V první kapitole Sd je uvedeno devět ze dvanácti izraelských

Transkript

1 Soudců1 Kniha soudců je pojmenována podle dvanácti mužů a jedné ženy, kteří sloužili jako soudcové v době mezi smrtí izraelského vůdce jménem Jozue, a dobou, kdy začal působit prorok Samuel. Samotná kniha byla podle některých komentátorů napsána až v době královské. Je to nápadné z toho, že se v ní čtyřikrát opakuje věta: "V těch dnech nebyl v Izraeli král". Je možné, že knihu Soudců sepsal Samuel, nicméně jednoznačně pisatele neznáme. Všichni soudcové, s nimiž se v následujícím společném čtení setkáme, byli různým způsobem nedokonalí nebo omezení. Každý z nich vystupoval s nějakou vadou - s nějakou nevýhodou, která nebyla na překážku, ale pod svrchovaným Božím vedením se nakonec stala prostředkem, jak se oslavil sám Bůh. Dále je dobré upozornit, že nikdo ze soudců nebyl celonárodním vůdcem, za kterým by šel celý národ, jako byli předtím Mojžíš a Jozue, nebo později král David. Navíc musíme vzít na vědomí, že zde nemáme zaznamenáno všechno, co se událo, ale jde spíše jen kusé jednotlivé zprávy o jednotlivých soudcích, kteří působili v určité době v určité části izraelského národa. Tématem knihy Soudců je v určitých cyklech úpadek a pak zase ohromující Boží milost, která lid napravuje a staví na nohy. Bible s poznámkami br.scoffielda dává knize Soudců podnadpis "Porážka a vysvobození". Nutno říci, že je to dosti přesné vyjádření. V knize Sd je však zdůrazněn ještě jiný aspekt: zklamání. Za působení Božího muže Jozue přišli synové Izraele do zaslíbené země s velkými nadějemi. Očekávali bychom, že tento národ - vysvobozený z Egypta, vedený čtyřicet let pouští a provázený takovou demonstrativní Boží mocí a vedením - po mnohonásobném vítězství zaujme v darované krásné zemi bezpečnou pozici založenou na důvěře Hospodinu. Ale tak tomu nebylo. Izraelci žalostně selhali a tak se po usídlení v zaslíbené zemi setkávali s jednou porážkou za druhou. Nejen vojensky, ale především duchovně, především ve svém životě s Hospodinem... Možná právě s ohledem na tyto výkyvy má kniha Soudců mnoho co povědět také nám. Protože, jak je nám všem asi známo, naše životy s Bohem jsou také provázeny většími či menšími výkyvy... Sledujme pozorně a přemýšlejme o principech, které se nám zde ukazují... Biblické Přísloví praví: "Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je ku pohanění národům." Př14,34 Kniha Soudců, kterou spolu právě otevíráme, obsahuje, milí posluchači, tak trochu i přemýšlení o historii. Či o filosofii historie. Nejprve se dá říci, že kniha Soudců historicky zaznamenává dějiny izraelského národa od okamžiku smrti Jozue téměř až do doby než se narodil Samuel. Samuel byl posledním ze soudců a současně prvním z proroků. Naše kniha Sd je mostem nad mezerou mezi Jozuem a vznikem izraelského království. Nenašel se žádný vůdce Izraele, který by se postavil na místo Jozua podobným způsobem, jako Jozue zaujal místo Mojžíše. Bylo to období celé řady pokusů o teokracii, čili o bohovládu.

2 Nutno říci, že Bůh měl přání, aby On sám byl svrchovaným Králem svého vyvoleného lidu... Bylo by to bývalo možné. Ale, jak dále ještě mnohokrát uvidíme, lid nebyl věrný. Proto tolik těch výkyvů, proto tolik hlubokých krizí, které následovaly po příchodu Izraele do zaslíbené země. Ještě mnohokrát zcela konkrétně uvidíme, že morálně je tato doba v Izraeli dobou hlubokého úpadku. Lid se odvrací od Boha - od svého věrného (i když neviditelného) Vůdce. Lid klesá na velmi nízkou úroveň hodnocenou biblickými slovy: "V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné." (srovnej Sd 1,1 a 20,18). Mohla to být doba radostné svobody pro každého, doba skvělého vzestupu, ale místo toho opakovaně přicházely temné roky hříchů a zapomnění na dobrého Boha, který je vyvedl z otroctví a zahrnul vším krásným... Tento koloběh izraelské historie začíná obdobím, kdy národ slouží Bohu. To ještě v době, kdy dožívají pamětníci generace, která putovala pouští... Potom Izraelci dělají některé velmi špatné kroky: "Činili to, co bylo v Hospodinových očích zlé a sloužili Bálům" (Sd 2,11). Izraelci tedy opustili Hospodina a sloužili modlám, které viděli leckde u okolních národů, nebo které si sami vymysleli a vyrobili. Klaněli na příklad Bálovi a Astarotě. A tak proti Izraeli pak vzplanul Boží hněv. Hospodin Bůh od Izraelců odňal svou ochranu, nebo jak se to jinak říká, vydal je do rukou jejich nepřátel. Tím pro Izraele začalo období poroby. Zanedlouho Izrael volal ve svém soužení k Bohu o pomoc a vysvobození. Bůh jejich prosby vyslyšel, dal jim nějakého statečného muže, tzv. soudce, který pak národ vysvobodil. Potom nějaký čas zase sloužili Hospodinu. Zakrátko se však stejná historie opakovala. Děti Izraele dělaly zlé věci, opustili Boha, šli si za tím, co sami chtěli (tedy za modlami), byli podrobeni do otroctví, volali k Bohu, Bůh zmocnil nějakého soudce a Izrael opět byl vysvobozen. Národ pak začal na nějaký čas zase sloužit Bohu a tím byli opět v horní úvrati svého děsivého cyklu. Milý posluchači, připadá mi to sice velmi smutné, ale koloběh historie se stále a stále opakuje. Můžete jej v Bibli sami vystopovat. Můžete sledovat, jak dlouho taková jedna perioda v průměru trvala. A můžeš také vysledovat, že něco podobného se opakuje dodnes, i když to možná není tak zřetelné... Pokud vás zajímá, nakolik je kniha Soudců aktuální, poslechněte si slova Generála Douglase MacArthura, jak nám je nabízí původce těchto pořadů, Dr.McGee: "V těchto dnech mnoha bouří, kdy morální úpadek politické moci šíří svou nákazu, je rozhodující, aby každá duchovní síla byla mobilizována k obraně a zachování základu, který spočívá ve spoléhání na Boha a v poslušnosti, na níž národ může stát. Je to základ, který motivuje náš morální a národní růst. Historie nezaznamenává ani jediný případ, kdy by se národ, ve kterém se rozmohl duchovní úpadek, nezhroutil zakrátko také morálně, politicky i ekonomicky. Buď došlo k duchovnímu probuzení, které zvítězilo nad morálním bahnem, a nebo trvalé zhoršování duchovního úpadku vedlo k definitivní národní katastrofě..." V první kapitole Sd je uvedeno devět ze dvanácti izraelských

3 kmenů, které nedosáhly naprostého vítězství, když se při vstupu do zaslíbené země měly vyrovnat s nepřáteli. Tři kmeny (Ruben, Izachar a Gád) v tomto seznamu scházejí. Je však možno velmi logicky předpokládat, že také selhaly. Každý kmen měl totiž před sebou svého konkrétního nepřítele. A celý národ nikdy nebyl zapojen do boje proti některému jednotlivému nepříteli. O slabosti osamocených kmenů bude řeč poprvé ve 3.verši Sd, kde kmen Juda volá Simeona, aby mu pomohl s jeho místní situací... Ale pojďme pěkně popořádku: Po Jozuově smrti se synové Izraele dotázali Hospodina: "Kdo z nás má vytáhnout do boje proti Kenaancům první?" Sd1,1 Hospodin odpověděl: "První potáhne Juda. Do jeho rukou jsem dal zemi." Sd1,2 Už sama otázka, kdo by měl jít první proti Kananejcům, dává najevo určitou nejistotu, rozpaky nebo přímo slabost... Kananejci byli totiž ve své zemi dobře opevněni a Izraelité je dosud nevyhnali. Nutno říci, že Kananejci byli Izraelcům trnem v patě po mnoho staletí, ještě i za vlády králů Saule a Davida. Z pocitu nejistoty před neznámým nepřítelem, nebo spíše přímo z pocitu nedostatečnosti plyne první snaha o spojení jednotlivých kmenů v této vojenské akci, která je před nimi: I vyzval Juda svého bratra Šimeóna: "Vytáhni se mnou do území, které mi bylo přiděleno losem, a budeme bojovat proti Kenaancům. Já pak půjdu zase s tebou do území přiděleného tobě." Šimeón s ním tedy šel. Sd1,3 Zpočátku to vypadá jako dobré znamení. Vždyť jde spolupráci mezi bratrskými pokoleními: Judou a Šimeónem. Zajisté, ale současně to bylo také znamením úzkosti a slabosti obou. Žel, výsledkem těchto úzkostí a rozpaků byla posléze skutečnost, že Kananejci vlastně nikdy nebyli úplně vytlačeni ze země. Namísto ústupu se stali Izraeli osudnými právě svým modlářstvím, jak ještě mnohokrát uvidíme... A toto modlářství v různých vyhrocených formách hnané až k okultismu, k lidským obětem a nevím k čemu ještě, je také důvodem, proč s nimi má být naloženo velmi nekompromisně... Juda vytáhl a Hospodin vydal Kenaance a Perizejce do jejich rukou. Pobili je v Bezeku, deset tisíc mužů. Sd1,4 Možná byste si mysleli, že po tomto prvním vítězném kroku budou Judští více důvěřovat, že Bůh jim dá jejich dědictví do rukou. Ale bylo tomu tak jen částečně... Přečtěme si pár veršů od 8. Judovci bojovali proti Jeruzalému, dobyli jej, vybili ostřím meče a město vypálili. Sd1,8 Potom se vypravili do boje proti Kenaancům, kteří byli usazeni na pohoří, v Negebu a v Přímořské nížině. Sd1,9 Tak se vydal Juda proti Kenaancům sídlícím v Chebrónu. Chebrón se předtím jmenoval Kirjat-arba. Pobili Šešaje, Achímana a Talmaje. Sd1,10 Odtud se vydal proti obyvatelům Debíru. Debír se předtím jmenoval Kirjat-sefer. Sd1,11 Náš učitel, k tomuto textu ze svých poznatků dodává, že město Debír bylo kananejským kulturním centrem. Bývá označováno jako "město knih". Odhadoval bych tedy, že tam byla knihovna. Káleb tenkrát prohlásil: "Kdo přepadne Kirjat-sefer a dobude jej, tomu dám za manželku svou dceru Aksu." Sd1,12

4 Dobyl jej Otníel, syn Kenazův, mladší bratr Kálebův. Dal mu tedy svou dceru Aksu za manželku. Sd1,13 Izrael tedy obsadil napřed hornatinu. A udržel ji velmi dlouho. Avšak údolí mezi kopcovitou krajinou a pobřežím bylo stále dějištěm bojů mezi Izraelem a Kananejci. Když se Izraelci usadili v zaslíbené zemi, podléhali vlivu a pokušení kananejského náboženství, jak jsme si už řekli. Bylo to doslova degradující náboženství a tak Izraelci pod jeho působením brzy klesli do modlářství a odpadnutí od Hospodina. Za dobytí tohoto města byla slíbena odměna, v tomto případě to byla Kálebova dcera Aksa. Mimochodem podle jazykového rozboru by Otníel mohl být buď Kálebovým synovcem nebo mladším bratrem, ale sňatkem s Aksou se v každém případě stal jeho zetěm. I když u Otníela je zřetelně vidět jisté hrdinství, nepochybně se řadí k soudcům proto, že byl Kálebův příbuzný. Už v těch dnech si příbuzní navzájem prokazovali výhody. Pokolení Juda dobylo ještě řadu dalších dílčích území, jak je to uvedeno v následucících verších od 14. do 18. Po všech úspěších však v 19.v. vidíme jakési Judovo selhání: Hospodin byl s Judou. Podrobil si pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy. Sd1,19 Jsem přesvědčen, přátelé, že vůbec nešlo o technickou stránku věci na straně nepřátel, ale spíše o pokornou důvěru Hospodinu na straně pokolení Juda... Copak třeba město Jericho nebylo vybaveno mnohem lepší obranou než jen několika železnými vozy? A přece padlo, když Izraelci důvěřovali Hospodinu a dělali to, co dělat měli. Nutno říci, že ta důvěra našemu Pánu se někdy i z našich životů vytrácí, co říkáte? A někdy možná právě ve chvílích, kdy máme příliš mnoho úspěchů. Zatím jsme se v našem textu dívali na kmeny Juda a Šimeón. V následujícím textu je řeč o Benjaminovi a Manasesovi. V každém z těchto kmenů jaksi tkvělo určité selhání... Kálebovi dali Chebrón, jak rozhodl Mojžíš. Vyhnal odtud tři Anákovce. Sd1,20 Pokud však jde o Jebúsejce, obyvatele Jeruzaléma, nebyli Benjamínovci s to si je podrobit. Proto až dodnes sídlí Jebúsejec v Jeruzalémě spolu s Benjamínovci. Sd1,21 Slovo "dodnes" zde neznamená nějaké naše aktuální datum, kdy se vysílá tento pořad, ale znamená "až do doby, kdy byla tato kniha nebo aspoň tato část knihy napsána". Dále náš učitel nyní přechází až ke 27.v. Manases však nebyl s to podrobit si Bét-šeán a jeho vesnice ani Taanak a jeho vesnice ani obyvatele Dóru a jeho vesnic ani obyvatele Jibleámu a jeho vesnic ani obyvatele Megida a jeho vesnic, a to umožnilo Kenaancům zůstat v té zemi. Sd1,27 Teprve když se Izrael vzmohl, podrobil Kenaance nuceným pracím, ale nebyl s to podrobit si je úplně. Sd1,28 Efrajim nebyl s to podrobit si Kenaance sídlící v Gezeru. Kenaanci sídlili v Gezeru uprostřed nich. Sd1,29 Zabulón nebyl s to podrobit si obyvatele Kitrónu ani obyvatele Nahalólu. Kenaanci sídlili uprostřed nich, ale časem byli podrobeni nuceným pracím. Sd1,30 Tak si tu postupně čteme, že vlastně všichni selhali. Co bylo

5 nejhorší, neselhali jen v nějakém bojovém umění, ale brzy na to se vydali cestou za mrtvými božstvy národů, které si pro svou nedostatečnou odevzdanost Hospodinu nebyli schopni podrobit... Ašer nebyl s to podrobit si obyvatele Aka ani obyvatele Sidónu, Achlábu, Akzíbu, Chelby, Afíku a Rechóbu. Sd1,31 Ašerovci sídlili uprostřed Kenaanců usedlých v zemi, protože nebyli s to si je podrobit. Sd1,32 Neftalí nebyl s to podrobit si obyvatele Bét-šemeše ani Bétanaty. Sídlil uprostřed Kenaanců usedlých v zemi, ale obyvatelé Bét-šemeše a Bét-anaty jím byli časem podrobeni nuceným pracím. Sd1,33 Dosud jsme viděli především situace, že si jednotlivá izraelská pokolení nedokázala podrobit příslušné obyvatele určitých oblastí zaslíbené země, jak jim ty oblasti byly přiděleny. Nyní se však setkáváme dokonce s tím, že domorodci se dostávají i do útočných pozic: Danovce zatlačili Emorejci do hor a nedovolili jim sestoupit do doliny. Sd1,34 Tak tohle je, prosím pěkně, ta zaslíbená země! Bůh ji Izraeli dal. Ale zřejmě ani jeden kmen nebyl schopen tu zemi, kterou jim Bůh dal, opravdu získat, opravdu se jí zmocnit. Jaká tragédie v jejich důvěře v Hospodina, v jejich životě poslušnosti Hospodinu. Danovce zatlačili Emorejci do hor a nedovolili jim sestoupit do doliny. Sd1,34 To umožnilo Emorejcům zůstat v Har-cheresu, v Ajalónu a v Šaalbímu. Když však vzrostla moc Josefova domu, byli podrobeni nuceným pracím. Sd1,35 Emorejská hranice vedla od Svahu štírů, od Skaliska nahoru. Sd1,36 Tohle je, přátelé, závěr 1.kap. V následující kap. uvidíme určité známky příčin, proč se věci mají tak, jak se mají.