Transkript

1 knihovna

2

3 Veškeré texty a fotografie ve Vzorníku 2013, publikovaného Městskou knihovnou v Praze, jsou vázány autorskými právy a jejich použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Citační záznam této e-knihy: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. Vzorník 2013 [online]. Editor Tomáš VLČEK a Josef STRAKA. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy př. cit. rrrrmm-dd]. Dostupné z: Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-nevyužívejte dílo komerčně-zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z

4 OBSAH Předmluva... 6 STANISLAV BERAN... 8 Telefon... 9 PAVEL BUŠTA Mokré stíny Já seděl smutně u vína Říjen Sezení TOMÁŠ ČADA V koncích Garsonka * * * Úplně zbytečně Fonetická skripta Prej lyrika Patřit nikam Vánoční ONDŘEJ HANUS Otava Rima OTTO HUŘŤÁK Okno VRATISLAV KADLEC

5 O Zlatohlávkovi, co špatně spal PAVLA MEDUNOVÁ Adamova žábra I II III Hurts I II III Ze široka IVANA MYŠKOVÁ Mořský sníh II. ( ) aneb Nestrávené pozůstatky dní LADISLAV SELEPKO Žena surrealisty Jméno Akční ceny Playstation II Allegro moderato U. F. O JONÁŠ ZBOŘIL Čekat Les Seděli jsme v té zahradě Mikrofon Prokletí Dohoda Beze zbraně * * *

6 Vážení čtenáři a přátelé knih, Předmluva už podruhé se Vám dostává do rukou kniha elektronických textů, které vydává Městská knihovna v Praze s názvem Vzorník Chceme, aby se Vám rok co rok představilo svou tvorbou několik autorů, a to současných autorů. Městská knihovna v Praze zpřístupňuje ve svých digitálních verzích texty, na které se už nevztahují autorská práva, tedy takových, u nichž uplynul dostatečný počet let, aby se mohly volně šířit. Tímto a dalšími Vzorníky v následujících letech chceme ale ukázat nejsoučasnější tvář dnešní české literatury, prostřednictvím autorů, jejichž některé texty naleznete ve fondu MKP. Ve Vzorníku, jako je právě tento, jsou to v naprosté většině texty nepublikované, či z připravovaných knih. Tak je tomu v případě dvou mladých českých básníků zastoupených v tomto souboru: Jonáše Zbořila, jehož první básnická sbírka Podolí vyjde letos v zimě v nakladatelství Host a Tomáše Čady, který svou debutovou sbírku Spodní patra vydá na přelomu tohoto a příštího roku v nakladatelství Perplex. Ve sborníku dále naleznete povídku Stanislava Berana, kterou psal v době vydání své nové knihy povídek Žena lamželezo a polykač ohně (tato kniha, mimochodem, bude na večeru představení nového Vzorníku slavnostně uvedena). Dále je tu například povídka Vratislava Kadlece, která trochu vybočuje z jeho experimentálních próz a přesto je napsána typickým jazykem pro tohoto autora, či prozaizované záznamy Ivany Myškové, která na konci roku vydala svou debutovou knihu Nícení a která zaujala jak kritickou, tak i čtenářskou obec. A samozřejmě další, neméně významné texty: básně Ondřeje Hanuse, próza Otto Huřťáka, básně Pavly Medunové, poezie Ladislava Selepka či jak próza, tak i poezie Pavla Bušty. 6

7 Stejně jako minulý rok jsou tedy poměrně zastoupeni jak básníci, tak prozaici. Snažili jsme se jak o různost poetik jednotlivých autorů, tak i zároveň o nějakou blízkost či příbuznost. Nakolik se nám to podařilo, Vám předkládáme k Vašemu čtení a posouzení. Letošní Vzorník bude uveden v rámci jednoho z největších básnických festivalů konaného každoročně vždy v polovině měsíce listopadu tím je Den poezie, který se uskuteční již popatnácté a který vznikl v roce 1999 jako jednodenní festival uctívající památku narození Karla Hynka Máchy (16. listopadu 1810). V rámci tohoto festivalu se koná kolem 200 básnických akcí po celé České republice a na festivalu čtou nejen čeští i zahraniční renomovaní autoři, ale i básníci debutující a začínající. Čtení probíhají v různých knihovnách, ve školách, ale i třeba ve školkách. Sborník a jeho autoři budou tedy uvedeni v čase, kdy to v Praze a v dalších asi padesáti městech doslova žije poezií a literaturou. Budeme velmi rádi, když se tato e-kniha Městské knihovny v Praze stane součástí Vaší elektronické knihovny a Vy v ní najdete zajímavé a obohacující texty. My pak pro Vás i v příštím roce 2014 připravíme sborník textů autorů, kteří se již etablovali na české literární scéně či svůj vstup na tuto scénu právě chystají. Příjemné čtenářské zážitky nad elektronickou knihou Vzorník 2013 Vám za editory přeje Josef Straka 7

8 STANISLAV BERAN Autorem fotografie je Andrej Nechaj. Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval zdejší gymnázium, poté absolvoval obor český jazykdějepis na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (Centrum křesťanské kultury svatého Vojtěcha, Ústí nad Labem, 2002). Je autorem souboru povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (Host, Brno 2007) a románu Hliněné dny (Host, Brno 2009). V roce 2013 vyšla kniha povídek Žena lamželezo a polykač ohně. Stanislav Beran v Městské knihovně v Praze. 8

9 Telefon Ano, jistě, chápu vás, opakovala poněkolikáté unaveně do telefonu, dlaní si podpírala bradu, až to vypadalo, že pro slova nezbyde mezi čelistmi žádné místo. Ano, chápu, že v dnešní době jsou důležitější věci. Ale je tu statistika, pane. A ta nám jasně říká, že procento těch, co nemají domov a nedožijí se dospělýho věku, je oproti těm s péčí až čtyřnásobný. Lidi? Jaký lidi? Pane, já nevím, jak je to s lidma. Na lidi je jiná statistika, tu já nemám. Jistě, chápu. Tak se nezlobte, že jsem obtěžovala, díky za váš čas. Nashledanou. Odložila telefon na stůl a promnula si oči. Byl to podivný leden. Po obloze se honily zvláštní tmavé trhance mraků a za nimi téměř protivně modrá obloha, ze které chvílemi zářilo slunce, až ji bolely oči. Starý, mokrý sníh, ráno přemýšlela, jestli má zatopit, nakonec si jen oblékla teplejší svetr a uvařila velký hrnek čaje. Kočky v pokoji byly klidné, jakoby i je to nezvyklé povětří spletlo. Vynesla smradlavé bedýnky a vypláchla je, nasypala nový písek. Do misek odsypala žrádlo a nechala je být. Celé dopoledne seděla u stolu a s telefonem u ucha se pokoušela přemluvit cizí lidi, aby jí pomohli. A byla překvapená z jejich překvapení, hovor probíhal téměř vždy stejně, zdvořilé odmítání a vysvětlování se postupně měnilo ve vzteklé výčitky a hluché ticho na druhém konci neviditelného drátu. Sebrala z věšáku bundu, navlékla čepici a obula se. Vyšla z domu, kličkovala mezi kalužemi na blátivé cestě od domu k silnici. Nerozuměla jim. Jak je možné dělat rozdíly v dobrých úmyslech? A v lidech, kteří je mají a chtějí pomoct, jen k té pomoci potřebují někoho dalšího? Exotika a strach, to jsou ty správné důvody, takové to je. Ona byla jen divná. Šla po silnici, kolem cedule a přeškrtnutým jménem vesnice, každodenní kontrola, kterou si nemohla odpustit a bude tam hodinu stát a pozorovat všechny, kteří projdou kolem, čekat na toho správného, kdo se zarazí a dá jí příležitost oslovit ho. 9

10 Protože i ona má přece právo nezůstat ve své snaze sama. Míjela ji auta, táhnoucí za sebou mokrý oblak vytažený z asfaltu, otírala si obličej a zábly ji ruce. Prohlížela příkop u silnice, plný odpadků, úzkostlivě hledala a zároveň se bála, že něco najde. Na horizontu pole uviděla malé stádo srn, zastavila se a pozorovala je. Měla si vzít pláštěnku. Kolem projel náklaďák a hlasitě troubil, nevšímala si ho a neuhnula, tohle byl i její svět a fakt, že pro chodící lidi na něm zbývalo čím dál tím méně místa, ji nezajímal. Rychlost, zaklínadlo tohohle věku, se jí netýkala. Všichni ti, kteří spěchají, se stejně často jako ona nadechnou, srdce jim netluče rychleji, jen dojedou dál, aby se pak z větší dálky vraceli. Tomu zase nerozuměla ona, jakoby se lidé jen přemístili na místo, které jim uvolnili jiní, kteří se posunuli někam jinam, pořád dál, jako když otočíš ciferníkem hodin o pět minut a na místě dvanáctky je číslo jedenáct, není proto o hodinu míň, stačí jen naklonit hlavu a všechno je jako dřív. Tak ji i vychovali, odjakživa poslouchala, že každý má svůj čas. Dlouho nevěděla proč, až po smrti rodičů, když vyklízela dům, se jí v rukou objevilo staré album a na černobílé fotce se pod rozesmátými obličeji rodičů nepovalovalo malé mimino, povalovala se tam dvě. Ani nepoznala, které z nich je ona. Byly si podobné, jak si novorozenci mohou být podobní. V té chvíli pochopila, proč byla celé dětství sama a proč se rodiče namísto dalších dětí obklopili zvířaty. Ze strachu z bolesti, kterou už nechtěli nikdy zažít. Psi, kočky, celý život se s nimi dělila o místo v domě i o city matky a otce. Tehdy jim porozuměla. Zvíře v domě je bytost, která zaplní prostor pohybem a časem vyměřeným pro svůj život, o kterém tušíme, kdy se může naplnit, bez překvapení a strachu. Není to kus vlastního těla, ve kterém po celý zbytek života hledáme podobnosti a rozdíly se sebou samým, neklademe si vinu a nejsme pyšní. Zůstali tři a nikdy nepadlo slovo o tom, že to někdy mohlo být jinak. Ticho bylo považováno za klid a klid bylo smíření se sebou i s ostatními. Slova obnažovala rozdíly a vyvolávala neshody, otec s lahví piva před televizí mluvil právě jen s pivem a televizí, matka 10

11 tiše sedící vedle něj nebo u kuchyňského stolu, kde v novinách luštila křížovku nebo chovala na klíně kočku. A ona mezi nimi, beze slov a zbytečného vyptávání, protože ona měla stejné právo na svůj způsob tiché existence. Zemřeli krátce po sobě, jakoby se předem domluvili, že ani umíráním nebudou jeden druhého trápit víc než je nutné. Zůstala v domě sama, s kočkou, která se nejdřív marně sháněla po matčině klíně a nakonec se spokojila s ní, s její neosobní starostí a ochotou otvírat jí každé ráno dveře do kuchyně, nalít do misky mléko, nechat vyspat. V zamyšlení minula benzínovou pumpu, rozhlédla se, nepřetržitý proud aut ji míjel bez známky ochoty nechat ji přejít. Zamávala rukama a s přivřenýma očima a hlavou vraženou mezi ramena vkročila do silnice. Zaslechla troubení a pískání brzd, krok za krokem se sunula na druhou stranu. Kolik máš životů, krávo! zařval na ni chlap a tloukl si dlaní do čela. Devět, asi tak, mumlala a pokračovala dál. Parkoviště před obchoďákem bylo skoro prázdné, došla ke vchodu, opřela se o řadu košíků. Dobrý den, pozdravil ji muž z ostrahy pokuřující u stánku s klobásami. Dobrý den, usmála se. Přišla jste se podívat, co? Dejte si, nabídl jí cigaretu. Děkuju, naklonila se k němu a nechala si připálit. Každý den stejně, stejná věta a cigareta jako projev galantnosti, jakoby si s tou plachtou pronajala i jeho. S cigaretami v prstech stáli před velkým zeleným billboardem, na kterém pod dětskou kresbou domu a dvou koček stálo: POMOZTE VYTVOŘIT DOMOV TĚM, KTEŘÍ HO 11

12 POTŘEBUJÍ. PŘISPĚJTE NA STAVBU ÚTULKU PRO KOČKY A PSY. A její telefon, ten, který ležel v kuchyni na stole. Jak vám to jde? zeptal se. To víte, pokrčila rameny. Lidi jsou opatrný. Spíš lakomý, mávl rukou. Ale nebojte, dobrý věci si vždycky najdou svoje místo. Když to člověk nedělá pro sebe, lidi to pochopí. Myslíte? Něco vám řeknu, naklonil se k ní. Když mi na konci měsíce něco zbyde, dám vám to. Slibuju. To jste hodnej. Prosím vás, já přece nic nepotřebuju. Na pivo, cigarety, trochu jídla. Myslíte, že se vám to podaří? zamyslel se najednou. Ráda bych. Nejde o mě, já se o ty svoje potvory postarám, jenže jich mám v baráku čím dál víc. Některý se mezi sebou nesnesou a leze to taky do peněz. Chce to víc místa a tak vůbec. Lidi na to tady koukaj, mluví o tom, vyptávaj se. Hm, já zkouším volat na různý místa do firem a tak. Moc to nefunguje. Nedávaj? Říkaj, že zvířata maj mít svoje majitele a ty se o ně mají postarat. Radši daj na krokodýla v zoologický, kočka nebo pes je jim málo. Něco na tom je. Jenže, děti přece maj mít rodiče a taky je některý nemaj. Krokodýl se pěkně ukazuje, je tam cedulka se jménem a tak. 12

13 To já chci, pověsit na barák ceduli a psát tam jména těch, co něco dali. Aby mi taky věřili, že jsem to neprojedla, že jo. Když budou chtít, všechno jim ukážu, aby viděli. Víte, kolikrát častějc umře kotě bez majitele než to, který má kde žít? Schválně. Pětkrát? Skoro, čtyřikrát. A teď si představte sto tisíc koček. Koťat. Kolika z nich se tohle týká. Tisíců malejch roztomilých koťátek, co skončí rozjetý na silnici nebo chcípnou hlady. A představte si to u dětí. Hrůza, co? To jo, takhle to zní hrozně. A myslíte, že kočce se umírá snáz než člověku? Těžko, viďte. Podívejte se třeba támhle na to, ukázala na mladou ženu, která tlačila vozík, ze kterého čouhal kus balíku dětských plen. Zkuste jí tohle povědět, povězte jí o hromadě opuštěnejch dětí, rozbrečí se vám tu a pak rychle ujede a bude spěchat domů zkontrolovat, jestli je to její v pořádku. Žena s košíkem se ohlédla a chvíli si prohlížela tu podivnou starší paní, která s cigaretou visící v koutku úst na ni ukazovala a křičela na hlídače stojícího vedle ní. Pak se otočila a spěchala k autu. Uklidněte se, chytil ji strážný za rameno. Ta ženská přece za nic nemůže. To je právě to. Nikdo za nic nemůže a stejně to tak je. Bližší košile než kabát, tak to je. Každej si hledí svýho a o jiný se nestará. Já jsem klidná, nemyslete si, já vám tu žádnou ostudu neudělám. Jen mi občas přijde, že každej vidí jen to, co chce, a ostatní ho nezajímá. Víte, podrbal se strážný pod čepicí a zašlápl cigaretu. Máte pravdu, to jo. Jak vás tu ale poslouchám, napadlo mě vždyť vy to děláte taky. 13

14 Já? Co jako dělám? No, záleží vám taky jen na tom, co děláte vy, a ty, který to nezajímá nebo tomu nerozumí, na ty se zlobíte. Nezlobte se na ně, třeba se taky staraj, každej podle sebe se snaží nějak pomoct. Každej asi ne, to je pravda, ale některý jo. Nebuďte zlej, zamračila se. Vy přece víte, jak to myslím. Lidi nejsou jediný na světě, ale dělaj, jako by byli. A já jen chci, aby si toho všimli a trochu se změnili. Aspoň trochu. To přece není tak moc. To já nevím, pokrčil rameny. Ty peníze ale u mě určitě máte, nebojte, na konci měsíce. Už musím jít, tak zase zejtra. Nashledanou, cvrnknul legračně prstem do štítku čepice a vešel skleněnými dveřmi zpátky do obchoďáku. Teplý závan vzduchu zevnitř, vůně pečiva a všeho ostatního jí připomněla, že má hlad. Naposledy se podívala na plachtu billboardu, zahodila zbytek cigarety a loudala se pryč. Procházela mezi domy, mířila k silnici. Za plotem mateřské školy se v závějích sněhu válely děti, smích a křik se nesl ulicí, ženské zachumlané v zimních bundách u laviček je pozorovaly. Malý kluk řádil na houpacím koníkovi obaleném na zimu igelitem, pár dalších se pokoušelo trefit ho sněhovými koulemi. Takové by si to představovala, asi takhle. Úhledné, bezpečné. Kluk se se zaječením zvrátil a převalil se na záda do závěje, smál se, ostatní se k němu seběhli, váleli se na hromadě, vyhazovali hromady sněhu do vzduchu, rozutekli se po zahradě, obsadili obalené houpačky, dokud je učitelky neokřikly. Děti propásla, děti už ji nezajímaly. Našla si jiný život, kterému byla prospěšná, o nic menší, o nic méně potřebný. Vzpomněla si na mobil ležící v kuchyni na stole, pustila se plotu a spěchala domů. V předsíni shodila bundu, promočené boty odnesla do kuchyně ke kamnům. Na displeji telefonu svítil nepřijatý hovor z neznámého čísla. Zatopila a otevřela dveře do kočičího pokoje. Ležely, porůznu 14

15 stočené na podlaze, některé zdvihly hlavu, jiné spaly dál, jedno kotě vyskočilo, přiběhlo a očichalo jí palec u nohy. Její děti. 15

16 PAVEL BUŠTA Pavel Bušta se narodil v Praze. Aktuálně studuje Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Publikoval knihu povídek o dospívání Expres Praha-Radotín (Mladá fronta, 2011) a básnickou sbírku Dvojtváří (Aula, 2013). Je spolutvůrcem projektu Cena Česká kniha, ocenění propagujícího současnou českou beletrii v zahraničí ( Pavel Bušta v Městské knihovně v Praze. 16

17 Mokré stíny Co světů vlaje tu, co nůší úpí. Ježíše v bufetu trhají supi. Dlaždice v bělobě lačně pijí. Šeptá jim Niobé liturgii. Modlitbu všech hadrů noční špíny. Odpusť jim a k ňadru přiviň viny. Ač různí, sepjati řečí klína. Ví, jak lze potratit skutkem syna. 17

18 Já seděl smutně u vína (gellnerovská variace) Já seděl smutně u vína a slyšel hlasy, co do prázdnoty zvou. Můj pohled trpně zhasínal. Já seděl smutně u vína a číšník držel ruku mou. Vždy když jsem hlesl: Napít... přiblížil číši k suchým rtům. Nač střízlivý se stále trápit? Vždy když jsem hlesl: Napít... ubral jsem života svým dnům. Utéci, zmizet; ubít to prázdno, cokoli, jen ne pořád být. Pohlédnout znova, snad posté na dno. Utéci, zmizet; ubít to prázdno, cokoli, jen ne pořád žít. Prašivá skepse, o to víc, když necháš ji maso rvát. Polyká s chutí světla svic, prašivá skepse, o to víc, když máš ji tolik rád. 18

19 Říjen Za sluncem stáčí se lípa dobrostinná a tělo usychá, není co pít. Odlétly vlaštovky, v háji chladne hlína. Přicházíš a mě se zmocňuje klid. Chtěl bych znát aspoň tvoje jméno, teď, když i tlukot je jen těžko patrný. Spi. Polož mi hlavu na rameno a bříška prstů na trny. 19

20 Sezení Mně se nelíbí, zachmuřil se Jiří Pecháček, ostatním pacientům léčebny známý jako Harry Chesterton. Je blbej a omezenej. A co přesně se vám nelíbí, Harry? zeptal se MUDr. Löfler, který věděl, jakou tento pacient dokáže ztropit scénu, když ho někdo nejmenuje dle jeho očekávání. Musíte se vyjadřovat v celých větách, aby se k nám ostatním dostala kompletní informace. Nedělá mi problém vyjadřovat se, odsekl Harry. Ten váš způsob nesnáším ho. Je úplně špatnej. A vy se mi taky nelíbíte. Jestli chcete tuhletu grotesku nazývat terapií, měl byste k nám přistupovat jinak. Doktor opětoval Harryho pohled a v duchu počítal do šesti. Šest vteřin. Ani málo, ani moc. Pak sklopil pohled k zápisníku a předstíral, že si do něj zapisuje důležitý poznatek. Ve skutečnosti tam několikrát načmáral slovo Pecháček. Byly s ním problémy už od začátku. MUDr. Löfler pochopil, že vzniknou, už když se s ním seznámil. Pecháček se sem dostal mimo jiné kvůli svému chorobnému sklonu k výtržnostem. Za týden dokázal napáchat statisícikorunové škody jak na veřejném, tak soukromém majetku. Jeho tradičním odůvodněním bylo, že světové elity potajmu ovládající svět si jsou příliš jisty svým postavením, a je tak třeba neustále různými partyzánskými akcemi rozviklávat jejich trůny. Vlasy mu trčely do všech stran jako zelektrizované, protože si je pořád prohraboval nikdy neodpočívajícíma rukama, a pusu nosil permanentně pootevřenou, připravenou kdykoli vznést námitku proti autoritě nebo zkrátka jen protestovat. Zatímco u jiných pacientů účastnících se více či méně aktivně sezení se dalo říct, že se někam pohnuli, Pecháček (pardon, pan Chesterton!) zůstával zaseknut v betonové směsi dětské logiky a nebezpečně dospělé inteligence jako obzvláště nerudná, ustavičně brblající dopravní 20

21 značka. A co bylo nejhorší: ostatní jevili tendenci odbočovat podle něj do protisměru. Dvě sezení zpátky je přesvědčil o tom, že Löfler, ten zlý mastičkář s pochybným titulem, proti nim chce poštvat ochranku, jež stojí za dveřmi. Rozsekají je prý na kousky a budou prodávat do lančmítu. Nejdřív to jen tak našeptával Gregorovi sedícímu na vedlejší židli, o němž moc dobře věděl, že má sklony k paranoie. Gregor se ihned rozječel a přesvědčil o tom i ostatní. No, přesvědčil třeba se chtěli jen vyřvat. Chesterton se mohl uřehtat, když viděl, jak doposud klidní pacienti obviňují svého terapeuta z těch nejšílenějších úmyslů. MUDr. Löfler se ani nepokoušel s Chestertonem dohadovat o tom, proč si myslí, že je za dveřmi ochranka. Ten chlap se zvláštním způsobem uměl dovtípit mnoha věcí. Aby své pacienty uklidnil a znovu nabyl jejich důvěry, slíbil jim, že od příštího setkání už za dveřmi žádní vazouni stát nebudou. Všem to stačilo, ne tak Chestertonovi. Ten si ještě vymínil, že aby bylo jasné, že je doktor neobelhává se během sezení na jeho náhodný pokyn pětkrát otevřou dveře. Takže to teď vypadalo tak, že Chesterton zničehonic v půlce věty své či někoho jiného vykvikl a MUDr. Löfler se musel zvednout a otevřít dveře, za nimiž skutečně nikdo nebyl. Lapiduši měli teď své stanoviště o pár metrů dál, v zaměstnanecké kuchyňce; doktor tam nechal umístit bzučák, jejž mohl kdykoli rozezvučet ovladačem odpočívajícím v kapse svého pláště. Potížista nechutná. A teď koukal na Löflera, očividně potěšen tím, že se mu daří zdržovat a otravovat. Víte, Harry, řekl doktor, nemůžete pořád ke všemu přistupovat s okamžitým přesvědčením, že je to špatně. Vy se na svět koukáte skrze černé brýle a nedělá vám potíže cokoli negovat. 21

22 A já přitom vím, že to děláte natruc. S takovým přístupem ovšem ve své léčbě nemůžete v dohledné době pokročit. Ale to je přesně váš přístup! zvedl Harry euforicky ruce nad hlavu, jako by vyhrál závod a teď se chlubil křišťálovým pohárem. Prosím? To vy všecko negujete! V jednom kuse se nás pokoušíte přesvědčit, že děláme věci špatně. Kde berete tu jistotu o svojí normalitě? MUDr. Löfler se zachmuřil. Chesterton se ho pokoušel dostrkat na led příliš tenký na to, aby se na něm dala vystřihnout elegantní piruetka. Tak jste normální, nebo ne? zahučel zmateně Gregor a poškrábal se na obří kulaté hlavě. Doktor na něj vrhl přísný pohled. Mluvit můžete, až když určím, že doktor Vlasoň poputuje k vám. Doktor Vlasoň byl plyšová figurka, již před časem dovezl do léčebny MUDr. Veselý. Na jednom takzvaném sletu psychiatrů nabízel jistý stánek možnost domalovat obličej některé z předpřipravených figurek psychiatrů. MUDr. Veselý, věrný svým neortodoxním metodám, si vybral postavičku s nejnezkrotnější hřívou a domaloval jí obličej zjizveného psychopata s rudýma očima. Když se jí pak jednou chlubil kolegovi na chodbě, Gregor ho zahlédl a halasně se dožadoval jejího vlastnictví. MUDr. Veselý mu ji věnoval a Gregor ji donesl na své pravidelné sezení, kde jí za nadšené podpory ostatních vystřídal odrbanou plyšovou veverku Zubku, která do té doby symbolizovala, že má někdo z přísedících slovo. 22

23 Gregor se přihlásil. Ne, odmítl důrazně MUDr. Löfler, Vlasoně má teď Harry a jen já určím, kdy a komu ho předá. A to platí i pro ostatní, dodal k většinou apatickému Frederikovi a exhibicionistu Leovi. Podle téhle logiky byste neměl mluvit ani vy, usmál se Harry, ale když ho doktor zpražil pohledem, mávl jen rukou. Odpovíte mi už? Tohle téma bych raději opustil, ale pokud to opravdu potřebujete vědět, o své normalitě jsem přesvědčen minimálně proto, že lidí se vzorci chování podobnými těm mým je většina. Z toho důvodu se vy léčíte ze svých deviací, tedy odchylek od normálu. Že jich je většina? vyprskl Harry. To je mimoňskej argument! Vy taky nejste normální, ale máte to štěstí, že jste nenormální jako většina ostatních. Nemáte žádný právo tvrdit, že jsme my cvoci. To, že tady Gregor matlá hovna po stěnách, není přece nic divnýho. Gregor sebou nejistě cukl. No není! plácl ho do ramene Harry. Vždyť i tady tihle takzvaní doktoři maj vzorky našich chcánek, hoven, vlasů a bůhvíčeho ještě. Jakej v tom rozdíl? Co na tom, že já kouřím cigarety, o kterých vy, doktore, říkáte, že je nevidíte? Já je vidím a to mi stačí. Oba vycházíme ze stejný domněnky o omylu toho druhýho. Pro mě je ten náš svět stejně dobrej jako ten váš. A vy jste špatnej doktor, kterej neví, jak na nás. MUDr. Löfler v nastalém tichu několikrát zabubnoval prsty do opěradla své židle. Pak se zvedl, odhodil sešit i s tužkou, sundal si plášť a nabídl ho Harrymu. 23

24 No nekoukejte tak, pojďte sem, vemte si ten plášť. Odteď jste pan psychiatr Löfler a já Harry Chesterton. Ukážete mi, jak byste mě léčil. Pokud Harryho zaskočil, ten to na sobě nedal nijak znát. Sebevědomě vstal, oblékl si plášť a ukázal na židli, z níž právě vstal. Milerád vás budu léčit, Harry. A teď se posaďte. MUDr. Löfler se odšoural k židli a kecl si na ni. Pokoušel se nasadit co nejzpruzelejší výraz, aby si Harry uvědomil, jak se on sám na jejich sezení chová. Já to nechápu, ozval se Gregor. Co je kdo? Vyměnili se, pronesl pomalu a důrazně Leo. Harry nás chce léčit. A proč má Harry ten plášť? nechápal pořád Gregor. Nikdo se nevyměnil, pitomče, vřískl na něj zničehonic Frederik a ukázal na Harryho. Tohle je Löfler a ten druhej je Harry. Je to jako předtím. Nic se nezměnilo. Aha, ale... Tak dost! zavelel pravý MUDr. Löfler v dočasném přestrojení za Jiřího Pecháčka alias Harryho Chestertona (začínalo se to poněkud zamotávat). Nemáte doktora Vlasoně, tak nemluvte! Ale pane Chestertone, usmál se Harry a zamával na něj loutkou, vy taky ne. MUDr. Löfler zmlkl a v duchu se proklel. Neuběhlo ani dvacet vteřin a už ho ten grázl dostal. 24

25 S tím si však nedělejte starosti, usmál se na něj Harry. Moje léčba bude podstatně demokratičtější. Vzápětí urval figurce obě ruce a nohu. Končetiny jednu po druhé pak hodil Frederikovi, Leovi a Gregorovi. Teď máte každý právo promluvit takřka kdykoli, i když vzhledem k velikosti vašeho symbolu smíte vždycky jen jednou větou. Klidně rozvitou. Ale já nechtěl nohu! ozval se Gregor. Harry pokýval hlavou. Děkuji kolegovi Gregorovi za názorný příklad. Nyní už prosím mlč, vyčerpal jsi svoji větu a aby ses mohl ozvat znovu, musí teď promluvit zas někdo jiný. Gregor se na Harryho zamračil a začal si něco tiše brblat pod vousy. Ale co bude se zbytkem pana Vlasoně? ukázal Leo na torzo v Harryho ruce. Dobrá otázka, řekl Harry. Trup se zbývající nohou dostane tady pan Chesterton, protože dnes se budu věnovat léčbě jeho maličkosti a budu po něm chtít obšírnější komunikaci než po vás. No a hlavu si symbolicky ponechám já, aby bylo všem jasné, že to tady vedu. Tak jo, souhlasil Frederik, jemuž se v oku mihl náznak zájmu o využití práva na jednu větu. MUDr. Löflerovi přistála v klíně zbylá noha s tělem, jež kdysi patřilo nebohému Vlasoňovi. 25

26 Doktore, rozmluvil se okamžitě Löfler provokativně, já si myslím, že ta vaše metoda je úplně na houby. E-e-e-e-e, zavrtěl hlavou Harry, nebuďte tak negativní, vždyť jsme ještě ani nezačali. Stejně ty vaše doktorský žvásty pokulhávaj, zakabonil se MUDr. Löfler. To by stačilo, teď budu mluvit já, rozhodl Harry. Musíme si napřed ujasnit, co tady děláme. Jsme tu, protože pan Chesterton má problém. Nejspíš má. Určitě. Jasný, že má. Každej máme nějakej. Proto jsme tady. A proto se bojím koček. Poslední promluva patřila samozřejmě Gregorovi. Harry ho za ni potrestal čtyřminutovým odebráním nohy a pokračoval. Někdo by řekl, že máte pokroucený náhled na realitu, Harry. Já si to nemyslím. Já si to ani nemůžu myslet. Nemám totiž právo vás soudit. Ale mám právo vás pozorovat. A zdá se mi, že vy se v té své realitě pohybujete jako slon v porcelánu. Souhlas, odklepl Leo Harryho promluvu pomyslným kladívkem. Frederik se zamyšleně poškrabal na nose. Něco na tom bude, vždycky se mi zdálo, že si na nás vybíjí svoje komplexy. 26

27 Gregor demonstrativně mlčel a předstíral, že tak činí z vlastní vůle. Fakt, jo? vyprskl Löfler ironicky do Harryho protivně klidné tváře. To jsou kecy na hovno, doktůrku. Kecy zaprdlýho nedouka. Vůbec nevíte, jak nás léčit. Já bych na to šel úplně jinak. Harryho vztek je lehce odůvodnitelný, rozpřáhl ruce Harry s mesiášským výrazem ve tváři. Každé dítě ví, že když se někomu nelíbí připomínky k jeho osobě a reaguje na ně urážením a vulgární mluvou, byly zpravidla pravdivé. Chová se úplně jak malý děcko, zachechtal se Gregor, který Harrymu s vyčítavým poukázáním na nástěnné hodiny sebral plyšovou nohu a ihned se pokusil si ji narvat do nosu. MUDr. Löfler se málem neudržel a zařval na Harryho: Hovadina! V duchu se zhrozil. Chybělo málo a udělal školáckou chybu. Co se to s ním děje? Vždyť takhle by jen potvrdil Chestertonovo tvrzení. Co Chestertonovo? Pecháčkovo! Už se jím úplně nechal zblbnout! Hele, pane doktore, jestli si myslíte, že mám nějakej problém, měl byste k tomu mít taky podklady. To samozřejmě mám, přisvědčil Harry. Z mého pozorování usuzuji, že máte tři hlavní problémy jeden fyzický a dva psychické. Heleme? podivil se MUDr. Löfler, jehož Pecháček nepřestával překvapovat. Jistě, byl inteligentní a zákeřný, ale takovouhle systematičnost by od něho nečekal. Začněme tím fyzickým. Už delší dobu máte zdravotní potíže, pravděpodobně se žlučníkem. Všiml jsem si toho, protože si často 27

28 něvědomky pravou rukou tlačíte na břicho, jako byste si něco prohmatával. MUDr. Löfler na to neměl co říct, což Harryho nesmírně potěšilo. Ta bolest asi nebude nijak strašná, protože vy jste typ člověka, co jde k lékaři, až když je zle. I tak vás ale otravuje a vy jste nerudný ke svému okolí. Blbost, hlesl Löfler, i když věděl, že ten pomatenec má téměř do detailu pravdu. Toliko k fyzickým příznakům, zamlaskal spokojeně Harry. A teď ty psychické. První není nijak závažný, je to spíš jen taková slabost, ale pobyt v tomto zařízení vám dost ztěžuje. Nevím, jestli k ní vedl nějaký traumatický zážitek z dětství, ale vím, že se bojíte pohledu na krev. Tak to jste úplně vedle! zakrákoral doktor. Vážně? Tak proč jste se před týdnem málem pozvracel, když vás zavolali ke Gregorovi? Však víte, jak mlátil hlavou do zdi, až byl celej rudej. Nechtěli mě pustit ven na vzduch, zašeptal Gregor. A dál, proč se tak nerad koukáte na Frederika, co? Frederiku, ukaž mu prsty! Frederik zaváhal, ale pak usoudil, že je součástí vskutku zajímavého experimentu, takže zvedl pravou ruku s okousanými nehty a mnoha fialovými záděrami do výše očí. Nedovolej mi kouřit, tak se musím zabavit jinak, dodal na vysvětlenou poněkud zahanbeně. 28

29 MUDr. Löfler hleděl upřeně na Harryho. Ten na něj jen vycenil zuby. Koukněte se, Harry. Jestli se nebojíte, co vám to udělá? Nebojím, vzepřel se MUDr. Löfler a podíval se na Frederikovu nastavenou dlaň. Své vidění přitom co nejvíc rozostřil a urputně si představoval, že není tady, ale jede na své motorce rozlehlou pouští kdesi v Jižní Americe. I když to nejdřív pomáhalo, s každou sekundou si uvědomoval, že tam ta odporná, rozdrásaná pazoura plná krvavých šrámů je, přibližuje se a chce ho potřísnit horkou, mazlavou, páchnoucí... Stačilo? zařval Löfler a zhroutil se do židle. Jistěže stačilo, řekl Harry. Všichni jsme myslím viděli, jak se nebojíte krve. Je dobře, že někdo tak vyrovnaný jako vy, pane Chestertone, netrpí dětinskými úzkostmi. Už dost, přerušil ho MUDr. Löfler a vstal. Tohle nebyl dobrý nápad. Vraťte se na svoje místo, končíme. Nikam to nevede. Vydal se k potutelně se šklebícímu Harrymu, leč cestu mu zastoupil stokilový Gregor. Kam jdeš? zaťukal si na čelo a doslova ho odhodil zpátky do židle. Doktor ještě neukončil sezení! Děkuji, Gregore, pochválil hromotluka Harry. Můžeš si sednout. A tentokrát vůbec nevadilo, žes řekl věty dvě. MUDr. Löfler se snažil co nejrychleji vyhodnotit situaci. Byla vážná. Vlak vykolejil a bezhlavě se řítil krajinou. Mohl by někoho poranit. S největší pravděpodobností jeho. 29