proti křesťanům tedy nestála náboženská nesnášenlivost, ale čistě politické důvody. Římané - jako ostatně všichni polyteisté - byli nábožensky velmi tolerantní, a pokud by se některé křesťanské zásady nekřížily s jejich státními a ekonomickými zájmy, vůbec by jim toto náboženství nevadilo, stejně jako jim nevadil například kult egyptské bohyně Eset (kterou uctívali jako Isis) nebo kult Jahvův. O systematickém pronásledování křesťanů můžeme mluvit až ve 3. století (zejména za císaře Diocletiana), do té doby docházelo spíše k jednorázovým akcím jako v případě požáru Říma za Nerona, a úředníci byli leckdy i kroceni, projevovali-li příliš horlivosti v pátrání po tajných křesťanech. Přestože až do 4. století stálo křesťanství mimo zákon, jeho příznivců přibývalo 1. Proč byli křesťané v Římě pronásledováni? 2. Kteří císaři pronásledovali křesťany? Nový zákon Svatou knihou křesťanů je bible (Písmo svaté), jejíž uspořádání odráží judaistické kořeny křesťanství. Tvoří ji Starý zákon, v němž křesťanství spatřuje předobraz jevů, které nastaly za života Ježíše a apoštolů. Vlastní křesťanské zásady shrnuje Nový zákon, jenž ve čtyřech evangeliích (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo) líčí působení Ježíše Krista, dále obsahuje skutky apoštolské a spisy některých apoštolů, hlavně sv. Pavla. Evangelia zachycují narození, život, působení, smrt, pak vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista. Podle tradice je sepsali apoštolové. Za nejstarší bývalo dlouho pokládáno evangelium sv. Matouše, nyní se badatelé přiklánějí k názoru o větším stáří evangelia sv. Marka (obsahujícím méně zázraků a mýtotvorných prvků). Spolu s evangeliem sv. Lukáše (mimo jiné nejpůsobivěji líčícím Ježíšovo narození) tvoří takzvaná souhledná evangelia, která vznikla z jednoho zdroje a obsahují původní Ježíšovy výroky. Evangelium sv. Jana je nejmladší a bylo sepsáno ve východním Středomoří. Nejstarší evangelia, která se bohužel nezachovala v původní podobě, vznikala kolem roku 70; starší jsou tedy takzvané epištoly (tj. listy) sv. Pavla. Většina textů Nového zákona, psaného řecky (tedy kulturním jazykem východní části římské říše), vznikala postupně. Nový zákon byl dotvořen během 2. století. Jeho znění se uzavírá Zjevením sv. Jana neboli Apokalypsou, strhujícím způsobem podaným proroctvím o konci pozemského světa - posledním soudu, na němž Kristus rozhodne o zatracených a spasených, a o vítězství nebeského království. Z jakých částí se skládá Nový zákon? Kdo napsal čtyři evangelia? Jakým jiným názvem nazýváme Zjevení sv. Jana? Co je obsahem této knihy? DOMINÁT Ke konci principátu byla situace v impériu téměř zoufalá. Časté střídání panovníků způsobilo, že se o stát vlastně nikdo nestaral, upadalo hospodářství i správa a nebylo ani možné zabezpečit pořádně hranice. Bylo zjevné, že Řím potřebuje silného schopného panovníka. Tím se stal v roce 284 neurozený, ale zkušený voják Diocletianus [dyjoklecijánus]. 6

7 Diocletianus Diocletianus získal impérium hospodářsky rozvrácené a zpustošené neustálými vpády barbarů a průchody vojsk svých předchůdců. Aby mohl říši pozvednout, musel nastolit neomezenou vládu. Císař už nevystupoval jako první občan státu, jako tomu bylo za principátu, ale jako pán vůči svým poddaným. Protože pán se latinsky řekne dominus, nazýváme tento způsob vlády dominát. Císař měl nejvyšší zákonodárnou a soudní moc, vrchní velení nad armádou, rozhodoval o válce a míru. Senát své postavení zcela ztratil a většina republikánských úřadů zanikla. Diocletianus učinil mnoho kroků k nápravě situace v římské říši. Zavedl například maximální ceny, za které se mohlo prodávat zboží, a maximální mzdy, aby zabránil inflaci. Provedl daňové reformy, aby zvýšil příjmy státu. Razil hodnotné zlaté a stříbrné mince, což oživilo obchod a řemeslo. Aby zajistil dostatek lidí pro zemědělství (a tím pádem i dostatek potravin), usazoval na zpustlých polích barbary a nařídil, že synové kolónů musí být zase kolóny. Hranice zabezpečil stálými vojenskými jednotkami a vojenská služba se dědila z otce na syna, aby měl stát dost vojáků. Císař Diocletianus začal také systematicky pronásledovat křesťany, které pokládal za rozkladný prvek ve společnosti. Protože nebažili po majetku, měl pocit, že záměrně brzdí jeho hospodářské reformy, odmítali ho také uctívat jako boha. Diocletianus se domníval, že vymýcení křesťanství bude státu ku prospěchu, ale toto náboženství se v římské říši už tak rozšířilo, že byl jeho záměr předem odsouzen knezdaru. Protože se tak rozlehlá říše obtížně spravovala, zvolil si Diocletianus moudře ještě spoluvladaře. Tomu přenechal západní část země a sámspravoval její východní oblasti. Vysvětlete pojem dominát. Čím se dominát liší od principátu? Co všechno udělal Diocletianus pro zlepšení situace v římském impériu? Jaký vztah měl Diocletianus ke křesťanství? 7

8 Constantinus Diocletianovým nástupcem se stal v roce 306 Constantinus [konstantynus]. Ten přenesl sídlo císaře do malé osady na Bosporu, do Byzantia [byzantyja], kde si nechal vybudovat ohromný palác a založil tu také město, jež se nazývalo po svém zakladateli Konstantinopolis [konstantynopolis]- Konstantinovo město. Aby oživil upadající zemědělskou a řemeslnou výrobu, potvrdil Diocletianovo rozhodnutí o dědičném postavení kolónů a totéž nařídil pro řemeslníky. Syn kováře tedy musel být zase kovářem, syn pekaře pekařem a podobně. Constantinus zaujal ke křesťanství zcela opačný postoj než jeho předchůdce Diocletianus. Uvědomil si totiž, že křesťanství nelze vymýtit, protože je velmi rozšířené a má dobrou organizaci. A jelikož v té době se už křesťanství rozšířilo mezi lidmi všech společenských vrstev a všech národností, které v impériu žily, využil ho Constantinus k tomu, aby celou říši nábožensky spojil a tím upevnil i svou moc. Proto roku 313 ediktem milánským křesťanské náboženství zrovnoprávnil s ostatními. Jeden z jeho nástupců - Theodosius pak roku 380 prohlásil křesťanství za jediné státem uznávané náboženství. Najděte na mapě město, které založil Constantinus. Co dělal tento císař pro oživení hospodářství své říše? Vysvětlete jeho přístup ke křesťanství. Jaké postavení v říši přiznal křesťanství roku 380 císař Theodosius? Konstantinův vítězný oblouk ROZPAD ŘÍŠE ŘÍMSKÉ A ZÁNIK ŘÍŠE ZÁPADOŘÍMSKÉ Už Diocletianus si uvědomoval, že jeden panovník může obrovskému státu vládnout jen s obtížemi. Posledním císařem, který vládl celé říši, byl Theodosius [teodózijus]. Protože svými nástupci ustanovil své dva syny, z nichž jeden měl vládnout na východě a jeden na západě, rozdělila se po jeho smrti roku 395 říše na dvě části: na říši západořímskou (která zanikla roku 476) a na říši východořímskou (pozdější Byzanc, která zanikla až roku 1453). Sídlem východořímského císaře zůstala Konstantinopolis, západořímský císař sídlil v Ravenně. Kdy byla říše římská rozdělena na dvě části? Jaké části to byly? (rozdělení říše římské) 8

9 Stěhování národů Jako stěhování národů se označují velké kmenové posuny ve 4. a 5. století, které měly dalekosáhlé důsledky. Byly přímou příčinou zániku západořímské říše. Některé kmeny se dostaly na území, kde žijí dodnes, a tehdy vzniklé barbarské říše se pak staly základem středověkých států. Na stěhování národů se podíleli asijští kočovníci Hunové a řada germánských kmenů (Ostrogóti, Vizogóti, Vandalové a další). Hunové byli hlavní příčinou počátku stěhování národů. Roku 375 totiž vyvrátili říše germánských Ostrogótů a Vizigótů, které ležely na sever od Černého moře (na území dnešní Ukrajiny). Vizigóti a Ostrogóti před nimi začali ustupovat na západ, směrem do římské říše. Ostrogóti se usadili v Panonii (přibližně na území dnešního Maďarska). Vizigóti se postupně přes dnešní Rumunsko a podél jaderského pobřeží dostali až do Itálie, kde roku 410 vyplenili Řím. Západořímský císař jim potom raději poskytl území v jižní Galii kolem dnešního francouzského města Toulouse [tulúz], které se tehdy nazývalo Tolosa. Podle něj se říše, kterou tu Vizigóti založili, jmenovala tolosánská. Zatímco západořímská říše řešila problémy se vpádem Vizigótů, Hunové pronikli hluboko do střední Evropy. Vedl je náčelník Attila [atyla], jemuž se v Evropě přezdívalo "bič boží". Roku 451 došlo na území dnešní Francie k bitvě na Katalaunských polích, kde Římané ve spojení s řadou germánských kmenů Huny porazili. Krátce nato Attila zemřel a Hunové se stáhli. Stěhování národů tím však neskončilo. Západořímská říše byla boji s Vizigóty a Huny tak vyčerpaná, že nedokázala zabránit dalším kmenům, aby se volně pohybovaly po jejím území. Toho využili například germánští Vandalové, kteří z území dnešního Německa prošli až na Pyrenejský poloostrov, přeplavili se do Afriky a založili tu svou říši. Odtud napadali i italské pobřeží a roku 455 vyplenili Řím. Od té doby se pojmem vandal označují ti, kteří barbarsky ničí své okolí. V průběhu stěhování národů se také dostaly do Británie kmeny Anglů a Sasů. Po Anglech získala tato země své nové jméno - Anglie. Kdy stěhování národů začalo a které kmeny se na něm podílely? Jaký význam měla bitva na Katalaunských polích? Kdy proběhla? Jak dopadla? Kdo to byl Attila? Na mapě ukažte, kudy se pohybovali Hunové, Vizigóti, Ostrogóti,Vandalové a Anglové. Kdy vyplenili Řím Vizigóti a kdy Vandalové? Vzpomeňte si, kdy Řím vyplenili Galové. Vizigóti byli prvními cizinci, kteří od té doby vstoupili do Říma se zbraní v ruce. Kolik let tedy nebyl Řím dobyt cizinci? V čem zůstalo zachováno jméno Vandalů a Anglů? (stěhování národů) Zánik říše západořímské Císaři západořímské říše byli velmi slabými panovníky, proto za ně vládli jejich vojenští velitelé. Ani ti však nedokázali říši před sílícími útoky germánských kmenů ubránit. Navíc sami často patřili ke Germánům. Do římské armády totiž byli už velmi dlouho z nedostatku domácích vojáků Germáni najímáni. Jeden z takových germánských velitelů, Odoaker, sesadil roku 476 z trůnu posledního západořímského císaře, desetiletého Romula Augustula. Odoaker odeslal odznaky císařské moci do Konstantinopole, čímž dal najevo, že se nepokládá za nástupce římského císaře, ale za germánského krále. Proto je rok 476 považován za rok zániku západořímské říše. Toto datum také obecně považujeme za konec starověku a počátek středověku. Jak a kdy došlo k zániku západořímské říše? Které dějinné období tímto datem končí? Testy: středa Pojmy, letopočty - desetiminutovka Pondělí Kolonát, krize principátu, dominát, počátky křesťanství, rozdělení říše římské, stěhování národů, zánik říše západořímské 9