časopis Mládeže CB HB Houba alternativní sex Mládež v Úhořilce Další příběhy s koníkem Svědectví Ondry T.

Transkript

1 únor, číslo 8, ročník 1 Mládež v Úhořilce časopis Mládeže CB HB Houba alternativní sex Další příběhy s koníkem Svědectví Ondry T. 1

2 K zamyšlení... 3 Skrytá zákoutí... 3 Akce... 4 Mládež s Američany v Chotěboři... 4 Jak jsme tuhle nasávali... 5 Dorostové Hory... 6 Mládežnický víkend v Úhořilce... 8 Ze života... 9 JAK SE PLNÍ SEN DÍL IV. : Co jsem nevěděla... 9 Divadelníci Studium na VŠCHT Drobečky Drobeček na první pohled schizofrenní Svědectví Povídka Jen několik řádků v novinách - závěr Dotazník Wtipy Zaujalo mě Za vznikem tohohle čísla stojí Nezapomeňte Kontakt

3 Skrytá zákoutí K zamyšlení Nedávno jsem měla možnost navštívit dům jedné rodiny. Moc pěkné bydlení, barevně sladěné s vkusnými dekoracemi a dobrým jídlem servírovaným na nejrůznějších podnosech nebo v nejrůznějších mističkách. Na zevrubný pohled naprosto stylové bydlení, avšak při bližším prozkoumání (ne, že bych lidem kontrolovala prach na poličkách, prostě to vyplynulo ze situace :) se ukázalo, že všude nemají tak naleštěno jako v těch místech, kam se zvou návštěvy. Vzpomněla jsem si při tom na kázání Michala Prachaře, kdy mluvil o farizejích, jak byli na pohled zbožnými, avšak uvnitř to tak vůbec nemuselo být/nebylo. Když mluvil o téhle skupině lidí, o jejich pokrytectví, tak jsem si říkala, že mě se to zase tak moc netýká. Ale večer, když jsem se modlila, tak jsem si uvědomila, jak moc moje slova připomínají toho farizeje, co se modlil v chrámě slovy: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lukáš 18,11) Přiznávám, že mě to překvapilo. Následovala slova pokání. Možná bychom se neměli soustředit tolik na fasádu zbožného křesťana, i když to je mnohdy jednodušší, ale spíše na to, co je uvnitř nás a snažit se mít uklizeno i v těch nejtemnějších zákoutích naší duše. On totiž ten neuklizený bordel má tendenci se hromadit a pak i zasahovat do těch uklizených částí. Danuška 3

4 Mládež s Američany v Chotěboři Akce Tak na tuhle mládež se mi fakt nechtělo. Byl jsem unavenej z namáhavého týdne a ještě ke všemu z pátečního dorostu. Říkal jsem si, že radši zůstanu doma a budu se učit na čtvrtletku z matematiky, které jsme měli psát v pondělí a v úterý. Ještě tam do mě nějakej amík bude něco hustit a já zase nebudu vědět o čem je řeč. Nakonec mě Kdosi přemluvil. Z Brodu nás jelo asi deset. Když jsme tam přijeli, čekali nás nějací další člověci z Brodu, kteří tam byli na fotbalovém turnaji. Moje obavy se naplnily. Hned v předsálí si mě odchytnul nějaký Američan, který mě znal už z pátku. Moudře jsem pokyvoval hlavou a dělal jsem, že rozumím. Pak jsme se sešli v nějakém sále. Chvíli jsme zpívali a modlili se ve skupinkách. Pár Američanů mělo svědectví. Potom nastala druhá nejlepší část mládeže. :D HRY!!! Hráli jsme takovou super hru, kde každý člověk představuje nějaké zvíře a posílá se signál tak, že ukážete zvíře někoho jiného. No strašná bžunda! A pak nastal čas na první nejlepší část. JÍDLO!!! Byla pizza, donesená přímo z restaurace. Po jídle se hrál stolní fotbálek, klábosilo se, atd. No, a protože se nikomu nechtělo moc domů tak jsme jeli domů. V Brodě jsme ale ještě zůstali v modlitebně a zahráli si nějakou hru s pantomimou, už si to moc nepamatuju. Byla to skoro taková bžunda jako ty zvířata. Pak všichni odjeli a já se musel jít učit. No ono už bylo asi jedenáct hodin, takže jsem spíš spal, ale nakonec jsem byl moc rád, že mě ten Kdosi přemluvil. Dandič 4

5 Jak jsme tuhle nasávali Jupiiiii, konečně nějaká Houba, která si neodporuje s mým diářem! zaradovala jsem se takhle jednou v lednu. To bude príma víkend s mládeží! chacha. Nadšení prudce kleslo na shromku, kde všichni tahali z rukávu nejroztodivnější výmluvy, proč zrovna na tuhle Houbu jet nemůžou. To jako nakonec nepojedu proto, že nejede nikdo z naší mládeže?! Uf, naštěstí mě zachránili Míša s Míšou a Adam. Nasedla jsem do žůžo fára, které řídila Míša a vydaly jsme se směr Horní Krupá, kde jsme po krátkém vyprošťování ze závěje a lokalizaci klaksonem nabrali Míšu Popka a rozjeli se do Archy (kdo by snad nevěděl, tak do modlitebny v Pardubicích, kde se konala východočeská houba). Tématem byl alternativní sex což mnohé pobouřilo, přinejmenším zastavilo. Co? Křesťanská mládež se jede učit o alternativním sexu? Tak já vám tedy povím, v čem ta alternativa spočívá, abyste nezůstali ve fázi pobouření:-) Řečník celé Houby, David Novák, nás do toho všeho uvedl tím, že bude celý víkend mluvit o sexu, který je z pohledu dnešní společnosti dost alternativní, tzn. O biblickém sexu. Dnes je sex často chápán jako nějaká hra, něco nezávazného, ale hlavně jako pouze tělesná záležitost. Ale Pán Bůh to naplánoval jinak to, že se muž a žena stanou jedním tělem, znamená i spojení duší sex se odehrává i na rovině duševní. Samozřejmě, že se celé dva dny nemluvilo jen o tomhle, na řadu se dostali i vztahy, porozumění mezi klukem a holkou apod. Vlastně nemůžu říct, že bych slyšela něco nového, ale přesto mi tahle Houba dala hodně. Jednak to bylo tím, že David o tom všem mluvil otevřeně, prostě tak, jak to je. Taky bylo fajn slyšet to všechno, co se vztahu a sexu týče, hezky pohromadě uspořádané. Z Houby jsem odjížděla s tím, že konečně mám alespoň v některých věcech jasno, že vím, jak si to chci ve svým životě uspořádat. No a mimo to jsem si ještě z Houby odnesla takové ty šprťouchlácké zážitky jako je nacpávání se hamburgrem v deset večer (což je krajně 5

6 nezdravé a nevhodné pro štíhlou linii), poznatek, že Pardubice mají hezké náměstí, že Míša i Míša jsou děsně dobrý v obíhání Archy za účelem probrání se, že Eda prostě miluje černou nebo že Adama v autě probere jedině to, že se začnou holky bavit o manželství:-d * Takže nasáli jsme toho v Pardubkách, myslím, dost a snad zas někdy na houbanou! K.cz Dorostové Hory Na dorostové hory jsme letos vyrazili do Trutnova. Naše až do poslední chvíle utajované téma bylo CASINO ROYAL (ano, má tam bejt E, ale Lukáš prohlásil, že jeho casino se jmenuje takhle a komu se to nelíbí, ten se může jít klouzat. Ale protože venku bylo nad nulou a klouzat se tudíž nebylo na čem, s pozměněným názvem jsme se všichni bez protestů srovnali:-)). Dlouhou cestu vlakem jsme všichni přežili bez újmy a na nádraží v Trutnově na nás už čekala Petra (nevim, jak se jmenuje teď, ale za svobodna homolková:-)) a odvedla nás do jejich modlitebny. Velmi pěkná budova s krásným, vysokým, akustickým sálem a 43mi dřevěnými schody, které se k hornímu patru kroutí 6ti pravými úhly :-). U vchodu * Pozn. red. Že by ho svatba děsila a nebo že by už chtěl taky? ;) 6

7 na nás čekal bodyguard (B.J.), který nám každému strčil do ruky pozvánku na večerní zahájení týdne. A v hale už samotný řiditel onoho luxusního hotelu (Lukáš), aby nám každému slavnostně potřásl pravicí. On, jeho osobní ochranka i velitel kuchyně (Maruška) již byli oděni ve společenském obleku. Popadli jsme každý svou krosnu a vyšplhali po zdánlivě nekonečném schodišti ke třem obývatelným místnostem. V jedné, té největší, se zabydleli kluci. V další se usídlily holky-dorostenci, v poslední pak holky-vedoucí (to byla ta nejmenší). Večer jsme se my vedoucí převlékli do bílých košil, černých kalhot a kravat a svolali dorostence dolů do jídelny, kde měl Lukáš dlouhý proslov týkající se především provozu našeho pětihvězdičkového hotelu. Dorostenci se odebrali (někteří byli zahnáni) do spacáků a vedoucí započali s poradou a přípravou zítřejší svačiny. Kolem jedné jsme i my šli spát a v sedm už zase vstávali a vyráželi na celodenní lyžování. Už první den se Štěpánovi Caltovi podařilo zlomit si na boxech ruku. Během týdne jsme celý den lyžovali už jen jednou. Jinak jsme se po odpoledních zabývali hazardními hrami, jako je například ruleta či poker. Ve středu jsme vyrazili do místního plavečáku, kde měli jako jedinou atrakci klouzačku v dětském bazénku (byla dlouhá skoro dna metry) a skokanský můstky 1,5m nad vodou, 3m a 5m. A protože se tam nebylo moc kde zmrzačit, odnesli jsme to jen s několikerými rudými zády. Programy jsme měli rozdělené na starší a mladší a starší ještě na holky a kluky, protože jsme před každým programem shlédl exit316 a samotný program byl založen na diskuzi. Moje celkové subjektivní hodnocení hor je pozitivní :-) - zkusila jsem si vedoucování a naučila se jezdit na 7

8 snowboardu, což jsou obojí cenné zkušenosti. Krom toho mě to tam fakt bavilo :-). Marta Mládežnický víkend v Úhořilce Úhořilka byla ve znamení návratů. Na začátku jsme se proměnili v naše babičky a dědečky, nosíce staré zástěry a před padesáti lety moderní větrovky. Takto vybavení, věnovali jsme se ping-pongu. Všechny dozajista pobavil můj hysterický výstup, způsobený pavoukem, bezostyšně lezoucím po mé osobě. Další návrat nás zavedl do dob, kdy naši předci obývali temné jeskyně a sluje. Vydali jsme se po jejich stopách do pochmurného a páchnoucího prasečáku a býkárny, kde nás k smrti vyděsili duchové z dávnověku a černý vlk. Na konci strastiplné cesty, měli jsme za úkol vybrati sobě zobrazení krávy. Zatímco ženy z našeho kmene volily dle barevnosti, muži daly přednost kravským mírám. Tak jako naši předci, museli jsme se věnovat obhospodařování nám svěřené půdy a stromoví. Avšak v tomto úkolu projevily se naše civilizační slabosti. Ohromná kupa větví vzplanouti nechtěla a ani výdobytky naší doby v podobě benzínu k výsledku nevedly. Zato všudypřítomný kouř nasytil naše oděvy tou správnou vůní předků. Jako lovci a sběrači hledali jsme pro své žaludky obživu. Takto činíce, pronikli jsme až 8

9 na území sousedního kmene úsobského. Místní obyvatelé zdáli se povětšinou přátelští. Jen podivovali se nad našimi obleky šitými z kůží a parožím, jež jsme s sebou jako talisman nesli. Vpravdě byl to v Úhořilce pro nás čas plný zábavy, smíchu, avšak i práce a strachu. Ale nikdo z nás o život svůj nepřišel, ani obydlí újmy neutrpělo. A tak s radostí očekáváme další podobné experimenty :-) Romča Ze života JAK SE PLNÍ SEN DÍL IV. : Co jsem nevěděla Pořídit si koně je ohromný závazek. Nejde vypnout a uložit do skříně, když na něj zrovna nemáte čas. To mi bylo při koupi Amiga jasné. Musím však přiznat, že i přes mé několikaleté pobývání kolem koní jsem se spoustu věcí dověděla až poté, co jsem se stala hrdou majitelkou. Učila (a stále se učím) jsem se za pochodu a Amigovi tak připadla nezáviděníhodná role pokusného králíka. Velká neznámá na mě čekala v souvislosti s výchovou koně. Amiga jsem si přivezla jako mladíčka, a tak celá jeho výchova a výcvik závisí na mě. V jízdárně, kam jsem chodívala, se hříbaty nikdo příliš nezabýval. Když dorostenci dosáhli tří let, jednoduše na ně položili sedlo a šmitec. Do té doby se poflakovali ve výběhu a otravovali starší kobyly. Nepamatuji si, že by kdy nějaký čerstvě obsednutý kůň vyváděl většina z nich svou novou úlohu přijala s aristokratickým klidem. Jeden valach, jmenoval se Chán, si dokonce sedla a posléze 9

10 ani svého jezdce na zádech nevšímal téměř vůbec. Jezdec se potom z vyjížďky vracíval s rukama vytahanýma a rozedřenýma od otěží, neboť Chán zkrátka šel tam, kam chtěl, a jak rychle chtěl. Moje strategie byla ale jiná. Chtěla jsem koníka naučit každodennímu kontaktu s člověkem a zajistit, aby si zvykl na manipulaci v různých situacích. To je důležité zejména z hlediska bezpečí při různých veterinárních úkonech. Museli jsme tedy nacvičit ustupování do stran a couvání, stání v klidu, nasazování ohlávky, chození na vodítku, zvedání nožiček (v té době to byly opravdu nožičky, nyní už je koník větší), a spoustu dalších věcí. Zmiňované nožičky mi daly pěkně zabrat. Kůň se musí naučit nohy zvedat kvůli čištění kopyt, která by bez pravidelné hygieny a úpravy mohla onemocnět. Trvalo mi asi dva týdny, než se Amigo spolehlivě naučil zvednout a držet přední. Na zadní nohy byl obzvláště citlivý a tato procedura trvala měsíc. Nejprve jsem byla bezradná, ale naštěstí mi pomohla kamarádka Ivča. Ta mi dodávala a stále dodává odvahu a sebevědomí ve chvílích, kdy se cítím jako mizerný a neschopný chovatel. Chození na vodítku zpočátku připomínalo přetahování. Ami se široce rozkročil, zapřel se a odmítal se hnout (Asi se bál, že ho zase vytáhnu na nějaký 12km dlouhý výlet, jako na počátku našeho soužití). V tu chvíli přicházela na pomoc mrkev. Za O zdravotní péči o koně jsem toho také moc nevěděla. Najednou jsem zjistila, že koni se musí pravidelně kontrolovat chrup, upravovat kopyta, musí se pravidelně očkovat a odčervovat, a hlavně... hrozí mu asi milion nemocí a úrazů! Koupila jsem si totiž veterinární příručku a panika byla na světě: Ami měl příznaky téměř všeho, co tam popisovali! Musím něco dělat! Naštěstí jsou veterináři na podobně plašící majitele zvyklí, a tak na moje vyděšené dotazy pan asistent odvětil, že je to móc pekný a zdravý kôň, iba trochu 10

11 pobrkaný (zkrátka jaký pán, takový kůň). netušil, co všechno si s mým žriebcom užije... To ještě Lenka Divadelníci Mládež bude hrát divadlo! Před třemi týdny se uskutečnila první zkouška nazvaná Jinak. Přítomní dostali za úkol napsat povídku na téma Jinak, kterou měli za domácí úkol přepsat do scénáře (ne všichni tak doposud učinili :-(). Scénáře potom propojíme a vznikne z nich originální divadlo (nebo v to alespoň doufám). Při další schůzce, nazvané Barvičky (protože když smícháte různé barvy, najednou máte barvičku úplně jinou když dáte několik scénářů dohromady, vznikne vám z toho úplně jiné dílo:), jsme si zahráli pár her k poznání sebe samých i těch druhých a také jsme zahájili divadelní průpravu. Věnovali jsme se i scénářům, především jsme vymýšleli jejich zakončení. Naše poslední setkání dostalo název Tvoříme. Sešlo se nás dost málo, ale to nevadilo tomu, abychom si zahráli pár her a snědli sušenky. Na scénáře se tentokráte nedostalo, budeme je řešit příště, kdy už VŠICHNI budou mít scénář! O dalším vývoji budeme čtenáře Beránka informovat! Danuška 11

12 Studium na VŠCHT Před několika týdny jsem si uvědomil, že většinu svého života v Pánu jsem strávil studiem Vysoké Školy Chemicko- Technologické. Jelikož jsem se obrátil v druhém ročníku na střední a teď jsem v pátém zde, tak mně to napadlo až po několika letech. Proto bych Vám rád zprostředkoval prostředí chemické vysoké školy očima křesťana. Naše škola je podle mého názoru pro křesťana školou spíše vhodnou. Má několik specifik, které křesťanský život spíš usnadňují než naopak. Zaprvé, jedná se o školu docela malou. Podle mého odhadu má jen několik tisíc studentů a z toho velká většina studuje prvním rokem. Jedná se o školu veřejnou, kde se tudíž neplatí školné, moje generace ani nedělala přijímací zkoušky a systém výuky je velmi liberální, předměty je možno opakovat mnohokrát a přesouvat si je do dalších ročníků až.je prostě uděláte. I přesto školu dokončí jeden přibližně jeden student z deseti. Ale toto číslo je velmi fraglich. Na školu se hlásí spousta lidí, kteří nato objektivně řečeno prostě nemají. Pro jiné je to jenom východisko z nouze, jelikož je na jinou školu nevzali, anebo potřebují být někde studentem a ve skutečnosti vůbec nestudují. Největší šanci na nedobrovolné opuštění školy představuje právě první semestr, reprezentovaný matematikou a obecnouanorganickou chemií, od druhého semestru začíná výcvik v laboratoři, jejichž kapacita je omezena. Proto je nutno snížit počet studentů tak, aby se všichni do laboratoří vešli. Dá se říct, že kdo splní všechny studijní povinnost prvního ročníku, ten už má velkou šanci školu nakonec dokončit. Od čtvrtého semestru již začíná postupná profilace studentů dle jejich 12

13 oborového zaměření, kde již významnější studijní problémy zpravidla nehrozí. S tím souvisí i další faktor, že naše VŠ je oborově docela úzce specializovanou školou, kde není problém plynule přecházet mezi obory, nacházet si známé na jiných fakultách či se jen bavit s ostatními studenty, protože jsme na tom všichni prakticky stejně. Máme čtyři fakulty, ale hlavní dílčí jednotkou není fakulta, ale ústav, kterých je několik desítek a jejichž komunita se sestává z deseti až dvaceti studentů od třetího ročníku výše, kteří spolu tráví poměrně hodně času, zvlášť v laboratoři a na oborových předmětech. To má za následek, že studenti musí relativně vycházet dost pospolu, jelikož vzájemná pomoc studium může dosti usnadnit a naopak dusná atmosféra, známá z jiných škol, velmi znepříjemnit. Naše škola má celkem dvě koleje několik desítek m od sebe, takže i mimoškolní život v rámci školy či studijního kroužku je snadný. Spousta studentů pochází z průmyslových středních škol, vůbec rozdělení 80:20 je zde velmi patrné, cca 80% studentů pochází z 20% škol/měst a pro mě mělo setkání s těmito lidmi z průmyslovek velký význam, neboť mě, gymnazijního nováčka, naučili, jak se chovat v laboratoři, aby práce nejen pěkně utíkala, ale i aby se nám v ní spokojeně žilo. Spousta předmětů je nějakou modifikací matematiky, to skýtá prostor k společnému učení se a počítání, kde se dají utužovat mezilidské vztahy. Důležité je i to, že se naše škola rozkládá ve třech prakticky sousedních budovách, takže není problém se vzájemně setkávat, když je chuť. Co bych ještě dodal, proslýchá se, že naši školu udělá průměrně inteligentní člověk, je-li aspoň trochu pilný a je to pravda. Za sebe bych jenom dodal, že ke studiu chemie nemusíte z chemie vědět vůbec nic, to se naučíte tady. Jen potřeba mít aspoň trochu kladný vztah k matematice, na začátku je prostě všude. Učit se počítat nazpaměť, bez toho, abyste tomu rozuměli, je útrpné, ale někdo to může přežít. Ale 13

14 konec patetičnosti, máte-li nějaké otázky, sdělte je redakci, odpovím rád (i na otázky mimo chemii). Příště Vám napíšu, jak je to s křesťanskou infrastrukturou na škole. Matěj Drobeček na první pohled schizofrenní Drobečky To vám byl takhle duben a já jsem měla najednou ten pocit, jako že jsem slabá a zároveň i silná. Není to příznak schizofrenie? Člověk je přece buď slabý, nebo silný, jaký pak s tím fóry. Ale ne, přece jen jsem ten pocit stále měla. Síla a slabost zároveň. Vlastně ne tak úplně přesně hraje tu roli spojka, nezbeda! Nemluvím totiž o síle A slabosti, ale o síle VE slabosti. AHA! A jak mě to tak napadlo? Přemýšlela jsem tak o sobě, jaká jsem, hlavně o těch svých slabostech. Jo, jsou věci, ve kterých jsem opravdu slabá, mnohem slabší než někteří lidé. (Mám teď na mysli slabost ve smyslu neschopnost dělat něco dobře, ne slabost jako podléhání pokušení). Nejhorší je, když se člověk začne s ostatními porovnávat. To jsem právě udělala, ale tentokrát jsem si poprvé v takové chvíli nepřipadala tak ubohá. Proč? Přišla jsem na to, že člověk může ve své slabosti najít sílu. Každý je v něčem slabý, něco nezvládá. A ani to nikdy nebude zvládat, protože tahle jeho slabost ho má přivést k pokoře před Bohem. Ale Bůh je úžasný v tom, že nás obdarovává různými dárky, abychom i přes tuto svou slabost mohli šťastně žít. Je parádní vědět, kolik mi Bůh dává dárků a mít jistotu, že nikdy nepřijde zkouška, kterou bych díky své slabosti nezvládla. Občas mě vyděsí, když slyším, co musí prožívat moji kamarádi, a říkám si: Tohle 14

15 bych já přece nikdy nezvládla! Můžu mít jistotu, že Bůh mě do takové situace nepostaví. Staví mě jen do takových situací, kde můžu ve své slabosti zakusit sílu v Něm a to je ta podstata síly ve slabosti, to, kdy člověk cítí slabost i sílu zároveň. K.cz Svědectví Ahoj čtenáři! Dovol, abych se představil. Jmenuji se Ondřej Tomšů a jsem studentem a zároveň členem CB a tím pádem i věřícím člověkem. Dostal jsem za úkol sepsat pár větiček o tom, jak jsem uvěřil. Bude to asi hodně složitý, ale pokusím se napsat vše tak, jak bylo. Ale moje cesta k víře a Bohu byla hodně dlouhá. Proto si dovolím rozdělit můj příběh na dvě části. Moje cesta k Bohu a samotnému uvěření byla hodně trnitá a plná nástrah. Nevím, kolik mi bylo let. Pamatuji si to, že jsem chodil na druhý stupeň základní školy. A můj kamarád přes kamarádku mamky mě přivedl na dorost. Byl jsem malej špunt a vedoucím byl ještě Bizon, takže to bylo opravdu hoodně zajímavý a akční. Asi týden na to měl někdo svatbu, tipoval bych to na BJ. Jelikož jsem byl nový, tak jsem byl pozván na opravdu grandiózní žranici. Opravdu jídla bylo plno zábavy taky a hlavně spousta skvělých lidí. A to byl první krůček k uvěření. Asi se to nezdá, ale tento milník mě nasměroval k chození na dorost. Je pravda, že ze začátku jsem tam chodil především proto, že tam bylo hodně jídla. A o rok později asi proto, že tam chodili i pěkný holky. Ale to není moc důležitý. Prostě jsem nějakým záhadným způsobem 15

16 chodil na dorost. Nevím, kolik let to bylo přesně, ale pár určitě jo. Bral jsem to povídání o Bohu jako pohádku, alespoň doma mi říkaly, že to mám tak chápat. Moc mi to nedávalo a tak celkově nemodlil jsem se, ale věřil jsem, že nějaký Bůh určitě bude. Je pravda, že ve škole jsem zato schytával hodně posměchu, ale na to jsem byl zvyklý. Jednoho dne se vyskytla nabídka jet na tábor, a jelikož jsem na žádném táboře nebyl, tak jsem samozřejmě nejel:-d a další rok jsem chodil na dorost. Asi jsem byl trochu starší, nebo prožil nějakou krizi, ale pomalu jsem začínal poslouchat, o co vlastně jde. A začal jsem si říkat, že ten pán co povídá z tý knížky je docela zajímavej, a to co říká je taky zajímavé. Tak jsem kapánek zaostřil na tzv. ducháčky. A byla to vcelku pořád nuda, ale už jsem věděl, že na tom něco bude. Uplynul rok od tábora a bylo léto a nová nabídka. Tentokrát se jelo do Zruče nad Sázavou. A tak jsem se rozhodl, že pojedu. Byl jsem domluvený ještě s pár lidma, tak jsem se tak nebál. Rozepisovat, co vše bylo na táboře, by hodně zabralo, tak to kapánek shrnu do jednoho odstavce :-). Tábor se mi hodně líbil, až na to že mě při sáhovce zapomněli najít a nechali mě se krčit v kopřivách takovou hoďku. Ale zpět k tématu. Tábor byl zajímavý i po duchovní stránce. Pociťoval jsem v sobě určitý boj. Asi to bylo dobro nad zlem, teď fakt nevím. Jednoho večera měl Petr Grulich povídání o Bohu a tak celkově to bylo hodně emotivní. A to mě asi dorazilo a podlehl jsem. Zanedlouho přišla nabídka jít do týpka a odevzdat život Bohu. Trochu jsem se přemlouval, protože jsem se bál. Většina lidí, co se vrátila, tak brečeli. Docela jsem se bál, co mě tam čeká. Ale riskl jsem to. Je fakt, že jsem dopadl stejně se slzami v očích, ale stálo to za to. Úspěšně jsem odevzdal život Bohu v poměrně útlém věku. Takže fáze jedna byla za mnou. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se zdá. Po prázdninách začal zase dorost a znovu jsem chodil. Vytvořili jsme s klukama takovou partu a asi dělali kapánek bordel. Jednoho krásného pátečního odpoledne BJ došla trpělivost a pozval si nás na kobereček a tak trochu jsme dostali vynadáno za to, že 16

17 nedáváme pozor atd Bylo nám řečeno něco v tom smyslu: pokud vás to baví, tak nevyrušujte, anebo jestli vás to nebaví, tak proč sem chodíte atd. Samozřejmě, že jsme to pochopili jako vyhazov. A tak jsme přestali chodit na dorost. A v tomto bodě končí fáze jedna a začíná rok temna. Rok temna lze vysvětlit asi tak, že jsem o Boha nijak nejevil zájem a ani se nesnažil ho poznat. Jednou mě odněkud vyrazili, tak proč se tam vracet, že? Takže vztah Bůh a já byl ten tam. Rok jsem si žil víceméně volným stylem bez jakéhokoliv omezení. Neřešil jsem, co je dobrý, co je špatný a jestli se mám modlit. Kamarády jsem měl pořád nějaký, tak proč chtít něco víc. Asi po tři čtvrtě roce jsem zkusil navštívit znovu dorost. A celkem jsem se divil, že se mnou nevymetli dveře. Překvapilo mě, že jsem byl zase přijat do kolektivu, ale tentokrát jsem nedával moc pozor a nesnažil se navázat znovu vztah s Bohem. Prostě to všechno vyšumělo a já byl na dorostě kvůli těm suprovým akcím a lidem, ale ne kvůli Bohu. Bylo to prostě klasický chození někam. A tato činnost mi vydržela asi půl roku, než přišla menší změna. A tuto změnu bych rád zahrnul v druhé části mého uvěření. Druhá část je o něco málo náročnější na pochopení a je asi taková výjimečná. Hodně lidí tvrdí, že člověk, který je nevěřící, nemůže uvěřit kvůli tomu, že má věřícího partnera, ale je to možné. V předešlém roce jsem uskutečnil pár románků, které né zrovna moc dobře skončily a tak trochu jsem toho i litoval, ale neřešil jsem city. To děti přece neřeší ne? Ale uvědomoval jsem si, že asi nevedu zrovna nejlepší život. Nejen ve střídání partnerů a chování se k ostatním a tak celkově. Tuhle otázku jsem řešil ale minimálně. Ale nedalo mi to se podívat zpět a pokusit se zamyslet, co můžu napravit a co ne. Vystřídal jsem asi tři holky, vztahy stály za starou bačkoru. Jedna holka byla **** a druhá zase totální **** a třetí asi nevěděla ani, o co jde. Tak jsem si říkal, proč nenarazím na tu pravou. A po měsíci přemejšlení jsem došel k závěru, že tu 17

18 pravou jsem asi potkal, ale poslal jsem ji sprostě k vodě. Pokusil jsem se navázat kontakt s osobou, co mě nesnášela, a bylo to opravdu těžké. Shodou okolností jsem se dostal na E- camp na Dlouhý. A znáte, jak to tam chodí, je to prostě úžasný a brutální. Ty krásný teplý večery a podobně. Shodou okolností se na E-campu vyskytla i moje bývalá láska, ke které jsem znovu vzhlížel. Dokázal jsem nějakým způsobem překonat tu hranici strachu a navázat kontakt a opravdu šlo to. Nebudu zabíhat do podrobností, ale jednoho večera se uskutečnila noční zakázaná vycházka okolo rybníka. Není nic krásnějšího než teplá noc jasné nebe a klid. Jen zvuky kvákání a šumu trávy. Samozřejmě, že jsem nebyl sám, ale s moji již vysněnou osobou. Bylo to těžké nějaký způsobem komunikovat a zapomenout na to, co jsem udělal a podobně. Ale potom, co se dotkly naše ruce, a ona skončila v mém objetí, tak to vyvolalo určité rozrušení. Ale tuto část přeskočíme. Když to zkrátím, tak jsem se zamiloval do osoby, které jsem ublížil a chtěl jsem ji znovu zpět. A jediný co mě napadlo, bylo poprosit Boha. A tak jsem si na něj znovu vzpomněl. Začal jsem ho prosit každý den o odpuštění a o lásku. A můžu přiznat, že po třech odmodlených měsících jsem se tak zase začal vracet k Bohu, ale hodně pomalu. Během té doby doma nějak vybouchly určité věci a dospělo to k tomu, že rodiče se spolu přestali bavit a každý se starat tak sám o sebe. Takže to bylo opravdu nádherný. Nejen, že jsem se každý večer modlil, ale i brečel. Fakt to bylo úžasný období. Kdybych to měl popsat nějak blíž, tak jsem byl v háji. Rodiče jsem měl rozhádaný, holku jsem neměl, kamarádi začali chlastat a více méně nikoho jsem neměl. Začal jsem tedy usilovat o tu slečnu. Čím víc jsem ji poznával, tím víc jsem se měnil k lepšímu. Začaly se u mě vyskytovat věci jako jsou city pochopení a láska. Ale nejhorší věc, co mě potkala, byla ta, že jsem začal mít i zodpovědnost. A prostě jsem pochopil, co jsem udělal špatného. A uvědomil jsem si, že ta holka se mnou nemusí vůbec být, že je to dar. Po tom, co jsem se choval jak magor a hnusně, tak i přesto se mi nabízela. Přišlo mi to 18

19 úžasný. Tak jsem se začal mo dlit ještě víc o to, abych se změnil k lepšímu. A ono to šlo. Po pár měsících tajného scházení jsem zase začal plně věřit v Boha a znovu jsem mu odevzdal svůj život. A bylo to jen díky tomu, že jsem se zamiloval do holky a chtěl se kvůli ní změnit. Tak mi nikdo neříkejte, že to nejde. A od tý doby jsem stále věřící. Občas to kolísá, ale snažím se. Po tom, co jsem s tou slečnou začal chodit, bylo to 1.1. v 1h v noci, tak můj život nabral nový směr a hlavně už nebyl tak plnej špatnejch věcí a samoty. Občas provedu nějakou tu blbost, ale důležitý je věřit a prosit. Takovýto kratičký příběh jsem zažil. Je to jen kratičký výtah o tom, co a jak bylo. Mohl bych napsat mnohem víc, ale není příliš času. Jen doufám, že i těch pár slov mohlo někoho namotivovat a oslovit. Ondra Tomšů Jen několik řádků v novinách - závěr Povídka Jana otevřela dveře. Ach, ahoj Lucko! Jsem moc ráda, že jsi přišla. To je samozřejmost, Jani, odvětila Lucie a starostlivě se zeptala: Jak se cítíš? Jana s povzdechem pokrčila rameny. Vypadala unaveně. Pořád se nemůžu srovnat s tím, že je můj syn mrtvý. Ještě včera tu byl s námi. A včera, když jsem ho viděla naposled, jsme se pohádali. Kvůli pitomé známce ve škole. Člověku to přijde líto. 19

20 Lucie ji začala utěšovat. Soucítila s ní. Ona sama měla dvě děti a nedokázala si představit, že by o ně přišla. A jak vůbec pokračuje vyšetřování? zajímala se pak. Nevím. Říkali, že jak budou vědět víc, ozvou se. Ach bože, jsem příšerně unavená, vůbec jsem se nevyspala. Pořád se mi zdály hrozné sny. Jana si protřela oči. Tak si dnes jdi brzy lehnout. A neboj se, ujišťovala ji Lucie, ta holka, co to způsobila, bude určitě potrestaná. Já vím, dítě ti to nevrátí Potrestaná?! vyjela najednou Jana. Vždyť ji pustili s tím, že ji nemůžou zadržet, dokud nebudou mít důkazy! Přitom je to úplně jasné. Ta holka je zabila! Je úplně bezcitná! A vůbec si nedokáže představit, co teď prožíváme!! Blanka se obávala příchodu tmy. Celý den jen bezduše chodila po bytě, vůbec nevyšla ven a psychicky na tom byla opravdu špatně. V jednu chvíli dokonce vzpomínala na svou práci. Drnčení budíku, neustálý shon, zvonění telefonu, dokonce i nadávaní šéfa to všechno jí teď znělo jako rajská hudba. Takhle však byla vydána jen sama sobě. Opět se ocitla v nekonečném kamenném bludišti. Chtěla ven, chtěla pryč! Jenže cestu jí stejně jako včera zahradil mrtvý mladík, který se na ni vyčítavě díval, a ona se přes něj nemohla dostat. Začala být zoufalá. Opět se to opakovalo a ona opět nevěděla, jak z toho ven. Oči mrtvého náhle ožily. Začal na ni křičet a zatlačoval ji do kouta slepé uličky. Tak tohle jsi chtěla?! Ano? Tak si posluž! Dívej se na moje utrpení! Jsi sprostý vrah!! Vedle mrtvého se objevil muž v dlouhém plášti. Společně rostli do výšky a volali: Ty jsi vrah, ty jsi vrah! Postupně k nim přicházeli další lidé, které Blanka znala, všichni se nad ní tyčili, ukazovali na ni prstem a skandovali: Ty jsi vrah! Ty jsi vrah!! TY JSI VRAH!!! 20

21 Blanka se s výkřikem probrala. Trhaně zakroutila hlavou, kolena si přitáhla k bradě a začala štkát: Já jsem tohle nechtěla. Tohle ne. Vy to víte. Už nebyla schopná vymanit se z pocitu viny. Zabředla příliš hluboko do stavu beznaděje a zoufalosti a kolem sebe začala vidět neexistující věci a lidi. Shromažďovali se kolem ní, utlačovali ji a její noční můra se tak stala skutečností. A teď se nemohla probudit, protože byli v ní, v její hlavě. Jděte pryč! Nechtěla jsem to tak, přísahám! křičela a ustupovala před imaginárními obviňujícími. Proč to nechcete pochopit? zeptala se zoufale. Konvoj pomstychtivých lidí vytrvale postupoval směrem k ní a provolával: Ty jsi vrah! Ty jsi vrah! Blanka se zády blížila ke stěně, na níž byly vidět stíny stromů hýbajících se ve větru. Nechte mě být, žadonila. Já přece Vtom narazila do stěny za sebou. Bleskurychle se otočila. Řítilo se na ni hejno vran: Vrrah, vrrah! Blanka vykřikla a vrhla se do kuchyně. Až potom si uvědomila, že si tak odřízla únikovou cestu. Měla pocit, že zešílí hrůzou. Tolik chtěla, aby to skončilo! Koutkem oka něco zahlédla. Podívala se tím směrem a na lince spatřila ležet nůž. Tak to vidíš, tady o tom píšou. U obce Kameníkov došlo k nehodě, při níž zahynuli dva lidé, kteří se na motorce srazili s autem. I když bylo dokázáno, že jeli rychlostí dvě stě třicet kilometrů v hodině a nehodu tedy zapříčinili oni, neunesla řidička auta tíhu celé situace a zasebevraždila se. Paní Stálková, která četla zprávu z novin svému manželovi, nechápavě zavrtěla hlavou a odložila brýle na čtení. Nedokážu si představit, co musela ta chudinka Blanka prožít. Pak si nasadila brýle zpět na oči a mezi čtením dalších zpráv prohodila: Přitom pro nás ostatní je to jen několik řádků v novinách. Jarka 21