KYRGYZSTÁN 2008 ( )

Transkript

1 KYRGYZSTÁN 2008 ( ) Účastníci zájezdu: Pája, Pepa, Hanka, Michal PRAHA...1 ALMA-ATA...1 AKSU...4 BIŠKEK...8 OŠ...9 CHOLOPON-ATA...10 ALMA-ATA...10 PRAHA Pondělí Scházíme se s Pepou a Pájou v Terminálu 1. V 8:45 odlétáme z Prahy do Kieva, kde přistáváme v 12:40 místního času. Pepa zjišťuje, že postrádá mobilní telefon. Na ztrátách a nálezech nic nevědí. Pepa si tedy Kurzy měn k , zdroj Měna Množstv Střed nechá zablokovat simkartu a s telefonem se í definitivně loučí. Kievské letiště je malé a velmi 12,77 Kč přeplněné, proto po čase halu opouštíme a za KZT Kazachstan Tenge 100 KGS Kyrgyzstan Som ,27 Kč velkým parkovištěm, kde se nachází zarostlý USD USA dolar 1 16,46 Kč park, si rozložíme karimatky a poleháváme. EUR euro 1 24,37 Kč Předpokládaný odlet do Almaty je v 22:00. Před vstupem do letadla potkáváme skupinu čtyř kluků z Čech, plánující cestovat po Kazachšských horách něco kolem čtyř týdnů. Vloni prý cestovali po Turecku a Sírii, možná je to dobrý typ na příští rok. Letadlo odlétá podle plánu. ALMA-ATA Úterý Do Almaty přilétáme v 6:00 místního času (GMT+5). V příletové hale nás čeká nemilé překvapení. Na zavazadlovém pásu se pohybuje o jeden náš batoh méně. Naše obava se naplňuje a již sepisujeme reklamaci na Lost & Founds. Batoh se prý nachází v Aténách a mimo jiné se v něm nachází stan, spacák, benzínový vařič, nádobí, jídlo, a všechno oblečení. Pracovnici L&F moc nejde do hlavy, že nemůžeme sdělit adresu hotelu, kde budeme bydlet. Jde jí o to, kam má batoh zaslat až dorazí. Nás zase vyvede z míry předpokládané datum příletu batohu 1.8.!!! Strávit 4 dny zde nám připadá jako nejhorší sen, a tak se snažíme pracovnici vysvětlit závažnost situace. Ta se pokusí zajistit, aby zavazadlo přijelo přes jinou leteckou společnost než naší (ukrajinský AeroSvit), což by znamenalo přílet zítra ráno v 4:00. Ubytujeme se v letištním hotelu, kde jsou nám nabídnuty dva 2-lůžkové pokoje (každý za 7500 Tenge). Ptáme se, zda by nebyla možnost spát ve čtyřech na jednom dvoulůžkovém pokoji, postarší paní pobaveně souhlasí a dává nám trojlůžkový pokoj v horším stavu za 7000 Tenge. Na chvíli si jdeme lehnout a probouzíme se ve dvě hodiny odpoledne. Znovu si to namíříme na letiště, kde potkáváme kazašské olympioniky jedoucí zkusit své štěstí do Pekingu. Mezi nimi je i mladá, česky mluvící Strana 1 / 12

2 veslařka, která se k nám přimotá hned, jak nás uslyší. Studuje v Praze. Pomáhá nám řešit batoh, ale nic nového se nedozvíme. Poté se vydáváme na autobusové nádraží Sairan autobusem číslo 106. Cesta trvá přibližně hodinu a cena za každou cestu odkudkoli kamkoli po Almatě je 50 KZT. Zjišťujeme dopravu do Karakolu (odkud chceme vyrazit do hor) a Biškeku (hl.m. Kyrgyzstánu). Do Karakolu jezdí autobus 1 x denně vždy v 23:01, do Bishkeku jezdí pouze maršrůtka (mikrobus bez jízdního řádu, vyjíždí, až když se naplní), zato vcelku často. Vracíme se autobusem zpět na letiště. Městská autobusová doprava funguje v Almatě výborně. Na to, jak je město rozlehlé, je velmi plynulá. Ulice jsou tu totiž velmi předimenzované a za celou dobu jsme se nedostali do zácpy, ani v dopravní špičce Středa Ve 4:00 jdeme na letiště zkusit, zda nedorazil náš batoh z Istanbulu společností Turkish Airlines. Nedorazil. Rozhodli jsme se, že ráno zavoláme na pobočku české ambasády v Almatě, která se nachází v hlavním městě Kazachstánu - Astaně. Bohužel se nemůžeme dovolat. Ani jedno z čísel, která jsme si vytiskli z internetových stránek ministerstva zahraničních věcí není platné. Zkoušíme číslo zjistit na letišti. Ze ztrát a nálezů nás posílají na informace, z informací na mezinárodní informace, z mezinárodních informací na polici, z policie ke konzulovi v neutrální zóně. Konzul zalistuje v sešitu a dává mi kupodivu správné číslo. Konzulka české ambasády nás ujistila, že zjistí jak to s naším batohem vypadá. Po čase od ní dostáváme informaci, že přiletí v 6:00 ve čtvrtek Platíme tedy dalších 7000 KZT za nocleh. K večeru se jdeme podívat do centra města na Nám. Republiky, což je něco jako náš Václavák. K vidění toho tam vyjma několika soch oslavující místní tradice moc není. Chodíme mezi nezajímavými domy a nekonečnými, podle pravítka nalajnovanými ulicemi. V restauraci pro turisty vyzdobenou sovětskou tématikou si dáváme náš první šašlik (kolik jich jen ještě budeme jíst :) a německé pivo Čtvrtek Přílet letadla společnosti Aerosvit v 6:00 má zpoždění. Nakonec přilétá v 7:45, bohužel bez Pepova batohu. Zjišťujeme na L&F, že nám batoh přiletí až 3.8. Tato informace je pro nás téměř infarktová. Balíme věci v pokoji a stěhujeme se do lepšího pokoje apartmánu s klimatizací. Již nám to vedro okolo 40 Celsia a hlavně situace, v které jsme, začíná lézt trochu na mozek. Odpoledne se jdeme projít kolem letiště do chudinského předměstí. Místní lidé nás tu nevidí moc rádi, až na jednu prodavačku melounů, která se s Amerikánci chce hrozně vyfotit, bohužel však není nikdo z jejích známých v dosahu s foťákem. Fotíme se tedy naším, s tím, že zítra musíme přijít znovu. Po cestě ještě potkáváme u obchůdku starou babičku, která nás přemluví, abychom jí odnesli nákup až do bytu. Jestli bych nechtěl někde bydlet, tak to bude v právě tom jejím bytovém domě Pátek Opět se stěhujeme do jiného pokoje, protože náš má již někdo rezervovaný. Do města jdeme řešit prodloužení našich víz, protože nám platí pouze do neděle. Pokud se nám to dnes nepodaří, porušíme místní zákony, na což se zaručeně přijde na hranicích při opuštění země. Naše konzulka nám bohužel dává špatnou adresu (Kabanbai Batyr 126) na úřad, kde vykonávají úplně jinou agendu. Dostáváme tedy další adresu (ul. Vinográdov), kde se nalézá migrační policie. V centrální Asii to běžně funguje tak, že pokud se chcete nalézat déle než 3 dny mimo vaše bydliště, musíte se jít na takovýto Strana 2 / 12

3 úřad zaregistrovat. Znamená to tedy, že mezi klienty migrační policie jsou cizinci v menšině. Vyplňujeme formulář, kopírujeme pasy a víza a platíme 740 KZT za jednoho. Po vystání fronty vše předkládáme (včetně našich pasů) u malého okénka, kde nám vše vezmou a řeknou, ať si přijdeme odpoledne mezi 4-6 hodinou. Místo pasů disponujeme jen jakýmsi papírem s kulatým razítkem. Zajdeme se najíst, a poté jdeme nazpět stát mnohem větší frontu než předtím. Po příchodu úředníků se dovídáme, že pasy vydají pouze prvním padesáti zájemcům. Tato informace nás dosti znejistí a rveme se jako o život dopředu. Když na mě přijde řada, úřednice mi sděluje, že nám víza nemůže prodloužit, protože máme pouze tranzitní víza. Začnu jí tedy vysvětlovat, že kdybych měl víza v pořádku, tak bych sem vůbec nechodil, a ozřejmil jsem ji situaci s batohem. Asi po hodině čekání nám přinese pasy i s prodloužením tranzitních víz do 5.8. Zničeni z celé akce jedeme zpět na hotel Sobota Trochu si přispíme a kolem dvanácté hodiny se jdeme už jen ze zvyku poptat na letiště na nášu bagáž. Při komunikaci na L&F se k nám připojí zaměstnankyně Astana Airlines, mimochodem jediný člověk, který hovoří obstojně anglicky. Říká nám, že se pokusí batoh lokalizovat. Podle systému měl totiž teď být pro změnu v Kievě. Donutila někoho v kievském skladu jít náš batoh hledat, bohužel se dozvídáme, že tam batoh fyzicky není. Naplňují se naše nejčernější představy batoh je asi ztracen a my tu trčíme úplně zbytečně. Pepa začne sepisovat seznam věcí co v něm měl a zjišťuje, že cena vybavení a oblečení se pohybuje kolem Kč. Jedeme pracovnice na L&F požádat, aby nám vytiskly záznam elektronické komunikace ohledně batohu z mezinárodního systému. Sdělují nám, že pokud zítra batoh nepřiletí, vše nám připraví. Smiřujeme se tedy s tím, že zítra vyrážíme s batohem nebo bez něj. Večer si zabalíme věci a nastavíme budík na 5: Neděle V 6:05 jsme na letišti a podle očekávání naše zavazadlo nepřijelo. Jdeme tedy na L&F pro potvrzení, bohužel nám nechtějí nic vydat. Pošlou nás za dispečerem AeroSvitu, který nám ofotí naší vlastní reklamaci, což nám moc nepomůže, protože tu jaksi máme. Vracíme se zpět a požadujeme vytištění komunikace ze systému. Přes všechny hádky se nám pracovníky přepážky prostě nepodaří přesvědčit. Naštěstí se zrovna vymění směna a nová (není to ve skutečnosti nikdo nový, téměř všechny zaměstnance letiště už od vidění známe) paní nám bez mrknutí oka vytiskne vše, co potřebujeme. Opouštíme hotel a věci si ponecháme v úschovně na letišti. Kolem 9:00 vyrážíme do centra města koupit základní vybavení pro Pepu: batoh, stan, spacák, bundu a mikinu. O zbytek věcí (např. vaření, jídlo, lékárna atd.) a oblečení se dělíme. Po úspěšném nákupu jedeme rovnou na autobusové nádraží Sairan domluvit dopravu do Karakolu. Hned při vstupu na nádraží nám někdo nabízí taxi až na místo za cenu KZT. Smlouváním se dostáváme na a pohodlnou Audi s rozbitým předním sklem jedeme na letiště vyzvednout věci. Po cestě ještě stavíme na benzínové pumpě, kde po nás zprostředkovatel cesty chce zaplatit předem Odmítáme a dáváme pouze 5000, což nestačí. Přidáváme tedy dalších 5000, následně 3000 a nakonec další Konečně tedy vyjíždíme. Cesta je vcelku příjemná, až na to že řidiči je asi kolem šestnácti let a jede na náš vkus dost rychle. Na hranicích jsme nuceni vystoupit i se všemi věcmi a projít kontrolou. Trochu nás podusí důkladnou kontrolou našich pasů, ale bez problému Strana 3 / 12

4 přecházíme. Dokonce nám ani náš řidič neujel. Pokračujeme před Biškek, kde nám řidič staví s tím, že zde si můžeme koupit chleba. Když chceme pokračovat, řidič začne předstírat, že mu auto nestartuje. Otevře kapotu a po chvíli koukání do motoru sdělí, že to musí nechat opravit. Nezdá se nám to a zkoušíme ho roztlačit, ale bez úspěchu. Pepa to již psychicky nevydrží a vytrhne mu klíčky z ruky a světe div se - auto nastartuje. Přesednou si, ale řidič jen popojede za roh a zastavuje. Vysvětluje, že do Karakolu se musí jet jinou (delší) cestou vhledem k tomu, že hlavní cesta je uzavřená, a to nás samozřejmě bude něco stát Hádáme se a když řidiči spočítáme, že kilometrově vyjdou obě varianty naprosto stejně, opouští auto s tím, že dál prostě nejede. Najednou se začne kolem auta rozmisťovat asi 7 chlápků, kteří tvrdí že nás do Karakolu může někdo z nich odvézt. Vyjednává Pepa a dohaduje jiný vůz za 6000 KZT. Přeskládáme věci a nastoupíme do auta. Když jsme připraveni k cestě, najednou se cena zničehonic zvyšuje na Pepovi dojde trpělivost a jde se ptát náhodně jiných řidičů parkujících poblíž. Sežene jednoho místňáka, ale kumpáni ho odeženou. Zkouší dalšího, který se kumpánů nezaleká a slibuje, že nás odveze. Je kolem sedmé večerní a čeká nás ještě asi 400 Km. Domlouváme se na 60 dolarech (doporučuji vést sebou spíše dolary než eura - domorodci je přijímají raději, v obchodech zaplatíte jen místní měnou) a přeskládáváme věci. Musíme je pečlivě hlídat, protože kumpáni se pořád motají kolem nás a nějak se s tím, že přišli o kšeft nechtějí smířit. Podaří se jim nám odcizit pouze mapu centrální Asie, od které máme ještě jednu kopii. Vyrážíme tedy směr Karakol. Řidič je velmi hovorný a příjemný. Dovídáme se, že je to Uzbek a Kyrgyze nemá příliš v lásce, proto nás vzal. Myslím, že se jmenoval Chacharon. Překvapuje nás jaký má přehled, když se nás ptá na zavedení eura v Čechách. Také ho zajímají ceny v ČR, hlavně nájmy a platy. Řídí jako blázen, adrenalinu je tolik, že celou cestu oka nezahmouřím. Po cestě se pomodlí v mešitě u silnice a průběžně telefonuje se svými dvěmi manželkami. Prý už by to chtělo třetí. Islám mu dovoluje mít až čtyři manželky. Svých sedm dětí uživí prý tím, že zde pěstuje smrčky a vyváží je do Uzbekistánu. Domluví nám telefonem nocleh v Aksu (za 30 euro celkem), což je město poblíž Karakolu, z kterého chceme vycházet pěšky do hor. Do Aksu přijíždíme kolem jedné hodiny ranní. Budeme spát v jakési turistické rezervaci. Opět se ubytujeme 4 v 2-lůžkovém pokoji. Před spaním se ještě umyjeme v radonové vaně, v které by člověk neměl setrvat déle než 5 minut. AKSU 4.8. Pondělí Ráno nám paní domu připraví snídani krupicovou kaši, chléb a čaj. Vcelku nám přijde vhod. Poté nás její manžel (alespoň si myslíme, že to byl její manžel) odveze kousek autem až za Aksu, k cestě, odkud se vychází na nejobvyklejší track v této oblasti, tedy k ledovcovému jezeru Alakjol. Poděkujeme mu a vyrážíme na cestu z výšky něco kolem 1600 mnm. Cestou potkáváme vojenský Gazik plný turistů, ano i důchodce si může zaplatit cestu do krásného údolí Arašan. Také potkáváme skupinu asi 10 ruských dívčin. Mají batohy, dekáč a kytary z dob cestování našich otců po nízkých Tatrách. Je to zřejmě opravdu hodně tvrdý národ. Po cestě nás přepadne déšť, který nás donutí postavit stany ve svahu, protože se zdá, že hned tak pršet nepřestane. Ve skutečnosti přestalo právě po postavení stanů. Hlavně jsme rádi, že už jsme mimo civilizaci. Ušli jsme pouze asi 8 Km a končíme ve výšce asi 1900 mnm Úterý Pokračujeme údolím podél řeky Arašan, až k místu stejného jména, kde se nalézá usedlost u termálních pramenů. Vzhledem k tomu, že jsme udělali velikou chybu, totiž začali mluvit anglicky, platíme za dvě mexická teplá piva a dva chleby nemalé Strana 4 / 12

5 peníze. Potkáváme mladého Kyrgyze turistu mluvícího česky, který u nás také studuje. Ptáme se ho na mapu, přičemž nám ukazuje černobílou horolezeckou mapu v měřítku asi tak 1: Děkujeme pěkně a ptáme se na možnost koupání v termálních pramenech. Říká, že je to zdarma, což se ovšem nějak neslučuje s tím, že po nás majitelé usedlosti chtějí 200 somů za jednoho, což odmítáme zaplatit a koupeme se načerno ve vaně, do které ústí vývod z lázně. Horká koupel potěší, to se musí nechat! Přecházíme řeku a spíme na louce jednoho Kyrgyze, kde jsme atrakcí pro jeho dvě malé děti, které nás lehce otravují (hlavně Pepu). Dáváme jim české bonbóny a překvapí nás, když nám na oplátku přinesou bonbóny mnohem lepší. Zřejmě už nevědí co s nimi, když jim je všichni poučení turisté vozí. Posbíráme dřevo na oheň a uděláme si táborák. Jsme něco kolem 2400 mnm Středa Vycházíme až kolem 11:00 do kopce k jezeru Alakjol, což se ukáže být trochu pozdě. Zahneme vpravo a údolím Kel deke stoupáme vzhůru. Potkáváme jakéhosi českého Honzu, který je už od března sám na cestě. Započal ji v Turecku, až se přes všechny ty istány dostal až sem. Také stihnul úspěšně vylézt zde na sedmitisícovku Pik Lenin. Vytáhli jsme to z něj po dotazu ohledně omrzlého prstu. Všichni češi ale letos neměli takové štěstí, jedna dívka se odtamtud už nevrátí... Rádi si s ním popovídáme. Tento týden ještě letí na Nový Zéland, ale prý už se mu moc nechce, samota asi umí být dost otravná. Vzhledem k pokročilé hodině se loučíme a o něco výše rozbalujeme stany u potoka, s tím, že dnes už to k jezeru nezvládneme. Kolem nás se pase stádo téměř divokých koní. Pastevci je tu nechávají úplně volně puštěné, bez dozoru. Je to na nich také vidět, jsou krásně čistí a asi i mnohem spokojenější než český převalák ve svém 1x2m. Jsme ve výšce asi 2900, což se nemile podepisuje na mém spánku. V noci mě totiž pobolívá hlava a často se budím Čtvrtek Ráno vstáváme brzy a vyrážíme k jezeru. Bohužel ztrácíme cestu a držíme se moc doprava. Sice máme určité podezření, ale pokračujeme dále až na konec údolí. Vyškrábeme se sutí na sedlo, na kterém vidíme v suti vyšlapané stopy od jiných dobrodruhů. Po strastiplném výstupu stylem půl metru nahoru, jeden dolu zjišťujeme, že se za tímto sedlem jezero nenalézá. Jsme 3700mnm. Pepa s Pájou ukazují na protější sedlo na levé straně, za kterým by jezero mohlo být, stačí na něj přetraverzovat sutí. Nepřijde mi to moc bezpečné, a proto se rozdělujeme s tím, že Já a Hanka sejdeme sutí dolů, do lavinového svahu a pokud tam jezero bude, vydrápeme se za nimi na druhé straně. Jak se později ukázalo, na dálku se jeví všechno trochu jinak a asi bychom si pěkně mákli. S Hankou sejdeme dolů a čekáme jak dopadnou naši parťáci. Vzhledem k tomu, že se na dálku téměř neslyšíme, dochází nám, že rozdělit se asi nebyl ten nejlepší nápad. Nicméně z řeči mávání pochopíme, že ani za dalším sedlem jezero není a že P a P sejdou Strana 5 / 12

6 za námi. Klesáme lavinovým údolím podél bezejmenné hory za zvuků padajícího kamení, až zhruba do míst, kde jsme spali minulou noc. Jsme dost zničení a, co vám budu povídat, to, že jsme se posunuli asi o sto metrů na psychice mužstva nepřidá Pátek Vstáváme v 6:30, před osmou už vyrážíme dobrým tempem k jezeru. Tentokrát se držíme po levé straně a asi po půl hodině dojdeme pod správné sedlo. Hodinu se šplháme asi 70% svahem klouzavou sutí, až se všichni (Hanka poslední ) dostáváme na vrchol ve výšce 3800mnm. Řeknu vám, že kdyby mi někdo dříve ukázal na tento kopec s tím, že na něj mám vylézt, považoval bych ho minimálně za trochu zmateného, nicméně to šlo i s 20-ti kilovým batohem. Máme krásný výhled, i když nejsou vidět vzdálenější vyšší hory, třeba i sedmitisícovky. Společné vrcholové foto rozhodně vynechat nelze. Scházíme sutí k jezeru, kde si odpočineme. U jezera potkáme dva Čechy, Jarmilu a Romana. Jarmila je v regionu už také delší dobu, Roman za ní přiletěl před dvěma týdny. Poté jdeme podél jezera okolo vodopádu, který vytéká z jezera. Podél řeky dolů vede zdlouhavá a občas i velmi nebezpečná cesta, která nás dovede k malému jezírku ve výšce asi 2700mnm. Zde potkáváme Holanďana, kterého známe z migrační policie v Alma-Atě. Jde si za námi pro radu ohledně benzínového vařiče, který si vypůjčil dole ve městě za 150 somů na den. Je to opravdu starý kousek, na který bych se bál sáhnout a očividně mu chybí pár součástek. Nabízíme mu, že si může uvařit na našem ohni, což odmítá s tím, že mu jiní dobrotivci půjčí vařič. Před večeří se ještě vykoupeme v ledovcovém jezírku Sobota Přispíme si a po desáté hodině ranní pokračujeme údolím směrem dolů podél potoka. Hodně klesáme, což je veliký nápor na kolena. Dojdeme k mostu přes řeku Karakol, která vede až do již zmíněného města Karakol. Jsme 2300mnm, sešli jsme tedy 400 výškových metrů. Za mostem se dáme doleva, až přijdeme k jurtám, kde kupujeme od místních 4 chleby, každý za 60 somů. Pokračujeme proti proudu řeky a hledáme odbočku doprava do kopce, která má vest podél řeky Telety. Říček několik přejdeme, ale u žádné nevidíme cestu jdoucí tímto směrem. Mapa s názvem Okolo Karakolu (zakoupená v KIWI - Svět map a průvodců) je velmi nepřesná, jak už jsme se jednou přesvědčili. Některé řeky v ní vůbec nejsou zakreslené a jiné zakreslené zase již zřejmě přestali téci nebo soudruzi udělali někde chybu. Potkáváme džíp a hned se řidiče ptáme na cestu. V džípu je celá rodinka vracející se z odpoledního pikniku. Podají nám čtvrtku melounu, která jim zřejmě zbyla a radí nám, ať pokračujeme dále. Melounem se posilníme a jdeme pořád dál směrem k ledovcům, až nás to po dvou hodinách přestane bavit, protože si myslíme, že jsme naší odbočku přešli. Sedíme na zemi, když v tom přijedou dva kyrgyzové (jeden starší s klukem) na koních. Ptá se nás odkud jdeme, což mu rád řeknu, netuše, že se nejedná o bezelstný rozhovor. Vypadne z něj, že je strážce rezervace a začne vytahovat sadu různých lejster a ceníků, Strana 6 / 12

7 aby nám to dokázal. Neradi platíme za 4 lidi a 1 stan na jeden den 1100 somů. Ohledně naší cesty nám potvrdí, že jsme odbočku přešli a říká, že pojede s námi a správné místo nám ukáže. Vracíme se asi dva kilometry k místu, kde vidíme z kopce scházet skupinku trekařů, což musí být zaručeně naše cesta. Strážce se rozloučí a hned za nimi cválá, aby mu neutekli. Zahneme do kopce a jdeme hodinu a půl lesem k místu ve výšce 2800mnm., kde se nalézá rovinka akorát na stany. Je už docela pozdě 17:30. Většinou totiž končíme po čtvrté hodině, abychom vysušili věci na slunci a v klidu si uvařili. Slunce tu zapadá vcelku brzy, již před osmou hodinou Neděle Vyrážíme po deváté a jdeme pořád do kopce podél řeky Telety. Ještě před dvanáctou hodinou dosáhneme vrcholu ve výšce 3800mnm, kde potkáváme 4 Čechy (také dva chlapce a dvě dívky). Kluci zde prý pracují už dva měsíce na jihu země jako geologové pro jednu Kanadskou společnost. Odebírají vzorky hornin a zadávají naměřené hodnoty do počítače prostě hledají zlato. Teď mají volno a cestují. Tento vrchol nás příliš nenadchne a proto rovnou scházíme dolů. Po cestě potkáme mezinárodní skupinku cyklistů, kteří proti nám tlačí kola do kopce. Prý už ujeli po Kyrgyzstánu 800 Km. Kroutíme hlavami a pokračujeme až k dřevěné chatě, kde přecházíme řeku Ajutor. U chaty potkáváme asi padesátiletého muže, který vypadá jako český George Clooney. V Čechách pracuje v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. Zde působí jako mezinárodní konzultant v oblasti lesnictví a má na starosti pár místních pracovníků, které učí třeba to, jak poznat smrk. Sděluje nám hodně zajímavých poznatků a zážitků. Mluví o místních lidech, kteří stále nejraději vzpomínají na dobu sovětské éry, na to, jak nemuseli nic sami řešit a kolik pěkných panelových domů jim tu bylo postaveno. Dlužno poznamenat, že po pádu sovětského svazu se tu zřejmě žádný panelák nepostavil. Po rozpadu prý ještě deset let věřili, že se staré pořádky navrátí. Loučíme se a pokračujeme dále údolím až za jurtu, kde na krásném místě rozbalíme stany. Umyjeme se v potoce a připravíme oheň. Přijde za námi pastevec z jurty a začne nám vysvětlovat, že se přes řeku, která je po levé straně údolí, nedostaneme, protože podél toku již není žádný most. Jeho motiv je jasný, nějaký ten som z nás vymámit. Odmítáme ho s tím, že to zítra nějak přebrodíme sami Pondělí Probudí nás slintání skotu na náš stan. Po zabalení věcí pokračujeme po proudu řeky Jeti-Oguz po pravém břehu a hledáme dobré místo k překonání řeky. Proud je totiž tolik silný, že přebrodit nelze. Ujdeme asi jeden kilometr, když v tom vidíme z druhé strany řeky, jak na nás z koně mává náš včerejší známý. Přebrodí se na koni k nám a domlouváme se na ceně 50 somů za osobu. Každého veze zvlášť a ještě musí jet nadvakrát samostatně s batohy. Nakonec po nás chce zaplatit 400 somů s tím, že musel jet ještě s batohy, na čemž jsme se předem nedohodli. Nemáme sílu se s ním dohadovat, nakonec, měli jsme štěstí, že jsme se na druhou stranu řeky vůbec dostali. Pokračujeme dále po stále se rozšiřující cestě. Začínáme potkávat přeplněná auta bohatými piknikáři, kteří do této oblasti jezdí za přírodou. Doprava postupně začíná houstnout. Do Jety Oguz dojdeme kolem tří hodin odpoledne. Zde, po ujití přibližně 82 Km s batohy na zádech končí náš track. Vyfotíme si rudé skalní útvary, ke kterým se jezdil rekreovat Boris Jelcin a domluvíme si taxi za 300 somů na autobusové nádraží do Karakolu. Na autobusáku Strana 7 / 12

8 rovnou přeskládáme věci do maršrutky, kterou hodláme jet do města Cholopon-Ata ležícího na břehu jezera Yssyk-Köl. Jedná se o turistickou destinaci navštěvovanou Rusy, Kazachy z jihu a Kyrgyzy ze severu země. Přestože je jezero položeno ve vyšší nadmořské výšce, je vhodné ke koupání. Příjemná teplota je způsobena tím, že na dně jezera vyvěrají termální prameny. Na břehu jezera jsou pláže a hotely. Cesta nás stojí celkem 1200 somů a za tři hodinky jsme tam. Necháme se odvézt na autobusák abychom byly poblíž možných dalších spojů. Hned, když vylezeme z maršrutky, se na nás nalepí dohazovačka místního ubytování a sežene nám nocleh v pokoji na dvorku jedné rodiny za 150 somů na člověka. V pokoji je 5 kovových postelí s drátěnou matrací, která se pod vámi prohne trochu více než je zdrávo. Vzadu na dvorku jsou dva suché turecké záchody (což je místní luxus), v předu pak solární sprcha, spočívající v sudu s vodou položeným na střeše, čímž se voda v něm ohřeje od slunce. Večer se jdeme podívat k jezeru a poté se najíme v restauraci s anglicky mluvící ruskou obsluhou. BIŠKEK Úterý Ráno zjišťujeme, že nám počasí v Cholopon-Ata nepřeje. Na koupání je moc velká zima a pod mrakem, a tak se rozhodneme, že budeme pokračovat dál do hlavního města Bishkeku. Na nádraží nastoupíme do maršrutky a za 4 hodiny a 1200 somů jsme na místě. V Biškeku se hned na nádraží ptáme na spoj do Oše. Překvapí nás, že jediná možnost jak se tam dostat, je najmout si taxi nebo letadlem. Je to totiž cesta dlouhá 700 Km přes hory. Je zvláštní, že mezi dvěma největšími městy Kyrgyzstánu neexistuje žádné dopravní spojení, nicméně vůči takovýmto myšlenkovým úvahám začínáme být imunní. Vezmeme si městské taxi a jdeme zkoušet štěstí s ubytováním. Necháme se odvézt na adresu, kterou vyčteme z našeho průvodce (Kyrgyzstan, Michael Palin, Bradt). Bohužel dva hotely v průvodci uvedené již nefungují. Zkoušíme tedy hotel Ak-Say, který se ukáže být nepředstavitelnou dírou, na kterou nemáme žaludek. Asi tu ještě nejsme dost dlouho. Vyzkoušíme hotel Dostuk, patrně nejlepší hotel ve městě něco jako Hilton v Praze. Naše obvyklá otázka ohledně 4 lidí na jednom pokoji sice po chvíli projde, nicméně cena není moc výhodná (4300som). Zkoušíme ještě hotel Holiday, který je ale plný. Uspějeme až v Semetei, kde za 2600 na noc dostáváme pohodový 4-místný apartmán. Poté jdeme na nádraží sehnat na zítra taxi do Oše. Seženeme slušně vypadajícího řidiče s klimatizovanou Toyotou. Cena 5000 somů za cestu tam i nazpět je přijatelná. Odveze nás do našeho hotelu a domlouváme si sraz na zítra v 10:00 před vchodem. Jdeme se projít po centru města. Před budovou opery na centrálním náměstí se tyčí obrovská socha Lenina a v přilehlém parku je zase sousoší Marxe diskutujícího s Engelsem. Před sochou je postaven stánek s karaoke. Západní písně z počátku devadesátých let s ruským textem v interpretaci místních mládenců potěší snad každého. Sníme šašlik, zapijeme pivem a hajdy na kutě. Strana 8 / 12

9 OŠ Středa Řidič přijel překvapivě ještě před domluvenou dobou odjezdu, a tak už v deset odjíždíme západním směrem z Biškeku do Oše. Bachar, náš řidič, z Oše pochází a má tam také rodinu. Jak se později dovídáme je to voják z povolání. Je velmi přátelský a inteligentní. Máme štěstí, že jsme narazili na klidného a dobrého řidiče. Zřejmě je to trochu tím, že se bojí o své auto, na které je patřičně hrdý. Prý vlastní ještě jeden vůz starší mercedes. Nikdo se zde nepřipoutává, a když to děláme my, naznačujeme tím, že se s řidičem bojíme. Bachar se mě například snažil uklidnit slovy Neboj se, jsem tu s tebou!. Když se Bachar dozví, že Pepa také vlastní auto, hned u něj stoupne a dokonce ho nechává na rovném úseku řídit. Volant na pravé straně není sice nepříjemnější, když se v této zemi jezdí napravo, ale to pro Pepu není žádný problém. Poté, co Bachar zjistí, že jsme ještě neochutnali kumys (místní specialitu v podobě zkvašeného kobylího mléka), hned staví u jurt podél cesty. Jurta patří milé paní, která je zde v období prázdnin, poté se vrátí do města. Uvnitř jurty nám při pohledu vzhůru také dochází symbol použitý na kyrgyzské vlajce, tedy dvakrát překřížený průzor. Otrlejším se dokonce kumys podaří vypít, já mezi ně nepatřil, i když jsem se dokonce dvakrát dokázal napít. Cesta trvá celkem 10 hodin. Při cestě si ještě dáváme velmi nedobrý guláš ze skopového masa. Po příjezdu do Oše nám Bachar pomáhá sehnat ubytování. Uspějeme v hotelu Sara, kde platíme 3000 somů za dvě noci. Pokoj není nic moc, i když máme na pokoji koupelnu i se záchodem. Jde z ní strašlivý smrad a na zemi v kanálku jsou nějací červi. Bachar mi vnutí jednu ze svých simkaret, čímž má na mě spojení. Pokud budeme něco potřebovat, můžeme mu prý kdykoli zavolat. Povečeříme hovězí šašlik s pivem a jdeme spát Čtvrtek Osh je prý nejstarší město střední Asie, nedávno slavilo 3000 let, ale pamětihodnosti zde nečekejte. Co se obyvatel týče, mísí se zde Kyrgyzové, Uzbekové a Tadžikové. Ráno se hned jdeme podívat na vyhlídku zvanou Šalamounův trůn, kde podle pověsti král Šalamoun jednou přespal. Je odtamtud hezký výhled na město. Poté se jdeme podívat do Silk Way Museum, které bych přirovnal k českému Národnímu. Vycpaná zvěr, keramika a hlavně oslava socialistických funkcionářů značí, že expozice je minimálně dvacet let stará. Jediné, co stojí za zmínku jsou 2 kusy kamenů s vytesanými petroglify. Poté se jdeme podívat na pověstný Jamal bazar. Lze tu zakoupit kompletní sortiment potravin, domácí potřeby, suvenýry, arabské šátky a čínské oblečení, které známe z českých tržnic. Kupujeme větší než malé množství tradičních pokrývek hlavy a menší množství netradičních obalů na mobil. Bazar nás ale trochu zklamal. Podle informací, které jsme měli, jsme čekali něco zajímavějšího. Bazar je sice obrovský ale podobnost sortimentu s nám známou vietnamskou tržnicí byl až přiliž okatý (ta globalizace ), s tím rozdílem, že u nás neběhají volně mezi návštěvníky třiceticentimetroví potkani. Potkáváme dalšího Čecha. Je tu už sedmý týden a také se mu podařilo zdolat Pik Lenina, na který se jezdí právě odsud. Je tu totiž také letiště. Pojíme opět šašlik a jdeme na hotel, kde potkáváme dva družné Poláky. Pohybovali se na jihovýchodě země po pětitisícovkách něco málo přes měsíc. Tato oblast by se dala přirovnat ke konci světa. Není tam vůbec žádné osídlení a Strana 9 / 12

10 nevedou zde žádné cesty pro automobily. Dostanete se tam jen pěšky. Polský pár vypadá, že už se dost těší domů, letět mají ale až někdy za tři týdny. Zřejmě si také prožili své. Kolem desáté volá Bachar a domlouváme zítřejší odjezd na 7: Pátek Ve smluvený čas čekáme před hotelem, ale Bachar nikde. Přijede později s tím, že s námi jet nemůže, ale odveze nás prý jiný řidič s jeho druhým autem, bohužel bez klimatizace. Vzhledem k tomu, že cesta je dlouhá 700 kilometrů to není nejpříjemnější zjištění. Co nám zbývá, vyjíždíme. Hned z kraje z nás řidič začne tahat peníze. Napřed 1000 jemu, poté 1000 na benzín, ale nabere za 500 somů. Potom mu musíme dát dalších Úplně nám tím zkazí náladu na celý den. Jede jako blázen, takže cesta je velmi nepříjemná a dost dlouhá. Vždy, když mu řekneme, aby zpomalil, tak po chvilce zase zrychlí. Máme podezření, že nám to děla naschvál. V horských serpentinách jede z kopce i stovkou. Nicméně cestu přežijeme a do Biškeku přijíždíme kolem šesté. Na autobusáku nasedneme na maršrutku do Cholopon Ata, kde nám posledně nevyšlo počasí. Po cestě se u Páji projeví střevní problémy, nicméně je velmi statečná. Zaplatíme 250 somů za osobu a na místo se dostáváme v deset hodin. Celkem to je 240 Km. Hned se kolem nás srojí dohazovači/čky ubytování a s jednou z nich se domluvíme, že se půjdeme podívat na pokoj za 400 somů na osobu. Dojedeme tam taxíkem a nakonec bereme o stovku dražší pokoj s vlastním!keramickým! záchodem. S historkou 4v1 se dostáváme na cenu 1200 celkem za noc. Pokoj je velmi čistý a kromě WC disponuje i sprchou. CHOLOPON-ATA 16. Sobota Probouzíme se po desáté. Páje není moc dobře. Měla běhavou noc. Jdeme s Pepou koupit lístky na autobus do Almaty a něco k snědku. Také hledáme bankomat. Bankomaty jsme našli v Biškeku, Oši i zde. Měl by tedy nějaký být i v Karakolu. Lístek na nedělní přejezd do Almaty stál 505 somů za osobu. Pepa zůstává s Pájou a mi s Hankou se jdeme projít k jezeru. Na koupání je pořád trochu zima, ale vykoupu se. Vracíme se na pokoj a jdeme bez Páji na veřeči do námi již prověřené restaurace. Na zpáteční cestě si koupíme karty, a tím si zkrátíme večer. 17. Neděle Ráno zjišťujeme, že Páje pořád není moc dobře, nicméně se s námi jde podívat na místo, kde mají být volně Petroglyfy. Jsou to obrace zvířat vytesané (nebo spíše vyryté) do kamenů z doby 1500 př.n.l. Kameny jsou rozprostřeny na velké ploše za městem, kousek od centra. Pokud to nebudete moci najít, místní lidé vám moc neporadí. Pár chytrých místních hlav je před časem v dobré víře potřelo nějakým roztokem, který zapříčinil ztmavnutí kamenů a odlupování jejich částí i s obrazci. Co přežilo 3500 let rozhodně nepřežije století současné. Poté se jdeme podívat na místní bazar, kde kupujeme ještě nějaké drobné suvenýry. Vyzkoušíme jinou místní restauraci, zabalíme si věci a jdeme pěšky na nádraží. Po sedmé hodině vyjíždíme špinavým autobusem směrem na hranice (kolem Biškeku). Bojíme se, co bude na hranicích (respektive debatujeme o výši úplatku), vzhledem k tomu, že jsme si v Kyrgyzstánu nikde nezařídili OVIR registraci. Hranice přecházíme nakonec bez problémů. ALMA-ATA 18. Pondělí Po třetí hodině přijíždíme do Almaty. Odeženeme roj taxikářů a seženeme odvoz na letiště přímo z hlavní ulice za 1600 Tenge. Jdeme se jen pro informaci Strana 10 / 12

11 pozeptat na letiště ohledně Pepova batohu. Máme totiž informaci z domova, že batoh byl naposledy v Istanbulu a od té doby je nezvěstný. Skoro nám zaskočí, když po mě slečna chce pas a říká, že batoh tu mají. Že mi prý telefonovali, ale já byl nedostupný. To mají pravdu, protože v Kyrgyzstánu v horách rozhodně signál nečekejte. Opravdu se jedná o náš batoh, jen je vybalený z fólie, což značí, že do něj někdo lezl. To samou radostí ze skutečnosti, že ho máme, pomineme a odcházíme na hotel, kde máme rezervován náš minulý pokoj za Tenge. Trochu se vyspíme a odpoledne se jdeme najíst do centra města. Večer si zabalíme věci a dáme sprchu v plesnivé umývárně bez oken, která nám už nepřipadá tak hrozná jako po příjezdu z Čech. 19. Úterý Budíček na šestou ranní a jde se na letiště. Slečna u check-inu nemůže pochopit, proč máme o jedno zavazadlo navíc, nicméně nás odbaví. Trochu znejistíme, když nasedáme do letadla jiné společnosti než je ta naše, ale jsme ve správném letadle. Během letu si užijeme několik nepříjemných turbulencí, což nám vynahradí atrakce typu volný pád na matějské pouti. V 8:00 startujeme a v jednu hodinu přistáváme v Kievě. O neschopnosti místních pozemních letušek už nemám sílu se rozepisovat. V 13:15 místního času odlétáme do Prahy, kam přiletíme v 14:15 času místního. S napětím čekáme na batohy a potěší nás, když všechny přiletí v pořádku. Jdeme ke stánku Aerosvitu reklamovat ten týden zbytečného utrácení peněz v Almatě čekáním na batoh. Je tam pouze jedna, rusky mluvící osoba. Už neeee!!! Michal Strana 11 / 12

12 Strana 12 / 12