Diskriminace a perzekuce vojáků v Československu v letech

Transkript

1 František HANZLÍK Diskriminace a perzekuce vojáků v Československu v letech powerprint s. r. o. Praha 2015

2 Recenzenti: Doc. PhDr. Karel Konečný, CSc. Doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. Copyright František Hanzlík 2015 ISBN

3 O b s a h Úvod I. Diskriminace vojáků v období zápasu o charakter důstojnického sboru v letech Souvislosti vzniku obranného zpravodajství u 1. čs. armádního sboru v SSSR a jeho úloha při diskriminaci vojáků v roce Vojenská část vládního programu v režii komunistů Úloha Vojenské rady při předsednictvu vlády v roce Diskriminace generálů a důstojníků předmnichovské armády, účastníků odboje za druhé světové války Úloha obranného zpravodajství v letech II. Perzekuce vojáků po únoru 1948 a její důsledky Akce Armádní poradní sbor Útěky před perzekucí Generálové a důstojníci pod kontrolou obranného zpravodajství Tábory nucené práce pro vojáky Akce LUX Provokace a násilné metody vyšetřování Odstranění gen. Ludvíka Svobody z funkce ministra národní obrany Alexej Čepička ministrem národní obrany konec éry Bedřicha Reicina Závěrečná etapa perzekucí vojáků Závěr Seznam použitých zkratek Použité prameny a literatura Resumé

4 Ú v o d Podrobná analýza vývoje v armádě po roce 1945 ukazuje, že její obnovení po šestileté okupaci nacistickým Německem představovalo složitý problém. Vedle různých faktorů hrála úlohu i absence přípravy důstojníků ve Vojenské akademii v Hranicích, ve Vysoké škole vojenské v Praze i v dalších vzdělávacích institucích předmnichovské republiky z období okupace. Armáda se bezprostředně po osvobození potýkala s akutním nedostatkem vojenských gážistů různých hodností. 1 Zásadní problém při budování a obnově poválečné armády a jejího důstojnického sboru představovala skutečnost, že v letech probíhal zápas o politickou moc ve státě a z toho vyplývající úporný zápas mezi komunistickou stranou a ostatními politickými stranami o charakter důstojnického sboru. Reálný a významný podíl na politické moci ještě do konce války získala komunistická strana, která považovala předmnichovskou republiku za buržoazní nedemokratický stát a armádu za jeden z jeho mocenských pilířů. Cílem komunistické strany bylo narušit kontinuitu předmnichovské armády s nově budovanou armádou po válce a změnit politický charakter armády a důstojnického sboru. K tomu směřovaly veškeré kroky vedení komunistické strany ve všech mocenských složkách státu, kde komunisté získali vliv. Ve vojenské části Košického vládního programu se podařilo komunistům prosadit pasáž o budování nové armády podle vzoru Rudé armády. Zároveň se jim podařilo prosadit navrácení politických práv vojákům včetně volebního práva a možnosti stát se členy politických stran a společenských organizací a institucí. V celém období let a také v období následujícím komunisté v armádě i mimo ni porušovali zákony, rozkazy a vojenské předpisy, které byly mnohdy přijaty z jejich iniciativy. 2 V porušování zákonů a předpisů v armádě zvláště vynikalo obranné zpravodajství pod vedením Bedřicha Reicina a osvětová služba v čele s JUDr. Jaroslavem Procházkou. Na porušování platných zákonů i vojenských předpisů se podíleli rovněž čelní představitelé komunistické strany Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Karel Šváb a další. V československých vojenských jednotkách v SSSR vznikla již od ledna 1945 situace, kdy o zařazení vojáků na vyšší funkce, o jejich povýšení nebo vyznamenání nerozhodovaly jejich schopnosti a bojové zkušenosti, ale politické názory, případně členství v komunistické straně. Docházelo k diskriminaci generálů a důstojníků předmnichovské armády, kteří měli odlišné názory na budování armády než komunisté. Již do února 1948 dochází k diskriminaci a mimosoudní perzekuci vojáků, která nabyla po únoru 1948 zcela jiného rázu. Diskriminaci a perzekuci vojáků lze rozdělit na dvě fáze. Do února 1948 probíhala spíše skrytá diskriminace. Po únoru 1948 následovala otevřená perzekuce mimosoudní a následně i soudní. Poúnorová perzekuce je v dosavadní odborné literatuře analyzována podrobně a z různých pohledů. Diskriminace a perzekuce vojáků do února 1948 není v dosavadní odborné literatuře ani řešena ani pojmenována. Autor při zpracování monografie, vycházel 1 Pojmem vojenský gážista byli až do roku 1948 označováni vojáci z povolání. 2 Například zákon 72/46 Sb. o úpravě některých právních poměrů důstojníků a rotmistrů z povolání a o převzetí některých osob do československé branné moci. 4

5 z analýzy dlouholetého studia archivních materiálů pocházejících z domácích i zahraničních archivů Vojenského historického archívu, Archívu bezpečnostních složek, Národního archívu, Slovenského národního archívu a Archívu Čechů a Slováků v zahraničí uloženého na univerzitě v Chicagu. Poznatky z archívů komparoval s informacemi, které získal z rozhovorů s pamětníky doma i v zahraničí a s poznatky studia dobového armádního i jiného tisku. Nové poznatky o poválečném vývoji v armádě přinesla především analýza a komparace rozsáhlých výpovědí příslušníků obranného zpravodajství, funkcionářů komunistické strany, ale i perzekuovaných vojáků z let, kdy byly prošetřovány nezákonnosti související s politickými procesy na počátku padesátých. 3 Na jejich základě dospěl autor k závěru, že postup vůči určité skupině generálů, důstojníků i vojáků jiných hodností ze strany obranného zpravodajství i dalších bezpečnostních složek ovládaných komunistickou stranou při jejich zařazování na funkce, při jejich povyšování nebo prověřování již do února 1948 lze označit pojmem diskriminace. Cílem předkládané monografie je posoudit, jakým způsobem docházelo k diskriminaci a perzekuci vojáků různých hodností v poválečném desetiletí. Ukázat charakteristické rysy této diskriminace a perzekuce vojáků do února 1948 a v následujícím období. Analyzovat jejich odlišnosti a úlohu jednotlivců i bezpečnostních složek ovládaných komunistickou stranou v jednotlivých etapách. 3 V Národním archivu v Praze jsou uloženy materiály komisí komunistické strany, které prošetřovaly nezákonné politické procesy z počátku padesátých let a připravovaly podklady pro rehabilitaci nezákonně postižených osob. Komise byly nazvány podle jmen osob, které stály v jejich čele. V letech pracovala tak zvaná Barákova komise, pojmenovaná po tehdejším ministru vnitra Barákovi. Kolderova komise působila v letech Nejobsáhlejší materiály jsou výsledkem činnosti Pillerovy komise, která pracovala v letech a ve své činnosti využívala i poznatky získané Barákovou a Kolderovou komisí. 5

6 I. D i s k r i m i n a c e v o j á k ů v o b d o b í z á p a s u o c h a r a k t e r d ů s t o j n i c k é h o s b o r u v l e t e c h Souvislosti vzniku obranného zpravodajství u 1. čs. armádního sboru v SSSR a jeho úloha při diskriminaci vojáků v roce 1945 Počátkem roku 1945 došlo k závažným změnám v činnosti zpravodajské služby u 1. čs. armádního sboru v SSSR. Na základě rozkazu velitele sboru gen. L. Svobody ze dne 7. ledna 1945 vzniklo obranné zpravodajství jako samostatná složka. Přednostou oddělení obranného zpravodajství (dále OBZ) sboru byl jmenován npor. v záloze B. Reicin. Jeho zástupcem se stal por. JUDr. Karel Vaš. 4 Z dostupných dokumentů vyplývá, že o jmenování B. Reicina se rozhodovalo na nejvyšších místech v SSSR po konzultaci s K. Gottwaldem a moskevským vedením KSČ. 5 Zřízení OBZ u sboru se stalo důležitou součástí snahy sovětského vedení vytvořit podmínky pro uplatňování vlivu na vývoj v armádě i v ostatních oblastech života v osvobozeném Československu. Organizační strukturu, obsah činnosti a metody práce OBZ ovlivnilo od samého počátku několik skutečností. V této době existovala u československých jednotek v zahraničí na Západě i v SSSR vojenská zpravodajská služba, 2. oddělení hlavního štábu, pod vedením gen. Františka Moravce. Podléhala exilovému ministerstvu národní obrany v Londýně. Obranné zpravodajství, které existovalo již v armádě předmnichovské republiky, tvořilo nedílnou součást vojenské zpravodajské služby. Československá zpravodajská služba za války vycházela z organizační struktury a systému práce předmnichovské vojenské zpravodajské služby. Pro vznik samostatného obranného zpravodajství nebyl v té době žádný důvod. V této souvislosti se nabízejí otázky kdo a proč měl zájem na vzniku obranného zpravodajství a proč vzniklo právě v lednu roku 1945? Vytvoření OBZ jako samostatné složky vehementně prosazovalo sovětské velení. Mělo tvořit protiváhu stávající zpravodajské služby londýnského MNO. Jedním ze závažných důvodů, proč mělo sovětské velení eminentní zájem na vytvoření OBZ u čs. vojenských Zleva por. Bedřich Reicin, gen. Ludvík Svoboda a škpt. JUDr. Jaroslav Procházka na Dukle. Fotoarchív VÚA VHA Praha 4 Vojenský ústřední archív Vojenský historický archiv (dále VÚA VHA), fond (dále f.) SSSR IV, 1. čs. armádní sbor v SSSR, A 4/4/14, Důvěrný rozkaz č. 1, čl. 1 ze dne 7. ledna Gen. L. Svoboda uvádí tyto skutečnosti v rozhovoru s komisí ÚV KSČ dne 5. června Národní archív (dále NA), f. Komise I., svazek (dále sv.). 11, archivní jednotka (dále a. j.)

7 jednotek v SSSR, byla jeho nedůvěra vůči londýnskému MNO i československé zpravodajské službě. 6 Gen. L. Svoboda obdržel nařízení k jeho zformování u sboru koncem roku Ani doba vzniku OBZ nebyla náhodná. Rozhodnutí o vzniku tajné služby jakéhokoliv typu náleží v každém státě vládě a parlamentu. O vytvoření OBZ bez souhlasu MNO, vlády a prezidenta republiky rozhodl gen. L. Svoboda na rozkaz sovětského velení v době, kdy uvedené instituce zcela ztratily vliv na vývoj situace kolem 1. čs. armádního sboru v SSSR. V té době již vláda a MNO pouze registrovaly a popřípadě dodatečně schvalovaly rozhodnutí velitele sboru. 7 Formálně se jednalo pouze o rozdělení ofenzivního a defenzivního zpravodajství. Fakticky však vznikla Por. JUDr. Karel Vaš na Dukle. V lednu 1945 byl jmenován zástupcem npor. Reicina, který se stal přednostou oddělení OBZ u 1. čs. armádního sboru v SSSR. Fotoarchív VÚA VHA Praha zcela samostatná zpravodajská služba disponující rozsáhlými pravomocemi. Organizační struktura i metody práce obranného zpravodajství vycházely z předpisů platných v Rudé armádě. Nově vzniklá instituce se diametrálně odlišovala jak v organizační struktuře a v metodách práce, tak i v získaných pravomocích od stávající defenzivní složky vojenské zpravodajské služby. Na rozdíl od ní mělo vznikající obranné zpravodajství u sboru a podřízených jednotek jak složku zpravodajskou, tak i výkonnou. Tu představovaly bezpečnostní oddíly OBZ, které vznikly z polního četnictva. OBZ pod vedením B. Reicina od samého počátku existence disponovalo jak pravomocemi zpravodajské služby, tak i pravomocemi bezpečnostních orgánů. Příslušníci bezpečnostních oddílů, které vznikaly v rámci OBZ, měli téměř neomezené pravomoci jak vůči vojenským osobám, tak i vůči civilnímu obyvatelstvu na osvobozeném území. Vedle zpravodajské činnosti suplovali činnost polního četnictva. Pravomoci bezpečnostních orgánů využívali příslušníci OBZ v době války v operačním pásmu bojujících armád a později i na osvobozeném území do konce roku 1945, kdy trvala branná pohotovost státu. V době branné pohotovosti státu odpovídal za bezpečnostní situaci na území státu ministr národní obrany. Proto i v pohraničních oblastech bezprostředně po osvobození plnila armáda úkoly ochrany veřejného pořádku. Jednotky armády plnící tyto úkoly i bezpečnostní složky ministerstva vnitra byly na základě rozkazu ministra národní obrany podřízeny velení OBZ. Od samého počátku se činnost OBZ zaměřovala na dvě oblasti. Na vnitřní ochranu armády a na obranu vnější. Vnitřní obrana se zaměřovala na vytváření agenturních sítí u jednotek, na sledování, kontrolu a prověřování mužstva, poddůstojníků a důstojníků, 6 Blíže: ŠOLC, J. Ve službách prezidenta. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1994, s Blíže: HANZLÍK, F. Uplatňování sovětského vlivu na budování čs. branné moci koncem roku 1944 a v roce In.: Sovětizace armád střední a jihovýchodní Evropy po 2. světové válce. Sborník příspěvků vědecké konference konané ve dnech listopadu 2003 v Brně. Zvláštní číslo sborníku Vojenské akademie Brno,

8 na prověřování nově přijímaných příslušníků jednotek a na posuzování návrhů na povýšení, ustanovování do funkcí nebo přemístění. Tuto část oddělení řídil osobně B. Reicin. Jedna strana směrnic pro činnost obranného zpravodajství v rámci zpravodajské služby exilového ministerstva národní obrany řízené gen. F. Moravcem. Pro zřízení obranného zpravodajství jako samostatné složky nebyl žádný důvod. ABS, f Vnější obrana patřila do kompetence zástupce přednosty por. K. Vaše. Jejím hlavním úkolem bylo zneškodňování nepřátelských agentů, špionů a diverzantů. Jeho úkolem byla rovněž ochrana prostorů, v nichž byly umístěny jednotky sboru, bezpečnost štábů a zpravodajský dozor nad civilním obyvatelstvem. K. Vaš řídil také pátrání po kolaborantech a zrádcích a po dalších nepřátelských živlech. K tomu OBZ vytvářelo na osvobozeném území agenturní sítě mezi civilním obyvatelstvem. Síť agentů, informátorů a důvěrníků, kterou K. Vaš vytvořil mimo jednotky sboru, sloužila výlučně ve prospěch sovětských důstojníků NKVD. Bedřich Reicin (vpravo) se sovětským styčným důstojníkem NKVD mjr. Kambulovem, který působil u čs. vojenských jednotek od Buzuluku až do Prahy. Fotoarchív VÚA VHA Praha 8

9 Do podřízenosti obranného zpravodajství přešlo polní četnictvo, jež se postupně přeměnilo v bezpečnostní oddíly (BO) OBZ. Jejich formování patřilo rovněž do působnosti zástupce přednosty OBZ sboru por. K. Vaše. Obsazení bezpečnostních oddílů jemu oddanými a spolehlivými příslušníky věnoval mimořádnou pozornost. Postupně se mu podařilo vytvořit a vycvičit bezpečnostní oddíly, jejichž příslušníci byli připraveni splnit bez přemýšlení jakýkoliv rozkaz. Příslušníci bezpečnostních oddílů zatýkali a zadržovali osoby, prováděli domovní prohlídky, eskortovali zatčené a plnili i další úkoly. Směrnice pro činnost obranného zpravodajství dávaly jeho příslušníkům téměř neomezené pravomoci. VÚA VHA, f. SSSR IV, 1. čs. arm. sbor v SSSR, inv. č. 692, k. 66 Obranné zpravodajství vyšetřovalo také veškeré trestné činy spáchané příslušníky sboru a později i obnovované československé branné moci jak se armáda po roce 1945 oficiálně nazývala. Výsledky vyšetřování předávalo obranné zpravodajství polnímu prokurátorovi. Oddělení OBZ sboru byla podřízena i trestní rota, ve které si odpykávali tresty důstojníci 9

10 a vojáci odsouzení polním soudem. Přednostně příslušníci OBZ stíhali zběhy, zbabělce a ty, kteří se snažili sebezmrzačením vyhnout zasazení do bojů. Na základě trestních oznámení oddělení OBZ sboru vynášel polní soud 1. čs. armádního sboru přísné tresty. Měsíčně šlo o rozsudků nad vojáky a důstojníky, kteří se dopustili různých trestných činů od zběhnutí, zbabělosti před nepřítelem až po porušení povinností ve strážní službě, neuposlechnutí rozkazu atd. 8 Z analýzy archivních pramenů je zřejmé, že hlavní pozornost věnovali příslušníci OBZ řešení problematiky trestné činnosti vojáků, pátrání po archivech a dokumentech gestapa, abwehru a okupačních úřadů, ale i odstranění Němců a Maďarů ze sboru. Od svého vzniku se obranné zpravodajství stalo postrachem většiny důstojníků a vojáků. Obranné zpravodajství ovládali komunisté. K dlouholetým předválečným a fanatickým komunistům patřili i B. Reicin s K. Vašem, kteří stáli v jeho čele. Oba již v době války úzce spolupracovali se sovětskými zpravodajskými službami a plnili úkoly, které od nich obdrželi. 9 V rozporu s tehdy platnými vojenskými řády a předpisy v armádě plnili rovněž úkoly, které dostávali přímo od K. Gottwalda a moskevského vedení KSČ. Většina příslušníků obranného zpravodajství se zpočátku rekrutovala ze složky osvětové služby, kterou v té době rovněž ovládala komunistická strana. Většina důstojníků a vojáků v letech dokonce obě složky ztotožňovala nebo zaměňovala. Příslušníci obranného zpravodajství na jednotlivých stupních rozhodovali o zařazení generálů a důstojníků na velitelská místa v rámci armády a také o jejich povýšení. K hlavním kritériím pro zařazení na velitelská místa tak nepatřily velitelské a odborné schopnosti, vojenské vzdělání a zkušenosti získané v bojích, ale především politická orientace a ochota akceptovat záměry komunistů při postupné obnově armády od začátku roku Výše uvedené skutečnosti se projevily od samého začátku působení obranného zpravodajství u 1. československého armádního sboru v SSSR. Obranné zpravodajství se od svého vzniku stalo obávanou represivní složkou u 1. čs. armádního sboru a po osvobození v celé armádě. Významnou měrou přispělo k prohlubování vlivu komunistické strany v armádě do února Šéf obranného zpravodajství B. Reicin prosazoval zásadu, že pro obranné zpravodajství neplatí žádné zákony a že OBZ stojí nad nimi. Tuto skutečnost potvrdila většina příslušníků OBZ, kteří byli po nástupu Alexeje Čepičky do funkce ministra národní obrany v dubnu 1950 postupně vyšetřováni v souvislosti s používáním nezákonných metod při perzekuci důstojníků po únoru Porušování platných zákonů se v široké míře dopouštěli s vědomím a se souhlasem B. Reicina i příslušníci OBZ, a to od jeho vzniku až do roku Gen. Josef Musil, který se stal na podzim 1948 nástupcem B. Reicina v čele OBZ, po svém zatčení při výslechu uvedl: Doznávám, že jsem při provádění těchto akcí se zákony neřídil, a to vědomě, a držel jsem se Reicinova vyjádření, že obranné zpravodajství stojí nad zákony 10 To byl také jeden z důvodů, proč považovali jeho příslušníci používání násilných metod vyšetřování, nezákonné zatýkání a zadržování osob, porušování listovního tajemství, používání 8 VÚA VHA, f. SSSR IV, 1. čs. arm. sbor v SSSR, inventární číslo (dále inv. č.) 692, karton (dále k.) Karel Vaš spolupracoval s NKVD již v době svého internování v sovětském gulagu od srpna Blíže: HANZLÍK, F., POSPÍŠIL, JAR., POSPÍŠIL JAN. Sluha dvou pánů. Vizovice: Lípa A. J. Rychlík 1999, s ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV, podvazek II. 10

11 provokací a další nezákonnosti za normální způsob činnosti obranného zpravodajství až do poloviny padesátých let 20. století. Již od ledna 1945 používali příslušníci obranného zpravodajství při prověřování vojenských i civilních osob násilí. Diskriminováni a perzekuováni byli také vojáci bez ohledu na vojenskou hodnost, kteří vyjadřovali své názory na problémy, se kterými se v době bojů setkávali. V trestní rotě se ocitlo také mnoho vojáků, kteří vyjádřili své názory na poměry, které panovaly v Sovětském svazu nebo v Rudé armádě. Již od ledna 1945 zpracovávali příslušníci OBZ podklady pro odstranění Němců a Maďarů, občanů předmnichovského Československa z armádního sboru. Za důvod k vyloučení z čs. jednotek považovali fakt, že dotyčný voják nebo důstojník je Němec či Maďar. Většina zdůvodnění obsahovala některou z následujících klauzulí: je vinen, protože je Němec nebo Maďar, mluví pouze německy, česky neumí, do čs. armády se přihlásil, aby se po válce vyhnul odsunu atd. Vojáci a důstojníci vyloučení ze sboru byli předáni do zajateckých táborů Rudé armády a následně odesláni do sovětských gulagů. 11 Němci a Maďaři, občané bývalé předmnichovské ČSR byli propuštěni z 1. čs. armádního sboru a odesláni do zajateckých táborů v Sovětském svazu. Ve většině případů bylo jejich jediným proviněním pouze to, že byli Němci nebo Maďaři. VÚA VHA, f. SSSR IV, 1. čs. arm. sbor v SSSR, inv. č. 692, k VÚA VHA, f. SSSR IV, 1. čs. arm. sbor v SSSR, inv. č. 692, k

12 Příslušníci OBZ projevovali v průběhu bojů na Slovensku zvláštní zájem o mobilizované důstojníky slovenské národnosti a o ty, kteří přišli ke sboru z Anglie. Mnozí z nich otevřeně vyjadřovali své nepříliš pozitivní názory na úroveň velení, materiálního vybavení a na úroveň výcviku vojáků, které velení sboru nasazovalo do bojů. Výsledkem byla negativní stanoviska oddělení OBZ 1. čs. armádního sboru v SSSR k návrhům na jejich povýšení a jmenování do různých funkcí. Svědčí o tom, kromě řady jiných, i dokument, v němž jsou uvedeny námitky proti povýšení některých důstojníků pro jejich vychvalování úspěchů angloamerických vojsk, pro konflikty se sovětskými důstojníky a u důstojníků slovenské národnosti za jejich předcházející službu v armádě Slovenského státu atd. Závěr zněl: Většina výše uvedených osob ve smyslu vládního prohlášení neodpovídá požadavkům kladeným na důstojníka nové čs. demokratické armády. 12 Vojenské obranné zpravodajství od samého počátku představovalo důležitý zdroj informací pro sovětskou stranu i pro vedení KSČ. B. Reicin se osobně angažoval v přípravě komunistů na moskevská jednání o vládním programu a složení nové vlády. 2. Vojenská část vládního programu v režii komunistů Pro pochopení problematiky zápasu o charakter poválečné čs. armády, v jehož průběhu docházelo i k diskriminaci a perzekuci vojáků, je třeba blíže ukázat obsah těch částí vládního programu, které se této oblasti bezprostředně dotýkají. Od počátku února 1945 se vedení komunistické strany pečlivě připravovalo na nastávající moskevská jednání o vládním programu a složení první poválečné vlády. Vyplývá to i z obsahu dokumentů, které vznikly v průběhu ledna, února a na začátku března roku Z jejich obsahu je zřejmý rozdíl mezi tehdy veřejně deklarovanými a skutečnými záměry komunistické strany. O interních přípravách vedení KSČ na moskevská jednání svědčí také obsah dokumentu nazvaného Projekt struktury a složení nové vlády z 23. února Jeho autorem je s největší pravděpodobností K. Gottwald. Obsahoval přesné početní složení nové vlády včetně personálního obsazení jednotlivých funkcí. Na místo ministra národní obrany počítal K. Gottwald s gen. L. Svobodou. V té době se objektem intenzivního zájmu komunistů stal 1. československý armádní sbor v SSSR a také problematika obnovované československé branné moci po osvobození. Analýza tehdy připravovaných dokumentů i pozdější výpovědi aktérů těchto událostí ukazují, že hlavním cílem komunistické strany bylo narušit kontinuitu nově budované armády s armádou předmnichovskou. Za rozhodující krok k postupnému naplnění tohoto cíle považovali komunisté obsazení rozhodujících míst v armádě generály a důstojníky členy KSČ, případně generály a důstojníky s komunisty sympatizujícími. Zároveň připravovali odstranění významných představitelů čs. zahraničního odboje ze všech důležitých míst v armádě. K tomu, aby mohli své představy o poválečné armádě realizovat, činili všechny potřebné kroky již dlouho před přijetím vládního programu a jmenováním nové vlády 12 Tamtéž, č. j. 1816/taj. zprav 45 A. 13 NA, f. 100/24, sv. 172, a. j

13 v Košicích počátkem dubna Součástí tohoto úsilí je i dokument z 23. února Obsahem uvedeného dokumentu byl i návrh na vytvoření Vojenské rady při předsednictvu vlády. Členy Vojenské rady se měli stát: 1. Předseda ministerský předseda nebo jeho náměstek, 2. Ministr národní obrany, 3. Hlavní velitel čs. branné moci, 4. Šéf generálního štábu, 5. Ministr vnitra, 6. Zástupce Slováků. V dokumentu je dále uvedeno: Vojenská rada je pomocným orgánem vlády a připravuje pro ni řešení zejména v otázkách: a) Všeobecné organizace branné moci. b) Vojensko politického a vojensko hospodářského rázu. c) Osvětové činnosti a ideové výchovy vojska. d) Osobních. Všechny návrhy Vojenské rady podléhají schválení vlády, resp. jejího předsednictva. 15 Materiál obsahuje také podrobné charakteristiky jednotlivých osob navrhovaných na ministerská křesla. Z nich je patrné, že vedení KSČ považovalo Zdeňka Fierlingera navrhovaného na funkci ministerského předsedy za komunizujícího elementa, který se vyslovoval pro spolupráci s komunisty a vůlí po sjednocení SD a KSČ. Naopak v charakteristice stávajícího ministra zahraničí a ministra národní obrany Jana Masaryka navrhovaného na funkci ministra zahraničí bylo uvedeno, že proti komunismu je ostře nepřátelsky zaujat, snažil se brzdit rozhodný příklon Československa k SSSR. Káral Fierlingera za jeho oddanost SSSR a údajně prohlásil: Kdyby měli v budoucí republice rozhodovat komunisté, tak se do republiky nevrátím. 16 Bylo upozorněno i na to, že v poslední době došlo ke změně vztahu Jana Masaryka ke komunistům. Podrobně byl hodnocen i gen. L. Svoboda. Na závěr hodnocení je uvedeno: Generál Svoboda se jeví býti upřímným čsl. patriotem, jehož patriotism jej, důstojníka, pevně svázal s politikou nejtěsnějšího přátelství k Sovět. svazu a v duchu národní fronty i s činiteli komun. strany. 17 Gen. L. Svobodu považovali komunisté za spolehlivého a počítali s ním při realizaci svých cílů v poválečné československé armádě. Jeho jmenování do funkce ministra národní obrany jednoznačně podporovali. Tento návrh podpořil v dopise zaslaném K. Gottwaldovi 6. března 1945 také přednosta OBZ 1. čs. armádního sboru npor. B. Reicin. Jako hlavní důvody uváděl, že se jedná o přání našeho lidu, uznávají ho všichni bojující důstojníci a vojáci, má kladný poměr ke spojencům, je bojovník a pro Slováky je nejpřijatelnější. Na závěr dopisu vyjádřil svůj názor na ostatní kandidáty, kteří jsou buď reakcionáři, nebo nic neumějí, ale většinou obojí. 18 Do funkce hlavního velitele čs. branné moci doporučoval B. Reicin jmenovat gen. Bohumila Bočka. Zároveň požadoval, aby velitelem sboru nebyl po gen. L. Svobodovi jmenován gen. Karel Klapálek. Na začátku března 1945 i přes podrobné přípravy komunistické strany na moskevská jednání stále ještě chyběla pasáž o budování armády. Za tímto účelem zorganizoval K. Gottwald důvěrnou poradu s vybranými důstojníky, jež mají, jak se sám vyjádřil, pokrokové smýšlení. Generál L. Svoboda v rozhovoru s K. Gottwaldem, uskutečněném dne 10. března 1945, vyjádřil souhlas s linií navrhovanou komunistickou stranou. 14 Představy vedení KSČ o podobě obnovené armády po osvobození obsahuje dokument Budování armády na osvobozeném území. In: KSČ o ozbrojených silách, dokumenty Naše vojsko, Praha 1976, s NA, f. 100/24, sv. 172, a. j Tamtéž. 17 Tamtéž. 18 Tamtéž. 13

14 Zároveň s ním uzavřel dohodu týkající se vedení společného boje za odstranění nynějšího reakčního a antisovětského vedení čs. armády (gen. S. Ingr a jeho klika) a za prosazení velení demokratického a poctivě prosovětského. 19 Celou část návrhu vládního programu o armádě koncipovala skupina důstojníků v čele s přednostou oddělení výchovy a osvěty armádního sboru mjr. JUDr. J. Procházkou. Sám J. Procházka k tomu ve svém životopise uvádí: Podle pokynů s. Gottwalda jsem napsal oddíl o naší nové armádě, který gen. Svoboda schválil a podepsal. 20 Komunistům se i přes složitá jednání s ostatními politickými stranami podařilo beze zbytku prosadit pasáže týkající se budování nové československé armády po osvobození. Do určité míry tím byly vytvořeny i podmínky pro diskriminaci té části generálů a důstojníků, kteří měli rozdílné názory na obnovu čs. branné moci po válce. Základní programová východiska výstavby poválečné armády obsahuje především III. kapitola vládního programu, zprostředkovaně pak i další kapitoly související s bezpečnostní politikou státu. Obsah zmíněné kapitoly vládního programu vychází z dokumentu moskevského vedení KSČ z léta roku 1944 s názvem Budování armády na osvobozeném území, který se stal základem pro zpracování této části vládního programu. 21 Původní dokument byl na základě zkušeností a analýzy situace z konce roku 1944 a počátku roku 1945 doplněn o některá ustanovení. Nově se objevují požadavky na formování slovenských národních jednotek, budování armády podle vzoru sovětské armády, pomoc sovětských instruktorů při konstituování poválečného vojenského školství a možnost studia našich důstojníků na vojenských školách a akademiích v Sovětském svazu. O předpokládané orientaci nově budované armády svědčí již první část III. kapitoly vládního programu, v níž se konstatovalo: Aby byla umožněna co nejužší bojová spolupráce s Rudou armádou, nutná v zájmu vítězství i naší budoucnosti, budou organizace, výzbroj a výcvik nové čs. branné moci stejné jako organizace, výzbroj a výcvik Rudé armády. 22 Základ nové armády měl tvořit 1. čs. arm. sbor v SSSR společně s letci, čs. obrněnou brigádou ve Francii, slovenskými a českými partyzány a povstaleckými vojsky na Slovensku. Představitelé KSČ prosadili také přijetí ustanovení o skoncování s tak zvanou nepolitičností armády. V Košickém vládním programu se přímo říká, že...pod touto nepolitičností se skrývá podceňování morálního faktoru v boji a pod její rouškou bují reakční, antidemokratické a kapitulantské tendence. Naopak je třeba, aby každý československý voják byl uvědomělým bojovníkem za svobodu národa a uvědomělým obráncem jeho svobody a budoucnosti Tamtéž. 20 Tamtéž, f. 3/10, sv. 8, a. j KSČ o ozbrojených silách, dokumenty Praha: Naše vojsko, 1976, s Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. Praha: Ministerstvo informací, 1945, s Tamtéž, s

15 O výsledku moskevských jednání v březnu 1945 informoval příslušníky sboru časopis NAŠE VOJSKO V SSSR. VHÚ Praha 15

16 K odstranění nepolitičnosti armády směřovalo i ustanovení vládního programu o navrácení politických práv vojákům a o zřízení instituce osvětových důstojníků. Toto ustanovení vycházelo ze zkušeností čs. vojenských jednotek v SSSR, kde osvětoví důstojníci pracovali již od vzniku 1. čs. samostatného polního praporu. Na prosazení těchto ustanovení měli opět mimořádný zájem komunisté, neboť téměř všichni osvětoví důstojníci byli členy KSČ a jejich dosavadní činnost byla zaměřena na výchovu vojáků v duchu politiky KSČ a v souladu s oficiální sovětskou propagandou. 24 Vládní program také jednoznačně zakotvoval, kdo se může stát důstojníkem nové československé armády a jakým směrem se bude ubírat příprava a výchova důstojnického sboru. Proklamoval, že... velitelská místa v nové čs. armádě mohou zastávati jen důstojníci upřímně demokratického, skutečně antifašistického smýšlení. Současně je však nutno, aby byla co nejrychleji provedena opatření k co nejrychlejší očistě armády od všech zrádcovských, kolaborantských, antidemokratických a protilidových živlů, a bude dbáno, aby takové živly nemohly proniknout na velitelská místa. Zkoumání politické a národní spolehlivosti důstojnického sboru v přechodném období bude prováděno příslušnými vojenskými instancemi za součinnosti lidových orgánů, t. j. Národních výborů a Slovenské národní rady, jakož i přímo, zvlášť k tomu účelu vládou jmenovanými orgány. 25 Tato pasáž Košického vládního programu se stala v následujícím období předmětem rozsáhlých sporů mezi komunisty a představiteli ostatních politických stran ve vládě a později i v Prozatímním a Ústavodárném národním shromáždění při realizaci očisty důstojnického a rotmistrovského sboru nové armády. Představitelé nekomunistických politických stran měli zcela jiné představy o tom, kdo patří k antidemokratickým a protilidovým živlům. Pro komunisty to byli všichni generálové, důstojníci a rotmistři, kteří působili v armádě předmnichovské republiky. Zároveň do této kategorie řadili všechny vojáky bez ohledu na to, kde působili v období 2. světové války, kteří měli na budování armády, na zahraniční politiku i další otázky jiné názory než komunisté. Formulace o očistě důstojnického sboru v poválečném období byla výsledkem diskuse, v níž účastníci předložili několik návrhů. K. Gottwald požadoval, aby očistu důstojnického sboru prováděly národní výbory v místech, kde důstojníci v průběhu války bydleli. Původní text návrhu, který zpracovala skupina důstojníků 1. čs. armádního sboru v SSSR, obsahoval na žádost K. Gottwalda ustanovení, které by odpovědnost za přípravu 24 Podrobnější údaje o těchto skutečnostech obsahuje publikace JANEČEK, O. Se zbraní v ruce. Praha: Naše vojsko, 1958, s O obsahu práce osvětových důstojníků svědčí například fakta o využívání tisku, uvedená na s. 127, kde se uvádí, že v březnu roku 1944 obdržela čs. vojenská jednotka 1300 ks Československých listů (redakce Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký, Marek Čulen, Jan Šverma, Bohuslav Vrbenský), dále 1000 ks brožur J. V. Stalina O velké vlastenecké válce, 600 brožur Katyňský les, 500 brožur Ústava SSSR, 1000 ks Krátký životopis Stalina, atd. Prostřednictvím osvětových důstojníků uplatňovalo moskevské vedení KSČ svůj vliv v našich jednotkách v SSSR. Významnou úlohu v tomto smyslu sehrával přednosta oddělení výchovy a osvěty mjr. Jaroslav Procházka a pracovník osvěty a později přednosta oddělení OBZ 1. čs. armádního sboru v SSSR npor. Bedřich Reicin. 25 Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. Praha: Ministerstvo informací, 1945, s

17 a provedení očisty ukládalo vojenskému obrannému zpravodajství. Bohumil Laušman nakonec navrhl větu o úloze OBZ z textu vládního programu vypustit a ostatní účastníci diskuse jeho návrh akceptovali. Zájem o získání vlivu na nově budovanou armádu, především na formování jejího velitelského sboru, projevovali i představitelé ostatních politických stran. Všeobecná pozornost věnovaná armádě vyplývala ze skutečnosti, že armáda se za určitých podmínek mohla stát jedním z důležitých, ne-li rozhodujících subjektů v celkovém zápase o uchopení politické moci v následujícím období. Košický vládní program schválili představitelé všech politických stran sdružených v Národní frontě, kteří se podíleli na národněosvobozeneckém boji proti fašismu, kladně jej přijala i široká veřejnost, která v jeho realizaci spatřovala naděje na pozitivní změny oproti předmnichovské republice. Vyhlášení vládního programu znamenalo zahájení nové etapy zápasu o charakter čs. branné moci, která měla být na základě jeho ustanovení postupně obnovována. Skončil zápas o prosazení určité koncepce budování armády, zároveň však začínalo neméně složité období zápasu o její realizaci. Obsah vojenské části vládního programu umožnil, aby byla budována armáda do značné míry odlišná od armády předmnichovské Československé republiky. 3. Úloha Vojenské rady při předsednictvu vlády v roce 1945 Obsah vládního programu i jeho vojenskou část ovlivnily důsledky předcházejícího vývoje, ale i předpokládaná prognóza nového poválečného strategického a politického postavení republiky. Nově budovaná armáda se měla stát integrující složkou politického života osvobozené republiky. V tomto duchu také politické strany, alespoň v oficiální rovině, armádu vnímaly a zdůrazňovaly ochotu podílet se na její výstavbě. Od začátku se však mezi politickými stranami projevovaly odlišné představy o realizaci ustanovení vojenské části vládního programu. Zásadní rozdíly existovaly především v názorech na budování důstojnického sboru. Vedení všech politických stran si velmi dobře uvědomovala, že charakter armády a její úroveň bude závislá především na složení a připravenosti důstojnického sboru. Také proto se zápas o politický charakter důstojnického sboru armády stal důležitou oblastí celkového zápasu o politickou moc v osvobozeném Československu. Formování důstojnického sboru poválečné československé armády bezprostředně ovlivňoval komplex protichůdně působících faktorů, a to jak vnějších, tak vnitřních. K vnějším patřily zejména důsledky rozdělení sfér vlivu mezi vítězné mocnosti a vývoj mezinárodní situace po postupném rozpadu protifašistické koalice. Výsledkem tohoto vývoje bylo zostřování vztahů mezi SSSR a Západem i nejistota z dalšího vývoje v poraženém Německu, ale i v Maďarsku a v Polsku. K působení vnějších faktorů je nutno připočítat také skutečnost, že až do listopadu 1945 byly na většině území republiky dislokovány jednotky Sovětské armády. Do formování důstojnického sboru se promítlo také působení vnitřních faktorů, především reálná situace a poměry v osvobozené republice, výsledky zápasu hlavních politických sil o podíl na politické moci a vývoj ekonomické situace. Bezprostředně po osvobození měla negativní dopad rovněž destrukce právního řádu, k níž v důsledku nacistické okupace došlo. 17

18 Celkový vývoj v armádě a důstojnickém sboru byl ovlivňován i rozdílnou situací v českých zemích a na Slovensku, zejména v ekonomické a politické sféře. Problémy vyplývaly také z odlišného vývoje na Slovensku v předcházejícím období. 26 Zápas o charakter a složení důstojnického sboru se odehrával ve dvou rovinách. Mimo armádu v institucích, které rozhodovaly o řešení koncepčních otázek výstavby branné moci a s tím bezprostředně spojených problémů při konstituování důstojnického sboru tedy ve vládě republiky, Vojenské radě při předsednictvu vlády, u mimořádných lidových soudů, později v Nejvyšší radě obrany státu, Prozatímním národním shromáždění, Ústavodárném národním shromáždění a jejich výborech, jež se zabývaly bezpečnostní politikou státu. V druhé rovině pak uvnitř armády na Ministerstvu národní obrany, v jeho odborech a odděleních, na hlavním štábu a ve veleních vojenských oblastí, sborů, divizí i v ostatních jednotkách. Významnou úlohu sehrávaly také přijímací komise a kárné výbory. V této souvislosti nelze pominout ani výsledky vojenských porad u prezidenta republiky za účasti nejvyšších armádních funkcionářů. Vlastní realizaci přijímaných závěrů a opatření v praxi pak ovlivňoval poměr politických sil uvnitř uvedených institucí a konkrétní postoje a názory funkcionářů v armádě, do jejichž kompetence tyto záležitosti spadaly. Vláda republiky na svém prvním zasedání konaném 5. dubna 1945 schválila usnesení ministerské rady z předcházejícího dne o zřízení Vojenské rady při předsednictvu vlády, v níž si komunistická strana zajistila významné pozice a jichž využívala zejména při projednávání personálního obsazení významných funkcí v armádě. Text usnesení vlády o zřízení Vojenské rady při předsednictvu vlády byl totožný s textem dokumentu ze dne 23. února 1945, který zpracoval K. Gottwald. Také skutečné personální složení vlády bylo až na jednu výjimku totožné s návrhem, který obsahoval dokument z 23. února Členy Vojenské rady (VR) se stali náměstkové předsedy vlády K. Gottwald a J. David, ministr národní obrany gen. L. Svoboda, státní tajemník v MNO plk. MVDr. M. Ferjenčík a ministr vnitra V. Nosek. Funkci zapisovatele a později tajemníka vykonával mjr. JUDr. J. Procházka. Posledním členem tohoto orgánu se po jmenování do funkce náčelníka hlavního štábu stal gen. B. Boček. 28 Rozhodnutí, které na jednání VR prosazovali komunisté K. Gottwald, V. Nosek a J. Procházka, ve většině případů podpořili také generálové L. Svoboda, B. Boček a M. Ferjenčík. 26 Problematikou budování československé armády v letech 1945 až 1948 se v poúnorovém období až do listopadu 1989 zabývala řada autorů, přičemž výsledky jejich práce se staly součástí oficiálního zideologizovaného výkladu historie. Výstavba armády byla hodnocena především jako zápas mezi KSČ a tak zvanou reakcí o politický charakter armády a důstojnického sboru. Představitelům demokratických politických stran, kteří měli zájem na budování demokratické společnosti a armády, byla přisuzována rozbíječská role, která bránila pokrokovému vývoji. Například: Vojenské dějiny Československa. 1. vyd. díl V. ( ), Praha: Naše vojsko, Skutečné složení vlády se od návrhu ze dne 23. února 1945 lišilo pouze ve funkci ministra vnitra. Místo původně navrhovaného Rudolfa Slánského se ministrem vnitra stal rovněž komunista Václav Nosek. 28 VÚA VHA, f. VR, č. j. 1/taj./

19 Klement Gottwald Václav David NA Praha centrální katalog fotografií Václav Nosek Gen. Ludvík Svoboda NA Praha centrální katalog fotografií Gen. Bohumil Boček Gen. MVDr. Mikuláš Ferjenčík Fotoarchív VÚA VHA Praha 19

20 Prosazením ustanovení o zřízení Vojenské rady při předsednictvu vlády do vládního programu se komunistické straně podařilo dosáhnout stavu, kdy o zásadních otázkách budování armády a o personálním obsazení klíčových míst v nově budované armádě nerozhodovalo ministerstvo národní obrany, respektive ministr národní obrany, ale orgán personálně složený tak, aby umožňoval vedení komunistické strany výrazně ovlivňovat budování velitelského sboru armády bezprostředně po válce. Spolu se členy vlády odborníky, kteří nebyli členy žádné politické strany (gen. L. Svoboda, Z. Nejedlý) a kteří komunisty podporovali, měli komunisté převahu i ve vládě. Návrhy vojenské rady schvalovala vláda republiky. V některých případech předkládala návrhy dále ke schválení prezidentu republiky. Šlo především o jmenování generálů a důstojníků do nejvyšších funkcí Škpt. JUDr. Jaroslav Procházka Fotoarchív VÚA VHA Praha v armádě, jmenování důstojníků do generálských hodností, o stanovení organizační struktury obnovované armády atd. Z rozhodování o poválečné koncepci budování armády byli tak vyřazeni generálové a vysocí důstojníci, kteří působili v armádě bývalé předmnichovské republiky. Již první zasedání tohoto orgánu 5. dubna 1945 naznačilo, jakým směrem se bude orientovat jeho činnost. Náměstek předsedy vlády K. Gottwald navrhl spojit funkci hlavního velitele a ministra národní obrany s tím, aby ji vykonával gen. L. Svoboda. Vláda v této souvislosti akceptovala návrh komunistů, aby byl dosavadní hlavní velitel čs. branné moci gen. Sergěj Ingr poslán na zdravotní dovolenou. Dále Vojenská rada schválila a podala vládě návrhy na penzionování gen. F. Moravce, na okamžité odvolání z funkce zástupce čs. armády u nejvyššího velitele spojeneckých vojsk na Západě gen. Ondřeje Gaka Mézla a na odeslání gen. Bedřicha Neumanna Miroslava na zdravotní dovolenou. Generál L. Svoboda navrhl obsadit místo náčelníka hlavního štábu B. Bočkem a místo velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR K. Klapálkem. Obsazení funkce zástupce hlavního velitele nebylo vyřešeno. Klement Gottwald navrhoval, aby se jím stal důstojník slovenské národnosti. Plukovník M. Ferjenčík ale doporučil ponechat tuto otázku otevřenou až do té doby, než se najde vhodný kandidát. 29 Realizace uvedených návrhů znamenala vyřazení hlavních představitelů odboje na Západě, kteří měli o budování armády jasné představy, z možnosti podílet se na její obnově. Při rozhodování ve Vojenské radě při předsednictvu vlády, zejména při projednávání obsazení nejvyšších míst v armádě, akceptovali komunisté a také generálové L. Svoboda a B. Boček zájmy sovětského vedení. Negativní poměr sovětských vojenských kruhů k představitelům československého vojenského odboje na Západě se projevil již v průběhu války. Své představy o uplatňování vlivu SSSR na budování naší armády vyjádřili dlouho před skončením 29 VÚA VHA, f. VR, č. j. 1/taj./

21 války také někteří sovětští vojenští činitelé. 30 Personální změny navržené vládě Vojenskou radou byly do značné míry důsledkem ostrých sporů mezi gen. L. Svobodou a gen. S. Ingrem, vyplývajících z rozdílných názorů zahraničního vedení KSČ v Moskvě a londýnské emigrační vlády na charakter a použití československých jednotek budovaných v průběhu války v Sovětském svazu. Komunisté z moskevského vedení KSČ i B. Reicin a J. Procházka, kteří působili u jednotek v SSSR, kterým L. Svoboda velel, se po celou dobu války systematicky snažili vnést rozpory především mezi gen. L. Svobodu a gen. H. Píku a mezi gen. L. Svobodu a gen. S. Ingra. Po únoru 1948 k tomu B. Reicin uvedl: Svobodovi se dostalo v SSSR možnosti, aby velel jedné z nemnoha čs. zahraničních jednotek, čili, aby se proslavil jako odbojový velitel. Svoboda si tuto možnost velmi cení, je za ni svým způsobem velmi vděčný sovětským úřadům a Sovětskému svazu a žárlivě ji střeží proti jiným možným nápadníkům na místo velitele. Takovými nápadníky mohou být v SSSR jen plk. Píka, náč. voj. mise (všichni ostatní důstojníci jsou služebně a hodnostně mladší), anebo vysocí důstojníci v Londýně. Svoboda proto je ochoten spojit se s kýmkoliv proti tomu, kdo by mohl ohroziti jeho velitelské postavení v čs. jednotce. Těchto Svobodových obav a starostí bylo námi využito k tomu, aby Svoboda se postavil proti Píkovi a Londýnu politicky. 31 Komunisté dokázali rovněž dovedně využít toho, že se gen. Svoboda stal ministrem národní obrany na návrh komunistické strany proti vůli prezidenta E. Beneše. Gen. Sergěj Ingr Gen. František Moravec Fotoarchív VÚA VHA Praha 30 O tom, jak si představovali vedoucí činitelé SSSR uplatňování svého vlivu na budování naší armády po válce, svědčí i epizoda z jednání gen. F. Moravce s představitelem sovětské zpravodajské služby A. F. Čičajevem z konce léta 1944, o níž hovoří gen. F Moravec ve svých vzpomínkách. A. F. Čičajev tehdy uvedl: Nezapomeňte, že to budeme my, kdo rozhodne, kdo bude ministrem národní obrany, šéfem generálního štábu a přednostou zpravodajského oddělení v poválečném Československu. MORAVEC, F. Špion, jemuž nevěřili. 3. vyd. Praha: Rozmluvy, 1990, s Gen. L. Svoboda o poválečném budování armády v pohovoru s komisí ÚVKSČ 5. června 1956 uvedl: Když jsme se vrátili domů, Čs. armáda byla organizována podle sovětského vzoru. a dále dodává Byli zde reakční generálové, kteří měli snahu, aby armáda byla organizována právě tak jako za první republiky nikdo se to však neodvážil říci otevřeně. a dále říká Početní stavy a vůbec nic jsme nedělali bez schválení Moskvy. NA, f. Komise I., sv. 11, a. j NA, f. Ministerstvo národní bezpečnosti (dále MNB), 8/3, k. 58. Výpověď B. Reicina 14. března

22 Gen. Ondřej Gak Mézl Gen. Bedřich Neumann Fotoarchív VÚA VHA Praha Výsledky prvních jednání VR lze považovat za počátek diskriminace důstojníků západního odboje (ale nejen jich), která vyvrcholila po únoru Za této situace nebylo ustanovování generálů a důstojníků na významné funkce v armádě výsledkem posouzení jejich odborných kvalit a velitelských schopností, ale výsledkem politického zápasu mezi komunistickou stranou na straně jedné a ostatními politickými stranami a prezidentem E. Benešem na straně druhé. Komunistická strana využívala efektivně všech možností, které jí vývoj situace bezprostředně nabízel. V první fázi to bylo využití získaných pozic ve vládě a ve Vojenské radě při předsednictvu vlády. Každé rozhodnutí Vojenské rady při předsednictvu vlády, které až na výjimky akceptovala vláda a také prezident republiky, přispělo k prohloubení vlivu komunistické strany v armádě, i když to na první pohled nebylo zcela zjevné. Výše uvedené dokumentují například výsledky dalšího jednání vojenské rady dne 16. dubna 1945, které znamenaly upevnění pozic obranného zpravodajství a osvětové služby v armádě. Na návrh VR vznikla Hlavní správa obranného zpravodajství (HS OBZ) na ministerstvu národní obrany. Jejím šéfem se stal na návrh gen. L. Svobody kpt. B. Reicin. Zároveň bylo rozhodnuto o vytvoření Hlavní správy výchovy a osvěty (HSVO). V jejím čele stanul mjr. JUDr. J. Procházka. 32 Přednostou oddělení OBZ 1. čs. armádního sboru se stal dřívější zástupce B. Reicina npor. JUDr. K. Vaš. J. Procházka i B. Reicin patřili k dlouholetým předválečným členům KSČ, J. Procházka od roku 1924, B. Reicin od roku Po celou dobu působení čs. vojenských jednotek v SSSR řídili činnost neveřejné stranické organizace, prosazovali politickou linii zahraničního vedení KSČ a informovali je pravidelně a podrobně o situaci u jednotek. Oba vzhledem i k dosavadním funkcím v 1. čs. armádním sboru v SSSR měli značný vliv také na gen. L. Svobodu. 33 Sám L. Svoboda ke svému působení po jmenování do funkce ministra národní obrany v Košicích 32 VÚA VHA, f. VR, č. j. 4/taj./ P Zápis ze 4. schůze VR dne 16. dubna B. Reicin i J. Procházka znali gen. L. Svobodu již od roku 1942 z Buzuluku. U sboru vykonávali důležité funkce přednostu oddělení výchovy a osvěty (J. Procházka) a přednostu oddělení obranného zpravodajství sboru (B. Reicin). 22

23 k tomu uvádí: Zvláště jsem se opíral o Reicina a Procházku, staré příslušníky strany a osvědčené bojovníky ze Sovětského svazu. 34 Ke jmenování generálů a důstojníků do významných funkcí v armádě v roce 1945 říká: Sám osobně jsem znal jen velmi málo vyšších důstojníků, a proto jsem byl odkázán hlavně na Bočka a Reicina, koho mi doporučí. 35 Postupně tak docházelo k obsazování klíčových funkcí v armádě přímo členy KSČ nebo se stranou sympatizujícími důstojníky. Vezmeme-li v úvahu praktický význam armádních složek, jako byly obranné zpravodajství a osvětová služba a jejich personální obsazení převážně komunisty, měly ostatní politické strany velmi omezené možnosti k uplatňování svého vlivu na vývoj v armádě. Obě uvedené instituce se postupně staly, i přes formální podřízení hlavnímu štábu, nezávislými složkami, které překračovaly vymezené kompetence a pro něž byly určující příkazy sekretariátu komunistické strany. 36 Budování důstojnického sboru armády v celém období let 1945 až 1948 výrazně ovlivnily výsledky zasedání Vojenské rady ze dne 15. května V jejím průběhu byly projednány otázky související s reorganizací 1. čs. arm. sboru v SSSR, jenž byl přejmenován na I. československou armádu. Bylo navrženo vytvoření čtyř vojenských oblastí. Vojenská rada současně navrhla ustanovení vyšších velitelů československé armády. Do funkcí velitelů oblastí byli navrženi generálové Karel Klapálek, Zdeněk Novák a František Bláha, do funkcí velitelů sborů generálové František Slunéčko, Karel Kutlvašr, Jan Satorie, Jan Kratochvíl a František Tallavania. Do funkce velitele Vysoké školy vojenské v Praze byl navržen gen. Alois Liška. Zároveň bylo rozhodnuto o odvolání náčelníka vojenské mise v SSSR gen. Heliodora Píky. 37 Vedle důležitých personálních otázek projednala Vojenská rada také obsah dokumentu Zásady pro převzetí důstojníků a rotmistrů z povolání do čs. branné moci, který následně schválila vláda republiky. Dokument byl poté zveřejněn v Rudém právu v článku pod nadpisem Nový důstojnický sbor bez zrádců a zbabělců. Postupná realizace obsahu dokumentu v praxi se v následujícím období stala ústředním problémem zápasu mezi KSČ a ostatními politickými stranami Národní fronty o charakter důstojnického sboru, a tím i celé armády. Uvedený dokument současně vytvořil základ pro vypracování zákona č. 72/1946 Sb., podle něhož probíhala v letech l946 až 1948 tak zvaná druhá očista důstojnického a rotmistrovského sboru NA, f. 100/24, sv. 56, a. j Tamtéž. 36 Představitelé nekomunistických stran předkládali konkrétní důkazy o zneužívání osvětové služby a obranného zpravodajství ve vládě i v parlamentu v celém období let Nápravy se jim však nepodařilo dosáhnout. Blíže: HANZLÍK, F. Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc Praha: Themis, VÚA VHA, f. VR, č. j. 5/taj./ P V poúnorové odborné literatuře se o tomto dokumentu zmiňují autoři pouze okrajově. O Zásadách pro převzetí důstojníků a rotmistrů povolání do čs. branné moci jsou zmínky například v publikacích: NAVRáTIL, J., DOMAňSKý, J. Boj KSČ o lidovou armádu v etapě rozvíjení a přerůstání národně demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Praha: Naše vojsko, Vojenské dějiny Československa. 1. vyd. díl V. ( ), Praha: Naše vojsko, V žádné z uvedených publikací není obsah tohoto dokumentu blíže specifikován. 23

24 V zásadách pro převzetí důstojníků a rotmistrů z povolání do čs. branné moci byla stanovena přísná kritéria. Do armády neměli být přijati mimo jiné ti vojáci z povolání, kteří: v době okupace udávali národnost německou; byli v době okupace ve vysokých vládních úřadech, nebo byli členy fašistických organizací; se nezapojili do podzemního hnutí a nezúčastnili se povstání, ač měli možnost; zastávali vedoucí funkce ve vládním vojsku a neprokáží, že tam byli posláni některou z vlasteneckých organizací; se zúčastnili válečného podnikání, zaujímali místa ve válečném průmyslu pracujícím pro Němce, prováděli opevňovací práce atd.; přímo, či nepřímo, činy nebo slovy podporovali či obhajovali režim zrádců a kolaborantů; vyzváni odjeti za hranice této výzvy neuposlechli. 39 Většina ustanovení dokumentu vycházela ze závěrů Košického vládního programu. Rigorózní požadavek, že do armády nemají být přijati důstojníci a rotmistři, kteří se nezapojili do odboje, však vládní program neobsahoval. V jeho III. části, která problematiku očisty důstojnického sboru řešila, je uvedeno, že:... je nutno, aby byla co nejrychleji provedena opatření k nejrychlejší očistě armády od všech zrádcovských, kolaborantských, antidemokratických a protilidových živlů a aby takové živly nemohly proniknout na velitelská místa. 40 Důstojnického sboru se týkalo rovněž ustanovení části IX. vládního programu, kde se uvádělo: I když pouhé zaměstnání ve státním a veřejném aparátu bývalých okupačních a zrádcovských režimů nebude považováno samo o sobě za trestné, bude pod demokratickou kontrolou provedeno individuální zkoumání činnosti každého jednotlivce a vláda učiní všechna opatření, aby nový státní aparát byl očištěn od všech živlů, které se provinily na republice a národu. 41 Převážná většina důstojníků bývalé předmnichovské armády, kteří zůstali v protektorátu a na něž se vztahovalo ustanovení o nepřijetí z důvodu neúčasti v odboji, se podle vládního programu neprovinila. V dosavadní literatuře i v některých dobových dokumentech se však uvádí, že požadavek na účast v odboji byl zakotven právě ve vládním programu. V této souvislosti se nabízí otázka, proč se uvedený požadavek, zdánlivě zcela správný a širokou veřejností podporovaný, objevil v době, kdy byl naprostý nedostatek aktivních důstojníků. Je zřejmé, že na přijetí této normy měli eminentní zájem především představitelé komunistické strany. Veřejnou podporu mu vyjádřil nejen K. Gottwald, ale 39 Rudé právo ze dne 18. května, roč. 1945, s Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. Praha: Ministerstvo informací, 1945, s Tamtéž, s

25 i ministr národní obrany gen. L. Svoboda. 42 Představitelé komunistické strany ve vládě požadovali důslednou realizaci obsahu dokumentu v praxi. Předpokládali, že se tímto způsobem podaří prosadit další změny v důstojnickém sboru v její prospěch. Proces přijímání důstojníků a rotmistrů do armády na základě kritérií, která stanovila svým rozhodnutím vláda republiky na základě návrhu Vojenské rady při předsednictvu vlády, je znám pod pojmem první očista. Tento proces však nezahrnoval pouze posouzení postojů a jednání důstojníků a rotmistrů v době okupace a z toho vyplývající rozhodnutí o přijetí či nepřijetí do armády. Do armády nebyli přijati také mnozí generálové a důstojníci, kteří se neprovinili a dokonce se účastnili i odboje. Důvodem nepřijetí většiny z nich bylo překročení stanovené věkové hranice. Realizace uvedených opatření měla zabezpečit narušení kontinuity důstojnického sboru nové armády s armádou předmnichovskou. Předpokládaných změn ve složení důstojnického sboru mělo být dosaženo nahrazením důstojníků předmnichovské armády aktivovanými důstojníky zahraničního vojska, především příslušníky 1. čs. armádního sboru v SSSR. V tomto smyslu také vláda republiky přijala dne 24. května 1945 usnesení a současně uložila ministru národní obrany přijmout za důstojníky z povolání, až do výše počtu systemizovaných míst, důstojníky v záloze. 43 Celý proces prověřování důstojníků a rotmistrů výrazným způsobem ovlivňovalo obranné zpravodajství. Podle Košického vládního programu bylo zřízeno v armádě několik prověřovacích komisí, a to jak v českých zemích, tak i na Slovensku, aby přezkoušely podle zvláštních směrnic, které byly k tomu účelu vydány, politickou a národní spolehlivost celého důstojnického sboru v přechodném období. uvádí gen. L. Svoboda v dokumentu, ve kterém hodnotí realizaci Košického vládního programu v armádě, a dále dodává: Sestavením prověřovacích komisí a prověřením všech jejich členů byl pověřen Reicin. 44 Každý důstojník a rotmistr byl povinen podat si ve stanovené lhůtě žádost o přijetí do armády. K posouzení těchto žádostí se vytvářely přijímací a odvolací komise. Členy přijímací komise MNO se na návrh gen. B. Bočka, po schválení VR dne 15. května 1945, stali: gen. Z. Novák, pplk. gšt. J. Kovařík, pplk. gšt. R. Smetánka, mjr. B. Reicin a mjr. JUDr. O. Winterstein. 45 Další komise se zřizovaly u jednotlivých druhů vojsk podle pokynů komise MNO z 2. června Tyto pokyny obsahovaly také kritéria pro složení přijímacích komisí na nižších stupních. Předsedou měl být plukovník nebo podplukovník vězněný za války v koncentračním táboře. Členy jeden důstojník bývalý vězeň koncentračního tábora, jeden z domácího odboje, jeden důstojník zahraničního vojska a jeden z obranného 42 Mimo jiných vystoupení K. Gottwalda o tom svědčí i jeho závěry k armádě a důstojnickému sboru obsažené v přednášce připravené pro školení okresních a krajských funkcionářů KSČ pražského kraje dne 9. července Blíže: GOTTWALD, K. Proti fašismu a válce, za lidovou demokracii a socialistickou revoluci. Praha: Svoboda, 1986, s Rovněž projev gen. L. Svobody na manifestaci důstojníků Velké Prahy dne 31. května Blíže: SVOBODA, L. Výbor z projevů a článků I Praha: Svoboda, 1970, s VÚA VHA, f. PK MNO, č. j. 2133, NA, f. 100/24, sv. 56, a. j VÚA VHA, f. VR, č. j. 5/taj./P

26 zpravodajství. 46 Pro důstojníky slovenské národnosti se zřizovaly komise složené ze slovenských důstojníků, které podléhaly SNR. Odvolací komise byla jedna společná pro celou armádu. Jejími členy se stali: gen. M. Ferjenčík, gen. F. Slunéčko, plk. gšt. P. Kumpošt, pplk. J. Procházka a pplk. JUDr. A. Rašla. 47 Komise se ve své činnosti řídily Jednacím řádem pro přijímání vojenských gážistů z povolání u MNO. 48 V době, kdy zahájily činnost přijímací komise pro důstojníky a rotmistry, rozšířilo svoji činnost i obranné zpravodajství na základě dokumentu ze dne 16. června 1945, nazvaného Směrnice pro práci orgánů OBZ v souvislosti s činností namířenou proti nepřátelskému zpravodajství. 49 K prvořadým úkolům patřilo vybudování sítí agentů a informátorů s důrazem na dobrovolné agenty. Použití agentů za materiální výhody se předpokládalo jen v nejkrajnějším případě. HS OBZ nařídila podřízeným stupňům přezkoumání všech stávajících i nově přijímaných agentů, informátorů a spolupracovníků z hlediska politické spolehlivosti, inteligence, zachovávání mlčenlivosti a z hlediska schopnosti plnění úkolů. Evidenci všech agentů a informátorů vedly oblastní správy a HS OBZ. Směrnice obsahují nařízení k vytváření agenturních sítí v řadách vlastních jednotek, a to: 1. z mužstva, z důstojníků a rotmistrů v nižších jednotkách a dále ve vyšších jednotkách hlavně v prostorech štábu, mezi štábními pracovníky, mezi pracovníky operačních oddělení, spojaři, radisty, šifranty, v polní poště a hlavně v okolí velitele; 2. mezi civilním obyvatelstvem v prostoru dislokace vojenských jednotek. Důraz je položen i na získávání agentů provokatérů. Ve směrnicích se přímo uvádí: Pomocí takového agenta vyprovokujte a usvědčujte nepřátelské zpravodajské agenty anebo osoby, které jsou pro nás nepohodlné nebo škodlivé. V uvedených směrnicích i v dalších dokumentech OBZ je za hlavní prioritu považováno maximální utajení práce důstojníků OBZ i agentů a informátorů. 50 Další nařízení HS OBZ z 21. června 1945 ukládá všem příslušníkům OBZ dva hlavní úkoly: a. Aktuální důkladné prověření všech osob důstojníků, rotmistrů a mužstva, které nastoupily do činné služby. b. Stálé systematické pátrání mezi příslušníky jednotek, nepůsobí-li rozvratně nebo ve prospěch cizí moci. 51 Na základě nařízení HS OBZ podávaly podřízené stupně třikrát měsíčně, vždy 1., 10. a 20. zvlášť běžné zprávy a zvlášť výsledky činnosti agenturních sítí. Z obsahu dokumentů a směrnic, které vydávala HS OBZ je zřejmé, že mnohá ustanovení byla v rozporu s tehdy platným právním řádem. S obdobným přístupem HS OBZ, zvláště 46 Tamtéž, f. Dokumenty přijímacích komisí, 29/10, č. j. 2024, VÚA VHA, f. VR, č. j. 5/taj./P Tamtéž, f. Dokumenty přijímacích komisí, 29/10, č. j , Tamtéž, f. 100/52, sv. 32, a. j Tamtéž. 51 Tamtéž, sv. 36, a. j

27 B. Reicina, se můžeme setkat při zpracování mnohých dokumentů pro činnost OBZ v celém období let Informace, které získávala Hlavní správa OBZ MNO cestou podřízených složek, předával B. Reicin K. Gottwaldovi, který jich dále využíval při jednáních ve Vojenské radě při předsednictvu vlády a také ve vládě při prosazování zájmů komunistické strany při jmenování generálů a důstojníků na významná místa v armádě nebo při jejich povyšování. Stejně tak byly tyto informace předávány důstojníkům obranného zpravodajství, kteří pracovali v přijímacích komisích. Členové komisí, příslušníci OBZ, rozhodovali v mnohých případech o přijetí či nepřijetí důstojníků a rotmistrů do armády proto, že disponovali informacemi, které získali z archivních pramenů i z výslechů německých vojenských osob, kolaborantů a zrádců. Plk. gšt. Josef Černík SA AČR Olomouc V některých případech kompromitující materiály dokonce záměrně vyráběli při výsleších kolaborantů a zrádců s příslibem snížení jejich případného trestu. V průběhu práce přijímacích komisí docházelo i k porušování ustanovení Jednacího řádu pro přijímání vojenských gážistů z povolání u MNO. V průběhu prověřování důstojníků a rotmistrů B. Reicin nerespektoval platná nařízení a směrnice. Nařizoval příslušníkům OBZ, členům komisí, že do armády nesmějí být přijati určení důstojníci, kteří se účastnili odboje na Západě. Ve výpovědi k provádění přijímání důstojníků v roce 1945, ale i podle zákona č. 72/1946 Sb. v roce 1946 uvádí plk. gšt. Josef Černík, který byl členem jedné z komisí: Mezi nimi byl i gen. Ingr. Přímo mi nařídil jako členu přijímací komise, že tito důstojníci přijati být nesmějí, a přitom neměl proti nim žádných jiných důkazů, než jenom to, že přišli ze Západu. 52 Téměř na každém jednání Vojenské rady při předsednictvu vlády, kde bylo projednáváno jmenování generálů a důstojníků na významná místa a jejich povyšování, předkládal K. Gottwald na základě informací získaných od B. Reicina námitky většinou proti generálům a důstojníkům, účastníkům odboje na Západě. Důvodem nebylo jakékoliv prokázané provinění, ale jejich politické názory rozdílné od názorů komunistů. K. Gottwald označoval tyto důstojníky za reakční, nedemokratické a antisovětské živly spojené s klikou S. Ingra a F. Moravce. Vojenská rada drtivou většinu námitek K. Gottwalda akceptovala a ti, jichž se to týkalo, nebyli do navrhovaných funkcí jmenováni nebo nebyli povýšeni. Při jednání Vojenské rady při předsednictvu vlády dne 8. června 1945 vznesl K. Gottwald námitky proti povýšení 22 důstojníků odboje ze Západu. Jako důvody námitek uvádí například protidemokrat, exponent Moravce, nebo protidemokrat, fašista, patří k Moravcově skupině, nebo rozšiřuje falešné a panické zprávy o jednotce z SSSR a štve proti ní, dále reakčník, který vystupuje velmi aktivně, případně vojensky bezvýznamný, politicky prohnaný antisemita a štváč blízký Moravcovi NA, f. Komise I., sv. 11, a. j VÚA VHA, f. VR, č. j. 7/taj.,

28 Zároveň K. Gottwald navrhoval urychleně zavést v jednotkách brigády osvětovou službu a vyměnit dvacet důstojníků obrněné brigády za dvacet příslušníků tankové brigády ze SSSR, generál L. Svoboda však tyto změny nedoporučil realizovat. 54 K. Gottwald po celou dobu působení ve Vojenské radě při předsednictvu vlády a ve vládě informoval cestou sovětského vojenského atašé sovětské vedení o připravovaných jmenováních generálů a důstojníků na významné funkce, případně o jejich připravovaném povýšení. Stejně postupoval i šéf obranného zpravodajství B. Reicin. Obranné zpravodajství dostávalo od sovětských zpravodajských služeb všechny materiály německých okupačních úřadů, které se Rudé armádě podařilo ukořistit do konce války nebo nalézt na okupovaném území po jejím skončení. V několika případech byly materiály německých archivů z doby okupace předány přímo evidenčnímu oddělení Ústředního sekretariátu KSČ v Praze. 55 Při získávání informací o generálech a důstojnících a při realizaci úkolů, které B. Reicin dostával od vedení komunistické strany, úzce spolupracoval se sovětskými tajnými službami a se skupinou sovětských poradců, kteří byli v létě 1945 přidělení vojenským oblastem: 1. vojenská oblast Praha, plk. Lisovský, 2. vojenská oblast Tábor, pplk. Primisský, 3. vojenská oblast Brno, pplk. Kaigorov a 4. vojenská oblast Bratislava, pplk. Ostapčuk. Jmenovaní poradci, s nimiž úzce spolupracovali také příslušníci OBZ na daných stupních, veleli zároveň všem sovětským poradcům přiděleným k podřízeným svazkům a útvarům. 56 Podrobné informace o generálech a důstojnících, kteří se stali z různých důvodů předmětem zájmu komunistů, získávaly také tajné služby ministerstva vnitra, především Odbor pro politické zpravodajství a Zemské odbory bezpečnosti II. Na ústředí komunistické strany vzniklo dokonce v létě 1945 samostatné evidenční oddělení pod vedením K. Švába, které shromažďovalo informace o určené skupině generálů a důstojníků armády. 57 Výsledky předávalo vedoucím činitelům komunistické strany, kteří působili ve vládě, ve Vojenské radě při předsednictvu vlády nebo později v parlamentu. Převážně šlo o materiály využitelné k prohlubování vlivu komunistů v armádě nebo o materiály využitelné ke kompromitaci generálů a důstojníků, kteří měli jiné názory na budování armády po osvobození. Od roku 1946 zpracovávalo evidenční oddělení Ústředního sekretariátu ÚV KSČ podrobnou kartotéku generálů a důstojníků zastávajících významné funkce v armádě. 58 V rozporu s tehdy platnými zákony získávalo a shromažďovalo toto oddělení důležité informace od vojenských i civilních tajných služeb, které ovládali komunisté. Mělo k dispozici i informace, které získali agenti, důvěrníci a informátoři těchto služeb. 54 Tamtéž. 55 V létě roku 1946 předala sovětská zpravodajská služba ministerstvu vnitra archív gestapa nalezený nedaleko Berlína, který obsahoval výslechové protokoly osob z doby okupace včetně materiálů týkajících se vojáků. Pracovník rozvědky ministerstva vnitra JUDr. Evžen Zeman, který materiály přivezl na nákladním automobilu, je předal na ÚS KSČ pracovníkům evidenčního oddělení. Později byly vytříděné materiály předány ministerstvu vnitra. NA, f. PŘ , sign. Z 992/ ABS, f V archivních materiálech je skupina označována buď jako evidenční oddělení nebo jako evidenční odbor. V evidenčním oddělení pracovalo celkem 9 osob. Vzniklo v létě 1945 a působilo až do roku Podrobná Informační zpráva o činnosti oddělení pro Pillerovu komisi, která v roce 1968 vyšetřovala nezákonnosti z padesátých let, čítá celkem 33 stran textu. NA, f. Pillerova komise, k. 30 B. 58 NA, f. 100/1, sv. 42, a. j

29 Podle informační zprávy pro Pillerovu komisi mělo oddělení získávat a zpracovávat informace především o odpůrcích komunistické strany. O rozsahu nezákonné činnosti oddělení pro evidenci Ústředního sekretariátu a jeho pracovníků svědčí i konstatování uvedené v materiálech Pillerovy komise: Tak již v roce soustřeďovali a zpracovávali všechny dosažitelné výsledky Ministerstva vnitra, Zemských odborů bezpečnosti, 2. a 5. oddělení hl. št. MNO, ministerstva zahraničních věcí i ministerstva informací. 59 Obranné zpravodajství spolu s evidenčním oddělením připravovaly K. Gottwaldovi, někdy i po konzultaci se sovětským vojenským atašé, materiály týkající se záležitostí armády na jednání Vojenské rady při předsednictvu vlády i na jednání vlády. Pokud sovětská strana nesouhlasila s navrhovaným řešením, které prosazovaly nekomunistické strany nebo prezident E. Beneš, využil K. Gottwald všech možností, které měl k dispozici, aby návrhy nebyly realizovány. V případě důstojníků účastníků pražského povstání (gen. K. Kutlvašra, gen. J. Fišera, pplk. F. Bürgera a škpt. J. Nechanského) předala dokonce sovětská vláda cestou velvyslance V. Zorina oficiální protest proti jejich ustanovení na určitá místa v armádě. V nótě se přímo říká:...mám čest oznámiti Vám, že uvedené osoby, které měly účast na plánech na záchranu německých vojsk, rozdrcených Rudou armádou na východištích k nástupu na Prahu, nemohou požívati důvěry velitelství Rudé armády a rovněž i důvěry čs. vlády a nemohou stát v čele správy v Praze. 60 V několika dalších případech zásadním způsobem ovlivnilo rozhodnutí těchto institucí o jmenování generálů a důstojníků do vysokých funkcí nebo o jejich povýšení konstatování K. Gottwalda takové řešení je pro SSSR nepřijatelné. Vojenská rada při předsednictvu vlády se scházela nepravidelně k projednávání důležitých otázek budování armády. Do října, kdy svoji činnost fakticky ukončila, se konalo celkem 11 schůzí. Přijala řadu rozhodnutí, které umožnily prohloubení vlivu komunistické strany v armádě již v průběhu prvního poválečného roku. Šlo především o řešení personálních otázek, ale také o schválení směrnic o politických právech vojáků, směrnic o morálně politické výchově, osvětě a informaci a dalších dokumentů, jejichž realizace v armádě významně ovlivnila složení velitelského sboru armády v letech Na základě posouzení výsledků jednání Vojenské rady při předsednictvu vlády lze konstatovat, že vedle rozhodnutí směřujících k řešení důležitých otázek budování nové armády po válce, přijala i mnohá rozhodnutí, jejichž důsledkem byla diskriminace generálů a důstojníků, kteří se účastnili protifašistického odboje v průběhu druhé světové války. Formálně byla činnost Vojenské rady při předsednictvu vlády ukončena na základě usnesení předsednictva vlády ze dne 29. ledna Tamtéž, f. Pillerova komise, k. 30 B. 60 VÚA VHA, f. Stát. taj. MNO, č. j , Tamtéž, f. VR, č. j. 11/taj., Valerián Zorin velvyslanec SSSR v Československu. Fotoarchív VÚA VHA Praha

30 4. Diskriminace generálů a důstojníků předmnichovské armády, účastníků odboje za druhé světové války. Za hlavní překážku realizace cílů komunistické strany v obnovované armádě po osvobození považovali komunisté generály, důstojníky generálního štábu a ostatní vysoké důstojníky, kteří již v předmnichovské armádě zastávali významná místa. 62 Většina z nich se navíc zúčastnila zahraničního a domácího odboje v období druhé světové války. Bezprostředně po osvobození se komunisté snažili prostřednictvím osvětové služby v armádě za přispění obranného zpravodajství a stranického tisku vytvořit mýtus o tom, že většina generálů a vysokých důstojníků předmnichovské armády musela odejít z čs. armády již v roce 1945 proto, že se nezúčastnila odboje, že se zkompromitovala spoluprací s okupanty, že měla podíl na mnichovské tragédii, případně že patřila k tak zvaným reakčním živlům. Tento mýtus, který byl cíleně vytvořen v roce 1945, se stal součástí oficiálního výkladu historie armády i po únoru Stalo se tak i proto, že veřejnost neměla možnost seznámit se s obsahem archivních dokumentů, které tyto skutečnosti ukazují v jiném světle a které byly až do roku 1989 přísně utajovány. K této kategorii dokumentů můžeme mimo jiných zařadit také materiály s názvem Perzekuce generálů a vyšších důstojníků za války. 63, Seznamy padlých, vězněných umučených a popravených důstojníků, 64 Výsledky práce komisí pro přijímání důstojníků a rotmistrů z roku 1945 a z let i Údaje o důstojnickém a rotmistrovském sboru z 15. května 1947 vypracované 2. odd. Hlavního štábu MNO. 65 Po osvobození vycházely téměř denně v tisku komunistické strany články s titulky jako: Nový důstojnický sbor bez zrádců a zbabělců, Další kolaboranti a nepřátelé lidu zajištěni, Další kolaboranti zajištěni, popřípadě s titulky Armáda bude lidovou a demokratickou, Chceme lidové důstojníky v lidové armádě atd. V těchto článcích, zejména v Rudém právu, byla opakovaně zveřejňována jména generálů a vysokých důstojníků, kteří se zkompromitovali spoluprací s Němci. Vedle sebe byla zveřejňována jména generálů a důstojníků četnictva, vládního vojska, předmnichovské armády penzionovaných již před válkou i těch, kteří byli před okupací v aktivní službě v armádě. Souběžně se zveřejňováním uvedených informací byla komunisty ve vládě, armádě i stranickém tisku rozpoutána kampaň proti generálům a vysokým důstojníkům, kteří měli údajně značný podíl na mnichovské tragédii. Tuto kampaň výrazně podporoval svými vystoupeními také ministr obrany gen. L. Svoboda. Například při projevu na shromáždění důstojníků a rotmistrů Velké Prahy v Lucerně dne 31. května 1945, kde zvláště zdůraznil, že do nové armády nemohou být přijati důstojníci, kteří se nezúčastnili odboje, 62 Pojem důstojník generálního štábu zkratkou gšt. byl používán pro důstojníky, kteří absolvovali Vysokou válečnou školu v Československu nebo absolvovali nejvyšší vojenské vzdělání na zahraničních vojenských školách, převážně ve Francii. 63 VÚA VHA, f. VKPR, č. j. 1056/ Tamtéž, f. MNO, Dokumenty přijímacích komisí 24/9, Tamtéž, f. MNO HŠ, I/2 odd. č. j. 6197/

31 ... protože tím nesplnili přímou služební povinnost. 66 O tom, že výše uvedené názory byly blízké názorům vedení KSČ, svědčí i skutečnost, že uvedený projev zveřejnilo Rudé právo dne 2. června 1945, zároveň s jeho kladným hodnocením. Výsledky práce komisí pro přijímání důstojníků a rotmistrů z roku 1945 a z let , které pracovaly na základě zákona 72/1946 Sb., i údaje o důstojnickém a rotmistrovském sboru z 15. května 1947 vypracované 2. oddělením Hlavního štábu MNO obsahují fakta, která údaje a názory zveřejňované a využívané komunisty zcela vyvracejí. Odboje se aktivně zúčastnilo kolem 10% nižších důstojníků. Výrazně odlišná situace byla v kategorii generálů a vyšších důstojníků. Z nich se odboje zúčastnilo největší procento osob. Z celkového počtu 119 generálů z roku 1938 bylo v průběhu okupace popraveno 18. Tři zemřeli v koncentračních táborech a dva padli v květnovém povstání. V koncentračních táborech bylo žalářováno 13 generálů a v podzemním hnutí pracovalo (mimo perzekvovaných a popravených) 12 osob. Šest generálů se zúčastnilo odboje v zahraničí. 67 Uvedené údaje dokazují, že odboje se prokazatelně zúčastnilo více než 40% generálů. U důstojníků generálního štábu byla situace podobná. Odboje se jich zúčastnilo také kolem 40%. Vznik mýtu o zkompromitování se většiny generálů a vysokých důstojníků a o jejich neúčasti v odboji zdánlivě podpořily také výsledky práce přijímacích komisí v roce Z 279 přihlášených plukovníků nebylo do armády přijato 141. Z 93 generálů Uvedené údaje by bez dalšího upřesnění mohly vést k závěru, že většina generálů a plukovníků nebyla do armády přijata z důvodů kolaborace nebo neúčasti v odboji, jak se to snažili prezentovat autoři v poúnorové historické produkci. Skutečné důvody jejich nepřijetí byly jiné. Ze 49 generálů jich nebylo přijato 36 z důvodů přestárlosti a pouze osm z důvodů neúčasti v odboji. Jen čtyři nebyli přijati pro kolaboraci, či účast na válečném podnikání. Ze 141 plukovníků nebylo 104 přijato pro přestárlost, 31 pro neúčast v odboji a pouze šest pro kolaboraci nebo zastávání významných míst v průmyslu za okupace. 69 Z uvedených údajů vyplývá, že u 73% nepřijatých generálů a plukovníků byla hlavním důvodem jejich nepřijetí přestárlost. O věkové hranici pro přijetí do armády bylo rozhodnuto na vojenské poradě u prezidenta republiky dne 6. června Pro velitele brigády činila 57 let, velitele divize 59 a velitele sboru 61 let. 70 Z armády tak musela v roce 1945 odejít řada zkušených, vzdělaných a odborně připravených osobností za situace, kdy v armádě i v důsledku šestileté okupace existoval akutní nedostatek důstojníků z povolání na všech stupních, včetně ministerstva národní obrany a hlavního štábu. 66 SVOBODA, L. Výbor z projevů a článků I Praha: Svoboda, 1970, s VÚA VHA, f. VKPR, č. j. 1056/1945. V dokumentu není zřejmě počítán gen. Vojtěch Boris Luža, který byl v říjnu 1944 zastřelen protektorátními četníky. 68 Tamtéž, f. MNO, Dokumenty přijímacích komisí 26/9, VÚA VHA, f. MNO, Dokumenty přijímacích komisí 26/9, Tamtéž, f. VKPR, č. j.:1007/

32 Z obsahu archivních materiálů, denního tisku té doby i některých publikací však vyplývá, že věkové hranice, v důsledku níž museli mnozí generálové a vysocí důstojníci armádu opustit, bylo využito především proto, že bylo údajně politicky neúnosné, aby zastávali stejné, nebo dokonce vyšší funkce než v předmnichovské armádě. Členové komisí, příslušníci OBZ, rozhodovali v mnohých případech o přijetí či nepřijetí důstojníků a rotmistrů do armády proto, že disponovali informacemi, které získali z archivních pramenů i z výslechů německých vojenských osob, kolaborantů a zrádců. V některých případech příslušníci OBZ kompromitující materiály dokonce záměrně vyráběli při výsleších kolaborantů a zrádců s příslibem snížení jejich případného trestu. Při prověřování a přijímání generálů a důstojníků generálního štábu se osobně angažoval B. Reicin. Zvláštní pozornost věnoval generálům S. Ingrovi a F. Moravcovi. Komunisté se snažili zabránit za každou cenu jejich návratu do jakékoliv funkce v armádě. Již v září roku 1944 přispěli rozhodující měrou k tomu, že prezident E. Beneš odvolal gen. S. Ingra z funkce ministra národní obrany londýnské exilové vlády. S. Ingra považovali za reakcionáře a antikomunistu. Až do vytvoření vlády v Košicích počátkem dubna 1945 byl pověřen výkonem funkce ministra národní obrany stávající ministr zahraničí J. Masaryk. Na prvním jednání Vojenské rady při předsednictvu vlády počátkem dubna 1945 bylo rozhodnuto odeslat gen. S. Ingra a B. Neumanna na zdravotní dovolenou a penzionovat gen. F. Moravce. Prezident E. Beneš s tímto rozhodnutím sice nesouhlasil, ale nakonec doporučil jmenovaným, aby sami požádali o zdravotní dovolenou, než se situace kolem jejich dalšího působení v armádě ujasní. Dne 8. srpna 1945 zasílá prezident E. Beneš dopis předsedovi vlády Z. Fierlingerovi. V něm upozorňuje, že uplynula doba zdravotní dovolené generálů S. Ingra, F. Moravce a B. Neumanna, vyjadřuje svůj názor na celou situaci a žádá Z. Fierlingera o brzké rozhodnutí vlády o zařazení jmenovaných do armády. Gen. F. Moravec a gen. B. Neumann byli nakonec zařazeni do armády, ale do funkcí, které neodpovídaly jejich dosavadnímu postavení, schopnostem a zkušenostem získaným v době války. Ve zcela jiné situaci se ocitl gen. S. Ingr. Dne 18. září 1945 adresoval předsedovi vlády Z. Fierlingerovi, jeho náměstkům K. Gottwaldovi, J. Davidovi, J. Ursínymu, V. Širokému a ministru národní obrany gen. L. Svobodovi čtyřstránkový dopis, v němž opětovně žádal o řešení své situace. V dopise se zmiňuje také o výsledku jednání s gen. L. Svobodou po návratu z Anglie. L. Svoboda informoval S. Ingra, že jeho případ bude řešen po skončení oslav Slovenského národního povstání začátkem září ve Vojenské radě a že bude mít možnost vyjádřit se k námitkám, které k jeho osobě jsou. K jednání vojenské rady však přizván nebyl a jeho snaha o setkání s ministrem národní obrany byla marná NA, f. 100/24, sv. 57, a. j

33 První strana dopisu prezidenta E. Beneše předsedovi vlády E. Benešovi, v němž požaduje řešení situace kolem gen. Ingra. NA, f.100/24, sv. 57, a. j. 907 Prezident Edvard Beneš. Fotoarchív VÚA VHA Praha Gen. S. Ingr (vlevo) a gen. R. Viest na zasedání Státní rady v Londýně v době války. Fotoarchív VÚA VHA Praha 33

34 První strana rozsáhlého obvinění proti gen. S. Ingrovi, které připravilo z příkazu B. Reicina obranné zpravodajství. Většina bodů obvinění byla vykonstruována, zbývající žádné provinění gen. Ingra neprokazovaly. NA, f.100/24, sv. 57, a. j. 907 Obranné zpravodajství na základě nařízení B. Reicina mezitím připravovalo proti gen. S. Ingrovi rozsáhlé obvinění za jeho činnost v době války. Koncept obvinění projednal B. Reicin s K. Gottwaldem. Výsledný dokument s názvem Přehled obvinění proti gen. S. Ingrovi vznesených vojenskými i civilními účastníky domácího a zahraničního odboje s podpisem B. Reicina předložila HS OBZ ministrovi národní obrany i Vojenské radě při předsednictvu vlády v říjnu Jednalo se o rozsáhlý materiál, obsahující 16 hlavních bodů obvinění, doplněných potřebnými důkazy a svědectvími. Přímo v dokumentu byla charakterizována činnost gen. S. Ingra v průběhu války jako: zneužití moci úřední, opatření prospěchu nepříteli a poškození zájmu spojenců a republiky. 72 Hlavní správa OBZ podala na gen. Sergeje Ingra trestní oznámení polnímu soudu za zneužití moci úřední, velezradu a napomáhání nepříteli. Ingr byl předvolán na jednání soudu 30. října Následně obdržel 9. listopadu 1945 rozhodnutí vojenského prokurátora o zastavení dalšího stíhání,...poněvadž tu není činů trest. soudem stihatelných VÚA VHA, f. MNO, PK č. j. 2171, Tamtéž. 74 Tamtéž. 34

35 Z podrobných připomínek gen. S. Ingra pro členy meziministerské komise z února 1947, kde se vyjadřuje k jednotlivým bodům obvinění, a také z dalších dokumentů vyplývá, že se jednalo převážně o vykonstruovaná obvinění s cílem zdiskreditovat jeho osobu. 75 Úsilí o diskreditaci gen. S. Ingra bylo součástí cílené kampaně proti vedoucím činitelům odboje na Západě. OBZ v ní hrálo důležitou úlohu při získávání, případně výrobě kompromitujících informací. Kampaň proti generálům S. Ingrovi a F. Moravcovi a dalším generálům iniciovalo vedení KSČ. Svědčí o tom i obsah dokumentu uloženého v Národním archívu, který není datován. Ze širších souvislostí však vyplývá, že pochází již z léta nebo z podzimu Obsahuje návrhy na řešení některých problémů v armádě. Mezi jinými je uvedeno: nekoketovat s Anglií, do škol vyslat pouze spolehlivé lidi; udělat pořádek v letectvu, odstranit lidi podle seznamu; docílit likvidace podezřelých institucí USA a Velké Británie v ČSR; vzhledem k nedůvěře Rusů usilovat o dosažení dohody ve strategických otázkách, ve zpravodajství, materiálním zabezpečení atd.; aktivizovat vládní komisi k případu Ingr a Moravec, výsledky zveřejnit. Dále dokument obsahuje návrhy na dosažení personálních změn, a to odstranit z funkcí generály H. Píku, K. Janouška, P. Kumpošta, A. Lišku, J. Čermáka, a vedoucího Politického kabinetu MNO dr. Cahu. Jmenované měli nahradit gen. Š. Drgač, plk. F. Janda, gen. J. Procházka, gen. F. Tallavania, plk. A. Sameš a plk. O. Winterstein. 76 Vojenské obranné zpravodajství prošetřovalo i sporné případy a různá udání a námitky proti přijímaným generálům, důstojníkům a rotmistrům. V průběhu očisty armády, bezprostředně po osvobození, přicházelo takové množství podepsaných i anonymních udání, že OBZ nebylo schopno v krátkém čase prověřit jejich pravdivost a oprávněnost. V expozé pro branný výbor Prozatímního národního shromáždění dne 12. prosince 1945 uvedl gen. L. Svoboda, že OBZ řešilo bezprostředně po osvobození udání týkajících se důstojníků. Vedle snahy o odstranění pro KSČ nepohodlných generálů a důstojníků z armády v rámci očisty podával B. Reicin osobně námitky ministru národní obrany a vládě také proti povýšení mnohých generálů a důstojníků a proti jejich jmenování do různých funkcí. K tomu využíval kompromitujících materiálů získaných z různých archivních pramenů a z výslechů kolaborantů a zrádců. K hlavním zdrojům těchto informací patřily archivní materiály londýnského MNO a zvláště 2. oddělení hlavního štábu, které byly dopraveny v létě 1945 z Anglie. Jejich uspořádáním byl pověřen kpt. Rudolf Krzák, který patřil za války k blízkým spolupracovníkům plk. Karla Palečka. Materiály byly přísně evidovány. Při jejich zařazování 75 Tamtéž, f. VKPR č. j. 675, NA, f. 100/24, sv. 56, a. j Předpoklad, že dokument pochází z uvedeného období, potvrzuje i skutečnost, že počátkem listopadu 1945 odchází z funkce prozatímního hlavního velitele SNB plk. A. Sameš a je jmenován velitelem ženijního vojska. Jeho jmenování bylo součástí předpokládaných změn. 35

36 zjistil kpt. R. Krzák, že mnohé dokumenty chybí. Následně zjistil, že chybějící materiály vytřídili na příkaz B. Reicina příslušníci OBZ a převezli je na HS OBZ. 77 Stejným způsobem využíval B. Reicin i obsahu dokumentů Hlavního říšského bezpečnostního úřadu v Berlíně (RSHA), které obsahovaly výslechové protokoly důstojníků a vojáků zajatých německou armádou v průběhu Slovenského národního povstání. OBZ je získalo od sovětské zpravodajské služby v létě Tuto skutečnost uvádí i A. Rašla. Mylně se však domníval, že šlo o archivní prameny pocházející ze Štěchovického archívu Úloha obranného zpravodajství v letech Koncem roku 1945 vstoupila poválečná obnova všech oblastí života v osvobozené republice do nové fáze. Dne 28. října začal pracovat parlament v podobě Prozatímního národního shromáždění (dále PNS). PNS nevzniklo na základě svobodných a demokratických voleb. Přestože bylo konstituováno na základě pravidel dohodnutých vedoucími činiteli politických stran, představovala jeho existence značný posun oproti dosavadnímu uplatňování dekretálních pravomocí prezidenta Edvarda Beneše. Vznikla instituce, jež měla určité kontrolní pravomoci vůči jednotlivým složkám výkonné moci. Řešení problematiky armády a bezpečnostních složek ministerstva vnitra náleželo brannému a bezpečnostnímu výboru Prozatímního národního shromáždění. Vznik a působení branného výboru PNS ovlivnilo do určité míry i činnost vojenského obranného zpravodajství. Do konce roku 1945 formálně vyplývalo výsadní postavení OBZ ze skutečnosti, že trvala branná pohotovost státu. Orgánům vojenského obranného zpravodajství podřizovalo MNO i asistenční jednotky armády, které se podílely na udržování pořádku v pohraničních oblastech. V této době příslušníci OBZ disponovali pravomocemi jako ostatní bezpečnostní složky, včetně pravomoci zatýkat a zadržovat podezřelé osoby, provádět domovní prohlídky atd. Vyhláškou z 11. prosince ukončila vláda brannou pohotovost státu ke dni To zároveň znamenalo změnu právního postavení příslušníků čs. branné moci, včetně OBZ. Obranné zpravodajství nevyvodilo z této skutečnosti pro svoji vlastní činnost žádné závěry. Na všech stupních organizační struktury OBZ v armádě zůstaly zachovány i po 1. lednu 1946 bezpečnostní oddíly v síle jedné čety. Vedení OBZ pokračovalo ve snaze tento stav legalizovat. Vedle dokumentu s názvem Zatímní směrnice pro zatýkání a zadržování osob prováděné orgány vojenského zpravodajství, pro uvalování vazby, zabavování věcí a prohledávání domu a osoby, který předložil náčelník HS OBZ pplk. B. Reicin k posouzení jednotlivým 77 Tuto skutečnost sdělil gen. R. Krzák autorovi v rozhovoru 16. března RAŠLA, A., ŽABKAy, E. Proces s dr. J. Tisom. Bratislava: Tatrapress, 1990, s. 15. Rašla uvádí, že OBZ využívalo informací získaných z archivních pramenů Štěchovického archivu, který vrátili Američané v létě Ve skutečnosti odvezli archiv K. H. Franka ze Štěchovic Američané až v únoru roku Podrobnosti k případu Štěchovice obsahuje f. 100/52, sv. 34, a. j. 245, uložený ve VHÚ VHA. 36

37 odborům MNO v říjnu 1945, vypracovala HS OBZ i návrh zákona O zřízení zvláštních orgánů vojenského zpravodajství čs. branné moci včetně důvodové zprávy. 79 Z obsahu směrnic vyplývaly rozsáhlé pravomoci OBZ i vůči civilním osobám. Nebezpečím z prodlení se podle nich dal zdůvodnit jakýkoliv zásah příslušníků OBZ vůči občanům. O charakteru této směrnice nejlépe svědčí vyjádření legislativního odboru MNO z října 1945, v němž se uvádí: Osobování si pravomocí bezpečnostních orgánů způsobem, ve směrnicích uvedených, je nezákonné, za určitých předpokladů i trestné, neboť jest zásahem do občanských práv zaručených ústavou. 80 Směrnice ani zákon nakonec nebyly v původní podobě přijaty. OBZ do konce roku 1945 pracovalo v organizační struktuře stanovené směrnicemi ze dne 16. června 1945, které HS OBZ průběžně doplňovala dalšími nařízeními. Určitý neúspěch v prosazení téměř ničím neomezených pravomocí pro OBZ koncem roku 1945 vyřešil B. Reicin vypracováním nových směrnic pro činnost obranného zpravodajství na počátku roku Směrnice měly 136 stran a více než 200 samostatných článků. 81 Za hlavní zdroje zpráv považovalo vedení OBZ informátory, důvěrníky a agenty. Následoval tisk, rozhlas, ale i zběhové, uprchlíci a podloudníci. Zvláštní pozornost věnovalo OBZ orgánům státní správy se zaměřením především na ministerstvo financí, ministerstvo vnitra, ministerstvo zemědělství a ministerstvo průmyslu. Směrnice obsahovaly, stejně jako směrnice z léta 1945 i článek o používání agentů provokatérů, který zněl: Agent provokatér má za úkol vyprovokovati a tak pomoci usvědčiti nepřátelské zprav. agenty nebo osoby, které potřebujeme na určitý čas odstraniti jako nepohodlné a škodlivé 82 Agentů provokatérů využívalo obranné zpravodajství již před únorem Nikoliv však proti agentům nepřátelských rozvědek, ale převážně proti generálům a důstojníkům, kteří měli jiné názory na budování poválečné armády než komunisté a mnohdy je dávali veřejně najevo. Zároveň byla provedena rozsáhlá reorganizace OBZ. Nové směrnice ani reorganizace OBZ nebyly schváleny vládou ani parlamentem. Nové směrnice i nová organizace OBZ vytvářely podmínky pro další rozšíření jeho působnosti, ale i možnosti zneužívání ve prospěch KSČ proti demokraticky smýšlejícím vojákům. Podstatné změny se týkaly celé struktury OBZ. Nově se HS OBZ v únoru 1946 skládala ze čtyř oddělení, pomocného úřadu, fotolaboratoře, spisovny, evidence a hospodářské skupiny. Relativně samostatnou součást HS OBZ tvořila zpravodajská škola. Funkci náčelníka HS OBZ zastával pplk. B. Reicin, jeho zástupcem byl pplk. gšt. J. Černík. V čele zpravodajské školy stál pplk. pěch. J. Kořínek. Celkově měla HS OBZ 97 osob, z toho 58 důstojníků, 13 rotmistrů, 5 poddůstojníků, 12 vojáků a 9 občanských zaměstnanců. K nejbližším spolupracovníkům B. Reicina patřil šéf 2. oddělení HS OBZ škpt. K. Vaš. 83 Další důležité změny se týkaly především oblastních správ OBZ. Od 1. ledna 1946 platila nová organizační struktura oblastních správ OBZ (dále OS OBZ). Skládala se z pěti oddělení, 79 ABS, f VÚA VHA, f. PK MNO, č. j. 2230, ABS, f Tamtéž. 83 Tamtéž, f

38 z nichž každé mělo několik samostatných referátů. 84 Konkrétním působením vůči armádě a uvnitř armády se zabývala oddělení 3 (obrana a ochrana armády) a 4 (organizace, výcvik, osobní věci) se svými referáty. Zvláštní pozornost věnovala HS OBZ referátům 3 B a 4 B. Referáty 3 B vedly osobní spisy všech gážistů (vojáků z povolání) a průběžně je doplňovaly výsledky agenturní činnosti, výsledky vyšetřování i údaji získanými z jiných zdrojů. Referáty 3 B také vyžadovaly charakteristiky vojenských a civilních osob od ostatních institucí (ZOB II, StB., SNB, NV), prováděly dozor nad vojenskými spolky a organizacemi a vedly přehled o kázni (tresty, mimořádné události atd.). Jejich povinností bylo dávat vyjádření, námitky a náměty v případě povýšení, vyznamenání či zařazování důstojníků do služebních funkcí. K rozhodujícím úkolům referátů 3 B patřilo vybudování a řízení agenturních sítí v celé armádě. Na základě získaných informací měly vést boj proti reakčním tendencím a náladám i působení rozvratných ideologií v armádě. Referáty 3 B vytvářely na základě výsledků své činnosti podrobné kartotéky všech nespolehlivých osob včetně těch, které byly z jakýchkoliv důvodů vyšetřovány. Oblastní správa vedla evidenci všech agentů pracujících v okruhu její působnosti. OS OBZ byly povinny třikrát měsíčně (1., 10. a 20.) hlásit výsledky agenturní činnosti na HS OBZ a ve stejných termínech podávat zvláštní agenturní hlášení týkající se důstojníků a rotmistrů. 85 Úkoly referátů 3 B se postupně v průběhu roku měnily, byly dále upřesňovány a rozšiřovány. Většinou se jednalo o ústní instrukce nadřízených složek OBZ, a to proto, že mnohé z úkolů odporovaly tehdy platným zákonům. Svědčí o tom i obsah jednoho z mála písemných dokumentů, vydaných oblastní správou OBZ 3. vojenské oblasti, s názvem Úkoly orgánů po linii 3 B politické zpravodajství. 86 Za hlavní úkol označoval dokument provádění neustálého zpravodajského dozoru nad všemi vojenskými osobami v armádě, hlavně nad důstojníky vyšších hodností. Důstojníky rozděloval do čtyř skupin: 1. Důstojníci nepřevzatí do armády, zkompromitovaní v průběhu války. 2. Důstojníci, kteří budou přijati podle 13 zákona 72/46 Sb. 3. Příslušníci zahraničních armád, především západních, zvláště ti, kteří mají za manželky Angličanky, Američanky i Němky a mají záporný postoj k vládnímu programu. 4. Důstojníci z povolání ze Západu, kteří udržují přátelské styky s osobami z Anglie, Ameriky atd. Při odchodu důstojníků z činné služby z jakýchkoliv důvodů se v dokumentu nařizovalo sledovat jejich korespondenci, jejich styky s civilními i aktivními vojenskými osobami, tvoření jakýchkoliv kroužků nepřevzatých důstojníků, jejich styky se zahraničím a jejich způsob života. Zvláštní pozornost byla věnována důstojníkům vedeným pod body 3 a 4. Při jejich sledování bylo nařízeno zařídit vhodným způsobem kontrolu korespondence s cizinou, případné cesty do zahraničí, sledování osob, s nimiž se stýkají, zjistit příbuzenské poměry v zahraničí, kluby, které navštěvují, styky jejich manželek, jejich smýšlení, výroky a způsob života. 84 Tamtéž, f Tamtéž. 86 Tamtéž. 38

39 Zmíněný materiál OS OBZ 3. vojenské oblasti vyvolal ostrou reakci HS OBZ MNO. Pětistránkový dokument HS OBZ označila za zbytečné plýtvání písemnostmi s důrazným upozorněním: Vydávání podobných úkolů je nutno řešit jedině ústní instruktáží. 87 Výše uvedené úkoly plnily určené složky OBZ již v průběhu roku Se značně zvýšenou intenzitou se jejich plněním zabývaly také v průběhu roku Jednotlivé stupně OBZ zpracovávaly seznamy gážistů, kteří měli příbuzné v zahraničí, především na Západě. Po zpracování seznamů a jejich odeslání na HS OBZ následovalo pravidelné hlášení jakýchkoliv změn na HS OBZ, vždy k a daného roku. Podobným způsobem vznikaly u OBZ seznamy žen Angličanek, které se provdaly za čs. státní příslušníky a byly repatriovány do ČSR. Seznam HS OBZ obsahoval jména 302 žen s uvedením přesné adresy. 88 Stejně tak byly zpracovány seznamy žen českého původu, které uzavřely sňatek s příslušníky cizích armád. Navíc 5. oddělení hlavního štábu adresovalo žádost ministerstvu vnitra, aby podniklo akci ke zjištění stavu a doplnění všech seznamů. 89 Další podrobné seznamy obsahovaly jména a zařazení důstojníků a rotmistrů, kteří měli za manželky cizinky. 90 Souběžně s evidencí OS OBZ vedla centrální kartotéku uvedených kategorií osob i 3. skupina HS OBZ. O sledování různých kategorií důstojníků, ať v činné službě, nebo i z jakýchkoliv důvodů propuštěných do civilu, svědčí mnohé dokumenty zpracované jednotlivými složkami OBZ v celém období let Údaje získané sledováním obsahují např. Souhrnné zprávy o armádě, dokumenty o případech odhalení příprav k odchodům důstojníků do zahraničí (především letců), ale také zprávy agentů a dokumenty, ve kterých bylo bezprostředně po únoru 1948 zdůvodňováno odstranění řady generálů a důstojníků z armády. 91 Podobné úkoly, jaké plnily referáty 3 B vůči důstojníkům, rotmistrům i civilním zaměstnancům vojenské správy, plnily referáty 4 B vůči důstojníkům OBZ. Zvláštní pozornost věnovaly referáty 4 B všem osobám jakýmkoliv způsobem zapojeným do agenturních sítí. Směrnice obsahovaly i článek o používání agentů provokatérů. Komunistické straně se na počátku roku 1946 podařilo i s pomocí Reicinova obranného zpravodajství dosáhnout stavu, kdy v čele zpravodajských složek ministerstva vnitra i ministerstva národní obrany stáli členové KSČ. Přednostou odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra byl kpt. Bedřich Pokorný, v čele rozvědky ministerstva vnitra stál Zdeněk Toman. 92 Přednostou 2. oddělení Hlavního štábu MNO byl 87 Tamtéž. 88 Tamtéž, f , Tamtéž. 90 Tamtéž, f ABS, f , VÚA VHA, Stát. taj. MNO, č. j. 71, Přednostou odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra byl po válce jmenován gen. Josef Bártík. Na schůzi komunistů ministerstva vnitra koncem srpna 1945 učinil V. Nosek závěr: Bártíka ponechat, ale přinutit stůj co stůj k věcné a opravdové spolupráci s našimi lidmi, kteří musí dostat možnost nahlédnutí do jeho magické kuchyně. NA, f. 100/1, sv. 42, a. j Zanedlouho dospěli komunisté k názoru, že nemají přístup ke všem informacím, které odbor pro politické zpravodajství získává a na základě provokace OBZ byl gen. J. Bártík odvolán z funkce na počátku roku

40 v říjnu 1945 jmenován plk. gšt. Karel Hanus. Všichni úzce spolupracovali s B. Reicinem a jakékoliv informace o vojácích, které při své činnosti získali, předávali přímo B Reicinovi a evidenčnímu oddělení ÚS KSČ. B. Reicin odpovídal vedení komunistické strany za kádrovou politiku v armádě. Potřebné informace poskytoval především Josefu Frankovi, Karlu Švábovi, Osvaldu Závodskému, Janu Vodičkovi a Hedě Synkové. 93 Mimořádnou pozornost věnoval generálům a důstojníkům, kteří zastávali významné funkce v armádě. Vedl jejich podrobnou kartotéku, ke které neměl nikdo přístup. Kartotéka obsahovala také mnohé kompromitující materiály, získané z různých zdrojů. K nim je možno zařadit dokumenty protektorátních úřadů, archivy gestapa, abwehru, ale i materiály předané sovětskými zpravodajskými službami. Zdrojem informací o osobách vedených v kartotéce byla také podepsaná i anonymní udání, jež OBZ prošetřovalo v souvislosti s přijímáním generálů a důstojníků v roce 1945 a podle zákona č. 72/46 Sb. K získávání informací o důstojnících, kteří působili za války v Anglii, využívalo OBZ archivních pramenů, které po válce dopravili do vlasti příslušníci bývalého londýnského MNO. Část archivů přebíralo OBZ okamžitě po vyložení, další materiály byly využívány v následujícím období. Na základě osobního nařízení B. Reicina vydal dne 15. února 1946 Vojenský historický archív pro potřeby OBZ 107 krabic archivních materiálů z Anglie. 94 OBZ provádělo v následujícím období jejich pečlivou analýzu a získané informace využívalo proti důstojníkům, kteří za války působili v Anglii. Vedení OBZ mělo k dispozici podrobné informace o všech důstojnících a rotmistrech v celé armádě. Důstojníci OBZ na jednotlivých stupních velení vedli osobní spisy všech vojáků (prezenční služby, rotmistrů, důstojníků a generálů) a všech občanských zaměstnanců vojenské správy. Osobní spisy neustále doplňovali o informace získané agenturní činností, případně osvětovými důstojníky. Ti většinou pracovali jako informátoři důstojníků OBZ. 95 V průběhu roku 1946 vznikly v rámci OS OBZ ještě referáty 2 E (sledování osob). Tyto referáty sledovaly určené generály a důstojníky a všechny důstojníky, kteří byli z jakýchkoliv důvodů propuštěni z činné služby. V převážné míře se jednalo o důstojníky propuštěné z armády na základě zákona 72/46 Sb. V případě odchodu důstojníka do zálohy z jakýchkoliv důvodů obdržely referáty 2 E na OS OBZ, kam propuštěný podle místa trvalého pobytu patřil, podklady pro jeho soustavné sledování. Na plnění těchto úkolů se od roku 1946 podílely i složky ZOB II a StB. Mezi sledované a odposlouchávané osoby patřili ještě před únorem 1948 i generálové H. Píka, B. Boček, A. Liška a další VÚA VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j Tamtéž, sv. 36, a. j Důstojníci osvětové služby měli nařízeno úzce spolupracovat s důstojníky OBZ. Jejich vzájemnou spolupráci upravovaly Směrnice pro obranné zpravodajství z roku ABS, f ABS, f , Přehled sledovaných generálů. VÚA VHA, f. 100/52, sv. 36, a. j

41 I I. P e r z e k u c e v o j á k ů p o ú n o r u a j e j í d ů s l e d k y 6. Akce Armádní poradní sbor Uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 přineslo okamžité perzekuce ve všech oblastech života společnosti. Nezákonné masové zásahy proti odpůrcům nového režimu byly vedením KSČ nazývány očistou veřejného života od reakce. Hlavní podíl na perzekucích měly akční výbory Národní fronty, které vznikaly již v průběhu únorových událostí a které neměly žádnou oporu v zákoně. V čele Ústředního akčního výboru Národní fronty stál JUDr. A. Čepička. Formy perzekucí byly různé. V první fázi šlo především o odstranění tak zvaných reakcionářů z veřejného a politického života, většinou formou bezdůvodného propouštění z práce. Zakrátko následovala další etapa perzekuce soudní. Soustředila se na skutečné i domnělé odpůrce režimu. V jejím průběhu probíhaly v široké míře nezákonné politické procesy, které v některých případech končily i justičními vraždami. Armáda patřila k institucím, které byly perzekucemi zasaženy nejvíce. V okamžiku převzetí moci komunistickou stranou se ocitla v bezprostředním ohrožení většina důstojníků, rotmistrů i poddůstojníků tehdejší československé armády. Týkalo se to především příslušníků čs. zahraniční armády ze Západu, i když z podezření z nepřátelství vůči režimu nebyli automaticky vyjmuti ani příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Někteří důstojníci měli z válečných let zkušenosti z obou stran. Více než 300 důstojníků bylo v průběhu války na základě mezispojeneckých dohod převeleno z Británie do Sovětského svazu. Byly mezi nimi i dvě desítky československých letců, kteří patřili ve Velké Británii k nejlepším. Hlavním nástrojem perzekucí v armádě se po únoru 1948 stalo 5. oddělení hlavního štábu dosud v čele s nechvalně proslulým plk. B. Reicinem, který osobně mnohá opatření směřující k čistkám v armádě plánoval a připravoval již dlouhou dobu před únorem Patřil k nejradikálnějším ze všech představitelů KSČ, kteří se na organizování převzetí moci komunisty podíleli. Navrhoval nejtvrdších opatření a byl bez váhání připraven jich použít, včetně internace všech, kdo by se postavili na odpor. Ještě před převzetím moci komunistickou stranou žádal R. Slánského o souhlas se zatčením 25 generálů, které podle svých slov považoval za reakčníky a západníky. Slánský provedení zatčení zamítl s tím, že to zatím nepřipadá 97 Blíže: Hanzlík František. Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc Praha: Themis, Plk. Bedřich Reicin při projevu na velitelském shromáždění. Fotoarchiv Zoe Klusáková Svobodová

42 v úvahu a dal souhlas jen k zatčení členů ústřední branné komise nár. soc. strany a sekretářky stát. tajemníka Lichnera, říká Reicin a dále uvádí: Slánský tehdy formuloval náš úkol v armádě během únorových událostí tak, že máme jenom udržovat armádu v neutralitě a zabránit otevřenému vystoupení reakce. 98 Pověstnou tečkou za působením B. Reicina v době únorových událostí roku 1948 se stalo okamžité propuštění 25 generálů dne 25. února. Stalo se tak na základě návrhu, který vypracovali B. Reicin s J. Procházkou, který stál v té době v čele Hlavní správy výchovy a osvěty MNO. Důvodem propuštění generálů nebylo jakékoliv porušení zákonů nebo vojenských předpisů, ale výhradně jejich názory, případně postoje v minulosti. Dokládají to příklady zdůvodnění propuštění např. gen. S. Ingra prokázaná nedůvěra k SSSR, gen. H. Píky nesouhlas s lidově demokratickým zřízením a záporný Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. NA Praha centrální katalog fotografií postoj ke komunismu a socialismu, gen. J. Bártíka vyvíjel činnost namířenou proti SSSR, udržoval styky s rozkolníky v Národní frontě. 99 Podobné důvody jsou uváděny i u všech ostatních. S velkou nevolí přijal B. Reicin fakt, že gen. L. Svoboda poté, co návrh schválil R. Slánský, svolal poradu, kde bylo propuštění generálů projednáváno. Navíc spolu s generály A. Hasalem, K. Klapálkem a B. Bočkem navštívili prezidenta E. Beneše a informovali jej o vzniklé situaci. Prezident s propuštěním souhlasil, ale požádal gen. L. Svobodu, aby byla propuštěným dána plná penze a možnost zaměstnání mimo armádu. Gen. L. Svoboda nařídil, aby u MNO byla zřízena umisťovací komise, která měla propuštěným generálům a důstojníkům opatřovat místa v hospodářských a jiných podnicích. 100 Po převzetí moci komunistickou stranou vznikaly živelně akční výbory Národní fronty. Generál L. Svoboda vydal nařízení, v němž členství vojáků v akčních výborech zakázal. Na nátlak komunistů nařízení změnil. Vojáci mohli působit v akčních výborech nikoliv za armádu a v armádě, ale za politické strany nebo společenské organizace, kterých mohli být členy. 101 Na konstituování Ústředního akčního výboru Národní fronty se aktivně podílel i jeden z nejbližších spolupracovníků B. Reicina z doby jeho působení v SSSR škpt. Jaroslav Dostál. 102 V únoru 1948 zastával funkci generálního tajemníka Sdružení zahraničních vojáků. Do přípravného ústředního akčního výboru byl nominován Československou obcí 98 NA, f. MNB 8/1, karton (k.) ABS, f , s NA, f. MNB, 8/1, k Tamtéž, 8/3, k J. Dostál se s B. Reicinem znal velmi dobře již od roku Za války se setkali v Moskvě na podzim roku 1940 po odchodu B. Reicina z Protektorátu. Setkávali se až do Reicinovy internace v červenci Znovu se setkali v Buzuluku na počátku roku Oba působili v čs. vojenských jednotkách v SSSR až do konce války. Záznam o pohovoru s J. Dostálem na ÚV KSČ dne 26. září NA, f. Komise I., sv. 11, a. j

43 legionářskou. Jeho náhradníkem byl Hrdina SSSR mjr. Antonín Sochor. 103 Proti působení akčních výborů v armádě se striktně postavili B. Reicin s J. Procházkou. 104 Vydali k tomu i oficiální výnos. B. Reicin argumentoval tím, že očistu budou vzhledem ke zvláštnostem armády provádět orgány OBZ samy. Ostře vystoupil i proti tomu, že brněnský rozhlas oznámil jména důstojníků, kteří byli bez rozhodnutí MNO vyhozeni z armády. Podle něj zveřejnění jmen těchto důstojníků mohlo prospět nepříteli, protože mu ukazovalo osoby, o které se může opřít. 105 Kpt. Jaroslav Dostál SA AČR Olomouc Akční výbory se na očistě armády nakonec podílely tím způsobem, že zasílaly na ministerstvo národní obrany seznamy důstojníků a žádaly jejich odstranění z armády. Tímto způsobem postupovaly akční výbory v místech, kde byly dislokovány posádky nebo akční výbory z míst, kde měli vojáci bydliště. Podle rozhodnutí vedení KSČ měl nakonec na důslednou očistu armády za Ústřední akční výbor NF dohlížet R. Slánský, kterého předsednictvo svým usnesením ze dne 1. března 1948 formálně delegovalo do Armádního poradního sboru (dále APS). 106 Akční výbory po celé republice zasílaly návrhy na odstranění reakčních důstojníků z armády. Informace shromažďovala 5. oddělení divizí, sborů a oblastí. Následně je zasílala na 5. oddělení hlavního štábu, které jich využívalo v průběhu tzv. poúnorové očisty armády. Akční výbory z různých míst republiky žádaly ministra národní obrany o odstranění reakčních důstojníků z armády. NA, f. 100/1, sv. 24, a. j NA, f. 100/52, sv. 1, a. j NA, f. Komise I., sv. 11, a. j Pohovor s B. Kopoldem na ÚV KSČ dne Tamtéž. 106 Tamtéž, f. 100/52,sv. 1, a. j

44 Československou obec legionářskou zastupoval v Ústředním akčním výboru NF jeden z blízkých spolupracovníků šéfa obranného zpravodajství v armádě Bedřicha Reicina škpt. Jaroslav Dostál. NA, f. 100/52, sv. 1, a. j. 1 44

45 Jedním z důvodů, proč se B. Reicin kategoricky postavil proti působení akčních výborů v armádě, bylo zřejmě i to, že obranné zpravodajství mělo mezi důstojníky a rotmistry řadu agentů a informátorů. Výjimečně byli mezi nimi i důstojníci, kteří se účastnili za války odboje na Západě. Většinu z nich považovali komunisté za reakční živly. Pokud by akční výbory prováděly samostatně čistky v armádě, mohlo dojít k jejich propuštění z armády. Okamžitě po únoru 1948 zahájilo 5. oddělení hlavního štábu akci nazývanou samotnými příslušníky oddělení Akce APS. 107 Na studijní skupině 5. oddělení hlavního štábu, v jejímž čele stál tehdy plk. J. Musil, vznikla zvláštní podskupina. Jejím úkolem bylo připravovat zprávy o jednotlivých generálech a důstojnících pro APS nebo podklady pro udělení výstrahy dalším generálům, důstojníkům a rotmistrům. Vedoucím podskupiny byl určen pplk. Ladislav Chodil. Jmenovaný předkládal podklady k jednotlivým důstojníkům osobně B. Reicinovi, ve výjimečných případech cestou plk. J. Musila. Reicin podle vlastního uvážení zasahoval do připravených podkladů a v mnoha případech vyžadoval jejich změnu tak, aby určený generál nebo důstojník musel být z armády propuštěn. Do připravených zpráv činil B. Reicin vlastní rukou poznámky na základě informací získaných rozsáhlými sítěmi agentů, informátorů a důvěrníků z celé armády. O dalším osudu důstojníků a generálů rozhodovaly jeho poznámky APS, Výstraha, Ven, Ponechat nebo Založit do osobního spisu. Po projednání v APS parafoval rozhodnutí ministr národní obrany gen. L. Svoboda. Jednotlivé akce byly označovány podle pořadí zasedání APS jako APS 1, APS 2 atd. 108 O výše uvedených praktikách svědčí i výpovědi důstojníků OBZ z doby, kdy probíhalo vyšetřování jejich nezákonné činnosti po únoru Jedním z nich, který se však na těchto praktikách nepodílel a v OBZ pracoval od dubna 1948 do podzimu 1948, byl gen. František Bureš. Ve své výpovědi z roku 1952 uvádí: Vím bezpečně, že tyto případy se děly ze strany Reicina, že několikráte přišel pplk. Chodil od Reicina, kdy sdělil, že Reicin byl velmi rozčilen, že tloukl do stolu a nařídil ihned vypracovat návrh na vyloučení z armády, což se muselo stát a dotyčný důstojník skutečně z armády vyloučen byl. 109 Nejvíce postiženou kategorií vojáků se stali příslušníci letectva. Jedním z důvodů byla skutečnost, že většina z nich působila v průběhu války na Západě, a tím byli automaticky považováni za reakcionáře. Při projednávání návrhů v APS se B. Reicin dostával často do sporů s gen. L. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály K. Klapálkem, B. Bočkem a Š. Drgačem. K tomu ve své pozdější výpovědi B. Reicin říká: Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, při čemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti, a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti 107 Akce byla nazvána podle zkratky Armádního poradního sboru APS. Na jednání APS se mimo jiné rozhodovalo o tom, kteří důstojníci budou muset z armády odejít. 108 Přesné počty propuštěných důstojníků a rotmistrů, včetně jejich seznamů obsahují fondy ABS, f , 290, NA, f. MNB 8/2, k. 57. Protokol o výpovědi gen. F. Bureše ze dne 8. května

46 propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgač. 110 B. Reicin společně s gen. J. Procházkou, který byl rovněž členem APS, podrobně informovali R. Slánského o průběhu jednotlivých jednání. Upozorňovali jej také na skutečnost, že zasedání APS se dosud účastní z titulu své funkce také gen. A. Hasal, který si dělá o průběhu jednání pečlivé poznámky. V této souvislosti R. Slánský B. Reicinovi sdělil, že v kanceláři prezidenta republiky musí ještě zůstat další reakční osoby, protože není možné je z hlediska mezinárodně politických ohledů okamžitě vyhodit. 111 Část seznamu příslušníků letectva, kteří byli postiženi rozhodnutím Armádního poradního sboru. ABS, f V rámci poúnorové očisty armády proběhly čistky také v řadách důstojníků, kteří se v té době nacházeli v různých typech vojenských škol a v kurzech. Z vysoké školy vojenské v Praze bylo rozhodnutím ministra národní obrany ze dne 2. března 1948 okamžitě vyloučeno 32 frekventantů (I. ročník 4, II. ročník 13, III. ročník 15). Zároveň vydal náčelník hlavního štábu gen. B. Boček rozkaz k jejich sledování OBZ. Všichni byli vyloučeni z politických důvodů. Mezi jinými jsou uvedeny i tyto: patří k odpůrcům lidově demokratického zřízení, nadbíhá kapitálu a usiluje o návrat starých pořádků, ještě po vládní krizi nadává na SSSR, typický a nenapravitelný reakcionář, otec je statkář napadený v novinách. 112 Čistky 110 Tamtéž, 8/1, k Tamtéž. 112 ABS, f

47 pokračovaly i ve vojenských učilištích a ve školách pro důstojníky v záloze. Zároveň přijalo obranné zpravodajství opatření, aby se pro komunisty nespolehliví žadatelé z řad důstojníků, vojáků i z řad civilních zájemců nemohli dostat na žádnou vojenskou školu. V Archivu bezpečnostních složek v Praze jsou uloženy obsáhlé svazky dokumentující perzekuci vojáků po únoru ABS, f , 3 a Výsledkem poúnorové očisty bylo propuštění důstojníků z celkového počtu Celoarmádní průměr propuštěných činil 22,2 procenta celkového stavu důstojnického sboru ke dni 15. února Od tohoto průměru se výrazně odlišovala procenta propuštěných podle druhů zbraní, podle hodností i podle místa působení v období války. Propuštěno bylo 41 procent generálů (57 ze 139), 32,1 procenta důstojníků letectva, 30,9 procenta důstojníků tankového vojska a 28,6 procenta důstojníků generálního štábu. Z důstojníků, kteří působili za války na Západě, bylo propuštěno 52,3 procenta (490 z 937), důstojníků z domácího prostředí 20,8 procenta (1 731 z 8 339), důstojníků bývalých politických vězňů bylo propuštěno 20,3 procenta (149 ze 734) a z důstojníků, kteří konali za války službu v armádě Slovenské republiky, to bylo 20 procent (318 z 1 591). Nejmenší procento propuštěných bylo z bývalých příslušníků vládního vojska 15,2 procenta (126 z 837) 47

48 a z bývalých příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR 9,5 procenta (82 z 864). 113 Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem. Celou poúnorovou očistu důstojnického sboru od reakčních důstojníků lze tedy jednoznačně označit za politickou čistku směřující k definitivnímu ovládnutí armády komunistickou stranou. Oproti ostatním kategoriím důstojníků zůstala složka OBZ po únoru roku 1948 probíhajícími čistkami v podstatě nedotčena. Podle interních materiálů: Očista v OBZ postihla jen takové příslušníky, kteří se bezprostředně před a po únoru 1948 projevili jako nepřátelé KSČ a lidově demokratického zřízení. 114 V řadách 5. oddělení hlavního štábu zůstalo i 15 bývalých příslušníků vládního vojska. Personální složení OBZ se nezměnilo prakticky až do roku 1949, kdy do armády přicházejí z náboru tak zvané dělnické kádry. Na vedoucích místech však nadále zůstávají zkušení příslušníci OBZ z předcházejícího období. Propuštění nepohodlných vojáků z armády nebylo jedinou formou perzekucí. Zakrátko přišly mnohem brutálnější metody perzekuce zatýkání, mučení a zmanipulované justiční procesy, jejichž výsledkem byly v krajních případech také justiční vraždy. Tisíce vojáků postihly protiprávní rozsudky k dlouholetým nepodmíněným trestům a různé formy kariérní a společenské degradace. 7. Útěky před perzekucí Jedinou záchranu před terorem režimu skýtala možnost nedovoleného opuštění republiky. S postupem doby se pokusy o překročení hranic stávaly stále obtížnější a riskantnější. Stanovit přesně, kolik důstojníků a poddůstojníků armády této možnosti po únoru využilo, je velmi obtížné. Jejich počet je možné pouze odhadovat kolem pěti tisíc. Pečlivě byly sledovány obranným zpravodajstvím pouze odchody a útěky vojenských gážistů. Podle zprávy obranného zpravodajství adresované prezidentu K. Gottwaldovi opustilo do srpna roku 1948 území republiky 191 vojenských gážistů. Mezi nimi i 13 generálů a 8 plukovníků. Ze známých osobností to byli generálové F. Moravec, A. Hasal, M. Ferjenčík, B. Sklenovský, A. Liška, J. Ambruš, J. Eret, V. Plass, M. Vesel, Č. Kudláček, O. Gak Mézl, B. Neumann a další. 115 Způsoby odchodů vojáků do exilu byly různé, někdy spojené i s tragédiemi jejich aktérů. Relativně nejjednodušší cestu do exilu měli důstojníci, kteří pracovali jako vojenští a letečtí přidělenci v zahraničí, a důstojníci pracující v československých vojenských misích v okupovaných částech Německa, které byly pod správou USA, Velké Británie a Francie. Jedním z nich byl i plk. gšt. Oskar Pejša, který byl do léta 1948 náčelníkem Československé vojenské mise ve francouzském okupačním pásmu v Německu. Od února ŠVONDR, M. Důstojnický sbor československé armády v letech Bratislava: VPA KG, 1972, s NA, f. Komise 1, sv. 12, a. j. 201, s VÚA VHA, f. Vojenská kancelář prezidenta republiky (dále VKPR), k. 11, č. j ze dne

49 pomáhal uprchlíkům, kteří opouštěli Československo. Zatčení a věznění unikl jen shodou okolností. Počátkem září 1948 byl povolán do Prahy. Přijal jej náčelník hlavního štábu MNO gen. Š. Drgač. Při rozhovoru mu sdělil, že bude z funkce v Německu odvolán a jmenován na generálské místo na MNO v Praze. Zároveň mu nařídil, aby navštívil 2. oddělení hlavního štábu, jemuž náčelníci vojenských misí v okupačních pásmech podléhali. O. Pejša se proto zastavil na 2. oddělení hlavního štábu, kde však nikoho nezastihl, protože bylo pozdní odpoledne v sobotu. Rozhodl se proto hned v neděli odjet na své působiště do německého Baden Badenu a připravit se na předání funkce. Později zjistil, že v tu dobu byl již vydán B. Reicinem rozkaz k jeho zatčení. Mělo se tak stát v pondělí ráno. 116 V roce 1949 odešel do exilu také plk. E. Bušina, který pracoval na čs. vojenské misi v Berlíně. 117 Plk. gšt. Oskar Pejša VHÚ Praha Značný počet vojáků odcházel různými cestami zejména do Německa, Rakouska i jiných států s pomocí převaděčů. Někteří z nich tyto služby poskytovali zdarma, protože patřili k odpůrcům komunistického režimu. Většina převaděčů pracovala za vysoké finanční odměny nebo odměny ve formě šperků, zlata a jiných cenností. Jakékoli chyby ze strany převaděčů nebo převáděných osob byly draze placeny. Někdy dlouholetým žalářem a v mnoha případech i ztrátami na životech. Jedním z tragických příkladů je i případ mjr. René Černého. Na odchod do zahraničí se pečlivě připravoval spolu s mjr. Milošem Knorrem. Jejich cesta směřovala přes Znojmo do Rakouska za pomoci převaděče. Mjr. M. Knorr očekával mjr. R. Černého na smluveném místě ve stanovenou dobu. R. Černý však schůzku s převaděčem zmeškal, což se mu stalo osudným. Byl zatčen Státní bezpečností, a později odsouzen k trestu smrti a popraven. 118 plk. v. v. Miloslav Bitton Kratochvíl na konci války. Osobní archiv plk. v. v. Miloslava Bittona Na podzim 1948 přecházela u Chebu hranice do Německa skupina osob, ve které byl i stíhací letec z Anglie Miloslav Bitton Kratochvíl. Při přechodu železničního náspu v noci prozradil skupinu 116 Archiv Čechů a Slováků v zahraničí Chicago Archives Czech and Slovak Abroad (dále ACASA), k Nepublikovaný rukopis pamětí plk. gšt. Oskara Pejši, s Výpověď gen. J. Musila. ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. ZV 2457 II. 118 Rozhovor s gen. M. Knorem. Olomouc dne

50 hluk způsobený padajícím kamením. Hlídka SNB zahájila po uprchlících střelbu. Několik z nich bylo zastřeleno nebo zraněno. M. Bittonovi Kratochvílovi se podařilo uniknout. 119 Jinou zkušenost získal při připraveném přechodu do Německa plk. v. v. Josef Novák. Při příchodu na stanovené místo do hostince blízko hranic ve večerních hodinách zjistil, že převaděč, který měl zajistit jeho převedení, je v silně podnapilém stavu a chová se velmi hlučně. Raději riskoval přechod na vlastní pěst. Přecházel pravděpodobně ve stejném místě jako plk. Bitton Kratochvíl, způsobil rovněž hluk při přecházení železničního náspu, ale naštěstí nebyla nablízku žádná hlídka SNB. 120 V některých případech poskytovala pomoc při odchodu do exilu i velvyslanectví USA, Velké Británie a dalších států v Praze. Tajně udělovala vstupní víza především vojákům, kteří měli za manželky Angličanky. Tímto způsobem se podařilo odejít do exilu i plk. v. v. Františku Kaplanovi, který byl v době svého odchodu zaměstnán na ministerstvu zahraničí jako šifrant. 121 Na rozdíl od desetitisíců dalších běžných civilistů, kteří často neměli při emigraci z Československa předem stanovený cíl a uvízli na dlouhou dobu v záchytných uprchlických táborech v Německu, měli bývalí příslušníci armády s ohledem na své válečné zkušenosti přirozenou tendenci zamířit především do Anglie. Přednostně byli z uprchlických táborů do Anglie odesíláni bývalí vojáci, kteří za války působili v Anglii a vyznamenali se v bojích. Šlo především o letce, ale také o příslušníky pozemních jednotek. Po zkušenosti z osobního setkání s B. Reicinem odešel do exilu i jeden z nejlepších válečných stíhačů František Peřina. Válečná vyznamenání plk. v. v. Josefa Nováka, které měl při útěku u sebe, mu umožnily okamžitý odjezd do Anglie. Osobní archiv plk. v. v. Josefa Nováka 119 Rozhovor s plk. v. v. M. Bittonem. Cholmondeley dne 16. září Rozhovor s plk. v. v. J. Novákem. Cholmondeley dne 17. září Blíže: HANZLÍK, F. Generál Heliodor Píka tragický osud vlastence. Historie a vojenství, 2009, č. 2, s

51 Po roce 1989 se v mnohých publikacích setkáváme se svědectvími důstojníků a generálů, kteří odcházeli do exilu. Téměř bez výjimky líčili dramatické okolnosti svých odchodů do zahraničí i způsoby, jakými se jim podařilo obelstít bezpečnostní orgány ministerstva vnitra, případně vojenské obranné zpravodajství. Typickými případy jsou gen. F. Moravec, gen. A. Hasal, gen. A. Liška, gen. M. Ferjenčík a další. 122 Výsledky studia archivních pramenů uložených ve Vojenském historickém archivu, v Archivu bezpečnostních složek i v Národním archivu nám umožňují konfrontovat jejich osobní poznatky a vzpomínky s obsahem výpovědí příslušníků obranného zpravodajství, případně i s obsahem jiných zdrojů. 123 Za zcela zvláštních okolností odešel do exilu gen. M. Ferjenčík. Po rezignaci na místo pověřence vnitra na Slovensku dne 25. února 1948 obdržel od K. Gottwalda prostřednictvím Gustáva Husáka nabídku na výběr ze dvou míst ve vládě. První bylo místo státního tajemníka na MNO, druhé státní tajemník na ministerstvu dopravy. Gen. M. Ferjenčík obě místa odmítl a byl zařazen zpět do armády na funkci generálního inspektora branné výchovy. Při příjezdu do Prahy jej očekával gen. H. Píka, kterého M. Ferjenčík dlouho přesvědčoval k odchodu do exilu a nabízel mu v tomto smyslu okamžitou pomoc. K tomu ve svých vzpomínkách uvádí: Nedal sa však presvedčiť. Chcel sa podrobiť operácii žlčníka a opakoval mi znova to, čo mi povedal už niekoľkokrát dávnejšie, že vie, že ho komunisti obesia, ale že má za sebou už dva exily a do tretieho nejde a nepôjde. Mnohokrát som si v mojom exile spomenul na jeho výrok a začal som chápať a niekedy dokonca aj ľutovať, že som radšej nevolil náhlu smrť doma. 124 Po krátké době působení v armádě se odehrála epizoda, v důsledku které se definitivně rozhodl odejít i s rodinou do exilu. Ve svých vzpomínkách popisuje, jak byl oficiálně předvolán k výslechu na Pankrác, kde mu byly ukázány, údajně Slovákem, který mu byl povědomý ze SNP, materiály, které na něj shromažďovalo Reicinovo obranné zpravodajství. Po zdvorilom oslovení a privítaní mi ukázal celú hŕbu spisov na stole s poznámkou, že na každom z nich je moje meno s obžalobou, čo som robil a podnikal proti komunistom, jako na príklad, že som odrádzal vyšších dôstojníkov, Slovákov, aby podpisovali prihlášky do komunistickej strany apod. Toto všetko som nepovažoval za kriminálny delikt. Nakoniec mi ale ukázal protokol, podľa ktorého som pripravoval v Bratislave ozbrojený odpor proti komunistickému puču. Nechal ma potom asi na desať minút samotného a dal mi tak možnosť, aby som nahliadnul do protokolov. Po návrate mi povedal, že je to tak asi všetko. Celým svojim jednaním mi dával jasne najavo, aby som čo naskorej zmiznul. 125 S největší pravděpodobností šlo v případě gen. M. Ferjenčíka o provokaci OBZ s cílem přinutit jej opustit republiku. Svědčí o tom několik faktů. Gen. M. Ferjenčík jako vojenská osoba jednoznačně spadal do kompetence armádního obranného zpravodajství. Proto musel být předvolán buď orgány OBZ nebo s jejich souhlasem Státní bezpečností. V té době stál v čele OBZ 122 Okolnosti odchodu gen. F. Moravce jsou popisovány v publikaci: MORAVEC, F. Špion, jemuž nevěřili. 3. vyd. Praha: Rozmluvy, Výpovědi příslušníků OBZ souzených za nezákonnosti jichž se dopustili po únoru 1948, výsledky činnosti Barákovy, Kolderovy a Pillerovy komise, které prošetřovaly nezákonnosti padesátých let. 124 Ferjenčík, M. Zážitky z cesty do Ameriky. Věstník čs. národní rady americké. Chicago Tamtéž. 51

52 plk. B. Reicin. Bez jeho souhlasu nesměl být zatčen ani vyšetřován žádný důstojník, natož generál. Příslušníci armády nebyli k výslechům předvoláváni na Pankrác, ale do budovy hlavního štábu na Vítězném náměstí, kde sídlilo 5. oddělení hlavního štábu. V budově byly dokonce cely. V nich byli někdy zatčení a vyslýchaní vojáci různých hodností určitou dobu i zadržováni. Pochybnosti vyvolává rovněž skutečnost, že byl M. Ferjenčík varován údajně účastníkem Slovenského národního povstání, a také to, že byl ponechán sám v místnosti, kde byly dokumenty týkající se jeho osoby. V rámci OBZ existoval velmi přísný režim založený na neustálém vzájemném sledování, špiclování a provokacích. Žádný z příslušníků OBZ by si na základě vlastního rozhodnutí s největší pravděpodobností nedovolil seznámit gen. M. Ferjenčíka s materiály, které na něj OBZ shromáždilo. OBZ se Státní bezpečností úzce spolupracovalo. Většinou ale tím způsobem, že Státní bezpečnost sledovala na základě požadavků OBZ vojenské osoby a také je na základě vyžádání OBZ zatýkala. Jednání příslušníka bezpečnostních složek o kterém gen. M. Ferjenčík ve svých vzpomínkách hovoří, bylo v naprostém rozporu s metodami, které používaly tyto složky po únoru Téměř ve všech případech byli generálové a důstojníci, na kterých mělo OBZ zájem, nejdříve zatčeni, mnohdy na základě podvržených materiálů nebo provokací. 126 Následně byli izolováni většinou ve známém vězení OBZ v Hradčanském domečku nebo v některé z konspirativních vil OBZ. Teprve potom byli vyšetřováni za použití všech prostředků včetně psychického i fyzického nátlaku. Jednou z mála výjimek byl gen. H. Píka, proti kterému nebylo při vyšetřování použito fyzického násilí. Obrannému zpravodajství byla velmi dobře známa skutečnost, že gen. H. Píka a gen. M. Ferjenčík jsou dlouholetí přátelé a spolupracovníci. V době, kdy byl gen. M. Ferjenčík předvolán k výslechu na Pankrác, byl již gen. H. Píka delší dobu vězněn. Hypotézu o tom, že OBZ mělo zájem na odchodu gen. M. Ferjenčíka do exilu, potvrzuje i fakt, že vedoucí představitelé OBZ včetně samotného B. Reicina věděli o přípravách gen. M. Ferjenčíka k odchodu do exilu. Se značným časovým předstihem hlásil tuto skutečnost plk. B. Reicinovi jeho podřízený z 5. oddělení MNO pplk. R. Mysík. 127 Hranice republiky do Německa překročil gen. Ferjenčík za dramatických okolností s početnou skupinou osob, ve které byli i gen. A. Hasal a prof. Z. Hruban VÚA VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 216, s Podrobně hovoří o metodách, které používalo OBZ po únoru 1948 ve své výpovědi zapisovatelka výslechového oddělení 5. oddělení hlavního štábu paní Dagmar Marešová. Další podrobné informace, včetně případů různých typů provokací obsahuje Závěrečná zpráva o výsledku činnosti komise přešetřující nezákonné metody práce na úseku vojenské zpravodajské služby v letech , v pasážích I. Formy a metody operativní práce a v části Formy vyšetřovací práce. NA, f. Komise I., sv. 12, a. j VÚA VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j Výpověď pplk. R. Mysíka. Za hlavní důkaz a symptomy příprav k odchodu gen. M. Ferjenčíka do exilu považoval R. Mysík prodej nábytku a dalších movitých věcí jeho rodinou. 128 Blíže: HANZLÍK, F., KONEČNý, K. Opožděná svědectví generála Ferjenčíka. Vojenská história 2004, č. 1, s Okolnosti překročení hranic sdělil autorům i prof. Z. Hruban. Jeho výpověď se shoduje se svědectvím gen. M. Ferjenčíka. Rozhovor autorů s prof. Zdeňkem Hrubanem na univerzitě v Chicagu dne 13. května

53 Nepochybné byly důvody odchodů vojáků do exilu. Byla to především obava z dalšího vývoje v republice a pocity hrozícího nebezpečí perzekuce vyplývající z vlastních zkušeností z působení v armádě, ale i mimo ni. Většinou šlo o odchody plánované a připravované. 129 Někdy odcházeli vojáci na základě momentálního impulzu v důsledku dílčí neblahé zkušenosti. Část důstojníků odešla také proto, aby se podíleli na odporu proti komunistickému režimu v Československu. 130 Řada důstojníků, především těch, kdo působili za války v Anglii, odešla proto, že měli za manželky Angličanky. V roce 1948 již bylo zcela zjevné, že z bývalých spojenců z doby války SSSR na straně jedné a USA a Velké Británie na straně druhé se stávají protivníci. Z armády byli v první řadě odstraňováni důstojníci, kteří působili za války na Západě, a to i z méně významných funkcí. 8. Generálové a důstojníci pod kontrolou obranného zpravodajství V souvislosti s jejich odchody do zahraničí se nabízí řada otázek. Podařilo se jim odejít v důsledku toho, že obranné zpravodajství a Státní bezpečnost nebyly schopny jim v odchodu do zahraničí zabránit? Nebo jim pomohly jejich schopnosti a znalosti získané v době války, mnohým i z podzemního hnutí v protektorátu? Co o nich vědělo vojenské obranné zpravodajství nebo Státní bezpečnost? Jakou roli sehrála shoda různých okolností? Na mnohé z těchto otázek je možné dnes na základě studia zpřístupněných archívních pramenů nalézt odpověď. Pro většinu z těch, kdo po únoru 1948 odešli do exilu a dožili se dnešních dnů, jde o informace naprosto neznámé a překvapivé. Téměř všichni pamětníci měli negativní osobní zkušenost s Obranným zpravodajstvím. Nikdo z nich však netušil, jaké informace o nich a jejich rodinách obranné zpravodajství shromažďuje a má k dispozici. Již od roku 1945 byly v armádě na všech stupních budovány agenturní sítě obranného zpravodajství. Zpravodajský dozor, jak se sledování důstojníků a shromažďování informací o nich a jejich rodinách nazývalo, byl prováděn i ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky. Tímto úkolem byl pověřen kpt. Martin Dzúr Uličný. 131 Obranné zpravodajství soustředilo po válce pozornost především na bývalé příslušníky RAF. V letech byla zpracována jejich podrobná kartotéka i s fotografiemi včetně příslušníků pozemního personálu. 129 Příklad jednoho z mnoha podobných osudů generálů a důstojníků, kteří odešli do exilu, ukazuje obsah studie: KONEČNÝ, K. Český poúnorový exulant plukovník Adolf Kučera a několik poznámek k problematice českého vystěhovalectví a exilu v Minnesotě. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Historica Olomouc 2003, s Blíže: HANZLÍK, F.; KONEČNÝ, K.; POLLEY, I. Československá obec legionářská v exilu Praha: Ministerstvo obrany České republiky VHÚ Praha, 2013., HANZLÍK, F. Vojenský exil a krajané v USA pro obnovu demokracie v Československu po únoru Praha: Ministerstvo obrany České republiky OKP, Šlo o pozdějšího armádního generála M. Dzúra, který zastával funkci ministra národní obrany od roku 1968 až do roku

54 Část kartotéky bývalých příslušníků RAF vedené pod písmenem B. ABS, f

55 OBZ využívalo informací získaných v archivech německých okupačních úřadů a mělo k dispozici i archiv Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) v Berlíně z války. V těchto archívech se nacházely i záznamy o důstojnících včetně výslechových protokolů, o které se z jakýchkoli důvodů zajímaly německé bezpečnostní služby v době války. Další archiv, který mělo OBZ k dispozici, pocházel z Rakouska. Obsahoval seznamy informátorů Sicherheitsdienstu ze slovenské armády. Od sovětské zpravodajské služby obdrželo OBZ další archivy z Plavna. Šlo o dva plné nákladní automobily. Tyto archivy obsahovaly i seznamy konfidentů gestapa. 132 Podle toho, jaká byla předcházející kariéra důstojníků a generálů a jejich činnost za války, byly o nich shromažďovány informace z archivních materiálů londýnského MNO, okupačních úřadů, z osobních svědectví i z jiných zdrojů. Druhá strana výpovědi bývalého příslušníka OBZ Miroslava Filipoviče o obsahu archívu z Plavna. ABS, f. MNB 8/10, k. 66 Od roku 1947 byla v budově hlavního štábu zřízena tajná místnost, kde byly odposlouchávány telefony významných činitelů armády včetně ministra L. Svobody a to bez jeho vědomí i bez vědomí náčelníka hlavního štábu. Podle výpovědi gen. J. Musila obsahovaly záznamy odposlechů mnohé informace, které neměly se služební činností odposlouchávaných osob nic společného. 133 V konečném důsledku, ale měly vliv na osudy mnohých z nich. Odposlechové zařízení mělo krycí název Barborka a o jeho existenci věděl pouze omezený okruh osob. Zařízení nepřetržitě obsluhovaly tři občanské zaměstnankyně doporučené ÚV KSČ. Kvůli utajení nebyly zaměstnány na OBZ, ale byly placeny z tak zvaného zpravodajského paušálu. Ze záznamů bylo možno zjistit vyplacené částky, nikoli totožnost osob, kterým byly vyplaceny. 132 NA, f. MNB 8/10, k. 66. Výpověď příslušníka OBZ M. Filipoviče, který archiv v roce 1946 přebíral. 133 Gen. J. Musil byl nástupcem B. Reicina v čele 5. oddělení hlavního štábu. Podílel se osobně na nezákonnostech OBZ. V roce 1951 byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 9. ledna

56 Část výpovědi gen. Josefa Musila o provádění nezákonných odposlechů telefonů. ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV Odposlouchávány byly všechny služební i soukromé hovory vojenských osob podle seznamu, který tehdy plk. J. Musilovi předal B. Reicin. Byli mezi nimi i gen. L. Svoboda, generálové Š. Drgáč, V. Drnec, J. Šumavský, R. Bulandr, J. Kratochvíl, J. Květoň, A. Liška, H. Píka, J. Kasalický, J. Škvařil, O. Vrbský, F. Bureš, J. Malec, F. Kouřil, F. Houra, B. Teplý a řada dalších. V případě, že nehovořily osoby ze seznamu, byly podle technických možností odposlouchávány další osoby. Odposlouchávány byly i civilní linky téměř všech generálů, ale i hovory mezi ministry ve zvláštní telefonní sítí s názvem Černín. Povolení na zřízení zvláštního telefonního spojení v této síti uděloval po svém nástupu do funkce náměstka MNO B. Reicin. Bylo to proto, že v jeho podřízenosti bylo v té době 2. i 5. oddělení hlavního štábu a hlavní kádrová správa (X. odbor MNO). Výsledky všech odposlechů včetně ministra L. Svobody byly J. Musilem předávány přímo B. Reicinovi. 134 Informace z odposlechů telefonních linek byly využívány B. Reicinem i při zařazování propuštěných důstojníků a generálů do táborů nucených prací od druhé poloviny 134 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V Výpověď J. Musila ze dne 16. června Podrobnosti o využívání odposlechů vyšly najevo až po zatčení B. Reicina. A. Čepička po svém nástupu do funkce ministra národní obrany zakázal pouze odposlechy své osoby a náčelníka generálního štábu a zařízení bylo dále využíváno. 56

57 roku O existenci odposlechového zařízení věděli, vedle J. Musila a B. Reicina i velitel spojovací roty mjr. Maláček, pplk. R. Mysík, pplk. J. Pavlíček a plk. L. Klen z 5. oddělení Hlavního štábu MNO. Výsledky zachycených hovorů měly pro mnohé generály a důstojníky neblahé důsledky aniž věděli proč. 135 Na základě takto získaných kompromitujících údajů byli mnozí důstojníci nuceni ke spolupráci s obranným zpravodajstvím. Část výpovědi gen. Josefa Musila o provádění nezákonných odposlechů telefonů. ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV Vedle soustavných odposlechů telefonů nařídil B. Reicin bezprostředně před únorem 1948 nepřetržité sledování 40 generálů a vysokých důstojníků, včetně sledování jejich korespondence. Bylo mezi nimi i všech 25 generálů propuštěných v únoru Pouze generál H. Píka byl bedlivě sledován obranným zpravodajstvím již od roku 1945 i při zahraničních cestách. Již v roce 1947 dostal pplk. B. Nyč z obranného zpravodajství od B. Reicina příkaz, aby sledoval H. Píku a připravil podklady pro jeho realizaci (zatčení). Po únoru 1948 nařídil B. Reicin plk. B. Nyčovi připravit jeho únos do Rakouska, kde měl být předán sovětským orgánům. Na veřejnosti měla být rozšířena zpráva o jeho útěku na Západ. Při jednání s B. Nyčem zdůrazňoval B. Reicin, že gen. H. Píka nesmí za žádných okolností opustit území Československa, protože toho příliš mnoho ví o sovětské zpravodajské službě. 136 Navíc uváděl, že je gen. H. Píka na Západě příliš známou osobností, a proto jej nelze Sovětskému svazu normálním způsobem 135 Byly zachyceny např. hovory jednoho z generálů, který domlouval s velitelem výcvikového prostoru změnu střeleb, aby mohl jít do prostoru na čekanou, rozhovory ohledně intervencí o povýšení důstojníků, jmenování na vyšší funkce atd. 136 NA, f. MNB, 8/9, k

58 předat. 137 B. Reicin se snažil tímto způsobem zlikvidovat gen. H. Píku proto, že proti němu neměl žádné usvědčující důkazy, aby mohl být odsouzen k dlouholetému žaláři nebo trestu smrti. Rozhodnutí o únosu gen. H. Píky bylo nakonec změněno, zřejmě na příkaz sovětské zpravodajské centrály ve Vídni. Hlavním důvodem byly obavy z náhodného prozrazení celé akce a z následných komplikací. Kpt. Adolf Püchler sledoval gen. Píku po dobu jeho služební cesty v Anglii v roce NA, f. PŘ , sign. P1775/23 V případě gen. A. Hasala nařídil B. Reicin, že nesmí být propuštěn z armády, dokud bude ve funkci prezidenta dr. Edvard Beneš. Přesto byl gen. A. Hasal, stejně jako generálové, kteří již byli z armády propuštěni, A. Liška, F. Moravec, M. Ferjenčík a další, pečlivě sledován obranným zpravodajstvím. Před konáním všesokolského sletu se konala na ministerstvu vnitra porada vedoucích funkcionářů za přítomnosti Š. Plačka, I. Miléna, B. Pokorného a plk. L. Klena, kde bylo nařízeno sledování jmenovaných generálů zastavit. Pplk. R. Mysík ještě poté navrhoval B. Reicinovi, aby byla realizována opatření ke znemožnění emigrace uvedených osob. Tyto návrhy B. Reicin striktně odmítl. 138 Rozkaz o zrušení sledování generálů vydal i přes námitky plk. B. Nyče a přednosty 2. oddělení hlavního štábu plk. L. Klena. 139 Sledování bylo zrušeno i přesto, že B. Reicin dostal informace o přípravách útěků generálů A. Hasala, M. Ferjenčíka, A. Lišky a F. Moravce. Podle svědectví příslušníků OBZ, kteří přicházeli s B. Reicinem denně do styku, útěky výše uvedených generálů nijak nekomentoval a přijal je naprosto klidně. Na základě analýzy dostupných informací z archivních pramenů i z výpovědí pamětníků lze s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že většina významných činitelů armády odešla buď přímo s vědomím OBZ a bezpečnostních orgánů ministerstva vnitra, nebo byl jejich odchod umožněn jejich shovívavostí. Otázkou zůstává, proč tomu tak bylo. Vysvětlení se nabízí několik. Z výslechových protokolů čelních funkcionářů OBZ, souzených v procesech na počátku 50. let vyplývají dva hlavní důvody: 1. Aby nedošlo k prozrazení informátorů, kteří předávali obrannému zpravodajství podrobné informace o uvedených osobách ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457, podvazek I. Podrobně popisuje rozhovor s B. Reichem ve své výpovědi ze dne B. Nyč. 138 VÚA VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j Výpověď pplk. Richarda Mysíka. 139 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV, podsvazek II. 140 VÚA VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j Pplk. R. Mysík uvedl, že by zatčením výše uvedených osob připravujících se k odchodu do zahraničí byl prozrazen mimořádně důležitý zdroj informací. 58

59 2. Za generály, kteří emigrovali, byly vysílány osoby, většinou z řad důstojníků pracujících pro OBZ nebo pro 2. oddělení Hlavního štábu MNO a byly následně využívány československými bezpečnostními složkami. Převážně šlo o důstojníky, kteří měli důvěru emigrujících. Již v průběhu roku 1948 dochází k zatýkání a věznění důstojníků, kteří se neúspěšně pokusili odejít do zahraničí, a také těch, kteří jakýmkoli způsobem vyjádřili svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Od počátku roku 1949 jsou perzekuce nepohodlných důstojníků organizovány systematicky obranným zpravodajstvím ve spolupráci se Státní bezpečností. Perzekuce byly zaměřeny především proti důstojníkům, kteří byli z jakéhokoli důvodu propuštěni z armády od roku 1945, ale i proti těm, kdo dosud zůstali v armádě a projevili nesouhlas s poúnorovým vývojem. Již v této době bylo příslušníky obranného zpravodajství používáno provokací, především proti příslušníkům letectva. Agenti OBZ připravovali fingované odchody do zahraničí a následně důstojníky, kteří projevili zájem o odchod do zahraničí, zatýkali. Následovalo jejich různě dlouhé věznění bez soudu a poté odsouzení. 9. Tábory nucené práce pro vojáky Na podzim 1948 přijalo Národní shromáždění zákony, které umožňovaly rozsáhlou perzekuci skutečných i domnělých odpůrců režimu. Šlo o zákony č. 231/48 Sb. o ochraně lidově demokratického zřízení a č. 247/48 Sb. o táborech nucené práce. Podle 2 zákona o táborech nucené práce (TNP) měly být do táborů zařazeny osoby starší 18 let, které nepřekročily 60. rok věku, byly tělesně a duševně způsobilé, ale práci se vyhýbaly nebo ohrožovaly výstavbu lidově demokratického zřízení či hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňovaly. O zařazení do TNP rozhodovaly tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky jmenovaly krajské národní výbory. Dobu pobytu v TNP stanovoval 3 zákona v rozsahu od tří měsíců do dvou let. Správu TNP zajišťovalo ministerstvo vnitra. Koncem roku 1948 proběhla na ministerstvu vnitra porada za účasti B. Reicina a K. Švába, kteří patřili k hlavním iniciátorům akcí proti propuštěným vojákům. Na této poradě rozhodli její účastníci o realizaci opatření, které ve svém důsledku přinesly masové nezákonné perzekuce stovek generálů a důstojníků propuštěných v rámci poúnorové čistky v armádě. Realizací opatření pověřil B. Reicin 5. oddělení hlavního štábu. Jednotlivé akce řídil nástupce B. Reicina ve funkci přednosty 5. oddělení hlavního štábu plk. J. Musil, povýšený v roce 1949 na generála. První z akcí zahájilo 5. oddělení na počátku roku Měla označení Akce D (důstojníci) a probíhala až do jara Seznamy důstojníků navržených gen. Josef Musil ABS Kanice 59

60 do táborů nucené práce připravovalo 5. oddělení hlavního štábu podle stanovených kritérií. O zahájení Akce D se zmiňuje v pozdějších výpovědích J. Musil: Reicin mně stanovil jako směrnici pro zařazení do TNP tři kritéria: zařadit do TNP důstojníky, kteří po propuštění z armády nepracovali, nebo měli krycí zaměstnání, dále ty, kteří byli podezřelí z útěku do zahraničí, a konečně důstojníky, kteří po propuštění prováděli nějaké podezřelé rejdy. 141 Kritéria stanovená B. Reicinem byla v rozporu s ustanovením zákona č. 247/48 Sb. a umožňovala postihnout kohokoliv bez toho, aby se provinil. Značná část generálů a důstojníků propuštěných z armády měla nárok na penzi. Její výše byla určována podle doby odsloužené v armádě. OBZ přijalo opatření, které bránilo zaměstnávání propuštěných vojáků v civilním životě. Podezřelý z útěku do zahraničí mohl být také kdokoliv. V průběhu Akce D došlo k dalšímu rozšíření perzekucí generálů a důstojníků, které mělo pro postižené mnohdy tragické důsledky v podobě věznění v pověstném domečku na Hradčanech, trýznění při výsleších a odsouzení k dlouholetým trestům vězení. Pro všechny správy OBZ vojenských oblastí i pro všechny ostatní složky OBZ vydalo 5. oddělení 31. ledna 1949 v souvislosti se zařazováním vojenských osob do táborů nucených prací úkol zjistit a hlásit: 1. Kolik důstojníků je zařazeno do pracovního procesu poctivě a neohrožuje zájmy státu. 2. Kolik důstojníků a kteří jsou zařazeni do práce, kde ohrožují zájmy státu nebo by mohli ohrožovat státní zájem. 3. Kolik důstojníků a kteří jsou v práci jen na oko. 4. Kolik důstojníků a kteří nejsou zařazeni v pracovním procesu, kde se pohybují, čím se zabývají. 5. Navrhněte osoby zároveň se zjištěními uvedenými v bodě 3 a 4, které by měly být odevzdány do TNP. 6. Uprchlí do zahraničí. 7. Odsouzení vojenskými a civilními soudy. 8. Kdo je ve vyšetřovací vazbě. 142 V prvním pořadí navrhlo 5. oddělení hlavního štábu k zařazení do TNP 14 generálů, 60 plukovníků, 94 podplukovníků, 104 majorů, 83 štábních kapitánů, 36 kapitánů, 19 nadporučíků a 30 poručíků. 143 Kuriózní byly mnohdy i důvody zařazení do TNP. K nim je možno zařadit i následující: Udržuje podezřelé styky s reakcionáři a s propuštěnými důstojníky. Anglofil, který se zastává západního imperialismu. 141 NA, f. MNB 8/4, k ABS, f Tamtéž. 60

61 Přijímá časté návštěvy neznámých lidí, spolu s manželkou jsou podezřelí z ilegální činnosti. Bylo pozorováno, že v předsíni má jakýsi přístroj, který, když je zapnut, vydává silné světlo a hukot. Udržuje podezřelé styky s okresní mysliveckou jednotou. Má možnost zaměstnávat reakční živly. Věří ve změnu poměrů, podezřele se snažil sehnati od KSČ potvrzení o politické spolehlivosti. Zásadně reakčního smýšlení, styky se živly protilidovými, ovlivňuje okolí. 144 Celkem proběhlo 6 Akcí D označených jako D 1 dne 20. dubna 1949, D 2 dne 22. září 1949, d dne 10. listopadu 1949, D 3 dne 10. ledna 1950, D 4 dne 3. května 1950 a Akce D září Poslední dvě Akce D proběhly již v době, kdy byl ministrem národní obrany Alexej Čepička. Celkově bylo do TNP ve známé věznici na Mírově zařazeno 263 důstojníků. Svým charakterem a důsledky se z Akcí D vymykaly Akce d a Akce D 5. Akce d doplňovala předcházející Akce D a směřovala převážně proti bývalým důstojníkům zpravodajské služby. Souvisela s další přísně utajovanou akcí 5. oddělení hlavního štábu, nazvanou Akce LUX, která probíhala souběžně s Akcemi D. Akce D 5 zahrnovala především důstojníky vyššího věku, kteří bydleli většinou v Praze Dejvicích. Jejím cílem bylo uvolnění bytů pro ministerstvo národní obrany. Rozkaz k provedení Akce D 5 vydal J. Musilovi B. Reicin. Přitom zdůraznil, že takto rozhodl přímo ministr národní obrany gen. A. Čepička. Pokud byli ochotni generálové a důstojníci uvedení v seznamech uvolnit byt a vystěhovat se z Prahy na určené místo, vyhnuli se zařazení do TNP. Této možnosti většina z nich využila. Celkem šlo asi o 25 osob. 145 Další důstojníci, kteří figurovali v seznamech připravených pro Akci D 5, a nebydleli v Praze, byli do TNP zařazeni. Formálně o zařazení důstojníků do TNP rozhodovala komise, ustavená na ministerstvu vnitra. Do komise vyslalo 5. oddělení hlavního štábu na základě nařízení B. Reicina plk. A. Horáka, kterého později nahradil pplk. J. Pavlíček. J. Musil k tomu uvádí: Současně jsem mu nařídil, že je nutno, aby on jako zástupce 5. odd. hl. št. musí v komisi prosazovati to, aby všechny osoby, které byly do TNP navrženy, tam také skutečně byly dány, bez ohledu na to, že si ostatní členové komise jejich nasazení do TNP nepřejí, jelikož toto je zájem gen. Reicina. Plk. Horákovi jsem však ještě řekl, aby před komisí uváděl, že trvá na zařazení všech do TNP navržených osob, jelikož je to zájem vojenské správy. 146 Seznamy připravené 5. oddělením hlavního štábu předkládal B. Musil J. Reicinovi, který je většinou doplňoval svévolně o další osoby, o kterých prohlašoval, že je osobně zná a že je předpoklad jejich útěku do zahraničí. Žádné konkrétní důkazy však nepředložil. 144 Tamtéž, f Tamtéž, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV VII. 146 NA, f. MNB 8/4, k

62 Část výpovědi příslušníka OBZ pplk. Rudolfa Cylka o přípravě a realizaci akcí D z roku ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. ZV 1241 O postupu B. Reicina při zařazování vojáků do TNP se zmiňují i další příslušníci 5. oddělení hlavního štábu, kteří se podíleli na řízení Akce D. Plk. A. Horáka vystřídal v průběhu roku v komisi pplk. J. Pavlíček. Před jednáním komise odeslal J. Musil pplk. Pavlíčka k B. Reicinovi se seznamem osob navržených do TNP. B. Reicin pečlivě prošel celý seznam a jednotlivá jména označil poznámkami D, Dx a d. D znamenalo zařadit osobu do akce, Dx znamenalo, že člen komise má při jejím jednání zastávat radikálně stanovisko zařazení osoby do TNP. Písmenem d označil B. Reicin osoby, které měly být zatčeny v rámci akce, která doplňovala Akci D. Při jednáních komise vznikaly často problémy. Její členové nesouhlasili se zařazením důstojníků, u kterých 5. oddělení hlavního štábu nepředložilo konkrétní důkazy, nebo považovali důvody zařazení do TNP za nedostatečné. Přímo z jednání komise telefonovali plk. A. Horák a později i pplk. J. Pavlíček přednostovi 5. oddělení hlavního štábu gen. J. Musilovi, že ostatní členové komise nesouhlasí se zařazením některých důstojníků do TNP. J. Musil toto okamžitě hlásil B. Reicinovi. volal jsem Reicinovi, ale tento mně vynadal a řekl, že od toho je v komisi zástupce našeho odd., který tam toto musí prosazovati a že jeho rozkaz platí pro celou akci D Tamtéž. 62

63 Zástupci 5. oddělení hlavního štábu v komisi volali ze stejného důvodu J. Musilovi ještě několikrát. Vždy obdrželi jeho striktní rozkaz, že musejí zařazení navržených důstojníků do TNP prosadit. J. Musil již neměl odvahu B. Reicinovi znovu zavolat. Toto jsem oběma nařizoval pak již bez toho, aniž bych se dále dotazoval na toto Reicina, jelikož jsem nechal raději zařaditi osoby do TNP, nežli bych znova volal Reicinovi a tento mně opět vynadal, 148 říká J. Musil. Koncem roku 1949 si nechal B. Reicin předložit od J. Musila celkový seznam všech důstojníků propuštěných od února Podle vyjádření J. Musila se jednalo asi o osob. Z tohoto seznamu si vypisoval osobně jména důstojníků a rotmistrů. Potom pplk. Jaroslav Pavlíček ABS Kanice nařídil J. Musilovi zapsat je do seznamu následujících Akcí D. Šlo většinou o osoby, které podle zjištění 5. oddělení hlavního štábu již dlouhou dobu po propuštění pracovaly v různých profesích. B. Reicin zdůvodnil jejich zařazení na seznam tím, že by se mohly pokusit o útěk do zahraničí. 149 V rozporu s ustanovením zákona 247/48 Sb. došlo z rozkazu B. Reicina i k zařazení osob, jejichž zdravotní stav to prokazatelně vylučoval. Tímto způsobem se ocitli v TNP také gen. Jaroslav Hrabovský, plk. Jiří Souhrada a pplk. Bohumil Dítě, kteří na svůj špatný zdravotní stav upozorňovali a proti zařazení do TNP podali odvolání. Nebylo jim vyhověno a všichni jmenovaní v TNP zemřeli. 150 Akce D probíhaly ve spolupráci 5. oddělení hlavního štábu a StB. Zatýkání začínalo vždy večer a hromadně ve stejnou dobu. Pro potřebu realizace Akcí D, k posílení počtu příslušníků OBZ, uvolnil J. Musil i důstojníky, kteří se v té době připravovali ve zpravodajském kurzu. Jejich počet činil osob. Podle rozkazu B. Reicina příslušníci OBZ a StB zatkli důstojníky podle předem připraveného a schváleného seznamu a u všech provedli důkladnou domovní i osobní prohlídku. Při prohlídkách docházelo k odcizení osobních věcí a někdy i cenností. Pokud byly nalezeny materiály (utajované písemnosti, protistátní letáky, písemnosti obsahující protistátní výroky atd.) umožňující podat na zadržovaného trestní oznámení, nebyl dotyčný umístěn do TNP, ale zatčen a předán do vyšetřovací vazby. Po zatčení následovaly výslechy, při nichž vyslýchající často používali fyzického násilí. 151 Všichni, kdo připadali v úvahu pro umístění do TNP, měli být podle zákona projednáváni před komisemi. Měli mít také možnost vyjádřit se k předloženým obviněním. Většina z nich před komisi nebyla vůbec předvolána nebo jim bylo pouze sděleno, že se zařazují do tábora nucené práce. Plk. A. Horák, který pracoval v komisi, měl mezi 148 Tamtéž. 149 Tamtéž. 150 Tamtéž. 151 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV VII. Závěrečná zpráva komise pro TNP Mírov. 63

64 důstojníky zařazovanými do TNP mnoho známých. V případě, že byli, byť formálně, před komisi předvoláni, vyhýbal se všemožným způsobem osobnímu setkání s nimi. 152 Zpráva o společné akci OBZ a StB proti důstojníkům v rámci akce D. NA, f. Pillerova komise, k 16B Zatčení měli možnost se proti zařazení do TNP odvolat. V Závěrečné zprávě komise pro TNP Mírov, která byla ustanovena po zatčení B. Reicina v březnu 1951, je k výsledkům odvolání uvedeno: Odvolací komise odvolání všech striktně zamítala bez ohledu na pravdivost tvrzení uvedených v odvolání. 153 Navíc komise vyřizovala odvolání buď se značným zpožděním, nebo vůbec. Například o odvolání pplk. B. Dítě, který byl smrtelně nemocen, rozhodla komise až 7 měsíců poté, co zemřel v TNP Tamtéž. 153 Tamtéž. 154 Tamtéž. 64

65 Tábor nucené práce na Mírově byl zřízen 22. dubna 1949 v původní věznici. Fakticky se jednalo o vězení. S internovanými zacházeli dozorci velmi krutě. Zcela běžně používali hrubého fyzického násilí. Zdravotní péči zajišťoval bývalý lékař SS, který si na Mírově odpykával trest za válečné zločiny. Samotná komise prošetřující okolnosti zařazování důstojníků do TNP a poměry v táboře jej označila za likvidační. V její závěrečné zprávě se uvádí: Název TNP pro tento tak zvaný likvidační tábor byl jen pláštíkem, který nemá nic společného s tábory nucené práce, které při zakládání měl na mysli zákonodárce, které měly sloužit pro převýchovu osob třídně nepřátelských a hrubým způsobem se provinivších proti naší nové společnosti a vyhýbajících se práci. 155 Podle Závěrečné zprávy komise pro TNP Mírov z léta 1951 bylo z celkového počtu 263 osob zařazeno do TNP neoprávněně 197 z nich. Komise ve zprávě konstatovala, že při zařazování do TNP:..nerozhodovaly orgány lidové správy, ale jednotlivci, t. j. Reicin, Musil a Šváb. 156 Mnoho důstojníků bylo v TNP vězněno na základě nařízení B. Reicina, schváleného K. Švábem, i po uplynutí doby původně stanovené v rozhodnutí, a to bez jakéhokoli důvodu. O odpovědnosti B. Reicina za věznění osob, které byly v TNP buď neoprávněně, nebo po uplynutí doby trestu, svědčí obsah dopisu šestého sektoru ministerstva národní bezpečnosti (dále MNB) ze dne adresovaný sekretariátu ministra národní bezpečnosti. V něm je uvedeno, že na základě dohody MNO (gen. J. Musilem) a MNB (náměstkem K. Švábem) nemohou být z TNP propuštěny žádné osoby, jestliže s tím MNO nesouhlasí. V doložce je uvedeno, že gen. B. Reicin nedovolil propuštění žádné osoby z Mírova. 157 Velitel TNP v nedatované čtyřstránkové informaci ministru vnitra sděluje počty chovanců, kteří budou na základě požadavku B. Reicina vězněni bez jakéhokoli zákonného důvodu, a žádá o rozhodnutí, na základě jakého zákonného ustanovení nebo správního opatření bude moci ponechat v TNP Mírov po dubnu 1951 ty chovance, jejichž plný dvouletý pobyt v TNP vyprší. 158 S ponecháním důstojníků v TNP po uplynutí stanovené doby souhlasil i ministr národní obrany gen. A. Čepička. Počátkem roku 1951 zavolal gen. J. Musil na 5. oddělení hlavního štábu pplk. J. Pavlíčka a nařídil mu, aby vyřídil žádosti osob, které byly v TNP a jimž lhůta pobytu v táboře vypršela. Musil jako obvykle měl k rozkazu politický úvod o zvýšeném třídním boji a o zvláštním jeho charakteru v armádě, kde prý se projevuje ještě mnohem ostřeji, a proto prý je nutno reakční důstojníky z armády odstranit a jejich pravděpodobné další protistátní činnosti radikálně zabránit tím, že budou ponecháni i po uplynutí jim určené lhůty nadále v táboře nucených prací, 159 uvádí ve výpovědi z roku 1956 J. Pavlíček. Šlo asi o osob. Když pplk. J. Pavlíček argumentoval, že u většiny nejsou žádné důvody pro další pobyt v TNP, Musil se rozčílil a nařídil Pavlíčkovi, ať nechá spisy u něj, že celou věc vyřídí sám. Asi za 14 dní opět zavolal J. Pavlíčka. Ukázal mu spis podepsaný A. Čepičkou s poznámkou, že s návrhem J. Musila, aby byli všichni nadále ponecháni v TNP, souhlasí. J. Musil si neodpustil 155 Tamtéž. 156 Tamtéž. 157 Tamtéž. 158 NA, f. MNB 8/9, k Tamtéž, f. Komise I., sv. 14, a. j

66 ironickou poznámku vůči J. Pavlíčkovi: Tak vidíš, Tys mne podezříval z falešné politické linie a zatím s. ministr s mým řešením souhlasí. 160 Část seznamu osob, které byly vězněny v TNP Mírov po uplynutí doby stanovené zákonem. Pozdější vyšetřování prokázalo, že většina vězněných byla do TNP od počátku zařazena v rozporu se zákonem. NA, f. MNB 8/9, k. 65 V souvislosti se zatčením B. Reicina a prošetřováním jeho činnosti rozhodla komise pro TNP, kterou zřídil ministr národní obrany gen. A. Čepička, o propuštění prvních 100 osob, jež byly vězněny prokazatelně v rozporu se zákonem. Propuštění dalších navrhla komise v krátké době. 161 Také při posuzování okolností zatýkání osob v průběhu Akce D zjistila komise pro TNP spáchání řady trestných činů a přestupků. Při domovních prohlídkách zatčených vojáků byly zabavovány osobní věci bez pořizování jakýchkoli záznamů. Komise například zjistila, že v jednom případě zabavili příslušníci StB a OBZ 45 kusů hodinek, rádio, látky, obleky a další osobní věci bez jakýchkoli záznamů. Podobně postupovali u většiny zatčených. Ani osobám, které byly do TNP zařazeny neoprávněně, nebyly zcizené osobní věci po jejich propuštění vráceny. Komise upozorňovala na skutečnost, že ze strany příslušníků StB a OBZ byly tímto spáchány trestné činy se sazbou od pěti do deseti let. Věznění důstojníci se snažili jakýmkoli způsobem dosáhnout toho, aby se informace o poměrech v TNP Mírov dostala na veřejnost, případně do zahraničí. Nakonec se to podařilo bývalému příslušníku obrněné brigády na západě mjr. Antonu Petrákovi. Spolu s dalšími vězněnými Václavem Čechurou a Zdeňkem Goldem zpracovali rezoluci o poměrech na Mírově. Na toaletní papír napsali seznam všech vězněných a těch, kdo v táboře zemřeli. Písemnosti se jim podařilo v roce 1950 propašovat z Mírova, přes manželku A. Petráka, na americké velvyslanectví do Prahy. Informace o poměrech v TNP Mírov rozšířil zahraniční tisk a vysílala i rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Další dokument se jim podařilo propašovat z Mírova na jaře V něm žádali USA, aby zasáhly 160 Tamtéž. 161 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV VII. Závěrečná zpráva komise pro TNP Mírov. 66

67 ve prospěch vězněných cestou OSN. Po propuštění přepsal A. Petrák všechny údaje z toaletního papíru a napsal deník, v němž zachytil podrobnosti svého pobytu v TNP. A. Petrák žil po propuštění z TNP Mírov v Bratislavě. Stýkal se s kamarády vězněnými s ním na Mírově. V roce 1958 byl znovu zatčen. StB u něj nalezla deník i další materiály o TNP včetně poznámek na toaletním papíře. Byl odsouzen za protistátní činnost na pět let vězení. 162 Z iniciativy B. Reicina a J. Procházky vznikly v armádě v průběhu roku 1950 také pověstné pomocné technické prapory (PTP). Ke službě v PTP měli být zařazováni pro KSČ nespolehliví vojáci k výkonu vojenské prezenční služby beze zbraně. 163 Také při zařazování vojáků do TNP sehrálo rozhodující roli 5. oddělení hlavního štábu. Pomocné technické prapory byly využívány k plnění hospodářských Mjr. Antonín Petrák vězeňské foto ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 3671 úkolů. V říjnu 1950 proběhla u gen. B. Reicina porada, které se zúčastnili důstojníci z velení 1. vojenské oblasti. Na poradu byli povoláni také důstojníci 5. oddělení hlavního štábu pplk. J. Pavlíček a mjr. Z. Kalfus. B. Reicin vyjádřil nevoli nad tím, že nejsou plněny stanovené počty branců zařazených do PTP. Provedl půlhodinovou instruktáž se závěrem, že do 1. listopadu 1950 musí obě vojenské oblasti zajistit požadované doplnění počtů PTP. Pplk. J. Pavlíček a mjr. Z. Kalfus obdrželi úkol odjet ještě v noci na velitelství 2. VO do Trenčína, předat rozkaz veliteli oblasti gen. Z. Novákovi a zajistit jeho splnění. Zároveň vydal B. Reicin svému sekretáři mjr. A. Vrbovi pokyn, aby jim vystavil zplnomocnění, které sám podepsal. Po skončení porady a po odchodu všech důstojníků sdělil B. Reicin J. Pavlíčkovi a Z. Kalfusovi, že úkol předat rozkaz o doplnění branců do PTP je pouze kamufláží. Jejich hlavním úkolem bylo sledovat gen. Z. Nováka, který byl podle B. Reicina podezřelý ze spolupráce se O. Šlingem, a údajně hrozilo nebezpečí jeho útěku do zahraničí. Oba jmenovaní důstojníci odjeli okamžitě do Trenčína, předali rozkaz o doplnění stanoveného počtu branců do PTP. Následně plnili úkol sledovat gen. Z. Nováka. Časová lhůta ke splnění rozkazu B. Reicina k doplnění počtů PTP byla minimální. Proto u obou vojenských oblastí proběhly okamžitě porady všech zainteresovaných velitelů, příslušníků pátých oddělení a politických pracovníků. Ve velké časové tísni byly zpracovávány seznamy branců a vojáků prezenční služby k zařazení do PTP. Na základě rozkazu B. Reicina z října 1950 však došlo k zařazení mnohých branců a vojáků, kteří ani podle tehdy platných směrnic do PTP zařazeni být neměli. Do PTP byli zařazeni dokonce i členové KSČ a branci z komunistických rodin. Hlavní informační správa (HIS), na kterou bylo přejmenováno 5. oddělení hlavního v létě 1950, musela 162 Tamtéž, f. Vyšetřovací spisy, a. č MV. 163 Blíže: BÍLEK, J. Pomocné technické prapory. 2. upravené vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu,

68 řešit řadu stížností adresovaných na ÚV KSČ a také poslancům Národního shromáždění. 164 Služba v PTP představovala rovněž formu politické perzekuce. Tentokrát vojáků prezenčně sloužících, kteří byli z různých důvodů považováni za politicky nespolehlivé. Část výpovědi mjr. Zdeňka Kalfuse o instruktáži B. Reicina k zařazování vojáků k PTP. ABS Praha, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V Akce LUX V době probíhající Akce D byla začátkem října 1949 zahájena další, přísně utajovaná akce pod krycím názvem Akce LUX. Jejími iniciátory byli B. Reicin a K. Šváb, který v té době zastával funkci náměstka ministra národní bezpečnosti. Podle vyjádření K. Švába měla být na základě zkušeností právě skončeného procesu s L. Rajkem v Maďarsku provedena důsledná očista všech oblastí života společnosti. Pokyn k jejímu provedení vydal prezident republiky K. Gottwald a vedení KSČ cestou R. Slánského. Řízením akce v celostátním měřítku pověřilo vedení KSČ K. Švába. Za realizaci akce v armádě odpovídal B. Reicin. V této souvislosti vydal Šváb nařízení k vytvoření zvláštní studijní a vyšetřovací skupiny, která byla složena z přísně prověřených příslušníků 5. oddělení hlavního štábu. Výše uvedená akce byla důsledkem toho, že i v podmínkách Československa se v průběhu roku 1949 začínaly projevovat důsledky teorie o zostřování třídního boje a nutnosti hledání nepřítele ve vlastních řadách. Do republiky přijíždějí v říjnu 1949 sovětští poradci gen. Lichačev a plk. Makarov s čerstvými zkušenostmi z procesu s L. Rajkem v Maďarsku. Začala se otevřeně šířit linie hledání nepřátel ve straně a hledání československého Rajka ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV. 165 NA, Komise I., sv. 12, a. j Podrobnosti o souvislosti přípravy a průběhu nezákonných procesů v 50. letech obsahuje Zpráva o činnosti státní bezpečnosti v letech z hlediska nesprávností v zaměření a metodách práce. 68

69 Složení skupiny projednával J. Musil s B. Reicinem. J. Musil navrhoval, aby se vedoucím skupiny stal buď plk. A. Horák, nebo pplk. J. Řehák. B. Reicin Musilovy návrhy odmítl a vydal pokyn, aby se vedoucím skupiny stal pplk. J. Pavlíček. Další členy skupiny určil J. Musil. Podle jeho návrhu měli ve skupině pracovat mjr. Leopold Fiala, mjr. Jindřich Kocián, škpt. Rudolf Cylek, škpt. Josef Havelka a por. Rudolf Hájek. Návrh předložil K. Švábovi a B. Reicinovi. Na základě jejich vlastnoručních poznámek byli ze skupiny vyškrtnuti mjr. L. Fiala a mjr. J. Kocián a nahrazeni pplk. J. Řehákem a mjr. F. Kočím. 166 Za členy skupiny se musel vlastnoručním podpisem zaručit gen. J. Musil. Souběžně se skupinou pplk. J. Pavlíčka pracovala podobná skupina i u ministerstva národní bezpečnosti. Pro její potřebu vyčlenilo 5. oddělení hlavního štábu důstojníky mjr. Jiřího Juránka, mjr. Bedřicha Sedláčka a kpt. Karla Malenu. 167 Za spolehlivost příslušníků skupiny LUX se musel osobně zaručit přednosta 5. odd. hl št. plk. Josef Musil (do hodnosti generála povýšen v říjnu 1949). ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV Úkolem Pavlíčkovy skupiny bylo vyhodnotit londýnský archiv z 2. světové války, předválečný archiv 2. oddělení hlavního štábu a materiály týkající se slovenských divizí za války. Před zahájením činnosti sdělil příslušníkům skupiny gen. J. Musil, že v souvislosti s Rajkovým procesem bude i v ČSR pátráno po podobných elementech, které mají být zneškodněny. 166 Tamtéž, f. MNB 8/5, k ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV. 69

70 Styčným důstojníkem této skupiny z ministerstva vnitra se stal zpočátku kpt. Miroslav Pich Tůma. Později jej nahradil kpt. Jaroslav Mrkos. 168 V říjnu 1949 zpracoval J. Musil podrobný plán práce komise, který předložil k posouzení B. Reicinovi a následně ke konečnému schválení K. Švábovi. Skupina pracovala v přísném utajení. Do přidělené místnosti v prostorách 5. oddělení hlavního štábu neměl přístup nikdo mimo členů skupiny, J. Musila, B. Reicina a K. Švába. Vedoucí skupiny pplk. J. Pavlíček získané informace předával gen. J. Musilovi a podle potřeby na základě jeho rozhodnutí jednal přímo s K. Švábem nebo s B. Reicinem. Podrobně byl o průběhu a výsledcích Akce LUX informován také R. Slánský a v některých případech i prezident republiky K. Gottwald. 169 Kpt. Jaromír Mrkos styčný důstojník ministerstva vnitra u skupiny LUX ABS Kanice Mimořádnou pozornost věnovala skupina analýze archivu exilového MNO z Londýna. NA, f. MNB 8/6, k NA, f. MNB, 8/2, k. 57. Hodnocení akce LUX ze dne 21. října ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV. 70

71 Na základě studia archivních materiálů připravovala skupina seznamy příslušníků 2. oddělení hlavního štábu z období předmnichovské republiky a v době jejich působení v Londýně za války. Vzhledem k tomu, že většina důstojníků 2. oddělení hlavního štábu z tohoto období již v armádě nesloužila, předával veškeré podklady J. Pavlíček cestou styčného důstojníka kpt. J. Mrkose také na MNB. J. Pavlíček předal seznam J. Musilovi a navrhoval, aby osoby v něm uvedené byly vyslechnuty na svobodě k doplnění informací získaných z archivů. J. Musil si nechal určitý čas na rozhodnutí. Potom sdělil J. Pavlíčkovi, že všechny osoby ze seznamu budou zatčeny a vyslýchány ve vazbě. Podle J. Pavlíčka se tak stalo na základě rozkazu B. Reicina a K. Švába. V první řadě nařídil J. Musil zatknout příslušníky bývalého Moravcova 2. oddělení v Londýně. Jejich zatčení kamuflovalo 5. oddělení hlavního štábu probíhající Akcí D. K. Šváb nařídil, že zatčení budou odvezeni do věznice v Mladé Boleslavi, kde pro tento účel zajistil uvolnění potřebných místností. Zatčení osob podle seznamu provedli příslušníci 5. oddělení hlavního štábu ve spolupráci s StB v listopadu 1949 formou určení do TNP. Ve skutečnosti byli všichni odvezeni do věznice v Mladé Boleslavi. Zatčené vyslýchali referenti skupiny LUX. Některé osoby předali na vyžádání k výslechům na MNB. Šlo například o plk. Emila Strankmüllera a pplk. Aloise Franka. Výsledky vyšetřování obdržel K. Šváb. Spolu s B. Reicinem rozhodli o tom, na koho bude podáno trestní oznámení a kdo bude zařazen do TNP. 170 Všichni, na něž nebylo podáno trestní oznámení, byli zařazeni z rozkazu K. Švába do TNP, aniž by se čehokoli dopustili. V seznamech Akce LUX se postupně ocitli i aktivně sloužící důstojníci včetně ministra národní obrany gen. L. Svobody. Někteří z nich byli na rozkaz B. Reicina zatčeni. Patřil k nim i bývalý pobočník gen. L. Svobody pplk. Ladislav Bedřich. Instrukce k jeho výslechu dával mjr. J. Řehákovi ze skupiny LUX osobně B. Reicin. Hlavním důvodem byla zřejmě snaha B. Reicina získat kompromitující materiály na gen. L. Svobodu z doby jeho působení v SSSR. O celkovém výsledku Akce LUX vypovídají dokumenty s názvem Celkový přehled činnosti, zpracovaný v červnu 1950, a Dodatek k přehledu o činnosti ze srpna Oba dokumenty čítají dohromady více než 120 stran textu. Skupina ukončila činnost 26. srpna V průběhu Akce LUX došlo k zatčení dvaceti dvou bývalých zpravodajských důstojníků. Na třináct z nich podalo 5. oddělení hlavního štábu trestní oznámení. Zbývajících devět bylo zařazeno do TNP. Souzeni byli i důstojníci, kteří po celou dobu války zastávali významné funkce v československé zpravodajské službě a ničím se neprovinili. Jejich hlavní zločin spočíval v tom, že v průběhu války úzce spolupracovali s britskou zpravodajskou službou a měli jiné názory na budování čs. zahraniční armády než moskevské vedení KSČ. Byli mezi nimi například plk. Emil Strankmüller, plk. František Heike Stoj, plk. Jaroslav Hájíček, plk. Jan Krček, plk. Jan Pernikář a řada dalších. Seznam uvedený v Celkovém přehledu činnosti obsahuje jména více než tří set padesáti osob. U každého je uvedena krátká charakteristika a seznam hříchů. Z obsahu charakteristik je zřejmé, že zpracovatelé vycházeli z obsahu archivních materiálů londýnského exilového MNO, Československé vojenské mise v SSSR a z obsahu dalších písemností. Značnou část tvoří osobní svědectví vyslýchaných osob. V drtivé většině šlo o osoby 170 Tamtéž. 171 VHA VÚA, f. 100/52, sv. 36, a. j

72 zatčené a později odsouzené nebo zařazené do TNP. Pouze třináct osob, z toho jedenáct důstojníků, bylo vyslýcháno na svobodě. Vedle jmen generálů a důstojníků obsahuje seznam i jména mnoha civilních osob a cizích státních příslušníků. Mezi nimi např. i Vavro Šrobára, Vlada Clementise a dalších. Paradoxně je největší pozornost věnována gen. L. Svobodovi, který v té době již nevykonával funkci ministra národní obrany. Jeho osobě je věnováno celých deset stran textu s podrobným výčtem jeho hříchů od předmnichovské republiky až do roku V jeho charakteristice je uveden i Politický závěr, kde se říká: Ctižádostivý oportunista. Ve svém jednání dbá, aby si neudělal zbytečných nepřátel, a takto se projevil i v závažných situacích. Svoboda je ochoten změnit svůj politický směr, považuje li to za účelné, ale činí tak zavčas, protože dovede rychle odhadovat situaci, a zařizuje se pak na velmi dlouhou dobu. 172 Dodatek k Závěrečné zprávě o akci LUX. VÚA VHA Praha, f. 100/52, sv. 36 a. j Tamtéž. 72

73 Část závěrečné zprávy hodnotící působení gen. L. Svobody. VÚA VHA Praha, f. 100/52, sv. 36 a. j Seznam obsahuje údaje i o dalších generálech, Z. Novákovi, R. Bulandrovi, K. Klapálkovi, V. Sachrovi a dalších, kteří se později stali obětí nezákonných procesů. Akce LUX byla zřejmě ukončena dříve, než se původně předpokládalo. Dokumenty o činnosti skupiny LUX obsahují i přehled nedokončených případů. Akce LUX nebyla samostatnou a izolovanou akcí. Tvořila součást široké škály perzekucí, které následovaly po únoru Důstojníci 5. oddělení hlavního štábu, podílející se na Akci LUX, figurovali také v Akci D. Pplk. J. Pavlíček, který stál v čele Akce LUX, působil také v průběhu Akce D. Informace získané v průběhu výslechů v rámci Akce D, využívala skupina LUX a naopak. Výsledky výslechů v Akci LUX byly využívány jako podklady pro zatýkání v jednotlivých Akcích D. Veškerých informací pak využívalo 5. oddělení hlavního štábu v dalších formách perzekucí směřujících proti vojenským, ale i civilním osobám. V průběhu Akce D i v rámci Akce LUX docházelo k závažnému porušování tehdy platných zákonů. Formy a metody nezákonných perzekucí vojenských osob neměly pouze podobu Akcí D a Akce LUX. Již od počátku roku 1949 se setkáváme také s provokacemi, nezákonným vězněním vojenských osob v pověstném domečku na Hradčanech. Následovaly vykonstruované soudní procesy, které končily dlouholetými tresty vězení a výjimečně i justičními vraždami. 73

74 11. Provokace a násilné metody vyšetřování Výše uvedené skutečnosti potvrzuje i obsah Závěrečné zprávy o výsledku činnosti komise ministerstva vnitra přešetřující nezákonné metody práce na úseku vojenské zpravodajské služby (HS OBZ, HIS a HS VKR) v letech , která byla vypracována v lednu Ve zmíněné zprávě se uvádí: Orgánové OBZ od r provedli pomocí agentů provokatérů celou řadu provokací na vojenské a civilní osoby v ČSR. Osoby vyprovokované agenty provokatéry k nepřátelské činnosti byly zatýkány a souzeny. Provokace nebyla nikým zakazována a ve svých důsledcích byla trpěna i prokurátory a soudy, které ne dost důsledně zkoumaly materiály dávané jim jako podklad k soudnímu řízení. 173 Na iniciování a řízení provokací se přímo podíleli gen. B. Reicin, náměstek ministra národní obrany pro kádrovou práci, gen. J. Musil, po B. Reicinovi náčelník 5. oddělení hlavního štábu a plk. R. Mysík, přednosta pátrací skupiny 5. oddělení hlavního štábu. Na jejich praktické realizaci se podíleli především příslušníci pátrací skupiny, ale i ostatní příslušníci 5. oddělení hlavního štábu a v případě potřeby i příslušníci 2. oddělení hlavního štábu (zpravodajského). O osobách, vůči kterým budou provokace použity, rozhodoval B. Reicin a v některých případech i gen. J. Musil. Podrobné plány a zámysly jednotlivých provokací připravoval většinou přednosta pátrací skupiny plk. R. Mysík. V rámci OBZ se tím stal proslulým a byl označován za mistra provokací. Tento způsob práce příslušníků OBZ byl dokonce nazýván mysíkovština. 174 K realizaci svých záměrů Plk. Richar Mysík SA AČR Olomouc využíval důstojníky pátrací skupiny, ke které patřili především škpt. Jan Peleška, škpt. František Remta, kpt. Josef Skýva a kpt. František Zeman. Provokace měly různé podoby. Od jednoduchých případů, kdy byly důstojníkům zasílány fingované dopisy jejich známých, kteří emigrovali, přes podvržení kompromitujících materiálů zatčeným při domovních a osobních prohlídkách až po složité zpravodajské hry, v nichž bylo zapojeno několik příslušníků 5. i 2. oddělení hlavního štábu, řada agentů a spolupracovníků OBZ. Agenti provokatéři byli nasazováni také v průběhu vyšetřování ve vězení. 175 Také důsledky výše uvedených provokací byly různé. Od kázeňských trestů, přes dlouholeté tresty vězení až po uložené a provedené tresty smrti. V letech provedli příslušníci OBZ desítky provokací, od provokací proti jednotlivcům až po provokace proti celým skupinám osob, především vojáků. O mnohých provokacích byla veřejnost informována až po roce Okolnosti mnohých dosud 173 NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201 s VÚA VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j NA, f. Komise I., sv. 12, a. j

75 ukrývají rozsáhlé archivní prameny. Vzhledem k jejich rozsahu není možno je podrobně rozebírat. Proto se omezíme pouze na případy, které byly typické a kterých byly na stejném principu provedeny desítky. Nejjednodušším způsobem provokace bylo doručování fingovaných poštovních zásilek vojenským osobám, většinou od známých důstojníků, kteří odešli do zahraničí do února 1948 nebo emigrovali po uchopení moci komunistickou stranou. Dopisy byly zasílány buď poštou, nebo je osobně předávali příslušníci OBZ, případně jejich spolupracovníci, vydávající se za odpůrce režimu. Výsledek provokace byl závislý na reakci osoby, pro kterou byla provokace připravena. Pokud okamžitě oznámila případ OBZ nebo nadřízeným, zůstala bez postihu. V případě neoznámení následovalo v mnohých případech soudní řízení a tresty v rozsahu několika let. Jedním z takto odsouzených byl i plk. JUDr. Hlavica, který se stal pro OBZ nepohodlným. Přestože po dvou dnech oznámil návštěvu dvou mužů, kteří mu odevzdali dopis údajně uprchlého čs. důstojníka, byl zatčen, vyšetřován a odsouzen. Podle vyjádření R. Mysíka se případ málem nepovedl, protože plk. Hlavica návštěvu zahraničních hostů nesežral, a proto ho pro soud musel udělat pplk. L. Souček jako výslechář. Předsedou senátu byl v jeho případě pplk. K. Vaš. 176 Tohoto typu provokací využívalo OBZ vůči různým kategoriím vojáků všech hodností. Nebylo výjimkou, že byly provedeny i vůči generálům, které B. Reicin i OBZ považovali za spolehlivé. Pouze výsledky v případě neoznámení nebo pozdního oznámení byly různé. Vždy osobně rozhodoval B. Reicin buď trestní oznámení, nebo kázeňský trest. V některých případech využívali příslušníci OBZ tohoto způsobu ke kompromitování důstojníků a jejich přinucení ke spolupráci. Proti dalším typům provokací byly osoby, jichž se týkaly, zcela bezmocné. B. Reicin nebo J. Musil nařídili zatčení, většinou skupiny vojenských osob. Souběžně s jejich zatčením byly prováděny domovní prohlídky, při kterých byly nalezeny podvržené protistátní tiskoviny, letáky nebo služební předpisy, případně jiné materiály tajného charakteru. Při následujících výsleších za použití brutálního násilí byly na zatčených vynuceny potřebné výpovědi. K soudu se obyčejně tyto případy dostávaly až po několika měsících. Nebylo výjimkou, že vyšetřování trvalo více než jeden rok. Soudní řízení se konalo až v době, kdy měli vyšetřovatelé jistotu, že obvinění budou u soudu vypovídat podle připravených a vynucených výpovědí. Vždy se soudní řízení konalo až v době, kdy nebyly na obviněných patrny důsledky fyzického násilí. Vyskytly se i případy, kdy vyšetřovaní fyzické týrání nevydrželi psychicky a museli být předáni do psychiatrické léčebny. V případě, že při soudním řízení došlo k jakékoliv komplikaci, splnili svoji úlohu soudní znalci, právníci 176 Žádost JUDr. Karla Vaše o obnovu soudního řízení. HANZLÍK, F., POSPÍŠIL, JAR., POSPÍŠIL JAN. Sluha dvou pánů. Vizovice: Lípa A. J. Rychlík 1999, s Soudní znalec OBZ pplk. Štěpán Pecka, který zpracovával potřebné posudky podle pokynů B. Reicina a J. Musila. ABS Kanice

76 OBZ nebo jiní právníci, kteří pracovali v jeho službách. Za rozhodující bylo bráno vždy vyjádření soudních znalců. Jedním z nich byl i pplk. Štěpán Pecka. Ve svém vyjádření gen. J. Musilovi požadoval, aby orgány OBZ v případě podání trestního oznámení předložily alespoň takové materiály nalezené při domovních prohlídkách, které by bylo možno u soudu označit za tajné. Namítal, že se vždy jednalo o pomůcky, které již pozbyly platnost, a co mu to dá vždycky námahy, než u soudu vyloží, že je to tajné. 177 K výše uvedeným případům lze zařadit například akci Ulice. Dne 17. května 1949 nařídil gen. J. Musil mjr. Adolfu Prášilovi a pplk. Jarmilu Přecechtělovi důkladné prohlídky a zatčení určených důstojníků ve VTÚ Podmokly. Při domovních prohlídkách u nich byly nalezeny protistátní letáky. Dalším podobným případem byla Akce Pohořelec, při níž bylo zatčeno dvacet pět důstojníků. V obou případech šlo o důstojníky, kteří se neprovinili. Tato skutečnost byla známa i vyšetřovatelům, přesto se mjr. L. Turek zaručil pplk. L. Součkovi a gen. J. Musilovi, že je udělá. Všichni vyšetřovaní byli podrobeni těžkému fyzickému násilí. Při soudním procesu jeden z obviněných, škpt. Václav Padevět, u Státního soudu uvedl, že byli denně těžce biti. Hrozilo zatčení a trestní stíhání mjr. L. Turka, škpt. F. Pergla i dalších, kteří se na násilí podíleli. Gen. J. Musil a pplk. F. Souček však sestavili protokol, v němž vyloučili možnost jakéhokoliv použití násilí při vyšetřování, a škpt. F. Pergla vykreslili jako nejvzornějšího vězeňského správce. 178 Mjr. Ludvík Turek ABS Kanice Pověstný správce věznice OBZ v kapucínské ulici, tzv. domečku kpt. František Pergl. ABS Kanice Motivy provokací byly různé. Snaha odstranit reakční živly z armády nebyla mnohdy určující. Vedle důvodů politických to bylo také vyřizování osobních účtů, důvody majetkové a v neposlední řadě i snaha odstranit nepohodlné svědky, kteří o činnosti OBZ věděli příliš mnoho. To se týkalo i pracovníků, agentů a spolupracovníků OBZ. Do této kategorie je možno zařadit i provokace proti mjr. Claudiu Šatanovi a mjr. Jaromíru Nechanskému, které skončily jejich odsouzením k trestu smrti. B. Reicin byl znám jako člověk, který nesnášel jakýkoliv odpor. I svými nejbližšími spolupracovníky byl označován za typického diktátora. 179 Byl znám fenomenální pamětí 177 VÚA VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j Výpověď soudního znalce pplk. Štěpána Pecky. 178 Tamtéž, sv. 32, a. j. 216, s Tamtéž, sv. 33, a. j Typickým diktátorem označil B. Reicina i plk. Josef Mirovský ve svém dopise Čepičkovi ze dne 21. února

77 a také tím, že shromažďoval kompromitující materiály na různé osoby v armádě již od doby svého působení v čs. vojenských jednotkách v SSSR. Bez milosti odstraňoval z armády všechny osoby, které se mu postavily jakýmkoliv způsobem na odpor nebo měly jiné názory než on, včetně svých bývalých spolubojovníků z 1. čs. armádního sboru v SSSR. K tomu ve značné míře využíval i provokací. Úkoly ve většině případů vydával gen. B. Reicin. On také v poslední instanci rozhodoval o osudech zatčených. Budou-li souzeni nebo bude-li případ vyřešen zařazením jmenovaného do tábora nucených prací, případně bude-li případ řešen kázeňsky. B. Reicin si vyhradil právo, aby byl informován o přípravě zatčení každého vyššího důstojníka. Přednosta výslechového odd. pplk. Ludvík Souček ABS Kanice Součástí celého systému byla i skupina R realizační a výslechová, vytvořená na 5. odděleních všech stupňů. Největší mírou využívala násilných metod vyšetřování skupina R 5. oddělení hlavního štábu, v jejímž čele stál pplk. L. Souček. Jeho zástupcem se stal pplk. K. Bohata. Za zvlášť sadistické vyšetřovatele byli považováni mjr. L. Turek a především správce věznice OBZ, pověstného domečku na Hradčanech v Kapucínské ulici, škpt. F. Pergl. Do služeb OBZ byl přijat v lednu 1949 na základě nařízení gen. J. Musila. F. Pergl sám upozorňoval J. Musila ještě před nástupem, že se při výsleších neudrží, bude zajištěné osoby bít a v důsledku toho bude zavřen. Přesto byl do služeb OBZ přijat. 180 Zástupce pplk Součka pplk. Karel Bohata ABS Kanice Celý systém fungoval následovně. Na základě provokace příslušníků pátrací skupiny 5. oddělení hlavního štábu byli důstojníci zatčeni. Násilnými metodami vyšetřování byly ve většině případů na vyšetřovancích vynuceny výpovědi o jejich trestné činnosti. Až poté bylo podáno trestní oznámení a proběhl soud. Nebylo výjimkou, že zatčení důstojníci strávili ve vyšetřovací vazbě dlouhé měsíce, než byli v důsledku fyzického trýznění a psychického nátlaku ochotni podepsat obvinění, jež vykonstruovali vyšetřovatelé. Hlavní úkol pro vyšetřovatele byl tak zvaně vyšetřovaného tak zvaně udělat. V praxi to znamenalo dosáhnout toho, aby vyšetřovaný podepsal vynucenou výpověď a tuto neodvolal ani u soudu. I na podobné případy bylo obranné zpravodajství připraveno. V závěrečné zprávě o působení OBZ v letech se přímo uvádí: Použití provokací, tělesné tresty, týrání osob se stalo při vyšetřování běžnou věcí. Zvlášť tvrdé výslechy 180 Tamtéž, sv. 32, a. j

78 byly prováděny především v těch případech, ve kterých vedení HISU (OBZ), pozn. aut.), mělo zájem na odstranění vyšetřovanců bez ohledu na zjištění materiální pravdy. Od roku 1949 se fyzické násilí vůči vyšetřovancům používá ve stále větší míře, není téměř jediného vyšetřovance, který by nebyl týrán. 181 Pověstným se v tomto směru stal správce věznice OBZ škpt. F. Pergl. K mučení a týrání vyšetřovanců používal různých způsobů. Například bití obuškem, fackování, dávání do želez, pochodování v noci a polévání studenou vodou, cvičení až do omdlení, neustálé buzení vyšetřovanců, kopání a bití přes chodidla (tzv. baštonáda), zvedání za uši, bití přes mokrý ručník, kolotoč atd. 182 V důsledku používání výše uvedených metod vyšetřování byla způsobena vyšetřovancům mnohá zranění. Výjimkou nebyly vyražené zuby, poškození ušních bubínků, zlomená žebra a další vážná poranění. Ve věznici nebyla poskytována ani lékařská péče. Při nemoci vězňů odpíral F. Pergl lékařskou pomoc a dával vězňům tenoftalin, po jehož použití se dostavovaly prudké průjmy a celková tělesná slabost. O lékařské ošetření se postaral teprve tehdy, když hrozilo, že by vyšetřovanec bez lékařské pomoci zemřel. 183 Na svoji obhajobu Pergl v době vyšetřování nezákonných metod vyšetřování uváděl, že plnil rozkazy nadřízených a že mu gen. Musilem bylo řečeno, že do věznice se dostávají jen zrádci a jako s takovými s nimi musí být zacházeno. Stejné metody jako škpt. F. Pergl používali i další příslušníci vyšetřovací skupiny. Ke známým sadistům patřil také por. Václav Bláha, ostatními nazývaný úderník. Podobnou pověst měl i zástupce náčelníka vyšetřovací skupiny pplk. K. Bohata. Často se na bití a týrání vyšetřovanců podíleli i příslušníci pátrací skupiny 5. oddělení hlavního štábu, kteří tvořili tak zvanou popravčí četu. K nim patřili škpt. J. Peleška, škpt. F. Remta, kpt. J. Skýva a kpt. F. Zeman. Používání násilí nebylo výsadou pouze příslušníků 5. oddělení hlavního štábu v Praze. Stejných metod používali i příslušníci OBZ na podřízených stupních. Nechvalně známým se v tomto smyslu stal vyšetřovatel 5. oddělení 2. vojenské oblasti v Brně škpt. Rudolf Ichnovský, který měl osobní podíl na zmrzačení několika vyšetřovaných osob. 184 V mnohých dalších případech nařídil B. Reicin zatknout nevinné osoby, které byly považovány za nepohodlné a souběžně s nimi i další, o kterých se předpokládalo, že by mohly přispět k jejich usvědčení. Typickým příkladem tohoto typu odstraňování nepohodlných osob je i případ gen. K. Palečka a pplk. R. Krzáka. Oba jmenovaní patřili ke zkušeným zpravodajcům, oba působili za války v Anglii. Pplk. R. Krzák absolvoval v Anglii také speciální výsadkový výcvik. Oba byli jak fyzicky, tak i psychicky velmi odolní. Na rozkaz B. Reicina, který měl eminentní zájem na jejich usvědčení a odsouzení, byli zatčeni dne 19. listopadu roku Do vazby státního soudu se dostali až dne 13. června Vyšetřovatelé neměli proti nim žádné důkazy. Ty nepřinesly ani zvlášť pečlivě provedené domovní prohlídky. Po jejich přivedení do věznice nařídil pplk. K. Bohata škpt. F. Perglovi, aby přinesl dvě největší a nejšpinavější uniformy po SS, do kterých byli oba převlečeni. Jejich výslechy 181 NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201 s Tamtéž s Tamtéž s VÚA VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j

79 dlouho nepřinášely žádné výsledky. O případ se osobně zajímal B. Reicin. Nařídil mjr. L. Turkovi vyslýchat gen. K. Palečka soustavně třeba celý rok. Zároveň L. Turkovi sdělil: Když se ti to podaří, udělám tě generálem. 185 Na základě instrukcí B. Reicina používal L. Turek stále tvrdšího fyzického i psychického nátlaku. Přesně podle přání B. Reicina napsal ve vazbě gen. K. Paleček i svůj životopis, který čítal 980 stran. Generála K. Palečka se nakonec podařilo L. Turkovi zlomit po nepřetržitém tři dni trvajícím fyzickém a psychickém nátlaku, v jehož důsledku dostal gen. K. Paleček silný žlučníkový záchvat. Následně však odmítl celý protokol podepsat. Doznání vymyšlené mjr. L. Turkem podepsal až po dalším nátlaku a v důsledku dalšího žlučníkového záchvatu. Také pplk. R. Krzák dlouho odolával fyzickému i psychickému týrání. Několikrát vynucené doznání podepsal a posléze, když se jeho fyzický a psychický stav zlepšil, znovu vše odvolal. Nakonec však byli oba ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k dlouholetým trestům. Výše uvedený příklad jednoznačně ukazuje, že brutálnímu fyzickému a psychickému násilí nebyli schopni odolat ani jedinci speciálně na takovéto situace připravovaní. Značně rozšířeným způsobem provokací vojenského obranného zpravodajství byly i takové, jejichž obětmi se stávaly v široké míře i civilní osoby. Jednalo se o zpravodajské hry, do nichž měli být provokacemi zatahováni reakční občané. Vznikaly u OBZ z popudu gen. J. Musila v letech Původně bylo cílem těchto provokací zjistit nepřátelskou agenturu na našem území, odhalit ilegální organizace a kádrové rozvědčíky pracující na našem území a jejich agenturní sítě. K tomuto druhu provokací můžeme zařadit i Akci BOŽÍ MLÝNY, která byla řízena gen. J. Musilem a plk. J. Mirovským. Tato akce byla prováděna ve spolupráci s 2. oddělením hlavního štábu (zpravodajským). Zajímavé a přitom výstižné je hodnocení této provokace v závěrečné zprávě o vyšetřování činnosti OBZ z roku 1963, kde se říká: Ve své podstatě šlo o ilegální organizaci, jejíž členové byli orgánové OBZ a jejich agenti. Tito pak provokovali na našem území další osoby k protistátní činnosti. Aby u reakčních osob byla důvěra v ilegální organizaci Boží mlýny upevněna, bylo pomocí agenta, který byl napojen na nepřátelskou rozvědku (mělo jít o IS), docíleno toho, že londýnský rozhlas vysílal heslo Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Rovněž tak u nepřátelských rozvědek byl vzbuzen dojem, že jde o skutečnou ilegální organizaci na našem území. Do zahraničí bylo vysláno několik reakčních osob, přes které orgánové neměli žádnou kontrolu. Dále byly do zahraničí pomocí agentů zasílány zprávy agenturní, které politicky ČSR v zahraničí uškodily, a mohlo jich být proti ČSR zneužito i na mezinárodním poli. A dále: Cíle, které byly orgány OBZ v akci Boží mlýny sledovány, nebyly dosaženy, ale naopak provokačními formami práce bylo zataženo nezákonně do protistátní činnosti mnoho osob, které byly nakonec likvidovány. 186 V rámci akce Boží mlýny vznikly ilegální organizace Krušnohoří, Krakonoš a Jirka, v nichž bylo zapojeno více jak třicet osob, které byly později zatčeny a souzeny. Obdobnou akci řídil náčelník pátrací skupiny plk. Richard Mysík. Agent OBZ pplk. Josef Hruška získal koncem roku 1948 poznatky o ilegální skupině civilních osob Pravda vítězí, 185 Tamtéž, sv. 33, a. j NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201, s

80 kterou založil Karel Bacílek. R. Mysík nařídil pplk. J. Hruškovi proniknout do zmíněné ilegální organizace a zapojit do její práce co největší počet aktivních důstojníků, aby tato organizace dostala vojenský charakter. Pplk. J. Hruška kontaktoval gen. K. Kutlvašra a další důstojníky, kteří přislíbili pomoc. Na pokyn B. Reicina byla ilegální organizace zlikvidována. 187 V následujícím procesu bylo souzeno třináct osob. Tři osoby, včetně pplk. J. Hrušky, byly odsouzeny k trestu smrti. Gen. K. Kutlvašr byl odsouzen na doživotí a ostatní mimo dvou k dlouholetým trestům žaláře. 188 Výše uvedený případ svědčí i o tom, že OBZ využívalo provokací k likvidaci z jeho pohledu nepohodlných osob, agentů nebo spolupracovníků této složky. Pplk. J. Hruška byl jedním z nich. Do poslední chvíle věřil, že trest smrti nebude vykonán a že naopak bude odměněn a povýšen za splnění příkazů, které dostával od plk. R. Mysíka. Byl popraven dne 24. května Případ pplk. J. Hrušky nebyl jediným, kdy se OBZ zbavovalo nepohodlných svědků cestou provokací. K dalším patřili mjr. Claudius Šatana a mjr. Jaromír Nechanský. Oba byli získáni pro spolupráci s OBZ. Mjr. C. Šatana byl získán pro spolupráci osobně B. Reicinem. Později byl řízen plk. R. Mysíkem a mjr. Tylšem. Na pokyn těchto řídících orgánů byl ve styku s pracovníkem velvyslanectví USA pplk. Fottem, kterému předával s vědomím řídících orgánů poznatky o čs. armádě, aby získal jeho důvěru. Mjr. C. Šatana projevil zájem o funkci československého vojenského atašé v USA. Generály a důstojníky, kteří aspirovali na funkce vojenských přidělenců v zahraničí, prověřovalo a vysílalo do zahraničí OBZ po schválení gen. B. Reicinem. V případě C. Šatany vzniklo podezření, že by mohl v USA vyzradit informace o svém působení ve prospěch OBZ nebo zůstat v emigraci vzhledem k tomu, že za války působil v Anglii. Na pokyn gen. J. Musila byl zatčen. Po svém zatčení se odvolával na spolupráci s OBZ. Na radu J. Musila bylo C. Šatanovi vyšetřovatelem sděleno, že je nutno sepsat s ním dva protokoly. Jeden, ve kterém bude uvedeno, které zprávy předával pplk. Fottemu, a druhý, který bude pojednávat o jeho spolupráci s OBZ a o pokynech těchto orgánů pro styk s Fottem. První protokol C. Šatana podepsal, druhý již sepsán nebyl. Na základě podvodně vylákaného doznání a příslušných znaleckých posudků byl odsouzen k trestu smrti a popraven přesto, že svoji výpověď u soudu odvolal. 189 Podobný byl i případ mjr. J. Nechanského. Původně byl důvěrníkem B. Reicina, který jej později předal plk. L. Klenovi. Když plk. L. Klen odcházel do funkce přednosty 2. oddělení hlavního štábu, předal J. Nechanského R. Mysíkovi. Ten vyjádřil velké překvapení nad tím, že mjr. J. Nechanský je důvěrníkem OBZ: Já jsem se tomu velmi divil, neboť jsem po Nechanském šel. Po zatčení Nechanského jsem se dozvěděl, že Nechanský pracoval původně s námi poctivě, ale pak se obrátil, když nebyl povýšen, jak mu bylo původně slibováno, a když byl dokonce i přeložen mimo Prahu. 190 Také mjr. J. Nechanský, zeť Bohumila Laušmana, byl na základě vykonstruovaného procesu odsouzen k trestu smrti a popraven Tamtéž, s Blíže: SLANINA, J., VALIŠ, Z. Generál Karel Kutlvašr. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201, s VÚA VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j Podrobnosti o vojenských osobách popravených v období politických procesů v letech jsou uvedeny v publikaci: PEJČOCH, I. Vojenské osoby popravené v období politických procesů v Československu v letech Praha: Ministerstvo obrany České republiky VHÚ Praha,

81 Mjr. Jaromír Nechanský se spolubojovníky s Anglie při audienci u prezidenta republiky Fotoarchív VÚA VHA Praha Průvodním jevem provokací, nezákonného zatýkání, věznění a odsouzení na základě vykonstruovaných obvinění byly majetkové delikty těch, kteří se na výše uvedené nezákonné činnosti podíleli. Docházelo k rozkrádání majetku zatčených a odsouzených, k machinacím s jejich byty i s dalším majetkem. V některých případech bylo právě vlastnictví lukrativního majetku důvodem toho, že se jeho majitel stal obětí provokace. 192 Ať se již jednalo například o auto, dům, byt nebo i umělecká díla značné hodnoty. Také operativní pracovníci OBZ se podle závěrečné zprávy o vyšetřování činnosti OBZ v letech dopouštěli při různých zpravodajských akcích ve značném rozsahu šmeliny, spekulací a obohacování se. Nebylo výjimkou, že získávali pašované cigarety, potraviny i ostatní zboží, ale i peníze. Mnohdy si dokonce tyto věci vynucovali na zatčených. Na oplátku umožňovali různým osobám pašeráctví, černé obchody včetně ilegálních přechodů osob do zahraničí. Při zjištění různých majetkových deliktů rozhodoval rovněž B. Reicin o způsobu řešení jednotlivých případů a o zatčení provinilců. V případě zjištění podvodů a machinací v Ústředním domě armády odmítali B. Reicin s J. Musilem vydat souhlas k zatčení pplk. Ambrože, který za machinace nesl odpovědnost. Hlavním důvodem byla zřejmě skutečnost, že také oni v Ústředním domě armády levně nakupovali. Pro B. Reicina obstarával nákupy jeho sekretář mjr. A. Vrba. Podle svědectví gen. J. Čermáka si B. Reicin opatřoval zboží různými způsoby. Využíval například i trofejních zásob z intendančního 192 Konkrétní případy pplk. Bohumila Dítě a plk. Karla Lukase uvedl Eduard Stehlík ve svém příspěvku Některé aspekty represí na vědeckém semináři Destrukce čs. důstojnického sboru po únoru Blíže: Destrukce čs. důstojnického sboru po únoru Sborník příspěvků z vědeckého semináře konaného dne 9. prosince 1992, Historický ústav AČR, Praha 1992, s

82 skladu v Praze, kde byly jeho jménem označeny celé balíky látek a jiného zboží. Pplk. Otto Sezemský žádal několikrát gen. J. Musila o souhlas se zatčením pplk. Ambrože, jehož provinění bylo prokázáno. J. Musil O. Sezemskému vždy řekl: Můžeš jej zatknout, ale napřed se zeptej gen. Reicina. 193 Po předložení jasných důkazů nakonec B. Reicin rezignovaně pronesl: Tak si ho teda vem. 194 Ve zprávě o vyšetřování se objevila i jména generálů B. Reicina, J. Procházky, Č. Růžičky a F. Kouřila. 12. Odstranění gen. Ludvíka Svobody z funkce ministra národní obrany Po únoru roku 1948 výrazně vzrostly ambice plk. B. Reicina i gen. JUDr. J. Procházky. Oba stáli v čele významných armádních institucí 5. oddělení hlavního štábu a Hlavní správy výchovy a osvěty. Oba měli výrazný podíl na řízení komunistů v armádě v průběhu únorových dnů roku 1948 a rovněž se podíleli na přípravě a realizaci perzekucí vojáků. Oba byli i autory myšlenky zřízení tábora nucené práce pro vojáky a také autory návrhu na zřízení pomocných technických praporů, kam byli zařazováni pro komunisty nespolehliví vojáci prezenční služby. Na návrh R. Slánského byla na ministerstvu obrany zřízena nová funkce náměstka pro kádrovou práci. Zároveň navrhl Slánský gen. L. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával plk. B. Reicin. Gen. L. Svoboda se jmenováním B. Reicina do funkce svého náměstka nesouhlasil. K tomu uvádí: V roce 1948, nepamatuji si přesně měsíc, přišel ke mně Slánský na MNO a sděloval mi, kteří budou mými náměstky Drgač, Procházka, Drnec, Reicin. Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku. 195 Podle vývoje vztahů mezi B. Reicinem a J. Procházkou na jedné straně a L. Svobodou ve funkci ministra národní obrany na straně druhé lze usuzovat, že společným cílem B. Reicina a J. Procházky se postupně stalo jeho odstranění z funkce ministra národní obrany. B. Reicin předpokládal, že vzhledem k funkci, kterou zastával, a blízkým vazbám na R. Slánského a K. Gottwalda bude příštím ministrem národní obrany on. 196 J. Procházka a B. Reicin se s L. Svobodou dobře znali ze svého působení v československých vojenských 193 VÚA VHA, f. 100/52, sv. 36, a. j. 262, zpráva pplk. Prášila. 194 Tamtéž. 195 NA, f. 100/24, sv. 56, a. j Okolnosti jmenování B. Reicina do této funkce popisuje gen. L. Svoboda v rozsáhlém vyjádření, které není datováno, ale podle obsahu a dalších souvislostí vzniklo v době jeho internace koncem roku L. Svoboda odpovídá na stanovené otázky týkající se různých oblastí budování armády po roce 1945 a také na otázky týkající se činnosti B. Reicina. 196 Rozhovor s E. Žádníkovou dne 7. června 2002, s gen. O. Kvapilem dne 21. února

83 jednotkách v SSSR. Jejich vzájemný vztah až do února 1948 vycházel z jejich funkčního zařazení. Již do února 1948 si několikrát stěžoval šéf HSVO plk. J. Procházka na gen. L. Svobodu u K. Gottwalda. Poměr J. Procházky k L. Svobodovi dokumentuje obsah jeho zprávy ze dne 5. ledna 1947, kterou adresoval K. Gottwaldovi a vedení KSČ. V ní ostře kritizuje ministra národní obrany i náčelníka hlavního štábu za ustupování reakci: V poslední době, kdy došlo k veřejným útokům na armádu, provázeným osobními intervencemi a různým osočováním činiteli druhých stran u ministra a náčelníka hlavního štábu, projevilo se u ministra ostré zakolísání, způsobené u něho panikou, a změna linie. Ministr začal veřejně hlásat a prosazovat jako linii nutnost ustupovat před požadavky a výtkami druhých stran. Prohlašuje a prosazuje, že je třeba činit ústupky druhým stranám (tj. nekomunistům), jako se prý dnes dělají ústupky všude jinde. To znamená, že ministr se odvrátil od zásadních hledisek, přijal a prosazuje bezzásadní ustupování jako linii. Jde-li o to, má-li se další reakce pustit do armády, či nepustit, další reakci do armády pouští. 197 Uvedené konstatování se snažil J. Procházka zdůvodnit konkrétními fakty, které se týkaly první očisty, osvětové služby, situace v Obraně lidu, vojenského školství a dalších otázek. Za nepřijatelné považoval gen. J. Procházka, že gen. L. Svoboda, podle něj, omilostnil téměř padesát procent nepřijatých do armády tím, že je přijal na základě odvolání. Největší problém představoval podle J. Procházky postoj L. Svobody k řešení problematiky osvětového aparátu. Sám L. Svoboda považoval stav, kdy osvětovou službu a redakci Obrany lidu ovládali komunisté, za neúnosný. K tomu J. Procházka ve zprávě uvádí: Ministr prohlašuje kde komu, že dnešní stav osvěty (t. j. komunisté) je pro něho neúnosný. Jsou prý pro něho neúnosné výpady a stížnosti na stranickost. Naznačoval, že když to půjde tak dále, musel by podat demisi. 198 Celý obsah zprávy nasvědčuje tomu, že vztahy mezi gen. L. Svobodou a plk. J. Procházkou byly napjaté již před únorem Na závěr zprávy doporučuje J. Procházka provést pohovor s ministrem, dát si vysvětlit jeho názory na dnešní stav armády a na otázky zmíněné ve zprávě:...pak mu vysvětlit chybnost jeho dnešního stanoviska Vážnost svého stanoviska zdůrazňuje J. Procházka na úplný závěr slovy: Upozorňuji, že pokládám situaci za velmi vážnou a uvažoval jsem již, zda nenastane vzhledem k desavuování ministrem mé činnosti okamžik, kdy budu nucen položit otázku důvěry, t. j. vzdát se funkce. 200 Gen. L. Svoboda před únorem 1948 ani v následujícím období nepožíval plné důvěry komunistické strany. Jeho působení a setrvání ve funkci ministra národní obrany vyplývalo spíše z pragmatických zájmů vedení komunistické strany a ze skutečnosti, že byl, vzhledem ke svému působení v SSSR v průběhu války, osobou přijatelnou pro Sovětský svaz. Také v únorových dnech a v následujícím období měli komunisté s gen. L. Svobodou potíže. Jeho jednání a postoje dlouhodobě sledoval B. Reicin. Poznatky získával cestou informátorů a pomocí odposlechů jeho služebních i soukromých hovorů. Pečlivě sledoval 197 NA, f. 100/24, sv. 56, a.j Tamtéž. 199 Tamtéž. 200 Tamtéž. 83

84 také jeho působení a hlasování ve vládě. Veškeré informace získané o L. Svobodovi předával B. Reicin R. Slánskému a K. Švábovi. 201 Z tohoto pohledu je zajímavé hodnocení L. Svobody B. Reicinem v době probíhající vnitropolitické krize a v době rozhodujícího střetu o moc. K celkovému jednání gen. L. Svobody učinil závěr: Pokud jsem mohl vypozorovat z jeho jednání a řečí, doufal, že se krizi podaří urovnat normálními prostředky, t. j. nějakou dohodou mezi KSČ a reakčními vůdci, nebo tím, že prezident demisi nepřijme a krizi nějak urovná. V žádném případě by nebyl souhlasil s tím, aby armáda se postavila otevřeně po bok lidu. 202 Za vážné pochybení gen. L. Svobody považoval B. Reicin jeho návštěvu u prezidenta Beneše v Sezimově Ústí bezprostředně po uchopení moci. Také k této události se vyjadřuje ve svých výpovědích z roku 1951: Když po únorových událostech Beneš odjel do Sezimova Ústí, vypravil se za ním Svoboda s generály Bočkem, Klapálkem a Hasalem, a to tajně, bez našeho vědomí, a přinesli mu výzvu, kterou Svobodovi zkoncipoval pplk. Tomčík. V této výzvě se obraceli k Benešovi jako muži, kteří bojovali o vznik tohoto státu, a vyzývali jej, aby neabdikoval, neboť bez něho by se národ rozpadl na dva nepřátelsky se potírající tábory. 203 Dnem 15. listopadu 1948 byl B. Reicin ustanoven do nově zřízené funkce náměstka ministra národní obrany pro věci osobní. Ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc. Do jeho podřízenosti patřilo 5. oddělení hlavního štábu, 2. oddělení hlavního štábu i vznikající kádrový odbor MNO. V nové funkci pokračoval v upevňování své osobní moci. V trezoru měl uloženy osobní spisy všech generálů a důstojníků, kteří zastávali významné pozice v armádě, včetně osobního spisu ministra národní obrany gen. L. Svobody. 204 Jejich součástí byly i kompromitující materiály na jednotlivé osoby, které B. Reicin systematicky shromažďoval již od počátku svého působení v armádě v Buzuluku. Značnou část kompromitujících materiálů získal Reicin v průběhu již zmíněné Akce LUX, která probíhala od října 1949 do léta V době působení B. Reicina ve funkci náměstka ministra národní obrany již o obsazení jakýchkoli významnějších míst v armádě rozhodovaly pouze čtyři osoby B. Reicin, J. Procházka, K. Šváb a R. Slánský. Rozhodující slovo měl vždy B. Reicin. Ministr národní obrany gen. L. Svoboda již jen stvrzoval návrhy předložené B. Reicinem svým podpisem. O mechanismu, jakým probíhalo rozhodování o obsazení významných míst v armádě a o propouštění nepohodlných, svědčí například výpovědi účastníků jednání Užšího poradního sboru (UPS). Jeho členy byli generálové L. Svoboda, B. Reicin, Š. Drgač, V. Drnec a J. Satorie. Některých jednání se dále zúčastnili náčelník hlavní kádrové správy MNO gen. J. Čermák, náčelník 5. oddělení hlavního štábu gen. J. Musil a plk. B. Nyč z hlavní kádrové správy. Ten měl od B. Reicina za úkol zpracovat a předložit posudky na projednávané generály a důstojníky. 201 NA, f. MNB, 8/3, k Tamtéž. 203 Tamtéž. 204 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV. Výpověď Josefa Musila ze dne 16. června VÚA VHA, f. 100/52, sv. 36, a. j

85 Právě B. Nyč podrobně popisuje průběh jednání UPS, kde se rozhodovalo o obsazení významných míst v armádě, nebo o propuštění generálů a důstojníků z armády. 206 Průběh jednání byl vždy stejný. B. Reicin přečetl ze seznamu jméno důstojníka. B. Nyč předal B. Reicinovi posudek a další záznamy o jmenovaném. Mezitím ukázal gen. L. Svobodovi jeho fotografii. Po přečtení různých posudků řekl B. Reicin své rozhodnutí buď ponechat, přemístit, nebo se obrátil k L. Svobodovi se slovy: Pane ministře, s tímto se rozloučíme. Gen. L. Svoboda jen odpověděl dobře. Jen v několika případech L. Svoboda navrhl, aby uvedený důstojník nebyl propuštěn, ale jen přemístěn. Pokud B. Reicin s návrhem souhlasil, odpověděl: My to prošetříme a potom ho někam dáme. V opačném případě trval na svém rozhodnutí a řekl: Pane ministře, ten by nám dlouho zavazel, ten půjde pryč. Potom do záznamu napsal propustit. Nikdo z ostatních přítomných nežádal po B. Reicinovi zdůvodnění ani nevznesl námitku. V průběhu jednání UPS se B. Reicin bavil pouze s ministrem a gen. J. Procházkou. Ostatní generály přehlížel. Za jediné odpoledne tímto způsobem prokádroval UPS asi 200 důstojníků. V několika případech byl B. Nyč přítomen situaci, když gen. L. Svoboda podepisoval spisy předložené B. Reicinem. Vypůjčil si inkoustovou tužku, na nic se neptal a všechny podepsal. Tím jsem se přesvědčil, že kádrový materiál se ministrovi Svobodovi nepředkládá a co Reicin řekne, tomu ministr věří, uvádí Nyč. 207 Počátkem roku 1950 došlo k výraznému oslabení pozice gen. L. Svobody ve funkci ministra národní obrany. V té době již činil B. Reicin jakákoli rozhodnutí převážně z vlastní vůle. Mnohdy nerespektoval návrhy, a dokonce ani nařízení ministra národní obrany. Ten se k působení B. Reicina několikrát podrobně vyjádřil ve výpovědích a rozhovorech z roku 1952 a Obsah pohovoru z roku 1956 přináší poznatky, které je možno považovat za zcela relevantní i ve srovnání s obsahem informací, které potvrzuje řada dalších osob. L. Svobodovi byla v průběhu pohovoru položena mimo jiné i otázka, kdo řídil B. Reicina ve funkci náměstka. K tomu L. Svoboda uvádí: Být představeným Reicina, dávat mu některé příkazy, to byla věc těžká. Příkaz přijal a dělal si to podle svého. To jsem vždy nevěděl, až v pozdější době, neboť on měl 3 klíčová postavení v rukou. Rozvědku, kontrarozvědku a kádry. Mít tyto 3 věci ve svých rukou, nikdo mu do toho nemohl vniknout, takže byl opravdu suverénním pánem. Pokud se týká rozvědky, podléhal náčelníku gen. štábu. Ten se dověděl právě tolik co já. Já se nedozvěděl téměř nic, pouze z kádrového úseku, poněvadž s těmito věcmi musel Reicin chodit do Armádního poradního sboru. 209 Na přímou otázku, proč jako nadřízený B. Reicina neměl přehled o jeho činnosti, L. Svoboda odpovídá: Reicin byl nekontrolovatelný. Sdělil mi jen to, co chtěl. Jinak když jsem se ho ptal, hovořil asi v tom smyslu: To děláme se sovětským attaché a to je věc, kterou se nemá každý dozvědět. 210 Podle vyjádření gen. L. Svobody byla jak československá 206 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV, podsv. I., Nyč Bohumír. Plk. Nyč se zúčastnil osmi zasedání UPS, kde bylo prokádrováno asi 1800 důstojníků. 207 Tamtéž. 208 NA, f. Komise I., sv. 11, a. j Tamtéž. 210 Tamtéž. 85

86 kontrarozvědka, tak i rozvědka řízena cestou gen. A. F. Sizova. Hlavně Sovětský svaz dával úkoly přes vojenského atašé (Sizov), náš gen. štáb k tomu dával jen malé dílčí dodatky. Úkoly dávala někdy i strana. 211 V případech, kdy L. Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům B. Reicina, odpovídal B. Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných příkladech telefonoval L. Svoboda K. Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí. Čím dál tím více dával Reicin najevo, že on je ministerstvem, a proto zneužíval i jméno strany. 212 Ve své výpovědi L. Svoboda dále uvádí, že mu nebylo nic známo ani o vyšetřování důstojníků ve vězení OBZ po únoru Na jednání Armádního poradního sboru se podle svých slov dozvěděl, že tamtoho nebo onoho zavřeli. To bylo v r až Jinak říkal, že všichni zatčení jsou předáváni státní bezpečnosti, a já neměl ani ponětí, že je u nás někdo vyšetřován. 213 Reicinovo postavení se zdálo neotřesitelné. Sám B. Reicin byl v té době zřejmě přesvědčen o tom, že bude v budoucnu jmenován ministrem národní obrany. Procházka s B. Reicinem ve svých zprávách pro vedení komunistické strany i v osobních rozhovorech s K. Gottwaldem opakovaně kritizovali gen. L. Svobodu. J. Procházka tak učinil již před únorem 1948 v již citované zprávě ze dne 5. ledna Další dopis, v němž se velmi kriticky vyjadřuje k postojům gen. L. Svobody, adresoval vedení KSČ dne 31. května Stejným způsobem postupoval i B. Reicin. Gen. L. Svoboda několikrát zjistil, že si na něj B. Reicin stěžoval u K. Gottwalda. Většinou v případech, kdy L. Svoboda vyjadřoval pochybnosti o návrzích na obsazení významných míst v armádě, které mu B. Reicin předkládal a které se B. Reicinovi nakonec stejně podařilo prosadit proti vůli L. Svobody. Také obsah odposlechů telefonických hovorů L. Svobody poskytoval B. Reicinovi argumenty proti němu. Na gen. L. Svobodu se především v roce 1948 a 1949 obraceli generálové a důstojníci s intervencemi ve prospěch těch, kdo se stali obětí perzekucí ze strany obranného zpravodajství. Informace použitelné proti L. Svobodovi poskytovaly i výpovědi důstojníků zatčených a vyšetřovaných v průběhu Akce LUX. Bez souhlasu Moskvy však nebylo možno dosáhnout odvolání gen. L. Svobody z funkce ministra. B. Reicin i J. Procházka měli úzké kontakty na sovětského vojenského atašé gen. A. F. Sizova. Skutečné důvody odvolání gen. L. Svobody z funkce ministra národní obrany vyplývají z obsahu dvou výpovědí B. Reicina po jeho zatčení. První nese datum 14. března Druhou výpověď učinil 23. listopadu Podrobně, jak již bylo zmíněno, hodnotí B. Reicin postoje L. Svobody v době února a poúnorové tzv. očisty armády. Podle jeho názoru se stal L. Svoboda její hlavní brzdou. Stejně tak hodnotil 211 Tamtéž. Tyto skutečnosti potvrzují i výpovědi důstojníků OBZ, kteří v poválečném období vykonávali vedoucí funkce v OBZ. Stejný názor uvádí i JUDr. K. Vaš, který sám působil jako spolupracovník sovětské zpravodajské služby až do roku Tamtéž. 213 Tamtéž. 214 Tamtéž, f. 100/24, sv. 56, a. j Zpráva J. Procházky Gottwaldovi dne Tamtéž, f. MNB, 8/3, k. 58. První výpověď má 18 a druhá 15 stran textu. 86

87 B. Reicin vztah L. Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Otevřeně vyjádřil L. Svoboda pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády. Svoboda byl velmi znepokojen, když se v armádě začaly ustavovat první útvarové organizace KSČ. V rozhovoru s námi vyslovoval neustálé obavy, že to bude znamenat úpadek kázně a konec principu vojenské podřízenosti. Každý případ, kdy se takové zjevy skutečně projevily, neopomenul zaznamenat kritickými poznámkami, uvádí B. Reicin. 216 Podobné názory vyjadřoval L. Svoboda i na další opatření, jako byly nábor stranických kádrů do armády, jmenování osob převedených do armády ze stranického aparátu do vysokých hodností bez jakéhokoli vojenského vzdělání, zavedení škol důstojnického dorostu, zavedení politického aparátu atd. Hlavním důvodem odvolání gen. L. Svobody z funkce ministra národní obrany byla podle B. Reicina nedůvěra sovětského velení vůči L. Svobodovi. Spočívala v nesplnění požadavků, které generální štáb sovětské armády vytyčil pro československou armádu v únoru 1949 v souvislosti se zhoršováním mezinárodní situace a prohlubováním studené války. K tomu B. Reicin uvádí: V r v měsíci únoru doporučil sovětský hlavní štáb velení čs. armády, aby v zájmu bojové pohotovosti armády uvedlo alespoň 3 4 vyšší jednotky na válečné počty, aby tyto jednotky byly vybaveny ženijními, spojovacími, tankovými a samopalovými útvary, a dále, aby na zvýšené stavy byl uveden tankový sbor a dělostřelecká divize. Přesto, že doporučení bylo formulováno velmi jasně a obsahovalo kromě toho i řadu jiných velmi závažných připomínek týkajících se vyzbrojení armády, nebylo uposlechnuto a ministr Svoboda schválil opatření, navrhované mu náčelníkem generálního štábu arm. gen Drgačem, která byla v rozporu s radami sovětského velení. 217 Z analýzy obsahu archivních pramenů vyplývá, že to byl hlavní důvod odvolání nejen gen. L. Svobody, ale i náčelníka generálního štábu arm. gen. Š. Drgače. Gen. Š. Drgač byl, stejně jako gen. L. Svoboda, odvolán z funkce v dubnu Na jeho místo byl jmenován gen. J. Procházka. Za pokyn Moskvy k odvolání gen. L. Svobody je možno považovat obsah dopisu vedení VKS (b) K. Gottwaldovi z 8. dubna Šlo o odpověď na žádost gen. L. Svobody o vyslání sovětského vojenského poradce pro Hlavní štáb MNO. V dopise sovětské vedení sděluje: Ve svých dopisech adresovaných ministerstvu ozbrojených sil SSSR, se ministr generál Svoboda obrátil s prosbou dodat do československé armády sovětského generála pro práci hlavního vojenského poradce při Hlavním štábu čsl. armády. Bohužel my této prosbě nemůžeme vyhovět z té příčiny, že naši vojenští pracovníci považují generála Svobodu za nezasluhujícího důvěru a nebude možno se s ním dělit otevřeně o vojenské tajemství SSSR. 218 Na dopis Moskvy časově navazuje písemné vyjádření B. Reicina a J. Procházky s názvem Zpráva pro soudruha Gottwalda o stavu budování armády a odpovědnosti ministra Svobody, z 19. dubna Zpráva přisuzuje odpovědnost za veškeré problémy při budování armády od roku 1945 gen. L. Svobodovi. V dokumentu se k činnosti L. Svobody mimo 216 Tamtéž. 217 Tamtéž. 218 Tamtéž, f. Komise I., sv. 2, a. j

88 jiné uvádí: Ministr Svoboda se nestaral a dodnes nestará o řízení výstavby armády, nevydává potřebné rozkazy, nařízení, pokyny a směrnice, ponechává věci svému běhu, zasahuje do nich, jen když je na něco důrazně upozorněn, zabývá se jen věcmi, které jsou mu předloženy, nerad se zabývá řešením obtížných problémů, v ničem nejde do hloubky a je netrpělivý, když je donucen něco vážného dělat. Trpí neprovádění a obcházení vlastních nařízení nebo usnesení Užšího poradního sboru, což se v poslední době systematicky děje ze strany náčelníka hlavního štábu. Zavádění progresivních opatření jen mlčky přihlíží a nemá na nich aktivní podíl. A dále: Tento stav má zhoubné následky na celou armádu, poněvadž se vzhledem k vojenské hierarchii na armádu přenáší a zaviňuje nekázeň. Tento stav nelze déle trpět a nutno svěřit budování armády do pevných rukou. 219 Na závěr celé zprávy její autoři ještě dodávají: Závěrem podotýkáme, že jsme se v této zprávě omezili na hlavní současné otázky budování armády a úmyslně jsme vynechali politickou a stranickou charakteristiku min. Svobody a zejména jeho protikomunistickou činnost před Únorem a za války. 220 Rukopisná zpráva psaná B. Reicinem, která je podepsána oběma aktéry, má ještě dodatek, který je delší než samotná zpráva. Dodatek je psán rovněž Reicinovým rukopisem. Není podepsán a obsahuje řadu dalších vykonstruovaných faktů o vině L. Svobody za veškeré problémy v armádě. Místy se o jeho názorech vyjadřuje posměšně a ironicky. Gen. L. Svoboda byl odvolán z funkce ministra národní obrany dne 24. dubna Na jeho odvolání měli výrazný podíl B. Reicin s J. Procházkou. Ministrem národní obrany se však stal k velkému překvapení B. Reicina JUDr. Alexej Čepička. Zajímavé jsou okolnosti jeho jmenování, o kterých sám Čepička podrobně hovoří ve vyjádření ke zprávám Pillerovy komise v roce V dubnu 1950 povolal A. Čepičku K. Gottwald a sdělil mu, že obdržel z Moskvy dopis, ve kterém sovětské vedení požaduje odvolání gen. L. Svobody z funkce ministra národní obrany. Zároveň uvedl, že se uvažuje o tom, že bude na tuto funkci jmenován on. Bez dlouhého uvažování jsem toto řešení odmítal, protože jsem si byl vědom, že mně je vojenská problematika cizí a že k výkonu funkce, jak se tehdy na ministra národní obrany požadovalo, mně chybí jak vojenské vzdělání, tak zkušenosti. Soudruh Gottwald přesto mně řekl, abych si věc rozmyslel, ale že řešení nesnese dlouhého odkladu, uvádí Čepička. 222 Své námitky proti jmenování ministrem národní obrany opakoval A. Čepička v dlouhém rozhovoru s K. Gottwaldem ještě několikrát. Přesto byl za několik dní opět pozván na Hrad. V přítomnosti Antonína Zápotockého a Jaromíra Dolanského byla projednávána situace v armádě. V průběhu porady dlouze referovali o poměrech v armádě také B. Reicin a J. Procházka. O rozhodnutí, které učinili účastníci porady, A. Čepička říká: Během rozpravy jsem uplatnil všechny výhrady, které už dříve jsem zdůrazňoval soudruhu Gottwaldovi, ale závěr byl tehdy jednoznačný v tom smyslu, 219 Tamtéž, f. 100/24, sv. 56, a. j Tamtéž. 221 Tamtéž, f. Pillerova komise, k. 53 A. Pillerova komise v letech prošetřovala příčiny a důsledky politických procesů na počátku padesátých let. Výsledkem šetření je více než 40 rozsáhlých dílčích informačních zpráv a závěrečná přísně tajná zpráva čítající téměř 100 stran. A. Čepička se vyjadřoval především k jednotlivým zprávám a jejich částem, kde je hodnocena jeho politická odpovědnost za nezákonnosti, které provázely průběh politických procesů. 222 Tamtéž, k. 16 B. 88

89 že není jiného kandidáta. Závěr porady o poměrech v armádě byl zdrcující nejen pro mne, ale i pro soudruha Zápotockého a Dolanského, který při loučení mně řekl: Tak ti, Alexeji, opravdu nezávidím. 223 B. Reicin a J. Procházka se zřejmě účastnili pouze části porady a neznali její definitivní výsledek. Lze tak soudit i z reakce B. Reicina na jmenování A. Čepičky, o kterém se dověděl z vysílání rozhlasu. O odvolání gen. L. Svobody z funkce ministra národní obrany B. Reicin věděl. Dokonce vydal úkol gen. J. Musilovi, aby sledoval reakce na odvolání gen. L. Svobody z funkce v armádě. Podle vyjádření blízkých spolupracovníků byl však B. Reicin velmi překvapen jmenováním JUDr. A. Čepičky. Své ambice stát se ministrem obrany do té doby příliš neskrýval. Jeho ctižádostivost v tomto směru byla známa. Přesto byl, podle vyjádření jeho sestřenice Eriky Žádníkové, jmenováním A. Čepičky do funkce nadšen. Alespoň se v tomto smyslu před ní vyjádřil po návratu z práce v den, kdy se A. Čepička stal ministrem. 224 Odpověď otázku, proč nebyl do funkce ministra národní obrany jmenován B. Reicin, přináší obsah výpovědí L. Svobody na ÚV KSČ v roce Jmenování nového ministra národní obrany nebylo možné bez předchozího souhlasu Moskvy a bez toho, aby měl důvěru sovětského velení. Z obsahu výpovědí L. Svobody je zřejmé, že B. Reicin již v té době nepožíval neomezené důvěry Moskvy, které dosud tak věrně sloužil. 225 Odvolání gen. L. Svobody z funkce ministra národní obrany bylo překvapením pro příslušníky armády i pro širokou veřejnost. Několikrát byl jmenován ministrem národní obrany za situace, kdy to komunistické straně z pragmatických důvodů vyhovovalo, aby se nakonec stal nepohodlným a musel opustit svoji funkci za okolností, které byly dlouhá desetiletí před veřejností utajovány Tamtéž. 224 Rozhovor s Erikou Žádníkovou 7. června NA, f. Komise I., sv. 11, a. j Gen. L. Svoboda zastával funkci ministra národní obrany ve vládách: 4. dubna listopadu 1945; 6. listopadu července 1946; 2. července února 1948; 25. února června 1948; 15. června dubna 1950, kdy byl z funkce odvolán. Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987, s

90 13. Alexej Čepička ministrem národní obrany konec éry Bedřicha Reicina Provokace, násilné metody vyšetřování i další nezákonnosti v činnosti OBZ pokračovaly i po nástupu A. Čepičky do funkce ministra národní obrany v dubnu Nad B. Reicinem a celým OBZ, tehdy již pod novým názvem Hlavní informační správa, se však začaly stahovat, obrazně řečeno, černé mraky. Již samotné okolnosti nástupu A. Čepičky do funkce ministra národní obrany nevěštily pro B. Reicina nic dobrého. B. Reicin ve funkci náměstka ministra národní obrany i J. Procházka, který stál v čele Hlavní správy výchovy a osvěty, výrazně přispěli k odvolání gen. L. Svobody z funkce. Po únoru 1948 kritizovali gen. L. Svobodu za údajnou neochotu provést důslednou očistu armády od reakčních živlů. Stejně tak jej obviňovali, že nedokázal prosadit urychlené budování armády podle sovětského vzoru. 227 Mezi důstojníky zpravodajské služby panovalo přesvědčení, že B. Reicin bude intrikovat proti Čepičkovi, ale přitom se ho bude bát, protože podle jejich vyjádření: Čepička není Svoboda. 228 Do této chvíle se v armádě při jmenování jakéhokoliv funkcionáře neudálo nic bez vědomí B. Reicina a R. Slánského, kteří odpovídali vedení KSČ za kádrovou politiku v armádě. Již krátce po svém jmenování do funkce učinil A. Čepička kroky vedoucí k oslabení pozice B. Reicina a nakonec k jeho odstranění z funkce a k zatčení. Z různých zdrojů, k nimž patřily i dopisy důstojníků internovaných v táborech nucených prací, získal A. Čepička informace o nezákonné činnosti OBZ. Proto si přímo podřídil instituce, které Reicinovi zabezpečovaly jeho výsadní postavení, a to Hlavní informační správu MNO, Hlavní kádrovou správu (X. odbor) MNO a 2. oddělení Hlavního štábu MNO (zpravodajské). 229 Tím B. Reicin ztratil nejen rozhodující zdroje informací, ale i možnost rozhodovat o realizaci důležitých kádrových i jiných opatření v armádě. Následně byl zbaven funkce náměstka ministra národní obrany pro věci kádrové a převeden na Státní plánovací komisi. 227 Bedřich Reicin předával sovětské straně cestou sovětského vojenského atašé a při jednáních se sovětskými vojenskými činiteli veškeré informace, získané čs. vojenskými zpravodajskými službami. Stejnou cestou předával i informace o působení gen. L. Svobody ve funkci ministra národní obrany. 228 VÚA VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j Záznam z jednání s mjr. Kahanem dne 2. března 1951 v Komisi stranické kontroly o B. Reicinovi. 229 Dne 15. srpna 1950 bylo 5. oddělení Hlavního štábu MNO přejmenována na Hlavní informační zprávu MNO. V jejím čele stál i nadále gen. Josef Musil. 90 Sňatkem s Martou Gottwaldovou upevnil A. Čepička své postavení ve vedení KSČ a získal téměř neomezený přístup ke Klementu Gottwaldovi. NA Praha centrální katalog fotografií

91 Část zprávy zpracované a podepsané B. Reicinem z Obsahuje většinou ničím nepodložená obvinění gen. L. Svobody. NA, f. 100/24, sv. 56, a. j. 903 Dne 8. února 1951 byl gen. Bedřich Reicin zatčen. Následovalo zatčení jeho nejbližších spolupracovníků sekretáře mjr. A. Vrby dne 16. února 1951, gen. J. Musila, šéfa Hlavní informační správy MNO dne 15. března 1951 a gen. L. Klena, náčelníka 2. oddělení hlavního štábu dne 3. dubna Klíčovou úlohu při řešení nezákonností OBZ sehrál plk. JUDr. Jaroslav Kokeš, který byl jmenován do funkce náčelníka Hlavní soudní správy dne 26. března O svém jmenování do funkce uvádí: Při nástupu do funkce je mi min. dr. Čepičkou oznámeno rozhodnutí s. K. Gottwalda, že při řešení úkolů, které mi budou uloženy, nesmí nic proniknout ven mimo trasu Gottwald Kokeš, jinak půjdu do vězení. Proto jsem dělal opatření, abych tento rozkaz splnil. 231 Okamžitě byly provedeny kádrové změny na Hlavní soudní správě MNO a ve vojenské justici. Po jeho nástupu do funkce následují v rychlém sledu další kroky, 230 VÚA VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j HANZLÍK, F., POSPÍŠIL, JAR., POSPÍŠIL JAN. Sluha dvou pánů. Vizovice: Lípa A. J. Rychlík 1999, s

92 o nichž se rovněž zmiňuje gen. JUDr. Jaroslav Kokeš ve svém vyjádření z roku 1968: Bylo mojí lidskou i velitelskou povinností, abych rychle zjistil, kdo se na všech těchto zločinech a nezákonnostech podílel a přichází event. v úvahu k tr. stíhání. Jako odpovědný funkcionář jsem musel učinit i opatření, aby nikdo nepovolaný, po příp. účastník protizákonností, se nic nedozvěděl o konaných šetřeních, po případě nemohl na žádném úseku zničit důležité dokumenty. Poněvadž se šetření pravdy a nakonec revize i rehabilitace konaly u všech voj. just. útvarů po celé ČSR, bylo nutné sáhnout rychle ke kádrovým opatřením. Proto jsem z mé iniciativy navrhl min. dr. Čepičkovi propuštění bývalých státních prokurátorů, kteří na vězně dávali žaloby a navrhovali tresty. Byli to dr. Vaš, dr. Vieska, dr. Vaněk a další. 232 Mjr. Artur Vrba (Weber) sekretář B. Reicina v letech SA AČR Olomouc Doplněk zprávy rovněž ze dne Krátce poté, dne 24. dubna 1950, byl gen. L. Svoboda odvolán z funkce. NA, f. 100/24, sv. 56, a. j. 903 Hlavní pozornost byla v následujících měsících věnována šetření souvislostí internace důstojníků v táboře nucených prací na Mírově (duben 1951) a používání násilných metod vyšetřování ve věznici OBZ (počátek května 1951). V této souvislosti byly z armády 232 Tamtéž. 92