nakladatelství ARES uvádí titul:

Transkript

1 nakladatelství ARES uvádí titul: Tanková válka v Africe Výzbroj a výstroj Afrika Korpsu a italských pancéřových jednotek Svatopluk Spurný počet stran 142, více než 93 fotografií, 79 ilustrací a bokorysů a 8 map vazba brožovaná, běžná cena 299 Kč, naše cena 275 Kč, cena K M K 249 Kč ISBN Ukázka: V nedávné době se většina zájemců o historii bojových operací druhé světové války přikláněla a možná i dnes přiklání k vedlejší úloze afrického bojiště. V současnosti už je ale i naprostým laikům zřejmé, že arabská naftová pole jsou středem zájmu celého světa. Nejinak tomu bylo i v době druhé světové války. Je s podivem, jak poměrně nepatrný počet obrněnců, oproti tisícovkám na východní a od roku 1944 i na západní frontě, ohrožoval výsledek války. nes se spojenectví SSSR, USA a Velké Británie ve druhé světové válce bere jako samozřejmost. Ale pokud sledujeme dějiny, je nám známo, že do 22. června 1941 byl spojencem fašistického Německa Sovětský svaz. Stalin až do napadení poskytoval Hitlerovi nezbytné suroviny k vedení války, včetně tak důležité ropy. Na politické scéně Sověti pomocí komunistických stran, které ve světě ovládali, odsuzovali Velkou ARES, spol. s r. o., Blatenská 2166/1, Praha 4, IČ: , DIČ: Informace o nových titulech: Objednávky: nakladatelství Mare-Czech, Křivenická 426/42, Praha 8 Čimice Tel.: , , nakladatelstvi@mare-czech.cz

2 Británii spolu s Francií a označovali je jako agresory. Německý boj byl sovětskou propagandou prezentován jako spravedlivá obrana proti útokům imperialistických států. USA se snažily být neutrální a pokud možno s oběma soupeři jen obchodovat. Prezident Roosevelt si sice uvědomoval zoufalou situaci Velké Británie a nebezpečí, které hrozilo celé západní civilizaci, ale většina národa USA, včetně politických stran, propagovala po zkušenostech s první světovou válkou nevměšování do evropských záležitostí. Vládci nacistického Německa si naplánovali zničení protivníků jednoho po druhém. Největším nebezpečím pro Hitlerovy plány byl Sovětský svaz. Proto bylo rozhodnuto vyřadit ho jako prvního. Stalo se však něco neuvěřitelného. Zapřísáhlý odpůrce komunistického systému Churchill nabídl Stalinovi spojenectví a pomoc a prezident Spojených států nabídl Rusku dodávky zboží a vojenského materiálu. Útok fašistů rozdrtil sovětské síly v evropské části SSSR. Podle německých generálů a podle zkušeností z bojů v Evropě se měl SSSR zhroutit, avšak nestalo se tak. Situace Sovětského svazu byla zoufalá. Na dokreslení poslouží dlouho utajovaná fakta o úvahách Stalina, který přemýšlel o zastavení bojů a sjednání míru s Německem, podobnému Leninovu brestlitevskému míru. Stalin se, pravděpodobně díky diplomatickému úsilí a slibům neomezené pomoci USA a Velké Britanie, rozhodl v boji pokračovat. Požadoval však materiální pomoc. Té se mu bohatě dostalo. V nejkratším možném čase následovaly nezbytné dodávky zbraní, které měly vyplnit alespoň částečně výpadky sovětských továren do doby, než bude dokončena evakuace zbrojního průmyslu na východ a než opětovně naběhne sériová výroba vlastních typů. Důležité byly dodávky nedostatkových surovin pro průmysl, potravin, obuvi a uniforem pro vojáky. (Je málo známé, že k zhroucení fronty na jihu u Rostova v roce 1941 přispěl nedostatek bot pro narukované vojáky. Když po příchodu mrazů zmrzla zem, sovětští vojáci si na tvrdé půdě při přesunech do krve rozedřeli nohy. Zničení vojáci posedávající na okraji cest nebyli bojeschopní a končili v německém zajetí.) Velké zásoby uložené v blízkosti hranic byly zničeny nebo ukořistěny Wehrmachtem. Bez jídla, oblečení a bot dlouho nevydrží inženýr, dělník ve zbrojovce ani voják v poli. Hitler proto nevěnoval africkému bojišti patřičnou pozornost. Až debakl jeho přítele Mussoliniho jej přinutil poslat pomoc. Afrika Korps se svými nečetnými tanky měl zatím zastavit Brity v postupu a stabilizovat italskou frontu v Africe. Nepříteli se měl zamezit další postup, a jakmile by se SSSR zhroutil, obrněné síly Afrika Korpsu se svými italskými spojenci by vytlačily Brity z Afriky a obsadily arabské naftové zdroje. Po protiútocích Sovětů v zimě pod Moskvou se musely plány nicméně změnit. Na léto 1942 se naplánovaly velkolepé útočné operace německých ozbrojených sil, ve

3 kterých měly stroje Afrika Korpsu dorazit až ke kavkazským naftovým polím a setkat se tam s obrněnci jižní skupiny Wehrmachtu. Churchill si byl dobře vědom hrozby, kterou představoval Afrika Korps na africké pevnině. Proto byl ochoten riskovat drahocenné lodě, tanky a ostatní výzbroj k zastavení obrněnců Afrika Korpsu. Jen díky obrovskému úsilí všech tří spojeneckých zemí tanky Afrika Korpsu spolu s italskou armádou skončily v květnu 1943 v Tunisku a padly do rukou Spojenců. Grandiózní bitvy na východní frontě zapříčinily, že Afrika Korps nikdy nedostal všechny slibované posily a neustále byl nucen čelit velké početní přesile spojeneckých obrněných vozidel. Arabská a sovětská naftová pole zůstala pod spojeneckou kontrolou. To mělo za následek, že se Německo potýkalo neustále s nedostatkem pohonných hmot. Výroba letadel a tanků i přes neustálé nálety v německých zbrojovkách stoupala, ale jak se boje protahovaly, německé stroje měly stále častěji prázdné nádrže, včetně nových typů tanků a proudových letadel. Stejný osud až k hořkému konci v Tunisku v květnu 1943 sdílely i obrněné síly Afrika Korpsu. Fašistická Itálie závistivě sledovala německé vojenské úspěchy a nechtěla zůstat při rozdělování světa stranou. Podle vzoru staré Římské říše se rozhodla zvětšit své koloniální území v Africe. Ale na rozdíl od dávných vítězných tažení římských legií se ohromující nástup italské armády na Egypt po pár desítkách kilometrů zastavil. Následoval protiútok Britů, a italská armáda nestačila utíkat. Během dvou měsíců postoupili Britové o 800 kilometrů a jejich kořist byla ohromující. Do zajetí padlo více než Italů a Libyjců. Bylo ukořistěno zhruba 380 tanků, 845 děl a velké množství kolových a také zvířecích dopravních prostředků. Katastrofální situace italské armády začátkem roku 1941 v severní Africe přinutila vůdce Itálie obrátit se na německého přítele s žádostí o pomoc. Je pravda, že úvahy vrchního velení německé armády poslat do Afriky vojáky se objevují již 21. srpna Navrhovalo se vyslání 3. a 5. Panzerdivision (3. a 5. tanková divize) společně s 13. Mot. Division (13. motorizovaná divize). Naštěstí pro svět se nic z toho neuskutečnilo. V říjnu 1940 se plány na vyslání vojsk do Afriky zredukovaly pouze na 3. Panzerdivision. Podobné plány na různé operace v Evropě a okolí se v Hitlerově společnosti spřádaly neustále. Začátkem roku 1941 se však od teoretizování muselo urychleně přikročit k činům, protože existovala reálná hrozba vytlačení italské armády z Afriky. Porážku jednoho ze zakládajících členů Osy si Německo z politických i vojenských důvodů nemohlo dovolit. Generál Halder si tak do svého deníku mohl zapsat: Šestnáctého ledna 1941 během čtyř dnů v Tripolisu vykládka šesti německých a šesti italských lodí. S konečnou platností bylo 3. února 1941 rozhodnuto o vyslání 5. Leichte Division (5. lehké divize), kterou měl posílit Panzerregiment (tankový pluk). K vítězným tažením v poušti byl vybrán 5. Panzerregiment z 3. Panzerdivision, který významně posílil sestavy 5. Leichte Division. Do Neapole odjely po železnici dva prapory tanků 5. Panzerregimentu I. PzAbt. (1. prapor) v sestavě 1., 2. a 4. roty a II. PzAbt. (2. prapor) v sestavě 5., 6. a 8. roty. To potvrzují věžová čísla tanků vykládaných během března 1941 v Tripolisu. Podle plánů vypracovaných 21. ledna 1941 mělo z Německa do Neapole přes Brenner projíždět dvanáct transportů denně. Námořnictvo ale bylo schopno odvézt do Tripolisu pouze šest vlaků za den. Transporty s oddíly 5. Leichte Division do Neapole mohly začít 3. února Štáb pro generála Rommela byl vytvořen 7. února První oddíly vypluly z Neapole 8. února Jednalo se pravděpodobně o bojové jednotky, protože ve stejný den se v Tripolisu již vykládaly oddíly polní nemocnice, malé transportní kolony a štáb vyloďování...

4

5

6